V Japonsku vzniká koncept pokročilého autonomního vozítka pro měsíční mise
Dvojice japonských průmyslových gigantů pracuje na lunárním vozidle, které by koncem desetiletí mělo dosednout na povrch našeho souputníka a vydat se na spanilou jízdu tamním nehostinným prostředím
Teploty na Měsíci se pohybují mezi −170 a +120 °C a těleso prakticky nemá magnetosféru, takže ho skrápí silná radiace. Na rozdíl od předchozích lunárních „vozítek“, například z misí Apollo, však Lunar Cruiser zvládne posádku plně ochránit, a prodloužit tak její pobyt mimo stanici.
Vodík, kola a duševní zdraví
Na Měsíci by měl přistát v roce 2029 a pod jeho design se podepsalo duo automobilek Toyota Motors a Mitsubishi Heavy Industries, které ho vyvíjejí pro japonskou vesmírnou agenturu JAXA. Jeho pomyslný předvoj by měl představovat prototyp roveru z dílny Mitsubishi: Na lunární povrch se vydá už za dva roky a při jízdě tamním terénem shromáždí potřebná data pro výrobu a fungování Lunar Cruiseru.
Předtím je ovšem třeba vyřešit řadu technologických otázek: Stroj nebude moct odpočívat ani během lunární noci, kdy na něj ovšem po dobu čtrnácti pozemských dní nezasvítí slunce. Proto se plánuje vývoj regenerativního pohonu, který by pomocí solárních panelů štěpil vodu na vodík a kyslík. Prací palivového článku by se pak z oddělených složek opět vytvářela voda, shromažďovala by se v zásobnících a znovu by se štěpila.
Na pohon pak bude muset navázat také speciální odolný podvozek a velký důraz kladou inženýři i na pohodlí posádky. Lunar Cruiser zajistí podporu až pro třicetidenní mise, a jeho interiér tudíž navzdory relativně malým rozměrům nesmí působit klaustrofobicky. Oba průmysloví giganti přitom slibují, že výzkum bude mít dopad i na pozemskou produkci a že futuristická technologie nezůstane výsadou kosmonautiky.
Další články v sekci
Africký Mike Ross: Falešný keňský právník vyhrál všech 26 případů
Mladý Keňan byl nedávno zatčen poté, co vyšlo najevo, že se vydával za právníka a zastupoval klienty ve 26 různých soudních případech. Přestože nikdy nevystudoval práva, všech 26 případů dokázal vyhrát
Keňan Brian Mwenda Njagi si vysloužil přezdívku „opravdový Mike Ross“, odkazující na postavu z populárního seriálu z právnického prostředí Kravaťáci (Suits). Podobně jako tento seriálový mladík, který pracuje v renomované advokátní kanceláři a zastupuje klienty, aniž by měl formální právnické vzdělání, i Mwenda zastupoval klienty před soudem. A podobně jako jeho seriálový předobraz i Mwenda byl v tomto směru mimořádně úspěšný.
Talentovaný pan Mwenda
Své klienty zastupoval u odvolacího i vrchního soudu v 26 různých případech a všechny dokázal vyhrát. Žádný ze soudců přitom neměl ani ponětí, že mladý Keňan ve skutečnosti nikdy práva nevystudoval.
Mwendův podvod vyšel najevo až poté, kdy se keňské advokátní komoře (Law Society of Kenya, LSK) ozval skutečný právník jménem Brian Mwenda. Falešný Mwenda mu podle vyšetřování LSK někdy v průběhu roku 2022 odcizil identitu a vyžádal si od advokátní komory osvědčení o právní praxi. Na základě takto podvodně získaných dokumentů pak vystupoval před soudem.
TIP: Italský podvodník předstíral 12 let, že je chromý: Oklamal úřady, lékaře i papeže
Poté, co vyšel podvod najevo, byl falešný právník zatčen a nyní ho čeká slyšení před soudcem. Zda bude i jeho 27. případ úspěšným se teprve uvidí. Jeho příběh zaujal veřejnost a podporu mu vyjádřil i Mike Sonko, bývalý guvernér Nairobi, který musel opustit úřad po obvinění z korupce. Mwenda věří, že se mu podaří prokázat svou nevinu a přiblížit soudci „skutečný kontext“ jeho případu.
Další články v sekci
Titanosaurus z egyptské oázy vyplňuje mezeru v poznání afrických dinosaurů
Nově popsaný býložravý titanosaurus byl zřejmě posledním zástupcem sauropodů období křídy
Paleontologové popsali pozoruhodného dinosaura, objeveného téměř před 50 lety v egyptské oáze Chárga. Jde o sauropoda ze skupiny titanosaurů, který dostal jméno Igai semkhu, což ve starověké Egyptštině znamená „Zapomenutý pán oázy.“ Jeho jméno odkazuje na božstvo, které v této oblasti uctívali starověcí Egypťané.
Zapomenutá fosilie z egyptské oázy
Kosti tohoto titanosaura objevili němečtí paleontologové již v roce 1977, další téměř půlstoletí ale strávily zapomenuté ve skladech paleontologického institutu Berlínské univerzity a až doposud nebyly podrobněji zkoumány a popsány.
Teprve nedávno je měl možnost zevrubně prozkoumat Eric Gorscak z americké Středozápadní university se svými kolegy. Ukázalo se, že jde o relativně malého titanosaura doposud nepopsaného rodu. Výzkum amerických vědců nedávno zveřejnil odborný časopis Journal of Vertebrate Paleontology.
Igai semkhu žil podle paleontologů před zhruba 75 miliony let a představoval zřejmě posledního zástupce sauropodů na konci druhohor. Z titanosaura mají vědci k dispozici jen několik kostí nohou a pár obratlů a není tak možné přesněji rekonstruovat jeho podobu. I tak ale jde o jednu z nejkompletnějších dinosauřích fosilií z Afriky. Nálezy dinosaurů v kontinentální Africe jsou totiž z řady důvodů poměrně vzácné.
TIP: Vědci na Sahaře objevili pozůstatky dinosaura velkého jako autobus
Navzdory svému jménu nebyl titanosaurus Igai semkhu žádným titánem. Podle vědců měřil na délku „jen“ zhruba 10 až 15 metrů, což badatelé považují v rámci druhu jako mírně podprůměrnou velikost. Nejmenší titanosauři byli velcí zhruba jako dnešní krávy, ti největší dorůstali velikosti dnešních keporkaků.
Další články v sekci
Labutě na tiché hladině: Bělostní vodní aristokraté
Labuť svou vznešenou grácií zcela zastiňuje ostatní vodní ptáky. Na podzim a v zimě k nám přilétají zimovat labutě ze severní Evropy, takže příležitostí k jejich pozorování je u vodních hladin dostatek
Když se člověk posadí pod prastaré duby a pozoruje bělostné živoucí gondoly, které hrdě plují po klidné hladině s odrazem plynoucích oblak, pochopí, proč Petr Ilji Čajkovskij stvořil Labutí jezero, proč složil Jean Sibelius Labuť z Tuonely, a proč tito vznosní ptáci vlétli poetům do básní… Pokročilý podzim se k pozorování labutí bude hodit: v tomto období se totiž labutě velké často sdružují do hejn, aby později, až mrazy zasklí hladiny rybníků, jezer a přehradních nádrží, vyhledaly rychlé nezamrzající toky řek.
Dlouhověké krasavice
Labuť velká (Cygnus olor) u nás původně byla „parkovým“ ptákem. Šlechta těmito nápadnými sněhobílými krasavicemi ozvláštňovala svá zámecká jezírka a teprve od druhé poloviny 20. století se labutě velké začaly výrazněji šířit. V současné době jejich stavy v Česku dosahují 600–700 hnízdních párů.
Labutě velké jsou částečně tažné, ale v poslední době nejčastěji zimují na našich nezamrzajících řekách. Navíc k nám na podzim a v zimě přilétají zimovat labutě ze severní Evropy, takže u nás obvykle tráví zimu tři až čtyři tisíce těchto úchvatných vodních ptáků. Průměrný věk labutě v přírodě je sedm let; za ideálních podmínek se však dočká mnohem pokročilejšího stáří. Seriózně jsou doloženy labutě, které se dožily úctyhodných padesáti let!
Nebezpečný otec rodiny
Labutě velké hnízdí jednou ročně v dubnu až v červnu. Vytvoří si mohutnou kupu z rákosu a proutí, kterou umístí na břehu blízko vody nebo přímo na vodě v hustých rákosinách. Samička pak do tohoto hnízda snese 5–8 špinavě bílých (nebo hnědožlutých) vajec, na nichž bez střídání samcem sedí 35–38 dnů. Mláďata si po vylíhnutí sama hledají potravu a doprovázejí rodiče nejméně dva měsíce.
V době hnízdění je samec silně teritoriální, odhání od hnízda i jiné vodní ptáky a chrabře brání hnízdo a později i vylíhlá mláďata proti všem vetřelcům, včetně člověka. Vypráví se, že labuťák utopil i plavce, který náhodně plaval okolo. Zda je to pravda, nebo výmysl, nevím. Skutečností však je, že statečný labutí rytíř je schopen utopit psa. Na nás vždy labutí samec v době výchovy mláďat útočí při fotografování a zastrašuje nás v typické póze s roztaženými křídly a nafouklým krkem. Tehdy se také ozývá výstražným syčením nebo zvukem „gajarr“. Jinak jsou labutě mlčenlivé, ostatně jejich anglický název zní Mute Swan, tedy němá labuť.
Vzácní zimní hosté
Vedle labutě velké u nás nepravidelně a nepočetně zimuje také labuť zpěvná (Cygnus cygnus), i když jednotlivé ptáky můžete na některých lokalitách výjimečně zastihnout i v létě. Labuť zpěvná je národním ptákem Finska a její obraz najdete i na jednoeurových mincích.
Ještě vzácnějším hostem je u nás labuť malá (Cygnus columbianus), která hnízdí v severní Eurasii a zimuje na pobřežích západní Evropy. V Česku se někdy na nezamrzlých tocích objeví jednotlivé exempláře tohoto nejmenšího druhu labutě. Naprostou raritou jsou pak na našich tocích labutě černé (Cygnus atratus), které pocházejí z Austrálie. Ptáci, kteří se objeví v Evropě, jsou jedinci, kteří ulétli chovatelům.
Mokré pečivo a „zamrzlé“ labutě
V zimním období ztrácejí labutě svou plachost a rády se nechávají lidmi krmit pečivem. Pokud se chcete této bohulibé kratochvíli také věnovat, měli byste vědět, že vodní ptáky můžete krmit jen pečivem, které je alespoň tři dny staré a nejlépe pečlivě vysušené. V opačném případě můžete ptákům způsobit zažívací potíže a ohrozit jejich dobrou kondici, kterou nutně potřebují na přežití v zimních slotách. Krmivo v žádném případě nesmí obsahovat plísně!
TIP: Člunozobec africký: Samotář z mokřadů s hrozivým pohledem
V zimě také často dochází k tomu, že lidé volají zvířecí záchranku k „zamrzlým“ labutím. Většinou se ale jedná o planý poplach: labutě si chrání před mrazem nohy a schovávají je ve svém peří – přitom leží na ledu. Při vyrušení však vyhledají nezamrzlou plochu. Samozřejmě i labuť může do ledu zamrznout, ale stává se to opravdu výjimečně.
Další články v sekci
Kimovi mazlíčci: Severokorejský diktátor nechával unést herce a filmaře
Kim Čong-il si ve druhé polovině 20. století přál pozvednout severokorejskou kinematografii na světovou úroveň. Doma mu však chyběli zkušení herci i filmaři, a tak je dával bez okolků unášet ze zahraničí…
Totalitní režim se obvykle nezastaví u vykořisťování vlastních obyvatel a do pavučiny zla se nebojí zatáhnout ani „přespolní“. Jasný příklad libovůle, která doslova nezná hranic, představuje Korejská lidově demokratická republika, jejíž vůdci neváhají mařit životy dokonce ani z kulturních důvodů.
Například na přelomu 70. a 80. let se z japonského pobřeží ztráceli lidé: Oficiálně se mluví o sedmnácti jedincích, ale reálně jich mohly být stovky. Nešlo přitom o kapacity ve svém oboru či přední vědce, nýbrž o běžné občany, kteří měli jednoduše smůlu. Nacházeli se ve špatnou chvíli na špatném místě a padli do oka severokorejským agentům. Omámení se pak probudili za hranicemi totalitní země, kde se dozvěděli, že budou místní operativce učit japonštinu a zasvěcovat je do kultury své domoviny, aby tam špehové následně snáz zapadli. Mnozí Japonci také únosem přišli o identitu a pod jejich jménem se na ostrovy vraceli právě severokorejští agenti.
Poslední slovo má Sever
Zatímco snaha poznat jazyk a kulturu nepřítele z taktických důvodů je pochopitelná, mnohé životy cizinců zmařila KLDR také z mnohem triviálnějších pohnutek. Jihokorejský režisér Sin Sang-ok a herečka Čchoi Eun-hee zahájili svou kariéru ve 40. letech a láska k filmu je spojila: Nejenže spolupracovali na řadě snímků, ale také se do sebe zamilovali a dlouhá desetiletí tvořili nerozlučný pár. V 60. a začátkem 70. let patřili na domácí scéně ke hvězdám, jejich záře však postupně slábla. Když pak původní kouzlo vyprchalo, následoval rozvod a pád z výsluní. Sin ani Čchoi ovšem netušili, že poslední slovo v jejich vztahu pronese Severní Korea.
Zatímco jih měl totiž kvalitní filmový průmysl a tamní snímky se často objevovaly na mezinárodních festivalech, odkud si také odvážely ceny, severní produkce zaostávala, což se nelíbilo mladému Kim Čong-ilovi: V roce 1966 budoucí vůdce KLDR ještě bezmezně vzhlížel ke svému otci Kim Il-sungovi, který věřil, že film představuje nejvýznamnější formu umění. Ve snaze udělat na rodiče dojem proto Čong-il hned po studiích nastoupil na ministerstvo propagandy a agitace, kde brzy převzal otěže v divizi umění a filmového průmyslu. Stříbrná plátna již tehdy sloužila coby propagandistický kanál, ale s novým šéfem se mnohem víc zaměřila na hrdinské činy Kim Il-sunga v boji proti Japonsku. Řadu snímků pak jeho syn dokonce sám režíroval.
Vězení, nebo filmařina
Čong-il patřil k velkým milovníkům filmu a jeho sbírka jich údajně už v 60. letech zahrnovala na patnáct tisíc. Podle některých zdrojů se však na ně směl dívat pouze jeho otec a on sám. Dokonce ani překladatelé připravující titulky nedostávali celou stopáž: Snímek se rozdělil na několikaminutové segmenty a každý tlumočník viděl jen kousek, aby si nemohl složit kompletní děj. Dva mocní muži měli tudíž jasnou představu o kvalitní zahraniční produkci. Nicméně v porovnání se slavnými filmy, jež vítězily na festivalech, působily jejich severokorejské protějšky bezduše a nudně. Problém spočíval v tom, že tamní kinematografie vznikala v izolaci, a Kim po ní chtěl světovou úroveň. Chybu si však nepřiznal a dospěl k závěru, že domácí scéna potřebuje svěží krev. Přinést ji pak měli právě Sin Sang-ok a Čchoi Eun-hee.
Čchoi se koncem 70. let nedařilo získávat nové role a touha po práci ji dovedla až do Hongkongu, kde už na ni ovšem čekali severokorejští agenti: 22. ledna 1978 ji přepadli, uspali a tajně převezli do KLDR. Probudila se v soukromé vile zvané Budova 1, nedaleko Pchjongjangu. Ačkoliv bylo ubytování luxusní, Jihokorejka nesměla nikam odejít a neustále zůstávala pod dohledem. V následujících měsících se s ozbrojeným doprovodem vydávala do hlavního města, navštěvovala muzea a soukromí učitelé ji rovněž zasvěcovali do severokorejské propagandy i pravidel života. Cílem samozřejmě nebylo držet Čchoi coby „lidského mazlíčka“, ale převýchovou z ní udělat hvězdu místního filmu.
Propaganda nestačí
Zhruba půl roku po Čchoině zmizení už po ní bývalý manžel zoufale pátral, a stopy ho nakonec zavedly do Hongkongu. Tam poté sklapla past a také slavný režisér se ocitl v KLDR. Ovšem zatímco jeho exmanželka se od počátku rozhodla hrát roli poslušné žačky, Sin se s únosem vyrovnával hůř. Dvakrát se neúspěšně pokusil utéct, a z luxusní vily se proto za neposlušnost přesunul do vězení. Že Severokorejci unesli i jeho bývalou ženu, přitom zjistil až 7. března 1983, kdy se někdejší partneři setkali pod dohledem Kim Čong-ila.
V následujících měsících se jihokorejský pár díval na Kimovu filmovou sbírku: Každý den museli zhlédnout čtyři kusy a napsat na ně kritické hodnocení. Se synem vůdce se pak o snímcích bavili a přemítali nad jeho názorem na filmařinu i její nedostatky v KLDR. Čong-il jim nakonec vyjevil svou touhu po uznání na světové úrovni a sdělil jim, že průlomové filmy budou točit oni. Čchoi nevypadla z role a Sin se již nechtěl vrátit do vězení, tudíž souhlasili. Režisér nicméně v mezích možností vyjádřil pochybnost, že bude severokorejská propaganda ve své ryzí podobě pro světové diváky zajímavá. Kim na námitku překvapivě kývl a společně pak vybrali témata, o něž se jejich budoucí filmy rozšíří.
Když chcete Godzillu
Pod Kim Čong-ilovým dozorem natočil Sin mezi roky 1983 a 1985 sedm filmů, přičemž Čchoi ve čtyřech hrála a na zbytku spolupracovala. Zřejmě největšího věhlasu se dočkal snímek Sůl z roku 1985, který jí na Moskevském filmovém festivalu dokonce vynesl cenu za nejlepší herecký výkon. Za zmínku stála také Sinova severokorejská prvotina Vyslanec bez návratu, na níž se podíleli evropští herci a částečně se natáčela i v Československu, což bylo na poměry KLDR nevídané. Na festivalu v Karlových Varech pak film obdržel cenu za nejlepší režii.
Kimova benevolentnost zašla natolik daleko, že mohli Sin a Čchoi natočit severokorejský příspěvek do akčního žánru kaidžú, jehož nejznámějším zástupcem se stala Godzilla. V lidově demokratické republice tak vznikl dnes již kultovní celovečerní snímek Pulgasari, pojednávající o středověkém povstání severokorejských rolníků: Mladá dívka se při šití píchne o jehlu a její krev skane na hračku v podobě draka. Monstrum poté ožije a bojuje po boku zemědělců, ale když vyhladoví, obrátí se proti lidu. Statečná dívka se tedy obětuje, bestie ji sežere a pukne…
Běh o život
S velkou dávkou nadsázky lze říct, že Kim Čong-il vlastně vyřešil Sinovu i Čchoinu kariérní krizi. Oběma dal práci a při točení schválených scénářů měli volnou ruku i obrovský rozpočet. Když například došlo na bojové scény s armádou, byly před kamery jednoduše povolány ozbrojené složky. Režisér ani herečka si nežili špatně a severokorejští diváci je milovali. Navíc k sobě znovu našli cestu a obnovili sňatek. Režim je nicméně přinutil veřejně prohlásit, že na sever odešli dobrovolně – načež je ve vlasti označili za zrádce. Každopádně zůstávali nesvobodní, a zatímco Čong-ilova ostražitost pozvolna ochabovala, v duchu se nevzdávali myšlenky na útěk.
Jejich dalším filmem se měl stát životopis Čingischána, Severní Koreji však na jeho produkci chyběly finance. Dvojice proto přesvědčila Kima, aby je vyslal do Vídně jednat s případnými investory. Budoucí lídr země překvapivě souhlasil a Čchoi se Sinem se v roce 1986 ubytovali v hotelu InterContinental. Ačkoliv je doprovázeli severokorejští agenti, podařilo se jim na recepci podstrčit lístek se zprávou, že jsou oběťmi zločinu a potřebují odvézt na americkou ambasádu. Díky následné lsti, kterou pomohl zosnovat novinář Akira Enoki, dokázala dvojice hlídačům utéct, jenže při honičce ulicemi Vídně uvázl jejich taxík v zácpě. Uprchlíci proto vystoupili a do cíle z posledních sil doběhli.
Svobodní, ale pošpinění
Čchoi se Sinem byli tudíž svobodní, ale vyhráno ještě neměli. V rodné zemi na ně totiž zanevřeli a dlouhá léta se tam nemohli vrátit. KLDR o nich navíc prohlásila, že je nikdy nevěznila a že režisér a herečka pomáhali s ideologickými filmy z vlastní vůle. Kim Čong-il pak přidal obvinění, že dvojice zpronevěřila finance k natočení snímku o Čingischánovi. Manželé proto žili a pracovali ve Spojených státech, dokud se bouře nepřehnala.
Na stáří se pak vrátili domů: Sin zemřel v roce 2006, Čchoi ho přežila o dvanáct let. Jejich neuvěřitelný osud se stal předlohou dokumentu Milenci a despota z roku 2016 i francouzské minisérie Kim Kong, natočené o rok později.
Další články v sekci
Kulinářské dovednosti neandertálců odhalují jejich inteligenci
Neandertálci byli stejně inteligentní jako Homo sapiens. Uměli rozdělávat oheň a používali ho k vaření jídla, potvrzuje nový výzkum.
Podle nového výzkumu, který v těchto dnech publikoval vědecký časopis PLOS One, jsme se pokud jde o inteligenci nejspíš příliš nelišili od neandertálců. Vzhledem k tomu, co už víme o těchto vyhynulých homininech, není zjištění o jejich inteligenci úplným překvapením. Dřívější výzkumy potvrdily, že neandertálci byli schopní lovit lvy, používali kožešiny ulovených zvířat a uměli vyrábět lepidlo. „Naše zjištění jsou v souladu s dřívějšími studiemi,“ uvádí v nedávném prohlášení Diego Angelucci, archeolog na univerzitě v Trentu a spoluautor nové studie.
Neandertálci a oheň
Neandertálci uměli spoustu věcí. Mezi odborníky panuje shoda v tom, že neandertálci uměli využívat oheň. Nebylo ale úplně jasné, zda ho uměli také rozdělávat, používat ho k vaření, zahřívání nebo třeba k obraně. Angelucciho tým získal důkazy o tom, že neandertálci oheň nejen sami rozdělávali, ale že pro ně představoval důležitý prvek jejich každodenního života. To podle vědců svědčí o pokročilé inteligenci, srovnatelné s Homo sapiens.
Badatelé zkoumali zbytky ohnišť v krasových jeskyních Gruta de Oliveira, což je význačná archeologická lokalita v centrálním Portugalsku a jedno z nejvýznačnějších evropských nalezišť období středního paleolitu celé Evropy. Na základě mnohaletých vykopávek badatelé soudí, že zde neandertálci žili zhruba v době před 100 tisíci až 70 tisíci lety.
TIP: Neandertálec a moře: Naši nejbližší příbuzní rybařili a milovali mořské plody
„Našli jsme spálené kosti, spálené dřevo a popel,“ popisuje Angelucci. „Skála na dně jeskyně zrudla žárem. Díky tomu víme, že tam neandertálci měli stabilní ohniště, které fungovalo po dlouhou dobu.“
Díky výzkumu Angelucciho týmu máme také představu, co si neandertálci na ohni připravovali. Vědci objevili zbytky koz, jelenů, koní, praturů, nosorožců a želv. Zdá se tedy, že že se neandertálci masité stravě nevyhýbali. Záhadou stále zůstává, jakým způsobem neandertálci oheň rozdělávali. Podle Angelucciho je možné, že používali křesadlo z pazourků, jednoznačné důkazy o tom ale vědci zatím najít nedokázali.
Další články v sekci
Galaktické překvapení: Mléčná dráha je mnohem „hubenější“ než jsme si mysleli
Astronomové vytvořili rotační křivku hvězd v Mléčné dráze podle pozorování observatoře Gaia a určili z ní hmotnost Mléčné dráhy. Naší galaxie je podle vědců zhruba pětkrát lehčí než jsme si dříve mysleli
Jak zjistit, kolik váží Mléčná dráha? Na první pohled by to nemělo být moc obtížné. Při „vážení“ galaxií se běžně používá rotační křivka, kdy se měří rychlost pohybu hvězd kolem centra galaxie vzhledem k jejich vzdálenosti od tohoto centra. Je to pracné, ale díky tomuto postupu jsme poměrně přesně odhadli hmotnost řady galaxií v našem sousedství, včetně galaxie v Andromedě.
V případě Mléčné dráhy máme problém v tom, že ji pozorujeme zevnitř. Ve výhledu na hvězdy nám často překážejí mračna prachu a plynu. Astronomové proto používají při odhadu hmotnosti Mléčné dráhy jiné typy rotačních křivek, které jsou založené například na mračnech neutrálního vodíku nebo kulových hvězdokupách. Nejsou ale tak přesné jako v případě hvězd.
Měření observatoře Gaia
Mezinárodní tým odborníků využil pro zpřesnění odhadů hmotnosti Mléčné dráhy údaje, které obsahuje třetí várka dat z evropské vesmírné observatoře Gaia. Jak uvádí jejich doposud nerecenzovaná studie, tento soubor obsahuje informace o přesně pozici více než 1,8 miliardy hvězd a o pohybu více než 1,5 miliardy hvězd. Jde sice jen o zlomek z celkového počtu 100 až 400 miliard hvězd Mléčné dráhy, ale postačuje to k poměrně přesnému odvození rotační křivky založené na hvězdách.
Vědci vytvořili na základě dat observatoře Gaia natolik přesnou rotační křivku, že je na ní patrný takzvaný keplerovský pokles (Keplerian decline). Jde o specifický pokles rychlosti hvězd ve vnější oblasti Mléčné dráhy, který odpovídá tomu, že většina hmoty galaxie se nachází v její centrální části.
TIP: Hladová galaktická monstra: Poznejte svět největších galaxií ve vesmíru
Podle této nové rotační křivky Mléčné dráhy je celková hmotnost naší rodné Galaxie asi 200 miliard sluncí. To je velké překvapení, protože předešlé odhady se pohybovaly kolem bilionu sluncí a studie z roku 2019 stanovila hmotnost dokonce okolo 1,5 bilionu sluncí. Vzhledem k tomu, kolik v Mléčné dráze vidíme běžné hmoty, to mimo jiné znamená, že v naší domovské galaxii se nachází mnohem méně temné hmoty, než jsme si mysleli.
Další články v sekci
Za kulometem proti přívalu: Portrét amerického mariňáka Johna Basilona (1)
Americká námořní pěchota si zakládá na tradicích a příbězích. K nejslavnějším postavám v její historii patří seržant John Basilone, jehož kulometčíci na Guadalcanalu zastavili celý japonský pluk
Johnovo dětství nebylo procházkou růžovým sadem – narodil se jako šesté z deseti dětí v rodině italských imigrantů v Buffalu. Otec s matkou se museli pořádně ohánět, aby potomstvo uživili, a na vzdělání už se peněz nedostávalo. Naštěstí vypomohla křesťanská komunita a chlapec mohl navštěvovat farní školu sv. Bernarda. Johna ale vysedávání v lavici nebavilo, raději běhal s kamarády venku a měřil s nimi síly při rvačkách. V patnácti předčasně opustil střední školu a začal se živit jako nosič golfových holí.
Vojákem...
Jakmile měl mladík poprvé příležitost vystřelit si ze zbraně, bylo o jeho kariéře rozhodnuto. V červenci 1934 vstoupil do US Army a byl zařazen do 16. pluku v pevnosti Fort Jay. Tři roky sloužil na Filipínách, kde ve volných chvílích využíval svou fyzickou kondici a krátil si čas boxováním v armádních šampionátech. Většinou vítězil a vysloužil si přezdívku Manila John.
Po propuštění z aktivní služby v roce 1937 se Basilone vrátil domů a pracoval jako řidič náklaďáku v prádelně. Neustále ale vzpomínal na léta strávená v Pacifiku a toužil se tam vrátit. Nakonec došel k závěru, že u pozemní armády je šance na vyslání do zámoří mizivá – zatímco služba u námořní pěchoty skýtá podstatně větší naděje.
...i mariňákem
John dlouho neváhal a v roce 1940 se v Baltimoru zapsal k mariňákům. Vzhledem k předchozím zkušenostem neměl potíže se základním výcvikem v táboře Parris Island v Jižní Karolíně, ani s pokračovacím kursem na základnách Quantico a New River. Coby milovník automatických zbraní dosáhl zařazení k obsluhám kulometů v rotě D v 1. praporu 7. pluku 1. divize námořní pěchoty. Zanedlouho se ocitl na palubě transportní lodi, ovšem místo vysněných Filipín se jeho dalším působištěm stala základna Guantanamo na Kubě.
Osud tomu chtěl, že se John měl napřesrok opravdu do Tichomoří vrátit – jenže za poněkud jiných okolností, než očekával. Japonské císařství v prosinci 1941 napadlo základnu Pearl Harbor na Havaji a Spojené státy vstoupily do druhé světové války. Mariňáci se začali chystat na nasazení, ale než směli poprvé zasáhnout do boje, museli půl roku sledovat těžké porážky uštědřované Američanům japonskými silami po celém Pacifiku.
Na Guadalcanal!
Příležitost srovnat účty dostala námořní pěchota 7. srpna 1942, kdy se 11 000 příslušníků 1. divize generálmajora Alexandra Vandegrifta vylodilo na ostrově Guadalcanal v Šalomounových ostrovech. Japonská armáda tam nedávno vybudovala letiště, z něhož by letouny s rudými kruhy na křídlech mohly ohrožovat spojeneckou námořní plavbu i základny v jižním Tichomoří. Američané byli odhodláni základnu dobýt za každou cenu a učinit z Guadalcanalu místo, kde se válka začne obracet v jejich prospěch.
TIP: Hlavou proti zdi: Námořní bitva v průlivu Surigao 1944
Basilone byl mezi prvními, kteří se vylodili na plážích u mysu Lunga – na severní straně ostrova nedaleko letiště. Zhruba 600 zaskočených Japonců, z nichž část patřila k pracovním jednotkám, se zmohlo jen na slabý odpor a přistávací plocha padla za jediný den do amerických rukou. Mariňáci téměř beze ztrát splnili hlavní úkol, navíc letiště záhy dokončili a zprovoznili. Plocha dostala jméno Henderson Field po letci padlém u Midway a brzo na ní začala přistávat letadla se zásobami. Nepřítel se stáhl za řeku Matanikau a námořní pěšáci čelili jen komárům a nemocem. Situace se ale měla radikálně změnit.
Další články v sekci
Rex femina: Marie Terezie se vlády v Uhrách ujala jako král-žena
Už od středověku byla korunovace slavnostním státoprávním vyvrcholením uvedení nového panovníka do úřadu. Teprve veřejným provedením těchto tradičních politických a náboženských rituálů se monarcha symbolicky i prakticky ujímal moci
V roce 1740 vymřela Karlem VI. rakouská dynastie po meči. Poslední Habsburk přišel během své vlády o Neapolsko, Sicílii, Srbsko, Valašsko, odstoupil od nadějného obchodu se zámořím a navíc ani nezavedl moderní jednotnou finanční či vojenskou správu. Své třiadvacetileté dceři a nástupkyni Marii Terezii proto zanechal především dluhy, oslabenou armádu a nepříliš schopné ministry staré jako biblický Metuzalém.
Oslabení vídeňského dvora využilo nejdříve Prusko a vpádem do Slezska v prosinci 1740 zahájilo válku o rakouské dědictví. Mezitím se rozpoutal válečný konflikt mezi Velkou Británií a španělsko-francouzským blokem v Americe a Indii. V Evropě Francouzi hodlali využít příhodné situace ke zničení svého dávného vídeňského rivala a vyjednali proti němu koalici s Pruskem, Bavorskem a Sasko-Polskem.
Co za pomoc?
Marie Terezie se vyznačovala silnou osobností, inteligencí, rázností, svědomitostí, přísnou zbožností, lpěním na tradicích i ohnivým temperamentem. V kritické situaci, kdy Prusové zabrali bohaté Slezsko a strach budící bavorsko-sasko-francouzská armáda se chystala zaútočit na rakouské i české země, upnula své naděje na uherské poddané. Byla si vědoma, že bez jejich masivní podpory prohraje.
Uherští králové se přísně vzato stávali právoplatně uznanými panovníky z boží milosti až po korunovaci. Z tohoto důvodu se vídeňský dvůr snažil realizovat ceremonii co nejdříve. Jenže panovnice převzala vládu ve druhé polovině těhotenství, takže se muselo s cestou do Prešpurku (dnešní Bratislavy) počkat až na období po porodu a šestinedělí. V březnu 1741 se „k nevýslovné radosti nejvyššího panstva, jakož i k nejvyšší útěše všech obyvatel a všech královských dědičných království a zemí“ narodil vytoužený mužský dědic Josef. Fakt, že dynastie opět měla budoucnost, byl interpretován jako požehnání jediné a pravé dědičce habsburské říše.
Radost z příchodu následníka nicméně vystřídal smutek z neradostných zpráv. V dubnu Prusové rozprášili rakouskou armádu v bitvě u slezských Molvic (Mollwitz) a v květnu se Francie zavázala pomoci Bavorsku vyrvat české země z rukou uchvatitelky Marie Terezie. Uherské stavy naštěstí souhlasily se zahájením korunovačního sněmu, který se tradičně konal jeden měsíc před obřadem. Panovnice se jednání osobně neúčastnila, pouze 27. května přijala delegaci uherských stavů ve vídeňském Hofburgu.
Uherské požadavky
Uherský sněm se ovšem sešel ve velmi opoziční náladě. Stavům vadilo, že královnin předchůdce odmítl vyřešit osvobození šlechtické půdy a pozemků od daní, nechal uprázdněný nejvyšší zemský úřad palatina a každý rok zvyšoval daně. Požadovali proto posílení zemských práv, vyhlášení daňové svobody šlechty, úplné oproštění od jakéhokoliv zahraničního vlivu na domácí záležitosti, ustavení uherské rady ve Vídni a integrování Sedmihradska do jejich království.
Emisaři Marie Terezie se během velmi náročných a vleklých vyjednávání marně snažili, aby se jejich paní nemusela zavazovat k ničemu novému. Nepodařilo se jim však ani sjednat jmenování královnina manžela Františka Štěpána spoluvladařem. V jednom z anonymních letáků se psalo, že jako by nestačilo, že jim Němci vládnou a berou majetek, teď k nim mají ještě přibýt Francouzi. Z tohoto důvodu se František Štěpán korunovace zúčastnil jen jako divák. Stavové ale královně odsouhlasili poskytnout korunovační dar sto tisíc zlatých dukátů, což by dnes odpovídalo přibližně deseti milionům eur. Zasedání sněmu pak bylo přerušeno, aby mohla proběhnout korunovace.
Nástupem Marie Terezie vznikla specifická situace, neboť na trůn dosedla jako suverénní panovnice žena. Nebylo ji tudíž možné korunovat obvyklým ceremoniálem vyhrazeným pro „pouhé“ manželky králů, v jehož rámci se Svatoštěpánská koruna ani nepokládala na hlavu, nýbrž jen přikládala k rameni. Uherská královna Marie II. Terezie byla proto korunována stejným postupem jako její mužští předchůdci a během obřadu byla oslovována rex – tedy král, nikoliv regina čili královna. Tímto způsobem bylo jednoznačně a nezpochybnitelně potvrzeno, že má stejná práva, výsady a pravomoci jako král-muž.
Další články v sekci
Kvůli neuváženému použití emoji zaplatil kanadský farmář přes milion korun
Emotikony, emoji a smajlíky sice do písemné a digitální komunikace pronikají čím dál víc, ale ve formálních dokumentech své místo zatím nemají. Zůstává však zřejmě jen otázkou času, než se zvyky změní – kanadský soud nedávno uznal symbol zdviženého palce jako oficiální souhlas
Emotikony a podobné zkratky používá dle statistik 92 % světové populace. Loňská analýza devíti milionů příspěvků na sociální síti Twitter ukázala, že vůbec nejčastěji se uplatňuje obličejík plačící smíchy (první místo si vysloužil hned v 75 zemích světa), následovaný symbolem červeného srdce. Jen o něco menší popularitě se pak těší drobounká pěstička s palcem nahoru – tedy znak s obecně kladným významem, používaný mimo jiné pro ocenění či souhlas.
Rozluštěná šifra
Právě po uvedeném emoji sáhl v roce 2021 také saskatchewanský farmář Chris Achter, když mu jeden z jeho zákazníků poslal kopii smlouvy o plánované koupi 87 tun lnu, kterou už sám podepsal. Kent Mickleborough předpokládal, že Achter tímto nestandardním způsobem s dodávkou souhlasil, neboť již dřív komunikoval podobně zkratkovitě – například pouhými výrazy „jo“ nebo „ok“. Když ovšem požadovaná zakázka ani po několika měsících nedorazila, obrátil se Mickleborough na soud.
Soudce Timothy Keene pojal proces jako „odhalení přesného významu emoji palce nahoru“ a v nadsázce jej přirovnal k luštění Rosettské desky. Nakonec došel k závěru, že sporný symbol znamená souhlas se smlouvou. Při vynášení rozsudku citoval definici emoji z webu dictionary.com, podle nějž palec nahoru představuje symbol „používaný k vyjádření souhlasu, schválení nebo povzbuzení v digitální komunikaci, zejména v západních kulturách“. Podle Keenea tak plní stejnou funkci jako podpis.
Kliknutí za milion
Dotyčný farmář ovšem nesouhlasil: Dle svých slov použil emoji pouze jako potvrzení, že obdržel fotografii smlouvy – nikoliv, že ji podepsal. Soudce však jeho argument smetl ze stolu a uložil mu uhradit zákazníkovi ekvivalent požadovaného zboží ve výši 61 442 dolarů, tedy v přepočtu přes 1,3 milionu korun. Jedno neuvážené kliknutí tak Achtera vyšlo poměrně draho.
Každopádně se kvůli používání emoji nedostal do sporu se zákonem jako jediný: Jen v USA řešily soudy v nedávné době přinejmenším 45 případů na obdobné téma. Právník Eric Goldman se na ně v reakci na kanadskou kauzu znovu zaměřil, načež připomněl, že se zdvižený palec může používat i sarkasticky, a v některých kulturách se dokonce považuje za urážlivý. „Popsaný soudní případ definitivně nevyřeší, co znamená emoji palce nahoru,“ uvedl pro deník New York Times, „ale ukazuje nám, že jeho uplatňování může mít vážné právní důsledky.“