Americká vesmírná agentura NASA uzavřela smlouvy ve výši 4,6 miliardy dolarů se třemi společnostmi na vývoj měsíčního roveru. Firmy Intuitive Machines, Lunar Outpost a Venturi Astrolab mají za úkol vylepšit schopnosti takzvaného lunárního terénního roveru (LTV), které NASA využije při budoucích misích na Měsíci v rámci programu Artemis.

„Těšíme se na vývoj lunárního průzkumného vozidla generace Artemis,“ řekla Vanessa Wycheová, ředitelka Johnsonova vesmírného střediska NASA v Houstonu. „Toto vozidlo výrazně zvýší možnosti našich astronautů zkoumat a provádět vědecký výzkum na povrchu Měsíce a zároveň bude sloužit jako vědecká platforma.“

Vítěz bere vše

Cena, kterou hodlá NASA do vývoje roveru investovat je konečná a smlouvy neupřesňují termín dodání roverů ani jejich množství. Každá z oslovených společností má nyní za úkol zpracovat studii proveditelnosti. Z návrhů poté agentura vybere (pravděpodobně jeden) vítězný návrh, který pokročí do fáze vývoje technologického demonstrátoru. Plně funkční rover chce mít NASA k dispozici nejpozději do roku 2039.

Rover má dle zadání NASA zvládat náročné prostředí jižního pólu Měsíce a očekává se, že bude vybavený autonomním řízením, pokročilými komunikačními a navigačními systémy. Stroj má sloužit hlavně k přepravě astronautů, vybavení a vzorků, má být ale dle zadání NASA schopen i autonomní vědecké činnosti. 

Kromě nehynoucí slávy a štědré finanční podpory NASA svým partnerům nabízí také možnost využití roveru pro vlastní komerční aktivity v čase, kdy jej nebude posádka využívat.

V dnešní době asi jen málokoho překvapí, že pití alkoholu vyvolává závažné zdravotní problémy. Týká se to i srdce. Výzkum, který vedl kardiolog Jamal Rana z americké medicínské organizace Permanente Medical Group, zjišťoval, jak alkohol souvisí s ischemickou chorobou srdeční.

Alkohol a ischemická choroba srdeční

Studie, kterou autoři nedávno prezentovali na výroční vědecké konferenci neziskové lékařské asociace American College of Cardiology, se zaměřila na dospělé ve věku 18 až 65 let. Jde o jednu z doposud nejrozsáhlejších výzkumných studií, které se zabývaly vztahem mezi pitím alkoholu a chorobami srdce.

Rana s kolegy analyzovali data více než 430 tisíc lidí, kteří absolvovali lékařskou péči od zdravotní organizace Kaiser Permanente Northern California. Průměrný věk zkoumaných osob byl 44 let a na počátku výzkumu neměli problémy se srdcem. Necelých 243 tisíc z nich byli muži, 189 tisíc ženy.

Výzkumníci zpracovali údaje o konzumaci alkoholu, které tito lidé udali při vyšetření v letech 2014 a 2015 a spojili je s diagnózami ischemické choroby srdeční, k nimž došlo v následujících čtyřech letech. Toto onemocnění bylo v tomto období diagnostikováno celkem u 3 108 účastníků studie.

Rizikové večírky

Výzkum prozradil, že dle očekávání lidé, kteří konzumují více alkoholu, mají také vyšší riziko, že u nich bude diagnostikovaná ischemická choroba srdeční. Toto riziko se ukázalo být nejvyšší u těch, kteří holdují nárazovému pití (angl. binge drinking), při kterém typicky dochází ke konzumaci většího množství alkoholu během krátkého časového úseku.

Úplně nejhůř jsou na tom podle vědců mladé ženy a ženy středního věku, které pijí více než osm alkoholických drinků týdně a účastní se večírků spojených s jednorázovým pitím alkoholu. Riziko vzniku srdečního onemocnění je u nich až o 68 % vyšší, ve srovnání s ženami, které konzumují alkohol střídmě. U mužů stejné kategorie vědci zaznamenali až 33% zvýšení rizika vzniku srdečního onemocnění, včetně ischemické choroby.

Jádro německé defenzivy na Sommě tvořily tři zákopové linie a dvě pásma překážek z ostnatého drátu o šířce 30 m. Vše doplňovaly podzemní bunkry z betonu a oceli, v některých případech umístěné v hloubce až 9 m. Kryty i zákopy spojovaly s pozicemi rezerv, velitelstvími a bateriemi telefonní linky. Hloubkový charakter dodávala defenzivě síť zodolněných bodů rozmístěných 900 m za zákopy. Zatímco v zapuštěných krytech s betonovými stropy se schovávaly štáby a části mužstva, další vojáci dleli ve spojovacích chodbách a bunkrech vyhloubených ve tvrdém vápencovém podloží. Nešlo o obyčejné zákopy, ale o důmyslné pevnosti prakticky imunní vůči kanonádě. Pečliví Němci opevnili také stovky domů v okolních vsích – ze stavení s hlubokými sklepy vytvořili nenápadné pevnůstky s kulomety a minomety.

Od dřeva k betonu 

Kvalita vilémovských krytů u Sommy měla svůj původ v dosavadním průběhu války. Němci v její první polovině – s výjimkou bitev u Yper a Verdunu  – zůstávali v defenzivě. A záhy pochopili, že pokud jejich pěšáci mají přežít dělostřeleckou přípravu před útokem Dohody, musejí mít k dispozici bezpečné prostory. V těch by nejen přečkali i několikadenní ostřelování, ale měli by též možnost odpočinku. Z těchto pohnutek se zrodily první betonové objekty, které vilémovští ženisté začali ve velkých počtech stavět ve Flandrech. Ukázaly se jako natolik výhodné, že se jejich výstavba roku 1915 rozšířila po celé západní frontě. Němci se stali průkopníky i mistry v budování polních betonových bunkrů a jejich um se naplno projevil právě v úvodu bitvy na Sommě. 

Nejběžnější úkryty pro pěchotu sestávaly z podzemní místnosti v hloubce kolem 4 m, spojené se zákopem dvojicí šikmo stoupajících chodeb. Všechny části bývaly zprvu zpevněny jen dřevěnými konstrukcemi. Popsané uspořádání mělo několik nevýhod včetně tenké vrstvy zeminy nad ústím zmíněných chodeb – při přímém zásahu hrozila destrukce ústupových tras a tím i zasypání východu z krytu. Myšlenky na riziko uvěznění ve vlhké a temné kobce k morálce mužstva příliš nepřispívaly, a tak se zejména stropní partie začaly vyztužovat vrstvou betonu. 

Stavba objektů s betonovými prvky byla v polních podmínkách náročná, a jestliže se pozice nepřítele nacházely nedaleko, nemohla uniknout jeho pozornosti. Britové i Francouzi po zjištění takových aktivit obvykle zahájili dělostřelbu a německým ženistům nezbylo než se naučit svou práci kamuflovat – třeba pomocí maskovacích plachet nebo využíváním zbytků budov u fronty.

Včas zpozorovat nepřítele 

Vzhledem k různorodosti terénu museli Němci často improvizovat a na rozdíl od úkrytů infanterie ve fortových pevnostech takřka neexistovaly typizované bunkry. Běžně vznikaly nesymetrické objekty s nepropojenými vrstvami betonu i nepravidelně položenou armaturou. Pokud se betonem vyztužovaly též boční stěny, málokdy jejich tloušťka překročila metr. 

Komplikovanost výstavby vedla inženýry k přemýšlení, jak svou práci urychlit, aniž by výrazněji snížili odolnost krytů. Osvědčilo se kupříkladu použití betonových kvádrů s kruhovými otvory k protažení armovacích tyčí. Houževnatost takového objektu se po zalití armatury dalším betonem podstatně zvýšila.

Nějakou dobu zkoušeli Němci z kvádrů dělat i stropy, avšak ukázalo se, že po zásahu se konstrukce snadněji zhroutí. Proto raději kombinovali stěny poskládané z kvádrů s betonovou střechou odlitou na míru až na místě. Bunkry stavěné tímto způsobem se objevovaly především v nejtěsnější blízkosti fronty – třeba právě v liniích podél Sommy. Pokud mohli vilémovští ženisté pracovat bez rizika bombardování (například při budování Hindenburgovy linie), sázeli výhradně na betonové monolity. 

Jeden z předpokladů úspěšné defenzivy zákopové linie vyztužené popsanými úkryty spočíval v rychlém předávání informací – zejména těch o zastavení nepřátelské kanonády a nástupu pěchoty. K tomuto účelu Němci potřebovali odolná pozorovací stanoviště, jež mívala podobu jednoduchých pancéřových pozorovatelen. Vojáci odtamtud mohli sledovat protivníka buď průzory, nebo zákopovým periskopem prostrčeným otvorem ve stropu. Pancéřové prvky však vykazovaly značnou hmotnost, a proto pozorovatelny v polních opevněních musely být oproti těm ve fortových pevnostech výrazně odlehčené. To znamenalo i nižší odolnost, takže přestály jen zásah granátů menších ráží nebo střepin.

Bezzubí dělostřelci 

I tak představoval transport pancéřových konstrukcí do bezprostřední blízkosti fronty náročný úkol. Konstruktéři je proto navrhovali buď jako skládací, nebo měly duté stěny teprve po instalaci vyplňované betonem. Nejčastější pozorovací prvek představovala pětiúhelníková pozorovatelna s průzory vpředu a otvorem pro periskop nahoře. V rovinatém terénu kolem Sommy se Němci snažili, aby bunkry kopírovaly okolní krajinu, a tak se jen velmi výjimečně objevovaly dělostřelecké pozorovatelny ve formě vícepatrových betonových věží. 

Vzhledem k propracovanosti pěchotních krytů není divu, že do nich britské granáty nedokázaly skrz vrstvu zeminy proniknout. Němečtí pěšáci tak během dělostřelecké přípravy Dohody sice prožili několik děsivých dnů prakticky uvěznění v podzemí, nicméně utrpěli jen minimální ztráty a zůstala jim plná bojeschopnost. Nedostatečný průzkum navíc podcenil hloubku a strukturu obranného systému, takže královští generálové naivně věřili, že intenzivní kanonáda pěšákům snadno otevře cestu.

Přes tyto chyby nelze říct, že by britští plánovači protivníka podcenili. K rozlousknutí bunkrů měli totiž přispět i ženisté, kteří se podkopali pod německou první linii a rozmístili tam nálože. Po skončení dělostřelecké přípravy zaznělo 1. července 1916 v 7.20 několik ohlušujících detonací – to explodovaly obrovské miny položené pod obranná postavení. Na první pohled způsobily protivníkovi značné škody a pozorovatelé mohli v dalekohledech spatřit obří krátery ve vilémovské přední linii. Ve skutečnosti betonové kryty utrpěly jen minimálně a naddimenzované nálože útočníkům spíše uškodily – krátery měly tak strmé stěny, že jimi nastupující infanterie nedokázala projít. 

Britové navíc udělali fatální chybu, neboť mezi výbuchy a zahájením zteče nechali uplynout 10 minut. Ty bohatě stačily k tomu, aby zalarmovaní obránci vyběhli z netknutých úkrytů, rozmístili kulomety a připravili se k palbě…

S rostoucími globálními teplotami tají polární ledové příkrovy zejména v Grónsku a Antarktidě. Přesouvající se masa vody způsobuje podle vědců obrovské přerozdělení hmoty, což ve svém důsledku snižuje rychlost její rotace – podobně jako když krasobruslař změní své těžiště při piruetě. Podle nové studie zveřejněné v časopisu Nature budeme možná již za několik let muset poprvé v historii použít k vyrovnání rozdílu „zápornou sekundu“.

„Je to další z věcí ‚tohle se ještě nestalo‘, které pozorujeme v souvislosti s globálním oteplováním“, říká spoluautor nové studie Duncan Agnew, geofyzik z kalifornského vědeckého centra Scripps Institution of Oceanography.

Když 24 hodin nestačí

Na rotaci naší planety působí řada faktorů, kvůli kterým se délka jednotlivých dní na Zemi může nepatrně lišit. Roli hrají například slapové síly mezi Zemí a Měsícem, složitost pohybu roztaveného jádra planety a další faktory.

Mezinárodní agentura International Earth Rotation and Reference Systems Service (IERS) již řadu let měří rychlost rotace Země. Velmi přesná data o rychlosti rotace naší planety díky tomu máme od roku 1972, pomocí astronomických výpočtů lze ale s relativně velkou mírou přesnosti odhadnout i rychlost rotace před tímto datem – konkrétně až od 17. století. Z dat IERS vyplývá, že posledních zhruba 50 let rotace naší planety spíše zrychluje, nicméně podobné výkyvy vědci zaznamenali již v minulosti. Například kolem roku 1870 se Země otáčela obzvláště rychle, na počátku 20. století zase mimořádně pomalu.

Proměnlivá délka dne na Zemi může komplikovat život počítačovým systémům a dalším technologiím, které jsou závislé na naprosto přesném času. Naštěstí nejde o příliš velké odchylky. Pokud se „nahromadí“ určitě zpoždění v otáčení planety, přidává se 30. června nebo 31. prosince jedna „bonusová“ sekunda navíc. 

Na použití „přestupné sekundy“ přitom není nic výjimečného – od roku 1972 byla k vyrovnání rozdílu použita již 27× (v posledních 10 letech ale jen dvakrát). Naposledy k tomu došlo na konci roku 2016. Až doposud se ale vždy jednalo o kladnou sekundu. Pokud by i nadále pokračoval současný trend, musela by poprvé v historii přijít ke slovu vyrovnávací „záporná sekunda“.

Nezrychlovat! Zpomalujeme

Přestože měření IERS naznačují, že rychlost rotace Země roste, vědci tvrdí, že tání pevninských ledovců rotaci zpomaluje. Podle geofyzika Agnewa tání ledovců ve skutečnosti maskuje mnohem rychlejší změny v rotaci Země. Planeta by se podle něj měla v důsledku změn zemského jádra otáčet mnohem rychleji, než jak ukazují měření.

Agnew s jistou přiznanou mírou nejistoty předpovídá, že k historicky prvnímu vyrovnání zápornou přestupnou sekundou dojde do roku 2028 nebo 2029. Bez klimatických změn by k tomu podle něj ale již dávno došlo.

Zkrácení dne o jednu sekundu zřejmě nebude mít pro náš život žádný dopad, podobně jako na něj nemá vliv ani přidávání kladné vyrovnávací sekundy. Největší výzvou bude tato změna (pokud k ní dojde) pro programátory, kteří se s něčím podobným setkají poprvé. Poslední vzdáleně podobnou „výzvou“ byl přechod počítačových systémů z roku 1999 na rok 2000 a s ním spojené nenaplněné katastrofické vize známé jako Y2K. Tím ale dobré zprávy končí – tání ledovců a související klimatické změny totiž za nás sebelepší programátoři vyřešit nedokážou.

Značky jako Hawker, Supermarine či De Havilland kdysi budily obrovský respekt a stále patří na nejslavnější stránky historie letectví, jelikož právě od nich pocházely četné legendární typy bojových letadel v obou světových konfliktech. Tyto společnosti ovšem pokračovaly v činnosti i v období studené války a pro vzdušné a námořní síly Jejího Veličenstva vyvíjely a vyráběly další stíhací letouny. Některé vykazovaly skvělé výsledky a zůstaly ve službě mimořádně dlouhou dobu, zatímco jiné stroje příliš nevynikly a dnes už je znají jenom experti a nadšenci. Britský letecký průmysl prošel érami impozantních úspěchů, kdy se jeho produkty dostávaly do vzdušných sil mnoha států, ale i údobími problémů, což nakonec vedlo k nutným změnám v podobě spojování někdejších konkurentů.

Odkaz druhé světové války

Velká Británie patřila mezi první země, jež zařadily do služby bojové proudové letouny. Stalo se tak v létě 1944, kdy zahájily činnost první stroje Gloster Meteor. Ve své době představovaly technologickou špičku a získaly si proslulost zejména ničením „létajících pum“ V-1, ale nikdy se nestřetly s německými proudovými stíhači. V poválečné éře poměrně rychle zastaraly, pro vlekání cvičných terčů se však v RAF užívaly až do 80. let a v řadě jiných zemí vydržely ve službě pozoruhodně dlouho.

Už roku 1946 ale britské letectvo přijalo do výzbroje úplně odlišně řešený letoun De Havilland Vampire. Pokud konvenčně řešený meteor používal dva motory v křídle, „Upír“ sázel na jeden motor v trupové gondole. Ukázal se jako efektivní, spolehlivý a všestranný typ, takže se celkem vyrobilo více než 3 200 kusů. Stejná koncepce se uplatnila i u typu Venom, jenž vstoupil do služby roku 1952 a vypadal jako modernizovaný vampire, ačkoli fakticky šlo o nový design. Vzniklo přes 1 400 kusů a hodí se ještě doplnit, že produkční čísla pro obě letadla značky De Havilland zahrnují také námořní varianty, jež nesly jména Sea Vampire a Sea Venom a operovaly z palub letadlových nosičů Royal Navy.

Odvozenina vrtulového typu

Kromě nich si tato složka pořídila i bojový letoun Supermarine Attacker, jenž navzdory jménu sloužil primárně jako stíhací, nikoli útočný. Do služby vstoupil roku 1951 jako první proudový stíhač britského námořnictva, avšak svým vzhledem nedokázal zapřít, že jeho konstrukce stále čerpá ze starších designů letounů s pístovým pohonem. Firma Supermarine ho totiž vyvinula vlastně jako reaktivní derivát své vrtulové stíhačky Spiteful.

Obdobný původ měl také další námořní stíhač Hawker Sea Hawk, který byl přijat do výzbroje dva roky po typu Attacker. Legendární firma Hawker Aircraft jej vytvořila coby svůj první proudový stroj a do jisté míry lze říci, že šlo o odvozeninu vrtulového letounu Fury. Podobně jako další výše uvedené typy ale sloužil v první linii poměrně krátce, protože tyto konstrukční přístupy se záhy ukázaly jako překonané.

Příchod nových technologií

Na scénu již přicházely nové prvky, zejména šípová křídla a nové konstrukce motorů s výrazně vyššími výkony, díky kterým se mohlo dosahovat i rychlosti zvuku. Nástup nové generace bojových letadel ohlašoval typ Hawker Hunter, jenž se zařadil do služby v RAF roku 1954 a vydržel v ní úctyhodných 40 let, ačkoli ke konci již pochopitelně zastával jen pomocné role, zejména vlekání terčů. V době vzniku ale šlo o velice pokročilý stroj, jenž se pohyboval těsně pod rychlostí zvuku. Zpočátku sloužil především jako denní stíhačka, později se však uplatnil i jako útočný a průzkumný. Dosáhl také impozantních exportních úspěchů, jak dokládá i téměř 2 000 vyrobených kusů, z nichž část pořád létá zvláště v roli „agresorů“, tedy cvičných strojů imitujících činnost protivníka.

Daleko hůře si vedl jiný typ z této éry Supermarine Swift, který vstoupil do služby ve stejném roce jako „Lovec“ a měl být jeho výkonnějším doplňkem, ukázal se však jako dost problematická konstrukce, zůstal ve službě poměrně krátce a plnil spíše průzkumné úkoly. Za příliš povedený se nedá pokládat ani další (a také poslední) typ značky Supermarine, a to palubní letoun Scimitar, zavedený do služby v roce 1957. Coby stíhač byl zastaralý už vlastně v době svého vzniku a po 12 letech provozu v roli útočného stroje ukončil provoz.

Oštěp a mořská liška

Velká typová pestrost bojových letounů 50. let, kterou naznačily předchozí odstavce, byla pro tuto dobu opravdu charakteristická. Moderní kategorie víceúčelových strojů, jež dnes naprosto dominuje, tehdy vlastně neexistovala. Zejména velké rozměry a hmotnosti přístrojového vybavení zpravidla neumožňovaly, aby letoun obvyklé velikosti dokázal nést elektroniku a výzbroj pro všechny požadované funkce. Běžně tedy vznikalo a sloužilo několik naprosto odlišných typů zároveň, jelikož jeden fungoval jako denní stíhačka, další jako útočný a třetí jako noční stíhač s výkonným radiolokátorem.

Současníkem denního stíhače Hunter tak byl Gloster Javelin, který vznikl jako stíhač pro noc a nepříznivé počasí, a proto nesl radiolokátor a později také řízené střely Firestreak. Pro RAF se vyrobilo celkem 436 kusů a ve své době platil javelin za výbornou konstrukci, ačkoliv ani on nakonec nezůstal ve službě příliš dlouho, jelikož jeho podzvuková rychlost přestala vyhovovat. Obdobnou funkci zastával na palubách nosičů Royal Navy letoun De Havilland Sea Vixen, který zahájil operační provoz v roce 1959.

Již na pohled prozrazoval svůj původ, neboť konstrukce s trupovou gondolou se podobala starším typům této značky, tedy letounům Vampire a Venom, ačkoli „mořská liška“ byla daleko větší a výkonnější. Ve střemhlavém letu mohla překonat zvukovou bariéru a nesla řízené střely Firestreak, od nichž se poté přešlo k typu Red Top. Mezi charakteristické a velmi zvláštní rysy letadla Sea Vixen patřila nesymetricky posazená dvoumístná kabina. Poslední ze zhruba 150 dodaných kusů opustil službu roku 1972.

Období slučování

Relativně brzké vyřazení na svou dobu výkonného nočního přepadového stíhače Gloster Javelin způsobil především nástup zcela nového letadla této kategorie, jež se zapsalo do historie coby první skutečně nadzvuková stíhačka v barvách RAF. Jednalo se o typ English Electric Lightning, jenž vstoupil do výzbroje v roce 1959 a vypadal opravdu nezvykle, protože jej poháněly dva proudové motory vestavěné v mohutném trupu nad sebou. Navzdory neobvyklému vzhledu však „Blesk“ okamžitě oslňoval svými výkony – dokázal překonat dvojnásobek rychlosti zvuku a exceloval i z hlediska stoupavosti. Nesl moderní radiolokátor a dvě řízené střely vzduch–vzduch Firestreak či Red Top, neboť původně vznikl jako prostředek pro obranu letišť britských bombardérů. Později se však ukázal také jako kvalitní víceúčelový bojový letoun, schopný zajišťovat útoky na pozemní cíle nebo průzkumné operace. Pro RAF a arabské země se vyrobilo celkem 337 kusů a Albion vyřadil poslední „Blesky“ až koncem 80. let.

Lightning symbolizoval též zásadní přelom v historii britského leteckého průmyslu, neboť společnost English Electric v roce 1960 přestala fungovat jako nezávislý subjekt. Proběhlo její sloučení s firmami Vickers (kam patřila i značka Supermarine), Bristol a Hunting, čímž vznikl státní podnik BAC (British Aircraft Corporation). Samostatnost si tak uchovala jen společnost Hawker Siddeley, avšak i ta jen dočasně, protože v roce 1977 došlo ke sloučení podniku BAC a firem Hawker Siddeley a Scottish Aviation. Vznikla firma BAe (British Aerospace), jež pod novým názvem BAE Systems úspěšně funguje dodnes a představuje třetí největší zbrojní firmu na světě.

Poslední fáze studené války

Slučování leteckých firem úzce souviselo s krizí, ve které se britský letecký průmysl ocitl a která vyústila ve zrušení či zpoždění několika nadějných vývojových projektů. RAF a Royal Navy tak musely vsadit na americký stíhací letoun Phantom, který se na dvě dekády stal jejich nosným typem. Po vyřazení velkých letadlových nosičů zůstaly britskému námořnictvu pouze stroje s krátkým či svislým startem Harrier. Na základě původně útočného letounu poté vznikl palubní stíhač Sea Harrier FRS.1, který si plným právem získal ohromný respekt díky velkým úspěchům ve válce o Falklandy (1982), ale oproti předchozím schopnostem palubního letectva Royal Navy šlo o nepochybnou degradaci.

Britské letectvo mezitím řešilo požadavek na nový stíhací bombardér, který by dokázal nadzvukovou rychlostí proniknout silnou protivzdušnou obranou a udeřit na významné cíle. Z velice náročných specifikací se zrodil program Panavia Tornado, na kterém se podílelo i západní Německo a Itálie. Základní verze „Tornáda“ byla zavedena do výzbroje roku 1979 a o šest let později přibyla specifická britská verze jménem Tornado ADV (Air Defence Variant). 

Jak naznačuje název, šlo o přepadové stíhací letadlo určené ke střežení vzdušného prostoru, a tudíž nesoucí špičkový radar Foxhunter a náklad až osmi řízených střel, pomocí kterých mělo ničit zvláště sovětské bombardéry. Už v té době se ovšem začínaly rodit i první návrhy víceúčelového bojového letounu nové generace, k jehož vývoji se pak připojily další západní země. Coby kuriozitu lze dodat, že část dokumentace projektu Eurofighter (dnes Eurofighter Typhoon) získal SSSR, o což se údajně zasloužil i jeden v Německu působící mladý důstojník KGB, který se jmenoval Vladimir Vladimirovič Putin.

Delší studium není přínosem jen pro vzdělání a s ním spojené zaměstnání a finanční ohodnocení. Jak potvrzuje nový výzkum mezinárodního týmu odborníků, lidé, kteří déle chodí do školy, také déle žijí a jejich tělo stárne pomaleji. 

Daniel Belsky z americké Kolumbijské univerzity v New Yorku a jeho spolupracovníci analyzovali data, která zahrnovala celkem 3 101 lidí ze tří generací. „Už dlouho víme, že lidé s vyšším vzděláním žijí déle,“ vysvětluje motivace jejich výzkumu Belsky. „Stále ale tápeme v tom, čím je to vlastně způsobené.“

Škola zpomaluje stárnutí

Výsledky jejich analýz ukazují, že každé dva další roky školního vzdělávání zpomalují stárnutí zhruba o 2-3 procenta. Vědci k výzkumu využili data ze známé dlouhodobé studie Framingham Heart Study, která od roku 1848 sleduje kardiovaskulární kondici obyvatel města Framingham ve státě Massachusetts. Momentálně zahrnuje již třetí generaci účastníků. Řada z nich jsou příbuzní.

Badatelé znali příbuzenské vztahy mezi účastníky studii a díky tomu do jisté míry izolovali vliv vzdělání od genetiky a rodinného zázemí. K vyjádření stárnutí použili biologický věk, který je odvozený od množství chemických změn na DNA. Studii Belskyho týmu zveřejnil odborný časopis JAMA Network Open.

TIP: Výzkum potvrzuje: Pozdější začátek vyučování zlepšuje docházku a výsledky

Vědci rovněž upozorňují, že se ve výzkumu detailně nezabývali otázkou, co je vlastně příčinou pozorovaného vztahu mezi delším vzděláváním a delším životem. Autoři studie se přiklánějí k dřívějšímu vysvětlení, že lidé s vyšším vzděláním mají díky lepšímu zaměstnání přístup k lepší zdravotní péči i ke zdravějšímu životnímu stylu.

Čína buduje lunární satelitní komunikační síť. Nedávno se k ní připojil druhý satelit řady Čchüe-čchiao (Queqiao - Stračí most), jejíž název pochází z čínských folklórních příběhů. Letos 20. března (2024) odstartovala z čínského kosmodromu Wen-čchang na jihočínském ostrově Chaj-nan nosná raketa Dlouhý pochod 8-Y3, která vynesla sondu Čchüe-čchiao 2 na cestu k Měsíci.

K Luně sonda dorazila 24. března a přešla na prozatímní „parkovací dráhu.“ V těchto dnech by měla přejít na výrazně eliptickou stabilní oběžnou dráhu. Čchüe-čchiao 2 na ní oběhne Měsíc jednou za 24 pozemských hodin, přičemž se k jeho povrchu vždy přiblíží na vzdálenost 200 kilometrů a vzdálí až na 16 tisíc kilometrů.

Komunikace s odvrácenou stranou Luny

Lunární satelity Čchüe-čchiao 1 a 2 budou udržovat formaci, ve které budou provádět komunikační a navigační testy, včetně laserových měření vzdáleností k povrchu Luny a mikrovlnných měření mezi satelity na oběžné dráze. Zásadním úkolem satelitů Čchüe-čchiao je přenos komunikace mezi pozemním řídícím střediskem a čínskými zařízeními na odvrácené straně Luny a u lunárního jižního pólu.

Satelit Čchüe-čchiao 2 bude testovat přenos komunikace mezi Zemí a čínskou misí na odvrácené straně Čchang-e 4, ke které by se měla ještě letos na jaře (2024) připojit další čínská mise Čchang-e 6. Pokud uspěje, měla by poprvé v historii dopravit na Zemi vzorky z odvrácené strany Měsíce.

TIP: Čínský mikrosatelit poslal úchvatné snímky z oběžné dráhy Měsíce

Čchüe-čchiao 2 je vybavený velkou parabolickou anténou o průměru 4,2 metrů, která umožňuje intenzivní rádiovou komunikaci a přenos dat z lunárních zařízení zpět na Zemi rychlostí až 5 Mbit/s. Satelit má rovněž na palubě řadu vědeckých přístrojů, včetně kamer pro oblast extrémního ultrafialového záření nebo testovaných komponent pro budoucí teleskopické pole radioteleskopů na orbitě Měsíce.

Rod Oderských z Lideřova (neboli Ludéřova) ve svém erbu dlouhá léta pyšně nosil mlýnské kolo. O tom, jak je s rodem tento znak svázán, existují různé zkazky. O třech z nich si povíme. 

Praotec mlynářů 

První a také nejmytičtější legenda praví, že erb je stár jako mlýny samy. A to z žádného jiného důvodu, než že mlýn vymyslel právě předek Oderských. Samozřejmě že představa praotce Odry coby jakéhosi mlýnského Da Vinciho je romantickou smyšlenkou. Je přece dobře známo, že mlýny pochází od Sikulů (tedy ne Šikulů, ani Slováků, ale prapůvodních Maďarů), kterým je darovala bohyně Ceres. Tato patronka plodnosti a úrody je naučila pěstovat obilí, a pokud měli někdy postoupit až k pečení chleba, musela jim dát i způsob, jak si s obilím poradit, to dá rozum. 

Druhý příběh nás zavede na Moravu do doby, kdy ještě žádná Morava nebyla a jejími luhy a háji se proháněly cizí kmeny. Do této divoké krajiny dorazili Slované, a protože byli sice povahy mírné, nikoliv však holubičí, domorodci se před nimi rozprchli na všechny světové strany. Jen jediný zůstal, nebojácný mlynář, přesvědčený o tom, že „žrát se bude vždycky“, a jeho řemeslo tudíž bude potřebné starým i novým sousedům. 

Kníže Slovanů byl rozumný muž, a tak odvážného „domorodce“ nerozštípal sekerou, ale vida, jakou má neohroženou povahu, učinil ho správcem nad všemi mlýny v kraji. Ostatně, o schopné vedoucí je taky nouze, no ne? A aby to bylo se vší parádou, dal mlynáři vlastní erb s vyobrazením mlýnského kola – právě takový, jakým se později honosili Oderští. Inu, drzé čelo lepší než poplužní dvůr.

Rukama zastavil kolo 

Třetí legenda se obloukem vrací k neohroženosti reků a hrdinským skutkům, za které mají správně knížata udělovat erby a tituly – a ne za to, že někdo prostě dělá jen svoji práci. Tentokrát bychom našli předka Oderských mezi knížecí družinou. Slul coby znamenitý silák, a když na svém postupu panenskými lesy Olomoucka dorazil s knížetem a jeho družinou k osamělému mlýnu, praotec Oder se rozhodl, že všem ukáže! A ukázal. 

Seskočil z koně a prackama jako duby uchopil palečné kolo. Abyste měli představu, to je to největší kolo v mlýnských převodech. A jak za to kolo zabral, zastavil celý mlýn. Pomiňme, že to pravděpodobně bylo spíše ke škodě než k užitku. Kníže, ohromený takovým výkonem, dal ono kolo na památku rekovi i jeho potomkům do znaku. Chlapa schopného podobných kousků, navíc zřetelně nedomýšlejícího důsledky, je přece lepší mít zavázaného než naštvaného…

V posledních desetiletích zažívá Egypt populační explozi, na kterou není připravený – ekonomicky ani sociálně. Ačkoliv jeho území zahrnuje přes milion kilometrů čtverečních, 96 % této ohromné rozlohy zaujímá nehostinná poušť. Sto devět milionů lidí se tak tísní v úrodném pásu, který obepíná pobřeží Středozemního moře a řeku Nil s její deltou.

Přírůstek obyvatel byl už ve 20. století natolik zásadní, že počínaje rokem 1964 zahájila vláda rozsáhlý vzdělávací program na téma plánování rodiny. Pravdou totiž zůstává, že zhruba třetina egyptských žen neumí číst a psát. Mají tudíž zároveň jen velmi omezené povědomí o antikoncepci a relativně vysokou porodnost podporují i kulturní zvyky. Značná část populace pak žije pod hranicí chudoby a o stárnoucí rodiče pečují právě děti. 

Kampaň zaznamenala jistý úspěch: Zatímco v roce 2014 připadalo na každou Egypťanku statisticky 3,5 dítěte, k roku 2021 číslo kleslo na 2,85. Stále to však znamená, že v zemi ročně přibude 2,2 milionu obyvatel. Pokud by daný trend pokračoval, žilo by tam v roce 2030 celkem 119 milionů lidí, a v polovině století dokonce 165 milionů.

Vláda se sice zatím nehodlá uchylovat k podobně drastickým opatřením, jaká kdysi zavedla Čína, nicméně zlepšení situace si vyžádá vznik nových ekonomických příležitostí, zvýšení hrubého domácího produktu a také vytvoření místa k životu pro mladé lidi. Pokud se popsané problémy nepodaří v nejbližších dekádách vyřešit, čekají klíčový stát Blízkého východu zásadní otřesy. 

Sahara pod vodou

V egyptském „zeleném pásu“ stoupá hustota zalidnění nad dva tisíce obyvatel na kilometr čtvereční a Káhira pak představuje naprostý extrém, kde na každém kilometru čtverečním žije přes 19 tisíc lidí (pro srovnání v Praze žije zhruba 2 700 obyvatel/km²). V Egyptě tedy bez nadsázky dochází prostor. Podle urbanistických studií se může výhledem na park či zahradu kochat asi jen pětina tamní smetánky, zatímco zbytek je odsouzený k životu v betonové džungli, která pokrývá každý dostupný kus půdy. Hledají se proto řešení, přičemž nejefektivnější z nich spočívá v zavlažení pouště a vytvoření rozlehlé oázy v místě tzv. Kattarské prolákliny.

Oblast o souhrnné rozloze Jihočeského a Středočeského kraje se nachází v srdci guvernorátu Matrúh a v průměru spočívá asi 60 m pod hladinou moře, zatímco v nejnižších místech jde až o dvojnásobek. Tudíž by tam samospádem mohla téct voda, čehož si lidé všimli už na konci 19. století. Francouzský geograf François Élie Roudaire spolu s diplomatem Ferdinandem de Lessepsem podporovali myšlenku zaplavení uvedených částí africké pouště již v roce 1874 a údajně tím inspirovali i Julese Vernea při psaní románu Zatopená Sahara. Berlínský zeměpisec Albrecht Penck zas o využití prolákliny mluvil ve spojení se stavbou vodních elektráren.

Ve jménu klidu a míru

John Ball se v roce 1927 pustil do prvních podrobnějších propočtů množství vody, které by do Kattary muselo přitékat, aby se nestíhala odpařovat. O třicet let později pak dokonce CIA navrhovala prezidentovi Dwightu D. Eisenhowerovi zaplavení prolákliny coby možný způsob, jak přinést na Blízký východ mír: Nová laguna by ovlivnila podnebí v oblasti, vznikly by díky ní četné pracovní příležitosti, a hlavně by tehdejšího egyptského prezidenta Gamála Násira odvedla od koketování se Sovětským svazem. Ani v 50. letech však ještě technologie nepokročily natolik, aby se dal podobně masivní projekt uskutečnit.

Dokonce i studie z roku 1975, pod niž se podepsal Friedrich Bassler spolupracující s developerskými společnostmi, nakonec dospěla k závěru, že by zaplavení prolákliny znamenalo víc potíží než přínosů. Výzkum předpokládal její propojení se Středozemním mořem prostřednictvím kanálu, načež by ji přitékající voda zalila do výšky 60 m pod úrovní mořské hladiny. Kompletní naplnění rezervoáru mělo trvat deset let a následně by odpařováním neustále vznikalo místo pro přísun nové vody, čímž by se zajistil konstantní průtok. Kanálem by navíc mohly do jezera proplouvat lodě a vyrostly by na něm i vodní elektrárny.

Atomové řešení

Studie však opomínala fakt, že by po vypařené tekutině zůstávalo množství soli a její koncentrace by v proláklině rostla. Pro výzkum hrála klíčovou roli produkce elektřiny, která mohla podle tehdejších prognóz dosáhnout až 5 800 MW, tedy více než dvojnásobku výkonu Temelína. Iniciativu nakonec opět zbrzdil rozpočet – ale také přítomnost nevybuchlé munice z druhé světové války, jež by se musela pečlivě odstranit. Jako ideální řešení proto Bassler navrhoval „kopat“ atomovými bombami: Podle jeho propočtů by bylo zapotřebí 213 pum, každá stonásobně silnější než ta, kterou v roce 1945 shodily Spojené státy na Hirošimu a Nagasaki. Předtím by se ovšem muselo evakuovat nejméně 25 tisíc lidí, otřesy by narušily okolní krajinu a zřejmě by rovněž zhoršily pobřežní erozi. Egyptská vláda proto nukleární variantu odmítla a projekt skončil v propadlišti dějin. 

O 50 let později jsme se nicméně technologicky výrazně posunuli a nejnovější studie naznačují, že máme k realizaci ambiciózního plánu blíž než kdykoliv předtím. Pokud by se hladina vzniklého rezervoáru vyrovnala se Středozemním mořem, měl by rozlohu přibližně 12 100 km². Teploty v oblasti se aktuálně pohybují mezi 35 °C v létě a 20 °C během zimy, zatímco míra odpařování fluktuuje kolem 1,8 mm denně v lednu a 7,9 mm v letních měsících. Srážky pak začátkem roku dosahují zhruba 5 mm, zatímco již v dubnu klesají pod 1 mm. Jestliže by se hladina denně odpařovala o 5 mm, musel by dle propočtů systémového architekta Rogera Arnolda takové ztráty kompenzovat kanál široký alespoň 15 m a v závislosti na poloze dlouhý 50–80 km. 

Sůl musí pryč

Inženýr Pavel Konečný naopak pracuje s alternativou zahrnující větší počet tunelů, každý o průměru 3,6 m a s průtokem zhruba 70 000 l za sekundu. Zároveň počítá s tím, že by voda v proláklině neměla být slaná, takže by se někde po cestě mezi mořem a vznikajícím jezerem musela odsolit. Aby byl popsaný proces maximálně udržitelný, měla by jej pohánět energie z přilehlých vodních elektráren a solárních panelů.

V roce 2020 Konečnému vyšlo, že by vyhloubení jednoho tunelu a jeho osazení pumpami, vodní i solární elektrárnou a odsolovacím zařízením stálo zhruba 500 milionů dolarů. Aby se vyrovnalo odpařování, muselo by takových spojnic vzniknout nejméně deset. Celkový počet tunelů by však závisel na využití alternativních prostředků, jimiž by se dala vodní plocha částečně zakrýt (viz Plasty proti slunci). Minimální částka na realizaci plánu se tak podle Konečného pohybuje kolem pěti miliard dolarů. Problém spočívá v tom, že se podobné mamutí projekty téměř nikdy nepodaří dokončit včas ani v původním rozpočtu: Například budování obřích přehrad se v průměru prodraží o 57 %. Jezero by se přitom plnilo pozvolna a cílové rozlohy by dosáhlo asi za 20 let.

Drahé? Možná ne

Představuje pět miliard dolarů příliš vysokou investici? Možná ne. Egyptská vláda se zavázala do 25 let vybudovat hned 45 nových měst, jež by mohla pojmout až 40 milionů lidí. Jedná se o megalomanský projekt, ale podle všeho nejde o pouhá slova do větru: Tzv. Nové administrativní hlavní město, kam by se měly přestěhovat vládní úřady, v současností vzniká 45 km východně od Káhiry. Mělo by být přitažlivé, chytře navržené, zelené a stát se domovem šesti milionů obyvatel. Podle statistik egyptského ministerstva rozvoje už si projekt vyžádal 40 miliard dolarů. A neměl by zůstat jediný – podél Nilu mají vyrůst sídla jako Nový Luxor či Nová Mansúra.

Ve světle popsaných investic se vytvoření kattarského jezera nezdá tak nereálné, už proto, že by vznikla zcela nová oblast vhodná k výstavbě. Velká vodní plocha by ovlivnila i podnebí: Vypařování by v regionu vedlo k četnějším srážkám, zatímco pozvolné zahřívání nádrže přes den a chladnutí v noci by zas mírnilo teplotní výkyvy. Dle klimatologů by mohla průměrná teplota v přilehlých lokalitách klesnout o 3–5 °C. Projekt tak v současnosti působí slibněji než kdy dřív, nicméně oficiální plány na jeho uskutečnění zatím neexistují.