Pro příběh vzniku letounu He 162 Spatz se těžko hledá nějaká obdoba. V létě 1944 se objevila myšlenka takzvané lidové stíhačky (Volksjäger), což měl být maximálně jednoduše zkonstruovaný, snadno ovladatelný a zároveň výkonný stíhací letoun, který by dokázal zvrátit početní převahu Spojenců. Měli jej pilotovat rychle vycvičení letci a konstrukce měla umožnit výrobu až tisíce kusů za měsíc, a to už od 1. ledna 1945. Působilo to jako nereálná fantazie, ale navzdory tomu se projekt opravdu rozběhl.

Předchozí část: Poslední souboje nad ruinami Říše (1): Duel Hawker Tempest vs. Heinkel He 162 Spatz

Vedení Luftwaffe oslovilo několik firem, aby předložily své návrhy „lidové stíhačky“. Do užšího výběru nakonec postoupily koncepty společností Heinkel a Blohm und Voss. Letci preferovali druhou zmíněnou, jelikož její návrh se alespoň na papíře jevil jako vhodnější pro pilotáž, jenže posléze převážilo mínění inženýrů, kteří poukazovali na jednodušší konstrukci návrhu od Ernsta Heinkela.

Ocel a dřevo

Jejich názor na konci září 1944 podpořil též říšský maršál Hermann Göring, který byl z projektu až maniakálně nadšený. Vzhledem k zadání se však před Heinkelovým týmem objevil takřka nemožný úkol, a sice připravit pro sériovou produkci zcela nový letoun za pouhé tři měsíce. V listopadu 1944 dostal stroj oficiální označení He 162 a bojové jméno Spatz (vrabec), ačkoli se v souvislosti s ním často objevuje i název Salamander (mlok), jenž se však vztahoval pouze k decentralizované výrobě jeho dřevěných částí. He 162 měl totiž užívat co nejméně strategických surovin (zvláště hliníku), a proto dostal do vínku převážně ocelovou a dřevěnou konstrukci.

V sídle podniku Heinkel se pracovalo na dvě dvanáctihodinové směny, aby mohlo nové letadlo vzlétnout co nejdříve. První prototyp He 162 odstartoval 6. prosince 1944, ale při druhém letu havaroval a pilot zahynul. Vinu na tom neslo především křídlo, byť se jednalo spíše o chybu výrobní technologie než o problém základní konstrukce. I tak musel projekt He 162 projít ještě několika změnami, než byl připravený k sériové produkci. Ta se pak v lednu 1945 skutečně začínala rozbíhat.

Překvapivě dobré

Vedení Luftwaffe tímto pochopitelně nesmírně riskovalo, protože výrobu objednalo ještě před dokončením prototypu, ale Německo již stejně nemělo co ztratit a toto riziko se do velké míry vyplatilo. Díky schopnostem inženýrů a zřejmě i díky značné porci štěstí reprezentoval He 162 opravdu podařenou konstrukci s velkým výkonovým potenciálem. Pohon zajišťoval proudový motor BMW 003 na hřbetě, díky kterému měl „Vrabec“ ve velké výšce dosahovat rychlostí ne o moc nižších než 1 000 km/h a u země se měl blížit 800 km/h.

Tyto hodnoty se pak skutečně dařilo naplňovat a nové letadlo vykazovalo i překvapivě dobré ovládací charakteristiky, určitě lepší než například Me 262, se kterým dovedli létat opravdu jenom zkušení experti. Očekávání, že by se do kokpitu He 162 mohli posadit i rychle vycvičení piloti, tedy vůbec nebylo nerealistické, nicméně onen ambiciózní výcvikový program běžel pomalu.

Do posledních dnů

Myšlenku „lidové stíhačky“ se tak v praxi realizovat nepodařilo, jelikož první (a zároveň jedinou) bojovou jednotku vyzbrojenou He 162 tvořili opět zkušení stíhači Luftwaffe, nikoli nadšení mladíci z Hitlerjugend. Šlo o I. skupinu JG 1 (I./JG 1), jež dříve létala s Fw 190. Přeškolování začalo v únoru, určitě však nepřekvapuje, že dodávky sériových exemplářů neprobíhaly podle plánu.

První bojový let He 162 proběhl zřejmě 16. dubna 1945 a skupina pak proti nepříteli vzlétala až do 5. května, aby se vzápětí vzdala Britům. V těch dnech skončily i dodávky verze He 162 A a žádná jiná varianta se do sériové výroby nedostala, ačkoliv jich Němci plánovali celou řadu. Uvažovalo se například o proudovém motoru Jumo 004, pulsačních agregátech Argus či urychlovacích raketách, navrhovaly se verze s šípovým křídlem a pro výcvik se měly vyrábět bezmotorové a dvoumístné He 162. Po válce se „Vrabec“ stal předmětem velkého zájmu Spojenců, kteří ukořistěné letouny velmi důkladně zkoumali a testovali, a tudíž se značný počet He 162 dosud nachází v muzeích.

Globální studie ukazují, že ženy muže překonávají až v 84 % činností, zatímco mužské pohlaví exceluje ve dvou zásadních směrech: v rozvíjení strategických dovedností a odborně-technických znalostech. Ženy jsou vysoce kompetentními vůdkyněmi, jak ostatně potvrzují všichni, co s nimi blízce spolupracují, a to, co je brzdí, „rozhodně není nedostatek schopností, nýbrž nedostatek adekvátních příležitostí“, na čemž se shodují výzkumy z celého světa.

Více věcí zaráz?

Genderová otázka je trnem v oku veřejnosti. Názory „většiny“ potvrzují existenci stereotypu, podle nějž ženy předčí muže výhradně v jedné činnosti, a tou je multitasking neboli zvládání několika úkolů najednou. O psychologické pozadí tohoto tvrzení se už před lety zajímaly vědecké týmy z celého světa. V roce 2015 se objevil článek s názvem Women Are Better Than Men – Public Beliefs on Gender Differences and Other Aspects in Multitasking, který zkoumal rozdílné schopnosti mužů a žen.

Za účelem výzkumu vyplnilo 488 účastníků rozličných národností (Američané, Britové, Němci, Nizozemci, Turci a další) online dotazník. Výsledky ukázaly, že více než 50 % participantů věří genderovým rozdílům, pokud se bavíme o multitaskingu, a až 80 % z nich se domnívá, že ve zvládání několika činností naráz jsou nejlepší právě ženy.

„Lidé mají tento názor zakořeněný z dávné minulosti, protože je od nepaměti evoluční výhodou mít větší praxi s multitaskingem, což ženy mají zejména kvůli skloubení výchovy dětí, práce v domácnosti a zaměstnání,“ vysvětlil autor studie André J. Szameitat. Zjištění byla ve všech zemích stejná, což podpořilo existenci tohoto rozšířeného genderového stereotypu. Další výsledky dotazníku zkoumaly, co si účastníci představují pod pojmem „ženský multitasking“, přičemž odpovědi nejčastěji zahrnovaly péči o děti, schopnost telefonování za jízdy a pokročilou administrativní práci.

Dobrý vůdce

Sociologové z Pew Research Center v roce 2015 zkoumali, co z člověka udělá dobrého vůdce. „Vlastnosti jako poctivost, inteligence, soucit a inovace byly v žebříčku benefitů umístěny zdaleka nejvýše,“ vysvětlili. Při srovnávání vlastností mezi muži a ženami dosáhlo dámské pokolení takřka ve všech kategoriích vyššího skóre. Široká veřejnost vnímá ženy jako soucitnější, inovativnější a čestnější než muže.

Nejzajímavější na celé studii byl fakt, že ženy měly tendenci své zásluhy zlehčovat a podceňovat vlastní sebehodnotu. Vědci z Pew Research Center taktéž zdůraznili, že s věkem ženy získávají větší sebevědomí a usilují o vyšší pozice, zatímco muži mají tendenci s rostoucím věkem svoje zásluhy zlehčovat. „Muži do 25 let mají ostré lokty a myslí si, že jsou na vrcholu svých schopností, ve srovnání s ženami mladšími 25 let, které mají tendenci se podceňovat.“ S rostoucím věkem se toto schéma obrací.

Podle statistiky zveřejněné v roce 2023 na webu Leftronic tvoří 29 % globálního vrcholového managementu ženy, 31 % vedoucích funkcí v USA zastávají ženy a 33 společností z žebříčku Fortune 500 vedou generální ředitelky. Odvětvím, jemuž bezkonkurenčně vládnou ženy, jsou lidské zdroje. Na začátku roku 2019 tvořily manažerky lidských zdrojů až 79 % všech vrcholových pozic obsazených dámami. V lékařských službách je ve vedoucích pozicích ohromujících 72 % žen.

Výjimečně ženské schopnosti

Alice Eaglyová, odbornice na téma ženského leadershipu, zjistila, proč jsou ženy lepšími vůdkyněmi než muži. „Dámy mají tendenci být mnohem více transformační – což znamená, že se snaží rozvíjet ostatní, efektivněji jim naslouchat a podporovat je nad rámec profesního působení.“

Zpráva Future of Jobs na Světovém ekonomickém fóru poodhalila, že hlavními dovednostmi potřebnými k vůdcovství jsou emoční inteligence (EQ), empatie, umění naslouchat, koučování, mentoring a kreativita. „Výzkum ukázal, že ženy mají tendenci využívat svoje ‚měkké dovednosti‘ daleko lépe než muži.“ Taktéž byla provedena studie, která porovnávala, jak muži a ženy zvládají stres v obtížných situacích.

Neurověda dokazuje, že ženy se mnohem lépe rozhodují ve stresu. Studie provedená Univerzitou v Jižní Karolíně zjistila, že za normálních okolností se muži a ženy rozhodují podobně, ale ve vysoce stresových situacích se muži chovají riskantněji, což mívá negativní dopad na výsledek sporu. Neuropsycholožka Nichole Lighthallová dodává: „Muži a ženy prožívají stres odlišně, fyziologicky i psychicky.“

Co se mohou muži naučit od žen?

Když muži a ženy zažívají vysokou úroveň stresu, zvyšuje se jim hladina kortizolu v krvi. Výzkum ukazuje, že ženský mozek dokáže efektivněji kormidlovat kortizol, což v praxi znamená, že dámy lépe zvládají rozhodovací proces. To je zásadní parametr, který se muži mohou od ženských protějšků naučit, pokud jde o vůdcovskou roli.

„Ve světě, jenž upřednostňuje sebevědomí a sebedůvěru, není na škodu se neustále ujišťovat, že zvládáte umění sebeuvědomění a nechováte se příliš arogantně a zpátečnicky,“ doporučuje mužům psycholožka Lighthallová. Uvědomění, že toho spoustu ještě nevíme, nám pomáhá udržet si pokoru a zároveň rozvíjet vlastnosti skvělého vůdce.

Dalším aspektem, v němž ženy excelují, je schopnost vcítění se do problémů kolegů, naslouchání zaměstnancům a povznášení jejich ducha nad úroveň obyčejnosti. O ženských vůdcích je známo, že rády koučují a mentorují ostatní. „Ony chápou, jak důležitá je investice času a energie do rozvoje druhých, pokory a soucitu,“ uzavírá Lighthallová.

Trocha kontroverze

V roce 2021 se časopis Forbes pustil do kontroverzního porovnání schopností mužů a žen. Článek začíná sdělením: „Ženy překonávají muže ve většině vůdcovských schopností. Pokora, sebevědomí, sebekontrola, empatie, sociální dovednosti, emoční inteligence, laskavost a prosociální orientace. V tom všem dámy dnes excelují nad muži.“

Podle Thomase Chamorro-Premuzica, přispěvatele Forbes magazínu, ženy překonávají muže také v úrovni vzdělání, zatímco pánové mají zdaleka nejvyšší skóre v tzv. temných vlastnostech, jako je agrese (nevyprovokovaná), narcismus, psychopatie a machiavellismus, jež předcházejí toxickému a destruktivnímu chování typickému pro mocné muže.

Výzkumy také ukazují, že muži mají větší ega, což je překvapivě jedno z nejméně kontraproduktivních zjištění v historii vědy. Ženy se podle historických dat projevují demokratičtěji, jsou lepším vzorem, naslouchají ostatním a rozvíjejí potenciál svých podřízených.

Pravěký omyl

Pokud si myslíte, že genderové rozdíly vzdorují kulturním stereotypům, mýlíte se. Lidé si uvědomují výhodu ženského vedení už odpradávna, teprve teď se o tom ale začíná mluvit. Data výzkumného ústavu Gallup naznačují, že ještě v roce 1953 preferovalo 66 % Američanů mužského šéfa, dnes je to už jen 23 %. 
Na základě toho vyvstává jasná otázka: „Pokud mají ženy větší vůdcovský potenciál, proč jsou stále upozaděné?“ Odpověď je podle sociologů zřejmá: Ve skutečnosti si nevybíráme vůdce na základě jeho skutečného potenciálu, talentu nebo kompetencí. Pokud bychom to dělali, pak bychom měli nejen více ženských vůdců, ale více žen v populaci obecně.

Pravda je taková, že feminismus je zkreslením založeným na neúplných údajích, zatímco sexismus je sebezničující. To je podle nadnárodní marketingové společnosti McKinsey důvod, proč je světový HDP o dvanáct bilionů dolarů nižší, než by byl, kdybychom směřovali k rovnosti žen a mužů. „Namísto optimalizace společnosti pro pokrok a spravedlnost udržujeme status quo, který prospívá jen těm, co jsou na vrcholu. Vzniká přebytek mužů, kteří na pomyslnou špici dorazili ani ne tak kvůli zásluhám, jako kvůli privilegiím, chamtivosti nebo nedostatečné průbojnosti žen,“ dodává Thomas Premuzico.

Lovec vs. udržovatelka ohně

Některá tvrzení o rozdílnosti rolí mezi pohlavími se opírá o hypotézu lovce a sběrače, která vysvětluje, že k dělení práce a plnění úkolů dochází přirozeným výběrem. „Muži, jejichž nejdůležitější úlohou bylo lovit jídlo, vynikali v akčnosti, prostorovém vnímání a rychlých reakcích na hrozící nebezpečí,“ vysvětluje André J. Szameitat, autor zmiňované studie „Women Are Better Than Men“. Nejdůležitější rolí žen bylo udržovat oheň, vychovávat potomky a připravovat jídlo, a proto vynikaly v aktivitách, které jim umožňovaly pracovat souběžně na několika úkolech naráz. 

Zajímavé je, že také účastníci velkého dotazníkového šetření pro studii Women Are Better Than Men, kteří věřili, že ženy jsou lepší v multitaskingu, často výše uvedené argumenty použili v odpovědích. „Více než 64 % participantů věřilo, že ženy jsou lepší v multitaskingu kvůli souběžným činnostem práce v domácnosti a péče o děti.“ Dalších 73 % účastníků uvedlo, že i ženy bez dětí jsou lepší v multitaskingu, což naznačuje jejich domněnku, že schopnost zvládat více úkolů najednou je u žen vrozená, nikoli nabytá praxí.

Není multitasking jako multitasking

Další zajímavé postřehy poskytly doplňkové dotazy v rámci rozšířeného výzkumu autora Andrého J. Szameitata. Každý participant hodnotil ženské multitaskingové činnosti odlišně. Většina např. uvedla, že telefonování při řízení nebo pokročilá administrativní činnost jsou „nejhodnotnější parametry multitaskingu“. Ale např. žehlení při sledování televize za multitasking nepovažovali.

Zdá se, že základním kritériem, podle kterého se na základě mínění veřejnosti dá o ženě říct, že je dobrá v multitaskingu, je subjektivní pohled na náročnost jednotlivých úkolů. „Pokud má jít o činnosti velmi jednoduché, nebo dokonce automatické, nepřikládají jim pozorovatelé takovou váhu.“ Lze konstatovat, že jakmile splnění úkolu vyžaduje účast dětí, patří automaticky mezi nejhodnotnější příklady multitaskingu. Druhým nejvýznamnějším jsou překvapivě různé činnosti při řízení automobilu.

Muži oceňují řízení auta

Nejvyšší požadavek na multitasking má podle účastníků výzkumu používání mobilního telefonu při řízení automobilu. Třetí nejnáročnější aktivitou je podle dotazníkového šetření telefonování při jízdě za používání tzv. hands-free setu. Pokud toto ženy zvládají, jsou automaticky (zejména tedy muži) považovány za velmi schopné.

Psychologové Strayer a Johnston potvrzují, že „fyzické držení telefonu ve skutečnosti vyžaduje jen málo pozornosti a ke zhoršení řidičských schopností u této činnosti dochází jen minimálně“. Účastníci se zdráhali souhlasit s návrhy, že by rozhovory s ostatními cestujícími v autě nebo poslech rádia při jízdě byly dobrými příklady multitaskingu, což naznačuje, že tyto akce jsou považovány za méně náročné a rušivé.

Šokující je ale závěr, podle nějž je kontrola stěrače při řízení považována za dobrý příklad multitaskingu. Tento trend ilustruje představu o dvou hlavních kritériích pro multitasking: existence dvou souběžných a dostatečně složitých úkolů, aby situace vyžadovala rychlý zásah. Jakmile se byť jen jeden z úkolů stane příliš automatickým, ztrácí multitasking na hodnotě. 

Přízvisko „hora“ si velšský Mynydd Parys čili Parys Mountain snad ani nezaslouží. Ve svém nejvyšším bodě nesahá ani do výšky 150 metrů nad mořem. Na druhé straně, svým významem byla kdysi větší, než velehorstva všech kontinentů. Byla totiž nejproduktivnějším měděným dolem na světě. Po nějaký čas. A stála taky u zrodu jedné „novinky“ v peněžním sektoru, s níž se potýkáme ještě dnes. 

Zrození 

O tom, že se v krajině zvlněných kopců na velšském ostrůvku Anglesey nachází ložiska mědi, se vědělo už dávno. Archeologové zde doložili první pokusy o těžbu a zpracování rud do doby bronzové. Těžba tu ve skromnějších měřítcích fungovala v podstatě nepřetržitě. 

Změnilo se to až v roce 1764, kdy se pozemek – tehdy už považovaný za nepříliš výnosný a navíc znehodnocený vyplavovanými železitými solemi – získal do svého držení Charles Roe z Macclesfieldu. Jen o pár měsíců později totiž narazil na obří podpovrchové ložisko. Podle jiných zdrojů objevil onu vydatnou žílu místní horník, za což byl odměněn lahví whisky. Podstatnější je, že se z Mynydd Parys, domněle již vyšeptalého naleziště, stalo naleziště světového významu. 

Hora totiž začala zásobovat královské loďstvo, které poptávalo ve velkých objemech měď na opláštění kýlů lodí. Proč? Plavidla s lesklým kovovým krunýřem plula rychleji, lépe manévrovala, byla pevnější. A taky o poznání snáz odolávala nejrůznějším vilejšům, šášním a dalším vrtavým mořským potvůrkám. Významně se tím prodlužovala doba, kterou mohly lodě strávit v činné službě na volném moři. 

Pro všechny 

Úspěch britského námořnictva se rodil v hlubině dolů pod Mynydd Parys, a na obratech majitelů to šlo znát. Těžbu inovovali, investovali i do navázaných procesů. Čištění rudy, extrakce v pecích na místě, srážení drenážní vody. Vytvořili také řádku zařízení, které zhodnocovaly procesní odpady a druhotné suroviny. Vyráběly se tu okrové pigmenty, síra či vitriol. 

Od roku 1787, kdy těžba přešla do správy Parys Mining Company, se nikde jinde na světě netěžilo tolik mědi, jako tady. Po celou dobu průmyslové revoluce stála Parys Mining Company na samé špici. A unikátní se ve světových měřítcích stala ještě jednou novinkou. Ta souvisela s ne až tak pozitivním vývojem britské ekonomiky. Tedy, ne že by se Britům nedařilo. Jen to nebylo znát na množství peněz – hotovosti, která byla v oběhu. Kriticky se jim totiž nedostávalo drobných mincí. 

Jejich ražba zpomalovala už od počátku 18. století kvůli nedostatku mincovního stříbra. A protože éru průmyslové revoluce rámovala též výrazná migrace obyvatel z venkova do měst, problémů s hotovostí tím přibývalo. Ve městech bylo zapotřebí – byť třeba po menších obnosech – platit za služby a zboží výrazně častěji. Své o tom věděli i na velšském ostrově Anglesey, kde se život dělníků a horníků točil kolem mědi. Královské námořnictvo, jejich hlavní odběratel, sice za zboží platilo královsky, ale ne zrovna včas. A proto se tu představenstvo Parys Mining Company rozhodlo k netradičnímu kroku. K ražbě mincí, které nebyly mincemi. Tokenů či chcete- li žetonů, peněžních poukázek, tedy zástupné alternativní měny. 

V žetonech 

To si pochopitelně zaslouží trochu vysvětlení, protože šlo o unikátní a nebývalé opatření. Na vrcholu své slávy pracovalo na Anglesey až 8 tisíc důlních zaměstnanců. Tvrdě dřeli a za práci jim pochopitelně náležela spravedlivá odměna. Tu obratem vraceli do oběhu tím, že zaplatili za ubytování na nocležnách, které provozoval jejich zaměstnavatel. Utráceli i za jídlo ve vývařovnách a za pití v krčmách, které rovněž provozovala Parys Mining Company. V měřítku jednoho ostrova tak proběhla velká spousta malých plateb, které byly potřebné a nezbytné. Ale v nějakém širším měřítku moc význam neměly, ty peníze se točily v malém oběhu pořád dokola. Cyklicky obíhaly lokální ekonomikou, ostrov přitom prakticky neopustily. A protože se těch drobných peněz na spoustu běžných malých plateb fyzicky nedostávalo, nahradili je šéfové těžařské společnosti tokeny. 

Příkladem může být například půlpence z roku 1788. Je to mince z čisté mědi a má velmi hezkou ražbu – z jedné strany je postava druida v kápi, z druhé pak krasopisně vyvedené iniciály společnosti. Ve své podstatě se hodnotou kryla s klasickou britskou půlpencí. 

Když horník z Anglesey dostal výplatu, nafasoval ji v těchto druidských tokenech. S nimi mohl zaplatit nocleh i každodenní gáblík. A pokud by jej velšský ostrůvek omrzel, v přístavu mohl tyto tokeny směnit za klasické libry. To se ale nestávalo často. Pro správce těžařské společnosti bylo podstatné, že tokeny výrazně omezily potřebu klasické leč nemile nedostatkové měny na ostrově. A protože zaměstnanci Parys Mining Company představovali většinu populace Anglesey, přestoupili na tuhle měděnou alternativu i ostatní obyvatelé ostrova. Žetony se tak dalo zaplatit u holiče, ševce i u řezníka. Ta hra „s trochu jinými penězi“ se všem moc líbila. 

Koloběh 

V Anglii platilo, že se padělání peněz trestá s nejvyšší přísností. Tedy smrtí. Jenže vyrábět žetony s jinými vzory, které mohly být použity místo mincí, zákon nezapovídal. Počin Parys Mining Company zůstával naprosto legální. A také originální. Tokenizace platidel a virtuální měny, o nichž se dnes tolik mluví, nejsou žádnou horkou novinkou. V roce 1790 se na Anglesey mezi lidmi „točila“ měděná kolečka. Nastavený systém pochopitelně drželo pohromadě několik omezení. Předně, tokeny nebylo možné z ostrova vyvážet ven. Každý si je před cestou z měděného ráje ochotně vyměnil za oficiální peníze. Těch výměn byl ale jen zlomek ze všech prováděných plateb. Horníci neměli důvod (a ani kvůli obavě ze ztráty zaměstnání moc nemohli) ostrov opouštět.

Dozor nad tím, kolik tokenů na ostrově obíhá, drželi účetní těžařské společnosti. Nikdo tokeny nad rámec běžného šetření z výplaty nehromadil. Systém byl dotovaný a „jištěný“ zvenčí tím, že ve víceméně pravidelném turnusu připlouvaly do Anglesey reálné peníze za zobchodovanou měď. Tokeny od Parys Mining Company také nebyly o nic hodnotnější, než klasické peníze. Za žeton s půlpencí se toho dalo koupit tolik, jako za půlpenci z londýnské mincovny. Na ostrově se dalo za co utrácet a alternativní měna se tu běžně akceptovala. A celé to pohromadě držela „víra a jistota“ toho, že dokud se pod Parys Mountain těží měď, bude to fungovat i nadále. 

K nezaplacení 

Příběhem z Anglesey se brzy inspirovala řada anglických měst, kde měli o drobné mince též nouzi. Začala si razit své vlastní tokeny. Velké popularity dosáhly například v Birminghamu. Na počátku 19. století prý v Anglii obíhalo víc mincí alternativních měn – rozmanitých tokenů, než klasických mincí. Když jste přijeli do velkého města, zastavili jste se ve směnárně, kde jste si hotovost směnili za místní tokeny, abyste měli z čeho vyžít. 

Historický příběh velké novinky v peněžním sektoru ale nemá dobrý konec. A dopadlo to přesně tak, jak se dalo čekat. Výnosy Parys Mining Company totiž začaly váznout, mědi pod zemí ubývalo. Místo rázného ekonomického opatření se ale šéfové rozhodli udržovat systém alternativní měny dál při životě. Dohromady nakonec nechali vyrazit 250 tun tokenů v hodnotě pencí a 50 tun půlpencí. Způsobili tím jedině inflaci – za stejný objem peněz se dalo nakoupit mnohem méně věcí. Kdo by pak akceptoval platby v zavedeném poměru 1:1? Pak už jen stačilo, aby pár horníků bouchlo do stolu a nechalo si vyměnit tokeny za hotové peníze. Když se ukázalo, že Parys Mining Company nedisponuje dostatečnou hotovostí, vznikla panika. A měnit tokeny zpět na peníze chtěli rázem všichni.

Šéfové důlní společnosti se rázem stali dlužníky a museli vyhlásit bankrot. Nafouknutá bublina s hlasitým řachnutím praskla, ostrovní ekonomika se položila. A panika se rychle přenášela dál do měst, kde také obchodovali s svými vlastními tokeny. První špásování s alternativní měnou, které zprvu přinášelo řešení finančních potíží, skončilo pořádným krachem…

Přijdete domů po dlouhém dni v práci, navečeříte se, uložíte děti do postele a pak si dáte obvyklou skleničku před usnutím. Nebo se možná bavíte s přáteli na večírku a říkáte si, že si dáte ještě jednu skleničku, než půjdete domů. 

Obligátní „šláftruňk“ vám na straně jedné může pomoci rychleji usnout. Sklenička na dobrou noc ale také dokáže zničit zdravý spánek. Co se vlastně děje ve vašem těle, když si dopřejete alkohol těsně před spaním?

Sklenička na dobrou noc

Krátce po vypití se alkohol dostává do krevního oběhu a putuje do mozku. Tam ovlivňuje přenašeče vzruchů známé jako neurotransmitery a zpomaluje komunikaci mezi nervovými buňkami.

Některé oblasti mozku jsou vůči účinkům alkoholu obzvláště zranitelné. Výsledkem této interakce jsou ony charakteristické pocity uvolnění, ztráta zábran, poruchy řeči případně pocity ospalosti a celkové letargie. Alkohol ale má i bezprostřední účinky na srdce a oběhový systém. Krevní cévy se rozšiřují, což má za následek pokles krevního tlaku, který může vyvolat pocit závratě nebo malátnosti.

Pití alkoholu před spaním funguje dvojím způsobem – zpočátku má alkohol sedativní účinek a pravděpodobně se budete cítit uvolněnější a snáze usnete. Děje se tak v momentu, kdy máte v krvi stále vysokou hladinu alkoholu. Nenechte se však zmást. Jak vaše tělo alkohol zpracovává a noc pokračuje, alkohol začíná narušovat spánek.

Během poklesu hladiny alkoholu v krvi se mozek začíná vzpamatovávat z ospalosti, kterou jste cítili při ulehnutí. To narušuje spánek a výsledkem může být opakované buzení, zejména v druhé polovině noci. 

Dalším negativním efektem mohou být živé a nepříjemné sny. Alkohol v této fázi ovlivňuje hlavně kvalitu tzv. REM spánku. Ten hraje důležitou roli při regulaci emocí a kognitivních funkcí. Alkohol má na spánek také dlouhodobý vliv. Mírní a silní pijáci mají trvale horší kvalitu spánku a v průběhu času u nich častěji dochází k poruchám spánku.

Pokud se tedy na večírek teprve chystáte, zde je několik tipů, jak minimalizovat vliv alkoholu na váš spánek:

• Zaměňte každý druhý nápoj za nealkoholický. Čím více alkoholu vypijete, tím větší narušení spánku můžete očekávat. Snížení množství vypitého alkoholu může omezit negativní dopady na váš spánek.
• Vyhněte se pití alkoholu těsně před spaním. Pokud dáte tělu možnost zpracovat alkohol předtím, než půjdete spát, váš spánek bude kvalitnější.
• Během konzumace alkoholu se snažte jíst. Pití na lačný žaludek zhoršuje účinky alkoholu, protože dochází k jeho rychlejšímu vstřebávání.
• Vyhněte se kávě a dalším nápojům s vysokým obsahem kofeinu. Stejně jako alkohol má i kofein negativní vliv na kvalitu spánku.
• Obzvlášť opatrní byste měli být, pokud trpíte spánkovou apnoe. Alkohol totiž působí jako svalový relaxant – opilí lidé během spánku hůře dýchají a více chrápou, což má za následek nižší hladinu kyslíku v krvi.
• Pijte hodně vody. Hydratace vám pomůže lépe spát, a i ranní kocovina bude pro vás o něco snesitelnější.

V naprosto odlišných atmosférických podmínkách je důvod pohybu v obou případech stejný – cesta za potravou. Jak se blíží léto, sobi polární (Rangifer tarandus) se houfují k bezmála 1 000 kilometrů dlouhému pochodu na sever. Nejdříve vyráží na cestu samice a několik týdnů po nich samci s mláďaty z předchozího roku.

V létě jsou na severu všem odměnou rozlehlé pláně s bohatým porostem. Každý ze sobů dokáže ze zeleného koberce spást až pět kilogramů denně. To je velký rozdíl oproti období, kdy si musí sousto po soustu dobývat zpod sněhového příkrovu. Tehdy k hrabání ve sněhu velmi využijí kopyta, jejichž dutá spodní strana připomíná lžíci a ostré okraje umožní probít se i štěrkem nebo ledem.

Kopyta sobů mají ještě další pozoruhodnou vlastnost. Jsou totiž mimořádně velká a až tři metráky těžká zvířata se tak bez velkého boření dokážou pohybovat po sněhu a zabrat kopyty při překonávání vodních toků jako čtyřmi malými pádly.

Jakmile napadne první sníh, začnou se stáda pohybovat zpět k jihu a dokončí tak každoroční pouť, která je celkem více než 2 500 km dlouhá. Zimu stráví v mírnějších klimatických pásmech, kde se živí lišejníky.

Astronomové rádi využívají šťastné náhody, kdy nějaký hodně masivní vesmírný objekt, například kupa galaxií, svou gravitací ohýbá světelné paprsky a vytváří tím monumentální čočku, která může zvětšovat obrazy toho, co se nachází ve vesmíru z našeho pohledu za ní. Takovým gravitačně čočkovaným objektem je i vzdálená galaxie MRG-M0138, kterou čočkuje relativně blízká kupa galaxií MACSJ0138.0-2155.

V této čočkované galaxii, která je od nás vzdálená asi 10 miliard světelných let, zachytil Hubbleův dalekohled v roce 2016 supernovu AT 2016jka, kterou vědci po objevu v roce 2019 pokřtili na Requiem. K objevu došlo bohužel dlouho poté, co supernova pohasla, takže nebylo možné provést dodatečná pozorování.

Pětice obrazů z gravitační čočky

Naštěstí ale gravitační čočka vytváří celkem pět obrazů čočkované galaxie MRG-M0138. Jak je v podobných případech obvyklé, světlo jednotlivých obrazů prochází do jisté míry odlišným prostředím, takže se liší nejen tvar těchto obrazů, ale i doba, za kterou k nám přiletí. Astronomové očekávají, že pátý obraz supernovy Requiem uvidíme asi v polovině třicátých let.

Mezitím došlo k neuvěřitelné náhodě a v dotyčné galaxii vybuchla další supernova, na kterou v letos v listopadu (2023) narazil Webbův dalekohled. Vědci ji ihned pojmenovali Encore, což lze přeložit jako „Přídavek.“ Tentokrát si její pozorování užívají ze všech sil. Stejně jako v případě supernovy Requiem by pátý obraz supernovy Encore měl dorazit až asi za 20 let.

TIP: Rekordní úlovek: Hubbleův dalekohled objevil zatím nejvzdálenější hvězdu

Velkým štěstím pro astronomy je i to, že v obou případech, jak u Requiem i Encore, jde zřejmě o supernovy typu Ia, čili exploze bílých trpaslíků, kteří nakradli hmotu hvězdných partnerů. Pokud se to potvrdí, jde o dvě daleko nejvzdálenější supernovy tohoto typu, jaké jsme kdy pozorovali. Vědci je využívají jako takzvané standardní svíčky při měření vzdáleností ve vesmíru a jejich pozorování přispěje k pochopení rozpínání vesmíru a dalších mechanismů.
 

Kalifornie patří k oblastem v světě, které v dnešní době čelí kvůli oteplování klimatu stále větším problémům s dostupností pitné i užitkové vody. Není proto divu, že se zde snaží využívat i takové zdroje vody, které byly donedávna považovány za kontroverzní, i když často spíše z psychologických důvodů.

Jak uvádí zpravodajská agentura Reuters, kalifornské úřady v polovině letošního prosince schválily využívání pokročilých filtračních technologií k úpravě odpadní vody na čistou a nezávadnou pitnou vodu, která bude určená přímo pro vodovodní kohoutky milionů kalifornských domácností.

Nouze učí pít "odpadní" vodu

Už delší dobu je jasné, že tyto technologie fungují a jsou schopné produkovat natolik kvalitní vodu, že ji lze bez obav pít a používat ke všemu, k čemu se voda běžně používá. Přesto tento koncept doposud čelil kritice. Zhoršující se situace s vodou ale kritiky, jejichž argumenty nejsou úplně racionální, postupně umlčuje.

Trvalo to přes deset let, ale kalifornská Státní komise pro využití vodních zdrojů nakonec dospěla k průlomovému rozhodnutí. Fakticky to znamená, že v Kalifornii bude možné opětovně využívat stovky milionů litrů vody, které se doposud každým rokem vypouštěly do oceánu.

Uvedené technologie se již déle než 10 let používají v okrese Orange County. Zahrnují intenzivní mikrofiltraci, reverzní osmózu a dezinfekci UV zářením a peroxidem vodíku. V Kalifornii se k zmíněným technologiím připojí navíc dezinfekce ozonem a biologická filtrace pomocí uhlíku. 

TIP: Vědci varují: Jihozápad Spojených států vysychá a praská před očima

Nebude to levné a potrvá nejméně pět let, než budou vybudována první zařízení pro takové čistění vody. Výši nutných investic úřady odhadují na miliardu dolarů, metropolitní vodárenská společnost MWD již ale oznámila plán na vybudování hned šesti zařízení na čištění odpadních vod za šest miliard dolarů. Podle Darrina Polhemua by takto zpracovaná recyklovaná voda mohla představovat zhruba 10 až 15 % spotřeby části pobřežních komunit během sucha.

Co se vám vybaví, když pomyslíte na zimu? Sněhové vločky? Rukavice? Vánoce? Na většině severní polokoule znamená zima nižší teploty, kratší dny a svátky na konci roku. Stále více výzkumů z oblasti psychologie a příbuzných oborů naznačuje, že zima přináší také některé zásadní změny v myšlení, cítění a chování lidí.

Některé dopady zimního období jsou spojené s kulturními normami a zvyklostmi, zatímco jiné pravděpodobně odrážejí vrozené biologické reakce našeho těla na měnící se meteorologické a ekologické podmínky. Přírodní a kulturní změny, které se zimou přicházejí, se často odehrávají současně, takže je obtížné rozklíčovat příčiny těchto sezónních výkyvů.

Identifikovat různé sezónní projevy a vysvětlit, proč vlastně existují, se pokusil Michael Varnum, psycholog z Arizonské státní univerzity společně se svými kolegy Alexandrou Wormleyovou a Markem Schallerem.

Zimní blues

Cítíte se v zimních měsících sklesle? Nejste sami. Americká psychiatrická asociace odhaduje, že s přibývajícími dny se asi u 5 % Američanů objevuje forma deprese známá jako sezónní afektivní porucha neboli SAD.

Mezi typické symptomy SAD patří: ztráta energie, zvýšená potřeba spánku, potíže se soustředěním, větší podrážděnost a přibývání na váze. Dokonce i u těch, kteří nesplňují klinickou hranici pro tuto poruchu, může dojít k nárůstu úzkostných a depresivních příznaků; podle některých odhadů se tyto příznaky v zimních měsících v určité míře vyskytují u více než 40 % Američanů.

Vědci dávají SAD a obecnější nárůst depresí v zimě do souvislosti se sníženým přísunem slunečnímu světla, což vede ke snížení hladiny neurotransmiteru serotoninu. SAD se také proto vyskytuje statisticky častěji v severněji položených oblastech – ve Skandinávii a na Aljašce, kde jsou dny nejkratší a zimy nejdelší.

Lidé, jakkoli jsme zvláštní, nejsou v projevech některých z těchto sezónních změn výjimeční. Například náš příbuzný primát makak rhesus (Macaca mulatta) vykazuje podobné sezónní poklesy nálady. Někteří vědci si také všimli, že SAD má mnoho paralel s hibernací – dlouhým spánkem, během kterého medvědi hnědí, veverky a mnoho dalších druhů vypínají svůj metabolismus a vynechávají tak nejhorší období zimy. Sezónní afektivní porucha může mít kořeny v adaptacích, které šetří energii v ročním období, kdy byl obvykle nedostatek potravy a kdy nižší teploty kladou na organismus větší energetické nároky.

Proč v zimě nefungují diety?

Zima je známá jako roční období, kdy mnoho lidí přibere několik kilogramů navíc. Nedávný přehled studií na toto téma ukázal, že průměrný přírůstek hmotnosti v období svátků se pohybuje od 0,5 až do 1,3 kilogramu, u lidí s nadváhou nebo obezitou jsou tyto přírůstky ještě vyšší.

Je pravděpodobné, že za přibíráním na váze na konci roku stojí víc než jen nadměrná konzumace svátečních dobrot. V minulosti znamenala zima nedostatek potravin. Snížení pohybu v zimním období a zvýšení množství konzumovaného jídla tak mohlo v minulosti představovat evoluční adaptaci na tento nedostatek. Pokud byli naši předkové, kteří takto reagovali na chladnější zimní prostředí, ve výhodě, evoluční procesy zajistily, že se tyto adaptace přenesly na jejich potomky a jsou dodnes zakódovány v našich genech.

Milujme se a množme se!

Kromě zimních změn nálad a problémů s udržením váhy sebou toto roční období přináší i řadu dalších změn v myšlení a interakci s ostatními lidmi.

Jedním z méně diskutovaných sezónních jevů je, že lidé jsou v zimních měsících zřejmě více temperamentní. Výzkumníci to odvozují z analýz prodeje kondomů, výskytu pohlavně přenosných chorob a vyhledávání pornografie na internetu, které vykazují dvouleté cykly s vrcholem na konci léta a poté v zimních měsících. Údaje o porodnosti také ukazují, že ve Spojených státech a dalších zemích na severní polokouli jsou děti častěji počaty v zimních měsících než v jiných ročních obdobích.

Ačkoli je tento jev široce pozorován, jeho příčiny nejsou úplně jasné. Vědci již přišli s mnoha vysvětleními, včetně zdravotních výhod pro děti narozené koncem léta, kdy mohlo být v minulosti více jídla, změn pohlavních hormonů měnících libido a vyšší touhy po intimitě nebo více sexuálních příležitostí v souvislosti s volnem a dovolenými v tomto období. Zmíněné důvody ale pravděpodobně nebudou celým příběhem…

Zima totiž zřejmě startuje nejen náš sexuální apetit. Existují studie, podle kterých se v zimních obdobích lépe soustředíme. Belgičtí neurovědci například zjistili, že v zimním období je výkon v úlohách měřících pozornost nejlepší. Změny v kognitivních funkcích by podle badatelů mohly souviset se změnami hladin serotoninu a dopaminu. I tomto ohledu existují paralely s jinými zvířaty – například africké pruhované myši (Rhabdomys dilectus) se v zimě lépe orientují v bludišti.

V zimním období jsme také štědřejší – statistiky z některých zemí ukazují, že v tomto ročním období dopřáváme číšníkům až o 4 % vyšší spropitné. Vyšší míra štědrosti pravděpodobně souvisí s tím, že období Vánoc a přelomu roku máme kulturně spojené s obdarováváním.

Na jednu stranu tak zima přináší deprese a výkyvy nálad, na straně druhé jsme vnímavější a štědřejší ke svému okolí a prožíváme také vyšší míru intimity. O mnoha dopadech zimního období na lidskou psychiku ale ještě nevíme a je tak docela dobře možné, že zmíněné projevy jsou jen pověstnou špičkou ledovce.

Už první lidé, kteří strávili Vánoce za hranicemi atmosféry, si tehdy mírně zpestřili již tak docela dobrodružnou cestu kosmickým prázdnem... V prosinci 1968 zamířilo Apollo 8 poprvé k Měsíci. Astronauti měli na oběžné dráze kolem našeho souputníka strávit necelý den, shodou okolností 24. prosinec, v západní kultuře známý jako Christmas Eve neboli předvečer Vánoc. O den později, na Christmas Day čili vánoční den, pak měli zamířit zpět k Zemi.

Velitel Frank Borman před letem dlouho přemýšlel, jak během doby strávené ve sváteční předvečer na lunární orbitě oslovit veřejnost. Problém vyřešila jeho manželka, když navrhla přečíst úvod z biblické knihy Genesis. Deset veršů o stvoření světa nakonec od Měsíce opravdu zaznělo a společně se záběry na tamní pustou krajinu s nádhernou vycházející zeměkoulí na pozadí probudily v mnoha lidech skutečně mimořádné pocity.

Hostina u Měsíce

Co se týče dárků, ten nejlepší si posádka nadělila velmi brzy ráno 25. prosince, když motor SPS navedl jejich loď bezpečně na dráhu zpět k Zemi. Jak řídicímu středisku oznámil nadšený pilot velitelského modulu James Lovell po vylétnutí zpoza měsíčního kotouče: „Tímto vám oznamujeme, že Santa Claus existuje!“

Lovell, Borman a William Anders nepřišli dokonce ani o sváteční tabuli. Firma Whirlpool Corporation, jež v té době připravovala stravu pro pilotované lety NASA, myslela i na zmíněnou příležitost. Balíčky se slavnostním menu obsahovaly krůtí maso v husté omáčce, brusinkový džus či grepový punč a nesly nápis „Merry Christmas“. Pracovnice Whirlpoolu si přitom daly zvláštní práci a ovázaly je zelenými stuhami z nehořlavého plastu.

Tajný a zakázaný

Nejednalo se však o poslední překvapení, jež na astronauty čekalo. V balíčku s jídlem našel každý z nich také malou lahvičku Coronet VSQ California Grape Brandy, kterou jim nechal tajně přibalit šéf letových operací Donald Slayton. 

Než však mohli Anders a Lovell ochutnat, zasáhl jejich velitel a zakázal jim lahvičky otevřít. Velmi rozumně zhodnotil, že kdyby se během zpáteční cesty cokoliv stalo, mohla by dát média případný problém do souvislosti právě s alkoholem. Co na tom, že ho bylo necelých šedesát mililitrů, jež nemohly mít na úsudek či koordinaci dospělých mužů pražádný vliv. Let byl velmi ostře sledován a NASA si nemohla dovolit ani sebemenší, byť uměle vykonstruovaný skandál.

Stromek, dárky, kometa

Na další Vánoce ve vesmíru si lidstvo muselo počkat do roku 1973, kdy na stanici Skylab pobývali Gerald Carr, William Pogue a Edward Gibson coby posádka mise SL-4. Čtyřiadvacátý prosinec se pro ně nesl ve znamení příprav, jež se však úplně netýkaly vánočních oslav: Následujícího dne měli totiž Carr a Pogue absolvovat výstup do volného prostoru. Zmíněný bod letového programu znamená pro každého astronauta velkou událost. A tentokrát sváteční náladu ještě umocnil fakt, že mezi hlavní body vycházky patřilo fotografování komety Kohoutek, jež se v té době blížila přísluní.

Symbolika vlasatice a Vánoc samozřejmě nenechala astronauty chladnými, nicméně během výstupu příliš času na rozjímání neměli. Po návratu na stanici a nutných úkonech si ale přece jen dopřáli vánoční pohodu. Z použitých kontejnerů na uchovávání potravin si vyrobili improvizovaný stromeček, místo ozdob ho zkrášlili barevnými nálepkami a na špici se krásně vyjímala kometa Kohoutek z hliníkové fólie. 

Řídicí středisko jim pak prozradilo, že jsou na palubě pro každého schovány malé dárky, a přidalo instrukce, ve které části stanice hledat. Vánoce se tak staly pro trojici astronautů nezapomenutelným zážitkem, zatímco silvestr naopak pro­běhl téměř mimo jejich zájem: Jelikož byl na Nový rok brzy ráno naplánován jeden z experimentů, museli jít brzy spát.

Místo alkoholu tinktura

Ve stejné době, kdy posádka mise SL-4 hledala na Skylabu své dárky, kroužili kolem Země i Pjotr Klimuk a Valentin Lebeděv v Sojuzu 13 a plnili program zaměřený na astrofyzikální pozorování pomocí teleskopu Orion 2. V Sovětském svazu se však Vánoce slavily jindy a jinak: Hlavní svátky připadaly na Silvestra, kdy se vítal nový rok u jedličky „jolky“, pod kterou schovával dárky děda Mráz. Když ovšem rozdával nadílku za rok 1973, byli už Klimuk a Lebeděv zpátky na Zemi.

V prosinci 1977 pak pobývali na oběžné dráze Jurij Romaněnko a Georgij Grečko, první stálá posádka Saljutu 6. Oslavy sovětských Vánoc a současně příchod roku 1978 si mohli teoreticky užít šestnáctkrát – tolikrát za den stanice obkroužila Zemi. Nic takového se však samozřejmě nekonalo, na palubě se žilo podle moskevského času. Kosmonauti si večer dopřáli speciální pohoštění zahrnující polévku šči, telecí maso a ovocné tyčinky. Silvestr se také musí pořádně zapít, proto si přiťukli tubami s… ovocnou šťávou. Na mírně alkoholické nápoje ale přece jen došlo: Lékaři doporučovali užívat pro zvýšení imunity tinkturu z eleuterokoku ostnitého. Na přelomu roku tak medikament – samozřejmě ve velmi uměřeném množství – přišel vhod.

Oslavy na ruský způsob

Další vánoční oslava se za hranicemi atmosféry odehrála až v roce 1987, kdy Vladimir Titov a Musa Manarov trávili svátky na stanici Mir. Mimochodem, Manarov zažil na oběžné dráze v historické premiéře dvakrát klasické i pravoslavné Vánoce, a to v letech 1987–1988 a 1990–1991. Když už hovoříme o prvenstvích: Jelena Kondakovová oslavila v roce 1994 vánoční čas ve vesmíru coby první žena a Němec Thomas Reiter získal o rok později tentýž primát jako první člověk s jiným než ruským či americkým pasem.

Co se týče Miru, oslavy tradičních Vánoc přenechávali Rusové svým evropským a americkým kolegům a sami spíš holdovali Novému roku a později i pravoslavným svátkům připadajícím na 7. ledna. Na palubě se tak postupně sešlo několik umělých stromečků, přičemž některé byly nazdobené předem, jiné si kosmonauti upravili sami. Nesměly chybět nejrůznější plakátky s barevnými nápisy a Rusové se podle svého zvyku ze Země dívali na silvestra na komedii Ironie osudu aneb Rozhodně správná koupel. I v dnešním Rusku se film těší velké oblibě a jeho tradiční sledování na konci roku se dá přirovnat k české vášni pro štědrovečerní Popelku.

Pašované bublinky

Slavnostní menu muselo zahrnovat pokud možno čerstvé ovoce a zeleninu a kosmonauti se také dělili o pochoutky, jež v zásobovacích Progressech dorazily od jejich blízkých. Pokud jde o alkohol, který se s oslavami nerozlučně pojí, braly posádky zavděk již zmíněnou tinkturou z eleuterokoku. A není žádným tajemstvím, že se na Miru zcela legálně v palubní lékárničce – a méně legálně i jinde – nacházel koňak či armaňak. Jeden silvestr na zmíněné první modulární stanici si však z hlediska alkoholu připsal zajímavý primát…

Příchod roku 1995 měla na Miru kromě Alexandra Viktorenka a Valerije Poljakova oslavit také již zmiňovaná Jelena Kondakovová. Její manžel, známý ruský kosmonaut Valerij Rjumin, z vlastní zkušenosti dobře věděl, jak těžké je odloučení od rodiny a blízkých, a tak se rozhodl přichystat své ženě překvapení. S pomocí známých nechal na palubu Progressu M-25, který startoval v listopadu, tajně propašovat láhev šampaňského. Oslava silvestra na stanici tak byla obzvlášť veselá a radost posádky ze zakázaného ovoce nezkalil ani fakt, že když Poljakov láhev odzátkoval, polovina obsahu se ve formě pěny rozprskla do stran. Notnou část večera pak kosmonauti strávili otíráním všech povrchů…

Mezinárodní vánoční směsice

Zatímco na Miru se oslavy nesly převážně v ruském duchu, na ISS už se sváteční doba odehrává ve znamení větší různorodosti. Vzhledem k odlišným termínům Vánoc v jednotlivých zemích si je mohou posádky užít od 25. prosince až do 19. ledna – podle vyznání se používá gregoriánský i juliánský kalendář. Astronauti mívají ve sváteční den odpovídající menu, přičemž každá zastoupená národnost obvykle dodá „něco svého“.

Ani tradice přípravy cukroví již není dobyvatelům vesmíru cizí. V roce 2019 si mohl italský kosmonaut Luca Parmitano vyzkoušet pečení čokoládových sušenek, když firma Nanoracks spolu se startupem Zero G Kitchen poslala na oběžnou dráhu experimentální pec. Z předem připraveného těsta pak vzniklo pět kousků zmíněné pochutiny, posádka je však nesměla sníst, jelikož byly určeny pro analýzu v laboratoři na Zemi…

Ani punčochy a malé stromečky přitom nezůstávají prázdné. Astronauti si vyměňují dárky mezi sebou a otvírají také balíčky dopravené na stanici v nákladních lodích. Zajímavý je v dané souvislosti zvyk ruských rodin: Experti z týmu psychologické podpory manželkám kosmonautů doporučují, aby svým mužům posílaly vlastnoručně vyrobené dárky. A tak se na nohách členů posádek občas objevují třeba ručně pletené ponožky, zatímco si jejich novopečený majitel pochutnává na čokoládové figurce, kterou odlila jeho žena. Samozřejmostí je videokonference s blízkými a natáčení svátečních pozdravů i videí, jež následně využívají mediální oddělení jednotlivých kosmických agentur. 

Dvakrát Nový rok

Když pak dojde na poslední den roku, zprvu nic nenapovídá, že by měl být něčím výjimečný. Silvestr znamená víceméně běžnou pracovní rutinu, stejně jako u mnoha pozemských profesí. S večerem však ruch na palubě utichá a nastává čas na hovory s rodinami či sledování filmu. Rusové se neobejdou bez již zmíněné Ironie osudu, ostatní se občas dívají na některý z novějších trháků.

Příchod nového roku se na ISS kvůli časovým pásmům vítá minimálně dvakrát. Nejdřív jsou na řadě Rusové, kteří v prvních minutách nového letopočtu podle moskevských hodinek sledují tradiční proslov prezidenta v televizi. Stanice však funguje dle greenwichského času, takže posádka jako celek slaví přelom roku zároveň s obyvateli Británie. U společného stolu v modulu Unity si kosmonauti připíjejí striktně nealko nápoji, ochutnávají nejoblíbenější pochoutky z palubní spíže, a protože se na ISS nachází hned několik hudebních nástrojů, skromnou oslavu často doprovází i vlastní produkce. Jelikož v Americe se poslední sekundy roku odpočítávají mnohem později, bývají už astronauti v okamžiku vítání nového letopočtu například na Times Square většinou uvelebení ve svých spacích pytlích.

Volný první den

První leden každého roku se u posádek těší značné oblibě, neboť letový plán téměř vždy zahrnuje volný den. Stejně jako lidé na Zemi tedy mohou astronauti odpočívat, povídat si s rodinami a kochat se výhledem na modrou planetu. 

Jak vidno, i technicistní svět kosmonautiky dokáže prožít závěr roku ve slavnostním duchu, bez ohledu na národnost, kulturu či vyznání. Oslavy by měly lidi spojovat, a přesně to se posádkám kosmických lodí a stanic daří. Až tedy na Štědrý večer usednete k prostřenému stolu nebo budete na silvestra stát v kruhu blízkých se sklenkou šampaňského v ruce, zkuste na chvíli obrátit zrak vzhůru, kde několik mužů a žen tráví sváteční chvíle v izolaci od zbytku lidstva. S jejich blízkými a koneckonců i s námi je spojují právě ty jednoduché úkony a rituá­ly, jež vlastně spoluvytvářejí naši civilizaci. Nuže – šťastné a veselé kosmické a do roku 2024 hodně zdraví, štěstí i dobrých zpráv nejen z vesmíru! 

Podzim roku 1944 nepředstavoval pro Spojence v západní Evropě zrovna procházku růžovou zahradou. Po úspěšné invazi a následném průlomu ve Francii se postup britských a amerických divizí výrazně zpomalil. Na vině bylo hned několik faktorů – neustále se prodlužující zásobovací linie, celkové vyčerpání jednotek, horšící se počasí a v neposlední řadě i sílící odpor nacistických vojsk, jak se boje blížily předválečným hranicím Německa. 

V září selhala operace Market Garden, která měla zajistit snadný přechod Rýna a v ideálním případě ukončit válku ještě do konce roku. Značné síly americké armády uvízly také v bezvýsledné a krvavé bitvě v Hürtgenském lese. Spojenci se zoufale snažili o průlom na území třetí říše ještě před příchodem zimy – jeden z takových pokusů se odehrál i na jinak spíše zapomenutém sektoru fronty – v pohraničním pohoří Vogézy.

K vrcholům Mlžných hor

V sestavě útvarů operujících na podzim 1944 v tamním náročném terénu se nacházela i 36. pěší divize americké armády pod velením generálmajora Johna Dahlquista. Tato formace, původně součást texaské národní gardy, měla již za sebou tvrdé boje během italského tažení (včetně bitvy o Anzio) a také účast v operaci Dragoon – invazi do jižní Francie. Nejednalo se tedy o žádné zelenáče. 

Naproti tomu Dahlquist převzal divizi teprve v červenci a šlo o jeho první velení frontovým jednotkám. Američané se podhůřím vogézských hřebenů prokousávali již od září, postup byl však pomalý a bolestivý – krajina hrála v podstatě ve všech případech do karet obráncům. Dahlquist věděl, že potřebuje průlom a jednoznačný úspěch, než do hor přijde mráz. Roli hrály i jeho osobní ambice – za dosavadní velení divizi obdržel medaili Za vynikající službu a nesnadný úkol, který před ním stál, mohl jeho slibnou kariéru pošramotit. 

Postup do nitra pohoří začal 15. října 1944 za hustého deště a mlhy. Nejprve museli Američané dobýt dvě městečka ležící na důležitých silnicích – Bruyères a Biffontaine. Němci byli dobře připraveni a útočníci se kromě počasí a husté vegetace museli potýkat i s minami, kamuflovanými kulometnými hnízdy a dobře zastřílenými minomety a dělostřelectvem. Teprve třetího dne se vojáci 36. divize dostali na okraj Bruyères, načež následoval brutální boj o každý dům. Večer 18. října však bylo městečko v amerických rukou. Další postup ale vyvolával kontroverze. 

Mnozí důstojníci zastávali názor, že na rozdíl od Bruyères nemělo Biffontaine – vesnice o 300 obyvatelích vmáčknutá do horského údolí – valný taktický význam a jeho dobytí nebylo nutné. Dahlquist však trval na svém, a tak útok pokračoval. Po značných ztrátách padl do amerických rukou 23. října i druhý z předsevzatých cílů.

Texasané, vpřed! 

Následujícího dne převzal pozice v Biffontaine 141. pluk 36. divize. Protože generálmajor Dahlquist velel podle hesla „žeň je dál a nenech je zastavit“, okamžitě nařídil další postup. Důraz byl kladen především na využití dosaženého průlomu a získání maximálního množství území – konsolidace měla následovat později. 

Z Biffontaine tedy vyrazil 1. prapor 141. pluku – mířil na východ, dále po cestě skrze zrádné pohoří. Bez znatelného odporu postoupili vojáci několik kilometrů a obsadili hřeben tyčící se nad další vesnicí, kterou silnice protínala – La Houssière. Právě tehdy ale vyšel najevo důvod podezřelé neaktivity nepřítele – Američané nevědomky vpochodovali přímo do léčky. Ve chvíli, kdy se nacházeli na vrcholku hřebene, odřízly skryté německé jednotky přístupovou cestu a uvěznily prapor na návrší. Texaští hoši se tak ocitli bez kontaktu s velitelstvím, s omezenými zásobami potravin a munice a s rostoucím počtem raněných vyžadujících urychlené ošetření. 

Neproklouzne ani myš

Americké velení si problém záhy uvědomilo a rozhodlo se okamžitě jednat. K vyproštění 1. praporu nasadilo další dva prapory téhož pluku, ovšem bez úspěchu – Němci smyčku utáhli pevně. Obklíčení vojáci se zatím snažili dostat ven sami – hlídky, které vysílali s cílem nalézt skulinu v nepřátelských pozicích, se však buď nevracely vůbec, nebo s nepořízenou a dalšími ztrátami.

Po dvou dnech začalo mužům 1. praporu docházet v podstatě všechno. Největší problém představoval nedostatek vody, pro kterou museli chodit do stejné studánky jako Němci. Spojeneckým letounům se sice podařilo provést několik zásobovacích shozů, situace se ale i tak stávala kritickou. Dahlquist musel jednat rychle a jeho pozornost padla na jednotku, která mu v podobných situacích nejednou dobře posloužila…

Dokončení: Drama v horském obklíčení: Ztracený prapor 36. divize US Army (2) (vychází v neděli 31. prosince)