Nevíme, kdy přesně se mistr Ludwig Senfl narodil, ale bylo to někdy mezi léty 1489 až 1491. Vlastně si ani nejsme jistí, jak přesně se psalo jeho jméno. Variant se nám nabízí mnoho: Sennffl, Senffel, Sennffen, Senfli, Senffelius. Jeho současníci jej také nazývali podle jeho švýcarského původu Helvetius nebo Schweytzer, tedy Švýcar. 

První zmínka, kterou o budoucím nejtalentovanějším skladateli německé renesance nacházíme, pochází až 23. července 1498. Čeho se týká? Inu, ryze praktické záležitosti. Císař Maxmilián totiž „chudému chlapci z Curychu“ nařídil vyplatit peníze na výrobu šatů. S císařem pak zůstal život mladého Ludwiga spjatý po dalších více než 20 let. Už tehdy, jako asi desetiletý chlapec, totiž zpíval ve sboru, který patřil k Maxmiliánovu dvoru. 

Malý zázrak 

Na přelomu středověku a novověku se mladí hoši běžně dávali na církevní studia, aby se tam učili sborovému i sólovému zpěvu. Úspěšní duchovní přece museli zpívat při mších, a také skládat hudbu a přepisovat církevní texty do hudebních partitur. Senfl měl to štěstí, že se od malička učil od Henricha Isaaca, Maxmiliánova dvorního skladatele. Od podzimu roku 1507 už s výjimečným mladým zpěvákem pevně počítali na císařském dvoře. 

Kromě toho měl na starosti také bohoslužby v diecézi Kostnice, která je skrze osobu Jana Husa spjata s našimi dějinami. Už tehdy bylo jasné, že Senfla čeká velká a slavná budoucnost. Jeho výjimečný talent se dokázal přizpůsobit měnícímu se vkusu tehdejší společnosti. Evropská společnost se pomalu z temného středověku přeorientovávala k humanismu, vysokému umění, kráse a šlechtění těla i ducha. 

Zádumčivá hudba louten a mandolín, často vypovídající o utrpení, které představoval pro středověkého člověka pozemský život plný válek, nemocí a náboženských rozporů, se pozvolna proměňovala ve smyčcové a dechové ovace vznášející se až k vrcholům nově vznikajících renesančních katedrál a zámků, jenž začaly postupně růst namísto hradů. 

Maxmilián v roce 1515 Heinricha Isaaca propustil. Tím se pro Senfla uvolnilo nejprestižnější místo na hudební scéně Svaté říše římské. Už dříve postupně přebíral v císařském souboru důležitější místo a získával prostor pro vlastní komponování. Ačkoliv se jmenování dvorním kapelníkem nikdy nedočkal, zaujímal v souboru dominantní postavení. Podle čeho tak usuzujeme? 

Jen těžko by císař svěřil zkomponování hudby pro dvojitou habsburskou svatbu ve Vídni nějakému podržtaškovi. Tato monumentální událost spojila Maxmiliánovu vnučku Marii s Ludvíkem Jagellonským, synem českého a uherského krále Vladislava II., a císařova vnuka Ferdinanda Habsburského s Vladislavovou dcerou Annou. Grandiózními oslavami, kterých se zúčastnili vyslanci od Španělska až po Moskvu, se nesla hudba složená na míru právě Ludwigem Senflem. 

Svůj další kariérní zářez na pažbu si mohl připsat hned o tři roky později, když zkomponoval hudbu pro říšský sněm v Augsburgu. Na něm se mohl setkat i s církevním reformátorem a otcem protestantismu Martinem Lutherem.

Hojné i hubené 

Po Maxmiliánově smrti v roce 1519 byl dvorní soubor zrušen. Jeho nástupce Karel V. zdaleka nefandil moderní hudbě tak, jako jeho předchůdce. Dokonce odmítl Senflovi vyplatit roční apanáž, kterou měl skladatel v případě smrti svého zaměstnavatele dostat! V té době si i Senfl vyzkoušel, že fortuna může být pěkně vrtkavá! Senflova kariéra ale úspěšně vzkvétala i dál. 

Už v roce 1520 vydal tiskem svou sbírku motetů, tehdy populárního žánru mnohohlasých vokálních symfonií s církevní tematikou. Se svou hudbou objížděl Evropu a skládal písně pro nejpřednější šlechtické dvory. V roce 1523 zakotvil ve službách bavorského vévody Viléma IV. Ačkoliv zůstal celoživotním katolíkem, udržoval kontakty i s předními postavami reformace. Kromě Luthera například skládal písně pro pruského protestantského vévodu Albrechta, který sídlil v Královci. 

V bavorském Mnichově zůstal Senfl až do své smrti. Do Švýcarska se už nikdy nevrátil. V roce 1527 se oženil s dcerou pasovského lodního velitele Neuburgera. Jméno nevěsty se nám ale nezachovalo. 

Do Senflova života totiž zasáhla tragédie. Družka, kterou si vyvolil pro svůj život, zemřela zřejmě brzy po svatbě. Do té další se moc nehnal. Nakonec ale nezůstal starým mládencem a v roce 1535 si do své mnichovské residence přivedl novou manželku Marii Halbhyrnovou. O dva roky později byl jejich svazek požehnán dcerou. Svého otce si ale užila jen málo. Ludwig Senfl zemřel v roce 1543, předčasně, ve věku 53 let. Nápis na jeho náhrobku ho velebí jako syna antických bohyní a múz a zdůrazňuje jeho význam pro rozvoj evropského humanismu. 

Mnohovrstevnost Senflovy tvorby nadlouho určila směřování německého skladatelství. Mistr Švýcar bývá jmenován jako jeden z hlavních inspirátorů tvorby takových velikánů, jakým byl i Johan Sebastian Bach. Je nesporné, že jeho jméno se do dějin hudby zapsalo zlatým písmem. A jeho skladby dodnes interpretují rozličné soubory po celém světě. 

I dnešního posluchače mohou upoutat svou lehkou libozvučností a hravou melodikou. Jejich různá provedení lze nalézt na všech velkých hudebních platformách a i vy se tak můžete přenést do dob, kdy Evropě vládla optimistická atmosféra příchodu nových časů inspirovaná antickou vzdělaností a kulturou.

Cizopasnictví čili parazitismus patří k největším vynálezům pozemského života, i když oběti cizopasníků by s tímto názorem asi nesouhlasily. Nesporným faktem každopádně je, že z hlediska pestrosti životních forem nenastalo mnoho větších průlomů, než když jeden organismus odhalil, že mu jako prostředí k životu může posloužit nitro či povrch organismu jiného.

Cizopasník jako zbraň

Slovo parazit bývá často chápáno jako synonymum pro malé, o překot se množící a navíc krvežíznivé potvůrky. Mnozí cizopasníci však nejsou žádní drobečci a dorůstají úctyhodných rozměrů. Například v placentě velryb žije cizopasný červ Placentonema gigantissimum, který sice v průměru měří jen třetinu milimetru, ale na délku dorůstá bezmála devíti metrů. Ani plodnost cizopasníků nemusí být nijak závratná. Například buchanky (Cyclopoida) parazitující na povrchu těl některých vodních bezobratlých živočichů nakladou za celý život jen pár desítek vajíček.

Dokonce ani se škodlivostí parazitů to není tak úplně jednoznačné, protože nákaza cizopasníkem někdy nese jasnou výhodu. Kupříkladu severoameričtí jelenci viržinští (Odocoileus virginianus) bývají často nakaženi cizopasným červem druhu Parelaphostrongylus tenuis a napadení parazitem snášejí bez vážnějších následků. To, že je cizopasník v jejich tělech přítomen, se výrazně projeví až v okamžiku, kdy se na území hustě osídlená jelenci pokusí proniknout američtí losi (Alces alces). Ti jsou naopak vůči červovi vysoce vnímaví, a když se střetnou s vajíčky cizopasníka, která jelenci vylučují s trusem, mívá to pro ně smrtelné následky. Tak si jelenci prostřednictvím vlastního cizopasníka drží nepříjemného losího konkurenta od těla.

Cizopasník tedy může zcela zvrátit výsledek soupeření dvou různých druhů. Odborně se takové výpomoci říká parazitární arbitráž a bývá patrná třeba i v případech, kdy se spolu střetnou populace potemníka hnědého (Tribolium castaneum) s potemníkem skladištním (Tribolium confusum). Jestliže jde o společenství zdravých soupeřů, bývá vítězem potemník skladištní, který konkurenta beze zbytku vytlačí. V případě, že jsou oba brouci nakaženi jednobuněčným parazitem Adelina tribolii, dopadne jejich střet opačně a navrch má potemník hnědý.

Jen žádné zbytečnosti

Jak parazité dokáží naprosto ovlivnit život svých hostitelů, dobře dokumentuje cizopasný členovec kořenohlavec krabí (Sacculina carcini), který napadá mořské kraby. Už samotná invaze parazita je zajímavá. Přes tvrdou vnější skořápku nedokáže proniknout, a proto leze po povrchu krabího těla a hledá kloub. I kloubní štěrbina je však pro něj příliš úzká, a tak kořenohlavec shodí vlastní pevnou schránku a protlačí se do bezpečí pod krunýř. Ten se pod vlivem rostoucího parazita postupně vydouvá a vytváří vakovitý útvar zvaný externa.

Nakažení krabi nerostou a nesvlékají krunýř. Parazit tak totiž brání hostiteli, aby vynakládal energii a živiny na činnosti, které sám kořenohlavec nepotřebuje. Díky tomu se na povrchu krabího těla dlouhodobě udrží mnoho přisedle žijících živočichů, kteří by při svlékání skončili spolu s odhozeným krunýřem na pomyslné skládce odpadů. Nakažení krabi nabízejí těmto tvorům trvalé bydliště a přítomnost parazita tak výrazně mění biotop, v němž krab žije a přispívá k nárůstu jeho druhového bohatství.

Vydatný přísun živin si kořenohlavec krabí dokáže zajistit ještě dalším zákeřným trikem. Pokud parazit napadne krabího samce, rychle naruší rovnováhu hormonů v jeho těle a poškodí pohlavní žlázy natolik, že se to prakticky rovná kastraci. Krab potom neplýtvá silami a živinami na produkci pohlavních buněk a tyto zásoby má opět k dispozici kořenohlavec. Kastrovaný krabí samec se dokonce začne měnit do podoby samice, a pokud se potká se skutečným samcem, provádí náznaky samičích námluvních rituálů. Cizopasník po určité době vyplňuje prakticky celý krabův zadeček a navíc i vakovitou externu. Ta se nachází na spodku těla v místě, kde samice kraba za normálních okolností nosí snůšku vajíček. Samec proměněný na samici se pak o tento přívažek stará podobně jako skutečná samice o vajíčka.

Sebevražedné rybí nutkání

Někteří cizopasníci mají celkem jednoduchý život. Například samičky komárů sají krev obětem a nemusí se příliš starat o to, komu pustit žilou. Jiní parazité naopak prodělávají složitou proměnu, během které střídají různé druhy hostitelů. Jejich hlavním problémem je správný „přestup“ z jedné oběti na druhou. Nejednou toho dosáhnou tak, že ovlivní chování svého momentálního hostitele.

V pobřežních kalifornských slaných mokřadech se můžeme střetnout s rybami, které se chovají jako nezodpovědní hazardéři. Plavou při hladině, upozorňují na sebe nápadnými pohyby a stávají se tak snadno kořistí nejrůznějších ptáků. Opeření lovci ryb přitom netuší, že kořist v sobě skrývá danajský dar v podobě cizopasného červa motolice Euhaplorchis californiensis, která jedno stádium vývoje prodělává právě v rybách. Dokončit vývoj však dokáže jen v organismu ptáků a o „přestup“ se sama postará. Pronikne rybě do mozku a donutí ji k hazardnímu chování. Šance, že postiženého hostitele uloví nějaký pták, je třicetkrát vyšší, než vyhlídky, že opeřený lovec polapí zdravou rybu.

Motolice ovšem nemají na zdraví ptáků nijak drastický dopad a díky nim najde na mokřadech dostatek potravy podstatně více opeřenců. Početná ptačí populace následně produkuje v trusu značný objem živin, které využívají rostliny mokřadů. Přítomnost motolice v mokřadech má tedy zásadní dopad na fungování celého biotopu.

Přebarvení hostitelé

Paraziti ovšem napadají i mnohem menší organismy než jsou ryby a i je dokáží v rámci vlastních zájmů vehnat do spárů smrti. Jihoameričtí mravenci Cephalotes atratus žijí vysoko v korunách stromů tropického deštného lesa a drtivá většina z nich je zbarvena černě. Najdou se však mezi nimi i jedinci s ostře červeným zadečkem. Vědci je původně považovali za úplně nový druh mravence, a když posléze odhalili příslušnost „červených výstředníků“ k druhu Cephalotes atratus, viděli v nich zvláštní kastu mravenčích dělnic. Nakonec se ukázalo, že za červenou barvu vděčí mravenec do té doby neznámému parazitickému červovi Myrmeconema neotropicum.

Mravenec se tímto cizopasníkem nakazí ještě jako larva. Vajíčko červa pozře s potravou, kterou mu přinesou dospělé dělnice. Červ se pak v útrobách mravence množí a s přibývajícími cizopasníky a jejich vajíčky zadeček mravence mění barvu z černé na červenou. Zároveň se mění i postavení těla oběti. 

Mravenec nosí zadeček vystrčený nahoru a stále více tak připomíná dozrálou bobuli některé z pralesních rostlin. Nejde o náhodu. Rudý, do výšky vystrčený zadeček je vějičkou na ptáky, kteří mravence za normálních okolností nekonzumují, ale mají slabost pro dozrálé bobule červené barvy. Pokud si plodožravý pták splete mravence s bobulí a spolkne jej, šíří pak s výkaly vajíčka parazita na velké vzdálenosti. Mravenci Cephalotes atratus na jiných místech pralesa vybírají z ptačího trusu semena a zbytky hmyzu a nosí je larvám jako potravu. Tím se kruh uzavírá. Vajíčky parazita se nakazí další mravenčí larvy, z kterých vyrostou další mravenci s efektně červeným zadečkem.

Jedno tělo, jedna péče

Mravenci ovšem nemusí vystupovat jen jako oběti parazitů, ale také jako cizopasníci. Pozoruhodný je v tomto ohledu zhruba třímilimetrový mravenec Leptothorax minutissimus, který velmi vzácně žije na území Spojených států. Pro své zbarvení bývá označován také jako „zlatý mravenec“. Poprvé byl popsán už v roce 1942, ale přesto zůstává jedním z nejzáhadnějších mravenčích druhů. Kolonie zlatých mravenců tvoří zhruba 50 až 100 samečků a královen.

Zatím nikdo neviděl dělnice a podle všeho je tento druh mravence vůbec nemá. Pro zajištění nemalých životních nároků obsazují královny zlatých mravenců kolonie cizích mravenčích druhů a žijí tam jako tzv. sociální parazité. V kolonii příbuzného druhu mravenců vyhledá zlatá královna domácí královnu a pevně se k ní přichytí. Pak začne klást vajíčka, z kterých se líhnou jen budoucí zlaté královny a zlatí samečci. Domácí mravenci přitom pečují o zlatou královnu stejně usilovně jako o vlastní. Parazita i jeho oběť totiž vnímají jako jediný organismus.

Risk jako přestupní jízdenka

Dalším pozoruhodným příkladem manipulace parazita s hostitelským organismem je působení cizopasného prvoka Toxoplasma gondii, který si pohrává s myší psychikou. Myši obvykle mají hrůzu z pachu kočičí moči, ale myši nakažené toxoplasmou kočičí pach spíše láká. Prvok totiž sice může nakazit široké spektrum živočichů od plazů až po člověka, ale dokončit vývoj dokáže jen v útrobách kočkovitých šelem. Tím, že vyvolá u své oběti hazardérskou nebojácnost, výrazně zvýší své šance na „přestup“ do kýžené „konečné stanice“.

Toxoplasmou se nakazí i lidé. Nebezpečná je infekce především pro těhotné ženy, protože může dojít k poškození vyvíjejícího se plodu. Většina nakažených ale prodělá jen nenápadné zdravotní potíže podobné nachlazení a pak už žádné větší problémy nepociťují. U nás je toxoplasmou nakažena asi třetina populace a v některých státech je podíl infikovaných lidí ještě mnohem vyšší.

Jak dokázal český parazitolog profesor Jaroslav Flegr z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, vykazují i lidské oběti toxoplasmy větší sklony k riskantnímu jednání. Podílejí se například častěji na dopravních nehodách. Jde zřejmě o dědictví z dob, kdy se naši předkové proháněli po afrických savanách a neopatrnost navozená toxoplasmou je mohla vehnat do tlamy velkých kočkovitých šelem, jež se stala pro parazita bránou do „země zaslíbené“.

Již první dojmy z města potvrzují oprávněnost přízviska „Jeruzalém severu“, které prý utrousil Napoleon, když tudy projížděl. Siluetu Vilniusu určují kostely a říká se, že z každého místa jsou vidět nejméně tři kříže na jejich věžích: Při více než padesáti svatostáncích na relativně malém prostoru nejspíš nepůjde o přehnané tvrzení. Křesťanství proniklo do Pobaltí až koncem 13. století. Nicméně na rozdíl od zbytku střední Evropy, která se na sklonku středověku začala masivně obracet k protestantským hnutím, zůstali Litevci věrní dodnes převládajícímu katolicismu. V tolerantní a multikulturní metropoli však vedle sebe již po staletí existují i jiné náboženské komunity.

Silný židovský element se ve městě rozvíjel od 17. století. Vilnius se stal duchovním centrem židů z východní Evropy, právě oním Jeruzalémem severu. Mezi oběma světovými válkami téměř každý třetí občan vyznával židovskou víru, ve městě se nacházelo více než sto synagog či modliteben a kvetl v něm bohatý židovský kulturní i vědecký život. Na popsané dědictví dnes metropole navazuje i přes tragickou kapitolu druhé světové války, kdy bylo vyhlazeno 95 % židovské populace.

Tři ruce Kazimíra

Současný Vilnius představuje výkladní skříň národa, který sice čítá pouhých 2,8 milionu lidí, ovšem na vlastní minulost je velmi hrdý. Město fascinuje svými kontrasty a v jeho ulicích objevíte nejen skvěle zrestaurované gotické a barokní domy, ale i moderní mrakodrapy – to vše proložené spoustou zeleně. Celková atraktivita místa, kvalitní služby za přijatelné ceny i pohostinnost obyvatel a jejich dobrá znalost angličtiny přitahují stále víc návštěvníků. K propagaci Vilniusu přispělo i jeho vyhlášení evropskou kulturní metropolí v roce 2009. „Žije tu dost početná ruská menšina. Ale zdají se být loajální a zřejmě oceňují členství Litvy v Evropské unii a v NATO. A obecně vědí, že život ve Vilniusu má pro ně, i přes ten těžký jazyk, hodně kladů,“ popisuje u kávy místní malíř, který si říká Andrius.

Staré město, plné křivolakých uliček a útulných zákoutí, patří od roku 1994 ke světovému kulturnímu dědictví UNESCO. Dá se pohodlně obejít pěšky a zahrnuje rozsáhlé pěší zóny. Snad každý návštěvník začíná prohlídku v jeho srdci u katedrály sv. Stanislava a Ladislava, přestavěné koncem 18. století v klasicistním stylu a připomínající řecký chrám. V sovětské éře se změnila na galerii, ale od roku 1989 znovu slouží původnímu účelu. 

V opulentním interiéru vyniká kaple litevského národního světce Kazimíra z 15. století, přičemž jeho zobrazení se třema rukama tvoří zajímavou kuriozitu, a někteří hovoří dokonce o zázraku: Ruka „navíc“ prý odolala několika pokusům o přemalování a vždy se objevila znovu. Lehce nakloněná zvonice před katedrálou se pak tyčí do výšky 57 metrů a kdysi šlo o součást opevnění. Spolu se svatostánkem se proměnila v symbol města i v oblíbené místo schůzek a za náročnější výstup vás odmění pohledem shora na staré centrum.

Kdysi mocná země

Hned za katedrálou se nachází sídelní palác litevských velkovévodů, zrcadlící peripetie zdejších dějin. V době renesance a raného baroka se jednalo o evropsky významné politické i kulturní centrum. V polovině 17. století jej ovšem zničila carská vojska a devastace trvala až do 19. století. Po získání samostatnosti se začal rozsáhlý komplex postupně obnovovat v renesančním stylu a dnes slouží coby muzeum litevské historie.

Vedle monumentální budovy stojí na vysokém soklu jezdecká socha zakladatele města, velkoknížete Gediminase, jehož jméno se pojí s érou největší slávy Litvy. Ačkoliv v současnosti se země s rozlohou 65 tisíc kilometrů čtverečních počítá mezi menší evropské státy, ve 14. a 15. století ovládala litevská knížata ve východní Evropě rozsáhlejší území, než odpovídá současné Francii a Německu dohromady. Gediminas a jeho nástupci tak zanechali stopu v historii Běloruska, Ruska, Ukrajiny, Polska i Moldávie. Jméno velkoknížete pak nese rovněž obranná věž, coby pozůstatek středověkého hradu na kopci v bezprostřední blízkosti. Z vrcholku, kam vás vyveze i lanovka, se zvlášť při západu slunce nabízí jedinečný panoramatický pohled na celou metropoli.

Pozdravy z Čech

Oblíbenou zastávku návštěvníků Vilniusu tvoří také dva gotické svatostánky hned vedle sebe, z nichž každý vznikl z jiného druhu cihel. Zajímavé je, že pod starší kostel sv. Anny se podepsal Benedikt Rejt, mimo jiné autor Vladislavského sálu. Zkušený český architekt německého původu tak svým talentem obohatil nejen Prahu, ale i pobaltský skvost. O něco mladší kostel sv. Bernarda pak představuje největší gotickou sakrální stavbu ve městě, a je dokonce vybaven střílnami pro případ nutné obrany.

O pár kroků dál narazíte na jedinečný soubor budov univerzitní čtvrti, s bohatým zastoupením gotiky, renesance, baroka i klasické architektury. V labyrintu uliček a vnitřních dvorů se dost možná i na chvíli ztratíte, za každým rohem však čeká nějaké překvapení. Architektonický skvost tvoří Veliký dvůr, jenž na vás nejspíš zapůsobí jako ohromný sál pod širým nebem. K celému komplexu potom patří rovněž barokní kostel sv. Jana, s největšími varhanami v zemi a skvělou akustikou využívanou při koncertech.

Stíny židovské čtvrti

Pro milovníky historie patří mezi velká lákadla Vilniusu tamní židovská čtvrť. První větší vlna židů přišla až po roce 1633, kdy jim poskytl ochranu Vladislav IV. a nechal zdejší čtvrť přejmenovat na Židovské město. Od svého kroku si sliboval pozvednutí obchodu, což nově příchozí obyvatelé skutečně zajistili – už proto, že oproti dřívějším zvyklostem směli svobodně podnikat téměř po celé obci. Ducha zaniklé komunity tak v křivolakých uličkách, jejichž zdi zdobí pozoruhodné malby, pocítíte dodnes. 

Jedinečnou šanci pro skok od starého k novému nabízí Muzeum moderního umění. Stavba proslulého architekta Daniela Libeskinda, mimo jiné autora berlínského Židovského muzea, se otevřela teprve před pěti lety a na ploše 3 500 metrů čtverečních hostí to nejlepší z litevského umění od roku 1950. Zvenčí střídmá a v podstatě nenápadná budova vás ohromí hned po vstupu, neboť její zadní prosklená stěna propouští dovnitř záplavu světla. Sám Libeskind se přitom nechal slyšet, že si svůj nejmenší projekt zároveň nejvíc oblíbil. Pokud tedy máte rádi moderní architekturu, neměli bystě zmíněnou perlu Vilniusu minout. 

Původní podnět k mohutnému válečnému tažení k Jeruzalému pocházel od byzantského císaře Alexia I. Komnena (1081–1118). Ten v roce 1095 vyslal na západ své diplomaty s prosbou o pomoc v boji proti seldžuckým Turkům. Od počátku křížových výprav však docházelo mezi Byzantinci a Latiny (západními křesťany) k nedorozuměním a konfliktům, jež vedly k vzájemnému obviňování a občas vyústily až do nepřátelských střetů. 

Porušení lenních přísah 

Alexios I. doufal v příchod několika žoldnéřských oddílů, které by mohl bez větších potíží ovládat. Místo toho dorazily na konci roku 1096 do Konstantinopole početné houfy nevycvičených křižáků vedené Petrem Poustevníkem. Po krátkém pobytu v hlavním městě je byzantské loďstvo přepravilo do Malé Asie, kde byly u Nikaie zmasakrovány Seldžuky. Zanedlouho přišla do hlavního města rytířská vojska první kruciáty pod vedením Godefroye z Bouillonu, Raymonda z Toulouse a dalších. Byzantinci většinu těchto šlechticů neznali, až na Bohemunda z Tarentu, který společně se svým otcem, normanským válečníkem Robertem Guiscardem, podnikl několik vojenských výprav proti Byzanci. To jenom prohloubilo byzantskou nedůvěru vůči křižákům. 

Alexios si od jednotlivých velitelů vymohl lenní přísahu a slib, že všechna dobytá území navrátí zpět pod byzantskou správu. Na oplátku měl císař poskytnout křižákům volný průchod svým územím, vojenskou podporu a postarat se o zásobování jejich armády. Kruciáta poté postupovala skrze Malou Asii, kde spojenecká byzantsko-křižácká vojska dobyla Nikaiu, jež se navrátila zpět do byzantských rukou. 

První velkou překážku představovalo obléhání Antiochie (říjen 1097–červen 1098). Navzdory nepříznivým vyhlídkám ji nakonec křižáci dokázali obsadit a následně i uhájit. Dobývání města však mělo negativní vliv na vztahy dosavadních spojenců. Jelikož císař nepřišel křižákům na pomoc, rozhodli se vůdci první kruciáty porušit své přísahy dané v Konstantinopoli. Křesťanská vojska pak následně získala ještě Edessu (1098), Jeruzalém (1099) a Tripolis (1109) a zřídila na dobytém území křižácké státy zcela nezávislé na Byzanci. 

Snaha o získání Antiochie 

Od počátku existence křižáckých států se Byzanc pokoušela dostat je pod svou kontrolu. Jejich snaha se koncentrovala především na Antiochijské knížectví, které se rozkládalo na území dnešní Sýrie a Turecka, takže hraničilo s regiony pod přímým či nepřímým vlivem Byzance. Alexiovi I. se roku 1108 podařilo po sérii bojů donutit antiochijského knížete Bohemunda z Tarentu k uzavření mírové smlouvy, podle které se kníže stal císařovým vazalem a Antiochie byzantským lénem. 

Bohemundův synovec Tankred, který byl v době nepřítomnosti svého strýce regentem v Antiochii, se však odmítl Konstantinopoli podrobit. Alexios proto chtěl uspořádat nové tažení proti knížectví, ale jeho rádci jej od toho odradili. Císař se tak až do své smrti roku 1118 snažil izolovat Antiochii alespoň diplomaticky, navázáním přátelských vztahů s papežským stolcem a jeruzalémským královstvím. 

Na Alexiovo úsilí navázal jeho syn Ioannes II. Komnennos (1118 až 1143). Jenže k pokusu o ovládnutí křižáckých států se dostal až na konci vlády poté, co konsolidoval hranice své rozlehlé říše. Nejdříve se pokusil získat Antiochii diplomaticky a snažil se vyjednat sňatek dědičky knížectví Konstancie Antiochijské se svým synem Manuelem. Tento plán však nevyšel, proto císař vytáhl roku 1137 proti křižáckému státu a v srpnu oblehla jeho armáda Antiochii. Město se po několika dnech vzdalo a tamní vládce Raymond z Poitiers byl spolu s hrabětem z Edessy Joscelinem II. donucen k lenní přísaze. Ioannes následně s oběma šlechtici uzavřel spojenectví a společně vytáhli proti Zengímu, mocnému muslimskému vládci Mosulu a Aleppa, jenž svou expanzivní politikou ohrožoval okolní křesťanské státy. 

Protibyzantské povstání 

Postup proti muslimům byl zpočátku úspěšný. Ioannes dokázal dobýt několik měst a pevností, ale celý podnik nakonec ztroskotal na nezájmu křižáckých spojenců, kteří císaře nepodporovali, jak předtím slíbili. Například když byzantská vojska obléhala Shaizaru, zůstali Raymond a Joscelin se svými muži v táboře a místo toho, aby se podíleli na dobývání města, hráli kostky a hodovali. Ioannesovi poté došla trpělivost a vrátil se zpět do Antiochie, kde požadoval, aby mu Raymond v souladu s dřívějším ujednáním vydal městskou citadelu. Tehdy edesský hrabě vymyslel brilantní plán. Informoval obyvatele Antiochie, že císař chce vypudit z města všechny Latiny, což vedlo k protibyzantskému povstání. 

Ioannes tak město raději opustil a utábořil se s armádou poblíž. Raymond s Joscelinem sice poté formálně ujistili císaře o své loajalitě, což Ioannes přijal, přesto tento souboj prohrál. Díky intrikám Joscelina si křižácké státy zachovaly nezávislost a nedostaly se pod správu byzantské říše. Ale zároveň se tím připravily o mocného spojence, na což zejména Edessa později tvrdě doplatila. Na počátku roku 1142 pak podnikl císař nové tažení do Sýrie proti věrolomným křižákům, ale již v dubnu 1143 zemřel, aniž by dosáhl výraznějších úspěchů. 

Naprosté fiasko 

V roce 1144 padla do rukou muslimů Edessa, a v Evropě se tak začaly ozývat hlasy k uspořádání dalšího křížového tažení. K němu se nakonec upsali římskoněmecký král Konrád II. a francouzský král Ludvík VII. Němci vyrazili jako první a v září 1147 dospěli do Konstantinopole. V Byzanci tehdy panoval císař Manuel I. (1143–1180), který byl Konrádovým švagrem. Navzdory příbuzenství však zůstávaly vztahy obou panovníků velmi chladné. Manuel se podobně jako jeho děd Alexios snažil přinutit Konráda ke složení lenní přísahy. Římskoněmecký vladař po dlouhých jednáních nakonec souhlasil. 

Následně jej byzantské loďstvo přepravilo do Malé Asie a výprava mohla pokračovat. U Dorylaia však Konrádovu armádu zaskočila muslimská vojska a téměř celou ji zničila. Podle kronikáře Viléma z Tyru za vše mohli byzantští průzkumníci: „Průvodci, vedení zlým záměrem zakořeněným v řecké rase a taky jejich obvyklou nenávistí ke křesťanům, jednali zrádně. Buď protože jim to nařídil Manuel, nebo protože byli podplaceni Turky, úmyslně vedli křižáky po nefrekventovaných cestách a tahali je do míst, která dávala nepříteli lepší podmínky k útoku a možnosti přemoci důvěřivé lidi.“ Konrád potom se zbytky svých vojsk ustoupil do Nikaie. 

Ludvík VII. dorazil do Konstantinopole nedlouho po římskoněmeckém králi a ochotně slíbil Manuelovi poslušnost. Nicméně po přepravě do Anatolie potkal francouzského krále stejný osud jako Konráda a jeho vojsko bylo poblíž Laodikeia rozprášeno Seldžuky. Ludvík se pak dostal se zbytky svých vojů do Svaté země přes pevninu, římskoněmecký král zase s pomocí byzantského loďstva po moři. Zde se oba vůdci setkali a rozhodli se vytáhnout proti Damašku, který s podporou jeruzalémských oddílů v červenci 1148 oblehli, ale neuspěli a druhá křížová výprava tak skončila totálním fiaskem. 

Egyptské dobrodružství 

Vůči křižáckým státům pokračoval Manuel v politice svých předchůdců, byť vystupoval o něco smírněji. Nesnažil se je přímo obsadit, ale chtěl, aby alespoň nominálně uznaly byzantskou autoritu. Roku 1158 byl knížetem v Antiochii Renaud de Châtillon, který odmítal uznat byzantskou nadvládu. Manuel tedy proti němu vytáhl. Renaud si uvědomil svou chybu, vyjel z města a v kajícném rouše se před císařem pokořil. Antiochie se tak opět stala vazalským státem Byzance. 

Manuel utužoval vztahy s křižáckými státy také skrze sňatkovou politiku. Roku 1161 se císař oženil s Marií Antiochijskou, dcerou výše zmíněného Raymonda z Poitiers, zatímco jeruzalémský král Balduin III. (1143 až 1162/1163) pojal za manželku Manuelovu neteř Theodoru. Následně byzantský panovník uzavřel příměří s Núr ad-Dínem, muslimským vládcem Damašku, Aleppa a Mosulu. Jednalo se o další skvělý tah byzantské diplomacie, která v Sýrii vytvořila dokonalý status quo a ten vydržel až do roku 1174. 

Po smrti Balduina nastoupil na jeruzalémský trůn jeho bratr Amalrich I. (1162/1163 až 1174). Nový vladař se oženil s císařovou neteří Marií Komnenou a snažil se Manuela získat pro dobyvačnou výpravu do Egypta. Společné obléhání Damietty roku 1169 však skončilo především kvůli špatné koordinaci neúspěchem a Egypt se tak nikdy nedostal pod jeruzalémskou ani byzantskou nadvládu. Nicméně spojenectví pokračovalo i po nepovedené výpravě. V Egyptě se totiž v té době dostal k moci vojevůdce Saladin, který představoval pro křižácké státy nebezpečného protivníka. Jeruzalémské království se tak stalo plně závislé na Byzanci, a to až do roku 1176, kdy Manuel utrpěl v bitvě u Myriokefala zdrcující porážku od Seldžuků. 

Masakr v Konstantinopoli 

Po smrti císaře Manuela I. nastal postupný úpadek Byzantské říše. Jeho syn a nástupce, nezletilý Alexios II. Komnenos II. (1180–1183), neměl o vladařské povinnosti zájem a prolatinská regentská vláda v čele s Alexiovou matkou, Marií z Antiochie, začala být záhy velmi nepopulární. Nikdy předtím neměli Latinové v Byzanci takový vliv. Tento stav se samozřejmě nelíbil ortodoxním obyvatelům Konstantinopole, jejichž protilatinský sentiment stoupal už od první křížové výpravy. 

Zmatků využil synovec císaře Manuela Andronikos Komnenos, postavil se do čela protilatinského povstání a nechal popravit regentku Marii. Následoval brutální masakr latinských obyvatel v Konstantinopoli, jemuž padly za oběť i ženy a děti. Andronikos se nejdříve chopil vlády jako regent, ale o několik měsíců později nechal 14letého Alexia zabít a prohlásil se císařem. 

TIP: Za Boha a knížete: Jak si počínali čeští vojáci během 2. křížové výpravy? 

Jeho vláda se pro Byzanc ukázala jako zničující. Srbský vládce Štěpán Nemanja se prohlásil nezávislým na říši a Izák Komnenos se zmocnil vlády nad Kyprem. Andronikos se začal místo na křižácké státy orientovat na Saladina a roku 1185 vyplenili Normané, jako odvetu za masakr v Konstantinopoli, Soluň, což znamenalo velkou ránu pro hospodářství říše. 

Kvůli hromadnému vraždění v hlavním městě a protilatinské politice Byzance začaly na Západě sílit do té doby spíše menšinové protibyzantské tendence, které vyvrcholily roku 1204 čtvrtou křížovou výpravou a dobytím Konstantinopole.

Pro nás exotické infekční onemocnění označované jako vřed buruli je drsnou realitou ve více než 30 zemích světa. Jeho léčba je problematická a často končí trvalým poškozením těla. Původcem této nepříjemné choroby je bakterie Mycobacterium ulcerans, která je blízce příbuzná bakterii způsobující lepru (Mycobacterium leprae) a tuberkulózu (Mycobacterium tuberculosis). 

Choroba obvykle začíná jako nenápadný otok či uzlík, nejčastěji na rukou či nohou, který se postupně zvětšuje a nabývá děsivé, zohyzďující podoby. Zhruba 70 % nakažených tvoří děti mladší 15 let.

Bakterie Mycobacterium ulcerans vylučují do okolních tkání toxin mykolakton, který oslabuje imunitní systém nakažené osoby a vyvolává odumírání tkáně. Nemoc může být v některých případech smrtelná, většinou ale své oběti vyřazuje ze společnosti v důsledku trvalého poškození těla. Léčba je velmi svízelná a ne vždy úspěšná. Zahrnuje podávání antibiotik po dobu několika týdnů nebo chirurgické zákroky. I po úspěšném vyléčení vředu zůstává na těle velká jizva.

Bakteriální vřed

Až doposud bylo záhadou, jak se vlastně vřed buruli šíří. Odpověď na tuto otázku, která vědce trápila více než 80 let, nyní pravděpodobně nalezl Timothy Stinear z Melbournské univerzity se svým početným týmem spolupracovníků. Jejich detailní výzkum, nedávno publikovaný vědeckým časopisem Nature Microbiology, jednoznačně prokázal, že chorobu (alespoň pokud jde oblast jihovýchodní Austrálie) přenášejí komáři. Ukázala to sekvenace genomu bakterie a komárů.

Timothy Stinear spolu s kolegy po dobu pěti let detailně sledovali případy vředu buruli v jihovýchodní Austrálii, která bohužel patří k oblastem zasaženým tímto devastujícím onemocněním. Přírodním rezervoárem původce vředu buruli v Austrálii jsou vačnatci, jako například běžný possum vlnitý. Mezi vačnatci a lidmi chorobu šíří komáři Aedes notoscriptus.

TIP: Invaze společně s infekcí: Ve východní Africe se šíří nebezpeční komáři

Vzhledem k relativní izolovanosti zkoumané oblasti se vědci zdráhají zobecnění, zda stejný mechanismus přenosu funguje i v Africe, odkud onemocnění pochází. Výzkum alespoň pro oblast Austrálie ale nabízí jednoduché možnosti prevence – důsledné používání repelentů a omezení pobytu v místech zvýšeného výskytu komárů.

Během uplynulých desetiletí jsme prozkoumali řadu objektů Sluneční soustavy. Vše začalo Měsícem, v následujících desetiletích jsme vyslali sondy k Merkuru, Venuši, Marsu, Jupiteru, Saturnu, Uranu, Neptunu, a dokonce i ke vzdálenému Plutu. Prozkoumali jsme také některé objekty hlavního pásu planetek včetně několika komet.

Jde o úctyhodný seznam, stále existuje celá řada míst, která jsme zatím zblízka neviděli. Současné metody průzkumu Sluneční soustavy nejsou jinak zvlášť efektivní – sondy jsou drahé a jejich působnost je omezená na jeden nebo jen několik málo vybraných objektů. Vědci proto navrhují vyzkoušet i jiné přístupy.

Jedním z nich je program BLISS (Berkeley Low-cost Interplanetary Solar Sail), který hodlá zkoumat Sluneční soustavu s využitím velkých hejn levných a malých solárních plachetnic. Takové sondy nepotřebují žádné motory ani palivo. Ve vesmíru se rozloží do podoby plachty a o pohon se postará tlak slunečního záření. Detaily o programu BLISS nedávno zveřejnil odborný časopis Acta Astronautica.

Hejna plachetnic

Alexander Alvara z Kalifornské univerzity v Berkeley a jeho kolegové jsou přesvědčeni, že by malé solární plachetnice mohly přinést potřebný zvrat v průzkumu blízkého vesmíru. Jedna taková sonda by vážila jen asi 10 gramů a jejich výrobu a provoz by zvládly již dnes existující technologie. Díky misím demonstračních cubesatů LightSail víme, že technologie solárních plachetnic opravdu funguje. Přestože se těmto sondám říká „plachetnice“, ve skutečnosti nevyužívají sluneční vítr, tedy proud elektricky nabitých částic tryskající od Slunce, nýbrž tlak slunečního záření. 

TIP: Na mezihvězdné objekty bude číhat flotila solárních plachetnic

Vznik programu BLISS byl motivovaný především snahou o průzkum blízkozemních planetek. Ty se pohybují v blízkosti naší planety a je v našem životním zájmu, abychom o nich věděli co nejvíce. Hejna malých solárních plachetnic by nám s jejich výzkumem mohla významně pomoci.

Modrá moč

Přemýšleli jste někdy o barvě své moči? Víte, že se z ní dá zjistit spousta užitečných informací o vašem těle? Močí se vylučují různé látky, včetně škodlivých nebo nepotřebných. Obsah může ovlivňovat užívání Indometacinu ke snižování horečky, Amitriptylinu k léčbě depresí a úzkostných stavů nebo Cimetidinu působícího na pálení žáhy a peptických vředů. Všechny tyto léky zabarvují vylučovanou moč do modra. Ale nebojte, šmoula se z vás nestane.

Červené oči

Až budete nemocní a dostanete od lékaře antibiotika, nezapomínejte se pravidelně dívat do zrcadla. Antibiotika nebo některé antikoncepční tabletky mohou způsobit drobná poškození očí. Vysušují je, oči mohou zarudnout a pálit. U antibiotik tyto příznaky skončí po jejich vysazení, ale i tak byste tyto potíže měli konzultovat s lékařem. Jestliže užíváte léky na arytmii, buďte obezřetní. Lék Amiodaron může způsobit mikrousazeniny na povrchu rohovky. Kyselina acetylsalicylová, která je obsažena například v Ibuprofenu, může způsobovat rozostřené nebo dvojité vidění. Preparáty s kortizonem mohou zvyšovat tlak v oku, poškodit nervy nebo urychlit tvorbu šedého zákalu.

V noci na výlet

Během spánku se dá stihnout spousta věcí: popovídat si o zážitcích z uplynulého dne, projít všechny pokoje, přenést si věci nebo zajít zkontrolovat záhon na zahradu. Má to ale háček – všechno se děje ve spánku! Náměsíčnost je celkem běžná u dětí, ale pokud jí trpí dospělý člověk, jedná se o poruchu spánku a je nezbytné ji řešit. Na noční výlet můžete vyrazit i po užití některých léků, ty v tomto případě fungují jako spouštěč. Vysazení nevhodných léků většinou nestačí a náměsíčnost se musí doléčit. Dávejte si pozor při užívání sedativ, antidepresiv, antipsychotik a paradoxně i léků na spaní.

Zdrogované děti

Kdo by čekal, že se můžete zdrogovat sirupem na kašel? Léky na suchý, dráždivý kašel obsahují dextrometorfan neboli syntetický opioid. Některé se kvůli jeho zneužívání přesunuly do kategorie na předpis, spousta jich ale zůstává volně prodejných, tedy dostupných i pro mládež. V malém množství se nic nestane a lék působí standardně; při větších dávkách však může nastat euforie, nekontrolovatelný smích, pocení, nevolnost, zvracení a zkreslené vnímání okolí.

Bez čivů

Při běžném nachlazení jsou čich a chuť značně oslabeny. Kdo prodělal covid-19, mohl si vyzkoušet ztrátu těchto smyslů na výrazně delší dobu – někteří pacienti uvádějí absenci až půl roku. Čich můžete ztratit i po běžných lécích, například po antibiotikách a chemoterapeutikách. Vrátí se vám většinou po jejich dobrání, ale nezřídka si počkáte několik dnů.

Pouze pěšky!

Pamatujete si krabičky léků s přeškrtnutým symbolem auta nebo s nápisem, že jsou nevhodné při řízení? Od roku 2017 se u nás od značení krabiček upustilo a vytratilo se tak na první pohled jasné varování pro řidiče. Teď už musíte rozbalit obsáhlý příbalový leták a mezi malinkými písmenky vyluštit, zda je dovoleno s užívanými léky sednout za volant. 

Asi vás nepřekvapí, že s medikamenty na úzkost či depresi nebo se silnými léky na bolest byste řídit neměli. Zásadně totiž ovlivňují vaši pozornost a uspávají; léky jsou na předpis a lékař se většinou sám o vedlejších účincích zmíní. Uspat vás mohou ale i běžné léky na alergii, které jsou k dostání bez receptu. Zodac nebo Zyrtec vyřeší vaši alergickou reakci, ale po jejich užití si za volant nesedejte – zvláště když si vezmete více než jednu tabletu.

Bez otisku

Xeloda není zaříkávadlo, ale kapecitabin – lék na nádorové onemocnění tlustého střeva, konečníku, žaludku nebo prsu. Jeho užívání rozhodně není procházka růžovým sadem. Závažné choroby se léčí pořádnými dryáky, takže i nežádoucí účinky mohou být silné a velmi nepříjemné. S užíváním tohoto léku je spojený syndrom ruka-noha, který má několik fází poškození: Znecitlivuje končetiny, způsobuje mravenčení, otoky a komplikuje každodenní činnosti. Zajímavostí je ztráta otisků prstů: Kůže se vypne, oteče a daktylky zmizí.

Bledé obtíže

Anémie neboli chudokrevnost je stav při snížení obsahu hemoglobinu v krvi. Existuje několik typů s odlišnými příčinami, ale v případě zánětlivého onemocnění střev mohou nemoc nastartovat léky. Mezi možné viníky patří Sulfasalazin, jenž se užívá k léčbě zánětu tlustého střeva, a Azathioprin sloužící k léčbě autoimunitních chorob.

Pravé motivace a příčiny měnové reformy z roku 1953 jsou dnes jasné: stát prostě zbankrotoval. Státní bankrot znamená, že vláda není schopna utáhnout výdaje ze svých příjmů a přitom není nikoho, kdo by jí půjčil. Do podobné situace se třeba dostalo na sklonku roku 2008 Maďarsko. Do zbankrotovaného státu přišel nucený správce, v daném případě Mezinárodní měnový fond (MMF), přikázal škrty ve výdajích, politika nepolitika, a jelo se dál. 

Pod termínem státní bankrot si nyní mylně představujeme totální kolaps ekonomiky, ve skutečnosti ovšem nestátní instituce pracují dále nedotčeny. Jiná situace samozřejmě nastává, když v dané zemi vláda kontroluje de facto veškerou výrobu, jak tomu bylo ve stalinistickém Československu. Když pak vládě docházejí peníze, znamená to často zastavení velké části výroby. Lidem se hromadí peníze, které není za co utrácet, protože se vyrábí hlavně zbraně a tanky. Roku 1952 například dosáhly výdaje na zbrojení 28 % národního důchodu.

O kolik lidé zchudli?

Průměrně přišel v důsledku reformy každý občan o 2 200 korun přímo přepočítáním peněz (viz Jak se měnily peníze), což odpovídalo více než třem průměrným měsíčním platům. O dalších 8 500 korun přišel průměrný občan tím, že se zrušily všechny státní dluhopisy, životní pojistky a peníze na vázaných vkladech (při předchozí měnové reformě roku 1945 například mohli občané směnit za novou měnu pouze 500 „válečných korun“, zbytek zůstal na vázaných účtech a uvolňoval se pouze se na zvláštní žádost, například kvůli svatbě). Za nové peníze si toho navíc mohl koupit ještě méně, neboť ceny neklesly ani na pětinu, ale v průměru jen na polovinu až třetinu. Reálně tak všechno skokově zdražilo.

Alternativy existovaly a mezi národohospodáři se před reformou hojně diskutovaly. Stát mohl uspořádat nucenou půjčku od obyvatel (kterou by ale někdy musel splatit), či jednoduše skokově zvýšit ceny a národ okrást tímto způsobem (což bylo nakonec částečně použito v kombinaci s reformou). Hlavním politickým problémem, důrazně apelovaným z Moskvy, však bylo, že naše měna ještě v roce 1952 nebyla jako poslední z východního bloku vázána na rubl, nýbrž skrze MMF na dolar.

Hospodářské následky

Obzvláště tvrdě dopadla peněžní reforma na zemědělství. O peníze přišli zemědělci ve stejné míře jako ostatní, ale změny výkupních cen jejich produkce byly ještě méně příznivé než v jiných oborech. „Protikapitalistická“ rétorika, která v oficiálních materiálech reformu ospravedlňovala, tak vyznívá obzvláště paradoxně.

Hlavním dlouhodobým výsledkem reformy bylo, že československá vláda mohla do posledního detailu převzít sovětský model plánování výroby úplně všeho, „od špendlíků po lokomotivu“. Končila zrovna první pětiletka, jejíž výsledky zůstávaly daleko za očekáváním. V systému zůstávalo příliš mnoho subjektů, jejichž chování se dalo těžko naplánovat, kupříkladu „drobnosti“, jako kolik bot či toaletního papíru budou chtít lidé nakoupit. Volné peněžní prostředky zůstávaly pro systém latentním nebezpečím – vždyť by je mohli lidé chtít za něco utratit! A neseženou-li zboží v chronicky nedostatkovém hospodářství, kde stále existovaly dva trhy – vázaný (čili na lístky) a volný, oddálí se vidina světlých zítřků. 

Řešení je nasnadě: Když nebudou mít nepředvídatelní spotřebitelé žádné volné prostředky, nemohou pak jejich utrácením ohrozit plnění plánu. Peníze přestaly mít svoji tradiční funkci, a tak se do posledního detailu mohly doslovně převzít a přeložit sovětské tabulky plánů výroby. V nich pak člověk mohl najít řádky typu: „Velbloudi: | Plánovaná výroba: 0 kusů | Skutečná výroba: 0 kusů. | Plán splněn na: 100 %“. Takový plán se plní mnohem lépe!

Plzeňské nepokoje

S masovostí protestů, které vypukly, asi režim nepočítal. Lidové milice byly povolány do zbraně již v předvečer vyhlášení reformy, přesto proběhlo minimálně 120 větších stávek po celé zemi, z nichž nejslavnější se stala stávka v Plzni.

V den vyhlášení reformy zrovna v plzeňské Škodovce dělníci dostávali plat, a ačkoliv je prezident Zápotocký před pouhými dvěma dny v rozhlase ujišťoval, že se žádná reforma nechystá, měli nyní v kapse takřka bezcenné peníze. Komunistické špičky se zalekly otevřených výstupů proti „straně a vládě“, a tak propaganda začala hlásat, že nepokoje vyvolávají nastrčenci a „buržoazie převlečená do dělnických halen“. Velkým paradoxem dějin zůstává, že mohli mít částečně pravdu. 

Tou dobou již minimálně šestým rokem probíhalo násilné zařazování bývalých elit národa do výroby. Když nebyly stávkující stovky dělníků vpuštěny do svých závodů, postupně se spojily a vydaly se do plzeňských ulic. Ve městě dokonce na chvíli ovládly městský rozhlas, kde pouštěly sokolské písně a pronášely „provolání ke světu“ o svobodě. Vyrojily se americké džípy (bylo to přece v Plzni) a demonstranti také ovládli budovu soudu.

Odpoledne se však kolem demonstrantů začala stahovat smyčka ozbrojených jednotek armády, Lidových milicí, Pohraniční stráže i StB. Režim upletl síť ze všeho, čím disponoval, a kolem jednoho účastníka se nakonec i utáhla smyčka oprátky.

Bouře lidu

Často se v učebnicích píše, že k prvním masovým protestům proti komunistickému režimu došlo ve východním bloku 17. června 1953 v NDR. U nás se tak ale stalo minimálně o dva týdny dříve. Trpí-li čtenář traumatem ze „švejkovitosti“ českých dějin a nepovažuje-li hrdinný odboj v menších skupinkách v padesátých letech za dostatečně masový, nechť alespoň vzpomene na rozsah československých demonstrací během červnových dní roku 1953. Jejich organizátoři se pak s ostatními mukly setkali v jáchymovských trestaneckých lágrech, kde těžbou uranu spláceli „dluh“ vůči Sovětskému svazu, který stál v pozadí československé měnové reformy z roku 1953. 

Před osmnácti lety astronomové jen nevěřícně kroutili hlavou, když objevili první hvězdu prchající z Mléčné dráhy rychlostí 2,4 milionu kilometrů za hodinu. Jestliže ovšem může být z galaxie takovou rychlostí vymrštěna stálice, může se totéž přihodit planetě? Nové výzkumy ukazují, že ano. Nejenže unikající oběžnice existují, ale některé z nich se řítí prostorem opravdu závratně rychle. 

„Pokud bychom žili na takové planetě, absolvovali bychom skutečně divokou jízdu z centra Mléčné dráhy až do mezigalaktického prostoru,“ například vysvětluje astrofyzik Avi Loeb z Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics (CfA).

Tyto superrychlé planety mají přitom stejný původ jako unikající stálice. Dvojhvězdná soustava se přiblíží k supermasivní černé díře v centru Galaxie a mohutná gravitace od sebe hvězdy odtrhne. Zatímco první se dostane na oběžnou trajektorii kolem černé díry, druhá je nesmírně rychle vymrštěna napříč Mléčnou dráhou, kterou následně opustí (pohybuje-li se vyšší rychlostí než únikovou). Planety kroužící kolem první hvězdy pak může černá díra odtrhnout a vyvrhnout obrovskou rychlostí do mrazivé temnoty mezi­hvězdného prostoru. Druhá stálice, jež byla z Galaxie vymrštěna, může vesmírem putovat i společně se svými oběžnicemi.

Třikrát rychleji než Slunce

Podívejme se na příklad vyvržené hvězdy. Asi před sto miliony let se jeden trojhvězdný systém pohyboval v chaotické centrální části naší Galaxie, což výrazně změnilo jeho životní osud. Zmíněné trio se dostalo příliš blízko k obří černé díře, která jednu ze stálic zachytila a zbylé dvě doslova vymrštila mimo Mléčnou dráhu. Dramatickou událost pak doplnila ještě další hvězdná „manipulace“: Dvě společně prchající stálice se spojily a vytvořily jednu mimořádně horkou modrou hvězdu.

Uvedený příběh může působit jako science fiction, ale podle astronomů pracujících s Hubbleovým dalekohledem (HST) jde o nejpravděpodobnější scénář pro tzv. hyperrychlou hvězdu, známou jako HE 0437-5439 – jednu z nejrychlejších, jaké se dosud podařilo pozorovat. Pohybuje se rychlostí 2,5 milionu kilometrů za hodinu, takže trojnásobně překonává Slunce na jeho pouti kolem středu Galaxie. A sledování z HST potvrdila, že tento hvězdný „utečenec“ měl původně domov v centru Mléčné dráhy.

Většina z více než šedesáti dosud známých hvězd s mimořádně vysokou rychlostí, objevených od roku 2005, patří pravděpodobně mezi exulanty z jádra naší Galaxie. Uvedení vyhnanci jsou přitom v hvězdné populaci našeho vesmírného ostrova, která čítá asi dvě stě miliard členů, velmi vzácní. Každopádně se předpokládá, že z Mléčné dráhy už unikla více než tisícovka stálic. „Pohybují se vysokou rychlostí – až dvakrát větší, než je nutné k vymanění se z gravitačního pole naší Galaxie,“ vysvětluje Warren Brown z CfA, který první stálici prchající z Mléčné dráhy objevil právě v roce 2005.

Zářiví odpadlíci

Fotografie pořízené pomocí HST odhalily 14 „splašených“ hvězd, jež brázdí oblasti hustého mezihvězdného plynu, přičemž vytvářejí zářivé struktury ve tvaru hrotu šípu a protáhlého ohonu svítícího plynu. Popsané „šípy“ neboli rázové vlny vznikají, když intenzivní hvězdný vítr – tedy proud částic vyvrhovaných stálicí – naráží do okolního hustého plynu. Uvedený jev připomíná rychlý člun křižující hladinu jezera.

„Myslíme si, že jsme objevili novou skupinu jasných a velmi rychle se pohybujících hvězdných vetřelců,“ uvádí astronom Raghvendra Sahai z Jet Propulsion Laboratory. Pro odborníky se přitom jedná o velké překvapení, protože nic podobného dosud nepozorovali. „Když jsem tyto fotografie uviděl poprvé, zajásal jsem. Vypadá to, jako by se hustým mezihvězdným prostředím pohyboval vysokou rychlostí projektil. Díky vynikajícím schopnostem Hubbleova dalekohledu jsme pak odhalili strukturu a tvar zmíněných rázových vln,“ dodává Sahai. Stáří, hmotnost a rychlost hvězdných „odpadlíků“ však mohou astronomové pouze odhadnout. Stálice se zdají být mladé, zrozené zhruba před několika miliony let, což je i důvodem jejich intenzivního hvězdného větru.

Sahai objasňuje: „Tyto rychle se pohybující hvězdy byly pravděpodobně vymrštěny ze svých domovů ve velkých hvězdokupách.“ Existují přitom dva možné způsoby vypuzení stálic z místa jejich zrodu ve hvězdokupě, v níž – na rozdíl od galaxie – samozřejmě schází černá díra. V prvním případě exploduje jedna členka dvojhvězdy jako supernova, přičemž dojde k odmrštění její „partnerky“. Jinou možnost představuje setkání dvou binárních systémů nebo srážka dvojhvězdy s třetí stálicí: Jednu či více hvězd pak urychlí vzájemné gravitační působení, což může vyústit v definitivní únik z hvězdokupy.

Schopnost identifikovat svůj odraz a uvědomit si vlastní „já“ se u živočichů posuzuje pomocí tzv. zrcadlového testu sebeuvědomění. Výzkumníci udělají zvířeti na hlavě drobnou barevnou tečku a zjišťují, jak na ni tvor reaguje při pohledu do zrcadla. Pokud se jí pokouší dotknout, nebo se ji dokonce snaží odstranit, zřejmě pochopil, že se dívá sám na sebe, a nikoliv na jiného příslušníka svého druhu. Při zrcadlovém testu zcela „vyhořeli“ makaci, kočky, prasata, koně, papoušci, sépie a mnozí další tvorové, jejichž mozky v živočišné říši rozhodně patří k těm výkonnějším.

K překvapení zoologů se mezi taková zvířata řadí i přinejmenším jeden rybí druh: Nedávno se popsané chování potvrdilo u drobných pyskounů rozpůlených (Labroides dimidiatus), kteří obývají indopacifické korálové útesy a jsou známí také jako „čističi“ – s oblibou totiž požírají parazity na tělech jiných mořských živočichů. Zatím poprvé se tak sebeuvědomění prokázalo u ryb.