Plánů, jak dopravovat turisty „na hranici vesmíru“ pomocí balónů, se v posledních letech objevila celá řada. Jen málokterý z nich ale skutečně překročil fázi konceptu. Novinka floridské společnosti Space Perspective představuje v tomto směru vítanou změnu – firma nedávno představila funkční prototyp své vesmírné kapsle pro přepravu turistů.

Space Perspective se v médiích poprvé objevili v roce 2020, kdy představili svůj projekt balónových letů do výšky přes 30 tisíc kilometrů. Kabina pro takový let měla pojmout osm platících pasažérů a pilota, kteří měli společně absolvovat zhruba šestihodinový let. Odměnu za velmi drahý výlet měl představovat jedinečný výhled na temnotu blízkého vesmíru a pohled na zakřivenou rodnou planetu.

Balonem k hranici vesmíru

Nedávno firma představila svou přetlakovou kabinu Neptun, která má dopravovat turisty pomocí obřího výškového balónu SpaceBallon, naplněného vodíkem. V této konfiguraci by měli turisté dvě hodiny stoupat do letové výšky, dvě hodiny se kochat pohledem na vesmír a rodnou hroudu a po zbývající dvě hodiny zase klesat zpět k Zemi.

Představené kabině nechybí výbava v podobě pohodlných sedadel, baru s občerstvením, Wi-Fi připojení, které má umožnit videopřenosy z letu v reálném čase a 360stupňový panoramatický výhled. Výbavě odpovídají i ceny letenek, které se již prodávají za 125 tisíc dolarů (téměř 2,8 milionů Kč).

TIP: Balónem do stratosféry: Americký startup plánuje dostupnou „vesmírnou“ turistiku

Kromě výše zmíněného pracují vývojáři Space Perspective také na plavidle Marine Spaceport Voyager, z něhož by měly odlétat balony s kabinou Neptun do stratosféry. Stejné plavidlo má vyzvedávat kabinu i balon po přistání z hladiny oceánu. První plánovaný let má být zkušební a obejde se bez posádky. Pokud ale vše dobře dopadne, již v druhé polovině příštího roku by měly přijít na řadu i lety s posádkou.

Nedávná koronavirová pandemie změnila mnohé, a to nejen ve vztahu k lidské společnosti. Změny se dotkly také zvířat a někdy překvapivým způsobem. Vědci například u makaků jávských (Macaca fascicularis), kteří žijí na Opičím ostrově (Koh Ped) v Thajském zálivu, zaznamenali změny potravního chování.

Odborníci makaky detailně sledovali po více než 10 let. Do příchodu pandemie covid-19 si ale nikdy nevšimli, že by tito makaci používali nástroje. Opičí ostrov byl rájem štědrých a občas i nepozorných turistů, díky kterým měli makaci zajištěný stálý a bezpracný zdroj obživy.

Kamenné nástroje a pandemie

Když ale do Thajska dorazila pandemie, úřady zakázaly vstup turistů na Opičí ostrov. Makaci tak museli nahradit ztrátu bohatého a snadno přístupného zdroje potravy jiným způsobem. K překvapení vědců se tito primáti z čeledi kočkodanovitých chopili kamenných nástrojů a začali s nimi rozbíjet lastury mlžů druhu Saccostrea forskali.

První pozorování makaků z ostrova Koh Ped používajících nástroje pochází z července 2022, tedy právě z doby pandemie. V březnu 2023 badatelé pozorovali, jak makaci házejí na mlže kameny, což je považováno za předstupeň k sofistikovanějšímu používání kamenů při získávání potravy. Jak uvádí studie, kterou zveřejnil odborný časopis American Journal of Primatology, vědci pozorovali celkem 17 makaků s kamennými nástroji. V patnácti případech se jednalo o samce. Makaci používali nástroje především o samotě. 

TIP: Sociální postavení makaků má velký vliv na jejich zdraví

V případě makaků nejde o první dokumentované používání kamenných nástrojů. Podobné chování vědci zaznamenali například v roce 2005 na ostrově Piak Nam Yai v národním parku Laem Son. U makaků z ostrova Koh Ped ale doposud podobná pozorování chyběla. Další vývoj bude pro vědce velmi zajímavý – opustí makakové s návratem turistů své nově nabyté dovednosti? Nebo pro ně bude tato krátkodobá nová zkušenost trvalým posunem v jejich chování?

Když Johannes Gutenberg zkusil pomocí upraveného vinařského lisu vytisknout první bibli, určitě netušil, co svým vynálezem způsobí. Nejenže knihtisk tvořil významný nástroj zvyšující dostupnost informací, ale měl také rozsáhlé politické a náboženské důsledky. Postupně likvidoval feudální společenské vazby budované po staletí, umožnil vznik politické opozice, stal se z něj rezonátor kritických názorů veřejnosti a donutil vrchnost i církev bát se „hlasu lidu“.

U zrodu prvních „novin“

Koncem 15. století představovala hlavní byznys tiskařů reprodukce knih, a teprve později se přidávaly další výtvory včetně kalendářů, odpustků či krátkých zpráv. Poslední jmenované, obecně označované jako „newe zeitung“, vznikaly převážně v německém prostoru a měly víceméně bulvární či nepolitický charakter: Čtenáři se z nich dozvídali o katastrofách, válečných taženích, neštěstích, případně o přírodních úkazech.

Zpočátku šlo o jediný list, následně se objevily i tisky vícestránkové – záleželo na tom, kolik zpráv se tiskaři podařilo sehnat. Sjednocujícím prvkem se stala velkorysá grafická úprava, vycházející z tehdejších knižních publikací. Základ tvořil zpravidla velký obrázek tištěný pomocí dřevorytu a později mědirytu, dále název novin a krátká zpráva. Každá událost měla velmi dlouhý titulek, který zahrnoval zhuštěnou informaci. Jeden z těch stručnějších vypadal například takto: „Nové zprávy z Turecka, tak jak dobrý přítel, který u toho a při tom byl, na cestě z Vídně do Norimberka napsal, k tomu o třech zajatých Turcích, o čem tázáni byli a co tito na to odpověděli.“ 

Vaření z vody

Newe zeitung se prodávaly na trzích podobně jako kterékoliv jiné zboží a celkový roční náklad v Německu 16. století činil několik desítek tisíc kusů. Zmíněné listy ovšem rozhodně nelze považovat za noviny v moderním smyslu: Neměly žádnou periodicitu, nebyly číslované a nesjednocoval je název. Vycházely jen tehdy, když se k tiskaři dostala nějaká zajímavá informace. Proto se dotyční snažili z toho mála, co měli k dispozici, „uvařit“ maximálně poutavé texty – jinak by o ně nebyl zájem. Co by dnes stačilo na bleskovku o několika větách, tudíž roztáhli na celý list.

Zprávy se „přifukovaly“ formulacemi jako „O tom, jak v městě Benátky…“ nebo „Jak jsme se doslechli od posla, který právě dorazil z Vídně…“ a podobně. Tehdy ještě navíc neexistoval žádný objektivní zpravodajský styl, takže šlo v podstatě o doslovný přepis vyprávění zdroje (viz Ukázka z dobového tisku).

Co je psáno, to je dáno!

Kromě vyprávění tvořila základ středověkých informačních toků psaná korespondence, jejímž prostřednictvím mezi sebou komunikovali feudálové a církev. S rozvojem knihtisku a poštovních služeb v 15. a 16. století „unikaly“ tyto původně soukromé dopisy mezi tiskaře, kteří je pak přetavili v letáky. Právě rozvoj korespondence se stal po vynálezu knihtisku druhým důvodem, jenž vedl v 16. století k rozmachu prvních neperiodických novin. Šlo o další důležitý zdroj informací, navíc s puncem určité oficiálnosti: Zatímco dřív se tiskly různé povídačky, od poloviny zmíněného věku se v novinách objevovaly zprávy z prostředí dvora, šlechty, církve či vážených obchodníků. Psaní korespondence se postupně přetavilo v povolání, korespondenti využívali své zdroje a za úplatu poskytovali zpravodajství tiskařům. Informace se tak poprvé proměnila ve zboží.

Zprávy přicházející z dalekých krajů samozřejmě nebyly nijak čerstvé a do novin se dostávaly s více než měsíčním zpožděním. Ani poštovní služby se v 16. století netěšily zvláštní pravidelnosti, takže se tiskaři museli spoléhat na lokální zpravodajství. První skutečné noviny – tedy s periodicitou menší než měsíc, stejným názvem a číslováním – vznikly v Německu až v roce 1597 a k roku 1609 máme doloženy první týdeníky.

Protiútok dvora

Koncem 16. a začátkem 17. století si vládnoucí vrstvy postupně uvědomovaly, jakou sílu tisk má. Stal se jakýmsi hlasem veřejnosti či platformou, kde se formovala opozice a kde docházelo ke kritice vlády, případně monarchy. Církev zase s nelibostí sledovala, jak se novinami šíří „kacířské“ názory. Papež i světská vrchnost se proto snažili rozmachu odvětví bránit pomocí cenzury.

Útlak ovšem příliš neuspěl, a tak vlády postupně přecházely do protiútoku: Začaly vytvářet vlastní noviny, jež měly veřejné mínění ovlivňovat „správným“ směrem. Od roku 1631 vydával Francouz Théophraste Renaudot týdeník La Gazette, který podporoval samotný Richelieu. Kardinál dokonce vydavateli zařídil monopol na zahraniční zpravodajství, což se samozřejmě nelíbilo konkurenci. Za publikování novin bez cenzury přitom tiskařům hrozila smrt.

Buřiči a hanopisci

Oficiální a protežovaný tisk časem vznikal i v Anglii – první číslo The London Gazette vyšlo v roce 1665. Zatímco v Německu, Francii či Holandsku existovaly periodické noviny již od počátku 17. století, anglické čtenáře v té době uspokojovaly spíš psané „newsletters“ inspirované korespondencí. Vládla tam totiž tvrdá cenzura a tiskařům šlo také leckdy o život.

Například William Prynne přišel roku 1632 kvůli protikrálovskému pamfletu o obě uši a později stanul před soudem znovu, tentokrát za útok na arcibiskupa. Barbara Köpplová v knize Dějiny světové žurnalistiky uvádí: „V roce 1637 byl zároveň s jakýmsi duchovním a kterýmsi doktorem znovu připoután k pranýři; co mu z uší ještě zbylo, bylo ušmiknuto a na tvář mu byla rozpáleným želízkem vypálena dvě písmena: S. L. (Seditious Libeller, česky Buřičský Hanopisec). Londýnská veřejnost se na toto barbarské týrání, jež se ukládalo poctivým gentlemanům, dívala se spravedlivou nevolí a hrůzou. Ve chvíli, kdy se jich kat dotkl, vznesl se z davu zuřivý výkřik. Hněv anglického lidu kypěl.“ V roce 1641 byl potom Karel I. donucen zrušit Hvězdnou komoru coby nejobávanější institut tehdejší cenzury. Došlo k tomu v předvečer anglické revoluce… 

Létající čluny přišly na scénu během první světové války, avšak jejich velký rozmach přinesla až meziválečná éra a poté druhá světová válka. Obecně šlo o stroje, jejichž trup byl řešen jako „lodní“, takže sám o sobě zajišťoval možnost startovat z mořské hladiny a přistávat na ní, aniž by byly třeba plováky. Ty se sice na létajících člunech také často vyskytovaly, ale sloužily jen ke stabilizaci. 

Menšina typů měla navíc též kolové podvozky, jež dovolovaly činnost ze země, takže šlo vlastně o „obojživelníky“. Postupně se ale objevily nové velké „suchozemské“ stroje nabízející lepší výkony (například úpravy bombardéru B-24 Liberator), a tak technicky zajímavé a leckdy i elegantní létající čluny vesměs zamířily do výslužby, ačkoli je několik zemí (zejména Rusko, Čína a Japonsko) vyrábí a provozuje dodnes.

Škála monotónních činností 

Hlavní poslání létajících člunů představovalo (patrně nikoliv překvapivě) námořní hlídkování, což je označení, které obsahuje poměrně širokou škálu činností. Většinu z nich spojuje fakt, že pro osádky letadel byly velmi monotónní, neboť se nejčastěji jednalo o dlouhé hodiny trávené pozorováním mořské hladiny, případně i některých přístrojů. Létající čluny totiž měly za úkol vyhledávat nepřátelské hladinové lodě a ponorky a předávat údaje o jejich poloze, byť mnohdy i samy útočily za pomoci neřízených bomb či hlubinných náloží. 

Určitou odnož této činnosti reprezentoval doprovod vlastních konvojů, jimž létající čluny poskytovaly ochranu prostřednictvím vyhledávání případných hrozeb. Menší typy létajících člunů dokonce mohly startovat z palub velkých válečných lodí, pro něž se tak stávaly „očima“, neboť hledaly nepřátelská plavidla za horizontem.

Pomoc v nouzi

Další mimořádně důležitou činnost létajících člunů tvořila pátrací a záchranná služba, protože tyto stroje často vyhledávaly trosečníky z potopených lodí a osádky zřícených letounů. Následně jim mohly shodit záchranné čluny a informovaly velení o jejich pozici. Mnoho sestřelených pilotů proto vděčí za svoje životy právě létajícím člunům, jež je dokázaly včas objevit. 

Do spektra činností těchto letounů dále patřilo kladení námořních min, ale i jejich ničení, což se zpravidla provádělo za pomoci obrovských kovových „obručí“, které generovaly magnetické pole, jež iniciovalo exploze magnetických min.

Létající čluny se občas uplatňovaly i jako transportní prostředky k dopravě osob a nákladu, případně jako stroje zajišťující převoz raněných. Letouny plnící posledně uvedenou roli musely být bílé a opatřené červenými kříži a nesměly nést zbraně, čehož se (v rozporu s tvrzeními propagandy Spojenců) drželo i Německo. Nejvýkonnější stroje, které se vyznačovaly mimořádným doletem, se občas používaly také jako bombardéry pro dálkové nálety.

Slavný „Cat“... 

Určitě nepřekvapí, že nejpovedenější konstrukce létajících člunů vyvinula trojice „oceánských mocností“, a sice USA, Velká Británie a Japonsko. Přehled pochopitelně nemůžeme začít jinde než u stroje, jenž se stal ve svém oboru skutečnou legendou, což prokazuje také více než 3 300 zhotovených kusů. Jedná se o americký typ Consolidated PBY Catalina, jenž se poprvé vznesl 28. března 1935. 

Obdobně jako většina jiných typů této kategorie byl pojat jako hornoplošník, o jehož pohon se staraly motory umístěné na křídle. Mezi jeho typické rysy patřily vyvažovací plováky, které se po startu vyklápěly nahoru a vytvářely koncové oblouky křídla. Tento vynikající stroj létal nejen v amerických službách, ale také v barvách Velké Británie, Kanady, Austrálie či Sovětského svazu. Část exemplářů získala navíc i kolové podvozky pro operace ze souše. 

...a jeho příbuzní 

Firma Consolidated následně vyvinula ještě větší létající člun PB2Y Coronado, který poháněly čtyři motory, zatímco „Cat“ měl pouze dva. Výsledný letoun se pochopitelně vyznačoval mnohem vyššími výkony a také dobrým pancéřováním. Užíval se nejen jako hlídkový, ale též jako bombardovací a dopravní letoun, nikdy však nedosáhl takové popularity a rozšíření jako „Cat“. Něco podobného se dá říci i o dvoumotorovém stroji Martin PBM Mariner, přestože unesl asi 3 600 kg výzbroje, tedy dvojnásobek nosnosti cataliny. 

Obří typ Coronado zvládl dokonce 5 400 kg bomb a hlubinných náloží. Americké létající čluny, jež posléze dostaly radiolokátory, se v závěrečné fázi bojů v Tichomoří významně podílely na vyhledávání a ničení zbytků slábnoucí japonské flotily. US Navy používalo také některé typy, jež původně vznikly jako civilní, mimo jiné obrovský Boeing 314 Clipper s nosností 4 500 kg či malý dvoumotorový Grumman G-21 Goose alias JRF-5.

Na počátku roku 2024 ozdobí hvězdné nebe dva páry planet, jeden zvečera a druhý ráno. V prvním případě půjde o Saturn ve Vodnáři a Jupiter v Beranovi. Prstenci opásaný obr však bude zapadat už ve večerních hodinách a v průběhu ledna přestane být pozorovatelný. Na Jupiter pak budeme mít o poznání lepší výhled a v lednu jej nad obzorem spatříme po celou první polovinu noci.

Co se týká „ranního páru“, jako první se nad jihovýchodem v souhvězdí Štíra objeví velmi jasná jitřenka Venuše s −4 mag, pod níž bude viditelná i nápadná hvězda Antares. Již 4. ledna se ovšem zmíněná planeta přesune do sousedního Hadonoše, kde se setká s Merkurem. Nejmenší oběžnice Sluneční soustavy bude pozorování přístupná jen v první polovině ledna za svítání, přičemž na počátku měsíce bude vycházet zhruba dvě hodiny po Venuši, kdežto v polovině ledna už bude jejich východy dělit pouze hodina.

V prvních dnech roku 2024 také noční oblohu tu a tam protnou létavice z meteorického roje Kvadrantid. Jeho aktivita vyvrcholí v noci z 3. na 4. ledna a nejvíc meteorů zahlédneme v ranních hodinách, nicméně maximum přijde až během dne. Ve druhé polovině noci však pozorování zkomplikuje svit Měsíce den po poslední čtvrti. Z dalších úkazů stojí za zmínku setkání zemského souputníka s otevřenou hvězdokupou Plejády v Býku, do jejíž blízkosti Měsíc doputuje 20. ledna a dělit je budou pouhé 2°.

Carolinina růže

U otevřených hvězdokup pak klidně setrvejte, neboť zimní obloha jich nabízí přehršel. Ostatně velmi tmavé noci s jiskřivými stálicemi k jejich pozorování vyloženě vybízejí a krása dotyčných uskupení během nich obzvlášť vynikne.

Mezi ty nejnápadnější a úhlově největší, jimž to sluší zejména v menších dalekohledech s velkým zorným polem, patří již zmíněné Plejády v Býku alias M45, s nimi sousedící Hyády neboli Collinder 50 a rovněž Jesličky čili M44 v souhvězdí Raka. Poslední uvedená hvězdokupa je na rozdíl od Plejád a Hyád pouhýma očima hůř postřehnutelná a pod tmavou klenbou ji spíš vytušíte coby nezřetelnou mlhavou skvrnu, s úhlovým průměrem 1° a jasností 3,5 mag. V přístroji se pak rozpadne na několik desítek stálic zhruba s 6–7 mag, z nichž některé mají výrazný naoranžovělý odstín.

Minout byste rozhodně neměli ani NGC 7789 v Kasiopeji. Její pozorování už sice vyžaduje dalekohled, ale naleznete ji velmi snadno: Stačí se vydat necelé 3° na jihozápad od stálice druhé velikosti Beta Cassiopeiae viditelné pouhýma očima. V triedru 10×50 se NGC 7789 jeví jako nápadná, mírně zrnitá světlá skvrna o úhlovém průměru asi 0,3° a jasnosti 6,7 mag. S rostoucím průměrem objektivu se však postupně ukážou jednotlivé hvězdy, přičemž ty jasnější budou mít 11 mag a napočítáte jich několik desítek. Větší přístroje s objektivem o průměru alespoň 20 cm potom přidají více než stovku slabších stálic s 12–13 mag. Chcete-li jich spatřit maximum, zkuste použít tzv. boční vidění.

Zmíněnou mimořádně bohatou otevřenou hvězdokupu objevila roku 1783 Caroline Herschelová, sestra jedno z největších astronomů své doby Williama Herschela. Proto se NGC 7789 občas přezdívá Carolinina růže a celkový počet jejích hvězd se odhaduje přinejmenším na několik tisíc. Výjimečné je přitom i její stáří okolo 1,7 miliardy roků: Život většiny podobných objektů se totiž počítá spíš na desítky až stovky milionů let, než se postupně rozpadnou na jednotlivé stálice.

Řetízky stálic

Při cestě po nebeské klenbě byste neměli vynechat ani souhvězdí Blíženců. Obsahuje totiž asi půl tuctu nápadnějších otevřených hvězdokup, a máme-li vybrat jednu, pak rozhodně půjde o M35 neboli NGC 2168. Narazíte na ni 1,5° severovýchodně od hvězdy 1 Geminorum, postřehnutelné pouhýma očima: V menších triedrech bude M35 vypadat jako zrnitá skvrna s jasností 5,1 mag a s úhlovým průměrem 0,5°, v níž probleskuje několik osamocených stálic – zejména pokud opět použijete boční vidění.

Větší dalekohledy ji pak rozloží na značný počet slabších, místy zlehka naoranžovělých hvězd. Při malých zvětšeních se tak M35 jeví jako hustý a kompaktní objekt. Za povšimnutí stojí i řetízek stálic táhnoucí se při jejím severovýchodním cípu. A naopak na jihozápadním okraji zapátrejte s velkým přístrojem po další, tentokrát o poznání menší a slabší „otevřence“ NGC 2158. Dosahuje úhlového rozměru 4′, jasnosti 8,6 mag a od M35 ji na nebi dělí jen 25′.

Poslední otevřená hvězdokupa z našeho výčtu, M37 neboli NGC 2099, se promítá do souhvězdí Vozky. Leží ve vrcholu trojúhelníku, jehož základnu tvoří spojnice stálic Beta Tauri a Théta Aurigae, přesněji řečeno se nachází 2° jihovýchodně nad uvedenou spojnicí. V triedru 10×50 zůstane u mlhavé okrouhlé skvrny s úhlovým průměrem 0,3° a s jasností 5,6 mag, nicméně o něco větší přístroj ji rozloží na značný počet hvězd, z nichž ty nejnápadnější dosahují deváté velikosti. Nikoliv náhodou jí astronomové přezdívají Diamantový prach…

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Kozoroha, 20. ledna v 15:07 SEČ vstupuje do znamení Vodnáře.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný v první polovině ledna ráno nízko nad jihovýchodem
• Venuše – viditelná ráno nízko nad jihovýchodem
• Mars – nepozorovatelný
• Jupiter – viditelný v první polovině noci
• Saturn – viditelný večer nad jihozápadem
• Uran – viditelný téměř celou noc kromě rána
• Neptun – viditelný večer nad jihozápadem

Zajímavé úkazy v lednu 2024

• 3. ledna – Země nejblíž Slunci v roce 2024, ve vzdálenosti 147,1 milionu kilometrů
• 3. ledna – v noci nastává maximum Kvadrantid; větší aktivitu meteorického roje lze očekávat v ranních hodinách 4. ledna
• 5. ledna – ubývající Měsíc poblíž Spicy z Panny ve druhé polovině noci
• 7. až 9. ledna – seskupení úzkého měsíčního srpku, Venuše, Merkuru a Antara ze Štíra před svítáním nízko nad jihovýchodem; nejblíž si tělesa budou 8. 1. (Měsíc napravo od Venuše a Antara) a 9. 1. (Měsíc mezi Venuší a Merkurem)
• 12. ledna – Merkur v největší západní elongaci, zhruba 24° od Slunce
• 14. ledna – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Saturnu (4°) na podvečerní obloze
• 15. ledna – setkání úzkého měsíčního srpku a Neptunu (2°) na večerním nebi, Neptun viditelný pouze v dalekohledu
• 18. ledna – setkání Měsíce v první čtvrti a Jupitera (2°) v první polovině noci
• 19. ledna – setkání dorůstajícího Měsíce a Uranu (2,5°) v první polovině noci
• 20. ledna – seskupení Měsíce, Plejád a Aldebaranu z Býka na noční obloze; nejblíž (2°) bude Měsíc Plejádám brzy v podvečer
• 24. ledna – téměř úplňkový Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na nočním nebi
• 27. ledna – Měsíc poblíž Regula ze Lva na noční obloze

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Nový záznam v Guinnessově knize rekordů vychází ze studie vědců z roku 2021, která zmapovala historické hranice tohoto obřího jezera. Jezero Parathetys se podle vědců kdysi rozkládalo od Středozemního moře na západě až po Černé a Kaspické moře daleko na východě. Jeho severozápadní břehy dosahovaly až do oblasti dnešního Česka. V době své největší rozlohy mělo toto prehistorické jezero rozlohu zhruba 2,8 milionu kilometrů čtverečních.

Původně se zformovalo jako moře asi před 34 miliony let a rozkládalo se od Balkánu až po dnešní Kazachstán a Turkmenistán. Přibližně před 11 miliony let vznikla v důsledku střetu desek zemské kůry středoevropská pohoří – Balkán, Alpy a Karpaty. Tyto změny odřízly Paratethys od Středozemního moře a otevřeného oceánu a změnily ho v jezero.

Z moře jezerem, z jezera mořem...

V průběhu milionů let se mořské druhy, které byly po vzestupu pohoří uvězněny v jezeře, přizpůsobily, nebo vymřely. Brzy se v něm ale vyvinul prosperující ekosystém. Svůj domov zde našel například nejmenší druh velryby cetotherium, živící se filtrováním mikroorganismů žijících v bahně na dně jezera. Bažiny a nížiny obklopující prehistorické jezero zase obýval deinotherium – jeden z největších známých chobotnatců historie.

V období před 9,75 až 7,65 miliony let došlo k sérii vysychání, což vedlo ke ztrátě více než dvou třetin rozlohy jezera a třetiny jeho objemu. Na některých místech klesla hladina vody až o 250 metrů.

S úbytkem vody se v Parathetysu zvýšila koncentrace soli natolik, že se jeho obyvatelé nedokázali přizpůsobit a tato změna zahubila velkou část tehdejší jezerní fauny a flóry. Časový průběh těchto událostí je zaznamenán v horninách a vědci mohou tyto záznamy číst pomocí techniky známé jako magnetostratigrafie, mapující přirozené změny (obraty) magnetického pole Země. 

Přibližně před 6,7 a 6,9 miliony let se po jednom z těchto cyklů jezero Parathetys znovu propojilo s dnešním Středozemním mořem a definitivně tak ztratilo status jezera.

Lidstvo má za sebou již několik misí, kdy meziplanetární sonda z těsné blízkosti prozkoumala malé těleso Sluneční soustavy a odebrala z něj vzorky. Leccos jsme se při tom dozvěděli, stále ale existuje řada nezodpovědných otázek. Mezi ty nejpalčivější patří otázky související s gravitací takových těles. Na vlastní kůži si to ostatně mohl vyzkoušet evropský modul Philae, který v roce 2014 zažil poměrně dramatické přistání na kometě 67P-Čurjumov/Gerasimenko.

Problém s průzkumem gravitačního pole malých těles by mohl vyřešit pozoruhodný koncept Gravity Poppers odborníků Laboratoří tryskového pohonu NASA a Coloradské univerzity v Boulderu. Jejich koncept je založený na vypuštění většího počtu malých robotů ve tvaru míčů, které se periodicky smršťují a zase rozpínají, díky čemuž poskakují po studovaném tělese.

Roj skákajících robotů

Sonda, která u takového tělesa poskakující roboty vypustí, bude následně sledovat jejich pohyby a analyzovat je. Při znalosti síly, s jakou se roboti odrážejí, je možné odvodit vlastnosti gravitačního pole tělesa přesněji, než to umožňují dnes používané metody. Jde především o radarovou tomografii, seismické zobrazování a gravimetrii. Při průzkumu malých těles mají ale tyto metody nevýhody, které skákající roboti s úspěchem překonávají.

Meziplanetární sonda by mohla dopravit až 20 skákajících robotů k planetce, kometě nebo třeba k malému měsíci. Tam sonda roboty vypustí a nechá je skákat po povrchu objektu. Skákající roboti by mohly být vybavení LED osvětlením nebo podobným mechanismem, která usnadní jejich detailní sledování přístroji mateřské sondy.

TIP: Hloubkový průzkum: Vědci nahlédli dovnitř trpasličí planety Ceres

V tuto chvíli sice ještě neexistuje ani prototyp takového zařízení a Gravity Poppers nezískal ani financování z programu NASA Innovative Advanced Concepts (NIAC), které je zásadní pro realizaci podobných projektů. Na druhou stranu myšlenka Gravity Poppers je unikátní, slibná a zároveň jednoduchá. Její realizace by nemusela vyžadovat přehnané úsilí, ani žádné nové komplikované technologie. Je to dobrá příležitost k tomu, jak s relativně malými náklady prozkoumat jedny z vědecky i ekonomicky nejslibnějších světů Sluneční soustavy.

Nová studie švédských odborníků ukazuje, že problémy se zuby byly v době Vikingů podobně běžné a nepříjemné jako dnes. Také tito dávní bojovníci ale měli k dispozici šikovné specialisty, kteří si dokázali poradit s celou řadu stomatologických zákroků.

Carolina Bertilssonová z Univerzity v Göteburgu a její kolegové prostudovali celkem 3 293 zubů od 171 jedinců, kteří byli nalezeni mezi Vikingy, pohřbenými na švédské lokalitě Varnhem. Na tomto místě dlouhodobě probíhají intenzivní vykopávky a nacházejí se zde hrobky, v nichž se kostry a zuby pohřbených uchovaly v příznivých podmínkách.

Zuby Vikingů

Badatelé zuby Vikingů vyšetřili s pomocí standardních zubařských nástrojů a pořídili velké množství rentgenových snímků s využitím zubního rentgenu a postupů, s nimiž se dnes setkáváme s zubních ordinacích. Výsledky výzkumu nedávno zveřejnil vědecký časopis Plos ONE.

Bertilssonová a její spolupracovníci zjistili, že 49 procent Vikingů mělo jeden či více zubních kazů. U dospělých bylo kazem postižených 13 procent zubů, často na kořenech. U dětí s mléčnými badatelé žádné kazy nenašli. Dospělí Vikingové přicházeli podle zjištěných údajů v průměru o šest procent zubů.

TIP: Kouzla mayských dentistů: Zuby si lidé zdobili již před 2 500 lety

Vědci objevili řadu stop po odborných zásazích do chrupu, včetně používání párátek a dalších metod čištění zubů, nahrazování ztracených zubů a dokonce i léčby zanícených zubů. Narazili například na stoličky se vyplněnými otvory, zřejmě ve snaze ulevit urputné bolesti při infekci zubu. Podle Bertilssonové je fascinující, jak se tehdejší zákroky podobají ošetřením zubů dnešními zubaři.