Nedílnou součástí komunistických diktatur byla rozsáhlá nezákonná represe obyvatelstva a s ní související zřizování pracovních táborů. Podobně jako nacistické koncentráky byly i ty komunistické propagandou představovány jako místa převýchovy, kde se díky osvobozující síle práce měli stát z pochybných živlů slušní pracovití lidé oddaní režimu. Ve skutečnosti byly tyto lágry rezervoárem levné pracovní síly potřebné pro plnění mnohdy nereálných budovatelských plánů. Otrocká nucená práce v dolech, na stavbách či v těžkém průmyslu byla provázena nelidskými pracovními podmínkami a smrtelnými úrazy, vězni zde umírali vyčerpáním, zimou a hladem, byli stříleni při pokusech o útěk a popravováni. 

Zdroj pro sovětské atomovky

Specifikem československých pracovních táborů bylo jejich časté svázání s těžbou uranu. Přibližně každý druhý muž vězněný v Československu v letech 1949–1960 absolvoval alespoň část svého trestu v některém uranovém táboře na Příbramsku, Hornoslavkovsku nebo Jáchymovsku. Těmito lágry prošlo asi 60 000 až 70 000 vězňů.

Z uranu se po druhé světové válce stala strategická surovina pro výrobu ničivých atomových zbraní. Poválečné Československo dalo důvěrnou mezivládní dohodou z listopadu 1945 svůj uran k dispozici Sovětskému svazu. Pro jeho startující jaderný program představovaly jáchymovské šachty jediné otevřené a dosažitelné ložisko uranové rudy připravené k okamžité těžbě. 

Ke konci druhé světové války existovaly v okolí Jáchymova ležícího v rudonosných Krušných horách tři uranové doly. Pro Třetí říši v nich ovšem pracovalo pouze 138 mužů, z nichž bylo 70 sovětských zajatců. Otrocká práce zde tedy byla využívána už od samého počátku. Po válce byl založen národní podnik Jáchymovské doly podléhající zvláštnímu režimu utajení. Až do roku 1949 v Jáchymově fárali hlavně němečtí váleční zajatci a kolaboranti, které doplňovali civilní zaměstnanci zlákaní nadprůměrnými platy. 

To ale zvyšující se sovětské poptávce nestačilo. Po únoru 1948 sem proto začali posílat politické vězně odsuzované podle zákona na ochranu lidově demokratické republiky a lidi perzekuované na základě zákona o zřizování táborů nucených prací, schváleného v říjnu 1948. Do táborů mohl být bez soudu svévolným rozhodnutím funkcionářů KSČ a národních výborů poslán na převýchovu prakticky kdokoliv z vágně vymezených skupin obyvatel rámcově označovaných jako nepřátelské vůči novému režimu.

Likvidace ubitím či při útěku

V uranových táborech se tak ocitla různorodá směsice lidí složená z aktivních protikomunistických odbojářů, bývalých politických, vojenských, kulturních a majetkových elit národa, duchovních, mladých antikomunistů, chycených emigrantů, „kulaků“, ale i nacistů a kolaborantů, slovenských fašistů a zavržených komunistů. Do lágrů byli umisťováni i opravdoví zločinci, kteří byli (často ve funkcích „kápů“) využíváni dozorci k šikanování a týrání politických vězňů.

V krátkém časovém období let 1949–1950 bylo v okolí původních i nově otevíraných jáchymovských dolů narychlo upraveno nebo nově vybudováno celkem jedenáct uranových táborů: Barbora, Bratrství, Eliáš I. a II., Mariánská, Nikolaj, Rovnost, Svornost a Vykmanov I., II. a Ústřední tábor. Každý tábor měl také svoje krycí označení: například lágr Rovnost, nejdéle existující jáchymovský tábor zrušený až v červnu 1961, nesl označení P. Zdejší hospodářské využití vězňů vrcholilo patrně před první amnestií v roce 1953, kdy v celém souostroví Jáchymovských dolů, n. p. pracovalo na 15 000 muklů, tedy mužů určených k likvidaci.

Je velmi obtížné zrekonstruovat, kolik osob zde bylo „zlikvidováno“. Oficiální táborové statistiky udávají 439 úmrtí v důsledku různých nevyjasněných nehod a 31 muklů zastřelených při pokusech o útěk, které byly přes přísnou ostrahu prováděnou speciálním útvarem SNB zvaným Jeřáb běžnou součástí táborového života. Je to však málo důvěryhodný pramen. Do kolonky nevyjasněné úmrtí se vešlo i ubití k smrti. Jakékoliv zastřelení bylo zastřelení na útěku. Za více než deset let existence uranových lágrů se o útěk pokusilo minimálně 584 vězňů. K nim musíme připočítat ty, co byli rovnou zařazeni mezi nehody nebo dokonce přirozená úmrtí.

Hokejové eso Augustin Bubník vylíčil nepodařený útěk skupiny vězňů z roku 1951 takto: „Když je pochytali, některý zastřelili, některý byli prostřílený, ale žili, oni je přivezli a položili jako kusy hadrů a celý tábor musel pochodovat kolem nich a běda, kdyby někdo smeknul čepici nebo něco udělal – v ten okamžik dostal pendrekem a zbili ho jako koně.“

Boj o přežití

Díky četným vzpomínkám bývalých muklů máme k dispozici mnohá autentická svědectví o každodenních útrapách v jáchymovském pekle. Byl to boj o přežití a zajištění základní životních potřeb: jídla, tepla, spánku a odpočinku. Jiří Málek ještě v roce 2007 vzpomínal: „Jednou se šlo ze závodu na Nikolaj, na tábor, to je asi 800 m koridor s oplocením z ostnatého drátu, kudy se chodilo. Jednou nás tam asi dvanáct nebo kolik lidí prostě padlo slabostí, protože jsme neměli chleba. Den předtím byla jenom nějaká polívka a ono bylo dusno, a my už nemohli jít dál.“ 

Muklové, oblečení pouze do lehkých mundůrů, mnohdy zděděných po německých zajatcích, byli umísťováni do dlouhých dřevěných těžko vytopitelných baráků plných štěnic. Spalo se, pokud bylo kde, na palandách: „Nikolaj měl tenkrát čtyři baráky, čili to znamenalo, že tam mělo být necelých osm set lidí. Ovšem tenkrát byl přecpaný, takže první dny jsme neměli vlastní postel. Museli jsme spát na místě někoho, kdo byl na noční směně,“ popsal Málek své první týdny v Jáchymově.

Těžba radioaktivního uranu představovala tvrdou a zdraví nebezpečnou lopotu. Zhruba do poloviny padesátých let se rubalo bez větší mechanizace, štoly bývaly zaplavené vodou. Do podzemí museli častokrát fárat mladí (nejpočetnější část vězeňské populace, téměř třetina, byla v rozmezí 18–30 let) a na takovou práci nepřipravení lidé. Vězni, kteří předtím prošli krutým mučením při výsleších, dostávali vysoké pracovní normy, za jejichž nesplnění následovala trestní dávka jídla či korekce.

Po návratu ze směny mohli být vyčerpaní vězni posláni vykonávat nesmyslné práce, třeba převážet hromady sněhu z jednoho místa na druhé. O nemoci a úrazy nebyla nouze, například Miloslav Komínek si těžce poranil páteř: „V tom se ten transportér rozjel, já jsem ho ani neslyšel a najednou řach. Kameny začaly padat. No a to mě praštilo přes páteř a byl konec se mnou. Tam jsem zůstal zavalený a zasypaný.“ 

Modlitby uprostřed pekla

Tábory, obehnané dvojitým vysokým plotem z ostnatých drátů a obestavěné strážními budkami se světlomety a kulomety, se od sebe lišily mírou tvrdosti. Hodně záleželo už na povaze velitele lágru. Jedním z nejobávanějších byl tábor Vykmanov II., s krycím označením L, někdy přezdívaný jako Likvidační. Byla zde takzvaná věž smrti, kde kněží, profesoři či důstojníci bez jakýchkoliv ochranných prostředků obsluhovali drtiče uranové rudy a vystavili se tak smrtelnému radioaktivnímu záření. Lágry, z nichž některé ležely ve výškách nad 1 000 metrů nad mořem, byly vybaveny pitnou vodou, kuchyněmi či ošetřovnami zcela nedostatečně. 

Život muklů byl provázen provokacemi, nástupy (v táboře Rovnost je například doloženo takřka nepřetržité padesátihodinové stání vězňů na mraze), prohlídkami (takzvaný filcunk) či přemísťováním do jiného lágru. Aby se zabránilo útěkům, mohla být celá směna (70 až 150 mužů) svázána ocelovými lany do lidských balíků, kterým se přezdívalo „ruský autobus“.

Lágrovou každodennost však nenaplňovalo jen nekonečné utrpení, nejistota a izolace od rodiny a domova, která mohla končit odcizením či trvalými rozchody. Vznikala zde silná přátelská pouta, kolektiv muklů byl schopen vzájemné podpory, pomoci i společného kladení odporu dozorcům. Vězni se společně modlili a zpívali, díky odsouzeným duchovním v barácích dokonce tajně pořádali mše, vzájemně se učili jazyky či matematiku – vždyť v lágrech se ocitla špička československé vzdělanosti. Díky některým civilním zaměstnancům mohli posílat ven motáky, získávat cenné informace o možné blížící se amnestii či vytouženém pádu režimu, nebo si přilepšit s jídlem. 

Vzpomínka na utrpení

Když dnes člověk sestupuje po částečně zrekonstruovaných takzvaných Mauthausenských schodech, vedoucích od bývalé šachty k barákům v táboře Svornost, nemůže nepomyslet na tragické osudy tisíců vězňů československých uranových táborů. Po návratu zůstávali občany druhé kategorie, nemohli nastoupit do svých původních zaměstnání, StB je vedla v záznamech jako nepřátelské osoby a neustále je sledovala.

Muklové, navrátivší se s podlomeným zdravím, proto říkali, že menší vězení jim pouze vyměnili za větší. Mysleli tím nesvobodné Československo obehnané ostnatým drátem. Po listopadu 1989 s pochopitelnou hořkostí sledovali neschopnost či neochotu postavit KSČ mimo zákon a předvést jejich bývalé věznitele konečně před soud. 

Některé exempláře václavky hlíznaté (Armillaria bulbosa) jsou staré více než 1 500 roků a váží impozantních 10 000 kilogramů. Václavka tedy není zdaleka tak stará jako borovice osinatá (Pinus longaeva) z hřebenů Bílých hor na pomezí Kalifornie a Nevady. Ta totiž roste déle než 5 000 roků.

Hmotností houba zase výrazně zaostává za velrybou plejtvákem obrovským (Balaenoptera musculus), který v dospělosti dorůstá hmotnosti až 180 tun. Přesto je velikost a dlouhověkost těchto hub pozoruhodná a staví nás před nejednu záhadu. Jak si například václavka na tak dlouhou dobu pojistí dědičnou informaci proti defektům, které by měl v její DNA zákonitě vyhlodat zub času?

Žádné chyby při kopírování?

Václavky žijí na kořenech různých dřevin. Když na podzim na pařezech nebo kmenech stromů vyrostou jejich plodnice, můžeme to považovat za zevní projev „houbové nemoci stromů“. Vznik impozantní houby je celkem nenápadný. Splynutím dvou pohlavních buněk vzniká jedna buňka, která se následně množí a rozrůstá, zabírá nová území a napadá další stromy. Invaze václavky probíhá skrytě v podzemí, kde rostou její několik milimetrů silná vlákna podobná kořenům vyšších rostlin.

Odborně jsou tyto „kořínky“ označovány jako rhizomorfy. Detailnější pohled odhalí, že jsou spletené z mnohem jemnějších houbových vláken zvaných hyfy. Plocha, kterou může obsadit jediná houba, představuje i několik čtverečních kilometrů. Na povrchu viditelné plodnice přitom reprezentují jen nepatrný zlomek celého organismu houby.

Úctyhodný je i věk podzemní sítě rhizomorfů václavek. Nejstarší části vyrostly před staletími i tisíciletími. To nás staví před otázku, jak si houba po tak dlouhou dobu udrží pořádek v dědičné informaci, protože dvojitá šroubovice DNA rozhodně není nezranitelná. Dochází v ní k náhodným poškozením. Když buňka při dělení vyrábí nové kopie své DNA pro dceřinou buňku, neubrání se řadě chyb. V buňkách člověka vedou podobné chyby například k rakovině. Proto má prakticky každý z nás ve stáří v těle buňky se silně poškozenou DNA a propadající zhoubnému bujení. Jenže co je nějakých osmdesát či devadesát roků lidského života proti půldruhému tisíciletí existence václavky hlíznaté?

Nerozbitné není nutné opravovat

Kanadští vědci James Anderson a Stefan Catona prozkoumali stav dědičné informace václavky hlíznaté, která byla proti rekordnímu exempláři pouhý trpaslík. Pod zemí se její vlákna rozrostla na ploše asi 200 × 60 metrů. Anderson a Catona odebrali vzorky z rhizomorfů v různých místech a porovnali jejich kompletní dědičnou informaci.

Z výsledků analýz vyplývá, že dědičná informace václavky je ve srovnání s jinými organismy „nerozbitná“. Pravděpodobnost, že se během jednoho roku poškodí DNA v jednom daném místě, je jedna ku šedesáti miliardám. Pravděpodobnost, že během dělení buněk václavky dojde k jedné chybě při syntéze nových dvojitých šroubovic DNA, je ještě menší – jedna ku třem stům bilionům. Anderson a Catona došli k závěru, že dědičná informace václavek je asi tisíckrát „nerozbitnější“ než dědičná informace jiných hub. Jak si to václavka zařídí?

Z přírody známe celou řadu organismů, které přežívají i v prostředích, kde je dědičná informace vystavena velmi brutálním podmínkám a měla by se rychle měnit na „genetický šrot“. Například bakterie Deinococcus radiodurans přežívá i v nitru jaderných reaktorů, kde dostává dávky záření, jež desetitisíckrát převyšují množství záření, které je pro člověka smrtelné. Její dědičná informace je pod vlivem záření roztrhána na kusy, ale bakterie si ji během několika málo hodin opraví a uvede do plně funkčního stavu.

Podobně zdatnými opraváři těžce havarované DNA jsou bezobratlí živočichové vířníci (Rotifera) náležející do skupiny pijavenek (Bdelloidea), kteří hravě zacelí díry v DNA vzniklé vyschnutím jejich organismu na troud. Jenže václavka nemá takové opravy vůbec zapotřebí, protože její dědičná informace postihují jen minimální škody. Tajemství úspěchu václavky hlíznaté spočívá v tom, jak roste a jak rozděluje dědičnou informaci při množení buněk.

Ze zálohy na přední pozice

Všechny organismy mají k dispozici zásobu buněk, které slouží jako „základní surovina“ pro vznik nových buněk. Obvykle se takovým buňkám říká „kmenové“, protože se u nich jako u kmene stromu sbíhají pomyslné větve osudů všech buněk dané tkáně nebo orgánu.

Například lidská kůže má pod povrchem vrstvu kmenových buněk, které se dělí zvláštním způsobem. Jedna buňka si podrží původní vlastnosti kmenové buňky. Druhá se proměňuje v buňku nutnou pro obnovu kůže, která se neustále opotřebovává a odumřelé buňky se z ní odlupují v jemných šupinkách. Pokud má naše pokožka plnit správně všechny své funkce, musí se kmenové buňky činit ze všech sil, aby „masový úhyn“ buněk nahradily. Při každém dělení kmenové buňky hrozí vznik chyb v nově vytvářené kopii dědičné informace a následně i nejrůznější defekty. Pokud chyba postihne kmenovou buňku, je to velký problém, protože defektní jsou i všechny další buňky, které z takové poškozené „buněčné suroviny“ vzniknou.

Houby a rostliny na to jdou úplně jinak. Kmenové buňky mají v „přední linii“ tedy na špičce pupenu nebo na konečku houbového vlákna. Kmenová buňka se rozdělí, dá vzniknout nové buňce a další růst a množení buněk už ponechá na ní. Riskantní množení se tedy odehrává jen z malé části v kmenových buňkách a v drtivé většině nesou jeho rizika jiné buňky. Kmenové buňky tedy prodělávají mnohem méně dělení, méně riskují a udrží se v lepší kondici. Václavce hlíznaté tak vydrží kmenové buňky v dokonalém stavu po dobu, za kterou se na zemi stihnou vystřídat desítky lidských pokolení.

Originál pěkně v bezpečí

Václavky mají k dosažení dlouhověkosti ještě jeden účinný trik. Před dělením kmenové buňky je podle předlohy její vlastní dědičné informace vytvořena kompletní kopie pro novou buňku. Protože při tvorbě nových kopií může docházet k chybám, bývá kopie i v případě DNA horší než originál. Buňka může dvě sady dědičné informace – předlohu a kopii – promíchat a rozdělit je pak náhodně mezi dvě vzniklé buňky. Pak by v kmenové buňce zůstávaly i některé nové kopie s chybami a kvalita dědičné informace kmenové buňky by postupně klesala.

Houby proto nechají v kmenové buňce „originální“ DNA a kopie s chybami strkají výhradně do nově vznikajících buněk. DNA kmenových buněk hub si díky tomu dlouhodobě drží vysokou kvalitu.

Příklad z opačného pólu

Péče o dědičnou informaci klade na václavku hlíznatou nemalé nároky, ale to se houbě bohatě vrátí v neomezeném růstu a metuzalémském stáří. Její zisky vyniknou ve srovnání s houbou přívěsenkou Podospora anserina, která má jepičí život. Vydrží nejvýše několik týdnů. K delší existenci nemá ani důvod, protože roste na trusu býložravců. To je ve srovnání s kořenovým systémem stromů hostícím nedobrovolně václavky substrát velmi pomíjivý.

Krátká existence nenutí přívěsenku, aby o svou dědičnou informaci nějak zvlášť pečovala. Její DNA nemusí být o mnoho trvanlivější než trus, na kterém houba roste. Přívěsenka proto klidně ukládá do kmenových buněk nově syntetizovanou dědičnou informaci se vzniklými chybami. Také nenutí kmenové buňky k tomu, aby omezovaly své dělení na nejmenší únosnou míru, jako to dělá václavka. Když vědci zajistili přívěsence v laboratoři trvalý přísun živin, houba ho nedokázala využít. Po pár týdnech začala chřadnout, na jejích buňkách se projevily těžké příznaky stárnutí a houba uhynula, i když kolem měla dostatek živin na další týdny a měsíce života.

Královskými dynastiemi, které v českém státě vládly, byli Přemyslovci (1212–1306), Menhardovci (1306–1310), Lucemburkové (1310–1437), Habsburkové (1306–1307, 1437–1439, 1453–1457, 1526–1780), Poděbradové (1458–1471), Jagellonci (1471–1526), Habsburko-Lotrinkové (1780–1918) a Wittelsbachové (1619–1621, 1741–1743). V letech 1469–1490 byl protikrálem Matyáš Korvín. 

Z těchto panovnických rodů se současnosti dožili pouze Habsburko-Lotrinkové a Wittelsbachové, nicméně obě dynastie přišly v roce 1918 o trůn v důsledku revoluce. V dnešní době v Evropě panují monarchové z královských rodů sasko-kobursko-gothajského, Glücksburků, Bourbonů a Oranžsko-Nasavských či knížecích rodů Lichtenštejnů a Grimaldiů. U mnoha z nich proudí v žilách i česká krev. 

Buzic v Belgii? 

Dynastie Wettinů panovala v Míšeňsku, Durynsku, Sasku a díky linii sasko-kobursko-gothajské též ve Velké Británii, Portugalsku či Bulharsku a dodnes vládne v Belgii. O jejím prvním historicky doloženém příslušníku Dietrichovi z 10. století se dochovalo málo pramenů. Někteří historici nevylučují, že pocházel z rodu Buziců, z nějž se později odštěpily nejmocnější české a moravské šlechtické rodiny z Rožmberka, Dubé, Valdeka, Zajíci z Házmburka a Lvové z Rožmitálu. Tím pádem by měli Wettinové český původ. Podle jiné hypotézy však byli potomky velmože polabských Slovanů, kteří později podlehli germanizaci.

Všechny wettinské linie, včetně té dnešní belgické, jsou potomky míšeňského markraběte Fridricha II., který se v roce 1329 oženil s dcerou císaře Ludvíka IV. Bavora, hlavního rivala našeho Karla IV. Bavorská princezna byla z matčiny strany prapravnučkou Přemysla Otakara I. a současně Václava I., z otcovy strany zase prapravnučkou českého knížete Bedřicha. Jejich potomek Albert se oženil s dcerou Jiřího z Poděbrad, takže v Belgii i Británii vládnou potomci také tohoto našeho panovníka. 

Babička dnešního belgického krále Filipa pocházela ze Švédska a díky spojení s Wittelsbachy jsou její potomci pokrevními příbuznými císaře Ferdinanda I. Habsburského a jeho manželky z rodu Jagellonců, pravnučky dědičky Zikmunda Lucemburského. První belgická královna byla zase potomkem „zimního krále“ Fridricha Falckého i Marie Terezie. 

Z toho vyplývá, že belgický král Filip je tak trochu Přemyslovec, Lucemburk, Poděbrad, Wittelsbach, Jagellonec, Habsburk i Habsburk-Lotrink. V jeho žilách nekoluje pouze krev Menhardovců, neboť jediná provdaná dcera Jindřicha Korutanského, Markéta zvaná Pyskatá, měla jen jednoho syna, který zemřel bezdětný. 

Na britském trůnu 

Během první světové války považovala britská dynastie za neúnosné zdůrazňovat ve svém názvu německý původ, proto se ze sasko-kobursko-gothajské větve Wettinů stal podle jednoho z královských sídel windsorský rod. Pro zajímavost uveďme, že kolébka rodu (město Koburg) leží osmdesát kilometrů od českých hranic. Dnešní král Karel III. je po otci Glücksburk, ač oficiálně Windsor. S Přemyslovci je ze strany své matky Alžběty II., kromě výše uvedených spojení přes míšeňského markraběte Fridricha II., spřízněn taktéž přes dceru českého krále Vratislava II., Juditu (provdala se za polského krále z rodu Piastovců), a dceru krále Václava II., Elišku Přemyslovnu, choť Jana Lucemburského. 

Dále je Karel III. po matce potomek tří dcer Jiřího z Poděbrad a dcery českého krále Fridricha Falckého. Připomeňme, že tato Žofie Falcká, provdaná za hannoverského kurfiřta, byla prohlášena za dědičku anglického a skotského království. Uprázdnění trůnu se sice nedožila, ale její syn, kurfiřt Jiří I., založil dynastii, jež panovala až do roku 1901. Díky svému otci Filipovi, řeckému a dánskému princi ze šlesvicko-holštýnsko-sonderbursko-glücksburského rodu, je Karel III. opakovaně potomkem krále Václava II. z rodu Přemyslovců i císaře a českého krále Zikmunda Lucemburského, v jeho žilách tedy koluje i krev Karla IV., Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Též je potomkem císaře a českého krále Albrechta II. Habsburského i Fridricha Falckého. 

Jeho první manželka, tragicky zemřelá Diana Spencerová byla potomkyní císaře a českého krále Ferdinanda I. Habsburského a Anny Jagellonské, dcery českého krále Vladislava II. Synové Karla III. a Diany jsou proto potomky českých panovnických dynastií Přemyslovců, Lucemburků, Poděbradů, Jagellonců, Wittelsbachů a Habsburků. Chybí jim jen krev Menhardovců a Habsburko-Lotrinků. Také současná princezna z Walesu Catherine (známá též jako Kate) je potomkyní naší první královské dynastie. Mezi její předky totiž náleží anglický král Eduard III. z rodu Plantagenetů, který byl ve 12. generaci potomkem českého krále Vratislava I. 

Nejen monarchové 

Vzhledem k tomu, že se královské rodiny spřízňují i s nepanovnickými rody, můžeme v genealogii Windsorů vysledovat také příslušníky české šlechty. Karel III. je například potomkem nejvyššího kancléře Vratislava z Pernštejna z 16. století, a to přes jeho dceru Polyxenu provdanou za knížete Lobkowicze. Díky této linii je britský král rovněž vzdáleným příbuzným Šternberků, Fürstenbergů, Thurn und Taxisů a Lobkowiczů. 

Další příbuzenské vazby s českou aristokracií vznikly po roce 1804, kdy se Žofie Sasko-Kobursko-Saalfeldská z lásky provdala za „pouhého“ francouzského barona Emanuela von Mensdorff-Pouilly, který před revolucionáři emigroval z Francie a usadil se na panství Nečtiny v západních Čechách, kde založil novou linii rodu. Poté vstoupil do rakouské armády a bojoval v revolučních i napoleonských válkách proti vlastním krajanům. V jedné z mnoha bitev utrpěl tak těžké zranění na pravé ruce, že po zbytek života zůstal invalidní. Během války se ocitl i u koburského dvora, kde se do něj „zakoukala“ princezna Žofie, rovněž potomkyně přemyslovské a lucemburské dynastie. 

Byla sestrou belgického krále a tetou britské královny Viktorie. Snažila se stát spisovatelkou, mimo jiné publikovala sbírku romantických pohádek. Je pohřbena na zámku Nečtiny, který patřil jejím potomkům až do roku 1945. Dnes je zde školicí zařízení Západočeské univerzity. Emanuel Mensdorff-Pouilly rychle stoupal i díky svému sňatku, byl povýšen až na hraběte, polního podmaršálka, zemského velitele a viceprezidenta Dvorské válečné rady. Manželům se narodilo šest synů, z nichž Alexandr vyženil panství rodu Ditrichštejnů a byl rakouským ministrem zahraničí. Vnučky a pravnučky Žofie a Emanuela se provdaly kupříkladu do rodů Kálnoky, Apponyi, Kinských, Küenburgů nebo Daubeků. 

Skandinávské vazby 

Mladší sestra Elišky Přemyslovny, tedy teta Karla IV., se provdala za Boleslava Lehnického. Její praprapravnučka Dorotea Braniborská se jako manželka dánského krále Kristiána I. z oldenburské dynastie stala pramátí všech dánských králů z tohoto rodu, a tím pádem i současné dánské královny Markéty II., švédského krále Karla XVI. Gustava a norského krále Haralda V. Všichni jmenovaní jsou taktéž potomci Jiřího z Poděbrad a Fridricha Falckého. 

Dánská princezna Luisa, prateta dnešní královny Markéty II., si v roce 1896 vzala majitele náchodského panství, rakouského důstojníka, prince Fridricha Schaumburg-Lippe. Nicméně českou krajinu a obyvatelstvo si příliš neoblíbila, navíc jí osud nedopřál šťastné manželství, takže jak mohla, vracela se na dlouhou dobu do Dánska. Podivnou shodou náhod zemřela několik hodin po svém tchánovi. Okolnosti její smrti jsou zahaleny tajemstvím a mají nádech skandálu, neboť se proslýchalo, že se v nedalekém rybníku pokusila utopit svého muže a sama na následky prochladnutí zemřela. Připomeňme, že byla zámeckou paní i v Ratibořicích, známých zejména díky spisovatelce Boženě Němcové, která v jeho okolí prožila své dětství, o němž psala v románu Babička. 

Princ Fridrich byl spolu se sourozenci vychováván Jiřím Stanislavem Guthem-Jarkovským, který se později jako ceremoniář prezidenta Masaryka stal zakladatelem naší „republikánské“ etikety a společenské výchovy. Luisa nebyla poslední dánskou princeznou žijící v Náchodě. Její syn Kristián se totiž v roce 1937 oženil se svou sestřenicí, dánskou princeznou Feodorou. Ta ale na svou novou „českou“ vlast nevzpomínala v dobrém, neboť za první republiky přišla rodina jejího manžela v rámci pozemkové reformy o polovinu pozemků, byly jí ukradeny šperky v mnohamilionové hodnotě a v roce 1945 jí byl konfiskován veškerý majetek. Jejich děti sice nemají nárok na dánskou korunu, ale jako potomci „zimního krále“ a jeho dcery Žofie jsou v nástupnické britské linii. 

Lucemburská stopa 

Kníže Adolf z hlubocko-krumlovské linie Schwarzenbergů se v roce 1930 oženil s lucemburskou princeznou Hildou, dcerou velkovévody Viléma IV. Hilda byla v letech 1918–1921 následnicí své sestry, velkovévodkyně Charlotty. Jenže Charlotty se v roce 1921 narodil syn Jan a během dalších osmi let dalších pět dětí. Hilda se tedy velkovévodkyní nestala, takže se mohla z lásky provdat za jednoho z nejbohatších českých aristokratů. Kníže Adolf převzal ve třicátých letech rodový majetek po zemřelém otci. Jako horlivý odpůrce nacismu musel po roce 1939 uprchnout i s rodinou do exilu. Po válce mu byl v roce 1947 speciálním zákonem zabaven veškerý majetek. Bezdětní manželé se poté usadili v Itálii. Po Adolfově smrti se Hilda vrátila do Lucemburska, kde žila u dvora své sestry. 

Hildina a Charlottina neteř, parmská princezna Marie Františka, se v roce 1959 provdala v pařížské katedrále Notre-Dame za Eduarda z Lobkowicz, rakousko-amerického diplomata a investičního bankéře z dolnobeřkovické linie slavného českého rodu. Ten se jako hodnostář maltézských rytířů výrazně zasloužil o zřizování zdravotnických středisek v Libanonu. Manželé ani jejich děti se po roce 1989 do Česka nevrátili. Marie Františka byla navíc díky svému bratru Karlovi švagrovou nizozemské princezny Ireny, sestry královny Beatrix. 

Sestřenice Marie Františky a teta současného lucemburského velkovévody Jindřicha, princezna Alžběta se v roce 1956 provdala za Františka Ferdinanda vévodu Hohenberga, vnuka následníka rakousko-uherského trůnu, arcivévody Františka Ferdinanda d'Este a jeho nerovnorodé manželky Žofie, rozené hraběnky Chotkové. Alžběta byla po určitou dobu druhá v lucemburské nástupnické řadě, s chotěm žili na rakouském zámku Artstetten, kde byli v roce 1914 pohřbeni arcivévoda František Ferdinand s manželkou. Připomínáme, že atentát na rakouského následníka v roce 1914 se stal záminkou pro rozpoutání první světové války. Alžběta se jako vdova vrátila do Lucemburska, kde bratrovi Janovi pomáhala s reprezentačními povinnostmi a účastnila se všech oficiálních akcí. Byla považována za živoucí kroniku své rodiny. 

Dnes se na zámku Artstetten, který zdědila Alžbětina starší dcera, nachází Muzeum arcivévody Františka Ferdinanda, kde si lze prohlédnout mnoho exponátů spjatých s českými zeměmi. Rodina totiž do roku 1919 vlastnila česká panství Konopiště a Chlum u Třeboně. Pamětníci vzpomínali, že když tehdy byly děti rakouského následníka trůnu československými úředníky vyhnány, mohly si vzít jen troje šaty a jedny boty, dokonce jim byly zabaveny i fotografie rodičů. Jednalo se o nezákonný akt, neboť podle příslušného zákona se zestátňoval majetek bývalé dynastie, k níž ale Hohenbergové nepatřili. Vnučka arcivévody Františka Ferdinanda, hraběnka Žofie Gudenusová v současné době neúspěšně usiluje o restituce zámku Konopiště včetně nemovitostí a inventáře, lesů a pivovaru. 

Vzdálenými příbuznými lucemburských velkovévodů jsou i hrabata z Arco-Zinnebergu, jež si v roce 1998 koupila hrad Vysoký Chlumec, který používají jako letní sídlo. Hrabě Riprand se oženil s arcivévodkyní Marií Beatrix d'Este, vnučkou posledního rakouského císaře a krále Karla I. a Zity Parmské. Pro zajímavost dodejme, že jejich dcera, politoložka Olympia se v roce 2019 provdala za bankéře a prince Jeana-Christopha Napoléona z rodu Bonapartů, jednoho ze současných uchazečů o francouzský císařský trůn.

Přemyslovci mezi námi 

Sestavování genealogických přehledů s potomky českých dynastií po přeslici se dlouhodobě věnuje genealog a publicista Jan Drocár. Mezi potomky královského rodu Přemyslovců našel mimo jiné i dvacet českých šlechtických rodů, například Czerninů, Šternberků, Lobkowiczů, Schwarzenbergů, Waldsteinů, Kinských, Bořek-Dohalských či Strachwitzů. Mnozí z nich jsou totiž potomky Marie Habsburské (dcery císaře a českého krále Ferdinanda I. a Anny Jagellonské), provdané za vévodu z Jülichu, Kleve a Bergu. A Marii kolovala v žilách i přemyslovská, lucemburská a jagellonská krev.

Přepychovou jachtu vlastní každý typický miliardář. Ovšem tu, kterou nově nabídla k prodeji rakouská společnost Migaloo, si budou moct dovolit jen nejbohatší z nejbohatších. Podle magazínu Forbes bylo loni na světě 2 540 miliardářů, přičemž necelé dvě třetiny z nich vlastní majetek za dvě miliardy dolarů. Uvedená hodnota však z velké části spočívá v akciích a firmách, takže najít na zmíněnou loď „v prasátku“ volné dvě miliardy dolarů – čili asi 48 miliard korun – nebude ani pro pohádkově movité zájemce snadné.

Migaloo M5 zatím existuje pouze na vizualizacích. Jakmile ovšem vznikne, stane se nejdražším luxusním plavidlem na planetě. Překoná tak dosavadní rekord jachty Dilbar, jež vyjde na „pouhých“ 800 milionů dolarů. Přesto se jedná o natolik astronomickou sumu, že ji odmítl zaplatit i zakladatel Amazonu Jeff Bezos, který využívá skromnější plavidlo Koru za 485 milionů. Důvod, proč společnost Migaloo požaduje podobně horentní částku, je prostý: Výjimečná jachta se totiž může mrknutím oka proměnit v ponorku.

Měsíc pod vodou

M5 ztělesňuje splněný sen každého milovníka Julese Vernea, který zároveň nemá hluboko do kapsy. Na jedno natankování jachta urazí až 15 tisíc kilometrů, kromě 20 hostů pojme také 40 členů posádky a její maximální rychlost na hladině činí 20 uzlů, tedy asi 37 km/h. Kdykoliv ovšem může klesnout až do hloubky 250 m a plout tam rychlostí 12 uzlů čili zhruba 22 km/h. Podmořský život pak mohou cestující sledovat přes velké prosklené plochy například v jídelně, kam se naráz usadí až 36 strávníků. Pod hladinou přitom plavidlo dokáže setrvat i čtyři týdny. 

Volný čas během plavby zpestří pasažérům třeba moderní kino, víno z bohatě zásobeného „sklípku“, koupání v jednom ze dvou bazénů nebo relaxace ve vířivce. Součást vybavení tvoří také dvě malé ponorky pro šest osob a několik podvodních plavidel na dálkové ovládání, zatímco na případnou lákavou pevninu se dá vylodit se suchozemskými vozítky. Za své peníze tak extravagantní majitel dostane luxus i technologickou vyspělost, jež nemají obdoby. 

Uvedená otázka je spíš filozofická než fyzikální. Pojem „nekonečno“ v kosmologii značí, že vesmír nemá konečnou velikost ani objem – v principu se tedy prostírá do nekonečna v každém směru. Z hlediska praktických pozorování je však konečný, protože do detektorů našich přístrojů mohlo dosud v důsledku konečné rychlosti světla dorazit jen elektromagnetické záření z určité vzdálenosti: Konkrétně se jedná asi o 46 miliard světelných let.

Podle současných teorií je kosmos homogenní a izotropní, tzn. podobný v každém směru a v každém místě. Z daného předpokladu plyne, že jeho velikost by měla být v každém směru stejná a měla by být nekonečná. Je ovšem třeba zdůraznit, že se termín „nekonečno“ v kontextu kosmologie neshoduje s pojmem „neomezenost“: Vesmír může být nekonečný ve smyslu absence hranic, ale stále může mít určitá omezení v rámci jiných vlastností, jako jsou celková hmotnost či množství energie.

Antarktida je v dnešní době kontinentem v sevření ledu. To ale neznamená, že se tam nemohou dít velmi zajímavé věci. Pod ledovým příkrovem byly například objeveny desítky nebo spíše stovky sopek. Před časem vyšlo najevo, že ještě v průběhu nejmladší době ledové se v Antarktidě odehrávaly ohromující sopečné výbuchy, větší než známe z moderní historie.

Dnes jsou většinou vulkány v Antarktidě vyhaslé nebo dlouhodobě spící, ale 8 až 9 sopek v Antarktidě je považováno za aktivní. Jedním z nejbouřlivějších je stratovulkán Mount Erebus. Tato sopka se nachází na Rossově ostrově, kde se tyčí do výšky 3 794 metrů nad mořem. Jde o nejvyšší aktivní sopku Antarktidy a současně i nejjižnější aktivní sopku světa.

Zlatý vulkán

V kráteru Mount Erebus se minimálně od roku 1972 nachází trvalé lávové jezero, jedno z pěti na celém světě. Sopka pravidelně vypouští mračna plynů a páry, někdy také chrlí sopečné pumy, tedy částečně utuhlé, ale stále nesmírně žhavé kusy lávy, které létají do okolí vulkánu.

Asi nejvíce pozoruhodný je ale objev z počátku devadesátých let, kdy vyšlo najevo, že Mount Erebus nepřetržitě chrlí určité množství zlata. Jde o zlatý prach, tvořený nepatrnými krystaly o velikosti okolo 20 mikrometrů. Tyto nepatrné kousky zlata se přitom mohou s větrem dostat velmi daleko. Byly detekovány v ovzduší až 1 000 kilometrů od vulkánu. Denně sopka vychrlí asi 80 gramů zlata, jehož cena se v dnešní době pohybuje okolo šesti tisíc dolarů (asi 142 tisíc Kč).

Mount Erebus je známý i kvůli letecké katastrofě z 28. listopadu 1979, kdy letoun McDonnell Douglas DC-10 na vyhlídkovém letu Air New Zealand Flight 901 narazil do svahu sopky. Tehdy zahynulo všech 257 lidí na palubě, díky čemuž jde o nejvíce smrtící leteckou nehodu Antarktidy. Společnost Air New Zealand do té doby pořádala úspěšné poznávací lety z Nového Zélandu nad Antarktidu a zpět. Po katastrofě ale tyto lety ukončila.

Vznikli jsme jako společenský druh, pro který je přirozené žít v početných skupinách. Dnešní hektická doba ale kvalitnímu společenskému životu příliš nepřeje a čím dál více lidí žije velmi osaměle. Na první pohled to nevypadá jako zásadní problém, řada výzkumů z posledních let ale ukazuje, že osamělost má hmatatelný a někdy i závažný vliv na lidské zdraví.

Nebezpečná samota

Osamělí lidé se dožívají nižšího věku a čelí vyššímu riziku vzniku kardiovaskulárních a infekčních chorob a duševních nemocí, zejména deprese. Ze statistik vyplývá, že osamělost zkracuje život podobně jako kouření a dokonce více než obezita a nízká fyzická aktivita. Organismus člověka, který se cítí osamělý, prodělává celou řadu zásadních změn, které mají jeden společný rys – uvádějí tělo do stavu pohotovosti. Osamělí lidí mají například stažené stěny tepen. Takto vyvolané zúžení má za následek zvýšený krevní tlak. Srdce pak musí podávat vyšší výkon, což prohlubuje riziko vzniku kardiovaskulárních chorob.

Samota výrazně zasahuje i do funkcí imunitního systému – její nositelé mají totiž zvýšenou aktivitu některých genů podílejících se na zánětlivých reakcích. Zároveň zrádné osamění potlačuje aktivitu genů, jež chrání organismus před virovými chorobami. Samotáři tak častěji onemocní rýmou, chřipkou ale i tak závažným virovým onemocněním, jakým je například AIDS. 

Jak ukazují nové výzkumy, nejdůležitější není skutečný počet známých a přátel, ale subjektivně vnímaná síla pocitu osamění. Strážce majáku se paradoxně může cítit méně osamělý než obyvatel rušného města. Podle amerického psychologa Johna Cacioppa z University of Chicago, který se negativními dopady osamění na lidské zdraví soustavně zabývá, „samota vůbec není to, zač ji lidé považují, a je mnohem důležitější, než si většina z nás myslí.“

Osamělí Američané

Na pocity osamělosti a jejich dopady na lidské zdraví se nedávno zaměřil i americký psycholog Frank Infurna. Společně se svými kolegy zmapoval údaje o duševním a fyzickém zdraví více než 53 000 dospělých ve věku 45 až 65 let, kteří pocházeli z USA a 13 evropských zemí. Na lidi této věkové kategorie se badatelé zaměřili cíleně, neboť jde o klíčovou součást pracovní síly a zároveň skupinu, která čelí zvýšeným nárokům svých dětí a současně i svých stárnoucích rodičů.

Z výsledků, zveřejněných odborným časopisem American Psychologist, vyplývá, že dnešní Američané středního věku jsou osamělejší než jejich protějšky v Evropě. Podle badatelů to těsně souvisí s nárůstem úmrtnost lidí této věkové kategorie, kterou Spojené státy zažívají. 

Od krize z let 2007 až 2009 se Američané středního věku cítí duševně i fyzicky hůře než stejně staří Američané v devadesátých letech. V porovnání s některými evropskými zeměmi mají Američané středního věku více depresí, a také více chronických nemocí, často spojených s bolestí a invaliditou. Osamělost v tom zřejmě hraje podstatnou roli. Zvyšuje zranitelnost lidí nemocemi, depresemi a dalšími psychickými obtížemi, chronickými chorobami a v neposlední řadě zvyšuje i riziko předčasného úmrtí.

Stanovení vítěze v kategorii nejjedovatějších tvorů bývá ošemetné, neboť různí živočichové uplatňují proti kořisti odlišné chemické látky. V oceánech by se o potenciální prvenství mohlo podělit hned několik obyvatel australských vod: Kardiotoxin medúzy čtyřhranky Fleckerovy (Chironex fleckeri) patří k nejsilnějším jedům planety a jediný exemplář uvedeného žahavce by dokázal usmrtit na šedesát osob. 

Podobně nebezpečná je i maličká medúza Irukandji, jejíž jed vyvolává smrtelně nebezpečný syndrom, doprovázený nesnesitelnými svalovými křečemi, silnou bolesti zad a ledvin, pocitem pálení kůže a obličeje, bolestí hlavy, nevolností a zvýšenou srdeční frekvencí a zvýšeným krevním tlakem. Příznaky otravy se projevují v průměru po 30 minutách a mohou trvat několik hodin až týdnů. 

Chobotnice kroužkovaná (Hapalochlaena lunulata) pro změnu spoléhá na neurotoxin známý jako TTX. Látka, proti níž neexistuje známý protijed, blokuje hladké svalstvo včetně bránice, takže zasažený člověk přestane během několika minut dýchat. Při včasné resuscitaci ovšem jed z těla postupně vyprchá a přežití je možné. Při požahání čtyřhrankou se pak v rámci rychlé první pomoci používá vinný ocet, nezbytné je však profesionální ošetření.

Do první světové války se zapojilo přes 65 milionů vojáků, které do dosud největšího konfliktu dějin proti sobě vrhla Dohoda a Centrální mocnosti. Tentokrát zůstaneme čistě u řeči čísel a pomineme ekonomickou a technologickou základnu, rozmístění sil či jakékoliv jiné faktory. Tábor okolo Francie a jejích spojenců se v tomto ohledu těšil nezanedbatelné výhodě, když jeho armády celkově tvořilo zhruba 42 milionů vojáků, zatímco aliance Berlín–Vídeň–Sofie–Konstantinopol měla ve zbrani „pouhých“ 22 milionů.

Ztráty vs. padlí

Při následném měření sil tato čísla každým dnem klesala. Musíme si však uvědomit důležitou věc, která bývá často opomíjena. Pokud se v literatuře či jinde dočteme, že ta či ona armáda ztratila v bitvě tolik a tolik mužů, zpravidla to neznamená počet padlých. V této cifře jsou obvykle zahrnuti nejen vojáci, již zahynuli vlivem bojových akcí nepřítele, ale také ranění, nezvěstní (většinou zajatí), nemocní či jedinci, kteří dezertovali. Jedná se tedy o údaj udávající, o kolik příslušníků ta která strana přišla – ti se pak nemohli účastnit dalších bojových akcí.

Pokud se podíváme na celkové ztráty za první světové války, tisíce mužů jsou v těchto číslech započteni vícekrát, protože kupříkladu utržili zranění několikrát a pak ještě v závěru konfliktu padli. Dohoda vyčíslila celkové ztráty na zhruba 22 milionů mužů, z čehož téměř polovina připadla na Rusko. Centrální mocnosti takto „odepsaly“ na 15 milionů vojáků. 

Oběti války

Mnohem zásadnější je však kolonka „padlí“. V tomto případě se jedná o muže, již zemřeli v konkrétní bitvě či den. Někdy do tohoto čísla bývají započteni i vojáci, kteří utrpěli smrtelné zranění, ale skonali později. V souvislosti s konfliktem bývá ještě uváděno, kolik lidí zahynulo na následky válečných útrap či následnou epidemii španělské chřipky. Většina zdrojů však rozlišuje mezi ztrátami v důsledku vedení bojových operací a úmrtími v důsledku strádání či nemocí.

Ani tato čísla rozhodně nebyla zanedbatelná, přestože ne u všech států probíhala pečlivá evidence. Přesné záznamy vedly především západní státy. Příklad za všechny: USA vykázaly v letech 1917–1919 celkové ztráty ve výši 276 372 mužů. Z toho „jen“ asi 116 000 vojáků zemřelo, přičemž polovina čísla připadla na následky bojové činnosti. Další tisíce vojáků ze zámoří zemřely v důsledku nemocí – většina na španělskou chřipku. Cifra však zahrnuje pouze vojenské oběti, obětí pandemie mezi civilisty bylo mnohem víc.

Cena nejvyšší

Čísla v kolonce „padlí“ rostla prakticky neustále a snad nebyl jediný den, kdy by každá z armád neztratila ani jednoho muže. I v klidném období hrozil ojedinělý výstřel odstřelovače nebo dělostřelecký přepad. Černé křížky někdy přibývaly pomaleji, jindy naskakovaly po stovkách a tisících. Pro západní frontu a kampaň na poloostrově Gallipoli jsou dokonce k dispozici statistiky, z nichž lze vyčíst nejkrvavější den jednotlivých armád, tedy kdy padlo nejvíce mužů za celou válku. Tato čísla jsou o to zajímavější, když si spočítáme, kolik průměrně denně umíralo vojáků.

Musíme také zvážit, čeho jednotlivé strany za tuto krvavou cenu dosáhly. „Nejčernější den“ britské královské armády připadá na 1. červenec 1916, kdy se snažila poprvé prorazit na Sommě. Vojákům Jeho Veličenstva se frontu prolomit nepodařilo a za tento pokus zaplatili ztrátou zhruba 20 000 padlých a 40 000 raněných. 

To Němci si ve svůj „nejčernější den“ alespoň připsali (na poměry zákopové války) fenomenální úspěch. Na úvod takzvané císařské bitvy (21. březen 1918) sice zahynulo asi 10 800 mužů a dalších 28 000 utrpělo zranění, ale vilémovské síly prolomily západní frontu a téměř srazily protivníka na kolena.

Jak již bylo uvedeno, podobné statistické „lahůdky“ bohužel chybějí pro všechny ostatní fronty. Na vině může být pokulhávající evidence u dotčených mocností v případě jednotlivých bitev. Úřady mnohdy zaznamenávaly pouze celkové ztráty, navíc v závěrečné fázi konfliktu, kdy se některé státy ocitly na pokraji zhroucení, se úsilí armády napínalo jinam. Příkladem může být Rusko, které se od roku 1917 potýkalo s takovým chaosem, že houfně dezertující a vzdávající se vojáky už nikdo nepočítal.

Systém HD 148937 se nachází asi 3 800 světelných let od Země směrem k souhvězdí Pravítka. Tvoří ho dvě hvězdy mnohem hmotnější než Slunce a obklopuje ho nádherná mlhovina – oblak plynu a prachu přezdívaný Dračí vejce. Mlhovina obklopující dvě masivní hvězdy je přitom raritou.

Při pohledu na hvězdný pár v srdci úchvatného oblaku plynu a prachu astronomy čekalo překvapení. Hvězdné páry jsou si obvykle velmi podobné, jako dvojčata, ale v případě HD 148937 se jedna hvězda zdá být mladší a na rozdíl od druhé je magnetická. Nová data Evropské jižní observatoře (ESO) naznačují, že v systému byly původně hvězdy tři, dokud se dvě z nich nesrazily a nesplynuly. Tato bouřlivá událost vytvořila mrak, který systém obklopuje, a navždy změnila jeho osud.

„Po podrobné analýze jsme zjistili, že hmotnější hvězda vypadá mnohem mladší než její souputník, což nedává smysl, protože by měly vzniknout ve stejnou dobu,“ říká astronomka Abigail Frostová. Tento věkový rozdíl – jedna hvězda se zdá být nejméně o 1,5 milionu let mladší než druhá – naznačuje, že hmotnější hvězdu muselo něco omladit.

Magnetická pole masivních hvězd

Dalším dílem skládačky je mlhovina obklopující hvězdy, známá jako NGC 6164/6165. Je stará 7 500 let, tedy několiksetkrát mladší než obě hvězdy, a obsahuje vysoké množství dusíku, uhlíku a kyslíku. To je překvapivé, protože tyto prvky se obvykle nachází hluboko uvnitř hvězd, nikoliv vně; jako by je snad uvolnila nějaká bouřlivá událost.

Aby vědci tuto záhadu rozluštili, shromáždili data naměřená během devíti let přístroji PIONIER a GRAVITY, které jsou umístěny na ESO dalekohledu VLTI (Very Large Telescope Interferometer) v chilské poušti Atacama a využili také archivní data z přístroje FEROS z observatoře La Silla.

„Domníváme se, že se tento systém původně skládal z nejméně tří hvězd; dvě z nich musely být v určitém bodě dráhy blízko sebe, zatímco další byla mnohem dále,“ vysvětluje Hugues Sana, profesor na Katolické univerzitě v belgické Lovani a hlavní řešitel pozorování. „Dvě bližší hvězdy se spojily, vytvořily magnetickou hvězdu a vyvrhly část materiálu, který vytvořil mlhovinu. Vzdálenější hvězda se dostala na novou oběžnou dráhu s nově sloučenou, nyní magnetickou hvězdou, čímž vznikla dvojhvězda, kterou dnes vidíme v jádru mlhoviny.“

Teorie mimo jiné vysvětluje, proč je jedna z hvězd v systému magnetická a druhá ne. Zároveň pomáhá objasnit dlouholetou záhadu v astronomii: jak masivní hvězdy získávají svá magnetická pole. Zatímco magnetická pole jsou běžnou vlastností hvězd s nízkou hmotností, jako je naše Slunce, hmotnější hvězdy si magnetické pole stejným způsobem udržet nemohou. Přesto ale takové hvězdy nacházíme.

Astronomové již delší dobu předpokládali, že masivní hvězdy mohou získat magnetické pole při splynutí dvou hvězd. V případě HD 148937 ale poprvé nalezli přímý důkaz, že se tak děje. „Předpokládá se, že magnetismus u masivních hvězd netrvá příliš dlouho v porovnání s jejich dobou života, takže se zdá, že jsme tuto vzácnou událost pozorovali velmi brzy poté, co k ní došlo,“ dodává Frostová.