V letech 1991–1992 bylo ve volné přírodě napočítáno necelých 600 jedinců lvíčka zlatého (Leontopithecus rosalia), z nichž polovina žila v 55 rozptýlených skupinách ve čtrnácti různých oblastech. Jejich situace naštěstí nezůstala nepovšimnuta a brzy začali být zpět do přírody vypouštěni lvíčci odchovaní v zajetí. I tak dnes volně nežije více než 2 500 exemplářů, přičemž zhruba třetina z nich jsou potomky lvíčků dříve chovaných v zajetí. Díky intenzivním snahám o záchranu je tento druh v červeném seznamu IUCN zařazen „jen“ mezi ohrožené (Endangered).

Příčinu tak nízkého počtu je třeba hledat nejen v zániku jejich přirozeného životního prostředí, ale především ve faktu, že se tito malí primáti v minulosti často stávali terčem lovu. 

Lvíčci zlatí jsou aktivní zhruba 12 hodin z každého 24hodinového cyklu. Na začátku dne se krmí převážně ovocem, později se soustředí na lov hmyzu. V pozdním odpoledni se ukrývají do svých doupat, dutin ve kmenech stromů, jež jsou umístěné ideálně cca 10 metrů nad zemí. Místo spánku relativně často mění, aby zmátli predátory.

TIP: Sexuálně aktivní opičky ohrožují své příbuzné

Tlupy lvíčků mají kolem 2–8 členů, v nichž vládne přísná společenská hierarchie. Rozmnožovat se mohou jen dominantní samice, jimž ve výchově mladých pomáhají ostatní členové tlupy. Lvíčci zlatí totiž často porodí dvojčata, občas i trojčata nebo čtyřčata. Mladší členové skupiny tedy ztrácejí možnost mít vlastní potomky, ale získávají zkušenosti starostí o své mladší příbuzné.

Jednadvacetiletý Louis Renault zahájil kariéru výrobce automobilů na dvorku domu svých rodičů, kde sestrojil svůj první vůz. Vypadal prý sice podivně a neforemně, ale byl osazen převodovým mechanismem, který mu umožnil vyjet strmý svah ulice Lepic na pařížském Montmartru. Tento jeho zlepšovák, který si dal okamžitě patentovat, přilákal první zájemce (a později jej začali používat všichni výrobci automobilů). Marcel a Fernand, oba starší Louisovi bratři, důvěřovali jeho technickému talentu a očekávali od výroby aut velké obchodní úspěchy. Založili společně již v roce 1898 firmu Société Renault Fréres a v dílně na pařížském předměstí Boulonge-Billancourt bylo vyrobeno šest vozů. Nesly označení Voiturette 3/4 CV. 

Nebylo divu, že se Louis, pro něhož byly motory a automobily celoživotní největší láskou, okamžitě vrhl do automobilových soutěží. Pro závodění nadchl i svého bratra Marcela a vyhrávali jeden závod za druhým. Ve své době byly úspěchy v soutěžích tou nejlepší reklamou, a tak se zakázky jen hrnuly. Hned v roce 1900 vybudovala firma prodejní síť a zřídila dealerství v Miláně, Londýně, Berlíně, Curychu, Vídni, New Yorku, Chicagu a Buenos Aires. Závodní hvězda bratří Renaultových stoupala strmě vzhůru, vše se výborně dařilo. Do výroby byl zařazen první užitkový vůz. Logo značky v té době zobrazovalo medailon obtočený stuhou s dvěma písmeny R. 

Úspěch výrobní střídal úspěch v závodech, ale o dva roky později přišla studená sprcha. V květnu roku 1903 se konal nešťastný závod Paříž–Madrid, který poznamenala tragická smrt Marcela Renaulta. Při předjíždění přehlédl ve zvířeném prachu zatáčku a v rychlosti 130 km/h havaroval. Nehodu nemohl přežít. Kromě něj zahynulo ještě několik diváků a pro Louise, který se o bratrově smrti dozvěděl až v cíli, kam dojel druhý, to znamenalo definitivní konec závodní dráhy. 

Chaos podle abecedy 

Louis odkoupil bratrův podíl ve společnosti a ještě intenzivněji se pustil do vývoje nových modelů. V té době již zahrnovala modelová řada typy A, B, C, D, E, G, H, J, brzy přibyl model R, L, M, N, Q a S a později ještě T a U. Neuvěřitelná šíře modelových typů skoro vylučuje možnost se v nich vyznat, ale Louis neúnavně znovu a znovu vylepšuje svá technická řešení a přináší nové vynálezy, které se dodnes používají. Patří mezi ně například hydraulické tlumiče, bubnové brzdy, turbokompresor či taxametr. Právě ten byl v rozvoji jeho podnikání neobyčejně důležitý. 

V roce 1905 získává zakázku na výrobu pařížských taxíků a stává se největším výrobcem automobilů ve Francii. Ve stejném roce vzniká dceřiná společnost v zahraničí, a to ve Velké Británii – Renault Fréres Limited. Renault sbírá jedno ocenění za druhým: v soutěži elegance v Monte Carlu získal hned dvě trofeje, na závodních okruzích končí řidiči jeho vozů pravidelně na stupních vítězů. Louis už si ale za volant závodního vozu nesedne. Jeho technický génius však chrlí jedno technické řešení za druhým. Vyrábí řadu vlastních motorů, konstruuje motory i pro čluny, lodě a letadla. Pouští se také do výroby prvních autobusů, nákladních vozů a popelářských aut. 

Už v roce 1911 míří stejně jako o rok později Citroën do Ameriky, kde se setkává s automobilovým králem Fordem, a po svém návratu připravuje zavedení pásové výroby (i když na ni došlo až v roce 1922). V roce 1913, těsně před vypuknutím první světové války, zaměstnává Renault přes pět tisíc lidí, kteří ročně vyrobí deset tisíc vozů. To už je ale po smrti i bratr Fernand, který zemřel v roce 1909. Louis kupuje i jeho podíl, a protože zůstal ve firmě jako majitel sám, přejmenoval společnost na Société des Automobiles Renault. Louis volí zcela jinou strategii podnikání než jeho francouzští konkurenti. Rozděluje výrobu součástek do různých společností, které samostatně produkují vše, co k sestavení kompletního automobilu potřebuje. Je tak mnohem odolnější proti hospodářským výkyvům. 

Od tanků ke znárodnění 

První světová válka proměnila automobilku na zbrojní továrnu. Vyráběla nejen Renaultovy osvědčené letadlové motory, ale také dělostřelecké granáty, nebo i proslavené tanky FT 17. V roce 1918 jich vláda objednala hned tři tisíce. Jakmile utichla vřava na bitevních polích, vrací se Louis okamžitě k civilní výrobě a pouští se do smělých projektů. Kromě traktorů a nákladních vozů je to i letadlo pro přepravu cestujících Bréguet-Renault 300 CV, které překonalo v roce 1919 rekord v délce letu bez mezipřistání s cestujícími na trase Paříž–Rabat (2 200 km). 

Dlouhá šňůra patentů, které Louis přihlásil, jako by neměla nikdy skončit. Renault se pouští také do výroby železničních vozů a až do roku 1939 také letadel. Od roku 1922 běží v jeho továrnách pásová výroba. V roce 1925 se poprvé z kulatého loga stává kosočtverec, který se objevuje nejdřív jen na luxusních vozech. Portfolio firmy a modelové řady automobilů jsou tak široké, že je lze stěží popsat. 

Vše by nejspíš zdárně pokračovalo a rozvíjelo se, kdyby stejně jako na všechny průmyslové závody nedolehla na továrny značky Renault druhá světová válka. Ta také Louisovi doslova zlomila vaz. Nejdřív byla z nařízení pařížského vojenského guvernéra v roce 1941 zastavena výroba v závodech v Billancourtu. Brzy poté německé okupační síly zabavily závody Renault a ty byly dány pod správu Daimler-Benz. Výroba se obnovuje, ale již pod německým diktátem. O rok později a znovu v roce 1943 jsou bombardovány továrny v Billancourtu i v Le Mans britskou RAF. Z velké části se podařilo zničené závody obnovit, ale v září 1944 přichází další rána – Louis Renault je zatčen pro „spolupráci s nepřítelem“ a na továrny uvalena národní správa v čele s Pierrem Lefaucheuxem.

V říjnu Louis umírá za podivných okolností, spekuluje se o následcích výslechů či špatného zacházení ve věznici. Ačkoliv si přál, aby podnik převzal jeho syn Jean-Louis, je jasné, že toto přání zůstane nevyslyšeno. Jeho majetek byl zabaven a podniky znárodněny. Od ledna 1945 ponesou název Regie Nationale des Usines Renault a prezidentem bude v březnu jmenován Pierre Lefaucheux. 

Od znárodnění po F1 

Nová éra Renaultu udělala z podniku výkladní skříň úspěchů. Lefaucheux prosadil výrobu slavného modelu 4 CV a vozu Dauphine, které podnik rychle postavily na nohy. V roce 1955 nahradil Lefaucheuxe, který zahynul při nehodě, ve funkci Pierre Dreyfus. Dvacet let pak usiloval o to, aby byl podnik, který „patří celému národu“, stejně úspěšný jako soukromá firma. Dreyfus založil svou politiku na dvou hlavních myšlenkách: plánování a vývozu. Francie potřebuje devizy a Renault jí je přinese. 

V roce 1955 vyvážel 25 % své výroby. Jako cíl si ale stanovil 50 %, aby si mimo Francii vynahradil 25 %, které mu zahraniční konkurence ubírala na domácím trhu. V roce 1975 stoupla roční výroba více než šestinásobně a dosáhla 1,5 milionu vozů, z toho 55 % na export. Renault byl s třetinovým podílem na trhu první ve Francii, ale také největším francouzským průmyslovým exportérem. Hodnota podniku se pětkrát zvýšila. Neublížila mu ani totálně neúspěšná americká epizoda, kvůli níž Dreyfus musel propustit 1 500 zaměstnanců. V USA už renaulty nechtěli, o to silněji se tedy zaměřil na Evropu. 

Rychlý rozvoj ze 70. a 80. let, včetně vstupu do závodů formule 1, ale něco stál a kolosální ztráty byly za dveřmi. Dosáhly gigantických dvanácti a půl miliardy franků. Do čela koncernu nastupuje krizový manažer – Georges Besse – a propouští jednadvacet tisíc lidí. Katastrofy pokračují a Besse je před svým domem v Paříži zavražděn. Jeho nástupce Raymond Lévy provede firmu řadou majetkových transakcí a uzavírá různé dohody o spolupráci. Skutečně otevřenou společností se ale Renault stane až v roce 1994, kdy stát sníží svůj podíl z 80 na 53 %. Privatizace Renaultu byla dokončena v roce 1996, kdy se podíl státu snížil na 46 % a z Régie Nationale des Usines Renault se stává zkrátka Renault.

TIP: Kopřivnický „kočár bez koní“: První český automobil Präsident

Svět nablýskaných automobilů není jen samý lesk, a sláva má svůj rub i líc. Téměř padesát let trvající plodné období technického génia Louise Renaulta poznamenaly nejen osobní tragédie, ale také krutost válkami zmítaného 20. století. Bůh ví, kam až by Louis dokázal dovést své technologie v klidnější době bez válek a znárodňování, které už snad dnes také nehrozí.

Paleontologové opět potvrdili, že myanmarský jantar je takřka nevyčerpatelným zdrojem úžasných nálezů z období křídy. George Poinar z Oregonské státní univerzity a nezávislý badatel Fernando Vega nedávno v myanmarském jantaru objevili nepatrnou, ale velmi zajímavou vosičku.

Jak vědci uvádí ve studii, publikované v odborném časopisu Life, jde o úplně nový rod i druh, který dostal jméno Caradiophyodus saradae. Vosička, zřejmě parazitická, měří pouhých 1,3 milimetru, přičemž podstatná část jejího těla tvoří zvláštní tykadla.

Parazitická vosička z jantaru

P)ro vědce jsou tykadla nalezené vosičky záhadou. „Nevíme o žádném fosilním nebo i dnešním hmyzu, který by měl na tykadlech takové věci,“ přiznává George Poinar. „Je jasné, že jde o nový druh. Vyplývá to nejen z těchto útvarů, ale také z tykadel s 15 články, hluboké štěrbiny uprostřed hlavy a znaků na křídlech, které tuto vosičku odlišují od všech ostatních doposud známých druhů.“ Poinar s Vegou si dokonce nejsou jistí, zda vosička s takovou „ozdobou“ vůbec byla schopná letu. 

TIP: Myanmarský jantar uchoval divukrásné barvy hmyzu starého 99 milionů let

Pokud jde o původ těchto struktur, vědci nabízejí několik možných vysvětlení. „Může jít o nepatrná semena rostlin. Také by to mohly být kapky látky vylučované rostlinami nebo vajíčka hostitele, na kterém vosička parazitovala,“ uvádí paleoentomolog Poinar.

Slunce spěje k maximu své aktivity v rámci přibližně jedenáctiletého cyklu, který dosáhne vrcholu kolem roku 2025. Jeho bouřlivá činnost přitom zvyšuje šance na jasné aurory, především v subpolárních a polárních oblastech. S rostoucí geomagnetickou aktivitou s nimi však můžeme počítat i v našich zeměpisných šířkách…

Když nebe tančí

Polární záře vznikají v důsledku interakce mezi nabitými částicemi ze Slunce a molekulami a atomy vzduchu ve vysoké zemské atmosféře. Běžně se vyskytují 80–150 km nad povrchem planety, vzácněji až do 400 km. Za interakcí stojí konkrétně protony, elektrony a tzv. částice alfa – jádra helia se dvěma protony a dvěma neutrony – které naše hvězda zpravidla produkuje při erupcích v magneticky uzavřených oblacích, tzv. plazmoidech.

Magnetický štít Země většinu životu nebezpečného záření odkloní. Část slunečního materiálu však uvázne v okolí zemských magnetických pólů a částice pak podél siločar geomagnetického pole pronikají do atmosféry. Tam v důsledku srážek s atomy a molekulami vzduchu dochází k excitaci i ionizaci a k následnému vyzáření v podobě viditelného světla. V ovzduší tedy vlastně sledujeme doutnavý výboj s odstíny odpovídajícími konkrétním hodnotám vyzářené energie: Nejčastější zelená a červená náleží excitovanému kyslíku, vzácnější růžová odpovídá ionizovanému dusíku. Nejde však o jediné emise...

Polévka a svit Měsíce

Nedávné studie ukázaly, že si Země může polární záře částečně vytvářet dokonce sama, bez přímého vlivu slunečního větru. Tzv. difuzní aurory, připomínající s trochou představivosti promíchávanou hrachovou polévku, vznikají díky elektronovým paprskům urychleným v elektrickém poli v zemské magnetosféře. Při daném procesu se uvolňují druhotné elektrony, padají zpět do atmosféry, a vytvářejí tak „polévkové“ záře. Jev zůstával dlouhá léta záhadou a rozklíčovat ho pomohla i družicová mise THEMIS-ARTEMIS, provádějící svá měření v geomagnetickém poli už od roku 2007.

Za krásu auror vděčíme také Měsíci, jenž přispívá k nasycení modré složky v jejich odstínech. Obvykle bývají velmi slabé a stojí za nimi ionizovaný molekulární dusík. Jsou-li zmíněné ionty zasaženy měsíčním světlem, zachytí a znovu emitují fotony modrého záření přilétající od zemského souputníka. Měsíc sám nesvítí – jedná se o rozptýlené a odražené sluneční záření, přesto k modrému svitu vzduchu vysoko v atmosféře stačí.

Rovnodennost jim přeje

Výskyt polárních září nepodmiňuje pouze intenzivní aktivita Slunce: Stačí neustálý tok částic slunečního větru. Mimo občasné silné erupce, kdy se překotně utrhne oblak s velkým množstvím nabitých částic, se jich z naší hvězdy každou sekundu uvolní asi 1,2 miliardy tun zcela regulérně, a to rychlostí 200–1 200 km/s. Rychleji sluneční vítr uniká z tzv. koronálních děr a z pólů (700 km/s), pomaleji pak z běžně uzavřeného magnetického pole z rovníkových oblastí (400 km/s). Právě rychlejší vítr může patřit mezi další spouštěče výraznějších auror.

Dlouhodobé sledování polárních září však ukázalo, že bez ohledu na intenzitu slunečního větru či eruptivní aktivitu Slunce se silnější aurory nejčastěji objevují okolo jarní či podzimní rovnodennosti, přesněji v březnu nebo v září a říjnu. Příčina tkví ve sklonu rotační osy, a tedy i magnetického pole Země vůči témuž poli naší stálice. V uvedených obdobích bývá nejúčinnější vzájemné rušení polarit magnetického pole ve slunečním větru s polem zemské magnetosféry, což v ní vytváří trhliny propouštějící více nabitých částic než jindy v roce. Popsaný jev nese název Russellův–McPherronův, podle amerických fyziků Christophera Russella a Roberta McPherrona, kteří oslabení geomagnetického pole při rovnodennostech poprvé popsali v roce 1973. Pokud tedy chcete záře vidět s jistotou, naplánujte si výlet do severských oblastí v březnu, září či říjnu. A s dobrým počasím se vaše šance ještě znásobí.

Kam vyrazit…

Nejkratší cesta za aurorami vede na sever Skandinávie a k nejoblíbenějším lokalitám patří norské Lofoty či Tromsø a švédské městečko Abisko u laponského jezera Torneträsk. Předem je třeba uvážit několik věcí, zejména počasí a klima: Zatímco norské lokace již ovlivňuje oceánský vzduch, a noci jsou tudíž teplejší, ale mohou přijít dlouhodobější srážky, Abisko leží v horském vnitrozemí. A hory spolu se zmíněným jezerem vytvářejí jisté mikroklima umožňující protrhání oblačnosti, i když předpověď zcela nepřeje. V Norsku hrají ve výskytu mraků roli změny proudění, buď z vnitrozemí, nebo od oceánu.

Existuje mnoho webových stránek ukazujících, jak se oblačnost vyvíjí a kam se vydat za jasným nebem. Statisticky má sice Norsko podobné množství oblačných nocí i se srážkami, ale právě oceánské podnebí nestahuje teploty příliš nízko pod bod mrazu. Pozorování si tak víc užijete, a scenérie s mořem a horami v pozadí bývají navíc velmi působivé.

… a jak si pozorování pojistit

Předně se vyhněte bílým nocím či polárním dnům a výlet si naplánujte na období, kdy panuje opravdu noc: na severu Norska tedy od září přibližně do začátku dubna. Po zbytek roku jsou noci světlé, a v létě (v Tromsø zhruba od 18. května do 25. července) Slunce dokonce vůbec nezapadá. Pak už stačí brát v úvahu předpověď počasí, které se sice mění lusknutím prstu, ale obvykle se jednou za 4–5 dní polojasná či jasná noc naskytne. Jeďte proto alespoň na týden.

S přihlédnutím k Russellovu–McPherronovu jevu je vhodnější vyrazit na jaře či na podzim. Ovšem nyní, v době stoupající sluneční aktivity, se poměrně výrazné aurory vyskytují nejméně jednou za týden. Zejména na polárním kruhu je pak uvidíte opravdu každou noc, a to kolem lokální půlnoci, kdy se nad danou oblast nasune nejjasnější část aurorálního oválu.

A i když se sluneční aktivita nachází na minimu, spatříte na nebi přinejmenším slabý zelenkavý pás bez výraznějších struktur. Jakmile se však záře „rozbouří“, začne doslova tančit: Vypadá jako zvolna, nebo i dramaticky plápolající oheň, v pásech se rozbíhají vertikální struktury podobné varhanám a kroutí se po nebi jako hadi. Někdy představení trvá jen desítky minut, načež zase utichne, jindy se aurora rozjasňuje ve vlnách a občas může na mnoha místech oblohy svítit zcela nepředvídatelně prakticky po celou noc.

Vyznejte se v číslech

Pokud už jste ve správný čas na správném místě, nebe je jasné a máte po ruce internet či alespoň mobilní data se spuštěným aurorálním monitorem – například s mobilní aplikací Aurora Alerts nebo se solarham.net na počítači – asi vás nepotěší nejednoznačnost hned několika ukazatelů, jež na aktivitu auror upozorňují. V zásadě však není obtížné vše pochopit a odhadnout další vývoj. Ukazatele totiž stavějí na informacích z družic nacházejících se v cestě slunečnímu větru, ještě než dosáhne zemské atmosféry, ale také na reálných datech například z magnetogramů na severských stanicích.

Podstatná je přitom následující pětice: hustota slunečního větru neboli počet částic na prostorovou jednotku, zpravidla na centimetr krychlový; rychlost slunečního větru v kilometrech za sekundu; síla magnetického pole v jednotlivých složkách v nT (podstatná je záporná hodnota vertikální složky pole BZ a celková intenzita Bt); a nakonec obecný index Kp, v rozmezí od 0 do 9. Obecně platí, že čím větší hodnota všech ukazatelů, tím lépe.

Počítejte se skoky

Ovšem sluneční vítr není homogenní a Zemi může skokově zasáhnout oblak s jinými parametry než při dlouhodobějších průměrných hladinách. Proto sledujeme právě uvedené skoky. Informace obvykle předem poskytují družice ACE neboli Advanced Composition Explorer, umístěné v libračním bodě L1 asi 1,5 milionu kilometru od Země, nebo podobně situovaná DSCOVR alias Deep Space Climate Observatory. A protože je sluneční vítr o něco pomalejší než družicový signál, lze do několika desítek minut očekávat podmanivé nebeské divadlo.

Paradoxně méně důležitý parametr představuje nejčastěji proklamovaný Kp index, ukazující na očekávaný výskyt a intenzitu polárních září v následujících hodinách či dnech. Jde jen o předpokládanou průměrnou hodnotu důsledků geomagnetické aktivity, která však nemusí vždy počítat se zmiňovanými krátkodobými skoky. Nicméně pokud ukazatele předpovídají Kp index na úrovni 6 a víc, je dobré se mít na pozoru: V takových případech existuje šance na spatření či alespoň vyfotografování úkazu i v našich nižších šířkách (dokonce i z Česka).

Zřejmě nejdůležitější je, aby při větší hustotě částic a vyšší rychlosti slunečního větru byla záporná hodnota vertikální složky magnetického pole BZ číselně co nejvyšší. Proměnlivé meziplanetární magnetické pole (IMF), jímž proudí částice ze Slunce, musí být orientováno tak, aby se efektivněji navázalo na siločáry magnetického pole Země. Pak mohou do atmosféry vstoupit nabité částice ve větším množství a vykouzlit kýženou podívanou i bez silné sluneční erupce. Pokud ukazatele na internetových monitorech aktivity polárních září dosahují záporných hodnot, šance na vznik auror prudce rostou. A jestliže udávají BZ = −20 nT a méně, existuje naděje i v nižších zeměpisných šířkách včetně Česka.

Když přiletí kanibal

Aurorální monitory zobrazují rovněž simulaci slunečního větru, případně oblaků koronální hmoty, generovanou americkým Národním úřadem pro oceán a atmosféru (NOAA). Simulace ukazuje, v jakých časech může k Zemi v následujících desítkách hodin doputovat hustší oblak nabitých částic ze Slunce a jak to dané ukazatele ovlivní. Právě příchod takového oblaku může vzbudit opravdu silnou geomagnetickou aktivitu a rozsvítit výrazné polární záře.

Velmi zajímavé jsou tzv. kanibalské výrony koronální hmoty neboli Cannibal CME, kdy jeden rychlejší oblak dožene svého pomalejšího předchůdce. Výsledný oblak se díky tomu nasytí a jeho magnetické pole se prudce změní. Popsaná událost vzbuzuje u všech lovců auror maximální vzrušení a nutí je cestovat i stovky kilometrů za jasným nebem, neboť slibuje opravdu nevídanou podívanou.

A co v Česku?

Silné polární záře se obvykle v severských i hlubokých jižních oblastech vyskytují s příchodem hustšího oblaku nabitých částic ze Slunce. Událost potom magnetosféru ovlivní natolik, že aurora rozsvítí nebe až na několik hodin. Lovci září však vědí, že se mnohem častěji dočkají krátkodobých úkazů neboli „aurorálních přeháněk“. Předpovídají se pouze obtížně, ale na jejich příchod může upozornit zmiňovaná série ukazatelů z družice či magnetogramu: Rozechvějí čidla jen na okamžik, avšak do opravdu výrazných hodnot, a pak už nezbývá než odpočítávat pouhé desítky minut do jejich příchodu. 

V Česku se polární záře pochopitelně vyskytují vzácněji, přesto nejsou zcela neobvyklé. Například v roce 2003 nastala jedna z nejvýraznějších auror za posledních padesát let a v našich končinách byla pozorovatelná po celé obloze. Nízko nad obzorem ji pak lidé sledovali dokonce až z Maroka. Velmi jasná záře se odehrála i v podvečer 17. listopadu 1989: Rudé nebe tehdy dokonce zmátlo hasiče nedaleko Prahy, kteří si mysleli, že jde o nepříjemný důsledek událostí sametové revoluce. Naposledy jsme mohli jasnější auroru pozorovat v březnu 2015.

Polární záře viditelné z Česka se obvykle objevují okolo maxima sluneční aktivity vrcholící každých jedenáct let. Ukazatele signalizují velké šance, zejména pokud je předpovězen Kp index s hodnotou 7 a vyšší, vertikální složka magnetického pole dosahuje méně než BZ = −20 nT, rychlost slunečního větru překonává 500 km/s a hustota částic je větší než 10 na centimetr krychlový. Ukazatelů ve skutečnosti existuje víc a navzájem souvisejí, pro začátek však uvedené stačí.

Přes překážky k aurorám

Rovněž s moderní monitorovací technologií jsou naděje na spatření, či alespoň vyfotografování aurory z české kotliny čím dál větší. Pomocí aplikace je dnes možné dostat okamžité upozornění o zvýšené geomagnetické aktivitě a o pravděpodobnosti, s níž lze polární záři očekávat z určité zeměpisné šířky, či přímo z pozice uživatele.

TIP: Klenoty temné oblohy: Co ve městech na obloze neuvidíte

Naopak světelný smog se neustále zhoršuje a místa, odkud se dají aurory s úspěchem vyhlížet, zbývají spíš už jen v horách či daleko od velkých měst – pochopitelně s dokonalým výhledem k severnímu obzoru, kde se většina z nich objeví. V Česku jsou totiž jen málokdy tak jasné, že se rozsvítí vysoko nad hlavou. Přesto stojí za to být v pohotovosti a dát polárním zářím šanci, neboť nebeská podívaná nikdy nezklame.

Po ztrátě československého spojence v roce 1938 a v předtuše hrozícího konfliktu hodlala Francie vybudovat kolem Německa pomyslný obkličovací kruh ze sobě nakloněných států. S jejich pomocí by v případě, že by se Říše pokusila vpadnout do Francie, nejdříve zahájila hospodářskou blokádu a následně by protivníka drtivou koaliční převahou rozdrtila. Jenže se projevily důsledky mnichovské dohody i pozdějšího opuštění Polska. Evropské země se začaly od Spojenců odtahovat a hledaly jiné alternativy.

Úvodní část: Britsko-francouzské spojenectví: Jak se vyvíjely předválečné vztahy dvou tradičních rivalů? (1)

Obklíčit Německo?

Severním ramenem kýženého obklíčení měla být snaha o využití sovětsko-finské války k proniknutí do Skandinávie. V první řadě Francie hodlala připravit Německo o dodávky švédské železné rudy. Británie se sice k plánu připojila s deklarovaným cílem, aby Říše proti ní nemohla využívat norských přístavů, ale celé skandinávské tažení přes střídavé úspěchy spíše sabotovala, neboť pokud by bylo francouzského záměru dosaženo, Německo by nemohlo zesílit do skutečné protiváhy SSSR. Tak se opět prosadila britská vůle, a to jak zachováním dodávek švédské rudy do Německa po celou válku, tak tím, že Londýn vytvořil mezi sebou a svým hlavním protivníkem nárazníkové území v podobě silného Německa.

Problémy spojenecké koordinace se projevily hned zpočátku bitvy o Francii, a to jak v neustále slábnoucí britské účasti na boji s útočníkem, tak na nerespektování přímých rozkazů společného velení ze strany Britského expedičního sboru. Německý úspěch z 20. května 1940 v podobě proniknutí k Lamanšskému průlivu a odříznutí spojeneckých armád v Belgii se mohl obratem změnit v porážku. Na 22. května spojené velení připravilo protiútok na odříznutí německého průlomu a obnovení souvislé fronty. Předvoje z jihu útočících francouzských jednotek sice pronikly až k výchozímu postavení Britů u Arrasu, ti ale nejenže svou část útoku neprovedli, ale z postavení ustoupili o dalších 40 km směrem k průlivu. Omezili se přitom na demonstrační tankový útok na úplně jiném směru. Tím byla promarněna možnost situaci ještě zvrátit. Z takovýchto příkladů pak vychází domněnka, že Britové mohli Francouze vědomě „hodit přes palubu“ a potrestat je tím za spojenectví se Sovětským svazem, proti kterému by se navíc Německo s Francouzi v zádech neodvážilo zaútočit.

Neklidný Balkán 

Vraťme se ale nyní o několik měsíců zpět. Jako svorník budoucí koalice Jugoslávie, Rumunska a Řecka, dokončující obkličovací kruh Německa z jihu, měl posloužit francouzský expediční sbor sestavený na podzim 1939 ze 191. a 192. pěší divize v Sýrii pro vylodění v Soluni. Později jej posílila ještě 86. alžírská divize. Plán ale selhal, když zmíněné státy v důsledku Mnichova přestaly Spojencům plně důvěřovat a začaly hledat nějakou formu dohody s Německem. 

Francouzům poté šlo alespoň o zastavení dodávek rumunské ropy Německu, Britům také o rušení dopravy na Dunaji, po kterém do Říše proudily suroviny ze Sovětského svazu v době, kdy tyto země ještě neměly společnou hranici. Britové proto zahájili sabotážní operaci na Dunaji prostřednictvím lodí maskovaných jako civilní, ovšem vezoucích výbušniny a odborníky mající za úkol zničení plavebních zařízení i ropných rafinerií. Akce ovšem byla již v zárodku 5. dubna 1940 odhalena a zastavena rumunským četnictvem.

Turci, poučeni porážkou v předchozí válce, přistupovali k meziválečnému vývoji obezřetně, otevřeni více směry, se snahou nikoho si neznepřátelit. Těžili ze své strategické polohy na Bosporu a Dardanelách. Pro státy Osy představovali lákavý odrazový můstek směrem k Perskému zálivu a Suezu. Díky deklarované neutralitě získali například dovozem z Němci ovládaného protektorátu přes 400 pásových dělostřeleckých tahačů a několik set děl. 

Naopak Francie dodala turecké armádě jen od začátku roku 1940 arzenál v podobě 400 lehkých kulometů s 350 000 náboji, 190 protitankových kanonů, 100 minometů, 24 protiletadlových děl, 500 000 ručních granátů, 45 tanků R-35 a 75 000 plynových masek. Francouzi hodlali udržet Turecko mimo německý i sovětský vliv a především z něho vytvořit nárazníkový stát mezi svými blízkovýchodními državami a SSSR. Zároveň v něm viděli možnou základnu svého vlivu směrem na Balkán a do Černého moře. Šlo o případ, kdy se britsko-francouzské záměry skutečně shodovaly, a proto byly korunovány dokonalým úspěchem, z něhož plynuly výhody jak Spojencům, tak samotnému Turecku, které bylo ušetřeno válečných hrůz a ještě mnoho získalo.

Boj o ropu

S popisovanými událostmi úzce souvisí také plán útoku na sovětská ropná pole. Pakt Ribbentrop–Molotov z roku 1939 oživil hrozbu britsko-francouzské hegemonii na Středním východě tradičním zájmem SSSR o oblast Persie. Obsazení jejích ropných polí by totiž z příští mechanizované války vyšachovalo zbytek světa. Tuto hrozbu se Spojenci rozhodli urychleně řešit posílením svých kontingentů na Středním východě. 

Podstatou letecké složky plánu nazvané Pike (kopí) bylo leteckými údery vyřadit nebo alespoň eliminovat produkci kavkazských ropných polí a rafinerií, ať už k oslabení sovětských ofenzivních možností, nebo k podvázání jeho dodávek Německu. Na základě průzkumu měl být jako první napaden Groznyj, poté i Batumi a Baku. Operace se neuskutečnila ve své pozemní ani vzdušné podobě, neboť Spojenci nebyli s to poskytnout Turecku ani Íránu, z jejichž území by operace musely vycházet, ochranu proti předpokládané sovětské protiakci.

Z výše uvedených příkladů je zřejmé, že to, co bývá prezentováno jako spojenecká váhavost, nedostatek iniciativy nebo přímo vojenská impotence, mohlo z britské strany představovat spíše záměrnou sabotáž daného úsilí. Aby ale mohla být tato taktika úspěšná, musel se Londýn zmíněných operací účastnit, aby nakonec s pokrčením ramen zalitoval výsledného neúspěchu. Albion tak pod heslem „účel světí prostředky“ obětoval vlastní vojenskou prestiž svým reálným záměrům. Tady je nutné vidět skutečné kořeny britské druhoválečné strategie, mylně nazývané „periferní“. Pro Brity byla bojiště v Itálii, Řecku, severní a východní Africe, na Středním východě nebo v Indii z hlediska zájmů jejich impéria skutečně klíčová, ačkoli jsou dnes historiky spíše opomíjená. Britové si diskrétně a efektivně dovedli zajistit tichá vítězství v operacích, o které jim skutečně šlo, i v období, kdy na evropské scéně šli od jedné porážky (evakuace) ke druhé.

Vzájemná hořkost

Naopak Francouzi museli soustředit naprostou většinu úsilí a prostředků na střetnutí s Německem, kvůli čemuž nemohli na okrajových bojištích zasadit dostatek sil, zejména námořních a leteckých, takže tyto operace nedokázali dovést k žádoucímu výsledku. Mnoho zlé krve pak způsobila operace Catapult, útok britské středomořské flotily na francouzské loďstvo kotvící po úniku z domovských základen v alžírském Mers-el-Kebiru. Labutí písní celého spojenectví se pak staly operace Exporter a Ironclad, vnímané jako snahy o rozšiřování britského koloniálního panství na francouzský úkor pod záminkou boje proti Němcům. Navzdory tomu všemu Francouzi nikdy na Brity neútočili, nestali se ani přímými německými spojenci. Naopak již od příměří připravoval vichistický generální štáb využití Francouzské Západní Afriky a tam umístěných vojsk coby základny pro opětné vylodění v neokupované zóně jižní Francie.

V zemi galského kohouta popisované skutečnosti neumějí vnímat jinak než jako řadu hlubokých křivd a britských zrad. Rádi přitom ale zapomínají, že se jim jen vrátil bumerang osudu, který oni sami připravili svým bývalým spojencům tím, že se „dívali jinam“, když šlo o osud Španělska, Československa, Polska nebo Rumunska. Přitom častý argument, že tak učinili pod anglickým nátlakem, má sice reálný základ, pokládám jej ale za nedůstojný světové velmoci. 

Ve druhé polovině války se v důsledku stále významnějšího angažmá Francie v protihitlerovské koalici vratké spojenectví s Velkou Británií zrodilo znovu, už navždy na něm ale ležel stín vzájemné nedůvěry a hořkosti. Jakousi historickou spravedlnost lze spatřovat v tom, že osud obou bývalých impérií, nad kterými slunce nezapadalo, se naplnil velmi podobně a velmi smutně. Jejich zašlou slávu dnes připomínají jen tradiční ceremonie, obě země samotné, redukované na svou národní podstatu, se na světové scéně musí spokojit jen s partem třetích houslí.

Dvoudílné dámské plavky, známé jako bikiny, dnes považujeme za samozřejmou součást letního šatníku. Je až neuvěřitelné, že se historie moderních bikin začala psát teprve po druhé světové válce. V roce 1946 je na přehlídkovém mole poprvé představil francouzský návrhář Louis Réard a svým na tehdejší poměry odvážným modelem vyvolal vlnu kontroverze. Vzhledem k odvážnému střihu plavek nenašel návrhář žádnou modelku, která by nové plavky chtěla předvádět. Bikiny proto v lázních Molitor poprvé předvedla striptýzová tanečnice Micheline Bernardiniová.

O bombastickou odezvu Réard usiloval už od počátku, když pro něj zvolil právě název „bikiny“. Inspiroval se jménem odlehlého tichomořského atolu Bikini, kde se v té době prováděly testovací jaderné výbuchy. Minimalistické dvoudílné plavky měly mít ve světě módy podobně explozivní účinek – což se jim také povedlo.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Dlouhá staletí tvořilo území Podkarpatské Rusi součást Uherského království. Převažovalo zde rusínské obyvatelstvo, které bylo kulturně i ekonomicky velice zaostalé. Stejně jako na sousedním Slovensku, panoval i zde tvrdý maďarizační útlak. Mnoho lidí tedy raději odcházelo do zahraničí, zejména do USA, protože doma je nečekalo nic jiného než bída.

Národnostní hnutí Rusínů bylo celkově slabé a jeho projevy Maďaři tvrdě pronásledovali. V této situaci vypukla roku 1914 světová válka. Desetitisíce mužů musely narukovat do c. a k. armády a území Podkarpatské Rusi se stalo bojištěm, kde v letech 1914–1915 lehly během krutých bojů popelem desítky vesnic. Většinu země tehdy obsadily jednotky carského Ruska, které však na jaře 1915 ustoupily na východ.

Masarykovo vyjednávání

Když Maďaři získali ztracené území zpět, obvinili řadu Rusínů z kolaborace a následovaly kruté tresty včetně poprav. Na půdě Spojených států se mezitím po vstupu této mocnosti do války v dubnu 1917 aktivizovala rusínská emigrace. Žilo zde asi 200 000 Rusínů, kteří založili několik krajanských organizací. Jejich předáci uvažovali, jak v dané situaci dál postupovat. Stále více totiž bylo zřejmé, že Rakousko-Uhersko válku nevyhraje. Nejprve převládala myšlenka připojení Podkarpatské Rusi k Rusku, ale to se nelíbilo politikům USA či Británie, kteří si nepřáli posunutí ruských hranic dál do střední Evropy. Bolševický převrat v listopadu 1917 nakonec plány na spojení s Ruskem pohřbil definitivně. Předáci amerických Rusínů proto navázali kontakty s T. G. Masarykem, který se o ně zajímal již dlouho. Postupně se tak zrodila myšlenka na vytvoření nějaké formy federace Čechů, Slováků a Rusínů. 

V červenci 1918 vznikla Americká národní rada Uhro-Rusínů, mezi jejímiž představiteli vynikal mladý advokát Grigorij Žatkovič (1886–1967). Ten po určitém váhání začal podporovat myšlenku spojení s Čechy a Slováky a jednal o tom s Masarykem. Přitom se mu dostalo ujištění, že Rusíni budou mít v rámci budoucího Československa autonomii a také hranice budou vytyčeny k jejich naprosté spokojenosti. Masaryk měl zájem na připojení Podkarpatské Rusi především proto, že by pak na východě republika sousedila s potenciálním spojencem v podobě Rumunského království. Připojení Podkarpatské Rusi k Československu následně schválili členové rusínských spolků velkou většinou na svém zasedání 12. listopadu 1918. Další možnosti v podobě případného spojení s Ukrajinou či Ruskem, setrvání ve svazku s Uhrami nebo úplné samostatnosti získaly mnohem menší podporu.

Provincie Ruská krajina

Zatímco probíhala tato jednání, došlo na podzim 1918 k rozpadu Rakousko-Uherska. Na území obývaném Rusíny vypukl chaos, protože zde byly zakládány různé „národní rady“, jejichž členové měli o budoucnosti velmi rozdílné představy. Pod vlivem mezinárodní politické situace však začalo stále víc Rusínů upřednostňovat jako nejlepší možnou variantu připojení k Československu. Narazili však na odpor maďarské vlády hraběte Károlyiho. Hrabě sice vyhlásil konec Uherského království a Maďarsko se stalo republikou, ale jinak nehodlal připustit ztrátu žádného z území, které k Uhrám až dosud patřily. Odtrhnout se však chtěli také Jihoslované a Rumuni žijící v Sedmihradsku, takže situace byla velmi komplikovaná. Károlyi se snažil zabránit ztrátě některých území tím, že nabídl nemaďarským národům autonomii. Části rusínských zástupců se tato myšlenka zalíbila a 21. prosince 1918 došlo v Budapešti k vyhlášení autonomní provincie nazvané Ruská krajina.

Její prozatímní vláda byla jmenována v únoru 1919 a následně proběhly volby do zákonodárného sboru Sejmu. Károlyiho vláda sice nevymezila jasné hranice této provincie, ale Československo zatím nemělo možnost do vývoje zasáhnout, protože mělo dost starostí se zvládnutím situace na Slovensku. Také jeho území si Maďaři stále nárokovali a početně slabé čs. jednotky mohly Slovensko dostat pod svou kontrolu jen pozvolna. Počátkem ledna 1919 se první čeští vojáci konečně objevili i na Podkarpatské Rusi. Károlyi nebyl schopen zajistit územní integritu Maďarska, takže jeho vláda ztratila podporu a v březnu 1919 padla.

Krvavé jaro 1919

Během mocenského převratu se k překvapení okolních zemí dostali v Budapešti k moci komunisté vedení Bélou Kunem. Podařilo se jim obsadit i část Podkarpatské Rusi a vyhlásili zde Ruskou krajinu jakožto součást takzvané Maďarské sovětské republiky. Představitelé nového režimu sice měli plná ústa líbivých slov o „novém světě“, který pomáhají vytvořit, ale jejich zahraniční politika se od politiky předchozí vlády prakticky v ničem nelišila. Ani bolševici totiž nehodlali připustit narušení územní integrity Uher a pokusili se získat zpět Slovensko i Podkarpatskou Rus silou.

Koncem května 1919 tak zahájila maďarská Rudá armáda ofenzivu a podařilo se jí během místy krvavých bojů obsadit zhruba třetinu Slovenska. Dohodové mocnosti vývoj situace velmi zneklidnil a po jejich intervenci došlo koncem června k uzavření příměří. Maďarské jednotky pak obsazená území vyklidily a vojenský zásah Rumunska bolševický režim v Budapešti definitivně zlikvidoval. Na Podkarpatské Rusi byla v té době vyhlášena vojenská diktatura a moc převzaly československé jednotky pod velením francouzského generála Edmonda Hennocquea. Počátkem srpna pak v Užhorodě zahájila činnost Civilní správa pro organizaci administrativy kraje v čele s českým úředníkem Janem Brejchou.

Diplomatická jednání

O budoucím uspořádání Evropy se mezitím jednalo na mírové konferenci v Paříži. Mezi členy československé delegace si nejaktivněji počínal ministr zahraničí Edvard Beneš, který předložil nejvyšší radě složené ze zástupců mocností memorandum č. 6 požadující připojení Podkarpatské Rusi k Československu. Argumentoval tím, že si to jednak přejí samotní obyvatelé, kteří nechtějí být vystaveni další maďarizaci. Případné spojení jejich území s Ukrajinou není možné pro odpor Polska a Československo potřebuje mít společnou hranici s Rumunskem. Připojení Podkarpatské Rusi navíc do budoucna zamezí tomu, aby Rusko po případném ovládnutí Haliče proniklo do oblastí na jižní straně Karpat.

Benešovy návrhy podporovala zejména Francie, která měla zájem na vytvoření silného Československa jakožto stabilní spojenecké země ve střední Evropě. Z mezinárodněpolitického hlediska připojení Podkarpatské Rusi k republice nic nebránilo a vše definitivně zpečetily mírové smlouvy uzavřené s Rakouskem v Saint-Germain a s Maďarskem v Trianonu.

O něco složitější situace panovala v samotné Podkarpatské Rusi, protože tam stále existovaly dvě národní rady, z nichž jedna horovala pro společný stát s Maďarskem a druhá preferovala spojení s Ukrajinou. Nakonec zde v květnu 1919 vznikla Centrální ruská národní rada v čele s Augustinem Vološinem, která oficiálně souhlasila s připojením k Československu. Rusínská delegace pak v Praze jednala s Masarykem o budoucím uspořádání poměrů. Objevily se různé problémy, jelikož rusínští představitelé měli v porovnání s prezidentem dost odlišné názory. Název státu žádali v podobě Česko-slovensko-ruská republika a představovali si, že Podkarpatská Rus dostane rozsáhlou autonomii. Navíc k ní měly patřit i některé župy na východě Slovenska. Masaryk s československou vládou však tyto podmínky nepřijali.

Pod československou vlajkou

Československá ústava z 29. února 1920 sice zakotvovala autonomní postavení Podkarpatské Rusi, ale rusínští politikové měli přesto pocit, že Praha nesplnila to, co původně slibovala. Vláda se zavedením autonomie do praxe nespěchala, což odůvodňovala zaostalostí země.  V polovině roku 1921 se objevil návrh zákona o zemském zřízení, podle něhož měly na území Podkarpatské Rusi automaticky platit všechny zákony a nařízení Československé republiky, pokud nebude výslovně stanoveno jinak.

Správu země od roku 1919 zajišťoval zmíněný úřad civilní správy spadající pod pražské ministerstvo vnitra a významnou roli hrály rovněž čs. ozbrojené síly, jejichž cílem bylo uklidnit rozjitřenou politickou situaci a obnovit pořádek. Vojáci a četníci povolaní z Čech a Moravy také dostali za úkol potírat různé loupeživé bandy, jejichž činnost byla po skončení války značně rozšířená. Vojenská diktatura trvala až do ledna 1922.

V čele Podkarpatské Rusi stál guvernér jmenovaný prezidentem na návrh vlády. Ten také jmenoval učitele, soudce a úředníky. Jako první získal tuto funkci Grigorij Žatkovič, který však podal roku 1921 demisi kvůli tomu, že Podkarpatská Rus nedostala slíbený autonomní statut. Zástupcem guvernéra a faktickým šéfem civilní správy byl viceguvernér. Zákonem z července 1927 pak bylo na Podkarpatské Rusi zavedeno zemské zřízení. 

Úřad guvernéra sice zůstal zachován, ale nově se tu objevil zemský prezident, jehož měl jmenovat ministr vnitra. Prezident stál v čele zemského úřadu, což byla nejvyšší politická instituce v zemi. Centralizovaná správa Podkarpatské Rusi se místním politikům nelíbila a nedořešeny zůstávaly například i hranice se Slovenskem. Rusínští předáci chtěli sjednotit všechny Rusíny do jednoho správního celku, což by znamenalo rozšíření hranic Podkarpatské Rusi až někam za Poprad. Takové plány však na Slovensku nenacházely zrovna velké pochopení a výsledkem všeho bylo, že vztahy Slováků a Rusínů nebyly zrovna přátelské.

Autonomie a první vídeňská arbitráž

Situace se radikálně změnila po podpisu mnichovské dohody na konci září 1938. Nacionalisté využili tehdejší slabosti pražské vlády a dohodli se s předáky Hlinkovy slovenské ľudové strany na zásadní změně podoby republiky. Už 11. října 1938 tak došlo ke jmenování první autonomní vlády Podkarpatské Rusi v čele s Andrejem Bródym, jehož brzy vystřídal nacionalisticky orientovaný kněz Augustin Vološin. Tehdejší krizové situace se však ve svůj prospěch rozhodlo využít Maďarsko, jehož politici i obyvatelé toužili po znovunabytí některých území patřících kdysi Uherskému království. Obrátili se proto na Německo a Itálii se žádostí o arbitráž, protože jim bylo jasné, že Hitler s Mussolinim se jen těžko postaví na stranu Československa.

Skutečně pak 2. listopadu 1938 padlo ve Vídni rozhodnutí, na jehož základě musely být Maďarsku odstoupeny jižní oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi. Ta přišla o 1 523 km² svého území včetně velkých měst Užhorod, Mukačevo a Berehovo. Kromě toho Maďaři okupovali na Podkarpatské Rusi dalších 97 obcí s celkovým počtem 173 233 obyvatel. Pro republiku to byla další velká rána, ale Maďaři nebyli s územními zisky spokojeni a chtěli ještě víc. 

Příležitost se naskytla brzy. V chaotickém období rozpadu Česko-Slovenska sice vyhlásila Vološinova vláda 15. března 1939 samostatnost, ale Hitler už neměl na území Podkarpatské Rusi zájem a nechal Maďarsku volnou ruku k její okupaci. Ta potom skutečně proběhla a statečný odpor čs. vojáků 12. pěší divize pod velením brigádního generála Olega Svátka (1888–1941) už nemohl na vývoji situace nic změnit. Maďaři pak okupovanou zemi nazvali Karpatské teritorium a začali zatýkat a popravovat zejména ukrajinské a rusínské nacionalisty.

Stalinovo přání

Následující léta byla tragická. Pod vládou Budapešti se zemi nevedlo dobře, navíc muži museli narukovat do maďarské armády. Mnoho jich potom padlo v bojích na východní frontě. Z Podkarpatské Rusi byli deportováni Židé a k jejich největšímu masakru došlo na Ukrajině u města Kamenec-Podolský. Celkem 71 620 osob židovského původu z Podkarpatské Rusi nakonec zahynulo v osvětimských plynových komorách. 

Maďarská nadvláda se zhroutila až na podzim 1944, kdy na území Podkarpatské Rusi vstoupily jednotky Rudé armády. Lidé doufali, že to nejhorší už mají za sebou a po válce se opět stanou součástí Československa. Stalin to původně také Benešovi sliboval, ale nakonec si uvědomil, že připojením Podkarpatské Rusi by došlo ke strategicky významnému posunutí hranic Sovětského svazu do nitra Evropy.

Sovětské orgány měly na osvobozeném území fakticky veškerou moc a příslušníci bezpečnostních sil začali na základě předem připravených seznamů odvlékat do Sovětského svazu vytipované osoby z řad ukrajinských a rusínských nacionalistů. A předválečného předsedu podkarpatoruské autonomní vlády Augustina Vološina si příslušníci NKVD našli v Praze. Na mnoha místech také pod sovětskou kontrolou vznikly „národní výbory“ agitující proti Československu a v listopadu 1944 došlo k založení Komunistické strany zakarpatské Ukrajiny, která si vytkla za cíl „vyřešení hlavního úkolu – spojení se sovětskou Ukrajinou“. V tomto duchu byl také koncipován manifest, který podepsalo na 90 % obyvatelstva. Máme však k dispozici řadu svědectví o tom, že podpisy byly vynucovány pod nátlakem.

TIP: Zaostalý východ: Podkarpatská Rus za první republiky

Edvard Beneš ale začal chápat, že Stalin Podkarpatskou Rus prostě chce, a ta je tedy pro republiku ztracena. Nová československá vláda vytvořená na jaře 1945 už pak neměla možnost do vývoje situace zasahovat a ani se o to nepokoušela. Formálně vše skončilo 29. června 1945 smlouvou o odstoupení této země SSSR, což československý parlament ratifikoval o půl roku později. Z Podkarpatské Rusi se oficiálně stala Zakarpatská Ukrajina a součástí sovětského impéria byla až do jeho rozpadu v roce 1991. 

V padesátých letech minulého století byla u lidí kmene Fore na papuánské Vysočině objevena smrtelná neurodegenerativní choroba kuru. Nemoc vyvolává prion (infekční protein), postihující mozek nakažených osob. Příčinou šíření této nemoci je rituální kanibalismus, který tito lidé provozovali při pohřbívání zemřelých.

Nedávný výzkum odborníků britského Přírodopisného muzea v Londýně ale ukázal, že lidé kmene Fore nebyli ve svém chování výjimkou, alespoň pokud jde o historii doby kamenné. Na základě archeologických a genetických analýz vědci dospěli k závěru, že kanibalismus byl standardní součástí pohřebních rituálů na sklonku nejmladší doby ledové. Badatelé během výzkumu narazili na stopy pojídání zemřelých i využívání jejich kostí k výrobě nástrojů.

Kulturní kanibalismus

Před 15 tisíci lety sídlili v Evropě lidé magdalénienské kultury. Zástupci této poslední velké civilizace paleolitu obývali celou severozápadní a střední část Evropy a jak dokládají archeologické nálezy z Goughovy jeskyně, působili také na jihozápadě dnešní Anglie. Badatelé zde nalezli stopy po praktikování kanibalismu na více než 100 lidských kostech. Podle vědců jde o doklad toho, že kanibalismus byl během krátkého časového období v tehdejší severozápadní Evropě praktikován při mnoha příležitostech. Paleoantropoložka Silvia Bellová je přesvědčena, že šlo o součást pohřebního chování magdalénských skupin a nikoli o projev nutnosti.

„Abychom lépe pochopili nálezy z Goughovy jeskyně v kontextu lidských populací té doby, opětovně jsme analyzovali nálezy ze všech archeologických nalezišť, připisovaných magdalénienské kultuře,“ uvádí paleogenetik William Marsh.

TIP: Důkazy z jeskyní mluví jasně: Neandertálci byli kanibalové

Na konci mladší doby kamenné přicházeli do oblasti severovýchodní Evropy geneticky nepříbuzní lidé epigravettienské kultury, kteří pocházeli ze Středomoří a střední Evropy. Ti v době asi před 14 tisíci lety postupně nahradili obyvatele magdalénienské kultury a přinesli s sebou klasické pohřby, které jsou bližší moderní kultuře.

Jen dvě planety Sluneční soustavy, Venuše a Uran, mají tzv. retrográdní rotaci: Otáčejí se tedy kolem své osy v opačném smyslu, než krouží okolo Slunce. V případě druhé zmíněné je situace mírně nejednoznačná, neboť se její rotační osa oproti oběžné rovině sklání o 97°, a Uran tak spíš „válí sudy“. 

Odborníci dlouho předpokládali, že by mohlo jít o důsledek jednoho či několika dávných masivních impaktů. Pro katastrofickou událost svědčilo i zcela nakloněné magnetické pole planety, jehož dipól je proti rotační ose vychýlený o 60°.

TIP: Panují i na Uranu s jeho sklonem rotační osy roční období?

Nedávná studie publikovaná v odborném časopisu Astronomy & Astrophysics ale přichází se zcela jiným modelem: Její autoři navrhují, že se rotační osa mohla sklonit kvůli postupnému přenosu momentu hybnosti v soustavě slapovými silami, pokud by docházelo k migraci velkého měsíce či možná několika satelitů, zachycených při průletu kolem planety. Podle výpočtů dokáže migrace poměrně snadno vychýlit rotační osu o 80°, a za uvedenou hranicí vede další působení slapových sil dokonce k jejímu chaotickému pohybu. Přetočení přes 90° je tudíž možné.