Závody poštovních holubů mají v Anglii dlouhou tradici. Jeho počátky sahají do 19. století, kdy holubí závody představovaly dostupnou zábavu chudých dělníků. Princip závodů je poměrně jednoduchý. Speciálně vycvičené ptáky dopraví pořadatelé na vybrané místo a společně je vypustí. Vítězí pták, který se v nejkratším čase vrátí domů.

Dnešní holubí šampioni se od těch poštovních z 19. století v mnohém liší. Procházejí speciálním výcvikem a dostává se jim špičkové péče. Jde o ptačí plnokrevníky, nebo chcete-li ptačí formule 1 - nejlepší jedinci dokáží během závodu letět rychlostí až 140 km/h a překonávají i tisícikilometrové vzdálenosti. 

Holubí formule 1

V chovu závodních holubů se dnes točí obrovské peníze. V roce 2020 se například belgický závodní holub New Kim prodal za rekordních 1,6 milionu eur (v přepočtu zhruba 44 milionů korun) a nejlepší holubi dokáží při závodech vydělat svým chovatelům obrovské peníze.

Holubí závody jsou ale trnem v oku ochráncům zvířat. Ptáci jsou podle ochranářů během nich vystaveni extrémní zátěži a mnoho holubů let na velkou vzdálenost nepřežije, ať už z důvodu vyčerpání nebo po útoku dravců. Za nejnebezpečnější považují ochránci zvířat závody přes Lamanšský průliv, který označují za „hřbitov holubů“.

Na protest proti pořádání závodů vydražili zástupci skupiny pro etické zacházení se zvířaty PETA, na tradiční charitativní aukci konané v anglickém Blackpoolu, trojici holubů, které do aukce věnoval britský panovník Karel III. Holubí trio, za které PETA zaplatila 1 500 liber (zhruba 40 tisíc korun), poté ochránci zvířat přemístili do ptačího útulku.

Britskému panovníkovi také ochránci zvířat adresovali výzvu, aby odmítl „archaickou a často smrtelnou zábavu“, kterou podle nich závody holubů představují. Podobným výzvám přitom čelila i Karlova matka královna Alžběta II., která byla patronkou několika holubářských spolků. 

Poté co se potvrdila zpráva o smrti Ludvíka Jagellonského, sešli se 13. září 1526 v Praze nejvyšší zemští úředníci a ostatní významné osobnosti českého politického života spolu se zástupci královských měst, aby se dohodli na dalším postupu. Po delším jednání se nakonec usnesli, že o novém panovníkovi se rozhodne svobodnou volbou na mimořádném sněmu, který se uskuteční 5. října 1526 v Praze. 

Zástup uchazečů 

V úvahu připadala celá řada osob. Z domácích kandidátů se do pozdějších historických prací dostala celkem čtyři jména. Prvním z nich byl kníže Karel Minsterberský, vnuk krále Jiřího z Poděbrad, který v době smrti Ludvíka Jagellonského zastával funkci nejvyššího hofmistra Království českého. Druhým domácím aspirantem na královskou korunu se stal kníže Fridrich II. Lehnický, příslušník vedlejší větvě někdejšího polského královského rodu Piastovců. Dalšími možnými kandidáty z řad českých pánů pak byli Zdeněk Lev z Rožmitálu (nejvyššího purkrabího Království českého) a východočeský magnát Vojtěch z Pernštejna, jenž vlastnil nejrozsáhlejší pozemkový majetek v Českých zemích. V prvotních spekulacích o možných aspirantech na český trůn se objevovala rovněž jména některých evropských vladařů. 

Reálné uchazeče však nabízely pouze tři strany. V Bavorsku na podzim 1526 panovali společně vévodové Vilém a Ludvík, kteří do českého „předvolebního“ boje vstoupili společně jako spolukandidáti. Nechť si čeští páni vyberou, kdo z nich by v případě bavorské volby usedl na trůn. Dalším vážným aspirantem byl polský král Zikmund I. Starý. Jeho delegace ale do Prahy nepřijela včas a o Zikmundovi se tak nakonec vůbec nejednalo. Za dané mocenské konstelace a s přihlédnutím k příbuzenským vazbám mezi zemřelým Ludvíkem a jednotlivými kandidáty měl tak největší šanci na královskou korunu arcivévoda Ferdinand Habsburský. 

Ze Španělska do Rakous 

Ferdinand se narodil v březnu 1503 ve španělském městě Alcalá de Henares, do rodiny kastilské a leonské královny Jany I. a jejího manžela Filipa I. Sličného. Dětství prožil na Pyrenejském poloostrově, odkud si do střední Evropy přivezl kulturní návyky i osoby jemu blízké, a především svůj rodný jazyk – španělštinu. V roce 1516 se ale vlády nad Španělskem ujal Ferdinandův starší bratr Karel V., který rozpustil jeho dvůr a mladšího sourozence poslal do Nizozemí. Samostatným vládcem se pak mladý Habsburk stal až v první polovině 20. let 16. století, kdy mu Karel postupně předal vládu nad rakouskými zeměmi.

Většina domácích šlechticů těžko mohla mít na podzim roku 1526 vůči Ferdinandovi nějaké výhrady. Byl vrstevníkem Ludvíka Jagellonského a ve svých zemích nevládl příliš dlouho. Přesto se ukázal jako schopný panovník, když rázně zasáhl proti rozsáhlým poddanským povstáním, která v době německé selské války (1524–1525) zachvátila západních část habsburských dědičných zemí. 

Ideální kandidát? 

Pro nominaci mladšího z habsburských bratří na český trůn hovořilo několik faktorů. Domácí šlechta na podzim 1526 mohla sotva znát stav habsburské dvorské pokladny. Přesto doufala, že Ferdinand má dostatečné finanční zdroje k uhrazení dluhů, které zůstaly po vládě Jagellonců. Dalším argumentem ve prospěch rakouského arcivévody byl strach z pokračující osmanské expanze do střední Evropy. Ferdinand jako možný budoucí český král a zároveň bratr císaře Svaté říše římské Karla V. skýtal dostatečné záruky, že v případě tureckého nebezpečí nezůstanou jeho země odkázány na vlastní vojenské síly, jako tomu bylo v případě česko-uherské personální unie jagellonské. 

Vedle výše zmíněných skutečností hrál ve prospěch arcivévody ještě jeden argument, a to ten nejdůležitější. Měl za manželku Annu Jagellonskou, sestru zesnulého krále Ludvíka. Podle znění takzvaných vídeňských svatebních smluv z roku 1515 měla nástupnická práva k českému království přejít přes Annu Jagellonskou jako „dědičku trůnu“ na jejího manžela. Podobná situace již v českých dějinách několikrát nastala. Sňatek s princeznou z domácího vymřelého královské rodu se stal jedním z argumentů při zvolení Jana Lucemburského a Albrechta Habsburského.

Bez volby to nepůjde 

Ferdinand hned od září 1526 vyvíjel značné úsilí, aby se svobodné volbě vyhnul. Nejprve požádal svého bratra císaře Karla V., aby mu z moci římského vladaře udělil Království české jako takzvané odumřelé říšské léno. Snažil se tak postavit české stavy před hotovou věc, kterou je možné pouze vzít na vědomí. Tímto krokem vyvolal mezi domácí šlechtou značnou nelibost a nedůvěru. Jeho bratr mu však v dopise ze září 1526 sdělil, že české země již přímo do svazku Svaté říše římské nenáležejí, a že tudíž nemá pravomoc udělil mu český královský titul jako léno. 

Ferdinand se po tomto neúspěchu pokusil ucházet o trůn jako manžel princezny Anny Jagellonské a žádal stavovskou obec, aby jej přijala za panovníka na základě dědického principu. Domácí šlechta ale argumentovala tím, že Anna se vdala již před Ludvíkovou smrtí. Podle zemských zvyklostí tedy ztratila nárok na podíl ze společného majetku jagellonské královské rodiny a nemá přímé dědičné nároky. A jelikož Ludvík nezplodil žádné potomky, došlo k přerušení dědičnosti panovnického titulu, a ten stává se „odumřelým“. V takovém případě, v souladu s ustanovením císaře Karla IV., měla nového vladaře svobodně zvolit „všechna obec“, tedy stavovské shromáždění. Arciknížete Ferdinanda proto nelze přijmout za krále. Ani tento pokus tedy Habsburkovi nevyšel, stále se však mohl ucházet o trůn jako jeden z kandidátů v rámci svobodné volby. 

Nikoliv tajná, ale neveřejná 

Nikdo v Čechách si na podzim roku 1526 osobně nepamatoval, jak se volí nový král. Zemský sněm proto postupně několika kroky dospěl k technickému provedení hlasování formou nepřímou a neveřejnou. Každý ze 24 voličů věděl, jak vybírali ostatní, ale předem přísahali, že výsledek jednání budou držet v tajnosti. Vybraných 24 pánů, rytířů a zástupců měst se tak uzavřelo v kapli svatého Václava v chrámu svatého Víta na Pražském hradě, aby zvolili jednoho z kandidátů. 

Zdeněk Lev z Rožmitálu pak předložil k posouzení celkem 11 možných uchazečů o český trůn, jejichž jména nebyla nikdy zveřejněna. Seznam se ale později zúžil na tři kandidáty, kteří jednoznačně projevili zájem zúčastnit se volby (Ludvík a Vilém Wittelsbachové a Ferdinand Habsburský). Představitelé zemského sněmu se totiž obávali, že ostatní uchazeči by nemuseli českou korunu přijmout, což by znamenalo obrovskou ostudu. V úterý 23. října byl pak nový český král konečně zvolen. Všichni účastníci volby se však zavázali mlčenlivostí a nesměli zatím prozradit, kdo vlastně zvítězil. Výsledek oznámili čeští stavové až o den později. Podle oficiálního prohlášení proběhla volba jednohlasně, všech 24 zástupců se tedy vyslovilo pro arciknížete Ferdinanda. 

Vyspělá politická kultura 

Zvolení nového krále představovalo mimořádný úspěch stavovské diplomacie a podmínky zakotvené ve volební kapitulaci, které museli kandidáti na český trůn ještě před výběrem odsouhlasit, se jevily jako dostatečná záruka k udržení stavovské převahy v systému dualistické vlády. Šlo také o projev vyspělé politické kultury, pro kterou bychom v tehdejší křesťanské Evropě nenalezli příliš mnoho analogií. Běžnou formu řešení nástupnických sporů v první čtvrtině 16. století představovala válka, k níž došlo například v Bavorsku či Württembersku. Další obvyklou praxí se stala přímá korupce uplatněná při volbě římské krále Karla V. v roce 1519. 

V českém případě ani k jednomu z těchto extrémů nedošlo, i když se později objevila tvrzení, že domácí stavové byli ovlivněni úplatky. Arcivévoda Ferdinand se však na podzim 1526 nacházel v tak špatné finanční situaci, že si jen těžko mohl dovolit nějaké výraznější úplatky. 

Král proti šlechtě 

Česká šlechta si za vlády slabých Jagellonců uzurpovala značnou část moci a stala se spoluvládkyní ve státě. Nový panovník ale nehodlal něco podobného připustit. Před nástupem na trůn se sice zavázal, že bude respektovat svobodu vyznání, zachová práva a privilegia českých stavů a přenese své sídlo do Prahy, ale z těchto slibů nesplnil skoro nic. Po své korunovaci se usadil ve Vídni, kde začal zřizovat centrální úřady, které pozvolna přejímaly určité stavovské pravomoci. Zároveň zatížil české země neúměrnými daněmi, jednak aby rozšířil své sídlo ve Vídni a také kvůli pokračující válce „s Turkem“. 

Stejně tak se snažil omezit svobodu vyznání. Roku 1556 pozval do Čech jezuitský řád, jehož hlavním posláním se stala nejen misijní, ale i školská činnost. Jezuité tak přispívali k rekatolizační činnosti. O pět let později pak nechal Ferdinand znovu obsadit úřad pražského arcibiskupa, který nikdo nezastával od dob husitských válek. 

Přesto si uvědomoval nutnost smíru mezi katolíky a protestanty, proto roku 1564 vyjednal u papeže výjimku pro přijímání podobojí pro nekatolíky. Nutno ovšem dodat, že Habsburk postupně ztrácel o české země zájem. Ferdinand I. zemřel 25. července 1564 ve Vídni. Následujícího roku byly v souladu s panovníkovým přáním jeho ostatky přeneseny do Prahy, aby mohl spočinout vedle své manželky Anny Jagellonské. Nástupcem Ferdinanda I. Habsburského se stal jeho prvorozený syn Maxmilián II. Habsburský.

K dnešnímu dni bylo objeveno více než 5 000 planet obíhajících jiné hvězdy než Slunce, často v systémech značně odlišných od naší Sluneční soustavy. K pochopení toho, kde a jak tato různorodost vzniká, musí astronomové pozorovat disky bohaté na prach a plyn, které obklopují mladé hvězdy – samotné kolébky planetární tvorby. Ty se nejlépe hledají v obřích mračnech plynu, kde se rodí hvězdy.

Čerstvý výzkum mezinárodní skupiny astronomů je důkazem, že protoplanetární disky jsou stejně různorodé, jako zralé planetární systémy. „Některé z těchto disků disponují obrovskými spirálovitými rameny, za nimiž pravděpodobně stojí vzájemné působení obíhajících planet,“ vysvětluje Christian Ginski, vysokoškolský učitel na Irské národní univerzitě v Galway a hlavní autor jednoho ze tří článků publikovaných v časopise Astronomy & Astrophysics. 

„U jiných vidíme prstence a velké brázdy vyhloubené tvořícími se hvězdami, zatímco jiné se zdají být hladké a klidné se vším tím okolním ruchem,“ dodává Antonio Garufi, astronom na Arcetri Astrophysical Observatory, Italského národního institutu pro astrofyziku (INAF) a hlavní autor jednoho z článků.

Průlomový výzkum

Skupina studovala celkem 86 hvězd napříč třemi různými hvězdotvornými oblastmi v naší Galaxii: Býk a Chameleon I, které jsou okolo 600 světelných let daleko od Země, a Orion, mračno bohaté na plyn ve vzdálenosti 1 600 světelných let od nás, jenž je znám jako rodiště několika hvězd těžších než Slunce.

Ze sady dat, kterou měla skupina k dispozici, vyvodili vědci hned několik klíčových poznatků. Například v Orionu zjistili, že u vícečetných hvězdných systémů je existence velkých protoplanetárních disků méně pravděpodobná. Vzhledem k tomu, že na rozdíl od našeho Slunce má většina hvězd v naší Galaxii společníka, jde o zajímavé zjištění. Nepravidelný vzhled disků v této oblasti zase naznačuje, že by se v nich mohly skrývat masivní planety.

Vědci doufají, že jim stále se zlepšující technologie umožní ještě hlubší pohled do srdce systémů tvořících planety. Velké 39metrové zrcadlo na připravovaném ESO ELT (Extremely Large Telescope) kupříkladu umožní studovat vnitřní oblasti okolo mladých hvězd, kde by se mohly formovat kamenné planety, jako je ta naše. Do té doby jsou tyto velkolepé snímky pokladnicí dat, která jim pomáhají odhalit tajemství formování planet.

Podobně jako u lidí se i u psů poměrně často objevují nejrůznější nádory. Platí to především pro starší psy a větší plemena. Lidští pacienti mají k dispozici postupně se zvětšující arzenál léků a léčebných postupů, které je možné při léčbě rakoviny využít. Možnosti léčby psů jsou bohužel mnohem omezenější.

Veterináři obvykle využívají ozařování nebo chemoterapii, ale jejich účinnost je problematická. Léčba nádorů psů také bývá obtížně dostupná, což platí i pro její cenu. Výzkumný tým vedený odborníky americké Yaleovy univerzity vyšel z toho, že fyziologie lidí i psů se v řadě ohledů podobají, a vytvořil novou verzi původně jen lidské léčby, kterou je možné použít i u psů.

Preventivní vakcína

Uvedená léčba je založená na protinádorové vakcíně, která cílí na růstové faktory EGFR a HER2. Jde o proteiny, jejichž produkce je u některých typů nádorů nápadně zvýšená, například u rakoviny prsu nebo rakoviny tlustého střeva. Badatelé vyvinuli vakcínu, která vyvolává tvorbu polyklonálních protilátek proti proteinům EGFR a HER2. Výsledky výzkumu před časem zveřejnil odborný časopis Translational Oncology.

Vědci v průběhu uplynulých let uskutečnili řadu klinických testů, kterých se účastnilo přes 300 psů s různými typy nádorů. Ukázalo se, že u některých nádorů, s nimiž běžně psi přežívají zhruba jeden rok, se délka přežití téměř zdvojnásobila. Například psi s osteosarkomem, mají při současné léčbě šanci asi 35 procent, že budou žít rok po diagnóze. Uvedená vakcína jejich šance zvýšila na 60 procent.

TIP: Nakažlivá psí rakovina se kvůli námořním plavbám rozšířila po celém světě

Tým Yaleovy univerzity v současné době připravuje další výzkum, v jehož rámci chtějí vědci zjistit, zda by bylo možné uvedenou vakcínu použít jako prevenci u zdravých psů. Vakcína by mohla bránit samotnému vzniku nádoru, případně ho potlačit ve velmi rané fázi. Taková vakcína by přispěla ke spokojenému životu jak psů, tak i jejich majitelů.

Když se římský císař Hadrián rozhodl vybudovat na troskách Jeruzaléma, zničeného v první židovské válce, římské města Aelia Capitolina a zakázal Židům obřízku, vypuklo v roce 132 druhé celonárodní židovské povstání proti římské nadvládě, známé jako povstání Bar Kochby. Povstalci byli nejprve úspěšní a dobyli Jeruzalém a velkou část Judska. Pak ale Hadrián vyslal do boje svého nejlepšího velitele Sexta Julia Severa a s pomocí velké vojenské síly utopil povstání v krvi.

Povstání skončilo po třech letech, pro Židy velmi špatně. Nejen že Hadrián prosadil všechny své záměry, ze msty navíc přejmenoval téměř vylidněnou provincii Judeu na Palestinu a pokusil se tak vymazat Židy z historie. Značné množství Židů bylo zabito nebo zotročeno. Povstalci kladli poslední odpor v Judské poušti, kde je Římané nakonec pobili.

Mince povstalců

Archeologové nedávno objevili velmi vzácné mince, které jsou svědky těchto dramatických událostí. Mince byly nalezeny v přírodní rezervaci Mazuq Ha-he'teqim na území Západního břehu Jordánu. Tato oblast byla v době povstání Bar Kochby součástí židovského osídlení. V Judské poušti se dodnes nacházejí artefakty z tohoto povstání, včetně mečů nebo svitků.

Starověký historik Cassius Dio, který se narodil asi 20 let po povstání, popisuje ohromné masakry povstalců i další hrůzy, včetně hladomoru, nemocí a požárů, jimž byla Judea během povstání vystavena. Lidé, jimž se povedlo uniknout smrti, se tehdy skrývali v četných jeskyních v oblasti Judské pouště.

TIP: Archeologové narazili v severním Izraeli na zlatý poklad byzantských mincí

Zmíněné mince byly nalezeny v jedné takové jeskyni. Odborníky nejvíce zaujala mince s hebrejskými nápisy „kněz Eleazar“ a „rok první vykoupení Izraele“, s datlovou palmou a vinnými hrozny, která byla vyražena v roce 132, tedy na počátku povstání Bar Kochby. Spolu s touto mincí byly objeveny ještě tři další, na nichž je nápis „Simeon“, což může být narážka na vůdce povstání Šim'ona bar Kochbu. 

Betelgeuse ze souhvězdí Orionu je jednou z nejjasnějších hvězd na severní obloze. V minulosti se kolem tohoto červeného veleobra objevila řada spekulací, včetně možnosti, že by mohl v blízké době explodovat jako supernova.

V každém případě jde o ohromnou hvězdu, asi tisíckrát větší než Slunce, která dospěla na konec své životní dráhy. Tomu odpovídají i extrémní projevy, které u této hvězdy pozorujeme. Vyvrhuje množství hmoty a prudce mění svou jasnost. Dřívější pozorování pomocí soustavy ALMA také naznačovala, že Betelgeuse dramaticky rotuje – podle odhadů rychlostí až 5 km/s, což je mnohonásobně více, než bychom u podobné hvězdy čekali.

Vroucí veleobr

Astrofyzik Jing-Ze Ma z německého Institutu Maxe Plancka a jeho kolegové nabízejí ve studii, publikované odborným časopisem Astrophysical Journal Letters, jiné vysvětlení zvláštního chování červeného veleobra. Důvodem, proč Betelgeuse vypadá jako by rychle rotoval, je podle vědců jeho divoce vroucí povrch. 

Proti Slunci, které je relativně klidné a tiché, působí povrch Betelgeuse, jako by celý divoce vařil. Když se jedna velká bublina objeví na jedné straně veleobra a na druhé straně jiná bublina zmizí, na snímcích v oblasti rádiového záření to může vypadat, že Betelgeuse zběsile rotuje. Ve skutečnosti se tak ale nejspíš neděje. Závěry Maova týmu, že extrémní rychlost rotace je jen výsledkem optického klamu, sice nelze považovat za definitivní, podporují je ale výsledky hydrodynamických simulací.

První písemná zmínka o hořických pašijových hrách sahá až do roku 1816, kdy je zinscenoval zdejší tkadlec Paul Gröllhesel. Představení byla zpočátku hlavně lokální záležitostí. Dobrovolníci předváděli svůj um bez kostýmů, s minimem rekvizit a především v hostincích. Účinkujícími byli navíc pouze muži, kteří se zhostili i rolí Panny Marie či krásné Máří Magdalény. Skromná výprava ovšem nezabránila šíření věhlasu představení do širokého okolí a mnozí diváci za ním putovali i dlouhé hodiny. Takto se s několikaletými přestávkami hrálo po celý zbytek devatenáctého století vždy v době Velikonoc.

Sláva přichází 

Zásadní obrat přišel s osobností Johanna Josefa Ammanna, který učil na Německém státním gymnáziu v Českém Krumlově. Vedle své pedagogické činnosti se ovšem věnoval i etnografickému výzkumu Šumavy a do místní tradice se doslova zamiloval. Osobně navštívil velkolepá představení v německém Oberammergau a Brixleggu a hořické hry se rozhodl pozvednout na světovou úroveň. Proto přepracoval text, přesunul dobu konání do atraktivnějších letních měsíců, ale hlavně sehnal dostatek finančních prostředků pro výstavbu divadelní budovy o kapacitě 1 500 diváků.

Dne 25. června 1893 tak byla uvedena premiéra velkého pašijového představení, jehož věhlas brzy překonal nejen hranice Šumavy, ale i Evropy. V pamětní knize jsou podepsáni návštěvníci z Ameriky, Egypta, dokonce i Japonska. Nebyla nouze ani o známé tváře z řad tehdejších aristokratů, mezi kterými nechyběl František Ferdinand ďEste, korunní princezna Stefanie Belgická či princezna Marie Hannoverská. 

Se vzrůstajícím zájmem o hry čile stoupal i turistický ruch, čemuž se malá obec pružně přizpůsobila. Ubytovat se dalo v celkem jedenácti hostincích a přímo nad divadlem byla postavena velká restaurace. Inscenace se záměrně hrály s pětiletými přestávkami, aby se povzbudil zájem diváků. To platilo až do Velké války. Během ní však řada herců přišla o život a budova chátrala. 

Obnovy a zákazy 

Období první republiky znamenalo návrat k tradici, ale pouze do roku 1936. Nacistům totiž byly náboženské hry trnem v oku. Proto je zakázali s tím, že jde o dědictví po nežádoucí židovské kultuře a latinský kříž na průčelí divadla vyměnili za hákový. Budova pak sloužila jako sklad wehrmachtu. Po skončení války a odsunu německých obyvatel přišly Hořice o většinu herců. Zbyla jen zbořená stavba, kostýmy poškozené zubem času a vzpomínky na zašlou slávu. I to ale nakonec stačilo, aby se v řadách nových obyvatel našel dostatek nadšenců, kteří se rozhodli navázat na milovanou tradici. 

Dobrovolníci svépomocí opravili divadlo, vybavili jeviště a hlavně si opatřili nezbytný překlad původně německého textu. S nastudováním první české verze pomáhal i bývalý představitel Krista, vysídlený Němec a někdejší starosta Hořic Johann Wiltschko. Toho času totiž působil jako zajatec na nucených pracích v nedalekém Větřní (Wettern). Po nazkoušení se úspěšně hrálo až do roku 1948. Jenže stejně jako nacistům nevyhovovaly pašijové hry ani komunistům a následoval další zákaz. Tentokrát na dlouhých pětačtyřicet let. Opravená divadelní budova sloužila nejprve jako ovčín, pak zde byla uskladněna sláma a v roce 1966 se o konečnou likvidaci postarala trhavina. 

Dědictví zachováme 

Tradice však měla větší sílu než jakákoli ideologie, a tak i po sametové revoluci znovu ožila. Už koncem roku 1990 vznikla Společnost pro obnovu pašijových her v Hořicích na Šumavě a o úplném znovuzrození můžeme hovořit k datu 1993. I když dnešní hry zatím nedosáhly tak velkého věhlasu, i ony mají v návštěvní knize nejedno slavné jméno. Zmínit můžeme papežského nuncia Giovanniho Coppu či tehdejšího pražského arcibiskupa kardinála Miloslava Vlka. Představení se hrají vždy v červnu, v přírodním amfiteátru na kopci.

Velká filmová senzace 

Pašijové hry navštívil i americký producent Charles Smith Hurd. Tomu se divadlo zalíbilo natolik, že ochotníky pozval do Spojených států, aby tam s nimi natočil film. Neodradilo ho ani to, když odmítli, a znovu se vydal do Hořic, tentokrát i s celým štábem. Tak vznikl první snímek natočený na našem území, který je zároveň jedním z nejstarších hraných filmů vůbec. 

Premiéru měl ve Filadelfii a v New Yorku ke konci roku 1897 a těšil se obrovskému úspěchu. O tehdejším věhlasu pašijí svědčí i fakt, že promítání bylo schváleno jen v mimoevropských zemích, aby se neohrozila návštěvnost představení. V současnosti je záznam považován za ztracený.

Ten příběh zná nejspíš úplně každý. Pohřeb národního mučedníka Karla Havlíčka Borovského se odehrává v trýznivém tichu. Nikdo si nedovoluje ani hlesnout. Každý se bojí, že by mohl dopadnout jako zesnulý literát uštvaný zrůdnou státní mocí. Dav se však najednou rozestupuje a k rakvi přichází krásná, bledá a nesmírně statečná žena a na rakev klade trnovou korunu mučedníka.

Právě takhle se Božena Němcová propsala do našich čítanek. Jako nesmírně talentovaná, statečná a hluboce nešťastná vlastenka. Němcová z masa a kostí však byla ve své době vnímána poněkud jinak, jinak to bylo s jejím manželstvím a jiný byl i příběh Havlíčkova pohřbu.

Já věnování, ty peníze

Na zámku ve Slavkově u Brna můžete spatřit výtisk Babičky, kterou literátka dedikovala Eleonoře, hraběnce z Kounic. Do věnování napsala: „Vysokorodé Paní, Paní Eleonoře hraběnce z Kounic, rozené hraběnce Voračické z Paběnic, paní řádu hvězdokřížového, členu mnohých dobročinných ústavů a.t.d. ve vší úctě věnuje Božena Němcová. (na další stránce, pozn. red.) VYSOCE UROZENÁ PANÍ Je způsob, když koho milého z domu provázíme, že mu dáváme na cestu s sebou požehnání. I já posílajíc do světa dítko – prostinké to dítko své fantazie – žehnám je, vtiskujíc mu na čelo jméno, jež odedávna národu milé a vážené bylo – a nyní ctěné je co jméno příznivkyně lidu, podporovatelkyně všeho, co dobré a krásné, jméno Vaše, šlechetná paní! – Nevím pro ně lepšího požehnání.“

Věnování však nebylo nezištným výrazem úcty vůči pozoruhodné ženě, která štědře podporovala české vlastence. Šlo o počin, za který Němcová očekávala okamžitou odměnu. Její manžel byl totiž (navzdory svému jménu) zapálený vlastenec a kvůli politické činnosti ho tudíž stále krátili na platu a rodina se ocitala na hranici chudoby. Literátka tak obepisovala přední osobnosti své doby a žádala je o půjčku či finanční dar.

Zatracené lžičky

Jindy štědrá hraběnka však zjevně žádné peníze neposlala, jak můžeme soudit z dopisu, jehož adresátem byl Jan Evangelista Purkyně. Tomu Němcová píše: „(…) Řeklo se mi, že paní hraběnka za dedikací Babičky mi nějaký dar na penězích pošle – ale posud se nestalo (…)“

K této otázce, bohužel, postrádáme vysvětlení z pera samotné šlechtičny. Trochu světla přináší Josef Václav Frič ve svých Pamětech: „(…) sepsavši Babičku, již na naši radu věnovala hraběnce Kounicové, dostala od této místo očekávané alespoň padesátky pouze půl tuctu kávových lžiček! Neboť nešťastnou pro Boženu náhodou radila se paní hraběnka opět s týmž duchovním rádcem, který argumentoval takto: ‚Pakli jí dáte peníze, promarní je přes jednu noc se svými kamarády; darujete-li jí něco cennějšího, zastaví to obratem ruky, pročež vám radím jen k dárku co možná nepatrnému.‘ Ubohá, kteréž nedostávalo se právě, jak obyčejně, na činži, sama mi se slzami v očích nabízela těch šest pratenounkých lžiček ke koupi (…)“

Za impulzem k nevyplacení očekávané částky stál hraběnčin rádce, duchovní a vlastenec Václav Štulc, kterého dost možná dráždily některé aspekty spisovatelčiny svobodomyslné osobnosti. To mu však nebránilo stát se řečníkem na jejím pohřbu a nazývat ji tam drahou sestrou. Možná i proto, že mu k tomu zesnulá spisovatelka už nemohla nic říci.

Pořádné gesto

Vidíme tedy, že slavná dedikace jednoho z našich nejslavnějších literárních děl měla poněkud méně idylické okolnosti vzniku, než by se původně mohlo zdát, a že spisovatelka za svého života nebyla hodnocena tak jednoznačně pozitivně.

Jak to ale bylo s pohřbem Karla Havlíčka Borovského? Opravdu šlo o kolosální akci. Němcová k tomu napsala: „Lidstva bylo náramné množství, sotva že se mohlo jít; jak se dle oka čítat mohlo, přes 5 000, a všecky třídy a stavy tu byly zastoupeny, i tací šli, o nichž se mohlo pochybovat.“ Jistá byla i ona policejní přítomnost, i když spisovatelka říká: „Policajta ani žandarma nebylo v davu vidět, ale bez cejchu jich bylo asi dost mezi lidem.“

Podle historika Jiřího Raka však spisovatelka na hrob žádnou korunu nepoložila. Tu prý objednal Náprstek (Ferdinand, nikoli slavnější Vojta) a Němcová přinesla kytičku mučenek. Symbolický význam je samozřejmě stejný. Passiflora je rostlina utrpení. Národní mýtus si však žádá větší gesto. Bezkrevnou světici, která na rakev klade trnovou korunu, již by si stejně dobře mohla nasadit i sama. 

Letět do vesmíru bylo vaším životním snem a podřídil jste mu téměř všechno. Jak na zmíněnou dobu vzpomínáte?

Vydat se do vesmíru jsem si nade všechno přál. Jako mladý jsem o tom ale příliš často nemluvil, protože jsem se obával, že by takové přání působilo dost nerealisticky. Uvnitř jsem po tom nicméně velice toužil a skutečně jsem tomu ve svém životě podřídil téměř vše. Doufal jsem a věřil, že se mi sen může splnit, a chtěl jsem být dobře připravený. Proto i každý můj životní krok, každý posun ve studiu znamenal zároveň krok na cestě k tomu stát se kosmonautem. Když se nyní ohlížím zpět, uvědomuju si, že mě provázela také notná dávka štěstí, protože bez něj a bez dobré příležitosti prostě uspět nejde. A já jsem obojí měl.

Od rybiček do stíhačky

Přesto jste v dětství toužil i po jiné profesi, která s kosmonautikou nesouvisí. Jaké povolání vás tehdy tolik okouzlilo?

Ze začátku jsem chtěl být letec, protože můj táta byl vojenským pilotem. Jelikož jsme se však hodně stěhovali, i moje zájmy se docela měnily, přičemž mezi ně patřila také akvaristika. A protože jsem rybičky choval, myslel jsem si, že by pro mě mohla být nejlepší práce prodavače v akvaristice – že bych byl zkrátka přímo u zdroje, a měl tak rybičky z první ruky.

Od akvarijních rybek ke kosmonautice vede poměrně dlouhá cesta. Jaké životní události vás na ni nasměrovaly?

Z mého pohledu šlo o dvě zásadní události a tou první se stal start Sputniku. V té době mi bylo devět let, a jelikož tehdy ještě nebylo běžné mít doma televizi, tak jsem se na zmíněný let dívat nemohl. Přesto jsem ho nakonec viděl, a to přímo na vlastní oči. V rozhlase totiž hlásili, že bude možné družici jako blikající bod pozorovat přímo na obloze, a to v určitém čase nad jihozápadním obzorem. Hlídkoval jsem tedy pozorně pod širým nebem a skutečně jsem ji spatřil spolu se stovkami dalších nadšenců, kteří postávali venku a snažili se Sputnik zahlédnout. Jednalo se pro mě o naprosto neskutečný zážitek a i nyní, po tolika letech, bych o něm mohl dlouze hovořit.

Jako druhá událost vás tedy nepochybně zásadně ovlivnil let prvního kosmonauta. Jak jste ho tehdy prožíval?

Když Jurij Gagarin v roce 1961 odstartoval do vesmíru, považoval jsem to za tak mimořádnou událost, až jsem si myslel, že se snad na chvíli musí zastavit svět. A od té chvíle jsem věděl, že budu také kosmonautem.

Podal jste si přihlášku na Vyšší letecké učiliště v Košicích. Inspiroval vás k tomu váš otec, rovněž vojenský pilot?

Fakt, že byl tatínek vojenským pilotem, mě ve výběru určitě ovlivnil. Ale tehdy už jsem se rovněž hluboce zajímal o vesmírné lety a věděl jsem, že jak američtí, tak sovětští kosmonauti pocházeli z řad vojenských letců, především stíhacích pilotů. Takže mé směřování bylo jasné.

Život v Hvězdném Městečku

V první polovině roku 1976 nabídl Sovětský svaz zemím sdruženým v programu Interkosmos účast na pilotovaných kosmických misích. Váš dlouho očekávaný den nastal. Jak jste vše vnímal?

Byl jsem nadšený. Výběr kosmonautů programu Interkosmos probíhal od června do listopadu 1976 a vybíralo se z pilotů Československého vojenského letectva. Nejdřív lékařská komise Ústavu leteckého zdravotnictví v čele s plukovníkem Antonínem Dvořákem na základě pravidelných každoročních prohlídek vytipovala čtyřiadvacet vhodných kandidátů. A já jsem se ocitl mezi nimi.

Následně jste v Praze procházeli dalšími mnohastupňovými testy a pak přišel finální výběr. Kdy a jak jste se o své nominaci dozvěděl?

Finální výběr probíhal nadvakrát. Z náročných testů vzešlo nejprve osm a poté čtyři nejlepší kandidáti: Ladislav Klíma, Oldřich Pelčák, Michal Vondroušek a já. Byl to pro mě nádherný den a doslova jsem se už viděl v raketě na startovací rampě. Ale vnímal jsem, že je vše pořád ještě daleko a že budou následovat další testy a výběry. Ty přišly v listopadu 1976 už přímo v Moskvě, kde sovětští lékaři vybrali z naší čtveřice Oldřicha Pelčáka a mě. To bylo silné…

S Oldřichem Pelčákem jste se na vesmírný let začali chystat v Hvězdném Městečku. Jak příprava probíhala?

V prosinci 1976 jsme ve Středisku přípravy kosmonautů v Hvězdném Městečku, společně s polskou a východoněmeckou dvojicí, zahájili finální fázi výcviku. Ten běžný základní byl dvouletý, ale my jsme coby kosmonauti programu Interkosmos procházeli zkrácenou půlroční verzí, protože jsme už všichni byli absolventy vysokých škol. V květnu 1977 jsme složili závěrečné zkoušky a poté došlo na rozřazení do posádek.

Co pro vás bylo z celé přípravy nejtěžší?

Asi největší problém spočívá v tom, že se nedá vyzkoušet dlouhotrvající stav beztíže. Při přípravě jsme ji mohli zakusit jen na malou chvilku, přibližně na čtyřicet sekund. Ale dlouhodobě ji kosmonaut zažije skutečně až ve vesmíru a musí se s tím popasovat.

Po rozřazení do posádek jste vytvořil dvojici s plukovníkem Alexejem Gubarevem. Jaký byl parťák?

Rozřazení do posádek pro mě představovalo výjimečný okamžik. Alexej Gubarev měl za sebou již let v Sojuzu 17 a měsíční pobyt na stanici Saljut 4 v roce 1975, takže šlo o ostříleného kosmonauta. Druhou posádku tvořili Oldřich Pelčák a Nikolaj Rukavišnikov, který už absolvoval dva lety v délce osmi dnů: v roce 1971 v Sojuzu 10 a o tři roky později v Sojuzu 16. Gubarev byl o dost starší než já, takže jsem k němu měl jako ke zkušenějšímu velký respekt. Abychom byli opravdu dobře připraveni, přidávali jsme si tréninkové hodiny navíc. A také jsme si vytvořili takový zvláštní způsob vnitřní komunikace – on udával tón a mně nedělalo problém ho akceptovat.

V polovině února 1978 jste všichni složili závěrečné zkoušky. Tehdy jste se rozdělili na hlavní a záložní posádku? A panovala mezi vámi při testech nějaká rivalita?

Závěrečné zkoušky složily obě posádky výborně a někdy kolem osmnáctého února jsme přiletěli na Bajkonur, kde jsme se pak šestadvacátého dozvěděli – přestože neoficiálně – že do vesmíru poletíme my s Gubarevem. Podle hodnocení instruktorů byla naše dvojice o něco lepší. Rozhodnutí se muselo udělat minimálně dva dny před vyvezením rakety na rampu, protože v kosmické lodi se musí nainstalovat individuální vybavení, připravené na míru letící posádce.

A jde se na start

Pro let byla připravena loď Sojuz 28, kterou na oběžnou dráhu vynesla raketa Sojuz-U. Měl jste možnost poznat její technické parametry?

Sojuz 28 stejně jako většina těchto kosmických lodí sestával ze tří modulů, a to z návratového modulu a z obytné a přístrojové sekce. Při startu pak spočíval pod aerodynamickým krytem, na němž byl umístěn i záchranný systém SAS.

Jaká byla poslední noc před startem? Na co jste myslel?

Večer nám doporučili vzít si prášek na spaní. Byl jsem samozřejmě nervózní, tomu se člověk neubrání. Šlo o hodně. Kdyby mi například z rozčilení „vyskočil“ opar, nikam bych neletěl. Start by se odložil o dva dny a vystřídala by nás záložní posádka. Než jsem usnul, vzpomínal jsme na svůj dosavadní život, a třeba i na učitele ze základní školy – co by tomu asi řekli…

Co se vám honilo hlavou v posledních okamžicích, když jste stoupali výtahem do lodi?

Z té chvíle mám velmi emotivní zážitek. Když jsme jeli výtahem k raketě kolem montážní věže, viděli jsme na plošině pracovat techniky. A protože byl březen a zima, měli na sobě tmavě hnědé kožichy, na hlavách ušanky a kolem pasu jisticí železné řetězy. Mávali na nás, přičemž vypadali jako čerti a ukazovali nám palce nahoru. To mi utkvělo v paměti dodnes.

Vaše loď zamířila na oběžnou dráhu z kosmodromu Bajkonur druhého března 1978 v 15:28:10 světového času. Přiblížil byste nám poslední chvíle před startem?

Já jsem letěl na pozici kosmonaut-výzkumník v hodnosti kapitána, velitelem byl plukovník Alexej Gubarev. Těsně před startem jsme se na sebe podívali a on pronesl památnou větu: „Teď poletíme. Buď nahoru ke hvězdám, nebo do pekel, ale už jen společně.“ A pak jsme bez problémů odstartovali a vydali se k orbitální stanici Saljut 6, kde nás očekávali Jurij Romaněnko a Georgij Grečko.

Konečně spojení

Jaké pocity a myšlenky vás ovládly při startu, když jste se vzdalovali od Země? Dá se takový zážitek k něčemu přirovnat?

Průběh letu jsem popsal ve své knize Pod námi planeta Země z roku 1979. Po návratu jsem hrdě říkal, že na ty zážitky nikdy nezapomenu… S odstupem času už si pochopitelně nepamatuju všechno, ale to zásadní ve mně zůstalo – ten pocit, ta zvědavost, čeho jsem byl součástí a co jsem viděl. Vše bylo velice emotivní.

Den po startu zaparkoval Sojuz 28 po osmnácti obletech Země u stanice Saljut 6. Jak spojení probíhalo?

V tehdejší době se preferovalo automatické přibližování a spojení, což ovšem neznamená, že my jsme nic nedělali. Především jsme museli každou probíhající fázi kontrolovat. Největší nápor byl v posledních třiceti minutách před spojením. Přijímací kónusový „trychtýř“ měří v průměru asi sedmdesát pět centimetrů a cílem bylo dosáhnout finální rychlosti pětatřiceti centimetrů za sekundu. Dala se dobře zjistit i stopa – v jakém bodě došlo k prvnímu dotyku. Přesné to není nikdy, my jsme měli odchylku tři a půl centimetru od středu.

Po necelých dvou obletech jste vstoupili, přesněji řečeno vpluli na palubu Saljutu 6. Jaké vás čekalo přivítání?

První jsem vplul já a za mnou Gubarev, načež nás Romaněnko s Grečkem uvítali skutečně tradičně, chlebem a solí. Během týdenního pobytu jsme jim pak na stanici pomáhali v jejich vědeckém programu, ale natočili jsme i řadu televizních reportáží a také jsme provedli šest experimentů, které pro nás připravili odborníci z Československé akademie věd ve spolupráci s dalšími institucemi.

Jeden pokus za druhým

Jak probíhal váš první den na stanici?

Po přivítání jsme posádce předali balíčky, noviny a dopisy od rodin i přátel. Bylo také potřeba vyložit Sojuz, poté už jsme se však naplno pustili do práce. Již po dvaceti minutách jsem zahájil experiment Chlorella 1, týkající se výzkumu rozmnožování řas, a průběžně jsem se o něj staral i v následujících dnech. Řasy jsme přivezli v klidovém stavu, načež se naočkovaly do živné půdy a zkoumal se průběh jejich rozmnožování. Na Zemi paralelně rostla kontrolní populace za stejných podmínek, kromě stavu beztíže. Odpoledne jsme se věnovali lékařskému vyšetření a ve tři hodiny ráno jsme se uložili ke spánku.

Druhého dne jste zahájili pokus Morava-splav a věnovali jste se dlouhodobému sovětsko-polskému experimentu Opros, doplněnému českým Suposem. O jaký typ výzkumu se jednalo?

Experiment Morava-splav využíval sovětskou pec Splav 1 k roztavení a mnohahodinovému chladnutí vzorků chloridu měďného, olovnatého a stříbrného. V případě pokusu Opros šlo o vyplňování dotazníků, v nichž jsme odpovídali na otázky týkající se našeho zdravotního i psychického stavu.

Pátého března pak přišel na řadu experiment Oxymetr. V čem spočíval?

Zmíněný pokus zahrnoval měření okysličení tkání, hned na začátku jsme však zjistili poruchu napájení přístroje. Poškozený zdroj jsme sice improvizovaně nahradili sadou monočlánků, ale měření už neproběhlo kompletně. Ve stejný den se také konala mezinárodní tisková konference, vysílaná i Československou televizí.

Dalšího dne ráno jste potom připravili a provedli experiment Extinkce…

Ten se týkal pozorování hvězd, tedy změny jejich jasnosti při západu za obzor. Odpoledne jsme pak prováděli sledování zemského povrchu a večer doběhl pokus Morava-splav. Následujícího dne jsme ukládali vybavení s výsledky experimentů do Sojuzu a odpoledne jsme pozorovali ledovce a sněžnou pokrývku na sovětském území. Uskutečnila se také další televizní beseda.

Zubař na oběžné dráze

Osmý březen byl pro vás odpočinkový. Jak se ve vesmíru relaxuje?

Už samotný pobyt v kosmu je poměrně vyčerpávající, takže jsme se na den klidu upřímně těšili. Mohli jsme mluvit s rodinami a opět jsme hovořili do televize. Devátého března jsme se pak začali připravovat na odlet a přesunuli jsme vše potřebné do Sojuzu: výsledky experimentů do přistávacího modulu, odpad zase do orbitálního modulu, který posléze při návratu shořel v atmosféře. A také jsme orazítkovali přivezenou poštu.

Před startem jste se připravoval rovněž jako zubař, abyste ošetřil chrup kolegovi na Saljutu 6. Jistě nešlo o příjemnou představu, vrtat mu zuby…

Ta příhoda se uvádí často, ale humorná byla až ex post. Grečko s Romaněnkem si stěžovali na bolest zubů. Proto jsme s Gubarevem absolvovali kurz, abychom případně dokázali odvrtat plombu. Když jsme přiletěli, Alexej se zeptal: „Tak koho tady bolí zuby? Máme s sebou vrtačku.“ Grečko, který se s ním znal a dřív spolu létali, dobře věděl, že Gubarev žádný zubař není. S nadějí se tedy podíval na mě a zeptal se, jak dlouho jsem se připravoval. Když jsem mu řekl, že deset dní na Bajkonuru, tak si zuby vrtat nenechal. (Smích.)

Obdrželi jste v rámci přípravy na kosmický let také instrukce ohledně možného setkání s mimozemskými civilizacemi?

Tak tuto otázku jsem dostal od novinářů opravdu mnohokrát a s naprosto vážnou tváří jsem odpovídal: „Ano, příprava proběhla už doma, když mi maminka řekla, abych nezapomněl slušně pozdravit, když tam někoho potkám.“ (Smích.)

Desátého března ráno jste se rozloučili se základní posádkou a po 164 hodinách společného letu jste se od orbitální stanice odpojili. Obával jste se přistávacího manévru?

Musím říct, že v tu chvíli jsem o celém letu hodně přemýšlel. Z historie jsem věděl, že přistání představuje nejkritičtější bod mise a většina neštěstí se stala právě při něm. S Gubarevem jsme si však byli jistí, že jsme udělali vše, aby dopadlo dobře. Když jsme se od stanice odpojili, podívali jsme se na sebe a pomocí brzdicího motoru jsme zahájili sestup.

Zpátky na Zemi

Mohl byste nám okamžik odpojení od stanice přiblížit detailněji?

Po přesunu do Sojuzu a uzavření poklopu bylo třeba důkladně zkontrolovat hermetičnost lodi, načež jsme mohli přistoupit k odpojení. Odcouvali jsme od Saljutu krátkým impulzem a pak už naše loď fungovala v autonomním režimu. Důležité bylo zorientovat ji zádí kupředu, tedy motorem proti směru letu. Po odpojení totiž letěla po stejné oběžné dráze jako stanice a bylo nezbytné jí udělit brzdicí impulz. Poté Sojuz devadesát sekund brzdil a z rychlosti asi osmi tisíc metrů za sekundu se mu tím odebralo sto padesát metrů. Z hlediska rychlosti šlo o nevýraznou změnu, ale parametry oběžné dráhy se takto změnily na sestupnou trajektorii. Následně se loď dotkla atmosféry a pokračovala po parabole k Zemi. Přístrojová a orbitální část se přitom oddělily a shořely v ovzduší.

Při průletu atmosférou chránil návratovou kabinu tepelný štít. Jak moc při popsaném manévru vzrostla teplota uvnitř?

Ještě před navedením lodi na sestupnou dráhu jsme zapnuli klimatizaci na co nejnižší teplotu, aby se kabina maximálně vychladila. Poté již klimatizaci použít nešlo, protože se odhazovala spolu s přístrojovým modulem. Teplo z půltunového tepelného štítu se tak přesouvalo i do kabiny a člověk se zahříval rovněž samotným přetížením. Skafandr však provětrával ventilátor, tudíž pocitová teplota nebyla tak vysoká. Ve výšce pěti a půl kilometru byl tepelný štít odhozen a otevřely se větrací otvory v kabině.

Kdy se otevřely padáky? A poznali jste, že vše proběhlo správně?

Z kabiny na ně vidět není, ale jejich otevření člověk zaznamenat může, protože cítí, že se kabina zhoupla. Informaci nám předaly vrtulníky, které nás při přistání sledovaly. Byla to úleva. Jakmile pak kabina dosedla, došlo k odstřelení jedné strany padákového systému, aby nás netáhl dál.

Kde přesně jste přistáli?

Kabina se snesla asi tři sta kilometrů západně od kazachstánského Celinogradu, dnešní Astany. Vrtulníky nás dopravily do blízkého Arkalyku a odtud jsme se letadlem vrátili do hotelu Kosmonaut na Bajkonuru. Naše mise trvala sedm dní, dvaadvacet hodin a sedmnáct minut.

Existuje pro výstup z kabiny nějaký speciální postup?

Přistáli jsme v silně zasněžené a ztemnělé stepi. Poté bylo především třeba odpálit zásoby peroxidu vodíku v korekčních motorcích a antény v podobě svitkového metru. Teprve pak jsme mohli z kabiny vstoupit. Poklop otevírá velitel, ale v případě problémů to lze udělat i zvenku. Aby se však přístup k němu uvolnil, museli jsme kabinu rozkývat a pootočit. První vystoupil Gubarev coby velitel, poté já. Byl jsem šťastný, že to máme úspěšně za sebou, že skončilo období velmi intenzivní práce a také neustálého dokazování vlastní způsobilosti.

Co vám let do vesmíru dal?

O tom jsem přemýšlel často. A kdybych říkal, že jsem si něco jiného myslel tehdy a něco jiného teď, nebylo by to přesné. Určitě jsem získal jistý nadhled, nebo se o to alespoň snažím. Člověku najednou dojde, že se sice dostal asi jen do tisíciny vzdálenosti Měsíce od Země, ale přesto nesmírně daleko od její bezpečné náruče. Jako lidstvo si to však často neuvědomujeme a svou planetu ničíme. Let do vesmíru mě utvrdil v přesvědčení, že stojí za to usilovat o její ochranu.

Jak vidíte budoucnost kosmických letů?

Věřím, že lidstvo dosáhne takové úrovně vesmírného cestování, že do kosmu expanduje kvůli zachování své existence. Vidím však rovněž etické problémy: Může se stát, že půjde o vícegenerační mise bez plánů na návrat, loď bude vesmírem putovat po mnoho dekád a určeného cíle dosáhnou třeba až vnuci či pravnuci původní posádky. Ale co ti, kdo budou muset strávit celý život na palubě kosmického plavidla – unesou to?