Ingeboržin otec Valdemar I. zachovával přátelské vztahy s pověstným válečníkem, křižákem a mocným císařem Fridrichem I. Barbarossou z rodu Štaufů. V zájmu jejich udržení byla šestiletá Ingeborg zasnoubena s třetím císařovým synem, o sedm let starším švábským vévodou Fridrichem, a odjela proto s početným doprovodem a bohatou výbavou na císařský dvůr. 

Po pěti letech poklidného života však, řečeno slovy básníka Vergilia, „Štěstěna poprvé tehdy svou přízeň změnila v opak“. Princeznin starší bratr a otcův nástupce Knut VI. totiž nevyplatil dohodnuté věno a vzpěčoval se podrobit císaři coby jeho vazal. Rozzuřený císař proto nechal dvanáctileté princezně zabalit věci a poslal ji zpět do Kodaně. Zasnoubení bylo zrušeno a Ingeborg se opět stala cenným pěšákem v pomyslné dynastické šachové partii. Její snoubenec Fridrich Štaufský se s jinou ženou štěstí nedočkal, neboť se na křížové výpravě „rozplynul v Kristu“ dříve, než se stačil oženit.

Sličný vdovec

V roce 1190 ovdověl francouzský král Filip II., kterému se později dostalo přízviska podle římského císaře Augusta. Truchlil po manželce Isabele Hennegavské, dědičce hrabství Artois, jež mu zanechala pouze jediné dítě, churavějícího budoucího krále Ludvíka VIII. Filipovi dvořané se pochopitelně ihned začali poohlížet po kandidátkách na jeho novou choť. 

Pětadvacetiletý monarcha byl skvělá partie. Patřil k dynastii vládnoucí od 9. století, byl bohatý, pohledný i urostlý a dokázal se těšit ze života, především z dobrého jídla a pití. Panoval od svých patnácti let a od počátku projevoval rozhodnou vůli. Vydobyl si uznání jako politický génius, mistr manipulace a vynikající válečník, který si podrobil vzpurné feudály a Angličanům odňal mnoho území na kontinentě.

V roce 1193 se francouzské diplomacii podařilo získat Dánsko pro spojenectví proti anglické říši, jejíž panovníci ovládali velkou část Francie. Dánům byla na oplátku nabídnuta podpora proti mocnému římsko-německému císaři a k tomu ještě možnost provdat princeznu za francouzského krále ze starobylé dynastie Kapetovců. Takový sňatek by velmi zvýšil prestiž dánské královské rodiny u ostatních evropských dvorů. Knut VI. proto neváhal a se spojenectvím a spřízněním souhlasil. 

Vzhledem k tomu, že jeho manželství zůstalo bezdětné, rozhodl se poslat do Paříže jednu ze svých pěti neprovdaných sester. Starší Markéta a Marie se zaslíbily Bohu, takže přicházely v úvahu Ingeborg, Helena nebo Rixa. Ingeborg bylo v okamžiku zahájení diplomatických jednání s Francouzi sedmnáct, Heleně dvanáct a Rixe jedenáct let.

Jelikož ovdovělému francouzskému králi Filipu II. Augustovi bylo dvacet sedm let a měl jediného syna, bylo jasné, že bude upřednostňovat princeznu, která by mu mohla co nejdříve porodit dalšího dědice. A tak si Knut VI. nechal povolat svou sestru Ingeborg a sdělil jí, že nejmilostivější Bůh si ji vyvolil za manželku francouzského monarchy. Současně dal připravit přiměřeně luxusní výbavu a bez zdráhání či průtahů vyplatil francouzskému panovníkovi vysoké věno ve výši deseti tisíc stříbrných marek, což bylo pro malé království těžké břemeno. 

Nechtěná nevěsta

Osmnáctiletou Ingeborg doprovázel na cestě do nového domova mimo jiné roskildský biskup Peder Sunesen, který v mládí studoval v Paříži. Možná to byly jeho modlitby, které způsobily, že bez úhony přečkali náročnou cestu po moři a uprostřed slunečného léta dorazili do centra Pikardie, města Amiens. V něm francouzský král „netrpělivě očekával její příjezd“ a v tamější nádherné románské katedrále se s ní 14. srpna 1193 oženil. Následujícího dne nařídil, aby ji jeho strýc, remešský arcibiskup Vilém de Champagne, slavnostně korunoval před shromážděnými církevními i světskými velmoži. 

Podle jedné z kronik však došlo k náhlému a osudnému zvratu: „Na ďáblův popud se mu (králi) však během samotné slavnostní korunovace začala (Ingeborg) prudce hnusit, roztřásl se a zbledl při pohledu na ni, takže hluboce rozrušen sotva vydržel až do konce slavnostního aktu.“ Poté nechal zkrátit korunovační obřad, a aniž by vysvětlil důvody, požádal dánské vyslance, aby se s Ingeborg vrátili domů. Ti rozhořčeně odmítli a opustili francouzské království s tím, že svou misi provdat princeznu úspěšně splnili. 

Královský pár odjel do proslulého kláštera Saint-Maur-des-Fossés nedaleko od Paříže, kde panovníka nejbližší rádci přesvědčili, aby absolvoval svatební noc. Podle líčení kronikářů vstoupili oba novomanželé do vyzdobené a přepychové komnaty, z níž se však Filip zanedlouho vyřítil a rázně prohlásil, že manželství nebylo naplněno a musí být anulováno. Jenže Ingeborg svatosvatě přísahala, že se stala královou ženou se vším všudy.

Ďáblovo našeptávání

Co se v manželské ložnici událo, zůstává dodnes záhadou. Všichni vladaři z kapetovské dynastie vždy stavěli zájmy království nade všechny ohledy a s větším či menším nadšením plnili manželské povinnosti s ženami, které jim byly vybrány ze státního zájmu. To, že se Filip neovládl a veřejně projevil fyzický odpor vůči princezně z cizí země, proto působilo velmi neobvykle a neprofesionálně. Navíc u dvora se shodli, že mladá a příjemná Dánka byla velmi půvabná a počestná. 

Někteří kronikáři vysvětlovali královo chování neznámými okolnostmi, jiní zase působením magie nebo našeptáváním ďábla, které mělo vést k impotenci a znemožnění sexuálního spojení. Další došli k závěru, že odpor mohl být projevem Filipova nervového onemocnění či nějaké jeho skryté stinné stránky. 

Někteří badatelé se domnívali, že Filip byl homosexuál. Svůj názor opírali o záznamy o jeho velmi blízkém vztahu s anglickým princem Richardem Lvím srdcem. Richard žil totiž po určitou dobu na pařížském dvoře, kde se ukrýval před hněvem svého otce, proti kterému vyvolal povstání. A v jedné z kronik se o jeho pobytu psalo: „Francouzský král miloval Richarda jako vlastní duši a ctil ho natolik, že každý den jedli u jednoho stolu ze stejné mísy a v noci sdíleli jednu postel. A milovali se tak, že pro tu prudkou lásku, která mezi nimi byla, se anglický král (Jindřich II., Richardův otec) nejvyšším způsobem divil a ptal se sám sebe, co to znamená.“ Proti názoru, že Filip miloval muže, a tudíž zavrhl Ingeborg, mluví fakt, že byl celkem třikrát ženatý, zplodil šest legitimních dětí a nejméně jednoho nemanželského potomka. Navíc skutečnost, že ve středověku se dva muži dělili o jedno lůžko a jídelní mísu, nemusela nutně znamenat sexuální či erotický vztah.

Poslušní biskupové

Král Filip II. přikázal svým rádcům, aby zařídili zrušení manželství. Věděl, že se budou muset vypořádat s neochvějným postojem katolické církve k manželské svátosti, který symbolicky vyjadřuje známá formule: „Co Bůh spojil, člověk nerozpojí.“ Kanonické právo rozvod neuznávalo – kdo se chtěl zbavit manželky, musel dosáhnout prohlášení neplatnosti sňatku. Poslušní nejvyšší hodnostáři tedy svolali do severofrancouzského Compiègne shromáždění šestnácti biskupů a baronů, kteří se měli vyjádřit k právním důvodům pro anulování manželství. Zdárný průběh jednání si monarcha zajistil tím, že mu předsedal jeho strýc, remešský arcibiskup a kardinál Vilém, který ho vždy věrně a ze všech sil podporoval.

Vzhledem k okolnostem nikoho u francouzského dvora nepřekvapilo, že zmínění magnáti jednomyslně vyhlásili již 5. listopadu 1193, že Ingeborg byla spřízněna s královou první manželkou „do čtvrtého nebo pátého stupně“, což znamenalo, že druhý sňatek nemohl být platný kvůli „incestu“. Podřízenost a servilnost francouzských prelátů a baronů vůči vladaři komentoval jeden z kronikářů: „Ale protože (tihle) němí psi, obávajíce se o svou kůži, nechtěli štěkat, stalo se, že k vykonání (spravedlnosti) nic neučinili.“

Neústupná Dánka

Nebohá Ingeborg nebyla na jednání v Compiègne pozvána a musela sama a bez podpory pobývat v klášteře. Bohužel neuměla dobře francouzsky ani latinsky. Když se jí však delegace prelátů ptala, zda souhlasí s královým postupem, vyjádřila nesouhlas s anulováním sňatku slovy: „Špatná Francie (…). Řím, Řím.“

V mnoha následujících letech byla Ingeborg vystavena bezcitnému zastrašování, které začalo tím, že z pohodlného kláštera v blízkosti metropole byla převezena do odlehlého augustiniánského opatství u Lille. Někteří kronikáři psali, že její ubytování připomínalo vězení. V této době ale nemusely urozené dámy žijící v klášterech tvrdě fyzicky pracovat a vést asketický život. Je pravděpodobné, že zapuzená panovnice se věnovala šití, tkaní a vyšívání, protože podle církevních pravidel se měla každá žena neustále zaobírat nějakou prací, aby nepropadla nevhodným myšlenkám. 

Její život připomíná osud jedné protagonistky vynikajícího románu Hilary Mantelové, Předveďte mrtvé (2013): „Královna – a ona se královnou nazývá – žije a trpí světu na očích. Nad ní už nestojí žádná žena, jen královna nebes, a tak nemůže hledat nikoho, kdo by ji v jejích strastech provázel. Pokud trpí, trpí sama, a potřebuje zvláštní milost, aby to vydržela.“

Rozhořčený bratr

Jakmile se v Kodani dozvěděli o ponížení jejich princezny, ihned protestovali v Paříži i u papežské kurie, která jediná měla pravomoc anulovat uzavřené manželství. Dánský král ve stížnosti zaslané papeži obvinil všechny účastníky shromáždění v Compiègne z hříšného rouhání a nečestného jednání. Dánští preláti rovněž sestavili rodokmen, který prokazoval, že Ingeborg nebyla pokrevní příbuznou zemřelé Filipovy první ženy. Netřeba dodávat, že potupený dánský král se nezapojil do války proti Anglii po boku perfidních Francouzů.

Papežská kurie se ocitla ve svízelné situaci. Mocný francouzský král trval na tom, aby bylo jeho druhé manželství anulováno. Navíc naznačoval, že se míní brzy znovu oženit, neboť země potřebuje další dědice. Současně dánský král a jeho sestra, spříznění s vlivnými německými knížaty, neustále ostře protestovali proti skandálnímu postupu Francouzů. Papež Celestýn III. v této době vzdoroval císaři, který usiloval o zvětšení své moci v Itálii, proto se nemohl rozkmotřit s významnými císařovými protihráči – Francouzi a Dány. A tak se římská kurie donekonečna radila, zasedala, prošetřovala, svolávala smírčí shromáždění, aniž by vynesla konečný verdikt.

Filip II. využil situace a prvního červnového dne 1196 uzavřel s velkou pompou nový sňatek s šestnáctiletou Anežkou z Meranu, dcerou istrijského markraběte. Nebyla sice spřízněna s králi jako Ingeborg, ale byla půvabná a Filip se do ní upřímně zamiloval. Francouzský panovník byl tím pádem v letech 1196–1201 podle kanonického práva ženatý se dvěma ženami a hřešil v bigamii. Zatímco Anežka se zabydlela v luxusních sídlech, její nebohá předchůdkyně Ingeborg byla pro jistotu převezena z kláštera, který podléhal církevním institucím, na hrad Étampes, kde byla svěřena do péče královským úředníkům. Ubytovali ji v hlavní čtyřpodlažní, zhruba 27 metrů vysoké obranné věži s půdorysem čtyřlístku. Podle kronikářů byla pod přísným dozorem a vystavena nedůstojnému zacházení. Král totiž hodlal zlomit její železnou vůli a mimořádnou houževnatost, s jakou se domáhala práva být zákonnou královnou.

Když se Bůh odvrátil

V roce 1198 byl zvolen nový papež, osmatřicetiletý Inocenc III., vystudovaný právník z vážené italské šlechtické rodiny. Vůči panovníkům začal energicky prosazovat svou autoritu „náměstka Krista“ a prohlásil, že nebude uznávat za krále „rouhavé, exkomunikované osoby, tyrany nebo pošetilé blázny, kacíře nebo pohany“. Ve sporu mezi Filipem a Ingeborg se postavil na královninu stranu a požadoval, aby jí král vrátil její postavení a zapudil „konkubínu“ Anežku. Pro jistotu pohrozil Filipovi exkomunikací a vyhlášením interdiktu nad Francií, což by znamenalo, že by byly zakázány všechny církevní obřady a udělování svátostí.

Sebevědomý francouzský vladař si z toho nic nedělal, proto ho papež exkomunikoval a v lednu 1200 uvalil na jeho panství interdikt. Prelátům nezbylo nic jiného než přestat pořádat mše, křty, svatby, pohřby či odpouštět hříchy. V jedné kronice se můžeme dočíst o panovníkově reakci: „Když se to král dozvěděl, nesmírně se rozčílil, že jeho biskupové s interdiktem souhlasili, a tyto biskupy z jejich stolců sesadil a jejich kanovníky a všechny kleriky nařídil vyhnat ze své země.“ Jenže všechny kněze nahradit nemohl, a tak se církevní život zastavil, nikdo nedošel žádné svátosti či odpuštění, ve vzduchu páchly improvizované hroby a obyvatelstvo se začalo bouřit proti monarchovi, který způsobil, že Bůh se od nich odvrátil.

Bolestný triumf

Církevní klatba osobně zasáhla i samotného vladaře, protože musel uspořádat svatbu svého dědice na anglickém území bez okázalých ceremonií. Nedlouho poté ustoupil a slíbil, že Ingeborg povolá zpět jako královnu. Nejdříve ji nechal slavnostně převézt z nepohodlného hradu Étampes na královské sídlo v Saint-Léger-en-Yvelines. Papežský legát pak po dlouhých osmi měsících zrušil interdikt a svolal na jaro 1201 do Soissons církevní shromáždění, které mělo rozsoudit spor v královské rodině. Natěšená Ingeborg se ho zúčastnila. 

Poté, co se preláti chystali vyhlásit rozsudek v její prospěch, přítomný král se před Ingeborg uklonil a odvedl ji ze síně s tím, že k sobě královnu opět přijímá. Zabránil tím vynesení ortelu, který by ho veřejně ponížil.

Další Filipovo jednání popsal jeden z kronikářů: „Ingeborg, svou zákonnou manželku, královnu svatou, kterou zdobí všechny dobré mravy a ctnosti, všeho svého potěšení zbavenou, uzavřel (…) do svého hradu.“ Podle pikantní legendy z 16. století zde královna navázala poměr se svým žalářníkem a porodila mu mrtvé dítě. Lidoví vypravěči si ale pravděpodobně popletli královny. Nejednalo se totiž o Ingeborg, nýbrž o Anežku, jež v létě 1201 zemřela při porodu a její dítě nepřežilo. Tím tedy skončil spor mezi králem a římskou kurií, neboť nyní žila pouze Ingeborg.

Veselá vdova

Ačkoliv byla Ingeborg od roku 1201 znovu královnou, u dvora žít nesměla. Její manžel ještě několikrát požádal papeže o rozvod, pokaždé bez úspěchu. Až v roce 1213 se vrátila ke dvoru a poklidně žila s králem do jeho smrti v roce 1223. Ve své závěti jí jako své „nejdražší manželce“ odkázal sumu, která se rovnala jejímu věnu. Jednalo se svým způsobem o omluvu.

Filipovi nástupci se k vdově Ingeborg chovali dobře. Mohla se účastnit všech slavností a ceremonií, spravovala své věnné pozemky a obdarovala mnohé církevní instituce. Spatřila Boží tvář 29. června 1236 ve věku dvaapadesáti let v Corbeil, kde byla i pohřbena. Do francouzských dějin se zapsala jako nepoddajná, zbožná a krásná žena, která hrdě čelila manželovým krutostem, ale nikdy se nevzdala. 

Když masivní hvězdy dosáhnou konce svého života, zhroutí se pod vlastní gravitací tak rychle, že dojde k prudkému výbuchu známému jako supernova. Astronomové se domnívají, že po takové vzrušující explozi zůstane jen velmi husté jádro – kompaktní pozůstatek hvězdy.

V závislosti na tom, jak je hvězda hmotná, bude kompaktní pozůstatek buď neutronovou hvězdou – objektem tak hustým, že čajová lžička jeho materiálu by zde na Zemi vážila okolo bilionu kilogramů – nebo černou dírou – objektem, ze kterého nemůže uniknout nic, dokonce ani světlo.

Vědci v minulosti našli mnoho vodítek, která tento řetězec událostí naznačují. Příkladem může být nalezení neutronové hvězdy v Krabí mlhovině, plynném oblaku, který zůstal po výbuchu hvězdy před téměř tisíci lety. Nikdy dříve ale neviděli tento proces probíhat v reálném čase. Přímý důkaz supernovy zanechávající po sobě kompaktní pozůstatek stále nepřicházel.

Blikající záhada

Průlom přišel v květnu 2022, kdy jihoafrický amatérský astronom Berto Monard objevil supernovu SN 2022jli ve spirálním rameni blízké galaxie NGC 157, vzdálené 75 milionů světelných let. Dva nezávislé týmy zaměřily svou pozornost na následky této exploze a zjistily, že je svým chováním unikátní.

Po výbuchu supernovy dochází k slábnutí její jasnosti a astronomové obvykle pozorují plynulý pokles světelné křivky. Chování SN 2022jli se ale v tomto směru liší: celková jasnost neklesá plynule, ale osciluje nahoru a dolů přibližně každých 12 dní.

„V datech SN 2022jli vidíme opakující se sekvenci zesilování a slábnutí,“ říká Thomas Moore, doktorand na Queen's University Belfast v Severním Irsku, který vedl studii supernovy publikovanou koncem loňského roku v časopise Astrophysical Journal. „Je to poprvé, co byly ve světelné křivce supernovy pozorovány periodické oscilace v průběhu mnoha cyklů,“ poznamenává Moore ve svém článku. Vědci se domnívají, že by toto chování mohla vysvětlit přítomnost více než jedné hvězdy v systému SN 2022jli. 

Není neobvyklé, že se masivní hvězdy pohybují na oběžné dráze s další hvězdou v takzvaném binárním systému, a hvězda, ze které vznikla supernova SN 2022jli, nebyla výjimkou. Pozoruhodné na tomto systému však je, že ona druhá hvězda zřejmě přežila násilnou smrt svého partnera a oba objekty kolem sebe pravděpodobně nadále obíhaly.

Data získaná Moorovým týmem neumožnila přesně určit, jak interakce mezi oběma objekty způsobila oscilaci světelné křivky. Na supernovu SN 2022jli se proto zaměřili vědci z Weizmannova vědeckého institutu v Izraeli, kteří měli k dispozici i další pozorování. Kromě oscilací ve viditelném světle, které objevil i Moorův tým, zaznamenali i periodické pohyby vodíkového plynu a gama záření. Potřebná data sesbírala flotila přístrojů na zemi i ve vesmíru, včetně například přístroje X-shooter na chilském dalekohledu VLT.

Vesmírná krádež

Když si oba týmy daly dohromady všechny indicie, shodly se na následujícím scénáři: materiál vyvržený během výbuchu supernovy „načechral“ atmosféru hvězdného společníka bohatou na vodík. Kompaktní objekt, který zůstal po explozi, pak prolétl na své dráze atmosférou společníka, „ukradl“ část jeho vodíkového plynu a vytvořil kolem sebe horký disk. Toto periodické „kradení“ hmoty, neboli akrece, uvolňovalo velké množství energie, což se projevovalo jako oscilace jasnosti.

Přestože vědci nemohli pozorovat samotný kompaktní objekt, dospěli k závěru, že tato akrece může být způsobena pouze skrytou neutronovou hvězdou nebo možná černou dírou, která přitahuje hmotu z nadýchané atmosféry hvězdného společníka. „Náš výzkum je jako hlavolam, který lze vyřešit jen shromážděním všech možných důkazů,“ říká Ping Chen, vědecký pracovník Weizmannova vědeckého institutu a hlavní autor studie publikované v těchto dnech v časopise Nature.

Ani přítomnost černé díry nebo neutronové hvězdy ale neznamená konec otázek. Vědci se nyní budou snažit nalézt odpověď na otázku, jaká je přesná povaha takto vzniklého kompaktního objektu a jaký konec by mohl tento binární systém čekat? Pomoc by v tomto směru mohly nabídnout dalekohledy nové generace, jako například Extremely Large Telescope, jehož provoz má být zahájen koncem tohoto desetiletí.

Ultimátní vrcholový predátor Tyrannosaurus rex se objevuje ve fosilním záznamu na samotném konci křídy. Nálezů je celá řada a známe ho poměrně dobře. Pro mnohé se tak právě slavný T. rex stal ikonou celého světa dinosaurů. Původ tohoto druhu ale stále zůstává obklopený nejasnostmi.

Americký paleontolog Sebastian Dalman z Přírodovědného muzea v Novém Mexiku s týmem spolupracovníků zkoumal fosilie z Nového Mexika. V rámci výzkumu vědci analyzovali i část lebky tyranosaura, která byla objevena již před lety. Nakonec tuto lebku popsali jako nový druh tyranosaura Tyrannosaurus mcraeensis a jsou přesvědčeni, že nám pomůže osvětlit původ T. rexe. Výzkum přírodovědců v těchto dnech uveřejnil časopis Scientific Reports.

Blízký příbuzný

Nově popsaný Tyrannosaurus mcraeensis podle badatelů předcházel T. rexe zhruba o 6 až 7 milionů let. Podle fosilie usuzují, že T. mcraeensis byl podobně velký jako jeho slavnější bratříček. Na délku měřil okolo 12 metrů a vážil až 10 tun. Jeho kosti, tedy ty, které paleontologové objevili, se ale v některých detailech liší od stejných kostí T. rexe.

„Úplně každá kost nového tyranosaura je poněkud odlišná proti T. rexovi,“ potvrzuje Nick Longrich z britské Univerzity v Bathu na svém blogu. „Koster T. rexe přitom známe celou řadu, takže můžeme přesvědčivě ukázat, že se Tyrannosaurus mcraeensis od T. rexe opravdu liší nad rámec běžné proměnlivosti.“

TIP: Dinosaurus „Smrtka“ byl starším bratrancem Tyrannosaura rexe v Kanadě

Dalman a jeho kolegové jsou přesvědčeni, že Tyrannosaurus mcraeensis je nejbližším příbuzným T. rexe, jakého jsme doposud nalezli. Mimo jiné potvrzuje představu, že linie vedoucí k děsivému T. rexovi pochází z jihu Laramidie, ostrovního kontinentu, který se v období svrchní křídy rozkládal na západě Severní Ameriky, od Aljašky po Kalifornii a Mexiko. Spolu s gigantickými tyranosaury v tomto místě vznikli i velcí býložraví dinosauři ceratopsidi, hadrosauři a titanosauři.

Milan Rastislav Štefánik nepůsobil jako suchý úředník – od toho tu byl Beneš. A nemusel si dělat ani starosti s tím, že by nesl na svých bedrech veškerou zodpovědnost jako Masaryk. Zůstával voják, i když bojiště dávno opustil. V uniformě prostě vypadal dobře a lidé rádi podléhali jeho charismatu. Zejména ženy. A pak to vzdělání! Astronom a fyzik se zkouškou z filozofie? To muselo znít i tehdy velmi exoticky! 

Astronom 

A i když nové Československo spolklo chudé Zakarpatsko z velmi pragmatických důvodů a až do konce první republiky mu nedokázalo a nechtělo poskytnout onu proklamovanou autonomii, Slovensko se díky zahraničním kontaktům a vlivným konexím Milana Rastislava Štefánika mohlo vůči Čechům cítit alespoň trochu rovnocennějším partnerem. Okolnosti jeho náhlé tragické smrti proto okamžitě vyvolaly spekulace a nacionální vášně. 

My se ale zaměříme na Štefánikovo mládí a jeho cestu ke hvězdám. Doslova. Když se po úspěšném absolvování pražské univerzity přesunul do Paříže, nemyslel mladý astronom na nic jiného, než aby se přiblížil ke dvěma nejslavnějším kapacitám v oboru: Nicolasi C. Flammarionovi a Pierru J. Janssenovi. 

Jenže na život ve Francii potřeboval peníze… Vypůjčil si tedy díky přímluvě přátel v ružomberské bance. Nakonec se po měsících čekání konečně blíže seznámil alespoň s Janssenem a naštěstí ho zaujal. Dostal se do jeho hvězdárny v Meudonu a podnikl díky tomu několik poměrně dobrodružných výprav. V červnu 1905 například vystoupal na vrchol Mont Blanku, aby na tamní observatoři prováděl astronomická a meteorologická pozorování. Ze sledování zatmění Slunce ve španělské Alcosebře zase „vydojil“ článek, který mu sám Janssen přečetl před Pařížskou akademií věd a dostal se s ním i do respektovaného vědeckého časopisu. 

Jenže osmdesátiletý Janssen po roce hvězdárnu v Meudonu opustil a nový ředitel slovenského vědce nepotřeboval. Štefánik se tak vydal na astronomickou výpravu do Turkestánu, která měla pozorovat zatmění Slunce. A šarm mu už tehdy nechyběl. Cestou přes Rusko se prý stavil v Jasné Poljaně u slavného spisovatele Lva Nikolaje Tolstého, který se o entuziastickém Slovákovi vyjádřil jako o „úžasně srdečném a milém člověku.“ 

Expedice navíc přinesla kýžené ovoce a Štefánik za svá pozorování získal od Francouzské astronomické společnosti prestižní Janssenovu cenu. Co víc si mohl přát? Zdraví. To ho totiž fatálně zrazovalo. Jeho vleklé potíže se žaludkem se natolik zhoršily, že se musel dva měsíce léčit v lázních v Chamonix. 

Cesta na Tahiti

Nakonec se mohl vrátit zpět do Paříže, ale i když měl na kontě vědecké úspěchy, finance mu pravidelně scházely. Vrhal se do nejrůznějších více či méně příčetných podniků – pokoušel se na Mont Blanku zachránit starou Janssenovu observatoř, ale jejímu rozebrání zabránit nedokázal. A na to, aby si postavil vlastní hvězdárnu zase neměl dost peněz. Nebránilo mu to ovšem v tom, aby alespoň hledal klimaticky nejvhodnější místo, kde by mohla stát. Procestoval kvůli tomu Alžírsko, pohoří Atlas, Saharu i Tunisko. Ničeho ale nedosáhl. 

Až v na začátku roku 1910 dostal další šanci: dva francouzské astronomické ústavy ho vyslaly na Tahiti, aby tu zřídil hvězdárnu a pozoroval prolétající Halleyovu kometu. Strávil tu deset měsíců a vybudoval i tři meteorologické stanice a zaučil jejich personál! Jen na kometu kvůli nepříznivému počasí štěstí neměl. Na ostrovech Tonga ale o rok později mapoval úplné zatmění Slunce. Dosáhl přitom skvělých výsledků, a tak jej vyslali sledovat zatmění i do Brazílie. Létal zkrátka z jednoho kontinentu na druhý a někdy mezi tím si stihl odskočit i do rodné vesničky Košariská. Nikdy předtím a nikdy potom tam neměli slavnějšího rodáka… 

Ale potom umřel Štefánikův otec Pavel a třiatřicetiletý vědec možná začal bilancovat. Rozhodl se usadit na Tahiti. Chtěl z původní provizorní observatoře vybudovat svou základnu. Jenže byl příliš schopný. V té době se už mohl pyšnit francouzským občanstvím a vláda si jej žádala jinde. Francouzi totiž hodlali sestavit vlastní telegrafickou síť a soustavu meteorologických stanic v Ekvádoru a na Galapágách. Štefánik odjel do Jižní Ameriky získat povolení – a uspěl. Vysloužil si za to od ministerstva námořnictví kříž Rytíře Čestné legie! 

Velká válka

Pohnuté časy ale znovu odnesl na zdraví. Žaludek mu museli dokonce operovat a když se uzdravil, svět začal řešit první světovou válku… A tak se astronom vrátil vojenským transportem do Francie, i když možná tušil, že na frontu se jen tak nepodívá. Kvůli zdravotnímu stavu ho odmítli a místo toho ho poslali do vojenské letecké školy v Chartres. Učil se pilotovat letadla a sám vedl kurz meteorologie. Zřídil při armádě organizovanou meteorologickou službu, za což ho vláda ocenila Válečným křížem. A nakonec i létal – nad Itálií například rozhazoval na frontové linie letáky pro Čechy a Slováky bojující v rakousko-uherské armádě.

Několikrát ho sice přepadla ataka žaludeční choroby, ale týdny strávené v nemocnicích si zpříjemňoval společností zajímavých žen. Mnohé z nich mu pomáhaly v jeho plánech na osamostatnění Slovenska. Ano – právě v době, kdy se Štefánik vrátil z fronty do Paříže a zaplul do světa společenských salónů, seznámila ho jedna z jeho přítelkyň – Claire Boas de Jouvenel, s francouzským ministerským předsedou Aristidem Briandem a vlivným mužem na ministerstvu zahraničí Philippem Berthelotem. Když se pak v prosinci 1915 setkal s Edvardem Benešem a společně si notovali nad Masarykovou koncepcí samostatného státu, v tom okamžiku započala nová kapitola Štefánikova života…

Moře kolem Bahamských ostrovů je známé blankytně modrou barvou, která doprovází plavidla do vzdálenosti desítek až stovek kilometrů od pobřeží. Světlá modř je dána faktem, že voda kolem Baham většinou není hlubší než 25 metrů. Dno zde tvoří ponořené platformy, které formují většinu Bahamských ostrovů (tedy i „vynořenou“ část) a v podmořské části se jim říká „lavice“.

Tyto výrazné geologické útvary jsou tvořeny vápníkem, který se v této části ukládal pravděpodobně již během období křídy (tedy před cca 145–65 lety) a dost možná už během jurského geologického období, které začalo před 200 miliony let.

Dnes je vápnitá vrstva pod Velkou bahamskou lavicí silná přes 4,5 kilometru. Vzhledem k tomu, že vápenné schránky živočichů se ukládaly v mělké vodě, je pravděpodobné, že se celý sloupec během předhistorických dob pomalu potápěl vlastní vahou. Geologové odhadují, že klesal tempem 3,6 centimetrů za 1 000 let.

Během poslední doby ledové, kdy byla hladina moře asi o 120 metrů níž, tvořily lavice nižší část Baham, které tehdy měly o poznání větší rozlohu.

Svou schopnost pískat nosem objevila Kanaďanka LuLu Lotus již v sedmi letech. Během dětství ji využívala k rošťárnám ve škole i k pobavení spolužáků a později svými kousky bavila i obecenstvo sociálních sítí.

K úsilí přetavit svou jedinečnou schopnost v zápis do slavné Guinnessovy knihy rekordů ji inspiroval populární dokumentární film z dílny Netflixu o producentovi a dýdžeji Stevu Aokim. Cesta k němu ale nebyla jednoduchá. Pravidla Guinnessovy knihy vyžadují alespoň tři nezávislá měření profesionální technikou. Firmu, která by takové měření zvládla, našla LuLu v kanadském městě Mississauga, kde jí technici naměřili hlasitost 44,1 decibelů. To odpovídá hlasitosti zpěvu některých druhů ptáků, hučení lednice, tišší konverzaci nebo třeba zvuku mírného deště.

Následné schvalování zápisu trvalo dva roky. LuLu Lotus se tak nedávno zařadila o bok Luca Zocchi, kterému administrátoři Guinnessovy knihy rekordů přiznali v rce 2014 nejhlasitější pískot vůbec (125 dBA) nebo Calogera Gambina, který dokázal v roce 2019 vyluzovat pískot bez použití prstů o síle 117,4 dBA. 

V případě LuLu Lotus ale nejde jen o hlasitost vydávaného zvuku. Kanaďanka dokáže nosem zapískat Beethovenovy sonáty i populární filmové melodie. Za neobyčejnou superschopností se podle jejích slov skrývá specifická práce s krčními svaly.

Není to tak dávno, co jsme považovali Amazonii za panenský prales, kde v minulosti pohybovalo jen pár kmenů lovců a sběračů. V posledních letech se ale stále více ukazuje, že Amazonie byla před příchodem Evropanů vlastně hustě osídlenou krajinou s početným obyvatelstvem.

Velmi užitečná je v tomto směru laserová technologie LiDAR, která archeologům pomáhá číst krajinu pod bujným pralesem a odhalovat v nich pozůstatky pradávných sídel a komunikací. Právě díky průzkumu pomocí LiDARu vědci nedávno zaznamenali významný úspěch, když narazili na stopy osídlení v údolí řeky Upano v Ekvádoru.

Rekordní objev v Amazonii

Stéphen Rostain z francouzské výzkumné agentury CNRS a jeho kolegové popisují nově objevená místa jako doposud nejstarší, a zároveň nejrozsáhlejší příklad městské výstavby, jaký byl v Amazonii nalezen. Jejich výsledky v těchto dnech zveřejnil vědecký časopis Science.

Jde o celou novou civilizaci, která se v údolí řeky Upano objevila asi před 2 500 lety. Rozkvět civilizace prožívala od svého vzniku kolem roku 500 před naším letopočtem zhruba do roku 600 našeho letopočtu. V té době vznikla objevená sídla, propojená sítí cest. Objevené stavby pokrývají plochu asi 300 kilometrů čtverečních.

TIP: V amazonské džungli se může ukrývat přes 10 tisíc dávných sídel

Archeologové objevili nejméně 15 sídel různé velikosti. Kromě jiného identifikovali asi šest tisíc čtyřúhelníkových platforem, velkých 20 × 10 metrů. Podle badatelů zřejmě sloužily k bydlení, ale některé mohly mít i ceremoniální nebo jiné využití. Tato dávná sídla obklopovala zemědělská krajina, kde lidé pěstovali například kukuřici, maniok a sladké brambory. Vědci se domnívají, že zde v době největšího rozkvětu žilo 15 až 30 tisíc lidí, a podle některých odhadů možná až 100 tisíc lidí.

Ačkoliv plamenometné zbraně existovaly již ve starověku, součástí moderního válečnictví se staly až během 20. století. Širokého využití se dočkaly zejména během Velké války, kdy jejich nasazením prosluly hlavně německé útočné oddíly Sturmtruppen. Ve stejné době se odehrály i první pokusy umístit staronovou zbraň na samohybné platformy, což v kombinaci s rychlým vývojem obrněné techniky dalo vzniknout prvním plamenometným tankům.

Na osvědčeném základě 

Carské Rusko jevilo o takové stroje zájem již na počátku první světové války, veškeré snahy ale limitovala tehdejší úroveň techniky. Realizace se tak koncept dočkal až na počátku 30. let. SSSR tehdy na poli tanků udával světové trendy a Rudá armáda provozovala více obrněnců než kterákoliv jiná mocnost. Jádro inventáře tvořil lehký T-26, jenž vznikl z britského Vickersu 6-ton, a sovětští konstruktéři jeho šasi využili pro vývoj řady specializovaných variant. Šlo tedy o osvědčenou a adaptabilní platformu, takže v roce 1931 padlo logické rozhodnutí vytvořit na základě T-26 i kýžené plamenometné vozidlo. 

Úkol vyvinout požadovaný design připadl leningradskému závodu č. 174 K. E. Vorošilova, jehož inženýři zahájili práce v roce 1932. První projekt vznikl na základě rané dvojvěžové varianty T-26 model 1932, která v levé věži nesla 37mm kanon a v pravé kulomet. Při konverzi byla levá věž zcela odstraněna a na její místo konstruktéři instalovali nádrž pro 400 l hořlaviny doplněnou o trojici nádob se stlačeným vzduchem. 

Ocel i oheň

Podvozek zůstal beze změny a o pohon se staral původní benzinový čtyřválec o výkonu 67 kW (91 koní). S ním tank dosahoval maximální rychlosti 31 km/h na silnici při dojezdu 240 km. Zachována zůstala i pancéřová ochrana o maximální síle 15 mm. V pravé věži byl místo kanonu instalován plamenomet KS-24 umístěný v kulové lafetě. Sekundární výzbroj tvořil spřažený kulomet DT kalibru 7,62 mm. 

Výsledné vozidlo obdrželo označení BChM-3, odvozené od slov bojevaja chimičeskaja mašina (bojové chemické vozidlo). Nejčastěji se ale používal název ChT-26 (chimičeskij tank – chemický tank). Lze se setkat i s označením OT-26 po vzoru pozdějších plamenometných tanků, toto jméno se ale podle všeho objevilo až v poválečné literatuře. Kromě hořlaviny mohl tank využívat i jiné látky, od zadýmovacích přes dekontaminační až po bojové plyny. Speciální uzávěr na zádi vozidla pak umožňoval doplňování nádrží i zvenku.

Pozor na zamotanou hadici 

První prototyp ChT-26 opustil závod č. 174 počátkem léta 1932 a v červnu stroj zamířil ke zkouškám. Při nich se ukázalo, že plamenomet má dosah až 35 m a nejoptimálnější metodou použití jsou krátké několikavteřinové zášlehy. Zároveň se projevily i slabiny designu v podobě velmi stísněného a neprakticky řešeného interiéru. Nádrže a plamenomet totiž spojovala pružná hadice vedoucí bojovým prostorem, která osádce překážela v práci. Riziko jejího zamotání nebo poškození pak omezovalo traverzi věže na pouhých 270°. V očích představitelů Rudé armády ale nešlo o nijak podstatné vady a ještě v roce 1932 začala sériová výroba. Do jejího ukončení o tři léta později předal závod č. 174 celkem 552 kusů.

Nástupcem ChT-26 se stal typ ChT-130 navržený v roce 1936, který využíval šasi modernějšího T-26 model 1933, nesoucího pouze jednu hlavní věž. I zde konstruktéři nahradili kanon plamenometem, tentokrát se ale jednalo o vylepšený model KS-25 s dosahem prodlouženým až na 53 m. Modifikace zahrnovaly také instalaci dvou menších nádrží s hořlavinou o celkové kapacitě 360 l, které se montovaly do levé části bojového prostoru, zatímco vpravo se nacházely čtyři nádoby se stlačeným vzduchem. Takto upravený tank putoval v roce 1936 ke zkouškám, kde opět získal dobré hodnocení i přes problémy s velmi stísněným vnitřním prostorem. Sériová produkce ChT-130 se rozjela v roce 1936 a do roku 1939 dokončil závod č. 174 celkem 401 exemplářů.

Dvě zbraně, jedna věž 

Velitelé si chemické tanky docela chválili, zároveň se ale objevily i stížnosti na nízkou obranyschopnost vůči nepřátelským obrněncům. Zkušenosti z občanské války ve Španělsku prokázaly, že plamenomety dokážou tehdejší tanky vyřadit z boje, tankové a protitankové zbraně je ale jasně překonávaly svým dostřelem. Na sklonku 30. let proto začala sílit poptávka po nové variantě chemického tanku, jež by disponovala jak vrhačem hořlaviny, tak klasickým kanonem. Prvním výstupem na základě této koncepce se stal typ ChT-131 navržený na počátku roku 1939, jenž vznikl podle T-26 model 1938 s novou kónickou věží. Místo jedné hlavní zbraně konstruktéři zabudovali do věže duální lafetu kombinující původní 45mm kanon a plamenomet KH-25. Ostatní prvky konstrukce – včetně uložení nádrží – zůstaly stejné jako u předchozího modelu. Během polních zkoušek ale typ ztroskotal na vážných problémech s ergonomií. Montáž dvou hlavních zbraní totiž zmenšila prostor ve věži natolik, že prakticky nezbylo místo pro osádku. 

TIP: Výheň v praktickém balení: Německý plamenomet Wechselapparat M.1917

V reakci na nepříznivé výsledky testů proto závod č. 174 nahradil kanon kulometem DT ráže 7,62 mm. Takto upravený stroj obdržel označení ChT-132 a u něj již zkušební komisaři sériovou výrobu povolili. Ještě před jejím zahájením ale padlo rozhodnutí přestavět tank na šasi definitivní varianty T-26 s označením Model 1939. Tato verze doznala řady drobných modifikací, přičemž nejvýznamnější úpravu představoval pancíř posílený na 20 mm a lehké zkosení bočních stěn nástavby pod věží.

Loňský fotbalový šampionát žen trhnul hned několik rekordů a ve světě dámského sportu se jedná o bezprecedentní úspěch. Akce pořádaná mezi červencem a srpnem Austrálií a Novým Zélandem přilákala do tribun 1 978 274 diváků, takže každý zápas na místě sledovalo v průměru 30 911 nadšenců. Vrcholnou událostí se pak stalo utkání Australanek, jejichž týmu se přezdívá Matildy: Domácím hráčkám se totiž navzdory předpokladům velmi dařilo. Tatáž reprezentace přitom ještě v roce 2016 prohrála 7:0 s týmem patnáctiletých dorostenců, i když dlužno dodat, že byla oslabená o členky působící v zámoří. Loni patřily Matildy mezi nejlepší a probojovaly se až do semifinále, kde změřily síly s britskou reprezentací.

Semifinálový zápas znamenal senzační úspěch a na televizních obrazovkách si ho nenechalo ujít v průměru 7,13 milionu diváků, přičemž během vrcholných okamžiků se obecenstvo rozšířilo na neuvěřitelných 11,15 milionu. Přestože Australanky nakonec prohrály, představovalo jejich střetnutí nejsledovanější televizní přenos v domácí historii – a také jasné znamení, že ženský sport zažívá nebývalý rozmach. Na výsluní však vedla extrémně trnitá cesta a něžné pohlaví při ní muselo překonat stovky let útlaku. 

Dámy mají přednost

Dávná minulost byla vůči ženám překvapivě vstřícnější než 20. století a například v antickém Řecku se před olympijskými hrami obvykle pořádaly také hry Héřiny. Zatímco prvních jmenovaných se dámy účastnit nesměly a neusedaly ani do tribun, druhé vznikly přímo pro ně. Traduje se, že u zrodu sportovní události stála Hippodameia, zapojit se mohly atletky různého věku a vítězky dostávaly korunu z olivové ratolesti.

Ve Spartě se v daném ohledu prosazovala ještě striktnější rovnoprávnost a tamní ženy mohly nastupovat do stejných soutěží jako muži: Standardně soupeřily v zápase, běhu, hodu kopím a diskem. Dochovaly se rovněž důkazy o ženských sportech na území Afriky, kde mnohé kmeny považovaly za zcela přirozené, že se jejich příslušnice účastní zápasnických klání. I za oceánem se pak mohly ženy zapojovat do podobných sportovních aktivit jako jejich mužské protějšky, přičemž řada z nich měla ceremoniální, náboženský, či dokonce rituální charakter. 

Křehké a slabé

S rozmachem centralizovaných států se také zvýšil útlak něžného pohlaví. Ve středověku ženy obvykle nemohly nakládat s majetkem a musely dodržovat přísné dekorum. Zatímco movitější pánové vyráželi na lov a účastnili se turnajů či her, dámy se staraly o domácnost – a pokud patřily ke společenské smetánce, mohly se zabavit vyšíváním. I kdyby se do sportovních klání zapojit chtěly, podle pravidel tehdejší doby by tím přišly o důstojnost a poškodily by i pověst manžela. Výjimku tvořily například šachy a některé „důstojné“ míčové hry, u nichž se příliš neběhalo.

Situace se bohužel nelepšila ani s přibývajícími staletími. Ve viktoriánské Británii, mezi roky 1837 a 1901, spočíval ideál žen v jemnosti a křehkosti. Navíc je obestírala řada polopravd a lží, podle nichž se v jejich těle ukrývalo jen omezené množství životní energie, a pokud by ji vyplýtvaly na sport, mohly by porodit méně zdatné potomky…

Vzhůru do sedel

V Německu vládla poněkud odlišná atmosféra: Johann Christoph Friedrich Gutsmuths, kterému se dnes přezdívá „otec gymnastiky“, prosazoval změny v tělesné výchově a zahrnoval do ní také něžné pohlaví. Naši západní sousedé se tak z pohledu ženského sportu stali evropskými průkopníky. Nic to však neměnilo na skutečnosti, že v průběhu 19. a začátkem 20. století se sice dámám účast na sportovních kláních výslovně nezakazovala, ale málokterá se k ní odvážila. Společenský tlak byl příliš silný. Přestože pak začaly vznikat speciální sportovní ligy pro ženy, zaměřovaly se víc na krásu a zdraví. Nešlo ani tak o soupeření  jako spíš o přehlídky, kde měly vítězky nejlepší postoj, jemně vyrýsované svaly a obecně vynikaly fyzickou přitažlivostí.

Ve 20. století ovšem přišel zlom: Roku 1916 pořádala americká Amateur Athletic Union první národní šampionát žen v plavání. O sedm let později zajistila tatáž organizace dámské klání v běhu a ve stejném roce se odehrál i první šampionát Women’s Amateur Athletic Association. Velmi oblíbeným sportem žen se stala jízda na kole, jdoucí ruku v ruce s bojem za rovnoprávnost. „Ježdění na bicyklech přispělo k emancipaci víc než všechny ostatní snahy,“ tvrdila bojovnice za práva žen Susan B. Anthonyová. „Jsem nadšená, kdykoliv vidím nějakou dámu v sedle. Dává nám to pocit volnosti a sebejistoty.“

Zkrátka nesprávné

Dámy se také postupně vracely na olympiádu: Zatímco účast na první moderní verzi sportovního svátku v roce 1896 měly zakázanou, roku 1900 jich už startovalo 22, a to v tenise, mořeplavbě, kriketu, jízdě na koni a golfu. Zakladatel Mezinárodního olympijského výboru Pierre de Coubertin však tehdy ženské sporty označil za „nepraktické, nezajímavé, neestetické, zkrátka nesprávné“. Přesto již na šestém shromáždění výboru v roce 1914 jasně zaznělo, že mají medaile žen stejnou hodnotu jako ty mužské. Stále se nicméně ozývalo, že je vrcholový sport pro ženské tělo příliš náročný, a muži své protějšky od účasti v kláních spíš odrazovali.

Francouzka Alice Milliatová proto založila organizaci Fédération Sportive Féminine Internationale, z jejíhož podnětu se pak začaly pořádat olympiády pro dámy a také Ženské světové hry. Obojí slavilo takový úspěch, že olympijské komisi nezbylo než zapracovat na změnách. A zatímco her v létě roku 1920 se zúčastnilo 65 sportovkyň, o šestnáct let později se jich přihlásilo 331.

Holky, do toho!

Dodnes ovšem platí, že profesionální sportovkyně, které by se svými výkony dokázaly uživit, představují spíš výjimku. Zatímco pro muže bývá kariéra ve sportu relativně přímočará, dámy musejí obětovat víc.

První profesionálky se objevovaly za druhé světové války v USA. Jelikož muži ve velkém narukovali – a povinnost se nevyhnula ani hvězdám sportu – ženy zaujaly jejich místo nejen v továrnách, ale také na baseballovém hřišti. Tehdy šlo o nejpopulárnější sport v zemi a ženská profesionální liga odstartovala v roce 1943. Zpočátku sice dámy čelily předsudkům a posměškům, nicméně srdnaté výkony na pálce i v poli, které si s těmi mužskými v ničem nezadaly, podnítily masivní oblibu ligy. Koncem války tak zápasy přitahovaly na stadiony desítky tisíc fanoušků, jenže zlaté časy skončily s návratem mužů z boje. 

Moderní královny

Další pokus o průlom přišel v 60. letech, kdy se prosadila například bruslařka v roller derby Joan Westonová. Na rozdíl od Ameriky jde v Evropě o téměř neznámý sport a v kostce by se dal popsat jako strkanice na kolečkových bruslích. Situace se začala obracet k lepšímu v 70. letech, kdy tenistka Billie Jean Kingová ve finále exhibičního turnaje Battle of the Sexes neboli „bitva pohlaví“ drtivě porazila šampiona Bobbyho Riggse. Respekt ženám vydobyla také Martina Navrátilová, i když později ve finále stejného turnaje muži podlehla. V roce 1976 zas Rumunka Nadia Comăneciová na letní olympiádě jako první žena získala plné hodnocení v gymnastice. Bylo jí přitom pouhých čtrnáct let…

Velikánek sportu zkrátka přibývalo, přestože za své úspěchy dostávaly méně peněz a média jejich výkony zdaleka nevychvalovala tolik jako u mužů. Podle statistik věnovaly americké kabelové televize mezi léty 2009 a 2019 ženskému sportu asi jen 5 % vysílacího času. Loni proto začal v Los Angeles vysílat kanál Women’s Sports Network, který se věnuje výhradně dámským soutěžím.

Daleko k ideálu

Ledy se však boří, takže tenistky, golfistky a v neposlední řadě i bojovnice MMA přitahují stále víc diváků. Problémy s jejich finančním ohodnocením ovšem přetrvávají a muži vydělávají v průměru o 13 % víc. Uvedené číslo se přitom zásadně liší podle sportu: V roce 2019 se na ženském fotbalovém mistrovství soupeřilo o 30 milionů dolarů, nicméně pánové si rozdělovali 400 milionů. Donedávna nejlépe placená tenistka Naomi Ósakaová si v roce 2020 vydělala 37,4 milionu, kdežto Roger Federer si přišel na 106,3 milionu. Zatímco průměrná hráčka ženské NBA získá za rok 75 tisíc dolarů, basketbalistům přibude na kontě 7,7 milionu. A rozdíl v odměnách golfistů dosud činí neuvěřitelných 83 %.

Problém tkví v tom, že soutěže žen přitahují méně sponzorů, a tudíž se v nich točí skromnější peníze. Aktuálně však ženská klání šlapou těm mužským ve sledovanosti na paty a s rostoucím zájmem fanoušků přibývají také argumenty ve prospěch rovných odměn. Sponzoři si dřív či později jednoduše nebudou moct dovolit přijít o příležitost podporovat například milované Matildy, a to i za cenu podobné finanční investice jako u mužů – či dokonce stejné. 

Dnes na Zemi žijí čtyři rody hominidů (Hominidae), tedy „lidoopů.“ Jsme to my lidé, společně se šimpanzi, gorilami a orangutany. Sotva před pár sty tisíci jsme ale sdíleli planetu s pátým rodem hominidů, podivuhodnými gigantopitéky (Gigantopithecus), zřejmě více než třímetrovými a půltunovými „lidoopy,“ kteří náleželi do stejné vývojové linie jako orangutani.

Přestože vědci mají k dispozici okolo dvou tisíc fosilních nálezů gigantopitéků, stále spolehlivě nevíme, jak vlastně vypadali. Paleontologové totiž našli spoustu jejich zubů a pouze několik čelistí. Na základě těchto nálezů je přiřadili k orangutanům a vzhledem ke znalostem o ostatních lidoopech usuzují, že šlo o největšího známého primáta historie. Jde ale jen o pouhé odhady.

Co bylo osudné pro gigantopitéka?

Větší ze dvou známých druhů gigantopitéků Gigantopithecus blacki žil na území dnešní Číny. Zmizel někdy před 295 až 215 tisíci let. Kolem gigantopitéků existuje mnoho záhad a jednou z nich je, proč vlastně vyhynul. Podle nové studie, kterou před pár dny zveřejnil vědecký časopis Nature, se na vymření gigantopitéků podepsala hlavně jejich neschopnost přizpůsobit se změnám v prostředí.

Kira Westawayová, která pracuje v Čínské akademii věd, a její spolupracovníci prozkoumali 22 jeskyní v čínské provincii Kuang-si na jihu Číny, kde gigantopitéci žili. Zajímali se o pyl, fosilie a sedimenty z různých období, s jejichž pomocí rekonstruovali vývoj prostředí v této části světa.

Jejich výzkum ukázal, že před zhruba 2,3 miliony let byla krajina v této provincii pokryta hustými teplomilnými lesy, které gigantopitékům podle všeho velmi vyhovovaly. Asi před 600 tisíci let se ale klima stalo více sezónním, kvůli postupujícímu ochlazování planety. Spolu s gigantopitéky v této oblasti žili dnes již vyhynulí orangutani druhu Pongo weidenreichi, kteří zřejmě byli o něco větší než dnešní orangutani.

TIP: Na co doplatil člověk vzpřímený? Byl příliš líný, aby pracoval na svém přežití

V méně stabilním prostředí, v němž se začaly projevovat sezóny suchého a vlhkého klimatu, podle vědců lépe obstáli orangutani. Byli pohyblivější, dokázali se přesouvat na větší vzdálenosti a byli také mnohem všestrannější, pokud šlo o stravu. Zatímco gigantopitékové se spoléhali na málo výživné větve a kůru, orangutani jedli stonky, listy, květy, ořechy, semena a dokonce i hmyz a malé savce. Jejich přizpůsobivost nakonec slavila úspěch a přečkali podstatně déle než gigantopitékové. Poslední zástupci druhu Pongo weidenreichi obývali Zemi během pozdního pleistocénu, na některých místech možná i během holocénu.