Historici s oblibou zkoumají odlišnosti mezi středověkou kulturou „oficiální“ a lidovou, které se různě ovlivňovaly. Interakce je obzvlášť patrná v případě náboženských zvyklostí, kde se mísily církevní zvyky s těmi venkovskými, jejichž kořeny sahají až do předkřesťanské doby. Unikátní svědectví o jednom takovém střetnutí protikladů poskytuje dominikán Štěpán z Bourbonu, který zemřel roku 1261 v lyonském klášteře a zanechal po sobě nedokončenou kazatelskou sbírku O sedmi darech Ducha svatého. Dílo obsahuje řadu historek ovlivněných inkvizitorskou zkušeností autora, mezi nimiž vyniká neobvyklý příběh O uctívání psa Guineforta.

Neduživé děti

Zdá se, že vesničané z údolí Dombes postupem času propojili uctívání jistého světce chránícího děti před morem s galskou pověstí o psech jako zvěstovatelích osudu. Do své víry dále zakomponovali nedaleký lesík, který považovali za posvátný, a vzniklo tak křesťanské poutní místo na mýtině se studnou, jež byla zasvěcena chrtovi Guinefortovi. Ten se podle legendy stal nespravedlivou obětí rytíře, který si myslel, že mu pes zabil dítě.

Štěpán, jenž počátkem 13. století coby jeden z prvních inkvizitorů horská údolí jižní Francie procházel, se během svých cest o zvláštním poutním místě dozvěděl: Vesničané tam měli nosit neduživé potomky a skrápět je vodou či nořit do blízkého potoka, neboť věřili, že jim od nemocí pomůže svatý pes chránící ratolesti.

Vykácet a zasypat!

Inkvizitora samozřejmě letmé zmínky zaujaly, mimo jiné proto, že žádného svatého Guineforta neznal. Ke svému údivu pak zjistil, že jde o zvíře, načež vesničany okamžitě svolal a v kázání jim vyložil, jak jsou pomýlení. Potom s nimi šel do lesíka, nařídil pokácet všechny stromy, studnu zasypat a zakázal obyvatelům na místo chodit, protože tam podle jeho slov působily svody zlého ducha. Své počínání nechal oznámit všem pánům v okolí s žádostí, aby na popsaná opatření zvlášť dohlíželi…

S ohledem na rutinu, s jakou zakročil a celý příběh zapsal, lze přitom soudit, že v jeho době nebyly podobné události nijak výjimečné. Překvapila ho hlavně skutečnost, že lesík v Dombes začal sloužit coby poutní místo, protože se na pověru naroubovalo křesťanské vypravování. 

Plány britské generality počítaly s masivní dělostřeleckou přípravou, která měla rozmetat nepřátelské zákopy a usmrtit každého v nich. Bombardování, k němuž se shromažďovaly zásoby už několik měsíců předem, nakonec trvalo sedm dní a královští kanonýři během něj vypálili na pozice nepřítele přes 1,6 milionu granátů.

Kanony vše (ne)smetou

Neznámý německý pěšák vzpomínal na peklo, které se kolem něj rozpoutalo: „Utrpení v zákopech bylo během britské dělostřelby téměř nesnesitelné. Děla metodicky zasypávala všechna tři naše opevněná postavení. První linie se ocitly v jednom ohni a vojáky zachránilo jen to, že mohli utéct pod zem do krytů s betonovými stropy. Když už šíleli z nesnesitelného hřmotu polních děl, nasadili Britové ještě těžká děla ráží 240 a 380 mm. Granáty vyhazovaly do vzduchu tuny hlíny, drátěné zátarasy se trhaly jako nitky. (…) Oheň, výbuchy, kouř a prach, jako by se země obracela naruby. A do toho zelenavý jedovatý plyn, držící se při zemi. Přesto utrpěl pluk do 1. července jen nepatrné ztráty – pouze dva mrtvé, kteří se nadýchali plynu.“

Důstojník Stephan Westmann zase napsal: „Neustále nás bombardovali. Ve dne v noci na nás dopadaly granáty, těžké i lehké. Naše zemljanky se rozpadly. Padly na nás a museli jsme se vyhrabat ven a vykopat naše kamarády. Někdy jsme je našli udušené, někdy rozdrcené na kaši. Vojáci v bunkrech propadali hysterii. Chtěli utéct a bojovali jsme s nimi, abychom je udrželi v bezpečí našich hlubokých bunkrů. Dokonce i krysy začaly být hysterické. Přišly do našich chatrných úkrytů, aby vyhledaly útočiště před tou děsivou dělostřeleckou palbou. Neměli jsme co jíst, co pít, ale neustále na nás padal granát za granátem.“

Pohled shora

Řízení dělostřelecké palby měli na starosti také pozorovatelé operující nad bojištěm. Před nepříliš početným nepřítelem je chránili stíhači, kteří měli díky vzdušné převaze čas sledovat smrtící podívanou, již pod nimi rozpoutali jejich spolubojovníci. Cecil Lewis, pilot Royal Flying Corps, měl celou scenerii jako na dlani: „Když jste letěli přímo nad liniemi, viděli jste, že jste přesně uprostřed mezi našimi pálícími děly a místem, kde dopadaly granáty. V té době byla intenzita bombardování taková, že to vypadalo jako pás obrovského špinavého chomáče vaty na zemi. Po přiblížení byly vidět explodující granáty – tak souvislé, že to nebylo jen puf tady a puf tam, byl to nepřetržitý pás. Celá země se ve smrákajícím večeru jako závoj z flitrů blýskala a blýskala a blýskala… a každý ze záblesků představoval jedno dělo…“

Pěšáci se konečné datum útoku dozvěděli na poslední chvíli a ti, kteří vyčkávali dále od fronty, se do výchozích pozic přesouvali v noci a brzy ráno. Měli zakázáno kouřit, šli s plnou polní a většina s sebou ještě nesla další zásoby jako munici nebo potraviny. Čím víc se blížili k první linii, tím větší měli problém s pohybem, protože zákopy byly přeplněné vojáky. Některé jednotky fasovaly rum, jenž měl dodat nervózním mužům kuráž. „Přes noc jsme dosáhli našich pozic k útoku a hodinu předtím, než jsme museli vyrazit, jsme byli všichni připraveni. Seděli jsme skrčení v mělkém úzkém zákopu, téměř rameno na rameni. Byl jsem vedle důstojníka a podával mu něco z batohu, protože se nemohl ani otočit. Potichu a krátce mi pověděl: ‚Zbývá jen pět minut…‘“ vzpomínal vojín R. Mason.

Fotbalisté v akci

Britští velitelé byli přesvědčeni, že po sedmidenním bombardování z německých zákopů nic nezbylo. Sebevědomě tam vojákům tvrdili, že pouze přejdou zemi nikoho a obsadí nikým nebráněné území. Prapory tak vyrazily vycházkovým tempem a někteří muži si dokonce před sebou kopali fotbalový míč. Podporučík C. W. Alcock napsal dopis sestře kapitána Nevilla: „Byly tam dva fotbalové míče, na jednom stálo: ‚Velké evropské finále. Východosurrejští (příslušníci pluku East Surrey – pozn. red.) vs. Bavoři. Výkop v čase nula.‘ Na druhém bylo velkými písmeny: ‚BEZ ROZHODČÍHO‘, což byl (Nevillův – pozn. red.) způsob, jak říci mužům, aby se k Němcům nechovali příliš laskavě. Pět minut před hodinou nula (7.30) váš bratr vyšel nahoru a svým obvyklým klidným stylem a řekli jsme si poslední vtípky, než jsme vyrazili. Rota se vzorně vydala vpřed, zatímco Soames a váš bratr vykopli rotní balony.“ 

Na kapitána Nevilla vzpomínal i major Alfred Irwin: „Kapitán Nevill velel rotě B, jedné z našich dvou útočných rot. Pár dní před bitvou na Sommě za mnou přišel s návrhem, jelikož sám nevěděl, jak se jeho mužstvo ani on sám budou chovat, až vyjdou ze zákopů. Až se dostanou do akce, budou mít před sebou 400 yardů (365 m – pozn. red.) pokrytých kulometnou palbou, a tak usoudil, že by mohlo být užitečné vybavit každou četu fotbalovým míčem, který by vykopli a pak mohli následovat. A tak se zrodil nápad, schválil jsem jej pod podmínkou, že on a další důstojníci si udrží velení nad svými jednotkami a nedovolí jim, aby se bezhlavě pustily za balonem. Když se voják dostane k míči, může ho kopnout dopředu, ale nesmí se za ním honit. Myslím, že to velice pomohlo. Utrpěli však těžké ztráty a Nevill i jeho druhý kapitán byli oba zabiti.“

Když nadešla hodina

Ve většině vzpomínek britských pěšáků se mluví o takzvané nulté hodině (zero hour), tedy o čase, kdy měli muži opustit zákopy a vyrazit přes území nikoho. Následující minuty se v jednotlivých úsecích dost lišily, některé jednotky dokázaly v klidu vylézt a urazit pár desítek metrů, než se na ně snesla palba, zatímco jiné skosily kulky ještě na předprsních.

„Všichni už jsme chtěli být nahoře a v nulté hodině, v 7.30, jsme všichni vylezli ze zákopů. Dvě čety byly předem určeny, aby vyšly jako první a vytvořily první vlnu. Každý muž vylezl ze zákopů za hvizdu píšťalek důstojníků a žádný nezaváhal. Já jsem měl štěstí. Byl jsem v části zákopu, kde byly předprsně rozbity, když Jerry (britská přezdívka pro Němce – pozn. red.) zastřeloval zákopový minomet. Když jsem vyběhl ze zákopu nahoru, ocitl jsem se v krupobití kulek, které mi svištěly nad hlavou. Většina našich kamarádů byla zabita klečící už na začátku – na předprsních.“ Takto vzpomínal na první okamžiky bitvy vojín Arthur Pearson.

Příslušník Durhamské lehké pěchoty Frank Raine zase napsal: „Bylo nám řečeno, že přijde bombardování, které Němce pošle do pekla, a vše, co musíme udělat, je vylézt ze zákopů a jít kupředu – a museli jsme jen jít rovně, v žádném případě jsme se neměli kvůli čemukoliv zastavovat – prostě kráčet přímo až do Berlína. A v našem praporu nebyl ani jeden, kdo by se dostal až k německým liniím. Nešlo to! Bylo to absolutně nemožné. Vtipálci, nikdy se nepoučí. Němci měli hluboké bunkry; v nich byli v bezpečí jako v bance. Byly až 30 stop (9,1 m – pozn. red.) hluboké!“

Blízko, a přece tak daleko

Překonat zemi nikoho v husté německé kulometné palbě představovalo pro Brity obrovský problém. Když se to však některým podařilo, stanuly jim v cestě drátěné překážky, které měla zničit dělostřelecká příprava. Na většině míst k tomu ale nedošlo, a tak se před útočícími muži objevil další z řady mnoha problémů. Vojín Arnold Dale takové peklo přežil: „Když jsme vyrazili vpřed, docela snadno jsme se dostali přes vlastní dráty a blížili se k pozici, kterou jsme měli zaujmout, než skončí naše bombardování, abychom mohli postoupit vpřed do německých zákopů. Tam jsme uviděli, jaká to bude strašná dřina – nebo by byla – dostat se přes německé dráty. Zátarasy byly tak tlusté, že z toho množství drátů byly celé černé. Nemyslím, že bych dokázal najít jednotlivý drát; vše bylo tak pevně propleteno, že by se snad ani králík nedostal skrz.“

„Bylo to, jako bychom cvičili, jen doopravdy. Když o tom přemýšlím, bylo to naprosto šílené. Jdete v rojnici, se vším na vašich zádech, s puškou a bajonetem, s vaší lopatkou a se vším ostatním. Šli jsme přímo k německým liniím v dlouhých rojnicích. No a po celou dobu jsme byli pěkně na ráně. Při výcviku na otevřeném bojišti nás učili: rozběhněte se, lehněte si, chvíli počkejte a zase běžte. Ale tohle byla jen chůze, přímo do smrtelné pasti, šly nás stovky. Naprosto beznadějné,“ zoufal si vojín Maurice Symes.

Štěkající kulomety

Němci dokázali po skončení bombardování bleskově zareagovat a muži se vyhrnuli do zákopů, odkud měli postupující britské pěšáky jako na dlani. Královští důstojníci padli mezi prvními a zbylí vojáci se pak zmateně krčili v zemi nikoho bez rozkazů. Německý důstojník Stephan Westmann: „Britové vyšli ze zákopů. Ve chvíli, kdy jsme cítili, že se britské dělostřelectvo zaměřilo na naše záložní pozice, vylezli z bunkrů kulometčíci, naši němečtí kulometčíci, zarudlí, zapadlé oči, špinaví, celí od krve svých padlých spolubojovníků a spustili strašlivou palbu. Britská armáda měla příšerné ztráty.“

Z druhé strany na masakr vzpomínal vojín Reginald Glenn: „Dostali jsme se do kulometné palby a nic jsme nevěděli, nikdo nám nedal žádné rozkazy, protože důstojníci byli mrtví a my jsme byli pod palbou. Prostě nás jen kosili jako kukuřici. Jen jsem si lehl, a nebyl nikdo, kdo by dal jakýkoli rozkaz.“ 

Tisíce jedinců v zemi nikoho přemohl strach, jak německá kulometná palba kosila jejich kamarády jednoho po druhém. Zoufalí muži se ukrývali, kde se dalo. Největší službu jim udělaly krátery od granátů, v nichž pak muži trávili dlouhé hodiny. S příchodem tmy se ti, co mohli chodit, nebo se aspoň plazit, vydali do výchozích pozic.

Lidské tělo reaguje na chlad stažením cév a uzavřením tepla v jádru. Umožní mu to přežít drsné podmínky, často ovšem za cenu obětování okrajových částí těla, které v takové chvíli často utrpí omrzliny. Nejčastěji jsou postiženy periferní části těla, to znamená například špička nosu, brada, ušní boltce, prsty na rukou a na nohou. Podobně jako u popálenin se omrzliny dělí na tři stupně podle typu závažnosti. 

První stupeň se projevuje zblednutím kůže a je spojen s pocity pálení až silné bolestivosti. Druhý stupeň mohou doprovázet puchýře, někdy i krvavé, a třetí stupeň končí necitlivostí, zčernáním postižené pokožky až odumřením kožní tkáně.

Třetí stupeň omrzlin je naštěstí poměrně vzácný. Podle odhadů postihuje jednoho člověka ze 100 000 (data ze Spojených států z let 2016 až 2018). Léčba je ale během na dlouhou trať a často sebou nese celoživotní následky.

Starý lék, nové využití

Americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) před pár dny schválil první lék na léčbu těžkých omrzlin. Léčivo otevírá krevní cévy a zabraňuje tomu, aby u omrznutých pacientů docházelo ke krevním sraženinám a omezuje tím riziko amputací. Přípravek se bude prodávat pod jménem Aurlumyn.

Omrzliny jsou poškození tkání způsobené extrémním chladem. Může docházet k poškození pokožky a podkožních tkání, vážnější omrzliny mohou postihnout i svaly, šlachy a kosti. Když tkáň zmrzne, dojde k omezení průtoku krve a snížení dodávky kyslíku, což posléze vede jejímu odumření. Celý proces navíc komplikují a urychlují krevní sraženiny a jediným účinným řešením bývá často amputace postižené části těla.

„Schválení této léčby přináší pacientům vůbec první možnost účinné léčby závažných omrzlin,“ pochvaluje si Norman Stockbridge z Centra pro hodnocení a výzkum Úřadu pro kontrolu léčiv a potravin. „Lékaři díky tomu získávají nástroj, s nímž bude možné v řadě případů zabránit amputacím.“

Aurlumyn, respektive iloprost, není novým lékem – americké úřady ho již v roce 2004 schválily jako lék k plicní arteriální hypertenzi (vysokému tlaku v plicích). K léčbě omrzlin se používá v některých dalších zemích včetně Evropy. 

Rozhodnutí amerických úřadů přichází po úspěšném klinickém testu se 47 pacienty, kteří utrpěli těžké omrzliny. Pacienti, kteří v rámci studie dostávali iloprost, vyvázli bez nutnosti podstoupit amputaci. U pacientů léčených jiným způsobem, museli lékaři přikročit k amputacím v 60 % případů, respektive v 19 % u pacientů, léčených kombinací iloprostem a dalšími léky.

Psouni žijí v podzemních norách – rozsáhlých systémech tunelů a komor, jejichž přítomnost pod zemí lze snadno detekovat podle četných hromádek hlíny na povrchu. V norách jsou prostory využívané výhradně jako „dětské pokoje“, ložnice nebo i toalety. V blízkosti otvorů vedoucích nad zem psouni dokonce budují naslouchací posty, kde mohou v bezpečí sledovat pohyb predátorů ohrožujících okolí příbytku.

Nory jsou 5–10 metrů dlouhé a sahají 2–3 metry pod zem. Vstupní otvory mívají většinou průměr 10–30 cm a jeden psouní „byt“ jich může mít až šest. Psouni věnují jejich budování i přestavování spoustu času a z jejich práce těží i jiná zvířata. V norách totiž žijí třeba hadi, sovy králičí (Speotyto cunicularia) nebo vzácně i tchoř černonohý (Mustela nigripes), pro nějž jsou ovšem psouni vítanou kořistí.

Největší město psounů

Rodinná společenství psounů, která jsou tvořena samcem, několika samičkami a jejich potomky, obývají jeden systém nor, dělí se o jídlo, vzájemně se čistí a společně odhánějí jiné psouny. Mláďata jsou velmi hravá a často jsou k vidění, jak dovádějí kolem nory. Členové jedné rodiny se neomylně poznají a při návratu se dokonce vítají způsobem, který může vzdáleně připomínat lidský polibek.

Zřejmě nejznámější psouni prérioví (Cynomys ludovicianus) žijí ve větších společenstvích, jimž zoologové říkají města. Žít v nich může několik stovek zvířat, přičemž taková kolonie obvykle nezabírá prostor větší než jeden kilometr čtvereční. Největší zaznamenané „město“ psounů prériových v americkém státě Texas ovšem mělo rozlohu 64 000 km² a žilo v něm kolem 400 milionů jedinců!

Hlídači a zimní spáči

Všechny druhy psounů jsou denní živočichové, kteří během dne vyrážejí za potravou do okolí svých nor. Krmí se travou, kořínky i semínky a při tom komunikují dobře slyšitelnými signály. Při varovném zvuku, který zazní, jakmile se na obzoru objeví kojot, jezevec nebo jiný predátor, se obyvatelé psouního města okamžitě rozeběhnou ke vchodům do podzemí. A v úkrytu zůstanou až do okamžiku, kdy se vzduchem rozlehne další smluvený signál, který znamená, že je „čistý vzduch“.

Všechny druhy psounů tráví chladné období v určité formě zimního spánku. Zatímco ale například psouni běloocasí, kteří žijí ve vyšších nadmořských výškách, hibernují až půl roku, psouni prérioví se i v zimě objevují za teplých dní venku a hledají na chudých zimních prériích něco k snědku.

Pětice prériových psů

Rod psounů (Cynomys) obsahuje pět druhů, které všechny žijí na travnatých pláních Severní Ameriky. Konkrétně jsou to:

• psoun Gunnisonův (Cynomys gunnisoni)
• psoun běloocasý (Cynomys leucurus)
• psoun prériový (Cynomys ludovicianus)
• psoun mexický (také p. Merriamův, Cynomys mexicanus)
• psoun Allenův (Cynomys parvidens)

Ačkoli žijí na zemi i pod ní, patří podobně jako sysli, svišťové nebo čipmankové do čeledi veverkovitých (Sciuridae). V angličtině se psounům říká „prairie dogs“, což doslova znamená „prérioví psi“. Navzdory nepřehlédnutelnému vzhledovému i velikostnímu rozdílu v porovnání se psy jim toto pojmenování zůstalo, protože varovné volání psounů nápadně připomíná psí štěkot.

Baskičtina, kterou dnes mluví necelý milion Basků na pomezí, Španělska a Francie, je mezi soudobými jazyky velmi výjimečná. Jde o izolovaný starobylý jazyk, zcela nepodobný okolním jazykům, tedy španělštině, francouzštině nebo katalánštině. Je posledním živým jazykem baskické jazykové rodiny, kam patřily jazyky lidí, obývajících Evropu před příchodem etnik s indoevropskými jazyky.

Baskičtina podle lingvistů přežila do současnosti jen zázrakem. Její historie je ale stále do značné míry zahalená tajemstvím. Podle nové studie, kterou zveřejnil odborný časopis Antiquity, by k osvětlení původu rané baskičtiny mohl přispět zajímavý nález z roku 2021, který pochází z naleziště doby železné u středověkého hradu Irulegi ve španělské provincii Navarra.

Ruka z Irulegi

Jde o bronzový artefakt ve tvaru rozevřené ruky, který pochází z let 80 až 72 před naším letopočtem. V té době byly baskické kmeny spojencem Říma proti Keltům a jejich dlouhodobě vzájemné přátelské vztahy byly jedním z hlavních důvodů, proč baskičtina a baskická kultura přežily tak dlouhou dobu.

Mattin Aiestaran z Univerzity Baskicka a jeho kolegové prostudovali záhadný nápis na zmíněném artefaktu a dospěli k závěru, že jde o jazyk z rodiny baskických jazyků, blízký rané baskičtině. Nápis zřejmě tvoří pět slov, podle všeho týkajících se štěstí. Podle badatelů by mohlo jít o rituální domovní znamení chránící před zlem nebo o obětinu pro místní božstvo štěstí. Podobná bronzová ruka, stará 3 500 let, byla před pár lety nalezena ve Švýcarsku, na místě vzdáleném něco přes 900 kilometrů. Mohlo by tedy jít o součást širší tradice.

TIP: Archeologové objevili záznamy psané dosud neznámým starověkým jazykem

Podle vědců jde o nejstarší a zároveň nejdelší text psaný jazykem z rodiny baskických jazyků. „Ruka z Irulegy nese jediný delší text z dávných dob, jaký jsme nalezli na území, kde se v historii mluvilo baskickými jazyky,“ vysvětluje Aiestaran pro portál IFL Science. „Jediné další dostupné srovnatelné texty jsou nápisy na několika málo mincích, což komplikuje studium vztahu mezi baskickým jazykem z Irulegi a moderní baskičtinou.“

Středověký antisemitismus vyplýval z nevraživosti křesťanství vůči judaismu. Jelikož si Židé ponechali své náboženství, vnímali je křesťané jako vrahy Boha, kteří Římanům vydali Ježíše Krista. Označovali je za odpadlíky „od pravého Boha“, vyčítali jim, že Ježíše Krista neuznávali jako Boha a Mesiáše či že odmítali učení Nového zákona, jež podle judaismu bylo v rozporu s učením Tóry.

Na základě imaginární kolektivní viny, zmíněných odlišností a fám, že údajně provozují rituální vraždy, znesvěcují hostie či prostřednictvím otravování studní a pramenů šíří nakažlivé nemoci, byli Židé nábožensky a společensky diskriminováni, velmi často násilně křtěni, olupováni, nuceni platit výkupné, nebo se stávali oběťmi pogromů. Od 12. století měli zakázáno žít v sousedství křesťanů, což v praxi znamenalo, že židovskému obyvatelstvu byly vyhrazeny zvláštní ulice či čtvrti, takzvaná ghetta. Židé také nesměli vykonávat řemesla, vlastnit ani obdělávat půdu či se stravovat ve veřejných hostincích. Kromě toho museli nosit bílý skládaný límec a na oděvu žluté kolečko. 

Hříšná úžera 

Jak mohlo dojít k tomu, že někteří Židé, ač pronásledovaní a opovrhovaní, lidé „druhé kategorie“, nashromáždili tak obrovský majetek? A proč křesťanští panovníci některé z nich tolerovali a umožnili jim usídlit se v jejich městech? Hlavním důvodem byla skutečnost, že bohabojní křesťané považovali půjčování peněz za nedůstojné a nepatřičné. Jenže panovníci i šlechta málokdy vystačili pouze s příjmy z panství a daní, proto si potřebovali zajistit neustálý přísun dalších vysokých částek. Z toho důvodu se ani křesťanský  svět nemohl obejít bez lichvářů, finančníků, bankéřů a penězoměnců. 

Na druhé straně byla lichva v Hospodinových očích označována za mimořádně těžký hřích, srovnatelný s krádeží a vraždou. V Novém zákoně se totiž píše, že smyslem poskytnutí půjčky není vlastní obohacení, nýbrž akt milosrdenství, a nelze si vzít nic navíc. Naštěstí pro Židy se v jejich svatém textu Tóře uvádí: „Nebudeš půjčovat s úžerou (lichvou) ani stříbro, ani jídlo, ani žádnou jinou věc, co se (na úrok) půjčuje. Cizinci (takto) půjčíš, avšak svému bratru ne, aby ti požehnal tvůj Bůh ve všem, na co vztáhneš svou ruku na zemi, do níž přicházíš, abys ji obsadil.“ 

Židé si tuto pasáž vykládali tak, že bratru či bližnímu se na úrok půjčovat nesmí, naopak cizinci to dovoleno je. Od nepaměti tedy poskytovali finanční služby, především peněžní půjčky a finanční převody, provozovali zastavárny a rovněž obchodovali s luxusními předměty. Zákazníky si získávali díky praktickým zkušenostem i rozsáhlým kontaktům s jinými židovskými finančníky a obchodníky po celém světě. Panovníci a šlechta se bez nich nemohli obejít, proto je spolu s jejich souvěrci brali v ochranu. Nicméně vděčnost jim projevovali málokdy, takže se nijak nerozpakovali Židy kdykoliv oloupit nebo je připravit o svobodu či život. 

Ve službách králů 

První významný židovský obchodník ve službách křesťanského panovníka byl na přelomu 8. a 9. století Izák z Cách. V rámci diplomatických misí pro císaře Karla Velikého vyjednal lepší přístup poutníků na Svatá místa a založení hospice s vlastním kostelem a různými přidruženými zařízeními v Jeruzalémě. Rovněž zprostředkoval dopravu živého slona z Indie do Cách. 

Mezi první skutečné boháče z řad Židů náležel až ve 12. století finančník Aaron z Lincolnu, který se vypracoval na nejbohatšího muže v normanské Anglii. Dosáhl toho díky poskytování půjček na výstavbu opatství a klášterů nebo králi Jindřichu II., zakladateli dynastie Plantagenetů. Své obchody provozoval prostřednictvím mnoha obchodních zástupců a velkého bankovního konsorcia, které vybudoval společně s dalšími židovskými bankéři. 

Spojení s králem se mu ale stalo osudným. Sice se mu podařilo shromáždit obrovský obnos ve zlatých a stříbrných mincích pro válečnou výpravu proti francouzskému monarchovi, avšak při plavbě přes Lamanšský průliv se celý poklad potopil i s lodí. Aaron překonal i tuto ránu, ale zanedlouho poté se „odebral k Abrahamovi“. Tehdy nevděčný Jindřich II. neváhal a zabavil veškerý jeho majetek, včetně nesplacených pohledávek klášterů, baronů a rytířů. Finančníkově rodině tak místo bohatého dědictví zbyly jen oči pro pláč, hlad a bída. 

O nelehké situaci židovského obyvatelstva svědčí i skutečnost, že Aaronova rezidence v Lincolnu neměla v přízemí okna, kterými by během pogromů mohli případní útočníci proniknout do domu. Tento takzvaný Normanský dům neboli „dům Aarona Žida“ dodnes stojí a je pravděpodobně nejstarším soukromým kamenným obydlím v Anglii. 

Pro úplnost dodejme, že typ židovského lichváře nemusel být v krásné literatuře vždy zobrazován negativně a odpudivě. Například v přelomovém historickém románu Ivanhoe skotského spisovatele Waltera Scotta je bohatý Žid Izák z Yorku jednou z osobitých a kladných postav – Izák koupí rytíři Wilfredovi z Ivanhoe brnění a koně za to, že mu zachránil život, aby se hlavní hrdina mohl zúčastnit turnaje. 

Žid katolického Veličenstva 

V 15. století se finančník Abraham Seneor vypracoval na kastilského dvorního faktora, který spravoval vybírání daní a ražbu mincí. Sehrál také významnou roli při zajištění sňatku Isabely Kastilské s Ferdinandem Aragonským, včetně obstarání zásnubních darů. Je proto tragicky symbolické, že spojení těchto mladých lidí, jemuž Seneor napomohl, vedlo na jedné straně ke sjednocení Španělska, na straně druhé ale ke vzniku inkvizice a vyhnání všech Židů z nové říše. Seneor se nicméně přizpůsobil, když ve svých jednaosmdesáti letech přestoupil spolu se synem ke katolictví. Jako kmotr a kmotra dorazili do chrámu „Katoličtí manželé“, jak se Isabele a Ferdinandovi přezdívalo. Ze židovské rodiny Seneorů se stal významný šlechtický rod Coronelů. 

Jeden z jejich potomků se zúčastnil druhé cesty Kryštofa Kolumba do Ameriky. Objevitel Nového světa ho ve svých zprávách nadšeně chválil jako schopného conquistadora. Po návratu do Španělska se tento potomek Židů stal jedním z kmotrů při prvním křtu amerických indiánů, které přivezli na Starý kontinent. Jiní potomci Fernána Péreza Coronela, jak znělo jméno pokřtěného Abrahama Seneora, ale víru svých otců neopustili. Některé z nich odhalila inkvizice a odsoudila je jako tajné Židy, nechala jim zabavit majetek a deportovat je do Brazílie. 

Říšští faktoři 

V 16. století se židovští finančníci stále více spojovali s panovníky a dvory po celé Evropě, včetně rozdrobených německých zemí. Jmenujme kupříkladu směnárníka a obchodníka s textilem a šperky Josefa ben Davida Goldschmidta, jenž se stal nejbohatším obyvatelem Frankfurtu nad Mohanem. Svým ohromným majetkem se ale nijak nechlubil, takže jeho okolí ho podle jeho nenápadného bydliště v Židovské ulici nazývalo „skromným Židem Josefem od Zlaté labutě“. Jeho kariéru ukončil krach obchodních partnerů, a především nespolehlivost věřitelů z řad říšských knížat. Byl zatčen a zemřel ve vazbě. 

Podobný osud postihl i prvního braniborského dvorního žida a mincmistra Michela von Derenburga neboli „bohatého Michela“. Jeho gigantický majetek ohromil i reformátora Martina Luthera, který jeho působení komentoval slovy: „Krajem měl jezdit bohatý Žid s dvanácti koňmi a vysávat lichvou knížata, pány, zemi i lid, takže se na něj velcí páni dívají s opovržením.“ 

Mnoho závistivců se proto radovalo, když se dozvěděli, že Derenburg byl s velkou částkou peněz přepaden a unesen do Saska. Sice byl záhy osvobozen a únosci popraveni, ale zmoženého prožitými útrapami ho po návratu do Berlína na schodech jednoho z jeho domů sklátila mrtvice. Braniborský kurfiřt Jáchym II. využil příležitosti, a místo aby Derenburgovým dědicům zaplatil dluhy, vyhnal je ze země. Azyl našli v české metropoli. 

Novým braniborským dvorním židem a (řečeno dnešním jazykem) ministrem financí se stal pražský rodák, Lippold ben Chluchim. V zemi se sice špitalo o nehorázné výši úroků, které mu kurfiřt musel platit, ale luteránští věřitelé si ve skutečnosti účtovali úroky ještě vyšší. Po Jáchymově smrti nechal jeho nástupce, který zdědil obrovské dluhy, vyrabovat židovskou čtvrť a Lippolda obvinil ze zpronevěry státních příjmů, bezdůvodného obohacení, rouhání a čarodějnictví. 

Následné vyšetřování sice prokázalo, že se prohřešků nedopustil, ale ze strachu z krutého mučení Lippold raději přiznal, že je čaroděj. Doslova uvedl, že „uměl ďábla přivolat a donutit ho, aby plnil jeho vůli, také že s jeho pomocí přicházel do zamčených a zabedněných komnat Jeho kurfiřtské Milosti dnem i nocí, jak se mu zachtělo, a že se upsal ďáblu a odevzdal mu tělo i duši“. Soudcům toto přiznání ale nestačilo, proto ho nechali mučit, takže z něj dostali nesmyslné doznání, že otrávil kurfiřtova předchůdce. Poté byl lámán v kole a jeho tělo bylo po smrti rozčtvrceno. Nelze se divit, že většina braniborských Židů poté raději odešla do Prahy nebo do Polska. 

Rudolfínské zlaté časy 

Dějiny skutečně bohatých a vlivných dvorních Židů se začaly psát až v 16. století, kdy v roce 1582 zřídil císař Rudolf II. oficiální úřad dvorního žida. Tento vysoký dvorský hodnostář požíval stejných práv jako šlechtici, nemusel za své zboží hradit mýtné ani cla, podléhal výhradně jurisdikci nejvyššího dvorského maršálka, byl osvobozen od nošení židovského znamení a směl se zdržovat všude, kde se nacházel dvůr. Dvůr uměnímilovného Rudolfa II. sídlil v Praze, díky čemuž pražské ghetto zažilo období relativního klidu a územního rozmachu. V roce 1600 vlastnily tři tisíce zdejších Židů v ghettu celkem 151 domů, nicméně žili i na jiných místech ve městě. 

Věhlas renesančnímu pražskému ghettu zajistil „zázračný“ Jehuda Liva ben Becalel, uctívaný jako velký učitel a světec rabbi Löw. Tento židovský vrchní rabín byl učenec a legendární tvůrce Golema, tedy hliněné sochy oživené člověkem. Golem byl stvořen, aby chránil ghetto před křesťany, kteří na něj pravidelně podnikali útoky. V pohyb se uváděl vložením šému – svitku. Golem pak poslouchal toho, kdo mu šém do úst vložil, a vykonával určenou činnost. Znehybněn byl opět vyjmutím šému. 

Nejznámějším císařovým židovským finančníkem byl Mordechaj ben Šemuel Maisel. Ze svého obrovského bohatství financoval v pražském ghettu výstavbu synagog, radnice, nemocnice, studoven, školy, špitálu a chudobince. Za své služby získal od císaře řadu privilegií, mimo jiné osobní standartu či povolení jezdit na koni. Rovněž mohl svůj majetek odkázat komukoliv. Bohužel dopadl stejně jako Aaron z Lincolnu, po jeho smrti císař zapomněl na své sliby a bankéřovo jmění ve výši půl milionu zlatých zabavil. Jednalo se o obrovskou sumu, neboť například císařský kapelník si za rok vydělal 30 zlatých. 

Znehodnocená měna 

Ještě většího uznání než Maiselovi se dostalo dvornímu židovi Jakubu Baševimu. Za poskytování půjček panovníkovi byl poprvé v dějinách pražského ghetta císařem Matyášem povýšen do dědičného šlechtického stavu s přídomkem z Treuenburku včetně práva užívat erbu. Od té doby se mohl odstěhovat mimo ghetto či kupovat domy a pozemky v celé říši. 

Jeho hvězdná chvíle nadešla po porážce stavovského povstání, kdy v zemi vyčerpané boji a válečným běsněním panoval na jedné straně nedostatek mincovního kovu, na druhé straně bylo z majetků zabraných povstalcům zabaveno a ukradeno velké množství stříbra a zlata. Baševiho pověřil místodržící Karel z Lichtenštejna nákupem klenotů, šperků a mincovního pagamentu, tedy neplatných mincí. Baševi získal obchodní partnery z pražského ghetta a díky maximálnímu nasazení se mu podařilo zajistit ražbu velkého množství mincí. 

Dnes nedokážeme s jistotou říci, zda to byl právě Baševi, kdo jako první přišel s myšlenkou snížení hodnoty drahého kovu v mincích. Nicméně se ví, že Lichtenštejn zaslal v létě 1621 do Vídně návrh, aby se v nich snížil obsah stříbra, a tím pádem se zaručilo rozšíření ražby a zvýšení objemu oběživa. Vzhledem k tomu, že delikátní jednání nemohl vést židovský obchodník Baševi, bylo řízení složité operace svěřeno obratnému flanderskému finančníkovi Hansi de Wittemu. 

Witte a Baševi sestavili a řídili finanční konsorcium (v čele byl Lichtenštejn a jedním z členů vojevůdce Albrecht z Valdštejna), které za roční nájemné šesti milionů zlatých (přibližně dnešních 14,4 miliardy korun) získalo na jeden rok monopolní právo na ražbu mincí. Dalo by se říci, že konsorcium provedlo peněžní reformu. Problém spočíval v tom, že nové mince byly znehodnocené mnohem více, než panovník povolil. Zemi poté zaplavila nekvalitní měna nazývaná dlouhá mince, což vedlo k inflaci, hladomoru a finanční krizi. 

Vládci pokladen i obcí 

V 17. a 18. století působili dvorní židé v podstatě u všech dvorů. Sháněli pro knížata kapitál, obstarávali luxusní zboží, zásobovali armády proviantem, zbraněmi a koňmi a měli na starosti ražbu mincí. Vzhledem ke své staleté obchodní a finanční praxi, mezinárodnímu propojení s dalšími židovskými kolegy po celém světě a vyšší ochotě riskovat byli Židé pro tyto úkoly ideální. Pro usnadnění činnosti získávali obvykle privilegia, výsady a tituly, současně byli stejně často svévolným soudním zásahem zbavováni majetku a postavení. 

V 18. století se rozšířila praxe, kdy knížata pověřovala správou židovských obcí „své“ dvorní židy. Z finančníků se tak stávali „vládci“ židovských komunit, kteří tvořili nejprivilegovanější skupinu Židů, již se mezi sebou spřízňovali, a napodobovali tak sociální praktiky šlechty. 

TIP: Dobrodinci nebo pragmatici: Proč chránili Přemyslovci Židy před pogromy?

V 19. století se místo označení dvorní žid začal používat důstojnější termín dvorní bankéř. K nejznámějším z nich se zařadili Rothschildové. Začínali jako dvorní faktoři středně velkého německého knížectví Hesensko-Kasselska a během napoleonského období vybudovali finanční impérium, čímž zahájili éru velkých mezinárodních bankovních domů. Jejich banky ovládaly v 19. století evropský finanční trh. Dnes se jejich majetek odhaduje na 1,6 bilionu eur. 

Éra dvorních židů skončila v době nastupující industrializace a liberalizace. Navzdory svému vlivu zůstávali po staletí mocnými „otroky“, jejichž bezpečnost závisela na přízni knížat. Bez této náklonnosti byli vystaveni nepřátelství stavů i prostého obyvatelstva, protože bohatli a navíc prosazovali nepopulární opatření ve prospěch svých ochránců.

Již v roce 1922 vyslovil americký armádní lékař Albert Truby názor, že v budoucnu se součástí vzdušných sil stanou „létající sanitky“ schopné dopravovat na místo leteckých havárií lékařský personál a následně raněné odvézt do bezpečí. Tehdejší technologie ale něco takového neumožňovala – přistání v těžkém terénu bylo pro klasická letadla zhola nemožné a do příchodu použitelných vrtulníků zbývaly dvě dekády.

Záchranáři-průkopníci

Velkým krokem kupředu se v závěru 30. let staly řiditelné padáky umožňující doskoky s bodovou přesností. V roce 1940 pak američtí hasiči Earl Cooley a Rufus Robinson názorně předvedli, že s řiditelnými padáky je možné vysazovat požárníky do blízkosti těžko přístupných ohnisek lesních požárů. Skutečným průkopníkem vzdušného záchranářství se ale stal až kanadský pilot Wilfrid Reid „Wop“ May (1896–1952), jenž se v roce 1939 ujal role instruktora pro výcvik vzdušných pozorovatelů na letišti v Edmontonu. 

Tamější základnu využívaly letouny přelétávající z USA do SSSR v rámci smlouvy Lend-Lease a vzhledem k hustému letovému provozu nevyhnutelně docházelo k haváriím. May byl několikrát svědkem události, kdy osádka přečkala samotnou nehodu, jen aby zahynula v kanadské divočině při pokusu dostat se zpět do civilizace. To ho přimělo ke zformování dobrovolnické parašutistické jednotky, se kterou začal nacvičovat seskoky do těžkého terénu a záchranu raněných. Mayova snaha nakonec v roce 1944 vyústila až ve spuštění prvního oficiálního programu pro výcvik padákových záchranářů.

Na střeše světa 

Prakticky stejný nápad mezitím vznikl i na druhé straně světa, konkrétně pak na pomezí Indie a Číny. Mezi indickým Dibrugarhem a čínským Kunmingem vedla během druhé světové války životně důležitá vzdušná trasa, po které do Číny proudily zásoby pro jednotky bojující proti Japonsku. Trasa protínala východní cíp Himálaje a osádky transportních letounů zde musely čelit velkým výškám, zrádnému počasí a v případě starších letounů C-47 i nástrahám létání v bludišti horských údolí. Desítky strojů do své destinace nikdy nedorazily a případné přeživší havárií, mnohdy vážně raněné, obvykle čekala strastiplná cesta domů vysokohorským terénem nebo hustou džunglí.

Takové podmínky ale paradoxně představovaly ideální prostředí pro rozvoj výsadkového záchranářství. V pustých oblastech se přeživší prakticky nemuseli bát zajetí nepřítelem. Zásobovací cesta rovněž vedla pouze nad pevninou a pilotům tak nehrozilo utonutí jako jejich kolegům létajícím nad Pacifikem. 

Této unikátní kombinace podmínek si povšiml americký kapitán John „Blackie“ Porter, jemuž je připisováno zformování první organizované záchranné letecké jednotky přezdívané „Blackieho banda“. Tento improvizovaný útvar složený z dobrovolníků využíval dva nákladní stroje C-47 k pátrání po havarovaných letounech a shazování zásob jejich osádkám. V případě potřeby pak letouny na padáku vysazovaly vojenské zdravotníky. 

Letecká záchranná služba

Další krok k jednotkám Pararescue učinil v roce 1944 poručík Carter Harmann, jenž s vrtulníkem Sikorsky R-4 provedl historicky první helikoptérovou záchrannou operaci. Při ní se mu podařilo vyzvednout z barmské džungle britského pilota havarovaného spojovacího letounu i tři zraněné vojáky, které převážel. Kvůli malé nosnosti svého stroje musel pro každého z nich letět zvlášť. I tak ale odvážným činem prokázal hodnotu helikoptér pro záchranné operace a položil základy dodnes trvajícího spojení parazáchranářů a vrtulníků.

Výše uvedené zkušenosti nakonec v květnu 1946 vedly americké armádní letectvo (USAAF) ke zformování Letecké záchranné služby (Air Rescue Service, ARS). Ta měla za úkol záchranu osádek letounů havarovaných mimo dosah záchranných jednotek z nejbližšího letiště. Ačkoliv totiž letecké základny mnohdy disponovaly vlastními vrtulníky, tehdejší helikoptéry stále měly příliš krátký dolet pro dálkové operace. Sbory ARS oproti tomu měly mít schopnost operovat po celém světě a disponovat letouny s dlouhým doletem. Prvním velitelem ARS se stal podplukovník Richard Kight, jemuž je připisováno autorství dodnes používaného motta parazáchranářů: „Aby jiní mohli žít!“

Existuje řada představ, jak mohl na Zemi vzniknout život, přičemž tou nejpravděpodobnější se v současnosti jeví, že se objevil v oceánských hydrotermálních systémech před miliardami let. Podle nedávných zjištění to mohlo dokonce už před 4,5 miliardami let, tedy krátce poté, co Země vychladla po srážce s Měsícem. 

Ne všechny teorie ale počítají s počátkem vzniku života na Zemi. Jedna z nich, podle které by samotná otázka vzniku života zůstávala do značné míry otevřenou, je teorie panspermie. Podle ní se život šíří vesmírem jako kosmická infekce. Na Zemi se mohl dostat odjinud, v podstatě už hotový.

Putování vesmírem

Otázkou je, jak by život mohl překonávat ohromující vzdálenosti, které navzájem oddělují planetární systémy. Švédský fyzik a chemik Svante Arrhenius se počátkem 20. století domníval, že se organismy šíří vesmírem díky tlaku záření.

Dřívější výzkum ukázal, že když ve vysokých vrstvách atmosféry dochází ke kolizím částic prachu s vysokoenergetickým kosmickým zářením, může prach, a společně s ním i organismy, odletět do vesmírného prostoru. Zaza Osmanov z gruzínské Svobodné univerzity Tbilisi v doposud nezveřejněné studii odhaduje, jak by se v takovém případě život šířil Mléčnou dráhou, pokud by přežil kosmické záření a další nástrahy v mezihvězdném prostoru.

Osmanov vzal v úvahy gravitační působení planet na pohyb prachu a dospěl k závěru, že během pěti miliard let mohl prach s organismy překonat vzdálenost až několika set světelných let. S přihlédnutím k hustotě hvězd Mléčné dráhy by se za uvedenou dobu mohl kosmických prach s „živým nákladem“ dostat až do 100 000 hvězdných systémů.

TIP: Teorie panspermie: Může život cestovat z planety na planetu?

Šíření kosmického prachu by v takovém případě čelilo i problémům. Prach by například mohl uvíznout v mračnech kosmického plynu. Podle Osmanova by ale jednoduchý život mohl v Mléčné dráze vzniknout na asi 30 milionech planet. Jsou-li jeho propočty správné, měla by být Mléčná dráha plná prachu s jednoduchými organismy. Navzdory zajímavým myšlenkám Zazy Osmanova, i jeho teorie se potýká s obligátní otázkou Fermiho paradoxu: „Kde tedy všichni jsou?“

Převážně francouzsky hovořící provincie Quebec zažila pohnutou historii, jež se dlouhá staletí nesla na vlně rivality mezi Brity a Francouzi. První francouzská expedice se pojila se jménem Jacquesa Cartiera, kterého prý v roce 1534 cesta na nový kontinent nijak nenadchla – objevené oblasti dokonce označil za „zemi, kterou dal Bůh Kainovi“. 

I jeho následující pokusy o permanentní osídlení nehostinné krajiny ztroskotaly: Kolonizátory totiž drtily kurděje, krutá zima a také nepřátelský postoj indiánského kmene Irokézů. Přesto zmíněné výpravy nebyly zbytečné, neboť zanesly do map řeku Svatého Vavřince, jež se časem proměnila v hlavní tepnu francouzského osídlování. 

Cartierův krajan Samuel de Champlain si začátkem 17. století připsal podstatně větší úspěchy. Coby královský geograf nejprve zmapoval značnou část dnešní provincie a roku 1608 založil i město Quebec, coby teprve druhé stálé evropské osídlení v Severní Americe. Region poté pojmenoval Nouvelle France, tedy Nová Francie, přičemž na vrcholu expanze spadala pod quebeckého guvernéra ohromná oblast od Hudsonovy zátoky k Mexickému zálivu a od zálivu Svatého Vavřince až ke Skalnatým horám. Uvedené území pokrývalo osm milionů kilometrů čtverečních, což odpovídalo zhruba dvěma třetinám Evropy. 

Zánik Nové Francie

Britové naopak ovládali pouze malé území tzv. Nové Anglie na východním pobřeží a pro jejich ego šlo o zcela nepřijatelnou situaci. V polovině 18. století, kdy se v Evropě odehrávala sedmiletá válka, zuřily boje i na americkém kontinentu a na obou stranách se jich účastnili také indiáni. Roku 1759 Angličané dobyli Quebec, o rok později se vzdal i Montreal a s koncem konfliktu se celé teritorium dostalo pod nadvládu Británie, takže Nová Francie přestala existovat…

Kanada jako britské dominium vznikla až o více než sto let později, v roce 1867, a Quebec představoval jednu z jejích provincií. Nový státní útvar se musel vypořádat nejen s frankofonní kulturou a odlišnou strukturou quebecké společnosti, ale rovněž se snahami o osamostatnění: Nakonec tedy Quebec získal částečnou autonomii. Šedesátá léta 20. století byla politicky neklidná, v těch sedmdesátých ovšem přišlo uvolnění, samospráva provincie se rozšířila a z francouzštiny se stal jediný úřední jazyk.

Dva tisíce oken

Nádherná poloha ve zúžení řeky Svatého Vavřince, vysoký mys Diamant, šarm staré zástavby s mansardovými střechami, malebné dlážděné uličky a bohaté kulturní dědictví činí z Quebecu oblíbený cíl turistů. Krátce po svém založení na počátku 17. století se město rozdělilo na horní část coby centrum administrativy i obrany a na část dolní, která se podřídila obchodu a nachází se v ní mimo jiné přístav. Obě lokality dnes přitom spojuje lanovka, jejíž kořeny sahají do 19. století.

Pokud však milujete procházky, jistě oceníte, že celé staré město můžete pohodlně prokličkovat pěšky. Historické centrum se dostalo i na seznam světového dědictví UNESCO a obepínají ho jediné zachované hradby se vstupními branami v Severní Americe. Městskému panoramatu pak vévodí ikonický hotel Château Frontenac, jenž na metropoli shlíží více než dvěma tisícovkami oken. Vyrostl na popud dopravní společnosti Canadian Pacific Railway a první návštěvníky přivítal v roce 1893. Elegantní salony a restaurace si ovšem atmosféru 19. století udržují dodnes.

Děla mířící na město

Na oblíbené Dufferinově terase přímo před hotelem vystupují v létě pouliční umělci a otevírá se z ní nádherný výhled na řeku i město. Vycházkovým tempem po ní pak dojdete až k impozantní hvězdicovité citadele, vojenskému muzeu a jednomu ze dvou sídel kanadského guvernéra. Původní opevnění po Francouzích přestavěli Britové, hnáni mimo jiné obavami z francouzské revolty. I proto řada tamních děl míří do zástavby. Pokud se navíc k pevnosti dostanete v deset hodin dopoledne, uvidíte disciplinované střídání stráží.

Centrem „dolního města“ se stala kolébka francouzské kolonie Place Royale – královské náměstí s krásně renovovanými, dosud obývanými domy ze 17. a 18. století. Odtud už je to pak jen pár kroků k bazilice Notre-Dame de Quebec, se dvěma odlišnými věžemi a opulentním interiérem. Za návštěvu rozhodně stojí také nedaleké interaktivní Muzeum civilizace, jež sídlí ve zdařilém spojení staré industriální architektury a moderních přístaveb: Jednak prezentuje historii Quebecu i dobu před jeho založením, ale také nabízí dočasné expozice věnované aktuálním tématům a kultuře.

Daleko od lidí

Hned za citadelou láká na sportovní a volnočasové aktivity rozlehlý Battlefields Park, kde se v roce 1759 rozhodlo o dalším osudu kontinentu. Odehrála se tam totiž klíčová bitva sedmileté války a Britové v ní zvítězili. Dnes se jedná o oblíbené místo pro piknik či setkání při letních koncertech a zároveň park hostí světoznámý zimní karneval (viz Slavnosti sněhu). Pokud byste pak chtěli město a řeku spatřit z jiné perspektivy, než nabízí Dufferinova terasa, stačí vyjet do 31. poschodí mrakodrapu Edifice Marie-Guyart, který se svými 132 metry zůstává i padesát let po otevření nejvyšší budovou v Quebecu.

Až se dostatečně nasytíte ruchu velkoměsta, můžete vyrazit i na výlet do okolí. Mezi lákavé cíle patří rozlehlý ostrov Île d’Orléans, který se nachází na řece Svatého Vavřince pouhých pět kilometrů od města. Jelikož ho první most propojil s pevninou teprve v roce 1935, uchovala si tamní krajina původní ráz i malebnost. Na sklonku 20. století se pak celý ostrov proměnil v národní historickou památku, coby kolébka francouzského osídlení Severní Ameriky.

Mluvíte francouzsky?

Vyrazíte-li z Quebecu na severovýchod po silnici 138, užijete si jízdu krásnou krajinou, kde se usazovali první francouzští farmáři a dodávali své zboží do rostoucího města. V okolí silnice dosud stojí řada kamenných domů, jejichž stáří se pohybuje kolem tří století, a dodnes v nich navíc nezřídka žijí potomci původních osadníků. Asi 35 kilometrů od Quebecu se pak rozhodně vyplatí zastavit v obci Sainte-Anne-de-Beaupré s pozoruhodnou bazilikou, kam každoročně zavítá na jeden a půl milionu poutníků. 

Po protějším břehu řeky se z Quebecu klikatí silnice číslo 132 a po více než sto kilometrech vás dovede do Saint-Jean-Port-Joli: Jedna z nejmalebnějších vesnic v okolí přitom kromě turistů láká také umělce. Obecně však platí, že ať už se ve východní kanadské provincii vydáte kamkoliv, zažijete nefalšovanou pohostinnost. A pokud mluvíte francouzsky, nebo se o to alespoň pokusíte, budou reakce místních ještě přátelštější. 

V roce 1931 byla v italských Alpách objevena fosilie obratlovce, která si ihned získala pozornost paleontologů. Pochází totiž ze spodního permu a její stáří je asi 280 milionů let. Pojmenovali ji Tridentinosaurus antiquus a byla považována za starobylého zástupce linie diapsidních plazů. Udivovala především zcela výjimečně zachovalými měkkými tkáněmi. Právě na ty se nedávno zaměřil výzkumný tým, který vedla paleontoložka Valentina Rossiová z irské Univerzity v Corku. Výsledek ale vědce příliš nepotěšil…

Padělaná fosilie

Jak ukazuje studie, publikovaná v odborném časopise Paleontology, „měkké tkáně“ tridentinosaura, jsou ve skutečnosti padělek. Jde totiž o barvu. Badatelé využili celou řadu sofistikovaných analytických metod, včetně rastrovací elektronové mikroskopie s energetickou disperzní spektroskopií (SEM-EDS), rentgenové mikrodifrakce a infračervené spektroskopie s Fourierovou transformací. Výsledky jasně ukázaly, že nejde o dávný organický materiál, ale černý pigment, známý například z řady historických obrazů.

„Byla jsem šokovaná a smutná,“ přiznává Rossiová. „S kolegy jsme si ale uvědomili, že je to vlastně už jen historie paleontologie. Dnes se můžeme spolehnout na pokročilé metody, které dovolují zkoumat fosilie na molekulární úrovni tak, jak to nebylo možné ani před 10 lety.“ 

TIP: Předek, který nebyl: Odborná rekonstrukce ukazuje podobu „piltdownského člověka“

Rozbití mýtu „fosilní celebrity“ ale paradoxně představuje nový začátek. Odborníci nyní budou zkoumat autentickou část fosilie tridentinosaura znovu, z úplně jiného úhlu pohledu. Paleontologové by také mohli znovu navštívit místo, kde byla fosilie nalezena, a hledat nové exempláře, možná dokonce v lepším stavu.