Podle stanov, jež sepsal svatý Bernard z Clairvaux pro templáře, měli členové zmíněných řádů reprezentovat účinné spojení bojovníka a mnicha. Z rytířských zvyků měli čerpat především výcvik ve zbrani, ale jejich morálka měla být přísně křesťanská. Bernard totiž v součinnosti s papežem vytýkal světským rytířům, kteří se účastnili křížových výprav do Svaté země, že až příliš často podléhají svodům a bojují zejména za vlastní feudální zájmy – což ve výsledku vedlo ke zbytečným sporům a oslabování křesťanského vojska, jež muselo čelit vzrůstající síle muslimských armád.

Neohrožená úderná síla

Spojením dvou odlišných světů se z templářů měli stát elitní bojovníci, kteří se zřeknou veškerého pozemského majetku i závazků a plně se oddají službě Bohu, takže pro svatou věc bez mrknutí oka položí život. A to se v zásadě podařilo. Templáři a po nich johanité – kteří z velké části převzali jejich principy, uspořádání i způsob života – se proměnili v hlavní údernou sílu křižáků. Díky své neohroženosti, vzájemné součinnosti a neutuchajícímu odhodlání pak dlouho drželi relativně křehké křižácké státy při životě i v sousedství nepřátelských muslimských sultánů a emírů. Jejich nebojácnost však několikrát vedla k téměř úplnému vyvraždění rytířů, protože se vrhali vpřed i ve ztracených bitvách, aby ochránili své druhy ve zbrani, nebo alespoň způsobili muslimům co největší ztráty. Ani ty ovšem nevedly k zániku rytířských řádů coby organizací, neboť jejich idea lákala mnohé další rytíře z celé Evropy, aby znovu doplnili prořídlé stavy řádového vojska.

Co však popsaný způsob života znamenal pro každodenní existenci rytířů mimo válečnou vřavu v jejich řádových domech zvaných komendy? Především předurčoval typ lidí, kteří se zmíněnými elitními bojovníky stávali. Nebylo prakticky možné učit nováčky od počátku zacházet s mečem a štítem, pohybovat se ve zbroji a jezdit na koni. Řád potřeboval zkušené válečníky, kteří cvičili hlavně specifickou spolupráci s bratry, útoky ve formacích, případně zvláštní bojové manévry potřebné při válčení na Blízkém východě.

Mužové meče, ne pera

Kromě uvedených omezení nebylo příliš vhodné, aby do řádu vstupovali mladíci, kteří by jen těžko vydrželi žít v celibátu a měli by problém se zvládáním přísné morálky. Typickými řádovými rytíři se tak stávali šlechtici ve středním či vyšším věku, často vdovci, poté co již předali své statky dědicům, neměli žádné politické závazky a mohli se plně oddat službě Bohu. Tudíž ovšem nešlo o žádné vzdělané kněží, kteří by uměli číst a psát, navíc ještě latinsky. Proto se prostředí templářských a johanitských komend od počátku lišilo od fungování ostatních mnišských řádů, jejichž členové se obvykle z velké části věnovali studiu a modlení, takže měli dost času získat potřebné vzdělání a znalost svatých knih i latiny coby oficiálního církevního jazyka.

Také řádoví rytíři měli samozřejmě možnost si doplňovat vědomosti, ale jednak na to příliš nezbýval prostor, neboť boj s nevěřícími byl v jejich případě důležitější; a jednak si starší šlechtici většinou jen těžko a neradi osvojovali nové náročné znalosti, jež se příliš lišily od jejich dosavadního způsobu života. Zkrátka se jednalo spíš o muže meče než pera, jak se vyjádřili i pozdější historici.

Pestrá směsice národů

Ačkoliv tedy byla johanitská řehole po vzoru ostatních mnišských řádů zapsaná latinsky, nechal ji velmistr Ferdinand Alfons Portugalský převést do národních „vulgárních“ jazyků. Ve stejné době se dočkaly překladu do francouzštiny také řehole a statuta templářů, aby je rytíři lépe chápali – i když jim zmíněné texty stejně musel někdo přečíst. A zde se dostáváme k národnostnímu složení obou velkých řádů, o němž nemáme přesné doklady a můžeme pouze usuzovat ze jmen v dochovaných seznamech členů. Z nich dovodíme, že velká část těchto mužů pocházela z frankofonních regionů, přestože situaci komplikuje fakt, že ve vrcholném středověku se jazyk severní Francie výrazně lišil od jižních oblastí okolo Provence. 

Hlavní dorozumívací prostředek v době působení obou řádů ve Svaté zemi každopádně představovala francouzština a rytíři z ostatních lokalit se museli přizpůsobit. Angličanům to zřejmě nečinilo větší potíže, jelikož většina tamní šlechty pocházela z Normandie nebo měla na francouzské prostředí úzké vazby. Španělé zas mohli těžit z relativní podobnosti románských jazyků. V nejtěžší pozici se tak ocitali příchozí z německých oblastí Svaté říše římské, a zřejmě i proto byl koncem 12. století založen řád německých rytířů. Ti se sice už ve 13. století přesunuli do Uher a odtud na sever k Baltskému moři, aby bojovali proti pohanským Prusům a Litevcům, ale kořeny měli ve Svaté zemi stejně jako templáři a johanité.

Nejprve francouzsky

Jazyková situace zůstala v rytířských řádech v podstatě stejná až do pádu Akkonu v roce 1291, kdy éra křižáckých států na Blízkém východě definitivně skončila. Nemáme však žádné popisy dobového dorozumívání či záznamy o tom, jakým jazykem hovořila generální kapitula při poradách, nemluvě o každodenním kontaktu či komunikaci na nižších úrovních. Fakt, že byl výsledný zápis z důležitých porad zaznamenán v nějaké řeči, ještě neznamená, že se tak řádoví mistři mezi sebou skutečně bavili.

Přesto je jistě důležité, že se úpravy statut a nařízení přijatá generální kapitulou johanitů až do roku 1366 zapisovaly starou francouzštinou. Zdroje o jazyce templářů zmizely úplně, protože Filip IV. Sličný nechal řád v roce 1312 zlikvidovat. Němečtí rytíři pak působili výhradně v Pobaltí, nicméně tamní jazyková situace s používáním němčiny je poměrně zřejmá, tudíž ne tolik zajímavá. Pro sledování dalšího vývoje komunikace ve velkých rytířských řádech tak zůstávají pouze johanité, kteří od počátku 14. století sídlili na Rhodosu a o dvě stě let později se přesunuli na Maltu, takže je dnes známe jako maltézské rytíře.

Spíš potíže než pomoc

Od zmíněného 14. století představovali johanité jedinou větší organizaci svého druhu ve Středomoří, čímž se také významně posouvala jejich pozice a po zániku křižáckých království pochopitelně i cíle. Podle původních regulí představoval řád rytířů špitálu svatého Jana nadále hráz především západních křesťanů proti útoku muslimů, což ovšem nově znamenalo nasměrovat obranu vůči sílící Osmanské říši, a to zejména na moři. Ve stejné době se také postupně měnil dorozumívací jazyk, částečně v souvislosti s papežským schizmatem, kdy měla církev na malou chvíli i tři Svaté otce. A zatímco velmistra řádu Roberta Caracciola jmenoval Urban VI. sídlící v Římě, Klement VII. usazený v Avignonu ho neuznal.

Nicméně právě Caracciolo nařídil překlad francouzských stanov řádu do latiny. Přesunem do Středomoří totiž vliv Francie opadl a naopak narostlo italské křídlo členů, takže francouzština najednou v komunikaci způsobovala spíš problémy, než aby ji usnadňovala. Přechod ke starobylému „mateřskému“ jazyku znamenal logický krok, neboť latina nečinila Italům potíže. Od roku 1454 se pak všechna jednání generální kapituly zapisovala buď latinsky, nebo některou formou italštiny, jež v té době procházela bouřlivým vývojem a postupnou kodifikací. Nastupující renesance výrazně posílila kulturní vliv italského prostředí na společnost v celé západní i střední Evropě, takže se mu nevyhnuli ani johanité sídlící relativně nedaleko od Apeninského poloostrova. 

Ctihodná šestnáctka

Od druhé poloviny 15. století zahrnovala organizační struktura johanitů osm jednotek zvaných „langues“, a to Francii, Auvergne, Provence, Aragonii, Kastilii a León, Itálii, Německo a Anglii. Každá měla v generální kapitule dva zástupce, jimž se dohromady říkalo Ctihodná šestnáctka. Jednání tudíž pravděpodobně mohlo probíhat v různých jazycích podle toho, kdo se zrovna s kým domlouval. Nabízí se ovšem otázka, zda „langues“ skutečně odpovídaly jazykovému dělení, nebo spíš správním jednotkám johanitských statků v Evropě.

Historici se dnes přiklánějí spíš ke druhému pojetí, přičemž první tři uvedené oblasti se dají jazykově přiřadit k francouzštině, kdežto další dvě ke španělštině. Přesto se jednání zapisovala latinsky, případně v tzv. sicilské byrokratické koiné, tedy v jedné z jižních variant italštiny. Každopádně se z řádu stávala svého druhu „středověká korporace“ a nabízela příležitost ke vstupu i k vyšplhání do nejvyšších pater hierarchie mnohem pestřejší směsici národností. Francouzský vliv v ní tudíž už zdaleka nedominoval.

Zpátky k latině

Hlavní důvod návratu k latině ovšem spočíval ve stabilitě, s jakou přetrvala dlouhých 1 500 let. Italština i francouzština tehdy procházely zlomovým obdobím, kdy se rapidně měnila výslovnost. Díky růstu prestiže určitých rodů – a zásluhou básníků či pěvců placených z jejich pokladnic – se navíc dříve okrajové místní dialekty měnily ve „vybranou mluvu“ a v nový kulturní standard, vytlačující své starší předchůdce. To vše pak vedlo ke zmatkům a nedorozumění. Proto se latina začala opět užívat především ke kodifikaci předpisů, jež měly mít dlouhodobou platnost.

Jak se však společnost vyvíjela, nedokázal dávný jazyk pojmenovat celou šíři reality 15. a 16. století, tedy éry velkých námořních výprav a objevování kontinentů. Proto johanitům pro zápis praktických věcí sloužila nějaká forma italštiny, zpočátku především benátská varianta. Když se pak řád v roce 1530 v důsledku sílících tureckých útoků přesunul z Rhodosu na Maltu, objevovala se víc jižní sicilská varianta, protože nové sídlo leželo pouhých devadesát kilometrů od Sicílie. 

Zároveň při pořizování písemností hodně záleželo na národnosti konkrétního kancléře či sekretáře řádu: Jednalo se sice o úředníky, a nikoliv o mocenské činitele, ovšem při písemném styku pochopitelně hráli podstatnou roli. Vedle latiny a italštiny měli ovládat i francouzštinu a španělštinu, aby mohli listiny překládat, nicméně nejčastěji užívaný jazyk závisel na jejich osobních preferencích.

Lingua franca

Od 16. století počet písemností při diplomatickém i úředním styku oproti středověku výrazně narostl a maltské ústředí dávalo také prostřednictvím četné korespondence pokyny vyslancům řádu u evropských dvorů. Příchozí listy panovníků mohly být v různých jazycích včetně portugalštiny, němčiny nebo ruštiny, zatímco odchozí oficiální zprávy psali úředníci především latinsky a soukromé informace pro velvyslance bývaly ponejvíc v italštině – dokonce i když diplomaté patřili k jinému národu. Také zde můžeme nicméně vysledovat jistou variabilitu: Do Francie se stále často psalo ve francouzštině, takže se udržela jako jedna z důležitých řečí řádu, a našli bychom i ojedinělé případy použití dalších jazyků.

Příklad současných mezinárodních korporací a organizací jasně ukazuje, jak důležité je striktně vymezit oficiální dorozumívací jazyk, označovaný jako „lingua franca“ (viz Řeč Franků). Dnes se jedná o angličtinu, ale ještě před sto lety převládala francouzština a teprve po druhé světové válce ji postupně vytlačoval vliv americké kultury a nových technologií. Je tudíž pochopitelné, že i společný jazyk někdejšího nadnárodního řádu, fungujícího po dlouhá staletí, se neustále vyvíjel podle aktuální situace v tehdejší společnosti. 

Přestože samohybka SU-76 sloužila primárně jako podpůrný prostředek infanterie, bojovalo s ní několik skutečných tankobijců. Největším postrachem panzerů na „šestasedmdesátce“ se stal Vladimir Borisovič Vostrov (*1924) ze 423. gardového samostatného pluku samohybných děl. Narodil se v Jarcevu u Smolenska, a když Němci přepadli SSSR, neměl ještě ani dokončené vzdělání. Po invazi vstoupil do dobrovolnické jednotky Komsomolu, která měla strážit mosty. Němci však domobranu obklíčili a Vostrovovi se z pasti podařilo uniknout posledním vlakem. Ocitl se nedaleko Moskvy a několik měsíců pracoval jako automechanik, nakonec se v dubnu 1942 přihlásil do armády.

Smrt v ocelové rakvi?

Po základním výcviku sloužil u pěchoty, koncem roku 1943 utrpěl zranění a putoval do lazaretu. Jakmile se zmátořil, nadřízení jej přidělili k pluku samohybek. To mladíka příliš nenadchlo – tankisté sice měli pohodlnější život než „blátošlapové“, zato jejich život mnohdy končil upálením v ocelové rakvi. Osádky si vyzvedly nové stroje v továrně v Mytišči a přímo během cesty z fabriky se je učily ovládat. Vostrov se stal příslušníkem 1433. pluku samohybného dělostřelectva v rezervě nejvyššího velení, který se transformoval ve 423. gardový regiment zařazený do VI. mechanizovaného sboru. Na konci války činilo Vostrovovo skóre 12 zničených tanků Wehrmachtu, které považoval za dokonalejší než sovětskou techniku.

O své službě nikdy moc nemluvil, přesto jednou zavzpomínal na typický střet: „Do paměti se mi vryla událost ze začátku roku 1945. Podporovali jsme útočící pěchotu a ostřelovali Němce asi hodinu. Napravo ve vzdálenosti 150 m se táhl sráz, od něhož naším směrem vyběhla skupina vojáků a křičela: ‚Tanky!‘ Otočili jsme samohybky čelem ke srázu a vyčkávali. Brzo se objevil první panzer – nejprve hlaveň, potom i zbytek. Zamířil jsem, vypálil a zničil ho podkaliberním nábojem. Oddechli jsme si, jenže vmžiku nám vstříc vyjel další. Bylo to kdo s koho – komu se podaří vypálit a trefit jako prvnímu? V takových chvílích jsme měli v krvi spoustu adrenalinu… Zkrátka nemůžete myslet na smrt a nemáte ani čas se bát. Jen jsem znovu zamířil a vystřelil. Dostal jsem ho a pak pěchota vyřídila prchající osádky kulometem. Po takovém boji byl člověk rád, že měl zase jednou štěstí…“ 

Mnohé členy osádek SU-76 však štěstěna opustila. Poslední rok války podle Vostrova nepřežilo více než 75 % příslušníků pluku, a to zejména kvůli příliš častému nasazení samohybek při frontálních úderech.

Odmítnutý tankista

Slezský rodák Hermann Bix (1914–1986) se po završení školní docházky stal mechanikem a později si podal přihlášku do Reichswehru, avšak byl odmítnut. Mladík se nenechal odradit, na jaře 1935 vstoupil do čerstvě založeného Wehrmachtu a stal se příslušníkem 2. tankového pluku v Eisenachu. Při polském a francouzském tažení působil jako motospojka, na začátku operace Barbarossa už se mohl pochlubit pozicí velitele tanku u 7. roty 35. regimentu.

Během prvních týdnů útoku na SSSR zničil Bix 60 nepřátelských vozidel, tucet protitankových kanonů a 16 polních děl, údajně se též podílel na zajetí asi 800 rudoarmějců. Za tyto výkony získal Železný kříž a v říjnu 1941 jej převeleli k 6. rotě, s níž se zúčastnil postupu k městu Tula. Podařilo se mu ukořistit pro svou divizi netknutý sovětský sklad pohonných hmot a u Mcensku přežít tvrdý protiúder 4. tankové brigády vyzbrojené T-34 a KV-1. Když koncem roku museli Němci při ústupu od Moskvy ponechat osudu značné množství obrněné techniky, bojoval Bix dočasně jako pěšák.

Proti Sovětům i Američanům

Na jaře 1942 se dočkal velení čety v 8. rotě 15. tankového pluku a v červnu jej do nohy i ruky zasáhly střepiny granátu. Přesto zůstal u jednotky až do dalšího zranění koncem srpna, kdy jeho panzer najel na minu. Následovala dlouhá léčba v zázemí i vyznamenání Německým křížem. Po rekonvalescenci působil Bix jako ředitel výcviku v poddůstojnické škole v Eisenachu a v této funkci setrval až do jara 1944, kdy odcestoval do Francie coby instruktor tankové divize právě přezbrojené na panthery. Už v červnu opět putoval na východní frontu a bojoval ve stíhači tanků Jagdpanther u Varšavy a v Kuronsku.

Utrpěl další dvě zranění, přesto odmítl opustit spolubojovníky a jen za 25. únor 1945 zničil 16 obrněnců. V březnu se účastnil průlomu své divize u Gdaňsku a poblíž Stargardu vyřadil čtyři americké tanky v sovětských barvách. Tuhé boje pokračovaly a v průběhu dvou týdnů si Bix připsal na konto další tucet zářezů, za což jej čekal Rytířský kříž. Začátkem května utržil své poslední zranění a byl po Baltském moři evakuován do Kielu, kde se vzdal Britům, a několik měsíců strávil v zajetí. Roku 1956 vstoupil do Bundeswehru a sloužil v něm 14 let. Podle oficiálních statistik zničil za války 75 obrněných vozidel.

Nepálská metropole Káthmándú se sice rozkládá v nadmořské výšce 1 400 metrů, ovšem vzhledem k její geografické poloze na úrovni Egypta či Floridy si tam návštěvník po většinu roku vystačí s tričkem a krátkými kalhotami. Hřeben Himálaje se odtud nachází ještě poměrně daleko a spatříte ho jen za opravdu jasných dnů. Navzdory předpokladům se proto tamní ulice nehemží horolezeckými výpravami, chystajícími se zdolat nějaký osmitisícový vrchol – natrefíte na ně hlavně v části města zvané Thamel, kam směřují prakticky všichni zahraniční turisté. Jinak se totiž hrstka cizinců mezi téměř třemi miliony obyvatel aglomerace snadno ztratí.

Poslední spočinutí buddhy

Káthmándú však netvoří jen vzdálenou bránu Himálaje. Samo o sobě představuje velmi zajímavou turistickou destinaci, přestože zatím neprávem opomíjenou. Patří totiž k nejstarším souvisle osídleným městům světa a podle některých pramenů vzniklo už ve 2. století. V zástavbě proto narazíte na řadu historických budov, přičemž obyvatelé udržují mnoho dávných tradic. Bohužel však v dubnu 2015 udeřilo na oblast zemětřesení o síle 7,8 stupně a poškodilo či úplně zničilo na šest set tisíc staveb. Ušetřen přitom nezůstal ani chrám Kasthamandap, který od 7. století vévodil čtvrti Maru a dal městu jméno.

Dnešní nepálská metropole a okolní aglomerace nemají pouze jedno centrum, nýbrž hned několik. Můžete se mezi nimi snadno přesouvat veřejnou dopravou; jen počítejte s tím, že do minibusu, který by v Evropě pojal maximálně čtrnáct cestujících, se jich v Nepálu mnohdy vtěsná i pětadvacet… První na seznamu pamětihodností je zcela jistě 36metrová buddhistická stúpa Boudhanáth, jedna z nejvyšších nejen v asijské zemi, ale i na světě. Ukrývá prý ostatky Kassapy Buddhy, dvacátého sedmého z celkových osmadvaceti buddhů. Centrum tibetského buddhismu představuje stúpa odjakživa, neboť stojí v oblasti, kudy do města proudily obchodní karavany z Tibetu. Po jeho čínské anexi v roce 1959 pak většina mnichů uprchla právě do Boudhanáthu a postavila v okolí přes padesát klášterů, tzv. gomp.

Čím víc, tím líp

V Boudhanáthu se pořád něco děje: Věřící obcházejí stúpu ve směru hodinových ručiček, roztáčejí modlitební mlýnky, zapalují svíčky, obětují božstvům a nechávají vyvěšovat své modlitební praporky, na které se dřevěnými raznicemi tisknou obrázky či posvátné texty. Modrá látka přitom představuje nebe, bílá vzduch či vítr, červená reprezentuje oheň, zelená vodu a žlutá zemi. Svůj praporek si tam navíc můžete nechat vyvěsit i jako turisté. V Himálaji totiž věří, že když vítr do látek fouká, roznáší po okolí požehnání, dobrou vůli a soucit obsažené v jejich poselství. Čím víc jich tedy vlaje, tím líp.

Samotná stavba potom symbolizuje Buddhu, korunovaného a sedícího v meditační pozici na lvím trůnu. Monument proto údajně vyzařuje energii jeho plně probuzené mysli. Vrchol věže znázorňuje korunu, kvádr s očima Buddhovu hlavu, kupole tělo, čtyři schody u spodní terasy pak nohy a základna stavby tvoří trůn.

Bezvěrcům vstup zakázán

Většina místních – přes 80 % populace – však nevyznává buddhismus, nýbrž hinduismus. A jeho hlavním svatostánkem se v Káthmándú stal Pašupatináth: Je zasvěcený Pašupatimu coby jedné z manifestací boha Šivy a jeho historie údajně sahá až do 5. století. Nachází se ovšem v chrámovém komplexu zahrnujícím 519 pagod rozmístěných na ploše 246 hektarů, jehož aktuální podoba se datuje do roku 1692. Coby nevěřící turisté bohužel na centrální nádvoří či do hlavního chrámu vstoupit nesmíte – a pozorná stráž neomylně určí, kdo dovnitř může a kdo nikoliv. Z celého areálu jsou pak veřejnosti za drobný poplatek zpřístupněny pouze některé malé a okrajové pagody. 

Ovšem i pohled zvenčí, z protějšího břehu posvátné řeky Bágmatí, patří k nezapomenutelným zážitkům. Právě tam totiž hinduisté pod širým nebem spalují na tzv. ghátech své mrtvé a jejich popel sypou do špinavé říčky, v níž se opodál koupou děti. Jedná se o neopakovatelnou podívanou, zvlášť když máte za zády kopec s dalšími chrámy a posvátnými muži, jimž se říká sádhové a kteří se za pár drobných rádi nechají vyfotografovat.

Předsmrtný doušek

Říká se, že se v Pašupatináthu nachází i jakýsi hospic, kde hinduisté tráví poslední dny života. A když tamní kněz rozhodne, že je smrt nadosah, dá nemocnému či starému člověku napít vody právě z řeky Bágmatí. Vzhledem k jejímu obrovskému znečištění jde zajisté o lok poslední… Kousek proti proudu se přitom dokončuje čistička, která z náboženského hlediska vzbuzuje řadu otázek: Zůstane voda po chemickém vyčištění stále posvátná? A jak ovlivní rituál posledního doušku? 

Pravé srdce Káthmándú tvoří ovšem bezesporu náměstí Durbar, jehož název lze přeložit jako „místo paláců“. Zmíněné honosné stavby se tam mačkají jedna na druhou a každá odkazuje k jinému historickému období. Nejvýznamnější z nich, Nautalle Durbar, má devět pater a roku 1768 ji nechal postavit šáh Prithvi Narayan coby upomínku na sjednocení Nepálu. Zajímavý je také palác nazývaný Hanumánova brána, na západní straně náměstí. Tamní socha Hanumána ze 17. století však již dávno nepřipomíná boha v podobě opice, který se v eposu Rámájana objevuje jako pomocník prince Rámy. Skulpturu pokrývá mnoho látek a také nános barevné pasty sindor, kterou na ni věřící nanášejí v naději, že tak boha učiní šťastným a on je na oplátku požehná dlouhým úspěšným životem.

Za zvukem kladiv

Na Durbaru je však příjemné i pouhé posezení. Nemusíte navštívit žádnou z nedalekých památek, a přesto vám běžný ruch nabídne pohled do živoucího muzea hinduistické víry a nepálských tradic. Na jedné straně náměstí přinášejí místní lidé obětiny reliéfu Kála Bhairava, děsivému avatarovi bohyně Kálí, paní času a smrti. Jiní postávají u paláce Kumárí a hýčkají si naději, že tam alespoň na pár vteřin spatří mladičkou dívku coby údajné ztělesnění bohyně Durgá. Jinde obětují tradičním lingamům, falickým symbolům boha Šivy, případně červenou barvou potírají také pomyslné penisy jiných božstev. O kus dál zas od prodejců nakupují krmení pro ptáky a obratem ho rozhazují po okolí. Věří totiž, že se tak starají o duše předků převtělené do opeřenců, především holubů. 

Pokud se rozhodnete pro malý jednodenní výlet, můžete navštívit také prastaré město Patán, které bylo kdysi samostatné, ale dnes jej pohltila aglomerace Káthmándú. Oblast proslula kovotepeckou tvorbou a zvuk cinkajících kladiv vás postranními ulicemi dovede až do samotných dílen, kde vám zruční řemeslníci přímo před očima vytepají třeba modlitební mlýnek.

Strastiplná cesta vzhůru

Svajambhúnáth, další z mnoha center Káthmándú, by mohl představovat jen jednu z řady buddhistických stúp. To by ovšem nesměl stát na kopci, který sehrál v náboženské mytologii významnou roli. Legenda praví, že údolí kdysi vyplňovalo obrovské jezero. Pak ovšem bůh Maňdžušrí spatřil ve snu na hladině kvetoucí lotos a přišel ho uctít. Aby mohli květině vzdát hold i pozemští poutníci, vysekal soutěsku, voda z jezera odtekla a zůstalo údolí. Lotos se pak proměnil v kopec a květ se stal stúpou.

Nahoru se dnes dostanete buď pěšky ze západu, po dlouhém schodišti, nebo pohodlně autem z jihu. Pokud však prahnete po nevšedních zážitcích, radíme zvolit schody. U jejich paty je třeba projít oblastí, které vládnou tlupy dotěrných makaků a pokoušejí se příchozím ukrást vše, co vypadá sladce a poživatelně. Nepohrdnou však ani blyštivými slunečními brýlemi, a s trochou štěstí si je dokonce natočíte, jak coby nezbední školáci sjíždějí dolů po zábradlí. V noci se pak prý celého kopce doslova zmocní, nicméně pro místní jsou posvátní, takže jim všechny jejich kousky dlouhodobě procházejí. 

Západní namáhavá cesta má každopádně také spirituální rozměr: Pokud člověk sám v horku vystoupá po 365 schodech až nahoru, jistě svede bitvu s vlastní vůlí a odhodláním, načež ho na vrcholu zaplaví úleva i uspokojení. O to víc potom ocení pět zlatých schránek se sochami buddhů nebo největší známou pozlacenou vadžru, mocnou zbraň boha Indry spojující v sobě vlastnosti meče, palcátu a kopí. 

Velikonoce jsou oslavou zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Jejich datum je pohyblivé, na církevním koncilu v Nikáji v roce 325 bylo ustanoveno na první neděli po prvním jarním úplňku. Velikonoční okruh má přípravné období v čase od Popeleční středy do západu slunce Bílé soboty a sváteční dozvuk sedmi týdnů od Velikonoční neděle do Slavnosti seslání Ducha svatého (letnice). Zpočátku slavila starověká církev svátek v jeden den, respektive v jednu noc, avšak postupně se velikonoční slavnost rozčlenila do tří dnů. Ve 4. století se vyvinulo svaté třídení (triduum), které dnes zahrnuje Velký pátek, Bílou sobotu a Boží hod velikonoční.

První sváteční dny

Svátky otevírá Květná neděle ve znamení zelené ratolesti. V liturgickém kalendáři je současně prvním svátečním dnem Svatého či Velkého týdne, zvaného též pašijový. Po bohoslužbách se v něm totiž čtou či zpívají pašije, části evangelií líčících utrpení Ježíše Krista. Sám katolický obřad svěcení ratolestí je upomínkou na slavný vjezd Ježíše do Jeruzaléma, kdy ho lidé vítali palmovými listy.

Jelikož v našich zeměpisných šířkách palmy nerostou, dávali si křesťané posvětit svazky narašených jívových prutů, které zastrkovali doma za obrázky, do zahrádky nebo do pole. Vedle kytic z kočiček v některých krajích vytvářeli z větví různých dřevin velké svazky zvané košťata, berani, bahníře a palmy. Sestavovali je chlapci, kteří je nosili do kostela. Jeden druhého se pak snažili předstihnout délkou prutů.

Svaté třídení v liturgii začíná už večerem Zeleného čtvrtku. Podle výkladu církevních autorit vzniklo adjektivum zelený nejspíše z církevního řádu, podle něhož se do obce křesťanů opětně přijímali hříšníci odsouzení k pokání. Tak se symbolicky z uschlých ratolestí opět staly zelené. Jiné zdroje uvádí, že se pojmenování Zelený čtvrtek odvozuje od zelenin, které prý staří křesťané jedli podle zvyku Židů. Ohlasem je ona špenátová tradice, jíž se řídíme namnoze i dnes.

Ve jménu zdraví a úrody

Prožívání Velkého pátku určovala řada zákazů. Předně se nesmělo hýbat se zemí, která je v křesťanské interpretaci ložem Krista. Další zákazy se týkaly některých domácích prací, ale nebylo také dovoleno cokoli půjčovat a vynášet z domu. V jitřním čase před východem slunce se lidé modlili venku v sadu a umývali se v tekoucí vodě, aby se uchránili před nemocí podle představy, že velkopáteční voda, ještě než ji políbí první paprsky slunce, má divotvornou moc plnou hojivé síly. Jak silně se v její účinky věřilo ještě v 19. století, dokládají záznamy o lidech postižených kožními neduhy, kteří se nedali odradit ani ledovým škraloupem a vstupovali do ní nazí.

Bílá sobota se nesla ve znamení očekávání zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Bílá podle bílého roucha novokřtěnců, kteří při velikonoční vigilii přijímali křest. K novému ohni, který kněz zažíhal venku před kostelem starobylým způsobem – křesáním křemene, se připojil lidový obyčej pálení Jidáše. Když dříví z hranice dohořívalo, brali hospodáři uhlíky a oharky, neboť se věřilo, že mají moc uchránit pole od různých pohrom. V čase do ranního rozbřesku se lidé opět umývali v čerstvé studniční či pramenité vodě, aby smyli hříchy a byli čerství a zdraví. Ve chvíli, kdy se rozhlaholily zvony, běželi do sadu a třásli stromy, aby vydaly úrodu.

Na Boží hod vycházeli sedláci do polí, aby si zajistili jejich úrodu. Křížky ze dřeva opáleného v ohni na Bílou sobotu, pruty svěcené na Květnou neděli a vejce zastrkávali do brázd, aby byla pole chráněna před nepohodou počasí a posílen vzrůst plodin. K dobré úrodě mělo napomoci pojídání svěceného vejce a mazance přímo na poli, přičemž se skořápky a drobky zahrabovaly do brázd.

Oslavy zmrtvýchvstání

K Božímu hodu se vztahují velikonoční jízdy, které jsou na našem území známé hlavně z někdejších německých lokalit v severních Čechách, na severní Moravě a ve Slezsku. V Lukavci, české obci u Fulneku, dnes stejně jako v minulosti rejtaři objíždějí polnosti obce, projíždějí kolem jednotlivých stavení s křížem, který podávají lidem k políbení, a s písněmi, v nichž oznamují velikonoční zvěst o zmrtvýchvstání Spasitele. V tradici velikonočních jízd se oslava Vzkříšení propojuje s přáním, které v minulosti zaznívalo silněji, aby Bůh dal požehnání polím.

Pomlázku, která neodmyslitelně patří k Velikonočnímu pondělí, bychom našli už v Postile husitského kazatele Jana Rokycany z poloviny 15. století. Ten uvádí, že se „dívky s pacholky pomlázejí a mrskají o velikonočních hodech“. Pojem pomlázka označuje jak obřadní bití, hlavně dívek a žen, tak obchůzku mužské mládeže i velikonoční dar. Obyčej má četná regionální pojmenování, v Čechách se proto můžeme setkat s binovačkou, dynovačkou, koledou, na Moravě se šmigrusem, mrskutem, šlahačkou a ve Slezsku s kyčkováním.

Image

Čtěte také

Jazykovědma prozrazuje: Co jsou to ty „doprovody“?

Kromě pletence z vrbového proutí se používaly větve jalovce, březová nebo dřínová metla, rákoska (fišpanka), kdysi i žíla splétaná z kožených řemínků a také lékořice, z níž se na Slovácku upletl korbáč a jako laskomina mohl být zkonzumován. Zvláštností tradice je velký pletenec dosahující délky dvou i tří metrů. Ten se stal společným atributem mužské chasy, vypravující se na mrskut, a v tomto významu je doložen už na počátku 19. století na jihomoravském Podluží.

Červené pondělí

Starou víru v životodárnou sílu skrytou ve vejci adaptovalo křesťanství ve smyslu podobenství zmrtvýchvstání Ježíše Krista a včlenilo vejce do velikonoční liturgie. To mělo různé funkce. Mezi věřícími má dosud platnost pojídání svěcených vajec po návratu z kostela. Jejich rozkrájení a rozdělení mezi členy rodiny vyjadřuje soudržnost a podle lidových představ má ochránit člověka, kdyby v životě zbloudil.

Vejce bylo také předmětem obdarování, jež se dotýká kmotrovských, příbuzenských, sousedských a milostných vztahů, nebo představovalo svěceninu v pokrmu či v magickém rituálu posílení úrody země. Mimo to mohlo být objektem kreativní výzdoby a dětské hry. Známý a dosud místy praktikovaný zvyk vede rodiče, aby uschovali dětem vejce na skryté místo, ale tak, aby si je nalezly. Vejce měla pocházet od zlaté slepičky, kohouta nebo skřivánka. Starý český, moravský a slezský obyčej ale zatlačila do pozadí nadílka vajec od zajíce, zprostředkovaná z německé tradice (viz Pramen).

Starobylým a základním zdobením je barvení na červeno. Odtud bývá Velikonoční pondělí nazýváno červené a Velikonoce coby Červené svátky či Svátky na červený vejce.

Staročeský výraz kraslice je zapsán v latinsko-českém Glosáři z doby kolem roku 1466, zatímco „krášlené vejce“ je zmíněno v traktátu Tomáše Štítného. Výraz kraslice se uchoval v lidové tradici severovýchodních Čech, ale k jeho obecnému rozšíření došlo až koncem 19. století. Do té doby se pro zdobené pomlázkové vejce užívalo výrazů malované vajíčko, pomlázka nebo malovna.

Ve 20. století se kraslici dostalo významu výtvarného artefaktu, jenž se uplatňuje na soutěžích a výstavách. Barvení, nástroj použitý ke zdobení a technický postup jsou vzájemně úzce spjaty a podmiňují výzdobu vajec, která je v českých zemích rozmanitá. Jde buď o volné vytváření ornamentů na skořápce kresbou (voskem, rytím, leptáním do obarvené skořápky) a aplikací (slámou, sítinou, textilem), nebo o dekorativní postupy využívající hotové vzory (takzvaná rostlinná batika, vodové obtisky a obrázky nalepované na skořápku). 

Během spánku probíhá v těle množství životně důležitých procesů: upevňování znalostí získaných během dne, vylučování metabolického odpadu z mozku, produkce hormonů, regulace tělesné teploty a obnova energetických zásob. Mohlo by se zdát, že mechanismy spánku se během evoluce vyvíjely z jednoho vzoru a měly by tedy být společné všem příslušníkům živočišné říše.

O čem se zdá ještěrům?

Vědci ale byli dlouho přesvědčeni, že dvě kvalitativně oddělené fáze spánku, jakými prochází člověk (útlumová fáze NREM a fáze REM, během níž tělo člověka vykazuje mnohé parametry na hranici bdělého stavu; fáze REM je spojována se sny), jsou společné pouze suchozemským savcům a ptákům. Dřívější studie, která se zaměřila na spánkové fáze agamy vousaté (Pogona vitticeps), dokázala, že stejnými dvěma stupni spánku procházejí i tito ještěři. Vědci z výsledků vyvodili, že spánkové fáze se zřejmě vyvinuly u společných předků ještěrů a savců před 350 miliony let. 

Tým biologů z francouzského výzkumného centra CNRS (Centre national de la recherche scientifique) a Univerzity Claudea Bernarda v Lyonu nejprve zopakoval experiment s agamou vousatou a poté se zaměřil na jiný druh ještěra – teju pruhovaného (Salvator merianae). Získané údaje potvrzují, že agama i teju ve spánku procházejí úseky NREM i REM, ale zároveň odhalují některé pozoruhodné rozdíly – jednak mezi spánkem ještěrů a spánkem savců, ale rovněž mezi oběma druhy ještěrů.

Zatímco spánková fáze REM je u lidí a jiných savců charakterizována mozkovou aktivitou a rychlými pohyby očí podobnými bdělému stavu, u ještěrů dochází v odpovídající fázi spánku k výrazně pomalejším očním pohybům. Aktivita mozku u teju pruhovaného je navíc velmi vzdálená činnosti mozku v bdělém stavu. Tyto pozorované rozdíly vykreslují komplexnější obraz REM spánku v království zvířat a jsou další pobídkou ke zkoumání spánku u nás samotných.

Japonský výzkumný tým z Národní univerzity v Jokohamě před časem zjistil, že hormon oxytocin – neuropeptid, který vzniká v hypotalamu – nevelké, ale důležité části mozku, má zásadní vliv na vlasové folikuly a obnovu vlasového porostu. Jde ale zároveň o poměrně velkou molekulu, jejíž aplikace do hlubších vrstev kůže je poměrně problematická. Oxytocin se také rychle rozkládá, což dále omezuje jeho působení.

Skořicové kouzlo

Tatsuto Kageyama a jeho spolupracovníci proto obrátili pozornost ke kyselině skořicové, kterou získali ze skořicovníku čínského (Cinnamomum cassia). Jde o organickou kyselinu s medovou vůní, která se běžně využívá v kosmetice. Šťastnou souhrou okolností kyselina skořicová zvyšuje produkci receptorů pro oxytocin. Když je v buňkách těchto receptorů více, má pak na ně oxytocin větší vliv. Zároveň je také molekula této kyseliny mnohem menší než molekula oxytoxinu, což zjednodušuje její aplikaci.

Kageyamův tým experimentoval s různými koncentracemi kyseliny skořicové a zjistil, že při koncentracích nižších než 500 mikrogramů na mikrolitr kyselina skořicová podporuje aktivitu genů spojených s růstem vlasů. Pokusy s organoidy lidských vlasových folikulů potvrdily, že optimální koncentrace kyseliny skořicové pro podporu růstu vlasů je mezi 100 až 500 mikrogramů na mikrolitr. Výsledky výzkumu zveřejnil v těchto dnech odborný časopis Scientific Reports.

TIP: Významný úspěch: Poprvé se podařilo vypěstovat plně funkční vlasové folikuly

„Určení kyseliny skořicové jako látky, která podporuje růst vlasů, je velmi slibné pro její využití v nové generaci přípravků podporující růst vlasů,“ uvádí Kageyama. „Výzkum nás také přivedl k lepšímu pochopení působení oxytocinu na růst vlasů. Zároveň přispěje k hledání nových léků proti plešatosti, které by cílily na podporu produkce receptorů oxytocinu.“

Letošní duben bude v porovnání s ostatními měsíci roku 2024 v jistém směru unikátní. Zarmoutí to však planetární pozorovatele: Na noční obloze totiž uvidíme jedinou jasnou oběžnici, a navíc bude zapadat již večer. Půjde o Jupiter v souhvězdí Berana, který se na začátku dubna z nebe vytratí kolem půl jedenácté a na sklonku měsíce ještě zhruba o hodinu dřív. Za soumraku 10. dubna doputuje do jeho blízkosti jen dva dny starý, a tudíž velmi úzký srpek dorůstajícího Měsíce. A pokud se vám podaří vměstnat do zorného pole dalekohledu obě tělesa, najdete v něm i Uran a slábnoucí kometu 12P/Pons–Brooks.

Zatímco Uran s jasností 5,9 mag se bude nacházet necelé 2° nad Jupiterem, vlasatici spatříte asi 4,2° západně od plynného obra. Její jasnost lze pouze odhadnout, pravděpodobně však dosáhne 6–7 mag. Z toho je zřejmé, že si pozorování vyžádá dostatečnou tmu. Jakmile ovšem nastane, budou už oba objekty bohužel spočívat nízko nad západním horizontem. Také je potřeba počítat s tím, že Uran i 12P/Pons–Brooks budou v menších dalekohledech připomínat málo jasné „hvězdičky“.

Hledá se hlava

Následně přeneste pozornost nad jižní obzor, kde se bude noční oblohou vinout dlouhá a klikatá Hydra. Jedná se nejen o největší souhvězdí z hlediska rozlohy, ale jelikož je současně velmi úzké, patří mu na nebi primát i v délce. Přesto vám možná chvíli potrvá, než tuto hadí příšeru ze smrdutých bažin rozpoznáte, neboť je skoupá na jasné hvězdy. Nejnápadnější z nich dosahuje druhé velikosti a nese původem arabské jméno Alphard, což se dá volně přeložit jako „osamělá“. V jejím okolí se totiž nevyskytují žádné další výrazné hvězdy, a to ani v sousedních souhvězdích Sextantu, Vývěvy, Kompasu či Jednorožce.

Ačkoliv měla mytická Hydra víc hlav, na nebi se omezuje na jedinou. Spatříte ji pod souhvězdím Raka a tvoří ji pětice stálic třetí až čtvrté velikosti. S dalekohledem se zaměřte na nejjasnější z nich, Epsilon Hydrae s 3,4 mag: Jde totiž o zajímavý vícehvězdný systém (viz Skrytá pětihvězda). Od hlavy Hydry se pak vydejte ke stálici třetí velikosti C Hydrae, viditelné i pouhýma očima při hranici s Jednorožcem, a pokračujte ještě 3,5° na jihozápad. V dalekohledu s velkým zorným polem se potom budete moct kochat otevřenou hvězdokupou M48 neboli NGC 2548.

Na obloze dosahuje jasnosti 5,8 mag a v menších binokulárech se zvětšením 7–10× se jeví jako drobná mlhavá skvrna, lemovaná kroužkem jasnějších hvězd. Ve větších přístrojích už ovšem rozeznáte osm desítek stálic s 8–13 mag, nerovnoměrně rozprostřených na ploše o úhlovém průměru asi 54′: Směrem do středu hvězdokupy jejich koncentrace znatelně narůstá, kdežto od severu k jihu protíná M48 klikatící se řetízek osamocených hvězd i dvojhvězd.

Duch Jupitera

Další zastávkou na cestě Hydrou se stane nenápadná planetární mlhovina NGC 3242 alias Jupiterův duch či přízrak. To už se však budete nacházet poblíž souhvězdí Poháru. Ze všeho nejdřív vyhledejte hvězdu čtvrté velikosti Mí Hydrae a od ní se spusťte 1° a 50′ na jih. S triedrem v tomto případě příliš nepochodíte – NGC 3242 se v něm ukáže pouze jako nevýrazná „hvězdička“. Coby planetární mlhovinu ji rozliší až dalekohled s objektivem o průměru nejméně 100 mm a se zvětšením alespoň 30×. „Hvězdička“ se pak promění v menší difuzní skvrnku se 7,7 mag a s poměrně nápadným modrým až modrozeleným nádechem.

Pokud však chcete opravdu spatřit Jupiterův přízrak, musíte si vzít pod velmi tmavou oblohu na pomoc přístroj s objektivem o průměru alespoň 150 mm a nasadit 200násobné zvětšení. NGC 3242 se pak rozvine do velkého namodralého mlhavého disku o úhlovém průměru asi 42″ × 38″, což shodou okolností přibližně odpovídá i průměru Jupiterova kotoučku na obloze. Mlhovina však bude o poznání méně zřejmá – ostatně, je to přece duch – a také poněkud eliptická. V dalekohledu s 250mm objektivem začne její střed tmavnout, takže získá podobu prstýnku, který na jihovýchodě a severozápadě ozdobí dvojice zjasnění. Ještě větší přístroje pak přidají podstatně méně nápadný vnější prstenec zářící látky a nezřetelnou centrální hvězdu s jasností okolo 12 mag.

Z mlhoviny hvězdokupou

Jarní putování podél klikatícího se těla Hydry zakončete u drobné kulové hvězdokupy M68 (také NGC 4590). Na obloze leží mezi hvězdami páté velikosti Beta a Gama Hydrae, snáz ji však naleznete pomocí druhé nejjasnější stálice souhvězdí Havrana, Beta Corvi s 2,7 mag. M68 se od ní nachází 3,5° směrem na jihovýchod. 

Pro svého objevitele, francouzského astronoma Charlese Messiera, představovala v roce 1780 drobnou okrouhlou mlhovinu s jasností zhruba 7,8 mag a s úhlovým průměrem pouhých 11′. Že se jedná o hvězdokupu, zjistil až o šest let později Angličan William Herschel. Chcete-li se vydat v jeho šlépějích, budete se muset vyzbrojit dalekohledem přinejmenším se 150mm objektivem. I tak ovšem spatříte jen hrstku hvězd třinácté velikosti při vnějším okraji hvězdokupy. Lépe na tom budou majitelé ještě větších přístrojů, v nichž se na jednotlivé stálice rozpadnou i vnitřní partie M68, včetně jejího jasného jádra o úhlovém průměru okolo 3′. Bude ovšem nezbytné použít alespoň 150násobné zvětšení. 

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve Berana, 19. dubna v 16:00 SELČ vstupuje Slunce do znamení Býka.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – nepozorovatelná
• Mars – nepozorovatelný
• Jupiter – viditelný večer nízko nad západem
• Saturn – nepozorovatelný
• Uran – viditelný v první polovině dubna večer nízko nad západem
• Neptun – nepozorovatelný

Zajímavé úkazy v dubnu 2024

• 10. dubna – setkání extrémně úzkého měsíčního srpku a Jupitera (3°) na podvečerní obloze nízko nad západem
• 11. dubna – seskupení měsíčního srpku, Plejád i Aldebaranu z Býka na večerním nebi; Měsíc asi 3° od Plejád, níž nad obzorem viditelný také Jupiter
• 15. dubna – Měsíc v první čtvrti poblíž Polluxe z Blíženců na noční obloze
• 18. dubna – dorůstající Měsíc poblíž Regula ze Lva na nočním nebi
• 21. dubna – v noci nastává maximum meteorického roje Lyrid
• 22. dubna – takřka úplňkový Měsíc poblíž Spicy z Panny na noční obloze
• 26. dubna – Měsíc poblíž Antara ze Štíra ve druhé polovině noci
• 29. dubna – těsné, nicméně jen velmi obtížně pozorovatelné setkání Marsu s Neptunem na ranní obloze za svítání těsně nad východem; asi hodinu před východem Slunce se budou planety nacházet 1° nad horizontem a budou je dělit 4′

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

V severovýchodní Brazílii se nedávno střetla paleontologie s archeologií. Na lokalitě Serrote do Letreiro ve státu Paraíba na severovýchodě Brazílie se nacházejí tři velké skalní výchozy, kde byly objeveny četně fosilizované stopy teropodních, sauropodních a iguanodontních dinosaurů ze spodní křídy, staré asi 145 až 130 milionů let.

To ale není všechno. Jak uvádí studie, kterou nedávno publikoval vědecký časopis Scientific Reports, na stejném místě se kromě dinosauřích stop nacházejí také petroglyfy, které tam vytvořili dávní obyvatelé této oblasti před příchodem evropských kolonizátorů. Pro tým odborníků, který vedl Leonardo Troiano z Národního institutu historie a umění ve městě Brasília, je to neocenitelný průnik historie v paleontologickém a archeologickém měřítku.

Rytiny u dinosauřích stop

Nalezené petroglyfy většinou představují kruhové motivy. Jejich význam není příliš jasný, velmi ale připomínají skalní rytiny objevené na dalších místech v brazilských státech Paraíba a Rio Grande do Norte. Kromě kruhových motivů se archeologové objevili i rytiny obdélníkových mřížek nebo petroglyfy připomínající hvězdy a hady.

Rozmanitý styl rytin na Serrote do Letreiro napovídá, že měly řadu různých autorů. Možná se nedozvíme, kdo ti lidé byli, vše ale nasvědčuje tomu, že si dali velkou práci s tím, aby vytvořili rytiny v těsné blízkosti dinosauřích stop. Vědci zdůrazňují, že ani v jednom případě nedošlo při rytí petroglyfů k poškození dinosauřích stop. Autoři rytin je očividně nechtěli zničit.

Troiano a jeho kolegové jsou přesvědčeni, že lidé obývající Brazílii před příchodem Evropanů reagovali na fosilní záznam, s nímž se setkali, a aktivně ho začleňovali do svých uměleckých vyjádření. Autoři studie se přimlouvají, za okamžitá opatření, která by uchránila dinosauří stopy i petroglyfy před dalším poškozením.

V 70. letech se jako jeden z prvních začal kosmickým smetím zabývat výzkumník NASA Donald J. Kessler a v roce 1978 zveřejnil svoji teorii budoucího vývoje: Upozornil, že každá kolize vytváří mrak trosek, jež následně zvyšují pravděpodobnost další srážky. Tím se kolize stávají čím dál četnějšími a spouští se řetězová reakce. Teorie dostala název Kesslerův efekt a podle badatele patřil mezi potenciální dlouhodobé důsledky fakt, že se některé velmi vytížené oběžné dráhy stanou nepoužitelnými – prostě na ně nebude možné umístit zařízení, aniž by ho v relativně krátké době zničil úlomek odpadu. Vědec také tvrdil, že už za několik let bude kosmické smetí znamenat větší nebezpečí než mikrometeoroidy.

Kolegové nepřijímali Kesslerovy teorie jednotně. Někteří jeho výpočty zpochybňovali jako „malování čerta na zeď“, ale brzy jeden po druhém umlkali. Na začátku 80. let totiž nastoupily do služby raketoplány a bylo možné studovat působení kosmického smetí přímo na nich nebo na zařízeních, která z vesmíru dopravily. Do té doby jsme podobnou možnost neměli, a náhle jsme tak zjistili, že je problém drobných úlomků umělého původu mnohem závažnější, než jsme si připouštěli. 

Když například v roce 1983 přistál zpátky na Zemi Challenger zhruba s dvoumilimetrovým zásahem na okně kabiny, jako nejpravděpodobnější příčina se při následném rozboru potvrdil střet s umělým tělesem. Nepatrné poškození nemohlo bezpečnost stroje ohrozit, protože jeho okna sestávala z několika vrstev; přesto jasně a názorně ukázalo rizika, jež se s kosmickým smetím pojí. Zmíněné okno raketoplánu dnes vystavuje National Air and Space Museum ve Washingtonu.

Když si hrají vojáci

Podobné srážky aktivního tělesa s menší částicí byly v historii zaznamenány několikrát. Například francouzské družici Cerise „amputoval“ úlomek kosmického smetí v červenci 1996 přístrojovou tyč. V roce 2006 zase selhal ruský komunikační satelit Express AM-11, který pracoval necelé dva roky a počítalo se u něj nejméně s šesti­násobnou životností. Šetření prokázalo, že na vině byla kolize s cizím objektem.

Jenže 10. února 2009 se srazily dvě velké družice: vysloužilý ruský Kosmos 2251 o hmotnosti 950 kg a aktivní americký komunikační satelit Iridium, vážící 560 kg. Výpočty přitom den před havárií předpokládaly, že se automaty minou o desítky metrů – což mimochodem dokazuje, že jsme stále nepronikli do všech detailů nebeské mechaniky a faktorů, které ji ovlivňují. Vzájemná rychlost těles dosáhla 11,7 km/s a srážka kosmický prostor „obohatila“ o více než tisíc úlomků větších než 10 cm. Nakonec se podařilo katalogizovat 1 668 reliktů z Kosmosu a 628 z Iridia a na orbitě jich dosud zůstává 1 014, respektive 290.

Podobné věci se stávají, i když dnes se pokládá za standard, že se družice po skončení činnosti posílají k zániku do hustých vrstev atmosféry. Těžko omluvitelné jsou ovšem případy jejich záměrného zničení. V počátcích kosmonautiky se takto likvidovaly vojenské satelity, aby nepadly do rukou nepříteli. V září 1985 odzkoušela americká armáda dvoustupňovou raketu ASAT alias Anti-SATellite weapon (označení poté zobecnělo pro celou kategorii daných zbraní): Zařízení o hmotnosti 1 300 kg a délce 6 m, vypuštěné zpod letounu F-15, sestřelilo družici Solwind, načež vznikly stovky úlomků. Jejich přesný počet neznáme, neboť tehdejší detekční metody nelze s těmi dnešními srovnat. Každopádně poslední z nich zanikl až v roce 2004, tedy skoro dvacet let po testu.

V lednu 2007 pak Čína sestřelila pomocí antirakety vlastní vysloužilý meteo­rologický satelit. Lidová republika se za uvedeným účelem rozhodla obětovat svoji stále ještě fungující, nicméně přesluhující družici Fengyun 1C (Feng-jün), vypuštěnou roku 1999. Automat se již nepoužíval, ale nadále se s ním udržovala komunikace. Logika věci byla jednoduchá: „Dokud družice vysílá, netrefili jsme ji. Přestane-li vysílat, zásah byl úspěšný.“ Vzniklé úlomky každopádně oběžnou dráhu nesmírně zaneřádily – zhruba čtvrtina všech detekovaných těles a tělísek dnes představuje důsledek zmíněného „testu“. Od té doby odzkoušely své protidružicové zbraně Spojené státy, Rusko či Indie.

Pozor, padá družice!

Problém kosmického smetí se přitom ne­omezuje na oběžnou dráhu, ale týká se každého z nás: Má totiž potenciál ohrozit satelitní komunikaci, družicovou televizi, navigaci i meteorologické služby. Navíc se s rostoucím počtem úlomků množí případy, kdy vysloužilý hardware proletí atmosférou a dopadne na zem. Riziko nepředstavují malé kousky, jež se po vstupu do ovzduší rozžhaví na několik tisíc stupňů a spolehlivě shoří. Nebezpečné jsou prázdné stupně raket či nefunkční družice: Různé příruby, turbočerpadla nebo spalovací komory raketových motorů mohou ohnivé inferno přečkat a proměnit se ve smrticí projektil.

Ročně dojde asi k 50 událostem, kdy se takto dostanou až na zemský povrch alespoň stokilogramové kusy. Do historie se zapsala třeba sovětská družice Kosmos 954, vybavená výkonným radarem pro odhalování ponorek i atomovým reaktorem k zajištění potřebné energie. Jenže satelit selhal a 24. ledna 1978 jako neovladatelné těleso vstoupil do hustých vrstev atmosféry. Trosky dopadly na kanadské území, což vzhledem k přítomnosti reaktoru na palubě vzbudilo poprask. Speciální oddíly pátraly na desítkách tisíc kilometrů čtverečních a zachránily asi 1 % z původní hmotnosti družice, přičemž jen jediný kousek vykazoval slabou radioaktivitu. Polovinu nákladů na záchrannou operaci zaplatil SSSR, každopádně trosky získali Američané, a i z velmi kusých informací dokázali zrekonstruovat podobu satelitu.

Problém nemá řešení

Co se tedy dá s kosmickým smetím dělat? K velkým družicím můžeme poslat „odtahovou službu“, aby je přesunula na oběžnou dráhu, kde nebudou představovat nebezpečí, nebo je lze rovnou nasměrovat do hustých vrstev atmosféry. Jenže co s nespočetnými miliony úlomků, jež se navíc pohybují všemi směry? Přiletět pro všechny drobné kousky o velkosti pětikoruny zkrátka není možné. Ani občas navrhované sestřelování laserem se nejeví jako vhodné. Troska totiž nezmizí, ale rozpadne se na menší kusy nebo se odpaří. Na orbitě potom zůstane, pouze ji nelze tak dobře detekovat. Největší riziko přitom souvisí právě s nejmenšími částečkami.

Vesmírné agentury i provozovatelé družic si komplikace dobře uvědomují a dobrovolně se zavazují k tomu, aby množství kosmického smetí nenarůstalo – a abychom ochránili alespoň nejcennější oběžné dráhy. Proto raketové stupně po vynesení satelitu míří k zániku do atmosféry, a pokud by to mělo být například energeticky příliš náročné, vypustí náklad ještě před dosažením cílové orbity. Komunikační družice se před koncem činnosti odesílají na tzv. hřbitovní dráhu, 300 km nad tou geostacionární. Problém se tak sice jen odloží o tisíce let, ale cenná orbita zůstává zachována. 

Všechny vysloužilé velké satelity na nízkých dráhách se navádějí na takovou trajektorii, aby do 25 let skončily v atmosféře a ideálně aby jejich trosky dopadly mimo obydlené oblasti. Před vypnutím se spotřebují či vypustí pohonné látky a vybijí se akumulátory, čímž se předejde nechtěným explozím a vzniku mraků kosmického smetí.

Soukromí investoři i vesmírné agentury se dnes předhánějí v přípravě různých misí, jež by demonstrovaly možnosti odstranění velkých kusů kosmického smetí z oběžné dráhy. Aktuálně však nemáme k dispozici nic lepšího než prevenci a zodpovědnost. Otázkou zůstává, zda to bude stačit.

Dějiny válčení se dají vnímat i jako nekončící úsilí nalézt „stříbrnou kulku“, respektive nějaké nové technické vynálezy či taktické metody, které zaručí vítězství. Vždy se však ukázalo, že takové převratné záležitosti mohou fungovat pouze po jistou dobu, než druhá strana nalezne vhodnou odpověď. Tak tomu logicky bylo i v případě nových zbraní, se kterými přišla třetí říše, neboť na většinu z nich Spojenci dříve či později adekvátně reagovali a je takřka jisté, že by se tento vzorec opakoval i u typů, které již do války nezasáhly.

Nástup proudových letadel 

Jako typický příklad lze uvést reaktivní letadla, například slavnou stíhačku Messerschmitt Me 262 Schwalbe, která představovala vážnou hrozbu pro těžké bombardéry. Spojenečtí piloti ovšem záhy odhalili i slabiny německých proudových letadel a přišli na způsoby, jak je sestřelovat. Tento typ se dá navíc použít jako ilustrace dalších závažných problémů, které trápily mnohé německé zbrojní programy.

Rychlé stíhačky vděčily za své výkony proudovým motorům, jež ale měly absurdně krátkou životnost (pouze několik hodin), jelikož Německo zkrátka postrádalo kovy potřebné k výrobě kvalitních turbínových lopatek. Stále více se projevoval také nedostatek pohonných hmot, a tudíž v praxi platilo, že většina dodaných messerschmittů z různých důvodů nelétala. Je docela možné, že pokud by Němci tyto stroje nasadili dřív (například díky získání oněch kovů z Turecka), mohlo by to přinést prodloužení války, avšak je prakticky vyloučeno, že by ji Me 262 mohly vyhrát, což platilo i o jiných pokročilých typech zbraní.

Také se hodí dodat, že některé další typy vyspělých letounů se projevily pouze jako slepé uličky, typicky třeba Messerschmitt Me 163 Komet s raketovým motorem. Jeho rychlost až 900 km/h sice budila úžas, leč ve skutečnosti bylo toto letadlo pro vlastní piloty zřejmě nebezpečnější než pro nepřítele. Také pozdější vývoj jasně potvrdil, že raketový pohon se pro pilotované bojové letouny zkrátka nehodí.

Slabiny „odvetných zbraní“ 

Raketové motory obecně představovaly obor, ve kterém Německo dosáhlo působivých úspěchů. Nejznámější je balistická střela A-4, jež vstoupila do historie pod propagandistickým jménem V-2, tedy „Odvetná zbraň č. 2“ (Vergeltungswaffe). Ve své době reprezentovala takřka fantastický výkřik techniky, proti němuž se do konce války nenašla protizbraň, jenže současně je třeba zdůraznit, že šlo o nevyzrálou a dosti problémovou záležitost. Značný počet raket explodoval během letu a přesnost měla k ideálu hodně daleko, což platilo též o „Odvetné zbrani č. 1“, tedy nechvalně známé „létající pumě“ Fieseler Fi 103. Ta se často označuje za vzdáleného předka současných střel s plochou dráhou letu, byť oproti nim šlo o velmi primitivní konstrukci. 

Pro její pohon sloužil pulsační motor, další technicky zajímavá, jenže v praxi problémová novinka. Ona primitivnost konstrukce ovšem současně znamenala výhodu, neboť zbraně V-1 se díky ní daly produkovat v tisícových počtech, které měly kompenzovat nízkou přesnost. Nesporné ale je, že programy V-1 a V-2 vyžadovaly obrovské množství materiálu, lidské síly, času a peněz, tedy všechno to, čeho měla třetí říše stále méně. Reálný vojenský efekt těchto zbraní však byl minimální, protože se v praxi mohly používat jen proti městským aglomeracím, jelikož přesné zásahy vojenských cílů ležely zcela mimo jejich možnosti. Na straně „odvetných zbraní“ však nadále působila politická podpora z nejvyšších míst.

Reálné fungování třetí říše 

Tím opravdu „nejvyšším místem“ nebyl pochopitelně nikdo jiný než sám Adolf Hitler, jenž se (na rozdíl od spousty svých současníků) nikdy nebál technických novinek. Objektivně je třeba uznat, že někdy vsadil na správné nápady, mimo jiné v případě tankových vojsk. Avšak přinejmenším stejně často se nechal strhnout i k podpoře záležitostí značně pochybných, což dobře dokládají právě zbraně V-1 a V-2. Nacistický vůdce totiž mohl vypadat jako fanda moderní techniky, z hlediska znalostí však zůstal pouhým diletantem. To ostatně platilo i o většině dalších špiček Říše včetně šéfa Luftwaffe, který navíc neměl ani Hitlerovo nadšení pro nové technologie. 

Ve výsledku tedy Hermann Göring adekvátně nepodporoval (či přímo brzdil) mnoho slibných projektů včetně proudových motorů, řízených střel či radiolokátorů. Göringův přístup zároveň ilustruje další negativní trend typický pro třetí říši, která měla ve skutečnosti hodně daleko ke stereotypu o „pořádných Němcích“ a „germánském organizačním talentu“. V praxi šlo spíše o chaos, v němž nejrůznější osoby či instituce (složky Wehrmachtu, SS, nacistická strana, četné úřady atd.) neustále bojovaly o moc a zdroje. Zákonitě vznikaly organizační a kompetenční spory a docházelo ke zpožděním, zmatkům a plýtvání surovinami. To se hodně podepsalo například na raketovém programu, který původně začal v režii pozemních vojsk, ovšem postupně se dostal pod faktickou kontrolu organizace SS, respektive některých osob, které do jejich funkcí dosadil velitel této složky Heinrich Himmler.

Dobré nápady i slepé uličky 

Neutěšená situace v oblasti zdrojů se pak projevila zrodem některých projektů, které sice stále budí zájem a někdy i obdiv, ale ve skutečnosti byly projevem zoufalství. Typickým příkladem je program „lidové stíhačky“ (Volksjäger), nesmírně jednoduchého proudového stroje, jenž se měl dodávat v tisícových počtech pro rychle vycvičené piloty. 

Tak vznikl He 162 Spatz, který sice zasáhl do boje v posledních týdnech války, jenže reálně již nedokázal ovlivnit vůbec nic a zařadil se do dlouhého seznamu záležitostí, které začali studovat odborníci vítězných velmocí. Na těch zanechaly některé německé technické novinky opravdu ohromující dojem, což se týká mimo jiné naváděcích systémů a distančních zapalovačů protiletadlových raket, ale stejně tak experti zcela správně poukázali na nesmyslnost některých nápadů, např. gigantických tanků, jež by se na bojišti staly jen lákavými cíli. 

Technický výzkum třetí říše však nepochybně znamenal pro USA, Velkou Británii a SSSR těžko vyjádřitelný přínos. Jistě nejčastěji se hovoří o raketovém programu, ale veliký význam měly také například práce v oboru aerodynamiky, ponorek, dělostřelecké munice nebo už zmíněných naváděcích zařízení. Řada typů techniky, které se na obou stranách železné opony objevily v počáteční fázi studené války, tak více či méně čerpala z německých kořenů. Nezřídka je dokonce vyvinuli němečtí vědci, jimž Spojenci „odpustili“ dřívější práci pro nacistické impérium.