Jako Edda se označují dvě díla staroislandské literatury pravděpodobně z 13. století. Jde o příručku skaldské poetiky Snorriho Sturlusona nazývanou také Mladší Edda a zadruhé o sbírku mytologických a hrdinských písní, známou jako Starší či Poetická Edda, již zapsal anonymní Islanďan. Básně z obou sbírek se liší dobou vzniku, stylem, přístupem k životu i prostředím děje. Vznikaly v Norsku, na Islandu či v norských osadách na britských ostrovech. 

Pestrý panteon 

Vikingové svou mytologii nezaznamenali, neboť jejich runové písmo se používalo spíše na nápisy než na delší texty. Příběhy se tudíž předávaly ústní formou a ságy a vyprávění o výpravách a slavných náčelnících byly zapsány až po přijetí křesťanství. Smrtelní severští nebešťané se příliš nestarali o blaho lidí, spíše připomínali bojovníky ženoucí se za úspěchy. Zdejší panteon tvořily dvě skupiny bytostí, Ásové a Vanové. Vedli spolu „první válku“, ale poté se smířili a mír zajistili výměnou rukojmích. 

Za nejvyššího boha a patrona magie, poezie, mrtvých, války a run je v eddických textech považován Odin z větve Ásů. Archeologické vykopávky nicméně ukazují spíše na uctívání jeho syna Thora, hromovládce, boha deště, nebe a úrody. Odinovou první ženou se stala bohyně manželské lásky Frigg a jedním z jejich potomků byl nejmilosrdnější z bohů Baldr. Mezi Ásy byl přijat i poloviční bůh Loki, který mimo manželské lože zplodil smrtonosné děti vlka Fenrira, hada Jörmungandra a vládkyni podsvětí Hel.

Naopak k nejznámějším bohům z rodu Vanů se řadili bůh plodnosti, míru a prosperity Frey a jeho sestra i milenka Freyja, která vynikala krásou a znalostí magie. Všem bohům pak sekundovaly další tajemné bytosti, například méně mocní obři a světlí a temní skřítkové (álfové), kteří žili pod zemí a ve skalách.

Výskyt křižáka pruhovaného (Argiope bruennichi) byl na našem území potvrzen teprve v roce 1991. Původní domovinou tohoto druhu je oblast kolem Středozemního moře a Střední Asie. 

Po svých, nebo na vozech?

Na způsob, jakým křižák pruhovaný kolonizoval v podstatě celé Česko, existují dva názory. Protože byl nejprve objeven na nejjižnější Moravě, vědci předpokládali, že je jeho migrace výsledkem globálního oteplování. Existuje však i jiná hypotéza: když z Česka odešla sovětská vojska a vojenské újezdy se uvolnily, bylo zjištěno, že největší koncentrace křižáků pruhovaných jsou právě v těchto místech (např. v Milovicích u Nymburka). Na základě tohoto faktu vyvstala otázka, zda pavouci nepřišli do české kotliny společně s vojáky, respektive jestli nebyli deponováni s jejich technikou ze Střední Asie. 

Připadá vám to jako příliš odvážná hypotéza? Buď jak buď, křižák pruhovaný je životaschopným invazním druhem, kterého najdete skoro všude: na suchých stráních, na loukách, v zahradách, parcích, v mokřadech i na vrchovinách. V rámci objektivity je dlužno připomenout, že tento pavouk byl ve střední Evropě již před padesáti lety zaznamenán v teplých oblastech německého Porýní a u Berlína.

Tygrované krasavice

Zbarvení křižáka pruhovaného je velmi nápadné – na zadečku jej zdobí žluté a černé pruhy, které jsou protkány tenkým bílým lemem. Hlavohruď má pavouk porostlou lesklými stříbřitými chloupky. Spodní hnědou stranu zadečku protínají dva výrazné žluté pruhy a hlavohruď na spodní straně roztíná napolovic jediný silný žlutý pruh. Žlutě a černě příčně pruhované nohy jsou porostlé řídkými dlouhými černými chlupy. Nápadné zbarvení připomínající vosy nebo sršně má odradit predátory. 

Výrazně jsou ovšem zbarveny jen samičky, které ve střední Evropě dosahují v průměru délky 15–20 mm. Mnohem menší sameček (4–6 mm), je zbarven nenápadně hnědě s nevýraznou kresbou. V jižní Evropě a ve Střední Asii bývá tento druh obvykle větší.

Nejen na predátory, ale i na člověka působí křižák pruhovaný svým exteriérem „jedovatě“. Netřeba se ho však obávat. Je sice, jako všichni ostatní pavouci, jedovatý, ale jeho klepítka (chelicery) jsou malá a neschopná prokousnout lidskou kůži. Složení jeho jedu dosud nebylo podrobně zkoumáno, ale pro člověka není nebezpečné. 

Rozmazaný obraz a nadměrné úlovky

Tito pavouci spřádají těsně nad zemí mezi rostlinami velkou kolovou síť (asi 20–30 cm v průměru). Většinou nebývá umístěna kolmo k zemi, ale svírá s povrchem úhel cca 45°. Je charakteristická také stabilimentem (svislým pruhem klikaté pavučiny), který u nás podobně používá už jenom drobný křižák vířivý (Cyclosa conica). 

Stabilimentum je rafinované zařízení, které predátora skvěle maskuje. Křižák se zdržuje na bílém terči mezi pásky a v případě vzruchu rozkmitá síť, takže blížící se potenciální kořist má rozmazaný obrazový vjem a snadněji pavouka přehlédne. Křižák pak paralyzuje svou hmyzí kořist, kterou jsou nejčastěji luční kobylky. Do lapené oběti napustí pavoučí predátor trávicí šťávy a vysaje ji. V případě, že se křižákovi chytí do sítě příliš velká kořist, s níž si neporadí, sám překouše vlákna sítě, aby nadměrný úlovek vypadl.

Vraždící milenky

Koncem června vypukne u křižáků pruhovaných čas lásky a trvá po celý červenec. Samičky lákají samečky sexuálním feromonem (teprve nedávno byl identifikován jako derivát kyseliny citronové – trimethyl-methylcitrát).

V čase milostného poblouznění se sameček opatrně přibližuje k samičce, která trůní ve středu sítě. Předním párem nohou přitom neustále pocukává za signální vlákno. Pokud má samička na lásku „chuť“, oddálí své tělo od sítě a dovolí samečkovi vlézt do prostoru pod ní. Sameček tak může zavézt makadlo do pohlavního otvoru samičky. 

Kopulace křižáků bývá kratší než deset sekund. Během milostného spojení nebo těsně po něm se samice většinou samce zmocní, usmrtí jej a vysaje. Podle arachnologů se samečkům podaří útěk pouze ve výjimečných případech, a to většinou za cenu ztráty nějaké končetiny.

Plodné matky

V srpnu (a někdy v září) opustí samička před utvořením kokonů navečer síť a v noci začne tkát nejprve řídkou síť, později masivní pavučinový váleček. Ze svého pohlavního otvoru vypustí kapku tekutiny, do které naklade vajíčka a obalí je vrstvou bílých a hnědých načechraných vláken. Posléze je pokryje obalem z pergamenovitého přediva. Tento kokon, jenž se vzhledem podobá makovici, připevní vlákny k okolní vegetaci. V kokonu, který samička hlídá, bývá zpravidla na čtyři stovky vajíček a pavoučice mohou vytvořit až tři takovéto líhně.

Prvním rokem se v kokonu vylíhnou nymfy, které v něm přes zimu zůstávají skryty. Po přezimování se nymfy vyvinou v malé křižáčky a ti se koncem jara prokoušou na světlo z pergamenovitého obalu. Nejprve se zdržují stále pohromadě poblíž opuštěného kokonu. Následujícího dne se svléknou a rozptýlí se po okolí, vylézají nahoru na rostliny a vypouštějí vlákno, které ve vánku odnáší malého křižáka do dalekého světa. Takto malí pruhovaní „vzduchoplavci“ kolonizují i velmi vzdálené lokality.

Když byly koncem padesátých let v oblasti rádiového záření objeveny kvazary, odborníci je nejdříve považovali za hvězdy v Mléčné dráze. Časem vyšlo najevo, že jsou ve skutečnosti nesmírně vzdálené a že podle všeho jde o aktivní jádra galaxií, pozorovaná v mladém vesmíru. Pozorovat okolí kvazarů ale nebývá snadné.

Feige Wang ze Stawardovy observatoře v Arizoně a jeho spolupracovníci prostudovali oblast, v níž se nachází zářivý kvazar J0910–0414, který pozorujeme ve vesmíru o stáří něco přes 700 milionů let. Kolem kvazaru vystopovali protokupu galaxií, která patří ke strukturám s nejvíce hustou hmotou, jaké známe z takto vzdáleného vesmíru. Výsledky výzkumu shrnuje studie, která doposud neprošla recenzním řízením.

Nejhmotnější protokupa

Kupy galaxií obsahují stovky nebo tisíce galaxií, svázaných dohromady působením gravitace. Jde o největší známé struktury tohoto typu ve vesmíru a pro astronomy představují pozoruhodné laboratoře pro výzkum kosmologie a evoluce galaxií. V tomto ohledu jsou obzvláště zajímavé protokupy galaxií, které jsou zárodky kup ve velmi mladém vesmíru.

Wang a jeho tým využili pozorování zařízením Hyper Suprime-Cam (HSC) na havajském Teleskopu Subaru, soustavou radioteleskopů ALMA v Chile a pozorování dalších pozemních zařízení. Kvazar J0910–0414 pro ně byl slibným cílem, protože jeho „motor“ pohání supermasivní černá díra o hmotnosti asi 3,6 miliard Sluncí, jedna z nejmasivnějších v tak mladém vesmíru.

TIP: Astronomové vystopovali nejstarší kvazar: Je vzdálený přes 13 miliard světelných let

Když badatelé odhadli dnešní hmotnost kupy galaxií, které se vyvinula z protokupy kolem kvazaru J0910–0414, dospěli k údaji asi 6,9 biliard (10¹⁵, tj. tisíc bilionů Sluncí). To je asi třikrát víc, než kolik činí například odhadovaná hmotnost blízké Kupy galaxií ve Vlasech Bereniky. Rovněž to znamená, že jde o nejhmotnější protokupu galaxií, jakou pozorujeme ve vesmíru mladším než cca 900 milionů let. 

V hromadné žalobě podané 14. února obvinilo šest uživatelů seznamovacích aplikací společnost Match Group z „predátorského obchodního modelu a záměrného používání psychologicky manipulativních prvků k zajištění, že se jejich uživatelé stanu trvale platícími klienty“. Žaloba dále tvrdí, že aplikace společnosti Match porušují zákony na ochranu spotřebitele.

„Společnost Match záměrně navrhuje platformy s návykovými prvky, známé například z některých her, které uživatele uzavírají do smyčky neustálého placení. Tento model upřednostňuje zisky společnosti před plněním deklarovaných slibů,“ uvádí se v žalobě, která byla podána u amerického federálního soudu v Kalifornii.

Chcete mě?

Žalobci dále uvádějí, že aplikace, které používají miliony lidí po celém světě, podle nich využívají „výkonné technologie a skryté algoritmy“, které mají uživatele udržet v zajetí závislosti a pokračujících platbách.

Aplikace jako je například Tinder jsou ke stažení zdarma, uživatelé si ale mohou pořídit celou řadu prémiových funkcí, které (jak tvrdí výojáři) maximalizují jejich šance na shodu a zvyšují pravděpodobnost nalezení vhodného protějšku.

Společnost Match (provozovatel aplikací Tinder, Hinge a The League) ve svém prohlášení pro zpravodajské agentury označila žalobu za směšnou a poukazuje na to, že jejich obchodní model „není založen na reklamě ani na ukazatelích zapojení“. Podle zástupců společnosti jejich aplikace naopak „aktivně povzbuzují své uživatele, aby chodili na rande a opouštěli tak virtuální online prostředí aplikací“. 

„Každý, kdo tvrdí něco jiného, nerozumí účelu a poslání celého našeho odvětví," uvádí Match ve svém prohlášení.

Pay-to-Win

Psycholožka a vztahová koučka Jo Hemmingsová považuje žalobu za poněkud absurdní. Odpovědnost podle ní leží v rukou uživatelů, a nikoliv aplikací nebo samotných vývojářů. „Jako každá aplikace je i Tinder byznys; je tu proto, aby vydělávala peníze,“ říká pro deník The Washington Post. 

Řada dalších aplikací podle ní dělá pro udržení uživatelů totéž a online seznamovací aplikace přirovnává k těm nákupním. „Nákupní aplikace jsou navrženy tak, aby vás udržely při nakupování. A tohle je jen nakupování lidí lidmi.“

Ne všichni ale souhlasí s takto zjednodušujcím pohledem a v seznamovacích aplikacích vidí podobnosti s online hraním. Designérka a výzkumnice Sarah Edmands Martinová například ve své knize Ethics in Design and Communication: Critical Perspectives uvádí, že design Tinderu, který svým uživatelům předkládá profilové karty potenciálních protějšků naskládané na sobě, je nenápadně nabádá k prohlédnutí dalšího profilu, a tím i k pokračování v používání aplikace.

Žaloba rovněž obviňuje společnost Match z porušení zákonů o falešné reklamě a vadném designu, protože se podle ní snaží uživatele v aplikaci udržet a upřednostňuje zisk před marketingovými sliby. „Společnost Match prezentuje své platformy pozitivním způsobem, jako účinné nástroje pro navazování vztahů mimo aplikaci, zatímco tajně dělá vše, co je v jejích silách, aby získala a udržela platící předplatitele a udržela je v aplikaci,“ uvádí se v žalobě.

Existuje i off-line svět

Podle průzkumu zveřejněného v loňském roce Pew Research Center, kterého se zúčastnilo 6 034 dospělých, používalo seznamovací aplikace přibližně 30 % dospělých Američanů, přičemž na prvním místě žebříčku se umístil Tinder, následovaný Match a Bumble. (Match Group vlastní Tinder a Match, zatímco konkurenční Badoo vlastní Bumble.)

Více než třetina uživatelů online seznamek uvedla, že za používání těchto platforem zaplatila. Zpráva Pew také uvádí, že ti, kteří seznamovací platformy využívají – ať už za účelem nalezení dlouhodobého partnera, nebo něčeho příležitostnějšího, se rozcházejí v názoru na to, zda jsou jejich zkušenosti pozitivní, nebo negativní.

Odborníci již dlouho varují před důsledky, které mohou mít aplikace na lidi – zejména pokud jde o děti. Řešením je podle Jo Hemmingsové omezení času stráveného online a využívání podobných aplikací s rozmyslem. Pokud jde o placení za prémiové funkce, měli by si podle psycholožky lidé stanovit jasně definovaný rozpočet. Lidé by podle ní také neměli seznamovací aplikace považovat za jedinou možnost, jak najít vhodný protějšek. „Existuje mnoho dalších způsobů, jak se seznámit s lidmi,“ připomíná vztahová koučka.

I když se dějiny transfuze v dnešním slova smyslu patrně začaly psát až v 17. století, význam krve pro život si lidé uvědomovali již v antice. Krev se ale tehdy pokládala pouze za jednu ze čtyř základních tělesných šťáv (krev, černá žluč, žlutá žluč a hlen). Jejich nerovnováha byla dle Hippokratova (460–asi 370 př. n. l.) učení, v jehož platnost lékaři věřili téměř dva tisíce let, častou příčinou nemoci a dala se znovunastolit například dietními opatřeními. V souvislosti s humorální teorií (věřilo se, že poměr šťáv určuje temperament člověka – sangvinik, cholerik, melancholik a flegmatik) na oblibě získalo také pouštění žilou – tedy přesný opak transfuze –, které se běžně praktikovalo až do 19. století. 

Klíčový objev 

Přenos krve z dárce do těla příjemce byl v antice víceméně nepředstavitelný a využívání krve k posílení těla se omezovalo na její konzumaci. Slavný lékař Galén (129–216) kupříkladu doporučoval pití krve některých zvířat jako léku na vzteklinu. Římský přírodozpytec, filozof a historik Plinius Starší (23–79), který zemřel při erupci Vesuvu, jež pohřbila Pompeje, zase popisoval, jak lidé kvůli údajným léčivým účinkům popíjeli čerstvou krev padlých gladiátorů. Z důvodů získání protivníkovy síly či duše někteří jedinci konzumovali krev zabitých nepřátel a pití krve se stalo i součástí různých rituálů, včetně přijímání Kristovy „krve“ během křesťanského obřadu eucharistie. V populární kultuře se pití krve spojuje především s upíry. 

Zásadní překážkou samotné myšlence transfuze byla neznalost krevního oběhu, který objevil anglický lékař William Harvey (1578–1657) teprve počátkem 17. století a poprvé jej popsal v knize De motu cordis z roku 1628. Jeho dílo se stalo podnětem k řadě dobře doložených experimentů s transfuzí krve, byť se traduje, že ten vůbec první možná proběhl už dávno předtím. 

Mezi lety 1490 až 1492 byla těžce nemocnému papeži Inocenci VIII. údajně podána krev tří desetiletých chlapců (koupených po „jednom dukátu za kus“), kteří následně zemřeli. Podrobnosti ale nejsou známy a náznaky, že šlo o skutečnou transfuzi, tedy přenos krve z jednoho těla do druhého, jsou podle názoru některých jen výsledkem špatného překladu, že papež krev dětí „pouze“ pil. 

Klidnění ztřeštěné mysli 

V témže roce, kdy Harvey publikoval dílo o oběhovém systému, italský lékař Giovanni Colle (1558–1631) z padovské univerzity nastínil možnost využít transfuzi jako prostředek k prodloužení života, ačkoli sám ji zřejmě nikdy nepraktikoval. O krevní transfuzi coby metodě léčby některých nemocí mluvil už koncem třicátých let 17. století také anglický duchovní Francis Potter (1594–1678), a myšlenka se pomalu šířila Evropou. 

Harveyho objev neotevřel pouze cestu ke krevním transfuzím, ale naznačil i možnost intravenózního (nitrožilního) podání léků, jež se díky cirkulaci krve dostanou do celého těla. Za prvního, kdo to experimentálně ověřil, se pokládá anglický astronom, fyzik a architekt sir Christopher Wren (1632 až 1723), který ve druhé polovině padesátých let 17. století vstřikoval vlastnoručně vyrobeným nástrojem různé látky do krve psům a sledoval bezprostřední nástup účinků, včetně zvracení či smrti. Svědky těchto pokusů byla řada Wrenových současníků, včetně irského přírodovědce a vynálezce Roberta Boylea (1627–1691), jenž je zopakoval, a anglického lékaře Richarda Lowera (1631–1691), který zašel ještě dál a připisuje se mu provedení první transfuze v dějinách. 

V roce 1665 začal provádět před tehdy čerstvě založenou Královskou společností experimenty s přenosem krve mezi psy. Díky deníkovým záznamům Samuela Pepyse (1633 až 1703) je dobře známá demonstrace, jež se odehrála 14. listopadu 1666 na Gresham College. Lower zde nechal krev z jednoho psa proudit do těla druhého, kterému bylo zároveň pouštěno žilou. Zatímco první pes zemřel, druhý přežil a vedlo se mu dobře. Úspěch údajně vyvolal různé vtípky, například jak by to dopadlo, kdyby se arcibiskupovi do těla napumpovala krev kvakera (příslušník protestantské společnosti odmítající obřady a tradiční dogmatickou teologii). Objevily se však i vážněji míněné návrhy, kupříkladu zda by se krví zdravého dárce nedaly napravit některé zdravotní neduhy. 

První pokus na sebe nenechal dlouho čekat. O rok později, 22. listopadu 1667, provedl Lower za asistence lékaře a chirurga Edmunda Kinga (asi 1630 až 1709) transfuzi u lidského subjektu. Tím byl cambridgeský student Arthur Coga, který si za dvacet šilinků nechal do těla pomocí injekční stříkačky vpravit „kolem 12 uncí“ (přes 300 ml) ovčí krve. Někteří přítomní dokonce v duchu humorální teorie doufali, že by ovčí krev na muže, jenž byl prý poněkud potrhlý, mohla mít zklidňující účinky. Jestli se tak stalo, s jistotou říct nelze, Coga každopádně transfuzi přežil bez následků, a dokonce se po ní cítil tak dobře, že si vyžádal zopakování pokusu. To o několik týdnů později proběhlo opět bez komplikací. 

Přínos jehněčí krve 

Lower ale nebyl první, kdo provedl transfuzi krve mezi zvířetem a člověkem. O několik měsíců jej totiž předstihl francouzský lékař Jean-Baptiste Denis (1635–1704), který působil na dvoře Ludvíka XIV. Podobně jako Lower a Boyle nejprve prováděl společně se svým spolupracovníkem Paulem Emmerezem transfuze u psů a 15. června 1667 přišel první pokus na člověku. Tehdy byl Denis požádán, aby se ujal léčby patnáctiletého chlapce, kterého řadu měsíců sužovaly horečky, jež z dříve bystrého a veselého hocha udělaly po fyzické i duševní stránce trosku. Opakované pouštění žilou ordinované klasickými lékaři, kteří stále čerpali především z děl antických mistrů, nepomáhalo. 

Pro Denise to byla ideální příležitost vyzkoušet novou metodu. Pacientovi nejprve odebral necelých 100 mililitrů krve a poté mu do těla vpravil přibližně čtvrt litru krve jehněčí, získané z krční tepny zvířete. Reakce byla udivující: chlapec se začal smát a vrátila se mu i duševní vyrovnanost. Jehněčí krev způsobila pouze pocit horkosti v celé paži, ale žádné další nepříznivé následky nezanechala. Druhou transfuzi Denis brzy poté provedl u pětačtyřicetiletého muže, kterému podal přes půl litru jehněčí krve. Ani v tomto případě nedošlo k žádné nežádoucí reakci a pacient se po terapii cítil silnější. Zprávu o obou pokusech lékař následně poslal do Královské společnosti, která ji publikovala koncem září téhož roku. 

Zakázaná praktika 

Denis, který v duchu antické představy o čtyřech základních šťávách zastával provádění transfuzí u lidí pouze s využitím zvířecí krve, aby se zabránilo přenosu temperamentu dárce na příjemce, v experimentech pokračoval a v roce 1668 proceduře podrobil čtyřiatřicetiletého Antoina Mauroye, jenž trpěl záchvaty šílenství. Nejprve mu pustil žilou (aby tělo zbavil špatné krve), načež mu do žíly vpravil zhruba poloviční množství (cca 150 ml) krve odebrané teleti. Žádný účinek se nedostavil, proto se transfuze o dva dny později opakovala. 

Tentokrát ale došlo k nežádoucí potransfuzní reakci. Mauroy začal záhy po obdržení krve pociťovat pálení v celé paži a podpaží, potil se, zrychlil se mu tep, který byl navíc velmi nepravidelný, a začal si stěžovat na silnou bolest v oblasti ledvin. Následně usnul a když se probral, jeho moč měla zcela černou barvu, což se opakovalo i další den. Třetího dne se však moč vyčistila a pacient se zdál být zcela klidný. Denis se domníval, že tím, co se vyplavilo, byla černá žluč, jejíž výpary pronikající do mozku zapříčinily Mauroyovy duševní potíže (ve skutečnosti se zřejmě jednalo o rozložené červené krvinky). 

Záchvaty vzteku a další problémy se nicméně po několika měsících vrátily a pacientova manželka lékaře požádala, aby provedli další transfuzi, o což se také pokusili, ale tentokrát kvůli slabému proudu krve zřejmě neúspěšně. Mauroy ovšem následujícího večera zemřel, což byla voda na mlýn konzervativním lékařům z pařížské lékařské fakulty, kteří na vdovu po zemřelém naléhali, ať věc žene k soudu. K tomu také došlo, soud ale Denise a Emmereze zprostil viny, neboť se ukázalo, že Mauroye zavraždila jeho manželka pomocí arzenu. 

Přesto transfuzní praktiky vešly v nemilost a po postupném omezování se ve Francii dočkaly roku 1678 úplného zákazu. V návaznosti na to od nich upustila i britská Královská společnost a v roce 1679 na krevní transfuze uvalil zákaz papež, což na dlouho vedlo k téměř úplnému opuštění praktiky, alespoň oficiálně. 

Progresivní porodník 

Novou krev do žil transfuzi vlil až v 19. století anglický porodník, chirurg a fyziolog James Blundell (1790–1878). Jeho cíle se však značně lišily od těch, s nimiž k proceduře přistupovali jeho předchůdci o sto padesát let dříve. Zatímco Lower, Denis a další chtěli v duchu antické humorální teorie léčit především duševní potíže pacientů, Blundell, jenž jako porodník musel bezmocně přihlížet smrti mnoha žen v důsledku velké ztráty krve, si uvědomil, že právě transfuze by mohla řadu rodiček zachránit. Nicméně nebyl sám, kdo v té době koketoval s krevními transfuzemi. 

Na edinburské univerzitě, kterou Blundell absolvoval v roce 1813, studoval také jistý John Henry Leacock, jenž studium zdárně dokončil o čtyři roky později a předtím v roce 1816 obhájil práci nazvanou O transfuzi krve v extrémních případech krvácení. Leacock experimentoval se psy a kočkami a dospěl k závěru, že transfuze krve může být v některých situacích skutečně prospěšná, rozhodně prospěšnější než pouštění žilou, a že je vhodné ji provádět pouze mezi jedinci téhož druhu, neboť při použití krve získané od příslušníka jiného druhu pokusy často končily smrtí příjemce. Po absolvovaní medicíny však Leacock zamířil na Barbados, kde jeho rodina pěstovala cukrovou třtinu, a ke zmíněné práci již žádnou další nepřidal a nepřepokládá se ani, že by své závěry někdy ověřil na lidských subjektech. 

To učinil až Blundell, který Leacockovu práci znal, odkazoval na ni a stejně jako on zastával názor, že by se pro transfuze u lidí měla používat pouze lidská krev. Podobně jako jiní metodu nejprve vyzkoušel na psech a 22. prosince 1818 provedl za asistence chirurga Henryho Clinea (1750–1827) první transfuzi u člověka s použitím lidské krve. Pacientem byl muž, který se nacházel na hranici smrti a trpěl rakovinou žaludku. Postupně mu bylo injekční stříkačkou do těla vpraveno necelých 400 mililitrů krve od několika dárců. 

I když se jeho stav přechodně zlepšil, o dva dny později zemřel. Přesto se toto datum považuje za „počátek moderní éry transfuzní medicíny“, jak podotýká hematolog Paul L. F. Giangrande. V následujících letech Blundell a jeho spolupracovníci provedli kolem deseti dalších transfuzí s využitím lidské krve, často na pacientech v téměř beznadějném stavu, což vedlo k tomu, že někteří z nich krátce nato zemřeli, pakliže již nebyli po smrti. Lékaři ale slavili i úspěchy. Ten první se dostavil v případě ženy, která po porodu ztratila významné množství krve, načež dostala necelý čtvrtlitr krve od Blundellova asistenta. Po transfuzi netrpěla vážnějšími problémy a „cítila se, jako by jí do žil vlili život“. 

Nepoučitelní následovníci 

Blundell se stal hlasitým zastáncem používání transfuze, a to zejména v případech poporodního krvácení. Stejně tak dál propagoval, aby se u lidí používala pouze krev lidská, nikoli zvířecí, přestože to někdy vedlo ke zdravotním potížím způsobeným inkompatibilitou krve dárce a příjemce, neboť existence různých krevních skupin tehdy ještě nebyla známá, takže na ně nebyl brán ohled. Vyvinul také několik nástrojů pro provádění transfuze, například gravitor, který, jak název napovídá, spoléhal na sílu gravitace a umožňoval používat žilní krev, což dříve nebylo obvyklé – přímá transfuze propojením žil dárce a příjemce byla kvůli rychlému srážení nepraktická, proto se krev obvykle musela odebírat z tepny. 

Metodu přímé transfuze za pomoci žilní krve později zdokonalili další lékaři, ale populární stále byla i transfuze nepřímá, k níž postačovala injekční stříkačka, která ovšem zase nedovolovala přenesení většího množství krve najednou. I když ve třicátých letech Blundellův zájem o transfuze ochladl, myšlenka žila dál a navzdory kulturním, náboženským i lékařským kontroverzím, jež se s ní pojily, s ní opatrně a se střídavými úspěchy experimentovali další lékaři, a to dokonce i ti čeští. 

První krevní transfuze v českých zemích proběhla 12. srpna 1879 v Praze. Za asistence dalších lékařů ji provedl Antonín Erpek (1843–1921) a pacientkou byla šestačtyřicetiletá žena, která trpěla rakovinou děložního čípku. V daném případě však nebyla použita krev lidská, nýbrž beránčí. I když žena proceduru zvládla dobře, o měsíc později zemřela. Ještě téhož roku lékaři pokus zopakovali s několika dalšími pacienty, ale bez úspěchu. Jeden dokonce skonal v důsledku komplikací bezprostředně po provedení transfuze. Podobně dopadaly i další pokusy v jiných zemích, při nichž se navzdory Blundellovu doporučení dál používala místo lidské krev zvířecí. 

Bod zlomu 

Naprosto klíčovým objevem, díky kterému se z krevních transfuzí mohla během uplynulého století stát zcela standardní, a především velmi bezpečná lékařská procedura, byl objev krevních skupin a o něco později i Rh faktoru. Podobně důležité bylo rovněž nalezení vhodných antikoagulantů, jež odstranily nutnost provádění přímých transfuzí a umožnily krev skladovat a použít až v případě potřeby. 

K prvním takovým patřil citrát sodný, jehož vhodnost pro tyto účely popsal v roce 1915 Richard Lewinsohn. Odtud byl už jen krůček k vytvoření prvních krevních bank. Využívat se ovšem dala také krev získaná z mrtvol, jak ve třicátých letech 20. století doložil na mnoha úspěšných transfuzích sovětský lékař Vladimir Šamov. Mocným impulsem pro rozvoj transfuzní medicíny byla nepochybně první i druhá světová válka, kdy byla krev od dárců potřeba jako nikdy předtím.

Přesto i později stála transfuzím v cestě řada překážek. Problémem už ale nebyla ani tak bezpečnost, nýbrž předsudky. Jak píše Clifford A. Pickover, „ještě v 50. letech 20. století bylo v Louisianě trestným činem, když dal lékař bělochovi ‚černou krev‘, aniž předem získal jeho souhlas“. To už je dnes naštěstí minulostí.

Kvazary jsou jasná jádra vzdálených galaxií, která pohání supermasivní černé díry. Ty sbírají hmotu z jejich okolí v extrémně energickém procesu a emitují tím ohromné množství světla. Kvazary proto patří mezi nejjasnější objekty na obloze, a to i přes to, že jsou od Země velmi vzdálené.

Obecně platí, že ty nejjasnější z nich ukrývají nejrychleji rostoucí supermasivní černé díry. Hmotnost černé díry v nově identifikovaném rekordním kvazaru roste o ekvivalent jednoho Slunce za den, což z ní dělá nejrychleji rostoucí černou díru vůbec.

500 bilionů Sluncí

„Objevili jsme dosud nejrychleji rostoucí černou díru. Má hmotnost 17 miliard Sluncí a každý den spořádá hmotu o hmotnosti více než jednoho Slunce. Toto z ní dělá nejsvítivější objekt ve známém vesmíru,“ říká Christian Wolf, astronom z Australské národní univerzity (ANU) a vedoucí autor studie publikované v Nature Astronomy. Kvazar, označovaný jako J0529-4351, se nachází tak daleko od Země, že jeho světlu trvá přes 12 miliard let, než k nám dorazí.

Hmota, jež je ve tvaru disku přitahována k jeho černé díře, vyzařuje tolik energie, že je kvazar J0529-4351 přes 500 bilionkrát svítivější než Slunce. „Všechno toto světlo přichází z horkého akrečního disku, který měří sedm světelných let v průměru – zřejmě musí jít o největší akreční disk ve vesmíru,“ říká student doktorského studia na ANU a spoluautor studie Samuel Lai. Sedm světelných let je přibližně 15 000krát vzdálenost mezi Sluncem a oběžnou dráhou Neptunu.

Jak se hledá superkvazar

Hledání kvazarů vyžaduje velmi kvalitní data z velkých oblastí oblohy. Výsledné datové soubory jsou tak velké, že se výzkumníci často musí obracet na modely strojového učení, aby data zanalyzovaly a rozlišily kvazary od jiných nebeských objektů. Nicméně tyto modely jsou trénovány na již existujících datech, což omezuje potenciální kandidáty na objekty podobné těm, které jsou již známé. Tedy pokud je nový kvazar svítivější než jakýkoliv dříve pozorovaný, program jej může zavrhnout a zaměnit jej za hvězdu nepříliš vzdálenou od Země.

To se ostatně stalo i v případě rekordního kvazaru – poprvé se objevil na snících celooblohové přehlídky Schmidt Southern Sky Survey z roku 1980. Automatizovaná analýza dat ze satelitu Gaia Evropské vesmírné agentury jej ale vyřadila, jelikož jej považovala za příliš jasný a označila ho za hvězdu. 

Výzkumníci kvazar správně identifikovali teprve minulý rok, díky pozorování 2,3metrového dalekohledu Australské národní univerzity na observatoři Siding Spring. Zjištění, že jde o nejsvítivější kvazar, jaký byl kdy pozorován, vyžadovalo ale větší dalekohled a měření přesnějšími přístroji. Spektrograf X-shooter na ESO VLT v chilské poušti Atacama tato klíčová data poskytl.

Studium vzdálených supermasivních černých děr nám může pomoct osvětlit některé záhady raného vesmíru, včetně toho, jak vznikly jejich hostitelské galaxie i ony samotné. Ale to není jediný důvod, proč po nich vědci pátrají. „Osobně mám prostě rád hádanky,“ říká Christian Wolf. „Na pár minut denně si zase připadám jako dítě hledající poklad, a zároveň přináším na stůl vše, co jsem se od té doby naučil.“

Římská legie VI Ferrata, čili „Železná“ či „Obrněná“ byla vytvořena v Předalpské Galii v roce 52 před naším letopočtem Gaiem Juliem Caesarem. Téhož roku se zapojila do klíčové bitvy o Alesii, která vedla k vítězství Caesara v Galii. Ve čtyřicátých a třicátých letech před naším letopočtem legie VI Ferrata bojovala v řadě bitev občanské války na sklonku Římské republiky. V bitvě u Aktia (31 př. n. l.) utrpěla na straně poraženého Marka Antonia těžké ztráty a následně byla odeslána do Judey.

Izraelští archeologové nedávno objevili rozsáhlý římský tábor zmíněné legie, který pojmul až pět tisíc legionářů. Nachází se poblíž významné, a také působivé archeologické lokality na pahorku Tel Megiddo v severním Izraeli. Dlouho před příchodem římských vojsk tam bývalo město Meggido. Toto místo bývá ztotožňováno s biblickým Armageddonem, kde se má podle knihy Zjevení odehrát poslední bitva na konci světa.

Tábor legie VI Ferrata

Podle odborníků jde o největší tábor římských legií, který kdy byl v Izraeli objeven. Provincie Judea byla připojena k Římu v roce 6. našeho letopočtu. Objevený tábor byl využíván legionáři legie VI Ferrata zhruba od roku 120 do roku 300 našeho letopočtu. Tábor se podle archeologů rozkládal na ploše 550 × 350 metrů a vedly do něho dvě cesty.

„Na území Izraele existovaly i další tábory římských jednotek, šlo ale vesměs o dočasné tábory vzniklé za účelem konkrétní operace nebo tábory pomocných jednotek,“ uvádí vedoucí vykopávek Yotam Tepper z Izraelského památkového úřadu. „Žádný z nich se nedá srovnat se zmíněným velkým táborem u pahorku Tel Meggido.“

Vykopávky v bývalém legionářském táboře stále pokračují. Archeologové na místě nalezli celou řadu nejrůznějších artefaktů, včetně mincí, kusů zbraní, keramických a skleněných střepů, a také velké množství keramických střešních tašek. Některé z nalezených tašek na sobě přímo nesou značku legie VI Ferrata. Legionáři je nepoužívali jen na střechy, ale také jako dlaždice nebo k obložení zdí.

Nejrozlehlejší nížinný prales v Indonésii se nachází v západním cípu ostrova Jáva, přičemž se ze dvou třetin rozkládá na pevnině a zbylá část pokrývá blízké ostrůvky v Indickém oceánu. Tamní biodiverzitu zásadně ovlivnila nechvalně proslulá erupce sopky Krakatoa v roce 1883, která mimo jiné připravila o život na 36 tisíc lidí a zapsala se do dějin jako jedna z nejsilnějších, k nimž kdy na Zemi došlo. Ostatně zmíněný výbuch tehdy zaznamenali i na severní polokouli…

Samotný vulkán pohltilo moře a nad hladinu poté dál čněla pouze trojice nevelkých ostrovů. Následná tsunami smetla pobřežní vesnice a z třiceticentimetrové vrstvy žhavého popela později doslova povstal nový život. Obyvatelé už se na místo až na výjimky nevrátili a počátkem minulého století se oblast proměnila v přírodní rezervaci. Hranice parku se ještě několikrát posouvaly, až se v roce 1992 ustálily v současné podobě. Už o rok dřív se přitom Ujung Kulon dostal i pod ochranu UNESCO. 

Azyl pro nosorožce

Komisaři UNESCO označují Ujung Kulon za nejkrásnější park Jávy a k hlavním důvodům jeho ochrany patří místní fauna. Mimo jiné se tam jako na jediném místě planety vyskytuje ve volné přírodě kriticky ohrožený nosorožec jávský: Poslední kus žijící mimo území Indonésie, konkrétně ve Vietnamu, zastřelili pytláci v roce 2010. Jávská populace v současnosti čítá kolem sedmi desítek jedinců, což z hlediska životaschopné genetické rozmanitosti představuje extrémně nízké číslo. Odchov v zajetí se však dosud nezdařil.

Kromě nosorožců lze v deštných pralesech a pobřežních porostech mangrove pozorovat dalších pětatřicet druhů endemických savců, například divoké tury bantengy, levharty jávské nebo několik druhů primátů. Až do 60. let minulého století se přitom v lokalitě vyskytovalo i několik exemplářů tygra jávského, který se však dnes již považuje za vyhynulého. 

Řada amerických bojových letadel z éry druhé světové války si vydobyla status legendy a jejich podoba je dnes povědomá i laikům. Jako příklad se dají uvést třeba bombardér B-17 Flying Fortress nebo stíhačka P-51 Mustang. Poněkud stranou naopak zůstávají palubní letouny jako třeba SBD Dauntless, ačkoli jejich význam pro výsledek bojů v Pacifiku zůstává zcela zásadní.

Na nedostatek popularity si naopak zajisté nemusí stěžovat japonský stroj Micubiši A6M, známý spíše pod přezdívkou „Zero“. V prvních měsících svého nasazení budily tyto letouny ohromný respekt a strach, záhy se však projevily také jejich zásadní slabiny, které v podstatě vycházely z od základu chybné strategie celého japonského válečného loďstva.

Hodně peněz

Americké námořnictvo se poměrně dlouho drželo dvouplošníků, mezi jejichž základní výhody patřila lepší ovladatelnost a nižší přistávací rychlost. Postupně však převládlo mínění, že vyšší maximální rychlost jednoplošníků je důležitější, což odrážely i specifikace, které vznikly roku 1934 a týkaly se čtveřice typů palubních letadel. US Navy tedy požadovalo celokovové jednoplošníky s uzavřenými kokpity a zatahovacími podvozky. 

Kromě stíhacího a torpédového letadla se mezi oněmi čtyřmi typy nacházela také dvojice letounů pro střemhlavé bombardování. Kromě toho však měly tyto stroje také zajišťovat činnost pro námořní letectvo nesmírně důležitou, a sice průzkum, respektive vyhledávání nepřátelských lodí. Tomu odpovídalo také jejich označení SB (Scout Bomber). První z nich měl standardně nosit pumu vážící 500 liber (asi 227 kg), zatímco od druhého se žádala nosnost dvojnásobná. Své návrhy odeslala řada firem a US Navy tehdy disponovalo celkem štědrým rozpočtem, který umožnil zadat sériovou výrobu několika typů, jež se měly srovnávat přímo ve službě. 

Pro průzkum i bombardování

Kontrakt tedy získala mimo jiné i firma Northrop s typem BT, jenž poprvé odstartoval 19. srpna 1935 a do služby se dostal roku 1938. Příliš se však neosvědčil a vyžadoval spoustu změn, které byly nakonec natolik rozsáhlé, že se zrodilo prakticky zcela nové letadlo. Firmu Northrop mezitím koupila korporace Douglas, což se odrazilo i v označení inovovaného stroje, jenž poprvé vzlétl 1. května 1940 a obdržel název SBD (Scout Bomber Douglas) a bojové jméno Dauntless (neohrožený, nebojácný). 

Námořnictvo konečně získalo univerzální palubní letoun, který mohl díky impozantnímu doletu provádět dálkový průzkum i střemhlavé útoky a zároveň se vyznačoval dobrou ovladatelností a vysokou odolností. Posledně zmíněná vlastnost vycházela z faktu, že střemhlavé nálety silně namáhaly drak letounu, který tedy musel něco vydržet, a proto snášel i těžké poškození v boji.

Ochrana osádky i nádrží

První sériové stroje varianty SBD-1 se ale ještě nedaly pokládat za skutečně vhodné do války, protože postrádaly pancéřování kokpitu či samosvorné palivové nádrže. To se změnilo u verze SBD-2, u které se částečně zlepšila ochrana osádky a zvětšila se i zásoba paliva, avšak zásadní změnu znamenalo až provedení SBD-3, které vstoupilo do služby v březnu 1941. Oba členové osádky dostali pancéřované sedačky a všechny nádrže byly nově samosvorné. 

Proběhlo též výrazné zesílení výzbroje, neboť první dvě verze nesly dvojici pevných 7,62mm kulometů a třetí zbraň shodné ráže instalovanou pohyblivě vzadu, kdežto SBD-3 dostal dva pevné 12,7mm kulomety a možnost umístit dozadu dvě 7,62mm zbraně. Základní útočnou výzbroj reprezentovala jedna bomba o hmotnosti 454 kg zavěšená pod trupem, kromě níž se daly nosit dvě menší pumy pod křídlem. 

Pomalý, ale smrtící

V roce 1942 se začala dodávat verze SBD-4, jež se odlišovala prakticky pouze jiným řešením palubního elektrického systému, kdežto na jaře 1943 přibyla varianta SBD-5, u níž výrobce použil výkonnější motor. Toto provedení dostalo i větší palivové nádrže a malý palubní radar, který přinášel podstatné zlepšení průzkumných schopností, zatímco silnější agregát dovolil nést těžší pumy. Na konci roku 1943 se rozběhla sériová produkce verze SBD-6, jež nabízela vyšší rychlost, avšak v té době již nastupoval do služby i nový střemhlavý bombardér Curtiss SB2C Helldiver.

Námořnictvo do něj vkládalo velké naděje, avšak zpočátku šlo o velmi problémový stroj, takže se jeho vstup do služby výrazně opozdil. Helldiver poskytoval větší nosnost pum a vyšší rychlost než dauntless, mnozí piloti ovšem nadále preferovali výrobek firmy Douglas, u něhož si cenili zvláště ovladatelnost a odolnost. Jeho popularitu ostatně dokládá fakt, že jeho název SBD letci vykládali i jako „Slow But Deadly“ (pomalý, ale smrtící).

A6M Zero-sen

Legendární stíhačka „Zero“ vznikla na základě specifikací, které japonské válečné námořnictvo vydalo v roce 1937. Požadavky odrážely zkušenosti z bojů nad Čínou, kde se velmi osvědčily letouny A5M značky Micubiši. Mezi jejich hlavní protivníky tam patřily obratné stíhačky sovětské výroby, což japonské admirály utvrdilo v přesvědčení, že právě obratnost v manévrových bojích představuje nejdůležitější parametr stíhacího letadla.

Mnozí konstruktéři a taktici v jiných zemích tehdy zastávali zcela opačný názor, neboť tvrdili, že ostré manévry znamenají ztrátu výšky a rychlosti, a proto mají sloužit spíše jako prostředek obrany, nikoli útoku. Japonské námořnictvo ale požadovalo v prvé řadě obratnost a kromě ní i výjimečně dlouhý dolet. A5M totiž operovaly převážně nad Čínou, avšak od budoucí stíhačky se očekávalo působení nad rozlehlými prostorami Tichého oceánu. Nový stroj měl nést rovněž silnou výzbroj včetně 20mm kanonů.

Těžké zadání

Džiró Horikoši, konstruktér firmy Micubiši, tedy musel splnit nesmírně komplikovaný úkol, neboť sladit všechny tyto požadavky se jevilo jako téměř nemožné. Horikoši proto obětoval bojovou odolnost stroje, což ostatně dobře odpovídalo též samurajským tradicím, jež sázely především na odvahu a bojového ducha. Prvního dubna 1939 tedy poprvé odstartoval prototyp stíhačky A6M, která do jisté míry navazovala na A5M, měla však již zatahovací podvozek. Pohon zpočátku zajišťoval motor značky Micubiši, ale následně se přešlo na agregát společnosti Nakadžima, který byl vybavený i kompresorem.

Sériová produkce začala v létě 1940 a letoun se běžně označoval také jako Reisen, tedy „Stíhačka z roku 0“, což odkazovalo na rok 2600 japonského kalendáře. Američané mu dali kódové označení Zeke, ale mnohem častěji mu říkali „Zero“. Paradoxně i sami Japonci potom začali používat toto jméno, případně také anglicko-japonskou obměnu „Zero-sen“.

Podceňování nepřítele

Americká oficiální místa o existenci nového letounu dobře věděla, a dokonce měla k dispozici velmi přesná hlášení o jeho výkonech od amerických letců působících v Číně, známých jako „Létající tygři“. Tyto zprávy však byly ignorovány či zlehčovány, jelikož Američané tehdy měli sklony Japonce a jejich techniku výrazně podceňovat. Úspěchy letounů A6M v prvních měsících války pak logicky způsobily obrovské překvapení, šok a strach, protože tato letadla takřka ovládla nebe nad Pacifikem a jihovýchodní Asií. 

Kombinace výjimečné obratnosti, vysoké rychlosti, doletu a silné výzbroje se jevila jako zdánlivě nepřemožitelná, jenže tentokrát už se naštěstí věnovala pozornost hlášením a doporučením „Létajících tygrů“. Ti totiž záhy poznali, že Horikošiho letoun má i onen zásadní nedostatek v podobě minimální odolnosti, takže rozpracovali taktiku, díky níž se letadlům s červenými znaky na trupu dalo efektivně vzdorovat. 

Další verze

Japonští konstruktéři ale nezaháleli a pracovali na modernizaci své stíhačky. Po základní sériové verzi A6M2 tudíž přišel model A6M3, jehož motor s dvoustupňovým kompresorem zlepšil stoupavost, ovšem tato varianta se dočkala rozporného přijetí, jelikož těžší agregát s vyšší spotřebou způsobil výrazné zkrácení doletu. Obměna A6M4 s turbodmychadlem zůstala pouze v prototypu a roku 1943 se začala dodávat verze A6M5 s novým křídlem, které postrádalo sklopné konce, což znamenalo zjednodušení výroby a zvýšení rychlosti. 

Objevily se i subverze s různou výzbrojí, do které se zařadily též 13,2mm kulomety, jež se v soubojích stíhaček osvědčily lépe než pomalu střílející kanony. Evoluční potenciál konstrukce A6M se však vyčerpal a Džiró Horikoši vyvíjel nový letoun A7M Reppu, ale ten nepostoupil do sériové výroby, takže již zastaralé „Zero“ zůstalo hlavním stíhačem japonského loďstva až do konečné porážky.

V 6. století př. n. l. se Novobabylonská říše nacházela na vrcholu rozmachu. Zatímco ve střední Evropě ještě existovaly tzv. kultury popelnicových polí a na Apeninském poloostrově se teprve rozvíjela předřímská civilizace Etrusků, v oblasti úrodného půlměsíce mezi řekami Eufrat a Tigris se ujal vlády král Nebukadnesar II. 

Do dějin se zapsal výrazným písmem: Kromě toho, že při četných vojenských výpadech významně rozšířil hranice svého impéria, také během čtyř dekád na trůnu zásadně proměnil město Babylon. Pod jeho křídly se tak stalo jedním z nejskvostnějších sídel Předního východu. 

Po vzoru svého otce dal panovník postavit či rekonstruovat množství paláců i zikkuratů a zřejmě právě on nechal vybudovat visuté zahrady Semiramidiny, jeden ze starověkých divů světa (viz Babylonský div). „Král vesmíru“, jak ho titulovali poddaní, stvrdil svou svrchovanou moc v roce 587 př. n. l., když jeho vojska vyplenila Jeruzalém, zbořila tamní chrám a židovské obyvatelstvo odvlekla do otroctví.

Výkladní skříň impéria

Trosky města Babylon, jež se kdysi rozkládalo na obou březích Eufratu, leží nedaleko dnešní irácké Hilly. V době největšího rozmachu ho obývalo asi 150 tisíc lidí, což z něj v polovině 1. tisíciletí př. n. l. činilo nejlidnatější sídlo planety. Obávaný válečník Nebukadnesar nechtěl podcenit bezpečnost, a proto hned na počátku své vlády nařídil okolo Babylonu postavit dodatečné opevnění. Brzy tedy byla vztyčena ještě jedna hradba, dlouhá osmnáct kilometrů a posílená obrannými věžemi. 

Pohled na město obehnané dvojitou zdí z mohutných kvádrů, z jehož centra se zdvihal stupňovitý zikkurat boha Marduka, nenechával nepřátele na pochybách, s kým mají tu čest – a ve vyslancích podrobených národů vyvolával úžas, přesně jak měli stavitelé v úmyslu. Masivní zeď obepínala starou čtvrť, předměstská sídliště i rozlehlá předpolí a severně od města za ní na dvaadvacetimetrové podezdívce stálo panovníkovo letní sídlo. V jeho blízkosti pak roku 575 př. n. l. vyrostla rovněž velkolepá brána zasvěcená bohyni Ištar, babylonskému ekvivalentu starořímské Venuše či řecké Afrodity.

Pod nánosem prachu

Vstup do města ve skutečnosti umožňovalo hned osm podobných bran, tato se však jako jediná dochovala. Vedla skrz ni hlavní ulice zvaná Procesní cesta, jež se každoročně stávala dějištěm řady slavnostních průvodů u příležitosti náboženských obřadů či oslavy nového roku a ústila u Mardukova zikkuratu. Zmíněný vládce babylonského panteonu byl přitom podle mytologie také Ištařiným bratrem. 

Ruiny dvanáctimetrové brány, jakož i drtivou většinu pozůstatků někdejšího Babylonu objevil na počátku minulého století tým německého archeologa Roberta Koldeweye. Na rozdíl od značně amatérských pokusů o generaci staršího Heinricha Schliemanna, který během vykopávek Tróji zničil značnou část archeologických důkazů, postupoval Koldewey s kolegy mnohem profesionálněji. Opatrnost a důkladnost si přitom mohl dovolit, neboť měl k dispozici finance Německé orientální společnosti a používal relativně moderní techniku. S pomocí dvou set pracovníků tak dokázal během devatenácti let odkrýt mimo jiné pozůstatky někdejší babylonské věže, centrální ulici i Nebukadnesarovy paláce, spočívající pod několikametrovou vrstvou hlíny a prachu.

Dvacetimetrové hradby

Koldeweyova práce se jeví ještě úžasnější, když uvážíme, jak málo měl informací. První topografickou mapu Babylonu zakreslil roku 1815 Claudius Rich, britský starožitník a znalec staré Asýrie. Zbylý zdroj vědomostí představovaly až do konce 19. století pouze zápisy antického historika Herodota. „Otec dějepisu“ město sám navštívil v polovině 5. století př. n. l., tedy asi sto let po vládě Nebukadnesara II., a věnoval mu osm kapitol prvního dílu svých Dějin. O samotném panovníkovi se však ve spise nezmiňuje a předpokládá se, že o něm vůbec nevěděl.

Babylon si v době jeho návštěvy uchovával přibližně stejnou podobu jako za vlády mocného krále a historik jej označil za největší i nejkrásnější město známého světa. Údajně ho obklopovaly hradby 86 kilometrů dlouhé a 22 metrů vysoké, zahrnující na sto bronzových bran. Mezi jejich jednotlivými pásy pak prý zůstávalo dost prostoru, aby se tam otočilo koňské šestispřeží. Není divu, že pozdější učenci považovali Herodotovo líčení za značně přehnané. Pro srovnání: Ještě v 19. století měl Londýn se dvěma miliony obyvatel asi poloviční obvod než popisované babylonské hradby. Zdálo se proto silně nepravděpodobné, že by o dva tisíce let dřív existovalo násobně rozlehlejší město, o několika pásech opevnění nemluvě.

Miliardy cihel

Teprve když Koldewey se svými dělníky odhalil hned tři řady hradeb z pálených i nepálených cihel, ukázalo se, že Herodotos nijak nepřeháněl. Archeolog nicméně na základě vykopávek poněkud upřesnil rozměry opevnění: Babylon obklopovaly tři hradební pásy, z nichž první dosahoval šířky sedmi metrů, zatímco druhý a třetí měřily 7,8 a 3,3 metru. Prostor mezi vnějšími dvěma ovšem vyplňovala hlína, takže zdánlivě působily jako jeden. Koldewey odkryl i patnáct věží čtvercového půdorysu se stranou o délce 8,36 metru, přičemž dohromady jich zřejmě bylo až 360, vzdálených od sebe 44 metrů.

Vojtěch Zamarovský vypočítal přibližné množství materiálu, který si vybudování tak kolosálního opevnění vyžádalo: Při odhadované výšce 22 metrů by jen na vnější hradbu padly až čtyři miliardy cihel dnešních rozměrů. Slovenský historik a popularizátor antické historie dodává, že ve starém Římě existovalo rčení „babylonská práce“, se stejným významem jako dnešní „práce otrocká“.

Nutno však podotknout, že díky vojenským výpadům měl Nebukadnesar pracovní síly víc než dost. Postupně si podmanil v podstatě celý úrodný půlměsíc, takže jeho moc sahala od Perského zálivu až k Jeruzalému, a ze všech podrobených území dal přivléct otroky. Dle jedné z hypotéz se dokonce právě takto zrodila legenda o zmatení jazyků – jestliže proslulou Babylonskou věž stavěly tisíce lidí z různých oblastí, je pravděpodobné, že si navzájem nerozuměli.

Všudypřítomný král

Dojem z monumentálního pásu zdí táhnoucích se na desítky kilometrů ještě umocňovaly bohaté dekorace. Jednalo se o modré a zlaté glazury s ornamenty a reliéfy zvířat, zejména lvů, gazel a draků, ale také válečníků se zbraněmi. Právě úlomky zmíněných kachlů přitom Koldeweye při prvních obhlídkách lokality velmi zaujaly a po prozkoumání v Berlíně mu napověděly, kde kopat – vybral si jednoduše místo s nejvyšší koncentrací lesku a třpytu. Intuice ho nezklamala a vědec se zanořil přímo do srdce nejcennější části naleziště, které poté jeho tým odkrýval mezi léty 1898 a 1917.

Od impozantní Ištařiny brány se čtyřmi věžemi vedla směrem k hlavnímu chrámu v centru města neméně velkolepá cesta, určená pro procesí k uctění boha Marduka. Vznikla v místě přirozené rokle, jejíž vyzděné srázy lemovaly ničím nepřerušované hradby, vysoké sedm metrů a opatřené věžemi i cimbuřími. Uprostřed ulici dláždily velké kamenné desky a po okrajích červené dlaždice. Spáry mezi nimi pak vyplňoval černý asfalt a každá deska nesla zespodu nápis klínovým písmem přibližně následujícího znění: „Já jsem Nebukadnesar, král Babylonu, já jsem vydláždil babylonskou poutní cestu pro procesí velkého pána Marduka.“ Mocný král byl zkrátka všudypřítomný. 

Jako obří puzzle

Archeologové už od počátku plánovali přesunout nalezené artefakty do Německa, třebaže jim nepatřily. Například z celkových 120 vlysů zdobených lvy, jež lemovaly Procesní ulici, jich z místa odvezli 118. Keramické úlomky Ištařiny brány badatelé složitě očíslovali, obalili slámou a ukryli je v sudech na uhlí. Ty pak poslali po řece Eufrat do Perského zálivu, odkud putovaly do Berlína, aniž by celníci zjistili jejich obsah.

V Pergamonském muzeu v německé metropoli potom od roku 1928 probíhala náročná rekonstrukce, dodnes považovaná za jednu z nejsložitějších v dějinách archeologie. Ve speciálně navržené peci vypálili dělníci úplně nové cihly, tak aby se podobaly svým historickým protějškům, načež je pokryli dovezenými úlomky, které předtím pečlivě vyčistili a poskládali. Mravenčí práce vyžadovala, aby se fragmenty nejprve vytřídily podle barev a následně podle motivů. Z těch, které k sobě nějak pasovaly, pak archeologové zkoušeli vytvořit obrazec. V podstatě šlo o obří puzzle, jenže bez návodu, a práce tudíž trvaly přes dva roky.

Cesta kolem světa

V Berlíně se ovšem ocitla pouze část původní konstrukce. Různé kusy stavby – zejména sochy lvů, draků a býků – putovaly do muzejních institucí po celém světě a dnes jsou k vidění od Istanbulu přes Toronto až po Paříž. Irácká vláda opakovaně marně žádala Berlín o navrácení brány, jež se tak stala ukázkovým příkladem v debatě o repatriaci artefaktů do oblastí postižených válkou. Německá strana argumentuje, že v zemi původu hrozí hmotnému dědictví značné riziko. Faktem však zůstává, že samotnou budovu Pergamonského muzea včetně některých exponátů poškodily nálety za druhé světové války…