Calbraith Perry Rodgers je obrovský, téměř dva metry vysoký a sto kilo vážící chlap. Jak napovídá jeho tělesná schránka, je to dobrodruh se zálibou v adrenalinu. Hraje americký fotbal, zajímají ho rychlé plachetnice a auta. Jednoho říjnového dne roku 1910 si v novinách přečte inzerát nabízející 50 000 dolarů prvnímu člověku, který zvládne do jednoho měsíce od startu přeletět USA. Okamžitě se rozhodne zkusit své štěstí. Co na tom, že v letadle ještě nikdy neseděl! Úplná neznámá to pro něj však nebyla, jeho příbuzní se aviatice horlivě věnovali.

Soukromý vlak

V roce 1911 slaví letadlo teprve své osmé narozeniny. Létající stroje zatím připomínají křehké slupky, do nichž platí vstup „jen na vlastní nebezpečí“. Nemají žádné navigační přístroje ani světla, takže s nimi není možné letět v noci. Neexistují ani žádná letiště.

Cal si proto předem musí promyslet trasu, najít vhodné přistávací plochy a způsoby provádění oprav a doplňování paliva. Je mu jasné, že náklady na uskutečnění jeho snu budou obrovské. Naštěstí se mu ale podaří najít sponzora. Výrobce šumivé limonády Vin Fiz slíbí Calovi, že mu výměnou za propagaci svého nápoje zaplatí pět dolarů za každou dokončenou míli závodu. Nic mu tak nebrání dát věci do pohybu.

Prvním krokem je koupě letadla. Jako jeden z prvních soukromníků si přímo od otců letectví – bratří Wrightů – pořizuje dvouplošník EX o síle 35 koní. Letadlo s maximální rychlostí 97 kilometrů za hodinu a doletem 300 kilometrů ho přijde na 5 000 dolarů. Další nutností jsou letecké zkoušky, po nichž se v srpnu 1911 stává 49. člověkem v dějinách, který má v kapse mezinárodní pilotní průkaz. Jako poslední povinnost zbývá zajistit podpůrný tým, který ho bude následovat na palubě soukromého vlaku. Vlak poveze palivo, náhradní díly, opraváře, automobil a také Calovu manželku a matku.

Strastiplný let

Na šest a půl tisíce kilometrů dlouhou výpravu se Cal nakonec vydává 17. září 1911 z New Yorku. Před startem si zapaluje svůj oblíbený doutník a vznáší se do nebes. První den jde všechno hladce. Během necelých dvou hodin zdolává 170 kilometrů. Kdyby dál pokračoval tímto tempem, měl by první cenu v kapse. Hned druhý den ale havaruje a oprava se protáhne na dva dny.

Celá Calova cesta je odrazem těchto prvních zvratů osudu. Někdy jde vše jako po másle a Cal překonává velké vzdálenosti během pár desítek minut. Jindy tráví celé dny čekáním na opravy, nebo dokonce po nemocnicích, kde ho lékaři dávají dohromady. Havaroval během závodu celkem šestnáctkrát! Naštěstí ale nikdy neutrpí natolik závažné zranění, které by mu zabránilo pokračovat v závodu. Výpis z jeho nemocniční karty by byl ale hrozivý: zabodnuté ocelové střepiny, popálení horkým olejem, zlomeniny či stržený skalp!

Pokřtěn v Pacifiku

Po strastiplné cestě Cal konečně 5. listopadu 1911 přistává v cíli, kde ho vítají tisíce nadšených přihlížejících. Poprvé v dějinách někdo přeletěl celý kontinent! Co na tom, že Cal výhru nezískal. Se sedmdesáti mezipřistáními mu let trval 49 dní a ve vzduchu strávil celkem osmdesát hodin a dvě minuty. Jeho letadlo během cesty prošlo tolika opravami, že z něj zůstalo jen pár originálních kusů, například kormidlo nebo nádržky na olej. Zbytek museli technici kompletně vyměnit.

Do cíle určeného soutěží sice doletěl, ale poté se rozhodl pokračovat ještě o něco dál, aby ukončil cestu od oceánu k oceánu. Dne 10. prosince se vydal zdolat posledních 32 kilometrů, které ho dělily od vln Pacifiku. Radostí bez sebe přistál na pláži a vjel do vody. Jeho americká odysea byla dokonána! 

Tělesa za oběžnou drahou Neptunu jsou vzhledem k extrémně nízkým teplotám považovaná za místa neslučitelná se životem jak jej známe. Životadárné Slunce se z těchto světů jeví jako sice relatvně jasná hvězda, mnoho tepla k nim z něj ale nedorazí. Nedávná pozorování Webbova dalekohledu ale ukazují, že by to nemusela být tak úplně pravda.

Zajímavý objev se týká velkých těles, trpasličích planet 136199 Eris a mírně šišaté 136472 Makemake. Ukazuje se totiž, že by obě tyto trpasličí planety mohly být stále geologicky aktivní. To zásadně mění náš pohled na objekty tohoto typu, včetně možného výskytu života.

Spektra trpasličích planet

Jak vyplývá z doposud nezveřejněné a nerecenzované studie, tým amerických odborníků, který vedl Christopher Glein z Jihozápadního výzkumného institutu v San Antoniu, prozkoumal spektra záření získaná z pozorování uvedených trpasličích planet prostřednictvím Webbova vesmírného dalekohledu.

Analýzy dat ukázaly, že některé z plynů, jejichž stopy byly ve spektrech obou trpasličích planet detekovány, lze vysvětlit pouze nedávnou nebo právě probíhající geologickou aktivitou. Podle vědců jde nejspíš o kryovulkanickou aktivitu spojenou s hydrotermálními průduchy, jimiž se plyny dostávají na povrch trpasličí planety.

TIP: Plutova sestřička Makemake není sama: Hubble u ní objevil malý měsíc

Spektra z Eris a Makemake obsahují stopy více různých plynů, ale vědce zaujal především metan. Nízký poměr deuteria k vodíku v tomto metanu prozrazuje, že vznikl v astronomicky nedávné době (maximálně několika milionů let), což ukazuje na geologickou aktivitu. Pro vědce jde o překvapení, především u trpasličí planety Makemake, jejíž velikost odpovídá přibližně 60 procentům Pluta. Podle dřívějších představ by totiž taková velikost neměla stačit na uvedené geologické procesy.

Římské město Londinium, první známý předchůdce dnešního Londýna, bylo založeno krátce před rokem 50 našeho letopočtu. Na rozdíl od mnoha římských měst v Evropě a Asii nevzniklo Londinium v místě předchozího osídlení místními obyvateli, ale bylo vybudováno na zelené louce. Během zániku původní Římské říše význam Londinia upadal a v 5. století bylo opuštěno.

Po příchodu Sasů vzniklo v 7. století našeho letopočtu západně od původního Londinia saské město Lundenwic, původně jako obchodní stanice na Temži. Dnes jsou pozůstatky tohoto dávného města překryty zástavbou Londýna z různých období historie. Přesto je ale archeologové mají občas příležitost zkoumat, když v Londýně probíhají stavební práce.

Vykopávky raného středověku v Londýně

Archeologové týmu „Archaeology South-East“ Londýnské univerzity nedávno prozkoumali nově objevené pozůstatky města Lundenwic, na které narazili dělníci během rekonstrukce londýnské Národní galerie, která se nachází na Trafalgarském náměstí. Jde o ohniště, různé jámy a další nálezy, které ukazují, že Lundenwic byl mnohem větší, než si odborníci původně mysleli.

Radiokarbonové datování objeveného ohniště určilo jeho původ do doby mezi lety 659 až 774. Archeologové kromě toho objevili řadu dalších nálezů z mladších období, včetně zdí, které zřejmě pocházejí ze 17. nebo 18. století. Londýn je doslova bezedná pokladnice zajímavých archeologických nálezů.

„Důkazy, které jsme objevili, ukazují, že se centrum města Lundenwic rozprostíralo na větší ploše a dál západním směrem, než jsme si původně mysleli,“ potvrzuje archeolog Stephen White z týmu Archaeology South-East, který vedl vykopávky. „Mimo jiné jsme rádi, že můžeme sdílet tyto nové objevy s dalšími, především mladými Londýňany.“ 

Tortillové chipsy obvykle nemívají chuť, kterou byste si chtěli dopřát ve formě destilátu. Společnost Doritos se však rozhodla, že její lupínky Nacho Cheese a tvrdý alkohol jdou ruku v ruce. Lihovar Empirical s ní souhlasil a esenci získanou ze slaných pochutin tzv. vakuovou destilací „uzavřel“ do láhve. 

Bizarní drink tak chipsy připomíná vůní i chutí, podle výrobce se ovšem hodí spíš do koktejlů Margarita či Bloody Mary a samostatně ho budou popíjet asi jen opravdoví fajnšmekři. Láhev vyjde v přepočtu na 1 500 korun.

Pro destilérku Empirical rozhodně nejde o první podobný počin. Pánové Danes Lars Williams a Mark Emil Hermansen, kteří za ní stojí, mají na svém kontě řadu velmi neobvyklých alkoholických nápojů, při jejichž přípravě používají originální ingredience a nekonvenční postupy. Nápoje Empirical tak často nezapadají do zažitých kategorií gin, rum, whisky nebo vodka.

Klima bylo před tisíci lety výrazně chladnější než dnes, v letních měsících dosahovaly průměrné teploty tří až pěti stupňů. Zamrzlou krajinou celoročně pokrytou sněhem táhla stáda sobů, divokých koní a skupiny mamutů. Velkou část země pokrýval obtížně schůdný terén a hlavní trasy zvěře i lidí tak vedly obvykle kolem velkých řek od Dunaje na jihu až dále na sever k Odře. První Homo sapiens přišli do Evropy někdy před 50 000 lety, kdy v naší krajině žili ještě neandertálci. Ve střední fázi mladého paleolitu (před 33 000–22 000), v období takzvaného gravettienu se na našem území objevily početné lovecké tlupy lidí migrující za stády zvěře. 

Dobře živení pralidé 

Tyto významné obyvatele naší krajiny známe pouze díky archeologickým nálezům, nevíme proto mnoho o jejich historii, ale máme představu o tom, jak žili. Sídliště lovců mamutů se obvykle nacházela u příhodných toků na stráních kopců. Většinou šlo o několik velkých prostorných obydlí (obvykle ne více než 10) se stěnami izolovanými proti mrazu. 

Základní konstrukční prvky představovalo dřevo a kosti, stěny se vyplňovaly hlínou a drny, v letních měsících se pak stavěly stany potažené kůží, případně březovou kůrou. Vnitřku vévodilo ohniště, nacházela se zde ale také místa na skladování masa a sušení kůží. Mezi obydlími se pak rozkládaly prostory na zpracování kořisti, zásoby dříví na oheň a někdy také skládky kostí. 

Na jednom z nejznámějších nalezených osídlení v Dolních Věstonicích mohlo žít podle archeologů až 100 lidí. Další známé osady v Předmostí či Landeku zatím odhadnout jejich skutečnou velikost ani počty obyvatel neumožňují. Ačkoliv se hovoří o lovcích mamutů, jídelníčku gravettienců vévodily spíše zajíci a další drobní savci, které bylo možné chytat do pastí. Nedávné analýzy nasvědčují, že tito lidé snad mohli pro případ nouze chovat soby, které mohli uhlídat také pomocí psů. Na velké chobotnatce se zřejmě vydávali pouze několikrát do roka. 

Dodnes není zcela jasné, jakým způsobem takový lov probíhal – dnešní badatelé se kloní k teorii, že lidé po obřích tvorech vrhali oštěpy, zřejmě za pomoci dvouručních vrhačů. Důležitou součást potravy samozřejmě tvořila také rostlinná složka. Každopádně analýzy zubů těchto lidí prokázaly, že byli dobře živeni a téměř nikdy netrpěli hlady. 

Propojený svět 

Zdá se, že ve světě dávných lovců mamutů probíhala čilá komunikace a obchodní ruch. Archeologové již nějaký čas zkoumají distribuci silicitů – barevných kamenných surovin jako pazourku a radiolaritu z Polska a Bílých Karpat. Ty putovaly často stovky kilometrů a doložené příklady plýtvání dokazují, že jich musel být relativní dostatek. Přitom daleko bližší surovinový zdroj brněnského šedého rohovce ze Stránské skály byl opomíjen. Dokladem transportu na dálku budiž i slavná Willendorfská venuše nalezená v rakouském Aggsbachu – byla vyřezána, vybroušena a vyhlazena z vápence, který pocházel právě z asi 150 kilometrů vzdálené Stránské skály u Brna. Někteří badatelé se také domnívají, že různé tlupy se mohly příležitostně spojovat, například ke společnému lovu na mamuty. 

Moravské prostředí se vyznačovalo některými specialitami, mimo jiné užitím přelomových technologií. Lidé zde například používali metodu broušení některých kamenných nástrojů, dovedli také tkát textilie. Podle všeho znali i keramickou hlínu, kterou však využívali primárně k výrobě dekorativních předmětů a figurek. 

Odchod ze scény 

Mladý paleolit, zejména období gravettienu, představoval ve střední Evropě absolutní vrchol lovecko-sběračských komunit. V relativně krátké době však následoval strmý pád. V gravettienu se šlo setkat s velkými sídlišti, krásnými loveckými zbraněmi, dokonalým opracováním kamenné industrie, s uměním i první keramikou. Jenomže svět lovců a sběračů se pomalu, ale jistě chýlil ke svému konci. Co za to mohlo? 

Třeba právě obří cirkulace energetického potenciálu uvnitř mladopaleolitických společenstev. Máte-li zásobu potravy a nejste ve stresu, můžete se bez problémů oddávat i takovým činnostem, jako je rozmnožování. Lidská populace se kontinuálně zvětšovala. Příroda však nedokázala poskytnout nevyčerpatelné zdroje potravy a dlouho funkční ekologický systém se začínal postupně hroutit. Lovecký způsob života pomalu končil a člověk musel najít jiný způsob, jak přežít. 

Našel ho, když začal potenciální potravu ve velkém domestikovat. Nejdříve zvířata a posléze rostliny. Přechod k zemědělství nebyl náhlý rozmar, ale důsledek výrazné sociální a ekologické změny. Budoucnost patřila pěstování a chovu, a nikoliv lovu. 

Idol hojnosti a plodnosti

Zřejmě nejznámější artefakt spojený s kulturou lovců mamutů u nás představuje Věstonická venuše. Plastika dobře živené ženy s velkými prsy, výraznými hýžděmi a tukovými záhyby na zádech vznikla někdy v letech 29 000–21 000 př. n. l. Je vysoká 11,5 cm a přes boky široká 4,4 cm. Tvář nemá venuše znázorněnu, pouze oči jsou naznačeny šikmými rýhami a na temeni hlavy přiléhající kvůli absenci krku přímo na ramena se nacházejí čtyři otvory. 

Díky výrazným ženským partiím byly zpočátku paleolitické venuše (nalezené v různých pravěkých lokalitách) vnímány jako erotické pomůcky neboli jakási pravěká pornografie. Později však převládla hypotéza o kultu plodnosti. Sošky s výraznými boky, břichem a prsy podle ní měly představovat ženy, matky, které byly schopny přivádět na svět zdravé potomky. V současné době se lze také setkat s názory, že plastiky kyprých žen mohly zrcadlit stravovací strategii obyvatelstva, kterou bylo hromadění podkožního tuku v zájmu přežití nepříznivých podmínek doby ledové. 

Kořeny Vesmírného dalekohledu Jamese Webba (neboli James Webb Space Telescope, JWST), lze při troše dobré vůle vystopovat až do roku 1977. Tehdy se na půdě Jet Propulsion Laboratory v kalifornské Pasadeně realizovala studie budoucího velkého teleskopu se zrcadlem o průměru 10–12 m: Mělo jít o nástupce Hubbleova vesmírného dalekohledu (alias Hubble Space Telescope, HST), který se ovšem nacházel teprve v prvopočátcích vývoje. Nicméně vědci a technici NASA se již tehdy „dívali za horizont“ a řešili budoucí směrování kosmické astronomie. Výstupem zmíněné studie se stal teleskop Large Deployable Reflector, LDR, u něhož se problém s výrobou a vynesením hlavního zrcadla na oběžnou dráhu řešil složením z desítek šestiúhelníkových segmentů.

Raketoplán to zvládne

Skládací zrcadlo, které se nakonec u JWST skutečně uplatnilo, bohužel nepředstavovalo recept na všechny problémy. Značně rozměrný přístroj se totiž musel vtěsnat do nákladového prostoru raketoplánu o průměru 4,3 m a délce 18,3 m. Americká kosmonautika v té době razila filozofii „všechno na raketoplán“ a klasické nosiče opouštěla. Bylo tedy jasné, že budoucí teleskop musí za každou cenu využít uvedený dopravní prostředek.

Nakonec se ovšem našlo šalamounské řešení. S omezením rozměrů nákladového prostoru nebyl spokojený ani jeden z největších zamýšlených uživatelů raketoplánů, a sice americké letectvo. Už v 70. letech proto rozvíjelo projekt, který by umožnil létat s rozměrnějšími aparaturami, a dospělo k velmi neortodoxní myšlence – umístit náklad na špici vnější odhazovací nádrže, jež by se prodloužila, získala by aerodynamický kryt, a právě pod ním by mohlo spočívat vynášené zařízení. Kryt mohl mít průměr jako vlastní nádrž, tedy 8,4 m, nebo být dokonce širší: Letectvo zpracovalo studii na průměry vynášeného nákladu 7,6 m a 10,6 m. Při použití takto modifikované součásti sestavy by raketoplán samozřejmě nemohl nést žádné vybavení v nákladovém prostoru – všechna jeho energie by šla na dopravení nestandardní nádrže i s nákladem na oběžnou dráhu.

A pak se nabízela ještě možnost použít „nákladní raketoplán“. Zatímco klasický vesmírný letoun měl kabinu pro posádku, nákladový prostor, tepelný štít či křídla, jeho zvažovaný protějšek by dostal do vínku jen motorovou sekci. Vznikl by tak supernosič s kapacitou 70–80 tun nákladu, zcela dostačující pro mimořádné mise, i když drahý: kyslíko-vodíkové motory běžně určené k opakovanému použití by se totiž zahazovaly. Nákladový prostor by ovšem mohl mít jakýkoliv tvar, přičemž mezi zvažované podoby patřil i disk o průměru 20 m, pro vynesení zrcadla velkého teleskopu jako stvořený.

Bude teleskop na Měsíci?

V 80. letech panovalo okolo budoucího kosmického teleskopu ticho po pěšině, neboť NASA měla jiné starosti: uvedení raketoplánů do provozu, následnou havárii Challengeru, začínající program kosmické stanice a v neposlední řadě i vývoj Hubbleova dalekohledu. Teprve v září 1989 se v Marylandu konal workshop s výmluvným názvem The Next Generation Space Telescope (NGST), tedy „kosmický teleskop příští generace“, kde byly položeny základy Webbova dalekohledu.

Na akci se sešli vědci, technici, manažeři NASA i zástupci kontraktorů a řešili, jak by mohl teleskop s plánovaným vypuštěním kolem roku 2005 vypadat. Jaké ponese přístroje? Jaké bude mít rozměry? Jak ho dostat na oběžnou dráhu? A na jakou? Tisíce otázek, málo odpovědí. Výstup workshopu každopádně zněl, že pro NGST aktuálně nejsou k dispozici technologie a že není možné připravit optickou soustavu požadované kvality, která by celý projekt ospravedlnila. Přístroje, jimiž měla být observatoř vybavena, zkrátka nešlo v roce 1989 vyrobit. Přesto se měly práce postupně rozjet – vždyť do startu zbývalo ještě šestnáct let. Všichni věřili v technologický pokrok a v to, že bude potřebná technika dostupná již v následující dekádě.

Na zmíněném workshopu rovněž zaznělo, že se nízká oběžná dráha pro budoucí teleskop nehodí, a jakákoliv vyšší zase znamenala problém pro předpokládaný servis zajišťovaný astronauty. Volba proto padla na lunární povrch. Jen o několik týdnů dřív, v červenci 1989, totiž prezident George Bush vyhlásil program Space Exploration Initiative, v jehož rámci se měli lidé vrátit na Měsíc. Teleskop na povrchu zemského souputníka tudíž tvořil součást popsané iniciativy. Zrcadlo mělo mít průměr 10–16 m a servis by čas od času obstaraly přilétající posádky. Přes den měl zařízení krýt přístřešek na kolejích a pozorování by se odehrávala po dobu lunární noci, tedy vždy zhruba 14 pozemských dní. Šlo hlavně o udržení co nejnižší teploty, kvůli níž má současný JWST rozměrné tepelné štíty.

Projekt pomalu ožívá

V 90. letech se začala pod taktovkou Goddard Space Flight Center a za pomoci průmyslových partnerů jako TRW, Ball či Lockheed rozpracovávat podoba a cena budoucího teleskopu. Projekt však nepatřil mezi priority: NASA se potýkala s radikálním snižováním rozpočtu, navíc zahajovala spolupráci s Ruskem, která naopak významnou část financí polykala, a pomalu se rodila i Mezinárodní vesmírná stanice. Připočteme-li úvodní blamáž se špatně vybroušeným zrcadlem Hubbleova teleskopu, bylo jasné, že s astronomickou super­observatoří bude lepší počkat.

Znovu se o ní začalo hovořit až na přelomu let 1997 a 1998. Hubble po opravářské misi prokázal svůj význam a zároveň vrcholil program velkých astronomických observatoří: V jeho rámci zamířil v roce 1990 do kosmu právě HST určený pro studium ve viditelném a infračerveném oboru, dále Compton (1991) pro sledování tvrdého rentgenového a gama-záření, Chandra (1999) pro oblast měkkého rentgenového záření, a nakonec i Spitzer (2003) pracující v infračerveném spektru. Vývoj teleskopu příští generace měl začít v roce 2003 a se startem se počítalo o čtyři až pět let později. Odhad nákladů se původně pohyboval pouze okolo 500 milionů dolarů, později vzrostl na miliardu.

Cesta se tedy pomalu otevírala a zbývalo vyřešit podobu budoucího přístroje. Vznikly čtyři na sobě nezávislé studie: Goddard Space Flight Center NASA počítalo se zrcadlem o průměru osmi metrů a s rozkládacím štítem z pevných panelů, který měl přístrojovému vybavení garantovat teplotu v rozmezí −183 °C až −223 °C. Firma Ball Aerospace také preferovala osmimetrové primární zrcadlo a tepelnou ochranu ze čtyř fóliových štítů. Návrh od Lockheed Martin se zrcadlem o průměru šest metrů a s klasickým tubusem byl nejkonzervativnější. Nakonec společnost TRW představila projekt zahrnující pět ochranných fólií a čtyřmetrové zrcadlo tvořené šesti šestiúhelníky.

Z každého návrhu se nakonec uplatnilo něco a v roce 1999 mohla NASA prezentovat budoucí přístroj s osmimetrovým zrcadlem, tvořeným 36 segmenty, jenže… Jeho hmotnost se měla pohybovat v desítkách tun, což bylo nerealistické z mnoha důvodů, od problémů s nosičem až po stabilizaci či jiné operace na oběžné dráze. Teleskop měl každopádně představovat ohromnou technologickou výzvu a NASA zůstávala i po zkušenostech s Hubblem opatrná. Bylo jasné, že s novými technologiemi nejspíš nepůjde vše napoprvé, takže by bylo dobré je nejprve odzkoušet. Proto se v roce 2000 zrodil demonstrátor Nexus Space Telescope, jenž by se dal s odstupem času označit jako „Webb Junior“. Měl prověřit fungování zrcadel (nesl by jen tři), jejich aretaci, rozkládání ochranných štítů i tepelnou regulaci.

Ve stadiu klinické smrti

V roce 2002 vybrala americká kosmická agentura společnost TRW jako hlavního dodavatele zařízení nově pojmenovaného Vesmírný dalekohled Jamese Webba, přičemž cenový strop byl stanoven na 2,5 miliardy dolarů a se startem se počítalo kolem roku 2011. O rok později však TRW pohltila firma Northrop Grumman, nicméně tou dobou se již intenzivně vyvíjely nové technologie a mimo jiné se řešil materiál zrcadel – mezi beryliem a nízkorozpínavým sklem nakonec padla volba na první zmíněné. Souběžně se definovala podoba astronomického přístroje: Nejprve se počítalo se zrcadlem o průměru 6–8 m, ovšem testy, výzkum a vývoj poukázaly na optimální hodnotu 6,5 m.

Program se však záhy dostal do potíží, byl špatně řízený a rozpočet rostl. Aby se alespoň opticky ušetřily nějaké prostředky, škrtla NASA demonstrační misi Nexus. V roce 2007 pak přizvala ke spolupráci Evropskou kosmickou agenturu, jež měla dodat raketu Ariane 5 a také 1,5 přístroje ze čtyř, dále obslužný personál, know-how i zkušenosti. Přesto se růstu nákladů nepodařilo zabránit. V roce 2010 byl rozpočet výrazně překročen a interní studie NASA uváděla, že se program musí urychleně podpořit injekcí ve výši 1,5 miliardy dolarů, což téměř odpovídalo původnímu rozpočtu. Očekávané náklady překračovaly šest miliard dolarů a otevřeně se hovořilo o tom, že se Webbův teleskop nachází ve stadiu klinické smrti.

Šestého července 2011 zasedal výbor pro vědu při Sněmovně reprezentantů a doporučil projekt okamžitě zastavit a zrušit. Byl předražený, nezvládnutý, technicky „mimo“, a přitom nikdo nevěděl, kolik peněz ještě spolkne ani kdy se poletí. Přesto NASA nakonec zahájila „záchrannou misi“: Rozhodla se rozvolnit tempo prací, start nově nasměrovala do roku 2018 a cenový strop byl stanoven na 8,7 miliardy dolarů. Kongres přidal stovky milionů a kosmická agentura uvolnila svoje rezervní fondy. Zlé jazyky tvrdily, že šlo o záměr – čím je projekt dražší a čím víc se do něj investovalo, tím hůř se ruší.

Přes překážky ke hvězdám

V roce 2011, tedy deset let před startem, bylo hotovo 75 % letového hardwaru. Následovaly roky zkoušek, integrací a testů. Došlo k odhalení problémů s poškozenou elektroinstalací či s mechanickými prvky, jež hrály klíčovou roli ve správném rozložení přístroje v kosmu. Když byl teleskop konečně hotový, projevily se potíže s jeho chováním ve vakuově-tepelné komoře. Start se neustále odkládal, Webb se proměnil v „nekonečný příběh“. Ani již téměř finální datum vynesení do kosmu v březnu 2021 nebylo možné dodržet, a to kvůli pandemii covidu, která si v roce 2020 vynutila 50% snížení stavu personálu zapojeného do kompletování a zkoušek přístroje.

V květnu téhož roku inženýři z Northrop Grumman úspěšně otestovali důležitou část konstrukce JWST, označovanou jako Deployable Tower Assembly. Hlavním úkolem zmíněného dílu bylo vytvořit dostatečně velkou mezeru mezi horní částí observatoře, tedy pozlacenými zrcadly s vědeckými přístroji, a spodní sekcí, kde se nachází o poznání teplejší elektronika a pohonný systém. Díky mezeře mezi nimi může aktivní i pasivní chladicí systém teleskopu mnohem snáz ochladit zrcadla a senzory na mimořádně nízké teploty, nutné pro optimální vědecký výzkum. Den D pro Webbův teleskop nakonec nadešel 25. prosince 2021, kdy se nám po dekádách peripetií otevřel úplně nový vesmír. 

Moderní technologie se projevily i ve výrobě potravin. Takzvané ultrazpracované či průmyslově zpracované potraviny vznikají průmyslovým zpracováním surovin, jehož účelem je výrobu potravin zjednodušit, zrychlit a zlevnit. Bývají dlouho skladovatelné a typicky obsahují řadu přídatných látek, aditiv, které vylepšují jejich vlastnosti.

Naopak na štíru bývají s látkami nezbytnými pro zdravou výživu, jako jsou vitamíny, minerály nebo vlákninou. Ultrazpracované potraviny jsou velmi rozmanité, od slazených a mléčných nápojů, přes snídaňové cereálie, sušenky a snacky po instantní nudle a polévky nebo fastfoody.

Průmyslové stravování

Obecné povědomí o škodlivosti průmyslově zpracovaných potravin není valné. Nová rozsáhlá analýza, kterou v těchto dnech uveřejnil odborný časopis British Medical Journal, názorně ukazuje, jak početné jsou možné nepříznivé fyzické i duševní následky konzumace těchto potravin.

Melissa Laneová z australské Deakinovy univerzity a její kolegové analyzovali výsledky celkem 45 přehledových studií, které byly publikovány v posledních třech letech a nebyly placeny společnostmi, které vyrábějí ultrazpracované potraviny. Vznikla tím rozsáhlá zastřešující zpráva, která zahrnuje data o téměř 10 milionech lidí.

TIP: Výzkum varuje: Průmyslová jídla mohou souviset s časnějšími úmrtími

Výsledky analýz ukazují, že konzumace ultrazpracovaných potravin souvisí s vyšším rizikem více než 30 nepříznivých zdravotních stavů, včetně metabolických, kardiovaskulárních, respiračních, onkologických či psychických problémů. Nejvíce markantní to bylo v případě 50% nárůstu úmrtí kvůli kardiovaskulárním chorobám, zhruba 50% nárůstu rizika úzkosti a dalších duševních poruch a 12% nárůstu rizika diabetu 2. typu.

Počátkem 30. let přišla Dělostřelecká správa Rudé armády s myšlenkou takzvaného triplexu neboli trojice zbraní využívajících stejnou lafetu. Špičky Rudé armády si od tohoto konceptu slibovaly zjednodušení výroby i údržby, v kontrastu s dobovými zvyklostmi měla navíc lafeta namísto na kolech spočívat na jednoduchém pásovém podvozku. 

Hory staré munice

Od něj se očekávalo, že zbrani poskytne vyšší stabilitu a schopnost střelby přímo z lafety bez nutnosti větších příprav. Koncept byl výhodný i z hlediska ekonomického – Sovětský svaz v meziválečných letech mohutně investoval do produkce pásových vozidel a mohl proto využít dostatek továren vybavených potřebným know-how. Jako první na popsané platformě vznikla těžká houfnice B-4 ráže 203 mm zaváděná do výzbroje od roku 1932, kterou o čtyři roky později následovala houfnice Br-2 kalibru 152 mm. Trojici měl doplnit nový moždíř určený pro útvary obléhacího dělostřelectva. 

Ty do té doby používaly francouzské moždíře Mortier de 280 TR modèle 1914 Schneider ráže 280 mm, které v roce 1915 zakoupila armáda carského Ruska a používala je jako moždíře vzor 1914/1915. V polovině 30. let ale již šlo o opotřebené a silně zastaralé typy, s 31 dostupnými kusy pak navíc jejich počet silně zaostával za mobilizačním plánem počítajícím s 66 moždíři. Tento problém měla vyřešit dvojice továren – leningradský závod Bolševik a stalingradská továrna Barikády. Kromě využití zmíněné pásové lafety měl nový moždíř používat stejnou munici jako vzor 1914/1915, které se ve skladech nacházelo dostatečné množství, a odpadla tím nutnost vyvíjet ke zbrani novou munici.

Překvapivý vítěz 

V prvním jmenovaném podniku byl úkol svěřen týmu konstruktéra Krupčatnikova, který dal projektu označení B-33. Ve Stalingradě se pak do práce pustili pod taktovkou šéfinženýra Ivanova, přičemž zbraň nesla název Br-5. Jako první k polním zkouškám předala svůj projekt továrna Bolševik, která prototyp B-33 dokončila v roce 1935. 

Z původního moždíře Schneider zbraň přejímala píst závěru, u pásového podvozku pak oproti houfnicím B-4 a Br-2 došlo k odstranění protizávaží, jehož roli měl v nabitém stavu zastat samotný závěr. K polním zkouškám B-33 putoval v dubnu 1936. V továrně Barikády práce trvaly déle a tamní konstruktéři prototyp Br-5 dokončili až v prosinci 1936. Oproti konkurenčnímu moždíři zbraň nevyužívala žádné komponenty z francouzského předchůdce a celkově šlo o větší a těžší konstrukci. Ke zkouškám tento typ dorazil v dubnu 1937. 

Výsledky polních testů určily jako vítěze jednoznačně B-33. Oproti Br-5 moždíř střílel přesněji i rychleji, díky lehčí konstrukci pak nabízel také lepší mobilitu. Zkušební komisaři zaznamenali pouze drobné technické nedostatky, které měla továrna co nejdříve napravit. Bylo proto naprostým překvapením, když ještě před ukončením testů padl pokyn k zahájení sériové výroby konkurenčního Br-5. Důvody tohoto rozhodnutí zůstávají dodnes tajemstvím, na každý pád ale byl Br-5 oficiálně zaveden do výzbroje jako 280mm moždíř vzor 1939. 

Objednávku na prvních sedm kusů obdržela továrna Barikády v květnu 1937, vinou řady technických problémů ale první moždíře zamířily k útvarům až v létě 1939. Do konce téhož roku vzniklo dalších 22 kusů a v roce 1940 továrna vyrobila 25 zbraní, než byla produkce zastavena. I s prototypy se tak počet dokončených moždířů zastavil na čísle 48.

Na vlastních nebo cizích pásech 

V konečné podobě představoval Br-5 skutečně masivní zbraň; bez hlavně (tvořící téměř polovinu hmotnosti) měla lafeta 2,6 m na výšku a 2,7 m na šířku, samotná drážkovaná hlaveň pak na délku měřila 17 ráží (4,75 m). O tlumení drtivého zpětného rázu se staral brzdovratný mechanismus kombinující hydraulický tlumič a hydropneumatický nárazník, na kterém se pohyb hlavně vzad zastavoval. Velkou část zpětného rázu absorbovalo i dlouhé rameno lafety, které se k ní připevňovalo při uvádění moždíře do palebné polohy. 

TIP: Obři ve službách Wehrmachtu: Německé těžké kanony (1)

Samotný pásový podvozek, základní část celého triplexu, disponoval jednoduchým odpružením a na každé straně měl čtveřici pojezdových koleček doplněnou dvěma napínacími kladkami a dvěma napínacími koly. Pro zajištění zbraně mohla obsluha čítající 15–17 mužů využít napevno instalovanou radlici, kterou v případě potřeby (typicky při střelbě na rozmáčeném či jinak měkkém povrchu) doplňovala přídavná sklopná radlice. Moždíř samotný spočíval na částečně otočné platformě umožňující odměr 8° na každou stranu.

Pásový podvozek umožňoval přesouvat sovětský moždíř Br-5 na krátké vzdálenosti rychlostí 5–8 km/h, kdy se celá lafeta zapřahala za pásový dělostřelecký tahač typu Vorošilovec. Při delších přesunech ale musela obsluha demontovat hlaveň a přepravovat ji odděleně na speciálním kolovém přívěsu s označením Br-10. Ten pak společně s pásovým podvozkem vlekaly lehčí pásové tahače Komintern, a to rychlostí nejvýše 25 km/h v závislosti na terénu.

V roce 1939 spatřilo světlo světa 34 tun vážící a sedmnáct metrů dlouhé monstrum Antarctic Snow Cruiser (Antarktický sněžný křižník), určené k průzkumu Antarktidy. Mohutný Snow Cruiser v obtížných podmínkách sice nefungoval tak, jak se očekávalo a nakonec byl v Antarktidě opuštěn, ovšem autorství největšího „offroadu“ světa si nakonec stejně připsali Američané: Vývojáři texaské společnosti LeTourneau postupně navrhli několik verzí pozemních vlaků, které nepotřebovaly koleje ani silnice. Původně měly sloužit těžařům dřeva v odlehlých končinách Aljašky, kde neexistovaly komunikace, ale během 50. let se ozvala také armáda, jež plánovala uprostřed divočiny vybudovat 63 protiraketových základen.

První kolos VC-12 Tournatrain s nosností 140 tun vznikl v letech 1953–1954 a dostal promyšlený pohon: Dieselový motor Cummins o výkonu 358 kilowattů roztáčel generátor, jenž bezztrátově napájel elektromotory umístěné na každém kole. Výkon se tak rovnoměrně rozložil na všech šestnáct kol, což usnadňovalo zdolávání terénu. Konstruktéři také každou z podhuštěných pneumatik opatřili hlubokým vzorkem, aby na sněhu neklouzaly. 

Svérázný kolos zaujal i šéfy armádního Velitelství pro výzkum a vývoj, kteří jej vyzkoušeli v poušti, v zasněžených horách i na zmrzlých grónských planinách. V roce 1954 pak armáda objednala tři experimentální jednotky s označením LCC-1, z nichž nejdelší měřila dodnes nepřekonaných 183 metrů. Trojice pozemních vlaků uspěla, a roku 1958 byl tudíž podepsán kontrakt na modernější a vůbec poslední verzi TC-497 Overland Train Mark II, s výkonem 861 kilowattů.

Ve slepé uličce

Firma LeTourneau vybavila svůj transportní speciál 54 podhuštěnými koly o průměru přes tři metry, která rozkládala tlak soupravy na měkkou půdu a hravě překonávala spadlé kmeny i mohutné balvany. Nakládku usnadňoval jeřáb v zadní části a šestičlenná posádka zvládla transportovat 150 tun materiálu na vzdálenost kolem 650 kilometrů, a to rychlostí zhruba 32 kilometrů v hodině. Zkrátka se zdálo, že pozemní vlaky čeká skvělá budoucnost. 

Záhy se však ukázalo, že jde o slepou uličku vývoje. Do bojových podmínek se nehodily, protože byly nápadné a velmi zranitelné. Navíc se na scéně objevily těžké nákladní vrtulníky Sikorsky Skycrane, které byly rychlejší, úspornější a nezastavilo je skoro nic. Už na podzim roku 1969 tak největší „offroad“ světa skončil na šrotišti.

Asi před 6 700 lety žily v západní Evropě poslední zbytky společenství lovců-sběračů, v tu dobu již společně s nově příchozími zemědělci neolitických kultur. Nebylo jich mnoho, přesto si ale udržovali nemalou genetickou diverzitu. Nový výzkum, na němž se podíleli švédští a francouzští odborníci, odhaluje strategii, která jim to umožňovala.

Mattias Jakobsson z Uppsalské univerzity a jeho spolupracovníci prostudovali genomy získané z koster lovců-sběračů, pohřbených v uvedené době na významných lokalitách Téviec a Hoedic ve francouzské Bretani. Jde o vůbec první studii, v níž vědci analyzovali více genomů lovců-sběračů ze stejného místa, kteří žili v době po příchodu neolitických zemědělců. Překvapivé výsledky výzkumu v těchto dnech zveřejnil vědecký časopis PNAS.

Genomy lovců-sběračů

Odborníci se doposud domnívali, že se komunity lovců-sběračů mísily s příchozími zemědělci a že docházelo k jejich vzájemným sňatkům. Analýzy genomů to ale nepotvrdily. Nebyla v nich ani stopa po DNA, která by pocházela od zemědělců. Poslední lovci-sběrači západní Evropy měli ale přesto poměrně vysokou genetickou diverzitu.

Ukázalo se totiž, že docházelo k výměně lidí mezi nepříbuznými skupinami lovců a sběračů. Výsledkem toho bylo, že spolu žilo několik navzájem nepříbuzných rodin. Tato strategie byla velmi účinná pro zachování potřebné genetické diverzity, která bránila nepříznivým genetickým důsledkům uzavírání sňatků mezi blízkými příbuznými. Dávní lovci a sběrači pochopitelně neměli ani tušení o genetice. Jejich uspořádání se ale ukázalo jako výhodné, takže se udrželo, až do doby, než je zcela vytlačili zemědělci. 

TIP: Vědci získali DNA z jediné kostry ztracené kultury Toaleanů ze Sulawesi

Na lokalitách Téviec a Hoedic se nachází řada hrobů, ve kterých je pohřbeno více lidí zároveň. To je pro evropská společenstva lovců-sběračů neobvyklé. Odborníci si až doposud mysleli, že jde o biologicky příbuzné jedince. Teď se ale ukázalo, že tomu tak není. Dokonce ani když byla v jednom hrobě pohřbena žena s dětmi, nejednalo se podle paleogenetiků o příbuzné. To naznačuje, že mezi našimi dávnými předky existovaly silné sociální vazby, které neměly nic společného s biologickou příbuzností a zůstávaly důležité i po smrti.