Prodejci solných lamp uvádějí jako jeden z přínosů údajnou ionizaci vzduchu po jejich zahřátí. Ze solného kamene (NaCl) se mají uvolňovat záporně nabité ionty a přispívat k lepšímu psychickému stavu uživatele. Podle laboratoře amerického Caltechu se však ze zmíněných lamp ionty neuvolňují, a to ani při zahřátí. Vznik iontu z krystalu soli předpokládá, že molekula vody ze vzduchu uvolní chloridový iont ze soli. Jenže popsaná reakce vyžaduje hodně dodané energie, tudíž na lampě neprobíhá. 

Studie zkoumající vliv záporně nabitých iontů na psychiku se ve výsledcích bohužel neshodnou. Výzkumy ukazující pozitivní účinek mají mnohdy metodické nedostatky a často není možné lepší náladu, vyšší výkonnost či větší odpočatost jasně přičíst právě iontům. Ve vnitřních prostorách se jich běžně vyskytuje málo, přichytávají se na vodivé povrchy a na prachové částice. Generátory negativních iontů se tedy mohou používat i k vyčištění vzduchu od prachu, který je na sebe váže a padá k zemi. Ve vzduchu pak ovšem iontů zůstává málo, stejně jako v oblastech s příliš znečištěným ovzduším. Na mě osobně působí solné lampy psychicky pozitivně, přičítám to však pouze měkkému světlu vytvářejícímu příjemnou atmosféru.

Za Zeptej se vědce odpovídá Mgr. Zuzana Hübnerová, Ph.D., Fyziologický ústav AV ČR

Gladiátorská klání v římských arénách se v našem povědomí oprávněně pojí s bojem muže proti muži i s hromadnými jatkami, divokými šelmami, prachem a krví – to vše pouze pro pobavení bouřícího publika. Ano, realita antického Říma byla velmi krutá a opakovaná krveprolití v arénách ji pouze podtrhovala. 

Ovšem i gladiátoři zůstávali jen lidmi se svými touhami, slabostmi, pohnutkami, zvyky a všedním životem. Tak tomu bylo za dob císařského Říma, stejně jako v počátcích republiky na konci 4. století př. n. l. Tehdy se gladiátorské zápasy zrodily coby součást pohřebních rituálů na počest zemřelého člena některé z významných římských rodin. Uvedené pohřební hry bývaly ryze soukromé, bez účasti státu. A kromě toho, že měly zesnulému usnadnit přechod do světa mrtvých, znamenaly též příležitost ukázat moc a bohatství rodu.

Během několika staletí nabraly gladiátorské zápasy zcela jiný kurz. Už se nejednalo o pohřební rituál, nýbrž o plně profesionální a organizovanou událost, jež sloužila k pobavení lidí při významných dnech a na oslavu vítězství. Na Apeninském poloostrově postupně vzniklo několik specializovaných gladiátorských škol a později byly založeny další i v provinciích. Nejstarší písemná zmínka mluví o škole v Capui, jež se v období pozdní republiky stala hlavní líhní gladiátorů. Díky Spartakovu povstání proslula škola Lentula Batiata a jednu vlastnil i Julius Caesar. Největší a nejvýznamnější podobnou instituci císařské doby však představoval římský Ludus Magnus, vybudovaný v 1. století za Domitiana jako jedna ze škol císařských, které v Římě nahradily své soukromé protějšky.

Ve škole zabíjení

Gladiátoři měli velmi nízké společenské postavení, přibližně na úrovni prostitutek, což bylo zčásti předznamenáno faktem, že se rekrutovali převážně z řad otroků a válečných zajatců. Pokud je nečekala rovnou poprava, končili v krvavých řežích v aréně nebo byli odsouzeni do gladiátorské školy, kde z nich měli vychovat profesionální bojovníky. Většinu gladiátorů tedy zpočátku tvořili právě váleční zajatci, neboť již měli zkušenosti z boje, a náklady na jejich výcvik tudíž nebyly tak vysoké.

Otroci se stávali gladiátory obvykle v rámci trestu za závažný zločin, například vraždu, žhářství, zneuctění chrámu či travičství. Odsouzení do gladiátorské školy se fakticky rovnalo rozsudku smrti, s velmi mizivou nadějí na udělení milosti od publika. Za vraždu, znásilnění nebo loupež však mohli v aréně skončit i římští občané. Tito tzv. noxii pozbyli všech svých práv a proměnili se v pouhé „jateční kusy“, když byli bez výcviku i zbroje posláni do zápasiště, kde je zlikvidovali profesionální gladiátoři–veteráni. Poslední kategorii rekrutů pak tvořili dobrovolníci z řad občanů, které motivovala buď bídná finanční situace, či nespoutaný obdiv ke gladiátorským šampionům a touha po vzrušení.

Péče o cenné zboží

Všichni nováčci si každopádně byli rovni, bez ohledu na to, jak se do školy dostali. Hned vzápětí museli složit přísahu, v níž se zavazovali vše vydržet, i když budou „páleni, spoutáni, biti a zabiti mečem“. Každého z nich záhy po nástupu prohlédl lékař, přičemž se zajímal nejen o jeho fyzickou kondici, ale také o vzhled a charisma. Ne všichni se totiž pro gladiátorskou show hodili. Poté se rekrutů ujali zkušení trenéři – tzv. doctores, sami vysloužilí gladiátoři – a učili je efektivnímu způsobu boje se zbraněmi, jež jim přidělil majitel školy. Trénink však probíhal s dřevěnými zbraněmi, s nimiž nováčci útočili na dřevěný kůl zvaný palus, aby si utužili kondici a osvojili si potřebné dovednosti. Cílem bylo pohyby automatizovat. Na ostré zbraně se přecházelo až později a po skončení tréninku putovaly vždy zpět do střežené zbrojnice.

Gladiátoři představovali pro majitele školy značnou investici, o niž bylo nutné pečovat. Proto měli k dispozici i maséry a lékaře, kteří své svěřence udržovali v dobré kondici a dbali, aby při výcviku neutrpěli žádnou závažnou újmu, jež by jim zabránila předvést v aréně kvalitní vystoupení. O úrovni zmíněných doktorů svědčí i fakt, že k nim patřil mimo jiné slavný Galénos, pozdější osobní lékař císaře Marca Aurelia. Několik let působil v gladiátorské škole v Pergamu a díky jeho schopnostem tam podlehli zranění pouze dva zápasníci, zatímco u jeho předchůdce byla úmrtnost třicetinásobná. Kvalita péče se samozřejmě lišila podle toho, zda šlo o malou školu v provincii, nebo o císařskou instituci v Římě, kde se borcům dostávalo stoprocentního servisu.

Pojídači ječmene

Ve vývoji a prospěchu gladiátora hrála důležitou roli výživná strava. Základ jídelníčku tvořil ječmen, z něhož se vařila kaše smíchaná s fazolemi. Konzumace zmíněné obilniny ve velkém vynesla gladiátorům přezdívku hordearii neboli „pojídači ječmene“. Obecně se jejich jídlu říkalo sagina a muži stravující se v rozlehlých společných jídelnách si ho nijak zvlášť neoblíbili. Každopádně dostávali větší příděl než legionáři v armádě a jejich strava byla vydatná a energetická. Na druhou stranu podle Galéna vedla k tloustnutí, přestože uznával, že silná vrstva tuku chrání zápasníky před lehčími zraněními. Filmová představa gladiátora jakožto štíhlého atleta je tedy zcela mylná. Kosterní nálezy naopak potvrzují, že šlo sice o robustní a svalnaté, přesto lehce obtloustlé chlapíky.

Pokud se zrovna nepotili při výcviku nebo neprolévali krev v aréně, trávili čas v nepříliš útulných ubikacích, umístěných podél tréninkové arény. Nováčci pochopitelně dostali ty nejhorší „kobky“, zatímco zkušení profesionálové mohli mít i slušné ubytování. V jedné nevelké místnosti obvykle žili dva až tři muži. Zařízení cel bylo velmi prosté, přičemž chyběly i postele, které zřejmě nahrazovaly slamníky. Volnost, jaké se gladiátoři těšili, závisela na jejich původu: Váleční zajatci nebo zločinci se považovali za nedůvěryhodné a nebezpečné, tudíž je v ubikacích zamykali a střežili. Dobrovolníci či římští občané se naopak mohli pohybovat volně.

Znamení prohry

Střetům gladiátorů předcházela dlouhá předehra v podobě zápasů zvířat, jejich lovu v aréně a také bojů tzv. bestiariů se lvy či tygry. V poledne se v aréně odehrávaly popravy a teprve ve druhé části dne přišla na řadu gladiátorská klání coby zlatý hřeb. Když zazněly trubky, mohli vyškolení bojovníci předvést svůj um. Většina jistě chtěla přežít, bez ohledu na to, že tváří v tvář stanuli muži z jedné školy, kteří se třeba i spřátelili. Šlo o jediné, a sice pobavit publikum. Chtěl-li gladiátor získat dav, musel předvést „show“. Nicméně obvyklá představa divokého a chaotického zápasu je na míle vzdálená pravdě. Na každý bojující pár dohlíželi jeden až dva rozhodčí, obvykle vysloužilí gladiátoři, a pokud jeden z účastníků utrpěl vážné zranění nebo přišel o část vybavení, mohli boj zastavit. V případě nejasného výsledku pak rozhodovali o vítězi, což se však nestávalo často.

Jakmile jeden z bojovníků klečel odevzdaně na kolenou a zdvihl levý ukazovák na znamení porážky, určil jeho osud jekot davu. Vůli většiny musel ovšem potvrdit i předsedající her, obvykle císař. Nálada diváckých mas znamenala všechno: Jestliže císařové Caligula či Claudius nechali usmrtit sice poražené, ale velmi populární gladiátory, jejich vlastní oblíbenost výrazně klesla. Smilování neboli missio se proto často udělovalo především dobrým showmanům. Odhadované riziko úmrtí v zápase se u profesionálů pohybovalo okolo 20–25 %. Ročně nastupovali ke dvěma až třem střetnutím, a jen málokterý jich tedy přežil víc než tucet.

Když volá svoboda

Pro většinu gladiátorů vedly z arény pouze dvě cesty: Jedna procházela bránou Libitinaria, kudy se odnášeli mrtví, a druhá vyžadovala získání dřevěného meče zvaného rudis – odznaku svobody, který mohl obdržet jen skutečně dobrý bojovník. Odpovídajícím označením rudiarius se však pyšnil málokterý zápasník. Šance, že bude moct gladiátor odejít na odpočinek, byla nižší než u legionářů. Obvykle začínali svou dráhu kolem 17 let a většina z nich byla zabita mezi 18. a 25. rokem. Mortalita ovšem v průběhu času klesala s tím, jak „byznys“ rostl. Na počátku her coby soukromé oslavy na počest zemřelého člena rodiny se porážka automaticky rovnala rozsudku smrti. Na vrcholu impéria, kdy poptávka dalece přesahovala možnosti gladiátorských škol produkovat kvalitní bojovníky, se missio udělovalo poraženým poměrně často, protože jejich život představoval cenný artikl.

TIP: Krvavý sport v Koloseu: Gladiátory sledovaly desetitisíce diváků

Pokud gladiátor přežil a dosáhl mnoha vítězství, mohl získat svobodu. Po 30. roce života již mohl patřit k zasloužilým veteránům. Někdo se usadil, jiný bojoval dál: Například jistý Flamma, původem Syřan, získal rudiarius hned čtyřikrát, ale pokaždé se rozhodl vrátit do arény. Jeho náhrobní kámen na Sicílii praví: „Žil třicet let, bojoval čtyřiatřicetkrát, zvítězil jednadvacetkrát, remizoval devětkrát a byl poražen čtyřikrát.“ Někteří šťastlivci dokázali bojováním zbohatnout, a nakonec si mohli otevřít vlastní školu. Základním předpokladem však bylo přežít. 

Lidská kůže je jako první na ráně při mnoha nehodách či úrazech. Její hojení je ale bohužel leckdy komplikované, zejména v případech rozsáhlejších poškození. V posledních letech se proto objevují různé typy umělé kůže, které lze vytisknout na biotiskárnách. 

Tým amerického výzkumného institutu Wake Forest Institute for Regenerative Medicine (WFIRM) učinil v tomto směru významný pokrok. Anthony Atala a jeho kolegové vyvinuli biotištěnou kůži, která obsahuje šest základních typů kožních buněk ve speciálních hydrogelech. Výsledky výzkumu Atalova týmu zveřejnil vědecký časopis Science Translational Medicine.

Kůže z tiskárny

3D biotiskárna tuto umělou kůži vytiskne ve vrstvách, které odpovídají skutečné lidské kůži. Má tenkou pokožku (epidermis) s ochrannou funkcí, pod kterou se nachází škára (dermis), čili pevná a pružná vazivová vrstva kůže. Nejhlubší vrstvu představuje podkožní vazivo (hypodermis), bohaté na tukové buňky.

Když vědci tuto novou biotištěnou kůži s vrstvami odpovídajícími skutečné kůži transplantovali myším, vytvořily se v ní krevní cévy a proběhl v ní standardní vývoj a proces hojení. Výsledkem bylo rychlejší uzavření rány a větší produkce kolagenu, což vedlo k menšímu zjizvení nově vytvořené kůže.

TIP: Ruční biotiskárna s živými buňkami usnadní léčbu těžkých popálenin

Badatelé poté celý postup zopakovali s většími kusy biotištěné kůže, tentokrát o rozměrech 5 x 5 cm, které transplantovali laboratorním prasatům. Výsledky byly velmi podobné, opět s menším zjizvením vzniklé kůže, než bývá obvyklé. Biotištěná kůže by se v budoucnu mohla uplatnit nejen u lidských pacientů, ale také při nejrůznějších kožních testech, které se dnes provádějí na živých zvířatech.

V únoru 1942 vzplál v newyorském přístavu zaoceánský parník Normandie (zabavený pro potřeby armády a přejmenovaný na USS Lafayette). Přestože následné vyšetřování dospělo k závěru, že šlo o nehodu, existovalo poměrně vážné podezření, že mohlo jít o sabotáž.

Úvodní část: Italští gangsteři hráli důležitou roli ve službách americké armády (1)

Americké úřady proto uzavřely dohodu s někdejším bossem newyorské mafie Charlesem „Lucky“ Lucianem, jehož podřízení společně s vlivnými odbory doky kontrolovali. Dodnes sice není jisté, do jaké míry Lucianova činnost zabránila sabotážím, nicméně stávky opravdu ustaly jako mávnutím kouzelného proutku a nakládka i vykládka běžely bez potíží.

Mafián zpravodajcem

Kontroverzní spolupráce se osvědčila natolik, že se ji americká vláda rozhodla rozšířit. Příležitost přišla v roce 1943, kdy se Spojenci chystali na operaci Husky neboli invazi na Sicílii. Generálové už disponovali zkušenostmi z vylodění v Africe, vůbec poprvé se však schylovalo k obojživelnému úderu na mateřské území některého ze států Osy. Generálu Dwightu Eisenhowerovi, který celé operaci velel, přitom nedávalo spát hned několik otázek. Jak urputně se budou německo-italské divize bránit? Jak zareaguje civilní obyvatelstvo? V jakém stavu se nacházejí přístavy a silnice?

Po spolupráci amerických úřadů s mafiány ve Spojených státech přišlo na řadu také jejich využití s invazí do Itálie. Agenti FBI přitom věděli, že Luckyho podřízení udržují čilé styky se svými soukmenovci na ostrově. Přišli proto s nápadem využít je jako zdroj informací o nepřátelské obraně, stejně jako pátou kolonu rozvracející morálku italských vojenských posádek. Úkolem dosáhnout další dohody s Lucianem byl pověřen zkušený námořní zpravodajec komandér Charles Haffenden, který začal shromažďovat dostupné reálie a zároveň jednat s uvězněným bossem. 

Kápo, kterému Američané za prohloubení spolupráce nabídli další možnosti řízení gangsterů přímo z basy, souhlasil. Haffenden ho nechal přestěhovat do mírnější a pohodlnější věznice, v cele se objevil rozhlasový přijímač, telefon nebo mapa Evropy i Sicílie se značkami různých významů. Navlas stejnou výbavu měl v kanceláři též samotný zpravodajec, který tak mohl na novinky obratem reagovat.

Pohlednice, mapy i výpovědi 

Luckyho kontakty s palermskými mafiány zajišťovali vlivní kmotři Vincent Mangano, Calogero Vizzini a Vito Genovese. Se svými spojkami se setkávali v italských restauracích v Manhattanu a Brooklynu. Luciana i Haffendena navštěvovaly desítky podivných lidí, o jejichž totožnosti se nevedla evidence, a na jména se nikdo neptal. 

Mangano a Genovese tak záhy vybudovali „kurýrní službu“ dodávající pozoruhodně přesné zprávy. Podařilo se jim aktivizovat italsko-sicilskou komunitu přímo v USA, kterou vyzývali ke sdílení jakýchkoli cenných údajů se zpravodajskou centrálou v newyorské Church Street. Krajánci uposlechli a nosili agentům vše možné i nemožné – od pohlednic a fotografií přes mapy po turistické průvodce. Vypovídali o poměrech na ostrově, členitosti pobřeží, stavu mostů nebo hloubce pobřežních vod. Hromadily se neocenitelné údaje o rozmístění kasáren a odolnosti opevnění.

Na samotné Sicílii pak mafie pod Lucianovou zaoceánskou taktovkou šířila letáky informující o cílech Spojenců a slibující mír, slušné zacházení i celkově lepší život po svržení Mussoliniho. Tyto kroky měly zabránit odporu civilního obyvatelstva po anglo-americkém vylodění. Dále američtí zpravodajci vyhledávali a najímali osoby se sicilským dialektem, které měly po vylodění sloužit coby prostředníci a tlumočníci. Armáda před operací Husky přijímala prakticky kohokoliv, kdo uměl italsky a znal ostrovní terén, takže v invazních jednotkách nakonec sloužilo 15 % mužů italského původu. 

Apel na obránce

Spolu s mafiány pomáhali na Sicílii rozpoutat kampaň, jež vyzývala obránce k dezerci či kapitulaci. V několika případech americko-italští vojáci pomocí megafonů skutečně přemluvili obránce, aby opustili své pozice a přidali se ke Spojencům. Místní mafiáni současně přesvědčovali Italy, ať zanechají válčení, pokud ještě někdy chtějí spatřit své rodiny a napít se vína. Dezertérům dokonce rozdávali civilní šaty, aby je Mussoliniho podřízení nevypátrali.

Obrana Sicílie se ukázala být tužší, než Američané předpokládali, i tak ale spojenecké divize poměrně brzy získaly převahu. Mafiáni k tomu přispěli přinejmenším na dvou místech – v tradičním centru organizovaného zločinu Villalbě nebo v městečku Mussomeli, o němž fašisté tvrdili, že ho budou hájit do posledního muže. Avšak když tam 20. července 1943 vstoupily čelní oddíly americké 4. divize, mafiánští pomocníci přiměli obránce k rychlé kapitulaci výmluvnými argumenty: „Nechceme válku, složte zbraně. Nevypálíte ani ránu! Jinak z vás, vašich žen a dětí nezůstane vůbec nic…“

Klany znovu u moci

Jakmile generálporučík George Patton obsadil 22. července Palermo a záhy padla celá Sicílie, přistoupili mafiáni k vyřizování vlastních účtů s nenáviděnými fašisty. Zatímco civilisté bujaře oslavovali, několika „diskrétních“ výstřelů v postranních uličkách si nikdo nevšiml. 

Zároveň mafie Spojencům ukázala, že rozhodně nepracuje zdarma – zásobovací důstojníci se nestačili divit, kolik benzinu, cukru nebo konzerv zmizelo z armádních skladů. Někteří ziskuchtiví vojáci US Army pomáhali mafii ovládnout černý trh a umožnili gangsterům nabytou ekonomickou moc rychle přeměnit v politickou. 

TIP: Sicilské Palermo: Kmotrovo město na ohnivém ostrově

Okupační úřady se navíc ve snaze stabilizovat situaci nerozpakovaly dosazovat mafiány do úřadů a pověřily řadu z nich starostovskými funkcemi. Kupříkladu ve Villalbě se chopil moci již zmíněný kápo Vizzini, který v okolí získal takřka neomezený vliv – přestože šlo o negramotného podsaditého staříka, z něhož si spojenečtí vojáci tropili legraci. 

Už roku 1945 se ukázalo, že válka vlastně pomohla k obnovení moci mafie nad Sicílií. Mnozí členové klanů zapojení do invaze už na ostrově zůstali, aby obnovili bývalé pořádky. Zanedlouho se za nimi z USA přestěhovali i bossové s celými rodinami. A protože v poválečném chaosu představovala mafie na poničeném ostrově jedinou fungující organizaci, nedalo jí příliš práce opět získat ztracené pozice.

Majitel množírny zakrslých králíků plemene lionhead neboli „lví hlava“ se před dvěma lety musel odstěhovat ze svého domu v komunitě Jenada Isles. Jenže místo aby vzal chlupáče s sebou, vypustil je ven. Původně nevelká skupinka se tak postupně rozrostla a dnes podle některých zdrojů čítá až sto jedinců.

Ve floridském vedru se nicméně malí tvorové přehřívají a pasou se na nepříliš vhodné zeleni předzahrádek, takže snadno podléhají nemocem, ale také dravcům. Jako invazní druh sice nejsou nebezpeční, situace si však žádá řešení. Alicia Griggsová proto radnici přesvědčila, aby počkala s odstřelem, a začala vybírat peníze na odchyt, kastraci a přesun chundelatých vetřelců z ulic do nových domovů.

Náklady na odchyt a veterinární péči králíků ale nejsou zrovna malé. Podle mluvčích záchranné stanice East Coast Rabbit Rescue, která se do odchytu floridských chlupáčů zapojila, vyjde základní péče na zhruba 200 až 300 dolarů. Místní radnice proto přislíbila, že náklady záchranářům proplatí. Podle nejnovějších zpráv ale jednání o finanční náhradě za péči o odchycené králíky zamrzla a řešení králičí invaze je v tuto chvíli nejasné. 

Za oběžnou drahou Neptunu se rozkládá oblast označovaná jako Kuiperův pás. Jde o domov možná až stovek milionů menších i větších převážně ledových objektů jejichž nejznámějším zástupcem je trpasličí planeta Pluto. V určitém směru tvoří Kuiperův pás obdobu hlavního pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem, je však rozsáhlejší a zhruba 20–100krát hmotnější. Vnější hranice Kuiperova pásu se nachází zhruba 55 astronomických jednotek od Slunce.

Podle dosavadních poznatků za touto hranicí následuje prázdný prostor, ne však docela prázdný – úplně prázdný prostor ve vesmíru neexistuje. Obsahuje spoustu nabitých částic pocházejících ze Slunce: elektrony, protony, alfa částice a v malém množství i těžší ionty, čili jádra atomů jiných prvků.

Druhý Kuiperův pás?

Nová data sondy New Horizons ale naznačují, že oblast za vnější hranicí Kuiperova pásu nemusí být tak pustá, jak jsme si mysleli. Sonda se nyní nachází ve vzdálenosti 57 AU od Slunce a je tak již za vnější hranicí Kuiperova pásu. Většina přístrojů sondy je momentálně ve stavu hibernace, stále ale pracuje její prachový detektor Dust Counter Venetia Burney (VBSDC). Přítomnost prachu je pro vědce skvělým indikátorem srážek vesmírných objektů. Množství prachu mělo po překročení hranice Kuiperova pásu výrazně klesnout, podle Alana Sterna, vedoucího vědeckého týmu sondy New Horizons, se tak ale nestalo.

Data sondy New Horizons vědci spojili s dřívějším pozorováním japonského 8,2metrového dalekohledu Subaru, který se nachází na havajské observatoři Mauna Kea. Ten od roku 2021 identifikoval celkem 12 velkých objektů, nacházejících se ve vzdálenosti zhruba 60 AU od Slunce.

Podle doposud nerecenzované studie by se tak za hranicí Kuiperova pásu mohl nacházet další, doposud neznámý pás planetek. Vědci již do zkoumání této oblasti znovu zapojili teleskop Subaru a snímky vyhodnocují pomocí umělé inteligence.

Kdybych měl popsat šestnáct tisíc kilometrů strávených v sedle motorky, musel bych si rezervovat místo na slušně dlouhý románový cestopis. Raději vám tedy povím, nejen jak se na takovou cestu připravit, ale jak se k ní vůbec odhodlat – protože motorka vám nic neodpustí. Podceníte plánování trasy? Vymstí se vám to dlouhou objížďkou a terénem, který nebude pro váš stroj úplně schůdný, nebo se prostě budete vyhýbat přívalům deště a krup. Pokud jen mávnete rukou nad pravidelným servisem, motorka vás třeba odmítne poslouchat v nejméně vhodný okamžik. Přeceníte své schopnosti, a koledujete si o pořádný průšvih.

Cestujete-li v jedné stopě, musíte zkrátka všechno pevně držet ve svých rukou. Nedá se na nic a na nikoho alibisticky vymlouvat, protože když se něco pokazí, můžete obviňovat jen a jen sami sebe. A často pak bude také pouze na vás se ze vzniklé šlamastyky dostat. Odmění vás ovšem zážitek z cestování zcela odlišný od toho, který byste získali za volantem auta nebo kdybyste se do cíle dopravili letecky.

Šílené dobrodružství

Psal se rok 2022, končila doba covidová, pomalu se opět otevíraly hranice. Rušily se lockdowny a já jsem řešil, kam a jak vyrazit. Moje cestovatelská duše totiž dlouhodobým omezením a nemožností cestovat hodně trpěla a nyní se potřebovala nějak „ozdravit“.

O pět let dřív jsem žil ve vietnamské Hanoji a mám ji vážně rád. Navíc mě během předchozích měsíců pošťuchoval můj kamarád Tony, který se tam natrvalo přestěhoval, abych za ním přijel „na jedno“. Tehdy jsem pracoval v Nizozemsku v testovací uličce na covid, jezdil jsem po jihovýchodě země se sanitkou, a jak jsem s nadsázkou říkal, „šťoural jsem se za peníze v cizích nosech“. Nakonec jsem tedy neodbytnému Tonymu odepsal, že odkládám uniformu, sedám na motorku a jedu. A tak celé moje šílené dobrodružství začalo.

Cesta jižní trasou

Jako vždy šlo u mě tak trochu o punkové rozhodnutí, přesto jsem si uvědomoval, že tentokrát budu muset podstatně víc plánovat. Předně bylo třeba zjistit, kudy se z Evropy do Vietnamu vlastně dostanu. V únoru vypukla ruská invaze na Ukrajinu, takže severní cesta definitivně padla. Čína navíc zůstávala pro turisty zavřená kvůli nulové toleranci vůči covidu, a nezbývalo tedy než se pokusit o jižní trasu. Mezi těmi, kdo si oblíbili dlouhé a pomalé cestování, proslula jako „Hippie Trail“ a zahrnuje jízdu do Turecka, Íránu a dál do jihovýchodní Asie.

Jižní trasa má pochopitelně také svá úskalí, včetně nepříliš bezpečné oblasti pákistánského Balúčistánu nebo třeba zcela uzavřené hranice mezi Indií a Myanmarem. Řekl jsem si však, že to nějak vyřeším za pochodu. Z pohodlí gauče se všechno krásně maluje.

Anglická legenda

Dál bylo potřeba vybrat motorku a nezbytné vybavení na cestu. Volba tehdy úplně bez přemýšlení padla na Royal Enfield. Jde pro mě o synonymum dávných cestovatelských dobrodružství, „kdy byl svět ještě trochu v pořádku“, a v pražské prodejně Vintage Garage jsme se dohodli, že nejvhodnější bude model Himalayan. Jasně – je pomalý a plně naložený do kopce hodně zápasí. Jenže moje cesta neměla být sprint, ale maraton. Potřeboval jsem tudíž jednoduchý stroj, spolehlivý za všech okolností, který mě podrží i mimo asfalt a nezruinuje mi rozpočet.

A tak jsem koncem loňského května zabalil svůj život v Nizozemí, hodil do auta dva kufry a za zvuků Rammsteinů jsem vyrazil přes Německo do Prahy. V matičce stověžaté jsem vyměnil automobil za motorku a zamířil do Brna, kde pak chvíli trvalo, než přišly objednané brašny a než jsem se psychicky připravil na dlouhé dny a noci o samotě. Měl jsem však dostatek času se s Himalayanem sžít.

Kde spát, co jíst?

Nakonec je vlastně úplně jedno, jestli člověk vyráží na měsíc, nebo na rok. Vesměs totiž veze stejnou výbavu. Pak už jen záleží, jak moc je ochotný ubrat z vlastního pohodlí a přespávat ve stanu či pod širákem, nebo raději po celém dni v sedle padnout do čistého povlečení v hotelu u silnice. A jestli si bude vařit sám, čímž ušetří nějakou korunu za jídlo, nebo si v rozpočtu dopřeje i večeři v restauraci.

A tady se dostávám k tomu podstatnému, co dlouhodobé cestování přináší – tedy osekání základních potřeb na úplné minimum. Vesměs člověk denně řeší, co bude jíst a kde spát. Po večerech pak plánuje trasu na další dny, zajišťuje víza nebo hledá případný servis. Já jsem si přibral ještě psaní pro motorkářské časopisy, focení a točení videí, včetně zpracovávání veškerého materiálu za pochodu. Až pozdě jsem si uvědomil, že jsem plány přepálil. Vůbec jsem totiž nestíhal, neměl jsem žádné víkendy: Prostě jsem každé ráno osedlal motorku, cestou sbíral obsah a večer jsem po zpracování fotek či nějakého textu padl do postele, abych ráno zase jen sedl na motorku a jel dál. Příště by to tedy chtělo víc myslet na odpočinek, nejen honit kilometry a příběhy…

Přes hranice

Evropa je pro cestovatele snadná až do Turecka. Tam stačí pas, doklady a pojištění na motorku – jen je dobré si pohlídat, aby se vztahovalo i na asijskou část země. Víza nejsou třeba. Pak se situace mírně komplikuje. Se svými kontakty z Ministerstva zahraničních věcí jsem probíral jednotlivé státy i tamní aktuální situaci, a jen mi přibývaly šediny. Země jako Turkmenistán či Ázerbájdžán zůstávaly zavřené ze stejného důvodu jako Čína, tedy kvůli pandemii. Projet se zatím dalo pouze z Turecka do Íránu, snad do Pákistánu. Afghánistán jsem rozhodně riskovat nehodlal. Pak Indie a Myanmar. 

Informace z Myanmaru o překračování hranic s Indií s vlastním dopravním prostředkem a o další jízdě do Thajska vyznívaly dost protichůdně, ale vesměs se shodovaly, že to nejde. Smířil jsem se tedy s myšlenkou, že mi v jednu chvíli možná nezbude než motorku naložit na loď či letadlo a kus cesty po pevnině přeskočit.

Plány se mění

Moje cesta nakonec vyvrcholila krizí. Mezi Tureckem a Íránem mě dohnal nedostatek spánku, odpočinku a celkově jízda ve čtyřicetistupňových vedrech. K fyzickému vyčerpání se navíc přidaly další politické i přírodní pohromy: Pákistánem se prohnaly obří záplavy, zatímco v Íránu se strhly protesty a po střelbě zůstaly stovky mrtvých. Musel jsem se rozhodnout, zda riskovat, jet dál a zkusit si nějak poradit, nebo se otočit zpátky do Turecka.

Po všem tom chaosu na cestě jsem zvolil druhou možnost, protože čistě po souši jsem se do Hanoje dostat nemohl. Nechal jsem tedy motorku v Ankaře, přeletěl do jihovýchodní Asie a do cíle jsem v poklidu dojel odtamtud. Tedy v poklidu… Dobrodružství jsem přesto zažil dost, ale do Vánoc jsem podle původního plánu do Hanoje přece jen dorazil. Strasti a slasti jihovýchodní Asie už ovšem tvoří součást jiného příběhu. 

Příslušníci speciálních jednotek patří k elitním složkám armády a policie. Očekává se, že příslušníci těchto jednotek jsou mimořádně odolní nejen fyzicky, ale i psychicky. Vzhledem k povaze jejich výcviku bývají členové speciálních jednotek častěji nasazováni v náročnějších a nebezpečnějších misích a častěji u nich dochází k ke zraněním, včetně poranění hlavy.

V důsledku toho veteráni speciálních jednotek často trpí celou škálou psychologických i neurologických poruch, včetně úzkostí, depresí, posttraumatické stresové poruchy nebo sebevražedných myšlenek či přímo sebevražedného jednání. 

Psychedelický koktejl

Badatelé Ohijské státní univerzity, které vedl Alan Davis, nedávno speciálně pro tyto veterány vyvinuli pozoruhodnou terapii zahrnující aplikaci hned dvou různých psychedelických látek současně. Léčba zahrnovala podání hydrochloridu ibogainu, což je silný halucinogen pocházející ze západoafrického keře iboga (Tabernanthe iboga) a látky 5-Me-O-DMT, halucinogenu, který vylučuje ze své kůže ropucha coloradská (Incilius alvarius).

Vědci uspořádali experiment s 86 americkými veterány speciálních jednotek, kteří se léčí s různými psychickými obtížemi a naprostá většina z nich utrpěla při své práci závažné poranění hlavy. Každý z účastníků dostal jednu orální dávku ibogainu a další den inhaloval nejméně tři dávky 5-Me-O-DMT, vždy celkem 50 mg. Součástí experimentu byla i sezení s odborníky, před i po užití psychedelických látek.

Celkově zaznamenali účastníci experimentu významné zlepšení symptomů posttraumatické stresové poruchy, deprese, úzkosti, nespavosti a návalů hněvu a významné zvýšení spokojenosti s vlastním životem. Jak věci shrnují ve studii zveřejněné v odborném časopisu American Journal of Drug and Alcohol Abuse, pozitivní dopady léčby účastníci pociťovali i po šesti měsících.

TIP: Syntetická verze halucinogenní látky tropického keře by mohla léčit závislosti a deprese

Nečekaným, ale nikoliv nevítaným dopadem bylo výrazné zvýšení kognitivních funkcí účastníků experimentu, což překvapilo samotné vědce. Další výzkum by měl ukázat, zda tento efekt souvisí s pozitivními změnami v oblasti psychického zdraví, nebo zda jej mají na svědomí účinky psychoaktivních látek na mozek pacientů. Výsledky výzkumu podle vědců jednoznačně ukazují, že použití psychedelik má smysl i u tak komplikovaných pacientů, jako jsou veteráni speciálních jednotek.

Vztah státu a církve byl ve středověké Anglii plný vyhrocených konfliktů mezi duchovní a světskou mocí. Ke skutečně kuriózním případům pak patří povýšení slavného filozofa a teologa Anselma. 

Zmíněný opat normandského kláštera Bec se na arcibiskupský stolec dostal po podivném záchvatu zbožnosti Viléma II. Ryšavého: V prvních měsících roku 1093 totiž panovník onemocněl, načež k sobě povolal biskupy i barony – a vznešení muži mu poradili, aby litoval svých hříchů a napravil se. Vladař si pod jejich vlivem vzpomněl, že mimo jiné již tři roky brání jmenování nového arcibiskupa v Canterbury, díky čemuž příjmy z tamní diecéze plynuly do jeho pokladny. Hrozba pekelných plamenů posílená nemocí jej tedy přiměla dosadit na uvedené místo nejzbožnějšího kněze, o jakém kdy slyšel.

Ať žije náš pastýř a biskup!

Nešlo o nikoho jiného než o již zmíněného italského teologa Anselma z Becu. Panovník mu kromě arcibiskupství slíbil, že pokud jej Bůh vyléčí, už nikdy nedá na církev dopustit. Opat však nabídku odmítl, neboť králi nedůvěřoval. Rozčilený Vilém pak podle dochovaných svědectví vykřikl: „Mnichu, co to děláš? Proč mne vydáváš věčnému zatracení?“ Anselm přesto zůstal neoblomný.

Král proto všem přítomným poručil, aby před opatem padli na zem a prosili ho. Jenže Anselm poklekl s nimi a žádal, aby si našli jiného kandidáta. Tvrdohlavý vladař nicméně nemínil ustoupit, a když se dotyčný nepodřídil po dobrém, přiměl ho silou: Rytíři jej dovlekli k Vilémovu loži a podali berlu s prstenem, jejichž převzetím se měla dohoda stvrdit. Anselm však zaťal pěsti a odmítal odznaky úřadu přijmout. Rytíři mu proto rozevřeli ruku silou a zlomili mu přitom prostředník, na nějž pak panovník navlékl prsten. Berlu opřeli nebožákovi o sevřenou dlaň, jeden z biskupů rychle přečetl latinskou formuli a oznámil kanonickou platnost volby. Poté všichni zvolali: „Ať žije náš pastýř a biskup!“ S odznaky úřadu odvlekli rytíři Anselma do nejbližšího kostela a nechali ho vysvětit, takže se stal arcibiskupem z Canterbury proti své vůli.

Dvakrát, a dost

Anselmova averze vůči panovníkovi se následně ještě prohloubila. Ačkoliv se totiž král skutečně záhy uzdravil, na předešlé sliby jaksi „zapomněl“. Když mu potom arcibiskup zdůraznil jeho povinnosti vůči církvi, reagoval Vilém popudlivě. Na žádost o jmenování opatů a biskupů Anselmovi podle Anglosaské kroniky odvětil: „Copak nejsou všechna ta opatství moje? Se svým panstvím si zacházím, jak chci.“ 

Po definitivním rozkolu v říjnu 1097 odešel arcibiskup do exilu, načež král pouze prohlásil: „Vyřiďte mu, že jsem ho nenáviděl včera a dnes ho nenávidím ještě víc. Vyřiďte mu, že zítra a každý další den ho budu nenávidět čím dál víc. A pokud jde o nějaké modlitby a požehnání, plivnu mu je zpátky do jeho scvrklého obličeje.“ 

Anselm zamířil do Říma a stal se jedním z hlavních stoupenců gregoriánské církevní reformy. Předsedal několika synodům a aktivně se zapojil do sporu o investituru, v němž papež a císař Svaté říše římské bojovali o vliv na jmenování církevních hodnostářů. V roce 1100 se pak Anselm na přání nového krále Jindřicha I. vrátil do Anglie, ale již o tři roky později ho tentýž panovník poslal znovu do vyhnanství, neboť arcibiskup zkoušel v ostrovní zemi uplatňovat principy reformy osvojené v Římě. Svůj druhý exil strávil proslulý teolog v klášteře Bec, kde sepsal dodnes známá díla, mající za cíl prokázat boží existenci. 

Astronom Richard Brent Tully z Havajské univerzity a jeho kolegové pracovali s rozsáhlými soubory dat z pozorování oblohy Cosmicflows-4 a SDSS (Sloan Digital Sky Survey). Během výzkumu úplnou náhodou narazili na obrovskou strukturu, jejíž tvar připomíná obří bublinu s průměrem zhruba miliardy světelných let. Jde o obří strukturu, která je větší než slavná Sloanova velká zeď nebo obří nadkupa Laniakea.

Badatelé tuto strukturu nazvali Ho'oleilana, což je výraz pocházející z havajského mýtu o stvoření Kumulipo. Podle vědců jde o fosilii z doby těsně po Velkém třesku, která představuje jedinou, ale enormně zvětšenou baryonovou oscilaci z prvotního vesmírného plazmatu. Výsledky jejich výzkumu zveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal.

Střed této ohromující bubliny se nachází asi 820 milionů světelných let od Mléčné dráhy. V této oblasti pozorujeme nadkupu galaxií v Pastýři a také oblast, označovanou jako prázdnota v Pastýři – 300 milionů světelných let velkou prakticky prázdnou část vesmíru.

Bublina z doby Velkého třesku

Teorie o vzniku vesmíru v explozivním Velkém třesku pracuje s tezí, že čerstvě zrozený vesmír nebyl homogenní. V extrémně hustém prvotním plazmatu se přelévaly akustické vlny, které vytvořily struktury procházející celým vesmírem – takzvané baryonové akustické oscilace (BAO). Do dnešní doby se tyto struktury kvůli rozpínání vesmíru nesmírně zvětšily a pátrání po nich je tak velmi obtížné.

TIP: Vědci definovali největší vesmírnou strukturu: Měří miliardu světelných let

Je to poprvé, kdy se vědcům zřejmě podařilo vystopovat baryonovou oscilaci z mladého vesmíru v dnešní podobě. „Tento objev nám také jako bonus nabízí prohloubení poznatků o rychlosti rozpínání vesmíru,“ upozorňuje další z autorů studie Cullan Howlett z australské Queenslandské univerzity. „Podle našich analýz je Ho'oleilana větší, než by měla být. To naznačuje, že se vesmír rozpínal rychleji, než předpokládáme.“ Právě rychlost rozpínání vesmíru představuje jednu z největších výzev současné kosmologie a objev struktury Ho'oleila by v tomto směru mohl znamenat revoluci v kosmologii.