Posledních zhruba 300 milionů let na Zemi mimořádně prosperují savci. Tento úspěšný taxon přežil výrazné klimatické změny i masová vymírání a dnes obývá většinu pevninských koutů světa. Přestože je pro nás svět bez savců téměř nepředstavitelný, nová studie vědců z Bristolské univerzity naznačuje, že v budoucnu čekají tuto skupinu velmi těžké časy.

Prokletí superkontinentu

Přibližně před 310 miliony let tvořil prakticky veškerou tehdejší souš jediný superkontinent, kterému dnes říkáme Pangea. Dnešní svět naopak tvoří relativně izolované kontinenty. Jejich pohyb ale stále pokračuje a odborníci předpovídají, že za dalších přibližně 250 milionů let se opět natlačí k sobě. Naše planeta prochází tímto „superkontinentálním“ cyklem už miliardy let.

Vznikem superkontinentu se podmínky pro život na mnoha místech podstatně změní k horšímu. Kvůli sražení kontinentů zmizí jejich pobřežní oblasti, které bývají velmi bohatými ekosystémy. Změní se mořské proudy i vzdušné proudění. Vnitřní části superkontinentu dramaticky vyschnou, protože se budou nacházet příliš daleko od oceánu.

Britský odborník na modelování klimatu Alexander Farnsworth z Bristolské univerzity a jeho spolupracovníci jako první vytvořili ucelený klimatický model velmi vzdálené budoucnosti Země. Pro účely klimatické simulace vědci pracují se scénářem budoucího superkontinentu Pangea Ultima. Závěry jejich výzkumu zveřejnil vědecký časopis Nature Geoscience.

Konec éry savců?

Badatelé dospěli k závěru, že svět budoucího superkontinentu bude nesnesitelný a z dnešního pohledu až životu nepřátelský. Změny v prostředí a klimatu, k nimž během vzniku superkontinentu dojde, včetně podstatného nárůstu množství oxidu uhličitého v atmosféře, by podle nejhorších scénářů mohly vést k průměrným teplotám v letních měsících okolo 46,5 °C. V takovém případě by zůstalo dlouhodobě obyvatelných savci asi jen osm procent povrchu nového superkontinentu.

TIP: Teploty rostou, a pokud se jim zvířata nepřizpůsobí, nejspíš je čeká vyhynutí: Poradí si se změnou klimatu?

S novými podmínkami by si mohli poradit hlavně noční savci a vysoce specializované stěhovavé druhy. Přestože podle vědců nelze zcela pominout proces adaptace, zkušenosti z minulých dob nám bohužel ukazují, že schopnosti termoregulace savců se v dřívějších dobách nijak dramaticky neměnily a nové podmínky tak pro ně mohou představovat fatální výzvu.

Němečtí konstruktéři se v letech 1942 a 1943 rozhodli využít podvozek těžkého tanku VK45.01(P), který profesor Ferdinand Porsche vytvořil coby konkurenci k vozidlu firmy Henschel, z něhož se poté stal slavný PzKpfw VI Tiger. Ještě před finálním rozhodnutím armády o dodavateli těžkého tanku ale byla postavena stovka podvozků VK45.01(P), pro něž se hledalo využití. Několik sloužilo pro experimenty a pomocná vozidla, ale devět desítek bylo přestavěno do podoby stíhače tanků, který dostal po svém tvůrci jméno Ferdinand, ač formálně byl znám jako Panzerjäger Tiger (P). 

Přestože šlo o zpočátku nepříliš žádanou improvizaci, ve skutečnosti přinesla významný průlom v tom, že se poprvé použila zcela uzavřená nástavba mnohem lépe chránící osádku. V nástavbě se opět nacházel vynikající 88mm kanon PaK 43, který v kombinaci se silným čelním pancířem učinil z vozidla Ferdinand značně obávaný stroj. 

Současně ale nebylo možné ignorovat jeho slabiny, zejména těžkopádnost, poruchovost a absenci jakékoliv další výzbroje, jež se projevily již při prvním bojovém nasazení u Kurska. Následovaly proto úpravy, po nichž obrněnec dostal nový název Elefant. O pověsti tohoto stroje hodně sděluje fakt, že spojenečtí vojáci často hlásili střety s ním i tam, kde prokazatelně nikdy nebojoval.

Jagdpanzer IV 

Jako efektivní protitanková zbraň se na bojištích osvědčilo rovněž útočné dělo StuG III, které neslo krátký 75mm kanon a původně bylo určeno k podpoře pěchoty. Vznikla tak myšlenka vyrobit nový obrněnec, který dostane delší a výkonnější kanon stejné ráže, jenž bude pálit účinnější municí. V té době již ostatně vznikal i vynikající 75mm kanon KwK 42, který se stal výzbrojí nového tanku Panther, Hitler však požadoval také jeho montáž do útočného děla, respektive stíhače tanků. Jako základ byl zvolen střední tank PzKpfw IV, na jehož podvozek byla usazena nízká uzavřená nástavba s kanonem v čele. 

Vozidlo dostalo název Jagdpanzer IV, ale jeho počáteční podoba, která vznikla v roce 1943, dosud měla starší 75mm kanon PaK 39 o délce 48 násobků ráže. Teprve od léta 1944 se vyrábělo vozidlo, po němž toužil Hitler, tedy varianta vybavená novým kanonem StuK 42 o délce 70 násobků ráže. Přestože se o něm běžně mluví jako o typu Jagdpanzer IV/70, ve skutečnosti v oficiálních dokumentech toto označení nenajdeme, jelikož vozidlo neslo poněkud matoucí název Panzer IV/70. Každopádně se jednalo o skutečně povedenou a výkonnou konstrukci, která vedle excelentní výzbroje nabízela i nízkou siluetu (jen 1,86 m), silný pancíř a dobrou pohyblivost.

Jagdpanther 

Dosavadní stíhače tanků vznikly vesměs jako více či méně spěšné improvizace, ale na podzim 1943 přišla zásadní změna, když se představil prototyp vozidla Jagdpanther. S jeho zrodem se totiž počítalo už na začátku vývoje tanku Panther, jehož podvozek nový stíhač využíval. Coby zajímavost lze doplnit, že jméno Jagdpanther vymyslel sám Hitler, jenž byl typem skutečně nadšený. Koneckonců právem, protože se jednalo o opravdu vynikající design. Hlavní výzbroj tvořil osvědčený 88mm kanon PaK 43, který byl instalován v čele nízké a skvěle pancéřované nástavby s nápadně šikmým čelem. Stroj se mohl chlubit také výbornou pohyblivostí a za snad jedinou slabinu se dá označit relativní složitost, kterou měl společnou s pantherem a která bránila dosažení rychlejšího tempa výroby. 

Ta začala v únoru 1944, ovšem naštěstí pro Spojence německé továrny nikdy nedokázaly dodávat požadovaných 150 kusů měsíčně, takže jagdpanther zůstával relativně vzácným vozidlem (ostatně i proto se pokračovalo v produkci daleko jednoduššího typu Jagdpanzer IV). Dokonce i malé počty těchto obrněnců ale působily Spojencům nemalé problémy, neboť jejich kanony dokázaly probíjet pancéřování skoro všech západních a sovětských tanků. Poměrně často se tak objevuje názor, že jagdpanther byl vůbec nejlepší stíhač tanků, který bojoval ve druhé světové válce.

Jagdtiger 

Zvažovala se i výroba další verze jagdpantheru, jež by nesla 128mm kanon, ale zůstalo jen u dřevěného modelu. Jeden typ stíhače tanků s touto monstrózní výzbrojí přesto vznikl, protože Wehrmacht žádal zbraň, jež spolehlivě překoná i ochranu nejtěžších sovětských tanků a současně dokáže vzdorovat jejich dělům. Základem tohoto vozidla se stal těžký tank Tiger II a výsledný stíhač tanků, jehož prototyp se představil v dubnu 1944, dostal název Jagdtiger. Na podvozku se nacházela pevná hranatá nástavba, jejíž čelo tvořila ocel o tloušťce 250 mm, tedy srovnatelná s pancířem bitevních lodí! 

Tuto ochranu nedovedlo probít prakticky žádné dělo na spojeneckých tancích, a to ani z minimální vzdálenosti. Nemohlo tak překvapit, že jagdtiger vážil 75 tun, což se podepisovalo na jeho malé rychlosti a směšně krátkém dojezdu. Co ovšem rozhodně smích nebudilo, to byl impozantní 128mm kanon PaK 44 o délce 55 násobků ráže, jenž mohl vést mířenou palbu na vzdálenost přes 4 000 metrů. Navzdory tomu však jagdtiger nelze pokládat za úspěch, neboť sedm desítek vyrobených kusů (některé zdroje uvádějí 88) dokázalo průběh bojů ovlivnit jen minimálně. Šlo o těžkopádné a problémové vozidlo, takže většina kusů byla ztracena kvůli poruchám nebo jednoduše proto, že jim došlo palivo.

Hetzer 

Jestliže jagdpanther bývá často pokládán za nejlepší stíhač tanků celé války, pak typ Hetzer si zaslouží ocenění jako typ nejpragmatičtější. Jeho design vznikal v horečném spěchu od konce roku 1943, a to ve zbrojovce BMM, jak se za okupace nazýval pražský podnik ČKD, který dříve vyráběl mimo jiné lehké tanky PzKpfw 38(t). Právě šasi tohoto vozidla využíval lehký stíhač tanků, jenž se oficiálně jmenoval Jagdpanzer 38(t), vojáci mu však přezdívali Hetzer. 

Prototypy se testovaly od března 1944, aby už v následujícím měsíci začala sériová výroba. Konstrukce byla opravdu velmi jednoduchá, ovšem účelná a podařená. V čele kompaktní uzavřené nástavby se nalézal 75mm kanon PaK 39 o délce 48 násobků ráže (tedy tentýž jako v první verzi typu Jagdpanzer IV) a sama nástavba měla pozoruhodně malou výšku, jen asi 1,85 m. 

Velice pohyblivý stíhač dokázal ničit nepřátelské tanky na vzdálenosti přes 1 000 metrů a sám se mohl celkem snadno skrýt, a proto skupinky hetzerů často sloužily jako protitankové léčky, které mnohdy zastavily i velkou početní přesilu nepřátelských obrněnců. Díky jednoduché konstrukci byl dodán impozantní počet a produkce pokračovala i po válce, jelikož hetzer byl pod názvem ST-I zaveden do čs. armády a další vozidla nazývaná G-13 se vyrobila pro Švýcarsko. Mnoho těchto „švýcarských“ obrněnců se dodnes nalézá v muzeích, popřípadě také vystupuje na vojenskohistorických akcích v roli válečných hetzerů.

Jednotka vzdálenosti používaná námořníky a piloty odpovídá 1 852 metrům. Je tedy o něco málo delší než standardní míle s 1 610 metry, nicméně téměř totožná hodnota představuje spíš dílo náhody. Námořní míle totiž koresponduje s jednou minutou zeměpisné šířky, zatímco „běžnou“ míli definoval anglický parlament roku 1592 jako osm furlongů neboli jednotek uplatňovaných při dostizích.

Piloti a kormidelníci se řídí jinými jednotkami než třeba řidiči především proto, že při dopravě na větší vzdálenosti již hraje roli zakřivení Země. Od roku 1970 pak tvoří námořní míle stanovená Mezinárodní hydrografickou organizací standard pro námořní a leteckou dopravu, který sjednocuje měření na celém světě a zjednodušuje navigaci v odlišných regionech. 

I v dobách dávno minulých lidé tušili, že odpadní voda stojící v ulicích města dokáže nadělat pořádnou paseku. Epidemie nejrůznějších nemocí, pocházejících z požívání závadné vody, dokázaly i v poměrně nedávné minulosti mnohonásobně snížit počty obyvatel mest a vesnic. Čistá voda tak patřila mezi nezbytnost. 

Jak ji zajištovali ve starověkém Římě? Velmi zodpovědně. Nečistoty a splašky nejen z ulice, byly odváděny do Tiberu, a to pomocí důmyslného systémů odpadních kanálů. Kanalizace, zejména Cloaca maxima čili největší hlavní kanál, byly pýchou římského stavitelství. Jednalo se o podzemní či otevřené kanály, které se budovaly i v menších městech. Co když ale někdo bydlel ve vyšším patře? Musel snad stále během s vědrem nahoru a dolů? Kdepak, i na to totiž chytré římské hlavy myslely. Vyřešil to speciální kanálek, který vedl přímo po zdi – do něj bylo možno vylévat jak nočníky, tak splašky. Nevonělo to, ale nežádoucí tekutina s jistotou rychle zamířila tam, kam bylo potřeba.

Římské technické služby – tak by se dali nazvat speciální obecní pracovníci, kteří dohlíželi na městské stoky a hlídali, aby se špinavá voda nedostala do spodní vody a studní. K tomu sloužily zamřížované stoky a šachty, systém, který se velmi blízce podobá tomu dnešnímu. Sem vtékala dešťová voda a splašky z ulice. Vykonávání takové profese patřilo mezi zodpovědné funkce a díky vysokému počtu podobných městských zaměstnanců, vznikla celá jedna velká společenská vrstva, tedy ti, kteří hlídali vodu. Římané si totiž dobře uvědomovali, že bez čisté pitné vody by dlouho nevydrželi. 

Kam i císař chodí sám 

Intimita spojená s návštěvou toalety je pro nás dnes zcela běžná. Pokud si chceme s někým popovídat, nejspíš zvolíme kavárnu. Ne tak ve starověkém Římě. Městské latríny byly zcela otevřené. Lidé se zde setkávali, poseděli, pohovořili a často šlo o běžná společenská setkání. Probírala se tady politika, uzavíraly se obchody a nejrůznější dohody. Latríny měly podobu velké místnosti, která byla po obvodu opatřena pohodlnými sedátky s otvory. Ty nebyly nijak odděleny, a tak zajištovaly pohodlné usazení pro korpulentnější návštěvníky. V úrovni nohou vedl po obvodu celé místnosti kanálek ve speciálním sklonu. V něm stále proudila voda. 

A co, když „posezení“ skončilo? V čelní straně sedátka byl otvor sloužící k očistě po vykonání potřeby. K tomu Římané používali mořskou houbu připevněnou na tyč. Někdy se namáčela i do parfémované vody. Ke splacování se používala nejčastěji odpadní voda z lázní. Pokud byla navíc latrína v jejich blízkosti, mohli se její návštěvníci dočkat i příjemného vyhřívání podlahy či zdí. V domácích podmínkách se vybavení toalety omezovalo na podmínky mnohem prostší. Nejčastěji se využívaly nejrůznější nočníky, jejichž obsah následně putoval do kanalizace. Bohatší měšťané si v domech a bytech stavěli speciální malé místnosti, které sloužily pouze k vykonání potřeby. Byly umístěny nejčastěji vedle kuchyně a jednalo se pouze o díru do země a jednoduchá stupátka. 

Je libo wellness? 

Podobně jako dnes platilo, že dokonale upravený člověk budil autoritu. Historikové často označují lázeňství za základní součást života Římanů. Cekově hrálo velkou roli i v hodnocení fungování města. Pokud se tu nacházelo mnoho udržovaných a pěkně zařízených veřejných lázní, znamenalo to, že obec prosperuje. Zanedbané, nebo dokonce uzavřené budovy signalizovaly, že ve městě panují hospodářské problémy. Nápisy, které se podařilo objevit archeologům, dokonce naznačují, že ve stavitelských soutěžích se právě lázně pohybovaly na jednom z nejvyšších míst, která dosáhla na státní podporu. 

A jak to v takových lázních chodilo? Díky stavebním dispozicím většinou velmi podobně. Nejdříve se vstoupilo do šatny. Následovala místnost se studenou vodou, potom prostor, kde si měli návštěvníci přivyknout vyšší teplotě. Teplota vzduchu se tu pohybovala okolo 40 stupňů Celsia. Potom už následovala samotná horká lázeň. Cílem bylo se nějakou dobu potit a oškrábat z těla starou odumřelou kůži. K tomu se používala škrabadla nejrůznějších podob. Poté následovalo vykoupání se ve studené vodě a oschnutí. 

Teplo v lázních zajišťovalo podlahové topení. Poměrně obvykle se také vyhřívaly stěny a stropy. Jak toho Římané dosáhli? V centru dění stála kotelna, kterou obsluhovali otroci. Nejdříve bylo potřeba pořádně zatopit, teplo se potom šířilo pomocí speciálních cihlových konstrukcí, které ho rozváděly do dalších místností i podlaží. Tento proces obvykle trval půl dne. Návštěvníci si ale rádi počkali. Nejednalo se totiž pouze o místo k očistě, ale o společenský prostor. 

Součástí byly často i knihovny nebo přednáškové sály. Lázně sloužily příslušníkům všech sociálních vrstev. Koupelny tehdy nebyly běžným vybavením domácností, ale například bohatí obyvatelé na venkově si místa očisty budovali i doma. Jednalo se o nejrůznější vany a místnosti k odpočinku – pochopitelně ve zmenšeném měřítku. 

Sláva vodovodu 

Není to tak dávná minulost, kdy byl vodovod v domácnosti považován za pokrok a jistý přepych. Kdo si tuto vymoženost nemohl dovolit, musel se spokojit s vědrem a nejbližší studnou. Ať už na vsi nebo ve městě. Pro starověké Římany ale představovala voda nepostradatelnou součást života a pojila se s nejrůznějšími fontánami, lázněmi a v neposlední řadě i s latrínami. Bylo ovšem potřeba vypracovat systém, díky kterému se do města dostávala v dostatečném množství. K tomu sloužila řada vodovodů a akvaduktů. 

Jejich výstavba se stala velmi brzy politickým nástrojem. Každý významnější státník se chtěl prezentovat podporou výstavby akvaduktů, což navíc umožnilo zaměstnat mnoho lidí. Velkou prestiž přinesly i staviteli, který se na jejich realizaci podílel. Dochovala se nám v tom duchu slova slavného římského válečníka a filozofa Pilnia Staršího: „Kdo si povšimne hojnosti vod přiváděných do města pro veřejné účely, pro lázně, pro veřejné nádrže, pro domy, korýtka, předměstské zahrady a vily; kdo si povšimne vysokých akvaduktů potřebných k udržení patřičné výšky; hor, jež musely být proraženy ze stejného důvodu; údolí, jež bylo třeba vyplnit; ten usoudí, že na celé zeměkouli není ničeho úžasnějšího.“ 

Tyto stavby se staly devízou Římanů. Péči o vodu měli na starosti tzv. curatores aquarum a jednalo se o důležitou funkci. Voda však nebyla zadarmo a každý, kdo měl doma vodovod, odváděl potřebnou částku do státní kasy. Přípojka na vodovod měla předepsaný průměr a součástí bylo i jednoduché zařízení, které fungovalo jako dnešní vodoměr. Přístup k vodovodu měly i ty nejchudší domácnosti. V každém městě taky fungovala vodárna, kde se voda filtrovala za použití olověných desek s dírami. Následně se voda dělila do tří hlavních potrubí. Ta směřovala do veřejných kašen s pitnou vodou, do lázní nebo domácností. 

K zubaři raději ne 

I když by se mohlo zdát, že zuby stály ve starověku na okraji zájmů, pro starověké Římany šlo o velké téma. Archeologické nálezy dokládají, že paradontóza trápila především starší lidi. Zubní kazy se naopak příliš často nevyskytovaly. Souvislost mezi (ne)čištěním zubů a jejich bolestí však ve starověku znali.

Největší strach panoval z takzvaného „zubního červa“. Věřilo se, že veškerou bolest zubů způsobuje právě on. Pomoci mělo vykuřování, píchání jehlou do zubů a vyplachování nejrůznějšími roztoky. Vytrhávání zubů představovalo pro Římany noční můru a často se používalo i jako trestu. Nezřídka se totiž stávalo, že během zákroku byl nemocnému vytržen i kus čelisti. Existovaly i případy, kdy lidé po extrakci zubu zemřeli. K trhání se používaly holé ruce nebo kleště. 

TIP: Jak se lišila lékařská péče a středověká hygiena na Blízkém východě a v západní Evropě?

Dost ale bylo krve, vraťme se k něčemu osvěžujícímu. Například k vábně voňavému dechu. Na tom si totiž lidé ve starověkém Římě dávali obzvláště záležet. Lidé s černými zuby, jimž páchlo z úst, byli veřejně kritizováni. Bohaté Římanky si na čištění zubů dokonce pořizovaly otrokyně. K čištění zubů se používala párátka nebo škrabadla a místo pasty se užívala například vlastní moč. Velké oblibě se těšily čistící prášky vyrobené z popela a dalších přísad. Společně s kovovými párátky se jimi lidé často obdarovávali. Na osvěžení dechu se potom používaly nejrůznější ústní vody, do kterých se přidával anýz, myrha nebo myrta. A také se intenzivně žvýkaly voňavé vavřínové listy.

Apokalyptická sopečná exploze Vesuvu v roce 79 pohřbila římské Pompeje, Herculaneum a další antická sídla v okolí tohoto vulkánu. Běsnící živel tehdy ničil a zabíjel, zakonzervoval ale také nesmírně cenné pozůstatky života Římské říše. V Herculaneu byly mimo jiné objeveny stovky svitků a papyrů. Ty jsou ale zuhelnatělé a v minulosti byly považovány za nečitelné.

Profesor Brent Seales z Univerzity v Kentucky letos v březnu vyhlásil výzvu Vesuvian Challenge. Je to soutěž pro odborníky v oboru umělých inteligencí, kteří se snaží číst nebo spíše luštit slova na papyrech z Herculanea. Partnery soutěže je celá řada mezinárodních institucí a společností, převážně v oboru IT.

Čtení zuhelnatělých svitků

Účastníci soutěže mají k dispozici softwarové produkty těchto partnerů, a pak tisíce 3D rentgenových snímků z vnitřku dvou svinutých zuhelnatělých svitků a tří kusů papyru. Napínavé klání, které spojuje moderní počítačové technologie s dávnými rukopisy, už zná své první vítěze.

Představitelé Vesuvian Challenge ve čtvrtek 12. října udělili cenu ve výši 40 tisíc dolarů (asi 934 tisíc Kč), kterou získal Luke Farritor, 21letý student počítačových věd z americké univerzity v Nebrasce-Lincolnu. Jako prvnímu se mu povedlo s vydatnou pomocí umělé inteligence přečíst celé slovo „πορφύραc“, což ve starověké řečtině znamená purpurová barva nebo purpurový oděv.

Nedlouho po něm získal další cenu, tentokrát ve výši 10 tisíc dolarů (přes 230 tisíc Kč), egyptský student biorobotiky v Berlíně Youssef Nader. Přečetl stejné slovo a jeho výsledek byl ještě o něco přesnější. „Bylo vzrušující číst text, který stále neznáme, ale víme, že ho sepsali lidé před tisíci lety,“ popisuje Nader. „Bylo to jako mrknout do minulosti se strojem času.“ 

Velká tichomořská odpadková skvrna představuje gigantickou oblast v severním Pacifiku, kde se v důsledku proudění vody usazuje smetí – a převážně plast. Rozloha skvrny je sezonní, neboť se odvíjí od hustoty znečištění. Podle výzkumníků z organizace The Ocean Cleanup však k roku 2016 zaujímala přibližně 1,6 milionu kilometrů čtverečních, což odpovídá více než dvacetinásobku území Česka, a tvořilo ji až 129 tisíc tun odpadků. Ani takto obrovské smetiště přitom není vidět z kosmu, jelikož se jedná o relativně malé částice a ve vodě nepříliš koncentrované: Průměrně se v metru krychlovém vody vyskytují pouze čtyři.

Milimetry smrti

Podle Matthiase Eggera, který pro The Ocean Cleanup pracuje, bychom o tichomořské skvrně neměli uvažovat jako o plovoucím ostrově: „Přímo na místě uvidíte jen krásný modrý oceán. Lepší je skvrnu přirovnat k obloze. Když se na nebe podíváte v noci, bude poseté hvězdami – a podobně vypadá skvrna z plastů. Jejich koncentrace sice není tak vysoká, ale jakmile si jich ve vodě všimnete, začnete jich pozorovat stále víc.“ Na vině je nehostinné oceánské prostředí, které plasty zvolna rozkládá na tzv. mikroplasty s rozměry do pěti milimetrů. Pouhýma očima se pak dají ve vodě zahlédnout jen stěží, ale dopad mají obrovský. Ostatně nacházejí si cestu dokonce i do našich těl, jelikož je přijímáme spolu s jídlem.

Asi netřeba dodávat, že takto gigantické smetiště zásadně ohrožuje mořský život. Do změti odpadů se chytají ryby či želvy, načež se nedokážou vysvobodit a umírají. Ptáci si zase plovoucí smetí pletou s kořistí, jenže jejich trávicí ústrojí si s víčky, nedopalky a kusy obalů neporadí. Plasty se tak v tělech opeřenců usazují a brání jim přijímat běžnou potravu, tudíž nebozí tvorové hynou hladem.

Plavba na umělé hmotě

Škála problému a jeho následků však může být mnohem širší, než jsme si původně mysleli. Oceány představují nejméně prozkoumanou část planety a tamním ekosystémům nerozumíme ani zdaleka tolik jako těm suchozemským. Pacifická skvrna by přitom mohla sehrát významnou roli v jejich rozvracení. Ačkoliv se její rozloha v závislosti na sezoně mění, faktem zůstává, že plasty vytvářejí relativně stabilní prostředí pro život. Do srdce oceánu se pak na nich přesouvají živočichové, kteří se za normálních podmínek drží na pobřeží či v jeho blízkosti. „Když jsme prozkoumali kusy plastů z tichomořské skvrny, zaskočilo nás, kolik jsme na nich našli pobřežních organismů,“ uvádí Linsey Haramová ze Smithsonian Environmental Research Center.

Takřka na všech prozkoumaných plastech objevili vědci oceánské tvory, což není nijak výjimečné – vždyť některé kusy odpadu tvoří součást skvrny i déle než 50 let. Na 70 % smetí však výzkumníci identifikovali alespoň jeden druh, který uprostřed oceánu běžně nežije a daří se mu pouze na pobřeží. Dvě třetiny vzorků pak sloužily coby domov pro oceánské i pobřežní „nájemníky“. Nejenže se tak spolu s odpadem dostávají na moře organismy, jež by se v jeho vodách za jiných podmínek nevyskytovaly, ale zároveň naším přičiněním vznikají nové komunity živočichů.

Žer, nebo tě sežerou

Popsané ekosystémy se ovšem neutvářejí ve vzduchoprázdnu a o prostor k životu bojují se stávajícími společenstvími: V lepším případě žijí po jejich boku, v tom horším je připravují o potravu, nebo je rovnou pojídají. „Velmi pravděpodobně tam probíhá boj o životní prostor a také o potravní zdroje. Organismy se zřejmě rovněž požírají navzájem. Tamní interakce se zatím těžko určují, máme však důkazy, že se některé pobřežní sasanky krmí oceánskými živočichy. Mezi původními obyvateli a novými komunitami tak rozhodně dochází k určité formě predace,“ vysvětluje Haramová.

Změna prostředí přesto mnoha pobřežním tvorům nebrání v rozmnožování. Zmíněná badatelka s kolegy objevila na kusech plastu například členovce, kteří se starali o čerstvě nakladená vajíčka, nebo sasanky množící se nepohlavně klonováním. Nelze přitom vyloučit, že mořské proudy nějaký kus odpadu ze skvrny vytrhnou a zanesou jej k pobřeží. Druhy, jež umělý ostrov obývají, se tak mohou dostat do nepůvodní lokality, kde nenaleznou přirozené predátory a naruší místní rovnováhu. „Když se dovedete množit, dovedete se také šířit. A když se umíte šířit, umíte i dobývat,“ dodává Linda Amaral-Zettlerová z nizozemského institutu pro mořský výzkum NIOZ. „Pro pobřežní organismy nejde o ‚poslední štaci‘. Jejich cesta do srdce oceánu nemusí nutně skončit smrtí.“

Varovně zdvižený prst

Velká tichomořská skvrna je sice nejrozsáhlejší svého druhu, ovšem nikoliv jediná. Její protějšky se nacházejí také v Atlantiku či v Indickém oceánu. Otázkou zůstává, zda se závěry z Pacifiku dají vztáhnout i na jižně položená oceánská smetiště a zda k invazi pobřežních druhů plovoucích na kusech plastů dochází všude na světě. Haramová s kolegy v současnosti rovněž zkoumá, jestli se organismy mezi jednotlivými ostrovy odpadu přesouvají, nebo na nich zůstávají uvězněny.

Umělá hmota v oceánech každopádně závažným způsobem mění ekosystémy takřka po celé planetě. „Pro mě jde o další varování, že je třeba podniknout drastické kroky, aby se plasty do moří nedostávaly,“ dodává mikrobiolog Martin Thiel. Dočasnou alternativou by se mohl stát oceánský „úklid“, kterým se zabývá třeba již zmíněná organizace The Ocean Cleanup a přímo na vodě buduje k zachytávání plovoucích plastů speciální bariéry. Průzkumy však předpokládají, že by se množství umělohmotných odpadů končících v mořích mohlo do roku 2040 zvednout až 2,6krát, což by znamenalo neúnosnou míru. Změna proto musí přijít v globálním měřítku, a to co nejdřív. 

Za druhé světové války vstoupilo do československé zahraniční armády na různých frontách více než 1 500 příslušnic „něžného pohlaví“. Značná část z nich přitom pocházela z Masarykovy mladé republiky.

„Holky těžší to maj“

Součást tehdejší země tvořil i vzdálený re­gion na území dnešní Ukrajiny, a sice takzvaná Podkarpatská Rus. Šlo o kraj, který oplývá nádhernou a čistou přírodou, ale také byl a stále je velmi chudý. Děti chodily do školy – pokud vůbec – jen velmi krátce, pak musely přiložit ruku k dílu. Negramotnost byla proto v tomto Praze vzdáleném koutu světa velmi častá, přičemž dívek se týkala ještě více. Žena přece nepotřebuje vzdělání, protože jejím úkolem bude pracovat celý život v zemědělství – s drobnými a početnými přetržkami v době porodu a šestinedělí.

Takový osud měla nachystán i Eva Markovičová narozená roku 1922 v malé vesnice Rekyty. Stejně jako mnoho jejích kamarádek musela i ona po vychození několika tříd obecné školy nastoupit do služby. Práce na hospodářství byla ale velmi těžká, úmorná a špatně placená. Dívky se navíc nejednou stávaly objektem touhy svých pánů. Eva byla přesně ten případ. Sedlák si na ni počkal ve stáji a povalil ji na slámu… Proto se rozhodla utéct a v tomto úmyslu ji ještě utvrdila okupace rodného kraje Maďary v březnu 1939.

Vábení SSSR

Za střeženými hranicemi se však rozkládala ohromná říše, kde vládli bolševici. Tato země byla pro všechny velkou neznámou. Jen se o ní tradovalo, že je to místo, kde rozhodují obyčejní lidé. Stát pro dělníky a rolníky. To by bylo něco, žít jako člověk. Eva – stejně jako desetitisíce dalších mladých lidí – podlehla vábivým slovům o „ráji na zemi“ a rozhodla se do SSSR utéci.

Jenže pokud měla pocit, že její utrpení už nemůže být větší, nemohla se víc mýlit. Za nelegální překročení hranic byla zatčena a následně odsouzena k několika letům v nechvalně proslulém systému pracovních gulagů. Za úkol dostala kácet stromy sekerou, což je práce náročná i pro statné muže. Nakonec jí pomohla hodná dozorkyně a „doporučila“ napít se kontaminované vody, kvůli čemuž onemocněla tyfem a mohla se v klidu léčit.

Eva potom v roce 1943 vstoupila do československé vojenské jednotky v SSSR, kde se vycvičila na protiletadlovou dělostřelkyni. Byla to funkce velmi namáhavá a přidělovali se k ní proto fyzicky zdatní lidé. Mladá žena se tam rozhodně neztratila; drobná, ale houževnatá, rodným krajem a gulagem zocelená dívka se stala naší nejúspěšnější protiletadlovou dělostřelkyní a měla na kontě podíl na několika sestřelech německých letadel.

Dobrý anděl

Mezi Židy žijícími v předválečném Československu bychom našli mnoho vysokoškolsky vzdělaných osob, mezi kterými bylo dokonce vysoké procento žen. K nim patřila i Gertruda Engelová. Ta se narodila roku 1910 v Českém Krumlově do rodiny Mořice Frankensteina a Marty, rozené Freundové. Dívka se sice hlásila k české národnosti, vyznání však udávala židovské.

V letech 1921–1929 navštěvovala státní reálné gymnázium v Žatci. Ihned po maturitě začala studovat na německé lékařské fakultě v Praze, přičemž školu úspěšně zakončila roku 1937. Praxi zahájila na dětské klinice v Praze, po půlroce přestoupila na bakteriologický ústav (obě instituce byly německé) a od počátku roku 1938 do října toho roku působila na dětské klinice profesora Brdlíka. Pak ji však čekalo vyloučení z rasových důvodů, což byl také jeden z důvodů, proč dne 15. června 1939 ilegálně přešla v oblasti Beskyd do Polska.

V zahraničí se seznámila s Františkem Engelem, doktorem, který emigroval ze stejných pohnutek. Vzali se a spolu vstoupili do československých vojenských jednotek v SSSR. Zatímco výborný chirurg František se stal vrchním šéflékařem, Gertruda měla na starosti nemocniční oddělení, péči o děti a ženskou část vojska. Proslula jako velice milá a empatická žena, kterou měli všichni rádi. Nutno dodat, že útěk do zahraničí Trudě pravděpodobně zachránil život – její matka zemřela v koncentračním táboře.

Statečné interbrigadistky

Zcela výjimečnou odvahu prokázaly ženy, které se v průběhu občanské války ve Španělsku (1936–1939) rozhodly podpořit republikánskou stranu přímo v místě bojů. Na Pyrenejský poloostrov odcházeli antifašisté (často socialisté a komunisté) z celého světa a ženy v tomto směru nebyly výjimkou.

Mezi nejznámější československé občanky patří bezpochyby skalní komunistka Helena Petránková (rozená Ackermannová), jež v Praze vystudovala za první republiky farmacii. Ta proslula jako horlivá antifašistka. V roce 1936 vycestovala do země býčích zápasů, kde vstoupila do řad interbrigadistů. Uplatnila se jako lékárnice a ošetřovatelka v polním lazaretu Jana Amose Komenského, který byl do země vyslán roku 1937. Po rozbití Československa odešla opět za hranice – tentokrát do SSSR – a v československých vojenských jednotkách se stala vrchní lékárnicí.

Když umění pomáhá

Ve Španělsku však nepůsobil jen zdravotnický personál, našli bychom zde i umělce. Například tanečnice Míla Holzbachová se rozhodla přinášet bojujícím republikánům rozptýlení v podobě divadelních a tanečních představení.

Jako hlasatelka rozhlasu v bombardovaném Madridu, redaktorka novin a překladatelka působila na Pyrenejském poloostrově také Věra Hynková. Tato mladá studentka, jež byla rovněž levicově orientovaná, se po porážce republikánů stáhla do Francie, kde porodila syna. Poté odešla do Jugoslávie za otcem svého dítěte, jenž byl sice krajanským Čechem, ale válka jej zahnala až daleko k moři. Po rozbití státu Jihoslovanů Hynková i její muž odešli k partyzánům. Mladá žena však záhy padla při přestřelce s italskými vojáky. Samozřejmě bylo i mnoho dalších, které prokázaly velkou statečnost, a je velká škoda, že se celé řadě z nich nedostalo zasloužené pozornosti. 

Wintonovo dítě

Do pražské židovské rodiny se v roce 1924 narodila Margita Schneiderová (později provdaná Rytířová). Bystrá a inteligentní dívka studovala na reálném gymnáziu, přičemž v roce 1939 ukončila kvartu a měla bezpochyby našlápnuto na vysokoškolská studia. Bohužel, stejně jako v tisících dalších případů i její osud zásadně ovlivnilo rozbití Československa.

Rodiče si však byli vědomi nebezpečí, které jim – coby Židům – hrozilo bezprostředně po okupaci Čech a Moravy, a tak Margitě i její mladší sestře dokázali zařídit odjezd vlakem do Anglie. Dle vzpomínek Rytířové se jednalo o transporty vypravované Nicolasem Wintonem. Do Velké Británie přijely mladičké dívky 2. června 1939. Starší chodila do školy, pracovala jako au-pair, a protože velmi toužila podpořit spojenecké válečné úsilí, rozhodla se vstoupit do ženského pomocného sboru při letectvu (WAAF). Když v červnu 1942 dosáhla 17,5 roku, což byl předepsaný odvodový věk pro ženy do pomocných sil při armádě, okamžitě si podala přihlášku. Toužila po službě u letadel.

Po základním pořadovém výcviku absolvovala kurs pro letecké elektrikáře, který zakončila jako jedna z nejlepších. V průběhu války několikrát žádala o přeřazení k československé peruti, aby byla blíže svým krajanům. Uspěla až v roce 1945. Tehdy se dočkala převelení do Manstonu, kde se nacházela 310. československá stíhací peruť.

Velké planety našeho solárního systému se v minulosti utvořily v jiném prostředí než planety zemského typu. Předpokládá se, že podstatnou část svého zrodu strávily za tzv. sněžnou čárou, kde se voda vyskytovala především v pevném skupenství, zatímco v centru soustavy setrvávala převážně ve formě páry.

Dále musíme mít na paměti, že ve větších vzdálenostech solárního systému je celkový objem materiálu vyšší a gravitační rušení od Slunce naopak menší. Jádra velkých planet nejspíš obklopovaly mohutné disky se zbytkovou látkou, v nichž se snadno formovaly zárodky menších těles – budoucích měsíců. Takto zřejmě vznikla většina regulárních satelitů, které dnes v okolí velkých oběžnic známe. Jejich iregulární protějšky představují z větší části zachycené objekty, neboť i takto velké planety přicházejí k dalším souputníkům.

Dějiny obou zemí jsou nerozlučně propletené už proto, že zárodek ruské státnosti nevznikl na dnešním území Ruska, ale naopak Ukrajiny. První ruský stát vytvořili v 10. století germánští varjagové neboli vikingové z rodu Rurikova a nazvali jej Kyjevská Rus. Bájné počátky státnosti ležící v Kyjevě tak carům, sovětským komunistům i současným ruským nacionalistům dávaly do rukou klacek, kterým se snažili ubít jakékoliv myšlenky na možnou existenci Ukrajiny coby svébytné země.

Vztah mezi Kyjevskou Rusí a pozdějším státním útvarem soustředěným okolo Moskvy byl však velmi volný a skutečně spíš mytický. Ve 13. století totiž Evropu zaplavili Mongolové, Kyjevskou Rus zcela zdevastovali a na jejím území ustanovili vládu chánů ze Zlaté hordy. Udržela se pak dlouhá dvě století, přestože obyvatelstvo zůstalo vesměs slovanské a jeho vládci museli odvádět daně chánům. Ti samozřejmě dosazovali do správy jednotlivých regionů loajální místní panovníky, kteří uměli ohnout hřbet a zároveň zajistili, aby se lid nebouřil.

Kontinuitu pocházející od Kyjevské Rusi sice Mongolové úplně nezrušili, ale původní struktura moci se definitivně zhroutila a noví vládci nastavili v budoucím Rusku zcela odlišná společenská pravidla a zvyklosti, než známe ze západní i střední Evropy. Když potom vliv chánů v 15. století zeslábl a Zlatá horda se rozpadla, vznikla četná území s mocenským vakuem, jež se muselo vyplnit.

Území nikoho

K regionům, které se dočkaly podobně rozsáhlé obrody, se zařadila také oblast okolo Moskvy – tzv. Moskevské velkoknížectví, skutečný základ dnešního ruského státu. V polovině 16. století se pak po sérii válek podařilo sloučit jednotlivá nezávislá knížectví do silného útvaru pod správou carů.

Další oblast, jež naskočila „na vlak“ k nezávislosti na mongolské nadvládě, ležela na jihovýchodě dnešní Ukrajiny okolo dolního Dněpru, v sousedství tzv. Krymského chanátu – jednoho z pozůstatků Zlaté hordy, toho času pod vládou Osmanské říše. Šlo o Záporoží, na nějž pak volně navazovalo Braclavsko a Kyjevsko. Zmíněné území formálně spadalo pod litevská velkoknížata, která jej dobyla už ve 14. století. Ve skutečnosti tam ovšem moc ze vzdáleného Pobaltí příliš nedosahovala a dění v téměř liduprázdné lokalitě nikoho zvlášť nezajímalo. Region stál „na okraji“ neboli na hranici, a odtud název „okrajina“ čili Ukrajina.

Proto se tam až do 16. století stahovaly různé existence, kterým se nelíbil život obyčejných sedláků pod vrchností a toužily po dobrodružství. Ostatně slovo „kozák“ pochází z tureckého „quazaq“ a označuje právě dobrodruha – přeneseně pak nájemného strážce litevských hranic, tedy hraničáře. Zmínění jedinci vytvořili v rozlehlých a řídce osídlených krajích zvláštní společenství, připomínající spíš loupežné či válečné bandy v čele se zvolenými veliteli než klasický feudální systém západního či ruského typu.

Kozáci z mnoha zemí

Důležité je, že dotyční přicházeli na Ukrajinu ze všech okolních zemí – tedy z Litvy, Polska, Ruska, ale i z Osmanské říše či Krymského chanátu – a nová identita kozáka se pro ně stala důležitější než jejich původní „národnost“ či etnicita. Založením šlo o rebely, jimž se v rodném kraji z různých důvodů nelíbilo, tudíž k němu nechovali žádný sentiment. Z daného pohledu je tedy argument současných ruských nacionalistů o „odrodilých Rusech“ zcela lichý, protože zmíněná směsice lidí vytvořila vlastně zcela nové etnikum. Nedělalo jim pak problém vydávat se na kořistnické výpravy, kamkoliv jim velitel nakázal.

Válečná kořist tvořila základní obživu kozáků, přičemž bez rozpaků vyráželi na lup do všech okolních zemí: do Ruska, původně Moskevského knížectví, na Krym či do Osmanské říše. O něco méně plenili v Litvě, aby příliš nepoutali pozornost svého právoplatného vládce, ale v případě nouze neváhali příležitostně vyrabovat ani panství litevského nebo polského šlechtice. Litva byla totiž od 14. století spojena s Polskem v tzv. personální unii neboli volném sdružení dvou států pod vládou jednoho krále. Roku 1569 ovšem sněm v Lublinu odhlasoval nová pravidla pro těsnější spojenectví, a Poláci si navíc v rámci unie přivlastnili i rozsáhlá území Volyně, Polesí, Kyjevska, Braclavska a Záporoží. Šlo v podstatě o celé kozácké regiony, jež od té doby spadaly přímo pod polského panovníka a pevněji se přičlenily k tzv. Rzeczpospolitej, jak Poláci nazývali svůj unijní stát.

Nechtěná vláda Lachů

Tehdy propukaly problémy mezi Lachy, jak Poláci říkali obyvatelům Ukrajiny, a volnomyšlenkářskými kozáky, kteří si chtěli uchovat svůj specifický vojenský způsob života. Spatřovali v něm svobodu a nehodlali se začlenit do služeb polských velmožů, kteří si na Ukrajině zabírali půdu a vyžadovali, aby pro ně kozácké rodiny robotovaly na polích nebo jim platily daně. Nicméně Poláci si uvědomovali, že jde o významnou vojenskou sílu, kterou mohou využít proti znepřáteleným sousedům. Navíc území kozáků sloužilo jako nárazníkové pásmo a zlomit je silou by nebylo snadné. Proto byl polský král – a také šlechtický sněm, jenž v zemi držel velkou část moci – ochoten k vyjednávání a ústupkům.

Nejvýznačnější kozáci se tedy zapsali do nově zavedeného „rejestru“ neboli registru, přičemž měli dostávat žold z polské královské pokladny a výměnou za to poslouchat příkazy panovníka i sněmu. Původně se jednalo o pouhých 400 mužů, ale k roku 1590 už jich bylo tisíc, a v roce 1637 dokonce osmkrát tolik. Uvedené počty se ovšem staly předmětem vyjednávání hetmanů či atamanů, tedy kozáckých velitelů, s polským sněmem. Nakonec tak vznikla masa desítek tisíců kozáků vyloučených z registru, kteří se najednou ocitli v právním vakuu, protože se odmítali vrátit k životu zemědělců. Začali se nazývat „čerň“ a zůstávali osobně svobodní, ale špatně zvladatelní.

Rebelská chudá čerň

Následovala série povstání, protože čerň se nehodlala se svou novou pozicí smířit, a původní relativní rovnost v kozácké společnosti se rozpadala. Začala se formovat také tzv. kozácká staršina, tedy movití šlechtici, kteří chtěli stejná práva jako jejich polské protějšky. Z větší části se přitom samozřejmě jednalo o registrové kozáky. První významnější povstání se rozhořelo už v roce 1591: Muži hetmana Kosynského se zmocnili řady zámků, kde ničili doklady vlastnických práv polské šlechty, a teprve roku 1593 je porazil kníže Andrzej Wiśniowiecki v bitvě u Pjatky na Volyni. Kosynskyj padl pár měsíců nato, nicméně již o dva roky později propukla další rebelie, tentokrát pod vedením hetmana Nalyvajka. Také tuto vzpouru polská armáda brzy potlačila, načež dal sněm vzbouřené vůdce popravit a přijal zákon, v němž všechny neregistrové kozáky prohlásil za zrádce.

Nicméně postoj Poláků se brzy změnil, když zjistili, že potřebují výrazně rozšířit vojenskou sílu v nových válkách proti Švédsku, Rusku i Osmanské říši. Nejenže tedy navýšili počet registrových kozáků na několik tisíc, ale povolili hetmanům najímat do vojska i čerň, aby podpořili údernou sílu. Zejména Rusko tehdy prožívalo těžké období tzv. smuty, kdy po vymření Rurikovců nastal boj o carský trůn. Poláci na něj s podporou kozáků dvakrát dosadili vlastního kandidáta, prince Vladislava, který byl ovšem z Moskvy vždy zase brzy vyhnán. Vladimir Putin by možná kozáckou účast nazval zradou odrodilých Rusů, ale ve skutečnosti tehdy neměli kozáci z Ukrajiny s původními Rusy už téměř nic společného.

Využít, ale nepovolit

Kozácká povstání proti Lachům neutichla ani v 17. století, za což mohl především nesmlouvavý a často krutý přístup polských velmožů. Ti se totiž jen neradi podřizovali i příkazům krále a sněmu, když to pro ně zrovna nebylo výhodné. A panovník sám neměl v Polsku dost pravomocí a síly, aby je přivedl k poslušnosti – zejména proti nespolehlivým kozákům.

Další rozbušku ve vzájemných vztazích tvořilo náboženství, neboť kozáci se tradičně hlásili k pravoslaví. Přestože jejich předkové pocházeli z různých států, vyznání se ustálilo už při vzniku prvních kozáckých pevností a od 15. století tam hluboce zakořenilo. Roli přitom zřejmě sehrálo dlouhodobě silné postavení kyjevské církve, kde se pravoslaví uchytilo již v raném středověku a nevymýtili ho ani Mongolové. Kozáci by se tak logicky přibližovali k Moskvě proti katolickému Polsku, ale až do poloviny 17. století to žádného hetmana nenapadlo.

Největší sérii povstání před Bohdanem Chmelnyckým měla opět na svědomí čerň a také zdánlivě nesplněné slovo polského krále. Při jednáních se často stávalo, že Poláci naslibovali kozákům za účast na tažení spoustu sociálních i náboženských privilegií a svobod, ale později se vykrucovali. Roku 1621 šlo o zásadní válku s Osmanskou říší, pro kterou chtěl král Zikmund získat hetmana Sahajdačného. Ten měl v úmyslu žádat pro kozáky obrovské ústupky, což se mu tak úplně nepodařilo, neboť Vladislav jen neurčitě přislíbil vše promyslet a projednat.

Znovu a znovu za svobodu

Nicméně Sahajdačnyj se vrátil s tím, že s panovníkem vyjednal úžasně výhodnou dohodu o náboženské i osobní svobodě pro všechny kozáky a rozšíření registru na dvacet tisíc mužů. Tažení se pak poměrně vydařilo, jenže hetman při něm padl. A kozáci logicky žádali po králi splnění slibů, s nimiž počítali, ale on je ve skutečnosti nikdy nedal. Následně se na vlastní pěst domlouvali s krymskými Tatary, zasahovali do tamních poměrů a podporovali je i proti jejich osmanským pánům. Celkově si začali dělat svoji zahraniční politiku, což Polákům působilo značné problémy. Útisk proto pokračoval.

Roku 1629 se čerň vzbouřila nejen proti Lachům, ale i proti vlastní staršině. Poláci rebelie opakovaně brutálně potlačovali, přesto propukaly další a další. A tak dal nový král Vladislav vybudovat na dolním Dněpru silnou pevnost Kodak s polskou posádkou, což kozáky samozřejmě rozlítilo ještě víc. Znovu povstali a opět byli krutě poraženi, až nakonec museli roku 1638 definitivně kapitulovat. Následovalo desetiletí relativního klidu, kdy nebyl jmenován žádný hlavní hetman. Poláci dosadili do nejvyšších pozic kozáckých pluků vlastní lidi a velmoži svým poddaným ještě pevněji „utáhli šrouby“.

Ohněm a mečem

Roku 1648 nastal zlom, když vypuklo největší a nejznámější kozácké povstání pod vedením Bohdana Chmelnyckého, které sugestivně vylíčil Henryk Sienkiewicz v románu Ohněm a mečem. Původně drobný šlechtic Chmelnyckyj z řad staršiny se dostal do sporu s čyhyrynským podstarostou Czaplińským. Ten mu pak v jeho nepřítomnosti přepadl a obsadil statek, ubil jeho malého syna a Bohdanovu milenku donutil, aby se za něj vdala. Šlo o typickou ukázku tehdejšího zacházení Poláků s kozáky. Chmelnyckyj se neúspěšně dovolával spravedlnosti u krále, a nakonec sebral několik stovek kozáků a vedl je do vzpoury. Jejich dlouho dušená frustrace vzplála a brzy se k nim přidávaly tisíce dalších. Bohdan z nich vytvořil armádu, a navíc se domluvil na podpoře s krymskými Tatary, což však v budoucnu působilo potíže.

Poláci situaci zjevně podcenili. Poslali sice silné vojsko, ale rozdělili ho na tři části, které pak Chmelnyckého muži s Tatary postupně porazili. Krátce nato zemřel Vladislav a země zůstala několik měsíců bez krále. Další vítězství, tentokrát nad početnou a mocnou armádou, si kozáci připsali v září 1648 u vsi Pyljavci. Zbytky pyšných polských šlechticů z místa v hrůze utekly, takže kozáci získali velkou kořist. To už Poláci doslova panikařili a na trůn pak dosedl Vladislavův bratr Jan II. Kazimír. Ukázal se však jako velmi slabý a potvrdil Chmelnyckému postavení knížete.

Sen o samostatnosti

Hetman od té chvíle začal jednat jako suverénní vládce a jeho cílem se stalo osvobození od polské nadvlády. Tehdy v podstatě vznikla ukrajinská národnost a vědomí nové společné identity, se snahou založit si vlastní stát. Obyvatelé Záporoží, Kyjevska, Braclavska či Volyně se nicméně ještě nenazývali Ukrajinci, ale s odkazem na Kyjevskou Rus si začali říkat Rusové – bez ohledu na to, že stejný termín užíval pro svůj lid moskevský car. Zmíněné pojmenování však vyjadřovalo svébytnost a nezávislost, nikoliv příchylnost k carovi, od nějž si zatím Chmelnyckyj držel odstup.

Následující události bohužel nově vzniklý národ k Moskvě přece jen přiblížily. Roku 1649 vypukla další válka s Poláky, kteří se nechtěli se ztrátou Ukrajiny smířit. Teď už nešlo o vnitřní spor občanský, nýbrž o konflikt polsko-ukrajinský. Menší kozácké vojsko plukovníka Kryčevského v něm utrpělo porážku a tatarští spojenci přinutili Chmelnyckého k vyjednávání, protože se jim nechtělo bojovat. Tzv. zborovská dohoda ovšem znamenala pouhé nadechnutí před další polsko-ukrajinskou válkou roku 1651. Hned na počátku se Bohdan znovu spolehl na Tatary, kteří ho však tentokrát hrubě zradili a uprostřed bitvy u Berestečka jej zajali a odvezli. Než se mu podařilo vykoupit, kozáci bez velitele prohráli, a Tataři navíc uzavřeli s králem separátní mír. Chmelnyckyj pochopil, že sice může Poláky zdolat v bitvě, ale na dlouhodobé vítězství chybějí jeho mužům bez spojenců síly.

Náklonnost k Moskvě?

Po trpké zkušenosti s Tatary došel hetman k názoru, že jeho jediná naděje spočívá v moskevském carovi. Tehdy poprvé po dlouhých staletích od obsazení Kyjevské Rusi Mongoly si začal ruský vládce činit na Ukrajinu nárok. Roku 1654 uzavřel car s Chmelnyckým dohodu, každá strana ji však pochopila jinak: Kozáci si představovali silnou autonomii pod ochranou ruského státu a mysleli si, že jednají jako rovný s rovným. Naopak Alexej I. Michajlovič coby zastánce samoděržaví viděl v kozácích pouze nové poddané, nad nimiž může kdykoliv uplatnit svou absolutní moc.

Chmelnyckyj brzy pochopil, do jaké pasti se chytil, ale už se mu z ní nepodařilo vymanit. Roku 1657 zemřel a na Ukrajině nastala doba nazývaná „ruina“. Neustálé spory mezi Ruskem a Polskem vedly k tomu, že se země rozdělila podél Dněpru na pravobřežní pod polskou vládou a levobřežní pod vládou cara. Každá část měla vlastního hetmana a čas od času se odehrál i vzájemný boj mezi kozáky a pokus o sjednocení. To se nicméně podařilo až roku 1687 za hetmana Ivana Mazepy, který se původně tvářil jako věrný služebník Petra I. Velikého. Nakonec ovšem kombinací silového nátlaku a diplomacie vyjednal pro Ukrajinu poměrně slušnou autonomii.

Staletí pod ruským jhem

Jenže Petr I. byl založením autokrat a chtěl z Ruska vytvořit silnou centralizovanou říši, kde nebude pro žádnou nezávislost místo. Mazepa to pochopil a pokusil se domluvit se švédským králem i s Poláky, ale moc Rzeczpospolitej už velmi zeslábla a blížil se její úplný zánik. Hetman prohrál a nezbylo mu než uprchnout. Přesto se car musel ještě na čas pravobřežní Ukrajiny vzdát v polský prospěch a Rusko ji definitivně získalo až v rámci prvního dělení Polska roku 1772.

TIP: Kozák proti carovi: Čím děsil Stěnka Razin ruského vládce?

Nakonec se Petrovi I. a jeho následovníkům podařilo hetmanát prakticky zlikvidovat a Ukrajinu pevně včlenit do své říše. Vědomí národní identity však v bývalých kozáckých oblastech už navždy zůstalo a většina obyvatelstva s příslušností k Moskvě nesouhlasila. Snahy o samostatnost se projevovaly především ve 20. století po vzniku Sovětského svazu, ale nakonec uspěly až v roce 1991 po jeho rozpadu. Svébytnost území, jež dlouho zápasilo o existenci na hranici tří velmocí, každopádně nelze zpochybnit.