Do slovníků se výraz „emoce“ zapsal až v roce 1579 a teprve na počátku 19. století dostal konkrétnější obsah. To když se do něj zakousli profesoři filozofie, pánové Thomas Brown a Thomas Dixon, ve snaze popsat duševní obzory člověka. Co že to lidé prožívali dříve? Pod dnešním pojmem emoce se dříve ukrývaly city, náklonnosti a vášně. Nejen tedy v pozitivním slova smyslu: Vášně mohly být totiž i dost temné či nízké, pak šlo o takzvané nehody duše či morální pocity. Prostě podle chuti a situace.

To podstatné z historického okénka ale je, že ony citové prožitky tu s námi byly od nepaměti, jen se jim říkalo různě. Postupně si studium jejich porozumění osobovali filozofové, básníci a lékaři praktické medicíny, po nich psychologové a psychiatři, neurofyziologové, sociologové – a v neposlední řadě dnes třeba mentální koučové i přičinliví marketéři.

Evolucí komplikované poselství

Z tohoto „zmatení“ plyne ohromné množství definic, předlouhé slovíčkaření a dohadování se, čím vlastně emoce jsou a jak je popisně zaškatulkovat. Shoda panuje asi jen v tom, že emoce jsou evolucí vštípený mechanismus, vnitřní reakce na vnější podnět, který má mnoho funkcí – není to jen klasický pošťák, ale celá ústřední doručovatelská služba i samotný dopis současně. Jsou odpovědí a zrovna tak přípravou na další reakce organismu. Vznikají uvnitř nás, nicméně pojí se s neurofyziologickými změnami, patrnými i navenek.

Že se v tom ztrácíte? Zkusíme to přiblížit na jedné „nízké vášni“, emoci zvané hněv. Můžete jí říkat i vztek anebo nahněvání. Jedná se o reakci, na jejímž počátku stojí překážka, již nemůžete udolat. Bariéra může být velmi fyzická a mít podobu dvoumetrového vazouna, který vás nechce pustit do dveří klubu bez vstupenky, ale klidně může být uzavřenou přepážkou na úřadě anebo nenaplněnou nadějí na postup vašeho oblíbeného fotbalového týmu.

Je to něco, co vám stojí v cestě životem a představuje zásadní problém pro naše plány. Emoce hněvu nejprve rozjede svou vnitřní prožitkovou složku – nepříjemnou pachuť a vnitřní potřísnění hněvem a rozhořčením (byť spravedlivým) asi znáte všichni. V těsné návaznosti na toto vnitřní „pnutí“ pak pokračuje fyziologická reakce, například zatnutí svalů a vyplavení adrenalinu, což je příprava na boj s onou překážkou, a vnější projevy, jimiž může být žilka nápadně nabíhající na rudnoucím čele.

Tři tváře jedné emoce

Hněv jsme zmínili zejména proto, že na této emoci je dobře vidět evoluční význam – emoce náš organismus „startují do akce“ a docela chytře svými vnějšími projevy tlumí další agresi. Na nahněvaném lze totiž obvykle vidět, jak moc silně tuto emoci prožívá a že není radno přitápět pod jeho kotlíkem, který hrozí vybuchnutím.

Zda k výbuchu nakonec dojde, záleží především na schopnosti jedince s emocemi pracovat a regulovat je. A také na tom, zda nashromážděnou energii neboli páru pod kotlem dokáže proměnit v nějakou přidanou hodnotu. To už ale vychází z individuálních dispozic: z temperamentu, kreativity i celkové nálady. Je to u každého člověka jiné a odlišnosti v přístupu lze nalézt i v různých kulturách. Někde se totiž projevené emoce navenek neukazují a jejich potlačování je součástí národní identity. Ve skutečnosti to samozřejmě neznamená, že by tam emoce neprožívali. Poměrně důležité je také rozlišovat, kdy jde o krátkodobý afekt anebo dlouhodobější náladu.

K čemu je to dobré?

Emoce rovněž fungují jako zvýrazňovač, kdy podtrhávající důležité řádky v kapitolách naší paměti. Například jsou pozitivním podtržítkem u vzpomínky na radostný zážitek, abychom si připomněli, jak jsme se k tomu štěstí vlastně tenkrát dobrali. Emoce strachu, vycházející z podnětu nějakého nebezpečí (a připravující nás na útěk, boj nebo strnutí), nám zase pomáhá zapamatovat si, jak jsme se do toho průšvihu dostali, a nese informaci propříště, jak se podobně riskantní situaci vyvarovat.

Emoce vytváří v naší paměti zkratky, srovnává a škatulkuje složky s daty, abychom se jimi mohli snadněji probírat. Podle ní si dokážeme rozdělit zážitky na hezké i nepříjemné. Je to taková komprimovaná informace bez bližších podrobností, která nám může pomoct s navigací ve vlastních vzpomínkách.

Z dalších „velkých“ emocí jmenujme například smutek, důvěru, překvapení, znechucení, očekávání… Společné mají to, že je u sebe většinou dokážeme rozpoznat; víme, co a proč se v nás odehrává. Pokud nejsme slepí a hluší a disponujeme určitou emoční inteligencí, jsme schopni je identifikovat i u jiných osob – z výrazu obličeje, chvění hlasu, frekvence dechu či z celkového kontextu situace.

Jedna velká lidská rodina

I když je ne všichni projevují navenek stejně výrazně, jsou ony základní velké emoce poměrně univerzální. Proto také slouží jako užitečné vodítko, napomáhající nám v koexistenci s ostatními lidmi. Na pohřbu se hlasitě neřehtáte, protože (byť si toho nebožtíka strejdu z třetího kolene ani nepamatujete) víte, že ostatní lidé okolo cítí smutek. Z vlastních zkušeností víme, jak smutek a ztráta bolí, a proto s jistým automatismem kopírujeme určitý vzorec chování. 
Zrovna tak se ale dokážeme radovat na cizí svatbě. Emoce jako všem srozumitelný interní jazyk – i v době, kdy ještě předci člověka nehovořili běžnou řečí – stimulovaly adaptivní chování v rámci skupiny a pomáhaly budovat soudržnost prvním tlupám a lidským pra-společenstvím. Byly a samozřejmě pořád jsou užitečné, neboť jsou v rámci skupiny snadno přenosné a vytvářejí pocit hlubší sounáležitosti.

I když máme tendence dělit je na pozitivní a negativní – podle toho, jestli reagují na libé, či nelibé podněty – ve svém neutrálním pojetí jsou prospěšné všechny, protože jsou pro nás často velmi intenzivní motivací k tomu, abychom něco udělali (nebo naopak nedělali). Pokud například nechceme prožívat emoci smutku ze ztráty, snažíme se oné ztrátě cíleně předcházet. Když cítíme hrubé zprotivení, vede nás to k odstranění zdroje oné nechutnosti, která nás dráždí.

Neměří všem stejně

Byť je dispozice k emočnímu prožívání všem vrozená, zdaleka ne každý je vnímá stejně intenzivně. O extrovertech se hovoří jako o lidech, kteří své emoce prožívají naplno a navenek. Introverti si údajně udržují spíše rezervovanější přístup. Lidé si také na ne úplně jasném základu vytvářejí sklony k určitému osobnímu naladění, ať k pozitivním, či negativním emocím. Jistě si na někoho přespříliš vznětlivého nebo ustrašeného ve svém okolí vzpomenete.

Velmi úzce s tím souvisí, jak dokážete emoce zvládat, anebo zda vás spíš ovládají ony. Problém, který se zřetelně rýsuje, je přitom dvoucestný. Do úzkých se snadno dostanou ti, kteří své emoce neovládají a jsou jako chodící vulkán sršící (pozitivními či negativními) emocemi. Je to nebezpečné i pro jejich okolí, protože být blízko jakéhokoliv vulkánu je vždycky trochu riskantní. 

Zrovna tak je nemilé, když je emoční stránka prožívání jedince utlumená na bod mrazu. Život bez emocí je velmi plochý; takovým lidem může snadno unikat nejen běžný citový život, ale i sociální kontext a souvislosti lidského bytí. U lidí s diagnostikovanou anhedonií se můžeme setkat s úplnou neschopností prožívat potěšení. A u sériových vrahů – psychopatů – se často setkáváme s absencí nebo výpadkem části prožívaných emocí.

Jeden jim všem vládne?

Velkou chybou – a je to dnes bohužel vzestupná tendence – je diktát samozvaných odborníků, velících a předepisujících nám, jak přesně máme s emocemi pracovat, prožívat je a nepotlačovat. Zádrhel tkví v tom, že emoční rozpoložení každého je do značné míry individuální. Introvert nemusí nadšeně křepčit, aby vyjádřil euforii z výhry, přesto jeho radost nemusí být o nic menší než u člověka, který své emoce dává okatě najevo.

Kvalitu ani sílu emoce u jednotlivce neumíme měřit a nedá se naordinovat ani to, jak správně ji sobě i společnosti prezentovat. Učit bychom se však měli tzv. emoční (emocionální) gramotnost. Co si pod tím představit? Teď se podržte – jde o úroveň souboru osobních schopností, dovedností a poznatků k diferencovanému rozpoznávání a identifikování prožívaných emocí a afektů, k jejich ovládání, regulování a adaptování se a adjustování v běžných i mimořádných životních situacích. Uf.

Naučte se v sobě číst

V praxi to může znamenat, že lidé, kteří nejsou dostatečně emočně gramotní, mohou prožívat hluboký smutek, jenž se po čase stane náladou a nakonec přejde v klinickou depresi. A to jen z toho důvodu, že nevědí, jak s danou emocí nakládat, vstřebat ji a vyrovnat se s ní. Může se stát, že se lidé ve svých emocích ztrácejí; potlačují je tak dlouho, až vznikne patologický stav, anebo jim dávají snadný průběh, až je to ničí.

Emoční gramotnost umožňuje číst v sobě samém, přeneseně pak v lidech kolem sebe, což v důsledku přispívá k lepšímu porozumění všech. Když si v emocích (nejprve v těch vlastních) dokážeme udělat pořádek, přiblížíme se schopnosti je trochu modulovat – občas tlumit, někdy zesilovat. Je pak pro nás snazší vžít se třeba do pocitů našeho partnera anebo si jen vytvořit určitou mentální odolnost (abychom třeba nenatloukli šéfovi, byť vůči němu cítíme hněv).

Emoce velmi silně formují naše citové vztahy: lásku, žárlivost, nenávist i přátelství. Jakým způsobem s nimi dokážeme vnitřně nakládat, nás bude ovlivňovat celý život. Jak to bylo v tom 15. století snadné, když neprožívali žádné emoce! 

Jednalo se o premiérový start této nosné rakety a o první americký modul, který se měl pokusit přistát na Měsíci po více než padesáti letech. Naděje, že bude Astrobotic Technology (AT) první soukromou firmou, které se podaří přistát na Měsíci, se ale zkomplikovaly několik hodin po startu – podle prohlášení firmy se zhruba sedm hodin po startu objevily problémy s orientací solárního panelu, který pro systémy modulu vyrábí energii.

Modul Peregrine se po startu úspěšně odpojil od nosné rakety a podle očekávání nastartoval systémy. „Po úspěšné aktivaci pohonných systémů byl Peregrine plně uveden do provozu. Bohužel nastala anomálie, která zabránila Astrobotiku dosáhnout stabilní orientaci směrem ke Slunci,“ uvedla společnost AT. 

Technikům se problém sice podařilo vyřešit, ukázalo se ale, že lander Peregrine ztrácí palivo. Přistání na Měsíci, původně plánované na 23. února, se tak zcela jistě neuskuteční.

Smutek i šampaňské

Firma již oznámila i velmi předběžný odhad příčiny aktuálních problémů. Hlavní příčnou byl zřejmě ventil, nacházející se mezi nádobou s vysokotlakým heliem a nádrží okysličovadla. Ten se podle techniků AT zřejmě po naplánovaném pohybu během uvedení pohonného systému do provozu nedokázal vrátit do původní (uzavřené) polohy. To vedlo k vniknutí vysokotlakého helia do nádrže s okysličovadlem, kde prudce vzrostl tlak, což vedlo k prasknutí nádrže. AT zdůrazňuje, že jde o předběžný závěr, který bude muset potvrdit další vyšetřování.

Peregrine nicméně v tuto chvíli pokračuje ve své cestě k Měsíci a řídící středisko se snaží z nastalé situace vytěžit maximum. Podle poslední aktualizace zbývá modulu palivo na přibližně 36 hodin.

Selhání mise landeru Peregrine je samozřejmě nepříjemné. Na jeho palubě se nachází 20 vědeckých a technologických experimentů, včetně šesti malých roverů, které měly pátrat o zásobách vodního ledu v měsíčním regolitu a shromažďovat údaje o radiačním prostředí, měsíční exosféře a magnetických polích na povrchu Měsíce.

Přistávací modul ale nese i nevědecký náklad. Tvoří ho například japonská „lunární kapsle snů“, která obsahuje 185 872 vzkazů od dětí z celého světa nebo DNA a popel několika amerických osobností – George Washingtona, Dwighta Eisenhowera a Johna F. Kennedyho nebo třeba autora románu 2001: Vesmírná odysea Arthura C. Clarka.

Za úspěch naopak mohou pondělní start považovat v United Launch Alliance. Premiéra jejich nosné rakety Vulcan Centaur se vydařila na jedničku a společnost již dělí pouze jediný start od certifikace nutné pro možnost podílet se na citlivých zakázkách amerického Ministerstva obrany.

Lov se stal součástí výchovy rytíře. Prostý lid k němu přístup neměl, jedině snad jako posluha urozené společnosti. Pokud se poddaný dopustil lesního pychu, byl za to tvrdě trestán. Lovecké právo se stalo jedním z výrazů společenské nadřazenosti aristokracie. Byla to pro ni zábava i sport, který sílil tělo a byl vlastně průpravou na válku a boj. 

Královský koníček 

Snad všechna česká knížata a králové se bez výjimky věnovali lovu. Kníže Oldřich, kterému vděčí za své založení Sázavský klášter, se podle legendy za honu setkal uprostřed sázavských lesů s poustevníkem Prokopem a dílo bylo hotovo. Kníže Břetislav II., syn prvního českého krále Vratislava, byl v prosinci roku 1100 při návratu z lovu u Zbečna úkladně zavražděn. 

Někteří panovníci trávili na honech spoustu času a věnovali se své zálibě více než vládnutí. Zapáleným lovcem byl král Václav I., a jak napsal František Palacký, „nejmilejší jeho zábavou bývala honba, které hověl často v lesích křivoklátských a týřovských a v nichž déle bloudíval, než mu bylo prospěšné a poddaným jeho milo“. Při jedné štvanici dokonce přišel o oko. Podobně na tom byl i Václav IV., který si vydržoval smečku psů a rád s ní trávil čas na svých oblíbených hradech. Objev karlovarského vřídla je přisuzován jeho otci Karlu IV., k němuž došlo při štvanici na jelena. 

V tomto výčtu bychom mohli pokračovat přes Jagellonce po Habsburky, kteří v Čechách s oblibou lovili v královské honitbě v Brandýse nad Labem a v oborách, jako byly pražská Štvanice nebo obora při letohrádku Hvězda. Z posledních Habsburků byl císař František Josef I. úspěšným střelcem při šoulačkách v alpských revírech či v lužních lesích při Dunaji, zatímco následník trůnu František Ferdinand d’Este smutně proslul lovy, při nichž klátil zvěř po stovkách. 

Loveckými zbraněmi středověku byly luky, oštěpy a tesáky. Později se staly oblíbenou a spolehlivou zbraní kuše. Ty v 16. století vystřídaly palné zbraně, ručnice s kolečkovým zámkem, které byly bohatě zdobené a dodnes patří k ozdobám loveckých sbírek na někdejších panských sídlech. 

Počátky myslivosti 

Způsob lovu procházel proměnami a začal se postupně řídit pevnými pravidly, cílem už nebylo jen usmrcení kořisti. Zrodila se myslivost, která zahrnovala hospodaření s lesním bohatstvím včetně chovu zvěře a organizování honebních revírů, vznikl kult trofejí, ale šlo zde také o loveckou hudbu, volbu zbraní a kroje. S tím souvisela péče o výcvik koní a psů, o zřizování bažantnic, kačeníků a dalších chovných míst. 

Během 16. století se vyvinul ve střední Evropě nákladný způsob honů s početným loveckým personálem a sedláky, kteří v rámci roboty sloužili jako honci. V lesních revírech byly organizovány volné štvanice na koni za doprovodu psů, obvykle na jednoho silného jelena. Oblibě se těšil rovněž uzavřený plachtový hon. Při něm byla zvěř naháněna z širokého území do lesních průseků vymezených na obou stranách silnými plachtami přímo před hlavně vznešených lovců, kteří byli rozmístěni na tribunách zřízených k tomuto účelu. Takový způsob honu se uplatňoval na vysokou a spárkatou zvěř, ale též na divočáky. 

U císařského dvora byly kromě toho populární i lovy vodního ptactva s použitím člunů a zaječí hony, jichž se účastnil omezený počet osob zpravidla jen se dvěma nebo třemi psy. K nejméně nákladným pak patřila šoulačka (německy Pirsch), tedy aktivní způsob lovu pěšmo, při kterém se jedinec snaží tiše a nepozorovaně přiblížit ke zvěři a zastřelit ji. Všechny uvedené způsoby našly mezi aristokracií široké uplatnění. 

Byla to doba, kdy byly jako nový prvek myslivosti zřizovány obory. Jejich zakládání se u bohatých šlechtických rodů stalo vyhledávanou zálibou, která vrcholila v 17. a 18. století. Barok byl zlatým věkem myslivosti. Příkladem šli panovníci, pro něž představoval dvorní lov jeden z projevů mocenského absolutismu. Pro korunované hlavy byl nejen potěšením, ale i demonstrací moci a příležitostí k rozvinutí barokní nádhery. Šlechta pak podle svých možností monarchy napodobovala. 

V lesních oborách se budovaly průseky, jimiž mohl dobře projet lovec na koni. Často měly tvar hvězdy nebo podobu lesních parků. V Čechách a na Moravě existovaly desítky panských obor na majetcích známých rodů: v Ohradě na Hluboké Schwarzenberků, v Lysé nad Labem hraběte Šporka, v Kroměříži olomouckých biskupů, v Židlochovicích Sinzendorfů a Ditrichštejnů, v Náměšti nad Oslavou Haugwitzů či při zámku Jemčina na panství Černínů. 

Okázalé zábavy 

S vrcholným barokem k nám z Francie Ludvíka XIV. přišla móda parforsních honů. Název je odvozen z francouzského la chasse par force de chiens, tedy „silový hon se psy“. Jde o předem připravené štvanice na jelení zvěř, již pronásleduje ve volném terénu společnost na koních provázená psí smečkou. Způsobem lovu se parforsní hon nevymykal z dosud pořádaných štvanic domácí šlechty. Odlišoval se však vznešenou atmosférou, noblesou a precizností. Byla to vrcholná společenská záležitost s pevnými pravidly a ustáleným ceremoniálem. 

Celá organizace honu byla složitá a předcházela mu nákladná příprava. V lese bylo třeba předem vysekat průseky a personál musel ovládat nejen jízdu na koni, ale také hru na lesní roh, která k těmto honům neodmyslitelně patřila. Náročná byla rovněž drezura ušlechtilých psů. Za jejich smečku odpovídal pikér, jenž je provázel na koni během honu. Vše se řídilo podle francouzského vzoru, i terminologie pocházela převážně z francouzštiny. Nejvyšší osobou byl pán honu – majitel panství a hostitel. U dvorních honů to byl panovník, v případě Francie král nebo některý z princů. 

Vypuštěný jelen, respektive daněk byl pronásledován do úplného vyčerpání, kdy mu poslední ránu zasadil tesákem pán honu, případně některý z vážených hostů. Na stopu zvířete naváděli lovce fanfárami a zavedenými signály hornisté. Když byl jelen spatřen, troubilo se á la vue, česky „na dohled“. Při dostižení jelena pak troubili hornisté halali, což je výraz pocházející rovněž z francouzštiny 17. století „Ha, la ly!“ a lze jej volně přeložit jako „Hrrr na něj!“. 

Následovalo curré, kdy došlo k předávání trofejí. Jelenovi byla oddělena hlava s parožím a předvedena lovcům. Pán honu obdržel jako trofej jelenův pravý přední běh. Poté bylo tělo zvířete vyvrženo a droby předhozeny psům. Vše probíhalo s velkou obřadností a v poctách uštvanému zvířeti. Podobně vypadal postup při honu na kance včetně troubení. 

Od vybíjení k ochraně 

Módu parforsních honů přinesl do Čech po návštěvě Francie hrabě František Antonín Špork (1662–1738). Nutno říct, že v Rakousku a v českých zemích příliš nezdomácněly pro svoji nákladnost a komplikovanost. Sami Habsburkové upřednostňovali uzavřené hony, které se rovněž neobešly bez barokní obřadnosti. Tato forma se u nás prosadila až řadu let po třicetileté válce, neboť krátce poté byl stav zvěře povážlivě nízký. Zvířata byla vybita za průchodu válčících armád, přičemž největší podíl na tom měli Švédové. V lesním hospodářství se po válečném konfliktu prosadila tvrdá racionalita, která pomohla úbytek zvěře zastavit a její stavy navýšit. 

Císařové Leopold I. a jeho syn Karel VI. vydali lovecké řády, kterými stanovili pravidla závazná pro provozování myslivosti. Zvláště Karel VI. byl fanatickým lovcem a tomuto koníčku věnoval po celý život maximální pozornost. Jeho posedlosti padly za oběť stovky kusů zvěře, a to hlavně při uzavřených plachtových honech. Svou vášní nakazil i císařovnu Alžbětu Kristýnu. Je doloženo, že jen v roce 1721 při návštěvě u hraběte Jana Josefa z Valdštejna skolila v lesích u Křivoklátu vlastnoručně 105 jelenů, 25 laní a osm kolouchů. Panovníkovu zálibu v masovém vybíjení zvěře nezkrotila ani tragická událost, při níž v roce 1732 zastřelil za lovu v Brandýse nad Labem knížete Adama Františka ze Schwarzenbergu. 

TIP: Tady je prezidentovo: Co jste nejspíš nevěděli o Lánské oboře

Císařova dcera Marie Terezie se na rozdíl od otce snažila rozbujelou loveckou činnost šlechty omezit, když roku 1751 vydala v zájmu poddaných zákaz ničit při honech zemědělskou půdu a úrodu na polích. O sto let později, 7. března 1849, byl pod vlivem revoluce vydán lovecký patent, který ukončil letitý střet zájmu mezi lovci a zemědělci. Ten také stanovil, že má být udržován přiměřený početní stav zvěře, a bral ohled na majitele půdy.

Na kopci poblíž Dorchesteru u jižního pobřeží Anglie se nachází veliký geoglyf, který naturalisticky vyobrazuje nahého muže s kyjem. Postava označovaná jako Obr z Cerne Abbas měří na výšku 55 metrů a vytvářejí ji zhruba 30 cm široké zářezy v půdě, které odkrývají křídové podloží. Výsledný obraz je díky tomu jasně bílý.

V okolní krajině se vyskytuje více podobných geoglyfů. Některé jsou z pravěku, jiné jsou relativně mladé. Okolo Obra z Cerne Abbas až donedávna panovaly nejasnosti, jak ohledně jeho stáří, tak i pokud jde o to, koho vlastně představuje a jaký byl původní účel tohoto výtvoru.

Anglosaský naháč

Výzkum, který asi před dvěma lety vedl Martin Papworth z organizace National Trust, dospěl k poměrně překvapivému závěru, že Obr z Cerne Abbas pochází z anglosaského období, tedy z raného středověku, a že s největší pravděpodobností vznikl někdy kolem roku 908 našeho letopočtu. 

Thomas Morcom a Helen Gittosová z Oxfordské univerzity tento geoglyf podrobně prozkoumali a jsou přesvědčeni, že odhalili jeho původní význam. Jak vyplývá ze studie, kterou v těchto dnech zveřejnil odborný časopis Speculum, Obr z Cerne Abbas je vlastně klasický antický hrdina Héraklés, který byl vytvořen jako geoglyf, aby označoval shromaždiště armád Západních Sasů, původně z království Wessex, později v rámci nově založené Anglie.

TIP: Nefalšovaná archeologická záhada: Kdo je pohřbený na Sutton Hoo?

Není to zase tak zvláštní, jak by se mohlo zdát. Právě Héraklés byl v raném středověku velmi populární. Lokalita Obra z Cerne Abbes je ideálním místem pro setkání středověkých bojovníků a má znaky shromaždišť anglosaských armád. Nalézá se poblíž významných cest, je tam dostupná pitná voda a poblíž bylo možné sehnat zásoby pro armádu. Zdá se, že se u nahého Hérakla scházela armáda, která poté mohla čelit například tehdy běžným útokům Vikingů.

Zámek Wartegg poblíž městečka Rorschach na břehu Bodamského jezera, kam směřovaly první kroky císařské rodiny, byl majetkem rodu Bourbon-Parma, z nějž pocházela císařovna Zita. Šlo o velice příjemné místo, z jehož oken byly za jasného počasí v dálce vidět rakouské Alpy. Karlovi však nebylo souzeno strávit zde delší čas. Švýcarská vláda totiž podmínila azyl bývalého rakousko-uherského panovníka na svém území tím, že si pro svůj pobyt vybere místo někde na západě země, aby nebyl v bezprostředním sousedství Rakouska. To Wartegg ani v nejmenším nesplňoval. Navíc svou velikostí neumožňoval pohodlný pobyt poměrně početné družiny, která císaře obklopovala. 

Proto se po krátkém odpočinku 20. května 1919 všichni přestěhovali do vily Prangins u Ženevského jezera. Rezidence obklopená nádherným parkem a s okouzlujícím výhledem na Mont Blanc poskytovala pohodlí a dostatek místa pro všechny. 

Cesta do exilu 

Poté, co se Karel I. pokusil v průběhu roku 1921 hned dvakrát převzít moc v Maďarsku, vyvstal pro politické špičky Francie a Velké Británie nesnadný problém: co s bývalým rakouským císařem a uherským králem a jeho rodinou dál podniknout? Že dál ve Švýcarsku zůstat nemohou, bylo jasné. Pobyt v Maďarsku se vzhledem k událostem posledních dnů ukázal vyloučený, stejně jako návrat do Rakouska. Ještě před válkou sice Karel zakoupil zámek a panství Brandýs nad Labem, které se nacházely na území nově vzniklého Československa, to ale všechen majetek příslušníků rodu habsbursko-lotrinského zabavilo, takže ani tam nebylo možné rodinu odsunout. 

Nakonec padlo rozhodnutí internovat Karla Habsburského na ostrově Madeira, podobně jako když před desítkami let v podobném vyhnanství na ostrově Svatá Helena skončil bývalý francouzský císař Napoleon Bonaparte. Po trpkém debaklu na předměstí Budapešti byl Karel Habsburský s chotí Zitou držen v internaci pod dohledem dohodových důstojníků ve starém benediktinském opatství Tihány na břehu Blatenského jezera. Budapešťská vláda se snažila využít situace a tlačila na Karla, aby se vzdal uherského trůnu. Ten vzdor deprimující situaci, v níž se ocitl, něco takového odmítl. 

Z Tihány královští manželé odcestovali 1. listopadu 1921 do Budapešti, kde nastoupili na palubu britského dělového člunu Glowworm, který je z Maďarska odvezl. Cestou se dozvěděli, že maďarský parlament 4. listopadu přijal zákon, jímž zrušil „suverénní práva krále Karla IV.“ a anuloval platnost pragmatické sankce, jejíž respektování uherskými stavy v minulosti zaručovalo právo Habsburků na uherský trůn. Nařízení také proklamovalo právo maďarského národa zvolit si ve svobodných volbách nového panovníka, uskutečnění tohoto aktu však bylo odloženo na pozdější dobu. V rumunském přístavu Sulina nastoupili manželé, k nimž se připojili hrabě a hraběnka Hunyady, 7. listopadu 1921 na palubu britského křižníku Cardiff, který je dopravil na ostrov Madeira. 

Teprve když přistáli u jeho břehů, se bývalý císař Karel dozvěděl, že mu byl pro zbytek života vyměřen pobyt na ostrově „ztraceném“ v Atlantickém oceánu. Z hlediska dohodových vítězů mělo toto místo velkou přednost: nový restaurační pokus by si vyžádal obrovské úsilí a byl prakticky neproveditelný. Možná právě toto Habsburkovi proletělo hlavou, když se díval na přibližující se břeh nového vyhnanství. Zita si naopak do deníku s ulehčením poznamenala: „Zaplať Pán Bůh, dnes to skončilo. Přistáli jsme ve Funchalu.“ 

Z luxusu do bídy 

Ostrov Madeira leží na hranici subtropického a tropického pásma. Od jara do podzimu je zde krásné, horké počasí, zpříjemňované chladivým větrem z oceánu. Ne náhodou jej dnes vyhledávají bohatí důchodci z Německa a dalších západních zemí, aby si zde zpříjemnili závěr života. V zimě se však počasí změní. Právě vítr, který vane od oceánu, způsobuje, že na ostrově panuje vlhké a vlezlé, nepříjemné klima. Není tu samozřejmě zima, na jakou jsme zvyklí ve střední Evropě, přesto zde bývá chladno. 

Karel Habsburský s chotí Zitou a posléze i se zbytkem rodiny, kterou za ním zástupci vítězných mocnosti nechali dopravit, našli zpočátku útočiště ve vile Viktoria, pobočce luxusního hotelu Reids Palace ve Funchalu. Pobyt zde však byl drahý a Karel brzy pocítil, že si jej nemůže dovolit. Nedostávalo se mu peněz, aby svým blízkým takový komfort mohl zajistit. Jakkoli Habsburkové v minulosti patřili k nejbohatším panovnickým rodům v Evropě, prohraná válka a státní převrat v Rakousku je přivedly na mizinu. A tak se Karel Habsburský poměrně brzy ocitl bez prostředků a pobyt v luxusní vile byl nad jeho možnosti.

Hledal proto pro svoji rodinu a její spolupracovníky nové ubytování, co možná nejlevnější. Našel je ve vile Quinta do Monte, kterou mu dal k dispozici jeden ze sympatizantů za symbolický poplatek. Nikdo jej ale neupozornil, že rozlehlá, půvabně vyhlížející vila není určena k celoročnímu obývání. Stála na náhorní plošině, vysoko nad mořem a vyhřátými plážemi. Majitelé jí využívali jen v létě, kdy i zde panovalo příjemné počasí. Proto vila například neměla ani komíny (kromě kuchyně samozřejmě), aby se v ní dalo zatopit v kamnech – v létě toho prostě nebylo zapotřebí. 

Místo, na kterém vila stála, rozmary zdejšího počasí ještě zdůrazňovalo – v zimě zde foukal studený vítr, často mrholilo nebo pršelo, bylo tu pořád vlhko. Jedna ze služebných napsala domů: „Zde nahoře jsme měli jen tři teplé dny. Po zbytek času pršelo, ležela tu mlha a bylo stále vlhko. Není tu elektřina, voda jen v prvním patře. Často se díváme závistivě dolů do Funchalu, kde stále svítí slunce. Dům je tak vlhký, že všechno je cítit ztuchlinou. Máme hlad.“ 

Rozlehlý dům sice poskytl útočiště císařské rodině a nepočetnému dvoru, který ji následoval do ciziny, všechny v něm ale trápila zima a s ní spojená nachlazení a rýmy. Každý tyto obtíže snášel jinak – Karel Habsburský, který byl od dětství křehké tělesné konstituce, na ně doplatil nejhůře. 

Předčasná smrt 

Císařův čtvrtý syn Karel Ludvík měl 10. března 1922 oslavit čtvrté narozeniny. Byl posledním z dětí, které se narodily ještě ve vlasti, jeho mladší sourozenci přišli na svět až ve vyhnanství. Otec mu chtěl dát dárek, sportovní vybavení pro košíkovou. Proto se v doprovodu dvou nejstarších potomků – desetiletého Otty a osmileté Adelheid – vydal dolů do Funchalu. Z města sice vedla nahoru na planinu, kde ležela vila Quinta do Monte, lanová dráha, ta však nejezdila každý den. Karel musel i s dětmi sejít serpentinami dolů a po vyřízení všech záležitostí ve městě pak absolvovat namáhavější výstup.

Podcenil přitom počasí a odmítl si vzít plášť, který se mu komorná snažila na cestu dát. Dole ve Funchalu bylo horko a Karel se tam zpotil, což ještě umocnila náročná cesta zpět na planinu, kde stál jejich dům. Tam již byla zima a vlhko a Karel se nachladil, dostal horečku a musel ulehnout. Zpočátku se zdálo, že jde o banální onemocnění, jakých tělesně slabý Karel na Madeiře prodělal několik. Protože rodina trpěla nedostatkem peněz, odmítal si zavolat lékaře – finanční vydání za něj se mu zdálo zbytečné. Choroba se zhoršovala, Karel začal kašlat a horečky nepolevovaly. 

Místní lékař nakonec stejně musel přijít, mohl však už jen konstatovat zápal plic. Antibiotika tehdy ještě neexistovala, a tak doktoři, kterých se ve vile postupně začalo scházet více, zkoušeli, co by nemocnému pomohlo. Vpichovali mu dokonce terpentýnové injekce a svůj postup zdůvodňovali tím, že v těle vytvářejí nové ložisko infekce, které odstraní infekci starou. Ve skutečnosti nemocný organismus jen vysilovali, zvolená „léčba“ navíc Karlovi způsobovala otoky nohou a velké bolesti. Horečka nepolevovala, pohybovala se trvale kolem čtyřiceti stupňů. 

Vzdor trápení, s nímž Karel Habsburský musel bojovat, neztrácel zájem o vývoj ve vlasti, a i na lůžku přijímal krajany, kteří za ním z Rakouska a Uher přijížděli. Jeho stav se nicméně dále zhoršoval. Poslední habsburský císař zemřel 1. dubna 1922 – tiše a klidně, smířen s osudem.

Tak odchází státník 

Karlův syn Otto von Habsburg po letech napsal, že si v den otcovy smrti hrál s ostatními sourozenci na zahradě. „Těsně před devátou hodinou toho dne přišla naše matka. Měla na sobě lehké růžové šaty – bylo to naposledy, co jsem ji viděl v barevném oblečení. Odvedla mne, aniž by řekla proč. Když jsme se pak přibližovali k domu a sourozenci byli mimo doslech, řekla mi, že mě můj otec zavolal, abych byl svědkem, jak se křesťan vrací ke svému Stvořiteli. Po tři hodiny, od 9 do 12 hodin jsem byl při jeho umírání. Většinou jsem klečel vlevo u postele, na jejímž konci byl svatostánek. Nebyl to lehký boj se smrtí.“ 

„Můj otec byl mladý a silný a jeho povaha vzdorovala houževnatě zhoubné nemoci, pomalé smrti zadušením. A přesto nebyl tento konec děsivou podívanou: i když tělo ještě trpělo, duše byla klidná. (…) Přes fyzické bolesti pro něj a duševní otřes pro nás byl jeho pozemský konec pokojným přechodem do lepšího světa.“

Vesmírná rentgenová observatoř XRISM (X-ray Imaging and Spectroscopy Mission), je společným projektem japonské vesmírné agentury JAXA, americké NASA a evropské ESA. Na oběžnou dráhu se dostala 6. září 2023 a během letošního roku by měla zahájit plnohodnotná vědecká pozorování. 

XRISM je rentgenová observatoř, jejímž úkolem je vyplnit mezeru v pozorování vesmíru v rentgenovém spektru. Klíčové vesmírné rentgenové observatoře Chandra a bohužel i XMM Newton stárnou a jejich mise zřejmě v dohledné době skončí. Plnohodnotnou náhradou by se měla stát evropská observatoř Advanced Telescope for High Energy Astrophysics, alias ATHENA. Ta se ale do vesmíru vydá nejdříve v roce 2035.

Náhradou za obě dosluhující observatoře měla být japonská Hitomi, která byla vypuštěna v únoru 2016. Po pouhých 37 dnech – v březnu 2016 ale došlo k jejímu katastrofálnímu selhání a observatoř zanikla v atmosféře. Hlavní díl vesmírného průzkumu v rentgenové oblasti tak nyní padá na XRISM.

Plnohodnotná věda provizorní mise

Observatoř XRISM na své palubě nese dva klíčové přístroje. Prvním z nich je Resolve – mikrokalorimetrický spektrometr, který pracuje v kryogenních podmínkách a měří energii zachycených fotonů rentgenového záření. Druhým zařízením je Xtend, což je CCD kamera s vyšším rozlišením, než měla kamera nešťastné observatoře Hitomi.

Mezi prvními zveřejněnými snímky observatoře XRISM je pozůstatek supernovy N123D, který se nachází v centrální části Velkého Magellanova oblaku. Tento objekt je téměř neviditelný v optické oblasti spektra, v rentgenové oblasti ale jasně září. 

Snímek podle vědců názorně demonstruje možnosti „provizorní mise“ XRISM. Vedle efektního pohledu na pozůstatek po explozi hvězdy totiž observatoř dokázala identifikovat i její detailní spektrum a odhalila přítomnost křemíku, síry, argonu, vápníku a železa.

TIP: Rentgenová observatoř NuSTAR vyřešila letitou záhadu Galaxie v Andromedě

Původní hvězda byla podle vědců zhruba 15× hmotnější než Slunce a explodovala přibližně před 3 000 lety, když vyčerpala své zásoby vodíku a zhroutila se do sebe. Pozůstatky po explozi se stále se rozšiřují a do okolního vesmíru šíří těžké prvky, ohřívají mezihvězdné médium a urychlují kosmické záření. Vzniklé rázové vlny by dokonce mohly stlačit okolní plyn a spustit vznik nových hvězd.

Počet královen v mraveništi bývá různý, přičemž záleží na konkrétním druhu. V případě těch tzv. monogynních může být v hnízdě pouze jedna a patří k nim například náš nejběžnější mravenec obecný (Lasius niger). U polygynních druhů může být královen i víc a řadíme sem třeba mravence žahavé (Myrmica rubra). 

Po určité době, kdy se kolonie dostatečně rozroste, se v mraveništi vždy rodí nové královny. Spolu se samci se potom většinou jako okřídlení jedinci vznesou do vzduchu a spáří se. Mladé královny si buď založí vlastní hnízdo, dostatečně daleko od toho původního – u monogynních druhů; nebo se mohou vrátit do rodného mraveniště a klást tam vajíčka spolu s matkou – u druhů polygynních. K výměně v čele kolonie může dojít i po nájezdu parazitických mravenců, kdy cizí královna zabije tamní matku a podrobené dělnice se následně starají o její potomstvo. 

Za Zeptej se vědce odpovídá Mgr. Marie Truhlářová, Katedra zoologie Přírodovědecké fakulty UK  a Filip Maček, amatérský entomolog a milovník zvířat

Příběhy provázejí lidstvo po desítky tisíc let, ať už jde o jeskynní malby zachycující úspěšný lov, či o pozdější posezení u ohně a vyprávění legend. Téměř každá kultura měla své narátory, kteří dalším generacím předávali znalosti důležité pro život i poznání dějin. Mezi nimi a posluchači se navíc vytvářelo pouto, jež celou společnost upevňovalo. Tito vypravěči – ale též vypravěčky – zaujímali obvykle výsadní postavení, jelikož představovali nositele vědomostí a propojovali generace. Tradice se tak pomocí prozaických příběhů i veršů či písní přenášely dávno před vznikem písma.

Zpráva o potopě

Nejstarší dosud živé příběhy kolují mezi Austrálci neboli Aboriginály. Jeden z nich se zrodil před sedmi tisíci lety a líčí prudký vzestup moře, které zaplavilo rozsáhlou část australského pobřeží a vytvořilo řetěz ostrovů. Událost si ve své mytologii předávají mnohé místní kmeny: Antropologové shromáždili osmnáct téměř shodných příběhů z různých kultur rozesetých po pobřeží, které jsou přitom od sebe vzdáleny nejen geograficky, ale také jazykově. 

Jedna z legend začíná slovy: „Na počátku, až tam, kam si dokážeme vzpomenout, naším domovem nebyly ostrovy. Byli jsme částí poloostrova a vcházeli jsme na pevninu bez vsedání do loďky, jak to musíme dělat dnes. Poté přišla Gurnuur, racčí žena, vzala svůj raft a přeťala jím krk, jenž nás pojil se zemí. Z našich domovů tak učinila ostrovy.“ 

Šlo o závěrečnou fázi procesu, který započal asi před dvaceti tisíci lety. Hladina oceánů tehdy ležela o celých sto dvacet metrů níž než dnes, načež se zvedala v několika dramatických etapách. Když zhruba před sedmi milénii finální záplavy odezněly, někdejší bohatá loviště oplývající hojností klokanů i ptáků emu pokrývala voda a nad ni čnělo jen několik nejvyšších vrcholků – dnešní souostroví Wellesley. 

Matka všech příběhů

Známe však ještě mnohem starší příběhy. Jeden z nich lze vystopovat až 37 tisíc let do minulosti, kdy se náhle rozevřela země a k nebi vyšlehly plameny a prach. Vyprávění koluje mezi lidmi Gunditjmara, původními obyvateli státu Victoria na jihovýchodě Austrálie. Pojednává o čtyřech stvořitelích, které Velký bůh vyslal utvářet australskou krajinu. Tři se vydali na sever a na východ a jeden, Budj Bim neboli „velká hlava“, zůstal na jihovýchodě. Přijal tam podobu stejnojmenné vybuchující sopky a zformoval i další blízké kopce.

Ovšem to, co antropologové považovali za pouhý mýtus o vzniku světa během tzv. času snění, získalo loni v únoru zcela konkrétní obrysy, když nové analytické metody umožnily exaktně určit okamžik poslední exploze Budj Bimu. Zcela mimochodem se tak podařilo zpřesnit i datování kamenné sekery, která byla v oblasti nalezena pod nánosem sopečného prachu a dokazuje, že byl region v době výbuchu osídlený. Z uvedených poznatků plyne logický závěr, že lidé explozi viděli na vlastní oči a zprávu o ní si po stovky generací předávali ústně. 

Plodná krev

Jak je možné, že právě v okolí sopky se podobné příběhy dochovaly, zatímco jinde vymizely? Jeden z důvodů může spočívat v nesmírné přívětivosti místní krajiny. Spolu s klimatickými změnami a stoupáním oceánské hladiny se kdysi zelená Austrálie měnila v pustinu. Budj Bimova „krev“ v podobě lávy a sopečného popela však dala vzniknout úrodným mokřadům chráněným před nepřízní podnebí, jež svírala zbytek kontinentu. 

Bohatá hejna ptáků i dostatek ryb v mělkých jezerech umožnily původně kočovným Gunditjmarům se v místě usadit a setrvat tam po tisíce let. Jakmile nemuseli migrovat, nebylo ani nutné přizpůsobovat svou mytologii novým výzvám a nevyhnutelně zapomínat staré události. 

Navigace na nebi

Aboriginálské legendy se však nevěnují pouze vzniku světa – vyprávěly se i coby prostředek k přežití. Aby dokázali domorodci najít jídlo a vodu, orientovali se podle vizuálních pomůcek nejen na zemi, ale také na obloze. Při putování skrz poušť sledovali hvězdy, které je k pramenům směrovaly. A pro snazší zapamatování si „hvězdné mapy“ uchovávali v písních, jež si mohli na cestách zpívat, a vybavit si tak názvy míst i vzdálenosti. Příslušníci klanu dokonce mohli navigovat soukmenovce na místa, kde sami nikdy nebyli. Písně pak předávali dalším generacím a mnohé slouží svému účelu dodnes.

Popsaný navigační nástroj objevili vědci teprve před několika lety a s údivem zjistili, že řada současných dálnic protínajících kontinent následuje právě zmíněné „hvězdné cesty“. Ovšem vysvětlení zní prostě: Moderní autostrády vznikly často na místě prvních prašných cest vytyčených bílými kolonisty, které zase vzešly ze stezek využívaných po staletí původními obyvateli. 

Afričtí trubadúři

K nositelům příběhů patří také afričtí grioti, a to zejména na západě černého kontinentu. Od 13. století zaujímali post dějepravců, poetů či pěvců a s trochou nadsázky je lze označit za protějšek středověkých evropských trubadúrů nebo truvérů. Mohli setrvávat u dvora některých vládců a zejména v říši Mali se často stávali důvěrníky panovníků nebo vychovateli mladých aristokratů. 

Obecně však byli – a stále jsou – především lokálními postavami. Téměř každá vesnice na západě Afriky mívala vlastního griota, který v roli kronikáře pomáhal nejen udržovat místní tradice, ale především si pamatoval osobní události sousedů a složitá rodinná pouta. Znal data narození, úmrtí i uzavírání sňatků. V Mali, Senegalu či Guineji jsou grioti dodnes zváni na svatební hostiny nebo pohřby, kde vyzdvihují úspěchy a dobré vlastnosti těch, jimž je oslava zasvěcena. Velká vážnost a schopnost vybraného vyjadřování jim pak mnohdy propůjčovaly funkci vyslanců a prostředníků v klanových či kmenových sporech. 

Pěvci z nízké kasty

Griotem se ovšem nemohl stát každý. Pozice se dědila, přičemž ji směli zaujmout jak synové, tak dcery. Adepti však podstupovali tvrdý výcvik trvající několik let, než mohli významný post zastávat. Muzikanti pak své příběhy doprovázeli pomocí čtyř hlavních nástrojů: loutny kory s jednadvaceti strunami, jež zní jako harfa; balafonu, velkého xylofonu vyrobeného z tykví; strunného instrumentu ngoni a samozřejmě vlastního hlasu. 

Nejpodstatnější složku jejich vzdělání nicméně tvořily mytologické příběhy staré tisíce let. Historicky mladší legendy pak popisují velké činy vládců impéria Mali a datují se zhruba do 13. století. Vyprávění o bozích a zlých čarodějných králích se přitom obvykle nijak nestřetává s moderním náboženským cítěním Západoafričanů. Prvky animistické magie a přírodních kultů se tam totiž často volně prolínají s islámem a křesťanstvím. 

TIP: Překvapivá fakta: Jak vypadal skutečný život lovců mamutů

Navzdory respektu a autoritě, které se grioti po staletí těší, není jejich postavení paradoxně nijak záviděníhodné. V přísně hierarchických společnostech západní Afriky patřili ke kastě, jež se z hlediska práv a majetku nacházela až pod šlechtou, kněžími a vlastníky dobytka. Jejich sousedy na sociálním žebříčku tak tvořili prostí řemeslníci, například kováři či hrnčíři. Na rozdíl od nich však byli grioti pohřbíváni odděleně, často do korun stromů, aby se zabránilo znečištění země. Dnes je sice popsaná diskriminace nezákonná, přesto mají problém uzavírat manželství mimo svoji sociální skupinu.

Večery u ohně

Polly Weissnerová z University of Utah se čtyřicet let věnuje studiu namibijských a botswanských Kungů, kteří dosud žijí jako lovci a sběrači. Antropoložka se mimo jiné zabývá tím, co pro ně znamená večerní posezení u ohně. Podle vědkyně se jejich vyprávění u plamenů dělí na běžné věci – jako denní zážitky, hádky, klevety, požáry, vzpomínky na lovecké výpravy – a na mýty i příběhy. V obvyklém shonu není na podobné povídání čas, což si Kungové vynahrazují právě během společných večerů. Popsané rituály tvoří po tisíce let udržovací a pojicí prvek každého kmene. 

Koncem 80. let 20. století pořídila sonda Voyager 2 ikonické snímky Uranu a Neptunu. Na pořízených záběrech měl Uran zelenomodrou barvu a Neptun sytě azurovou. Nyní se ale ukázalo, že ve skutečnosti jsou si obě planety vlastně velmi podobné.

Planetární vědci znovu prozkoumali snímky ze sondy Voyager 2 a porovnali je s novějšími pozorováními pozemních i vesmírných observatoří. Poté snímky znovu zpracovali, aby získali věrnější barevný obraz obou ledových obrů. Výsledkem je realističtější pohled na oba tyto vzdálené světy.

Co viděl Voyager 2?

Sonda Voyager 2 prolétla v roce 1986 kolem Uranu a o tři roky později i kolem Neptunu. Obě návštěvy trvaly méně než jeden den a sonda tak měla jen omezený čas na shromáždění co největšího množství informací.

Při snímkování používala sonda různé filtry. Základem byla černobílá fotografie a několik snímků pořízených přes barevné filtry. Podobným způsobem ostatně vznikají vesmírné snímky i dnes. Jedním z důvodů je menší objem přenášených dat. 

V časovém presu nebyla jen sonda Voyager 2, ale i vědci, kteří data skládali do finální podoby – cílem bylo co nejdříve představit novinky veřejnosti. U Neptunu proto vědci zvýšili kontrast, aby zvýraznili specifické mraky, oblačné pásy a bouře. Výsledný snímek byl pěkný a rozhodně ukázal tyto zvláštní rysy, Neptun byl ale na výsledných snímcích „modřejší“ než odpovídalo realitě.

Nová podoba snímků Neptunu a Uranu není jen nápravou starých chyb. Vědcům mimo jiné poskytují přesnější informace o změnách v jejich atmosférách způsobených vnitřní aktivitou a sezónními změnami polohy a teploty. Zejména pozorování a nové definice barev pomáhají odhalit více podrobností o barevných změnách, kterými Uran prochází během své 84leté pouti kolem Slunce.

Zvěstí o tanečních záchvatech máme v průběhu staletí bezpočet. První známé vylíčení tohoto jevu pochází ze saského městečka Kölbigk, kde se na Štědrý večer roku 1021 shromáždilo před kostelem 18 osob, které začaly divoce tančit, zpívat a tleskat. Místní kněz výtržníky nabádal, aby se uklidnili, a on mohl v tichu a důstojnosti odsloužit uvnitř chrámu mši. To se ovšem nestalo, lidé v pohybech jako pominutí pokračovali a nepřestali, ani když jim duchovní pohrozil trestem. Podle kronikáře nad nimi kněz pronesl kletbu, jíž je odsoudil k ročnímu křepčení, jež potrvá až do příštích Vánoc. Tanečníci pak po určité době upadli únavou do bezvědomí, z něhož se někteří již neprobudili. 

Roztančená Evropa 

Zní to velmi fantasticky, ve skutečnosti se však jedná jen o první zaznamenaný případ z dlouhé řady podobných mánií, které mnohdy zachytili očití svědci. Společné měly tyto případy to, že taneční horečka vždy vypukla v hustěji osídleném místě, kde postihla více jedinců najednou. Ti, jako by se od sebe vzájemně nakazili, přestali všichni ovládat své tělo. 

Dobová svědectví se shodovala také v tom, že tančící lidé toužili s pohybem přestat a volali o pomoc. Jakkoliv zní něco takového neuvěřitelně, další dochované případy jsou už daleko konkrétnější než příběh z Kölbigku. Někdy byly takto „nakažených“ osob desítky, jindy až stovky. 

V roce 1374 se přivalila skutečná vlna tanečního moru, která se prohnala západní Evropou, kde zasáhla severovýchod dnešní Francie, Nizozemska a západ Německa. Za pozornost stojí, že k tomu došlo zhruba 25 let po skutečné morové epidemii, jež v polovině téhož století krutě postihla starý kontinent. Taneční mánie propukla například v Cáchách, Kolíně nad Rýnem, Metách či Utrechtu a v každém z těchto sídel ji někdo z místních zaznamenal. Není tedy možné, aby šlo o vybájené vyprávění. Podle některých svědectví měly osoby zachvácené tanečním morem vykazovat známky šílenství, či dokonce posedlosti ďáblem, sužovaly je divoké vize, při nichž měly například dojem, že se topí v krvavém moři. 

Kolotoč horkého léta 

Patrně nejlépe zdokumentované je vypuknutí tanečního moru roku 1518 ve Štrasburku. Vše zde měla začít jistá žena jménem Troffea, která se uprostřed července dala na létem rozpálené ulici do tance. Brzy se k ní přidali další, až sebou zanedlouho na veřejnosti zmítalo čtyři sta obyvatel všeho věku, od dětí až po starce. Polekaní představitelé města nejdříve dospěli k závěru, že taneční mánie nemůže vydržet dlouho a postižení se musí brzy vyčerpat a uklidnit se. Proto je soustředili na vyhrazené místo, kam přizvali dokonce hudebníky a profesionální tanečníky, aby je doprovázeli. 

Předpoklady štrasburského vedení se ale nenaplnily, stal se pravý opak. Lidé nejenže v divokých pohybech nepřestali, ale protože se nacházeli na veřejném prostranství, vyprovokovali k témuž chování i další obyvatele Štrasburku. To mělo pro některé fatální důsledky. Několikadenní křepčení v letním parnu osoby se slabším organismem zkrátka nevydržely a na místě zemřely. Po tomto fiasku se Štrasburčané rozhodli obrátit na sv. Víta, patrona těch, které uštkl had či pokousal vzteklý pes. Nedobrovolní tanečníci měli v něčem podobné symptomy, proto ostatní měšťané usoudili, že by v záhadném chování mohl mít prsty právě tento světec. 

Postižené dopravili do kaple tohoto prvokřesťanského mučedníka ze 4. století, jež se nacházela poblíž 40 km vzdáleného Saverne. Umístili je do vozů tažených koňmi, v nichž sebou nešťastníci stále zmítali. Dopravu tam i zpět tehdy uhradila štrasburská radnice. Ve svatyni se za postižené odsloužila mše, což mělo podle kronikářů některým skutečně pomoci, takže tančit přestali. Transport ke sv. Vítu se pak opakoval v několika turnusech s dalšími zasaženými tak, jak se choroba postupně šířila. Taneční mor sužoval město zhruba dva měsíce, s příchodem září ustoupil. Zastavila ho skutečně pouť ke světci? Nebo konec letních veder? Neoddiskutovatelné zůstává pouze to, že ne všichni se konce epidemie dožili. 

Onemocnění hříšných duší 

Podstatou taneční mánie se zabýval současník těchto událostí, slavný lékař a alchymista Paracelsus, vlastním jménem Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim (1493–1541). Ten identifikoval jev jako nemoc, již označil termínem chorea Sancti Viti (z řeckého choreios, tanec). Jako první také použil výraz choreománie.

Paracelsus odmítl názor, že by chorobu sesílal sv. Vít či sám Bůh, spíše se domníval, že jde o přirozený důsledek hříšného života dotyčného člověka. Jako lék navrhoval umístit nemocného do tmavého nepříjemného prostředí a ponechat jej o chlebu a vodě. Soudil, že takový pobyt z něj vyžene hříšné sklony a vyvolá stav melancholie, čímž jedince mánie zbaví. Za dočista nejlepší a nejúčinnější recept považoval hod postiženého do ledové vody. 

Vedle hříchu viděl Paracelsus zdroj nemoci také v přehřátí krve, tedy ve fyzické příčině. Tím si vysvětloval výskyt taneční horečky u dětí či osob prokazatelně bezúhonných. U tohoto myslitele 16. století můžeme pozorovat posun od uvažování v ryze nadpřirozených dimenzích ke snaze jev vysvětlit a odstranit pozemskými metodami.