Po rusko-japonské válce z let 1904–1905 došli tokijští stratégové k závěru, že bezpečnost jejich státu přímo závisí na mohutnosti námořnictva – a rozhodli se mimořádně ho posílit. Jádro flotily mělo tvořit 16 bitevních lodí a bitevních křižníků rozdělených do dvou osmičlenných eskader s tím, že po osmi letech je nahradí nové jednotky a po dalších osmi letech v záloze se vyřadí nebo použijí pro výcvikové účely. Strategii se říkalo „8-8“ – a jak se brzy ukázalo, neměla s realitou mnoho společného. 

Při představení koncepce v dubnu 1907 se do plánu hodily dvě bitevní lodě třídy Katori, dvě třídy Sacuma se dokončovaly a do vize se daly zařadit už jen čtyři rozestavěné křižníky tříd Ibuki a Cukuba. Zanedlouho však britské Královské námořnictvo zařadilo do služby revoluční obrněnec Dreadnought a bitevní křižník Invincible. Ona prudká změna spočívala v pohonu parními turbínami, které měly mnohem vyšší účinnost, než vykazovaly do té doby používané parní stroje. Díky přebytku výkonu unesly nové konstrukce víc děl i pancíře, dosahovaly vyšších rychlostí a už jen svou existencí odstrkovaly stávající bitevní lodě na vedlejší kolej.

Nejsou peníze 

Pokud japonští admirálové chtěli svůj plán „8-8“ dodržet, museli začít od nuly. Jenže projekt je jedna věc a realizace druhá. Rusko-japonská válka uvrhla státní rozpočet do krize a parlament až v roce 1910 uvolnil finance – ale jenom pro stavbu jedné bitevní lodě (Fusó) a čtyř bitevních křižníků třídy Kongo. Teprve za další tři roky dostalo námořnictvo prostředky pro stavbu bitevních lodí Ise, Hjuga a Jamaširo. 

Zdálo se, že plán „8-8“ se s jistými obtížemi podaří naplnit, jenže první světová válka nasměrovala finanční toky jinam. V roce 1914 parlament zamítl stavbu čtyř obrněnců a v dalším roce peníze zbyly pouze na jeden – na bitevní loď Nagato. Admirálové přesto v příštích letech hodlali bitevní loďstvo rozšířit na rovné dva tucty plavidel s tím, že osmiletý cyklus náhrady zachovají. Současně byla z plánu jako technicky zastaralá vyřazena všechna dosavadní plavidla, jedinou výjimku tvořila rozestavěná Nagato. 

Amerika jako strašák 

Stoupenci megalomanských vizí argumentovali děním za mořem. Když americký prezident Woodrow Wilson oznámil rozšíření námořnictva USA na 16 obrněnců, japonští stratégové své politiky přesvědčovali, že na takovou hrozbu se přece musí reagovat. Lobbing slavil jistý úspěch, protože parlament za pomoci celonárodní sbírky našel peníze pro stavbu Mucu (sesterské lodě Nagata), dále na dvě jednotky třídy Kaga a v roce 1918 schválil stavbu bitevních křižníků Akagi a Amagi. O dva roky později schválil plán stavby šesti obrněnců, jenže washingtonská odzbrojovací konference učinila japonským plánům přítrž. 

Námořní mocnosti souhlasily se značnou redukcí a Tokio mělo své kvóty takřka naplněné. Z rozestavěných jednotek se dokončila jen Mucu, projekt Akagi a Kagy se přepracoval na letadlové lodě a zbytek byl zrušen. To znamenalo konec vizí a námořnictvo se v příštích letech soustředilo jen na modernizaci toho, co už mělo. Úloha nejmodernějších japonských lodí tak na dlouhá léta připadla Nagatu a Mucu.

Velká děla, silný pancíř 

Geneze bitevní lodi Nagato započala na sklonku roku 1915, kdy parlament souhlasil s náklady ve výši 45 milionů jenů. Projekt ovlivněný britskou třídou Queen Elisabeth vypracoval vedoucí Technické kanceláře Juzuru Hiraga s asistentem Kikuo Fudžimotem a od počátku se vše točilo kolem osmi děl dosud nevídané ráže 410 mm. Další novinku představoval pancéřový systém chránící jen 137 m dlouhou střední část lodě – zato však důkladně. 

Ochranu shora jistily dvě pancéřové paluby. Pokrok v metalurgii se u Nagata projevil použitím vysoce odolné oceli HT, která se v nejsilnějším bočním pásu nakupila až do tří vrstev. Systém protitorpédových přepážek byl složitý a čekala se od něj velká účinnost. Při poškození a zaplavení jedné strany lodi se dal náklon vyrovnat napuštěním vody do kompenzačních nádrží, přičemž systém měl centrální řízení. O pohon se staraly čtyři sady parních turbín Gihon, které poháněly čtyři mohutné lodní vrtule o průměru 4,3 m.

Dokonalý zbraňový systém? 

Hlavní palebnou sílu tvořilo osm děl ve čtyřech dělových věžích, rozmístěných po dvou na přídi a zádi. Střední artilerie sestávala z dvacítky 140mm kanonů v kasematách (pancéřových komorách) a na palubě ve střední části trupu. Protiletadlová výzbroj byla zpočátku omezená jen na čtyři kulomety, v trupu Nagata se nacházely čtyři torpédomety a další čtyři umístili konstruktéři na palubu. Velký důraz se kladl na řízení palby – základ tvořil dálkoměr firmy Nippon Optical Manufacture, avšak záhy ho nahradil nový, který stejná společnost sestrojila ve spolupráci s německou firmou Zeiss. V roce 1933 loď dostala další přístroj, který už byl součástí komplexního dělostřeleckého systému, v němž nechyběl analogový počítač. Už za dva roky však technici na Nagato a Mucu nainstalovali zbrusu nový kalkulátor. 

Protiletadlovou palbu řídilo oddělené pracoviště, které optickými přístroji sledovalo cíle až do výšky 13 500 m, od roku 1943 i radarem. Další radarové přístroje sloužily jako vyhledávací. Za vyslovenou specialitu se dá považovat vnitřní komunikační soustava, kterou kromě klasických trubkových zvukovodů a telefonů částečně tvořila též potrubní pošta.

Modernizace a přestavby

Kýl japonské bitevní lodi Nagato položili dělníci námořního arzenálu v Kure v srpnu 1917, a protože práce šla dobře, za tři roky nastoupil obrněnec do služby. Zakázku na sesterskou Mucu dostala loděnice v Jokosuce, která hotovou loď dodala o rok později. Obě jednotky se soustředily v 1. divizi bitevních lodí, což byl nejen taktický, ale především prestižní název pro nejmodernější a nejmocnější operační seskupení. První léta služby probíhala v poklidném mírovém tempu a za zmínku stojí jen dělostřelecké cvičení v Tokijském zálivu, při němž v září 1924 Nagato s Mucu snadno rozstřílely vyřazený obrněnec Sacuma. V polovině 20. let už bylo zřejmé, že protiletecká výzbroj nestačí, a tak novým třem 76mm dělům udělaly na palubě místo torpédomety. O šest let později i tato děla zmizela a nahradilo je osm kusů ráže 127 mm s podporou stále rostoucího počtu 25mm rychlopalných kanonů.

V dubnu 1934 arzenál v Kure zahájil na Nagatu a Mucu rozsáhlou přestavbu. Lodě dostaly nový můstek a menší počet výkonnějších kotlů umožnil redukci komínů ze dvou na jeden. Naopak zmizela nástavba nad dělovou věží č. 3, takže právě z tohoto místa mohly startovat hydroplány. Zvýšený výkon strojů umožnil instalaci dodatečné protiponorkové obšívky. Loď tak sice narostla do délky a do šířky, avšak z rychlosti 25 uzlů (46 km/h) nic neztratila. Modernizace se dotkla rovněž hlavních děl, kterým se zvětšením náměru zvýšil dostřel z 19 na 28 km. Úpravy trvaly do roku 1936 a potom plavidla čekala válka s Čínou (1937–1945). Protože však v konfliktu japonské bitevní lodě neměly soupeře, plnily pouze druhořadé úkoly. Nagato a Mucu vlastně jenom do Šanghaje dopravily 4 000 vojáků, jejich hydroplány provedly několik náletů a tím válečná role těžkých plavidel prozatím skončila.

Éra vychrtlých modelek je podle všeho na ústupu. Řada módních značek začala ve svých reklamních kampaních dávat přednost plnoštíhlým křivkám, které věrněji reprezentují míry průměrných žen. Influenceři pak na trend okamžitě zareagovali: Majitelé ne zcela ideálních postav se přestali fotit a natáčet tak, aby v záběru neukázali víc než hlavu a ramena, a sebrali odvahu svléknout se před svými fanoušky do spodního prádla.

Na počátku byla Twiggy

Fenomén si vysloužil označení „body positivity“, volně přeloženo „kladný přístup k tělu“. Společenský ideál krásy, definovaný často až nezdravou štíhlostí, totiž málokdo dokáže naplnit. A mnozí citlivější jedinci, zejména ženy a mladé dívky, pak trpí pocitem méněcennosti.

Hubenost se dostala na piedestal v 60. letech, kdy zahájila kariéru Lesley Hornbyová, známější pod přezdívkou Twiggy. Britská modelka měřící 168 cm a vážící pouhých 41 kg dobyla svět poté, co se ocitla na obálkách nejprestižnějších časopisů a v pouhých 17 letech získala titul Tvář roku. Jen o několik let dřív představila společnost Mattel svůj nejznámější produkt, plastovou panenku Barbie, která si vedle výjimečné popularity vysloužila i neméně hlasitou kritiku za nerealistický vzhled.

Chceme víc tlustých!

Zatímco leckterá dospívající dívka tehdy toužila vypadat stejně jako Twiggy a byla ochotná kvůli tomu držet drastické diety, jiná skupina lidí se rozhodla protestovat. V roce 1967 se v newyorském Central Parku shromáždilo na 500 demonstrantů převážně s více či méně výraznou nadváhou, aby dali najevo svůj odpor vůči štíhlosti, a především proti diskriminaci osob s kily navíc.

Téhož roku zveřejnil deník Saturday Evening Post článek s názvem Více lidí by mělo být tlustých, jehož autor Llewellyn Louderback tak reagoval na předsudky, jimž musela údajně čelit jeho žena. Krátce nato mu vyšla kniha Tlustá síla: Cokoliv vážíte, je správné. V roce 1969 se v USA zformovala nezisková organizace Národní asociace na pomoc tlustým Američanům, dnes fungující pod názvem Národní asociace pro podporu přijetí tuku. Každé léto pořádá celonárodní sjezd a mezi její aktivity patří i snaha zrušit příplatky za sedadlo v letadle pro pasažéry, kteří překročí určitou hmotnost.

Zbytečné hubnutí?

Podle Světové zdravotnické organizace trpí nadváhou dvě miliardy dospělých a 65 % z nich je přímo obézních. Od roku 1975 se jejich počet ztrojnásobil, přičemž nadváha má každoročně na svědomí víc životů než podvýživa. Určité množství tuku sice organismus ke zdravému fungování potřebuje, pokud však jeho podíl vystoupá příliš vysoko, ohrožuje vnitřní orgány, zatěžuje klouby a vede ke vzniku celé řady civilizačních chorob. Obezita prokazatelně ovlivňuje rozvoj přes 200 nemocí, včetně těch duševních.

Lékaři a další odborníci proto upozorňují, že zdravá sebeláska by měla zahrnovat i posouzení, zda se již tělesné míry nevymkly kontrole. Málokterý influencer je ovšem ochotný přiznat, že tělo, které vystavuje včetně všech jeho nedokonalostí a tukových záhybů, je ve skutečnosti nemocné. Někteří dokonce veřejně vybízejí své sledující k ignorování lékařských doporučení a stavějí se proti hubnutí coby zcela zbytečnému procesu, neboť prý nemá na zdravotní stav žádný vliv. Například britská organizace Zdravý v každé velikosti (HAES) označila chirurgické zmenšení žaludku za „mrzačení“.

Zničila jsem si život…

Britská výzkumnice Sarah Le Brocqová uvádí, že má při rozhovorech se zastánci obezity dojem, jako by se setkala s členy náboženské sekty: „Připadá mi, že všichni myslí a mluví stejně, jako by měli příručku, ze které citují.“ Jednou z mála výjimek se před rokem stala 28letá Britka Brittany Sauerová, jež provozovala populární kanál na sociální síti TikTok. Víc než půl milionu jejích sledujících žilo v domnění, že se cítí se svými 196 kg sexy, jak opakovaně tvrdila – až v jednom z posledních příspěvků s náhlou šokující otevřeností a se slzami v očích přiznala, že si zničila život neustálým přejídáním.

Jak informuje deník Daily Mail, v posledních několika letech se mladá žena potýkala s cukrovkou druhého typu a s kožními infekcemi, nezvládla si sama ostříhat nehty na nohou, protože se při tom příliš zadýchávala, a po celé dva roky de facto nevyšla ze svého bytu. Zemřela jen několik dnů po zveřejnění videa.

Proti proudu

Sauerová nicméně nebyla zdaleka jediná, kdo se za svou obezitu nestyděl, a dokonce si ji pochvaloval – dokud se mu nestala osudnou. Loni v lednu podlehl infarktu americký tiktoker Taylor Brice LeJeune, který zaujal 1,9 milionu sledujících díky recenzím bizarních potravin. Třiatřicetiletý influencer známý pod přezdívkou Wafffler69 ve svých videích pojídal doslova, na co přišel, od sobího masa až po šunku z konzervy z 60. let.

Nesmyslná propagace obezity připravila před dvěma roky o život i 42letou aktivistku Cat Pauséovou. Její úmrtí je o to paradoxnější, že měla univerzitní vzdělání a obezitou se zabývala profesionálně. Šla nicméně proti proudu: Zpochybňovala souvislost mezi množstvím tuku v těle a zdravotním stavem a uváděla vlastní rozhlasový pořad zaměřený na kladný vztah k tloušťce. „Dokonce i morbidně obézní lidé mají stejně dobré nebo lepší zdraví než ti s normální váhou,“ tvrdila. Přesná příčina její smrti sice nebyla zveřejněna, spekuluje se však, že se stala právě obětí nadváhy. 

Užívání některých látek může mít trvalý vliv na lidskou sexualitu. Například chronické pití alkoholu může vést k poškození nervů a cév, což se může projevit snížením libida, poruchou erekce a anorgasmií. Podle průzkumu provedeného českým sexshopem považuje 40 % mužů a 14 % žen za překážku v dosahování orgasmu právě intoxikaci alkoholem. Také užívání antidepresiv může mít dlouhodobé dopady na sexuální funkce, i po ukončení léčby. Studie, kterou její autoři považují za první svého druhu, však naznačuje, že vliv psychedelik je v tomto ohledu naopak pozitivní.

„Naše zjištění naznačují potenciální dopady na stavy, které negativně ovlivňují sexuální zdraví, včetně klinické deprese a úzkosti,“ uvádí Tommaso Barba, spoluautor studie a doktorand v Centru pro výzkum psychedelik na Imperial College, v souhrnné zprávě. „To je obzvláště významné vzhledem k tomu, že sexuální dysfunkce, mnohdy způsobená antidepresivy, často vede k tomu, že lidé tyto léky přestanou užívat a následně relapsují.“

Pro provedení studie shromáždili výzkumníci odpovědi z dotazníků od téměř 300 účastníků před a po psychedelickém zážitku. Vzorek zahrnoval osoby užívající psychedelika pro rekreační, wellness či obřadní účely a malou skupinu účastníků klinické studie hodnotící účinek psilocybinu (hlavní psychoaktivní složky lysohlávek) na depresi. Poté vědci porovnali výsledky studie obou skupin, aby zjistili, jak psychedelický zážitek ovlivnil několik faktorů souvisejících se sexuální funkcí.

Potenciální terapeutické využití

Analýza ukázala, že lidé v průměru hlásili zlepšení v celé řadě oblastí sexuální funkce až do šesti měsíců po svém psychedelickém zážitku, včetně úrovně prožívání sexu, sexuálního vzrušení, spokojenosti se sexem, přitažlivosti k partnerovi, vnímání vlastního vzhledu, komunikace a pocitu propojení. Navíc téměř polovina účastníků klinické studie zkoumající vliv psilocybinu na depresi uvedla zlepšení v zájmu o sex, sexuálním vzrušení a spokojenosti se sexem. Naproti tomu, lidé léčení antidepresivem většinou hlásí zhoršení sexuální funkce.

Vědci se domnívají, že zjištění studie naznačují potenciál pro terapeutické využití psychedelik v řadě aplikací, včetně párové terapie. Rovněž upozorňují, že pokud budou úspěšně vyvinuty léčby deprese založené na psychedelikách, lze se vyhnout nežádoucím účinkům antidepresiv, jako je právě sexuální dysfunkce.

„Na první pohled se může tento typ výzkumu zdát bizarní, ale psychologické aspekty sexuální funkce – včetně toho, jak vnímáme svá vlastní těla, naši přitažlivost k partnerům a naši schopnost intimně se s lidmi spojit – jsou všechny důležité pro psychickou pohodu sexuálně aktivních dospělých," vysvětluje Barba a dodává: „Sexualita je základní lidskou touhou. Například víme, že sexuální dysfunkce je spojena s nižším pocitem pohody u zdravých dospělých, může ovlivnit spokojenost ve vztahu a je dokonce spojena se subjektivním štěstím a smyslem života.“ Ačkoli látky jako psilocybin a další psychedelika vykazují v této oblasti velký potenciál, vědci varují před samoléčebnými experimenty. 

Impozantní nelétavé ptáky z čeledi Phorusrhacidae známe z Jižní Ameriky, kde byli po většinu třetihor vrcholovými predátory. V poslední době se objevují náznaky, že se tito hrůzoptáci mohli vyskytovat i na jiných kontinentech. Jsou známé nálezy jejich fosilií z Afriky a Evropy a nyní se k nim, možná překvapivě, přidává i Antarktida.

Hrůzoptáci z Antarktidy

Paleontoložka Carolina Acosta Hospitalecheová z argentinské Národní univerzity La Plata a její spolupracovníci objevili v třetihorním sedimentu formace La Meseta na Seymorově ostrově, který se nachází u Grahamovy země v severní části Antarktického poloostrova, něco zvláštního. Badatelé zde narazili na dva přibližně osm centimetrů dlouhé drápy, které odpovídají hrůzoptákovi nebo nějakému příbuznému nelétavému dravému ptákovi. Je to poprvé, kdy byl na Antarktidě objevený velký, podle všeho vrcholový predátor. 

Na druhou stranu nejde o úplné překvapení – Grahamova země představuje část Antarktidy, která je Jižní Americe nejblíže a právě odtud se zřejmě hrůzoptáci na nejjižnější kontinent dostali. Zajímavý objev nedávno zveřejnil odborný časopis Palaeontologia Electronica.

Badatelé na základě velikosti a nalezených drápů odhadují, že šlo o hrůzoptáka vážícího až 100 kilogramů a měřícího až dva metry na výšku. Mají-li vědci pravdu, šlo o ptáka, jehož proporce zhruba odpovídaly například Phorusrhacos longissimus, který v jedné scéně příběhu Karla Zemana pronásleduje hrdiny Cesty do pravěku.

Vědci se domnívají, že hrůzoptáci, kteří podle všeho žili v Antarktidě v období spodního eocénu, zhruba před 50 miliony let, mohli hrát roli vrcholového predátora celého kontinentu. Antarktida tehdy měla normální přírodu a na první pohled nic nenasvědčovalo tomu, že za miliony let skončí v ledovém sevření. 

Nemusí přitom jít o zdaleka poslední objev v této oblasti. Na antarktických ostrovech dochází k intenzivní erozi, která odkrývá její dávnou minulost. To dává paleontologům naději na další zajímavé objevy dávné antarktické fauny.

Podle v současnosti nejpřijímanější teorie se magnetická pole planet vytvářejí díky proudům tekutých kovů v jejich jádrech. Uvedené proudy vznikají kombinací tepelných a gravitačních sil, jež působí na látku s vlastnostmi kovů v jádru tělesa. V případě Země zodpovídají proudy tekutého železa za zformování silného magnetického pole.

Podobné pole vzniká také u Jupitera, Saturnu či Neptunu, kde však roli „klasických“ kovů přejímají zvláštní fáze vodíku a helia, které mohou mít za extrémních tlaků a teplot vlastnosti kovů. Mars a Venuši obklopují slabší magnetická pole, nebo dokonce žádná – což je zřejmě způsobeno tím, že jejich jádra již nejsou tekutá.

Tisícihlavý dav se v zimním počasí tlačí za rakví Václava Radeckého. Ruští, rakouští a pruští důstojníci mu vzdávají hold. Pětidenní pohřeb tak často podunajská monarchie nezažívá. Mladičký císař František Josef doprovází svého maršála na poslední cestě až na Heldenberg do zdejší krypty. Jeho odvážné přání, aby byl Radecký pohřben v kapucínské kryptě ve Vídni, kde leží jen císařská rodina, mu nebylo splněno! Své ostatky sám Radecký odkázal jinam! Přesto jej císař nepřestane do konce života obdivovat. Odchází „otec“ a zachránce monarchie! Pro jiné zase bachař „žaláře národů“. 

Strýc? Ožebračil ho! 

Jan Josef Václav Radecký, který žil v letech 1766 až 1858, byl českým šlechticem. Jeho rod pocházel z východních Čech z vladyckého rodu z tvrze Radče u Nového Bydžova. Radečtí jsou známi už od středověku, ale ničím zvláštním nevynikali. Za zmínku stojí kanovník Václav Radecký, ředitel huti pro stavbu katedrály svatého Víta. Po smrti Radeckého rodičů se poručnictví chlapce ujal strýc. Rodinné jmění se mu podařilo úspěšně promrhat. V této ostudné situaci zbyla Radeckému jediná volba. Mezi vojenskou službou nebo duchovní dráhou! Cesty osudu jsou nevyzpytatelné. 

Radecký tak kvůli strýcově pošetilosti neváhal vstoupit do válečné akademie už ve dvanácti letech! Jenže – doktor ho odmítl pro celkovou tělesnou slabost. Radecký obdržel doporučení, aby na vojenskou kariéru do konce života nepomýšlel! Po pěti letech se ucházel o přijetí do rakouského pěšího pluku a opět pohořel. Radecký to nevzdával a v osmnácti vstoupil do kyrysnického pluku. Ovšem jako kadet, takže si všechno platil sám a sloužil na vlastní náklady! Budoucí náčelník generálního štábu a polní maršálek tak vlastně neměl vojenské vzdělání.

V krvavém žáru bitev 

Pak už se Radecký jako poručík kyrysníků účastnil války proti Turkům. A ukázal svého bojovného ducha. Povšiml si ho sám generál Laudon. Odvážný a talentovaný muž rychle povyšoval. Radecký pak bojoval proti Bonapartovi, v roce 1813 v bitvě u Lipska již jako náčelník generálního štábu rakouské armády. A měl rozhodující vliv na vítězství nad Napoleonem.

Korunované hlavy spojenců Rakouska-Uherska se totiž do jisté míry nenáviděly. Vrchní velitel Karel ze Schwarzenberga proto vyvíjel diplomatické úsilí, aby vůbec udržel jednotu v hlavním stanu! Veškeré plánování bitvy padlo na Radeckého. Když po úspěchu táhly spojenecké armády na Paříž, zasazoval se Radecký o rychlé překročení Rýna. Vojáci ho obdivovali, protože nebojoval jen s nepřítelem, ale i s válečnou byrokracií. Radeckému vždycky záleželo na zlepšení stavu armády. Později to brilantně předvedl v Itálii. Jeho vojáci byli skutečně připravení. 

Hvězdná chvíle v důchodu 

Zdálo se, že nejslavnější éru má Radecký za sebou. Byl povýšen na generálmajora a jmenován velitelem olomoucké pevnosti. Sám Radecký odchod do Olomouce vnímal jako odchod do penze. Nastala doba dlouhého míru. Nikdo netušil, že největší sláva ho teprve čeká! Horká půda Itálie se začala chvět. Radecký byl odvelen do funkce velitele rakouských vojsk v Lombardii a v severní Itálii. Zkušený muž k nelibosti důstojnického sboru i armády začal vojsko uvádět do stavu pohotovosti. V roce 1848 v souvislosti s evropskou revoluční vlnou vypuklo v Miláně povstání. Nato sardinský král vypověděl válku. 

Radeckého armáda se náhle ocitla mezi dvěma ohni. Byla však připravena. I přes početní nevýhodu vybojoval dvě velké bitvy. Vítězil jak díky vojevůdcovskému umění, tak díky disciplinovanosti. Kvalita rakouských vojáků, které na válku připravil, byla rozhodující. Sardinský král rezignoval. Radecký byl jmenován guvernérem Lombardsko-Benátska. Pro vlastenecké Italy však představoval největší zlo. U nás se spor o Radeckého projevil v tahanicích o jeho památník na Malostranském náměstí v době okupace.

O Radeckém je však známo, že to nebyl tupý řezník, který by si liboval v masakrech. Naopak jim všemožně bránil. Dokonce mnozí Italové o něm psali jako o člověku, který své řemeslo provozoval s noblesou a ohleduplností! Radecký absolvoval za život sedmnáct polních výprav a získal všechny rakouské řády. S manželkou Františkou Kamillou ze Štrasolda měl osm dětí. Podřízení ho zbožňovali a nazývali otcem. Ve svých devadesáti jedna letech v rodinné milánské rezidenci uklouzl na voskovaných parketách. Zlomil si krček stehenní kosti. Nezničitelný maršálek následně podlehl banálnímu zranění a v požehnaném věku zemřel.

Boncuklu Tarla je relativně nedávno objevená významná archeologická lokalita na jihovýchodě Turecka s raně neolitickým osídlením. Lidé tu žili od konce doby ledové asi do doby před 8 500 lety. Mimo jiné je tato lokalita proslulá velkým souborem ozdob, které tehdejší lidé nosili na těle. Od zahájení vykopávek v roce 2012 zde bylo objeveno více než 100 tisíc takových předmětů.

Nedávno k nim přibyly další nálezy předmětů ve tvaru cvočků. Ergül Kodaş z turecké Univerzity Mardin Artuklu a jeho kolegové jsou přesvědčeni, že i dnešní lidé by dobře věděli, jak tyto předměty využít. Podle všeho jde o nejstarší známý doklad používání piercingu pro krášlení lidského těla. Zajímavý výzkum v těchto dnech publikoval odborný časopis Antiquity.

Pravěký piercing

Když archeologové objeví u pohřbeného člověk přívěsek, náhrdelník nebo amulet, je obvykle hned jasné, k čemu takový předmět sloužil. Občas ale narazí i na předmět, u nichž to nemusí být hned patrné. Piercing nosí lidé v kůži, která se ale obvykle nezachová. U předmětů tohoto typu proto může být obtížné určit, kde přesně dotyčný člověk takovou věc na těle měl.

Kodaş a jeho kolegové pečlivě prozkoumali tvar nalezených předmětů a také jejich pozici v hrobech vzhledem k poloze lidských kostí, společně se stopami, které tyto předměty zanechaly na kostech. Tímto způsobem identifikovali celkem 85 piercingových šperků. Jsou vyrobené z rozmanitých materiálů, jako je vápenec, pazourek, měď, obsidián a vulkanické sklo.

Piercingové šperky byly nalezeny v hrobech 7 dospělých mužů a 9 dospělých žen. Podle stáří vrstev sedimentu, určeného radiokarbonovým datováním, vědci zjistili, že 5 ze zmíněných 85 piercingových šperků pochází z doby před 10 až 12 tisíci lety, což z nich dělá nejstarší piercing, který známe.

Start 120 metrů dlouhé rakety se po téměř hodinu a půl dlouhém zpoždění, zapříčiněném špatným počasím a přítomností několika lodí ve vodách Mexického zálivu, podařil na výtečnou a obří sestava se krátce před půl třetí odpolední středoevropského času vznesla za jásotu přihlížejících do výšky.

První úspěch SpaceX zaznamenala necelé tři minuty po startu, kdy se od sebe raketa Super Heavy a horní stupeň Starship bez potíží oddělili – Hvězdná loď pokračovala do vesmíru, zatímco první stupeň provedl zpětný manévr.

První stupeň Super Heavy měl následně absolvovat „měkký dopad“ do vod Mexického zálivu. Ten se sice nezdařil i tak jde ale ve srovnání s předchozími testy o velký pokrok.

Padesátimetrový horní stupeň Starship pokračoval podle plánu po suborbitální trajektorii a během letu absolvoval dva důležité testy. Došlo na demonstraci přečerpávání pohonných látek v podmínkách blízkých mikrogravitaci a simulovanému vypuštění nákladu. Od testu opětovného zažehnutí motorů Raptor naopak SpaceX upustila. 

Podle telemetrických údajů dosáhl horní stupeň orbitální rychlosti a dokázal vystoupat do výšky 234 km. Následný návrat do zemské atmosféry Starship ale nepřežila a po přibližně 50 minutách od startu se rozpadla ve výšce okolo 77 kilometrů. Přestože se ani napotřetí nepodařilo naplnit všechny cíle testu, lze třetí start Starship Super Heavy hodnotit jako velký kvalitativní skok.

SpaceX nyní čeká vyhodnocení shromážděných dat a průběhu testu. Své si k němu bude chtít říct i americký Federální úřad pro letectví, který k provedení testovacích letů uděluje povolení a bude na vyšetřování dohlížet.

Území tehdejších britských, německých i portugalských kolonií se během první světové války stala bojištěm velmi specifického druhu konfliktu, který spojoval charakteristiky klasického a gerilového boje. Jako protivníky vždy respektovaný mistr se v Africe projevil německý generál Paul von Lettow-Vorbeck, jehož síly zvané Schutztruppe vzdorovaly početnějšímu nepříteli až do konce listopadu 1918, kdy se vzdaly coby poslední vojska centrálních mocností. 

Jejich hlavního protivníka představovali britští Královští afričtí střelci (King’s African Rifles – KAR), v nichž drtivou většinu mužstva tvořili (stejně jako na straně Německa) domorodci. O velení obou znesvářených uskupení se samozřejmě starali evropští důstojníci. Zásadní rozdíl v chování Britů a Němců vůči Afričanům však představoval jeden z důvodů, proč si císařské koloniální síly vedly celkově lépe než početnější královské jednotky.

Počáteční neochota generality

Na začátku války čítala celá sestava KAR jen 73 Britů a 2 325 Afričanů ve třech praporech. Generálové ale ještě počítali, že pro ochranu královských držav v Africe nasadí koloniální jednotky z Indie. Místní velitelé sice žádali o expanzi KAR, jenže to Londýn tvrdohlavě odmítal a směřoval na černý kontinent síly odjinud. Boje v průběhu roku 1915 ale ukázaly, že se nejvyšší velení fatálně zmýlilo, neboť vojáci z jiných částí impéria se do africké buše zkrátka nehodili. Byli sice dobře vycvičení, ale africké klima a nemoci si na jejich bojeschopnosti vybíraly krutou daň. Mezi Indy činila nemocnost průměrně 20 % a u praporů evropských vojáků přesahovala hrozivých 60 %, takže tyto jednotky de facto ztratily bojeschopnost, zatímco domorodci si stále udržovali svou sílu.

Na konci roku 1915 proto Londýn zahájil nábor dalších Afričanů pro KAR a začalo přibývat „černých“ útvarů. Na konci války tak sloužilo 20 000 domorodců v sedmi plucích a 22 praporech. Kromě počtů se ale zásadně změnila i povaha těchto sil, jež zpočátku zastávaly zpravidla pouze bezpečnostní roli, což v praxi zahrnovalo zejména trestné výpravy proti kmenům, které se vzbouřily proti koloniální vládě. KAR operovaly většinou jako samostatné roty, výcvik na vyšší úrovni takřka neexistoval a s výjimkou několika kulometů se arzenál Afričanů skládal jen z opakovaček Lee-Enfield či starších Lee-Metford. Až na počátku roku 1916 došlo k reorganizaci a přezbrojení – byť s jednou důležitou výjimkou. Síly v Evropě měly těžké kulomety Vickers ve speciálních rotách, zatímco v KAR zůstaly tyto efektivní zbraně na úrovni praporů. V roce 1917 každá rota dostala dva (a později až čtyři) lehké kulomety Lewis, které dramaticky zvýšily pohyblivou palebnou sílu.

Vynucené změny taktiky

Jednotky KAR musely postupovat útočně, pokud chtěly přimět nepřítele k ústupu a vyklizení území. Bylo proto nutné vytvořit metodu, jak rychle přejít z pochodové sestavy do bojové, když narazily na německé síly. Zpočátku vojáci obvykle pochodovali v dlouhých kolonách, jež čítaly maximálně čtyři řady vedle sebe. Taková formace ale představovala ideální terč pro křídelní útoky ze zálohy, které si Němci oblíbili, takže Britové vyvinuli odlišnou sestavu známou jako „bush formation“. Jednotlivé roty se přesunovaly vedle sebe a každá vysouvala na křídla čety, jež chránily celý útvar proti přepadu. Postup buší sice probíhal pomaleji, ale bojová efektivita znatelně vzrostla. V boji byly zpravidla ve středu sestavy nasazeny těžké kulomety Vickers, zatímco vojáci s lehkými lewisy bojovali na křídlech, aby vzdorovali německému protiútoku.

Komplexnější taktika ale logicky vyžadovala kvalitní velitele, jichž měly KAR trvalý nedostatek. Poddůstojníky byli na počátku války převážně Afričané, až později začalo přibývat bělochů z britských koloniálních vojsk a potom též poddůstojníků a důstojníků z Evropy. Posledně jmenovaní však postrádali znalosti specifického afrického bojiště a neuměli ani místní jazyky. Jejich přínos tak zpravidla zůstával malý do doby, než získali zkušenosti, za což pochopitelně platili těžkými ztrátami. 

Britové vyvíjeli i velkou snahu při náboru domorodců, pro které služba v KAR znamenala dramatické zvýšení společenského statusu a peněžních příjmů. Jejich loajalita je však vázala hlavně k příslušné jednotce, v níž tito vojáci zpravidla sloužili s muži ze stejné vesnice nebo kmene, nikoli ke koloniální vládě. To pak někdy vedlo k tomu, že v případě zajetí přešla většina jednotky k nepříteli. To se ale občas stávalo také u německých sil.

Neustále na pochodu

Když začala válka, císařská Schutztruppe ve východní Africe čítala 260 německých důstojníků a poddůstojníků a 2 470 domorodců, kterým se většinou říkalo askariové (toto slovo pocházející z arabštiny znamená „vojáci“ a někdy jej užívali i Britové). Okolo dvou třetin Afričanů v Schutztruppe se narodilo přímo v německých koloniích, ostatní pocházeli ze Súdánu, Etiopie či Somálska. Dále měli vilémovští velitelé k dispozici 55 bělochů a 2 160 Afričanů v polovojenských (policejních) útvarech a 1 670 kolonistů v roli záložníků. Posléze přibyli také němečtí námořníci z lodí, jež britská blokáda uvěznila v afrických přístavech. To vše se brzy projevilo jako velmi důležité pro efektivitu Schutztruppe, která tak měla výrazně vyšší podíl zkušených bělošských velitelů než KAR. Němci tedy mohli své síly hned na začátku války početně výrazně rozšířit a reorganizovat pro nadcházející konflikt. 

Základní jednotku tvořila Feldkompagnie (polní rota) kombinující evropský i africký personál, která obsahovala tři čety po 60 mužích a navíc speciální družstvo se dvěma těžkými kulomety Spandau. Na začátku fungovaly též Schützenkompagnie (ochranné roty), v nichž sloužili jen Evropané. Tyto jednotky měly i jízdu, a to nejen na koních, ale i na velbloudech. S postupem času však došlo k přetvoření Schützenkompagnií na Feldkompagnie, jejichž počet nakonec dosáhl asi 60. Nejvyšší stav měla Schutztruppe na jaře 1916, kdy mohl generál Lettow-Vorbeck nasadit zhruba 3 000 bělochů a 12 000 domorodců. Tento počet ale zahrnoval též logistiku, jelikož každou rotu provázelo asi 250 nosičů. Na rozdíl od KAR se Němci nebránili tomu, aby askariové i nosiči brali na výpravy své rodinné příslušníky, takže německá Feldkompagnie pak v praxi fungovala spíš jako pochodující africká vesnice.

Černoši ve velení

Výše zmíněná čísla vypovídají o tom, že v Schutztruppe byl podstatně vyšší podíl evropských velitelů – a to jak regulérně sloužících, tak mobilizovaných záložníků. Velký přínos představovali i výše zmínění námořníci, kteří mohli zastat technicky náročnější funkce, jako například obsluhu těžších zbraní. Němci totiž vymontovali z lodí palubní děla a používali je coby polní dělostřelectvo, kromě toho ukořistili i několik britských kanonů. Ostatně používání kořisti bylo pro Schutztruppe příznačné, protože blokáda ze strany Royal Navy způsobila, že dodávky z Evropy přicházely dost vzácně.

Jako příklad lze zmínit výzbroj pěšáků. Zpočátku měli císařovi koloniální vojáci převážně staré opakovačky Mauser Gewehr 1871/84 na střelivo ráže 11 mm s černým střelným prachem. Těch vlastnili kolem 10 500 kusů, zatímco tehdy moderních pušek Mauser Gewehr 98 bylo k dispozici jen zhruba 2 200 kusů (dalších 1 800 zbraní pak přivezla nákladní loď Rubens). Staré mausery znamenaly nevýhodu nejen kvůli méně přesné munici, ale při výstřelu vytvořily oblak dýmu, jenž mohl prozradit pozici střelce. Němci i askariové proto ve velkém používali také kořistní opakovačky, například na portugalském území získali velký počet nových zbraní Mauser-Vergueiro. Jednalo se o úpravu pušky Gewehr 98 na střelivo ráže 6,5 mm. Na konci války užívaly tyto opakovačky zhruba dvě třetiny příslušníků Schutztruppe. 

Němci si počínali zdatně i v logistice a taktice, protože se v každé oblasti snažili zajistit zdroje vody i potravin a vždy sázeli na pohyblivost. Lettow-Vorbeck vedl ze strategického pohledu obranný boj, ale prosazoval vysokou aktivitu. Jeho vojáci proto přecházeli do protiútoků, poté se opět rychle stahovali a nechávali vyčerpané Brity za sebou. 

Není to tak dávno, co gastronomickou scénou otřásla sebevražda jednoho z nejmedializovanějších šéfkuchařů Francie, Bernarda Loiseaua (1951–2003). Obecně se věří, že se zastřelil proto, že jeho restaurace La Côte d'Or přišla o dva body v renomovaném kulinářském průvodci Gault et Millau. V roce 2003 připsali jeho kritikové restauraci pouze 17 bodů z dvaceti, což je stále dobrý výsledek, zvláště když uvážíme, že Průvodce Michelin jí nadále ponechal tři hvězdičky. Podle všeho však Loiseau tuto újmu nemohl přežít, zvláště když se k ní přidala tvrdá kritika ze strany známého gastronomického recenzenta Françoise Simona. Ačkoliv za tragédií Bernarda Loiseaua pravděpodobně stálo více důvodů, jeho smrt na štítě, motivovaná ztrátou kuchařské cti, se stala legendou. Posloužila dokonce jako inspirace Oscarem oceněnému animovanému filmu Ratatouille. 

Vynalézavý Vatel 

Pojem profesionální cti se táhne historií francouzské kuchyně po staletí. Podobná sebevražda ze cti se udála roku 1671 na dvoře prince de Condé na zámku Chantilly. Od domnělého zneuctění se tak chtěl očistit François Vatel (1631–1671), kterého mnozí označují za šéfkuchaře a lahůdkáře. Jeho funkce a odpovědnosti byly však mnohem širší. Zastával místo majordoma, jenž měl na starosti nejen dohled nad kuchyněmi, kuchaři, výběrem a dodávkami potravin, ale také nad organizací nezapomenutelných večírků, prestižních hostin a různých zábav. Vatel byl původně ve službách Nicolase Fouqueta, nešťastného ministra Ludvíka XIV. ( 1643–1715), který upadl v nemilost poté, co na svém zámku Vaux-le-Vicomte uspořádal na počest krále tak honosnou oslavu, že se to mladého panovníka dotklo. 

Král se cítil ponížen, protože sám v té době na podobné výstřednosti neměl dost prostředků a Fouqueta podezříval, že se na jeho úkor obohacuje. A tak byl o pár týdnů později rozmařilý ministr zatčen v západofrancouzském Nantes legendárním mušketýrským kapitánem d’Artagnanem a odsouzen k doživotnímu žaláři. 

Na Fouquetově pádu se nepřímo podílel právě majordomus François Vatel, a to tak, že pracoval příliš dobře. Veškerou organizaci velkolepých oslav i okázalých hostin na zámku Vaux-le-Vicomte, které krále tak pobouřily, měl totiž na starosti právě on. Z obavy před vladařovým hněvem se Vatel uchýlil do exilu nejprve do Anglie a později do Španělského Nizozemí. Netušil, že Ludvík XIV. má v úmyslu najmout veškerý Fouquetův kreativní personál pro svou novou stavbu zámku ve Versailles, kde se chystal ve velkém napodobit, a ještě překonat přepychovou nádheru zámku Vaux-le-Vicomte. Takto se ke dvorským zakázkám dostali například stavitel Louis Le Vau (1612 až 1670), malíř Charles Le Brun (1619 až 1690) a zahradní architekt André Le Nôtre (1613–1700), kteří tvoří pilíře francouzského barokního umění. 

Dovednosti a zkušenosti Françoise Vatela by se byly ve Versailles jistě také skvěle uplatnily. Namísto do služeb královského zákazníka se však Vatel nakonec dostal ke dvoru prince Louise II. de Bourbon-Condé, zvaného Velký Condé. Tento velmož byl ovšem také v nemilosti, protože vedl protikrálovskou vzpouru šlechty, zvanou fronda, kterou se Ludvíkovi XIV. podařilo potlačit. Aby si panovníka usmířil, rozhodl se ho Condé pozvat s celým dvorem k sobě na zámek v Chantilly. Vladařovu návštěvu měly provázet velkolepé oslavy trvající tři dny a tři noci a jejich pořádáním nebyl pověřen nikdo jiný než François Vatel. 

Od francouzského k ruskému stolování 

Není těžké si představit, jakému tlaku byl Vatel vystaven, když musel po tři dny hostit a bavit na 3 000 prestižních hostů a když na kvalitě jeho organizace závisela budoucnost jeho chlebodárce. A jak tomu v podobných případech bývá, všechno nefungovalo přesně tak, jak mělo. Ohňostroj prvního večera pokazila mlha a u několika stolů scházela pečeně. K dovršení všeho, v další den oslav, na který byla plánována rybí hostina, dodávka mořských plodů a ryb z přístavů nedorazila v pět hodin ráno, jak se čekalo. 

Madame de Sévigné ve svých dopisech píše, že přetažený Vatel čekal až do osmi hodin, a když ryby stále nepřicházely, řekl svému zástupci: „Pane, tuto potupu nepřežiji. Má čest a dobré jméno jsou ztraceny.“ Nato se vrátil do svého pokoje, kde se probodl mečem právě ve chvíli, kdy vozy s rybami vjížděly do brány. 

Někteří kritikové (včetně spisovatele a labužníka Alexandra Dumase staršího) přitom Vatelovi vytýkali, že nezachoval chladnou hlavu v krizové situaci, jaké jsou v oblasti pohostinství celkem běžné. Přesto se však jeho zoufalé gesto zapsalo do historie francouzské gastronomie a jeho jméno dnes nese francouzská škola hotelového businessu, která patří k nejlepším na světě. Vatel sice nebyl kuchařem v pravém slova smyslu, ale zdá se, že uměl jídlo prezentovat tak, že nazdobená tabule s lahůdkami a ovocem navršeným do vysokých pyramid i celá důmyslná inscenace večeře vzbuzovala údiv stolujících. Cílem bylo potěšit nejen ústa, ale i oči. Za časů „Krále Slunce“ se stoly doslova prohýbaly, neboť bylo zvykem na ně rozmístit všechny chody najednou – studené i teplé, slané i sladké – a každý si bral, na co měl zrovna chuť. 

Tento způsob obsluhy, zvaný service à la française, tedy francouzská obsluha, se udržel až do 19. století, kdy ho nahradila takzvaná ruská obsluha, při níž se chody začaly nosit na stůl postupně v logickém sledu od předkrmu až po zákusek, což umožnilo servírovat jídla teplá. Ruská se jí říkalo proto, že ji do Paříže uvedl kníže Kurakin, ruský velvyslanec v letech 1808 až 1812 (Tolstoj tohoto knížete ve svém románu Vojna a mír překřtil na Kuragina). 

Nejlepší na světě 

Období vlády Ludvíka XIV. postavilo Francii do popředí v mnoha oblastech a evropské královské dvory se předháněly v napodobování životního stylu versailleského dvora. Vytvářet originální recepty, ale také ocenit vybrané pokrmy a umět o nich u stolu duchaplně konverzovat, se stalo součástí francouzského chápání pojmu l'art de la table neboli umění stolovat, které snad žádný jiný národ nedovedl k takové dokonalosti.

Francouzskou převahu v tomto oboru uznává i autor předmluvy k prvnímu anglickému vydání slavné kuchařské knihy Françoise Pierra La Varenne, zvané Cuisinier François čili Francouzský kuchař. Roku 1653 píše: „Můj drahý pane, ze všech kuchařů na světě jsou Francouzi považováni za nejlepší.“ 

Cuisinier François představuje mezník v dějinách francouzské gastronomie, který ohlašuje přechod od těžké středověké kuchyně k moderní, rafinovanější. Orientální koření ustupuje a jeho místo zaplňují vonné bylinky ze zahrady, jako je petržel, tymián, šalvěj nebo máta. Cílem nové francouzské kuchyně bylo upravovat potraviny tak, aby si zachovaly svou chuť, a ne ji maskovat přemírou koření. La Varenne byl první, kdo metodicky kodifikoval jednotlivé kuchařské postupy. Sádlo nahradil máslem, což byla ve své době velká novinka, a na zahušťování omáček začal namísto chlebové střídky používat takzvanou smaženou mouku čili jíšku. 

Z paláců do restaurací 

Francouzi tedy už v 17. století vynikali nad ostatními v oblasti kulinářství. Vytříbená gastronomie byla však výsadou královského dvora a šlechtických paláců. Měšťané a venkované jedli jen proto, aby si naplnili žaludek. K tomu, aby se nové přístupy k přípravě a konzumaci pokrmů rozšířily i mezi buržoazii, muselo dojít k radikální společenské změně. Teprve když Velká francouzská revoluce zrušila privilegia a šlechta byla buď popravena, nebo se rozprchla do měšťanské stoly. Šéfkuchaři, kteří dosud sloužili při aristokratických dvorech, se náhle ocitli bez práce. Komu teď nabídnout své pracně nabyté dovednosti? 

Řešení se naskytlo brzy, když do Paříže začali ze všech koutů Francie proudit poslanci nového Národního shromáždění, kteří se potřebovali někde stravovat. A tak se ve čtvrti kolem Palais-Royal začala množit občerstvovací zařízení, která řídili bývalí zaměstnanci šlechtických domů. Koncept stravování mimo domov existoval sice už dříve, ale až revoluce proměnila šéfkuchaře v restauratéry. 

Roku 1789 se Paříž mohla pyšnit asi stovkou restaurací. Nová móda se rychle rozšířila mezi zámožnou buržoazií, která (na rozdíl od aristokracie) toužila své bohatství stavět na odiv. A tak o pouhých třicet let později Paříž čítala na 3 000 luxusních restaurací. Le Grand Véfour, jedna z nejstarších pařížských restaurací, vznikla právě v této době a už tehdy u svých stolů hostila zdejší smetánku. Majetní Pařížané sem na večeři docházejí dodnes.