Nejznámější kávovou náhražkou je cikorka, drcený kořen čekanky. Na rozdíl od kávy neobsahuje kofein, proto ji mohou pít i děti. V Evropě je známá už od konce 17. století, v českých zemích se první výrobny na kávové náhražky objevily až o sto let později. Impuls k tomuto podnikání daly napoleonské války, a zvláště kontinentální blokáda roku 1806. V tomto období vznikly například firmy Vilém Günter v Mochtíně u Klatov, Augustin Tschinkel v Krásném Poli u Děčína nebo Ignaz Ferdinand Kolb v Praze.

Zpočátku zpracovávaly převážně dováženou čekanku, ale i jiné plodiny, třeba obilniny, mandle nebo fíky. V Čechách se čekanka začala pěstovat až od roku 1820. V následujících desetiletích fungovalo v zemi několik menších firem, ke skutečnému rozvoji pěstování a průmyslovému zpracování čekanky ovšem došlo až v posledních desetiletích 19. století. Tehdy vznikla také Továrna na kávové surogáty, čokoládu a slad ve Velimi.

Náhražky a čokoláda

Středočeská obec Velim se poprvé připomíná roku 999, kdy ji kníže Boleslav II. daroval spolu s dalším územím synu Oldřichovi. Ještě v 19. století to ale byla jen víska obklopená močály. Její velký rozkvět nastal až poté, co byla na nedaleké Severní státní dráze z Olomouce do Prahy postavena roku 1867 vlaková zastávka.

Velkou zásluhu na tom měl evangelický farář a superintendant (biskup) české církve helvétské Justus Emanuel Szalatnay. Tento potomek maďarské šlechty, jehož předkové přišli do Čech koncem 18. století, se do Velimi dostal roku 1857 a na rozvoji obce se podílel nejen v oblasti duchovní, ale i hospodářské. Nechal postavit obecnou školu, evangelickou faru a kromě železniční zastávky podpořil i vznik místního cukrovaru.

Spolu s bratrancem Janem Pavlem Szalatnayem, ředitelem cukrovaru v Ovčárech u Kutné Hory, pak roku 1869 položili také základ velimského závodu na kávové náhražky. Justuse v jeho vedení brzy vystřídal Janův mladší bratr Josef, a firma byla tedy roku 1870 zapsána do rejstříku jako Továrna na kávové surogáty, čokoládu a slad ve Velimi bratří Szalatnay.

Podnik, který jako vůbec první v Čechách vyráběl kávové náhražky a zároveň čokoládu, se úspěšně rozvíjel. Roku 1872 se změnil na akciovou společnost a ve výrobním programu měl hned několik kávových náhražek, například Zdravotní kávu sladovou, Velimskou vývozní fíkovou kávu nebo Holandskou cikoriovou kávu. Není proto divu, že si ho začali všímat různí zájemci o koupi. Byli mezi nimi i švagři Adolf Glaser starší a Adolf Glaser mladší, kteří roku 1892 podnik získali.

Od skla k cikorce

Židovská rodina Glaserů pocházela původně z Bavorska. Prvním doloženým členem rodu byl Elias Veith, který se v polovině 18. století usadil v Postoloprtech na Lounsku. Jeho potomek Elias Wolf se zabýval výrobou potaše, soli kyseliny uhličité používané převážně ve sklářství. Roku 1797 proto přijal pro sebe a své nemanželské syny příjmení Glaser (Sklenář). 

Další z členů rodiny Josef Glaser byl statkářem v nedalekých Lenešicích a v sedmdesátých letech 19. století se stal hlavním iniciátorem výstavby zdejšího cukrovaru. První kroky k realizaci tohoto plánu uskutečnil roku 1879 a už v následujícím roce byly schváleny stanovy i základní kapitál. Glaser, který byl zvolen předsedou přípravného výboru, požádal o povolení ke stavbě a mezitím skoupil potřebné pozemky. Cukrovar byl ovšem záhy po založení v roce 1880 vykoupením akcií přeměněn na čistě rolnický podnik a jeho předsedou se stal poslanec Václav Krumbholz. 

Glaserové nicméně v Lenešicích zůstali. Josefův synovec Simon zde měl koželužnu a jeho syn Adolf, narozený 17. listopadu 1855, spolu se stejnojmenným švagrem (rovněž Adolfem Glaserem, ovšem z jiné větve rodu a o šest let starším) vybudovali v obci továrnu na cikorii Ad. Glaser et Co. Podnikání se dařilo, roku 1892 proto firma koupila od bratří Szalatnayů továrnu na kávové náhražky a čokoládu ve Velimi, kterou zpočátku vlastnili oba švagři rovným dílem. Adolf Glaser starší nicméně vystupoval jako továrník v Lenešicích, zatímco Adolf Glaser mladší jako továrník ve Velimi.

Kolekce z Velimi

Ředitelství továrny sídlilo od roku 1894 v Praze, kam se o rok později přestěhoval i Adolf Glaser mladší. Podnik nadále vyráběl čokoládu, kakaový prášek, cukrovinky a kávové náhražky. Rozvíjela se ale zejména produkce cukrovinek a čokoládového zboží, zatímco nabídka kávových náhražek se udržovala přibližně na stejné úrovni.

Už roku 1892 se v sortimentu objevily i první vánoční čokoládové kolekce, kterými následně proslul především pražský podnik Františka Maršnera. Zdobení stromečků byla v 19. století věc poměrně nová, do českých zemí přišel tento zvyk pravděpodobně ze sousedního Bavorska. Prvními ozdobami byla hlavně jablka, ořechy, cukroví a perník.

Čokoládové kolekce představovaly ryze českou specialitu. Bonbony nebo duté figurky se zavěšením na stromeček vznikly poprvé právě ve Velimi. Jednotlivým kouskům se říkalo „závěsky“ a balily se zpočátku do stříbrného papíru (později také do žlutého nebo růžového). Jednotlivé kolekce se lišily obsahem, velikostí i cenou. S úspěchem se vyvážely do zahraničí, zejména do Francie a později i do Spojených států.

Na jižní obloze se poblíž jižního nebeského pólu nacházejí dvě ikonické trpasličí galaxie, viditelné pouhým okem. Velký a Malý Magellanův oblak jsou blízkými průvodci Mléčné dráhy a astronomové je zkoumají už celá staletí. Přesto nás stále dovedou překvapovat, jak ostatně potvrzuje i nedávný výzkum početného mezinárodního týmu astronomů.

Claire Murrayová z americké Univerzity Johnse Hopkinse a její kolegové zpracovali velké množství dat a na jejich základě dospěli k závěru, který potvrzuje některé názory z osmdesátých let. Zdá se, že Magellanova oblaka, které lidé od pradávna pozorují jako dva objekty, jsou ve skutečnosti tři. Výsledky výzkumu týmu Murrayové jsou připravené ke zveřejnění v odborném časopisu Astrophysical Journal.

Dva nebo tři oblaky?

Badatelé využili pozorování mnoha hvězd výkonnou evropskou vesmírnou observatoří Gaia, společně se soubory dat prohlídek oblohy APOGEE, aby prozkoumali strukturu Malého Magellanova oblaku. Ukázalo se, že to, co pozorujeme jako Malý Magellanův oblak, jsou zřejmě dvě různé trpasličí galaxie, z našeho pohledu v perfektním zákrytu. Bližší z nich je od nás vzdálená 199 tisíc světelných let, druhá asi 215 tisíc světelných let. Vzájemně je tedy dělí asi 16 tisíc světelných let. 

Detailní analýzy odhalily, že se hvězdy těchto galaxií pohybují vůči nám mírně odlišnou rychlostí, přičemž rychlejší hvězdy se nacházejí v bližší z obou galaxií. Důkazů je ale více – dvě trpasličí galaxie, kterým dohromady říkáme Malý Magellanův oblak, se liší i chemickým složením hvězd a mezihvězdného materiálu.

Čas na nové jméno?

Objev přichází v době, kdy část astronomů vyzvala Mezinárodní astronomickou unii (IAU) k přejmenování oblaků, neboť portugalského mořeplavce považují za kontroverzní postavu. Fernão de Magalhães byl sice vůdcem první výpravy, která dokázala obeplout celou zeměkouli (a dokázal tak, že je Země kulatá), rozhodně ale oblaka neobjevil a nebyl ani prvním, kdo je pozoroval. Kredit Portugalci v očích dnešních astronomů nepřidává ani jeho chování k původním obyvatelům Argentiny, Guamu a Filipín během jeho památné výpravy.

TIP: Mléčná dráha v budoucnu pohltí Magellanova mračna. Už to vlastně začalo

Již v roce 2020 navíc NASA společně s IAU změnily postup při pojmenovávání nebeských objektů a z učebnic tak mizí pojmenování spojená s kolonialismem, rasismem a dalšími formami diskriminace. Změna se dotkla například mlhoviny NGC 2392, dříve přezdívané Eskymák, nebo planetky Arrokoth, která dříve nesla jméno Ultima Thule, spojené s nacistickou ezoterikou. Nová zjištění tak dost možná představují ideální příležitost pro přejmenování obou trpasličích galaxií.

V současnosti již není pochyb, že ani nejlepší hráč světa Nor Magnus Carlsen by v šachové partii proti nejsilnějšímu počítači neobstál. Ať už se jedná o Stockfish, AlphaZero, Leelu nebo třeba Torch, všechny elektronické supermozky dokážou hrát na úrovni, která je pro člověka nedosažitelná. Ne vždy ovšem platilo, že stroje s lidmi udrží krok, nebo je dokonce překonají. Šachy totiž na jedné straně představují ideální hru k programování umělé inteligence, na straně druhé však na nejvyšší úrovni vyžadují obrovské množství výpočetního výkonu. A zatímco náš mozek ho má, neživí protivníci k němu museli pomalu dospět.

Úhlavní nepřítel počítačů

Ještě v 80. letech neměly počítače proti velmistrům šanci. Změna přišla až díky jistému Feng-hsiung Hsuovi původem z Tchaj-wanu, který se ve vysokoškolské absolventské práci zaměřil na počítačové šachy. Jeho výtvorem se stal speciální čip, tvořící srdce stroje ChipTest: V základní verzi dokázal vyhodnotit padesát tisíc možných tahů za sekundu a po vychytání much a technologických vylepšeních již zvládal půl milionu možností, přičemž jeho rychlost stále rostla. Ve verzi ChipTest-M se počítač v roce 1987 zúčastnil amerického šampionátu šachových strojů a veškerou konkurenci doslova rozdrtil. 

Úžasných úspěchů Hsuova týmu si všimla firma IBM a nabídla jemu i jeho kolegům práci: Hsu a Murray Campbell na návrh kývli, načež se k nim přidal Jerry Brody a odborným poradcem se stal šachový velmistr Joel Benjamin. Společnost jim dala jediný cíl, a sice vyvinout stroj, který by dokázal porazit nejlepšího hráče světa. 

Garry Kasparov platil ve své době za nedotknutelného génia, pomyslného Einsteina šachového světa. Zároveň uměl pracovat s médii, nebál se mluvit na kameru a mimo jiné měl za sebou dlouhé roky zápasů proti strojům – a ve všech zvítězil. Porazit jej by znamenalo triumfální úspěch. A IBM v 90. letech zazářit potřebovala, protože její pověst nejdůležitější výpočetní firmy světa značně trpěla pod tlakem Microsoftu a dalších společností.

Udolat a porazit

Esem v rukávu IBM se měl stát superpočítač Deep Blue, který díky práci Hsuova týmu vyhodnocoval 200 milionů pozic za sekundu. Záhy se však ukázalo, že výkon není všechno. První duel se odehrál mezi 10. a 17. únorem 1996: V herní místnosti seděli u šachovnice Kasparov a jeden člen týmu Deep Blue. Druhý zmíněný měl na své straně terminál s klávesnicí a zadával do něj tahy, přičemž reakce počítače přenášel na herní plochu. Střetnutí se těšilo značné mediální pozornosti, neboť nešlo jen o pověst velmistra, nýbrž o ochutnávku budoucnosti, v níž autoři sci-fi předpovídali naprostou dominanci strojů. Jednalo se tak trochu o osud lidstva: Dokud se počítače nedokázaly vyrovnat lidskému mozku, stál náš svět pevně v základech. Pokud by však člověka v jeho vlastní hře překonaly, nemusely se zastavit jen u ní…

Navzdory závažnosti situace si Kasparov udržoval dobrou náladu. S hraním proti programům měl zkušenosti a upřímně si nedokázal představit, že by jej Deep Blue porazil. O to větší překvapení zažil, když ho stroj hned v úvodní hře přiměl rezignovat, čímž se oficiálně zapsal do dějin jako první superpočítač, jenž v turnajových podmínkách pokořil velmistra.

Kasparov se ovšem nenechal zaskočit a druhý den se vrátil připravený. Během let hraní proti strojům si vytvořil systém, který jim výrazně komplikoval život: Programy excelovaly v krátkodobém uvažování a velmi přesně vyhodnocovaly agresivní hru. Nicméně pasivní utkání, kdy jim protihráč nechával dostatek prostoru k manévrování, jim činilo potíže. S každým dalším tahem se totiž situace na šachovnici komplikovala a pro neživé hráče byla velmi nepřehledná. Kasparov proto vždy hledal rovnováhu mezi pasivitou a snahou nedat soupeři výhodu. Ve druhé hře tak zvítězilo lidstvo, následovaly dvě remízy a poté šachista vyhrál ještě dvakrát. První utkání tedy ukázalo, že počítač sice může být zákeřný, ale na živého velmistra zatím nemá.

Dvě věže

Kasparov získal za svůj výkon 700 tisíc dolarů, ale s prázdnou neodešla ani firma IBM: Jediný vyhraný duel proti velmistrovi stačil, aby se náležitě zviditelnila a její akcie vyrostly o závratných 20 %. Není proto divu, že chtěla střetnutí zopakovat, a sebejistý šachista se nebránil. Tým vývojářů Deep Blue tak dostal rok, aby na superpočítači zapracoval a přichystal ho na boj s velikánem.

V roce 1997 se v útrobách stroje skrývalo přes 500 procesorů a 480 speciálně navržených šachových čipů. Měl podobu dvou masivních věží, dohromady vážících 1,4 tuny. Zlepšilo se programové vybavení i schopnost hledat ideální tah, a tým si dal navíc záležet, aby zařízení připravil na úskalí Kasparovovy pečlivě promyšlené hry. Duel se uskutečnil ve 35. patře Equitable Building na Manhattanu a do místnosti mohlo spolu s hráči jen pár desítek významných osobností. Stovky dalších diváků se usadily u plátna v nižším poschodí a sledovaly přenos, který komentovali přítomní velmistři.

Stačí jeden tah

První hra začala podle očekávání: Kasparov postupoval zdrženlivě, zvolna si připravoval pozici a dostával Deep Blue do úzkých. Stroj sice ve 44. tahu zvolil tak neuvěřitelně chytrý a doslova lidský krok, že vyvedl z míry protivníka i komentátory v auditoriu, ale konec hry byl nadosah a počítač musel záhy rezignovat. Rok zlepšování, zkoumání nových strategií a zvyšování výkonu jako by vyletěl oknem. Kasparov oproti dřívějším střetnutím nejednal nijak výjimečně, a naopak to vypadalo, že si Deep Blue navzdory občasným zářným tahům počíná hůř než dřív. Opět se tak zdálo, že šachy zůstanou disciplínou, v níž lidský intelekt nad počítači převáží.

Jenže tým IBM se nevzdával a pracoval na kódu dlouho do noci. Když Kasparov druhého dne usedl k šachovnici, měl sice pochybný tah elektronického mozku stále na paměti, ale jinak nečekal nic speciálního a naprosto nepochyboval o své výhře. Třicátým šestým tahem pak připravil past s přesvědčením, že ji oponent neodhalí. Vyžadovalo by to totiž předvídání a plánování, kterého podle něj nebyly stroje schopny. Deep Blue situaci propočítával dlouhých patnáct minut a následným tahem se nástraze nejen vyhnul, ale zároveň velmistrovi zásadně zkomplikoval hru. Kasparov zůstal sedět v šoku, a přestože partie pokračovala ještě devět tahů, jeho mentální i herní situace byla tak zoufalá, že nakonec rezignoval.

Nová éra šachu

Šachista se však tentokrát nedokázal s porážkou smířit. Rozhodující tah počítače mu přišel natolik úžasný, že si nedovedl připustit, že by ho vymyslel umělý mozek. Celý jeho svět, v němž stroje proti lidem nemají šanci, se otřásal v základech. A podle něj existovalo jediné vysvětlení – Deep Blue podváděl: Na druhé straně seděl nějaký velmistr, který tah objevil a zadal. IBM samozřejmě obvinění popřela, Kasparov ovšem upadal do pochybností stále hlouběji a paranoia omezovala jeho schopnosti. Řada lidí se přitom stavěla na jeho stranu, protože v roce 1997 bylo jednoduše nemyslitelné, že by počítač podával takové výkony. Zároveň se však ozývaly hlasy rozumu a ptaly se, kdo z kolegů by dokázal proti nejlepšímu šachistovi planety tak drtivě vyhrát?

Následující tři hry ukončila remíza, ale Kasparov se při nich viditelně trápil. Problémy se přitom neodehrávaly ani tak na šachovnici, jako spíš v jeho hlavě. V rozhodující partii se opět uchýlil k riskantnímu manévru a doufal, že si s ním Deep Blue neporadí, jenže počítač zareagoval skvěle. V tu chvíli se šachista zhroutil, skryl tvář do dlaní, a nakonec po devatenácti tazích rezignoval. Z místnosti doslova utekl a lidskému zástupci svého oponenta ani nepotřásl rukou. Éra lidské šachové dominance tak skončila nesportovním chováním. 

Remíza na dosah

Ačkoliv Kasparov požádal firmu IBM o odvetu, korporace odmítla. Její představitelé prohlásili, že dosáhli všeho, po čem toužili – jinými slovy si udělali dobré jméno a cena jejich akcií výrazně vzrostla. Jednoduše už nepotřebovali další duel, který by mohl Kasparov teoreticky vyhrát… Deep Blue navíc odešel do křemíkového důchodu a přesunul se do muzea. Vítězství se tak zároveň stalo poslední hrou počítačového giganta. Šachista pak dlouhá léta odmítal porážku uznat a obviňoval IBM z podvodu. Teprve v roce 2017 pronesl na konferenci TED příspěvek nazvaný „Nebojte se chytrých strojů, spolupracujte s nimi“ a konečně připustil, že prohrál férově.

Vysvětlení zmíněných „příliš lidských“ tahů znělo přitom velmi prostě: Během první hry v roce 1997 byla Kasparovova taktika tak silná, že mimoděk odkryla chybu v naprogramování Deep Blue. Počítač se kvůli ní ve 44. tahu jednoduše nedokázal rozhodnout, jak se situací na šachovnici naložit, a provedl náhodný tah. Vývojáři nedostatek přes noc našli a opravili, takže následujícího dne hrál stroj výrazně líp a během patnácti minut přemýšlení skutečně odhalil nastraženou léčku, načež ji obrátil proti velmistrovi. 

Největší ironie zápasu pak spočívala v tom, že kdyby se šachista nenechal ovládnout podezřením a pochybami, viděl by, že druhou hru nemusí ztratit. Deep Blue totiž příliš dobře nebránil svého krále, a partie se tak dala relativně snadno zakončit remízou… 

Když se během dob ledových oteplovalo, roztávalo ohromné množství ledu. V důsledku toho se před čely masivních ledovců tvořila obří ledovcová jezera, která ale byla velmi nestabilní. Až překvapivě často docházelo k protržení těchto jezer a k následným kataklyzmatickým záplavám. V angličtině existuje pro tuto událost i pojmenování – Glacial lake outburst flood (GLOF).

Podobná situace se mohla opakovat na řadě míst světa, na okrajích ledovcových příkrovů, a to mnohokrát po sobě. Například na severu amerického státu Washington jsou dodnes patrné stopy desítek záplav z konce nejmladší doby ledové a náznaky velkého množství podobných událostí, k nimž došlo ve starších dobách ledových.

Katastrofy konce doby ledové

Zdrojem washingtonských záplav bylo dávné ledovcové jezero Missoula, a podle toho co víme, muselo jít o fascinující a zároveň mrazivou podívanou. Podle konzervativních odhadů se při takové záplavě valilo nejméně 10 kilometrů krychlových vody za hodinu, což odpovídá 13 řekám Amazonkám současně, rychlostí až 130 kilometrů za hodinu.

Brutální přívaly z protrženého jezera Missoula vytvarovaly zdejší krajinu na řadě míst. Velmi nápadné jsou jejich stopy v oblasti, která nese název Channeled Scablands, což by bylo možné volně přeložit třeba jako „země zjizvená kanály“. Působily zde ohromující síly nespoutané eroze, které dokázaly za krátkou dobu to, co jinak přírodě obvykle trvá mnoho tisíc let.

Stopy dávných záplav Channeled Scablands odhaluje pozoruhodný satelitní snímek, který letos v květnu pořídil americký satelit pro dálkové pozorování Země Landsat 8 z výšky 705 kilometrů. Na snímku je patrná intenzivně zemědělsky využívaná krajina, kde pole s rozmanitými plodinami obklopují koryta vyhloubená běsnící ledovcovou vodou.

Transportní helikoptéry představovaly na počátku války ve Vietnamu snadný cíl. V bočních dveřích sice mívaly lafetovány jednohlavňové kulomety, jenže kolem přistávacích ploch se to nepřáteli hemžilo natolik, že se laufy rychle přehřívaly. Kohosi v Pentagonu napadlo vrátit se ke starému nápadu elektricky poháněného gatlingu a zrodil se legendární M134 Minigun.

Předchozí část: Když jedna hlaveň nestačí: Rotační kulomety v dějinách válek (1)

Jeho vývoj byl překvapivě rychlý – společnost General Electric totiž už vyráběla rotační kanon M61 Vulcan pro stíhací letouny a od začátku 60. let se zabývala výzkumným projektem, který měl tuto zbraň zmenšit. Výsledný M134 tak představuje zeštíhlený vulcan, který místo 20mm granátů pálí projektily ráže 7,62×51 mm. V základním provedení šlo o šestihlavňový vzduchem chlazený rotační kulomet, u něhož elektrický pohon otáčí celou zbraní v jejím pouzdře a součástí rotující sestavy je i úderník a komora.

Postrach Vietkongu

Kromě vyšší spolehlivosti a menšího zahřívání přináší tento princip i další výhody. Více hlavní umožňuje střílet s vyšší kadencí, protože proces výstřelu, extrakce prázdné nábojnice a nabíjení probíhá ve všech laufech současně. Zatímco jedna hlaveň pálí, další dvě se nacházejí v různých fázích vytahování nábojnice a poslední trojice se v témže okamžiku nabíjí. Minigun střílí z uzamčeného závěru, přičemž pohyb hlavní může mít kromě elektrického zdroje na starost i hydraulický či pneumatický systém. Kadenci nastavili inženýři jako volitelnou s maximální hodnotou 6 000 ran za minutu, ve většině případů se používá rozpětí 3 000–4 000 výstřelů.

Novinka se na vietnamském bojišti představila v roce 1964 a američtí vojáci si ji zamilovali. Minigun se ve speciálním pouzdře montoval na boky lehkých vrtulníků OH-58 Kiowa a OH-6 Cayuse, do dveří a na pylony transportních UH-1 Iroquois a v otočné věži pod přídí se stal integrální výzbrojí bitevníku AH-1 Cobra. Výkonná zbraň se záhy začala uplatňovat též u letounů pro vzdušnou podporu pozemních sil jako Cessna A-37 Dragonfly nebo Douglas A-1 Skyraider. A její nasazení bylo tak intenzivní, že na konci roku 1967 osádky zaznamenaly milion vystřelených nábojů.

Do všech koutů světa

Postupně vznikly nejrůznější lafety a instalace, díky nimž lze M134 umístit i na lodě a obrněná vozidla. Ne náhodou se vydařený rotační kulomet rozšířil do desítek dalších armád, letectev a námořnictev – namátkou lze jmenovat Argentinu, Kanadu, Chorvatsko, Finsko, Thajsko nebo Jižní Koreu. Časem se ukázalo, že pro některé úkoly by se lépe hodila menší a lehčí verze. Inženýři General Electric podrobili M134 „odtučňovací kúře“ a roku 1966 představili generálům šestihlavňový XM214 Microgun v kalibru 5,56×45 mm. 

Kromě redukce rozměrů a váhy ze 39 na 10 kg přinášela zbraň i další konstrukční změny – například modifikovaný vyhazovač nábojnic či šrouby povolitelné bez použití nářadí. Pomocí elektrického přepínače mohla obsluha regulovat kadenci v rozmezí 400–4 000 ran za minutu, u pozdějších verzí činil horní limit 6 000 výstřelů. Kromě leteckých lafet a stojanů pro pozemní použití vznikl i GE Six-Pak, který mohl přenášet jediný voják.

Neúspěšný nástupce 

Výrobce připravil pro microgun montáže na malé říční čluny a upozorňoval, že novinku „uvezou“ i subtilnější typy letounů či vrtulníků. U strojů, které dosud nosily M134, by XM214 znamenal výraznou úsporu váhy, která by umožnila zvýšit zásobu střeliva. Nejdůležitější prodejní argument spočíval v tom, že zbraň pálila totožným nábojem jako standardní útočná puška M16, což se zamlouvalo logistikům. Ačkoliv zprvu vše vypadalo slibně, zkoušky přinesly vystřízlivění. Palubní střelci vrtulníků i piloti letounů si stěžovali na zhoršenou přesnost při vyšších rychlostech, v porovnání se 7,62mm variantou výrazně poklesl dostřel. Vedení General Electric zareagovalo snahou přeměnit XM214 na pěchotní zbraň, jenže US Army neprojevila zájem. Nakonec vzniklo jen pár Six-Paků pro výzkum. 

Vzhledem k tomuto vývoji se M134 Minigun vyrábí dodnes. Jeho nejmodernější varianty produkuje zbrojovka Dillon Aero, která původní konstrukci zevrubně přepracovala a při nižší hmotnosti dosáhla lepší spolehlivosti a výkonnosti i delší životnosti. V současnosti společnost dodává ozbrojeným silám verzi M134D, která se osvědčila například u amerických speciálních jednotek v Iráku.

Shromážděný dav ani nedutal, a i z řad přítomného panstva šlo cítit napětí a neklid. Atmosféra se dala doslova krájet. K Soudnému potoku přivlekl kat a jeho pacholci odsouzeného rychtáře Jakuba Kubatu, který vzpurně zvolal: „Sousedé, Bůh mým svědkem, že přísaha má byla svatá, a on zajisté smyje mou nevinnou krev, která padne na mé nespravedlivé soudce!“ 

Mistr popravčí neotálel a vzhledem k napjaté situaci vykonal hrdelní trest co nejrychleji. Odsouzencova hlava se pak kutálela blaty až na jejich samý okraj a symbolicky tak dosvědčila, že místo patří zdejším sedlákům, a nikoliv vrchnosti. V okamžení se pak strhla strašlivá bouře s krupobitím, která smyla krev nevinného rychtáře a zle poničila úrodu na panských polích.

Sedláci s privilegii

Lidová pověst zachytila tragický konec jednoho z mnoha konfliktů mezi vrchností a poddanými, který se měl odehrát v druhé polovině 16. století v jižních Čechách. Co se skutečně stalo, dodnes není zcela jasné, a historici se dokonce přou i o existenci samotného rychtáře Kubaty. Co dnes víme s jistotou, je, že podobně jako v jiných případech hrály v konfliktu roli údajná stará privilegia a neochota nového vlastníka panství je tolerovat.

Oblast Zbudovských Blat daroval roku 1509 král Vladislav Jagellonský ( 1471–1516) bývalému zemskému hejtmanovi Petrovi z Rožmberka. Spolu s tím místní obyvatele obdařil řadou privilegií, mezi jinými také správou sirotčích peněz. Nový majitel panství pak o nepříliš úrodnou půdu na Blatech nejevil velký zájem, a předal ji proto do volného užívání svým poddaným, kteří zde mohli libovolně pást dobytek a kosit zdejší trávu a sušit ji na seno.

V roce 1562 koupil hlubocké panství, k němuž oblast blat patřila, tehdejší nejvyšší kancléř Jáchym z Hradce. Dlouho se z něj však neradoval, neboť už po třech letech utonul v Dunaji, když se pod jeho kočárem prolomil most. Blata přešla na jeho syna Adama z Hradce, který proslul mimo jiné velkorysými renesančními úpravami zámku v Jindřichově Hradci. Nákladný životní styl však nutil šlechtice hledat zdroje příjmů, kde se dalo, a právě zde možná ležel základ sporu s blateckými sedláky.

Peníze, nebo pastviny?

V souvislosti s Kubatovým případem se běžně zmiňují dvě možné příčiny sporu. V prvním mělo jít o správu sirotčích majetků. Pokud zemřeli rodiče nezletilých dětí, jejich majetek v této době obvykle až do dosažení plnoletosti spravovali vrchnostenští úředníci. Vzhledem k privilegiím krále Vladislava však ve vesnicích patřících k Zbudovským Blatům spadalo toto právo pod místní rychtáře. Šlo nejen o prestižní záležitost, ale mnohdy také moc nad rozsáhlými finančními prostředky. 

Adam z Hradce ale kolem roku 1581 obvinil místní z nepoctivosti a opakovaných zpronevěr a vyzval je, aby sirotčí majetky navrátili pod panskou (tedy jeho) správu. Místní rychtáři v reakci na to nařkli ze snahy obohatit se na sirotčích penězích jeho, a celou věc hnali až k císaři Rudolfu II. ( 1575–1611). Když se žádného uspokojivého rozuzlení nedočkali, vyvrcholil celý spor otevřenou vzpourou, a nakonec několika popravami.

Druhá verze událostí pracuje již se samotnými pastvinami na Blatech. Ta měl nový majitel panství zcela bezskrupulózně připojit ke svým statkům a jejich zaměstnanci zde měli kosit trávu namísto místních sedláků. V jiné verzi pak Adam z Hradce přímo nařídil sedlákům pokosit zdejší trávu, usušit ji a zavézt na panské statky jako formu roboty. Buď jak buď, setkala se jeho snaha o získání kontroly nad svobodnými Blaty s rozhodným odporem a místní v čele se zmíněným rychtářem Kubatou vyvolali vzpouru. Ta byla však relativně rychle potlačena a pře skončila popravou vůdce rebelů.

Dal hlavu za Blata

Více verzí existuje i ohledně samotného průběhu exekuce. Jedna z nejznámějších vypráví, že rychtáře panští pacholci zajali a odvlekli na zámek Hluboká. Tady se jej mučením snažili přimět, aby se odřekl rebelie a přiznal panstvu práva na blatecké louky (případně správu sirotčích majetků). Když Kubata odmítl, nařídil jej Adam z Hradce popravit přímo na Blatech, u Soudného potoka. Samotná poprava se však zvrtla, neboť po rychtářově stětí se spustila hrozivá bouře, která přinutila panstvo rychle z místa odjet. Císař Rudolf II. posléze potvrdil sedlákům jejich stará práva.

Jiná podoba příběhu vypráví, že vrchnostenští úředníci vyzvali rebelující sedláky, aby svá privilegia doložili nějakou listinou. Ti samozřejmě žádnou neměli (podle jedné verze příběhu ji původně měli, ale zastavili ji řezníkovi, který ji prodal majiteli panství), nicméně rychtář Kubata navrhl, že místo toho dědičné právo na Blata veřejně odpřisáhne. Celý zvláštní akt se měl konat právě u Soudného potoka, na jeho konci však jeden z vrchnostenských úředníků nařkl sedláka z křivé přísahy a ten tak byl na místě popraven.

Ať se již Kubatův příběh odehrál jakkoliv, pověst zapustila v kraji hluboké kořeny. Hrdý rychtář trvající na svém právu se stal lidovým hrdinou srovnatelným s vůdcem Chodů Janem Sladkým Kozinou. Vzniklo o něm hned několik knih a v roce 1904 pak Kubatovi u Soudného potoka vyrostla socha. 

Třetí start obří rakety budoucnosti se zřejmě blíží každým dnem. Přestože SpeceX zatím neoznámila pevné datum startu sestavy Super Heavy Starship, přípravy jsou již v plném proudu.

Během včerejšího dne absolvoval na jihotexaské základně SpaceX statický zážeh její horní stupeň rakety, označovaný jako Starship 28. Během testu Starship úspěšně zažehla všech šest svých motorů Raptor (Super Heavy pohání 33 těchto motorů).

Datum třetího startu nyní závisí na povolení Federálního úřadu pro letectví (FAA), který stále vyhodnocuje data z druhého letu sestavy z letošního listopadu. Během něj Starship vystoupala do výšky 148 kilometrů, načež byla cíleně zničena.

Flight 3 Starship completed a full-duration static fire with all six of its Raptor engines pic.twitter.com/Mxn8faKcEv

— SpaceX (@SpaceX) December 20, 2023

Vánoce, svátky patřící k nejdelším svátkům, se slaví od 25. prosince do 6. ledna. Jsou zasvěceny jedné z největších křesťanských událostí  – narození Ježíše v Betlémě – a kromě atmosféry prosycené láskou a rodinnou sounáležitostí jsou doprovázeny pestrou škálou křesťanských a z pohanských dob přetrvávajících tradic. Kde se ale dětmi tak oblíbené svátky vzaly? 

V Bibli nikde zmínku o přesném datu narození Krista nenajdeme – a tak se křesťanským badatelům otevřel široký prostor pro nejrůznější spekulace.  V evangeliu svatého Lukáše je například zmíněno, že v době zrození byli pastýři na pastvině, což napovídá, že to mohlo být pouze v období od března do listopadu.

V prvních stoletích našeho letopočtu  se také někteří křesťané snažili odvodit přesné datum božského zrození pomocí dalších náboženských odkazů – na přesném datu se neshodli, ale většinou je směřovali do jarních měsíců. Například ve spise z roku 243 autor vychází z informace z Mojžíšovy Genesis, podle které Bůh při okamžiku stvoření oddělil světlo od temnoty, a z toho odvozuje, že den i noc musely být stejně dlouhé. To připadalo v  římském kalendáři na 25. března. Podle knihy Genesis Bůh stvořil Slunce čtvrtý den, narození Mesiáše – pro křesťany „Slunce spravedlnosti“ – proto podle těchto propočtů připadá na 28. března.

První dochovaná zmínka o Vánocích jako křesťanském svátku pochází z Říma z roku 336, církev však slaví 25. prosince jako datum Ježíšova narození v Betlémě až od 7. století. 

Krvavé Saturnálie

Původ dnešních Vánoc můžeme hledat již v pohanských oslavách zimního slunovratu (noc z 21. na 22. prosince) spojených s vítáním delšího dne, příchodem tepla a tím i lepších podmínek pro zemědělství. K nejpravděpodobnějším hypotézám patří, že křesťanské Vánoce převzaly prvky tzv. saturnálií – oslav k poctě boha Saturna konaných každoročně v době zimního slunovratu ve starém Římě. Ty se uskutečnily poprvé kolem roku 217 př. n. l. a kromě náboženského účelu měly zvýšit morálku občanů po zdrcující porážce od Kartaginců. 

Římský bůh zemědělství a sklizně, vnímaný rovněž jako nejvyšší z bohů, měl svůj předobraz v řeckém Krónovi, který však všeobecně nebyl pro svoji krutost příliš oblíben. Římané svého Saturna, často zaměňovaného s Chronem (strážcem času), s nímž později splynul v jednoho, již tak negativně nevnímali – možná i proto, že díky němu měli každý rok zaručeny slavnosti plné nezřízených pitek, uvolněné morálky a oproštění od pracovních povinností. Během saturnálií se totiž na pár dnů všechno otočilo vzhůru nohama – otroci a jejich páni si vyměnili role, úřady zely prázdnotou a ani na školách se nevyučovalo. 

Svátek se v nejstarších dobách slavil  pouze 17. prosince a původně přílišným veselím neoplýval zejména pro rodiče malých dětí, které byly krvelačnému bohu znázorňovanému s kosou obětovány ve prospěch úspěšných sklizní příštího roku. Od tohoto zvyku se však postupem času upustilo a oslavy se z jednoho dne rozšířily na sedm, později se prodloužily dokonce až do 30. prosince. Byly naplněny všeobecnými veselicemi a pitkami, nevázanou zábavou, gladiátorskými zápasy a také všeobecným obdarováváním. Dávaly se hlavně svíčky jako ochrana před temnými dny.

Zrození Dažboga

Oslava Vánoc spojená s obdarováváním během Štedrého večera dne 24. prosince se do našich zemí dostala a masově rozšířila až v 19. století.  K tradicím, které každoročně dodržujeme, neodmyslitelně patří zdobení vánočního stromku, vystavení jesliček a pečení vánočního cukroví nebo koledy. 

Jesličky se poprvé objevily už v roce 1560 v pražském kostele svatého Klimenta, vánoční stromek se k nám dostal mnohem později – počátkem 19. století. Původně byl navíc výsadou bohaté šlechty a teprve postupem času se objevil i v měšťanských rodinách. 

Kořeny vánočního stromku však sahají možná mnohem dále – až ke starým Slovanům. Také oni měli slavnosti spojené se zimním slunovratem, kdy oslavovali zrození boha Slunce Dažboga. V den slunovratu přinesl pán domu ještě  za svítání z lesa dubové poleno tzv. badnjak (nebo bădnik), které bylo pro větší magický efekt potíráno medem nebo vínem a poté zapáleno. Při troše fantazie tak dostáváme velmi primitivního předchůdce současného stromku.

TIP: Příběh vánočního stromu: Kdy se v Čechách objevil poprvé

Ale vraťme se k našim slovanským předkům – za soumraku téhož dne pak začala slavnostní večeře, jíž se podle víry starých Slovanů účastnily i duše zemřelých. Na slavnostní tabuli se rozkrajovala jablka symbolizující zdraví, nesměly chybět ořechy jako symbol hojnosti. Tato symbolika stejně jako například věštění budoucnosti z odlitků olova u nás přetrvalo dodnes. Na rozdíl od kapra s bramborovým salátem však v dávných dobách Slované servírovali jako hlavní chod obyčejný bochník chleba nebo zvláštní kulatou oplatku ve tvaru slunce.  

V dnešní době se stále častěji setkáváme s tzv. chronovýživou, nedávno vzniklým odvětvím výzkumu, který se soustředí na faktor času v našem stravování. Doba, kdy během dne jíme, má totiž značný dopad na naše „vnitřní hodiny“ a tím i na celou řadu metabolických procesů a ve svém důsledku i na zdraví.

Významný vztah mezi dobou jídla a zdravím potvrzuje i nový výzkum, jehož výsledky nedávno zveřejnil vědecký časopis Nature Communications. Tým evropských odborníků v této studii využil data dlouhodobého projektu NutriNet-Santé, který od roku 2009 sleduje vztah mezi výživou a zdravím u více než 175 tisíc Francouzů.

Na době jídla záleží

Vědci z tohoto úctyhodného souboru dat vybrali účastníky, u nichž bylo možné propojit stravovací návyky a riziko rozvoje kardiovaskulárních onemocnění. Do studie jich zařadili celkem 103 389. Výsledky, k nimž badatelé dospěli, jsou až překvapivě alarmující a rozhodně představují námět k zamyšlení.

Ukázalo se, že za každou hodinu zpoždění při snídani narůstá riziko rozvoje kardiovaskulárních obtíží o nemalých 6 procent. Pokud si někdo dává snídani v 7 ráno a někdo jiný v 10 dopoledne, tak druhý z nich je vystavený o 18 procent vyššímu riziku vzniku kardiovaskulární choroby. 

TIP: Výzkum potvrzuje: Pozdější začátek vyučování zlepšuje docházku a výsledky

Pokud jde o poslední jídlo během dne, byl vztah mezi dobou jídla a kardiovaskulárními problémy ještě výraznější. Lidé, kteří jedí naposledy po 21. hodině, čelí o 28 procent vyššímu riziku cerebrovaskulárních událostí, jako je mozková mrtvice nebo aneuryzma, v porovnání s lidmi, kteří si poslední jídlo dopřávají do osmé večerní. Jde o první výsledky svého druhu, které ještě bude nutné důkladně ověřit na dalších dostupných souborech dat. Zatím se ale každopádně ukazuje, že na době jídla rozhodně záleží.

Podle některých fyziologů si hmyz vyvinul svůj vlastní mechanismus svalových stahů. Evoluce mu například nadělila troponiny, které vyvolají potřebnou rotaci aktinových vláken bez toho, že by se na ně musely vázat ionty vápníku. Tím by v pracujících svalech hmyzu odpadal „úklid“ vápníkových iontů. Díky éto časové úspoře by mohly svalové stahy následovat rychleji po sobě. Savci včetně člověka ničím podobným nedisponují. Ale je to skutečně tak? Nebo svaly obratlovců a hmyzu pracují na jedněch a těch samých principech?

Let zachycený kamerou

Japonští vědci z výzkumného centra v Hyogo se rozhodli přijít záhadě hmyzího letu na kloub. Využili toho, že jejich centrum provozuje vysoce výkonný urychlovač částic SPring-8 schopný generovat tenoulinké svazky rentgenového záření. Rentgenovému paprsku pak postavili do cesty upoutaného čmeláka, který ze všech sil mával křídly a snažil se uletět.

Rentgenový paprsek procházel pracujícím létacím svalem a jeho záření se ohýbalo na molekulách, které zajišťovaly, že se sval stáhne sto dvacetkrát za sekundu. Z ohybu záření se dá usoudit, jaký tvar má molekula, v jejíž blízkosti došlo k ohybu záření. Tímto způsobem byla například odhalena dvojitá šroubovice DNA. Zatímco vzorek DNA zůstává při zkoumání bez hnutí a je to tedy „stojící cíl“, molekuly v pracujícím svalu se mrskají strhujícím tempem.

Vědci proto museli snímat změny v ohybu rentgenových paprsků velmi rychle. Použili k tomu speciální kameru pořizující každou sekundu 5 000 záběrů! Každý stah létacího svalu tak byl v průměru zachycen na 40 snímcích.

Příprava, na jakou lidé nestačí

Co vědci ze záběrů rychloběžné kamery vyčetli? Snímky ukázaly, že se molekuly myozinu během uvolnění svalu a natažení svalového vlákna předem natáčejí do polohy, v které se budou při příštím stahu svalu pevněji vázat na aktinová vlákna. Sval čmeláka se už v rámci uvolnění připravuje na další stah. Proto se dokáže smrštit velmi záhy po předchozím svalovém stahu a přitom práci vykoná s potřebnou intenzitou.

„Nabíjení“ uvolněného svalu s předstihem pro novou práci není specialita hmyzu. Prakticky totožný mechanismus „předběžné přípravy“ na budoucí stah využívají i některé svaly v těle obratlovců, například lidská srdeční svalovina. Lidské srdce ovšem není schopné 120 tepů za sekundu. Špičkové tepové frekvence mohou při enormní námaze stoupnout na hodnoty kolem 200 tepů za minutu. Přesto odvádí lidské srdce úžasný výkon, když vydrží neúnavně a bez přestávky tepat v průměru sedmdesátkrát za minutu po dlouhá desetiletí.

TIP: Hmyz a vyšší matematika: Jak a podle čeho hledají zvířata správnou cestu?

Svaly hmyzu včetně létacích svalů čmeláka pracují na stejném principu jako některé svaly člověka a dalších obratlovců. Hmyz si podle studie japonských vědců nevyvinul žádné speciální mechanismy pro svalovou práci. Někteří odborníci přesto nelámou hůl nad teoriemi o speciálních mechanismech, které dovolují vysokou frekvenci svalových stahů u létacích svalů nejrůznějších zástupců hmyzu. Do starého železa podle kritiků japonské studie stále ještě nepatří specializované hmyzí troponiny nezávislé na vápníkových iontech. Hmyz je jimi zjevně vybaven a je skoro jisté, že mu je příroda neopatřila jen tak pro nic za nic. Určitě jsou ve svalech čmeláků, komárů a dalších „vysokofrekvenčních“ hmyzích letců k něčemu dobré. K čemu? To napoví další výzkum.