Na místo středního tanku PzKpfw V Panther měl výhledově přijít Panther II, který zachovával základní design, avšak dostal silnější pancíř a v zájmu standardizace využíval některé součásti tanku Tiger II. Zvažovala se též možnost nahradit 75mm kanon zbraní ráže 88 mm. Hmotnost výsledného vozidla se zamýšlela přes 50 tun, takže by šlo spíše o těžký tank, ale Němci mu pořád přisuzovali roli středního obrněnce.

Totéž ostatně platilo i pro panther, a proto dnes někteří experti tvrdí, že právě ten položil základ pro moderní kategorii MBT (Main Battle Tank). Vznikl jediný prototyp podvozku Panther II, který se kupodivu zachoval (ačkoliv dnes má věž z původního PzKpfw V), ale sériová výroba nikdy nezačala. Celá koncepce se totiž začlenila do programu „standardizovaných“ tanků neboli Standardpanzer Entwicklung, jenž měl zahrnovat technicky příbuzné typy od lehkých po supertěžké.

Nově řešená útočná puška

Automatická zbraň Sturmgewehr 44 (StG 44) na náboje 7,92×33 mm reprezentovala skutečně zlomovou konstrukci, která stála u zrodu moderní kategorie útočných pušek, a to koneckonců včetně názvu, který vymyslel sám Adolf Hitler. Zbraň pocházela od fi rmy C. G. Haenel, na podobných projektech však pracovaly i další zbrojovky, například společnost Mauser, jež předložila koncept pušky s naprosto novým mechanismem. Ten využíval částečně uzamčený dynamický závěr s brzdicími válečky.

Puška dostala jméno Sturmgewehr 45 a po výborných výsledcích zkoušek se plánovalo, že by se měla stát nástupcem typu StG 44, oproti němuž byla výrazně jednodušší a spolehlivější. Do konce války vzniklo jen 30 kusů, nicméně princip se ukázal jako perspektivní a v poválečném Německu vedl ke zrození pušky G3.

Řízené střely země–vzduch

Jako typickou ukázku neefektivního tříštění sil v třetí říši je možné uvést vývoj řízených střel země-vzduch, jelikož paralelně běžely čtyři různé programy, přestože by nejspíše stačil jeden, nanejvýš dva typy, jeden pro velké a druhý pro menší výšky. Do druhé kategorie patřil typ Hs 117 Schmetterling od společnosti Henschel, která vytvořila raketu vzhledově připomínající malé letadlo. Startovala z lafety převzaté z protiletadlového kanonu, užívala dálkové povelové navádění a měla zasahovat cíle ve výškách do 10 000 m.

Díky jednoduché konstrukci se měly vyrábět tisícové počty a podobně byla navržena i konkurenční střela Enzian, zatímco další dva typy zvané Wasserfall a Rheintochter už byly výrazně složitější. Ani u jedné z těchto raket ale nikdy nedošlo na sériovou výrobu a využití v boji.

Letecká řízená raketa X-4

Vedle ze země startujících protiletadlových střel se pracovalo i na leteckých řízených střelách, mezi nimiž je nutné zmínit zejména raketu Ruhrstahl X-4. Využívala dálkové povelové řízení, k němuž sloužily kabely spojující raketu s nosným letadlem. Maximální dosah činil okolo 3 500 m a proti americkým bombardérům by zřejmě šlo o velice účinnou zbraň, protože stíhači by mohli zůstat mimo dostřel jejich zbraní. 

Raketa byla hotova v roce 1944, ale naštěstí pro Spojence její zavedení do služby zpomalovaly potíže s motorem od firmy BMW, a když pak nálet zničil továrnu na tyto motory, program X-4 se prakticky zastavil. Pracovalo se i na verzi odpalované ze země, jež obdržela označení X-7 Rotkäppchen a měla sloužit pro ničení tanků, ale podobně jako její „sestra“ X-4 už bojové nasazení nestihla.

Rychlé turbínové ponorky

Profesor Hellmuth Walter od roku 1925 vyvíjel nový typ turbíny, ve které se prováděl rozklad peroxidu vodíku na vodu a kyslík. Vznikalo množství tepla, jež ihned měnilo vodu v páru schopnou roztáčet turbínu (popřípadě se dalo ještě vstřikovat palivo, jež zvyšovalo tepelný výkon). Mezi odvozeniny tohoto nápadu patřil i takzvaný studený raketový motor v letounu Me 163, hlavní využití turbíny měl ovšem představovat pohon ponorek, neboť ty by pak nepotřebovaly kyslík z atmosféry. 

Němci postavili několik typů malých pokusných ponorných člunů, z nichž nejdále dospěl Typ XVII, a zkoušeli takto pohánět též torpéda. Walterova turbína nabízela působivé výkony, některé ponorky s ní dosáhly pod hladinou tehdy fantastické rychlosti přes 20 uzlů, ovšem pro praktické využití se zkrátka nehodila, protože peroxid vyžaduje dokonalou čistotu (jinak hrozí exploze), takže žádná z těchto ponorek se neprosadila.

Kolos profesora Porscheho

Adolf Hitler dlouhodobě projevoval náklonnost k návrhům gigantických zbraní, a proto uvítal i projekt supertěžkého tanku, s nímž přišel profesor Ferdinand Porsche. Původně šlo vlastně o reakci na těžké tanky Rudé armády, jež měla „Myš“, jak se navrženému kolosu ironicky říkalo, překonávat z hlediska ničivé síly i pancéřové ochrany. Gigant o váze 189 tun tudíž nesl kanony ráže 128 a 75 mm a chránila jej ocel o síle až 220 mm.

Tank, jenž dostal oficiální označení PzKpfw VIII Maus, používal velice progresivní „hybridní“ pohon, jenž spojoval spalovací agregáty a elektromotory a dodával výkon přes 800 kW, avšak systém pořád trápily poruchy a ani jeho síla nestačila na rychlost více než 20 km/h. Obrněnec Maus byl tedy velmi neohrabaný, na bojišti by znamenal hlavně lákavý teč a nedal by se ani vyprostit či odtáhnout, takže zůstalo pouze u zkoušek dvojice prototypů.

Fyzikální konstanty obvykle považujeme za pevně dané. Proto se přece jmenují tak, jak se jmenují. Měly by být vždy stejné, ať už se nacházíme kdekoliv v prostoru a čase. Vyplývají z nich zákonitosti fyziky, podle nichž funguje celý vesmír. Jenže dle určitých názorů přinejmenším některé konstanty úplně neměnné nejsou…

Patří mezi ně i konstanta jemné struktury, známá též jako Sommerfeldova a obvykle označovaná řeckým písmenem alfa. Vyjadřuje sílu elektromagnetické interakce a jde o bezrozměrnou veličinu: Odvozuje se od elementárního náboje, tj. nejmenšího možného elektrického náboje, od Planckovy konstanty, rychlosti světla ve vakuu a permitivity vakua, která souvisí s elektrickým polem.

Stále chybí vysvětlení

V rámci kvantové elektrodynamiky alias QED (z anglického „quantum electrodynamics“), která se zabývá elektrodynamickými interakcemi mezi objekty v atomárním a subatomárním měřítku, hraje konstanta jemné struktury roli konstanty vazbové. Určuje, jak částice elektromagnetického záření čili fotony interagují s elektricky nabitými částicemi, jako jsou třeba elektrony, miony či tauony.

Na Sommerfeldově konstantě je pozoruhodné, že ji vědci ani po víc než sto letech, kdy o ní víme, nedovedou teoreticky vysvětlit. Je nutné ji experimentálně změřit a na Zemi tak činíme s velkou přesností. V současné době se přijímá její hodnota vyjádřená zlomkem 1/137,035999084, s určitou nepatrnou mírou nejistoty.

Na Zemi i v hlubokém kosmu

Uvedenou konstantu lze měřit nejen na Zemi, ale díky astrofyzikálním pozorováním také v hlubokém vesmíru. Dá se studovat prostřednictvím záření vzdálených galaxií, především kvazarů. A popsané výzkumy v některých případech naznačují, že by nemusela být až tak neměnná.

Když foton zasáhne atom, je absorbován pouze tehdy, pokud jeho energie odpovídá energii potřebné k přechodu elektronu dotyčného atomu na vyšší energetickou hladinu. Elektrony, jež se přesunou na vyšší energetickou hladinu, jsou ovšem nestabilní. Mají tendenci se vracet zpět, přičemž se vyzáří foton, jehož vlnová délka koresponduje s původně absorbovaným fotonem. Konstanta jemné struktury určuje, jak elektrony interagují s jádrem příslušného atomu. A pokud by se změnila, měla by se změnit i vlnová délka záření, které atomy absorbují.

A přece se mění

V roce 1998 se tým odborníků v čele s astrofyzikem Johnem Webbem z University of New South Wales zaměřil na Sommerfeldovu konstantu v různých galaxiích a jejich úsilí přineslo pozoruhodné výsledky naznačující, že v období před 12–6 miliardami let byla její hodnota nepatrně vyšší. Zvýšení nebylo tak velké, aby podstatně ovlivnilo fyziku tehdejšího vesmíru; ale stačilo k tomu, aby daná konstanta upoutala pozornost vědců. Od té doby badatelé analyzují záření dalších hvězdných ostrovů a snaží se záležitost osvětlit.

O dvanáct let později zveřejnil Webb s kolegy novou studii, která zahrnovala analýzy absorpčních spekter asi tří stovek kvazarů. Tentokrát byly závěry přesvědčivější než v roce 1998 a hodnota konstanty jemné struktury se podle nich mění ještě víc než v původních odhadech. Také se přitom zdá, že popsaná veličina není všude v kosmu úplně stejná.

Potvrzená porucha?

Pokud Sommerfeldova konstanta opravdu nabývá v odlišných oblastech vesmíru různých hodnot, mělo by to pro celou fyziku dramatické následky. Jak říká Webbův kolega astronom Michael Murphy ze Swinburne University of Technology v Melbourne, je to stejné jako někdejší zjištění, že se perihelium oběžné dráhy Merkuru stáčí přibližně o jeden stupeň za šest let. Newtonovými zákony to nebylo možné vysvětlit a průlom přinesla až Einsteinova obecná teorie relativity, jež nabídla úplně nový koncept gravitace.

Potvrzení „poruchy vesmíru“ – tedy toho, že se konstanta jemné struktury či nějaká jiná podobná fyzikální konstanta mění podle místa pozorování – by zpochybnilo základní teorie o fungování kosmu, jako je třeba standardní model částicové fyziky. Podle Murphyho bychom v takovém případě museli přijít s nějakou novou teorií, jež by se mohla podstatně lišit od těch současných. Vědec je přesvědčen, že by pak proměnlivá Sommerfeldova konstanta sloužila coby vodítko k tomu, co máme vlastně hledat.

Přesně na míru

Jestliže by se zmíněná konstanta podstatněji lišila od své nynější hodnoty, vesmír by pravděpodobně vypadal výrazně jinak. Život, jak ho známe, by se nejspíš vůbec neobjevil. Pokud by byla hodnota konstanty výrazně nižší, elektricky nabité částice by na sebe působily slaběji. Kovalentní vazby, jež drží pohromadě molekuly, by příliš nefungovaly – za nižších teplot by se rozpojovaly. Bez molekul by neexistovalo skoro nic, včetně extrémně významné vody, a rozhodně by nebyl žádný život, který se nevyhnutelně pojí s velkými molekulami.

Kdyby byla hodnota konstanty jemné struktury naopak vyšší, protony by se navzájem odpuzovaly do té míry, že by atomová jádra nedržela pohromadě. Za takových okolností by nemohla probíhat jaderná fúze v nitru hvězd, takže by nevznikl uhlík, na němž stojí život pozemského typu. Jak se zdá, máme štěstí, že Sommerfeldova konstanta nabývá přesně takové hodnoty, aby náš vesmír fungoval. Příčinu však nikdo nezná. Pokud se uvedená veličina napříč kosmem mění, pak by dávalo smysl, že se život objevil tam, kde to její hodnota umožnila.

Malé nedopatření

Výzkum Jamese Webba a jeho kolegů z let 2011 a 2012 rovněž naznačoval, že by se konstanta jemné struktury mohla měnit napříč vesmírem. Vědci vycházeli z pozorování Keckovými dalekohledy na Havaji a soustavou Very Large Telescope v Chile. Jejich výsledky opět ukazovaly na mírně odlišné hodnoty zmíněné veličiny zhruba v době před deseti miliardami roků.

V letech 2013–2015 však Murphy a další odborníci narazili na určité problémy se spektry záření kvazarů z velkých pozemských optických teleskopů. Spektrografy uvedených dalekohledů, jež se využívají k analýzám záření, ovlivňovaly podle badatele spektra kvazarů způsobem, který mohl vyvolat dojem, že se hodnota konstanty jemné struktury ve vesmíru mění. Vědci ovšem zároveň dodávají, že popsané nedopatření nemusí vysvětlovat všechny předchozí výsledky, jež ukazovaly na změny konstanty. 

Od té doby se odborníci přou, zda data z analýz záření kvazarů její proměny ukazují, či nikoliv. Webb s kolegy výsledky Murphyho týmu v roce 2017 popřel a tvrdil, že je nelze vztáhnout na veškeré rozbory chování Sommerfeldovy konstanty ve vesmíru. Poté zas následovala studie Murphyho a jeho spolupracovníků, podle níž je daná konstanta s velkou přesností opravdu neměnná.

Kvazar z úsvitu vesmíru

Práce Webbovy skupiny z roku 2020 se zabývala velmi vzdáleným kvazarem J1120+0641, který pozorujeme v kosmu starém pouhých 750 milionů let. Odborníci využili tři mračna plynu, sledovaná ve vesmíru, jehož stáří dosahovalo asi jedné miliardy roků. Aby odvodili příslušné hodnoty konstanty jemné struktury, uplatnili při analýze spekter záření kvazaru genetický algoritmus, který v sérii opakovaných kroků odstranil fyzikálně nereálná řešení a zároveň zohlednil interferenci záření z dalších zdrojů. Badatelé takto dospěli k závěru, že Sommerfeldova konstanta zůstává v průběhu větší části historie kosmu stejná.

Zároveň se potvrdila nedávná měření z předchozí studie výzkumného týmu prakticky v identickém složení, podle níž se konstanta jemné struktury nepatrně mění napříč vesmírem, a to velmi zvláštním způsobem – v jednom směru. Působí to dojmem, jako by v kosmu existovala osa, kterou vědci označují jako dipólovou. I popsané výsledky jsou ovšem přijímány spíš rezervovaně a stále zbývá mnoho prostoru pro dohady.

Navzdory bouřlivým dějinám přežila na severu Turecka prastará varianta řečtiny, která se označuje jako trapezuntská pontská řečtina nebo také romeika. Pro lingvisty jde o nesmírně cennou „živou fosilii,“ která vznikla přímo ze starověké helénistické řečtiny. Kořeny tohoto jazyka sahají tisíce let do minulosti.

Romeika představuje relikt ze starověku a raného středověku, kdy řecké přístavy a kolonie prosperovaly kolem celého Černého moře. Dějiny se ale ubíraly jiným směrem. Poslední pozůstatek Byzance, Trapezuntské císařství na pobřeží Černého moře, kde žili pontští Řekové, dobyla roku 1461 Osmanská říše. Od té doby se v této oblasti šířil islám a turečtina. Na hůře přístupných místech provincie Trabzon ale mezi muslimskými komunitami přežívaly řecké vesnice, kde se mluvilo romeikou.

Jazyk z dávných časů

Jak uvádí Ioanna Sitaridouová z britské Univerzity v Cambridgi, lidé v těchto vesnicích přijali islám, což paradoxně přispělo k tomu, že se romeika zachovala do dnešní doby ve své velmi starobylé podobě. Řecky mluvící komunity, které si udržely křesťanství, byly totiž v 19. a 20. století vystaveny silnému vlivu moderní řečtiny. Romeika si tak uchovala řadu starobylých znaků.

„Romeika je sestrou, nikoliv dcerou moderní řečtiny,“ vysvětluje Sitaridouová, která studuje tento dávný jazyk již 16 let a doufá, že přispěje k jeho záchraně. Část této doby strávila badatelka přímo v provincii Trabzon, mezi rodilými mluvčími romeiky.

TIP: Islandštině hrozí vymření: Roboti a počítače ji moc nerozumějí

Romeikou dnes mluví pouze pár tisíc lidí ve vesnicích provincie Trabzon, přičemž většina z nich je starších 65 let a mezi mladými se najde jen málo těch, kteří jsou ochotni se tento pozoruhodný jazyk učit. V posledních letech je problémem především autoritářský režim prezidenta Erdogana, který se netají averzí vůči menšinovým jazykům. Romeika bohužel nemá mnoho zastání ani v Řecku, kde ji jazykoví puristé považují za „kontaminovanou“.

Mnohé národy mají své velké autory historických románů. Angličané Waltera Scotta, Poláci Henryka Szienkiewicze, Maďaři Móra Jókaie, Francouzi Victora Huga a Alexandra Dumase, z modernějších autorů jmenujme Fina Miku Waltariho či Itala Umberta Ecca. 

Čestné místo zaujímá mezi autory historických románů z hlediska kvality, kvantity i dlouholeté a seriózní přípravy Alois Jirásek (1851– 1930), jinak školený profesionální historik a jistý čas i učitel dějepisu. A třebaže jej literární vědci jednoznačně řadí do realistického proudu české i světové literatury, došlo i zde po roce 1989 k jeho zpochybňování. Jirásek prý čtenáře mystifikoval, zkresloval dějiny, jeho dílo už dnes údajně nikomu nic neříká, je třeba ho nahradit jinými autory a jeho epopeje o českých dějinách dnes už není zapotřebí číst. 

Miláček komunistů 

Neuvážené kritiky Jiráska souvisí jednak s trendem přehodnocování všeho, co přehodnotit lze, jednak s tím, že byl – samozřejmě účelově a selektivně – vysoce hodnocen minulým režimem a jedním z jeho ideologů Zdeňkem Nejedlým, podle kterého „komunisté jsou dědicové husitů“. Jak je taková sentence nesmyslná, je však nabíledni i těm z nás, kteří svým zájmem o dějepis a svými znalostmi ve škole své učitele nijak nenadchli. 

Za toto zneužití husitského hnutí a Jiráskova díla však sám spisovatel opravdu nemůže a vehementně by proti tomu protestoval. Je příznačné, že se poukazuje jen na tuto souvislost a zcela se zapomíná nejen na význam a postavení Jiráska na přelomu 19. a 20. století, v čase první světové války, v Masarykově Československé republice nebo třeba na význam husitských tradic v prvním a druhém odboji i v odpírání zlu po roce 1948 a dokonce ještě o dvacet let později, kdy byl cenzurován televizní seriál F. L. Věk natočený podle Jiráskova stejnojmenného románu. 

Jen málokterý spisovatel se dokázal vžít do dobové atmosféry epochy, kterou popisoval, jen málokterý dokázal dobře reprodukovat staré pověsti a báje a vyprávět vzpomínky z cest nebo životní příběhy lidí rodného kraje a oživit atmosféru venkova tak jako on. Jirásek se už jako chlapec toulal přírodou a vyhledával večerní besedy a vyprávění sousedů a mnohé z toho popsal v dílech Z mých pamětí a v kronice U nás. Jeho historické romány a dramata, k jejichž oblibě přispěl na divadelních prknech vynikající český herec Eduard Vojan a následně též filmové médium, byly vnímány jako součást boje za národní a státní samostatnost a pěstování hrdosti na národní dějiny. Ve shodě s charakterem svého celoživotního díla podepsal Jirásek jako jeden z prvních v květnu 1917 Manifest českých spisovatelů, který podpořil snahy o obnovení politické samostatnosti českého národa. 

Jirásek na bojištích 

V těžkých dobách obou světových válek byla Jiráskova díla velkým povzbuzením pro české i slovenské vlastence. Ostatně jak českoslovenští legionáři na bojištích první světové války, tak i mnohé jednotky armády a partyzánské oddíly v době fašistické okupace měly ve svých názvech jména Jana Husa, Jana Žižky, Prokopa Holého, Jiřího z Poděbrad a podobně. Čím to? Kdyby tradice a věhlas těchto dějinných postav nebyly u našich předků (především u Čechů, ale i mezi evangelíky na Slovensku) živé a oblíbené, byla by marná snaha „špatného spisovatele a mystifikátora“ Jiráska oživovat tyto postavy, které žily před 450–500 lety. Jeho dílo však bylo podloženo letitým důkladným studiem pramenů a osobními návštěvami míst, o kterých psal. 

Začátkem ledna 1919 dostal Alois Jirásek telegram následujícího znění: „Autoru Bratrstva sdělujeme, že Lučenec opět po letech dobyt. Asistenční setnina ‚Vysoké Mýto‘ “. Telegram byl podán ve Zvoleně a posílal ho jeden z příslušníků tamějších československých jednotek, které Zvolen a jeho okolí obsadily koncem roku 1918, nadporučík Josef Ejem, původním povoláním učitel z Radotína (dnes Praha 16). 

Zásluhou slavného českého romanopisce byl název jihoslovenského města Lučenec u širších vrstev lidu v Čechách, na Moravě a přirozeně i na Slovensku všeobecně znám. Jiráskova trilogie Bratrstvo, součástí které je i román Bitva u Lučence, byla oblíbená v českých zemích i na Slovensku. Díky tomu bylo město vnímáno jako jedno z míst, kde se už před staletími projevila sounáležitost Čechů a Slováků. Skutečnost, že zde 7. září 1451 hejtman českých bratříků Jan Jiskra z Brandýsa v čele svých bojovníků porazil uherské voje Jánose Hunyadyho, byla zdrojem hrdosti – mluvili o ní spisovatelé, upozorňovali na ni historici, učili o ní učitelé. Není vůbec náhoda, že nedaleko Lučence se nachází také vesnička Praha, kterou založili s velkou pravděpodobností Jiskrovi bojovníci. Obec měla a dodnes má ve svém erbu husitský kalich, což je na Slovensku opravdu výjimečné.

„Falešný“ obraz dějin 

Jirásek přistupoval k psaní svých děl velmi poctivě. I proto jsou neopodstatněné výtky některých jeho dnešních kritiků, že vytvářel u svých současníků falešný obraz českých a slovenských dějin. Konkrétně při sbírání materiálu na Bratrstvo pobýval třikrát na Slovensku (1896, 1897 a 1907), navštívil též Lučenec a místo bitvy z roku 1451. „Viděl jsem mnoho krásného v přírodě, dost smutného v lidech a leckde jsem se obdivoval našim předkům husitským, jejich odvaze a síle. A teď ještě zbývá dále studovat prameny. Látka roste a to, co jsem dosud z pramenů prošel, nestačí,“ napsal Jirásek v dopise Adolfovi Heydukovi, kterému též první díl trilogie věnoval. 

Písemný materiál a rozličné dokumenty mu pomáhali vyhledávat i slovenští kolegové, kromě jiných i známý historik a archivář Pavel Križko. V Československé republice, jejímuž vzniku svými díly napomohl, se Jirásek stal senátorem za Národně demokratickou stranu. Až do konce života byl velice uznávaný a vážený a několikrát byl navržen na Nobelovu cenu za literaturu.

Archeologické nálezy ukazují, že Vikingové byli velmi zdatní, pokud jde o zubařské zákroky. Jak se ale zdá, nešlo vždy o zásahy, které by měly zdravotní důvody. 

Němečtí archeologové Matthias Toplak z Vikinského muzea v Hedeby a Lukas Kerk z Münsterské univerzity prozkoumali celkem 130 lebek nalezených na území Skandinávie, na jejichž zubech byly zaživa vytvořeny zvláštní vodorovné drážky. Šlo výhradně o muže, přičemž naprostá většina z nich byla pohřbena na místech významných pro obchod na největším švédském ostrově Gotland. 

Například na vikinském hřbitově Kopparsvik byly téměř všechny kostry s takto upravenými zuby uloženy v části hřbitova, která byla zřejmě rezervovaná pro cizince. Všechny studované lebky předcházejí závěrečnou fázi doby Vikingů, kdy již bylo obchodování velmi rozvinuté. 

Bratrstvo rýhovaných zubů

Na základě těchto vodítek se Toplak s Kerkem domnívají, že „rýhování“ zubů mohlo souviset s obchodními aktivitami velkých skupin profesionálních kupců. Mohlo jít o součást iniciace, vstupu do kupeckého spolku či bratrstva, z jakých se později vyvinuly kupecké gildy. Podle badatelů není jasné, jak takové kupecké spolky fungovaly. Je ale možné, že rýhované zuby svým majitelům zaručovaly určité výhody při obchodování, ochranu nebo privilegia. Závěry svého výzkumu vědci zveřejnili v odborném časopisu Current Swedish Archaeology.

Kromě hypotéz přináší nová studie i řadu nezodpovězených otázek. Kromě úprav chrupu vědci identifikovali i tři ženské lebky, nesoucí znaky záměrně vytvořených deformit. S ničím podobným jsme se přitom u vikingů doposud nesetkali.

Podle badatelů je možné, že se jednalo o cizinky, které na ostrov dorazily se svými mužskými příbuznými, nebo o dcery úspěšných vikinských obchodníků, které se narodily na vzdálených místech, kde se podobné úpravy praktikovaly. Dvě ze tří žen byly pohřbeny v bohatě zdobeném vikinském oděvu (třetí hrob byl poničený), což naznačuje, že byly v gotlandské společnosti vítané. „Nevíme, co tato tělesná modifikace původně signalizovala. Možná šlo o znak společenského postavení, krásy nebo příslušnosti ke konkrétní sociální skupině,“ uvádějí vědci.

Ještě zvláštnější je, někteří členové „bratrstva rýhovaných zubů“ byli podle všeho rituálně zabiti, což ukazuje, že mohlo jít o otroky či zločince. 

Bývalý hlídač dobytka náležel k plemeni Rafeiro de Alentejo a uhynul loni v říjnu v údajném věku 31 let a 165 dní. Záhy se však objevily podněty odborníků, především veterinářů, kteří poukazovali na určité nesrovnalosti. Nejčastěji šlo o pochybnosti, zda je vůbec biologicky možné, aby se pes dožil ekvivalentu 200 let u člověka. Na internetu se navíc rozpoutala diskuse, že na snímku z roku 1999 měl Bobi bílé tlapky, zatímco na novějších fotografiích byly hnědé. 

Někteří skeptici proto zastávají názor, že se ve skutečnosti jednalo o dvě různá zvířata. Komisaři Guinnessovy knihy rekordů tedy Bobimu titul dočasně odebrali a zahájili přezkum jeho přesného věku. Datum narození chlupáče přitom potvrdila veterinární služba portugalské obce Leiria a byl zapsán do databáze domácích zvířat spravované tamní Národní unií veterinárních lékařů.

Záchrana před smrtí

Britský veterinář Danny Chambers stojí v čele početné skupiny Veterinary Voices UK. A ani jeden z jejích členů prý nevěří, že bylo Bobimu 31 let. Zvěrolékař se sice ve své praxi občas setkává se psy, kteří se dožijí vyššího věku, týká se to však téměř výhradně zástupců menších plemen, a navíc bez nadváhy – přičemž ani jedno nebyl Bobiho případ. „O to víc překvapí, že žil téměř třikrát déle než běžný průměr,“ míní Chambers.

Majitel rekordmana Leonel Costa z vesnice Conqueiros uvedl, že mělo zvíře dobré geny: Jeho matka se dožila 18 let, zatímco jiný z rodinných psů zemřel ve věku 22 roků. Páníček navíc přičítá Bobiho dlouhý život klidnému prostředí, v němž žil, i faktu, že měl vždy volný výběh a vyváženou stravu. Když se pes v roce 1992 narodil, otec tehdy osmiletého Leonela rozhodl, že si ho nemohou nechat, protože má rodina již příliš mnoho zvířat. Chtěl tedy štěňata utratit, nicméně jedno z nich se ukrylo pod hromadou dřeva v kůlně, kde přišel vrh na svět. Leonel a jeho bratři pak psího mrňouse před rodiči schovali, a zachránili ho tím před jistou smrtí. 

K seznámení Juanových rodičů došlo v roce 1546 na říšském sněmu v bavorském Římě. Šestačtyřicetiletý nedávno ovdovělý císař se zahleděl do pohledné osmnáctileté dcery váženého a bohatého řezenského měšťana. Na případný sňatek těch dvou nemohlo být ani pomyšlení, ale Karel alespoň na krátký čas našel v Barbořině náruči rozptýlení. Jejich potomek dostal španělské jméno Juan. Už asi v pěti měsících ho císař svěřil do péče svého komorníka Luise Méndeze Quijady a později ho nechal odvézt do Španělska. Nikdy sice veřejně nepřiznal, že šlo o jeho syna, nicméně chlapec se stal členem jeho dvora se všemi souvisejícími náležitostmi a privilegii. 

Teprve tři roky po smrti Karla V., tedy v roce 1561, se jeho prvorozený syn a nyní už španělský král Filip II. dozvěděl celou pravdu. Třináctiletého levobočka se ujal a uznal ho za svého nevlastního bratra. Juan byl pak vychováván jako společník Filipova syna prince Carlose a spolu pak také navštěvovali univerzitu v Alcalá de Henares. 

Karel V. předurčil ve své závěti Juana k duchovní dráze. Nadaného mladíka však místo toho lákala vojenská dobrodružství. Když v roce 1565 turecké loďstvo napadlo Maltu, chtěl se osmnáctiletý Juan zúčastnit španělské námořní výpravy, která měla ostrov vyrvat z rukou útočníků. Král Filip II. však jeho žádost odmítl. V souladu s otcovou vůlí viděl v nevlastním bratrovi budoucího kněze, ne-li rovnou dokonce kardinála. 

Voják, ne kněz 

Jenže Juan si umanul, že bude vojákem, nejlépe slavným vojevůdcem. Utekl proto do Barcelony, kde se soustřeďovala španělská flotila. Cestou ale onemocněl malárií a musel se vrátit do Madridu. Sotva se však uzdravil, začal znovu hučet do bratra, aby mu dal příležitost prokázat vojenské schopnosti. Filip, aby už od něho měl konečně pokoj, ho tedy v roce 1568 jmenoval generálním kapitánem španělské středomořské flotily. Měl za úkol velet několika lodím, které před přístavem Cádizem chránily koráby vracející se s nákladem stříbra z Ameriky. Juan se osvědčil, a tak ho Filip II. o rok později poslal do Granady potlačil povstání morisků, bývalých muslimů donucených přijmout křesťanství. Podle rozkazů Filipa II. měl rebelii nelítostně zlikvidovat „ohněm a mečem“ a Filip II. předpokládal, že Juan vzhledem k své nezkušenosti do puntíku splní i ty nejbezohlednější rozkazy. 

Na jaře roku 1570 na jih Španělska přicestoval samotný král a osobně se ujmul velení operací. Vzpouru se tedy podařilo potlačit a moriskové byli z Granady vypovězeni a násilím vyhnáni. Samotného Juana d'Austriu upřímně zděsila rozsáhlá akce, která postihla zhruba sto tisíc lidí a pochmurně předznamenala etnické čistky a hromadné deportace dalších století. „Nevím, zda lze nalézti dojemnější obraz lidského neštěstí, než je pohled na tak velké množství lidí vydávajících se na cestu v takovém zmatku, s plačícími ženami a dětmi, nucených snášeti tolikeré těžkosti a svízele.“ 

Turci v Evropě 

V té době už celou křesťanskou Evropu znepokojovala turecká expanze ve Středomoří. Papež Pius V., španělský král Filip II., Benátská republika, Janov a řada menších italských států – ti všichni se spojili do Svaté ligy, která měla útok Turků zastavit. Posledním varováním byl osud benátské posádky umístěné v pevnosti v kyperské Famagustě. Turci jí původně po několikaměsíčním obléhání slíbili volný odchod se všemi válečnými poctami, ale své slovo nijak vážně nemínili. Drželi se totiž zásady všech náboženských fanatiků – tedy že slib daný nevěřícím, v tomto případě křesťanům, se splnit nemusí. 

Jakmile byli Benátšťané odzbrojeni, Osmani rychle obrátili. Řadové vojáky prodali do otroctví, důstojníky popravili a velitele pevnůstky Antonia Bragadina zvířecky umučili. Nejdříve mu uřezali uši a nos a nakonec ho zaživa stáhli z kůže, kterou pak vycpali slámou a poslali do Cařihradu svému sultánovi Selimovi, příznačně přezdívanému Opilec. 

Bestiální čin tureckých vojáků urychlil verbování flotily Svaté ligy. Celkem čítala 300 lodí s 50 tisíci bojovníky. A za jejího velitele prosadil král Filip II. právě svého nevlastního bratra, čtyřiadvacetiletého Juana d'Austriu. 

Celá flotila Svaté aliance se shromáždila v sicilském přístavu Messina, odkud 15. září 1571 vyplula napříč Jaderským mořem k břehům Řecka – ke Korintskému zálivu, kde zvědové naposled zahlédli tureckou flotilu. Ukázalo se, že tyto zprávy byly spolehlivé. Už 7. října, blízko vjezdu do Korintského zálivu u Lepanta (dnes Naupaktos), hlásily hlídky, že vidí nepřítele na obzoru. Turci ale už o přítomnosti mohutné křesťanské flotily věděli. Informoval je totiž muslimský pirát Kara Khodži, který je ze svého korábu s černými plachtami sledoval už od Messiny. A tak se před Korintským zálivem nenechali zaskočit a pod velením admirála Aliho Paši překvapivě rychle zaútočili. Měli sice méně lodí – pouze 274 plavidel, ale jejich předcházející válečné úspěchy jim dávaly větší naději na vítězství. 

Rozhodující bitva 

Tehdejší boje přitom nespočívaly ve vzájemném ostřelování. Lodě sice disponovaly děly, ale ta neměla příliš velký dostřel. Spíše se tak jimi bránili proti taranování. Tak totiž vypadala námořní bitva té doby: loď těsně přirazila k protivníkovi, posádka co nejrychleji pronikla na palubu a zde pak sváděla krutý boj muže proti muži.

Turci navzdory usilovné palbě obepluli předvoj křesťanské flotily a napadli levé křídlo patřící Benátčanům. Jako jeden z prvních přitom padl admirál Barbarigo, kterého otevřeným hledím zasáhl do obličeje turecký šíp. Navzdory těžkým ztrátám se Benátčanům podařil protiútok, při němž se zmocnili vlajkové lodi Egypťanů, tureckých spojenců. Nejúpornější boje se však odehrávaly ve středu válečného pole, kde galéra admirála Aliho Paši, plující pod bílou vlajkou se zlatě vyšitými citáty z Koránu, plnou silou narazila do velitelské lodi Juana d'Austria. Galéra Reale se pod tímto nárazem otřásla tak, že mnoho námořníků spadlo z paluby do moře. 

Nastala lítá bitva, ve které Turci získávali převahu. Papežský admirál Colonna však svým veslařům rozkázal plout co nejrychleji a špičkou své galéry prorazil záď lodi Aliho Paši. Jeho vojáci pak rychle přeběhli na palubu a napadli překvapené Turky zezadu. Jakmile byla z velitelské lodi Aliho Paši stržena jeho svatá standarta s výroky z Koránu a nahradila ji vlajka Svaté ligy, vypukla v celé turecké flotile panika. Sám turecký admirál Ali Paša zahynul střelou ze španělské muškety. Námořníci mu pak uřízli hlavu a přinesli ji Juanovi d'Austria. Generál, z hloubi duše znechucen takovým barbarstvím, se jen otřásl a přikázal, aby ji hodili do moře.

Patnáct tureckých galér bylo potopeno a sto devadesát zajato. Na jejich palubách osvobodil Juan d'Austria na 12 tisíc křesťanských otroků, kteří zde sloužili jako veslaři. Turci celkem ztratili na 30 tisíc mužů, kdežto Svatá aliance jen 7 500 námořníků. Bezpočet zraněných snad už ani nikdo nepočítal. 

Nejoslavovanější 

Po velké námořní bitvě u Lepanta se levoboček Juan stal nejoslavovanějším mužem Evropy. Zvlášť když dva roky nato dobyl severoafrický Tunis. Jenže poté narazil na úskalí svého nemanželského původu. Když totiž plný ctižádosti požádal papeže, aby mu udělil titul tuniského krále, dostalo se mu zamítavé odpovědi. A Tunis se o rok později vrátil do rukou muslimů. Přesto Juan d'Austria nepřestal snít o větší nezávislosti na svém nevlastním bratru, španělském králi Filipovi II. Toužil získat vlastní trůn. Mezi Španělskem a Římem se dokonce přetřásalo, že by se mohl oženit se skotskou královnou Marií Stuartovnou, toho času anglickou zajatkyní. Z těchto romantických plánů ale sešlo… 

V roce 1576 pověřil Filip II. svého ambiciozního sourozence, na jehož slávu docela žárlil, úřadem místodržícího v Nizozemí. Juan se zpočátku snažil s nizozemskými protestantskými stavy dohodnout mírovou cestou. Ale jejich vůdce Vilém Oranžský mu obrazně řečeno položil nůž na krk. Požadoval na něm, aby rozpustil španělské vojsko a vydal všechna města, která mu v Nizozemí zachovávala věrnost. Habsburským panstvím by to otřáslo a Filipovi nezbylo, než svého bratra vojensky podpořit. Stříbro přivezené z Peru posloužilo na zaplacení dalších žoldnéřských oddílů, které pak pod Juanovým velením v lednu 1577 u Glembloux porazily vojsko nizozemských stavů. 

Neslavný konec 

Povzbuzen tímto válečným úspěchem a naveden svým sekretářem de Escobedou zamýšlel nyní Juan d'Austria napadnout Anglii a svrhnout z trůnu královnu Alžbětu. Jenže tento plán se opatrnému Filipovi II. pranic nelíbil. Escobedo kvůli tomu krále v soukromé korespondenci nazval „mrzoutem” a bohužel se rozepsal ještě víc. Pomýšlel na to, že by se mladý a ambiciózní Juan ujal vlády ve Španělsku. V dopise státnímu sekretáři Antoniu Perézovi to naznačil dosti výmluvně: „Zdá se, že právě on Juan d'Austria je tím člověkem, jemuž tato funkce náleží a jehož, jak praví Písmo, si vyvolil Bůh, aby jej učinil, v odměnu za královu zbožnost, oporou v jeho stáří.“ Intrikán Escobedo netušil, že si těmito úvahami podepsal rozsudek smrti. 

V pozdním večeru 31. března 1578 ho nedaleko královského paláce v Madridu přepadla skupina zakuklených mužů a ubodala k smrti. Nikdo ze soudních úředníků se však nenamáhal, aby případ vyšetřil a vrahy vypátral. Francouzský vyslanec si v dopise do Paříže povzdechl: „Třesu se strachy, když vidím, že jsou na světě lidé, kteří si troufnou vztáhnout ruku na královy sekretáře... Jsem ohromen tím, že se něco takového mohlo přihodit u dvora krále Španělska…“

Téhož roku, 1. října, upostřed bojů s nizozemskými stavy zemřel prý na tyfus také Juan d'Austria. Už tehdy se proslýchalo, že byl možná na příkaz svého nevlastního bratra a krále otráven. Bylo mu pouhých jednatřicet let. Padesátiletý Filip II. se tak rázem zbavil mladšího a velmi schopného konkurenta.

Solární bouře jsou způsobeny aktivními procesy na Slunci: Nejčastěji se pojí se silnými erupcemi, ale vyskytují se také jako důsledek prudkých změn v proudění slunečního větru. Tyto bouře obvykle trvají několik hodin, vyvolávají rozsáhlé poruchy v zemské magnetosféře a mohou mít vliv na různé technologie a systémy jako satelity, elektrické rozvody, navigaci a komunikaci.

Předpovídat solární bouře bohužel není snadné, neboť především velmi obtížně predikujeme jejich původce, nejčastěji tedy sluneční erupce. Slouží k tomu analýza dlouhodobých i aktuálních pozorování sluneční činnosti: Vědci sledují například magnetické pole naší hvězdy, počet a velikost slunečních skvrn i jejich typ. Některé typy skupin zmíněných skvrn představují notoricky známé původce erupcí a zůstává pak jen otázkou času, kdy k nějaké dojde. Popsané údaje společně s mnoha dalšími se zpracovávají v modelech, jež umožňují určit pravděpodobnost výskytu solární bouře a její potenciální sílu. Předpovědi se obvykle udávají s několikahodinovým až několikadenním předstihem, ne vždy jsou však dostatečně přesné. Jejich spolehlivost by snad mohla vzrůst v následujících letech.

Takzvaní paví pavouci z rodu Maratus patří k nejhezčím zástupcům pavoukovitých, kterých dnes známe přes osmdesát druhů. Mezi největší krasavce se pak řadí nevelcí obyvatelé západní Austrálie druhu Maratus volans.

Samečkové pavoučků rodu Maratus mají po stranách trupu dvě chlopně, které za normálních okolností nechávají složené pod tělem. V okamžiku, kdy chce ale sameček upoutat svoji vyhlédnutou družku, zdvihne zadeček do téměř svislé polohy a obě postranní chlopně rozvine. Ukáže se tak nádherné zbarvení, které je vlastní všem jednotlivým druhům. Pohled samičky si ale nápadník nezajišťuje pouze pestrým vzorem. Vibruje zadečkem, pobíhá ze strany na stranu a také zdvihá třetí pár nohou. Přitom se pomalu přibližuje a pozorně sleduje reakce samičky, která se buď dá, nebo nedá okouzlit.

V Austrálii bylo popsáno již 19 druhů tohoto rodu a je velmi pravděpodobné, že ve vnitrozemí žijí ještě další, které se dosud před lidmi skrývají. Naopak mnoho dosud známých druhů překvapivě žije přímo v australském velkoměstě Perth. 

Způsob ukládání finančních prostředků před vynálezem mincovních platidel v 7. století př. n. l. vyvolává spíše otázky než odpovědi. Společnost závisela na výměně zboží a drahé kovy (ve formě žeber, slitků, prášku nebo šperků) byly v té době snad uchovávány v dobře ukrytých a zabezpečených truhlách. 

Pod ochranou boha 

V antickém Řecku existovaly speciální veřejné stavby, v nichž se shromažďovaly luxusní předměty z drahých kovů a votivní dary. Tyto pokladnice se nacházely na posvátných místech pod božskou ochranou (jako byly Delfy nebo Olympie). Podobná úložiště chrámového typu se mohla vyskytovat také na agoře, veřejném prostranství v srdci řecké polis. 

Ve starověkém Římě fungovala veřejná pokladnice zvaná aerarium Saturni, která byla umístěna v chrámu boha Saturna na úpatí kapitolského pahorku. Za císaře Augusta ( 27 př. n. l. – 14 n. l.) byla ustanovena ještě císařská pokladna fiscus. Jako nápodoba vzhledu velkých úschoven vznikly daleko menší a snadněji přenositelné kasičky, jež mohly lidem sloužit při veřejných sbírkách v chrámech nebo na různých shromážděních. 

Nejstarší exemplář z 2. století př. n. l. byl nalezen ve městě Priéné na území dnešního Turecka. Jedná se o objekt ve tvaru chrámu se schody a sloupy, které nesou trojúhelníkovou střechu s otvorem na vkládání mincí. Na zadní straně se nachází druhý otvor, jenž sloužil k uvolnění peněžních prostředků, aniž by muselo dojít k rozbití nádoby. 

Destrukce úlů a válců 

Jakmile se mince dostatečně rozšířily mezi střední a nižší sociální třídu starověké společnosti, bylo potřeba začít promýšlet jejich ukládání pro pozdější využití. Řešením se staly jednoduché nádoby z pálené hlíny, z nichž šlo nastřádanou částku vybrat pouze jejich rozbitím. Pokud totiž chyběl druhý otvor, minimalizovala se možnost nenápadné krádeže několika mincí. 

V té době neexistoval jasně daný či kodifikovaný tvar pokladniček, a tak jsou na archeologických nalezištích odhalovány jejich nejrůznější podoby – oválné, truhlovité, kulaté, válcové, ale i úlové. Společným prvkem byl otvor pro vkládání mincí a výzdoba postavami bohů (obchodu, prosperity nebo štěstěny) a symboly štěstí, jako byl vítězný jezdec dvojspřeží. 

Není bez zajímavosti, že drtivá většina z více než 200 nalezených antických kasiček pochází ze západní části Středomoří (oblasti dnešního Španělska, Francie, Velké Británie, Itálie nebo Nizozemska). Tento trend potvrzuje i řeč. Zatímco latina znala boxy k ukládání pokladů pod výrazy thesaurus, loculus, arcula nebo aulula, řečtina pracovala pouze s termínem thesaurós. 

Novoroční dar 

Vzhledem k tomu, že výběr peněžních prostředků byl podmíněn destrukcí, našlo se v rámci archeologických výkopů jen velmi málo nepoškozených exemplářů. A ještě méně jich obsahovalo nějaké úspory. V roce 1812 došlo v tomto ohledu k zázračnému objevu v Titových lázních v Římě, kde byla nalezena kasička vyrobená z červené pálené hlíny, ozdobená třemi božskými postavami. Uvnitř bylo ukryto 251 mincí, které svým vznikem spadaly do rozmezí od pozdní republiky (asi poloviny 1. stol. př. n. l.) do období vlády císaře Trajána ( 98–117 n. l.), kdy byly nejstarší uložené mince stále platné.

Pokladničky v římském světě sloužily jako pozornost k oslavě příchodu nového roku. Svědčí o tom nápis „annum novum faustum, felicem“, který v překladu znamená „šťastný a bohatý nový rok“. Stejně jako dnes měly kasičky též funkci dárku vhodného pro děti a dospívající, kteří se s jejich pomocí učili ctnosti skromnosti a správnému hospodaření s penězi. Na druhou stranu byly někdy pokladničky vnímány jako nástroj, jenž u mládeže způsoboval chamtivost a lakomství.