V polovině března zveřejnila americká NASA návrh rozpočtu na fiskální rok 2025, který mimo jiné počítá se snížením rozpočtů pro dvojici velkých vesmírných observatoří. Návrh počítá se snížením rozpočtu pro Hubbleův vesmírný dalekohled z 98,3 milionu dolarů v letošním roce na 88,9 milionu dolarů v roce 2025.

Mnohem významnější dopady by ale mohly mít plánované škrty v rozpočtu pro rentgenovou observatoř Chandra. Ta v roce 2023 pracovala s rozpočtem 68,3 milionu dolarů. V příštím roce by se ale její budget mohl snížit až o 40 % na 41,1 milionu dolarů. Návrh rozpočtu počítá i s dalším snižováním po roce 2026. V roce 2029 by tak rentgenová observatoř pracovala s rozpočtem pouhých 5,2 milionu dolarů. Podle Patricka Slana, ředitele mise Chandra, je snížení rozpočtu de facto krokem k ukončení provozu observatoře.

Chandra a Hubble ve věku Webba

V případě rentgenové observatoře NASA argumentuje rostoucími náklady na zpracování dat, které jsou způsobené technickým stavem stárnoucí observatoře. Podle Slana se sice Chandra již řadu let potýká s rostoucí teplotou, tyto problémy jsou ale podle něj řešitelné výběrem vhodných operací a aktualizací softwaru. „Na teplotním chování Chandry není nic, co by následné zpracování dat komplikovalo,“ odmítá tvrzení NASA Patrick Slane.

Podle administrátorky NASA Nicol Foxové není cílem agentury ukončit misi observatoře Chandra, je ale třeba nalézt efektivnější způsob jejího provozu. NASA proto plánuje svolat schůzku, na které by společně s odborníky prozkoumali způsoby, jak provozovat mise Hubbleova teleskopu a observatoře Chandra s menším rozpočtem.

Podle ředitele divize astrofyziky v NASA Marka Clampina je představa stávajícího financování do budoucna nereálná. Obě mise podle něj budou pokračovat v jiném režimu, než tomu bylo doposud, což sebou pochopitelně může nést i dopady pro vědu. Podle Clampina je ale třeba hledat vhodná řešení. „Chceme ve věku Webbova dalekohledu pokračovat v provozování infračervené kamery na Hubbleově teleskopu?“ ptá se například Clampin. Vypnutí některých přístrojů je podle něj jednou z cest, jak snížit náklady Hubbleova teleskopu a observatoře Chandra a zároveň je udržet v provozu.

Pro fiskální rok 2024 požadovala NASA 27,2 miliardy dolarů a pro rok 2025 27,7 miliardy dolarů. Rozpočet schválený Kongresem jí přiřkl 24,9 miliardy dolarů pro rok 2024 a 25,4 miliardy dolarů pro fiskální rok 2025. Rozpočet NASA představuje zhruba 0,4 % celkového státního rozpočtu Spojených států, což v kontextu rozpočtu České republiky zhruba odpovídá ročnímu rozpočtu České televize. 

Po většinu posledních dvou tisíciletí se výška postavy obyvatel Země nijak zvlášť neměnila. V uplynulých dvou stovkách let však prošlo lidstvo metamorfózou, jež nemá v historii obdoby. Příslušníci každé další generace jsou vyšší. Uvedený trend platí celosvětově a je jasně patrný ve všech státech u všech etnik. 

Ve srovnání s našimi předky jsme vyrostli asi o 5 %. Jestliže před sto lety měřili muži globálně v průměru 162 cm, dnes jde o 174 cm. Ženy o století dřív dorůstaly průměrně 151 cm, zatímco v současnosti se jedná o 161 cm.   

Evropští dlouháni

Přírůstky ve výšce populací z různých částí planety se liší. Nejvíc za posledních sto let vyrostli Evropané a obyvatelé centrální Asie – asi o 11 cm. Iránci si za stejnou dobu připsali dokonce 16,5 cm. Nejméně „se zvyšovali“ muži v jižní Asii, jen o 5 cm. A zcela na chvostu zůstávají obyvatelé pacifických Marshallových ostrovů, jejichž výška se změnila pouze o 0,5 cm.  

Celkově se rozdíly ve výšce mužů mezi různými populacemi světa zvětšují. Jestliže před sto lety dělilo příslušníky silného pohlaví vysokých a malých etnik asi 8 cm, dnes už jde o 12 cm. V současnosti jsou nejvyšší muži i ženy v Nizozemsku – muži země tulipánů dorůstají v průměru výšky 183,78 centimetrů a ženy 170,36 centimetrů. 

Více než 180 centimetrů dorůstají muži rovnou ve dvacítce zemí – s výjimkou karibské Dominiky jde výhradně o Evropany. Také Evropanky patří mezi nevyšší na světě a konkurovat jim v tomto směru mohou jen ženy z Americké Samoy, Cookových ostrovů, Dominiky a polynéského ostrovního státu Niue. Češi i Češky patří mezi nejvyšší na světě – průměrný Čech měří 181,19 cm (6. místo na světě) a průměrná Češka 167,96 cm (8. místo na světě).

Ženy dorovnávají

Pánové mají před dámami v tělesné výšce náskok doslova „od začátku“. Novorození chlapci měří v průměru o něco víc než děvčata. V prvním půlroce života rostou všechny děti „jako z vody“ a zhruba ve třech letech měří dvakrát víc než při příchodu na svět, ale hoši jsou stále o něco vyšší. V osmi letech se však jejich růst přibrzdí, kdežto holčičky rostou intenzivně ještě zhruba další rok. Proto bývají ve věku kolem 11 let asi o 2 cm vyšší než kluci. 

V té době ovšem i jejich růst začne ubírat na tempu, zatímco u chlapců se naopak zrychluje, takže jsou ve 13 letech už zas o něco vyšší než děvčata. Dívky přestávají růst kolem 16 let, kluci pokračují až do 18 roků, kdy mladé slečny převyšují v průměru o 13 cm. 

Genetický strop

Nizozemci představují nejvyšší národ světa, svůj primát ale už dál neupevňují. Naopak, po 150 letech neustálého zvyšování se v posledních dekádách jejich růst zastavil, přičemž důvody nejsou úplně jasné. Tamní děti netrpí podvýživou a zdravotní péče dosahuje vysoké úrovně. Nizozemci mají pro růst zjevně genetické dispozice, uvedený potenciál se však mohl za půldruhého století vyčerpat a obyvatelé země narazili na svůj genetický strop. 

Někteří vědci jsou ovšem přesvědčeni, že se za stagnací skrývá razantní změna životního stylu. Stejně jako jiné národy ekonomicky vyspělých států konzumují Nizozemci vysokokalorické pokrmy a nápoje. Zároveň vedou sedavý život a trpí nedostatkem pohybu. To vše má za následek obezitu a s tím související civilizační choroby, což s sebou nese i omezení růstu. 

Někteří experti na výživu spojovali růst nizozemské populace se značnou konzumací mléka, jež přitom v posledních letech klesá. Nejde však o nijak dramatický propad: V roce 2000 vypil každý obyvatel západoevropského státu v průměru 63 litry mléka, o deset let později „jen“ 60 litrů. Data z posledních let naznačují, že pokles spotřeby mléka Nizozemci do jisté míry „vyvažují“ zvýšenou konzumací mléčných výrobků.  

Zdravější Evropané

Podobný trend je patrný také u dalších ekonomicky vyspělých zemí. Například obyvatelé USA patřili v 19. století k nejvyšším národům světa, ale ve 20. století o výsadní postavení přišli. Podle odborníků to opět souvisí se změnou stravovacích návyků. Bezmála polovinu peněz na jídlo utratí Američané za potraviny snědené mimo domov. Obvykle tak do jejich žaludků padá tzv. junk food, tedy vysoce kalorická strava chudá na vitaminy a vlákninu. K tomu se připojuje problematická dostupnost zdravotní péče pro významnou část tamní populace a velké rozdíly v ekonomickém zázemí. Vše popsané vedlo k tomu, že byli Evropané ve 20. století zdravější než lidé ve Spojených státech a v růstu je předhonili. Průměrný Američan dnes měří 176,94 cm (47. místo na světě) a průměrná Američanka 163,31 cm (57. místo na světě).

Ještě zamotanější situace panuje v subsaharské Africe, kde průměrná výška mužů i žen od roku 1970 dokonce poklesla, a to navzdory zlepšení zdravotního stavu dětí. Vědci mají pro uvedený paradox dost smutné vysvětlení: Podvyživené děti, jež se podaří zachránit před smrtí hladem, už totiž růstový dluh nedoženou.

Jaký vliv má jídelníček?

Tělesnou výšku ovlivňují dědičnost, výživa a zdravotní stav. Genetické pozadí je v současnosti víceméně stabilní a evolucí se mění jen velmi pomalu. Za poměrně rychlé změny v tělesné výšce, pozorované v posledních dvou staletích, tudíž do značné míry mohou výživa a zdravotní stav, tvořící spojené nádoby. 

Obecně platí, že potraviny živočišného původu jsou na důležité živiny bohatší než potraviny původu rostlinného, a v řadě zemí třetího světa lze jasně rozeznat spojitost mezi tělesnou výškou populace a skladbou jídelníčku. Na Madagaskaru připadá na živočišné bílkoviny necelá desetina celkové energie z potravy a muži tam v průměru měří 165,16 cm. V Botswaně pokrývají proteiny živočišného původu energii přijatou s potravou z 12,5 % a tamní pánové jsou průměrně o 8 cm vyšší než jejich protějšky na Madagaskaru. 

Pozitivní vliv živočišné stravy je patrný rovněž u ekonomicky vyspělých zemí. Například Nizozemsko a Jižní Korea patří mezi státy s vysokou životní úrovní, přesto jsou Nizozemci v průměru o více než 8 cm vyšší. Roli zřejmě hrají konzumované potraviny – obyvatelé první zmíněné země totiž jedí živočišné a rostlinné bílkoviny v poměru 2,16 : 1, zatímco u Korejců jde o 0,69 : 1.

Zdravotní péče hraje prim

Dosáhnout adekvátního přísunu bílkovin, když v jídelníčku převažují potraviny rostlinného původu, není nemožné – ale ani snadné. Chce to správně zkombinovat cereálie, luštěniny a olejniny. Vegetariáni či vegani s tím mohou mít problém, a obzvlášť obtížné je pokrýt takovým režimem nároky na zdravý růst malých dětí. Při zanedbání výživy nebo při nevhodně poskládané veganské dietě může dítě trpět podvýživou i v ekonomicky rozvinuté společnosti. 

Význam zdravotní péče pro růst populace dokládá porovnání Jemenu a Nizozemska: V první uvedené zemi se na ni vynakládá kolem 1 400 dolarů na obyvatele za rok, což představuje 3,7 % hrubého domácího produktu. V Nizozemsku jde o 5 200 dolarů a 9,2 % HDP. Zátěž chorobami je tudíž u Jemenců především v dětském věku významně větší, čemuž odpovídá i jejich růst. Nizozemci jsou v průměru o 13 % vyšší. 

Co na to geny?

O důležitosti životních podmínek, jídelníčku a zdravotní péče svědčí i růst lidí, kteří přesídlili do nového prostředí. Například děti mexických imigrantů narozené v USA přerůstají rodiče mnohem víc než potomci Mexičanů, kteří zůstali ve vlasti. Podobně byl už před druhou světovou válkou pozorován nápadně vyšší vzrůst u dětí, jež se narodily Japoncům přestěhovaným na Havaj. Názorný příklad nabízí také vznik Severní a Jižní Koreje: Zatímco Jihokorejcům přibylo od rozdělení země na tělesné výšce průměrně 3,8 cm, jejich protějškům pouze 0,8 cm.

Neznamená to, že by dědičnost hrála zanedbatelnou roli. Genetici dnes u člověka znají asi 700 vloh, jež se na dispozicích k růstu podílejí, a některým etnikům je dala příroda do vínku zjevně vrchovatou měrou. Například Bosna a Hercegovina patří k nejchudším zemím v Evropě, takže průměrnou výšku tamních mužů 182,47 cm rozhodně nelze přičítat ekonomickému blahobytu a vynikající zdravotní péči. Jídelníček zahrnující živočišné a rostlinné bílkoviny v poměru 0,33 : 1 je dokonce chudší než na Madagaskaru, kde jsou pánové téměř o 20 cm nižší. 

Na první pohled znamená práce v domácím prostředí přežitek z éry před nástupem moderní ekonomiky, ale ve skutečnosti jde o výsledek industrializace. Když se totiž výroba přesunula do továren, stala se z ní masová a mechanizovaná záležitost. Jenomže se záhy ukázalo, že ne každý proces lze upravit tak, aby se dal dělat u pásu. Co tedy výrobci nemohli automatizovat, to zadávali jako rukodělnou činnost. A většinou ji vykonávaly ženy, protože jejich manželé se lopotili v dolech a fabrikách. Například ve Worcesteru zaměstnávala továrna na jehly osm desítek pracovníků, ale více než stovka žen výrobky kompletovala. 

Ještě viditelnější bylo popsané dělení v textilním průmyslu. V Miláně se v roce 1881 věnovalo domácí produkci oděvů 30 tisíc osob: Zejména sešívaly obleky a šaty, přidělávaly krajky, tvarovaly klobouky, odměřovaly konfekční velikosti a vyráběly deštníky, rukavice, kapesníky i jiné doplňky – přičemž většinově zásobovaly síť obchodních domů, kterou v Itálii založili bratři Bocconiovi.

Zůstaňte doma!

Zmíněná paralelní industrializace zároveň posilovala představu, že posláním ženy je vytvářet domov a pečovat o děti, neboť živitelem měl být muž. Daná praxe také podnikatelům dovolovala držet nízké výrobní náklady, protože domácí dělnice byly mizerně placené – a to od kusu, nikoliv od hodiny – a kromě toho si musely samy obstarávat nástroje, tudíž nezvyšovaly investice na vstupu. V případě váznoucí poptávky pak nebyl problém je propustit a celkově vůči nim zaměstnavatel neměl žádné povinnosti.

Přitom se zdá, že v řadě již rozvinutých průmyslových odvětví představovaly hlavní motor rostoucí produktivity: Vedle textilního průmyslu působily také v papírenství, potravinářství, sklářství, a dokonce i v hutnictví, kde vyráběly řetězy a cizelovaly hotové produkty. Ženská práce za průmyslové revoluce bývala často sezonní, obvykle špatně placená a téměř vždy nekvalifikovaná. V řadě zemí byl dívkám odepřen přístup na vznikající střední školy, samozřejmě ve snaze udržet doma co největší pracovní sílu bez kvalifikace.

Čtrnáct hodin denně

Domácí výroba přitom ženám nepřinášela žádné výhody. S udržováním příbytku se dala jen těžko skloubit, neboť ženy musely pracovat mnoho hodin a péče o potomky a domov se přizpůsobovala tomu, aby mohly vydělávat. Do procesu bývaly běžně zapojovány právě děti: Vstávaly ráno, aby zvládly svůj díl před odchodem do školy, a k večeru se k práci vracely. Dělnice v Berlíně, které si pronajímaly šicí stroje, pracovaly dvanáct hodin denně, aby se uživily – a další dvě, aby zaplatily nájem za stroj. Zaměstnavatelé totiž vždy tvrdili, že si jejich ženy z domácnosti pouze přivydělávají „kapesné“.

V posledních desetiletích 19. století se domácí práce proměnila v symbolické bojiště. Konzervativci tvrdili, že ženy nemají pracovat ani doma, zatímco odborové hnutí prosazovalo jejich zapojení do řádného průmyslu. Když potom roku 1906 vznikla v Anglii Národní liga domácích dělnic, paradoxně neprotestovala proti nízkým mzdám či špatným podmínkám: Stavěla se proti návrhu zákona, jenž měl stanovit maximální počet pracovních hodin – ženám by totiž zabránil vydělat si dostatek na živobytí. Nakonec je z domácí otročiny osvobodil trh, neboť zvětšující se sektor služeb potřeboval nové pracovní síly a ženy se ve velkém přesunuly právě tam. 

Tým odborníků americké Dartmouth College, který vedl Antônio Mello, měl nedávno možnost studovat pacienta s velmi vzácnou neurologickou poruchou, která dramaticky narušuje vnímání tváří jiných lidí. Jak uvádí nedávno zveřejněná studie v odborném časopisu Lancet, jde o 58letého muže, který v době výzkumu trpěl asi 2,5 roku tzv. prosopometamorfopsií.

Tváře démonů

Projevy této poruchy, která je známá jen u zhruba sedmi desítek případů za celou moderní historii medicíny, jsou mnohdy až děsivé. Pacienti vnímají tváře lidí velmi zkresleně. Lidé v jejich okolí se jim jeví jako démoni, draci nebo jiná děsivá monstra. Jiné objekty vnímají lidé trpící prosopometamorfopsií obvykle běžným způsobem. 

Muž z Dartmouth College vnímá jako démony pouze tváře živých lidí. Tváře lidí na obrazovce, displeji nebo třeba na fotografiích vidí normálně. Stále poznává známé lidi a je si vědom toho, že jde o nemoc. Z minulosti jsou známé případy, kdy byli lidé s touto poruchou diagnostikováni jako schizofrenici a byli léčeni antipsychotiky. Taková léčba ale pochopitelně nezabírala, protože problém je ve vizuálním systému mozku, což často dále prohlubovalo špatný psychický stav pacientů.

TIP: Záhada vzácného syndromu Alenky v říši divů se možná blíží ke svému rozuzlení

Pokud jde o příčinu prosopometamorfopsie, u zmíněného 58letého pacienta z Dartmouth College vědci a lékaři provedli řadu vyšetření a za nejpravděpodobnější příčinu mužových potíží považují malou lézi, kterou odhalili díky magnetické rezonanci ve svrchní levé části mužova hippokampu. Mohla vzniknout v důsledku dřívějšího úrazu hlavy nebo otravy oxidem uhelnatým, kterými pacient prošel. Přestože jde o extrémně nepříjemnou poruchu, pro odborníky je v jistém úhlu pohledu velmi cenná, protože napovídá, jak lidský mozek vnímá okolí.

Budoucí dělostřelec Alexander Nikolajevič Kibizov (1912 až 2001) pocházel z rolnické rodiny v Severní Osetii nedaleko gruzínských hranic. Po absolvování střední školy vstoupil v létě 1942 do Rudé armády a nejprve sloužil jako pěšák západně od Moskvy, kde utržil zranění. Na jaře následujícího roku se vrátil na frontu, ovšem už jako velitel SU-122 ve 1454. pluku středního samohybného dělostřelectva. V bitvě u Kurska prokázal značnou odvahu i schopnosti, které mu vynesly Řád vlastenecké války 2. stupně. Podruhé se vyznamenal 4. listopadu 1943, kdy jeho pluk spadal do svazku IX. mechanizovaného sboru.

První v Berlíně

Četa Kibizovových samohybek narazila u Kyjeva na ustupující kolonu německých automobilů a rychlou palbou ji zničila, za což Alexander obdržel Řád rudého praporu. Během roku 1944 se starší seržant Kibizov zapojil do bitev na západní Ukrajině mezi Kyjevem a řekou Bug. V březnu 1945 se pluk přesunul na sever do Pomořanska, aby v polovině následujícího měsíce bojoval na Seelowských výšinách jen pár desítek kilometrů od Berlína. Nyní byl Alexander velitelem samohybky typu SU-100 a jeho regiment spadal pod 1. gardovou tankovou armádu.

Kibizovův oddíl tvořil předvoj pluku, takže se lovec panzerů dostával do častých přestřelek s nepřítelem a jen za 16.–17. dubna zlikvidoval pět obrněnců i tři postavení protitankových děl. Vrcholný okamžik Kibizovovy kariéry nadešel 22. dubna 1945, kdy ve své samohybce jako jeden z prvních příslušníků Rudé armády pronikl do metropole třetí říše. Naposledy se dostal do boje severně od městské části Karlshorst a podpůrnou palbou se podílel na krytí pěchoty překračující Sprévu při postupu do Berlína. 

Na konci války čítalo Kibizovovo konto 24 zničených tanků (z toho údajně pět tigerů a tři panthery), 62 automobilů a 28 děl, čímž se stal nejúspěšnějším „samohybkovým“ esem Rudé armády. Za své výkony při bojích mezi Vislou a Odrou obdržel 31. května 1945 Leninův řád a Zlatou hvězdu hrdiny SSSR. Po odchodu z armády žil v lázeňském městě Kislovodsk, kde řídil sanatorium až do svého odchodu do penze v roce 1980. Poslední roky svého života strávil v rodné Severní Osetii.

Zhouba téček

Jedním z nejslavnějších es mezi veliteli německých samohybných děl se stal Bodo Spranz (1920–2007), jehož křestní jméno se někdy omylem píše jako Otto. Rodáka z Nordhausenu povolali v roce 1938 k základnímu vojenskému výcviku a zařadili k artilerii. Při útoku na Polsko sloužil ve 12. dělostřeleckém pluku. Úspěšně prošel důstojnickou školou v Jüteborgu a v šarži poručíka se zúčastnil invaze do Francie.

Po porážce země galského kohouta absolvoval Spranz přeškolení na samohybná děla StuG III a coby velitel čety v jejich 185. praporu se podílel na operaci Barbarossa. Právě na východní frontě se zařadil mezi legendy. Na podzim 1943 se dočkal povýšení na kapitána i udělení Rytířského kříže, a to za zničení padesátky sovětských obrněnců. Osvědčil se také jako schopný velitel a jeho rota na přelomu srpna a září téhož roku vyřadila 61 strojů. Při tuhých střetech s lavinami T-34 likvidoval Spranz jeden tank za druhým a do 17. září 1943 navýšil skóre své osádky na 76, přičemž čtyři vozidla zničil palbou z bezprostřední blízkosti. O tom, že se boji nevyhýbal, svědčí i další fakt – téhož dne utrpěl své už deváté zranění.

Z vojáka ředitelem muzea

V následujícím roce sloužil Spranz u 237. brigády samohybných děl a ve škole pro důstojníky tohoto typu zbraně v Magdeburgu. Poslední válečný rok jej zastihl v Guderianově štábu a před kapitulací pracoval jako pobočník generála Walthera Wencka. Během války byl dekorován mnoha vysokými vyznamenáními včetně dubové ratolesti k Rytířskému kříži. Do amerického zajetí padl Spranz v noci na 7. května 1945 a po propuštění začal nový život, který by u tankového esa čekal málokdo.

Jako humanitně založený člověk se totiž pustil do vědecké kariéry a současně si doplňoval vzdělání. Navštěvoval uměleckou akademii v Brémách a od roku 1951 pracoval v tamním etnologickém muzeu. Na univerzitě v Hamburku vystudoval etnologii, historii a folkloristiku. Stal se šéfem muzea ve Freiburgu, publikoval a přednášel. Ředitelský post opustil po dvou dekádách teprve roku 1984, i poté zůstal vědecky činný a zaměřoval se mimo jiné na kultury předkolumbovské Ameriky.

Už dlouho víme, že galaxie během historie vesmíru rostou především díky splývání s jinými galaxiemi. Z nedávného výzkumu početného mezinárodního týmu odborníků ale vyplývá, že k tomu docházelo ještě dřív, než jsme si mysleli – velmi krátce po velkém třesku. Potvrzuje to i nedávné pozorování Webbova dalekohledu.

Kit Boyett z australského výzkumného centra ASTRO 3D Melbournské univerzity a jeho spolupracovníci prozkoumali v nevídaném detailu splývající galaxie, které pozorujeme ve vesmíru starém jen 510 milionů let. Výzkum Boyettova týmu nedávno zveřejnil vědecký časopis Nature Astronomy.

Cenný úlovek Webbova dalekohledu

„Díky pozorováním Webbova dalekohledu jsme zjistili, že dotyčná galaxie, která vzniká splýváním menších galaxií, je asi desetkrát hmotnější než ostatní galaxie, pozorované v takto mladém vesmíru,“ uvádí Boyett. „Toto splývání v podobě, v jaké ho pozorujeme, navíc ještě není není u konce. Jde o nejvzdálenější případ splývání galaxií, jaký známe.“

Pozorování Kita Boyetta a jeho kolegů naznačuje, že navzdory původním představám se nejen galaxie, ale také hvězdy na počátku vesmíru vyvíjely rychleji. Jde o další ze zásadních zjištění, za která vděčíme nedávno zprovozněnému Vesmírnému dalekohledu Jamese Webba. Hubbleův dalekohled by uvedenou galaxii viděl jen jako vzdálený a nezřetelný bod.

„S Webbovým dalekohledem vidíme více objektů v raném vesmíru, než jsme čekali a tyto objekty jsou zároveň hmotnější, než jsme předpokládali,“ přiznává Boyett. „Nemusí to nutně znamenat, že je celá naše kosmologie chybná, ale naše chápání evoluce galaxií nejspíš ano, protože pozorování se do značné míry rozcházejí s našimi dosavadními modely.“

Teenageři, objektivně vzato, zapáchají. Vědci už dlouhou dobu vědí, že za jejich specifický odér mohou hormonální změny, které doprovázejí pubertu. Hormony aktivují potní žlázy a společně s působením unikátní „pubertální“ kožní mikroflóry vzniká charakteristický zápach.

Až doposud se ale nebylo úplně jasné, jaké je chemické složení tohoto typického pubertálního zápachu. S odpovědí nyní přichází německý výzkumný tým, který vedla Helen Loosová z Friedrich-Alexander-Universität Erlangen-Nürnberg. Jako první porovnali chemické složení pachu teenagerů a batolat. Výsledky výzkumu v těchto dnech publikoval odborný časopis Communications Chemistry.

Vůně puberty

Loosová s kolegy zařadili do výzkumu 18 kojenců a batolat do věku 3 let a spolu s nimi i 18 teenagerů ve věku 14 až 18 let. Každý z účastníků experimentu se vyspal v připraveném bavlněném tričku se speciálními podpažními vložkami, které posloužily k absorpci pachů. Kromě toho museli účastníci experimentu po dobu 48 hodin dodržet striktní požadavky na hygienu a stravování, především se vyvarovat parfémované kosmetiky a silně kořeněných jídel.

Vědci druhý den ráno odebrali absorpční vložky a pečlivě je analyzovali s využitím řady pokročilých analytických metod, včetně plynové chromatografie a hmotnostní spektrometrie. Na základě získaných dat mohli rozložit tělní pach teenagerů a batolat do 42 různých chemických látek, z nichž některé byly pro vědu neznámé.

TIP: Máte problém s podpažím? Možná by pomohla transplantace bakterií

Ukázalo se, že pokud jde o chemické složení, jsou si pachy teenagerů a batolat vlastně velmi podobné. Zásadně se ale liší v tom, v jakém množství jsou v nich jednotlivé látky zastoupené. Ve vůni kojenců převažoval například α-isomethylionon, což je látka připomínající vůni fialek. Naproti tomu v pachu teenagerů bylo velké množství kyseliny 4-ethyloktanátové, která se podobá odéru koz. 

Kromě toho byly výhradně u teenagerů objeveny i dvě složité steroidní sloučeniny, jejichž „vůně“ připomíná pot, moč, pižmo a santalové dřevo. Jedním ze zásadních závěrů studie je teorie, že hlavním důvodem, proč kojenci voní lépe než dospívající, je absence těchto konkrétních steroidních sloučenin.

V mládí patřila Kateřina Aragonská k největším kráskám své doby. Do dějin se zapsala především jako první ze šesti manželek krále Jindřicha VIII. A prožila s ním relativně harmonicky více než dvacet let manželství. Až na ten konec. Vše se ale mohlo odehrávat jinak… 

Prestižní rodina 

Kateřina Aragonská přišla na svět jako nejmladší dcera výjimečných rodičů. Její matkou byla královna Isabela Kastilská a otcem král Ferdinand Aragonský. Tato „katolická Veličenstva“ sjednotila Španělsko a udělala z něj velmoc. Na jejich dvoře vyrůstala dívenka spolu se čtyřmi sourozenci s vědomím, že i ona je výjimečná. Už jako tříletou ji rodiče zasnoubili s Arturem, princem waleským, prvorozeným synem a následníkem anglického krále Jindřicha VII. Manželství uzavřené v roce 1501 mělo zlepšit vztahy dosavadních rivalů Anglie a Španělska. 

Obě strany do něj vkládaly mnoho nadějí, trvalo však pouze několik měsíců. Krátce po svatbě totiž oba mladí manželé těžce onemocněli horečnatým onemocněním, nazývaným hemoragickou horečkou. Kateřina se po delší době vyléčila. Její manžel, údajně trpící také tuberkulózou, nemoci podlehl. Dívka se tak stala v šestnácti letech vdovou. Ocitla se v cizí zemi v nezáviděníhodné situaci. 

Druhá svatba 

Řešení se ale našlo. Bylo dohodnuto, že se Kateřina provdá za mladšího Arturova bratra a nyní následníka trůnu Jindřicha, kterému původně naplánovali církevní dráhu. Mělo to ale háček – vlastně dva. Především Jindřichovi bylo teprve lehce přes deset let. Dále museli zařídit snoubencům papežský dispens, protože se sňatkem s Arturem stala Kateřina Jindřichovou příbuznou prvního stupně. To byl tehdy pro církev problém. Kateřina ale uvedla, že manželství nebylo naplněno, tudíž že je stále panna. A tak nakonec papež se sňatkem souhlasil. Na tomto tvrzení Kateřina trvala celý život, přestože později, když se mu to hodilo, tuto skutečnost Jindřich zpochybňoval. 

Čekání na ženicha 

Kateřina tedy zůstávala v Anglii a čekalo se, až Jindřich „doroste“. Mezitím ale pomalu ztrácela na hodnotě. V roce 1504 totiž zemřela Kateřinina matka Isabela Kastilská. Jindřichově otci se už nezdála být dívka tak skvělou partií, a dokonce to vypadalo, že ze svatby sejde. Anglický panovník začal spekulovat, zda by se nenašla pro syna vhodnější nevěsta. Chtěl zasnoubení zrušit. Především uvažoval o spojení s rodem Habsburků, jejichž hvězda stoupala. 

Když pak sám ovdověl, přemýšlel i o sňatku s Kateřininou sestrou Johanou, nehledě na to, že se jí kvůli duševnímu stavu přezdívalo Šílená. Ale stala se po smrti matky španělskou královnou. A jednu dobu prý na jeho sňatkovém seznamu figurovala i sama Kateřina. 

Snoubence budoucího krále se v Anglii zatím moc dobře nevedlo. Spekulace kolem sňatku ji musely velice ponižovat, navíc Jindřich VII. jí poskytoval směšně nízkou částku na domácnost, takže musela žebrat u svého otce Ferdinanda Aragonského o peníze pro služebnictvo, na šaty i jídlo. Už ztrácela naději, že se svatba uskuteční. Uvažovala dokonce o návratu do Španělska, kde by se uchýlila do kláštera. Když tu náhle po krátké nemoci v dubnu 1509 král Jindřich VII. zemřel. 

Sňatek z lásky? 

Ani ne osmnáctiletý Jindřich získává otcovu korunu a začíná vládnout jako Jindřich VIII. Nový panovník cítil povinnost se s Kateřinou oženit, což také šest týdnů po nástupu na trůn 11. června 1509 učinil. Novomanželé pak byli spolu korunováni ve Westminsterském opatství. Vlastně to mladý král nebral jen jako povinnost. Tradovalo se, že Kateřinu platonicky miloval od doby, co přijela do Anglie jako snoubenka bratra Artura. Ano – byl mezi nimi šestiletý rozdíl, ale Kateřina, nyní čtyřiadvacetiletá, byla opravdu krásná. Navíc to byla laskavá, empatická a vzdělaná žena. Kromě španělštiny a angličtiny ovládala i francouzštinu, vlámštinu a latinu. Oplývala i diplomatickými schopnostmi. Díky své ctnosti a skromnosti pro Jindřicha představovala ztělesnění ideální manželky. 

Dnes je pro nás těžko uvěřitelné, že Kateřina s Jindřichem tvořili krásný pár. V té době nevypadal Jindřich vůbec tak odpudivě, jak ho známe z pozdějších portrétů Hanse Holbeina. Dokonce ho současníci označovali za nejkrásnějšího muže své doby. Ani náhodou nepřipomínal ten pozdější odpudivý kolos mající v pase 145 centimetrů. V době sňatku to byl vzdělaný a pohledný mladý muž všestranných zájmů. 

Tolerantní manželka 

Konečně se tedy po letech utrpení a ponižování usmálo na Kateřinu štěstí. První léta manželství prožili skutečně harmonicky. Jindřich Kateřinu obdivoval a vážil si jí, neboť byla mírná, laskavá a velkorysá. Hrdě se přenášela přes aférky, které si Jindřich neodpustil s jejími dvorními dámami. Bylo to většinou v době, kdy čekala potomka. A těhotná byla dost často. Prodělala několik potratů, porodila několik mrtvých dětí. Jiné se dožily jen několika dní. Z toho třikrát šlo o syny, po nichž Jindřich tak toužil! Dospělosti se tak dožila jediná dcera Marie, pozdější anglická královna Marie I. Tudorovna, narozená v roce 1516. 

Právě Kateřinina neschopnost porodit králi mužského dědice začala narušovat jinak poklidné manželství. Dřívější milenky přestaly krále po čase zajímat a poté, co je provdal, zmizely ze scény. Nová dvorní dáma Anna Boleynová se ale rozhodla, že se nestane královou metresou. Požadovala legitimní sňatek. Přijímala královo dvoření, ale odmítala jakékoli intimity. Tehdy Jindřich ztratil hlavu. Začal si uvědomovat věkový rozdíl i to, že Kateřinina plodnost se chýlí ke konci a syna už mu neporodí. Proto se rozhodl, že se dříve tolik milované manželky zbaví. Požádal papeže o zrušení manželství. A narazil. Papež ho odmítl. 

Důvody rozvodu 

Jindřich VIII. tedy začal tvrdit, že když si Kateřinu bral, nebyla již pannou. To by ovšem znamenalo, že její první manželství s jeho bratrem Arturem bylo naplněno a druhé manželství je tedy neplatné. Jindřich doufal, že mírná Kateřina se nebude bránit odchodu do kláštera. Že mu dá svobodu. Ona se ale rozhodla bojovat za zachování svého manželství a jeho právoplatnost. Byla touto situací raněná a ponížená. Musela čelit dlouhému křížovému výslechu u dvora, v němž se řešily intimní detaily jejího prvního manželství. Měla na své straně nejen papeže, ale i některé evropské panovníky. Také obyvatelstvo Anglie stálo na její straně. Nebylo jí to nic platné. Jindřich se už rozhodl! Poslal Kateřinu do vyhnanství a její komnaty přidělil Anně Boleynové. Jedinou dceru Marii prohlásil za bastarda a zbavil ji nároku na nástupnictví. 

Legitimizace 

S už těhotnou Annou Boleynovou se Jindřich oženil. Zároveň přesvědčil anglický parlament, aby jeho manželství s Kateřinou Aragonskou prohlásil za neplatné. Tím byl jeho nový sňatek legitimizován. Jenže zašel ještě dál: rozhodl se zcela odtrhnout od Říma, protože papež i nadále jeho první manželství odmítal anulovat. Vznikla nová anglikánská církev, do jejíhož čela se postavil sám Jindřich VIII. Brzy ale hvězda Anny Boleynové pohasla. Chovala se příliš temperamentně a ambiciózně, pravý opak poddajné Kateřiny. To, co na ní Jindřichovi na počátku imponovalo, mu velmi brzy začalo vadit. Brzy se jí nasytil. Navíc se ani jí nepodařilo postarat o následníka trůnu. A tak musela odejít ze scény. A jak známo dost krutým způsobem – na popraviště. Jindřich s ní neměl slitování… 

TIP: Mladý vlk z Yorku: Eduard IV. zůstal ve válkách růží neporažen

A Kateřina? Ta ve vyhnanství chřadla a v lednu 1536 zemřela. Bylo jí pouhých padesát let. Původně se hovořilo o otravě. Podle současných lékařů ale podlehla rakovině, kterou lidé v té době příliš neznali. Jistě se na jejím zdraví podepsal boj o zachování manželství a práva její dcery Marie. Král Jindřich VIII. si mohl oddechnout. Přece jen ho tížilo svědomí a Kateřinu kdysi upřímně miloval…

Modří veleobři spektrální třídy B jsou nesmírně zářivé a žhavě hvězdy. Tato modrá monstra jsou nejméně 10 000krát zářivější a 2-5krát žhavější než naše Slunce. Zároveň jde o velmi velké a také masivní hvězdy, jejichž hmotnost se pohybuje kolem 16 až 40 sluncí. Příkladem může být Rigel, nejjasnější hvězda souhvězdí Orionu nebo Deneb, nejjasnější hvězda souhvězdí Labutě.

Podle klasických modelů evoluce hvězd by takovéto hvězdy měly být ve vesmíru kolem nás velice vzácné. Přesto se vyskytují až podezřele často. Jak je to možné? Nápovědou pro vědce bylo, že se většina modrých veleobrů vyskytuje ve vesmíru osamoceně, bez rozlišitelného hvězdného partnera. To je velmi zvláštní, protože mohutné hvězdy ve vesmíru obvykle vznikají ve dvojhvězdách. Původ modrých veleobrů byl kvůli tomu pro vědce záhadou.

Zrození modrých veleobrů

Mezinárodní tým astronomů, v jehož čele stála Athira Menonová ze španělského Astrofyzikálního institutu Kanárských ostrovů, nabízí pozoruhodnou odpověď. Modří veleobři podle vědců nevznikají obvyklým způsobem, ale splynutím masivních dvojhvězd. Závěry výzkumu nedávno uveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal Letters.

Menonová s kolegy detailně simulovala splývaní hvězd ve dvojhvězdách a současně analyzovala 59 raných modrých veleobrů spektrální třídy B ve Velkém Magellanově oblaku, známé trpasličí galaxii v blízkosti Mléčné dráhy. Dospěli k tomu, že modří veleobři vznikají splynutím červených obrů s menšími hvězdnými společníky.

Navíc se ukázalo, že charakteristiky modrých veleobrů, které odpovídají simulovaným splynutím dvojhvězd, jsou ve skutečnosti u těchto hvězd velmi časté. Vypadá to, že většina modrých veleobrů vzniká právě tímto způsobem. Pro astrofyziky je to velmi slibný posun v řešení letitého problému. Teď přijde na řadu výzkum toho, jak modří veleobři explodují a co po nich vlastně ve vesmíru zbude.

Samičky chameleona Jacksonova (zvaného též třírohý, Chamaeleo jacksonii) rohy nemají vůbec, případně jsou velmi nevýrazné. Samci se bez nich ale neobejdou a využívají hrozivě vyhlížející výrůstky při vzájemných soubojích. Chameleoni Jacksonovi jsou totiž teritoriální a své území si důrazně brání. K podobným soubojům dochází i v případě, že dva nápadníci mají zájem o stejnou samičku.

Na začátku střetu se k sobě nepřátelé natočí bokem, nafouknou tělo, stočí ocasy a změní barvy do intenzivnějších odstínů. Také otevřou ústa, aby ukázali výrazné barvy uvnitř. Syčí na sebe a vyrážejí hlavami dopředu.

Často dojde k tomu, že už v této fázi submisivní z dvojice ustoupí, snaží se ukrýt, ztuhne, nebo uteče. Jestliže ale dojde ke skutečnému střetu, použijí bojovníci svoje rohy, jimiž se snaží sestrčit jeden druhého z větve dolů. Následky těchto útoků nebývají fatální, ale často končívají zraněním některého nebo obou zápolících.