Japonský lander SLIM, který v lednu přistál na Měsíci, přečkal měsíční noc a obnovil spojení se Zemí. Japonská vesmírná agentura JAXA přitom již dříve uvedla, že modul nebyl navržen tak, aby na našem souputníkovi přestál extrémně nízké teploty lunární noci.

Operátoři řídícího střediska odeslali v neděli modulu pokyny a k překvapení všech obdrželi odpověď. Následně středisko komunikaci s modulem (vzhledem k vysoké teplotě vysílací aparatury) preventivně ukončilo. Ve spojení hodlá JAXA pokračovat hned, jakmile teplota poklesne na bezpečnější úroveň.

Japonsko se 19. ledna stalo pátou zemí, která dokázala své zařízení dopravit na přirozenou oběžnici Země. Přistání se zdařilo s odchylkou 55 metrů od vytyčeného cíle, což podle expertů představovalo bezprecedentní stupeň přesnosti. SLIM se ale při tvrdším dosednutí na měsíční povrch převrátil a jeho solární panely se dostaly do špatné pozice vůči Slunci.

Díky změně úhlu slunečního svitu se však po více než týdnu SLIM probudil k životu. Modul, který přistál v kráteru Shioli v měsíčním Moři nektarů na přivrácené straně Měsíce, následně několik desítek hodin pokračoval v průzkumu měsíčního povrchu. Příchod lunární noci měl být definitivním koncem jeho mise.

Za inspiraci pro tvůrce britských trpasličích ponorek můžeme označit italské řiditelné torpédo Maiale, které k cíli dopravovalo dva žabí muže a odnímatelnou nálož. Italové jej úspěšně nasadili v prosinci 1941 při nájezdu na alexandrijský přístav, kde exploze vyřadily dvě bitevní lodě, torpédoborec a tanker. Úspěch zaujal plánovače Královského námořnictva natolik, že začali vyvíjet podobný model. Dostal název Chariot a první verze spatřila světlo světa roku 1942.

Od torpéda...

Na tělese torpéda o déle 6,8 m a průměru 533 mm seděli dva muži vybavení dýchacími přístroji. Vpředu se nacházelo pracoviště řidiče, vzadu potápěče, který měl pomocí nářadí uchytit k cíli hlavici s 272 kg torpexu. Chariot dosahoval rychlosti 2,5 uzlu (4,6 km/h) a mohl se ponořit do 27 metrů, akumulátory mu dávaly vytrvalost až 8 hodin. Pozdější verze Mk. II uvezla dvojnásobné množství trhavin. 

Charioty se proslavily při akcích proti německým a italským silám – jejich obsluhy kupříkladu potopily těžký křižník Bolzano. Jediná mise považovaná za stoprocentně úspěšnou nicméně v říjnu 1944 cílila na japonská plavidla v thajském přístavu Phuket. Při Operaci 51 dopravila ponorka Trenchant do oblasti dva charioty Mk. II pod velením poručíka Tonyho Eldridge, jejichž nálože zničily transportní lodě Sumatra Maru a Volpi.

...po ponorku

Na charioty navázala třída plnohodnotných miniponorek třídy X (X-Craft) s uzavřeným trupem o výtlaku (pod hladinou) 30 tun, délce 15,6 metru a šířce 1,7 metru. Diesel-elektrická pohonná soustava dodávala člunům rychlost 5–6 uzlů (9–11 km/h), maximální hloubka ponoru přesahovala 90 m. Úkolem čtyřčlenné posádky bylo dopravit k nepřátelskému plavidlu dvojici náloží o celkové hmotnosti 4 tun amatolu, které trpasličí ponorka převážela v externích pouzdrech na levoboku a pravoboku. 

Aby malý člun šetřil motor i palivo, k místu určení jej dovlekla ponorka třídy T nebo S. Na palubě dlela přepravní posádka, zatímco operační posádka (vycvičená pro samotný útok) odpočívala v prostornějším trupu vlečného plavidla. Oba týmy se vyměnily až pár desítek kilometrů od cíle. Jakmile se k němu X-Craft dostal, potápěč svrhl nálože pod jeho kýl a nastavil časovače, načež člun unikl do bezpečí a trhavina explodovala.

S větším výtlakem 

Britové postavili 20 kusů, z nichž první nabyly operační způsobilosti v polovině roku 1943. Hned v září čekala miniponorky nejdůležitější operace, při níž se šest člunů vydalo do norských fjordů napadnout bitevní loď Tirpitz, bitevní křižník Scharnhorst a kapesní bitevní loď Lützow. K cíli nakonec dorazily jen dvě posádky, které svrhly nálože pod trup Tirpitze, a obr utrpěl těžké poškození. Cena za jeho znehybnění činila pět potopených člunů X-Craft, deset mrtvých námořníků a šest zajatců. Následovaly i další operace a Britové začali uvažovat o nasazení trpasličích ponorek též proti Japonsku. Vzdálenosti mezi základnami na pacifickém válčišti však značně převyšovaly ty v Evropě, a tak padlo rozhodnutí vyvinout zvětšený model. 

Během roku 1944 obdrželo Royal Navy šest exemplářů třídy XE o výtlaku (pod hladinou) 34 tun, délce 16,2 metru a šířce 1,75 metru. Pohon opět zajišťovala kombinace dieselu pro plavbu na hladině a elektromotoru pro pohyb v hlubinách. Naftový čtyřválec Gardner poskytoval výkon 31 kW, druhá jednotka značky Keith Blackman nabízela 22 kW. Maximální rychlost se pohybovala od 5,5 do 6,5 uzlu, hloubka ponoru se oproti třídě X nezměnila. 

Čtyřčlenná posádka sestávala z velitele v hodnosti poručíka, jeho zástupce (podporučíka), strojníka a kormidelníka v jedné osobě a potápěče s britskou námořní šarží seaman nebo leading seaman. Výzbroj zůstala totožná – šlo o dvě dvoutunové nálože v přítrupových pouzdrech na bocích. Navíc dostala třída XE šest přísavných min o jednotlivé hmotnosti 9 kg, které měl potápěč upevnit na trup cílové lodi.

Cíl: podmořské kabely 

Všechny čluny nového typu dopravila v červenci 1945 do Tichomoří depotní loď Bonaventure. Jejich základnou se stal Labuan na severním pobřeží Bornea, a než válka skončila, čtyři exempláře se stihly zapojit do bojů. Při prvních dvou operacích hodlali Britové přerušit podmořské telefonní kabely, které zajišťovaly Japoncům spojení mezi Singapurem, Saigonem, Hongkongem a Tokiem. Po jejich zničení by nepřítel musel přejít na rádiovou komunikaci, což by Spojencům umožnilo odposlouchávat depeše. Dodejme, že pro tyto mise vezl každý člun hned dva potápěče. Lékaři totiž doporučovali, aby muži netrávili více než 20 minut v hloubce přes 10 m (a maximálně 10 minut, pokud pracují hlouběji než ve 12 m). 

Operace Sabre se zaměřovala na kabel z Hongkongu do Saigonu, který měla přerušit posádka XE-4. Do vzdálenosti 40 mil (64 km) od delty Mekongu ji dotáhl mateřský člun Spearhead. Miniponorka řízená Vernonem Colesem pátrala po dvojici kabelů pomocí vlečeného háku. Když nalezla první, vyzvedla jej do výšky 3 m od mořského dna, kde ho potápěč Ken Briggs přerušil speciálním řezákem. Po chvíli Britové objevili i druhý kabel, se kterým udělal krátký proces potápěč Adam Bergius. Po úspěšné misi se Spearhead s XE-4 ve vleku vrátil 3. srpna na základnu. 

Při operaci Foil si XE-5 vzala na mušku kabel položený mezi Hongkongem a Singapurem. Jako nejsnazší se jevilo jej přeříznout u ostrova Lamma nedaleko prvně zmíněného města, kam trpasličí člun dovlekla ponorka Selene. Vodič se podařilo najít rychle, jenže dvojice potápěčů musela pracovat za děsivých podmínek – obklopena vrstvou páchnoucího bahna, za nulové viditelnosti a s neustálým rizikem otravy. Ačkoliv oba muži podnikli několik pokusů o přerušení kabelu, nebyli si jisti, zda se jim podařilo úkol splnit. Teprve po kapitulaci Japonska Britové zjistili, že XE-5 opravdu uspěla. Obě ponorky dosáhly bezpečí labuanského přístavu 6. srpna 1945.

Proti křižníkům 

Jedna z nejnebezpečnějších akcí miniponorek v Tichomoří se uskutečnila na konci července 1945. Nesla označení Struggle a dvojice trpasličích člunů při ní měla napadnout japonské kotviště v Singapuru. Britská vojska se po dobytí Rangúnu blížila k přístavu a generálové se obávali, že zakotvené japonské těžké křižníky by mohly způsobit pěchotě ztráty. Posádka XE-1 obdržela rozkaz použít nálože a přísavné miny proti Mjókó, XE-3 dostala na starost Takao. Oba křižníky byly poškozeny v předchozích bojích a neschopné plavby na širém moři, avšak v roli pobřežních baterií stále budily respekt. 

Mateřské ponorky s „trpaslíky“ ve vleku vyrazily k cílům 26. července, k útoku došlo v noci z 30. na 31. července. Plavba Johorským průlivem zabrala miniponorce 11 h, další 2 h trvalo hledání zamaskovaného cíle. Přes řadu potíží svrhla XE-3 nálože a potápěč James Magennis upevnil miny na trup Takaa. Nouzově přitom použil i kus lana (magnety nedržely na trupu dost pevně) a člun se stáhl k vlečné ponorce Stygian. 

TIP: Hlavou proti zdi: Námořní bitva v průlivu Surigao 1944 (1)

Mezitím se XE-1 zdržela kličkováním před strážními plavidly a její velitel poručík John Smart si uvědomil, že nemá dost času k dosažení cíle. Mjókó totiž kotvil o více než 3 km hlouběji v přístavu a nálože z XE-3 by explodovaly dřív, než by Smart kotviště opustil. XE-1 tedy nakladla svá „vejce“ také pod Takao a vrátila se k mateřskému Sparku. Exploze vyrvala v trupu křižníku obří díru a voda zaplavila důležité oddíly včetně skladišť munice, takže loď do konce války už nevypálila jedinou ránu. Fraser a Magennis byli vyznamenáni Victoriiným křížem a medailí se dočkali i všichni ostatní členové obou posádek.

Dlouho bylo nezpochybnitelnou skutečností, že k břehům nového kontinentu dorazil jako první Kryštof Kolumbus roku 1492. V 19. století se však začaly objevovat hlasy, že vikingové mohli na svých spolehlivých lodích přeplout Atlantik už o zhruba 500 let dříve. Tuto teorii, jejíž základ ležel v písemných pramenech, zpočátku odborná veřejnost nepřijímala. Zaprvé neexistovaly žádné hmotné doklady o přítomnosti Evropanů kdekoliv na pobřeží Ameriky a zadruhé se zpochybňovala možnost překonat zrádný Atlantik na vikinských plavidlech. Oba argumenty se podařilo přesvědčivě vyvrátit. 

Náhodný objev 

Co tedy tvrdí středověké prameny? Groenlendiga saga neboli Sága o Gróňanech popisuje cestu Islanďana Bjarniho Herjólfssona na konci léta roku 986. Plul do pro něj neznámého Grónska, jež odjeli kolonizovat jeho rodiče s objevitelem Erikem Rudým. V silném větru a mlze se však Bjarni odchýlil od kurzu. Jakmile se vyčasilo, spatřil na západě lesnatou zemi s nízkými kopci. Tak ovšem cíl jeho cesty vypadat neměl. Viking nechtěl nové břehy zkoumat, takže, aniž by spočinul nohou na pevnině, pokračoval dál na sever. Po dvou dnech narazil na další, tentokrát rovinatou krajinu pokrytou lesem a zanedlouho doplul ke skalnatým břehům. Odtud zamířil na východ, až konečně dorazil do Grónska. 

Leif se plaví na západ 

Bjarniho vyprávění zaujalo Leifa Erikssona, syna Erika Rudého, a rozhodl se neznámou zemi prozkoumat. Vyplul z Grónska kolem roku 1000 a zopakoval jeho cestu, avšak v opačném směru. Nejprve tedy doplul ke „skalnaté zemi“, kterou pojmenoval Helluland. Ačkoliv debata, která část pobřeží to mohla být, stále není definitivně uzavřena, odborníci se víceméně shodnou na tom, že se jedná o Baffinův ostrov. 

„Lesnatá země“ neboli Markland bude nejspíš Labrador a mírně zvlněnou lesnatou krajinu Leif pojmenoval Vinland, což znamená buď „země vína“, nebo „země pastvin“. (Jedná se nejspíš o Newfoundland.) Právě tam posádka přezimovala a na jaře odplula zpět domů. 

První kolonisté 

Sága mluví ještě o několika dalších výpravách v následujících letech, z nichž za zmínku stojí určitě ta, vedená Leifovým bratrem Thorvaldem. Právě při ní totiž poprvé došlo k setkání s domorodými obyvateli, které vikingové nazývají skrelingové. Při tomto zjevně násilném střetu sám Thorvald podlehl zranění šípem. Přímým důkazem, že se tato dvě etnika určitě potkala, může být indiánský hrot, který se našel roku 1930 v Grónsku.

Asi nejznámější expedici podnikl kolem roku 1020 Thorfinn Karlsefni. Měl totiž daleko větší ambici než pouhý průzkum neznámého světadílu. Chtěl založit stálou kolonii. S šedesáti muži, pěti ženami a spoustou dobytka zde strávil tři roky. Za tu dobu zde jeho žena porodila syna, ale úmorné střety se skrelingy osadníky vyčerpaly natolik, že se raději vrátili zpět do Evropy. Nejspíš následovaly i další výpravy, ale ságy o nich mlčí.

Definitivní důkaz

K písemným pramenům se později přidal i hmatatelný doklad vikinské přítomnosti na územích dnešní Kanady nebo USA. Norští manželé Ingstadovi narazili roku 1960 na pozůstatky vikinského osídlení na ostrově Newfoundland v L'Anse aux Meadows. Vesnička sestávala z několika obytných chatrčí a kovárny, zbudovaných ze dřeva a rašelinových drnů. Nejspíš se nejednalo o trvalé osídlení, snad šlo o jakýsi základní tábor pro vikinské výpravy. Dnes je lokalita na Seznamu světového dědictví UNESCO a především přináší definitivní doklad přítomnosti evropských objevitelů na území Severní Ameriky dávno před Kryštofem Kolumbem.

Sildenafil, světoznámý pod komerčním názvem Viagra, původně vyvíjela společnost Pfizer jako lék na vysoký tlak a angínu pectoris. V tomto směru preparát příliš neuspěl, při klinických testech ale vyšlo najevo, že je velmi účinný v léčbě erektilní dysfunkce. Není to ale jediné využití tohoto léčiva – pod názvem Revatio se používá k léčbě vzácného onemocnění plicní arteriální hypertenze.

Viagra a mozek

Nový výzkum odborníků britské Londýnské univerzity nyní ukazuje, že by tato populární modrá pilulka mohla být prospěšná i pro stárnoucí mozek. V rozsáhlé studii vědci prostudovali zdravotní záznamy téměř 270 tisíc britských mužů starších 40 let, u nichž byla mezi lety 2000 a 2017 diagnostikována erektilní dysfunkce.

Badatelé se zaměřili se především na muže, u nichž byla diagnostikována Alzheimerova choroba. Následně studované muže (jednalo se o 1 119 případů) porovnávali podle toho, zda užívali Viagru a v jakém množstvím. Výsledky studie vědci zveřejnili počátkem února v odborném časopise Neurology.

Ukázalo se, že muži, kterým byla předepsána Viagra nebo podobný lék na erektilní dysfunkci, měli o 18 procent nižší riziko rozvoje Alzheimerovy choroby, v porovnání s muži, který takový lék neužívali. Muži, kteří užívali největší množství Viagry, byli chráněni nejvíce – riziko rozvoje tohoto neurodegenerativního onemocnění mozku u nich bylo dokonce o 44 procent nižší. 

TIP: Viagra neprodlužuje jen erekci: Muži, kteří ji užívají, mají delší i život

Přestože výsledky studie ukazují souvislost mezi nižším rizikem vzniku Alzheimerovy choroby a užíváním Viagry, neprokazují příčinu a následek. Je například možné, že uživatelé Viagry jsou obecně zdravější a fyzicky aktivnější. Fyzická aktivita je přitom podle vedoucí studie Ruth Brauerové obecně spojena s nižším rizikem rozvoje Alzheimerovy choroby. Příznivý vliv Viagry vědci přisuzují zlepšenému průtoku krve cévami, což je pro kondici mozku přínosné.

Když poprvé zahlédnete chrámy Abú Simbel, zatají se vám dech. Čtyři dvacetimetrové sochy shlížejí na návštěvníky a probouzejí v nich pocit, že by je dokázaly bez milosti zašlápnout, pokud by se jim taková myšlenka v kamenných hlavách zrodila. Přesně to byl také jejich zamýšlený efekt, který ovšem neměly vyvolávat u novodobých turistů, nýbrž v uctívačích egyptských bohů před 3 300 lety. 

Málokterý ze současných návštěvníků si bez nahlédnutí do bedekru uvědomí, že se nedívá na podobizny čtyř různých faraonů, ale na čtveřici idealizovaných portrétů jediného muže – faraona Ramesse II. Ten tak vyjádřil svoji božskost, která ve čtyřnásobném vtělení překonává obyčejnou malost běžného smrtelníka. 

Ohromit a zanechat v úžasu bylo od počátku hlavním úkolem Abú Simbelu. Ramesse II. zahájil jeho výstavbu okolo roku 1264 př. n. l. a během dvaceti let dovedla armáda řemeslníků cíl k dokonalosti. Vzhledem k technologickým možnostem doby šlo o bezprecedentní inženýrský výkon. Obrovský monument byl zamýšlený pro obyvatelstvo sousední Núbie (dnešního Súdánu), kterou Egypt částečně pohltil. Měl demonstrovat vojenskou, technickou, organizační i spirituální nadřazenost země na Nilu a účinek se skutečně dostavil – Núbijci se rychle „egyptizovali“ a převzali novou kulturu. Teprve mnohem později se ukázaly i nevýhody takového postupu: Po 700 letech se vojska vzkvétajícího núbijského království Kúš přes Egypt převalila a nastolila vládu „černých faraonů“. 

V příbytku bohů

Ačkoliv nejviditelnější část komplexu tvoří sochy Ramesse II., další poklady se ukrývají podél jejich nohou i v útrobách pískovcového masivu za nimi. U kolen kolosů jsou vytesány menší postavy, ovšem stále v nadživotní velikosti. Jde o členy rodiny, matku faraona, jeho manželky i nejvýznamnější ze synů a dcer. Zvláštní místo mezi prostředními obry zaujímá bůh slunce Re s hlavou sokola. A zvednete-li pohled ještě výš, uvidíte na vrcholu Velkého chrámu vlys s paviány, kteří vzývají vycházející slunce.

Vstupem mezi sedícími kolosy projdete do velké síně, podepírané osmi sloupy. Před každým z nich se tyčí další, tentokrát „jen“ desetimetrová socha Ramesse. Strop zdobí obrazy supů coby ochránců a symboly bohyně Nechbet, která se znázorňuje právě jako sup či kobra. Nakonec se dostanete do svatyně s velkými skulpturami bohů, jimž je chrám zasvěcen, tedy Re, Amuna a Ptaha. Komplex byl původně vystavěn tak, aby první paprsky slunce během jarní a podzimní rovnodennosti pronikly dovnitř, posouvaly se po stěnách a nakonec ozářily tři z výše zmíněných soch v hlubokém nitru stavby, 63 m od vstupu. Ptah jakožto vládce temnoty a podsvětí však zůstává navždy ve stínu. 

Pokud se k obřím skulpturám postavíte čelem, budete mít po pravé ruce druhý, menší chrám. Pojí se s královnou Nefertari, hlavní a údajně také nejoblíbenější manželkou Ramesse II. O jejím výjimečném postavení hovoří záznamy, podle nichž faraona doprovázela už od prvního dne jeho vlády při všech státních i náboženských příležitostech. Manžel ji přežil o mnoho let, a nejenže jí nechal postavit velkolepou hrobku (nachází se v Údolí královen nedaleko Luxoru), ale především jí zasvětil svatostánek, který sdílí se sluneční bohyní Hathor. 

Napětí stoupá 

Koncem 50. let se egyptská vláda rozhodla vybudovat na Nilu novou přehradu, protože starší nádrž z počátku století už kapacitně nedostačovala. Monumentální projekt Asuánské přehrady dosahoval národního významu: Plánovaná hydroelektrárna by pokryla potřeby celého egyptského průmyslu a vzniklé Násirovo jezero mělo utlumit tradiční výkyvy v průtoku mohutné řeky. Zabránilo by se tak nejen záplavám, ale rovněž obdobím sucha, jež sužovala zemědělství. 

Důležitost projektu však dalece překročila hranice Egypta, a dokonce vyvolala mezinárodní krizi. Půjčku na vybudování nádrže neschválila Světová banka na nátlak Spojených států, které nelibě nesly politické sbližování Egypta a SSSR. V reakci na to prezident Gamál Násir znárodnil Suezský průplav, významnou dopravní tepnu spojující Rudé a Středozemní moře a pověstnou „továrnu na peníze“. Británii a Francii se podobné nakládání s „jejich“ majetkem nelíbilo, načež zahájily invazi do africké země. Akce však skončila debaklem a obrovskou mezinárodní ostudou, která jen urychlila pád koloniálních dominií obou států. 

Jenže pokud byl Násir ochotný kvůli přehradě konfrontovat dvě vojenské supervelmoci, mohly ho zastavit prastaré chrámy, které by plánovaná nádrž zničila? Celý svět znal odpověď, a tudíž nezbylo než urychleně jednat.

Spasitelé z UNESCO

Horečnou aktivitu vyvíjel především fond UNESCO, který ironicky sídlí v Paříži. Dokázal k nenahraditelným monumentům přitáhnout pozornost celého světa – a následující události dnes připomínají, že lidstvo dokáže nejen válčit, ale také spojit síly k velkým projektům překračujícím možnosti jednotlivých států. Egyptskou vládu se podařilo přesvědčit o nutnosti chrámy zachovat, ačkoliv náklady byly obrovské. Jen cena přesunu největšího svatostánku se odhadovala na 40 milionů dolarů, v přepočtu zhruba dnešních 6,6 miliardy korun. A bylo třeba zachránit nikoliv jednu, nýbrž hned deset památek: Musely se rozebrat a znovu postavit na vyvýšeném místě, tak aby na ně vody přehrady nedosáhly. 

Přibližně polovinu peněz shromáždil fond od nejrůznějších dárců, včetně jinak negativně naladěných USA. Druhou část se pak zavázal pokrýt Egypt. Jeho rozhodnutí pramenilo stejně tak z lásky k vlastní historii jako z čistě pragmatických pohnutek – turistický průmysl se totiž později stal jedním z hlavních zdrojů ekonomiky země. Na místo se sjely stovky místních i zahraničních archeologů a inženýrů s úkolem vymyslet, jak mamutí projekt uvést do života. Na dlouhé přešlapování přitom nezbýval prostor: Egyptská vláda nehodlala s výstavbou přehrady otálet, a tak se záchrana chrámů proměnila v závod s časem. 

Kde se rodí respekt

Archeologickou část prací vedl od roku 1964 polský egyptolog Marian Michalowski, kterého Egypťané dobře znali díky početným vykopávkám, na nichž se podílel. Podpořil nápad na technické řešení přesunu z pera švédské firmy VBB, která tak převzala dohled nad inženýrskou fází. Odborníci přišli s tím, že je třeba celý komplex rozřezat na dvacetitunové kvádry a přemístit je o 200 metrů dál a 65 metrů výš – hladina přehrady měla vystoupat přesně o 60 metrů. 

V prvním stadiu bylo nejdůležitější všechno pečlivě vyměřit, nafotit a zakreslit. Chrámy měly být přeneseny s naprostou pečlivostí ve stejné vzdálenosti od sebe. K tomu posloužily nákresy a mapy okolí svatostánků, stejně jako jejich průčelí a interiérů, tak aby nedošlo k chybě. Během exkavačních prací stoupala archeologům voda doslova za zády současně s tím, jak rostla hráz dokončované přehrady – jen během prvního roku o 8 metrů. Okolo Abú Simbelu tak bylo nutné vytvořit jakousi suchou nádrž, „sarkofág“, který by zabránil přelití stoupající hladiny Asuánu. 

Šlo o boj s časem i se stavebními postupy. Inženýři se od archeologů museli naučit, že sochy nepředstavují kámen jako každý jiný, ale že se jedná o nenahraditelný kus historie, kterou může ztráta či zničení jediného bloku nenávratně poškodit. Archeologové naopak museli upustit od pochopitelné, ovšem v aktuálních podmínkách neudržitelné představy, že se chrám podaří přenést bez nejmenší změny a do každého detailu. Kompromis zněl, že se řezy skulptur a reliéfů provedou výhradně pomocí ručních pil a nikdy nepůjdou přes tváře soch ani cenné detaily. Vnitřní kostra chrámu pak měla zůstat po novém usazení na pohled zcela stejná, ovšem konstrukčně moderní. 

Staronový div

Během čtyř let se podařilo památku rozřezat, přenést na nové místo a opět sestavit. Inženýři vytvořili umělý kopec a jeho čelo osadili pískovcovými bloky, které připomínají původní skalní stěnu. Ve skutečnosti jde o ohromný železobetonový dóm s výškou 25 metrů a průměrem 60 metrů, v jehož útrobách pak byly bloky vnitřních chrámů pečlivě uspořádány. Samotný dóm je ovšem zevnitř svatostánku také viditelný a tvoří jakousi dodatečnou atrakci, nad níž se tají dech.

Devět let po dokončení základních prací, roku 1979, se chrám dostal na seznam světového kulturního dědictví UNESCO a zařadil se mezi egyptské ikony. Díky modernímu přesunu jde o technicky nejlépe zajištěnou starou památku africké země. Bohaté noční nasvícení pak turistům umožňuje tam jako na jedno z mála míst legálně vstoupit i uprostřed noci a užít si dotyk minulosti s pocitem mystiky.  

„Nemoc modrých uší“ je navzdory svému až poetickému názvu velmi obávaným onemocněním prasat, které způsobuje chovatelům obrovské ekonomické ztráty. Nazývá se též reprodukční a respirační syndrom prasat (PRRS, Porcine reproductive and respiratory syndrome), je známé od roku 1987 a ohrožuje chovy v mnoha koutech světa.

Původcem této nemoci je malý RNA virus PRRSV, který se přenáší kontaktem i vzduchem. Dnes je tento syndrom jednou z nejnebezpečnějších infekčních chorob, které ohrožují chovy prasat, a nikoliv náhodou se mu přezdívá prasečí AIDS. Postihuje hlavně selata, která mají při nakažení touto nemocí vysokou úmrtnost.

Editace chrání prasata před virem

Úspěch v boji s touto nemocí nepřinesly ani zavedené očkovací programy, které namísto úplné ochrany, přinášely „pouze“ mírnější průběh onemocnění. Americký výzkumný tým, který vedl Brian Burger ze společnosti Genus Research & Development, proto využil genetický editor CRISPR a s jeho pomocí vytvořil upravená prasata, která jsou proti viru PRRSV odolná. Výsledky výzkumu Burgerova týmu se nedávno objevily v odborném časopisu CRISPR Journal.

Vědci v tomto případě editorem CRISPR upravili gen pro protein CD163, který je preferovaný virem PRRSV jako místo, kde se virus přichytí na buňce, aby do ní pronikl. Výsledkem genetického zásahu nejsou prasata náchylná k infekci virem PRRSV, jinak jsou ale normální.

Podle vědců jde o významný úspěch v živočišné výrobě, který by měl přinést zlepšení zdraví chovaných prasat, omezení nákladů na jejich chov, a také snížení spotřeby antibiotik, která se používají kvůli výskytu infekcí v chovech, byť u viróz je jejich použití fakticky zbytečné. Podle kritiků by geneticky vylepšená prasata mohla omezit motivaci chovatelů ke zlepšování životních podmínek prasat a paradoxně vést k šíření dalších infekčních nemocí. Na trhu by se vylepšená prasata, odolná proti viru „modrých uší,“ mohla objevit během dvou let.

Když kamenná planeta obíhá velmi blízko své mateřské hvězdě, je to pro ni neštěstí. Intenzivní záření takovou planetu extrémně ohřívá a postupně ji připravuje o hmotu. O tom, že by taková planeta byla obyvatelná, nemůže být ani řeč. Přesto jsou exoplanety s ultrakrátkou oběžnou periodou pro astronomy velmi zajímavé. Mohou totiž sloužit jako přírodní laboratoře pro výzkum atmosféry. Díky extrémním podmínkám je jejich atmosféra patrná pro nejvýkonnější teleskopy.

Početný mezinárodní tým astronomů nedávno potvrdil objev nové exoplanety s ultrakrátkou oběžnou periodou TOI-1347 b. Svou mateřskou hvězdu obkrouží jednou za 20 hodin a 24 minut. Planetu objevil americký vesmírný dalekohled TESS (Transiting Exoplanet Survey Satellite).

Žhavá superzemě

Jak vyplývá z výsledků výzkumu, které doposud neprošly recenzním řízením, hvězda TOI-1347 je o něco lehčí a o něco menší než Slunce. Planetární systém vznikl někdy před 1 až 1,8 miliardou let. TOI-1347 b je superzemě, jejíž velikost odpovídá asi 1,8 Zemím. Zároveň má velmi neobvyklou hmotnost asi 11,1 Zemí. Kromě TOI-1347 b tam TESS objevil podobnou exoplanetu TOI-1347 c, jejíž pozorování přinesla rozporuplné informace a její parametry nejsou úplně jasné. Je ale každopádně mnohem lehčí.

Exoplanety s ultrakrátkou oběžnou periodou se velmi liší od horkých jupiterů. Jejich povrch pokrývají roztavené horniny a jiná je i jejich atmosféra. Odborníci odhadují, že taková exoplaneta obíhá kolem zhruba 1 ze 200 hvězd podobných Slunci. TOI-1347 b je přitom nejtěžší exoplanetou s ultrakrátkou oběžnou periodou, jakou jsme doposud objevili.

TIP: Nově objevená exoplaneta je zřejmě z poloviny pokrytá oceánem lávy

Podle vědců je na exoplanetě TOI-1347 b nejvíce zajímavá atmosféra. Je totiž velmi hustá a neprůhledná pro viditelné světlo. Určitě ji podle vědců netvoří vodík s heliem, jak by tomu bylo u plynného obra. Takovou atmosféru by dávno roztrhalo záření hvězdy. Atmosféru TOI-1347 b mohou tvořit mračna výparů hornin anebo by celý povrch exoplanety mohl být roztavený a občas z něho tryskají do atmosféry těžší chemické prvky jako třeba sodík.
 

Český kronikář, tak řečený Dalimil zachytil ve verších poslední okamžiky Václavova života v okamžiku, kdy se připravoval na válečné tažení do Polska: Král na Krakov táhl, došel k Olomouci, jeho dům byl návštěv plný ve dne v noci, takže odpočinout mohl si jen zřídka. Právě v den před velkým svátkem Dominika chtěl si po poledni zdřímnout aspoň krátce. Před komnatu jeho tajně Durynk vkrad se, nebyl už tam nikdo kromě komorníka. Durynk přikrčil se v temném koutě zticha. Král se vzbudí, vstane, přenáramně vzdychá, pošle pro děkana, je mu smutno, divně. A tu Durynk vnikne do královy síně, na schod pomáhá mu a v tom okamžiku vbodne bezbrannému králi v hrdlo dýku. 

Král opilec? 

V roce 1289 se králi Václavovi II. a jeho ženě Gutě Habsburské narodila dvojčata – chlapec a děvče. Zatímco holčička po několika letech zemřela, hoch prospíval a rostl ve statného jinocha a nadějného dědice trůnu. Již v devíti letech byl zasnouben s dcerou uherského panovníka Ondřeje III. Alžbětou a již o tři roky později jej část magnátů (hojně motivovaných kutnohorským stříbrem) prohlásila králem Uher. Mimo to se mladík mohl těšit také na polskou korunu, kterou od roku 1300 držel jeho otec. 

První léta života však mladý Václav podle všeho trávil zcela jinými starostmi. Na budínském dvoře, na kterém pobýval, totiž dle všeho panovaly uvolněnější mravy než v Praze a život následníka trůnu nabízel nejedno potěšení. „Dokud se totiž král Václav zdržoval v Uhrách, měl s sebou mnoho panských a šlechtických synů z Čech, a ti v ničemném styku svedli poddajnou mysl mladíka k mnohým nepřístojnostem. Král s nimi totiž začal dovádět, denně pít silné víno až do opilosti, trávit noci bez spánku, od rána, kdy měl být přítomen službám božím nebo naléhavým poradám, až do poledních hodin spát a sotva se zdvihl od skončeného oběda, věnoval se prázdným hovorům a povídačkám. Jeho srdce totiž křivila společnost, takže se nebál ani Boha, ani lidí. Také v noci, když byl sám rozpálen vínem, synové urozených od něho získávali královské statky a hrady v Čechách a listiny na ně podle své libosti“, psal kronikář Beneš Krabice z Veitmile. 

Zdá se však, že dlouho přijímaný obraz krále jakožto opilce a zhýralce není zcela spravedlivý. Soudobí historici pověst Václava III. mírně rehabilitují a poukazují na to, že příběhy o rozdávání majetků v opilosti nemají solidní základ v jiných historických pramenech. Je tak prostě možné, že doboví kronikáři – především autor Zbraslavské kroniky Petr Žitavský – se snažili obraz mladého panovníka mírně poškodit, aby vyzdvihli význam jeho otce. 

Dluhy kam se podíváš 

To souvisí s dalším významným problémem, který na mladého Václava čekal. Jeho předchůdce prováděl na přelomu století velkorysou zahraniční politiku, na jejíž pokrytí už nestačily ani výnosy z těžby stříbra. Svému synovi tak kromě dvou královských korun přenechal hlavně astronomické dluhy často kryté zástavami královských statků – umírající panovník údajně na smrtelné posteli svého nástupce zapřísahal, aby jeho pohledávky splatil. Podle některých kronikářů právě zjištění, že státní kasa zeje prázdnotou, přimělo mladého panovníka okolo roku 1306 k zásadní proměně chování a napravení se. Petr Žitavský tuto údajnou proměnu pro změnu připsal rozmluvě se zbraslavským opatem Konrádem, který mladému muži „promluvil do duše“. 

Buď jak buď, poté co Václav III. usedl roku 1305 na český trůn, musel se kromě jiného permanentně zabývat i finančními obtížemi. To se ukázalo jako jedna z klíčových obtíží jeho kratičké vlády. Další představovaly komplikované vztahy s domácí šlechtou. Podle všeho se jedním ze zlomových okamžiků poměru panovníka k elitám země stal v říjnu 1305 jeho neuvážený sňatek s dcerou nepříliš významného těšínského vévody Měška Violou. Příslušníci aristokracie Václavovi vyčítali, že neuposlechl jejich rad a nenašel si významnější manželku, která by posílila pozici království. 

Třecí plochu také nepochybně představovala králova snaha oslabit vliv šlechty a získat zpět hrady a statky zastavené v minulosti jeho otcem. Beneš Krabice z Veitmile zachytil moment, kdy si král údajně dal svolat část panstva a poté „postavil do řady stejný počet nových hrnců, kolik bylo pánů, a jmenuje jednotlivé hrnce jmény jednotlivých pánů, po pořádku do nich tloukl a říkal: ‚Ty, takový a takový pán, vrať mi takový hrad, jejž držíš. Tak rozbiji hlavy svých poddaných, kteří se proti mně postaví na odpor a vzbouří.‘“ 

Každý na své náklady 

Další problém představovala složitá diplomatická situace, do níž se ambiciózní Přemyslovci v předchozích letech dostali. Nový panovník nejprve napravil vztahy s habsburským vévodou Albrechtem, který uznal právo českého krále na Polsko. Protože situace v Uhrách se stávala neudržitelnou, rezignoval 9. října 1305 na svatoštěpánskou korunu a spolu s právem na trůn ji odevzdal dolnobavorskému vévodovi Otovi III. Tím se podařilo zajistit vlastní pozice v srdci Evropy a nyní mohl Václav upřít svou pozornost na severovýchod. 

Polský vzdorokrál Ladislav Lokýtek z rodu Piastovců po smrti Václava II. začal nabírat na vlivu a v květnu následujícího roku obsadil Krakov. Pokud chtěl mladý Přemyslovec zachránit své pozice v Polsku, nezbývalo než se vydat na válečné tažení. Ale jak to udělat, když bohaté zdroje stříbra vysychaly? V těžké situaci musel Václav přikročit ke krajně nepopulárnímu řešení. Na jaře 1306 svolal do Olomouce zemskou hotovost – tedy vojsko českých a moravských pánů, kteří měli náklady na válečné tažení platit z vlastních kapes. Když se setkal s odporem, pohrozil král konfiskací majetku neposlušným šlechticům. Za krajně napjaté situace se tedy na Moravě začalo shromažďovat přemyslovské vojsko. 

Záhadná vražda 

Do města na Hané záhy přibyl i sám král. Ubytoval se na olomouckém hradě v tehdejším biskupském areálu v domě děkana olomoucké kapituly Budislava, jenž může být nazván i palácem. Tam jednoho horkého letního odpoledne odpočíval, cítil se naprosto bezpečně, zdánlivě obklopen jen přáteli a spojenci, kteří měli táhnout po jeho boku do války. Pak se šel projít na čerstvý vzduch do západní části kapitulního děkanství, kde ale na něj čekal vrah, který nožem ukončil jeho život. 

Samotný akt popsali kronikáři různě. Zatímco výše citovaný Dalimil hovoří o jednom útoku na krk, Petr Žitavský líčí situaci trochu jinak: „Kdosi, kdo naprosto nesmí být pokládán za člověka, nýbrž spíše za společníka satanova, původce zločinu, nepřítel proti přírodě, sedlina a puch vší špatnosti, přistoupil k mladíkovi, který nikterak netušil úklady, a maje vhodnou příležitost, zranil ho třemi smrtelnými ranami a utekl. Divíme se však všichni, že se dosud až dodnes neví, kdo byl najisto pachatelem tak nezměrné hanebnosti. Byl však spatřen jakýsi rytíř, řečený Konrád z Botenštejna, rodem Durynk, jak vyskočil z paláce, drže v ruce zkrvavený nůž, a utíkal; a ti, kteří byli venku, ho chytili a jako vraha králova zabili, dříve než mohl promluvit nějaké slova.“ Bez ohledu na to, kolikrát a kam atentátník krále bodl, byl jeho útok úspěšný a Václav zemřel.

Nad zločinem samotným dodnes visí řada otazníků. Ačkoliv oba kronikáři popsali jako vraha jakéhosi Durynka jménem Konrád, je více než zřejmé, že šlo pouze o nájemného zabijáka, který jednal z vyššího popudu. Seznam podezřelých je dlouhý, sahá od českých šlechticů, kterým se nechtělo na dlouhé a nákladné válečné tažení, přes polského Ladislava Lokýtka, který by tak vyřešil problém svého konkurenta bez válečného střetnutí, až po Albrechta Habsburského, který se záhy pokusil na český trůn dosadit svého syna Rudolfa. Každopádně vražda mladého krále a vymření Přemyslovců po meči ukončily časy politické a ekonomické prosperity a uvrhly zemi do několikaletých zmatků a vnitřních válek.

Vypuknutí druhé světové války a přímé ohrožení anglických břehů postavilo Británii před nutnost hledat nové formy ochrany proti nepřátelským útokům ze vzduchu a moře. Zvlášť zranitelná byla v tomto ohledu ústí velkých řek. Ta představovala jednak vynikající orientační bod bombardérů Luftwaffe a jako rušné křižovatky vodních cest také lákavý cíl pro kladení námořních min. 

Inspirace v minulosti

Britové se proto rozhodli vybudovat předsunuté pásmo obrany, které by sloužilo ke včasnému varování, pomáhalo odrážet letecké útoky a bránilo zaminování ústí řek. V letech 1941–1943 tak došlo k výstavbě důmyslných konstrukcí, které nepotřebovaly ani píď pevniny, a podle svého duchovního otce Guye A. Maunsella (1884–1961) získaly později název Maunsellovy pevnosti. 

Guy Maunsell, bývalý důstojník Royal Engineers, patřil před válkou k průkopníkům nových postupů v námořním stavitelství. Tento uznávaný odborník na využití předpjatého betonu (technologie řešící problém nízké pevnosti betonu v tahu, zejména v mostním stavitelství) přišel s projektem Návrh na zřízení Martello věží pro obranu ústí Temže. (Martello Tower, dělové pevnůstky kruhového půdorysu se stavěly k ochraně pobřeží Británie v období napoleonských válek.) 

Záměrem bylo zbudovat jejich moderní obdobu ve vodách Severního moře. Maunsell navrhl sestavit je z prefabrikovaných dílů na pevnině a poté odtáhnout remorkéry na místo, kde budou usazeny na mořské dno. Projekt se podařilo dokončit v listopadu 1940, setkal se však s rozporuplnou reakcí admirality. Ta se obávala, že betonové bloky budou nestabilní a mohly by se během plavby na neklidném moři převrátit. Následovala proto ještě řada jednání a zkoušek, než byl plán 6. března 1941 schválen.

Čtyři námořní „strýčkové“

Každou ze čtyř Maunsellem navržených pevností tvořily dva mohutné železobetonové sloupy vsazené do 51 m dlouhé a 27 m široké pontonové základny. Výška dutých sloupů o průměru 7,3 m činila 18 m. Nad nimi byla vztyčena zbraňová plošina, vyzbrojená dvěma 3,7palcovými (94mm) protiletadlovými děly a dvěma kanony Bofors ráže 40 mm. Prostor v obou nosných sloupech byl rozdělen do sedmi podlaží. V horním se nacházely generátory, další posloužilo jako ubikace pro posádku, skladovací prostory a nádrže na sladkou vodu. Nad zbraňovou plošinou se nalézala ještě nástavba s ubikacemi důstojníků, kuchyní a stanovištěm obsluhy radaru. 

Plošinu spojovala s pobřežím kromě vysílačky i telefonní linka. Součástí každé pevnosti bylo rovněž železné schodiště pro přístup na obslužné molo a jeřáb k vyzvedávání zásob. Posádku tvořilo 120 příslušníků Royal Navy. 

První z pevností, Rough Sands (kódové jméno Uncle one, U1), vyplula z doků v Tilbury ráno 9. února 1942. Čtyři remorkéry dorazily s objemným břemenem na určené místo asi 15 km východně od Harwiche až 11. února kolem 16.00. Základna pevnosti zde byla zaplavena tak, aby se potopila asi v hloubce 11 m a v 16.45 dosedla na mořské dno. Místo se tehdy ještě nacházelo v mezinárodních vodách, přesto byla pevnost z pobřeží viditelná. K umístění dalších „strýčků“ U2–U4 (Sunk Head, Tongue Sands a Knock John) pak došlo do srpna 1942. 

Pod dojmem úspěšného zapojení námořních pevností do pobřežní obrany připravil Maunsell další, tentokrát armádní projekt, určený k protiletecké ochraně přístupů k Liverpoolu. V tomto případě však byla zvolena nová konstrukce, která se dala postavit podstatně rychleji. Ústí řeky Mersey a Liverpoolský záliv mají písčité dno a Maunsell věděl, že je příliš měkké, aby uneslo původní robustní pontonové pevnosti. Proto navrhl alternativní řešení. Nové pevnosti měly stát na betonové mříži, která nebránila přirozenému pohybu písčitého dna. Z původního velkorysého plánu byly nakonec do prosince 1943 realizovány pouze tři pevnosti v Liverpoolském zálivu a tři v ústí Temže. Výstavba u Portsmouthu nebo Belfastu se neuskutečnila.

Armádní pevnosti

Objekty se skládaly ze sedmi samostatných věží navzájem spojených lávkami. Výzbroj tvořená čtyřmi 3,7palcovými děly a dvěma kanony Bofors byla soustředěna v pěti dělových věžích obklopujících centrální řídicí věž, zatímco věž se světlomety stála poněkud stranou. Ze základní mříže vyrůstaly čtyři železobetonové nohy. Nástavbu tvořil osmiboký dvoupodlažní objekt s ocelovými stěnami o síle 6 mm. Každá věž měla generátor a kotel pro vytápění ubikací a ohřev vody. Byla v ní také kuchyně, odpočinková místnost a skladiště, zatímco bojová stanoviště se nacházela na střeše. Věže nesly zásobníky sladké a mořské vody, věže s boforsy a světlomety i nádrže paliva. Jeho dodávku zajišťovala soustava potrubí podél spojovacích lávek. 

Výroba každé pevnosti trvala asi osm týdnů. Hotové věže pak odtáhly na místo speciálně zkonstruované čluny. Jako první se osadila věž s kanony Bofors, aby zajistila protileteckou ochranu stavby, která trvala několik dní. 

V nevelkých pevnostech sloužilo 165 mužů, a tak byly životní podmínky posádek obtížné. Jednotvárné, ale odpovědné hlídkování nad nehostinným mořem, trvající zpravidla 4–6 týdnů v kuse, neustálý hukot generátorů a zápach nafty, to vše činilo ze zdánlivě „ulejvácké vojny“ řeholi, která si nezadala se službou na válečných lodích. Není divu, že řada mužů začala časem trpět psychickými potížemi a došlo dokonce k případům sebevražd. Proto se začalo o duševní stav posádek více dbát. Muži dostali pokyn ve volném čase například malovat, vyřezávat nebo dokonce plést. Nejlepší práce byla zpravidla odměněna láhví rumu. V pevnostech nechyběli ani domácí mazlíčci.

Opuštění strážci pobřeží 

Pevnosti v ústí Mersey se do bojových operací nikdy nezapojily. Jejich postupná likvidace začala už v 50. letech, neboť ohrožovaly rušný provoz před liverpoolským přístavem. Naproti tomu posádky na východním pobřeží během války sestřelily nejméně 22 německých letounů, zničily 31 střel V-1 a jeden motorový člun. Důležitou roli hrály i při záchraně sestřelených letců. 

TIP: Rozhodující bitvy druhé světové války: Přežití ostrova svobody

Krátce po válce byly i pevnosti v ústí Temže opuštěny. Některé čekala demontáž, jiné, například Tongue Sands v roce 1996, vzaly za své kvůli mořským bouřím. V 60. letech však část z nich začala žít druhým životem, když se na nich usadili provozovatelé pirátského rozhlasového vysílání, a jedna se dokonce stala samozvaným knížectvím. Chátrající stavby se také objevily jako kulisy ve videoklipech kapel U2 nebo Prodigy. 

Roku 2003 vznikl zajímavý projekt na záchranu armádní pevnosti Red Sands. Ta si v roce 2020 „zahrála“ i ve filmu Artemis Fowl z produkce Walt Disney Pictures jako tajné výslechové středisko MI6. Zapomenut nebyl l ani Guy Maunsell. Jedna z pamětních desek na památníku britským ženistům v Arromanches připomíná, že právě on byl autorem původního konceptu plovoucího přístavu Mulberry, použitého úspěšně během vylodění v Normandii.