V dnešní době prožíváme pandemii úzkosti. Lidé mají mnoho důvodů být úzkostliví. Úzkost přitom nepostihuje jen samotného pacienta, ale také mnohdy přináší „vedlejší škody,“ například ve vztazích nebo v zaměstnání. U lidí s těžkou úzkostí také často dochází k rozvoji závislosti, především na alkoholu nebo na benzodiazepinech.

Jen ve Spojených státech trpí asi 6,8 milionů lidí generalizovanou úzkostnou poruchou (GAD, podle anglického Generalized anxiety disorder), která představuje obzvláště závažný typ úzkosti s nadměrnými a nekontrolovatelnými obavami ve všedních záležitostech. Léčení takových stavů je velmi obtížné a mnoho pacientů na dnešní léčebné zásahy nereaguje.

Léčivý halucinogen

Společnost MindMed vyvíjí pozoruhodný lék, který prozatím nese označení MM-120. Jde o syntetický tryptamin LSD D-tartrát, který je chemicky blízký populárnímu LSD, čili diethylamidu kyseliny lysergové. Není tedy překvapující, že i MM-120 je psychoaktivní látkou, která vyvolává mírné halucinace a euforické stavy.

Odborníci MindMed nedávno uspořádali klinický test fáze 2b s 200 dobrovolníky. Podali jim jednu dávku léku, která obsahovala 100 nebo 200 mikrogramů MM-120 anebo placebo. Ukázalo se, že lidé MM-120 dobře snášejí, a že se vedlejší psychedelické účinky objevují jen v den podání léku. Zároveň se potvrdilo, že lék účinně a dlouhodobě pomáhá lidem s generalizovanou úzkostnou poruchou.

TIP: Molekulární psychiatrie: Američtí odborníci vyvinuli krevní test na úzkost

„Byli jsme velmi potěšeni silně pozitivními výsledky působení látky MM-120 na generalizovanou úzkostnou poruchu. Tím více, že šlo o první klinický test tohoto léku bez doprovodné psychoterapie,“ pochvaluje si Robert Barrow, ředitel společnosti MindMed. „Úspěšný klinický test pro nás představuje významný milník na cestě k cíli – převratné léčbě, která by pomohla zlepšit život mnoha milionům lidí.“

Byl Štědrý den roku 1937 a ručičky hodin ukazovaly dvě minuty po půl třetí odpoledne. Na plochu vídeňského letiště přistávalo pod zamračenou oblohou třímotorové šestnáctimístné dopravní letadlo Wibault 280 F-AMYD francouzské letecké společnosti Air France, zajišťující provoz na pravidelné lince Bukurešť – Vídeň – Praha – Paříž. Pilotoval je šestatřicetiletý František Lehký. Na palubě letadla se vedle francouzského radiotelegrafisty Pierra Austruce nacházel jen jediný cestující, státní zástupce, JUDr. Karel Flanderka, který se vracel z běžné obchodní cesty v Bukurešti. Myšlenky všech se už nejspíš upínaly k domovům a nic nenasvědčovalo tomu, že vánoční večer se svými nejbližšími neprožijí.

Náhlá změna kurzu

V 15:55 stroj vzlétl do mraků. S vídeňskou radiovou stanicí udržoval Austruc spojení do 16:10, později se ohlásila ruzyňská věž a letadlo zamířilo k hlavnímu městu. Tou dobou ale začínala houstnout mlha, přidával se sníh s deštěm a posádka, nacházející se poblíž Říčan, požádala pražskou stanici o zaměření polohy. Navigátor nařídil sestup na 700 metrů a udržování kurzu. 

Těsně před Prahou požádal Austruc kvůli zhoršení povětrnostních podmínek o potvrzení kurzu. Obdržel však překvapující zprávu – letadlo má otočit k jihu. To se pak namísto do Prahy dostalo do šumavského prostoru a v místě tehdy zvaném Knappenberg, poblíž Podlesí u Kvildy, narazilo v 17:39 do příkře stoupající stráně Huťské hory a vybuchlo.

Trosky stroje a ostatky tří lidí objevil až druhý den syn hajného, jemuž se naskytl obraz zkázy: letadlo si nárazem do stromů urazilo obě křídla, jednotlivé kusy stroje byly rozmetány do vzdálenosti sto metrů od místa pádu, stejně jako zásilky letecké pošty.

Dokumenty o Hitlerovi?

Zohavená těla tří cestujících byla převezena do Prahy, kde měla katastrofu vyšetřit zvláštní komise. Šetření přineslo některé zajímavé informace. Potvrdilo se, že poslední vzájemná výměna zpráv mezi posádkou a pražským letištěm proběhla skutečně těsně před Prahou. Tehdy měl Austruc hlásit: „Nalevo vidím Vltavu, napravo Kbely.“ Po potvrzení kurzu pražskou věží pilot dokonce sestoupil a očekával příkaz k přistání, který však nepřišel.

Úředník obsluhy letiště se hájil tím, že se v osudné chvíli domníval, že stroj Prahu již přelétl a nachází se v mělnickém prostoru. Bylo sice podáno trestní oznámení, ale dotyčný před soudem nikdy nestanul. Později byl pod ochranou policie, za války pravděpodobně kolaboroval s Němci a po ní uprchl za hranice. Uzavření případu zabránily blížící se válečné události, a tak jediným výsledkem spěšné práce komise bylo sesazení tajemníka pražského letiště a jeho asistenta. 

Podivný konec letu tak zkušeného pilota, jakým byl František Lehký, dodnes obestírá tajemství. Nejasné okolnosti pádu připouštěly možnost, že do průběhu letu zasahovala německá stanice z letiště Luftwaffe ve Straubingenu. Další záhadou je, proč na tak frekventované lince, obzvlášť ve vánoční čas, cestoval jediný pasažér. Spekuluje se proto, že Flanderka spěchal do Prahy s kompromitujícími materiály proti Hitlerovi, které se měly týkat jeho možného podílu na smrti nevlastní neteře Geli Raubalové, s níž údajně ještě jako občan Rakouska udržoval milostný poměr. 

V události se však vyskytují i další rozpory, k jejichž objasnění nikdy nedošlo. Na Šumavě neštěstí dodnes připomíná kamenný pomník, který dala postavit manželka Františka Lehkého.  

V anglickém hrabství Cambridgeshire probíhala v nedávných letech přestavba dálnice A14 mezi městy Cambridge a Huntingdon. Jak bývá v našem světě obvyklé, stavbě samotné předcházel i rozsáhlý záchranný archeologický průzkum. Při něm byly v roce 2017 poblíž malebného městečka Offord Cluny objeveny ostatky mladého muže, který zde zahynul ve věku 18 až 25 let.

Nešlo ale o žádnou nedávnou událost – radiokarbonové datování prozradilo, že muž zde byl pochován mezi lety 126 až 228 našeho letopočtu, tedy v době, kdy tato dotčená oblast spadala pod vládu Římská říše. Muž, který je dnes známý jako Offord Cluny 203645, byl pohřben u cesty bez jakýchkoliv předmětů, které by něco prozrazovaly o jeho minulosti.

Když promluví DNA

Britští odborníci Institutu Francise Cricka, Durhamské univerzity a archeologického konsorcia MOLA Headland Infrastructure provedli analýzu DNA z mužovy kůstky ve vnitřním uchu a zjistili, že Offord Cluny 203645 měl velmi zajímavý osud. Ukázalo se totiž, že rozhodně nejde o místního vesničana, který by prožil celý život v dnešním Cambridgeshire. Závěry zmíněného výzkumu zveřejnil vědecký časopis Current Biology.

Ukázalo se, že geneticky jde o člověka blízkého etnikům, která v té době žila velmi daleko na východ od anglického venkova. Jeho DNA vykazovala mnoho společných znaků s lidmi z Kavkazu, především pak se Sarmaty – původem íránských kočovníků z okruhu skytských kultur, jejichž říše se rozkládala od řeky Visly po ústí Dunaje a na východě až k Volze a na Kavkaz, tedy především na území dnešní Ukrajiny a Ruska. Samotná analýza DNA ale nemohla potvrdit či vyvrátit, zda se muž narodil na Kavkazu. Stejně tak mohli z této oblasti pocházet jeho předkové. Vědci se proto zaměřili na další indicie. 

Analýzy několika izotopů z jeho zubů ukázaly, že do věku 5 až 6 let žil v suché oblasti na východě kontinentální Evropy. Jeho strava v tomto věku zahrnovala zejména proso a čirok, což nejsou v Evropě původní rostliny. Během pozdějších let ale tyto plodiny z jeho stravy postupně mizely, podle Janet Montgomeryové, profesorky na Durhamské univerzitě, mohlo jít o důsledek stěhování směrem na západ.

Sarmatský jezdec?

V souvislosti s výskytem tohoto muže v Británii se tak nabízí zajímavá hypotéza, která souvisí s císařem Markem Aureliem. Ten v roce 175 našeho letopočtu porazil armádu Sarmatů a jejich elitní jezdce – katafrakty začlenil do římských legií. Legie v Británii tehdy posílilo celkem asi 5 500 sarmatských jezdců, mezi nimiž mohl být i muž později pohřbený u Offord Cluny.

Vyrostl tento mladý muž mezi sarmatskými jezdci? Jednoznačnou odpověď na tuto otázku vědci nemají, neboť v jeho hrobě se nenalezly žádné předměty, které by ho spojovaly s římskou armádou, nebo se Sarmaty. 

O sarmatských jezdcích, působících na území Británie ostatně existuje jen velmi málo historických dokladů. Působili pravděpodobně na Hadriánově valu a v Cattericku v Severním Yorkshiru, mohli být ale rozmístěni po celé zemi. Pokud byl tento mladý muž součástí sarmatské kavalérie, je podle vědců možné, že zemřel během přesunu na některou z vojenských základen.

TIP: Ve Velkém Británii objevili při pokládání potrubí 26 rituálních lidských obětí

Během římského období bylo cestování na dlouhé vzdálenosti běžné. Lidé se v rámci ekonomické migrace nebo v důsledku válek stěhovali z jednoho vzdáleného okraje říše na druhý. Ať už byly důvody mimořádné cesty tohoto mladého muže jakékoli, místo jeho posledního spočinutí názorně dokládá, jak byla celá Římská říše hluboce propojena – od Kavkazu až o po venkovský Cambridgeshire.

Díky pokroku v posledních dekádách již víme, že Sluneční soustava není jedinečná, ale že obdobných planetárních systémů existuje v kosmu nepřeberné množství. I s našimi omezenými pozorovacími možnostmi již známe přes pět tisíc oběžnic u cizích sluncí a řada z nich se podobá Zemi. Panuje-li v celém vesmíru analogická situace, mohly by se v něm mimozemské civilizace vyskytovat relativně běžně. 

V roce 1950 se tak známý fyzik Enrico Fermi řečnicky zeptal: Pokud by mělo v kosmu žít tolik civilizací, jak to, že jsme se zatím s žádnou nespojili? Hovoří se o tzv. Fermiho paradoxu a literatura již nabídla různá vysvětlení, včetně inspirace ve vědecko-fantastickém světě – a sem patří také hypotéza Berserkr. 

V románech Freda Saberhagena představovali berserkrové samoreplikující se sondy, určené k vyhubení protivníka v galaktické válce. Něco se však zvrhlo, takže zaútočili i na své tvůrce a celkově se nastavili na zničení libovolného života, který detekují. Cizí civilizace jsme podle uvedené hypotézy nezachytili proto, že buď zůstaly potichu a přežily, nebo potichu nezůstaly, a pak je berserkrové zlikvidovali. Šlo by jistě o zajímavé vysvětlení Fermiho paradoxu, neboť samoreplikující se sondy nabízejí vyspělé civilizaci zcela přirozenou možnost, jak zkoumat vzdálený vesmír a hledat inteligentní protějšky. Co když se tedy Saberhagenovy romány odehrávají v realitě? 

Statistiky ukazují, že 85 % amerických dětí ve věku do pěti let věří, že jim dárky nosí Santa Claus. Předpokládejme, že český Ježíšek na tom s důvěrou nebude o moc hůře. Měřeno cynickým pohledem dospělých je štědrovečerní mýtus Santy i Ježíška nosícího dárky až neuvěřitelně krkolomný. V prvním případě jde o obézního děda, který dárky distribuuje za pomoci sobího spřežení a do domů vniká komínem. Český Ježíšek je na tom snad ještě hůř – neznámá je jak logistická část jeho výprav (pomineme-li absurdní tezi o spouštění se na zlaté niti), tak i jeho podoba. Jak je tedy možné, že se štědrovečerní mýtus těší takové míře dětské důvěry?

Evoluční výhoda

Psychologové, kteří tuto otázku zkoumali usuzují, že bezmezná důvěřivost dětí je vlastně jejich evoluční výhodou. Na místo toho, aby si utvářely své názory ověřováním, je pro ně v útlém věku mnohem výhodnější důvěřovat starším. Pokud například řeknete dítěti, aby nechodilo k rybníku, je z pohledu dítěte výhodnější uvěřit vám, než si v praxi vyzkoušet proč k němu není dobré chodit.

Rozhodně to ale neznamená, že jsou děti hloupé. Jak ukazují další výzkumy, v mnoha ohledech se jejich přístup k informacím neliší od přístupu dospělých.

Jedním ze základních způsobů, jak se seznamujeme s novinkami, je prostřednictvím sdílených informací. Pokud se například o existenci nového druhu ryb dočteme v odborném časopisu, či z jiného hodnověrného zdroje, bude naše důvěra v informace výrazně vyšší, než když nás o tomtéž bude přesvědčovat podivínská sousedka se zálibou v konspiračních teoriích. Experimenty psychologů ukázaly, že děti pracují s hodnověrností zdroje stejně jako dospělí. Méně pravděpodobné informace mnohem snáze přijímaly z hodnověrného zdroje než ze zdroje očividně pochybného. 

Diktát štědrovečerního mýtu

Zřejmě nejzásadnější podíl na santovském a ježíškovském mýtu tak pochopitelně neseme my dospělí. Vedeme děti k tomu, aby psaly dopisy Ježíškovi a vymýšlíme komplikované scénáře, jak nenápadně dopravit dárky pod stromeček, zatímco děti baští kapra s bramborovým salátem. 

Ve Spojených státech je spoluúčast dospělých na santovském mýtu dohnána až do úplné krajnosti. Statistiky ukazují, že až 84 % dětí má v předvánočním čase osobní zkušenost ze setkání s „živým Santou“. Pošta nejen že přijímá dopisy určené Santovi, nabízí dokonce i služby osobních odpovědí. Rodiče po nocích rozlévají mléko a nakusují sušenky, aby dodali návštěvě Santy na věrohodnosti. Není divu, že jim děti věří.

Pokud by někdo věnoval stejné úsilí, jaké vynakládáme na podporu štědrovečerního mýtu k přesvědčení dospělých, zřejmě by výsledky nebyly o mnoho jiné. Ostatně pro příklady není třeba chodit daleko – věděli jste třeba, že během Vánoc jsou letouny rozprašující chemtrails abnormálně aktivní?

Říká se, že oči jsou oknem do duše. Vlastně je to do jisté míry pravda, přinejmenším na fyziologické úrovni. Sítnice je zrakovým nervem spojená přímo s mozkem. Během zárodečného vývoje je navíc vidět, že sítnice vzniká vychlípením části mozku. Vědci a lékaři toho v poslední době využívají v diagnostice.

Například britští odborníci nedávno zjistili, že ozařováním sítnice laserem lze rychle a neinvazivně odhalit otřes mozku. Sítnice využil i k diagnostice jihokorejský tým medicíny Univerzity Jonse. Vyvinuli metodu, jak s pomocí umělé inteligence rozpoznat poruchu autistického spektra a určit závažnost onemocnění ze snímků očí dítěte. Výzkum zveřejnil odborný časopis JAMA Network Open.

Diagnostika ze sítnice

Vědci zařadili do výzkumu 958 dětí, jejichž věk byl průměrně 7,8 let. Polovina z nich byli děti s dříve diagnostikovanou poruchou autistického spektra (ASD), zbytek zdravé děti podobného věku. Vědci nedříve dětem vyfotografovali obě sítnice a následně vycvičili umělou inteligenci, aby rozeznávala sítnice dětí s ASD a určila závažnost poruchy. Pro výcvik umělé inteligence tým využil 85 % snímků, zbylých 15 % posloužilo pro následné ověřování.

Ukázalo se, že trénovaná umělá inteligence správně diagnostikuje poruchu autistického spektra u dítěte s úspěšností 100 %. Podle autorů studie z toho plyne, že změny na sítnici, s nimiž souvisejí poruchy autistického spektra, mají potenciál pro diagnostiku, nejen u tohoto typu onemocnění. Pokud jde o určení závažnosti poruchy, výsledky umělé inteligence sice nebyly perfektní, vykázanou 78% přesnost lze ale označit za přijatelnou.

TIP: Experimentální léčba: Brýle Google Glass pomáhají autistickým dětem číst emoce

Vědci jsou přesvědčeni, že je možné používat umělou inteligenci jako do značné míry objektivní nástroj pro monitoring a brzké určení správné diagnózy. Dvojnásob to platí v případech, kdy jsou pro děti z nějakého důvodu obtížně dostupní dětští psychologové.

Krysa obecná skutečně není žádný mazlíček. Paraziti, které ve své srsti přenáší, nejednou napomohli šíření vražedných epidemií. Ve Spojených státech amerických na ně ale badatelé nahlížejí smířlivěji. Krysy, coby nepůvodní a zavlečený druh, sem dorazily spolu s prvními osadníky z Evropy. A také hned začaly s „kolonizací“.

Datování

Od roku 1619, kdy na pobřeží Old Point Comfort vznikla osada Jamestown, doprovázeli neodbytní hlodavci kolonisty na každém kroku. Jinými slovy, historie „lidské“ kolonizace Severní Ameriky má s krysami mnoho společných bodů. Celé první dekády byly silně závislé na zdrojích potravy a útočištích, které vybudovali lidé. I proto se všude táhly s nimi.

Tam, kde je problém datovat lokální lidské osídlení pomocí kronikářských záznamů anebo jiných pobytových artefaktů, zvládnete to snadno s pomocí krys. Pravidelnost jejich rozmnožování a odpočet generačních přírůstků může s jistou nadsázkou pomoci datovat historii některých sídel přesněji než třeba letokruhy stromů nebo analýzy radiokarbonových nuklidů.

Ve virginském Williamsburgu se ale jejich přínos historickým vědám ukázal ještě výrazněji. Krysy jsou totiž až k neuvěření shánčlivé a pro stavbu svých hnízd si svévolně berou jakýkoliv dostupný stavební materiál ze svého okolí. Ve svém rodinném sídle jsou schopné ho po desítky let vrstvit. A tím konzervovat minulost stejně, jako kurátoři – ti to mají ale v popisu práce.

Krysí archiváři

Své o tom ví Dani Jaworski, manažerka architektonické sbírky koloniálního Williamsburgu. Tento zachovalý soubor historických budov z období kolonizace bychom nejspíš nazvali skanzenem. Když pověřili Dani strukturální úpravou objektů – někdejších domů, obchodů, škol, sýpek a hospody – zjistila, že krysy tu měly k lidem skutečně blízko.

Žily totiž přímo v meziprostoru dřevěných přepažení, mezi fasádou a interiérem. Odsazením stěn se odkryla tato letitá a už dávno neosídlená krysí hnízda, jež nabývala podobu až mnoha-metrákových hromad. Uvnitř se nacházely útržky papíru, kusy látek, drobné kosti, spousty fragmentů, trosek a odlomků lidmi využívaného náčiní. Krysa není potkan, libuje si v suchu. A tak byl veškerý nastřádaný materiál velmi dobře zachovaný. Když Jaworski poprvé objevila tu krysí spoušť za stěnami, velké nadšení to v ní neprobudilo. Když ale zahlédla dochované útržky čitelných novin z roku 1845 a neobvyklou vidličku s puncem roku 1861, rychle změnila názor. „Krysy jsou ve skutečnosti dokonalí malí archiváři,“ říká. „A jejich hnízdo je snímkem života lidí, kteří jsou už dávno pryč.“

Obrazy minulosti

Do rozebírání hnízd se pustili profesionálové a začali z nich pěkně po vrstvách odebírat doklady toho, co lidé před staletími jedli, četli a nosili, čím si zdobili své domovy. Krysy si snosily utěrky, vyšívané kapesníčky a někdy i celé boty. Williamsburg se v roce 1699 stal po Jamestownu novým hlavním městem, a s tím narostl i jeho hospodářský a politický význam.

I tento „zlom“ byl v nálezové situaci z krysích hnízd dobře patrný. Ve vzorcích přibylo například útržků vzácnějších látek a koberců, honosnějších knoflíků z oblečení a také útržků listů. Úlomky kostí pomohly dokreslit představu o typické kuchyni. A kusy ohryzaného nábytku pak doplnily to, odkud pocházelo bytové vybavení.

Objevy z Williamsburgu jsou cenné i proto, že ve městě žila velmi početná komunita černošských otroků. O jejich všední existenci se nedochovaly téměř žádné zprávy. V moderní americké historii jim není věnován příliš velký prostor. Nebyli totiž pro-abolicionisticky naladění. A se svou rolí druhořadých osob – sluhů, hospodyň a dělníků – se vnitřně sžili. V místní škole ale po sobě jejich děti zanechaly pokreslené papírky.

„Pozorování, sběr a analýza krysích hnízd v náležitém kontextu poskytuje výzkumníkům vzácný pohled na každodenní lidský život, který se nenachází v typických archeologických zdrojích,“ popisuje význam Travis McDonald, vedoucí restaurátorských prací a archeolog. „To jejich každodenní shromažďování běžných položek specifických pro dané místo poskytuje nenahraditelné informace těm, kteří studují historii.“ 

Šíření bakterií a nemocí představuje součást válečné strategie již od starověku. Historie zná četné případy otrav vody a potravy na nepřátelském území. Vojevůdci se také nezřídka uchylovali k převozům mrtvých zvířat i lidí do oblastí pod vládou protivníka, aby zde rozšířili epidemie. Zejména v tropických oblastech se využívaly šípy napuštěné přírodními jedy. Ty ještě v 19. století působily značné ztráty koloniálním expedicím. 

Teprve rozvoj přírodních věd na přelomu 19. a 20. století však umožnil úvahy o masovém nasazení bakteriologických či chemických zbraní. Debaty na toto téma zaznívaly zejména ve vědeckých kruzích, odkud pronikly i do světa vědecko-fantastické literatury. Kupříkladu známý autor dobrodružných příběhů Jack London v roce 1910 vydal povídku Nevídaná invaze, v níž líčil imaginární likvidaci celých asijských národů bílými kolonialisty používajícími biologické zbraně. Konzervativní armády evropských a severoamerických mocností však v reálu o podobných metodách před rokem 1914 vážně neuvažovaly. Důsledky sarajevského atentátu však změnily mnohé.

Berlín proti Washingtonu

Ačkoliv Spojené státy po vypuknutí první světové války zachovaly neutralitu, staly se nejdůležitějším dodavatelem munice, potravin, tažných zvířat a dalších komodit pro armády protiněmecké koalice. Námořní konvoje dovážející přes Atlantik materiál dohodovým mocnostem představovaly terč pro ponorky Kriegsmarine. 

Také německé zpravodajské služby vyvinuly značné úsilí, aby ochromily americkou pomoc státům Dohody. Současně usilovaly o to co nejvíce zaměstnat zámořskou velmoc jinými problémy, které by Washingtonu zabránily otevřeně vojensky podpořit Brity a Francouze. Císařská rozvědka provedla řadu drobnějších sabotáží v přístavech a několik pumových útoků, z nichž největší se odehrál v létě 1916 v doku Black Tom v New Yorku.

Mexická pomoc?

Dalším nástrojem destabilizace se stalo podněcování stávek a nepokojů, zejména mezi irskou menšinou v přístavních městech východního pobřeží. Současně Němci materiální a finanční podporou zasahovali do občanské války v Mexiku (1910–1920), která nutila Američany vázat část armády na jižních hranicích. Berlín dokonce projevil ochotu podpořit nepříliš reálné pokusy mexických radikálů o připojení části území USA. 

Německá zpravodajská a diverzní síť ve Spojených státech se mohla opřít o podporu berlínských diplomatů, kteří se směli v neutrální zemi celkem volně pohybovat. Patřil k nim i obchodní atašé ve Washingtonu Heinrich Albert či pozdější kancléř Franz von Papen. Výkonnou ilegální síť operativců vedl obchodník Franz von Rintelen, vydávající se za švýcarského občana.

Antrax a vozhřivka

Ke kuriózním metodám sabotáže amerických a dalších dodávek zemím Dohody patřilo využití biologických zbraní. Iniciativa se zrodila během prvního roku války v okruhu takzvané politické sekce německého generálního štábu. Zde se skupina vojáků a vědců pod vedením bývalého diplomata Rudolfa Nadolnyho začala zabývat myšlenkou otrávit koně a jateční či tažná zvířata prodávaná z neutrálních zemí armádám protivníka. K danému účelu hodlal Nadolny použít kultury antraxu a vozhřivky. Agenti vybavení bakteriemi působili přinejmenším v pěti státech – USA, Argentině, Španělsku, Rumunsku a Norsku. Kdy a kde došlo k nasazení této obskurní zbraně poprvé, zůstává nejasné. Během roku 1915 agenti vyzbrojení biologickými zbraněmi prokazatelně působili v USA a Rumunsku. Do Bukurešti citlivý materiál propašovali němečtí diplomaté. 

Později Nadolny dostal bakteriové kultury i do Španělska, kde se němečtí agenti snažili infikovat koně dodávané do Francie. Pyrenejský poloostrov se měl zároveň stát nástupním prostorem pro rozšíření operací do Argentiny. Vyzvědač Hermann Wuppermann ilegálně přicestoval ponorkou z Dalmácie do Španělska a poté pokračoval pod falešnou identitou do Jižní Ameriky. S sebou vezl ampule s bakteriovými kulturami, maskované jako kostky cukru. 

Obdobný způsob pašování Nadolnyho muži zvolili v případě Norska. Zde se terčem stala stáda losů používaných k přepravě britských dodávek do Ruska. Několik skupin sabotérů z Norska v roce 1916 proniklo na území Finska, patřícího tehdy carskému Rusku, s cílem aplikovat antrax na koně v armádních stájích. Většina pokusů však přinesla jen velmi slabý efekt.

Neslavný konec Antona Dilgera

Klíčovou postavou německého bakteriologického programu v USA se stal Anton Casimir Dilger, potomek přistěhovalců narozený roku 1884 ve Virginii. Jeho otec Hubert patřil k ikonám americké armády, během občanské války (1861–1865) si vysloužil Medaili cti, nejvyšší vojenské vyznamenání. Po svém dědovi Friedrichu Tiedemannovi zdědil Anton zájem o lékařství a v mládí se vydal studovat medicínu na univerzitu v Heidelbergu, kde Tiedemann v minulosti vyučoval. Studium dokončil v roce 1912. 

O tři roky později se vrátil do USA jako agent německé rozvědky a zřídil si tajnou sklepní laboratoř nedaleko Washingtonu. K rozšíření bakterií antraxu a vozhřivky sloužila již existující síť spolupracovníků von Rintelenovy zpravodajské služby v docích. Ti látky šířili mezi koně čekající v přístavech na transport do Evropy. Způsobili však jen zanedbatelné škody. V USA se v té době shodou okolností vlivem lékařské osvěty zpřísňovala hygienická pravidla pro ustájení a napájení koní, takže se nákaza šířila podstatně pomaleji, než sabotéři doufali.

Koncem roku 1916 se Dilger krátce vrátil do Německa, zřejmě k poradě ohledně dalšího postupu. Po příjezdu zpět do Washingtonu však zjistil, že se o něj začíná zajímat FBI. Proto se rozhodl pro útěk do Mexika, kde se ukrýval pod jménem Delmar. V závěru války se pokusil vrátit přes Španělsko do Německa, ale 17. října 1918 v Madridu zemřel na španělskou chřipku. 

Podobně neslavně jako Dilger ve výsledku skončil celý Nadolnyho program, který se ukázal jako neefektivní, nákladný a riskantní. Agentům se nepodařilo způsobit závažnější škody, nicméně celá akce se zapsala do dějin jako první, byť nepříliš úspěšný, akt moderního bioterorismu. Sám Nadolny paradoxně ve 30. letech patřil k důležitým aktérům mezinárodních konferencí o odzbrojení.