Kinematické úvahy prováděné hluboko ve 20. století ukázaly, že lze v galaxiích nalézt zjevný nesoulad mezi rozložením svítící hmoty a gravitačním působením, které by mu odpovídalo. Rozpor se podařilo dobře popsat zejména ve věci tzv. rotačních křivek, tedy závislosti rotační rychlosti na vzdálenosti od středu galaxie. Pozorovanému rozložení látky by odpovídala klesající rotační křivka, ta však podle nezávislých měření zůstávala se vzdáleností od centra hvězdného ostrova víceméně konstantní. 

Zdálo se tedy, že se ve vnějších částech spirálních galaxií vyskytuje gravitačně působící substance, jež není vidět v žádném oboru elektromagnetického záření. Začalo se mluvit o temné hmotě, česky též o skryté látce. Dosud není zcela jasné, co tvoří její podstatu a zda záhadná materie vůbec existuje. Každopádně se popsaný efekt nejvýrazněji projevuje v okrajových částech hvězdných ostrovů, v tzv. galaktickém halu.

Rajčata jsou doslova nabitá antioxidanty, vitamíny a dalšími prospěšnými látkami. Odborníci americké Cornellovy univerzity navíc nedávno zjistili, že dvě z těchto látek mají významný účinek na nebezpečné bakteriální patogeny – původce břišního tyfu.

Břišní tyfus vyvolávají bakterie Salmonella typhi. Tato choroba si i v dnešní moderní době každoročně vyžádá okolo 600 tisíc lidských životů a mezi nejohroženější patří děti. Infekci břišního tyfu sice lze léčit antibiotiky, ta ale nemusejí být vždy dostupná a co je ještě horší, postupně se objevují rezistentní kmeny břišního tyfu. V roce 2016 se objevila první rozsáhlá epidemie rezistentního břišního tyfu, která řádila v Pákistánu. 

Antimikrobiální zázrak

Mikrobioložka Jeongmin Songová a její kolegové se v nové studii rozhodli zjistit, zda by proti tomuto patogenu mohla fungovat šťáva z rajčat. Experimenty ukázaly, že rajčatová šťáva spolehlivě ničí laboratorní kultury salmonel břišního tyfu. Není to způsobené kyselostí rajčatové šťávy, ale obsahovými látkami, které mají výrazně antibakteriální účinky. Výsledky zajímavého výzkumu uveřejnil odborný časopis Microbiology Spectrum.

Vědci prohledali genom rajčete a vystopovali v něm geny pro dva antimikrobiální peptidy, které potlačují růst salmonel břišního tyfu. Tyto šikovné peptidy dokonce zabíjejí salmonely, které jsou rezistentní vůči ciprofloxacinu, antibiotiku, které je hlavním lékem, používaným při léčbě břišního tyfu. 

TIP: Vědci varují: Dávný nepřítel břišní tyfus opět zvedá hlavu

Další experimenty ukázaly, že tyto peptidy likvidují i jiné typy salmonel, které vyvolávají otravy z jídla. Jak se zdá, rajčata jsou dobrou prevencí proti podobným chorobám. Autoři studie ale zároveň upozorňují, že nejlepší obranou nejen proti břišnímu tyfu je vyvážená a pestrá strava a dodržování hygienických zásad.

Ne všechny organismy jsou proti následkům klimatické proměny bezbranné: Novým podmínkám se přizpůsobí změnou chování, přesunem do jiné lokality či tělesnou adaptací – kupříkladu prodlužováním zobáku či uší, které usnadňují odvod přebytečného tepla. Řada živočichů a rostlin však není dostatečně pružná, přičemž někteří si na nové podmínky nezvyknou nebo se do příznivějších oblastí nepřesunou dost rychle. V migraci jim mohou bránit různé překážky, a to nejen ty přirozené jako řeky, pouště či pohoří, ale také umělé v podobě dálnic a městských aglomerací. 

Vinou lidské činnosti zkrátka došlo k tzv. fragmentaci krajiny, která se rozdělila na izolované ostrovy. Mezi nimi pak nevedou žádné spojnice, po nichž by se dalo dostat do bezpečí. 

Velký návrat vlka

Mnoho druhů se tak ocitá v pasti a některým už nedovedeme pomoct. Podle řady vědců se dokonce nacházíme na pokraji dalšího velkého vymírání (viz Pět plus jedna). Ztráta organismů přitom znamená tragédii nejen proto, že je naše planeta zase o kus méně barevná, ale může mít i zásadní vliv na stabilitu ekosystémů – což obratem dopadá také na člověka. Je tedy v našem zájmu snažit se následky vlastního jednání co nejvíc omezit, případně ohrožené tvory chránit.

K důležitým, byť časově i finančně náročným nástrojům ochrany přírody patří tzv. translokace, tedy přesuny zprostředkované člověkem. Popsaný postup dává smysl třeba při návratu druhů do míst, kde se historicky vyskytovaly, ale později z různých důvodů zmizely. Klasický příklad nabízí navrácení neboli reintrodukce vlků do Yellowstonského národního parku, který zmíněné šelmy kdysi obývaly, avšak kvůli nadměrnému lovu z něj ve 20. letech minulého století vymizely. Když se vlci o sedmdesát let později vrátili, začali takřka okamžitě regulovat přemnožené býložravce a pozitivně se podepsali na fungování celého tamního ekosystému.

Navracení druhů do oblastí, kde již v minulosti žily, či přesouvání jedinců do jiných lokalit, aby posílili či geneticky obohatili místní populace nepatří mezi příliš kontroverzní přístupy. Zato o další translokační metodě se to rozhodně říct nedá: Tzv. asistovaná migrace či kolonizace totiž dává vzpomenout na žalostné zkušenosti s rostlinami a živočichy zavlečenými na nová území, kde následně napáchali nesmírné škody. Od reintrodukce se asistovaná migrace liší v tom, že se druhy nevracejí do svých někdejších lokalit, ale vysazují se na vhodných místech, kde nikdy předtím nežily a kam by se vlastními silami nedostaly.

Přesaďte je na sever!

Myšlenka asistované migrace se sice poprvé objevila už v 80. letech minulého století, avšak její zavádění do ochranářské praxe naráží na značný odpor – a nutno dodat, že oprávněně. Dosud se aplikovala pouze v desítkách případů a v naprosté většině se jednalo o kontrolované pokusy malého rozsahu, jež měly zodpovědět základní otázky ohledně efektivity a bezpečnosti. Nejčastěji se takto navíc přesouvaly rostliny.

Coby skutečný nástroj ochrany přírody se asistovaná migrace zatím zkoušela jen párkrát. Příklad skýtá kriticky ohrožený šácholan Manglietia longipedunculata, rostoucí v jižní Číně. Ochranáři keř vysadili zhruba dvě stě kilometrů severně od jeho původní lokace, protože předpokládali, že bude v novém prostředí lépe čelit následkům globálního oteplování. Dlužno dodat, že po pěti letech od zahájení pokusu si dřevina vedla poměrně dobře, i když ne tak jako v domácím prostředí. Další příklad pochází ze severní Anglie a týká se dvou motýlů, okáče bojínkového (Melanargia galathea) a soumračníka metlicového (Thymelicus sylvestris). Vědci je rovněž přesunuli do desítky kilometrů vzdálených oblastí, vybraných na základě teplotních předpovědí – a oběma se tam podle všeho daří.

Méně slunce, více vláhy

O jednom z nejnovějších pokusů na poli asistované migrace nedávno informoval časopis Nature: Experiment se týkal malé, nenápadné, a především kriticky ohrožené želvy krátkokrčky hnědavé (Pseudemydura umbrina), jež se vyskytuje pouze ve dvou chráněných mokřadech na jihozápadě Austrálie. Odhaduje se, že ve volné přírodě žije méně než sedmdesát dospělých jedinců. Vinou rostoucích teplot a ubývajících srážek jejich domácí prostředí vysychá, a pokud mají mít šanci na přežití, budeme jej muset zachránit – pravděpodobně asistovanou migrací.

V roce 2022 vědci pod vedením herpetoložky Nicki Mitchellové z University of Western Australia vybrali 41 mladých želviček odchovaných v zajetí, na krunýř jim nalepili drobné vysílače a vypustili je v národním parku asi 330 kilometrů jižně od jejich „rodiště“. Z dosavadních výsledků vyplývá, že se krátkokrčky v novém domově méně sluní a rostou pomaleji, což může být dáno větším množstvím srážek v oblasti. Zatím se nicméně zdá, že by mohla asistovaná migrace v případě zmíněných želv fungovat, a vzhledem k jejich způsobu života ani nehrozí příliš velké riziko, že by se staly invazním druhem.

Na horách i v nížinách

Dalším kandidátem na asistovanou migraci je vakoplch trpasličí (Burramys parvus), který obývá pouze malou oblast vysoko v Australských Alpách. Drobný vačnatec obvykle přečkává zimu v hibernaci pod sněhem, kvůli oteplování se však bílá pokrývka tenčí a zároveň na horách ubývá hmyzu, jímž by se mohl vakoplch živit. Fosilie přitom naznačují, že jeho předci žili před miliony let v nížinných tropických deštných lesích. Vědci proto v roce 2022 přesunuli čtrnáct vačnatců do oploceného zařízení uzpůsobeného tak, aby imitovalo jejich horský domov: Živočichové se tam následně začali rozmnožovat a vedlo se jim dobře. Počítá se přitom s dalšími translokacemi do vyhrazených útočišť s cílem zjistit, co budou vačnatci konzumovat a jaká případná rizika by se s jejich vypuštěním do volné přírody pojila.

Není pochyb, že zejména s prohlubující se klimatickou změnou bude podobných experimentů přibývat, a pro některé druhy půjde dost možná o jedinou šanci na přežití. Dá se proto předpokládat, že se z asistované migrace časem stane regulérní, přesto nadále kontroverzní a zřejmě jen okrajově využívaný nástroj ochrany přírody. V první řadě je totiž nutné vybírat pouze druhy, u nichž nehrozí, že se na nové adrese začnou invazně šířit – což celkový výběr značně zúží, a především si to vyžádá množství pokusů podobných těm popsaným.

Napravujeme škody?

Díky bohaté historii biologických invazí (viz Ostrov hadů) také víme, že zdaleka ne všechna rizika lze předem odhadnout. Žádný projekt zahrnující asistovanou migraci tudíž nebude možné považovat za stoprocentně bezpečný a vždy bude potřeba pečlivě zvážit veškerá pro a proti. Vedle nebezpečí, že se druh stane invazním, mohou nově příchozí ohrožovat starousedlíky i nemocemi či parazity, proti nimž nebudou mít původní obyvatelé žádnou ochranu.

Pro někoho bude také asistovaná migrace znamenat až příliš velký zásah do běhu přírody. Zde lze nicméně namítnout, že jde spíš jen o napravování, či přinejmenším zmírňování škod napáchaných člověkem. Přesto je zřejmé, že by měla asistovaná migrace představovat až poslední možnost, vyhrazenou pro druhy na samém okraji propasti. Coby lidstvo bychom měli dělat vše pro to, abychom se k ní vůbec nemuseli uchylovat. 

Slunce prochází přibližně jedenáctiletým cyklem aktivity, který těsně souvisí s kolísáním jeho magnetického pole. Během tohoto v pořadí již 25. zaznamenaného cyklu (první pozorování pocházejí z roku 1700) se mění počet a velikost slunečních skvrn i slunečních erupcí a výronů koronální hmoty. V závislosti na aktuální fázi tohoto cyklu bývá naše mateřská hvězda naše klidná – během tzv. solárního minima na počátku a konci jedenáctiletého cyklu, zatímco v době solárního maxima bouří a zalévá Sluneční soustavu množstvím záření.

Letošní rok má být vrcholem solárního maxima a lze tedy předpokládat zvýšenou aktivitu Slunce. Častěji tak zřejmě budou k vidění fascinující polární záře (i v nižších zeměpisných šířkách), čekat ale můžeme i výpadky rádiového spojení a poruchy satelitů. Podle modelů Centra pro předpovídání vesmírného počasí by Slunce mělo dosáhnout maxima aktivity svého cyklu mezi letošním lednem a říjnem. Intenzivní aktivita by ale měla vydržet až do poloviny roku 2025, s možným přesahem i do roku 2026.

Co předvede Slunce?

Předpovídat chování Slunce je nesmírně složité, nicméně na základě dosavadního chování naší mateřské hvězdy, vědci předpokládají, že současné maximum by se mohlo řadit spíše do průměru nebo lehčího dlouhodobého podprůměru. I tak by ale mělo jít o nejvýraznější aktivitu za posledních 20 let.

Během posledních 24 slunečních cyklů bylo na naší hvězdě v době jejího maxima zaznamenáno v průměru 179 slunečních skvrn měsíčně. Při posledním maximu v dubnu 2014 to bylo jen 114 skvrn, což tento cyklus řadí mezi nejslabší za posledních sto let. Aktuální předpověď počítá s 135 až 174 skvrnami měsíčně, což je mírně pod dlouhodobým průměrem.

Kromě intenzivnějších polárních září se podle vědců můžeme dočkat i častějších výpadků rádiového a GPS signálu. Zda se v průběhu letošního maxima objeví i silná bouře, která by mohla přinést výraznější škody, nezáleží podle vědců jen na počtu skvrn, ale i na jejich provázanosti. Podle dosavadního chování Slunce jsou vyhlídky v tomto směru „spíše optimistické“ a silnější bouře podobné té halloweenské z roku 2003 bychom se dočkat mohli.

TIP: Aktivita Slunce se díky radioaktivnímu uhlíku zapsala do letokruhů stromů

Podle Scotta McIntoshe z Národního centra pro výzkum atmosféry je ze statistického hlediska výskyt bouří kategorie G4 a G5 v době slunečního maxima běžný. Mnoho největších bouří, které v minulosti zasáhly Zemi, ale podle něj přišlo paradoxně mimo dobu solárního maxima.

V roce 2021 byla v hrobě u města Odense, které se nachází na dánském ostrově Fyn, objevena železná čepel, jejíž stáří odborníci odhadli asi na 2 tisíce let. Takový nález je cenný už sám o sobě. V tomto případě je ale přibližně osm centimetrů dlouhá čepel z popsána runami, které patří k nejstarším objeveným na území Dánska.

Runy tvoří nápis, jehož znění je zřejmě „hirila“. V jazyce lidí doby kamenné, kteří obývali danou oblast mezi lety 500 před naším letopočtem až 400 našeho letopočtu, to znamenalo „malý meč". Podle Jakoba Bondeho, kurátora Muzea v Odense, kde je nalezená čepel uložená, může nápis znamenat jméno nože, ale i jméno jeho majitele.

Zpráva z dávných časů

Podle Bondeho sice nevíme o majitele onoho nože mnoho, z nápisu na noži je ale možné soudit, že byl vysoce postaveným členem tehdejší společnosti. „Runový nápis je jako zpráva z dávných časů,“ popisuje Bonde. „Když ho vidíte, téměř jako byste slyšeli hlasy tehdejších lidí.“

Prastarý nápis přitom vědci objevili náhodou. Nalezená čepel nejprve strávila dva roky v depozitáři muzea a teprve nedávno se k ní vrátili odborníci, aby ji vyčistili a zakonzervovali. Během práce na čepeli si všimli, že je z jedné strany zdobená ornamenty. Další výzkum pak na druhé straně čepele odhalil zmíněný runový nápis. Podle Bondeho šlo nejspíše o pohřební výbavu.

TIP: Výjimečný objev: Amatérští archeologové našli v Norsku dva kusy jednoho meče

Společně s čepelí byl v hrobě nalezen i keramický džbán se třemi bronzovými brožemi, jejichž styl odpovídá době kolem roku 150 našeho letopočtu. Zmíněné ornamenty na čepeli připomínají tvorbu z území Římské říše. Lidé na ostrově Fyn tehdy žili relativně blízko k hranicím Římské říše, a jak se zdá, byli silně ovlivněni římskou kulturou.

Na podzim 1914 přesídlil do Německa bývalý britský diplomat Roger Casement, jenž v minulosti proslul informováním veřejnosti o utlačování domorodého obyvatelstva v Belgickém Kongu či bojem za práva peruánských indiánů. Krátce před první světovou válkou navázal styky s irským podzemním hnutím a po vypuknutí konfliktu agitoval pro jeho věc ve Spojených státech.

Hoďte to na námořníky

Irský revolucionář záhy navázal styky s německými zpravodajci, kteří jej doporučili Berlínu. Už v roce 1915 mohl Casement zformovat z válečných zajatců irského původu brigádu v počtu 2 000 mužů, jenže velení císařské armády vůči ní zaujalo velmi zdrženlivý postoj a nakonec ji rozpustilo. Po čase se vilémovští agenti v USA doslechli o přípravách povstání v Irsku a generální štáb požádal admiralitu, zda by mohla rebelům pomoci.

Výsledkem žádosti byla analýza plná připomínek vůči poněkud amatérským představám pozemní armády. Námořníci generálům museli kulantně vysvětlit, že britská blokáda Severního moře znemožňuje vyslat do Irska vojenský kontingent na hladinových lodích. Ponorky sice u irského pobřeží operovaly běžně, jenže do jejich útrob se kromě posádek při nejlepší vůli vešlo už jen pár mužů navíc. V úvahu ale přicházela materiální pomoc. K tomu mohla posloužit některá ze zajatých britských rybářských lodí s irskou dobrovolnickou posádkou. Takové plavidlo mohlo blokádou nepochybně snadno proklouznout, jistá potíž ale spočívala v nevelkých rozměrech lodí, které by moc zbraní nepobraly. Další problém tkvěl v mizerném spojení německého a povstaleckého velení přímo v Irsku – vše se dost nepružně dojednávalo přes rezidenty ve Spojených státech.

Zbraně místo dřeva

Věci se hnuly vpřed až v únoru 1916, kdy o chystaném povstání dorazily do Berlína podrobnější zprávy. Na scéně se opět objevil Casement, který tvrdil, že má spojení s Irskem, a ochotně nabídl svou pomoc s doručením zbraní. V polovině března se sešli zástupci námořních štábů se zpravodajci a společně ukuli jednoduchý plán. Přepravu rybářskou lodí zavrhli a místo toho zvolili menší norský parník Castro, na začátku války zabavený v Hamburku, jenž později zásoboval vojska na východní frontě pod jménem Libau. 

Plavidlo prošlo maskovacími úpravami, které mu dodaly vzhled sesterského plavidla Aud. Boky trupu ozdobily norské kříže, posádka – kvůli nedostatku Irů složená z Němců – obdržela norské doklady a kapitán falešné dokumenty prokazující, že loď veze z norského Bergenu dřevo do Janova v Itálii. Do nákladových prostor se vešlo 20 000 ruských pušek Mosin ukořistěných na východní frontě, 10 kulometů, střelivo, 400 kg výbušnin i maskovací náklad dřeva. 

Velení dostal kapitán obchodního loďstva Karl Spindler a 9. dubna 1916 loď zamířila z Warnemünde do Fenit Harbouru (dnes součást města Tralee) v jihozápadním Irsku. Libau nenesla žádnou dělovou výzbroj a – stejně jako většina tehdejších menších nákladních lodí – ani vysílačku.

Nečekaně hladká cesta

Roger Casement se hodlal irského povstání aktivně účastnit a pro jeho dopravu admiralita vyčlenila ponorku U-20, jež se „proslavila“ potopením osobního parníku Lusitania. Po vyplutí z Wilhelmshavenu však podmořskému člunu selhaly stroje, takže se jen stěží dobelhal na ostrov Helgoland. Tam cestující vyzvedla U-19 a 15. dubna Casement konečně zamířil k Irsku. 

Mezitím se Libau/Aud snažila vyhnout britské blokádě Severního moře. Plula podél norského pobřeží na sever a teprve na úrovni Islandu změnila kurs na jih. Na cestě sice potkala britský pomocný křižník, avšak kamufláž zafungovala na jedničku a Britové se s kontrolou „norského“ plavidla ani neobtěžovali.

U irských břehů ale Libau vplula do prudké bouře, během níž musela jít přes palubu část falešného nákladu. Kapitán Spindler přesto úkol splnil, když se v zátoce Tralee objevil přesně podle předpokladů 20. dubna odpoledne – tedy čtyři dny před vypuknutím velikonočního povstání. A právě tehdy se vyskytly nečekané potíže způsobené neohrabaným spojením přes agenty ve Spojených státech. Ačkoli z U-19 se ve stejné oblasti na gumovém člunu Casement vylodil už o den dřív, spojení s irským podzemním hnutím se nezdařilo.

Blamáž v zátoce Tralee

To ovšem neznamenalo, že by Irové na dodávku nečekali. V pobřežním úkrytu čekal jeden z revolucionářů, jenže vůbec netušil, jak má německá loď vypadat. Navíc měl informace, že se neobjeví před 23. dubnem, a tak Libau křižující v zátoce Tralee sice viděl, ale považoval ji za past. V té době už ale měli Britové pohotovost. Patrně na základě informací zpravodajské služby zadrželi Casementa v ruinách pevnosti McKenna (dnes Casementova tvrz) už několik hodin po přistání. O tom nikdo na Libau samozřejmě nevěděl, avšak když se na obzoru objevila strážní loď Setter II., kapitán Spindler pochopil, že je zle. Z komínů se vyvalila oblaka dýmu, kotle zahučely a Libau plnou parou zamířila na volné moře.

Jenže tam hlídkovaly další tři válečné lodě, které vyšší rychlostí a po šestihodinové honičce protivníka dostihly. S prohlídkou podezřelé lodě se nikdo nenamáhal, kapitán Spindler jen dostal pokyn, aby následoval minonosnou šalupu Bluebell do Corku. Jenže Spindler nechtěl náklad zbraní Britům jen tak darovat. Námořníci v trupu rozmístili malé časované nálože, po jejichž výbuchu loď klesla na dno. Posádka unikla na záchranných člunech, a přestože Britové mohli Němce s klidem považovat za špiony či sabotéry a po rychlém soudu je popravit, zachovali gentlemanské dekorum a námořníci strávili zbytek války v zajateckém táboře. 

Většina se se svým osudem smířila, o to intenzivnější činnost ale vyvíjel kapitán Spindler. V dopisech sestře kódoval různé informace, potom se pokusil o útěk letadlem, aby byl ze zdravotních důvodů v dubnu 1918 konečně repatriován. A velikonoční povstání? 

Trvalo šest dní a britská armáda je utopila v krvi. Roger Casement skončil před soudem, a i když o shovívavost žádali například slavní spisovatelé Arthur Conan Doyle či G. B. Shaw, irský revolucionář byl zbaven titulů a za velezradu odsouzen k smrti. V roce 1965 britská vláda povolila převoz jeho ostatků do Irska, kde se uskutečnil velkolepý státní pohřeb. 

První dochovaná fotografie vznikla v roce 1826: Vytvořil ji francouzský vynálezce Joseph Nicéphore Niépce a zachytil na ní pohled ze svého okna. Jeho syn pak spolupracoval s Louisem Daguerrem na vynálezu daguerrotypie, jež se stala první praktickou metodou fotografování. Roku 1838 potom Daguerre zvěčnil pařížský Boulevard du Temple, kde si muž stojící v popředí nechává vyčistit boty – a všeobecně se má za to, že jde o nejstarší dochovanou fotografii lidské postavy. 

Jiné zajímavé prvenství náleží americkému obuvníkovi Johnu Adamsovi: V roce 1845 totiž pózoval pro daguerrotypický portrét u příležitosti svých stých narozenin, a považuje se tedy za nejdříve narozeného člověka, který byl fotografován živý.

V letech 1933–1934 se americké Chicago stalo dějištěm světové výstavy – mezinárodního veletrhu nebývalých rozměrů, který přitáhl zájemce o poslední výkřiky průmyslu či kultury z celé zeměkoule. Shodou okolností právě v té době vyrostla nedaleko jeho hlavních kulis budova, jež se svým kuriózním účelem mohla směle měřit s atrakcemi monstrózní akce. S fasádou v barvách americké trikolóry sice na první pohled připomínala standardní muzeum a v interiéru skutečně stály obdélníkové vitríny s exponáty, ovšem jejich obsah už zdaleka nepatřil do kategorie „běžné“.

Uvnitř skleněných stěn se totiž nenacházely historické artefakty, ale něco daleko cennějšího: novorozenci, kteří přišli na svět předčasně, a namísto v kolébce tak své první dny na tomto světě trávili v inkubátorech. Ty se tehdy v porodnictví používaly teprve krátce, a není tedy divu, že se našlo množství zvědavců ochotných zaplatit požadovaných 25 centů, aby si takový unikát mohli prohlédnout na vlastní oči.

Inkubátorový lékař

Děti umístěné v chicagském zařízení byly tak drobné, že se na ně nedalo sehnat oblečení v konvenčních velikostech, a zdravotní sestry je proto oblékaly do oděvů určených pro panenky. Kromě šesti ošetřovatelek zaměstnávalo prazvláštní muzeum ještě dvě kojné, přičemž na jejich práci dohlížela dvojice lékařů: chicagský pediatr Julius Hess a porodník Martin Couney. Oba jsou dnes považovaní za pionýry v oboru neonatologie, druhý jmenovaný si dokonce vysloužil přezdívku „inkubátorový lékař“.

Zavalitý šedesátník s knírkem a prořídlými šedivými vlasy se pohyboval charakteristicky shrbený, což žertem přičítal celoživotnímu ohýbání nad dětmi. Ale nikdy nelitoval: Už v té době jej mnozí zoufalí rodiče považovali za anděla v bílém plášti, jenž dal šanci na život jejich předčasně narozeným synům a dcerám. Ještě nedávno by je lékaři odepsali coby příliš slabé, v roce 1934 už se ale medicína dívala na nedonošené děti jinak. Velkou zásluhu na tom měl právě Couney: V červenci téhož roku uspořádal oslavu „návratu domů“ pro celkem jednačtyřicet z 58 dětí, které se díky jeho péči mohly vrátit ke svým matkám. Událost tehdy živě vysílal rozhlas a dozvědělo se o ní i celé výstaviště.

Záhadný přistěhovalec

Paradoxní přitom je, že Martin Arthur Couney, který se narodil jako Michael Cohen v pruském, dnes polském Krotoszyně, zřejmě nikdy nezískal lékařský titul. Mnohé události z jeho života obestírají nejasnosti – jeho životopis uvádí, že studoval medicínu v německém Lipsku a Berlíně, současní badatelé ale nenašli žádný důkaz o tom, že by něco takového učinil. V archivu národní lékařské knihovny se nenachází kopie jeho závěrečné práce, která v Německu představuje podmínku k získání atestace. Nehledě na fakt, že v roce 1888 emigroval do Spojených států. V té době mu však bylo pouhých devatenáct let, tedy příliš málo na to, aby měl za sebou univerzitní studia.

Couney tvrdil, že praxi v novorozenecké péči získával pod vedením Pierra-Constanta Budina, jednoho z raných badatelů v oboru neonatologického lékařství. Francouzský odborník se proslavil například studiem pupečníkové krve nebo přínosů kojení a zásadně přispěl ke snížení novorozenecké úmrtnosti ve Francii – je však sporné, zda se s Couneym vůbec někdy setkal. Příležitost vzájemného kontaktu se nejpravděpodobněji naskytla jen krátce, a to v roce 1896 v Berlíně, kde se toho roku konala velká průmyslová výstava.

Budin zde prezentoval svůj koncept „dětské líhně“, jakéhosi primitivního inkubátoru, a sedmadvacetiletý Couney tu shodou okolností působil jako asistent. Osvědčil se však natolik, že jej pořadatel výstavy Samuel Schenkein pozval i na následující ročník konaný v Londýně, kde byly rovněž k vidění první prototypy inkubátorů. 

Akce se zúčastnili i redaktoři prestižního vědeckého magazínu Lancet, který následně otiskl pochvalný článek propagující jejich využívání. V hlavě zvídavého Couneyho se tou dobou zrodil plán: Na příští rok se v Omaze chystala další ze světových výstav, ale Spojené státy inkubátor zatím ještě neviděly – Couneymu se tak naskytla ideální příležitost velkolepé premiéry. Záhy již po celé zemi úspěšně provozoval několik tzv. Infantorií, především u příležitosti různých výstav a veletrhů; například to v Atlantic City založené roku 1903 fungovalo celých 38 let. 

Brandy pro kojence

Bez ohledu na otazníky vznášející se kolem jeho lékařských studií si Couney dokázal získat respekt kolegů a odborníků ve „svém“ oboru – díky tomu, že disponoval množstvím jinak jen málo dostupných inkubátorů, k němu pediatři z širokého okolí posílali nedonošené děti ze svých okrsků. Přijímal všechny pacienty bez ohledu na sociální zázemí, aniž by si od jejich rodičů účtoval poplatky. Finance na provoz svých zařízení (kromě toho chicagského fungovalo hned několik dalších, nejslavnější na newyorském Coney Islandu) získával prostřednictvím vstupného od široké veřejnosti.

Ke vstupu do budovy lákaly mimo jiné ošetřovatelky, jež na Couneyho přímou výzvu čas od času vyšly před vchod s některým z kojenců v náručí. Kontroverzní metoda, za niž si vysloužil kritiku mimo jiné od newyorské Společnosti pro prevenci krutosti vůči dětem, která jej obviňovala z vykořisťování, fungovala: vstupenky vynášely tolik, že pokryly nemalé náklady na provoz. Péče o jedno dítě v inkubátoru vyšla na patnáct dolarů denně, v dnešním kurzu sedmadvacetkrát tolik (v přepočtu více než osm tisíc korun). A jen výstavba samotné budovy stála v dnešních číslech více než dvacet milionů dolarů; přesto za svou více než půl století trvající kariéru Couney pečoval odhadem o 8 000 dětí, z nichž zhruba 6 500 zachránil.

Dobová svědectví hovoří o tom, že sestavil vysoce kvalifikovaný tým lékařů a sester, jenž zajistil nejlepší péči, jaká byla v té době v Americe k dispozici. Infantoria proslula striktním dodržováním hygienických pravidel a pro kojné platila přísná omezení, co se týče stravy: Nesměly kouřit, pít alkohol či konzumovat nezdravé potraviny, což mělo zajistit stálou kvalitu mateřského mléka. Každé dítě bylo po přijetí nejprve vykoupáno ve vlažné vodě, a pokud bylo schopné polykat standardním způsobem, dostalo loknout malé dávky brandy.

Nepřetržitá péče

Zdravotní sestry bydlely přímo v budově, aby mohly o malé svěřence pečovat čtyřiadvacet hodin denně. Jednou z nich byla i jistá Annabelle Maye, s níž se Couney v roce 1903 oženil. O čtyři roky později porodila dcerku, která přišla na svět celých šest týdnů před termínem. Nedonošená Hildegarda vážila při narození pouze 1,36 kilogramu, inkubátor jí však zachránil život.

Každý inkubátor v Couneyově Infantoriu měřil asi 1,5 metru na výšku a měl ocelovou konstrukci se skleněnou přední stěnou. Teplý vzduch uvnitř zajišťovaly kotle s vroucí vodou, z nichž vedlo potrubí umístěné pod jednotlivými kójemi, přičemž přesnou teplotu, zhruba odpovídající té nitroděložní, regulovaly ještě termostaty. Kvůli obavě o zavlečení nečistot do inkubátoru se cirkulující vzduch nejprve filtroval přes gázu namočenou v antiseptickém roztoku.

Trvalo ale ještě řadu let, než se inkubátory staly standardní součástí nemocniční výbavy. V roce 1943 mohl Arthur Couney svá zařízení uzavřít, neboť již nebyla potřeba. Inkubátory, které v nich používal, našly využití v okolních nemocnicích. Zemřel o sedm let později ve věku osmdesáti let. 

Polyethylen je dnes nejpoužívanějším polymerem na světě. Jde o velmi odolný materiál s mnohostranným využitím. Jeho stinnou stránkou bohužel je, že představuje obří porci plastového odpadu a jen malá část polyethylenu prochází recyklací. V současné době tvoří polyethylen okolo 34 % veškerého plastového odpadu a recykluje se jen zhruba 9 % tohoto materiálu. Odborníci amerického Rensselaerova polytechnického Institutu se proto rozhodli vyřešit problém s polyethylenovým odpadem pomocí šikovných geneticky vylepšených bakterií.

Helen Zhaová a její spolupracovníci využili bakterie Pseudomonas aeruginosa, které dovedou rozkládat polyethylenové plasty. Geneticky je upravili tak, aby z atomů uhlíku, získaných z plastů, vyráběli materiál podobný pavoučímu hedvábí. Není náhodou, že pavouci takový materiál používají ke stavbě sítí. Má celou řadu velmi zajímavých vlastností, které můžeme využít i my. Výsledky výzkumu nedávno publikoval odborný časopis Microbial Cell Factories.

Pavoučí hedvábí z odpadu

„Pavoučí hedvábí je jako přírodní kevlar,“ vysvětluje Zhaová. „Je skoro tak pevné jako ocel, má ale šestkrát menší hustotu a je tím pádem velice lehké. Vlastně jde o biologický plast, který je roztažitelný, velice pevný, netoxický a biologicky rozložitelný.“ Tyto vlastnosti předurčují pavoučí hedvábí jako materiál budoucnosti.

Ani nejlepší chemici světa by nedokázali jen tak proměnit polyethylenové plasty na pavoučí vlákno. Bakterie to ale zvládnou. Za nejzajímavější považuje Zaová skutečnost, že na rozdíl od tradiční výroby plastů, je jejich proces nízkoenergetický a nevyžaduje použití žádných toxických chemikálií.

Celý proces se podobá fermentaci s tím, že při ní nejsou využívány cukry. Aby bakterie zvládly fermentaci polyethylenu, je třeba jim materiál připravit. Vědci proto nejprve plast působením tepla a tlaku „depolymerizovali“. Vznikla tak měkká voskovitá látka, která následně bakteriím posloužila coby zdroj živin. Takto zpracovaný materiál, podobný surovému hedvábí, vědci vyčistili a vysušili mrazem.

TIP: Evoluce proti odpadu: Mikrobi celé planety se vyvíjejí, aby rozkládali plasty

Bakteriální výrobu plastů bude ještě nutné doladit, především pokud jde o fázi zpracování vyrobeného proteinu do finální podoby materiálu podobného pavoučímu hedvábí. Badatelé se nyní chtějí soustředit především na to, aby se taková výroba pavoučího hedvábí z polyethylenových plastů ekonomicky vyplatila.

Loď Icon of the Seas (Ikona moří) má během sedmidenní plavby navštívit několik karibských ostrovů – Svatý Kryštof a Nevis nebo ostrov Svatý Tomáš, který je součástí Amerických Panenských ostrovů. Ceny za plavbu se pohybují od 1 723 do 2 639 amerických dolarů na osobu (zhruba 40 až 60 tisíc korun) a svým pasažérům nabízí obří loď řadu příležitostí k relaxaci – na celkem 20 palubách se nachází hned sedm bazénů, šest tobogánů a více než 40 restaurací, barů a salonků.

Plavbu doprovází kritika ekologů, kteří vyjadřují obavy z environmentálních dopadů metanových emisí tohoto gigantického plavidla společnosti Royal Caribbean International (RCI). Ekologové varují, že z lodi poháněné zkapalněným zemním plynem bude do ovzduší unikat nebezpečný metan. Podle Bryana Comera, šéfa mezinárodní organizace pro ekologickou dopravu ICCT, jde o krok špatným směrem.

ICCT ve své nedávné zprávě uvádí, že emise metanu z lodí poháněných LNG jsou větší, než předpokládají současné předpisy. Mluvčí RCI uvedl, že loď Icon of the Seas je o 24 procent energeticky účinnější, než požaduje Mezinárodní námořní organizace (IMO). Společnost plánuje představit uhlíkově neutrální loď do roku 2035.