Kdo věří v převtělování, mohl by spekulovat, jestli se náhodou duše popraveného vraha Václava Mrázka po čtvrt roce nedostala do těla Ladislava Hojera. Ten se narodil 15. března 1958, pouhé tři měsíce po Mrázkově popravě, a se sadistickým zločincem měl mnoho společného. Hojerovi padlo za oběť pět žen na různých místech tehdejšího Československa. Kriminalisté jsou dodnes přesvědčení, že skutečný seznam zavražděných má sedm jmen. Dvě vraždy se však Hojerovi nikdy prokázat nepodařilo. 

Na vyučeného sklenáře s podprůměrným IQ 88 přišla policie poté, co se o jedné vraždě Hojer rozvykládal v hospodě. Mluvil o mordu jednapadesátileté ženy, jejíž nahé tělo s roztaženýma nohama našli lidé v říjnu 1981 nedaleko můstku přes Motolský potok. Vyšetřování mohli kriminalisté brzy uzavřít, protože se Hojer bez vytáček k činu přiznal. Spis s jeho příjmením na hřbetě se však začal plnit dalšími hrůznými činy. Hojer se totiž doznával k vraždám postupně. Cítil náklonnost k Jiřímu Markovičovi, šéfovi pražské mordparty, jemuž své bestiální činy podrobně popsal. 

Sadistický kanibal

Nejbrutálnější vraždu spáchal v noci na sobotu 31. ledna 1981 v Brně. Tehdy přijel Hojer do města a dlouho bezcílně bloumal ulicemi. Teprve tři hodiny po půlnoci potkal osmnáctiletou Ivanu M., která se vracela ze svého prvního plesu. Sledoval ji od chvíle, kdy vystoupila z noční tramvaje. V temném parčíku ji doběhl a pokusil se ji znásilnit. Podařilo se mu to jen částečně, neboť dívka se urputně bránila. To však Hojerovi nestačilo. Sexuálně nevybitý útočník ženu uškrtil. 

V místech, kde dívce zbývalo ke vchodovým dveřím domu v Jílové ulici sotva dvacet metrů, pak mrtvému tělu zasadil přes čtyřicet ran nožem. Znovu ji znásilnil a poté jí odřezal obě prsa a vyřízl genitálie. Orgány vložil do igelitové tašky, kterou u sebe nosil na nákupy, a odešel na nádraží, kde počkal na vlak a odjel do Prahy. „Týden jsem se pak ukájel na odříznutých orgánech. Potom jsem kusy těla uvařil ve slané vodě a část jsem jich snědl. Protože se to, hlavně kůže, nedalo jíst, zbytek jsem vyhodil. Stejně tak i hrnec,“ popsal Hojer kanibalský čin, který svou brutalitou překvapil i otrlé kriminalisty.

Znalci o něm řekli, že jde o primitivního psychopata, amorální, asociální osobnost se schizoidními rysy a agresivními tendencemi. K obětem necítil žádný cit a při soudním líčení ani jednou neprojevil lítost. Nejen proto ho za pět vražd a osmnáct znásilnění poslal soud na šibenici. Smrti se Hojer bál, vzpouzel se. Při nasazování oprátky zlomil katovu pomocníkovi prst. Odpor byl však zbytečný, 7. prosince 1986 se pod ním otevřelo propadliště a provaz šibenice mu pod tíhou těla zlomil vaz. 

Mezinárodní tým paleontologů se nedávno blýskl objevem fosilie pozoruhodného mosasasaura ze skupiny plioplateokarpů – specializovaných mořských dravců a obratných plavců. Pojmenovali ho Khinjaria acuta, přičemž jeho název odkazuje na arabský výraz pro dýku khinhar a latinské slovo acuta, které znamená „ostrý“. Celé jméno tohoto tvora upozorňuje na jeho zuby, které jsou masivní a hrozivě se vyjímají v krátké tlamě, čímž vytvářejí výrazný vzhled, který je poměrně neobvyklý i pro mosasaury. 

Mosasaurus z fosfátů

Badatelé objevili neúplnou lebku s částí čelisti a pár obratlů. Z velikosti nálezů usuzují, že khinjaria byla velká zhruba jako kosatka a kompletní měřila cca 7-8 metrů. Fosilie byla objevena v marockém povrchovém fosfátovém dole Sidi Chennane. Zdejší lokalita představuje nesmírně bohaté naleziště organismů mělkých moří ze samotného konce období křídy na sklonku druhohor. Podrobnosti o nálezu fosilie v těchto dnech zveřejnil odborný časopis Cretaceous Research.

„Jde o jedno z vůbec nejbohatších a nejpestřejších nalezišť mořského života, jaká známe v celé historii života na Zemi,“ potvrzuje vedoucí výzkumu Nick Longrich z britské Univerzity v Bathu. „Tato mořská fauna přitom žila těsně předtím, než došlo k masovému vymírání po pádu planetky, v němž mimo jiné zmizeli i všichni mosasauři s dalšími skupinami mořských predátorů.“

TIP: Paleontologové objevili fosilní pozůstatky obřího druhohorního mořského predátora

Detailní analýzy čelistí a nebezpečně vyhlížejících zubů khinjarie ukazují, že se její tlama sice svírala relativně pomalu, zato s drtivým stiskem a extrémní silou. Autoři studie se domnívají, že takto vybavený predátor lovil velké a pomaleji se pohybující druhy ryb nebo i „konkurenční“ dravce, například žraloky nebo jiné druhy mosasaurů.

Společnost SpaceX na sociální síti X (dříve Twitter) poněkud tajnosnubně naznačuje, že se blíží třetí testovací let jejich rakety Starship Super Heavy. Podle odborníků by k němu mohlo dojít již příští týden. SpaceX zatím předběžně počítá s datem 14. března, pokud se podaří získat všechna povolení.

Obří sestava Starship Super Heavy má v budoucnu dopravit astronauty na Měsíc. Stát by se tak mělo v rámci mise Artemis 3, aktuálně plánované na rok 2026. Než se tak ale stane, musí Starship překonat několik překážek. Především je nutné, aby sestava dosáhla oběžné dráhy, což se během dvou dosavadních testovacích letů nepodařilo.

Do třetice všeho dobrého…

Během prvního testu se nepodařilo oddělit první a druhý stupeň rakety a sestava byla řízeně zničena přibližně čtyři minuty po svém startu. Přestože druhý pokus dopadl o poznání lépe, ani při něm se nepodařilo naplnit všechny předstartovní plány – mohutný urychlovací modul rakety Super Heavy explodoval krátce po svém oddělení. Horní stupeň Starship poté pokračoval v letu na transatmosferické trajektorii, než byl 8 minut a 4 sekundy po startu automatickým systémem zničen také.

Po druhém zkušebním letu uložil americký Federální úřad pro letectví (FAA) společnosti SpaceX 17 nápravných opatření, bez kterých by další start nepřipadal v úvahu. Deset z nich se týkalo rakety Starship a sedm Super Heavy. SpaceX je podle prohlášení zveřejněného 26. února úspěšně zvládla a dalšímu pokusu tak zřejmě nestojí nic v cestě.

Aktuálně má Starship Super Heavy za sebou kritickou zkoušku tankování paliva, která se uskutečnila na základně SpaceX poblíž texaského Boca Chica. Během testu bylo do rakety napumpováno přes 4,5 milionu litrů (10 milionů liber) kapalného metanu a kapalného kyslíku. Dost možná se tak již brzy dočkáme dalšího milníku v dobývání vesmíru.

V srpnu a začátkem září 1914 se zdánlivě nezastavitelné německé armády prohnaly Belgií a Francií a mířily na Paříž. Nechávaly za sebou obklíčené nepřátelské enklávy (Antverpy, Maubeuge), jejichž likvidací se nehodlaly zdržovat. Toto tažení se dá s trochou nadsázky označit za jakousi předehru bleskové války, která se stejnými místy prohnala o čtvrtstoletí později. 

Zoufalé dohodové jednotky nedokázaly příval císařských divizí zastavit a Berlín měl vítězství na dosah ruky. Pak ale přišla bitva na Marně (5.–12. září 1914), v níž se vilémovská válečná mašinerie poprvé zadrhla. Francouzi a Britové dokázali s vypětím všech sil útočníky zastavit a Paříž byla (alespoň prozatím) zachráněna.

(Ne)přesvědčivý triumf 

Střetnutí na Marně mělo pro obránce bezpochyby velký morální význam a znamenalo strategické vítězství, nelze však hovořit o taktickém úspěchu. Německé velení si včas uvědomilo nebezpečí hrozící odkrytému pravému křídlu a včas zavelelo k ústupu. Zatímco se dezorganizované a v tu chvíli zranitelné vilémovské divize stahovaly na sever, opatrní dohodoví spojenci jim dali dostatek času a jejich jednotky postupovaly vpřed jen velice pomalu. 

Existovaly však světlé výjimky – například britská 11. pěší brigáda. Její příslušníci se po dlouhém pochodu, promoklí z vytrvalého deště, uložili 12. září ke spánku jen pár kilometrů od řeky Aisne. Zanedlouho je však důstojníci vzbudili s rozkazem, že se musí dát opět na cestu a rychle překonat vodní tok, než se na jeho druhém břehu nepřítel opevní. Pod rouškou noci pak vyčerpaní, hladoví a prochladlí vojáci úkol splnili, zahnali několik německých hlídek a vybudovali si předmostí. Už o pár hodin později se na okolních kopcích zakopávaly také divize protivníka. 

Němci zastavili ústup za řekou Aisne, kde díky váhavosti francouzského vrchního velení zkonsolidovali své síly. Mezitím (14. září) přišlo zemětřesení na německém Velkém generálním štábu, kdy dosavadního náčelníka generálplukovníka Helmutha von Moltkeho mladšího vystřídal Erich von Falkenhayn. Současně s tím přišla také revize původního plánu a bylo rozhodnuto, aby se císařské divize opevnily na stávajících pozicích, zatímco další jednotky se pokusí obejít nepřátelské levé křídlo. Právě v těchto dnech vznikly na západě první zákopové systémy (v porovnání s těmi z následujících let značně primitivní), u nichž se od začátku počítalo, že v nich vojáci budou muset vydržet delší dobu.

Vyplnit vakuum 

Při pohledu na mapu zachycující německé tažení ze srpna 1914 je vidět, že Němci „obsadili“ obrovské území, avšak nekontrolovali zdaleka celý prostor. V létě ještě neexistovala souvislá frontová linie tak, jak ji známe z pozdějších měsíců a let války. Jízdní hlídky obou stran tak dokázaly bez problémů pomyslnou „čáru“ překračovat, napadat nic netušící jednotky nepřítele a vstupovat do měst v „hlubokém týlu“. 

Císařští huláni tak například v srpnu překvapili obyvatele Amiensu, zatímco jiní kavaleristé domlouvali kapitulaci se starostou Lille dlouhé dny před příchodem pěchoty. Francouzské přístavy na pobřeží průlivu La Manche, jimiž proudily na kontinent zásoby pro Britský expediční sbor (BEF), byly téměř nechráněné. 

Němci se mezitím opevnili na kopcích na severním břehu řeky Aisne a zaujali takřka ideální pozici k obraně. Vodní tok měli jako na dlani a na něj i na svahy pod svými zákopy se zaměřilo jejich dělostřelectvo, zatímco spojenečtí kanonýři nemohli císařské baterie ohrozit. Francouzi utrpěli v následujících dnech při pokusu o překonání Aisne těžké ztráty a na jejich levém křídle se do boje vrhali od 13. září také příslušníci BEF. Nejednalo se však o bitvu stejného stylu, které budou na západní frontě probíhat v následujících čtyřech letech, ale spíše o drobnější střety menších jednotek trvající zhruba čtyři týdny. Stovky královských vojáků padly při překonávání vodního toku, ženisty zasypávala palba při stavbě pontonových mostů, zatímco pěšáci padali ranění z improvizovaných vorů do vody, kde bez pomoci umírali.

Opona ad Arrasem

Boje podél řeky trvaly až do konce září a ztráty na obou stranách narůstaly s tím, jak se také Němci snažili na některých místech obnovit svůj postup. Územní zisky však zůstávaly minimální, a tak obě strany hledaly další možnosti, jak opět rozhýbat své divize. Velitel francouzské armády generál Joseph Joffre 17. září nařídil zformování nové armády (mobilizace stále probíhala), která by obešla nepřátelské pravé křídlo a zaútočila na týl císařských jednotek. Jen o pár dní dříve se na dohodových štábech debatovalo, kdy spojenecké divize dosáhnou německých hranic. Britové odhadovali měsíc, zatímco optimističtější Francouzi hodlali vetřelce vyhnat do tří týdnů.

O den dříve, než Joffre vydal své rozkazy, poslal do zatím volného prostoru mezi Nyonem a Arrasem své síly také Falkenhayn. Pod velením bavorského korunního prince Ruprechta tam zamířila 6. armáda, po níž vrchní velitel chtěl, aby zaujala obranné postavení a zpevnila pravé křídlo. Pod Arrasem se střetla s francouzskou 10. armádou, v jejímž čele stál generál Louis de Maud’huy. 

Němci vyrazili vstříc nepříteli dříve, ale měli k dispozici omezenou železniční síť, protože většina tratí vedla ze západu na východ, zatímco severojižním směrem jich bylo o poznání méně. Velkou část jich navíc poničily předchozí boje a belgičtí partyzáni, a tak Berlín povolal na 30 000 dělníků k jejich opravě a zprůchodnění zasypaných tunelů. To francouzské zápolí zůstávalo netknuté, a tak po celou dobu „závodu k moři“ měli k dispozici hustší a efektivnější dopravní síť.

Trn v německé patě

Falkenhayn nařídil Ruprechtovi, aby jeho muži zabezpečili pravé křídlo, do výraznějších akcí se ale pouštět neměli. Korunní princ však seznal, že obranou si žádnou slávu nevyslouží, a pustil se vstříc nepřátelským divizím. Náčelník německého generálního štábu sice zuřil a proklínal všechny šlechtické synky, kteří si ve velení dělali, co se jim zamanulo, ale nakonec svůj rozkaz změnil v doporučení. 

Začátkem října tak došlo k takzvané první bitvě u Arrasu trvající čtyři dny (1.–4. října). Skončila nerozhodně, město nakonec zůstalo ve francouzských rukou a v důsledku se tak jen prodloužila souvislá frontová linie nyní sahající od Švýcarska na severozápad až k Arrasu. Na severu Francie a v Belgii však stále bylo o co hrát.

Nyní se však musíme vrátit o několik týdnů dříve. Dne 20. srpna obsadily vilémovské jednotky Brusel a donutily belgickou polní armádu k ústupu do Antverp. Město chránilo několik železobetonových pevností, obránci tam navíc připravovali od prvních dní války polní opevnění. Němci však na Antverpy nezaútočili a místo toho se v souladu s takzvaným Schlieffenovým plánem stočili k jihu. Belgičané ale nelenili a 24. srpna uskutečnili výpad proti nepříteli.

Císařské divize sice krátký útok odrazili, ale událost donutila vrchní velení vyčlenit čtyři divize regulérní armády a tři Landwehru, aby blokovaly protivníka v Antverpách. Tyto formace pak o několik dní později chyběly při bitvě na Marně. 

Začátkem září pak Berlín část zmíněných sil začal přesouvat do Francie, čehož 9. září Belgičané využili k dalšímu výpadu. Divize tak musely zůstat u Antverp a Velký generální štáb si konečně uvědomil, že tato enkláva leží příliš blízko k německým komunikacím, a rozkázal město dobýt. Navíc se objevovaly obavy, že by se na pobřeží mohli vylodit Britové, které se Berlín rozhodl předběhnout a obsadit i další významné přístavy podél La Manche.

První německé granáty z obléhacího dělostřelectva začaly dopadat na vnější linii antverpského opevnění 28. září 1914 a na druhé straně průlivu to vyvolalo paniku. V Londýně se zhrozili, že obsazení pobřeží by znamenalo bezprostřední hrozbu německé invaze na ostrovy, před čímž ostatně první lord admirality Winston Churchill varoval už několik týdnů. Vláda se však rozhoupala teprve teď a začala narychlo připravovat vyslání posil do Antverp, s čímž původně souhlasili i Francouzi.

Město na odpis 

V následujících dnech se však opět naplno projevila efektivita německé válečné mašinerie. Do Antverp se mezitím podařilo narychlo přisunout několik tisíc příslušníků britské námořní divize. Příchod čerstvých sil neuvěřitelně povzbudil morálku obránců. „Neupravení, vyčerpaní, se zapadlýma očima a zoufale toužící po odpočinku, jehož se jim možná nedostane, tito slavní hrdinové ožili jako mávnutím kouzelného proutku, když se dověděli, že jim přicházejí jiní bojovníci na pomoc…,“ vzpomínala jedna z obyvatelek města.

To se otřásalo pod výbuchy granátů obléhacího dělostřelectva včetně obávaných 305mm moždířů z plzeňské Škodovky zapůjčených i s obsluhami rakousko-uherskou armádou. Obrana města se pomalu hroutila a za této situace se zastavily také francouzské jednotky, které mu spěchaly na pomoc. 

Joffre vyhodnotil, že Antverpy stejně padnou, a nechtěl plýtvat silami. V Ostende se mezitím vylodily další královské divize, ale Belgičanům na pomoc nevyrazily s ohledem na rozhodnutí Francouzů. Bez pomoci a s pocitem zrady od spojenců město 10. října kapitulovalo, ale zbytky belgické polní armády uprchly na západ podél pobřeží.

Falkenhaynova past 

V závěrečné fázi bitvy na Aisně na přelomu září a října se velitel BEF polní maršál John French domluvil s Joffrem, že britské pozice převezmou francouzské divize a královští vojáci se přesunou do Flander. Právě tam zůstával jediný úsek pomyslné fronty, kde stále neexistovala souvislá linie, navíc by se tím Britům výrazně zkrátily zásobovací linie. Zatímco se jádro Frenchových sil posouvalo na sever, kde kromě pokusu o obchvat německé armády měly také ochránit přístavy na pobřeží průlivu La Manche, padly Antverpy. 

Erich von Falkenhayn předpokládal, že se protivník pokusí vniknout do volného prostoru a tak jako v minulých týdnech proniknout do německého týlu. S tímto vědomím naplánoval past, do níž se měl BEF chytit. Šestá armáda mu měla stát v cestě a pod jeho tlakem pomalu ustupovat na východ. Podél pobřeží se tou dobou hnala 4. armáda sestávající z divizí, které teprve nedávno obsadily Antverpy, navíc posílená o čerstvě postavené čtyři sbory. Velitel tohoto svazku korunní princ Albrecht Württemberský dostal za úkol obsadit a zabezpečit přístavy na pobřeží a pak udeřit do odkrytého boku BEF od severu. Z tohoto důvodu také Falkenhayn brzdil Albrechta v pronásledování ustupujících Belgičanů, aby Brity nevyděsil.

Příliš odolný nepřítel 

Ambiciózní plán náčelníka Velkého generálního štábu sice vypadal nadějně, ale brzy se zhroutil. Císařské divize obsadily Ostende, pak se jim však do cesty postavily zbytky belgické armády, které zaujaly nové pozice podél řeky Yser. Tu se Němci pokusili 18. října překročit a vypukly těžké boje. Stateční obránci dlouho odolávali a způsobovali početnějšímu nepříteli těžké ztráty, během několika dnů však hrozilo zhroucení linie. Za této situace by se Němcům otevřela cesta na Dunkerk i další přístavy. Zdecimovaní Belgičané byli těsně před zhroucením. „Procházel tudy nepřetržitý proud zlomených mužů. Dvory byly plné zkrvavených nosítek, o která člověk potmě zakopával, a na rukou mu ulpívala lepkavá krev,“ líčila hrůzy z jedné polní nemocnice britská zdravotní sestra. 

Belgický král Albert odmítl schválit další ústup a místo toho nařídil koncem října otevřít přístavní hráze. Přívaly vody v následujících dnech znemožnily další německý postup, takže obchvat BEF už nepřicházel v úvahu. Královské divize se i přesto ocitly v kritické situaci, ačkoli se jim ještě počátkem října podařilo osvobodit Ypry a 20. října zahájit vlastní ofenzivu na východ. Britští a francouzští velitelé špatně vyhodnotili informace průzkumu, který je varoval před masami německé pěchoty. Obě uskupení tak spustila vlastní operaci v ten samý den, ale byli to vojáci BEF, kdo v následujících dnech museli bránit yperské předmostí proti početnějším silám nepřítele. Jen díky jejich vytrvalosti se podařilo belgické městečko ubránit, přičemž toto střetnutí vešlo do historie jako první bitva o Ypry.

Zakopat se

Po více než šesti týdnech tak skončila série pokusů obou stran o obchvácení křídla nepřítele a obnovení manévrové války poté, co se do sebe nejprve východně od Paříže a pak v souvislém pásu táhnoucím se na sever zaklesávaly dohodové a německé divize. Vojáci se po úvodních zpravidla nerozhodných střetnutích zakopávali, a přestože se zpočátku jednalo jen o primitivní polní opevnění, nepřítel se zatím neodhodlal k jejich proražení silou a hledal jinou cestu. 

Obě strany sice úspěšně dokázaly zabránit obchvatu svého křídla, ale ani jim se nepodařilo protivníka vymanévrovat. Neuspěl ani důmyslný Falkenhaynův plán z druhé poloviny října zasadit tvrdý úder do boku BEF, protože německé divize byly zastaveny stoupající vodou z moře a cesta podél pobřeží se jim uzavřela. 

Závod bez vítěze 

Velitelé na obou stranách se dopustili celé řady chyb. Dohoda nedokázala zničit ustupující německé svazky po strategickém vítězství na Marně, císařští generálové zase nezabezpečili přístavy podél La Manche v době, kdy byly takřka nechráněné. Dnes zbývají pouze spekulace, jak by se válka vyvíjela dále, kdyby jedna či druhá strana tuto chybu neudělala. Němci by se možná z drtivé porážky a těžkých ztrát nad Paříží dokázali oklepat, ale obsazení Dunkerku, Calais a dalších míst, kudy proudily zásoby pro BEF, mohlo být pro Brity fatální. 

Závod k moři skončil ve druhé polovině října 1914 v Belgii remízou. Znamenal ukončení manévrové války z prvních měsíců konfliktu. Západní Evropou se nyní táhla souvislá mnohasetkilometrová linie zákopů, jejíž prolomení muselo být vykoupeno krví tisíců vojáků. Vzhledem k tomu, že několikatýdenní sprint neměl vítěze, o pomyslném vavřínovém věnci musel rozhodnout čtyřletý maraton, během nějž měly zahynout miliony životů.

Astroláb je velmi starý přenosný přístroj, který se již v antice využíval k určování a předpovídání polohy hvězd a Slunce nebo třeba k určování místního času podle zeměpisné polohy. Federica Giganteová z britské Univerzity v Cambridgi nedávno objevila cenný středověký astroláb, který pochází z 11. století.

K objevu došlo úplnou náhodou, když Giganteová narazila na snímek astrolábu na webových stránkách muzea Fondazione Museo Miniscalchi-Erizzo v italské Veroně. „V muzeu netušili, co tam vlastně mají. Dokonce si mysleli, že by to mohl být padělek,“ líčí Giganteová. „Nyní jde o nejvýznamnější artefakt v celém muzeu.“

Astroláb tří kultur

Cenný artefakt nese stopy po užívání lidmi tří různých kultur – jsou na něm totiž nápisy v arabštině, hebrejštině a křesťanskou latinkou. Nápisy vznikly v různých dobách a různým způsobem, zřejmě na celé řadě míst v Evropě a severní Africe a historie přístroje by nejspíš vydala na napínavý film.

Během podrobného zkoumání Giganteová odhalila, že nápisy odpovídající stylu rytin na podobných přístrojích, jaké jsou známé ze španělské Andalusie pod muslimskou nadvládou v 11. století. Podle badatelky právě v té době astroláb vznikl. Potvrzuje to i mapa hvězd vyrytá na astrolábu, která odpovídá tomuto období.

Na astrolábu jsou mimo jiné v arabštině vyrytá jména „Isḥāq“ a „Yūnus“, což jsou patrně židovská jména. Giganteová z toho usuzuje, že astroláb používali lidé z tehdy velké a významné arabsky hovořící židovské komunity na jihu Španělska. Křesťanské rytiny na astrolábu zanechal nejspíš člověk hovořící latinsky nebo italsky, když se přístroj nakonec dostal do křesťanských rukou.

Výzvědné letadlo Lockheed U-2 „Dragon Lady“ je schopné dlouhodobého letu ve výškách kolem 20 km a v době svého vzniku v 50. letech patřilo k nejutajovanějším zbrojním programům. Od června 1956 používala americká armáda průzkumné U-2 k přeletům nad SSSR a státy Varšavské smlouvy. V říjnu 1962 se díky nim Washington dozvěděl o sovětské raketové základně na Kubě; stroj létal nad Vietnamem nebo nad Čínou. Došlo však i na spojence, byť dočasně částečně odcizené.

Přízraky v pohotovosti 

V červnu 1967 zachytily francouzské radary včasné výstrahy vysoko letící letoun, jenž byl vyhodnocen jako U-2 směřující k Dijonu, kde se nacházela základna nadzvukových strategických bombardérů Dassault Mirage IV. Tyto stroje představovaly součást francouzské jaderné triády složené z pozemních balistických raket, letounů se schopností nést nukleární výzbroj a z ponorek vyzbrojených balistickými raketami. 

V letech 1964–1971 bylo ve stavu pohotovosti drženo 36 Mirage IV s jadernou výzbrojí. Tucet z nich se nacházel stále ve vzduchu, dalších 12 čekalo v pohotovosti se čtyřminutovou reakční dobou a zbývající třetina setrvávala v pohotovosti s reakční dobou 45 minut. Těchto 36 „přízraků“ se střídalo s 26 rezervními, které byly udržovány v provozuschopném stavu. Mirage IV mohly doručit atomovou hlavici o síle 70 kt ekvivalentu TNT na cíle tak vzdálené jako Moskva či Murmansk.

Posvítit si na Francouze

Z letiště Dijon-Longvic vyslali k americké U-2 jednu Mirage IIIE z jednotky 2e Escadre de Chasse. Letoun poháněl proudový motor SNECMA Atar 09C s výkonem 41,97 kN bez přídavného spalování a 60,8 kN s přídavným. Ten stíhači umožňoval vystoupat do výšky 17 000 m, což ale na zachycení U-2 nestačilo, protože ta operovala nad 19 000 m. Rozdíl více než dvou kilometrů v dostupu vyřešili Francouzi pomocí přídavného raketového motoru SEPR 844, který pilot spustil ve výšce přibližně 14 km. SEPR 844 byl umístěn na zádi letounu a poskytoval dalších 16 kN výkonu, díky kterým mohla mirage dosáhnout výšky až 24 km. Přídavný raketový motor měl přes 300 litrů paliva, dokázal pracovat 80 s a dal se použít až třikrát za let. 

Kvůli nádrži raketového motoru bylo nutné z letounu vyjmout kanony a pilot dostal speciální přetlakový oblek. Neměl za úkol U-2 sestřelit, ale vyfotografovat a následně pořízené snímky použít jako důkaz, že Američané narušují francouzský vzdušný prostor. Nicméně Mirage IIIE nebyla vybavena žádným fotografickým zařízením, a tak dostal letec klasický fotoaparát.

Snímek ve stratosféře 

Po odpálení přídavného motoru ve výšce 13 716 m akcelerovala téměř strmě stoupající Mirage IIIE na rychlost 1,8 Ma. Výšku 19 812 m, ve které letěl U-2 rychlostí téměř 0,9 Ma, pak francouzský stíhač dosáhl při rychlosti 1,7 Ma a prosvištěl jen pár metrů od přídě průzkumného stroje. Pilotovi se v nepohodlném přetlakovém obleku podařilo vyfotit několik snímků U-2 přímo nad letištěm v Dijonu, poté vypnul přídavný motor a vrátil se s minimem paliva zpět na základnu. Američan se nepokusil o žádný úhybný manévr, i když je nepravděpodobné, že by prostředky radioelektronického boje, kterými byla U-2 vybavena, přibližující se Mirage IIIE nezaregistrovaly. Každopádně s průzkumníkem značně zamávala jak sonická vlna, tak blízký průlet mirage. 

Američané po tomto incidentu přestali s lety nad území Francie a obnovili je až po zavedení SR-71 schopného létat rychlostí přes 3 Ma a ve výšce 26 km. Francie se vrátila do Vojenského výboru NATO v roce 1995 a následné navyšování spolupráce s vojenskými strukturami aliance vyústilo v roce 2009 k jejímu návratu do vojenského velení NATO.

Ačkoliv naše země nikdy neoplývala vhodnými přírodními podmínkami pro lední hokej, už v prvních letech jsme se na mezinárodní scéně zařadili mezi nejlepší evropské týmy. Hráči se lvem na prsou vždy představovali pro své soupeře trvalé nebezpečí a zajistili českému a československému hokeji trvalý respekt, úctu a obdiv po celém „hokejovém“ světě. 

Hokejoví mušketýři 

Lední hokej se v Čechách poprvé objevil na přelomu 19. a 20. století. Nutno ale říci, že od toho dnešního se hodně lišil. Hrálo se až v 11 hráčích, s kulatým míčkem a holemi, které připomínaly držadla deštníků. Branky byly podobně velké jako fotbalové. Tento typ hokeje se označoval jako bandy hockey. To už se ale v Evropě pomalu začal prosazovat hokej kanadský. Ten se lišil velikostí hřiště, pravidly, počtem hráčů i holemi a postupně zatlačil svého předchůdce do pozadí. 

Na počátku 20. století bylo v Praze nejméně pět mužstev, která hrála hokej pravidelně. První oficiálně zaznamenané utkání se uskutečnilo 6. ledna 1901. Hokejisté pražské Slavie v něm nastoupili proti Bruslařskému závodnímu klubu a zvítězili 11:4. V témže roce slávisté sehráli také první mezinárodní zápas a to s vídeňským klubem Wiener Training Eisklub, tehdy vyhráli vysoko 17:3. 

Na mezinárodní scéně se čeští reprezentanti poprvé představili v lednu 1909, kdy se zúčastnil turnaje Chamonix. Sedmičlenná výprava ve složení Josef Gruss, Otakar Vindyš, Ctibor Malý, Boleslav Hammer, Jan Fleischmann, Jaroslav Jarkovský a Jan Palouš později dostala přezdívku „mušketýři s hokejkou“. Hráči nastupovali ve svetrech Slavie, jezdeckých rajtkách a na turnaji prohráli všechny čtyři zápasy. 

Doma se však stali středem zájmu a i zahraniční tisk na ně pěl chválu. Předseda mezinárodní ligy ledního hokeje, Francouz Louis Magnus dokonce poznamenal: „Potom co Češi předvedli jako úplní nováčci, jsem si jist, že jednou budou hrát v hokeji významnou úlohu.“ A měl pravdu. Do začátku první světové války Češi vyhráli tři z pěti evropských šampionátů. Mistrovství Evropy konané roku 1912 v Praze, ale bylo po německém protestu proti neregulérnímu kluzišti a neoprávněnému startu Rakouska anulováno a naši reprezentanti tak o jeden z titulů nakonec přišli. 

Poprvé pod pěti kruhy 

V roce 1920 se lední hokej představil i v rámci letních olympijských her v Antverpách. Turnaje se kromě evropských mužstev poprvé zúčastnily také týmy Kanady a USA, které tvořili profesionálové z elitních severoamerických soutěží. Ti své evropské protivníky převyšovali nejen hokejovým umem, ale také mnohem kvalitnější výstrojí. „V našem skromném vybavení jsme si připadali jako pápěrky proti těm pořízkům, navlečeným do kůže, plsti, řemení a vložek z hliníkového plechu. Oči jsme mohli nechat na jejich ‚hagenkách‘, nožích s hliníkovými ploškami, se závistí jsme si prohlíželi i jejich zásobu holí. Ještě víc nás však očarovala kanadská bruslařská technika. Pohybovali se po ledě jako ďasi,“ vzpomínal později reprezentant Karel Hartmann. 

Zápasy se zámořskými soupeři dle očekávání skončily naprosto jednoznačně. Čechoslováci nejprve podlehli Kanadě 0:15 a následně schytali výprask i od Američanů, s kterými prohráli 0:16. Závěrečný duel se Švédy ovšem naši reprezentanti zvládli a po vítězství 1:0 získali bronzové medaile. 

První domácí mistrovství a vznik soutěže

Meziválečné období poznamenal rozpad hokejového svazu (1923). Důvodem byly hádky a třenice mezi kluby, zejména pak mezi pražskými S (Slavií a Spartou). Problémy se promítly i do reprezentace. Na olympijských hrách v Chamonix v roce 1924 skončili Čechoslováci až na 5. místě a za vysokou porážku od Kanady (0:30) schytali vlnu kritiky. Podobně neslavně dopadli i o čtyři roky později ve Svatém Mořici a zimních her v Lake Placid 1932 se už reprezentace vzhledem k nedostatku financí ani nezúčastnila. Od roku 1930 se začalo každoročně pořádat také mistrovství světa. Mladá republika tento turnaj poprvé hostila o tři roky později. 

Pražská Štvanice si tak od 18. do 25. února užila nádherné hokejové bitvy. První dvě místa podle očekávání obsadily zámořské týmy, třetí skončili Čechoslováci, kteří v duelu o titul mistrů Evropy zdolali Rakousko 2:0. Zajímavostí je, že utkání proti Švýcarsku, jež domácí hokejisté porazili 1:0, odehrála celý zápas bez střídání pětice Jaroslav Pušbauer, Wolfgang Dorasil, Karel Hromádka, Jiří Tožička a Josef Maleček. 

Na počátku roku 1937 se československým hokejistům splnil jejich dávný sen. Byla totiž založena ligová domácí soutěž. „Tak přece se zahájila po všech obavách ligová soutěž klubů v kanadském hokeji,“ jásal nadšeně týdeník Star. 

První tři zápasy se uskutečnily 3. ledna na přírodním ledě. Úplně nejdřív se začalo hrát v Ostravě, kde Sparta remizovala s Vítkovicemi 1:1. Naprostým suverénem soutěže se stal v konkurenci dalších sedmi týmu klub LTC Praha, který v letech 1937–1949 vyhrál ligu celkem 11krát a úspěšně si vedl i na mezinárodní scéně. 

Rok před vypuknutím druhé světové války hostilo Československo v Praze další MS. Náš výběr opět skončil na třetím místě, lepší byli pouze mistři z Kanady a hráči Velké Británie. Pro výběr vedený trenérem Mikem Bucknou šlo o historicky teprve druhou medaili. Jeho chvíle, stejně jako chvíle národního týmu však měla teprve přijít. 

Zlato a okovy 

Necelé dva roky po skončení války se v srdci Evropy pořádal další šampionát a ten vešel do historie. Českoslovenští hokejisté na něm získali poprvé zlaté medaile. Tým sice prohrál klíčovou bitvu se Švédy (1:2), jenže ti pak senzačně klopýtli s Rakušany (2:1). Toho domácí výběr využil a po jasném skalpu Američanů (6:1) poskočil na nejvyšší stupínek. 

Hokejem tehdy žila celá země. Stadion na Štvanici byl den co den obklopen davy fanoušků, kteří marně doufali, že se na ně usměje štěstí a dostanou se na tribuny. Na olympiádě ve Svatém Mořici (1948) pak naši reprezentanti znovu sahali po zlatu. V klíčové bitvě remizovali s Kanadou 0:0, ale lepší skóre posunulo na první místo tým javorového listu. 

Další turnaj ale dopadl pro Čechoslováky znovu skvěle. V týmu sice chyběli hokejisté, kteří na podzim 1948 tragicky zahynuli při letecké havárii nad kanálem La Manche, nicméně mužstvo bylo dobře doplněno o nové tváře z LTC Praha a Českých Budějovic. Národní tým ve Stockholmu poprvé zdolal na velké akci Kanadu (3:2) a bral podruhé zlato. Při návratu domů pak „zlaté hochy“ vítaly davy fanoušků. Bylo to na dlouho dobu naposledy. Moc v republice mezitím uchvátili komunisté, kteří v inscenovaných politických procesech mistry světa odsoudili za údajnou vlastizradu a poslali je na několik let do vězení či pracovních táborů. 

Vy nám tanky, my vám branky! 

Vinou obřích ztrát se český hokej ocitl v izolaci a ohromné krizi. Vzestup byl pozvolný, mladí hráči museli výkonnostně teprve dorůst. Mezinárodní scénu mezitím ovládla sovětská sborná. Jejich největším soupeřem v cestě za zlatem se stali v 60. letech právě hráči se lvem na prsou. Na olympiádě v Grenoblu roku 1968 naši hokejisté porazili „rudou mašinu“ 5:4 a ukončili tak její šňůru neporazitelnosti čítající 32 utkání. Kvůli remíze se Švédy 2:2 se však museli Čechoslováci spokojit se stříbrnými medailemi. Půl roku po zimních hrách, vtrhly do republiky vojska Varšavské smlouvy a zabránily vůli občanů po větší svobodě a demokracii. 

Mistrovství světa 1969 se mělo původně pořádat v Praze. Komunističtí mocipáni ale neměli zájem, aby se v rozjitřené atmosféře lidé srocovali ve větším množství. Obávali se protestů a nepokojů a turnaj byl proto přesunut do Stockholmu. Až tam se poprvé střeli hráči okupované země s týmem SSSR. Někteří reprezentanti si na protest proti okupaci přelepili pěticípé hvězdy ve státním znaku černou páskou. „Vy nám tanky, my vám branky!“ znělo heslo po dvou nezapomenutelných zápasech. Českoslovenští hokejisté v nich dokázali porazit sovětskou sbornou 2:0 a 4:3, a přestože nakonec skončili až na třetím místě, pro národ se stali hrdiny. 

Dlouhé čekání 

Hokej představoval v období normalizace jednu z mála možností, jak alespoň na chvíli uniknout z temné reality. Právě hokejové bitvy se Sovětským svazem stmelovaly národ. Vítězství považovali za své všichni. Navíc v té době dozrávala nová zlatá generace a další titul tak visel ve vzduchu. Nakonec se ho fanoušci dočkali po dlouhých 23 letech na MS 1972, které znovu hostilo Československo. O zisku zlatých medailí rozhodli hokejisté 20. dubna v památné bitvě se Sověty, kterou vyhráli 3:2. Praha tehdy znovu žila hokejem a vyprodaná sportovní hala tleskala novým hrdinům. To ovšem nebylo všechno. Tým postavený kolem Jiřího Holečka, Jaroslava Pouzara či Ivana Hlinky vybojoval titul i v roce 1976 a v následujícím roce ho dokázal poprvé obhájit. 

Od 70. let se začali evropští hokejisté prosazovat i v zámoří, kde vedle slavné NHL (National Hockey League) fungovala v té době několik let i konkurenční WHA (World Hockey Association). Češi a Slováci však mohli do zámoří (až na výjimky) odejít jen za cenu emigrace. V roce 1974 zvolili tu cestu Václav Nedomanský a Richard Farda. Jejich příklad inspiroval další a v 80. letech následovala silná vlna odchodů. 

Navzdory těmto ztrátám se československý hokej stále dokázal držet mezi špičkou, vychovávat další talenty a vozit medaile z velkých turnajů. Na olympiádě v Sarajevu 1984 byl národní tým opět blízko konečnému triumfu a o rok později získal na domácím MS po osmi letech opět titul mistrů světa.

Zlato ve velkém! 

Na začátku 90. let se výrazně změnila mapa Evropy a následně i geografie světového hokeje. Světová špička se vyrovnala a získávání cenných kovů začalo být po zavedení nových pořádků stále obtížnější. Od prvního světového šampionátu v roce 1920 do rozpadu SSSR se na olympiádách a MS rozdalo celkem 57 sad zlatých medailí. Ty si mezi sebou rozdělilo šest zemí: Kanada, SSSR, Československo, Velká Británie, Švédsko a USA. Stejný počet států se však o medaile podělil i v následujících 17 letech. Roku 1995 přibylo do vybrané společnosti Finsko a o sedm let později také Slovensko.

Český hokej se na počátku 90. let krátce vzpamatovával ze ztrát způsobných rozdělením republik, poté ale přišlo období, jaké historie nepamatuje. Generace hráčů kolem Martina Procházky, Roberta Reichela, Martina Ručinského či Jiřího Dopity získala v letech 1996–2005 celkem šest zlatých medailí, přičemž nejcennějšího triumfu dosáhla na olympijském turnaji v Naganu.

Voda je klíčovou složkou života na Zemi a předpokládá se, že hraje významnou roli i při vzniku planet. Až dosud se ale vědcům nikdy nepodařilo zmapovat, jak je voda rozložena ve stabilním chladném disku – tedy v takovém typu disku, který nabízí nejpříznivější podmínky pro vznik planet kolem hvězd. 

Podařilo se to až nyní italskému astronomovi Stefanu Facchinimu z Milánské univerzity a jeho kolegům, kteří pomocí chilské soustavy ALMA detekovali ohromné množství vody v disku mladé a Slunci podobné hvězdy HL Tauri. Pozorování odhalila, že voda je soustředěná v centrální části disku a je jí nejméně třikrát více než ve všech pozemských oceánech dohromady. Výsledky výzkumu Facchiniho týmu zveřejnil odborný časopis Nature Astronomy.

Disk plný vody

Značné množství vody bylo nalezeno v oblasti, kde se nachází mezera v disku HL Tauri. Prstencové mezery jsou v prachoplynných discích brázděny obíhajícími vznikajícími planetami, které shromažďují materiál a rostou. „Naše nedávné snímky odhalily značné množství vodní páry v různých vzdálenostech od hvězdy, včetně mezery, kde by se v současné době mohla potenciálně formovat planeta,“ vysvětluje Facchini. To naznačuje, že by tato vodní pára mohla ovlivňovat chemické složení planet vznikajících v těchto oblastech.

HL Tauri je velice mladá hvězda, která vznikla před pouhými 100 tisíci lety. Nachází se relativně blízko – přibližně 450 světelných let od nás v souhvězdí Býka, což z ní dělá prioritní cíl pro výzkum vzniku a raného vývoje planetárních systémů. 

TIP: Astronomky nalezly dosud největší molekulu v protoplanetárním disku

„Je opravdu výjimečné na vlastní oči pozorovat, jak se molekuly vody uvolňují z ledových prachových částic,“ říká Elizabeth Humphreysová, astronomka Evropské jižní observatoře, která se na studii také podílela. Prachová zrnka tvořící disk jsou zárodkem vzniku planet – srážejí a shlukují se do stále větších těles obíhajících kolem hvězdy. Astronomové se domnívají, že tam, kde je dostatečně chladno na to, aby voda na prachových částicích zmrzla, částečky lépe lepí, což je ideální místo pro vznik planet. 

„Naše výsledky ukazují, jak může přítomnost vody ovlivnit vývoj planetárního systému, stejně jako tomu bylo před 4,5 miliardami let v naší Sluneční soustavě,“ dodává Facchini.

Analýza dva tisíce let staré psí lebky z naleziště Tralleis nedaleko tureckého Aydınu prokázala, že starověké Římany provázeli brachycefaličtí psi, tedy plemena s krátkým čenichem podobná dnes populárním anglickým buldokům a francouzským buldočkům. Mezinárodní vědecký tým provedl kraniometrický rozbor a získaná data porovnal s výsledky měření lebek moderních psů. Kvůli špatnému stavu nálezu se sice badatelům nepodařilo určit délku lebky, shromáždili však údaje týkající se plochy lebeční báze, bubínkové dutiny, zubů a patra.

„Nepochybně jde o lebku brachycefalického psa, a to poměrně malého,“ popsal fyziolog Aleksander Chrószcz, jenž se na výzkumu podílel. Studium chrupu pak odhalilo, že se jednalo o mladého jedince, který zřejmě uhynul jen krátce po dosažení dospělosti. Ostatky se přitom našly ve stejné hrobce jako tělo pravděpodobného majitele, takže zvíře nejspíš platilo za oblíbeného mazlíčka.

Mazlíčci pro vyšší vrstvy

Radiokarbonová metoda pomohla zúžit časové rozpětí, kdy pes žil, na dobu mezi léty 169 př. n. l. a 8 n. l. Jde o druhý nález tohoto typu z období starého Říma: Brachycefalická psí lebka se sice našla již dřív v Pompejích, nicméně aktuální objev pochází z dřívější éry. „Římany považujeme za první systematické chovatele psů, kteří zaznamenávali vlastnosti a využití různých plemen. Byli si dobře vědomi, že selekce může ovlivnit nejen vzhled zvířete, ale také jeho schopnosti a chování,“ uvedli autoři studie zveřejněné v časopise Journal of Archaeological Science.

Badatelé předpokládají, že urození Řekové a Římané preferovali ušlechtilé psy a neváhali za ně platit vysoké částky, což vedlo k cílenému šlechtění na požadované vlastnosti. Svědčí o tom rovněž značné rozdíly v lebkách starověkých chlupáčů, které se od sebe liší mnohem víc než třeba u domestikovaného skotu a prasat.