Uběhlo 390 let od chvíle, kdy byl Albrecht z Valdštejna (1583–1634) spolu se svými přívrženci zavražděn. Životní osudy vrchního velitele císařských vojsk během třicetileté války tematizuje Valdštejnův okruh muzea v Chebu se sídlem v prostorách Pachelbelova domu, kde generalissimus naposledy vydechl. Na prohlídce si návštěvníci mohou kromě Valdštejnova údajného úmrtního pokoje prohlédnout i jeho koně, jenž měl svému pánovi věrně sloužit až do vojenského střetu u Lützenu.

Milovník nevšedních koní

Albrecht z Valdštejna se vrhl do boje proti sasko-švédským vojskům na území dnešního Německa. Osudná bitva 16. listopadu 1632 skončila do určité míry nerozhodně a zavinila smrt tisíců mužů včetně švédského krále Gustava Adolfa II. Na pomyslné úmrtní listině se tehdy měl ocitnout i Valdštejnův kůň, nicméně přes popularitu této historky nelze jeho zastřelení u Lützenu prokázat.

Zesnulého oře, který měl prý slyšet na jméno Mas Querido (španělsky Můj miláček), si Albrecht z Valdštejna pravděpodobně vážil, poněvadž ho nechal vycpat a převézt do svého paláce v Praze. Do dnešních dní se tak dochovalo jeho snad původní žíhání, jež se u koní objevuje málokdy. Kvůli unikátnímu vzhledu, zapříčiněnému zřejmě embryonálním spojením dvouvaječných dvojčat, tedy vrozenou poruchou zvířete, koně dost možná osedlal právě vlivný vévoda, který si (dle odborníků velmi drahé) zvíře mohl dovolit. Albrecht z Valdštejna proslul jako chovatel a milovník koní, v jehož stájích se nacházeli i jedinci s pohybovými anomáliemi, a při polních taženích ho doprovázely stovky obyčejných a desítky ušlechtilých jezdeckých ořů.

Unikát z Chebu

Jeden z nejdůležitějších artefaktů současné expozice o Valdštejnovi se pyšní titulem pravděpodobně nejstarší vycpaniny neboli dermoplastického preparátu v České republice a jednoho ze tří nejstarších v Evropě. Do chebského muzea se kůň z Valdštejnského paláce přesunul v sedmdesátých letech minulého století. Od té doby opustil západočeské město jen kvůli restauraci začátkem 21. století, která proběhla v Praze z důvodu chátrání vycpaniny, a během zápůjčky do zemského muzea německého města Halle, kam se vydal spolu s osobními předměty Valdštejna v roce 2015.

Vzácný exponát v současnosti sestává ze tří částí různých koní – jednu tvoří s největší pravděpodobností původní trup s ocasem, druhou hlava a třetí končetiny. V průběhu staletí totiž docházelo k úpravám poškozené vycpaniny, proto má nyní zvíře například o něco kratší nohy. 

Ostrov ležící v Indickém oceánu východně od Madagaskaru spravovalo Spojené království coby jednu ze svých kolonií až do roku 1968. Právě tam také evropská země zahájila velký experiment s využitím svobodné pracovní síly poté, co počátkem 30. let 19. století vstoupil v platnost zákon o zrušení otroctví a na většině území impéria včetně jeho podrobených teritorií se vlastnictví otroků stalo nelegálním. Cílem britské vlády bylo prokázat, že i prostřednictvím svobodné práce lze dosáhnout hospodářského úspěchu. Zaměstnat osvobozené otroky, kteří nyní vyžadovali vyšší mzdu a solidní pracovní podmínky, by ovšem znamenalo značné náklady – a proto padla volba na dělníky z jiných částí světa.

Půl milionu Indů

První vlnu tvořili pracovníci z portugalské Madeiry, osvobození Afroameričané z USA a zchudlí Číňané. Nicméně záhy se ukázalo, že větší příslib skýtají Indové: Země v té době procházela hospodářskou krizí a mnozí tamní obyvatelé byli ochotní pracovat i za nízkou mzdu. Podle nového systému dostali přidělenou práci na různých místech koloniální říše, a to výměnou za náklady na cestu, základní ubytování a nevelký plat. Právě z Indie na Mauricius postupně připlulo půl milionu dělníků, primárně na sklízení cukrové třtiny. A zatímco někteří zůstali, jiní putovali dál do Karibiku či Austrálie.

Poslední loď

Nově příchozí získali na Mauriciu dočasné ubytování v komplexu vybudovaném na místě původního skladiště, v přístavu hlavního města Port-Louis. Areál se poté postupně rozšiřoval, až nakonec pojal tisícovku dělníků. Ve druhé polovině 19. století však globální poptávka po cukrové třtině klesala s tím, jak naopak rostla obliba cukrové řepy. Doplatily na to i mauricijské plantáže, které navíc v 60. letech zasáhla epidemie malárie. Množství potřebných pracovníků se tak postupně snižovalo a poslední loď s námezdními dělníky přistála v mauricijské metropoli v roce 1923.

Na popud indické premiérky Indiry Ghándíové se později někdejší imigrační depo pod názvem Aapravasi Ghat stalo chráněnou kulturní památkou, jež si v roce 2006 vysloužila i zápis na seznam UNESCO. 

Kosmická loď za miliony  

• Michael Jackson | Scream | 7 milionů dolarů

Král popu se proslavil touhou po naprostém maximu. Není tedy divu, že se ani ve videoklipech nespokojil s málem a nebál se do nich investovat obrovské sumy. Už jeho skladbu Black Or White doprovázely záběry za tehdejší čtyři miliony dolarů, nicméně pro rozhněvaný song Scream vznikl téměř dvojnásobně dražší vizuální doprovod.

Peníze řeší všechno

Klip ke zmíněnému duetu znázorňuje Michaela Jacksona a jeho sestru Janet, jak prchají ze Země na palubě kosmické lodi. Nemohou už totiž vystát články, jež o nich píše bulvární tisk – hlavně o zpěvákovi, který v roce 1993 čelil obvinění z obtěžování nezletilých. Černobílý vizuál vznikl ve stylových minimalistických a futuristických kulisách, postavených na zakázku. Kreativní záběry jsou přitom plné efektů, a mimo jiné i díky nim získalo video hned tři ceny MTV Video Music Awards a také Grammy.

Problém spočíval v tom, že výsledek musel být hotový v šibeničním termínu. Setkání zástupců sourozenců Jacksonových s režisérem Markem Romanekem a odevzdání díla dělilo zhruba pět týdnů. Prvních čtrnáct dní se psal scénář, chystaly se obří kulisy, hledali se stavitelé – vše na poslední chvíli, a tudíž za nesmírné peníze. Dalších deset dní se klip točil a ve zbývajícím čase probíhala postprodukce včetně střihu a vkládání efektů. Jakýkoliv problém se proto musel řešit hromadou dolarů. Samotný klip stál přitom podle Romaneka „pouhých“ pět milionů, zatímco zbytek spolkla péče o hlavní hvězdy, zahrnující luxusní karavany, občerstvení a v neposlední řadě ochranku.

Královna popu a její ego 

Madonna | Die Another Day | 6,1 milionu dolarů

Píseň Die Another Day se stala ústředním motivem bondovky Dnes neumírej z roku 2002. Skladbu přitom údajně ovlivnila raná verze filmu, kterou studio poskytlo Madonně ke zhlédnutí. Podle zpěvačky se jedná o metaforu zničení vlastního ega, což mimo jiné podtrhuje scéna, v níž hlavní hrdinka bojuje sama se sebou. Horentní rozpočet si vyžádala hlavně přemíra vizuálních efektů, které se vyskytují doslova v každém záběru. Od kritiků si však skladba vysloužila smíšené hodnocení.

Rozchod, drama, delfíni

• Guns N’ Roses | Estranged | 5 milionů dolarů

Nadčasové efekty a výprava se podepsaly také pod obrovský rozpočet klipu slavné hardrockové kapely Guns N’ Roses. Skladba Estranged trvá bezmála deset minut a kamery při ní sledují zpěváka Axla Rose, který po rozchodu s přítelkyní bojuje s depresemi. Během jeho cesty jej doprovází několik kytarových i klavírních sól a střídají se rovněž drahé kulisy. Na konci klipu vyšplhá Axl na palubu tankeru, načež skočí do vody a plave se skupinou delfínů – což má symbolizovat nalezení vnitřního klidu.

Sláva na první pokus

• Gwen Stefani | Make Me Like You | 4 miliony dolarů

Píseň Make Me Like You doprovázel netradiční videoklip, který se natáčel a souběžně vysílal živě během předávání cen Grammy. Na podání perfektního výkonu tak měla zpěvačka Gwen Stefani, tanečníci a další zúčastnění jen jeden pokus, a pokud by nastaly jakékoliv komplikace, kamery by je přenášely nejen po celých Spojených státech. Účet za natočení klipu se vyšplhal na čtyři miliony dolarů, dalších osm však muselo studio investovat do zakoupení exkluzivního vysílacího času.

Velmi drahá záchrana 

• Aqua  | Cartoon Heroes | 3,5 milionu dolarů

K natáčení klipu pro singl Cartoon Heroes si norsko-dánská popová skupina Aqua přizvala českého režiséra Tomáše Mašína. Pod jeho dohledem pak vznikl příběh o mořské příšeře, která napadla svět, a o hrdinné kapele Aqua, jež ho jako jediná může zachránit. Divák sleduje její probuzení v kosmické lodi, hrátky s gravitací, zastávku po cestě k Zemi i následný souboj s bestií. Ačkoliv není zcela zřejmé, na co při natáčení padlo tolik peněz, zřejmě je spolkly kostýmy, kulisy a také přemíra speciálních efektů.

Mnohem dříve, než se příběh objevil ve sbírkách obrozeneckých buditelů, zachytil jeho námět mistr Klaretus (asi 1320–1370), vyučující na pražské univerzitě. Šlo o učence ze 14. století, jehož vlastní jméno znělo Bartoloměj z Chlumce. Vedle spousty jiných, převážně naučných textů sepsal vrstevník Karla IV. kolem roku 1366 sbírku takzvaných exempel neboli krátkých naučných příběhů, které vkládali duchovní do svých kázání, aby je oživili a přiblížili teologické pravdy prostým věřícím. Není bez zajímavosti, že v křesťanském středověku se do exempel často přebíraly antické bajky, protože právě ty měly mnohdy moralistní rozměr. 

Pohádka z okolí trenčínského 

V podání mistra Klareta se jednalo o velmi rudimentární verzi pozdější pohádky o Marušce. Celý text zněl takto: „Říká se, že jakási žena poslala dceru sbírat jahody v měsíci únoru. Ta, když přišla do lesa, spatřila dvanáct plešatých starců, sedících okolo ohně. Dala jim ‚dobré jitro‘ a jeden z nich: ‚Co hledáš?‘ Ona odpověděla: ‚Sbírám jahody.‘ Únor jí řekl: ‚Trhej.‘ A ona vzala a donesla matce – a tak se divily.“ Není známo, zda mistr Klaretus příběh pouze zaznamenal jako už tradovaný, nebo jej sám vymyslel. Nicméně jde o první známé písemné zachycení uvedeného motivu vůbec. 

Námět na dlouhou dobu z písemných pramenů zmizel a znovu se vynořil teprve v polovině 19. století v pohádce Boženy Němcové (1820–1862) nazvané O dvanácti měsíčkách. Spisovatelka ji v roce 1855 vydala v almanachu Lada-Nióla, sbírce textů českých a moravských autorů, již inicioval Josef Václav Frič. Je pozoruhodné, že příběh, kterým Němcová publikaci obohatila, nesl podtitul Pohádka slovenská z okolí trenčínského. 

Jednalo se o nám dobře známou dnešní podobu příběhu o maceše a dvou dcerách, vlastní Holeně a nevlastní Marušce, kterou matka odstrkuje. Poprvé pošle nebohou Marušku v lednu pro fialky, poté pro jahody, a nakonec pro červená jablka. Dívku zachrání dvanáct mužů sedících v horách kolem ohně, když máchnutím kyje převezme postupně vládu Březen, Červen a Září. Macecha s Holenou se poté pro svou nenasytnost vydají samy za nimi do zimního nečasu, v němž nakonec umrznou.

Od exempla k příběhu pro děti 

Jak konkrétně Němcová při zachycení pohádky postupovala, co vše pozměnila, vypustila či sama přidala, se už nedozvíme. Obecně je ale prokázáno, že sběratelé lidové slovesnosti mnohé verze „obrušovali“, protože originály byly často brutální či košilaté. Ostatně lidové příběhy původně vůbec nebyly určené dětem, ale dospělým. 

Jak konkrétně se ze stručného kazatelského exempla vyvinul rozvitý příběh s morálním ponaučením a zda je mezi záznamy vůbec přímá souvislost, zůstává otevřené hypotézám a dohadům. Jisté je pouze to, že pohádka O dvanácti měsíčkách představuje česko-slovenskou klasiku, kterou bratři Grimmové (sběratelé lidové slovesnosti v zemích dnešního Německa) neznali.

Britští archeologové objevili během vykopávek v oblasti Fenlands ve východní Anglii vesnici doby bronzové, kterou nazvali Must Farm. Jde o čtyři velké domy vystavěné na kůlech a další stavby, které pocházejí z doby kolem roku 850 před naším letopočtem. Vesnice, která je stará téměř tři tisíce let, představuje velice významnou archeologickou lokalitu.

Pompeje v anglických mokřadech

Výjimečná zachovalost vesnice je dána dávnou katastrofou. Někdy v době okolo roku 850 před naším letopočtem ji zničil požár a její obyvatelé ji poté navždy opustili. Ruiny vesnice později zakonzervovaly říční naplaveniny, které vytvořily prostředí bez kyslíku, v němž se mohly uchovat nejen cenné artefakty, ale i organické materiály.

Od objevení moderní vědou jsou „britské Pompeje“, jak se vesici přezdívá, intenzivně studovány. Archeologové Univerzity v Cambridge nedávno zveřejnili dvě nové výzkumné zprávy, které se zabývají řadou aspektů této unikátní lokality. Nabízejí cenný pohled na každodenní život lidí, kteří obývali Anglii v době bronzové.

„Tehdejší lidé byli sebevědomí a zdatní stavitelé domů,“ uvádí například vedoucí vykopávek Mark Knight z výzkumné skupiny Cambridge Archaeological Unit. „Se svými skromnými prostředky vytvořili design domů na kůlech, který krásně fungoval ve stále více zaplavené krajině.“

TIP: Pompeje doby bronzové: Na ostrově Théra se skrývalo prehistorické město

Badatelé odkryli na lokalitě Must Farm celou řadu zajímavých předmětů, včetně hromady kopí s téměř třímetrovými násadami, sklenice, útržky textilu, sekeru a keramickou mísu se zbytky pšeničné kaše smíchané s živočišnými tuky. Mezi nalezenými artefakty nechybí ani dřevěná špachtle, zvířecí kosti a náhrdelník vyrobený z korálků, pravděpodobně pocházejících z Dánska a Íránu. Zvláštním nálezem byla lidská lebka vyhlazená doteky, která podle badatelů mohla sloužit jako upomínka milované osoby.

Řada rčení inspirovaná pozorováním přírody se ukazuje jako nadnesená, ovšem pro přirovnání „paměť jako slon“ to s největší pravděpodobností neplatí. U velkých chobotnatců totiž dobře uložené vzpomínky znamenají klíč k přežití. V čele stáda stojí dominantní samice, která své protějšky vodí ke zdrojům potravy a vody – tudíž si musí pamatovat, kde se nacházejí. Vědecká pozorování přitom prokázala, že se sloni dokážou vrátit na ověřené místo bez ohledu na čas a vzdálenost. 

Další důkaz „sloní paměti“ představuje jejich sociální chování: Při setkání s jedincem, s nímž přišli do kontaktu již dřív, komunikují odlišně než při konfrontaci s neznámým příslušníkem jiného stáda.

Přítomnost temné hmoty lze odvodit z gravitačních jevů ovlivňujících viditelnou látku, jako jsou pohyby hvězd a galaxií. Podle současných pozorování se však nijak jinak neprojevuje; s obyčejnou hmotou tedy především neinteraguje elektromagneticky, takže nereaguje ani na světlo, a proto ji nemůžeme pozorovat. 

První indicie o skryté látce přišly již ve 30. letech 20. století, kdy bylo patrné, že rotační pohyby některých galaxií nerespektují sledované rozložení hmoty. Pokud by se hvězdné ostrovy skládaly pouze z viditelné hmoty typu hvězd, plynu a prachu, pak by se pohyby uvedených objektů měly řídit gravitačním polem vytvořeným popsanou viditelnou látkou. Pozorování vedená astronomkou Verou Rubinovou však ukázala, že jsou pohyby stálic v galaxiích mnohem rychlejší, než by mohly být pouze vlivem viditelné hmoty, a to zejména ve vnějších partiích ostrovů. Naznačovalo to existenci značného množství neviditelné látky – nejméně v objemu pětinásobku, ne-li až desetinásobku jejího běžně pozorovaného protějšku.

Rubinová o „temné hmotě“ ve vědeckých kruzích nehovořila jako první; zmíněný primát si připsal kontroverzní fyzik Fritz Zwicky. Astronomka ovšem přinesla důkazy založené na pečlivém pozorování a měření. Přesto trvalo ještě mnoho let, než se daná měření stala běžnou součástí teorie o fungování vesmíru. Navzdory dekádám výzkumu nicméně podstatu skryté látky stále neznáme. Navíc řada astrofyziků preferuje jiná vysvětlení pozorovaných nesrovnalostí, stavějící například na modifikaci gravitačního zákona.

Pod pojmem „nejstarší řemeslo“ dnes rozumíme poskytování sexuálních služeb za finanční či jinou odměnu, tedy zjednodušeně prostituci. Ve skutečnosti však toto staré klišé nemusí být zcela pravdivé. Nejstarší lidskou „profesi“ v širším slova smyslu totiž nepochybně představoval lov a sběr, kterým se zabývala primitivní lidská společenství již před stovkami tisíciletí. Později v období neolitu k lidským činnostem přibylo také nejjednodušší pravidelné zemědělství neboli pěstování zdomácnělých plodin a chov domácích zvířat. Toto však nejsou profese v pravém slova smyslu, o řemesle pak ani nemluvě. 

Když to vezmeme s určitou nadsázkou, prodejná láska v tomto ohledu skutečně vítězí. Prostituce se totiž objevuje prakticky u všech raných starověkých civilizací s předpokladem alespoň minimálně fungujícího obchodu a infrastruktury. Jak je tedy patrné, sexuální služby se promítly do role jednoho z žádaných obchodních artiklů již velmi záhy v dějinách lidské civilizace.

Starověké civilizace

• Pouliční pracovnice i vzdělané hetéry

Obecně lze konstatovat, že v období starověku byla prostituce běžným a dokonce velmi rozšířeným jevem. Prostitutky jsou přímo zmiňované například již v dávném zákoníku krále Chammurabiho (vládl 1792–1750), pocházejícího z 18. století před naším letopočtem. Babylonský král ve své proslulé sbírce zákonů myslel také na ochranu dědických práv žen, které se živily prostitucí. Ty totiž představovaly spolu s vdovami jediné dvě skupiny něžného pohlaví, nemající žádné mužské opatrovníky. Podle zmíněných nařízení mohly prostitutky volně disponovat s dary od svých otců. V případě dědictví po otci sice spravovali majetek v podobě polí a dobytka jejich bratři, prostituující ženě však zákonitě náležel příslušný podíl obilí, oleje a mléka. Z této skutečnosti je zřejmé, že prostituce byla ve starobabylonské říši věcí zcela běžnou a do značné míry tolerovanou.

Období antiky pak můžeme nazvat dokonce zlatým věkem prostituce. Ve starověkém Řecku byly podle soudobých pramenů rozlišovány hned tři skupiny prostitutek (ale také prostitutů): pornai, neboli sexuální otrokyně; dále rodem svobodné „pouliční“ prostitutky a nakonec takzvané hetaery, což byly vzdělané společnice, poskytující nejen sexuální, ale také kulturní nebo umělecké zážitky. Podobně jako pozdější japonské gejši se hetéry často těšily význačnému společenskému postavení, a to dokonce takovému, jakého nedosáhly téměř žádné jiné ženy dané doby. 

Mezi pornai (moderní slova jako „porno“ nebo „pornografie“ pochází právě odtud) a takzvané „pouliční pracovníky“ však mohly patřit nejen dívky, ale také chlapci, přestože veškeré služby byly zaměřené výhradně na mužskou klientelu. Homosexualita a bisexualita byla tehdy ostatně zcela běžná a mnohými soudobými autory také vyzdvihovaná. Pouze hetaera byla bez výjimek vždy žena. 

Podle tradice zavedl v 6. století politický reformátor Solón (asi 638–558 př. n. l.) v lidnatých částech Řecka státem podporované nevěstince. V těch působily zejména pornai, které si svobodní Řekové nehledě na výši svého příjmu mohli dovolit. Prostituce pak zůstala legální po celé klasické období Řecka i Říma, přestože někteří pozdější římští císaři, již ovlivnění křesťanstvím, od ní své poddané spíše odrazovali. Četnost římských nevěstinců (z mnohých se zachovaly trosky často s velmi pikantní výzdobou, například v Pompejích) však svědčí o nepřetržité oblibě prostituce mezi Římany. Je známo, že někteří výstřední římští císaři nutili k prostituci i vdané ženy z aristokratických kruhů, a Gaius Caligula (12–41 n. l.) dokonce údajně zavedl jakýsi luxusní nevěstinec v císařském paláci.

Již v tomto období se však také naplno projevily stinné stránky nejstaršího řemesla – například nebývalé rozšíření sexuálního otroctví a dětské prostituce zajišťované zejména organizovaným shromažďováním sirotků. Sexuální otroctví bylo také častou formou trestu a nevyhnutelným osudem pro mnohé dlužníky, zločince nebo válečné zajatce. Dražby sexuálních otroků mohly být veřejné. Movití patricijové si však často vybírali v soukromých dražbách. Nebylo přitom neobvyklé, když si bohatý patricij takto opatřil například několik mladých chlapců. 

Nucená prostituce byla také legálním prostředkem trestu pro usvědčené kriminálnice. Římské nevěstince zvané lupanária byly ve větších městech velmi početné a sloužily rozmanité klientele. Průměrná délka života prostitutek na území Říma a jeho provincií pochopitelně nebyla příliš vysoká – obvykle umíraly brzy následkem fyzického násilí nebo nakažlivých pohlavních nemocí. V ojedinělých případech však tyto ženy dokázaly získat svobodu a živily se poté často jako lidové léčitelky, porodní báby apod.

Středověk pod vlivem církve

• Nájemná láska pro laiky i kněze

V průběhu středověku se s prostitucí setkáváme především v městských aglomeracích. Římskokatolická církev sice pohlížela na všechny formy nemanželské sexuální aktivity jako na hříšné, prostituce však byla obvykle tolerována. Důvodem byla prostá obava z toho, že zákaz prodejné lásky povede k ještě větším zlům v podobě znásilňování, sodomie (včetně pedofilie) a zavrženíhodného sebeukájení. Proti úplnému zákazu prostituce vystoupil již jeden z církevních otců, Svatý Augustin (Aurelius Augustinus, 354–430), a jistá forma tolerance, byť značně kolísavá, platila téměř po celé období středověku. Přesto se však objevovaly výrazné výhrady a mnozí církevní hodnostáři opakovaně volali po nápravě prodejných žen.

S koncem římského impéria se prostituce pomalu měnila na výnosné obchodní odvětví. K tomu přispěly zejména ostré církevní výhrady vůči otroctví a postupné upevňování obchodních vztahů v raně středověké společnosti. Prostitutky měly obvykle jasně vyčleněné ulice nebo místa, kde své řemeslo směly provozovat. V mnoha městech však byly vykázány z okruhu vlastních hradeb a působily pouze vně města, kde již nespadaly pod jurisdikci tamních autorit.

V jižní Evropě, a později také ve většině dalších evropských zemí, byly zakládány občanské nevěstince. Zatímco jejich personál byl zcela legitimní, provozování prostituce mimo tyto domy již bylo považováno za protizákonné. Není také bez zajímavosti, že ve středověku provozovali nevěstince také vysocí církevní činitelé, v Anglii například jistý biskup z Winchesteru. Podobné případy se na přelomu 14. a 15. století objevovaly i v Praze. Není tedy žádným překvapením, že prostituce zvláště v řadách církve byla jednou z věcí, které ostře kritizovali církevní reformátoři včetně Jana Husa. 

Jiná překvapivá statistika pochází ze středověké Francie. V průběhu 14. století tvořili kolem 20 procent klientely soukromých nevěstinců ve francouzském Dijonu příslušníci kléru. Je pravděpodobné, že v dalších evropských státech byla situace podobná. Prostituce pochopitelně kvetla také v době křížových výprav.

Příliš odlišné nebylo postavení prostitutek ani v oblastech pod vlivem islámu. Již v 7. století prohlásil prorok Mohamed (570–632), že prostituce je zakázána, a byla tedy teoreticky považována za hřích. Přesto zůstal arabský obchod se sexuálními otrokyněmi běžný prakticky po celé období středověku a raného novověku. Velké množství žen z oblasti Kavkazu, Asie, severní Afriky i Evropy tak bylo nuceno k prostituci v harémech arabského světa.

Novověké prodejné ženy

• Od uvolnění mravů k pohlavním chorobám

V renesanční Evropě se pohled na sexualitu v některých ohledech uvolnil. U mnoha panovnických i šlechtických párů začalo být například běžné, že manželé žili odděleně. V manželství šlo především o zajištění následnictví a sledování diplomatických cílů. Sexuální kontakt se mnohdy omezil pouze na zplození potomka a následníka trůnu, zatímco „plnohodnotný“ milostný život vedl král a případně také královna se svými víceméně oficiálními milenci a konkubínami.

Nejvíce „uvolněné mravy“ tradičně panovaly v Itálii a dalších středomořských státech, zatímco severní Evropa byla zprvu podstatně umírněnější. Šlechtické výpravy zvané kavalírské cesty pořádala do těchto oblastí i česká aristokracie a pro mnohé z šlechticů byly doslova kulturním šokem. Otevřenost italských kurtizán vyrážela dech pážatům i šlechtickým jinochům z německých a českých krajin. Dlužno dodat, že podobné situace byly velmi krušnými chvilkami pro jejich poručníky, kteří mimo jiné měli mladé aristokraty chránit před „nepatřičnými svody“. 

Koloniální velmoci, jako bylo v 16. století také Portugalsko, získávaly praktické zkušenosti s prostitucí zejména díky svým námořníkům. Ti se v nově vytvořených koloniích někdy přímo zapojovali do obchodování s „bílým masem“, unášeli například japonské ženy a dívky a nutili je k prostituci na palubě svých lodí nebo v přístavních městech.

V mnoha oblastech Evropy se však prostituce začala znovu kriminalizovat nebo alespoň více kontrolovat koncem 15. století, když v Neapoli propukla velká epidemie syfilidy. K té došlo roku 1494 a možná souvisela s Kolumbovými zaoceánskými výpravami. V té době bylo například v Římě evidováno na 7 000 prostitutek, v Benátkách pak dokonce 11 tisíc, a to byly počítány pouze ženy v nevěstincích, nikoliv na ulici. Pohlavní choroby mohli do Evropy zavléci vracející se námořníci, kteří se na americkém kontinentu chovali více než přátelsky k místním domorodým ženám. V následujících desetiletích se epidemie pohlavně přenosných chorob začaly pravidelně opakovat, což přineslo další vlnu kritiky veřejných domů. 

S příchodem protestantství již byla prostituce v mnoha oblastech považována za hříšnou a následovaly různě úspěšné pokusy ji zcela nebo alespoň částečně potlačit. Prostitutky byly někdy nuceny odlišit se od počestných žen a nosit odlišující znamení, chápané někdy dokonce jako znamení hanby, v podobě určitého předmětu, písmena, vyholené hlavy a podobně.

Tímto směrem šel však vývoj především v Evropě. V mnoha mimoevropských kulturách byl přístup k prostituci podstatně méně přísný a ženy s touto profesí se běžně účastnily veřejného života, vystupovaly v divadelních představeních a jejich společenské postavení mohlo být relativně vysoké.

Prostituce v Asii

• Od oiran ke známým gejšám

V Japonsku byly vysoce postavenými kurtizánami takzvané oiran, rozšířené zejména v období mezi lety 1600–1868. Oiran ovládaly umění tance, poezie, hudby a kaligrafie. Stejně jako později gejši tak svým klientům poskytovaly mnohem víc než jen sexuální služby. Tyto kultivované společnice z uzavřených městských čtvrtí si obvykle mohli dovolit vydržovat jen nejvlivnější a nejbohatší muži v daných komunitách. Během 18. století začaly být oiran vytlačované gejšami, které byly dostupné také průměrně situovaným mužům a postupem času se staly celkově oblíbenějšími. V zažité japonské tradici, jež bez problémů dokáže skloubit poskytování sexuálních praktik s veskrze kultivovanou společností, však pokračovaly nadále. Jejich hlavní úlohou bylo poskytovat profesionální zábavu a samotný pohlavní akt rozhodně nebyl automaticky očekáván, přestože k němu obvykle docházelo.

Mezi nejsmutnější události v dějinách prostituce moderní éry patří také „nucená prostituce“, či spíše brutální znásilňování čínských žen, kterých se dopouštěli japonští císařští vojáci ve 30. letech minulého století. Podle některých údajů bylo pak asi 80 až 300 tisíc dívek v Japonci okupovaných územích donuceno sloužit ve vojenských nevěstincích. K podobným událostem, i když v podstatně menším měřítku, však docházelo během válečných dob i dříve a na jiných místech.

Prostituce v moderní době prošla alespoň ve vyspělých společnostech značnou proměnou a zejména využívání různých druhů antikoncepce a zdravotních prohlídek výrazně snížilo výskyt epidemií pohlavních chorob. Nelegální prostituce a s ní spojená kriminalita však zůstává stále stejným palčivým problémem dneška. Snad i proto je dosud prostituce v západní společnosti obecně považována za opovrženíhodnou, podřadnou a dobrým mravům odporující činnost. Vskutku případné zhodnocení pro to vůbec nejstarší řemeslo na světě.

Není sporu o tom, že těhotenství představuje rozsáhlý zásah do organismu matek a ovlivňuje doslova každou část jejich těla. Nedávný výzkum mezinárodního týmu odborníků, který vedl Hung Pham z Yale, přinesl nové poznatky o tom, jak těhotenství zasahuje stárnutí buněk během samotného těhotenství i po jeho konci.

Badatelé prostudovali vzorky krve 119 žen, které byly odebrány v různých fázích těhotenství a po jeho ukončení porodem. Ukázalo se, že těhotenství představuje zátěž pro organismus matek a urychluje jejich stárnutí, což se dalo očekávat. Během 18 týdnů těhotenství se zvýšil biologický věk matek v průměru přibližně o 2,5 roku. Vědci uvádějí, že tento nárůst nelze připsat přibírání na váze, které typicky doprovází těhotenství.

Biologický věk a těhotenství

Biologický věk představuje souhrn epigenetických změn na DNA, což jsou chemické modifikace DNA, k nimž dochází během života u každého člověka. Pokud je dotyčná osoba zatížena stresem, například kvůli nemocem nebo nevhodné stravě či životnímu stylu, její biologický věk předbíhá chronologický věk, který je daný datem narození.

Jak ale vyplývá ze studie, kterou nedávno zveřejnil odborný časopis Cell Metabolism, pro Phamův tým bylo překvapením, že po porodu u matek dochází k mohutnému „omlazování“ buněk a snižování jejich biologického věku. Některé matky se po porodu prakticky „vykoupaly v pramenu mládí“ a jejich biologický věk poklesl natolik, že byl podstatně nižší než před jejich početím.

TIP: Chcete znát svůj biologický věk? Prověřte si moč

Výsledky výzkumu ukazují, že těla matek mají velký potenciál napravovat „škody“ způsobené těhotenstvím na buněčné úrovni. Zároveň je ale jasné, že toho ještě mnoho nevíme o mechanismech, které se podílejí na utváření biologického věku. Strasti těhotenství jsou pro matky bezpochyby náročné, ale zdá se, že s tím jejich těla počítají a dovedou se z toho velmi úspěšně zotavit.

Výzkum proběhl na švédské univerzitě Lund, kde v aerodynamickém tunelu zoologové měřili parametry letu netopýra vodního (Myotis daubentonii). „Naše údaje ukazují, že let v blízkosti rovného povrchu šetří zvířatům dvakrát více energie, než naznačovaly matematické modely,“ prozradil biolog Christoffer Johansson, jeden z vedoucích vědců této studie. 

Termín „povrchový efekt“ označuje skutečnost, že povrch, ať už jde o zem nebo vodní hladinu, funguje jako aerodynamické „zrcadlo“, jež zvyšuje vztlak pod křídly a ptáci tak těsně nad zemí (vodou) vydají méně energie na to, aby vzlétli nebo se v letu udrželi. Tohoto efektu mohou létající tvorové využít, pokud nad povrchem letí ve vzdálenosti nepřesahující rozpětí křídel. S rostoucí vzdáleností od země nebo vodní hladiny vztlak exponenciálně klesá. Rovný povrch, jaký poskytuje například klidná jezerní hladina, nad níž ptáci a netopýři loví hmyz nebo za letu pijí, poskytuje ideální podmínky, za nichž letící tvor spotřebuje letem ještě méně energie než při plachtění. 

Výzkum byl sice proveden na netopýrech, ale má svou platnost i pro ptáky nebo hmyz. Navíc podporuje rozšířenou teorii o zrodu létání. Jedna z dosud uvažovaných variant říká, že zvířata se naučila létat při přeskocích z větve na větev a ze stromu na strom, jiná (a o ni právě jde) tvrdí, že létání začalo na zemi. Při běhání a vyskakování za kořistí se tvorům vyvinula jakási před-křídla, jež jim umožňovala běžet rychleji a skákat výš. Křídla získávala stále dokonalejší podobu a nakonec se tak zrodil skutečný let. „Je to pochopitelně spekulace, ale jestliže zvířata při máchání křídly blízko země ušetří tolik sil, pak se tato teorie zdá jako velmi pravděpodobná možnost,“ dodává Christoffer Johansson.