Během první servisní mise v prosinci 1993 dostal Hubbleův dalekohled nové panely slunečních baterií. Dodávaly mu energii devět roků, než je v březnu 2002 nahradily modernější verze. Po více než osmi letech na oběžné dráze se staré panely vrátily na Zemi a poskytly nám úžasnou zprávu o vesmírném prostředí: Vědci na ploše 41 m² napočítali 80 tisíc zásahů od úlomků kosmického smetí! Drtivá většina byla mikroskopická, ale 173 „průstřelů“ se probilo skrz, přičemž největší měřil 8 mm – takovým otvorem snadno prostrčíte tužku.

Malé, ale početné

V listopadu 2022 detekovala americká síť US Space Surveillance Network na oběžných drahách 25 857 objektů větších než 10 centimetrů, z toho 5 465 aktivních družic. Dále šlo zhruba o milion objektů měřících více než jeden centimetr a neuvěřitelných 130 milionů přesahujících tři milimetry. Úhrnná hmotnost kosmického smetí naopak činí asi jen 7 000 tun, což by nestačilo ani na stavbu Eiffelovy věže.

Problém však spočívá jinde, přesněji řečeno jich existuje hned několik. Jednak se kosmické smetí špatně sleduje, s výjimkou rozměrných kusů, jako jsou vysloužilé družice, horní stupně raket, části adaptérů apod. Představme si například těleso o velikosti pětikoruny: Pokud se ke sledovacímu radaru natočí rubem nebo lícem, tedy celou plochou, dokáže ji zařízení snadno zaznamenat – zatímco při natočení hranou se ocitne mimo jeho detekční možnosti. Naše hypotetická mince na orbitě samozřejmě rychleji či pomaleji rotuje, a její zachycení tak často představuje dílo náhody.

Navíc všechny státy, které objekty na oběžné dráze monitorují, sice disponují několika přehledovými radary, ale sledování neprobíhá nepřetržitě. Zjednodušeně řečeno se radar s naší smyšlenou pětikorunou rozloučí někde nad východem USA, mince obletí planetu a další radar ji téměř o půldruhé hodiny později zaznamená nad západním pobřežím – bude-li k němu správně natočená. Z výše uvedeného přehledu však jasně plyne, že pětikoruna není na oběžné dráze sama: Létá jich tam víc, pohybují se blízko sebe, a velmi špatně se tak po jednom obletu Země navzájem odlišují.

Nevyzpytatelné dráhy

Dostáváme se tím k dalšímu problému, a sice ke špatně predikovatelné oběžné dráze kosmických těles. Země nepředstavuje dokonalou kouli, ale „bramboroid“, navíc s nepravidelným rozložením hmoty. Družice pohybující se na základě fyzikálních zákonů tudíž odchylky ve tvaru planety a působení gravitace citlivě vnímají. Připočíst musíme také zbytkovou atmosféru, neboť ani tisíce kilometrů od Země nepanuje dokonalé vakuum. Zbytková atmosféra se liší v závislosti na zeměpisné šířce, denní či noční době, ročním období, gravitaci Měsíce, přílivu a odlivu a rovněž podle sluneční aktivity, přičemž naši pětikorunu brzdí někdy více, někdy méně. Zároveň samozřejmě záleží na orientaci mince a na materiálu, z něhož je vyrobena.

Popsané externí vlivy na oběžnou dráhu tělesa si můžeme ukázat na čínské kosmické stanici Tiangong 1 (Tchien-kung), vypuštěné v září 2011. O pět let později ztratilo řídicí středisko s komplexem o hmotnosti 8,5 tuny spojení a dále šlo o neovladatelné těleso. Za den stanice klesala směrem k hustým vrstvám atmosféry o 100–600 metrů, a protože Zemi obletěla denně šestnáctkrát, na jednom oběhu se k ní přiblížila průměrně o 6–40 metrů. Je-li tedy atmosféra hodně „načechraná“, může naše pětikoruna na jednom obletu změnit dráhu až o 40 metrů. A pokud se na několik oběhů z dohledu radarů „ztratí“, dosáhne odchylka i stovek metrů. Mince se tak po nějakém čase špatně ztotožňuje. K představě o trajektorii letu ji přitom musíme chvíli sledovat, jinak nezjistíme vektor pohybu ani rychlost. A stále platí, že nemluvíme o jedné pětikoruně – nýbrž o plné hrsti drobných, vyhozených na oběžnou dráhu.

Vražedná rychlost

Co se týká procentuálního zastoupení objektů pohybujících se nad našimi hlavami, jedná se v 7 % případů o aktivní družice a z 22 % o družice neaktivní, 17 % představují části raket, 13 % podpůrné prvky jako kryty, nosníky či nádrže a 41 % připadá na UFO – přičemž samozřejmě nemáme na mysli létající talíře se zelenými mužíčky, ale skutečné neidentifikované létající objekty neboli unidentified flying objects. 

Před dvěma dekádami bylo složité rozlišit tělesa pod 10 cm, zatímco dnes nemáme potíže ani s centimetrovými. Zároveň však nedokážeme zpětně, třeba i po desítkách let, určit původ některých kusů kosmického smetí. Často se jedná o úlomky z různých výbuchů či selhání. Největší nebezpečí ovšem nepředstavuje velikost, nýbrž rychlost. Každá družice se totiž pohybuje nejméně první kosmickou rychlostí čili 7,8 km/s, tudíž s sebou i několikagramový úlomek laku nese energii ručního granátu. V konečném důsledku samozřejmě záleží na vzájemné rychlosti obou těles, úhlu střetu, materiálu apod.

Například některé raketové motory na tuhá paliva produkují obrovské množství nepatrných částeček. Jednu z pracovních látek totiž představuje práškový hliník, který při hoření zoxiduje a vytvoří nespočetné miliardy prachových zrníček, jež pak trvale dopadají na ostatní tělesa a „rozežírají“ jejich povrch. Pochopitelně ho nedokážou prorazit, ale nesmazatelnou stopu na něm zanechávají – jak dokazují vzorky z družic, které astronauti přivezli z vesmíru. Uvádí se, že plášť stanice Mir byl po patnácti letech v kosmu narušený zhruba ze 40 %, což samozřejmě znamená snížení konstrukční pevnosti komplexu i další nepříjemné důsledky.

Družice proto dostávají speciální štíty, jež omezují jejich opotřebení mikročásticemi. Největšímu nebezpečí pak čelí kosmonauti pracující ve vnějším prostoru, mimo bezpečí paluby. I malá šupinka laku pro ně může představovat fatální riziko, jelikož skafandr sestává povětšinou z měkkých částí, aby se v něm dotyčný mohl pohybovat – a k jejich proražení či protržení může pochopitelně dojít relativně snadno.

Mezi takové snílky patřil první československý prezident Tomáš Masaryk. V roce 1901 vystoupil se svým projevem na 8. Mezinárodním protialkoholním sjezdu ve Vídni. Tam se veřejně přihlásil nejen k abstinenci samotné, ale i k organizovanému protialkoholnímu hnutí. Ve svém spise „Sebevražda“ se zabýval právě škodlivými vlivy ethanolu. Vystihl vztah mezi alkoholem a pohlavní promiskuitou pádnou větou: „Kde Bakchus topí, za kamny sedí Venuše.“ 

Do boje

Leč Masaryk ve svých snahách o ostřízlivění národa neuspěl. Dalo by se však říci, že si z toho starý profesor vzal ponaučení, že do budoucna by měl své úsilí věnovat daleko střízlivějším projektům, a začal svůj mnohem úspěšnější boj za nezávislost Československa. Stejně jako na mnoho dalších Masarykových myšlenek, také na jeho ideu abstinence navázali jiní. 

Boj proti alkoholismu neboli slovy profesora sociologie Břetislava Fousky boj proti všeobecnému, hromadnému, dennímu zvykovému pití alkoholu v národě se všemi jeho většími či menšími zdravotními, sociálními a kulturními následky, také dostalo organizovanou formu. Po celé zemi vznikaly nejrůznější uskupení bojující proti démonovi alkoholu.

Hlavní vůdčí silou svazu byla intelektuální elita v čele s profesorem Fouskou, která místo opíjení se samohonkou pofidérního původu i kvality bez odpočinku bojovala za naprostou abstinenci celého národa. Svaz byl mimořádně aktivní, pomocí besed, přednášek, výstav a hlavně stovek publikací informoval širokou veřejnost o škodlivosti opilectví. Stejně jako mnoho dalších revolučních myšlenek v naší historii idea abstinence přišla a zase odešla. 

Největší rozmach zažila v období první republiky, hrůzy světových válek však touze po střízlivosti nepřály. Spíše naopak. Definitivní konec Československého abstinentního svazu (ČSAS) přineslo potom období normalizace, kdy ještě stoupla průměrná spotřeba alkoholu v Česku a hnutí za ostřízlivění národa se definitivně rozpadlo.

Říční delfíni představují vyhraněnou ekologickou skupinu kytovců. Většina z nich je dnes kriticky ohrožena. Žijí v mohutných říčních tocích a navzdory podobnému vzhledu si navzájem nejsou blízce příbuzní. Představují evoluční pohrobky různých skupin kytovců, které v minulosti obývaly Zemi.

Aldo Benites-Palomino z Curyšské univerzity a jeho kolegové nedávno popsali nový druh říčního delfína, jehož fosilie objevila výprava paleontologů, která v roce 2018 prozkoumala 300 kilometrů peruánské části toku řeky Rio Napo. Jde o lebku a fragment další lebky. Popis delfína nedávno zveřejnil odborný časopis Science Advances.

Největší říční delfín

Nově objevený delfín nese jméno Pebanista yacuruna podle dávného amazonského biotopu Pebas a kečuánského výrazu yacuruna, který označuje mýtické vodní stvoření z peruánské Amazonie. Pebanista žil před 16,5 miliony let v období miocénu a na délku měřil 3-3,5 metru, což z něj dělá největšího známého říčního delfína historie.

„Peruánská Amazonie tehdy vypadala úplně jinak,“ vysvětluje Benites-Palomino. „Většina byla pokrytá rozsáhlým systémem jezer a bažin zvaným Pebas, který byl mozaikou vodních, mokřadních a suchozemských ekosystémů.“ Vědci původně předpokládali, že pebanista byl blízkým příbuzným dnešních říčních delfínů v Amazonii. Ukazuje se ale, že mu jsou příbuznější dnešní říční delfíni z jižní Asie.

Pebanista patřil k posledním výhonkům třetihorní skupiny delfínů Platanistoidea, která obývala oceány před od doby před 24 miliony let. Když se krajina Pebas začala měnit do podoby moderní Amazonie, došlo zřejmě k tomu, že mizela kořist, kterou se pebanista živil. To podle vědců vedlo k jeho nevyhnutelnému konci.

Spát pět hodin denně nepředstavuje podle všeho ideální stav, alespoň pokud patříte mezi drtivou většinu populace. Přes den se v mozku hromadí látka zvaná adenosin, jejíž množství určuje, jak moc se nám chce spát. V ideálním případě ji každou noc odbouráme a začínáme takříkajíc s čistým mozkem – odpočatí. Dalo by se tedy předpokládat, že pokud se adenosin hromadí dlouhodobě, načež se vyspíme dost na to, abychom jej odbourali, mělo by být vše v pořádku. Jenže výzkum naznačuje něco jiného.

Studie u zvířat ukazují nepříznivý vliv nedostatku spánku na zdraví mozku, pravděpodobně v důsledku zvýšení oxidativního stresu a zánětlivých faktorů. Nevíme, zda se stejný mechanismus uplatňuje i u lidí – víme ovšem, že několikadenní nedostatečný noční odpočinek zásadně ovlivní kognitivní funkce a situaci nespraví ani „dospání“. Pokud málo spíme, jednoduše nám to hůř myslí, a podle všeho uvedené efekty vyrovnáním spánkového dluhu jen tak nezmizí. 

Každý z nás potřebuje pro maximální výkonnost jinak dlouhý noční „relax“, a navíc není spánek jako spánek – na kvalitě záleží možná mnohem víc než na celkovém čase stráveném v posteli. 

Za Zeptej se vědce odpovídá RNDr. Adam Obr, Ph.D., Ústav hematologie a krevní transfuze, Praha

Než Japonsko náletem na Pearl Harbor vstoupilo do druhé světové války, námořnictvo nemělo dokončenou žádnou modernější bitevní loď. Nagato a Mucu nesly prestižní titul 1. divize bitevních lodí už 20 let a do povědomí národa vstoupily jako nepostradatelný symbol. Ačkoli tedy Tokio mělo v obrněncích mimořádně výkonný zbraňový systém, z politických důvodů neriskovalo možnou ztrátu a v prvních měsících války Nagato a Mucu kotvily v Hirošimské zátoce. Jedinou výjimku představoval šestidenní „výlet“ k Boninským ostrovům, odkud v roli čestné gardy doprovodily domů svaz letadlových lodí vracející se od Pearl Harboru.

Image

Čtěte také

Bitevní lodi Nagato a Mucu (1): Esa v rukávech osmičkové strategie

Na nečinnosti se nic nezměnilo, ani když vstoupily do služby superbitevní lodě Jamato a později Musaši. Na jaře 1942 Nagato prošla běžnou údržbou, zatímco Mucu velitelství degradovalo na remorkér, když na moře odvlekla starý křižník Niššin jako cvičný terč. Nagato a Mucu nedostaly bojovou příležitost, ani když v červnu 1942 zuřila bitva u Midway. Plavily se totiž v hlavním svazu, jenže bojů se zúčastnil jen předsunutý svaz letadlových lodí. Nakonec se velké vnitřní prostory a dobře vybavené nemocnice aspoň hodily pro zraněné trosečníky z potopených lodí.

Čtvero granátů

Bitva u Midway znamenala přelom ve válce. Americké námořnictvo zvítězilo, „srovnalo krok“ a japonskému velení nezbylo než utrpěné ztráty nahradit. Jedenáctého srpna 1942, tedy dva dny po americké invazi na ostrov Guadalcanal, z Jokosuky vyplula Mucu s šesti křižníky na podporu námořních operací v jižním Tichomoří. Dorazila včas, aby se zúčastnila bitvy u východních Šalamounových ostrovů, byť opět v podpůrném svazu. Během střetu vypálila jenom čtyři granáty po amerických průzkumných letounech a tím její účast v šestiměsíčním zápase o Guadalcanal prakticky skončila. Proč? 

Nedostatek pohonných hmot na frontových základnách poněkud „žravou“ Mucu uzemnil na atolu Truk a z jejích nádrží se dokonce odčerpala část topného oleje pro jiná plavidla. V lednu 1943 se Mucu vrátila do Japonska a velení plánovalo její nasazení v oblasti Kurilských ostrovů. Jenže i z toho nakonec sešlo a Mucu dál kotvila v Haširadžimské zátoce. A právě tam došlo ke katastrofě.

Sabotáž, nebo šlendrián? 

Osmého června explodoval muniční sklad dělové věže č. 3. Výbuch utrhl celou záď a mohutná bitevní loď se v několika minutách potopila. Námořníci z nedaleko kotvící bitevní lodě Fusó s posádkami dvou křižníků a dvou torpédoborců sice okamžitě zahájili záchranné práce, avšak dokázali pomoci jen 353 z 1 474 mužů přítomných na Mucu. Havárie měla přímý dopad také na námořní letectvo, protože při ní zahynula rovná stovka pilotů, kteří byli na Mucu na návštěvě. 

Protože se jednalo o ztrátu národního symbolu, komise vedená admirálem Koičim Šiozawou zahájila pečlivé vyšetřování. Po vyloučení možnosti útoku americké ponorky padlo podezření na sabotáž a také na zvláštní protiletadlové granáty sanšiki-dan (rozmetávaly kovové částice hořící teplotou 3 000 °C), které před několika lety v důsledku nesprávného skladování způsobily zkázu muničního skladu v provincii Sagami. Žádnou vyšetřovací verzi se ale nepodařilo prokázat.

Podstatně lépe se úřadům zdařila snaha katastrofu ututlat. Příbuzní dostali zprávu o smrti blízkých postupně, s odstupem několika měsíců, a přeživší námořníci se dočkali nejdřív přísné izolace a potom převelení na frontu. Asi polovina z nich zahynula v létě 1944 při obraně ostrova Saipan, ti šťastnější se ve strážní jednotce na atolu Truk dočkali konce války.

Poslední mohykán 

Nagato zůstala v domácích vodách až do srpna 1943 a teprve pak odplula na Truk jako součást nesourodého svazu, jehož jádro tvořila s bitevními loděmi Jamato a Fusó. Už za několik dní formace vyplula pátrat po amerických silách v okolí ostrova Wake, nicméně informace zpravodajců se ukázaly jako mylné a v určené oblasti se nepřítel nenacházel. Na Truku Nagato zůstala až do ledna 1944, kdy odplula do Singapuru a později na základnu Tawi-Tawi v Suluském souostroví. Právě z ní 10. června 1944 vyplul silný bitevní svaz na pomoc obráncům ostrova Biak, avšak když se Američané vylodili na Saipanu, Tokio Biak odepsalo. Seskupení se připojilo k letadlovým lodím admirála Džisaburóa Ozawy, které utrpěly těžkou porážku ve Filipínském moři. Opět se však jednalo o vzdušnou bitvu, do níž z Nagata promluvily jen protiletecké zbraně. Kanonýři si nárokovali dva sestřely, pak bitevní loď zachránila trosečníky z potopené letadlové lodi Hijó a odplula do Kure pro další sady protiletadlových zbraní. 

V červenci se Nagato vrátila do Singapuru a právě odtud se v rámci posledního velkého svazu bitevních lodí admirála Takea Kurity vydala na plavbu, která v říjnu vyvrcholila zápasem u ostrova Samar. V něm se japonské obrněnce utkaly s lehkými letadlovými loděmi USA. Navzdory drtivé palebné převaze se však posádka Nagata moc nevyznamenala. Loď nejdřív prchala před torpédovým vějířem odpáleným torpédoborcem Heerman, těžká děla promluvila až z velké dálky a dost možná nezasáhla vůbec nic. Nagato následně čelila leteckým útokům a dvě bomby zasáhly příď. Přitom zemřelo 38 námořníků, avšak plavidlo zůstalo plně bojeschopné.

Námořní flak z nouze 

Opravy měly provést mateřské loděnice v Kure, jenže všeobecný nedostatek materiálu způsobil, že se z bitevní lodi stala pouhá plovoucí protiletadlová baterie. Nepotřebné sekundární baterie byly odstraněny, nové uplatnění našly jako pobřežní děla a posádka se zredukovala o 500 mužů. Když v létě 1945 u pobřeží Japonska operoval svaz amerických letadlových lodí, poslední císařská funkční bitevní loď se stala logickým cílem. Palubní piloti provedli 18. července nálet, po němž na obrněnci hlásili těžké škody. Ve skutečnosti Nagato zasáhly jen dvě pumy, které sice usmrtily několik námořníků, avšak Nagato svou funkci plnila dál. Ještě jednou se dokonce chystala vyplout a napadnout nedaleký americký svaz, jenže se ukázalo, že se jedná o falešný poplach. 

Válka pro posádku skončila 30. srpna 1945, kdy loď předala týmu „kolegů“ z americké bitevní lodi Iowa. Tím ovšem kariéra Nagata ještě nekončila. Z technického hlediska sice nebyla pro americké námořnictvo zajímavá, zato se skvěle hodila pro jaderné testy. Proběhly na atolu Bikini v červenci 1946 a první pokus Nagato poškodil jen nepatrně. Druhá atomová nálož explodovala pod vodou a tlakový ráz tentokrát poškodil trup tak vážně, že se loď převrátila a potopila. S ní kleslo ke dnu i kdysi hrdé japonské bitevní loďstvo.

Vrcholní státníci moderního světa preferují leteckou dopravu. Jde o nejbezpečnější způsob transportu a například americký prezident nedá dopustit na svůj stroj Air Force One. Nicméně diktátoři, tyrani a další politici, kteří se k moci nedostali demokratickým způsobem, se neustále obávají převratů či atentátů a žijí v nekonečném paranoickém strachu. Proto se při cestování raději drží při zemi a jezdí vlakem. Zničení letadla ve vzduchu nevyžaduje zrovna sofistikovaný raketový systém – postačí jeden zrádce, který na palubu podstrčí bombu. Nejde tedy o kartu, na niž by uzurpátoři chtěli sázet.

Vlak se na druhou stranu může proměnit v obrněnou pevnost. Dostatečně výkonná lokomotiva uveze protiletecká děla, raketové systémy i malou armádu, aniž by tím utrpěl luxus opancéřovaných vagonů, odkud se dá bezpečně vládnout celé zemi. Zároveň nehrozí, že technická závada odsoudí pasažéry k záhubě: Padající letadlo znamená takřka stoprocentní rozsudek smrti. Pokud se však porouchá lokomotiva, vlak zkrátka zastaví, zatímco riziku vykolejení lze zabránit prověřením trasy pomocí testovací lokomotivy pár kilometrů před soupravou s vůdcem. Není tedy divu, že například severokorejští diktátoři s železnicí doslova spojili svou identitu. 

Zastávka před domem

Kim Il-sung jezdil vlakem po Severní Koreji už v dobách války mezi léty 1950 a 1953. Železnice tehdy v zemi platila za nejspolehlivější formu dopravy, a vůdce se tak ve svém obrněném speciálu nebál uhánět krajinou tam, kde právě zuřil konflikt. Na palubě měl přitom veškerý představitelný přepych, a logicky si proto železnici zamiloval. Ani po válce nepřesedlal na rychlejší prostředek a svou lásku ke kolejím projevil i v roce 1956, kdy vyrazil na cestu po zemích východního bloku: Navštívil mimo jiné Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko a v červnu také Československo. Il-sungovo nadšení z lokomotiv a luxusních vagonů dokonce dosáhlo takové míry, že si v Koreji údajně nechal vybudovat hned několik honosných sídel s vlastní zastávkou, kam se jinak než vlakem dostat nedalo.

Jeho syn Kim Čong-il pomyslnou štafetu převzal, i když se u něj jednalo spíš o nutnost než volbu, jelikož se k smrti bál létání. Všude tedy cestoval ve svém speciálu o dvou lokomotivách a 22 vagonech, které ukrývaly vše od pracovny přes zasedací místnost a jídelnu až po lázně. Před samotným přesunem diktátora mezi dvěma body byla oficiálně vytyčena trasa a ve všech stanicích, kudy vedla, se musel zastavit provoz. Předem určení komisaři trať procházeli, aby odhalili případné problémy, a ze vzduchu ji ještě pro jistotu kontrolovala helikoptéra. V den cesty pak jako první vyjel bezpečnostní vlak s vojáky, aby eliminovali jakýkoliv možný odpor. Teprve dvacet minut nato vyrazil Kim Čong-il ve svém opancéřovaném speciálu a družinu pak s odstupem uzavíral vlak číslo tři, s dalšími příslušníky armády i telekomunikačním vybavením.

Tradice hnaná párou

Železniční doprava se s osobnostmi obou Kimů nakonec spojila natolik, že jsou v mauzoleu v Pchjongjangu vedle průhledných sarkofágů s těly zmíněných vůdců k vidění i jejich osobní vagony. Do interiérů se návštěvníci samozřejmě nedostanou, v celém komplexu se udržuje stabilní teplota, nesmí se tam fotografovat ani mluvit nahlas a v kontrolních bodech je nutné absolvovat dekontaminaci. Vagonům se tedy projevuje stejná úcta jako zesnulým státníkům. 

Není proto divu, že také Kim Čong-ilův syn Čong-un dnes vyráží na cesty po kolejích. V jeho případě jde ovšem hlavně o budování kultu osobnosti, čemuž se ostatně podřizuje celá jeho image. Čong-unův otec v zemi příliš populární nebyl, kdežto jeho dědeček naopak ano. Současný severokorejský vůdce proto volí šatník podobný tomu, jaký nosil jeho děd, a mimo jiné objíždí zemi vlakem, aby udržoval kontakt s běžnými lidmi. Koleje už pro něj zkrátka neznamenají jen sázku na přepych a bezpečí, ale také tradici, kterou musí dodržovat, aby nešel proti svým předkům…

Jedna lokomotiva nestačí

Adolf Hitler byl raným propagátorem letecké dopravy a k jasnému vítězství ve volbách roku 1933 mu pomohla série vášnivých projevů, které pronesl v řadě německých měst – což by bez křídel nejspíš nedokázal. Jakmile ovšem nacisté uchvátili moc, mohl vůdce při cestování zpomalit. Práce na jeho osobním vlaku probíhaly mezi léty 1937 a 1939, přičemž původně se souprava nazývala Führersonderzug Amerika. První slovo lze přeložit jako „vůdcův speciální vlak“, kdežto druhé zřejmě odkazovalo k tehdejšímu Hitlerovu obdivu Spojených států. USA pro něj symbolizovaly prosperitu, jíž ovšem předcházela dobyvačná a kolonizační kampaň. Pravděpodobně tedy vnímal paralelu mezi zaoceánským osidlováním nového kontinentu a plánovaným pokořením vzpouzející se Evropy. Když se však Američané zapojili do války na straně Spojenců, přejmenoval se zmíněný vlak na Brandenburg.

Hitlerova souprava sestávala ze dvou lokomotiv, které táhly až 14 vagonů. Celek pak měřil 430 metrů, vážil zhruba 1 200 tun a dokázal vyvinout rychlost až 120 kilometrů v hodině. Dvojice lokomotiv měla zajistit pokračování v cestě, i kdyby na jedné z nich došlo k závadě. Původně parní stroje se navíc musely každých 200 kilometrů střídat, kvůli doplnění uhlí. Na začátku a na konci se nacházel tzv. Flakwagen se střeleckou posádkou, municí a protileteckými děly Flakvierling 38, jež dokázala útočit rovněž na pozemní cíle. Jádro tvořil velitelský vůz se sadou nejmodernějších komunikačních nástrojů a šifrovacích zařízení, nicméně zmíněné vybavení za jízdy nefungovalo, protože vyžadovalo zapojení do sítě a bylo energeticky příliš náročné. Během cesty tak posádka spoléhala na výkonnou krátkovlnnou vysílačku.

Hitler, Göring i Himmler

Hitlerův osobní vagon se nesl ve znamení luxusu: Zahrnoval velké gauče, honosný stůl, koupelnu, tři místnosti pro hosty a z obou stran i předsíň, kde každou návštěvu kontrolovaly stráže. S vůdcem pak mohlo ve vlaku cestovat až 200 dalších pasažérů. V soupravě proto nechyběl ani Badewagen, sloužící jako umývárna, lázně i holičství. Prostory určené k očistě zdobil mramor a součást vagonu tvořila také nádrž na jedenáct tisíc litrů vody. Vůz se tak s hmotností 78 tun řadil k nejtěžším v celé soupravě.

Adolf Hitler navíc nebyl jediným státníkem třetí říše, jenž měl na kolejích pojízdný velín. Lokomotivy poháněly také „speciální vlak“ Asien velitele letectva Hermanna Göringa, ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop jezdil ve svém Westfalenu a šéf SS Heinrich Himmler měl zase k dispozici soupravu pojmenovanou Steiermark.

Vyškrtnuto z učebnic

Vlaky mají dlouhou tradici i v Rusku. Ostatně přímo v srdci Moskvy se údajně nachází tajné vládní nádraží pro obrněné speciály. Mezi milovníky kolejí nechyběl ani Josif Stalin, který takto rád jezdil po Sovětském svazu i na zahraniční cesty. A zvláštní soupravu dnes využívá rovněž Vladimir Putin (viz Nenápadný obrněnec). 

Ovšem zatímco severokorejské, nacistické a sovětské vlaky obvykle sloužily hlavně coby pojízdné velíny, souprava postavená na popud Lva Trockého se stala mimo jiné centrem propagandy. Jeden z hlavních hybatelů Říjnové revoluce zatoužil po svém vlaku v roce 1918. Zprvu jej tvořila dvojice lokomotiv a 15 opancéřovaných vagonů, jejich počet však časem rostl. Kromě kuchařů, mechaniků, techniků a dalších členů posádky se pak na palubě vezla také elitní lotyšská stráž čítající sto vojáků. Velký význam ovšem měla hlavně tiskárna, kde vznikaly propagandistické noviny Na cestě: Zaujímala hned dva vagony a první číslo ji opustilo 6. září 1918. 

Náklad dosahoval asi čtyř tisíc výtisků, jež se dostávaly přímo do rukou lidu podél trati. Často si je ale brali také lokální novináři a přetiskovali texty ve vlastních periodikách. Drtivou většinu příspěvků psal sám Trockij a čtenáře informoval o dění ve světě i na domácí půdě. Když však po Leninově smrti upadl stejně jako mnozí další u Stalina v nemilost, musel zemi opustit. Nelibost přitom směřovala rovněž vůči vlaku: Jeho podíl na formování národa vyškrtli státní historikové z učebnic a souprava byla rozebrána na náhradní díly. 

V mezilidské komunikaci občas dojde na ostřejší výrazy nebo gesta, jimiž mluvčí dávají průchod spíše emocím než racionálním vyjádřením. V takovém případě působí sprostá slova a gesta nejen na toho, komu jsou určena, ale i na toho, kdo je použil. Jejich účinek přitom může být poměrně překvapivý.

Americká psycholožka Autumn Hostetterová z michiganské Kalamazoo College a její spolupracovníci nedávno uspořádali pozoruhodný experiment se 111 studenty a studentkami (ženy tvořily v experimentu nadpoloviční většinu). Cílem bylo ověřit vliv výrazů a gest na vnímání bolesti. Jako zdroj bolesti badatelé zvolili často používanou experimentální metodu Cold presser test, která spočívá v ponoření ruky do ledové vody.

Slova, gesta a bolest

Účastníci experimentu měli ruku v ledové vodě a přitom měli používat neutrální výrazy (slovo flat) a gesta (vztyčený ukazováček) nebo tabuizované (tedy sprosté) výrazy (slovo fuck) a gesta (vztyčený prostředníček). Vědci následně měřili čas, za jak dlouho se u zkoumaného subjektu dostaví pocit úlevy. Výsledky experimentu nedávno zveřejnil odborný časopis Psychological Reports.

Badatelé zjistili, že při použití tabuizovaného slova či gesta účastníci experimentu vydrželi mít ruku v ledové vodě průkazně déle. Potvrdili tím předchozí výzkum, podle něhož by vulgární obraty nebo gesta mohly mít analgetický, čili bolest tlumící účinek na člověka, který je používá.

TIP: Jak na úzkost? Odborníci doporučují používat talismany bezpečí

Hostetterovou a její kolegy zároveň překvapilo, že vulgární slova a gesta fungovala prakticky stejně. Vysvětlením by mohlo být, že jejich použití aktivuje stejné neurální dráhy. Zatím není jasné, jakým mechanismem peprnější výrazy a gesta ovlivňují vnímání bolesti, podle všeho ale jde o reálný jev, který určitě stojí za další výzkum.

Pocit, kdy můžeme přijít o vše, nebo naopak vyhrát závratné bohatství, byl stejně lákavý pro naše předky, jako je pro mnohé lidi dnes. Gamblerství zapříčinilo řadě z nich bankrot, který uvrhl do dluhů a bídy často celou rodinu. Hry také často končily bitkami, potyčkami, a někdy dokonce i vraždou. Není tedy divu, že se proti hraní o peníze či jiné předměty snažily světské a církevní autority bojovat. Jejich oblibě a rozšíření to ale nikdy příliš neuškodilo. To dokazují i opakující se výnosy městské rady v Jihlavě, které vycházely v letech 1261, 1340, 1348 a zaměřovaly se zejména proti hře v kostky. 

Když nešel tento zlozvyk vymýtit, pokoušeli se panovníci alespoň zákony omezit jeho nejhorší důsledky. V privilegiu města Brna z roku 1243 zakazuje Václav I. ( 1230–1253) v hazardní hře obehrát protihráče o víc, než stojí jeho šaty. Karel IV. ( 1346–1378) se v navrhovaném zákoníku Majestas Carolina, který nevstoupil v platnost, pokusil omezit hru na dluh a půjčky. V nařízeních bývali také často postihováni pokutou ti, kdo švindlovali. V extrémních případech se takovéto podvody trestaly useknutím palce, to dalo dokonce přezdívku podvodné hře – palečkovaná. 

Církev nezůstává stranou 

Mravokárcům vadilo především, že hazardní hry podněcují svár mezi hráči, který vede ke klení, hádkám a často i fyzickému napadání. Vytýkali, že je doprovází nemístné pití, obžerství a hrají se v době postu, kdy by se lidé měli obracet spíš k duchovním záležitostem a vyhnout se světským radovánkám. Odsuzoval je například Jan Hus (1370–1415) a také další horliví odpůrci jako františkánský mnich Jan Kapistrán (1386–1456), který pořádal veřejná pálení herních pomůcek. 

V klášterech byly hry oficiálně zakázány, ale díky archeologickým, ale i písemným pramenům víme, že byla realita úplně jiná. Dokonce i kněží propadali hazardu. Vytýkal jim to v kázáních mistr Jan Rokycana (1396–1471). Situace se nezlepšila ani v 2. polovině 15. století, kdy zápis děkana vyšehradské kapituly Viléma uvádí, že mnozí kněží chodí do krčem hrát kostky s pijáky.

Za hazardní platily v podstatě všechny hry, protože u nich šlo uzavírat sázky, kdo vyhraje. To dokazuje výrok francouzského krále Ludvíka IX. (1226–1270), který zakázal jak kostky, tak i deskové hry včetně šachů na celém území království pod hrozbou pokuty. 

Právě kostky a vrhcáby patřily ve středověku a po část raného novověku patrně nejrozšířenějším a nejoblíbenějším hazardním hrám, kterou si oblíbily všechny společenské vrstvy. Kromě nich se oblibě těšily i další deskové hry, jako je ovčinec a zejména prostý lid a děti si zamilovaly mlýn. O složitějších hrách, jako jsou šachy, ale i vrhcáby, kde nezáleželo jen na prvku náhody, se soudilo, že prospívají k rozvoji strategického způsobu myšlení, a tak se na jejich hru pohlíželo o něco tolerantněji, něž tomu bylo například u kostek.

Hmota okolo nás se na mikroskopické úrovni skládá z částic. V případě běžné, tzv. baryonické hmoty si vystačíme se třemi elementárními částicemi: s protony a neutrony pro stavbu atomového jádra a s elektrony pro elektronový obal. Atomy vytvářejí molekuly a z nich sestává celý okolní svět. S exotickými částicemi se v běžném životě příliš nesetkáváme, ale jejich existenci se již také podařilo prokázat.

Antihmotu tvoří antičástice, jakýsi zrcadlový obraz částic – mají například opačný elektrický náboj. Zatímco tedy proton má elektrický náboj kladný, u antiprotonu je záporný. Protějšek elektronu představuje antielektron neboli pozitron a u neutronu se jedná o antineutron; ve druhém zmíněném případě jsou sice elektrické náboje obou částic nulové, ale jejich jiné vnitřní stavy vykazují antisymetrie. 

Když se částice antihmoty a hmoty setkají, dochází k anihilaci, při níž se obě přemění na energii ve formě fotonů. Antihmota je tudíž v určitém smyslu protikladem hmoty a při jejich setkání jsou obě zničeny.

Danou látku poprvé předpověděl britský fyzik Paul Dirac v roce 1928 a od té doby byly její částice experimentálně pozorovány opakovaně, přičemž na urychlovačích je umíme i vyrobit. Antihmotu lze vytvářet například zářením vysokoenergetických fotonů, jež se transformují na elektron-pozitronové páry, nebo urychlováním atomů a následným srážením s jinými materiály, kdy při jaderné reakci vznikají antičástice.

Příkladem přínosu netopýrů jsou například tequila a mezcal. Tyto oblíbené alkoholické nápoje se vyrábějí z agáve, která je kvůli opylování a šíření semen na netopýrech závislá. Agáve lze sice pěstovat i pomocí výhonků, ale bez křížového opylení od netopýrů ztrácí svou genetickou rozmanitost.

Žádní netopýři, žádná tequila

Rostoucí poptávka po těchto lihovinách ale představuje podle lesní inženýrky Diany Pinzónové problém. Pěstitelé totiž často sklízí rostliny agáve ještě před jejich vykvetením a netopýři dlouhonosí (Rhynchonycteris naso), kteří jsou závislí na jejich nektaru, kvůli tomu přicházejí o zdroj potravy. Agáve i netopýři se ale posledních deset milionů let vyvíjeli společně. Pokud ztratíme jeden, ztratíme podle Pinzónové i ten druhý. Neméně důležitou roli hrají netopýři také v pěstování pekanových ořechů, manga, kešu, fíků nebo třeba mandlí.

Díky netopýrům se podle bioložky Jade Florencové v celé zemědělské produkci ročně ušetří více než tři miliardy dolarů (asi 70 miliard korun). „Jejich pouhá přítomnost na polích může snížit aktivitu škůdců,“ říká pro britský Guardian ochránkyně netopýrů Kristen Learová.

Mnoho druhů netopýrů se po celém světě potýká se ztrátou přirozeného prostředí. Jde například o narušení jejich úkrytů v jeskyních a na stromech. Mezi další rizika patří extrémní počasí a řada nemocí. Například takzvaný syndrom bílého nosu – onemocnění způsobené houbou Pseudogymnoacus destructans, usmrtil v Severní Americe miliony jedinců.

Ochránkyně netopýrů proto doporučuje ke zlepšení situace respektovat uzavírky jeskyní, chránit staré stromy a zajistit ve vyprahlých oblastech zdroje vody. Zájemci mohou také postavit netopýří budky nebo sázet rostliny, které vábí noční hmyz.