Zeptáme-li se vědců, kde, kdy a proč se lev objevil v českém znaku a zastínil dosavadní černou orlici, dostaneme na zdánlivě jednoduchou otázku překvapivě mnoho vzájemně si odporujících odpovědí. Jediné obecně známé vysvětlení přináší pověst o dobrodružné výpravě.

Výprava do neznáma

V dávných dobách žil prý v Čechách kníže Bruncvík, kterého velmi trápilo, že své jméno doposavad neozdobil žádným skvělým činem. Proto opustil kvetoucí zemi i milovanou choť a vydal se na cestu za slávou.

Dlouhý čas putoval cizími kraji, dokud nestanul před široširým mořem. Následná plavba trvala tři měsíce a díky příznivým povětrnostním podmínkám byla i pro české suchozemce snesitelná. Jednoho dne se však přivalila těžká mračna a vichr udeřil do bárky nečekanou silou. Statečná posádka však prý pocítila skutečný strach teprve v okamžiku, kdy se horizont náhle zalil zlatavou září a mořský vzduch zaplavila zvláštní vůně. Obavy byly na místě, výprava se totiž dostala až k obávané Jantarové hoře. 

Češi se blížili k ostrovu, ztracenému hluboko v moři, který k sobě přitahoval veškeré živé bytosti. Z osidel magické přitažlivosti nebylo úniku. Nikdo se z ostrova nikdy nedostal. Tomu nasvědčovaly i zetlelé pozůstatky korábů a vybělené kosti mořeplavců, které se povalovaly ve zlatém písku. 

Družina brzy zjistila, že kromě těchto zbytků a mohutně se tyčící hory na pustém ostrově nic jiného nenajde. Bruncvík dal proto rozkaz znovu se nalodit a pokusit se vymanit ze spárů tajemného místa. Námořníci se chopili vesel, a jak se loď pomalu vzdalovala od břehu, lodníci pádlovali s čím dál větší urputností. Když už se takřka zdálo, že vysvobození je na dosah, bárka náhle opět tiše a nepohnutě spočívala na mělkém pobřeží. Osud slavné výpravy se zdál být zpečetěn a společníci brzy začali jeden po druhém umírat hlady.

Na křídlech ptáka Noha

Po dlouhé době usedl kníže na písek vedle svého nejvěrnějšího přítele Balada, který si nečekaně vzpomněl na obrovského ptáka Noha, jenž každoročně k Jantarové hoře přilétá. Toho bylo třeba využít! Vládce se nechal zašít do koňské kůže a Balad ho odnesl vysoko na vrchol hory. Odvážný plán vyšel. Pták muže skutečně popadl a po tři dny a tři noci ho unášel povětřím, aby zdánlivou mršinu nakonec hodil do svého hnízda mezi hladová ptáčata. Ta začala do koňské kůže klovat a pod dravými zobáky se uvolnily stehy pytle. Bruncvík ze svého úkrytu vyskočil, mláďata pobil a rozeběhl se nehostinnou krajinou.

Lev po boku rytíře

Když kníže sbíhal z horských srázů do velkého údolí, uslyšel náhle mohutný řev a spatřil lva zápasícího s devítihlavou saní. Vládce se musel urychleně rozhodnout, kterému ze zvířat přispěchá na pomoc. Jeho volba ale byla snadná, a proto tasil meč a s pomocí šelmy draka udolal. 

Když saň padla k zemi, rytířova nedůvěra se rázem obrátila vůči lvovi. Šelma se zatím zdála klidná, nicméně vládce se velmi obával o svůj život a pokusil se uniknout. Zvíře však zachránce doprovázelo jako věrný pes a toto pouto se postupem času jen prohlubovalo. 

Jestliže se však Bruncvík těšil na lidskou společnost, musel být svým dalším hostitelem neskutečně zklamán. Na hradě dalšího hostitele, krále Olibria, ho totiž nečekalo nic příjemného, jen tíživá atmosféra a podivné bytosti, z nichž některé měly čtyři oči, jiné oko jediné, další se prý podobaly obrům nebo trpaslíkům. Bruncvíkovi se v tomto podivuhodném společenství nelíbilo a hodlal dvůr urychleně opustit. Panovník však žádosti nechtěl vyhovět, dokud nevysvobodí jeho dceru Afriku z područí baziliška, což měl být v některých verzích pověsti také druh draka. Následoval zápas, v němž se hrdinný kníže utkal nejen s baziliškem, ale s celou jeho hadí družinou. Věrný lev mu samozřejmě pomáhal a právě jeho zásah přinesl konečné vítězství. Přestože Bruncvík Olibriovu dceru vysvobodil, král ho stejně domů nepustil. Jak to tak bývá, princezna Afrika se do svého zachránce zamilovala a ten ji musel z donucení krále pojmout za ženu.

Konečně doma

A tak se táhly další měsíce, aniž by hrdinovi svitla naděje na útěk. Jednou se však procházel podhradím a nalezl tam kouzelný meč. Neváhal a s jeho pomocí okamžitě sťal všechny přítomné na královském hradě včetně krále a princezny. Poté z královského pokladu nakradl drahé šperky, vybavil se jídlem a vydal se na zpáteční cestu domů. 

Putoval však ještě mnoho let, než znavený stanul před Prahou. V rodném kraji ho ale čekalo nemilé překvapení. Doslechl se totiž, že se jeho manželka Neoménie zrovna vdává. S tím se ovšem nehodlal smířit. V přestrojení dorazil na svatební hostinu, kde do manželčina poháru vhodil prsten, jenž od ní před odjezdem dostal. Když ho nevěsta našla, vzpomněla si na svého ztraceného manžela. Ten vzápětí zabil jejího nového muže. Na počest věrného lva byly prý hrady ozdobeny erbem se stříbrným lvem na červeném poli. Když Bruncvík po mnoha letech skonal, oddaný lví přítel několik dní truchlil na jeho hrobě, než ze samého stesku zašel.

Americká NASA původně plánovala misi, která má přivést vytoužené vzorky z povrchu Marsu na Zemi, už počátkem tohoto století. V roce 2005 se uvažovalo o tom, že by mise měla proběhnout kolem let 2022 až 24, k čemuž očividně nedošlo. Později byla mise se vzorky Marsu úplně zrušena, poté zase obnovena a přistání na Marsu naplánováno na rok 2028. To se teď ale jeví jako prakticky nemožné.

Vědci jsou zoufalí, protože misi vnímají jako „životně důležitou“ pro výzkum Marsu. Již celé měsíce se mluvilo o tom, že příprava mise trpí problémy. Potíže naplno vyhřezly v září 2023, kdy nezávislý panel odborníků IRB pro NASA zhodnotil reálnost provedení mise v její současné podobě.

Potíže se vzorky z Marsu

Výsledky kontroly byly velice zneklidňující. Panel IRB dospěl k závěru, že reálné náklady nezbytné pro uskutečnění Mars Sample Mission pravděpodobně dosáhnou 8 až 11 miliard dolarů (asi 180 až 250 miliard Kč). To je o několik miliard dolarů více, než kolik činí doporučený limit pro rozpočet tohoto projektu.

Zástupci IRB jsou rovněž přesvědčení, že je prakticky nulová šance stihnout přistání na rudé planetě v roce 2028, což opět posouvá celou misi dál do budoucnosti. Podle odborníků je klíčovou komplikací mise její složitá struktura, kde každá součást mise musí přesně navazovat na předchozí. Komplikovaná struktura mise je v důsledku zodpovědná jak za astronomické náklady, tak i za nepříjemná zdržení.

TIP: Rover Perseverance již chystá vzorky z Marsu pro návrat domů

Na misi Mars Sample Mission pracuje v USA asi 1 300 odborníků. Jejich počet teď ale klesá. Po zdrcujícím hodnocení panelu IRB šlápla NASA na brzdu a příprava mise se zpomalila. Samotná NASA čelí takovým problémům s rozpočtem a jeho schvalováním v Kongresu, že může dojít až ke zrušení mise, tentokrát zřejmě již definitivnímu. Rover Perseverance sice sbírá vzorky pro tuto misi, zda se ale někdy vypraví na cestu na Zemi, zůstává v tuto chvíli ve hvězdách.

Turecká vstavačovitá rostlina kruštík druhu Epipactis veratrifolia uvolňuje do okolí molekuly pinenu, myrcenu a felandrenu, které používají i mšice Megoura viciae, aby se navzájem varovaly před dravým hmyzem. 

Pach vystrašených mšic zároveň neodolatelně láká dvoukřídlý hmyz pestřenku pruhovanou (Episyrphus balteatus), jež mšicemi krmí své larvy. Květ kruštíku přitom páchne, jako by byl těchto škůdců plný. Když se o tom pestřenka zkusí přesvědčit, najde v květu jen kapku nektaru; po mšicích tu nebývá ani vidu, ani slechu. 

Lovkyně si z návštěvy záludného kruštíku odnese na těle nechtěný suvenýr v podobě hrudek pylu. Květ, kterému se ji podaří znovu obalamutit, pak tímto pylem opylí. Zvláštní prémii nabízí kruštík samečkům pestřenky. Ti se někdy zcela cíleně zdržují v okolí květů a zkoušejí se spářit se samičkami, které naletěly na pachovou vějičku.

Rostliny mohou povolat pachovými molekulami i roznašeče semen. K nejznámějším patří šanta kočičí (Nepeta cataria) vylučující látku nepetalakton. Tu využívají běžně pro posílání milostných pachových vzkazů kočkovité šelmy. Proto žádná kočka neodolá pokušení vyválet se v porostu šanty. Dozrálá uvolněná semena se zachytí zvířeti v kožichu a kočka je následně trousí všude, kudy chodí.

První fašistické hnutí vzniklo za kanálem již v roce 1923. British Fascisti, které založila Rotha Lintorn-Ormanová (1895–1935), se ale neprosadilo a rychle upadlo do zapomenutí. Z hlediska studia fašismu se tak mnohem zajímavějším projevem tohoto fenoménu stala Britská unie fašistů (BUF) Oswalda Mosleyho (1895–1980). Jak uvidíme, Mosleymu se podařilo vytvořit zcela unikátní koncepci, politický program i ideologii. 

Fašismus se stal důležitým aspektem meziválečných dějin ostrovního království. Hned na začátku je však třeba zdůraznit, že je na něj třeba pohlížet s určitou rezervou. Naprostá většina Britů nikdy nevstoupila do extremistických stran a ani je nevolila. Fašisté zůstali malou, bezvýznamnou skupinou zaslepených křiklounů a rváčů, kteří ve veškerých pokusech získat masovou podporu naprosto selhali.

Zrod fašistické unie

Léto roku 1932 strávil mladý, tehdy jenom šestatřicetiletý, aristokrat a někdejší politik Konzervativní i Labouristické strany psaním knihy. Větší Británie (The Greater Britain) Oswalda Mosleyho se stala základním programovým a ideovým dokumentem nově se rodícího politického subjektu. V den jejího vydání, 1. října 1932, se na londýnské Great George Street 12 sešlo třiadvacet zakládajících členů nové strany, které Mosley vyzval, aby ho „následovali do velkého, nebezpečného dobrodružství“ a aby byli připraveni „obětovat vše... a zasvětit svůj život budování země a hnutí moderní doby“. Toto hnutí dostalo název Britská unie fašistů (BUF). V tomto ohledu byla BUF výjimečná – fašistická hnutí běžně nevznikají vydáním knihy.

Mosleyho práce představovala poměrně obsáhlou analýzu ekonomických, sociálních a politických problémů Spojeného království a plán jejich řešení. V jistém smyslu šel Mosley s touto knihou v teoretické oblasti mnohem dál než ostatní fašističtí vůdci. Mussolini i Hitler se projevili na prvním místě jako výjimeční propagandisté a až na druhém jako ideologové. Většinu svých myšlenek čerpali z různých zdrojů a obvykle je nedotahovali do konce – na to měli legie ideologů. Otec BUF naproti tomu dokázal sám vytvořit poměrně vyspělou fašistickou soustavu myšlenek a program. Ve srovnání kteroukoliv průměrnou demokratickou stranou šlo samozřejmě o tragikomické bludy, srovnáme-li ale BUF s jinými fašistickými hnutími, šlo o „jednookého mezi slepými“.

Větší Británie

Mosleyho analýza ekonomických problémů země zdůrazňovala nedostatečnou poptávku po britských výrobcích. Jak se vyjádřil, Británie „byla schopna vyrobit více jízdních kol, než kolik dokázala najít negrů, kteří by si je koupili“. Zahraniční trhy, na nichž se Británie snažila prodávat své výrobky, jednoduše nebyly schopny vše absorbovat. Řešením bylo rozvíjet domácí trh, který podle něj politici dlouho zanedbávali. Navrhoval autarkní politiku v rámci impéria a masivní rozvoj domácí spotřeby. Londýn měl podle něj uzavřít se svými koloniemi reciproční dohody, podle nichž měla mateřská země vyrábět produkty a směňovat je s koloniemi za suroviny. Mosley chtěl z britského impéria vybudovat „merkantilistický superstát“.

V organizaci hospodářství prosazoval korporativistický stát. Každé průmyslové odvětví mělo mít svou vlastní korporaci složenou z majitelů podniků, zaměstnanců a spotřebitelů (které by jmenoval stát). Ti měli být schopni se na všem dohodnout. Tímto plánoval ukončit třídní konflikt, který sužoval jeho zemi po celé generace. Volby neměly být založeny na zeměpisném, ale na stavovském principu – každý by volil mezi kandidáty ze svého oboru. Lékaři lékaře, hutníci hutníka, právníci právníka. Všechny kandidáty by samozřejmě nominovala BUF.

Boj proti dekadenci

Kromě politického programu, který je na fašistické poměry poměrně propracovaný, je BUF zajímavá také svou ideologií. Jejím ústředním bodem byla posedlost dekadencí. Myšlenky plné morbidity, pesimismu, úpadku národa a rozkladu země tvořily podstatnou část textů a projevů členů spojených s hnutím. Z jejich pohledu byla Británie obklopena nepřáteli zvenčí a vykuchávána zevnitř. Zhoubný vliv mezinárodních finančníků, prohnilá buržoazně-liberální společnost, kulturní bolševismus, otupující amerikanismus a odporný židovský internacionalismus byly v článcích BUF na předním místě. Nepřátelé znevažovali britské oběti v první světové válce, amerikanizace otupovala smysly britské mládeže, která se oddávala pití a sexuálním radovánkám, místo aby se snažila budovat prosperitu své země.

Mladé lidi podle fašistů manipuloval Hollywood, který odváděl jejich pozornost od vážných věcí. Dívky nesmyslně a hloupě nadšeně „četly prázdné výroky svých oblíbených filmových hvězd“. Masová kultura také nedokázala stimulovat intelekt. Poskytovala lidem pouze lacinou zábavu, která je zbavovala citu i vůle. „Uctívání sexuálních hrdinů a amerických televizních hvězd mladými, vnímavými a hloupými dívkami“ mělo být jasným důkazem úpadku britské mládeže.

Dekadence způsobená liberálně-demokratickým systémem se ale podle fašistů projevovala úplně všude. Problém představovala například i emancipace žen. Emancipované ženy měly být dokonce příčinou homosexuality: „jejich umělé vyloučení z normálního styku s nesezdanými muži způsobuje, že se mužská mládež obrací pro své potěšení kamkoli...ve velkých městech se homosexualita stala módním trendem, propagovaným, nehorázným exhibicionismem. Tento kult má své psychologické kořeny v ‚komplexu zoufalství‘, který je základem veškeré sterility ‚inteligentní ženy‘. Zženštilý muž a zmužilá žena jsou výtvory – nebo spíše oběti – velkoměst.“

Hrdinové nové doby

Fašisté chtěli s tím vším skoncovat. Jejich ideologie měla být „novým, revolučním náboženstvím zasvěceným národní a kulturní obnově“. Kultura měla být podle fašistů „očištěna“ od nepřátel a škůdců. Sami sebe přitom považovali za jediné, kdo má schopnost rozeznat co je škodlivé a tuto očistu provést. Byli elitou, která pochopila nutnost národní obnovy a měla vést národ, „protože masy vždy zůstanou hloupé, zbabělé a kruté“. Jak tvrdil vůdce hnutí, „z fašismu vzejde umění čisté, originální a ušlechtilejší než všechno, co jsme dosud dokázali vymyslet“.

Mosley viděl sebe a své kolegy jako nové hrdiny, kteří svou vitalitou a odhodláním posunou společnost do další fáze evolučního vývoje. Sám sebe považoval za nejzřetelnější příklad takového hrdiny. Jako vůdce byl napůl lidskou, napůl božskou bytostí. A neváhal o sobě jako o takovém i mluvit. Stejně jako jiná fašistická hnutí hledali britští fašisté inspiraci v mýtické minulosti svého národa. Přišli s tvrzením, že jejich ideologie je hluboce zakořeněná v britské historii, a sami se cítili být novodobými, znovuzrozenými hrdiny z dob královny Alžběty I. (vládla 1558–1603) a obecněji z tudorovské éry, kterou považovali za zlatý věk britských národních dějin.

Zlaté časy

Dějiny BUF v prvních měsících její existence jsou historií rychle rostoucího hnutí. První shromáždění se konalo 15. října 1932 na Trafalgarském náměstí v Londýně. Mosley od počátku usiloval o sjednocení všech existujících fašistických hnutí v zemi – odtud název hnutí – Britská unie fašistů. BUF téměř okamžitě začala vydávat vlastní noviny The Blackshirt (Černá košile) a pod vedením Mosleyho matky vznikly také fašistické odbory a ženská sekce. Ženy později tvořily pravděpodobně až 20 % členů hnutí, trénovaly jiu-jitsu, cvičily se v první pomoci a připravovaly se na boj s komunisty. 

V dubnu 1933 se delegace BUF na pozvání italských fašistů zúčastnila také Mezinárodní fašistické výstavy. V jejím průběhu si Mosley také zajistil tajnou finanční podporu. Ačkoli sám až do konce života popíral, že by mu Mussolini platil, ve skutečnosti šlo o značné částky, bez kterých by hnutí jen stěží mohlo fungovat. 

Prvního července 1933 uspořádala BUF po italském vzoru první pochod Londýnem. Zúčastnilo se ho více než tisíc Černokošiláků a asi stovka dívek v černých šatech. K hnutí se postupně připojily některé poměrně významné osobnosti. Například Arthur Kenneth Chesterton (1899–1973), bratranec slavného spisovatele a antisemity Gilberta Keitha Chestertona (1874–1936), ale také třeba William Joyce (1906–1946) – ten se za druhé světové války nechvalně proslavil jako lord Haw-Haw, nejznámější britský kolaborant s nacisty – nebo bývalý poslanec John Beckett (1894–1964). Podařilo se získat také důležitou mediální podporu.

Ze dne na den se BUF stala velmi populární organizací a Mosley celebritou. Ženská sekce založila vlastní noviny The Woman Fascist a vzniklo také několik studentských spolků na školách a univerzitách, dokonce i fašistický letecký klub. Počet členů hnutí rychle rostl a 6. února 1934 se odhadoval na 17 000. Sympatizantů však bylo ještě mnohem více. V lednu 1934 uspořádali fašisté shromáždění, na které přišlo více než sto tisíc lidí. První polovina roku 1934 byla vůbec nejúspěšnějším obdobím její existence a v létě 1934 dosáhl počet členů 50 000. Jak se však brzy ukázalo, šlo o absolutní vrchol, kterého Mosley a britští fašisté dokázali dosáhnout. Následoval strmý pád.

Olympia

Mosleyho hnutí od počátku provázely skandály a jasně se ukazovala násilná tvář britského fašismu. Výtržnosti, rvačky, hulvátství a násilí se staly běžnou součástí projevů fašistických řečníků. Řečníci BUF měli problémy i s antifašistickým odporem. Sami fašisté se snažili vyvolat dojem, že jsou obětí násilí a pouze se brání útokům. Historici však nyní přesvědčivě prokázali, že ve skutečnosti to byli obvykle (i když samozřejmě ne vždy) oni, kdo nepokoje provokoval.

Inspirován italskými squadristy a Hitlerovými SS vytvořil Mosley takzvané Obranné síly a v jejich rámci elitní I. Oddíl (I. Squad). Od řadových členů se odlišovali uniformami, na shromáždění přijížděli v obrněných vozech a aktivně vyhledávali bitky a násilí. Antifašistický odpor a chuť fašistů po „dobré rvačce“ se nutně musely střetnout. Vyvrcholení přišlo v červnu 1934, kdy BUF naplánovala shromáždění na výstavišti Olympia s kapacitou 13 000 diváků.

Shromáždění v Olympii inzeroval tisk dlouho dopředu. Měl to být fašistický triumf a ukázka mobilizačního potenciálu a síly BUF. Sedmého června 1934 se v sále Olympia sešlo asi 2 000 fašistů a kolem 12 000 hostů. Mezi nimi bylo i asi 500 antifašistů, včetně známého spisovatele Aldouse Huxleyho (1894–1963).

Dramaturgie shromáždění byla vždy poctivě připravena tak, aby účastníkům zprostředkovala skutečný zážitek. Běžné byly zvukové a světelné show, které měly zapůsobit na city a emoce. Patřilo k nim osvětlení reflektory, důmyslné ozvučení, vojenská kapela nebo celý orchestr, barevné vlajky a transparenty nebo pochodující kolony mužů a žen v uniformách. Někdy se před samotným začátkem konaly boxerské nebo šermířské zápasy (Mosley sám byl vášnivým a poměrně úspěšným šermířem). Vrchol program představoval samozřejmě slavnostní příjezd vůdce za zvuku vojenské hudby a fanfár s pompézní kolonou vlajkonošů.

Orgie násilí

Setkání v Olympii vypadalo podobně. Mosley za zvuků hymen a fanfár ostentativně přistoupil k pódiu a začal svůj projev. Neměl však ani šanci dokončit první větu a skupina mužů a žen v sále začala skandovat: „Fašismus je smrt, pryč s Mosleym!“. Černokošiláči je brzy vyvedly ze sálu, ale právě když se Mosley chystal pokračovat ve svém projevu, přišla z jiné části sálu další skupina. Organizátorům nakonec trvalo téměř hodinu, než „vyklidili“ celý sál. Postupovali přitom neskutečně agresivně. Vyvlekli své oběti ze sálu, shodili je ze schodů a pak je v hale surově zbili. Jeden z přítomných novinářů popsal své pocity takto: „Viděl jsem muže ležet na zemi, byl zjevně vyřízený a bezmocný. Černokošiláči do něj stejně nemilosrdně kopali...Kopali ho do břicha a do celého těla. Bylo to brutálnější než cokoli, co jsem viděl, kromě války. Bylo mi z toho fyzicky špatně.“

Výsledkem nakonec bylo pět těžce a několik desítek lehce zraněných. Charakter poranění ukazoval, že, že fašisté použili boxery a žiletky. Je zřejmé, že antifašisté chtěli akci narušit, ale členové BUF vědomě a záměrně reagovali přehnaně tvrdě a agresivně. Mosley svůj projev dokončil a v bitvě zvítězil. Toto taktické vítězství se časem ukázalo jako velká strategická, politická a propagandistická porážka. Ačkoli fašisté prezentovali svou akci jako nutnou obranu, v očích většiny přítomných zůstal obraz Černokošiláčů jako krutých sadistů, kteří zasáhli naprosto přehnaně a rozhodně ne nutně.

BUF získala nálepku násilnické a brutální organizace, kterou si řadoví občané země, dobře informovaní o vývoji v Itálii a Německu, rychle začali spojovat s fašistickým násilím na kontinentu. Navíc brzy po událostech v Olympii proběhla v Německu takzvaná „noc dlouhých nožů“, o níž podrobně informoval britský tisk. Paralely nebylo třeba zvlášť zdůrazňovat. Pro BUF to znamenalo prudký pád. Počet členů klesl z přibližně 50 000 v létě 1934 na asi 5 000 v říjnu následujícího roku. Mosleyho začala bojkotovat naprostá většina britských médií, BBC jej nechala obhájit své činy těsně po událostech v Olympii, a dalších 40 let se do vysílání nedostal.

Fašismus příště!

Strana se začala vnitřně rozpadat, trpěla nedostatkem financí, odchodem členů, rušením novin, organizací a shromáždění. Příčiny rozpadu BUF jsou samozřejmě mnohem složitější a komplexnější než jedna událost. Zdá se však, že mnohem důležitějším faktorem než události v Olympii a ztráta podpory médií bylo pomalé oživení britské ekonomiky. Vláda přijala řadu opatření, zejména v oblasti veřejných prací, aby zabránila nejhoršímu a nastartovala pomalé hospodářské oživení. „Nevyhnutelná krize“ a „absolutní kolaps“, o nichž se fašisté domnívali, že přijdou téměř okamžitě, nikdy nenastaly. Unie nadále hlásala, že krize „nepochybně přijde příští léto a bude ještě horší a delší než ta minulá“, ale už téměř nikoho nezajímal.

Počátkem roku 1935 Mosley stranu reorganizoval, ale přes veškerou snahu nebyla finanční situace dobrá. Po sérii neúspěchů Mussolini snížil částky, jimiž hnutí financoval, a Mosley se neúspěšně snažil hledat náhradu za ušlé příjmy v Německu. V květnu 1935 proto následovala další cesta do Itálie, kde se podařilo získat Mussoliniho podporu výměnou za šíření mírové propagandy. 

Válka v Habeši vyvolala na podzim 1935 v Británii předčasné volby. BUF na volby ale nebyla připravena. Navzdory finanční injekci z Itálie a rozsáhlé kampani byla fašistická strana prakticky v rozkladu. Z původně zamýšlených čtyř set kandidátů v příštích volbách nakonec BUF nepostavila žádného a místo toho přišla s nepříliš inspirativním a rozhodně ne příliš bojovným heslem „Fašismus příště!“. (Fascism next time!). Jelikož se jednalo o poslední volby konané před válkou, žádné příště už nepřišlo. BUF nikdy nezískala ani jedno parlamentní křeslo.

Od fašismu k nacismu

Po volbách krizí zmítaná BUF přitvrdila svou antisemitskou kampaň a soustředila své aktivity téměř výhradně na londýnský East End. Zde žila většina britského židovského obyvatelstva. Podle nových instrukcí pro řečníky, které hnutí vydávalo, byli kromě amerikanizace a kulturního bolševismu právě Židé největším nepřítelem Británie. Podle fašistů „měli instinkt pro smyslnost a vzrušení, a proto byli přímo stvořeni k propagaci smyslných filmů a oplzlé literatury“.

Fašistům obzvláště ležel v žaludku Sigmund Freud, který podle nich „propagoval pornografii a vydával ji za vědecký výzkum“. Mimo to provozoval „židovskou černou magii” a byl zakladatelem „nového kultu čarodějnictví“. Mosley pozorně sledoval úspěchy nacismu v Německu, a protože sám měl vždy blízko k antisemitismu, stala se židovská otázka jeho novým tématem.

Změna politiky se projevila i ve změně oficiálního názvu hnutí, a to z BUF na Britský svaz fašistů a národních socialistů (BUFNS). Přechodem k otevřenému a násilnému antisemitismu ztratili britští fašisté podporu i posledních zbytků britských elit, které s Mosleym sympatizovaly. Z okraje společnosti se strana propadla do obskurnosti bezvýznamnosti, z malého hnutí se stala obskurní koterií křiklounů.

Bitva na Cable Street

Ve východním Londýně naplánovali fašisté v první polovině roku 1936 několik pochodů a demonstrací. Na zdech se objevily nápisy jako „Ať žije pogrom 16. srpna“, nebo „Zabijte Žida!“ Z mnoha pochodů, které BUF v Londýně uspořádala, vešla do dějin zejména takzvaná bitva na Cable Street 4. října 1936. Na tento den Mosley naplánoval oslavu čtvrtého výročí založení hnutí. Jeho Černokošiláči měly pochodovat několika ulicemi v East Endu.

V oblasti se sešlo několik tisíc fašistů. Prakticky hned první ulicí, kterou měli pochodovat, Cable Street, však byla kolona zastavena antifašistickou protidemonstrací. Podle různých odhadů tam bylo 100 000 – 500 000 lidí. Policie očekávala potíže, a proto nasadila kolem 10 000 policistů. Vzhledem k tomu, že pochod byl povolen, snažila se policie vytvořit prostor pro fašisty, a proto došlo k mohutné „bitvě” mezi policií a antifašisty.

Dodnes se jedná o největší antifašistickou demonstraci v historii města. Antifašisté postavili barikády a pod heslem No pasaran! (Neprojdou!), převzatého z probíhající španělské občanské války, se jim podařilo asi po dvou hodinách střetů s policií fašistický pochod zastavit. Policie nařídila Mosleymu, aby pochod odvolal a Černokošiláče poslal domů. Bitva na Cable Street je dnes považována za velké vítězství antifašismu v Británii. Jako symbol je bitva skutečně důležitá, ale legenda o tom, že Cable Street zlomila sevření fašismu, je skutečně jen legendou. K podobným střetům docházelo v oblasti často. 

Stejně jako v případě Olympie nemohla bitva na Cable Street ani žádná jiná významná událost fašismus v zemi zcela podlomit, ani mu zasadit smrtelnou ránu. Tento proces byl mnohem delší a složitější. Mosleyho hnutí od léta 1934 postupně upadalo a nic na tom nezměnila ani skutečnost, že v roce 1936 se počet jeho členů opět o něco zvýšil. Z větší části však již dokázala přitáhnout jen poněkud podivné živly, násilníky, zloděje a paranoidní spiklence. Respektované osobnosti už strana přilákat nedokázala. K částečnému oživení došlo až těsně před druhou světovou válkou v souvislosti s další mírovou kampaní. Na to, jak agresivně a násilně se fašisté chovali, byli oficiálně až podezřele protiváleční.

Poslední vzedmutí

Mezinárodní situace nakonec na nějakou dobu zachránila BUF před totálním kolapsem a pomalou bolestivou smrtí. V březnu 1938 Hitler obsadil Rakousko a napětí rostlo. Vzhledem k hrozbě zatažení Británie do války přišla BUF rychle s iniciativou Stop válce! (Stop the War!). Protiválečná kampaň se stala hlavním propagandistickým tématem. Kampaň fašistů rezonovala zejména v souvislosti s československou krizí v září 1938. Plakáty jako „Mind Britain‘s Business“ a „War for Czechoslovakia – Do you want it?“ (Válka o Československo – chcete ji?). 

BUF uspořádala několik shromáždění a v prosinci 1938 již počet členů dosáhl přibližně 16 500.  Po menším útlumu na počátku roku 1939 se v březnu 1939 v souvislosti s nacistickou okupací českých zemí a vznikem luďácké slovenské republiky znovu rozhořela válečná hysterie. Do rétoriky fašistů se také v plné síle vrátil antisemitismus. Polský stát, „zastavený židovskou hypotékou“, a finanční centrum Velké Británie, londýnská City, byly údajně pod kontrolou židovského kapitálu, který chtěl rozpoutat válku. Kampaň vyvrcholila velkým shromážděním v Earls Court Hall v Londýně, které bylo bezpochyby jedním z největších úspěchů BUF v její historii. Bezprostředně po ní došlo k rychlému nárůstu žádostí o členství a v září měla BUF již 22 500 členů, což bylo po létě 1934 nejvíce v její historii.

Neslavný konec

Mírová kampaň sice BUF na čas oživila, ale byla spíše labutí písní britského fašismu než skutečnou hrozbou. Po podpisu paktu Molotov-Ribbentrop 23. srpna 1939 bylo již britskému establishmentu zcela zřejmé, že válka je nevyhnutelná. Britská vláda zakázala pochody BUF a brzy následovalo zatýkání jednotlivých členů hnutí. Po nástupu Winstona Churchilla do premiérského křesla (10. května 1940) britská vláda ještě přitvrdila svůj přístup k možné „páté koloně“.

Policejní hlídka si pro Mosleyho přišla 23. května 1940. Podle vyšetřovatelů byly Mosleyho apely na Británii, mír a klid po německém útoku na Polsko jasným důkazem jeho podpory Hitlerovy politiky. BUF byla nakonec 10. července 1940 postavena mimo zákon.

Neúspěch BUF a britského fašismu jako celku však nebyl přímým důsledkem konkrétní legislativy, i když řada zákonů více či méně účinně omezovala její činnost a napomáhala tak jejímu rozpadu. Je výsledkem souhry několika faktorů. Důležitá byla nepochybně dlouhá demokratická tradice země a zejména z ní vyplývající stabilita demokratických institucí a důvěra obyvatelstva v tyto instituce. Navzdory obrovskému úsilí se fašistům nikdy nepodařilo tuto důvěru ve stát podkopat. 

Důležitý byl nepochybně i hospodářský rozvoj – britská ekonomika zkrátka nikdy nevytvářela dostatečnou míru nezaměstnanosti, chudoby a bídy, aby dohnala Brity k radikálnějším politickým řešením. Komunismus nebo fašismus zde nikdy nebyly životaschopnou alternativou k tradiční demokratické konstituční monarchii.  

První pokus o dosažení oběžné dráhy pomocí rakety s motory využívajícími metan si připsala Čína – přesněji řečeno tamní soukromá společnost LandSpace, která vyvinula a 14. prosince 2022 vypustila raketu Zhuque-2 (Ču-čchüe). Nosič střední třídy, schopný dopravit na oběžnou dráhu asi 4 000 kg nákladu, má startovací hmotnost 216 tun. V prvním stupni využívá kvarteto motorů TQ-12, ve druhém má jeden TQ-12 a jeden TQ-11 zhruba s desetinovým tahem, sloužící k řízení letu. A právě ten raketu při její premiéře zradil: Vypnul se předčasně, takže Zhuque-2 nedosáhla oběžné rychlosti. 

K úspěšnému reparátu došlo o půl roku později – 11. července 2023 již Zhuque-2 dosáhla zemské orbity, byť do vesmíru nevynášela žádný náklad. Třetí start rakety Zhuque-2 se uskutečnil 8. prosince 2023 a tentokrát šlo o let s plnou náloží. Raketa na oběžnou vynesla tři satelity – Honghu, Honghu-2 a Tianyi-33, všechny vyvinuté čínskou společností Spacety Aerospace Co. 

Před LandSpace se tak rýsuje zajímavá budoucnost, neboť v její továrně může vznikat až 15 nosičů a 200 raketových motorů ročně. Výhledově se počítá i s opakovaným použitím raket, respektive prvních stupňů, které mají přistávat podobně jako jejich protějšky u Falconu 9.

Loni bylo poněkud překvapivě oznámeno, že na metan hodlá do budoucna spoléhat také obří nosič CZ-9. Dosud jsme ho znali jako lunární raketu s kapacitou přes 140 tun nákladu na nízkou dráhu, jež měla před koncem dekády dopravit čínské kosmonauty na Měsíc. Nově však padlo rozhodnutí, že doposud preferovaný kerosin nahradí v prvním stupni právě metan a že bude zmíněný stupeň použitelný opakovaně. Jinými slovy: Ve světle aktuálního vývoje se koncepce CZ-9 naprosto zásadně mění, takže začíná víc připomínat Starship Elona Muska. Let Číňanů na Měsíc má prozatím zajistit dvojice raket CZ-5DY, ale to už je poněkud jiný příběh.

Zůstaňme ovšem ještě chvíli v Asii: Indie oznámila, že i její nosič budoucí generace NGLV alias Next Generation Launch Vehicle s očekávanou premiérou v roce 2030 má jako palivo využívat metan. Raketa přitom poslouží mimo jiné k vypuštění indické kosmické stanice. Japonská soukromá firma Interstellar Technologies zase hodlá využívat svůj nosič Zero, který také spoléhá na metan. První let je aktuálně plánován na rok 2025.

Raketa z tiskárny

Loni v březnu se uskutečnil první a zároveň jediný start amerického Terranu 1, když raketa nedosáhla oběžné dráhy kvůli selhání druhého stupně. Po tomto demonstračním pokusu společnost Relativity Space ukončila vývoj Terranu 1 a plně se soustředí na vývoj větší a opakovaně použitelné verze Terran R. Start tohoto nosiče by se mohl uskutečnit v roce 2024 a jeho cílem má být Mars, kam má dopravit družici a lander společnosti Impulse. Šanci kontrakt naplnit má Relativity Space do roku 2029.

Kromě využití metanu v obou stupních je na ní zajímavé i nebývalé uplatnění 3D tisku. Zmíněná technologie se ohromně rozšířila v mnoha oblastech, ale společnost Relativity Space na ni doslova přísahá: Aktuálně její pomocí vyrábí 90 % nosiče a do budoucna chce dosáhnout 99 %. Klesl by tak podíl drahé lidské práce, zvýšila by se spolehlivost i kvalita a zároveň by se dramaticky zlevnila doprava nákladu na orbitu. Firma prý dokáže 3D tiskem vyrábět hardware stokrát levněji než klasickými postupy a ze základního materiálu zvládne kompletní raketu „vytisknout“ za méně než 60 dní. 

Vypusť a zapomeň

Mnohem sledovanějším startem byla první mise rakety Vulcan Centaur, která má nahradit někdejší tažné koně americké kosmonautiky Atlas V a Deltu IV. V příštích letech by měla létat až 25krát ročně, a vytvořit tak skutečnou konkurenci Falconu 9. První stupeň Vulcanu přitom využívá dvojici motorů BE-4 spalujících právě kapalný kyslík a metan. Původně měl nosič odstartovat už v roce 2019, ale problémy s motory celý program výrazně zpozdily. Svou velkou premiéru si tak raketa odbyla až tento týden. 

Motory BE dodává firma Blue Origin a sedm kusů má pohánět i první stupeň její rakety New Glenn, s níž se aktuálně počítá od roku 2024. Jenže právě uplatnění na dvou různých nosičích znamenalo při vývoji kámen úrazu: Přestože se do budoucna uvažuje o záchraně motorové sekce, má Vulcan představovat jednorázově použitelnou raketu, zatímco New Glenn by měl startovat opakovaně. Motory tedy musejí zvládat vícenásobný zážeh i během jedné mise, musejí být dostatečně předimenzované k opakovanému použití a umožňovat snadný servis. Koncepce Vulcanu by se naopak dala shrnout slovy „vypusť a zapomeň“ a výše uvedené parametry jej v podstatě nezajímají.

Metanový Neutron

Také americko-novozélandská společnost Rocket Lab, která dnes provozuje velmi úspěšný malý nosič Electron, vyvíjí raketu s motorem na metan. Dostala název Neutron, má mít výšku 40 metrů a průměr 7 metrů, přičemž nabídne kapacitu až 15 tun v jednorázové verzi a 8 tun ve verzi opakovaně použitelné. Jednorázově po­užitelný druhý stupeň bude společně s nákladem skrytý ve špici stupně prvního. Po skončení jeho práce se špice otevře, podobně jako okvětní lístky tulipánu, a po vypuštění druhého stupně s nákladem se zas uzavře. První stupeň pak přistane poblíž místa startu a bude připraven na další misi. Premiéru Neutronu firma avizuje na letošní rok.

Sojuz 5 bez rampy

S metanovými nosiči počítá také Roskosmos. Ostatně, konstrukční kancelář KB Chimavtomatika ve Voroněži se zmíněnému typu pohonu věnovala už před třiceti lety a učinila několik technologických průlomů v jeho využití. Konečně i sám Musk přiznává, že jeho počáteční nedůvěru k metanu pomohly překonat právě ruské úspěchy. Zůstává tak ironií, že země, jež možnosti uplatnění metanu v kosmonautice pro ostatní otevřela, dnes figuruje v poli uživatelů hodně vzadu.

Každopádně Rusko slibuje start Sojuzu 5 (Irtyš) s motorem RD-171MV v prvním stupni, který by se měl uskutečnit na konci letošního, nebo v průběhu příštího roku. Raketa má mít startovací hmotnost 530 tun, výšku 61,8 metru, průměr 4,1 metru a nosnost 16 tun. Na rozdíl od řady jiných ruských kosmických projektů postupuje vše velmi rychle: Konstruktéři hlásí pokrok ve vývoji motorů, vzniká letový hardware, nechybějí finance a nejsou hlášeny žádné velké technické překážky. Přesto tu jeden malý háček je: Sojuz 5 aktuálně nemá odkud startovat. Žádná existující rampa mu nemůže poskytnout zázemí, a to nejen kvůli palivu, ale především pro jeho nestandardní rozměry. Počítá se s úpravou rampy 45 na Bajkonuru, která původně vznikla pro Zenit. Jenže přestavba ještě nezačala, a i kdyby se rozběhla hned, potrvá nejméně dva roky. Nad nosičem se tak vznáší nejeden otazník.

Evropa nezůstane pozadu

A nakonec ještě pojďme domů, do Evropy, kde se s raketami na metan rovněž počítá. U nového nosiče Vega-E jako Evolution, s očekávaným startem za dva roky, má druhý a třetí stupeň nahradit stupeň nový, spalující právě kapalný kyslík a metan. Kvalifikační zkoušky motoru M10 již běží a stejně tak ESA vyvíjí metanový motor Prometheus: Ten by měl nejprve najít využití v demonstrátoru Themis při testovacích skocích, a později na raketě Ariane Next coby nástupkyni připravované Ariane 6. Je tedy zřejmé, že se metan v následující dekádě stane alfou i omegou kosmických letů.

Anaerobní a velmi častá kožní bakterie Propionibacterium acnes se živí látkami z kožního mazu. Pokud se v kůži ucpe vývod mazové žlázy, mohou se tyto bakterie přemnožit a narušovat tkáně v okolí, což významně přispívá k rozvoji akné. Jak ale nedávno dokázali odborníci španělské Univerzity Pompeua Fabry v Barceloně, stejná bakterie se může stát spojencem v boji s akné.

Marc Güell vedl početný mezinárodní výzkumný tým, který uspěl s genetickým inženýrstvím zmíněné kožní bakterie. Genetici upravili bakterii tak, aby produkovala protein NGAL, který podporuje léčbu akné isotretinoinem, látkou známou též jako Accutane. Jde o derivát vitamínu A, který omezuje tvorbu kožního mazu. Výsledky svého výzkumu vědci nedávno publikovali ve vědeckém časopisu Nature Biotechnology.

Živá léčba

Závažné případy akné se v dnešní době léčí právě isotretinoinem, případně antibiotiky. Tyto typy léčby ale zároveň doprovází nepříjemné vedlejší účinky, jako je narušení rovnováhy mikrobiálního společenstva kůže, citlivost na slunce, extrémní odlupování kůže či vrozené vady u dětí. Léčba se zmíněnou bakterií je šetrnější.

„Geneticky jsme upravili bakterie, které žijí na lidské kůži, aby vyráběly látku, která přispívá k léčbě,“ vysvětluje první autorka studie Nastassia Knödlsederová. „V tomto výzkumu jsme se soustředili na akné, ale stejnou technologii bychom mohli uplatnit i u jiných chorob.“

TIP: Magneticky řízené bakterie mohou dopravovat léčivo přímo do nádoru

Vědci svého nového mikrobiálního spojence zatím vyzkoušeli na laboratorních myších, a také kožních buňkách pěstovaných v kultuře. Příznivé výsledky těchto experimentů otevírají cestu k využití geneticky upravených bakterií jako živého léku pro rozmanité choroby či poranění kůže.

Roku 1844 byl nad vchod radnice městečka Rýmařov pověšen znak vlka prostřeleného šípem, který měl odkazovat na událost z dávné minulosti. Podle legendy narazil ve středověku rýmařovský starosta na cestě z trhu na klubko malých vlčat. Jen co k nim vztáhl ruce, začala se k němu lísat. Muže však jejich příchylnost neobměkčila, dobře věděl, jakou daň si vlci vybírají na stádech pasoucích se kolem obce. 

Běsnící matka 

Starosta s chladnou rozvahou proto jedno štěně po druhém nemilosrdně utratil a s pocitem dobře odvedené práce pokračoval domů. Netušil však, co tím způsobil. Malé šelmy totiž nedlouho po krvavém činu nalezla jejich matka, statná a chytrá vlčice, jejíž srdce nad ztrátou mláďat puklo žalem a zalil je oheň hněvu. Vyrazila na lov ve vrahových šlépějích. Bylo jí jedno, zda je její kořistí muž nebo žena, stařec či dítě, bez rozdílu rdousila obyvatele Rýmařova jednoho po druhém. 

Rýmařovští začali věřit, že bestii pomáhá sám ďábel, protože se všechny snahy o její ulovení míjely úspěchem, zato počet obětí narůstal. Lidožravá vlčice, jak jí místní začali nazývat, si vždy počíhala na osamocenou kořist, takže se lidé báli opouštět své domovy. Za dveřmi zavřenými na závoru a zabouchnutými okenicemi se křižovali pokaždé, když slyšeli výkřiky nešťastníka, který musel kvůli hladu či žízni vyrazit do ulic města – šelma se už nerozpakovala lovit přímo mezi domy za bílého dne. 

Pověst vypráví o chasníkovi, který prý jako jediný sebral odvahu a mimo ni i luk a toulec šípů a vyrazil do boje s běsnící lidožroutkou. Podle jedné verze hrdě vykráčel na náměstí, aby se s ní střetl tváří v tvář. Vlčice se připlížila k mladíkovi zezadu, ten ji na poslední chvíli zaslechl, rychle se otočil, vystřelil a strefil zvíře ve skoku, který mohl ukončit jeho život. Tento čin měl městu vysloužit znak, jenž se na místním pečetidle objevil už roku 1543.

Nepopulární verze událostí 

Druhá podoba pověsti je mnohem prozaičtější. Mladík se prý vyklonil z okna radnice, která sama o sobě byla malou pevností (dodnes se na věži zachovaly štěrbinové střílny svědčící o obranném rázu budovy), a vlčici zastřelil bez zbytečného riskování. 

Tahle verze však není místními příliš oblíbená, přeci jen, proč muselo být tolik mrtvých, když nakonec stačil jeden kmán s lukem, aby celou lapálii vyřešil. Je otázkou, zda k popisovaným událostem skutečně došlo. Jisté je, že znak vlka proklátého šípem má Rýmařov ve znaku dodnes.

Ještě před 70 lety byl americký Detroit čtvrtým nejlidnatějším městem ve Spojených státech. Vidina lukrativních pracovních příležitostí v rozvíjejícím se automobilovém průmyslu a snadno dostupné bydlení přivedly do michiganské metropole stovky tisíc lidí nejen ze všech koutů USA, ale i z jižní, střední a východní Evropy. Počet obyvatel Detroitu vzrostl z necelých 500 000 v roce 1910 na více než 1,8 milionu v době jeho největšího rozkvětu v roce 1950.

Dnes v tomto kdysi hlavním městě automobilového průmyslu žije jen něco málo přes 600 tisíc obyvatel a Detroit se tak propadl až chvost třetí desítky nejlidnatějších amerických měst. Podobný scénář může podle nové studie v příštích letech nastat v téměř polovině amerických měst.

Budoucí města duchů

Podle zjištění zveřejněných v časopise Nature Cities by se v budoucnu mohl počet obyvatel přibližně 15 000 amerických měst napříč zemí snížit na pouhý zlomek současného stavu. Alarmující zjištění vychází z analýzy zpracované pro illinoiské ministerstvo dopravy, které mapovalo, jak budou americká města vypadat v blízké budoucnosti.

Autoři studie analyzovali statistická data shromážděná v letech 2000 až 2020. To jim umožnilo identifikovat současné populační trendy ve více než 24 000 městech a modelovat projekce budoucích trendů pro téměř 32 000 amerických měst. Data o populaci vědci doplnili o soubor pěti možných budoucích socioekonomických scénářů, modelujících vývoj, jak by se do roku 2100 mohla změnit demografie, společnost a ekonomika v závislosti na klimatických změnách.

Výsledné projekce autorů naznačují, že přibližně polovina měst v USA, včetně Clevelandu, Buffala nebo třeba Pittsburghu, čeká do roku 2100 úbytek obyvatelstva o 12 až 23 procent. Podobné změny vědci očekávají i u dalších měst, které zatím demografický pokles nevykazují – Louisville v Kentucky, New Haven v Connecticutu nebo Syracuse ve státě New York. „Současné městské plánování je založeno na růstu, ale téměř polovina měst v USA se vylidňuje,“ upozorňuje hlavní autorka studie Sybil Derrible z University of Illinois Chicago.

Z regionálního hlediska budou s největší pravděpodobností nejvíce postiženy vylidňováním severovýchod a středozápad USA. Na úrovni států budou podle vědců nejvíce zasaženy Vermont a Západní Virginie, kde se pozvolna vylidňuje více než 80 procent měst. Illinois, Mississippi, Kansas, New Hampshire a Michigan čeká pokles počtu obyvatel ve zhruba třech čtvrtinách měst. Přibližně 40 procent měst čeká podle autorů studie opačný trend – růst populace, především v důsledku imigrace, se očekává v New Yorku, Chicagu, Phoenixu nebo třeba v Houstonu.

Studie nezkoumala jednotlivé faktory předpokládaných trendů. Podle stavební inženýrky Uttary Sutradharové je ve hře složitá směs proměnných, které mohou být v různých lokalitách odlišné. Za klíčové ale považuje růst nákladů na bydlení v některých oblastech, úpadek průmyslu, nižší porodnost, vysokou daňovou zátěž a dopady klimatických změn.

Když mladá Justina Müllerová žijící svobodným životem v hornickém městečku Hora Svaté Kateřiny dovršila 17 let, čekalo ji nepříjemné překvapení. Šlechtic jménem František Eusebius Žďárský ze Žďáru (asi 1624–1670), pán na Kladně, na ni vznesl nárok s bizarním zdůvodněním, že její matka nemůže doložit své osvobození. Jelikož se prý Justina narodila v době, kdy její rodiče žili dočasně na Františkově panství, měla by mu patřit i ona. Pro mladou dívku to musel být šok, vždyť celý život strávila jako svobodná osoba ve městě obdařeném hornickými privilegii! Bohužel pro ni však pocházela ze smíšeného manželství svobodné a nesvobodné osoby. Raně novověká společnost se totiž nečlenila jen na katolíky a protestanty či Čechy a Němce, ale i na svobodné a znevolněné.

Čas nevolnictví

Dnes se o reálnosti českého nevolnictví často pochybuje, protože pro poddané používáme polského výrazu „nevolník“, který se v raném novověku vůbec nepoužíval. Přesto bylo reálné, jenže takovýmto poddaným se říkalo „kmetčíci“, „kmetiční poddaní“ či „dědiční poddaní“. Je ostatně absurdní ptát se, kdo byl nesvobodný, protože tento stav se považoval za normální. Samozřejmě existovali i svobodní poddaní, jako například myslivci či mlynáři, vůči kterým představovala vrchnost jen ochranného pána, případně různé „mezivrstvy“ reprezentované třeba měšťany z poddanským měst. Obecně lze ale říct, že po třicetileté válce se drtivá většina venkovského obyvatelstva v českých zemích nacházela ve stavu nevolnictví.

Císař Ferdinand III. (1637–1657) vydal po třicetileté válce řadu zákonů, které měly za cíl zabránit poddaným ve stěhování. Nesvobodu však nevymezovala jen tato nařízení. Silnější roli hrály zvyky a také zhoršení hospodářských poměrů v důsledku dlouhotrvajícího konfliktu. Bezprostředně po jejím konci se například zhroutil systém takzvaných vejrunků, neboli sousedského splácení domů, takže rolníci už nedokázali nemovitosti zakupovat a vlastně pro ně bylo výhodnější, když je ani nevlastnili.

Nevolníci se nesměli stěhovat a zároveň byli hlavními plátci daní, které se po třicetileté válce rozepisovaly shora (předem bylo stanoveno, kolik se kde musí vybrat). Nesměli se svobodně ženit a vdávat, zejména pokud jejich protějšek pocházel z cizího panství. A zatímco v průběhu konfliktu se tolerovalo odcházení nezaopatřených dětí do měst, kde se mohly vyučit či studovat, po válce došlo také k zákazu svobodné volby studií a povolání. Různá omezení si kladla za cíl hlavně udržet rolníka připoutaného k místu jeho práce. Celou jejich škálu vyjmenoval až aboliční patent císaře Josefa II. ( 1780–1790) z 1. listopadu 1781, který tak zpětně určil, v čem české nevolnictví reálně spočívalo.

Zubožený venkov

Nevolnická vesnice před rokem 1781 vypadala značně jinak, než jak ji známe z pozdější doby. Stavělo se převážně ze dřeva a v 17. století ještě chalupy neměly ani komín, běžně se používaly dýmníky. Kouř pak naplňoval podkroví a zvyšoval riziko požáru. V obytné části domu žil během zimních měsíců s lidmi i dobytek, od kterého se snadno šířily nemoci, a to zejména mezi dětmi.

Tvrdá práce od útlého věku, chudá strava a špatná hygiena postupně ničily těla venkovanů. Konskripční vojenští komisaři, kteří procestovali české země v roce 1770 a 1771, s hrůzou konstatovali, že český nevolník je mrňavý, zkřivený, často má vole na krku a s přibývajícím věkem prý dokonce ztrácí lidské rysy! Ve východních Čechách a na střední Moravě se nacházely celé vesnice postižené pohlavními chorobami, které tam během válek o rakouské dědictví (1740–1748) a sedmileté války (1756–1763) zavlekli cizí vojáci; na jižní Moravě zase někteří rolníci trpěli zvláštní chorobou, v jejímž důsledku jim v dospělosti zchromly nohy. 

Namísto morových epidemií sužovaly venkov hladomory. Po vlhké zimě, která nastala například v letech 1736 a 1770, se stávalo, že obilí napadl jedovatý námel, který způsoboval ergotismus – onemocnění spojené s halucinacemi či dočasným oslepnutím. Snaha hledat náhražky potravin vedla často k hromadným otravám. 

Z dnešního pohledu pak zní až neuvěřitelně, co vše se rolníci snažili semlít a sníst, v některých případech docházelo údajně i na hlínu… Během velkého hladomoru zkoušeli vesničané mouku z kousků dřeva, mechu a trávy. S případem hromadné intoxikace se ostatně během své cesty do Vrchlabí setkal i císař Josef II. V této situaci raději krajské úřady samy vytvořily spolehlivé recepty na pečení chleba z trávy, aby zabránili otravám. Přesto se ve Starém Rokytníku u Trutnova ještě v roce 1776 otrávil jeden vesničan, když zkusil připravit jídlo z rostliny zvané žabí kořen. Jeho případ vyvolal paniku, protože žabí kořen rostl všude, a úřady pro jistotu vyzvaly k jejímu vyhubení.

Blýskání na lepší časy?

V nevolnické společnosti představovala svoboda privilegium, které musela osoba jí disponující neustále dokazovat. Platila tedy v zásadě „presumpce nesvobody“, kdy se každý, kdo nemohl svá privilegia prokázat, považoval za nesvobodného. Tyto okolnosti však mohl do jisté míry změnit na začátku článku zmíněný případ Justiny Müllerové.

Neodbytný František ze Žďáru totiž žaloval vrchnost hornického městečka, pana Jana Adama Hrzána z Harasova (1625–1681), aby za nevolnici zaplatil pokutu 100 kop míšenských grošů. To byla úřední cena jednoho nevolníka, jak ji po třicetileté válce určil císař Ferdinand III. Tváří v tvář této hrozbě najal Hrzán z Harasova roku 1665 schopného advokáta Ignáce Františka Thama, který pro něj sepsal působivý traktát. Dokazoval v něm, že v případě pochybnosti o stavu poddaného by měla platit presumpce svobody. Příroda totiž podle něj stvořila všechny lidi svobodné a zbavit je volnosti je možné jen pod tíhou důkazů.

Spis předběhl svou dobu, ale zvrátit zavedené premisy nedokázal. Hrzánova argumentace, založená na přirozeném právu, však přesto nezapadla, protože se uplatnila v robotních patentech, které začali čeští panovníci vydávat od série selských povstání roku 1680.

Konec nevolnictví u nás

Vydávání nejrůznějších robotních patentů a dalších nařízení na ochranu rolníků obvykle následovalo po vzpourách nevolníků, které muselo nezřídka rozhánět i vojsko. Pro právní ochranu poddaných vznikl úřední aparát, jehož základem byly krajské úřady a vyvrcholením speciální komise pro spory poddaných s vrchností, kterou vytvořila císařovna Marie Terezie ( 1740–1780). Výsledkem bylo několik procesů se zvláště krutými zástupci vrchnosti.

Zvláštní zásluhy pak patří císaři Josefu II., který se o osud nevolníků u nás začal zajímat v době velkého českého hladomoru. Tehdy, v roce 1771, podnikl velkou inspekční cestu po Moravě a Čechách, při níž se snažil zjistit, jaké jsou příčiny hromadného umírání a jak by jej bylo možno zastavit. Významně se o změnu poměrů zasloužil také Franz Anton Blanc, jenž v letech 1768–1771 prováděl urbariální reformu ve Slezsku. Ten spolu s nejvyšším purkrabím Karlem Egonem z Fürstenbergu (v úřadu 1771–1782) v roce 1772 předložil obsáhlý plán reforem navrhující zrušení nevolnictví. Hlavní motivaci k tomuto představoval především hospodářský kalkul vycházející z poznatku ekonomů, že svobodná práce je efektivnější než nucená robota.

Také na základě těchto argumentů vydal Josef II. 1. listopadu 1781 patent rušící v českých zemích nevolnictví. Jeho zrušení následovalo v letech 1782 až 1785 ve všech částech habsburské monarchie, tak aby obyvatelé říše disponovali všude stejnými právy. Císař tímto činem položil základy občanské svobodě. 

Pásmo výskytu krokodýla mořského (Crocodylus porosus) se táhne od Šalamounových ostrovů na východě, přes Papuu Novou Guineu, sever Austrálie, Indonésii a pobřeží jihovýchodní Asie až k východním oblastem Indie. Když se takový obří krokodýl usídlí v blízkosti lidských sídel, představuje skutečně reálnou hrozbu. Dříve praktikované odstřely nepohodlných kusů nahradil odchyt a následný transport do liduprázdných končin. Jenže mnozí krokodýli se po čase vracejí zpět. Zjevně jsou věrni jednomu místu a dokážou si k němu najít cestu.

Podrobnosti krokodýlích cest zůstávaly zahaleny tajemstvím, dokud australští zoologové nepřestěhovali z místa „trvalého bydliště“ trojici krokodýlů a nevypustili je na vzdálených lokalitách. Každý z nich dostal na cestu satelitní vysílač napájený lithiovou baterií. Celé zařízení vážilo 300 gramů a krokodýli je měli připevněné k šupinám na krku. Zvířata dlouhá od tří do čtyř a půl metru přítomnost vysílače zřejmě ani necítila.

Jistá cesta domů

Všichni tři sledovaní jedinci žili v ústích řek na Yorském poloostrově v australském státě Queensland. První z nich byl chycen na západním pobřeží a přepraven o sto kilometrů na sever. Pár týdnů si užíval nového bydliště, ale nakonec neomylně zamířil k jihu. Cestou si udělal jednu rekreační přestávku, ale nakonec byl zase zpátky doma. Denně urazil nejvýše dva kilometry, ale často měl na svém kontě mnohem menší vzdálenosti. 

Druhý krokodýl byl chycen na východním pobřeží Yorského poloostrova a vědci jej vypustili do moře asi padesát kilometrů jižněji. Také tento krokodýl zamířil neomylně domů. Zpočátku chvátal a denně uplaval osm nebo devět kilometrů. V závěru své pouti už zvolnil a nakonec se „coural“ tempem půl kilometru za den.

Nejdelší odyseu naplánovali vědci třetímu krokodýlovi. Ten byl odchycen v ústní řeky Wenlock na západním pobřeží Yorského poloostrova a vypuštěn na východním pobřeží. Pokud se chtěl vrátit domů, musel obeplout nejsevernější výběžky poloostrova a urazit více než 400 kilometrů. V první půli cesty uplaval krokodýl za den nejvýše sedm kilometrů. Jakmile se však dostal na domovské západní pobřeží, chvátal k domovu tempem překračujícím denní porce třicet kilometrů.

Tato sledování jasně ukázala, že snahy zbavit se nepohodlných krokodýlů jejich transportem na vzdálená místa jsou naivní. Tito plazi mají dokonale vyvinutý orientační smysl a cestu domů neomylně najdou.