„Dělostřelectvo dobývá, pěchota obsazuje,“ zněla základní poučka, od níž se odvíjely způsoby nasazení dělostřelectva na počátku 20. století. Konflikty předchozích dekád totiž vedly k přesvědčení, že se budoucí války uskuteční jako intenzivní, avšak poměrně krátké střety, jež přinesou úspěch armádám s vyšší pohyblivostí. Na první místo se tedy dostal manévr a s ním lehké dělostřelectvo, kdežto těžká artilerie byla chápána především jako nástroj k destrukci nebo naopak obraně pevností. Řada zemí tak těžká děla více či méně zanedbávala, což se fatálně projevilo již v prvních měsících konfliktu. 

Pozdější velké bitvy jako ta na Sommě tedy přinesly zcela jiné způsoby nasazení dělostřelectva. Německé zbraně zde srovnáváme s jejich francouzskými protějšky proto, že Paříž podpořila ofenzivu svého spojence právě poskytnutím velkého počtu baterií.

Paradoxní obraz 

Francouzská artilerie se v roce 1914 mohla pochlubit slavnou „pětasedmdesátkou“, tedy 75mm polním kanonem vz. 1897, jenž se vyznačoval tehdy revolučním zařízením pro tlumení zpětného rázu. Šlo pravděpodobně o nejlepší lehké dělo na světě. S tím ostře kontrastovala výzbroj těžkého dělostřelectva, do jehož arzenálu patřily kousky v naprosté většině zoufale zastaralé. Šlo o zbraně zaváděné do služby od konce 70. let 19. století a vesměs užívající závěrový systém, který vytvořil plukovník Charles Ragon de Bange. 

Sice se jednalo o vysoce pokrokový a efektivní mechanismus propůjčující kanonům velmi dobré balistické výkony, jenže ty byly umístěny na pevných lafetách bez tlumení zpětného rázu, což jejich účinnost značně snižovalo. Francie navíc vlastnila pouze málo těžkých zbraní, neboť v srpnu 1914 mohla nasadit téměř 4 000 lehkých děl (převážně „pětasedmdesátek“), ale jen zhruba tři stovky těžkých. 

Na délce záleží

Základní typ tvořila 155mm houfnice principu de Bange (Canon de 155 L Modèle 1877). Francouzi upřednostňovali dělení zbraní podle délky hlavně, takže i dlouhá děla určená pro nepřímou palbu se obvykle nazývala „Canon“, nikoliv „Obusier“ (houfnice). Dostřel onoho 155mm děla činil kolem 8 km, ale jeho zastaralá lafeta nezbytně potřebovala náhradu. 

Firma Schneider proto krátce po vypuknutí války vytvořila dělo vz. 1877/14 opatřené systémem tlumení zpětného rázu. Armáda požádala zbrojovky také o dodávky dalších nových houfnic, které čerpaly z modelů vyvinutých pro export, protože mnozí zahraniční zákazníci kupovali zbraně, jež technicky jasně překonávaly výbavu francouzského dělostřelectva. V roce 1915 tak získala úřední schválení nová houfnice (Canon de 155 C Modèle 1915) od společnosti Saint-Chamond, která čerpala z konstrukce vytvořené pro armádu Mexika.

Nové konstrukce

Nová zbraň pochopitelně disponovala i zařízením pro tlumení zpětného rázu zahrnující hydraulickou brzdu a pružinový vratník. Nabízela dostřel okolo 9,3 km, což zapůsobilo na francouzské generály zklamané dostřelem 155mm zbraně vz. 1904 systému Rimailho, který činil o tři kilometry méně. Společnost Saint-Chamond tedy ihned získala kontrakt na sériovou výrobu a v roce 1916 předala armádě první exempláře, jež se tak stihly zapojit i do bitvy na Sommě. 

Francouzské těžké dělostřelectvo získávalo i produkty jiných dodavatelů, především firmy Schneider. Ta ve stejné době předložila zbraň vytvořenou na bázi děla, jež si původně objednalo carské Rusko. Užívala hydropneumatické tlumení zpětného rázu a dokázala pálit na vzdálenost 11,9 km, takže překonávala model značky Saint-Chamond, která proto reagovala dalším vylepšováním svého vzoru. Nevýhodu houfnice firmy Schneider ale představoval fakt, že byla konstruována pro střelivo s mosaznými nábojnicemi, zatímco francouzská armáda preferovala prachové náplně v textilních vacích. V roce 1917 se tedy začala vyrábět obměna upravená pro tuto munici. 

Pestrá škála

Než se však všechny tyto nové produkty těchto i dalších společností dostaly na frontu, musela Francie překonat ono krizové období roku 1915, kdy její těžké dělostřelectvo z hlediska počtu i kvality zaostávalo za německým. Došlo tudíž na improvizace, což v praxi znamenalo, že do bojů promluvila pestrá škála kanonů a houfnic nejrůznějšího původu.

Některé pocházely z pevností, jiné se vymontovaly z plavidel a další se do Francie přesouvaly ze zámořských kolonií. Postupně se ale dařilo zvyšovat dodávky nových těžkých vzorů, mezi něž vedle už zmíněných patřilo i vynikající 155mm dělo systému GPF (grande puissance Filloux), takže francouzské těžké dělostřelectvo mohlo počátkem roku 1918 nasadit arzenál čítající více než 5 700 zbraní.

John Buse z Univerzity Severní Karolíny v Chapel Hill a jeho spolupracovníci z čínské Univerzity v Če-ťiangu vyvinuli „chytrý“ inzulín, který dokáže detekovat hladinu glukózy a uvolňuje se pomalu a podle potřeby. Pacientům tak stačí jedna injekce týdně, někdy i méně. Novinku vědci představili na počátku prosince v odborném časopisu Nature Biomedical Engineering.

Chytrý inzulín si hlídá glukózu v krvi

„Jde o vzrušující průlom ve vývoji pokročilé léčby diabetu,“ pochvaluje si Buse. „Navazujeme na výzkumu v minulých desetiletích, kdy se mnoho odborníků snažilo dosáhnout toho, aby užívání inzulínu bylo pohodlné a bezpečné.“ 

Buseho tým vytvořili analog rekombinantního lidského inzulínu s využitím kyseliny glukonové. Výsledný Glu-inzulín tvoří stabilní komplex s polymerem založeným na aminokyselině lysinu. Za normální hladiny glukózy tento komplex pomalu uvolňuje inzulín ve velmi malém množství. Pokud ale dojde k zvýšení hladiny glukózy v krvi, vazby v komplexu se rozvolní a inzulín se začne uvolňovat rychleji.

TIP: Méně bolestivá alternativa: Diabetici by mohli užívat inzulín ústní náplastí

Vědci ověřili účinnost nové léčby na laboratorních myších, které jsou modelem diabetu 1. typu. Vpíchli jim pod kůži komplex s Glu-inzulínem v množství odpovídajícím velikosti hrášku. Experiment ukázal, že toto množství udrží u myší normální hladinu glukózy celý týden. Stejně dopadly experimenty na laboratorních miniprasatech. Po doladění léčby budou na řadě klinické testy na lidech.

Úhyn ledního medvěda na ptačí chřipku z aljašského Utqiagviku je prvním dokumentovaným případem na světě. Podle aljašského státního veterináře Boba Gerlacha je pravděpodobné, že se zvíře nakazilo při požírání ptačích mršin. Vyloučený ale není ani jiný způsob nákazy.

Odborníci odhadují, že současná epidemie, která začala v roce 2021, zabila již miliony volně žijících ptáků a tisíce savců po celém světě. Známé jsou i případy úhynu velkých savců – medvědů baribalů a medvědů hnědých. Mezi oběti viru ale patří i orli bělohlaví, lišky, kočkodani, rypouši nebo třeba lachtani.

Blíží se ekologická katastrofa?

Vědci varují, že by tento vysoce nakažlivý virus ptačí chřipky H5N1 mohl způsobit jednu z největších ekologických katastrof moderní doby. Obzvlášť, pokud by se dostal i do odlehlých oblastí, kde sídlí například velké kolonie tučňáků.

Podle doktorky Meagan Dewarové, z Vědeckého výboru pro antarktický výzkum (SCAR) nejsou vyhlídky příliš optimistické. Dřívější analýzy podle ní předpovídaly, že vysoce patogenní ptačí chřipka zasáhne antarktické druhy s velkou pravděpodobností v roce 2023 nebo 2024, a přesně to se podle ní i děje.

V ohrožení jsou tak podle Meagan Dewarové rackové, chaluhovití ptáci, lachtani a tuleni. Tyto druhy, obývající často velmi odlehlé oblasti, jsou podle Dewarové obzvlášť zranitelné, neboť se s podobnou hrozbou doposud nikdy nesetkaly a v mnoha případech jde o druhy, které se nevyskytují nikde jinde na světě. 

Zatímco pro ptáky a velké savce představuje ptačí chřipka smrtelné nebezpečí, lidé se alespoň prozatím další pandemie obávat nemusejí. Přestože již existují dokumentované případy nákazy virem H5N1 u člověka, až doposud se vždy jednalo o nákazu související s blízkým stykem s nakaženými ptáky. K přenosu H5N1 na člověka dochází podle odborníků naštěstí jen velmi vzácně a za posledních 20 let existuje jen okolo tisícovky doložených případů.

V noci z 12. na 13. srpna 1961 východoněmecká armáda a policie uzavřely všechny průchody do Západního Berlína. Na hranicích se objevily zábrany, které zpočátku tvořil jen ostnatý drát. Následovat měla výstavba nechvalně známé Berlínské zdi. 

Odhodlaný muž

Conrad Schumann, 19letý příslušník pohraniční stráže, měl 15. srpna strážní službu na rohu Bernauer Straße a Ruppiner Straße. Stal se tam svědkem okamžiku, kdy se malá dívka chtěla vrátit z návštěvy babičky z východní zóny do Západního Berlína, ale pohraničníci ji zadrželi a poslali zpět, přestože její rodiče se nacházeli jen pár metrů odtud. 

Komm über!

Po tomto zážitku se Schumann rozhodl pro útěk. Dlouho se však k činu odhodlával. Nervózně přecházel sem a tam a kouřil jednu cigaretu za druhou. Jeho chování přitáhlo pozornost fotografů od tisku, kteří v té době pokrývali dění na hranicích. Mladého pohraničníka sledovali déle než hodinu stejně jako západní Berlíňané na druhé straně. Křičeli na něj: „Komm über!“ (Pojďte!). 

Nakonec přijeli západoněmečtí policisté, otevřeli dveře auta a čekali. Schumann chvíli váhal, ale pak se rozhodl. Přeskočil dráty, odhodil samopal a rozběhl se k policejnímu autu, které ho odvezlo. 

Fotograf Peter Leibing, jenž byl svědkem Schumannovy nejistoty, později řekl: „Když jsem si uvědomil, že se něco může stát, předem jsem zaostřil fotoaparát na drátěný plot.“ Podařilo se mu zachytit okamžik Schumannova skoku a jeho snímek se stal jedním ze symbolů studené války.

Nejstarší zmínky o výrobě hedvábí pocházejí z Číny z 3. tisíciletí př. n. l. Číňané první objevili, jak lze hedvábné vlákno odvinout ze zámotku bource morušového a tuto metodu po dalších několik století přísně střežili. Hedvábí bylo totiž velmi cenným obchodním artiklem a vyváželo se do Persie, Říma i dalších zemí.

Podle čínského historika Man-Tua-Lina se výroba hedvábí v 1. století př. n. l. rozšířila na Korejský poloostrov a odtud do Japonska. Během dvou set let se hedvábnictví v Japonsku stalo už národním řemeslem. Hrdinské eposy Rámajána a Mahábhárata pak svědčí o výrobě hedvábí také v Indii.

Teprve v polovině 6. století se dvěma řeckým mnichům podařilo dopravit vajíčka a zámotky bource morušového v dutých poutnických holích až do Konstantinopole. Napoprvé sice zapomněli na semena morušovníků, jejichž listy se larvy bource živí, svůj omyl ale záhy napravili a hedvábnictví se brzy začalo šířit do Evropy. Nejprve se rozvíjelo v Řecku, později také ve Španělsku a Francii. Trochu stranou zůstávaly Čechy. I když výroba hedvábí tu byla známá už od středověku, chov bource sem pronikl až v polovině 17. století. 

Podpora od císařovny

K prvnímu pokusu zavést výrobu hedvábí ze zámotků bource morušového v Čechách došlo v roce 1627 v Jičíně na pokyn Albrechta z Valdštejna. Ten do města povolal italské dělníky, kteří zde vysázeli mnoho morušových stromů. Po Valdštejnově smrti roku 1634 ale toto podnikání zaniklo.

O více než sto let později, roku 1749, začali v pražských hradebních příkopech vysazovat morušovníky další dva Italové – geodet major Carlo Cremeri a divadelní podnikatel Giovanni Battista Locatelli, který se usadil v divadle Bouda se svým operním ansámblem. Rozvoj hedvábnictví tehdy podpořila i císařovna Marie Terezie. Roku 1752 vydala dekret a později ještě patent, v němž vyzývala veškerou vrchnost a městské obce k zakládání morušových sadů podél císařských, říšských a erárních silnic. Primárně šlo o produkci hedvábí, morušové plody měly ale posloužit také jako osvěžení pro pocestné a formany. 

Po Cremeriho smrti prodala jeho vdova roku 1758 pražské morušovníky obchodnímu spolku Kommerzkonsess. Ten se zasazoval o rozvoj hedvábnictví i mimo hlavní město a inicioval například založení morušové školky u Předního Ovence (dnešního Bubenče) na pozemcích, které mu poskytli čeští stavové. Později spolek vysázel ještě druhou školku a morušová semena zdarma rozdával zájemcům.

Schönfeld ničitel

Roku 1782 přešly morušové sady v pražských hradebních příkopech do majetku Vlašského špitálu na Malé Straně, založeného v letech 1611 až 1617 pražskými Italy. Tento ústav sloužil nejprve jako nemocnice, postupně se ale změnil v chudobinec se sirotčincem a fungovala zde kromě pivovaru i přádelní škola. Na udržení a rozšíření hedvábnictví dostával od obchodního spolku 300 zlatých ročně. V knize Čechy, země i národ od Františka Ladislava Riegera z roku 1863 stojí, že „představení Vlašského špitálu hedvábnictví s láskou a horlivostí pěstovali, kupujíce také zámotky (kokony), jež ve svém ústavě dávali svinovati“. Později si opatřili soukací stroj a výroba nadále stoupala. Ročně se tehdy v Čechách vyprodukovalo až 40 centů (2 469 kg) čistého hedvábí.

Roku 1789 byl ale Vlašský špitál v rámci josefínských reforem zrušen; zestátněná budova a veškerý rozsáhlý majetek přešly do péče ředitelství Správy církevních zařízení. O tři roky později koupil špitál ve veřejné dražbě Jan Ferdinand ze Schönfeldu, vydavatel Schönfeldských c. k. pražských novin. Ten nechal v budově zřídit továrnu na hedvábí, podnikání se ale příliš nedařilo, proto začal morušové stromy kácet. „Schönfeld, nemaje zalíbení v hedvábnictví, dal krásné morušové stromy sporážeti a několik set sáhů dříví z nich nadělati, čímž hedvábnictví zasazena byla nejhlubší rána,“ konstatoval Rieger.

Postupně zmizely dílny z Folimanky, Vršovic i Malešic, až v metropoli zůstala jediná hedvábnická manufaktura na Hradčanech. A právě v této nepříznivé době vstoupil na scénu italský obchodník Josef Rangheri, jenž se rozhodl pražské hedvábnictví oživit.

Přičinlivý Ital

Narodil se roku 1760 jako Giuseppe Rangheri ve vesničce Gera u jezera Como v severní Itálii. Kolem roku 1776 se dostal do Prahy, kde v roce 1791 založil drogistický velkoobchod v ulici Na Perštýně číslo 8. Zároveň si změnil jméno, neboť Josef v českých zemích znělo poněkud lépe.

Kromě různých drogistických přípravků měl velký zájem o hedvábí, s nímž obchodoval už ve svých začátcích. Nelibě proto sledoval Schönfeldovo počínání a roku 1811 se rozhodl za 4 500 zlatých zbylé morušovníky odkoupit. V hradních příkopech, kde ještě koncem 18. století rostlo přes 25 tisíc stromů, jich přitom napočítal posledních 450. To ovšem Rangheriho neodradilo. Jak píše časopis Živa z roku 1854, tento „přičinlivý a rozšafný muž nelitoval namáhání a nákladů, aby kleslou tuto větev průmyslu zvelebil“. Vysázel morušový sad na Viničných Horách, jak se dřív jmenovaly Vinohrady, a roku 1813 založil u Koňské brány, která stávala v horní části dnešního Václavského náměstí, novou morušovníkovou školku s několika tisíci stromky. 

V témže roce vydal také osvětovou publikaci s názvem Poučení o dobývání hedvábí v Čechách. Kniha, kterou vláda doporučila všem obecním úřadům, vyšla v českém i německém jazyce, přičemž s českým překladem pomáhal Karel Ignác Thám, starší bratr dramatika Václava Tháma.

V dalších letech Rangheri založil také nový chov bource morušového a postupně se mu podařilo pražskou výrobu hedvábí obnovit. Do podnikání zasvětil i syna Jindřicha, který po otcově smrti 2. prosince 1832 v rozvoji hedvábnictví pokračoval.

Vršovická Rangherka

Jindřich (Enrico) Rangheri obdržel roku 1834 od dvorní kanceláře a dvorské válečné rady nové povolení k osázení pražských hradebních příkopů morušovníky, což také záhy provedl a počet stromů tím zvýšil na 5 000. Nechtěl se ale spokojit jen s udržováním dříve vybudovaných sadů, proto začal hledat další místa vhodná k osázení.

Roku 1842 koupil od barona Jakuba Wimmera bývalou Štočkovskou vinici ve Vršovicích, která se rozkládala za usedlostí Špendlikářka na mírném kopci nad kostelem svatého Mikuláše. Rangheri zde založil morušový sad, čítající zhruba 200 stromů. K usedlosti, která tou dobou sloužila jako hostinec, pak nechal v letech 1843 až 1844 přistavět novou budovu zvanou Rangherka. Sloužila pro zpracování surového hedvábí a byly v ní i síně pro chov bource morušového. Šlo o největší budovu ve Vršovicích a první zdejší manufakturu, která navíc stála v dominantní poloze. Místní jí proto brzy začali říkat zámeček nebo motýlí dům.

Jindřich Rangheri po otcově vzoru pokračoval také v hedvábnické osvětě. O výrobě hedvábí přednášel například na pražském shromáždění německých přírodozpytců a lékařů, zájemcům dával zdarma morušová semena, sazenice i vajíčka bource, čímž výrazně přispíval k rozvoji oboru. Stal se ředitelem znovuobnoveného Vlašského špitálu a dal podnět k založení zvláštní sekce k rozšiřování hedvábnictví v Zemském štěpařském spolku, z níž později vznikla hedvábnická jednota. Za všechny tyto zásluhy roku 1852 obdržel od C. k. vlastenecko-hospodářské společnosti velkou zlatou medaili.

Konec hedvábnictví

Jindřich Rangheri zemřel 12. ledna 1857 a zanechal po sobě šest potomků – tři syny a tři dcery. Otcův majetek se jim ale nepodařilo udržet ve stavu, v jakém ho zesnulý hedvábník zanechal. Většinu rozprodali, včetně vršovické Rangherky. Tu za 33 a půl tisíce zlatých koupil Vincenc Schnitzr, brzy ji však znovu prodal a bývalá manufaktura následně často měnila majitele.

Jediným Jindřichovým potomkem, který u podnikání vydržel, byl Josef Rangheri, narozený roku 1837. Vedl drogistický velkoobchod v ulici Na Perštýně a zároveň obchodoval s hedvábím. Ottův slovník naučný uvádí, že „horlivě pěstoval hedvábnictví a ročně vychoval až 60 tisíc bourců“. Roku 1873 byl předsedou odboru Řemeslnicko-živnostenské besedy a o tři roky později se stal i jednatelem Českého spolku pro pěstování moruší a bourců. Zemřel počátkem roku 1904. O šest let později se jeho velkoobchod přesunul do sousední Jilské ulice číslo 16, kde sídlil až do roku 1914. Brzy poté zřejmě zanikl.

Pražské hedvábnictví bylo tou dobou už řadu let minulostí. S bouráním pražských hradeb, které začalo v roce 1866, postupně zanikaly i hradební příkopy, kde rostla většina morušových stromů. V Ottově slovníku naučném stojí, že jen za rok 1874 bylo pokáceno téměř 3 000 morušovníků, čímž výroba hedvábí v hlavním městě velmi utrpěla a postupně se přesunovala do jiných regionů.

Roku 1882 rostlo v českých zemích na 105 tisíc morušových stromů. Hedvábnictví se dařilo především v okolí Šumperka a Rýmařova, kde vzniklo i několik podniků na zpracování hedvábí. Ještě v šedesátých letech 20. století zde v tomto oboru pracovalo přes 2 000 lidí. V té době ale už přírodní suroviny nahradilo z velké části hedvábí syntetické.  

Marsovský dron Ingenuity se má i po téměř dvou letech strávených na rudé planetě čile k světu a překonává jeden rekord za druhým. Původně měl tento 1,8 kilogramu vážící stroj fungovat zhruba 60 dnů po přistání roveru Perseverance. Po pěti úspěšně absolvovaných přeletech ale NASA rozhodla o prodloužení jeho mise.

Aktuálně tak má Ingenuity na svém kontě již 70 startů, během kterých překonal celkovou vzdálenost více než 17 kilometrů. Doposud nejdelším letem byl ten z 20. prosince 2023, kdy Ingenuity zvládl na jeden zátah uletět 705 metrů nad povrchem Marsu. Jeho předchozím maximem byly 704 metry z dubna 2022. 

Během rekordního prosincového letu také Ingenuity vyrovnal své dosavadní rychlostní maximum – v řídké atmosféře rudé planety se pohyboval rychlostí 36 km/h a celkově má nad povrchem Marsu nalétány již 2 hodiny a 24 minut.

Mezi lidmi se s oblibou vtipkuje, že drahé auto je pro muže, který ho vlastní, ve věčné hře o sexuální partnery lepší než fyzický sex-appeal. Jak se ale v podobných případech stává, pro vztah mezi hodnotou automobilu a úspěšností majitele vozu u žen scházely vědecky podložené důkazy.

Nedávno se na tento fenomén zaměřil tým odborníků na lidské chování z brazilské Federální univerzity Rio Grande do Norte. Výzkumníci ve dvou průzkumech zjišťovali, jak muži a ženy vnímají muže, kteří řídí luxusní vozy, respektive, jak majitelé takových drahých automobilů vnímají sami sebe.

Drahé vozy jsou sexy

V prvním průzkumu se vědci dotazovali 78 mužů a 93 žen na to, jak vnímají luxusní automobily a muže, kteří je řídí, včetně jejich atraktivity pro sexuální vztah a mužské dominance. Aby badatelé předešli působení nežádoucích faktorů, používali v tomto průzkumu příklady s neexistujícími osobami.

Druhý průzkum brazilského týmu cílil na majitele luxusních automobilů. Zúčastnilo se jich 203 mužů a 206 žen. Vědce v tomto případě zajímalo, jak majitelé drahých vozů vnímají sami sebe a své postavení ve společnosti, včetně toho, za jak atraktivního sexuálního partnera se sami považují.

Jak vyplývá ze studie, kterou publikoval odborný časopis Personality and Individual Differences, muži i ženy považují muže s luxusními automobily za lákavé sexuální partnery. Také je vnímají jako sociálně dominantní a více kompetentní v životě i v zaměstnání, v některých případech dokonce za inteligentnější. Většina účastníků průzkumu navíc očekává, že by ze vztahu s majitelem luxusního auta měla prospěch.

TIP: Pikantní odhalení: Pohlední samci primátů mají menší varlata

Přestože se výzkum konal pouze v rámci jedné země a na relativně malém vzorku respondentů, její závěry potvrzují, že vlastnictví luxusního vozu představuje pro jeho majitele zjevný benefit, alespoň pokud se mezilidských vztahů týče. 

Kroupy o velikosti pingpongových míčků, jež dovedou zničit úrodu i střechy aut a domů, vznikají v horních vrstvách bouřkových mraků, kde se teploty pohybují pod bodem mrazu. Drobné ledové částečky se postupně zvětšují, a jakmile proudění vzduchu zeslábne natolik, že už je nedokáže unést, padají k zemi. Například ve vinařských regionech Francie si lidé v 17. století mysleli, že lze popsaný proces narušit silnými zvukovými vlnami. Jakmile se tedy na obzoru objevila mračna, pokoušeli se předejít zničující smršti rozhoupáním kostelních zvonů. Jejich vyzvánění považovali za natolik silné, aby dokázalo zastavit tvorbu krup, nebo rovnou rozehnat oblaka.  

Častými nezdary se přitom nenechali odradit a vytahovali na živly stále těžší „kalibry“, například střelbu z kanonů. Výsledky se však dostavovaly pouze zdánlivě: Bouřku, během níž kroupy nepadaly, považovali obyvatelé za vlastní úspěch. „Protikroupové hlučení“ proto přetrvalo až do 20. století, kdy se začaly používat tzv. kroupové kanony. V jejich komorách se zapalovala směs kyslíku s acetylenem a následný výbuch procházel skrz amplion, který zvukovou vlnu zesiloval a umožňoval cílit na konkrétní část oblohy. Výrobci se shodovali, že aby zařízení fungovalo, musela exploze směřovat do výšky pouhých pěti set metrů – což je ovšem zhruba kilometr pod úrovní, kde se běžně pohybují nízká mračna.

Ezoterií proti mrakům

Badatelé Jon Wieringa a Iwan Holleman se k hlučení stavěli kriticky. Pro akademický časopis Meteorologische Zeitschrift proto v 60. letech provedli řadu měření a testů kroupových kanonů. Účinek vydávaného hluku byl nulový, a to i v případě použití klasických výbušnin. V závěru své práce vědci tvrdí, že bojem s bouřkami „pomocí kanonů či raket lidé pouze plýtvají časem a penězi“. Proti pak hovoří i fakt, že bouře provází rovněž hromobití silnější než jakýkoliv zvuk, který bychom dokázali k oblakům vyslat my – aniž by to tvorbu krup nějak ovlivnilo.   

Že počasí nechová úctu k žádnému lidskému géniu navzdory síle jeho přání, se přesvědčil také rakouský psychoanalytik Wilhelm Reich. V roce 1950 přišel s přístrojem na „trhání“ mraků, který měl ovlivňovat množství tzv. atmosférického orgonu. Zmíněná látka je přitom smyšlená: Jedná se o pseudovědecký koncept ezoterické energie, jež bývá často označována za univerzální životní sílu. Reich věřil, že orgon pohlcuje voda, a jeho přístroj tak tvořilo několik trubek ústících do užšího potrubí zakončeného v nádrži, kde se měla energie koncentrovat. „Trhač“ však vcelku nepřekvapivě neměl na počasí pražádný vliv.  

Stříbro či suchý led 

Zatímco rakouský vynález selhával, v USA již věděli hned o dvou způsobech, jak počasí skutečně ovlivnit – oba přitom stavěly na tzv. setbě mračen. Už v roce 1946 přišel chemik Vincent Schaefer s myšlenkou, že určité látky vpravené do oblak by mohly spustit nebo posílit sněhové či dešťové srážky. Na základě laboratorních experimentů pak dospěl k závěru, že ideální spouštěč tvoří suchý led neboli pevné skupenství oxidu uhličitého. V listopadu 1946 metodu otestoval, když do mraků z letadla rozprášil 2,7 kilogramu hoblin pevného CO2. Nedaleko hory Greylock na severozápadě Massachusetts tak vyvolal sněžení a funkčnost postupu tím ověřil. 

Nezávisle na něm prezentoval doktor Bernard Vonnegut ideu, že místo suchého ledu by bylo lepší aplikovat do mračen jodid stříbrný, který je prakticky nerozpustný ve vodě, a snadno by tedy posloužil coby základ pro formování dešťových kapek. Také zmíněná metoda se osvědčila, a nakonec se ukázala být efektivnější než suchý led: V roce 1975 na ni Vonnegut obdržel patent a k setbě mračen se užívá dodnes.

Střelba ze země

Na rozdíl od suchého ledu se totiž jodid stříbrný snáz dopravuje do mraků bez nutnosti využít letadla, či dokonce rakety – setba se dá zařídit přímo ze země: Jodid se smíchá s hořlavinou, výsledná směs se zapálí, načež kouř stoupá k obloze a mračna postupně osází. Úspěch samozřejmě závisí na proudění vzduchu a řadě dalších faktorů, jež lze ovšem obejít nákladnější setbou z letadla či pomocí kanonů.

Objev setby mraků každopádně znamenal průlom a soudobí vědci si představovali, že do deseti let bude možné počasí zcela ovládat: Nádrže se naplní srážkami z podrobených oblaků, poručíme hurikánům a v zemědělských oblastech už nikdy nezavládne sucho. V 50. a 60. letech pak řada velmocí investovala do podobných programů horentní sumy, neboť si uvědomovaly i strategické výhody „počasí na objednávku“.

Jasné nebe nad Čínou 

Záhy se však ukázalo, že se megalomanské představy v následující dekádě nevyplní, a zřejmě nepůjdou uskutečnit vůbec. Zatímco totiž v rámci kontrolovaných experimentů některé metody fungovaly, při použití v nevypočitatelné praxi selhávaly. Ani v případě úspěchu pak nebylo snadné určit, zda kýžený atmosférický jev nastal samovolně, nebo v důsledku lidského zásahu. Vlády proto do snah ovládnout počasí vkládaly stále méně peněz a zaměřovaly se spíš na meteorologický výzkum. Setba mračen zůstala jedinou relativně účinnou metodou a vládní program na její provozování má aktuálně přes padesát zemí. 

Zdaleka nejaktivnější je v daném ohledu Čína: Roku 2008 například vyslala do vzduchu 1 104 raket s jodidem stříbrným, aby se mraky vypršely a zbyla po nich čistá obloha pro zahajovací ceremoniál letní olympiády v Pekingu. O deset let později aktivovala lidová republika momentálně nejrozsáhlejší síť na kontrolu počasí, jež ovlivňuje srážky v oblasti o rozloze Aljašky. 

Kdo seje vodu…

Vládní společnost China Aerospace Science and Technology Corporation rozmístila na Tibetské náhorní plošině tisíce zařízení, která vypouštějí do ovzduší jemný prach jodidu stříbrného, aby z oblaků uvolňoval deště. Od projektu nazvaného „Vzdušná řeka“ si Číňané slibují zvýšení srážek v povodí Chuang-che, Jang-c’-ťiang i Mekongu. Všechny zmíněné veletoky pramení právě na Tibetské plošině a napájejí zemědělské oblasti Číny. Každé zařízení má dle předpokladů vytvořit takřka pět kilometrů dlouhý pás mračen. Jejich společným působením by tak mohla lidová republika uměle ovládat počasí na území o rozloze okolo 830 000 km², kam by každoročně dopadlo deset miliard metrů krychlových vody.  

Samozřejmě se nabízí otázka, co udělá jodid v dešťových srážkách s životním prostředím. Vědci se opatrně přiklánějí k názoru, že nic závažného. Množství látky používané k setbě mračen je totiž například oproti emisím v průmyslových regionech zanedbatelné a její hromadění v půdě se takřka nedá naměřit. Pravdou nicméně zůstává, že čínská setba nemá obdoby a právě v asijské zemi by se mohlo povést případný dopad na životní prostředí odhalit. 

Dědictví revoluce 

Vyvolávání deště a zavlažování suchých oblastí má celkově zmírnit dopady globálního oteplování. A zatímco dnešní snaha o konkrétní manipulaci selhává nebo funguje pouze omezeně, tu největší změnu počasí lidé způsobili mimoděk a „pracují“ na ní již od průmyslové revoluce v 18. století. 

Optimální způsob, jak globální oteplování zpomalit, nebo dokonce zastavit, by spočíval v přechodu na čisté zdroje energie. Existují však alternativy, založené právě na ovlivňování povětrnostních podmínek. Problém uhlíkových zplodin by například vyřešilo jejich „vysávání“ z atmosféry. Než ovšem začneme instalovat obří pohlcovače oxidu uhličitého, musíme překonat jistou komplikaci: Ve skutečnosti je totiž jeho koncentrace relativně nízká – na milion molekul atmosféry připadá 400 molekul CO2. Uvedené množství dokáže ohřát planetu, ale pohlcovače by takto fungovaly jen s obtížemi. 

Zastiňme Slunce!

Nabízí se i varianta v podobě umělého ochlazení Země tím, že bychom zastínili Slunce – lépe řečeno odrazili část jeho záření zpět do kosmu. Pokud bychom do horních vrstev atmosféry vypustili obrovské množství aerosolů, tedy drobných částeček dýmu, prachu atd., vzniklá vrstva by planetu obklopila a k povrchu by přes ni pronikalo méně slunečních paprsků.

Jenže pro dlouhodobý efekt by se musely aerosoly vypouštět trvale, a navíc bychom tím mohli ovlivnit počasí v místech, kde hraje rozhodující roli. „Sice bychom ochladili planetu, ale zároveň by se třeba zastavila tvorba dešťových mraků nad Indií a jihem Číny, kde na nich závisí obživa dvou až tří miliard lidí,“ vysvětluje David Titley z Pennsylvania State University. Také setbou oblaků lze přitom konkrétním oblastem pomoct i uškodit: V arabské Džiddě například v roce 2009 způsobila povodně, jež si vyžádaly stovku obětí… Přestože tedy mírnění emisí nepovede k  převratným změnám, neohrozí ani miliardy životů, a zůstává tak zatím lepší variantou. 

Nejslavnější módní návrhář první dekády 20. století se jmenoval Paul Poiret. Právě on začal navrhovat takzvanou osvobozenou či svobodnou módu bez těsných korzetů s železnými kosticemi a svazujícími bohatými spodničkami. Stvořil šaty, ve kterých se dalo volně dýchat. Právě on ženy přivedl k modernosti. Na jeho práci navázala celá řada dnes mnohem slavnějších návrhářů. Bez Poireta bychom možná neznali ani tu nejslavnější – Coco Chanel. Poiretovy stopy najdeme v umění oblékání svým způsobem i dnes.

Deštníky

Paul Poiret se narodil 20. dubna 1879 v chudé pařížské čtvrti Les Halles. Rodiče si přáli, aby se stal výrobcem deštníků. Paul se nebránil, ale během učení sbíral každý odstřižek hedvábí ze svých výrobků a šil z nich šaty panenkám, které dostal od svých sester. Některé své návrhy už jako nedospělý mladík přinášel pařížskému krejčímu Louis Chéruitovi, a ten od něj zhruba tucet náčrtů odkoupil. Nakonec se Paul na konci devadesátých let dostal do učení ke slavnému krejčímu Jacquesi Doucetovi.

Jako první věc tu navrhl rudou pláštěnku, které se prodalo na čtyři sta kopií. Ovšem doopravdy se proslavil ve chvíli, kdy jeho černý tylovo-taftový plášť oblékla hvězda francouzského divadla Gabrielle Réjane v inscenaci Zaza. Sláva, kterou tím získal, byla jeho první lekcí ze světa marketingu. Poučil se, že jeviště je pro jeho práci tou nejlepší reklamou a oblíbené herečky ideálními modelkami!

Příšerné!

Od Douceta záhy přešel do Salonu Worth. Jeho majitel Gaston Worth navrhoval „hlavní módní chody“ – jak se říkalo: „lanýže“ čili nákladné večerní róby. S Poiretem se počítalo pro tzv. „přílohy“, takové ty „rychlé smažené brambory“ – tedy praktické, jednoduché šaty pro každodenní nošení. Poiretův styl byl však pro Worthovu klien­telu příliš moderní. Jednou například představil ruské princezně Bariatinské kabát střižený ve stylu kimona. „Příšerné!“ rozčílila se šlechtična: „Když nás nějací chudáci obtěžují během jízdy na saních, necháme je popravit a pak je strčíme do pytlů, které vypadají přesně takhle!“

Pro Paula to znamenalo rozhodující impuls k tomu, aby si otevřel vlastní salon. Psal se rok 1903 a mladý návrhář postupně vypustil spodničky a pak i korzety. Kabát-kimono se stal jeho poznávací značkou.

Poiretova IT girl

A v roce 1905 se oženil. Jeho vyvolenou si stala Denise Bouletová – venkovská dívka s mladickou vizáží a chlapeckou postavou. Divoká, nespoutaná, pravá múza pro návrháře Poiretova ražení. V roce 1913 se svěřil časopisu Vogue: „Moje žena je inspirací pro všechny moje návrhy; je ztělesněním všech mých ideálů.“ Postupně se jim narodilo pět dětí. Když se na veřejnosti objevily fotografie paní Poiretové ve zdobné halence, pod kterou se nerýsovaly žádné výztuže, švy korzetu a háčky… i ostatní ženy začaly hromadně odhazovat své důkladné spodní prádlo. Ten nový, jednoduchý styl bez upnuté siluety byl přece tak moderní! Tak svobodný!

Na vrcholu

Z Paula Poireta se stal neoddiskutovatelný král pařížské módy. Byl tak slavný, že ho manželka britského premiéra Margot Asqutihová pozvala, aby své návrhy vystavil přímo v premiérském sídle na londýnské Downing Street 10. Nejlevnější ze zde přestavených modelů přišel na třicet guinejí, což představovalo roční plat britské služebné.

Poiretův pařížský salon se nacházel nedaleko samého centra metropole – bulváru Champs-Élysées. A značku Poiret brzy nesly nejen šaty, ale i krémy, parfémy, líčidla, nábytek a dekorace. Svou řadu parfémů pojmenoval podle své nejstarší dcerky Rosine. Když pořádal své slavné večeře ve stylu Tisíce a jedné noci, voněl „Rosinou“ celý jeho elegantní dům.

Zahrady nasvěcovaly tisíce luceren, pohoštění se podávalo v bílých stanech, dekorace dokreslovalo exotické ptactvo a Denise Poiretová přijímala své hosty usazená ve zlaté kleci. Na jednom takovém soirée vystoupil Poiret v kostýmu sultána a každému hostu osobně předal lahvičku zbrusu nového parfému Perská noc. Další z vůní se zase jmenovala Minaret. Návrhářovy večírky si nesmírně oblíbila pařížská smetánka a navštěvovali je i ti nejlepší z umělců.

Kalhoty pro ženy!

V roce 1909 Paul Poiret zhlédl představení Kleopatra v podání legendární ruské taneční skupiny Ballets russes a v něm našel další přelomový módní nápad: jupe-culotte, tedy kalhotovou sukni! Šlo o široké kalhoty, které se nosily pod sukni, nebo naopak o širokou sukni sepjatou kolem kotníků do tvaru, který připomínal tzv. turecké kalhoty. Ostatně, inspirace orientálními oděvy se v Poiretově práci objevovala po celou jeho kariéru. Jeho kalhotová sukně však představovala takovou revoluci a šok, že britské noviny o této oděvní novince v roce 1911 napsaly více než 250 článků.

Zatímco běžná společnost vzrušeně diskutovala o vhodnosti takového oblečení, vzrůstající hnutí žen bojujících za emancipaci – sufražetek mu tleskalo. Paul Poiret ženy osvobodil nejprve od svazujících korzetů a těsných kostic a teď i od nepraktických sukní!

Jenže… ne tak docela. Aby se žena do jupe-culotte oblékla, pořád potřebovala panskou a k běžným činnostem nebyla kalhotová sukně o nic vhodnější než sukně obyčejná. Paul Poiret zkrátka navrhoval pouze pro zámožné ženy, které si pomoc při oblékání i svlékání, stejně jako při péči o domácnost, mohly dovolit.

Zánik říše

Na jeho přístupu a postupech se nic nezměnilo ani po první světové válce, během které Poiret sloužil v armádě. Po návratu v roce 1919 se pořád soustřeďoval na specifický okruh zákaznic. Jenže svět se mezitím změnil. Na osvobození žen začaly pracovat Coco Chanel nebo Madeleine Vionnet, které k němu přistupovaly úplně jinak než stárnoucí Poiret. Přišly s jednoduchými liniemi, rovnými střihy, které se tolik lišily od povlávajících modelů pana Poireta. Dalo se v nich třeba i běhat!

Tyto nové módní domy navíc hodně dbaly na kvalitu ušití, na řemeslnou krejčovinu, která naopak u Poireta představovala daleko slabší stránku. Vždycky pro něj bylo důležité, aby šaty vypadaly dobře zdálky a v pohybu, detailům nikdy nevěnoval přílišnou pozornost.

Přesto se Paul Poiret nemínil vzdát. Pořád se pokládal za krále módy! Aby to dokázal, v roce 1925 připravil netradiční přehlídku a své modelky vyvezl na speciálně navržených člunech na Seinu. Nepomohlo to. Ještě téhož roku musel jeho salon vyhlásit bankrot. Někdejšího vládce opustilo štěstí. Slavná říše plná orientálního kouzla uprostřed Paříže se zhroutila. Nakonec se zbytky Poiretových látek s originálními potisky rozprodávaly na váhu… A aby toho nebylo málo, v roce 1928 už Denise odmítla tolerovat manželovy četné zálety a po třiadvacetiletém manželství požádala o rozvod.

Poiret upadal do dluhů. Chodil po pařížských kavárnách a nabízel zdejším návštěvníkům své kresby, aby se vůbec uživil. Velká společnost, která se scházela na jeho dekadentních večírcích, na svého sultána úplně zapomněla. Nakonec mu ze slavné minulosti zůstala jen jeho někdejší asistentka France Martanová, která svého bývalého chlebodárce pravidelně zvala na večeře, ze kterých ho posílala domů vždycky s výslužkou. I když tak patřil k nejinvenčnějším lidem počátku 20. století, v roce 1944 zemřel v úplném zapomnění. 

Při záchranných archeologických vykopávkách na staveništi v Rostocku v severním Německu byla mimo jiné prozkoumána i objevená středověká latrína. A opět se potvrdilo, že tato na první pohled nepříliš lákavá místa mohou představovat důležitou sondu do každodenního života tehdejších obyvatel.

Středověká kletba

Archeologové na dně latríny narazili na nenápadně vyhlížející kousek stočeného kovu. Nejdřív si mysleli, že jde o nějakou část odpadu. Když ale nález prozkoumali blíž, zjistili, že jde o olověný plíšek z 15. století, na němž je vyrytý nápis vyvedený v gotickém písmu. Po přeložení nápisu se ukázalo, že jde o středověkou kletbu.

Na plíšku je napsáno „sathanas taleke belzebuk hinrik berith,“ což archeologové interpretují jako kletbu, která je namířená proti ženě jménem Taleke a muži, který se jmenoval Hinrik (Heinrich). Kletba vzývá Satana a Belzebuba, společně s démonem Berith. Badatelé nemají tušení, kdo byli lidé zmínění na historickém artefaktu, je však pravděpodobné, že kletba vznikla z důvodů, které dělají mezi lidmi zlou krev i dnes. Zdá se, že někdo chtěl zničit vztah mezi Taleke a Hinrikem, takže motivací ke kletbě mohla být žárlivost. Nebo někdo prostě chtěl odstranit oba proklínané z cesty, například kvůli majetku.

TIP: Vzácný nález: Ve východním Srbsku vykopali římský hrob s kletbami

Podle archeologů jde o výjimečný objev. „Podobné kletby známe ze starověku, z míst s řeckou a římskou kulturou, zhruba z let 800 před naším letopočtem až 600 našeho letopočtu. Náš nález je ale mnohem mladší,“ uvádí archeolog Jörg Ansorge z Univerzity v Greifswaldu, který vedl zmíněné vykopávky.