S postupujícím oteplováním planety postupně taje i permafrost, dlouhodobě zmrzlá půda v Arktidě. Nejde ale jen o samotné rozmrazení půdy. V permafrostu nebo pod ním se ukrývají různé látky včetně například mnoha patogenů. Po roztátí se tyto látky z permafrostu uvolňují a mohou ohrožovat obyvatele v okolí.

Paul Glower z britské Univerzity v Leedsu a jeho kolega Martin Blouin z kanadské společnosti Geostack ve své studii, kterou nedávno zveřejnil odborný časopis Earth’s Future, varují před zdravotním rizikem, které by mohl představovat radioaktivní radon.

Radon z permafrostu

Permafrost, tedy půda, která je nepřetržitě zmrzlá déle než dva roky, funguje za normálních okolností jako účinná bariéra, zadržující plyny v podzemí. Když ale permafrost roztaje, plyny včetně radonu se mohou dostávat k povrchu a hromadit se například v budovách v dané oblasti. Problém je v tom, že radon je velmi významným faktorem pro vznik nádorů. 

„Radon je ve skutečnosti druhou nejčastější příčinou rozvoje rakoviny plic, hned po kouření,“ uvádí Paul Glover. „Náhlý nárůst obsahu radonu v obydlených oblastech Arktidy představuje riziko, s nímž jsme doposud nepočítali.“ Problémem je i to, že lidé v Arktidě hodně kouří a v takovém případě riziko vzniku rakoviny plic kvůli radonu dramaticky roste.

TIP: Pod zmrzlou půdou číhá časovaná bomba: Oteplování odkrývá jedovatou rtuť

„Pokud by byl permafrost stabilní, nebyl by žádný důvod ke znepokojení,“ vysvětluje Glover. „Kvůli globálnímu oteplování ale permafrost taje a zlepšení není na obzoru. Experti odhadují, že do roku 2050 by mělo v Arktidě roztát asi 42 procent permafrostu. Lidé v Arktidě doposud neměli problém s radonem a nejsou zvyklí ho řešit, proto jsou obzvláště zranitelní.“

Letecká záchranná služba (Air Rescue Service, ARS) vznikla v rámci amerického armádního letectva (USAAF) roce 1946 a jejím hlavním úkolem byla záchrana osádek letounů havarovaných mimo dosah nejbližšího letiště. Letecké základny sice mnohdy disponovaly vlastními vrtulníky, tehdejší helikoptéry ale měly příliš krátký dolet pro dálkové operace. Sbory ARS oproti tomu měly mít schopnost operovat po celém světě a disponovat letouny s dlouhým doletem. Prvním velitelem ARS se stal podplukovník Richard Kight, jemuž je připisováno autorství dodnes používaného motta parazáchranářů: „Aby jiní mohli žít!“

Image

Čtěte také

Aby jiní mohli žít: Vznik speciální jednotky US Air Force Pararescue

Konkrétní kontury nabrala ARS 1. července 1947, kdy velení USAAF autorizovalo zřízení šesti záchranářských týmů. Každý sestával z pěti mužů – jednoho lékaře, dvou mediků a tří pěšáků. V průběhu roku 1947 pak na letecké základně MacDill vzniklo první výcvikové středisko pro parazáchranáře. Jádro zdejšího instruktorského sboru tvořili především veteráni druhé světové války, kteří do střediska přišli z různých složek amerických ozbrojených sil. Kadetům se tak dostávalo rozmanitého výcviku zaměřeného především na výsadkářské a lékařské schopnosti.

Havárie průzkumného letounu Boeing F-13 na Aljašce v prosinci 1947 ale ukázaly, že záchranné operace se do budoucna neobejdou bez specialistů ovládajících širokou škálu schopností. Letoun s přezdívkou „Clobbered Turkey“ havaroval 21. prosince v zamrzlé pustině asi 150 km od Nome a jeho vrak byl objeven až o šest dní později. Tři dobrovolníci, mezi nimi školený lékař a specialista na zimní podmínky, následně provedli vzdušný výsadek s cílem trosky letounu prozkoumat a pomoci případným přeživším. Kvůli extrémně nízkým teplotám, silnému větru a takřka nulové viditelnosti ale zachránci k vraku nikdy nedorazili a zemřeli několik kilometrů od svého cíle. Osádku „Clobbered Turkey“ nakonec o dva dny později zachránila dvojice civilních pilotů.

Anděl s glóbem v náručí 

V reakci na tuto tragédii prošlo kurikulum střediska v MacDillu patřičnými úpravami. O dva roky později pak byla na letecké základně Gunter otevřena Škola letecké medicíny, kde se kadetům dostávalo výcviku zaměřeného na určování vážnosti zranění a způsobů jejich léčení. Vyškolení příslušníci Pararescue následně putovali k jednotlivým eskadrám ARS. Jeden tým mělo dle regulí z roku 1950 tvořit devět mužů, z toho dva důstojníci a pět vyškolených výsadkářů. 

V roce 1952 získaly jednotky parazáchranářů svůj vlastní, dodnes používaný symbol anděla držícího glóbus. Zhruba ve stejné době se objevila i přezdívka PJ, odvozená od identifikátorů dvou klíčových vojenských profesí – parašutisty (P) a potápěče (J). O čtyři roky později se v oficiálním slovníku USAF poprvé objevil termín Pararescue, definovaný jako „záchrana prováděná osobami vysazenými padákem na pomoc osobě či osobám v nesnázi“. V rámci definice rovněž nalezneme poznámku, že „Pararescue je nasazováno v jinak nepřístupných oblastech a zahrnuje průzkum cílové oblasti, přistání na padáku, rychlou lékařskou pomoc, využití schopností přežití v terénu a evakuaci po zemi, vodě či vzduchem“. 

Na území nepřítele

První příležitostí k aplikaci získaných zkušeností v praxi se stala válka v Koreji (1950–1953). Tento konflikt se stal charakteristickým především prvním hromadným nasazením helikoptér, což možnosti záchranářů výrazně rozšířilo. Primárním posláním týmů působících v rámci ARS stále zůstávala záchrana leteckých osádek, během války se ale jejich repertoár rozšířil i o vyzvedávání vojáků uvízlých za nepřátelskými liniemi. Operační manuály se prakticky nezabývaly jinou činností než samotným vyzvednutím obětí. 

Ne vždy ale bylo možné zachránce vysadit přímo na místo určení, ať už kvůli působení protivníka, počasí či těžkému terénu. Při některých misích se tak od parazáchranářů očekávala dlouhodobější činnost v týlu nepřítele a pěší přesuny dlouhé až 10 km. Délka takových misí se různila, nejdelší z nich ale trvaly až 72 hodin. I přes tyto těžkosti se mohly pochlubit vynikajícím skóre – do konce války v roce 1953 se jim podařilo evakuovat 9 898 raněných včetně 996 osob vyzvednutých z území ovládaného nepřítelem.

Zachránci astronautů 

Ve světle těchto úspěchů je proto až paradoxní, že v období mezi lety 1952 a 1960 parazáchranářům hrozilo zrušení. Postihl je totiž stejný odliv zkušeného personálu jako řadu jiných složek amerických ozbrojených sil. Zkušení důstojníci odcházeli do výslužby či postoupili na štábní pozice a kvůli omezeným výcvikovým kapacitám a nízké mu zájmu o těžkou službu se nedostávalo ani řadového mužstva. V jednu chvíli se v aktivní službě nacházelo sotva 60 záchranářů a hrstka důstojníků na administrativních pozicích. 

V atmosféře nejisté budoucnosti se mezitím rozhodla služeb Pararescue využít NASA pro účely kosmického programu. Moduly s posádkami vesmírných lodí tehdy dosedaly do oceánu a jejich vyzvednutí vyžadovalo školený personál. Při typické misi příslušníci Pararescue seskakovali z helikoptér přímo do vody, doplavali k vesmírnému modulu a přesvědčili se, že je posádka živá a zdravá. Následně astronautům pomohli modul opustit a nasednout do člunu, aby je mohl vyzvednout čekající vrtulník. Rukama záchranářů tak prošli prakticky všichni průkopníci amerického vesmírného létání, od prvních osádek programu Gemini až po astronauty z programu Apollo.

Hrdinové v džungli 

Po zapojení USA do války ve Vietnamu se ve velkém dostali ke slovu i parazáchranáři. Již úvodní akce přitom ukázaly nutnost dalšího rozvoje taktiky i vybavení. Zpočátku záchranné týmy využívaly lehké dvourotorové helikoptéry Kaman HH-43 a plovákové letouny Grumman HU-16. Zejména HH-43 ale brzy přestaly vyhovovat kvůli své nízké nosnosti a absenci výzbroje. Během konfliktu se proto inventář rozšířil o těžké transportní helikoptéry Sikorsky HH-53 disponující vysokou nosností, doletem a palubními kulomety.

Pro co nejefektivnější využití pak začali Američané jednotky Pararescue využívat v rámci specializovaných operačních skupin SARTF. Jedna taková skupina zahrnovala leteckého návodčího na palubě pozorovacího stroje, stíhačky poskytující vzdušné krytí, bitevní letouny či vrtulníky pro přímou vzdušnou podporu a ochranu výsadku, vzdušný tanker a konečně helikoptéry se samotnými záchrannými týmy. Při typickém nasazení návodčí identifikoval a označil cíl, načež helikoptéry pod ochranou stíhaček a bitevníků vysadily záchranáře. 

Jako speciálové

Sestřelené letce se snažili nalézt i bojovníci Vietkongu a o přistávací zóny se často vedly intenzivní přestřelky. Příslušníci Pararescue proto byli kromě svých úkolů školeni i pro ovládání zbraňových systémů na palubách vrtulníků, což z nich de facto činilo vycvičené palubní střelce. V řadě případů pak mise vyžadovala samostatnou průzkumnou činnost, kdy se akce záchranářů v mnohém podobaly úkolům konvenčních speciálních jednotek: vrtulníky příslušníky záchranáře vysadili, ti několik hodin plnili svěřený úkol a poté museli vyčkat příletu druhého stroje. Ačkoliv ve Vietnamu působilo sotva 150 parazáchranářů, zúčastnili se mnoha akcí. 

Mezi nejznámější patří nájezd na zajatecký tábor v Son Tay (listopad 1970) či evakuace amerických vojáků z Kambodže v rámci operace Eagle Pull (duben 1975). Na konci dubna 1975 pak asistovali při záchraně amerického personálu i vietnamských civilistů ze Saigonu před jeho dobytím Severovietnamci. Celkem příslušníci Pararescue během války ve Vietnamu zachránili 4 120 osob, z toho 2 780 přímo z bojiště. Tyto úspěchy byly vykoupeny smrtí 22 a zajetím dalších dvou parazáchranářů. Ti si rovněž připsali řadu ocenění za odvahu – celkem získali 38 Leteckých křížů (Air Force Cross) neboli druhého nejvyššího vyznamenání amerického letectva.

Proti teroru i hurikánu 

Vysoká reputace sboru vedla v roce 1966 k zavedení baretu vínové barvy symbolizující krev prolitou při pomoci druhým. Společně s baretem se pak příslušníci Pararescue nově odlišovali i vlastním odznakem a právem zastrkovat si kalhoty do bot po vzoru výsadkových vojsk. Vietnam potvrdil pověst parazáchranářů coby elitní skupiny odvážných mužů, díky čemuž se jim během studené války dostalo potřebné pozornosti ze strany stratégů a špiček armády. Koncept byl nadále rozvíjen a američtí plánovači do něj postupně začleňovali moderní technologie. Ty si v některých případech vyžádaly i výrazné změny taktické doktríny. Jako příklad může posloužit hrozba z ramene odpalovaných střel země–vzduch, kvůli kterým se od poloviny 70. let počítalo s vysazením záchranářů daleko od cílové zóny a jejich následným přesunem pěšky. 

V následujícím období se sbory Pararescue účastnily řady civilních i vojenských operací. Za vše můžeme jmenovat například operaci Gothic Serpent v somálském Mogadišu (srpen 1993), bitvu o Takur Ghar (březen 2002) během války v Afghánistánu nebo úspěšnou službu ve válce v Iráku. 

Ve všech zmíněných konfliktech patřili parazáchranáři mezi nejodvážnější a nejvíce ceněné členy amerických ozbrojených sil, kteroužto reputaci si udržují dodnes. Své schopnosti Pararescue opakovaně využívá i při záchranných pracích po živelných a jiných katastrofách. Pomáhali například obětem hurikánu Harvey, jenž v srpnu 2017 zpustošil velkou část amerických států Louisiana a Texas.

Odborníci již delší dobu vědí, že bílí trpaslíci, pozvolna vyhasínající jádra vyhořelých hvězd podobných Slunci, mohou pohlcovat pozůstatky planet a planetek svého planetárního systému. Stephano Bagnulo z Observatoře a planetária Armagh v Severním Irsku a jeho kolegové nedávno nalezli pozoruhodný důkaz tohoto hvězdného kanibalismu – na bílém trpaslíkovi WD 0816-310, který je pozůstatkem hvězdy jen o něco hmotnější než naše Slunce, vědci objevili „kovovou jizvu“.

„Prokázali jsme, že tento materiál pochází z úlomku planety, který skončil na bílém trpaslíkovi,“ potvrzuje Jay Farihi z Londýnské univerzity. „Šlo o těleso podobně velké nebo i větší ve srovnání s masivní planetkou Vesta Sluneční soustavy, jejíž průměr je zhruba 500 kilometrů.“

Kov na trpaslíkovi

Pozorování také poskytla vodítka k vysvětlení, jak hvězda ke své „kovové jizvě“ přišla. Vědci si všimli, že síla detekce kovu se mění s rotací hvězdy, což naznačuje, že detekované kovy jsou koncentrované na specifických oblastech, nikoliv rovnoměrně rozprostřené po celém povrchu bílého trpaslíka. Ukázalo se také, že tyto změny jsou synchronní se změnami magnetického pole bílého trpaslíka, což naznačuje, že kovová jizva leží na jednom z jeho magnetických pólů. 

Společně tyto indicie naznačují, že to bylo právě magnetické pole, které vtáhlo kovy z rozbitého úlomku planety a vytvořilo z něj pozorovanou jizvu. Výsledky výzkumu nedávno zveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal Letters.

TIP: Atmosféry bílých trpaslíků by mohly obsahovat zbytky rozdrcených exoplanet

„Bylo pro nás překvapením, že kovový materiál není rozptýlený na povrchu celého trpaslíka, jak předpovídají teorie. Místo toho vytváří koncentrovanou oblast, kterou udržuje stejné magnetické pole, jaké navádělo padající kov. Nic podobného jsme zatím neviděli,“ přiznává John Landstreet z kanadské Západní univerzity.

V Evropě známe celou řadu podivuhodných megalitických staveb, postavených v neolitu až době bronzové z nahrubo opracovaných balvanů, v čele s proslulým komplexem Stonehenge na jihu Anglie. Srovnatelné stavby ze zhruba stejného období se ale vyskytují i na dalších kontinentech, včetně obou Amerik.

V severním Peru poblíž města Cajamarca byla před zhruba 60 lety na lokalitě Callacpuma objevena megalitická stavba kruhového tvaru, kterou tvoří volně stojící a vertikálně umístěné velké balvany. Americký archeolog Jason Toohey z Wyomingské univerzity a jeho spolupracovníci tuto stavbu nedávno podrobili detailnímu průzkumu, jehož součástí bylo i radiokarbonové datování.

Starší než egyptské pyramidy

Vědci zjistili, že počátky této stavby sahají až do doby zhruba před 4 750 lety, a že je starší, než původně očekávali. Je-li jejich datování správné, pak je megalitická stavba v Callacpumě asi o století starší než nejstarší Džoserova pyramida v egyptské Sakkáře. Podrobnosti o výzkumu megalitické stavby nedávno zveřejnil vědecký časopis Science Advances.

Stáří této stavby je pozoruhodné. Je jednou z nejstarších ceremoniálních megalitických struktur na amerických kontinentech. Za zmínku stojí, že stavba v Callacpumě vznikla nejen před vznikem plnohodnotného zemědělství v dané oblasti, ale také před vznikem základních technologií jako je třeba keramika.

TIP: Archeologové objevili na jihu Španělska velký megalitický komplex: Podle vědců je starý až 7500 let

Toohey s kolegy se domnívají, že v Andách severního Peru lidé v době jejího vzniku začínali experimentovat se zemědělskou produkcí potravy. Zároveň ale zůstávali relativně mobilními lovci-sběrači. Samotná megalitická stavba mohla být místem setkávání tehdejších společností a jejich společných rituálů.

Předchozí pokus o křížové tažení proti husitům ztroskotal roku 1427 u města Tachova, kde však ke střetnutí prakticky nedošlo a morálka bojovníků kříže se rozpadla předem, když uslyšeli, že se k nim blíží mohutné husitské vojsko. Tehdy se je anglický kardinál Jindřich z Beaufortu snažil přesvědčit, aby se postavili na statečný odpor, mnozí se skutečně začali šikovat k obraně, přesto většina vojska zbaběle prchla a husité narazili u Tachova vlastně jen na rozprášené zbytky bojovníků a velkou část opuštěných zásob. 

Urputná církev proti kacířům 

Přesto se papež Martin V. nechtěl vzdát a začal plánovat další křížovou výpravu, bohužel se velká část peněz vybíraná po Evropě jako „protihusitské desátky“ tradičně rozkradla. I proto trvalo dlouhé čtyři roky, než se potřebné prostředky vybraly a dlouho plánovaná výprava se konečně mohla začít dávat dohromady. 

V únoru roku 1431 se staly dvě zásadní věci. Nejprve se sešel říšský sněm v Norimberku, který rozhodl o nutnosti čtvrtou křížovou výpravu proti husitům uspořádat, ale krátce poté zemřel papež Martin V., který stál v čele katolické církve 14 let od koncilu v Kostnici. Na jeho místo nastoupil benátský kardinál Gabriel Condulmer pod jménem Evžen IV., který na úsilí svého předchůdce navázal. Pověřil italského kardinála Giuliana Cesariniho, aby se bezodkladně ujal organizace křížové výpravy a svolal vojska nedaleko Norimberku, který ležel poblíž českých hranic. 

Říšského sněmu se účastnil i král Zikmund Lucemburský, který však při svých počátečních taženích proti husitům poznal sílu odhodlaného odporu kališníků a vystupoval proti zbytečně pompézním vojenským tažením. Dobře si uvědomoval, že podobné výpravy pouze sjednocují jinak poměrně rozhádané husitské proudy v Čechách. Byl totiž od českých katolíků dobře informován o tom, že hlavní vojenskou sílu v zemi představují radikální polní vojska jihočeských táboritů a východočeských sirotků, která však žijí především z války a plenění, takže jsou trnem v oku umírněnějším kališnickým šlechticům a pražským univerzitním mistrům i měšťanům. Ti by možná byli o dost náchylnější k nějaké kompromisní dohodě, ale nechtěli se úplně vzdát kalicha, což nehodlali svatí otcové římskokatolické církve připustit. 

Bez římského krále 

A tak Zikmund musel chtě nechtě přistoupit ještě jednou na jejich hru a čtvrtou křížovou výpravu podpořit. Aby se však nemusel osobně účastnit tohoto tažení, vymluvil se na své chatrné zdraví a pověřil vedením ze světské strany braniborského markrabího Fridricha Hohenzollernského. Shromáždit se podařilo skutečně obrovský kontingent, v němž se kardinál Cesarini od začátku snažil povzbudit morálku a probudit skutečné svaté nadšení a i odhodlání, protože se poučil z nezdaru minulých výprav. Z hradeb Norimberka vyjížděl v doprovodu své osobní gardy čítající 300 těžce ozbrojených kopiníků pod velením hraběte z Plavna. 

Hlavní říšskou korouhev měl na starosti velitel výpravy Fridrich Braniborský a další korouhve se k ní přidávaly – vévoda saský vedl tu papežskou, Jan Bavorský zase královskou (tedy Zikmundovu). Kromě hlavního proudu se scházely také saské, slezské a lužické sbory u Kadaně a z jihu od Lávy nad Dyjí (Laa an der Thaya) měly udeřit rakouské oddíly pod vedením habsburského vévody Albrechta. 

Jakkoliv se Cesarinimu podařilo vykřesat jiskru odhodlání, zkušený vojenský velitel Fridrich zůstával spíše skeptický a obecně mezi křižáckými veliteli nepanovala přílišná shoda ani dobrá nálada. Přesto se hlavní křižácké vojsko 7. července pohnulo od Norimberku směrem k českým hranicím s vírou, že tentokrát to musí vyjít. 

Taktika rychlých přesunů 

Jenže husité v Čechách pochopitelně nezaháleli a o chystané výpravě byli dobře informováni. Největší autoritu měl tehdy mezi nimi táborský kněz Prokop Holý, který okamžitě zahájil „protikampaň“. Jednak sepisoval působivé manifesty, které cílily nejen na křižáky, ale obecně lidi v okolních zemích a snažil se v nich vykreslit hamižnost a lstivost katolických vůdců. A jednak vedl úspěšné kořistnické výpravy do sousedního Slezska a do Lužice, kde husité tradičně získávali zásoby a zároveň podrývali morálku nepřítele. 

Ještě nedlouho před křížovou výpravou podnikli táborité pochod v délce skoro 200 kilometrů od Žitavy přes Lobavu a Budyšín až obloukem ke Zhořelci, a jenom tak mimochodem si odskočili do Slezska, aby „udělali pořádek“ v Olešnickém knížectví. Tuto vzdálenost překonali během třinácti dnů, což bylo u husitů poměrně běžné a vzhledem k dobovým poměrům obdivuhodné. Žádná jiná armáda té doby neovládala tak dokonale taktiku rychlých přesunů, což mělo mimochodem rozhodnout i později u Domažlic.

Výchozí bod u Berouna 

Katolíci si všechny tyto akce vykládali jednoduchým vysvětlením – husité mají strach a jsou natolik slabí, že se naší veliké výpravy bojí! Jenže Prokop Holý reagoval na vyražení křižáckého vojska v červenci další rozhodnou akcí, když narychlo oblehl katolickou Plzeň. Věděl sice, že ji nemůže dobýt, ale zato důkladně poplenil s pomocí sirotků a dalších spojenců panství okolních váhajících šlechticů, kterým připomněl jejich předchozí sliby věrnosti, na něž se nechtěli upamatovat. Rozhodně si nemohl dovolit, aby křižáci nalezli v západních Čechách přátelské přivítání. 

Potom se stáhl od Plzně k Berounu, kde vyčkával, kam se nepřátelé vydají. Odtud měl totiž zhruba stejně daleko ke všem místům na západní hranici, která se katolíci mohli pokusit dobýt. Navíc tím chtěl křižáky tak trochu nalákat, protože dokud se husitská vojska pohybovala poblíž Bavorského lesa, nechtělo se katolickému vojsku překročit hranice. A kališníci si nemohli dovolit žádné dlouhé ležení a manévrování, protože by jim brzy došly potraviny a možnosti spížování v západních Čechách byly omezené. Pod praporem kalicha se však shromáždilo poměrně silné vojsko, v němž asi 3 000 vozů doprovázelo 5 000 jezdců a zřejmě až 50 000 pěšáků. 

Rabování venkova 

Křižáci nejprve zamířili k Tachovu, kde posledně utrpěli tak potupnou porážku a město od té doby zůstalo v rukou husitů. Jenže páni rytíři neskrývali překvapení, když zjistili, jak hradby města za poslední čtyři roky zesílily a zmohutněly. Kardinál Cesarini, který jako kněz neměl příliš dobré vojenské znalosti, sice tvrdohlavě trval na dobytí Tachova, ale zkušení velitelé pochopili, že v tomto případě by se jednalo o marnou snahu. Po krátkých diskusích se proto raději rozhodli obsadit nedaleké městečko Brod – které s hrdou pýchou smetli prvním útokem, protože se nejednalo o příliš opevněné ani důležité sídlo. Nicméně to posílilo jejich sebevědomí a mohli se vrhnout do plenění širokého okolí. 

Rozdělili se dočasně na tři proudy a jali se rabovat venkov, protože na opevněná sídla si netroufli. Netřeba připomínat, že tím proti sobě popudili místní obyvatelstvo a často ani nerozeznávali, jestli v daném místě žijí kališníci nebo katolíci. V těchto třech proudech za stálého plenění však křižáci cílevědomě postupovali přes pozemky kladrubského kláštera směrem k Domažlicím, kde se hodlali znovu seskupit. Každý z proudů měl s sebou několik řad vozů, protože i na západě už poznali výhody vozové hradby a přebírali od husitů úspěšnou bitevní taktiku. S nimi disciplinovaně postupovali vozkové tak, aby mezi řadami zůstával zhruba kilometr a nemohl je překvapit žádný náhlý útok husitů.

Hrozivá husitská píseň 

Mezitím překročily hranice země i další dva křižácké houfy – jeden z Lužice směrem k Žatci a druhý z jihu od Rakouska na Moravu. Ty však musel Prokop Holý zatím nechat být a ráno 12. srpna zavelel od Berouna k postupu směrem na Domažlice. Vzdálenost mezi oběma městy je kolem 100 km, a tak museli husité opět osvědčit svou pověstnou rychlost přesunu. Během pouhých dvou dnů překonali celých 70 km a poslední noc před bitvou tábořili u Chotěšova. V té době křižáci sotva dorazili k Domažlicím a teprve tam formovali svou obranu. Měli spolehlivé zprávy, že husitské vojsko je ještě daleko, a tak byli nesmírně nemile překvapeni, když náhle uslyšeli zdálky zpěv písně Ktož sú boží bojovníci! 

Není úplně pravda, že se hned po jejím zaslechnutí dávali hromadně na útěk, leč jejich morálka značně poklesla a velitelé drželi své oddíly horko těžko pohromadě. Píseň se dle odhadů nesla krajem na velkou vzdálenost až sedmi kilometrů. Kardinál Cesarini s vévodou saským vystoupili na vrch Baldov, aby obhlédli situaci. Zkušený Fridrich Braniborský, jehož korouhve tábořily nejblíže k husitům, však dal v reakci na blížící se vojsko nepřátel přeskupit své jednotky a chtěl svou vozovou hradbu trochu stáhnout, zatímco vyšle výzvědné jízdní oddíly, které by zjistily, kudy přesně se nepřátelé blíží. Jenže zbytek vojska jeho drobné taktické stáhnutí pochopil jako ústup a teprve v té chvíli nastala ta pravá panika. Cesarini s vévodou pak už z Baldova viděli jen stahující se křižácké vozy a vojáky, kteří brali co nejvíce ukořistěných věcí, aby s nimi včas utekli do bezpečí. 

Dobijte prchající! 

Blížící se husitské vojsko tak u Domažlic nenarazilo na žádnou spořádanou vozovou hradbu a ve skutečnosti jim většinou stačilo opět jen dobíjet utíkající křižáky. Ale úplně zadarmo to nebylo. Mezi hradem Rýzmberkem a Domažlicemi narazili přece jen na jednu linii postavené vozové hradby, kterou hájila kardinálova osobní garda. Nicméně tuto překážku si nechali až navečer a obešli ji, protože by jim jinak uteklo zbytečně moc prchajících i s kořistí. Nakonec museli dobýt i opevněné italské vojáky, což se jim po relativně tuhém boji podařilo.

Cesarinimu se podařilo zachránit útěkem v přestrojení a na místě po něm zůstal nejen kardinálský klobouk a roucho, ale také rodinné šperky a papežská pověřovací bula. Husité tedy brali tradičně bohatou kořist. Po důkladném vyčištění prostoru kolem Domažlic pak Prokop Holý neváhal a vypravil se směrem k Žatci, aby si to vyřídil i s dalším křižáckým proudem ze severu, a nakonec odtáhli táborité i sirotci i na Moravu, odkud museli vyhnat řádícího Albrechta Habsburského. 

I poslední křížová výprava proti husitům tedy skončila naprostým fiaskem, podobně jako všechny před ní a konečně přišel čas na slova Zikmunda Lucemburského o vyjednávání s umírněnými proudy, které se uskutečnilo v Chebu, na koncilu v Basileji, ale i na jiných místech.

Loni na podzim 24. září přistála v pustinách amerického státu Utah návratová kapsule se vzorky úspěšné americké meziplanetární mise OSIRIS-REx. Jde o vzorky odebrané na planetce (101955) Bennu z Apollonovy skupiny, která byla cílem více než sedmileté mise sondy OSIRIS-REx.

Proces otevírání návratové kapsule byl zdlouhavý, což je v podobných případech obvyklé. Poprvé byla kapsule pootevřena 11. října, poté 13. prosince, kdy byly ve vzorcích z Bennu kromě jiného detekovány organické látky. Otevírání kapsule komplikovalo poškození jejího mechanismu, takže plně otevřena byla až 13. ledna 2024. Z kapsule vědci získali celkem 121,6 g nesmírně cenného materiálu.

Vzorky z vodního světa

Na intenzivním výzkumu vzorků z planetky Bennu se v současné době podílí řada odborníků a výzkumných institucí. Například specialisté Arizonské univerzity, které vede Dante Lauretta, současně také vedoucí výzkumu mise OSIRIS-REx, dostali pro začátek 200 miligramů vzorků z Bennu. Toto množství představuje jeden vzorek o velikosti 3,5 cm, 28 částic větších než centimetr a více než 1 000 částic přesahujících velikost 0,5 mm.

„Zaměstná nás to na hodně dlouho,“ přiznává Lauretta pro portál Space.com. „Je to pro nás značné množství.“ Podle úvodních výsledků je materiál z planetky Bennu velmi odlišný od toho, co známe z meteoritů, například pokud jde o izotopové složení. Také se ukazuje, že v materiálu je přítomná krusta z fosfátů.

TIP: Vzorky hornin z planetky Bennu jsou bohaté na uhlík a vodu, ukázala to první analýza

Velké množství fosfátů přitom vědci dříve detekovali na cizích světech Sluneční soustavy s masivními oceány, jako je například Saturnův měsíc Enceladus. V jeho podpovrchovém oceánu je podle všeho podstatně více fosfátů než v pozemském oceánu. „Domníváme se, že by planetka Bennu mohla být fragmentem dávného světa s oceánem,“ uvádí Lauretta. „Je to zatím jen spekulace, ale v tuto chvíli jde o nejlepší vysvětlení původu materiálu, který jsme objevili ve vzorcích z Bennu.“

O sopečných erupcích se často hovoří v souvislosti se změnou klimatu – sopečné erupce skutečně uvolňují do atmosféry oxid uhličitý (CO₂) a další plyny. Vliv lidské činnosti na koloběh CO₂ však podle vědců dalece převyšuje vliv všech světových sopek dohromady – podle odhadů více než stokrát.

Kapka v moři

Ačkoliv sopečné erupce přispívají ke zvýšení množství CO₂ v atmosféře, lidská činnost uvolňuje množství CO₂ odpovídající produkci oxidu uhličitého během erupce St. Helens (jedné z nejaktivnějších sopek severoamerického kontinentu) každé 2,5 hodiny. Během devět hodin trvající erupce filipínského vulkánu Pinatubo v roce 1991 se do atmosféry dostalo tolik CO₂, kolik ho lidská činnost vyprodukuje za půl dne. Aby filipínský vulkán „vyrovnal skóre“ musel by podle vědců vybuchovat zhruba 700× ročně.

Nejničivější erupce v dějinách mají na svědomí supervulkány jako Yellowstone nebo sumaterská Toba. Přesto se celkové roční emise CO₂ z lidské činnosti podobají jednomu nebo více supervýbuchům velikosti Yellowstonu každý rok.

Podle zprávy z roku 2011, která shrnuje výsledky pěti samostatných studií, vyprodukují sopky na celém světě v průměru 130 milionů až 440 milionů metrických tun CO₂ ročně. V roce 2010 byly antropogenní emise CO₂ (emise vznikající lidskou činností) odhadovány na neuvěřitelných 35 miliard metrických tun. V roce 2023 to bylo již 40 miliard tun, z toho téměř 37 miliard tun z fosilních paliv. Proti roku 2022 jde o nárůst o více než procento.

Největší erupce mohou krátkodobě ovlivnit globální klima, tyto změny mají ale pouze dočasný charakter (obvykle 1 až 2 roky). Globální změna klimatu způsobená skleníkovými plyny, které souvisí s lidskou činností – především se spalováním fosilních paliv, přetrvá podle vědců mnohem déle.

Bodlín páskovaný (Hemicentetes semispinosus) je dlouhý jen asi 14 centimetrů a váží od 125 do 280 gramů. U tohoto savce z čeledi bodlínovitých (Tenrecidae) na první pohled zaujme výrazné zabarvení. Celé tělo je pokryto černými a žlutými bodlinami, přičemž žlutá je na těle rozmístěna ve čtyřech víceméně souběžných pruzích. Tento vzor je zřejmě typem kamufláže.

Ostny tvoří obranný mechanismus, který bodlín aktivuje při útoku predátora. V okamžiku, kdy se cítí ohrožen (typicky fosou nebo galidií páskovanou), vztyčí napadený všechny svoje bodce kolem krku a na zádech a namíří je vpřed. Poté vyběhne proti útočníkovi a snaží se jej zranit na čenichu nebo tlapách. Obdobně však zatočí i samička s příliš dotěrným samečkem v období námluv. Jestliže nemá náladu na nějaké reprodukční hrátky, klidně bodlinami zamíří i na nejcitlivější místa svého rádoby-partnera. 

Bodlín navíc dokáže třít bodlinami o sebe a vydává vysokofrekvenční zvuk, který je pravděpodobně komunikačním prostředkem v rámci druhu.

V roce 1997 překvapila vědecký svět zpráva, že nejkompletnější a do té doby největší nalezenou kostru proslulého dravého dinosaura druhu Tyrannosaurus rex, známou pod přezdívkou Sue, vydražila aukční síň Sotheby’s za fantastickou přepočtenou sumu 305 milionů korun. Koupilo ji chicagské Fieldovo muzeum přírodních věd, a cennou fosilii si tak dnes mohou prohlédnout všichni návštěvníci – přičemž přístup k ní mají i vědci, kteří se o tento druh zajímají. 

Bohužel ne vždy se podaří významný exponát zkameněliny dinosaura či jiného pravěkého tvora zachránit pro potřeby vědy, takže pak obvykle končí v soukromých rukou finančníků, obchodníků nebo nadšených sběratelů kuriozit. 

Draží se minulost

Například v roce 2009 prodala aukční síň v Las Vegas kostru tyranosaura zvaného Samson za přepočtenou sumu 136,8 milionu korun – a lebka zvířete se později objevila ve vstupní hale jisté kalifornské společnosti vyvíjející software. V prosinci 2016 se zas ve francouzském Lyonu prodala téměř kompletní kostra dravého alosaura, a to zhruba za 28,2 milionu korun. O čtyři měsíce později zakoupil anonymní zájemce lebku rohatého triceratopse za 4,5 milionu. A loni v červnu se v Paříži vydražila za 59,1 milionu kostra alosaura, nalezená v americkém Wyomingu. 

V některých případech jsou podobné obchody dokonce nezákonné, jak ukázala aukce nabízející kostru mongolského dinosaura druhu Tarbosaurus bataar, blízkého příbuzného tyranosaura. Fosilie měly v roce 2012 skončit jako exponát v newyorských kancelářích, nakonec se však zjistilo, že zemi svého původu opustily nelegálně. Americká strana je později vrátila.  

Odevzdejte kosti!

Je tedy zřejmé, že dobře zachované a často impozantní zkameněliny dinosaurů začínají být žádaným luxusním zbožím, čemuž se přizpůsobuje i nabídka. Každý rok tak „lupiči hrobů“ ilegálně vykopávají nesmírně cenné fosilie na území států, jako je Mongolsko, Kazachstán nebo Čína, a pašeráci je poté tajně vyvážejí za hranice. Historické pozůstatky pak končí v dražbách v Japonsku, případně na Západě. 

Čína už dokonce na vývoj trhu reagovala tvrdým zpřísněním trestů za vykopávání a nezákonný export zkamenělin. Přesto podloudná činnost stále bují, jak ukázal i příklad druhu Deinocheirus mirificus: Kompletní podobu zmíněného dinosaura bylo možné zrekonstruovat až díky odevzdání pašovaných fosilií, které evropský majitel čestně předal do rukou vědy. 

Není divu, že se odborníci stavějí k dražení zkamenělin se značnou nelibostí. Společnost paleontologie obratlovců (Society of Vertebrate Paleontology, SVP) se dokonce vždy snaží prodeji zabránit a tlačí na aukční domy, aby dražbu zastavily. David Polly, prezident SVP, tvrdí: „Fosilní exempláře, které skončí v soukromých rukou, jsou pro vědu ztracené. Nejde o běžné kusy uměleckých děl – jsou to potenciálně unikátní a nenahraditelné doklady o minulosti naší planety a jako takové mají hodnotu pro celou společnost.“ 

Pašovaná nejistota

Existují samozřejmě i čestné výjimky, nicméně nejcennější a nejlépe dochované exempláře obvykle končí zcela mimo povědomí vědeckých institucí. Občas prosákne zpráva o fantastických objevech uschovaných v soukromých sbírkách anonymních boháčů z Hongkongu, New Yorku či Londýna: Jejich sídla údajně ukrývají například ohromnou lebku severoafrického dravého dinosaura druhu Spinosaurus aegyptiacus o délce 2,4 metru nebo kolosální 43centimetrový zub tyranosaura.

Nejenže se tak podobné exponáty nedostanou do rukou badatelů, ale také se ztratí velmi cenné informace o původu nálezu. Ani sebelépe dochovaná fosilní kostra dinosaura přitom nemá pro vědce přílišnou hodnotu, pokud nevědí, z jakých geologických vrstev pochází, jaké bylo složení okolních hornin a podobně. 

Uvedené nedostatky názorně ilustrují kostry propašované z Číny či Mongolska a konkrétně třeba malý příbuzný tyranosaura pojmenovaný Raptorex kriegsteini: Protože odborníci netuší, z jak starých vrstev nález pochází, nemohou s jistotou rozhodnout, zda se jedná o samostatný nový druh, nebo o mládě již známého tarbosaura. 

Mimo dosah vědy

Podle paleontologa Thomase Carra se dnes v soukromých sbírkách nachází nejméně patnáct koster tyranosaurů. Oproti tomu veřejné vědecké instituce si hýčkají asi čtyřicet zástupců. Carr zkoumá růst a tvarové proměny právě tohoto druhu, tudíž by možnost „osahat si“ nové kostry – v mnoha případech ostatky mláďat či nedospělých jedinců – znamenala zásadní přínos pro jeho práci. 

TIP: Sibiřské bílé zlato: Jak se žije lovcům mamutů z 21. století

Přístup k nim však bohužel nemá a v dohledné době ho ani nezíská. Některé soukromě vlastněné kusy se sice nacházejí ve veřejných expozicích, nicméně jejich podrobný výzkum a například přesné měření jednotlivých kostí nejsou možné. A fosilie, která není chráněna, uschována a poskytována pro studium odborníkům z muzejní či univerzitní instituce, zůstává pro vědu v podstatě bezcenná.