V roce 2015 byl na Aljašce poprvé detekován do té doby neznámý typ viru z rodu Orthopoxvirus. Dostal jméno Alaskapox virus (AKPV) a ihned se na něj soustředila pozornost odborníků – jde totiž o virus z příbuzenstva neštovic. 

Stále jde o vzácný typ viru – do roku 2024 byl identifikován pouze v šesti případech (všechny v oblasti administrativní jednotky Fairbanks North Star Borough, v centrální Aljašce.) a až doposud nepředstavoval vážnější nebezpečí.

První oběť

To už bohužel neplatí – na počátku letošního roku se „aljašské neštovice“ objevily u staršího muže z Kenai Peninsula Borough na jihu Aljašky. Pacienta, který měl oslabenou imunitu kvůli léčbě rakoviny, podle odborníků mohla nakazit toulavá kočka, která ho na počátku podzimu loňského roku poškrábala. Testy dotyčné kočky ale nic takového neprokázaly. Koncem letošního ledna infikovaný muž zemřel a jde tak o první úmrtí spojené s „aljašskými neštovicemi.“

Onemocnění přitom bylo až doposud spojené jen s mírnými příznaky, mezi které patřila bolest kloubů a svalů, nateklé mízní uzliny, doprovázené nižším počtem puchýřů (někdy dokonce jediným). Odborníci teď hodlají tyto zvláštní neštovice sledovat ještě důkladněji. Lidé se jimi mohou nakazit od zvířat, přenos z člověka na člověka zatím nebyl pozorován.

TIP: Ve Velké Británii se objevilo několik případů vzácných opičích neštovic

Podle vědců jsou „aljašské neštovice“ očividně více geograficky rozšířenější, než si původně mysleli. Zmíněná oběť nemoci žila více než 500 kilometrů od známého výskytu předešlých případů. Virus „aljašských neštovic“ zřejmě přežívá v malých zvířatech a nejspíš by se mohl šířit i prostřednictvím domácích mazlíčků.

Protoplanetární disky, tvořené hustým kosmickým plynem a prachem, se objevují kolem nově vzniklých hvězd. Odborníci předpokládají, že právě v nich vznikají planety. Ostatně kdysi mělo svůj protoplanetární disk i mladičké Slunce. Výzkum protoplanetárních disků je proto pro vědce zásadní pro pochopení vzniku a evoluce planet.

Astronom Ciprian Berghea z americké Námořní observatoře USNO ve Washingtonu, společně s týmem spolupracovníků analyzoval data získaná systémem Pan-STARRS (Panoramic Survey Telescope and Rapid Response System), který pracuje na havajské observatoři Haleakalā. Vědcům se v datech podařilo objevit doposud neznámý protoplanetární disk.

Sendvič s upířími zuby

Nový protoplanetární disk badatelům svým vzhledem připomíná ozubený sendvič a pokřtili ho proto na Drákulův sendvič (Dracula's Chivito). Nalezený disk souvisí s infračerveným zdrojem IRAS 23077+6707 a je od nás vzdálený asi 800 světelných let. Obklopuje mladou a hodně žhavou modrobílou hvězdu spektrální třídy A, jejíž povrchová teplota se pohybuje okolo 8 000 K. Hvězda je asi dvojnásobně větší než Slunce a 2,5krát hmotnější a přibližně 11,5krát zářivější než Slunce. 

Jak Berghea s kolegy uvádějí v doposud nepublikované studii, jde o velmi velký protoplanetární disk, zřejmě největší, na jaký jsme doposud narazili. Jeho velikost odhadují na 1 650 AU (násobků vzdálenosti Slunce – Země) a jeho hmotu na 0,2 hmoty našeho Slunce. Zhruba dvacet procent materiálu disku by měla tvořit větší zrna prachu.

Drákulův sendvič svým tvarem připomíná další vesmírnou strukturu s netradičním názvem – Gomezův hamburger objevený v roce 1985. Obě struktury od nás dělí podobná vzdálenost a jsou vůči nám i podobně orientované. Zvláštností obou struktur je i skutečnost, že zřejmě nejsou spojeny s žádnou blízkou hvězdotvornou oblastí nebo hvězdokupou.
 

Není pochyb o tom, že Zikmund Lucemburský se narodil do mimořádně složité doby. Protože byl ale obdařen vysokou inteligencí, představivostí a vůbec politickým talentem, dokázal čelit mnoha krizím, jež zasáhly pozdněstředověkou Evropu. Ať už to byly války s Turky, kteří ohrožovali zejména jeho uherské království, problémy dvoj- a posléze trojpapežství nebo potýkání se s českými husity, prokázal Zikmund, že dokáže energicky a s obratností řešit mnohé situace, na nichž by si jiní vylámali zuby. 

V českých zemích je však jeho obraz zastřený zejména kvůli dobové husitské propagandě. Pro stoupence Jana Husa a Jana Žižky byl ryšavý panovník úhlavním nepřítelem. Vítězně se s ním nejprve utkali v roce 1420 u jihočeské Sudoměře a poté na pražském Vítkově, načež se Lucemburk nechal narychlo korunovat českým králem. Následujících šestnáct let však strávil boji o to, aby se vlády v Čechách mohl skutečně ujmout, což se mu podařilo teprve rok před smrtí. 

Ryšavý drak 

Uvedené okolnosti způsobily, že prakticky všechny spisy pocházející z pera utrakvistických kronikářů či promluvy jejich kazatelů jsou vůči Zikmundovi nepřátelské, často užívají i nesmírně silné odsudky. Pro husitského kněze Jakoubka ze Stříbra byl „duchem satanovým“, pro kazatele Jana Želivského v narážce na text novozákonní Apokalypsy „ryšavým drakem“ a podle husitského kronikáře Vavřince z Březové rovnou samotným Antikristem. 

Právě ryšavá barva jeho vlasů ho měla předurčovat k proradnosti, protože tento barevný tón symbolizoval ve středověkém chápání faleš a přetvářku spojované s liškou. Tomuto zvířeti se již od starověku přisuzovaly negativní vlastnosti, což se ostatně objevuje i v Bibli: Ježíš například nazývá liškou hříšného krále Heroda a ryšavý měl být i již zmíněný drak, nestvůra objevující se v knize Zjevení svatého Jana (Apokalypse). 

Takový byl ostatně názor celého křídla radikálních husitů, kteří chovali k císaři nekompromisní odpor. Zikmund se měl v první řadě provinit už prostě tím, že dopustil upálení mistra Jana Husa na koncilu v Kostnici. Reformátorovi nejdříve poskytl glejt, dokument, jenž ho měl ochránit, ale nakonec jej vydal napospas kostnickému soudu. Že na koncilu platila církevní jurisdikce, tedy jiná než ta světská, a že daný ochranný glejt platil jen po dobu Husovy cesty na říšském území, už husitští kritici v potaz nebrali. 

Husitská antipropaganda 

Pojďme se nyní podívat na několik stěžejních středověkých děl, která o Zikmundovi Lucemburském hovoří. Autor Husitské kroniky Vavřinec z Březové, který byl současníkem popisovaných dějů, dává Lucemburkovi za vinu v podstatě všechno zlé. Kromě již zmíněné Husovy smrti v Kostnici, k níž koncil údajně sám navedl, neměl mít panovník pochopení ani pro Husovy domácí stoupence, neboť „rozkázal všem pánům a zvláště královským úředníkům, aby viklefovce a husity i ty, kdož přijímali z kalicha, všemi způsoby potlačovali, pronásledovali a co možná vypleňovali“. Příznačná je také Vavřincova poznámka, že Zikmund po svém příjezdu do Prahy v roce 1420, kdy se hodlal chopit českého trůnu, odvolal dosavadní husitské úředníky „a dosadil na jejich místa protivníky pravdy a rouhače“. 

Lucemburk zkrátka v českých zemích páchal jen samé zločiny, a navíc u toho vykazoval absenci jakéhokoliv taktu a sebeovládání. Kronikář to ilustruje epizodou, kdy ke králi přišel posel východočeských pánů s nabídkou zprostředkování při jednáních mezi ním a husity, kteří obléhali Vyšehrad. Panovník se však po vyslechnutí podmínek rozpálil doběhla: „Naplněn vztekem vybuchl v nadávky Hradeckým a posla mnohonásobně pohaněl, a kdyby byli nezakročili dvořané při tom stojící, byl by mu snad sťal hlavu. I pravil: ‚Naseruť jim dříve do rypáků, než abych ustoupil z Vyšehradu! Ať mně ti selští chlapi postoupí město Hradec, kterého se zmocnili podvodem.‘ A tak posel, jak vyšel, tak se s prázdnou do Prahy vrátil,“ zakončuje lakonicky Vavřinec z Březové. 

Zikmunda činí kronikář také zodpovědným z pustošení českých zemí, a navíc ještě z křivého slibu, že se toho nebude dopouštět. Opět to komentuje příznačně, s ohodnocením skrz naskrz negativním: „Slib, jak bylo jeho zvykem, nedodržel a nesplnil, nýbrž hromadil zlé na zlé.“ Svůj celkový pohled na Lucemburka pak Vavřinec shrnuje na těchto řádcích: „Ó nesmyslný kníže! Proč jako pohan pronásleduješ své domácí, které máš chránit? Proč nepřestáváš prolévati krev nevinných? Proč toužíš vyhladit ty, kteří se proti tobě stavějí, zápasíce za zákon Boha svého?“ 

Ďábelský Lucemburk 

Podobně jako Vavřinec z Březové vnímal Zikmunda rovněž další husitský autor, teolog a kněz Mikuláš Biskupec z Pelhřimova. Patřil k hlavním duchovním představitelům táborského hnutí, které polemicky hájil proti jeho nepřátelům. Mezi úhlavní nebezpečí řadil i nazrzlého Lucemburka, který měl být nepřítelem celého českého národa. 

Ve svém díle s názvem Kronika obsahující spor kněží táborských píše: „Poněvadž však ďábel, nepřítel pravdy a lidské spásy nechtěl, aby se toto dobré dílo (čtyři pražské artikuly, jež byly vyjádřením husitské věrouky) rozšířilo, poštval své údy, aby tomu dobrému dílu bránily mocí, násilím a ostatními krutostmi osoby jak světské, tak duchovní, totiž papež a jiní preláti, uherský král Zikmund, Němci a ostatní cizí národy i jejich domácí pomahači, kteří usilovali, aby toto započaté dílo odsoudili, zničili a vyhladili i s jazykem českého národa.“ 

Pozoruhodné jsou rovněž skladby z takzvaného Budyšínského rukopisu, který dostal název podle místa pozdějšího uložení v německém Bautzenu (česky Budyšín). Jde o celkem šest textů z let 1420–1421 z pera neznámého autora či autorů. Hlavní postavou je zde Koruna česká coby personifikace českého království, jež je po smrti Václava IV. představeno jako ovdovělá žena, která se odmítá vdát za násilnického Zikmunda. Nechtěného ženicha nazývá „dětí mých nejlítější hubitel a nepřítel“, respektive také „zloděj a lotr“. 

Zarputilost, s jakou je zde Lucemburk odsuzován, prozrazují následující řádky přisuzující mu ty nejďábelštější vlastnosti: „(Bože) není toto zajisté člověk, ať tak mluvím s tvým dopuštěním, tvú dobrotivú rukú stvořený, ale ono nejvražedlnější zmijí jedovaté plémě, ježto svým narozením netoliko své mateře břicho rozsapuje, ale i všeho těla ososbu v nic obrátiti žádá. Tento jest, jakož se jistě domnívám, onen ještěr hrozný, od tvého milého apoštola (sv. Jana v knize Zjevení) viděný, červený, sedmihlavý, deseti rohy zrohatilý a sedmi korunami korunovaný, jenž oné dvanácti hvězdami korunované, slavné láká ženy a plod její ušlechtilý, bolestně rozený, pílí obžerlivými ústy vražedlně sežrati.“ 

Sečteno, podtrženo, autor nikoho nenechává na pochybách, že Zikmund vlastně není ani člověk, ale onen strašlivý netvor z Apokalypsy, proti němuž je nutné bojovat všemi prostředky. 

Katolická optika 

Zcela jinak císaře pochopitelně vnímala katolická strana. Humanista Eneáš Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II., ho ve své Historii české hodnotí jako v zásadě dobrého panovníka. Zikmund bojuje za pravdu, stojí na správné straně, ačkoliv ani on není bez chyb. Za jeho slabosti ovšem autor považuje docela jiné věci než utrakvističtí spisovatelé. Vyčítá mu například malou rozhodnost v jednání s husity či fakt, že se s těmito kacíři nakonec domluvil a nechal se na sklonku života korunovat českým králem. 

S neskrývanou ironií popisuje Piccolomini obrat ve vzájemných vztazích: „Když byly tyto věci uspořádány, přišel Zikmund 23. srpna roku 1436 od narození Spasitele do Prahy, kde byl on, před krátkou dobou považován za nepřítele Čechů, narozeného z cizoložství, Antikristova syna, svatokrádežníka a za hodného věčného zatracení, přijat s nejvyššími poctami.“ Piccolomini také neváhal zdůrazňovat císařovu náklonnost k něžnému pohlaví, jak se to objevuje už i v husitských textech, a ještě si přisadil: „Liboval si v žertech, rád víno pil, po ženách jen hořel, cizoložství tisícera se dopouštěl.“ Podobně nevázaných mravů ostatně měla být i Lucemburkova druhá žena Barbora Celjská, s níž se vladař oženil v 37 letech. 

Přestože autor Historie české chtěl především vytvořit zábavné a čtivé dílo, takže si s faktografií vždy hlavu nelámal, skutečnost, že Zikmund manželskou věrnost zrovna nezachovával, potvrzují i věrohodnější zdroje. Taková slabost byla vodou na mlýn husitské propagandě, už jen proto, že přísní utrakvističtí teologové neměli pro milostné avantýry žádné pochopení. Panovníka kvůli tomu s oblibou ve svých textech zesměšňovali. 

V Budyšínském rukopisu jeho anonymní autor dokonce vysvětluje Zikmundovu porážku od Turků u Nikopole v roce 1396 jako smutný výsledek jeho přílišné aktivity v dobývání žen, kvůli které již neměl sílu bojovat na válečném poli: „Ale jednú vilnú ženú/ Mysl svú maje zle zemdlenú,/ Lek se Turkóv, muž nesmělý,/ Jakti vlkóv pes škapilý,/ Vyslav lid svój čestný na ně,/ Sám pak utekl i bez braně./ A tu zavedl mé ctné syny/ V smrt hanebnú pro své činy.“ 

Trest za hříchy 

Samotná Zikmundova smrt, která bezmála sedmdesátiletého císaře zastihla ve Znojmě na konci roku 1437, byla jeho husitskými odpůrci vysvětlovaná jako Boží trest za vladařovy hříšné skutky. Zvláště mu měli za zlé, že v září téhož roku nechal popravit husitského hejtmana Jana Roháče z Dubé. Tento někdejší druh Jana Žižky byl jedním z posledních vzdorujících stoupenců radikálního husitství, a ještě v letech po bitvě u Lipan (1434) se snažil o návrat k někdejšímu táborskému odkazu. Zikmundovi vyhlásil válku a dlouho se mu snažil vzdorovat. To nakonec vyústilo ve vojenské tažení proti Roháčovi, dobytí jeho hrádku Sion nedaleko Kutné Hory panovníkovými vojsky a následnou potupnou Roháčovou exekucí.

Netrvalo dlouho a smrt začala klepat i na dveře samotného Zikmunda, což samozřejmě neušlo povšimnutí současníků, kteří zanedlouho tyto dvě události začali dávat do souvislosti. V dobových pramenech se jako důvod císařovy smrti objevuje latinské slovo cancer, což mohlo znamenat jak rakovinu, tak i nejrůznější typy zánětlivých onemocnění. Lucemburk si v posledních měsících stěžoval na nesnesitelné pálení v těle, načež mu lékaři kvůli urputným bolestem nohy dokonce amputovali palec. 

Jeho odpůrci pak ono pálení interpretovali jako pekelný oheň, jasnou předzvěst toho, kam Zikmund po smrti zamíří. Později se z téměř souběžného skonu těchto dvou protagonistů vytvořila legenda o chrabrém hejtmanu Roháčovi a krutém, proto náležitě potrestaném panovníkovi-tyranovi. Tento obraz i v dalších staletích zachovávala utrakvistická tradice. Čeští katolíci naproti tomu usilovali o očištění Zikmundovy památky a vyzdvihovali jeho pozitivní rysy, mezi něž patřily politická obratnost či snaha nastolit opětovný řád a prosperitu. Ocitli se však v defenzivě, negativní obraz vládce v českých zemích jasně převážil.

Když prezident John F. Kennedy vyhlašoval v roce 1961 plán dostat do konce dekády člověka na Měsíc, vycházel z jednoduché logiky – pustit se do kosmického programu, kde všechny dosavadní úspěchy nebudou znamenat nic a kde bude potřeba začít úplně znovu. Náskok Sovětského svazu v pomyslných závodech v dobývání vesmíru se tak měl smazat. 

Jenže „nová hra na novém hřišti“ se týkala i Spojených států, tudíž se vyrojily mnohé otazníky: Jak by měla vypadat raketa? Půjde o jeden velký nosič, nebo o více malých? S kolika stupni a s jakými motory? Měly by být motory větší a v menším počtu, nebo raději zvolit víc menších? Kde se bude nacházet kosmodrom? A jakou podobu má mít pozemní zařízení pro úkol, o jaký se ještě nikdy nikdo nepokusil? Tisíce otázek, žádné odpovědi…

Na rampě, nebo v hangáru?

Co se místa týká, padla volba na floridský mys Canaveral a jeho okolí. „Lunární přístav“, který později dostal jméno Kennedyho vesmírné středisko, vyrostl na přilehlém ostrově Merritt. Šlo totiž o prověřenou lokalitu, s možností využít existující dopravní i třeba sledovací infrastrukturu a podobně. Původně se přitom uvažovalo rovněž o startech z tichomořského ostrova Kiritimati, s příhodnou polohou blízko rovníku, či z ostrova Cumberland u pobřeží Georgie. Dopravní dostupnost a další faktory ovšem převážily.

Nový kosmodrom na Floridě vznikl k 1. červenci 1962 a jeho formální název zněl Ředitelství startovacích operací, tedy Launch Operations Directorate (LOD). V tu chvíli ještě nikdo netušil, kolik a jakých ramp bude potřeba vybudovat. Vědělo se jen, že mys Canaveral narazil na své limity. Tamní legendární „raketová řada“ alias Rocket Row měřila na délku 16 km a nebylo k ní možné přidat další rampy – už proto, že se pro ně u nových a větších nosičů počítalo s pětikilometrovými bezpečnostními rozestupy. Proto bylo nutné se přesunout na ostrov Merritt. A v jednu chvíli se tam plánovalo dokonce deset ramp, které by se kvůli zmíněným rozestupům táhly na sever do vzdálenosti asi 50 km.

Předpokládalo se, že se budou rakety podle dosavadní americké praxe chystat přímo na vypouštěcím zařízení, a převoz v horizontální či vertikální poloze z přípravného hangáru se tudíž neřešil. Každá rampa měla přitom ročně zajistit tři až čtyři starty.

Mezi vagony a pontony

Jenže u obřích raket, které měly dostat člověka na Měsíc, panovala jiná situace. Vybavení bylo drahé, výstavba pozemního zařízení komplikovaná. A gigantický nosič měl při startu uvolnit takové množství energie, že bylo obtížné, až nemožné vybavení chránit. Proto se zrodil koncept Mobile Launch čili „mobilní start“, s nímž se na novém floridském kosmodromu začalo pracovat: Raketa se měla sestavit v hangáru a teprve následně zamířit na rampu. 

Neodzkoušený režim měl samozřejmě své odpůrce, včetně Wernhera von Brauna, ale čísla mluvila jasně. Každá rampa mohla nabídnout násobně větší kapacitu, neboť ji nosič neblokoval dva nebo tři měsíce, ale deset dní. V dedikovaném hangáru byly rakety i pozemní vybavení lépe chráněny před rozmary počasí a pracovní čety mohly souběžně chystat několik nosičů, což bylo i přesně vyčísleno: Příprava raket na dvou rampách vyžadovala 3 700 techniků, pokud se však obě chystaly ve sdíleném hangáru, stačilo jich 2 200. Jen na platech to tehdy znamenalo úsporu 18 milionů dolarů ročně.

V listopadu 1962 dostal zelenou Saturn C-5, pozdější Saturn V, i scénář cesty na Měsíc, kdy mateřská loď zamíří do kosmu společně s lunárním modulem při jediném startu. Několik otázek se tedy podařilo zodpovědět, ale další přetrvaly nebo se objevily nové – například jak dostat obří raketu z hangáru na místo startu. Řešily se dvě možnosti, konkrétně železnice a vodní pontony, přičemž vše hovořilo pro druhou variantu.

S železnicí položenou na floridských bažinách by byly jen potíže. Předpokládala se výstavba čtyřkolejné trati v délce 19 km, takže by situaci komplikovaly i nezbytné výhybky a zatáčky. Také ekonomicky vycházela doprava po vodě lépe: Vybudování systému lodních cest mělo stát „jen“ 259,1 milionu dolarů, oproti 278,2 milionu u železniční infrastruktury. Ovšem ani „voda“ neřešila vše. Jak například raketu na ponton naložit? Sestavovat ji na něm totiž znamenalo mít kanál zavedený až do montážní haly. Jak po cestě na rampu nosič stabilizovat? A jak ho poté zvednout do startovní polohy, kdy se kvůli odvodu plamenů musel nacházet ve výšce minimálně 18 m?

A vítězem se stává…

Všechno změnila náhoda, když v únoru 1962 jistý Barry Schenik vyslechl rozhovor o problémech s dopravou obřích raket z hangáru na místo startu. Debatujícím pak přinesl fotografie crawlerů používaných v povrchových uhelných dolech v Kentucky. Gigantické stroje měly dostatečnou nosnost, a dokonce i stabilizační systém pro pohyb na nerovném povrchu. O měsíc později už bylo jasné, že kosmické nosiče budou vozit právě ony.

Objednávka tedy zněla na dva dopravní crawlery a pět vypouštěcích plošin s věží (později se jejich počet zredukoval na tři). Následně přibyla ještě jedna samostatná mobilní „arming tower“, kterou mohly crawlery také převážet. Tato „výstrojná věž“ měla umožnit instalaci pyrotechnických prvků, motorů na tuhá paliva či autodestrukčního systému. Všechny popsané operace se totiž považovaly za extrémně nebezpečné, takže se nemohly provádět v hangáru ani na vypouštěcí plošině. Arming tower se postupně vyvinula do věže obslužné, neboť dovolovala „obejmout“ celou raketu, a nabízela tak pohodlný přístup na většinu míst. Dostala název MSS alias Mobile Service Structure.

V prosinci 1963 byl vývoj crawleru prakticky dokončen, v březnu následujícího roku započala na kosmodromu montáž a v listopadu absolvoval hotový stroj prvotní pojezdové zkoušky. V březnu 1965 pak NASA převzala první kus.

Platforma, věže i ramena

Zatímco crawler byl „jen“ dopravním prostředkem, vlastní montáž raket a jejich starty se odehrávaly z mobilní vypouštěcí platformy s obslužnou věží. Plošina dostala název ML čili Mobile Launcher, věži se říkalo UT neboli Umbilical Tower a celek pak nesl označení LUT, tedy Launch Umbilical Tower. Platforma měřila 49 × 40 m a uprostřed měla otvor o rozměrech 14 × 14 m, kterým procházely spaliny z nosiče. 

Při startu na ni působilo obrovské tepelné a akustické namáhání: Když se Saturn V začal zvedat, dosáhla teplota povrchu až 1 650 °C a hluk se odhadoval na 190 dB. Po zkušenosti s Apollem 4 z listopadu 1967 se na plošinu i věž instaloval záplavový Sound Suppression Water System, aby oba negativní vlivy snižoval a chránil nejen rampu a okolí, ale především startující raketu.

Stodvacetimetrová obslužná věž UT se dělila na pravidelně rozmístěná patra, označovaná podle výšky ve stopách nad platformou: Například podlaží 240 se tak nacházelo 240 stop (čili 73 m) nad plošinou. První dvě patra od sebe přitom dělilo 30 stop a všechna ostatní dvacet. Věž disponovala trvalým i dočasným vybavením a uvnitř fungovaly dva rychlovýtahy.

Největší výzvu však představovalo devět obslužných ramen, která se přiklápěla k Saturnu V. Na délku měřila od 11 do 14 m, jejich průměrná hmotnost dosahovala 22 tun a každé neslo 24 svazků elektrických kabelů. Kromě toho jimi procházelo 44 trubek o průměru od 12 do 25 mm s pracovními látkami. Každé rameno bylo tak velké, že po něm mohl projet automobil, a každopádně na ně musel být naprostý spoleh – některá se totiž odpojovala až od letící rakety! Vývoj komplikovalo rovněž množství vybavení či požadovaná schopnost rychle se k nosiči přiklopit nebo se od něj naopak odklonit, a to bez poškození ramene, rampy i rakety. Práce mělo na starost 250 inženýrů a vrásky jim přidělávaly také časté změny zadání.

Součást komplexu 39 tvořila rovněž již zmíněná výstrojná věž MSS. Původně měla být statická, někde na půli cesty k rampě: Nosič by se u ní na den či dva zastavil, doplnil by se o pyrotechnické vybavení a pokračoval by dál. Také popsaná věž byla nakonec mobilní, s výškou 125 m, půdorysem 41 × 41 m a hmotností 5 400 tun – což mimochodem od začátku znamenalo problém. Při splnění požadavků NASA se totiž nedal hmotnostní limit dodržet, tak aby byl možný převoz crawlerem. Agentura poté souhlasila, že je třeba zadání změnit, a přesunula část instalací pyrotechniky do montážní haly.

Áčko, béčko, céčko

Pozemní práce na komplexu 39 začaly v říjnu 1962. A přestože byl na ostrově Merritt první, označení dostal v návaznosti na rampy na mysu Canaveral. Po tamním nejvyšším čísle 37 se „osmatřicítka“ vynechala a zůstala jako rezerva, i když se nakonec stejně pokračovalo ciframi 40, 41 atd. Po odvodnění a odlesnění byl prostor budoucí rampy „A“ zasypán 24,4 m vysokým kopcem hlíny a písku, aby se podloží usadilo. Teprve po nějakém čase se terén definitivně upravil a vybetonovaly se základy. Stejným způsobem se následně přichystalo místo pro druhou rampu.

Konečnou podobu místa budoucího startu ovlivnil nenápadný kus hardwaru, který je jen málokdy vidět – tedy deflektor neboli odrážeč plamenů. Pro Saturn V měřil 13 m na výšku, 15 m na šířku, vážil 317 tun a po kolejnicích se zasunoval do prostoru o rozměrech 18 × 137 m pod motory rakety. Každá rampa měla deflektory dva, a na kolejích proto byla výhybka. Kdyby se jeden z páru tlakem a žárem spalin při startu poškodil, nemuselo se dlouho čekat na opravy a zastoupil by jej druhý.

Rampy 39A a 39B jsou jinak prakticky identické, s perimetrem ve tvaru téměř pravidelného osmistěnu, a obě si vyžádaly mimo jiné asi 52 000 m³ betonu. Každá zahrnovala 375 km potrubí o průměru 8 mm až 285 cm a pro Saturn V na nich nevznikly žádné obslužné věže ani další viditelné vybavení. V roce 1965 byly ze stavebního hlediska oba komplexy hotové, ale ještě je čekala instalace více než 40 tisíc kusů dalšího zařízení.

Růst všemi směry

Hangár VAB alias Vertical Assembly Building, v únoru 1965 přejmenovaný na Vehicle Assembly Building, sloužil ke skladování a přípravě Saturnů V, později také raketoplánů a nyní i nosičů SLS. Bez nadsázky ho lze přitom označit za ikonický. Ani jeho budoucí podoba nebyla zpočátku jasná a řešilo se několik variant návrhů: Budova mohla mít kruhový tvar, kde by crawler popojížděl se sestavovanou raketou, jež by postupně rostla. Montáž v jednotlivých blocích předpokládala i stupňovitá stavba, kam by transportér vjel z jedné strany a z druhé by vyjel s hotovým nosičem.

Nakonec se NASA rozhodla pro konzervativní kvádr. V budově vznikly čtyři montážní prostory, tzv. bays, v rozložení dva na dva, přičemž každý měl mít samostatný vjezd, aby mohl fungovat nezávisle na ostatních. V prvotních plánech hala zahrnovala i řídící středisko startu na střeše a měla představovat nejdražší část nově budované oblasti kosmodromu: Celkový rozpočet dosahoval 432 milionů dolarů a na halu připadalo 129,5 milionu. Zvolený koncept jí přitom dovoloval růst všemi směry, a to do výšky (proto nakonec řídící středisko na střeše nevzniklo) i do šířky. Počítalo se totiž s přistavěním nejméně dvou dalších montážních prostor, kvůli budoucím pilotovaným výpravám na Mars, kdy se předpokládalo více startů během krátké doby.

Kancelářská budova VAB

U hangáru VAB byly kritické základy, protože budova je velmi rozměrná, což mohlo při floridských hurikánech znamenat problém. Proto se muselo až do vápencového podloží zapustit několik tisíc pilotů o průměru 41 cm a celkové délce 16,8 m. V noci se svařovaly a přes den navážely, přičemž se souběžně pracovalo na deseti kusech zaráz: Tři elektrické stroje je zavrtávaly zhruba do 36 m, kde spočívalo vápencové podloží. Následovalo ještě zavrtání do hloubky 46–52 m, což obstarávaly dieselové stroje, a v případě jejich nedostatku dokonce i parní.

VAB stojí na půdorysu 135 × 156 m a dosahuje výšky 160 m. Vedlejší „přístavba“, kde docházelo k přejímce jednotlivých stupňů, má potom půdorys 134,7 × 83,5 m a výšku 64 m. Stupně se na kosmodrom vozily po vodě a vykládaly se z přepravních plavidel v několik set metrů vzdáleném přístavišti. V bezprostřední blízkosti přístavby se pak nachází řídící středisko startu LCC alias Launch Control Center. Málo se ovšem ví, že VAB zahrnuje také šest kancelářských bloků až pro deset tisíc administrativních pracovníků: Tzv. Towers neboli „věže“ našly místo ve výšce 16.–34. patra, mezi montážními prostory.

Od Saturnu po Falcony

Komplex 39 vznikal pro potřeby programu Apollo, s pozdějším předpokládaným rozšířením pro cesty člověka na Mars. Počítalo se minimálně ještě s výstavbou rampy 39C, odbočka k níž je dodnes patrná i na družicových snímcích, a s rozšířením hangáru VAB. Ten byl zhruba o 20 m vyšší, než postačovalo pro základní verze Saturnu V, protože se plánovaly také větší a výkonnější horní stupně. Jižně od VAB byl potom vyhrazen prostor pro stavbu NAB čili Nuclear Assembly Building, kde se měly připravovat horní stupně Saturnu V s jaderným pohonem.

Americká kosmonautika se nakonec vydala jinudy, cestou raketoplánů, a komplex 39 se měl opět probudit k životu. Jen musel projít určitými změnami: Konstrukce mobilních plošin se upravila, protože vesmírné letouny měly jiné uspořádání motorů než Saturn V, a zmizely z nich obslužné věže UT. Další využití se nenašlo ani pro vystrojovací věž MSS, která tak skončila ve šrotu. Naopak na obou rampách vznikly obslužné konstrukce Service Structure. Později měl raketoplány vystřídat program nosičů Ares, došlo však pouze na jediný start experimentálního stroje Ares I-X z rampy 39B.

Rampu 39A si poté pronajala společnost SpaceX pro své rakety Falcon 9 a Falcon Heavy a počítá se s ní i ro obří sestavu Starship Super Heavy. Rampu 39B si ponechala NASA, strhla z ní obslužnou konstrukci a upravila ji pro použití v programu Artemis s raketami SLS. První z nich úspěšně odstartovala v listopadu 2022, a komplex 39 se tak do starého železa rozhodně nechystá, přestože některé jeho části byly prohlášeny za americkou národní památku. 

V květnu roku 525 př. n. l. došlo v Dolním Egyptě u nejvýchodnějšího ramene delty Nilu k bitvě mezi vojsky rozpínavé Perské říše krále králů Kambýsa II. ( 530–522 př. n. l.) a pokojnějšího Egypta pod vládou faraona Psammetika III. ( 526–525 př. n. l.). Událo se tak v pohraničí blízko pevnostního města Pelúsium (či Pelúsion). Faraon prohrál, byl zajat a za nějakou dobu spáchal sebevraždu. Kambýses II. se stal pánem Egypta a zakladatelem 27. egyptské dynastie.

Krev dětí přeběhlíka

O samotné bitvě u Pelúsia nevíme téměř nic, byť okolnostem věnoval „otec dějepisectví“ Herodotos (asi 484–420 př. n. l.) ve třetí knize svých Dějin dost prostoru. Konflikt obou starověkých říší začal podle něj za faraona Ahmosa II. Jeho dceru prý tehdy chtěl za ženu perský velkokrál Kambýses II., leč vládce Egypta ji příliš miloval a tajně mu namísto ní vydal dívku jménem Nitetis. Pravda ovšem vyšla najevo a Kambýse nahněvala.

K invazi do Egypta nicméně došlo až za panování Ahmosova syna Psammetika. Napomohl jí Ahmosův vojevůdce Fanés z Halikarnasu, velitel cizineckých žoldnéřů, který prchl ke Kambýsovi a vyzradil mu vše o egyptské obraně a vojsku. Pak už perskému vpádu kromě těžkého, dvanáctidenního pochodu pouští nic nebránilo.

„Psammetik, syn Ahmosův, čekal u pelúsijského ramene Nilu na Kambýsa. (…) Když Peršané přešli poušť, utábořili se, aby svedli bitvu proti Egypťanům. Za jejich přítomnosti se všichni Řekové a Kárové rozhněvali na Fana, velitele cizinecké armády, a krutě jej ztrestali. Ten nechal v Egyptě svoje syny a oni je dovedli na dohled od nepřátelských stanů tak, aby je (otec) mohl spatřit. Pak postavili mezi tábory kratér (velkou nádobu na podstavci), načež postupně všechna děcka vzali, nad kratérem je zardousili, a když zhynula, jejich krev vlili do vína a vody. Pak tu směs pili a až poté se pustili do bitvy. Byla prudká, na obou stranách podlehlo mnoho mužů a Egypťané se dali na útěk.“ To je vše, co Herodotos v díle Dějiny k události prozrazuje.

Zvířata před frontovou linií

Antičtí autoři se o bitvě u Pelúsia většinou nezmiňují. Zajímavou informaci nám ale zanechal Polyaenus z Lampsaku v díle o válečnictví a strategii z 2. století nazvaném Stratagemata. O perském králi Kambýsovi II. sděluje: „Když Kambýses zaútočil na Pelúsium, které střežilo vstup do Egypta, Egypťané ho bránili s velkou rozhodností. Proti obléhatelům nasadili hrozivé stroje a vrhali na ně střely, kameny a oheň ze svých katapultů. Proti této ničivé palbě postavil Kambýses před svou frontovou linii psy, ovce, kočky, ibisy a další zvířata, která Egypťané považovali za posvátná. Egypťané okamžitě zastavili své operace ze strachu, aby neublížili zvířatům, která mají ve velké úctě. Kambýsés dobyl Pelúsium, a tím si otevřel cestu do Egypta.“ 

Jedná se o jedinou výpověď o bitvě, která zaznamenává výskyt zvířat uctívaných Egypťany. Nikdo jiný ze starověkých autorů tuto informaci neuvádí, a tak zůstává otázkou, zda může být prohlášení považováno za pravdivé. Příběhem se nicméně inspiroval Francouz Paul-Marie Lenoir (1843–1881), který namaloval roku 1872 obraz, na němž Kambýses II. projíždí se svými jezdci pod hradbami Pelúsia a společně proti egyptským lučištníkům vrhají nebohé kočky.  

Po nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 nabyl Alexander von Falkenhausen přesvědčení, že jeho návrat do německé armády momentálně není reálný. Nečekaně se mu ale otevřely dveře na východ. Čínský generalissimus Čankajšek mu v roce 1934 nabídl místo mezi svými německými vojenskými poradci. Se samotným Čankajškem ho pojilo přátelství, dokonce zabránil i jeho únosu a zachránil mu život. Spolu s dalšími německými poradci pomáhal s reformou čínské armády.

Image

Čtěte také

Půl století v uniformě (1): Německý generál Alexander von Falkenhausen

Koncem 30. let nacistické Německo otočilo kurs a uzavřelo spojenectví s Japonskem. Vojenské umění a úspěchy Alexandera von Falkenhausena, kterých s čínskou armádou dosáhl, byly Japoncům trnem v oku. Požadovali proto od Berlína generálovo odvolání. Jejich snaha byla korunována úspěchem a v červenci 1938 musel generál stejně jako další poradci své působení v Číně ukončit. Jinak nacistický režim hrozil potrestáním jejich rodin v Říši.

Při rozlučkové večeři von Falkenhausen slíbil, že Japoncům nikdy neprozradí žádné vojenské záležitosti, na kterých do té doby spolupracovali. Přátelský vztah s čínským lídrem a jeho spolupracovníky udržoval von Falkenhausen i po návratu do Německa. Z Evropy jim příležitostně také posílal luxusní předměty i vybrané potraviny. 

Těsně před začátkem německé kampaně proti Polsku byl von Falkenhausen znovu povolán do služby ve Wehrmachtu. Do kompetence dostal takzvaný Wehrkreis IV, tedy drážďanský vojenský obvod. V jeho čele působil do května 1940, kdy ho již jako generála pěchoty jmenovali vojenským guvernérem Belgie a severní Francie. Kupodivu to nebyl první von Falkenhausen, který spravoval toto území. Stejnou funkci totiž zastával o několik dekád dříve, během Velké války, jeho strýc Ludwig.

Guvernérem Belgie

Generál Alexander von Falkenhausen se svým účinkováním nad okupovaným územím vymykal nacistickému ideálu fanatické věrnosti Hitlerově ideologii. Pokud to situace dovolovala, stalo se, že „ztratil“ během přesunu do jiné věznice nějaké své vězně. Neustále oddaloval a zdržoval odliv Belgičanů coby nuceně nasazených do německých továren. Také se tvářil, že nevidí ty, kteří z nuceného nasazení utekli a namířili si to do Arden k odbojářům. Když mu z Berlína nařídili zabít 50 rukojmí za každého Němce napadeného partyzány, změnil poměr raději na 5:1. Stejně tak se snažil popravám Belgičanů za odpor proti Němcům zcela zabránit. Na druhou stranu však byl silně antikomunistického smýšlení, proto když musel, posílal před popravčí čety primárně komunistické vězně.

Po válce v generálův prospěch svědčila mimo jiné jistá Qian Xiuling, Belgičanka čínského původu, jejíž starší bratranec byl Falkenhausenovým dobrým přítelem z dob jeho působení v Číně. Když zabili členové belgického odboje 7. července 1944 ve městě Écaussinnes tři gestapáky, nařídil Berlín zatknout 97 náhodných občanů a popravit je. Qian, i když byla právě těhotná, ihned sedla do auta a jela ještě v noci k Falkenhausnovi, kterého prosila, aby zadržené civilisty ušetřil. Generál tak učinil, za což ho ihned předvolali do Berlína a zbavili funkce. O dva týdny později ho čekalo zatčení za účast ve Stauffenbergově spiknutí proti Hitlerovi. Ale nepředbíhejme.

Bojovník proti nacismu

Už po svém návratu z Číny v roce 1938 se von Falkenhausen začal intenzivně zabývat myšlenkami na sesazení führera. Spolu se svými starými přáteli, stejně rozčarovanými z Hitlerova režimu, jako byl jeden z předních důstojníků Abwehru podplukovník Hans Oster nebo generálové Ludwig Beck a Erwin von Witzleben, měli v plánu zakročit, jakmile Německo vyhlásí válku Československu. Vzhledem k „diplomatickému“ ukončení této krize však k realizaci jejich převratu nedošlo. Protinacistickým myšlenkám ale zůstal věrný i nadále. Ať už to bylo během jeho působení v čele vojenského obvodu v Drážďanech, nebo jako guvernéra v Belgii. 

Své služby pro plánovaný státní převrat později opět nabídl i dávnému příteli polnímu maršálovi von Witzlebenovi. Stejně tak svému někdejšímu adjutantovi Rommelovi radil, aby poslechl své svědomí a přidal se ke konspirátorům kolem plukovníka Clause von Stauffenberga. V červenci 1944 dokonce navštívil vrchního velitele německých sil ve Francii polního maršála Günthera von Klugeho a přesvědčoval ho, ať se bezodkladně vzdá Britům a Američanům dřív, než se Sověti dostanou více na západ.

Muž s morálními zásadami

Jeho odbojové snahy a kontakty se známými odpůrci režimu však nemohly zůstat dlouho utajené. Po neúspěchu Stauffenbergova spiknutí v červenci 1944, kterého se však on sám prakticky nezúčastnil, ho gestapo zatklo. To už měl na něj Heinrich Himmler v Bruselu nasazeného jednoho ze svých agentů, který měl získávat potřebné důkazy. Ty se sice neobjevily, nicméně to nebránilo tomu, aby von Falkenhausen strávil zbytek války v koncentračních táborech. Koncem dubna 1945 byl spolu s dalšími prominentními vězni převezen z Dachau do Tyrolska. Zakrátko nato ho vysvobodili Američané, kteří ho vzápětí opět zadrželi a umístili do internace tentokrát spojenecké.

V roce 1948 byl nakonec von Falkenhausen spolu se svým někdejším podřízeným Eggertem Reederem předán do Belgie, aby čelili obviněním za své prohřešky v letech války. Než však samotný proces začal, strávili ještě další tři roky ve vyšetřovací vazbě. 

Během soudního líčení v roce 1951 se za bývalého guvernéra zaručilo množství lidí, někdejší odbojářka Qian Xiuling, bývalý francouzský premiér Léon Blum, jakož i několik belgických Židů, kteří poskytli důkazy, že Falkenhausen i Reeder se pokoušeli zachránit jejich životy. „Nic, co jsem dokázala, by se nedalo dosáhnout bez pomoci generála von Falkenhausena. I když si možná nezaslouží ocenění, ani by neměl být souzen, to rozhodně ne,“ tvrdila před soudem Qian, označující generála jako „muže s morálními zásadami“.

Poválečné peripetie

Přesto byl 72letý někdejší vojenský guvernér usvědčen z účasti na deportaci 12 000 belgických Židů a popravách rukojmí. Odsoudili ho na 12 let těžkých prací v Německu a dostal rovněž zákaz kdykoli se vrátit zpět do Belgie. Zanedlouho po skončení procesu mu západoněmecký kancléř Konrad Adenauer udělil milost, jelikož si už do té doby třetinu svého trestu odpykal. 

Po návratu do vlasti žil nejprve poblíž tehdejší vnitřní německé hranice na panství svého přítele bývalého kancléře Franze von Papena a poté se v obavě z únosu východoněmeckými agenty přestěhoval do Nassau v Porýní. Při příležitosti jeho narozenin si na něj vzpomněli i v Číně. Čankajšek ho v osobním dopise prohlásil za „přítele Číny“ a k jeho osmdesátinám mu udělil Řád posvátné trojnožky I. třídy. 

Von Falkenhausen aktivně vystupoval proti totalitnímu režimu vlády NDR, a když Sověti vystavěli Berlínskou zeď, zaslal telegramy vládám na celém světě s výzvou k pomoci Západnímu Berlínu. Generál Alexander Freiherr von Falkenhausen zemřel bezdětný ve svém domě v Nassau 31. července 1966.

Je to oficiální. Odborníci evropské Služby Copernicus pro klimatické změny (C3S) potvrdili, že během uplynulých 12 měsíců roku 2023 bylo na Zemi tepleji o více než 1,5 °C oproti předindustriální éře, tedy období mezi lety 1850 a 1900. Vlastně to není překvapení. V loňském roce se k postupujícímu oteplování planety přidal klimatický jev El Niño a výsledkem bylo pořádné horko a extrémní klimatické události s ním spojené.

Často medializovaná míra oteplení o 1,5 °C pochází z doby klimatické konference v Paříži v roce 2016, kde ji prosazovali především zástupci malých ostrovních států. Na mnoha ostrovech žijí lidé doslova jen metry nad hladinou oceánu a globální oteplování bezprostředně ohrožuje jejich domovy. Hranice 1,5 °C se stala sloganem, používaným při výzvách k radikálnímu omezení emisí uhlíku.

Magická hranice

Vědci ovšem poukazují na to, že vlastně nepanuje shoda, jak by mělo vypadat překročení uvedené hranice 1,5 °C. Většina z nich souhlasí, že by mělo jít spíše o průměr teplot z několika let a nikoliv jen jediného roku. Každopádně se ale zdá, že pokud nedojde k důraznému omezení emisí uhlíku, bude hranice 1,5 °C brzy prolomena i průměrem za několik let, zřejmě někdy ve třicátých letech tohoto století.

Můžeme tomu nějak zabránit? Podle odborníků je překročení hranice oteplení o 1,5 °C oproti předindustriálnímu období prakticky nevyhnutelné, ať uděláme cokoliv. Příčin je celá řada, v neposlední řadě i to, že ekonomika je stále závislá na fosilních palivech do takové míry, že to znemožňuje rychlou změnu na zelenou ekonomiku.

TIP: Rok 2023 byl nejteplejším v historii měření: Kde bylo nejtepleji?

Znamená to, že se blížíme k bodu, z něhož již nebude návratu? Podle vědců je to dost komplikovaná otázka. Nemáme přesnou představu, kdy se odehrají události, k nimž by mohlo kvůli oteplování dojít a které by měly ohromný vliv na planetu. Jde především o možné roztání Grónského ledovce nebo uvolnění skleníkových plynů z arktického permafrostu. Jistotu máme v tom, že oteplování bude pokračovat a že bychom měli dělat maximum možného k jeho zpomalení. 1,5 °C tak nepředstavuje magickou hranici, která by měla vést ke zhroucení ledovců nebo k okamžitému zastavení oceánské cirkulace. S každou desetinou stupně oteplení se ale zvyšuje pravděpodobnost, že dosáhneme bodu zvratu. 

Když se řekne „pohanští Slované“, představíme si zřejmě dobu praotce Čecha, Přemysla a Libuše, modly Peruna a Velese a divoké kmeny sjednocené kupcem Sámem v malých vesnicích a na primitivních hradištích. Je to pro nás zkrátka doba „temna“, o níž máme jen minimum písemných zpráv. Právě ona uvádí na dějinnou scénu slovanské kmeny před vznikem prvních státních útvarů na našem území a v jeho okolí. Mluvíme tu přibližně o 6.–8. století, tedy době před vznikem takzvané Velkomoravské říše, která se prezentovala jako křesťanská. Tato dějinná etapa se však od 12. století, kdy byla zničena Svantovítova svatyně v Arkoně, zásadně liší. Slovanské kmeny za tu dobu urazily značnou vývojovou cestu, přestože si zachovaly víru svých předků.

Od model k chrámům

Zásadní rozdíl byl i v podobě a vnímání samotného pohanského kultu. V „temné“ době uctívali Slované své bohy v posvátných hájích a drobných přírodních svatyních vyzdobených jen ohni, prastarými stromy a nevelkými dřevěnými sochami bůžků, které se daly v případě potřeby snadno přestěhovat jinam. Prostor svatyně vymezovala buď nějaká přírodní proláklina, skály nebo dřevěné kůly. Kontakt s bohy zprostředkovával samotný kníže, který byl také hlavním knězem kultu – ostatně podobnost slov „kníže“ a „kněz“ ve většině slovanských jazyků není náhodná. Na rozdíl od keltských druidů kult nebyl oddělen od světských vládců kmene.

Když se naopak podíváme na Rujánu ve 12. století, uvidíme pevně organizovanou církev s obrovským (byť stále dřevěným) centrálním chrámem v Arkoně a obří sochou Svantovíta coby hlavního slovanského boha. Kam se ztratili Perun, Svarožic a Svarog? Jak je možné, že hlavní kněz měl v podstatě větší moc než samotný král Ránů (obyvatel Rujány) a bylo mu podřízeno tři sta dobře ozbrojených jezdců, kteří měli ochraňovat Svantovítův chrám? Abychom tento vývoj lépe pochopili, je třeba se vrátit v čase o několik století do minulosti.

Z Retry do Arkony

Není zřejmě náhoda, že počátkem 12. století začal stoupat význam Rujány a její hlavní svatyně v Arkoně, která zřejmě vystřídala Retru jakožto náboženské centrum všech zbylých pohanských Slovanů v Polabí a Pobaltí. S dobytím Retry totiž nejspíš padl (nebo minimálně ztratil své původní nezávislé postavení a postupně se nechal christianizovat) i kmenový svaz Luticů. Nějakou dobu ještě vydrželi Obodrité mezi Vagrií (dnešní pomezí Šlesvicka-Holštýnska) na západě a ústím Odry na východě, kde víme o svatyních bohů ve Štětíně a také ve Wolinu ležícím dnes na hranicích Polska a Německa.

Centrum Obodritů se od 9. století nacházelo v takzvaném Starigardu (dnes Oldenburg) ve Vagrii nedaleko Baltského moře. Původně zde stála pohanská svatyně, která se však od roku 934, kdy panovník Obodritů přijal křest, změnila v hradní chrám. Necelé půlstoletí se zde drželo křesťanství, než přišla roku 983 pohanská reakce. Víra v jediného boha se sem skrze založení biskupství vrátila až roku 1060.

Tím je ve zkratce definován hlavní problém Obodritů – v podstatě neustále se zmítali mezi křesťanstvím a pohanstvím. Snad právě proto vzniklo nové náboženské centrum na ostrově Rujána, který byl prakticky ze všech stran chráněn mořem, takže jeho dobytí se jevilo jako velmi obtížné. Navíc na něm sídlil kmen Ránů, jenž zřejmě nepatřil do obodritského kmenového svazu.

Radegastův nástupce

Ve 12. století tedy nastala situace, kdy Obodrité, tvořící početně největší skupinu zbylých Slovanů setrvávajících ve své původní víře, jezdili hledat věštby a provádět oběti na okrajovou Rujánu, kde vyrostlo chrámové „město“, z nějž nejvíce vynikal veliký chrám boha Svantovíta. Ten se svou funkcí až nápadně podobal Radegastovi z Retry.

Věštby probíhaly za pomoci posvátného koně, jenž měl u Svantovíta bílou barvu a jezdil na něm hlavní kněz. Zvíře překračovalo řady zkřížených kopí pravou či levou nohou, podle čehož se usuzovalo na zdar válečného tažení nebo námořní výpravy. Božstvo se vyznačovalo válečnými atributy, které vedle zmíněného bělouše představoval ještě velký meč, sedlo a udidlo. Oře prý kromě kněze osedlával i sám Svantovít, který na něm podle víry Ránů měl podnikat noční výpravy, což se poznalo podle toho, že kůň byl ráno zpocený a postříkaný blátem, ač měl být celou noc zavřený ve stáji.

Svantovít měl i hospodářské atributy, protože Slované byli převážně zemědělci a kladli mimořádný důraz na plodnost a úrodnost. Proto se v Arkoně každý podzim odehrával prastarý rituál s indoevropskými kořeny, známý a popsaný na mnoha místech Evropy.

Po sklizni se uspořádala slavnost, při níž se upekl obří koláč. Za něj se schoval hlavní kněz a ptal se ostatních: „Vidíte mě?“ A oni mu odpovídali: „Nevidíme!“ Nato kněz řekl: „Kéž byste mě i příští rok neviděli!“ Velikost koláče pak měla symbolizovat i množství sklizené úrody. Samotná hlavní socha Svantovíta třímala v jedné ruce takzvaný roh hojnosti, který se na podzim naplnil vínem a podle toho, kolik se ho v něm do jara udrželo, se pak věštila úroda vína pro příští rok.

Vládl kněz, nebo král?

Kult organizovaný kolem Svantovítova chrámu byl ještě lépe organizovaný a zřejmě i mocnější než dřívější organizovaná úcta k Radegastovi v Retře. Není divu, že kronikář Helmold z Bosau napsal: „Ještě za našich časů nejen vágerská země, ale všechny slovanské končiny sem posílaly každý rok dávky, protože vyznávaly, že je to bůh bohů.“ Z fungování kultu pocházela prakticky veškerá moc Ránů a je pochopitelné, že slovo velekněze mělo v mnoha směrech větší váhu než slovo rujánského krále, což výslovně zmiňuje i Helmold z Bosau. Podle toho někteří badatelé usuzují, že na Rujáně panovala takzvaná teokracie (vláda kněží), ale spíše to vypadá, že tam přes veškeré náběhy k ní měl světskou správu pevně ve svých rukou král, který si dokázal vymezit a udržet vlastní pole působnosti.

Přes výše zmíněné bylo s faktickým vlivem kněží nutné počítat – disponovali totiž vojskem o třech stovkách jezdců, kteří zřejmě byli dobře vyzbrojeni a vycvičeni. Jejich úkolem bylo udržovat pořádek, střežit Svantovítovy poklady a samozřejmě chránit chrámové město před vpádem nepřátel, k čemuž mohlo při obklopení křesťanskými státy kdykoli dojít. Do samotné Svantovítovy svatyně v chrámu byl vstup zakázán všem kromě samotného velekněze, a i on musel vstupovat pouze se zatajeným dechem, přičemž pro každé nadechnutí se musel vracet ke vchodu.

Vlídní a pohostinní Slované

I u rujánského náboženství můžeme pozorovat zjevnou inspiraci křesťanstvím. Svantovítův kult natolik převyšoval ostatní bohy (kteří nadále existovali v jakémsi „vedlejším“ postavení), že se stal symbolicky téměř vševládným. Zajímavé je rovněž pojetí morálky ve společnosti spočívající v péči o chudé a slabé jedince. To si spojujeme především s křesťanstvím, zatímco pohané v tomto směru spíš zaostávali. Přesto kněz Helmold z Bosau píše: „Ačkoli byla nenávist ke křesťanům a podhoubí pověr u Ránů silnější než u jiných Slovanů, přece vynikali i mnoha přirozenými dobrými vlastnostmi. Jsou totiž velmi pohostinní a rodičům prokazují povinnou úctu. Nikdy byste u nich nenašli žádného nuzáka ani žebráka. Jakmile někdo z jejich řad buď zeslábne nemocí, nebo sejde věkem, je svěřen péči dědicově, u něhož má být opatrován se vší laskavostí. Pohostinství a péče o rodiče jsou u Slovanů první ze ctností.“ Jistěže v tom hrála velkou roli i tradiční slovanská úcta k předkům, ale pořád jde o zajímavý sociální úkaz.

Abychom však Rány příliš nechválili, stále museli živit své bohy krvavými oběťmi. „Kromě rozličných jiných obětí měl kněz někdy ve zvyku obětovat člověka – křesťana – a tvrdil, že v krvi takového člověka mají bohové obzvláštní zalíbení.“ Jakkoliv mohou taková slova od křesťanského duchovního Helmolda znít tendenčně, o občasném obětování křesťanů (a zejména jejich kněží) Svantovítovi nemůže být pochyb. Vychází to jednak z dlouholeté slovanské tradice, jednak ze vzájemné řevnivosti obou náboženství…