Videohovory se během pandemie staly běžnou součástí profesního i soukromého života řady z nás. Počátkem roku 2021 dokonce zpravodajský server BBC popsal zajímavý fenomén: Zákazníci společnosti Bookbarn International, která zajišťuje knihovny pro filmová natáčení, si začali ve velkém půjčovat knihy nikoliv ke čtení, nýbrž aby vylepšili své improvizované domácí kanceláře. Při online komunikaci pak kolega na druhé straně obrazovky neviděl nepořádek v obýváku, nýbrž úhledný příbytek sečtělého intelektuála.

Úsměv a květiny

Nedávný výzkum anglických psychologů potvrzuje, že snaha nebyla marná. Vědci ukázali 167 dospělým dobrovolníkům obrazovku s veselou či smutnou mužskou nebo ženskou tváří na šesti různých pozadích: Jednalo se o klasickou domácnost, rozostřenou domácnost, knihovnu, pokojové rostliny, prázdnou zeď a náhodný obrázek – například mrože na ledové kře. Dohromady účastníci zhlédli 72 různých kombinací a vždy měli za úkol subjektivně zhodnotit, jak důvěryhodná se jim zdá tvář mluvčího.

Ukázalo se, že zdánlivě banální detaily hrají překvapivě důležitou roli. Nejnižší skóre obdržely osoby na pozadí domácnosti či náhodného snímku, zatímco nejvyšší si shodně vysloužily pokojové rostliny a knihovna. Šťastně se tvářící osoby zanechaly nepříliš překvapivě lepší dojem než jejich neutrální nebo smutné protějšky, což podle badatelů podporuje domněnku, že úsměv značí mimo jiné sebevědomí a úspěch. Co se týká kompetentnosti, body výrazně ubíralo rozmazané či neobvyklé pozadí. Zároveň šlo o jedinou kategorii, v níž muži získali vyšší hodnocení než ženy.

Melanom představuje jen asi šet procent případů rakoviny kůže, zároveň je ale zodpovědný za více než 80 procent úmrtí na tento typ rakoviny. Melanomy mají totiž silné sklony metastázovat a často bývají vysoce odolné vůči standardně používaným typům protinádorové léčby.

Australští odborníci vyvíjejí nový typ léčby tohoto nebezpečného nádoru, který je založený na extraktu z konopí setého. Zjistili, že takový extrakt zastavuje proces dělení buněk melanomu, který tím pádem přestane růst, a zároveň v buňkách melanomu spouští programovatelnou buněčnou smrt. Výzkum australských vědců publikoval odborný časopis Cells.

Experimenty s buněčnými kulturami

Nazim Nassar z Univerzity RMIT a Univerzity Charlese Darwina se svým týmem testoval v laboratorních experimentech vliv extraktu z marihuany PHEC-66 na růst buněk lidského primárního melanomu a buněk jeho metastáz. Ukázalo se, že tento extrakt ovlivňuje buněčné kanabinoidní receptory CB1 a CB2, což vede k zastavení růstu všech testovaných typů buněk melanomu a také k zastavení jejich dělení.

Badatelé rovněž pozorovali, že extrakt PHEC-66 ovlivňuje metabolické dráhy buněk melanomu a vyvolává v nich hromadění reaktivních forem kyslíku. Tyto změny nakonec mohou vést ke spuštění apoptózy, čili programované buněčné smrti dotyčných buněk. Působení extraktu PHEC-66 celkově výrazně zasahuje melanom a potlačuje jeho růst a šíření.

TIP: Rozsáhlá studie marihuany odhalila řadu účinků konopí na lidské zdraví

Dalším krokem je vývoj systému pro cílený transport extraktu k buňkám melanomu v těle pacienta. Nassar s kolegy jsou přesvědčeni, že jejich léčba s extraktem PHEC-66 by se mohla uplatnit i u dalších typů nádorů. V současné době se extrakty z marihuany používají především k léčbě úzkosti, epilepsie, chronických bolestí i symptomů souvisejících s rakovinou. Nově se ukazuje, že by mohly pomoci i přímo proti nádorům.

Mořská rezervace Papahānaumokuākea se táhne stovky kilometrů severozápadně od Havajských ostrovů a rozkládá se na ploše přes 362 tisíc kilometrů čtverečních. Jde tudíž o nejrozlehlejší oblast svého druhu ve Spojených státech, přičemž zahrnuje asi desetinu tropických korálových útesů ve vodách USA. Zároveň poskytuje domov zhruba sedmi tisícům živočišných druhů, z nichž čtvrtina je endemická: Okolní vody obývá například kareta pravá (Eretmochelys imbricata) a na pobřeží se zdržuje tuleň havajský (Neomonachus schauinslandi).

Místo zrození a smrti

Snaha o ochranu unikátního ekosystému sahá více než sto let do minulosti a jako první se v její prospěch vyslovil prezident Theodore Roosevelt roku 1909, v reakci na nadměrný odlov mořských ptáků. Oblast tak získala prvotní ochranný status, který později rozšířila další zákonná opatření.

Pro původní obyvatele Havaje má Papahānaumokuākea hluboký mytologický význam coby místo, kde podle tradice vzniká život a po smrti se tam vracejí duchové zemřelých. Archeologické nálezy dokládají osídlení některých ostrovů dávno před příchodem evropských kolonizátorů. A ještě dnes se domorodí havajští námořníci plaví na typických plachetnicích s dvojitým trupem a bez použití moderních navigačních přístrojů, čímž udržují při životě dávné dovednosti předků. Ani odborníci přitom neskrývají obdiv nad tím, jak dokázali obyvatelé roztroušených a navzájem vzdálených pacifických ostrovů v minulosti cestovat napříč oceánem.

Opeřené rarity

Na pásu korálů, jenž se táhne v délce téměř dvou tisíc kilometrů, hnízdí na čtrnáct milionů ptáků včetně ohrožené kachny laysanské (Anas laysanensis). K zoologickým raritám náleží rovněž endemický albatros laysanský (Phoebastria immutabilis): Samice pojmenovaná Wisdom se zřejmě narodila roku 1951, a dnes tudíž představuje nejstaršího známého divoce žijícího opeřence na světě. Ještě v roce 2020, tedy bezmála v sedmdesáti letech, nakladla vejce a v únoru 2021 se z nich vylíhla mláďata. Její celoživotní partner Akeakamai se však od téhož roku pohřešuje. 

Na přelomu 11. a 12. století zaměstnával duchovní a světské kruhy zásadní spor o investituru, tedy právo jmenovat církevní hodnostáře a v důsledku vlastně církev řídit. Roku 1122 uzavřeli papež Kalixt II. a císař Jindřich V. wormský konkordát, který situaci konečně vyřešil – a vítězně z ní vyšla církev. Poté tudíž nikdo neočekával, že by mohlo autoritou papežského stolce v Římě něco otřást. Jenže opak byl pravdou: Ve 12. století se odehrála řada událostí, při nichž měli Svatí otcové problém otěže vzpurného města udržet.

Kněz proti Svatému otci

Mezi popsané události patřilo i vyhlášení Římské komuny, v níž se chopili moci měšťané a rozhodli se proměnit Řím ovládaný šlechtou a papežem v lidovou, demokraticky řízenou republiku po vzoru Pisy či Janova. V roce 1145 se do čela hnutí postavil potulný kněz Arnold z Brescie a nechal papežský dvůr vyhnat. 
Náměstek Kristův se s tím samozřejmě nehodlal s ohledem na svou prestiž smířit. 

Jenže na jeho volání žádná pomoc nedorazila, a papež Lucius II. se tedy rozhodl vzít věci do vlastních rukou. Najal si žoldnéře a se svými stoupenci se opevnil v někdejším Circu Maximu, kde se v antice konaly závody vozatajů. Hlavním bitevním polem mezi novou republikou a stolcem se pak příznačně stal prostor někdejšího římského fóra.

Ať hodí kamenem!

Potyčky však nikam nevedly a ani jedna strana nezískala výhodu. Papež si proto 15. února 1145 usmyslel zvrátit patový stav výpadem na Kapitol. Jeho žoldnéřům se do boje příliš nechtělo, a tak Lucius II. jako duchovní opora vyrazil vpřed v jejich čele. Jenže jakmile se vojsko vřítilo na fórum, utržil zásah kamenem do hlavy a na místě zemřel. 

Teprve roku 1155 se papež Hadrián IV. dohodl v Kostnici s německým králem Fridrichem Barbarossou, že mu panovník vrátí Řím a na oplátku bude korunován císařem. Svatý otec následně nad městem vyhlásil interdikt, tedy zákaz všech bohoslužebných úkonů. Řím se přitom stal prvním místem, kde se takový trest uplatnil. Arnold z Brescie mezitím čelil rostoucí nespokojenosti obyvatelstva a raději uprchl na sever, načež ho ovšem zajala Barbarossova armáda. Jeho poprava v Římě pak císařsko-papežskou koalici symbolicky „ratifikovala“. 

„Naše hory začaly páchnout,“ stěžuje si pro BBC Mingma Šerpa, vedoucí představitel nepálského okresu Pasang Lhamu. Horolezci, kteří se vydávají zdolat Mount Everest a nedalekou horu Lhotse, po sobě zanechávají množství exkrementů.

Horolezci většinu času tráví v základním táboře, který je vybavený toaletami a jímkami pro sběr exkrementů. Problém ale nastává v okamžiku, kdy se vydávají k vrcholu. Zejména okolí čtvrtého tábora známého jako South Col, ležícího ve výšce 7 906 metrů, je doslova poseté exkrementy.

Nejvyšší toaleta světa

Většina horolezců a pomocného personálu si během výstupu ulevuje do vykopaných děr, ve vyšších polohách je ale málo sněhu, takže musejí vzít zavděk toaletou pod širým nebem. „Není tu téměř žádný led a sníh, takže všude kolem uvidíte lidské exkrementy,“ potvrzuje Stephan Keck, mezinárodní horský vůdce, který organizuje expedice na Everest.

Ačkoli neexistuje žádný oficiální údaj, místní nevládní sdružení Sagarmatha Pollution Control Committee (SPCC) odhaduje, že mezi prvním táborem na úpatí Everestu a čtvrtým táborem směrem k vrcholu se nachází přibližně tři tuny lidských výkalů.

Nepálské úřady se proto rozhodly, že zájemce o výstup na Mount Everest a Lhotse vybaví biologicky rozložitelnými sáčky, do kterých budou horolezci svůj odpad sbírat. Plnění tohoto nového nařízení hodlají úředníci kontrolovat po návratu lezců do základního tábora.

Sáčky obsahují chemické látky, které zpevňují lidské výkaly a do značné míry je zbavují zápachu. Předpokládá se, že jeden horolezec vyprodukuje v průměru 250 gramů exkrementů denně. Na cestu ze základního tábora proto každý dostane dva sáčky, které bude možné použít pětkrát až šestkrát. 

Podobná opatření platí například pro horolezce zdolávající Mount Denali, nejvyšší vrchol Severní Ameriky, nebo pro expedice v Antarktidě. Místní šerpové proto věří, že nově zavedené opatření pomůže majestátní horu vyčistit.

Kosmický prach je podobný tomu pozemskému. Jde o kondenzované a slepené částice a molekuly. Pokud jde ale o vznik kosmického prachu, jsou naše znalosti poměrně omezené. Početnému mezinárodnímu týmu astronomů se nedávno podařil významný objev, který objasňuje mechanismus vzniku alespoň části kosmického prachu.

Lingzhi Wangová z Jihoamerického centra pro astronomii Čínské akademie věd (CASSACA) a její kolegové odhalili doposud neznámý zdroj kosmického prachu. Jde o supernovy typu Ia, tedy exploze bílých trpaslíků v těsných dvojhvězdách, jejichž exploze interagují s okolním kosmickým plynem. Výzkum v těchto dnech zveřejnil vědecký časopis Nature Astronomy.

Kosmický prach a supernovy

O supernovách jsme vlastně již věděli, že hrají roli při vzniku kosmického prachu, až doposud šlo ale o supernovy související se zhroucením jader masivních hvězd. Potíž je v tom, že k těmto supernovám prakticky nedochází v eliptických galaxiích. Prachu je tam přitom spousta, takže je nutné hledat nějaké další zdroje.

Badatelé déle než tři roky monitorovali chování explozi supernovy typu Ia s označením SN 2018evt, s využitím více různých vesmírných i pozemních zařízení. Podařilo se jim mimo jiné zmapovat, jak exploze supernovy vyslala rázovou vlnu do okolního plynu, který podle všeho o nějaký čas dříve vyvrhly hvězdy dotyčného systému – tedy bílý trpaslík, který vybuchl jako supernova a jeho hvězdný partner. Když rázová vlna ochladila plyn kterým prošla, objevil se v dané oblasti kosmický prach.

TIP: Před 670 lety zářila na jižním nebi působivá supernova

„Původ kosmického prachu byl dlouho záhadou,“ vysvětluje Wangová. „Náš výzkum jako první detekoval rychlou tvorbu značného množství kosmického prachu při interakci exploze supernovy typu Ia s okolním plynem.“ Vědci odhadli, že při explozi supernovy SN 2018evt vznikl prach, jehož hmota odpovídala asi setině Slunce. Následně vznikal další prach, celkem o hmotnosti asi desetiny Slunce.

V 9. století se díky tlaku Franské říše, který začal už za Karla Velikého ( 768–814), podařilo téměř důsledně christianizovat střední Evropu, tedy oblast Velkomoravské říše, k níž se přidaly i Čechy. Nebylo potřeba žádného vpádu a vnuceného křesťanského panovníka, protože zdejší mojmírovská knížata sama pochopila, že pouze přijetím křtu se dostanou do privilegované společnosti evropských vládců. Podobný proces probíhal na Balkáně a během 10. století i ve vnitrozemském Polsku (tedy mimo území u Baltského moře).

Výrazně odlišný model zvolil saský vévoda a východofranský král Jindřich I. Ptáčník ( 912–936) na území takzvaných Polabských Slovanů, čímž se v tehdejších poměrech míní kmenový svaz Obodritů a Luticů. Uspořádal proti nim válečná tažení, zmasakroval vzpurnou část obyvatelstva na jižní části jejich držav a nechal tam postavit hrady (například Míšeň), do nichž dosadil své věrné šlechtice. Tím si zajistil kontrolu nad takzvanými říšskými markami, kde postupně převládl německý jazyk i kultura. 

Půjde to silou?

My známe Jindřicha I. především díky dohodě s knížetem Václavem (později svatořečeným) a víme, že v jeho politice i výbojích směrem na východ pokračoval jeho syn Ota I. ( 936–973), který na podmaněných územích hojně zakládal biskupství a arcibiskupství, aby urychlil christianizaci běžných obyvatel. Od kronikáře Kosmy totiž máme doloženo, že i v českých poměrech 11. a 12. století se mezi prostým lidem stále drželo mnoho pohanských zvyků, jako například uctívání nadpřirozených bytostí spojených se stromy či studánkami, jimž se přinášely oběti.

Nicméně i saští vládci poznali, že nejsou schopni tvrdou silou ovládnout všechna slovanská území. Proto v severní části obodritského a lutického svazu zvolili jinou strategii. Území si sice také vojensky podmanili, ale nechali na něm vládnout místní slovanská knížata, jimž umožnili značnou míru autonomie. Formálně si sice Otoni podrželi vrchní nadvládu a v oblasti podporovali křesťanské misie, ale ve skutečnosti nad územím nevykonávali přímou kontrolu.

Nejmocnějším obodritským knížetem se stal Nakon, který přijal křesťanství a chtěl ho postupně šířit i mezi své poddané. Jenže Obodrité i Lutici se novým pořádkům sveřepě bránili a roku 955 druzí jmenovaní poprvé povstali. Král Ota I. byl tehdy zaměstnán boji proti Maďarům, ale krátce po vítězné bitvě na Lechu se mu podařilo potlačit i tuto slovanskou rebelii. O dost větší a rozsáhlejší povstání pak vypuklo roku 983. V té době už vládl další panovník ze saské dynastie Ota II., který si s ním poradit nedokázal. Reakce přesáhla od Luticů i k Obodritům a Havolanům, což ve výsledku aktivizovalo pohany na rozsáhlém území sahajícím od severního Polabí až k břehům Baltského moře.

Panství starých bohů

Přestože se okolní křesťanští vládci snažili zasáhnout a do tažení proti hlavnímu obodritskému centru Meklenburku se roku 995 zapojily i české a polské voje, neměli ke zlomení pohanských kmenů dostatečnou sílu. A tak si obodritská i lutická knížata (někdy se jim říká králové) udržela značnou moc a přes svou víru se stávala vítanými válečnými spojenci některých křesťanských panovníků. Připomeňme si, že asi roku 988 dal ruský kníže Vladimír v Kyjevě svrhnout do Dněpru sochy slovanských bohů a přijal křest z Konstantinopole a teprve kolem roku 1000 postupně probíhal křest „vikinských“ králů Dánska, Norska a Švédska.

Na rozdíl od potomků bývalých vikingů polabští Slované odolali vábení kříže, přestože by to pro ně znamenalo přijetí mezi vážené evropské vládce. Víra předků pro ně byla přednější. Pokud se mezi nimi vyskytly výjimky, většinový názor je eliminoval – například roku 1018 sesadilo pohanské povstání křesťanského knížete Mstislava. Další křesťanský panovník Gotšalk z dynastie Nakonovců pak usedl na trůn až roku 1043. Když už se zdálo, že s pomocí hradské soustavy a zakládání nových biskupství přece jen uspěje v postupné christianizaci země, smetla ho roku 1066 další pohanská vlna, takže slovanská víra se v Polabí udržela ještě následující století.

Noví bohové a kulty

Dostáváme se do období, kdy se kulty slovanských bohů výrazně změnily oproti raným poměrům před zásahy zvenčí. Velmoži, kněží i obyčejní lidé žili desítky let pod vlivem křesťanských vládců, což muselo nutně zanechat následky na jejich smýšlení, jakkoli si v důsledku podrželi víru předků. I nově vytvořené kmenové svazy musely fungovat v sousedství křesťanských států, takže jejich působení se logicky přizpůsobilo jak uctívání a organizace kultu, tak charakter panteonu a nově definované funkce bohů. Tato doba už je různými kronikáři popsaná mnohem lépe než ono „temné“ období po stěhování národů. Jejich informace jsou pro nás cenné, přestože pocházejí z pera křesťanských autorů (většinou kněží či mnichů), kteří byli vůči jiným vírám nepřátelsky naladění.

Prvním projevem „nového pohanství“ se stal chrám v Retře, centru lutického kmene Ratarů. Ti na hradě Radegost udržovali kult jednoho z původních slovanských bohů Svarožice, jenž měl pod patronátem slunce, a vyžadoval tedy projevy úcty především při slunovratech a rovnodennostech. Ze své podstaty zprostředkovával a daroval lidem teplo a světlo, které jim zabezpečovalo úrodu. V Retře ho kronikáři poprvé zaznamenali k roku 1008 a během následujících desetiletí jej postupně přejmenovali na Radegosta či Radegasta, částečně zřejmě podle jména původního hradu a částečně podle osobního jména s významem „rád přijímán jako host“.

Nejvyšší bůh války i úrody

Kromě přejmenování je podstatný významový a funkční posun od početného slovanského panteonu. Z Radegasta se stal hlavní kmenový bůh, který v sobě spojoval funkci válečnou, hospodářskou a věšteckou. Právě v Retře máme poprvé doložené věštby s pomocí posvátného koně, jehož kněží vodili přes losy a špice zkřížených kopí. Podle toho, jakou nohou je oř překročil, mohlo úspěchem či krachem skončit válečné tažení či sklizeň úrody na příští rok. Působivost věštění navíc umocňoval obrovský kanec, který se někdy rochnil v bahně blízkého jezera. Údajně měl při onom válení se třást zemí, čímž ohlašoval nadcházející války.

Zde vidíme zjevný náběh k velkému kultu téměř vševládného boha, kolem nějž se vytvořila složitá organizace. Dostal k dispozici velký zdobený chrám s reliéfy bohů a bohyň a sochami ve válečné výzbroji s odznaky a praporci (viz Hrad s devíti branami). Nejednalo se o příklon k monoteismu, protože ostatní bohové zůstali stále aktivní. Jejich přívrženci jim přinášeli četné oběti včetně lidských, takže o nějaké podobnosti s křesťanstvím nemůže být řeč. Ostatně hlavy křesťanských biskupů či jiných kněží byly v Retře přijímány jako oblíbená obětina, takže inspirace katolickou církví zůstala pouze na organizační úrovni.

Křesťané si takové vztahy nenechali dlouho líbit. Už dva roky po zmíněném velkém pohanském povstání z roku 1066 vzali Retru útokem, chrám do základů zničili a na posvátném Radegastově koni jakožto symbolu triumfu se vrátil domů halberstadtský biskup Burchard. To byl konec velkého Radegastova kultu, přestože Retra samotná fungovala zřejmě omezeně až do konce 11. století.

Hrad s devíti branami

Kronikář Adam z Brém nám koncem 11. století zanechal popis Radegastova chrámu na hradě s devíti branami. Jeho hradby měly být chráněny hlubokým jezerem, přes které vedl pouze jeden dřevěný most. Přicházeli po něm do chrámu výhradně ti, kdo chtěli bohům něco obětovat, případně se ptát na věštbu, za což si samozřejmě tamější kněží nechali náležitě zaplatit. V chrámu byly sochy mnoha bohů, ale Radegast nad nimi na první pohled vynikal – zobrazoval ho zlatý idol na purpurovém lůžku.

TIP: Slunce s mečem v ruce: Kde se vzal mýtický Radegast?

Přesné umístění Retry dnes neznáme, víme jen, že se nacházela čtyři dny cesty od Hamburku. Na počátku 20. století lokalizoval německý archeolog Carl Schuchardt Retru na meklenburské hradiště Schlossberg u Feldbergu. Průzkum konaný v roce 1967 Joachimem Hermannem však prokázal, že hradiště sice skutečně bylo centrem kmene, ale zaniklo mnohem dříve – v 9. století.

Výzkumné plavidlo RV Falkor Schmidtova oceánského institutu se minulý měsíc plavilo mezi přístavy Golfito v Kostarice a chilským Valparaiso. Během této cesty odborníci objevili celkem čtyři velké podmořské hory, tyčící se do výšky 1 591 až 2 681 metrů. Badatelé tyto hory vystopovali díky měření oceánských gravitačních anomálií. 

Hrboly na mořské hladině

Struktury na mořském dně mají nepatrný, ale měřitelný vliv na mořskou hladinu. Rozsáhlý podmořský příkop způsobuje určitý pokles hladiny oceánu v daném místě, zatímco velká podmořská hora vyvolává „vyboulení“ mořské hladiny.

„Díky příznivé souhře okolností jsme mohli naplánovat vhodnou trasu, která zohlednila gravitační anomálie v oceánu získané ze satelitních měření výšky hladiny,“ vysvětluje John Fulmer pro IFL Science. „Zkoumání gravitačních anomálií je honosným popisem toho, že jsme na mapách hledali hrboly.“

Podmořské hory jsou obvykle pozůstatkem vyhaslých podmořských vulkánů. Jsou fascinující samy o sobě, zároveň ale platí i za ráj biodiverzity, protože nabízejí organismům pevný podklad v místech, kde jinak bývá jen vodní sloupec.

„Objev podmořské hory prakticky vždy přinese neprostudované ohnisko biodiverzity,“ uvádí Jyotika Virmaniová výkonná ředitelka Schmidtova oceánského institutu. „Pokaždé, když nalezneme tato místa s bujným podmořským životem, vede to k úžasným objevům a pokroku v našem poznání vývoje života na Zemi.“

Nedávný objev podmořských hor je malou součástí mnohem rozsáhlejšího projektu, jehož cílem je zmapovat mořské dno na celé planetě. Od roku 2013 odborníci Schmidtova oceánského institutu zmapovali více než 1,44 milionu kilometrů čtverečních a vytvořili tak mapu téměř 25 % mořského dna. Kompletní mapa by mohla být hotová kolem roku 2030.

Prvních pět členek Sluneční soustavy pozorovali lidé již ve starověku. Merkur se na obloze vzdaluje od Slunce jen málo, přesto ho zmiňují zápisy klínovým písmem na hliněných tabulkách Sumerů už k roku 3000 př. n. l. Thomas Harriott a Galileo Galilei na něj v roce 1631 namířili nově vynalezený dalekohled a Pierre Gassendi přístrojem v tomtéž roce sledoval přechod Merkuru přes sluneční kotouč.

Venuše představuje po Slunci a Měsíci nejjasnější objekt na nebi. Vidět ji můžeme buď večer nad západem jako večernici, nebo naopak ráno na východě coby jitřenku. Její pohyby zaznamenali již starověcí řečtí, egyptští, babylonští i čínští hvězdáři. Staří Řekové však její večerní, respektive ranní východy ztotožňovali se dvěma různými tělesy. Roku 1610 zahájil Galileo novou éru jejího pozorování vlastnoručně vyrobeným dalekohledem, a poprvé tak zjistil, že Venuše střídá fáze podobně jako Měsíc.

O Marsu věděli Egypťané, Babyloňané i Řekové již 4 000–3 000 let př. n. l. a dávali mu různá jména. Roku 356 př. n. l. zaznamenal Aristoteles jeho zákryt Měsícem, z čehož plynulo, že se rudá planeta musí nacházet dál než zemský souputník. Na základě jejího pozorování pak Mikuláš Koperník publikoval v roce 1543 revoluční myšlenku heliocentrické soustavy.

Jupiter sledovali v 7. a 8. století př. n. l. hvězdáři v Babylonii. V roce 1610 objevil Galileo čtyři jeho velké měsíce, později pojmenované Io, Europa, Ganymed a Kallisto. Robert Hooke a Giovanni Cassini v letech 1664 a 1665 poprvé rozeznali Velkou rudou skvrnu. Přibližně z roku 700 př. n. l. pak pochází z Mezopotámie prvotní doložené pozorování Saturnu, přičemž se text zmiňuje o jeho zákrytu Měsícem. Roku 1610 zacílil na plynného obra svůj dalekohled Galileo a jako první spatřil jeho prstence.

Nalezený jen náhodou

Uran objevil německý astronom William Herschel, který žil od roku 1757 v Anglii. Vynikající optik a konstruktér dalekohledů byl zároveň velmi dobrým pozorovatelem, nicméně další planetu Sluneční soustavy nalezl náhodou. Při přehlídce oblohy v březnu 1781 si všiml relativně jasného objektu, dosud nezakresleného v mapách, a pokládal jej za mlhovinu či kometu bez vyvinutého chvostu. V létě téhož roku se však podařilo poměrně přesně vypočítat dráhu tělesa kolem Slunce a zjistilo se, že krouží 19krát dál než Země s periodou 84 let – a že jde tedy o planetu.

Ačkoliv lidé sedmou oběžnici při mnoha příležitostech sledovali na nebi již dřív, vždy ji mylně považovali za stálici. Pro první zaznamenaný případ její polohy vůči hvězdám se musíme vrátit až do antiky, kdy ji řecký astronom, matematik a zakladatel trigonometrie Hipparchos podle všeho zanesl do svého katalogu stálic, dokončeného roku 129 př. n. l.

Angličan John Flamsteed pozoroval Uran v roce 1690 v šesti případech, ale katalogizoval ho jako hvězdu v Býkovi, s označením 34 Tauri. V polovině 18. století pořídil Francouz Pierre Lemonnier dvanáct záznamů pozorování a rovněž Uran pokládal za stálici. Herschel jej pak 13. března 1781 sledoval ze svého zahradního domu v Bathu, přičemž poprvé odhalil jeho povahu a určil, že jde o planetu. Pojmenoval ji Georgium Sidus neboli Hvězda krále Jiřího, na počest anglického panovníka Jiřího III. Mimo Británii se však jméno neujalo a ve Francii začali oběžnici nazývat Herschel, zatímco Němec Johann Bode prosadil jméno Uran podle řeckého boha nebes.

Neptun podle výpočtů

Počátkem 19. století zveřejnil Alexis Bouvard astronomické tabulky, v nichž mimo jiné předpověděl další polohy tehdy již známého Uranu. Jenže místa, kde byl poté ledový obr pozorován, se od predikcí francouzského hvězdáře značně lišila. Po nalezení oběžnice se ukázalo, že se nepohybuje po teoreticky přesně propočítané trajektorii, přestože rovnice zahrnovaly i rušení Jupitera a Saturnu. Rozdíly mezi výpočty a pozorováním neustále narůstaly, a začal proto převládat názor, že za dráhou Uranu musí kroužit další velká planeta.

Ředitel pařížské hvězdárny vyzval v létě roku 1845 k řešení astronoma a matematika Urbaina Le Verriera, jenž pak na základě výpočtů formuloval hypotézu o existenci neznámé oběžnice a stanovil její dráhové elementy i předpokládanou polohu na nebi. V září následujícího roku zaslal žádost o pozorování kolegovi Johannovi Gallemu na berlínskou hvězdárnu, neboť tam měli k dispozici nové hvězdné mapy vytvořené německým matematikem a astronomem Carlem Bremikerem. 

Společně s Heinrichem Louisem d’Arrestem pak Galle v noci z 23. na 24. září 1846 nalezl ve Vodnáři novou planetu o hvězdné velikosti 8 mag, jejíž skutečná poloha se od predikce lišila o 52′: Astronom zacílil dalekohled do předpovězené pozice a narazil na „stálici“, která v mapě zakreslena nebyla. Objevil tak vypočítanou planetu Neptun.

Nezávisle na Le Verrierovi prováděl již od roku 1845 podobné výpočty Angličan John Adams. Podle Titiova–Bodeova pravidla předpokládal, že se hledané těleso nachází přibližně dvakrát dál od Slunce než Uran. Jako první přitom Neptun svým nově zkonstruovaným dalekohledem opakovaně pozoroval Galileo už na přelomu let 1612 a 1613. Nicméně oběžnici, jež se tehdy při pohledu ze Země nacházela v blízkosti Jupitera, mylně považoval za hvězdu.

Neznámá planeta X

Tak jako Le Verrier předpověděl pozici Neptunu na základě nepravidelností v oběžné dráze Uranu, zjistili astronomové na konci 19. století drobné odchylky od vypočítané dráhy také u nově odhalené planety. Následně se proto spekulovalo, že ji musí na jejím oběhu rušit ještě další, zatím neznámé těleso.

Percival Lowell, zakladatel observatoře v arizonském Flagstaffu, začal v roce 1906 pracovat na rozsáhlém projektu s cílem najít případnou devátou členku naší soustavy. Nazýval ji planeta X a roku 1909 už měli s kolegou Williamem Pickeringem vytipováno na obloze několik souřadnic, kde by se mohla nacházet.

Přestože hledání nepřinášelo žádné výsledky, pokračoval v něm Lowell až do své smrti roku 1916 – aniž by věděl, že 19. března 1915 pořídila jeho observatoř dva matné snímky s Plutem, ale těleso na nich zůstalo nerozpoznáno. Celkem přitom známe 16 předobjevových fotografií Pluta, z nichž nejstarší vznikla na wisconsinské Yerkes Observatory již 20. srpna 1909. Vyšlo to ovšem najevo až o mnoho let později.

Od ledna 1929 se do pátrání zapojil i Clyde Tombaugh, který nastoupil na hvězdárnu ve Flagstaffu jako mladý pozorovatel. Už 18. února 1930 pak poblíž vypočteného místa identifikoval nové těleso: Bylo považováno za další planetu a dostalo jméno Pluto. Ze zjištěných odchylek drah Uranu a Neptunu astronomové vypočítali, že musí dosahovat šestinásobku hmotnosti Země a průměru 25 000 km – což odpovídá parametrům poměrně velké oběžnice.

Hledá se číslo deset

Objev nicméně zdaleka nevysvětloval sledované odlišnosti v polohách planet, a navíc se podařilo zjistit také odchylky v pohybu samotného Pluta. Opět se tak zrodila myšlenka na existenci další členky planetární soustavy, nazývané Transpluto. Tombaugh se ji pokoušel odhalit až do roku 1943, kdy svou snahu uzavřel konstatováním, že se v dosahu jeho dalekohledu žádná další oběžnice nevyskytuje.

Nutno dodat, že k objevu Pluta došlo zcela náhodně. Hmotnost tělesa je prakticky zanedbatelná a v žádném případě nemohlo způsobovat sledované odchylky v pozicích ledových obrů. Navíc se astronomům od roku 1992 daří za dráhou Neptunu nalézat další objekty patřící do předpokládaného Kuiperova pásu, tedy jakési obdoby hlavního pásu asteroidů. Dosud se tam povedlo detekovat téměř čtyři tisíce těles, z nichž některá se Plutu průměrem blíží, nebo ho i překonávají.

Až jich zbylo osm

V roce 1948 uváděl Gerard Kuiper průměr Pluta v hodnotě 10 000 km a hmotnost odpovídající 0,7 Země. Podle dnešních měření má těleso v průměru 2 367 km a jeho hmotnost dosahuje pouze 0,002 naší planety. Šlo o jeden z důvodů, proč vědci pochybovali, zda se skutečně jedná o právoplatnou oběžnici. Vše vyvrcholilo v roce 2006 na pražském kongresu Mezinárodní astronomické unie, kde bylo Pluto přeřazeno do nově vytvořené kategorie trpasličích planet, spolu s Ceres, Eris, Makemake a Haumeou.

Planet tedy rozlišujeme pouze osm. Podle stávající definice musí jít o těleso obíhající kolem Slunce, které má dostatečnou hmotnost, aby vlivem vlastní gravitace dosáhlo kulového tvaru. Zároveň se nesmí jednat o satelit jiného objektu. Všechny uvedené podmínky Pluto splňuje, což ovšem neplatí o té poslední: Planeta musí být ve svém prostoru tak dominantní, aby vlivem gravitace vyčistila okolí od ostatních těles.

Hypotetická Devítka

Nejnovější členku naší soustavy „objevili“ Konstantin Batygin a Mike Brown z California Institute of Technology, a to na základě matematického modelování a počítačových simulací. Její existenci odvozují od specifického shlukování šesti objektů kroužících za dráhou Neptunu, na hranici Kuiperova pásu. Podle výpočtů těleso planetárních rozměrů udržuje zmíněné asteroidy na zvláštních eliptických trajektoriích, skloněných vůči rovině soustavy. Pokud planeta Devět skutečně existuje, měly by se případné další nalezené objekty pohybovat na podobných drahách jako uvedená šestice.

Podle odhadů může hypotetická „Devítka“ dosahovat 5–10násobku hmotnosti Země a měla by kroužit 400–800 au od Slunce, s periodou 10–20 tisíc let. Po vyhodnocení dat z družice WISE alias Wide-field Infrared Survey Explorer, pracující v oboru infračerveného záření, však astronomové nenarazili na sebemenší důkaz o podobném tělese. Nedávná studie vede k závěru, že žádný další objekt o rozměrech Saturnu či větší neexistuje do vzdálenosti 10 000 au od Slunce, a žádné těleso překonávající svou velikostí Jupiter nelze hledat dokonce do vzdálenosti 26 000 au. Pro srovnání, Pluto obíhá průměrně 40 au od naší hvězdy.