V rámci výzkumu bylo oštítkováno celkem 39 žraloků, jejichž pohyb byl následně sledován pomocí akustické telemetrie. Vědci z University of Western Australia's Oceans Institute a Australského institutu mořských věd zjistili, že žraloci přebývají za úplňku v hlubokých vodách, kdežto v době, kdy je měsíc v první čtvrti, zůstávají na mělčině. Podobné vzorce chování byly již dříve potvrzeny u mečounů, tuňáků žlutoploutvých nebo tuňáků velkookých.

Důvodem ke změnám chování může být snaha vyhnout se světlu Měsíce, v němž by žraloci byli více viditelní, a tudíž by se snáze stali kořistí větších žraloků.

Cesta za teplem

Kromě světla reagují žraloci spanilí také na změny teploty vody. Zvláště dospělé samičky se v zimě potápějí do hloubky pouhých 35 metrů, zatímco na jaře, kdy se voda oteplí, tráví čas v hloubce 60 metrů. V létě, kdy se oteplují i hlubší vody, žraloci hloubku střídají. Vědci se domnívají, že se snaží udržovat v teplejších vodách, aby šetřili tělesnou energii. Hloubka, do které se potápějí, je navíc závislá na denní době. Ráno jsou žraloci nejhlouběji a v průběhu odpoledne se postupně přibližují hladině.

TIP: Žraločí záhada: V chladných vodách jsou žraloci loveni mnohem častěji

„Takto detailně byly podobné vzorce u žraloků pozorovány poprvé,“ říká vedoucí studie Gabriel Vianna, který považuje výsledky výzkumu za důležité zejména z hlediska ochrany ohrožených druhů. Když budou rybáři vědět, kde se žraloci za určitých podmínek nacházejí, můžou zabránit jejich nechtěnému uvíznutí v sítích. „Na místech jako je republika Palau, která je z velké části závislá na mořském turismu a kde žraloci představují hlavní turistickou atrakci, může mít odchycení několika desítek žraloků z oblíbených potápěčských destinací velmi negativní dopad na národní ekonomiku.“

Velká pardubická se koná jednou za rok na necelých sedm kilometrů dlouhé klikaté trati s jednatřiceti překážkami, z nichž některé jsou děsivé a jiné ještě mnohem horší. Silný kůň s dobrým jezdcem ji může zdolat za deset minut nebo, což je stejně pravděpodobné, do cíle vůbec nedojet. Cenu získává ten, kdo doběhne do cíle první. Tradici každoročního pořádání přervala od roku 1874 jen období válek.

Rod Kinských

Původcem tohoto slavného dostihu byl hrabě Okta­vián Kinský. Proslul svou akrobatickou zdatností. Uměl v sedle udělat stojku na hlavě a rád jezdil s koňmi do budov, zejména po majestátním schodišti svého skvostného zámku Karlova Koruna, který navrhl architekt Santini. Také objel s kočárem vysokou terasu zámku a při jízdě prý vytáčel rohy tak rychle, že vnější kola visela ve vzduchu. Byl to zkrátka divoch a jeho nejoblíbenějším nástrojem k rozpoutání chaosu byl kůň. Přesto existovalo mezi pánem a koňmi láskyplné pouto, neslučitelné s úmyslnou krutostí nebo jen se zanedbáním péče. Když Kinský ležel roku 1896 na smrtelné posteli, do pokoje mu jednoho po druhém přivedli jeho koně, aby se s nimi rozloučil.

Oktavián nebyl v žádném případě jediný Kinský, který zanechal stopu v dostihovém světě. Jeho rod choval koně celá staletí, od roku 1723 pak oficiálně pro císařské jezdectvo. Vysloužili si pohádkové bohatství, rozlehlá panství a takovou moc a prestiž, jaká se častěji spojuje s monarchy. Choceňská rodová větev dokonce získala knížecí titul. Kinští měli přístup k nejlepším koním a stájím Evropy a většina členů rodu věděla, jak je využít.

Divoch Taffy

Velké pardubické by však nebylo právě bez Oktaviána Kinského. „Taffy“, jak mu přátelé říkali, se narodil v roce 1813. Byl to vytáhlý muž s dlouhýma rukama, ježatým knírem, tmavými vlasy a divokýma modrýma očima. Na některé lidi působil nekultivovaně. „To snad není možné, že jsme měli v rodině takové opičáky!“ komentoval to pozdější hrabě Norbert.

Jízda na koni se pro něj rovnala překážkovému dostihu, jedno jestli oficiálnímu, nebo neoficiálnímu. Čím byl nebezpečnější, tím lépe. A nespokojil se s tím, že by podle těchto zásad jezdil jen on sám. Chtěl ke své adrenalinové zálibě přilákat všechny jezdce.

V Pardubicích proto v roce 1836 zavedl parforsní hony, což byla předem připravená štvanice, kdy šlechtická společnost na koních ve volném terénu sledovala vystopovaného nebo předem odchyceného a ze schrány vypuštěného jelena prchajícího před psí smečkou. Cíl? Uštvat ho. O tři roky později stál za vznikem tzv. „Hunter Stakes“ – první steeplechase v Praze. A roku 1842 prosadil spolu s jinými do programu v Pardubicích několik překážkových dostihů.

Elita v sedlech

O čtyři roky později založil vlastní každoroční steeplechase na svažitých lukách v Lučicích poblíž Chlumce nad Cidlinou. Steeplechase je druh koňských dostihů konaný především v Irsku, Velké Británii, Kanadě, USA, Austrálii a Francii. Její trať začínala a končila u věže kostela, z čehož se odvozoval i název. Věž se anglicky řekne „steeple“ a „chase“ znamená honbu či pronásledování. Účastníci museli skákat přes překážky a příkopy a překonávat v krajině rozličné přírodní překážky.

Zanedlouho se do východních Čech sjížděla nejbohatší a nejhonosnější smetánka Evropy včetně několika korunovaných hlav, aby si užila nových Oktaviánových exotických sportů a nevídané pohostinnosti na Karlově Koruně. Ani to však Oktaviánovi nestačilo. A tak ve věku jedenašedesáti let vymyslel extrémnější formu sportovní zábavy…

Začátky

Jednoho chladného dne, ve čtvrtek 5. listopadu 1874, se na start prvního ročníku Velké pardubické postavilo čtrnáct koní s jezdci. Dva už si pád odbyli, protože pořadatelé trvali na překonání zkušebního skoku před startem. Tím se měla prokázat dostatečná trénovanost a způsobilost účastníků. Ovšem ti dva, kteří testem neprošli, nakonec mohli startovat tak jako tak.

Po šesti skocích zbylo jen jedenáct koní. Dva z jedenácti anglických jezdců se zranili tak vážně, že nemohli pokračovat. Úspěšná jezdecká kariéra jednoho z nich, Earla, tím pádem prakticky skončila. Do cíle doběhlo jen šest koní. Dva byli zadrženi pro vyčerpání. Další, Strizzel, si zlomil vaz na relativně nevinném předposledním plotu. Tato neveselá bilance vyvolala odůvodnitelnou kritiku. „Je nepředstavitelné, že se na bezpečnost koní i jezdců klade tak malý důraz,“ stěžoval si jeden novinář. Ale stížnosti nezabránily tomu, aby se dostih – jehož vítězem se stal anglický žokej Sayers s koněm Fantome – celkově považoval za úspěšný. 

Inspirace

Velká pardubická se stala pravidelnou položkou ve sportovním i společenském kalendáři. Obvykle se konala vždy druhou říjnovou neděli. V prvních letech ji ovládli profesionální jezdci, přistěhovalci z ciziny. Dvaadvacet z prvních třiceti vítězů mělo britského jezdce. Avšak davy lidí, kteří se chodili dívat ve stále větších počtech, přijížděly z celého habsburského mocnářství i vzdálenějších krajů. 

Vliv anglické Velké národní nelze přehlédnout. Velká pardubická je srovnatelně dlouhá s tratí v Aintree. Náročné skoky stačí k tomu, aby pouhé dokončení platilo za chvályhodný výkon. Jiné aspekty dostihu najdeme jen v Pardubicích. Trať začíná a končí na závodišti, ale v prvních letech nebyla omezena jen na něj. Zakladatelé trvali na tom, že polovina trati povede přes zoraná pole, a tak značná část odbočovala na okolní zemědělskou půdu.

Trvalo několik let, než se trať a překážky ustálily a začaly se  podobat dnešnímu formátu. Když se dostih běžel poprvé, bylo jich jen dvacet čtyři, ale většina nechvalně známých skoků tu existovala od začátku a zůstává dodnes.

Legendární Taxis

Pověst dostihu rostla spolu s pověstí jeho nejpůsobivější a nejnáročnější překážky. Velký příkop, jak se mu původně říkalo, vyvolával s každou novou obětí další kontroverzi. Nebyl nepřekonatelný, ale kvůli hloubce příkopu, navíc často zaplaveného, mohly mít chyby katastrofální následky. Svažující se proutěná překážka u odskoku byla někdy v polovině 80. let nebo začátkem 90. let 19. století nahrazena velkým živým plotem, který zlepšoval odvodnění, ale jinak celému skoku ještě přidával na obtížnosti.

Přibližně v téže době se vážně diskutovalo o možnosti tento skok úplně odstranit. Shromážděné aristokraty však zviklal názor knížete Egona Thurn-Taxise, který řekl něco ve smyslu: „Pánové, nikdo z nás tu překážku skákat nebude. Proto nevidím důvod, proč bychom ji měli vynechávat a nebo ji komukoli jinému usnadňovat.“ Tento pohled na věc zapůsobil a po smrti knížete v roce 1892 po něm byl skok oficiál­ně pojmenován.

Taxis byl vlastně obrovský příkop, dva metry hluboký a pět metrů široký. Z odskokové strany ho skrýval tuhý živý plot o výšce 1,4 metru a šířce 1,2 metru. Kůň přeskakující přímo musel letět minimálně osm metrů, aby bezpečně dopadl na druhé straně. A ostatní koně účastnící se závodu riziko pádu podstatně zvětšovali. 

Smutná bilance

Pozoruhodné je, že na Taxisu ještě nezemřel žádný žokej. Spousta z nich tu však v uplynulých 145 letech utrpěla těžká zranění. Navíc tu zemřelo dvacet devět koní. Od let, kdy došlo k většině z těchto úmrtí, se doba změnila a Velká pardubická je dnes milosrdnější. Taxis už není stejnou překážkou, jakou býval. Vzdálenější břeh příkopu byl výrazně upraven. Dnes je blíž a o metr mělčí.

Nejeden žokej, co se blížil k Taxisu, měl žaludek stažený strachem. Například anglický amatérský jezdec Chris Collins, který v Pardubicích závodil v roce 1973 a dostih vyhrál, přiznal: „Když jsem Taxis viděl poprvé, myslel jsem si, že ti, co říkají, že se dá přeskočit, si jen dělají legraci.“ A podle českého jezdce Pavla Liebicha, který Pardubickou vyhrál třikrát za sebou v letech 1981 až 1983, „už jenom jméno Taxis leckoho straší“.

TIP: Život v sedle: Koně hrají důležitou roli i v 21. století

Jenže Taxis je jen jedna překážka z mnoha a rozhodně ne jediná, na které potenciálně hrozí smrt. Ani v jednom ročníku do cíle nedoběhli všichni účastníci. V roce 1909 dokonce nedokončil vůbec nikdo a v roce 1920 doběhl do cíle jediný kůň Jonathan, který byl diskvalifikován pro překročení daného časového limitu… 

Oblast o rozloze přesahující dva tisíce čtverečních kilometrů tvoří hlavní turistické lákadlo hrabství Cumbria na anglickém severozápadě. Do lokality zapsané na seznamu UNESCO zavítá každý rok přes patnáct milionů návštěvníků, na něž čeká více než dva tisíce kilometrů pěších stezek. Malebné scenérie učarovaly poutníkům již v 18. století a tehdy tam také mířili pro inspiraci mnozí romantičtí umělci. První hotely, například na svahu nejvyšší anglické hory Scafell Pike s nadmořskou výškou 978 metrů, se otevřely už ve viktoriánské éře.

Pastevci a zemědělci

Přestože se Jezerní oblast stala jedním ze čtveřice národních parků, které v roce 1951 vyhlásila anglická vláda jako vůbec první v zemi, od počátků nezůstala ušetřena lidského zásahu – byť šetrného. K tamním hlavním unikátům tak paradoxně patří harmonicky se snoubící vliv člověka a přírody. Fyzické limity v podobě strmých svahů, četných jezer a lesního porostu pokrývajícího více než desetinu regionu neumožňují intenzivní obhospodařování, díky čemuž se však podařilo uchovat tradiční zemědělsko-pastevecký systém. Charakteristický rys tvoří menší políčka ohraničená zdmi, mezi nimiž se pasou ovce místního plemene Herdwick, vyšlechtěného zhruba již ve 12. století.

Pohřbeno pod vodou

Velkolepým přírodním kulisám nicméně dominují především zmíněná jezera. Dohromady bychom jich napočítali na šest desítek, včetně anglického rekordmana Windermere téměř s patnácti čtverečními kilometry. Severozápadně ležící Wast Water se pro změnu pyšní prvenstvím, co se týká hloubky.

Poněkud kontroverzní minulost se pak pojí s jezerem Haweswater, na němž úřady v roce 1929 povolily výstavbu přehrady, přestože to znamenalo zaplavení dvou vesnic: Nové vodní dílo se tehdy sice považovalo za mimořádný inženýrský úspěch, ale zároveň kvůli němu zanikl kostel, hřbitov i desítky hospodářských stavení. Zaplavilo je na 84 milionů litrů vody, takže hladina někdejšího jezera stoupla o 29 metrů a vznikla šest kilometrů dlouhá nádrž. 

V roce 1904 představoval vzduchem chlazený lehký kulomet Madsen jedinou zbraň svého druhu na trhu. Výrobek dánské zbrojařské firmy Madsen A/S sice potenciální zákazníky odrazoval technickou složitostí, provozními nároky a vysokou cenou, ale vše vyvážil parametr nejdůležitější – spolehlivost. Kulomet měl dobrou pověst, přesto se ve velkém do žádné armády nerozšířil.

Za vším hledej ženu 

Rusko na přelomu 19. a 20. století činilo pokusy o zavedení lehčí formy kulometu, než byl „domácí“ Maxim s váhou bezmála 70 kg. Domácí produkce nic nenabízela, a tak dostala na prahu roku 1904 prostor zbrojovka Madsen. Carská Hlavní dělostřelecká správa potřebovala v předvečer války s Japonskem nutně dořešit problém s absencí lehkých kulometů a snažila se je koupit kdekoliv a bez velkého smlouvání. Je příznačné, že veřejné mínění v Rusku raději přijalo vysvětlení tisku pro volbu dánské zbraně díky údajnému vlivu carevny-vdovy Marie Fjodorovny (dříve dánská princezna Dagmar) než díky technickým kvalitám výrobku. 

Prvních 50 kusů v úpravě pro náboj 7,62×54 mm R Mosin prošlo u Hlavní dělostřelecké správy náročnými testy s velmi dobrým hodnocením. Též specialistům Důstojnické střelecké školy v Sankt-Petěrburgu se zamlouvala přesnost, kompaktnost, nízká váha a skutečnost, že střelec s kulometem tvoří malý terč pro nepřátelskou palbu. Mezi negativně hodnocené parametry zařadili demaskující umístění zásobníku shora, jeho malou kapacitu a náročnost obsluhy.

Těžko na cvičišti 

V září 1904 se uskutečnila objednávka na dalších 200 zbraní s příslušenstvím pro jezdecké oddíly. Ve světle porážek v pozemních bojích probíhající války s Japonskem se opět objevily hlasy volající po celkovém přezbrojení frontových jednotek. Velení armády proto v červenci 1905 zadalo výrobu ještě tisícovky madsenů. Jejich nasazení na rusko-japonské frontě v Mandžusku nicméně nepřineslo jednoznačně kladné reakce. Svou roli zde sehrál nedostatek času pro výcvik obsluh a někdy i přehnaná očekávání, respektive srovnání s Maximem. Někteří vysocí vojenští činitelé navíc nepochopili, že madsen představuje nový typ zbraně, a nikoli náhradu legendárního těžkého kulometu.

Zklamání pěšáků vycházelo zejména z nemožnosti vést intenzivní palbu, což nabízel maxim, a vyvstaly i nové více či méně oprávněné výtky. Šlo například o silné údery do ramene při střelbě, které měly vliv na přesnost další palby, nebo o rychlé zahřívání a nemožnost rychlé výměny hlavně (což bylo potřeba po 400–500 ranách). 

Složitý systém s velkým množstvím malých dílů vyžadoval důkladný výcvik kulometčíků. Zde svou roli sehrála nízká úroveň vzdělání prostých vojínů, kteří v mnoha případech nedokázali pochopit složitý mechanismus madsenu. Dlužno dodat, že u dobře proškolených jednotek, kde se používal podle svého účelu, tedy jako lehká a vysoce mobilní zbraň, vyvolalo jeho použití o poznání nadšenější ohlasy.

Voják se stará, voják má 

Jednoznačnými příznivci madsenu v carské armádě se stali příslušníci kozáckých regimentů. Ostřílení vojáci rychle objevili jeho skutečné výhody – mobilitu a schopnost účinné palby v podmínkách horského terénu při maximálně skryté poloze střelce. Na frontě v Mandžusku se tyto zbraně staly vyhledávanou „komoditou“. Ukořistěné stříbrné čínské nádobí, samurajské meče, luxusní předměty ze slonoviny, kvalitní tabák a nová sedla tak měnily vlastníka, aby se kozák mohl stát majitelem madsenu, když neměl to štěstí a nenafasoval jej.

Na počátku roku 1906, po uzavření míru s Japonskem, většina lehkých kulometů zmizela z výzbroje pěchotních jednotek a přešla k druhosledovým kozáckým jednotkám Kavkazského okruhu. Následující dánská dodávka madsenů již přímo směřovala do výzbroje jezdeckých jednotek v dalších vojenských újezdech. 

V průběhu roku 1910 vrchní velení rozhodlo sjednotit zbraně pěchoty a jezdectva, konkrétně v oblasti kulometů. Volba padla na systém Maxim, kde se impulsem stala technická inovace Alexandra Sokolova, který pro něj navrhl speciální rozkládací lafetu s kolečky umožňující jednodušší manipulaci i transport na koni. Vlivem tohoto rozhodnutí se madseny postupně stahovaly od jezdeckých jednotek a na konci července 1912 se většina z nich přesunula do dělostřeleckých pevnostních arzenálů. Malý počet zbraní přešel do vlastnictví dělostřeleckých škol pro výcvik kadetů, kde se podařilo najít a pochopit taktické výhody jeho použití.

Loni v září vynesla raketa Falcon 9 do vesmíru další várku satelitů Starlink. Kromě nich ale na oběžnou dráhu dopravila i obří prototyp komunikačního satelitu společnosti AST SpaceMobile. Krátce po uvedení tohoto satelitu do provozu se ozvali astronomové – ukázalo se totiž, že BlueWalker 3, jak se komunikační satelit jmenuje, je mimořádně jasný a výrazně komplikuje pozorování noční oblohy.

Problém satelitu BlueWalker 3 je v jeho velikosti – jeho anténní pole čítá 64 metrů čtverečních a je tak největším komerčním satelitem na oběžné dráze. Obří plocha odráží velké množství světla a zejména na noční obloze jasně září. Dřívější výtky astronomů nyní potvrzuje i nová studie, která hodnotila jasnost satelitu. Ukázalo se, že BlueWalker 3 patří mezi desítku nejjasnějších objektů na nočním nebi.

Nebezpečná jasnost

Míra světelného znečištění, které BlueWalker 3 a další podobná zařízení produkují, má podle vědců řadu vážných negativních dopadů. Mohou například zkreslovat pozorování oblohy a tím skrýt potenciálně nebezpečné blízkozemní objekty. Světelné znečištění také negativně ovlivňuje cirkadiánní rytmy lidí a migrační vzorce zvířat.

Část vědecké obce proto volá po sjednocujících pravidlech, která by nastavovala závazný rámec pro světelné znečištění způsobované satelity. Najdou se ale i tací, kterým regulace nestačí a volají po přísných zákazech. Patří mezi ně například astronom Fabio Falchi, který se problematice světelného znečištění věnuje již 25 let. Podle Falchiho jsou astronomové v tomto směru příliš přizpůsobiví. Noční oblohu považuje Falchi za nehmotné kulturní dědictví a vypouštění jasných satelitů vnímá jako útok na toto dědictví.

TIP: Astronomové varují: Satelity Starlink poškozují tisíce snímků z vesmíru

Podle mluvčího AST SpaceMobile se firma nezříká své odpovědnosti a aktivně hledá přijatelná technická řešení. Vývojáři společnosti podle mluvčího spolupracují s NASA s cílem nalézt vhodné průmyslové řešení, které by světelné znečištění omezilo. Jako příklad firma uvádí řízený náklon satelitů, využití antireflexních materiálů a sdílení informací o pohybech satelitů s vědeckou obcí.

Není pochyb, že tělesný pohyb a zejména pravidelné cvičení, jsou velmi přínosné pro lidské zdraví. Nejen kvůli udržení „zdravé“ váhy, ale i z řady dalších důvodů – například kvůli správnému fungování imunitního systému. Zároveň je ale pravdou, že řada lidí, především ve vyšším věku a zdravotně handicapovaných, má s tělesným pohybem problém.

Z tohoto důvodu vědci pracují na přípravcích proti obezitě. Jako velmi slibná se v tomto směru ukazuje látka SLU-PP-332, kterou vyvinuli odborníci Floridské univerzity. Tato látka cílí na metabolické ERR proteiny (podle anglického estrogen receptor-related receptors), které hrají důležitou roli ve svalových tkáních a které za normálních okolností aktivuje fyzický pohyb.

Testy na myších

Badatelé látku SLU-PP-332 vyzkoušeli u laboratorních myší s „normální“ tělesnou hmotností a v nové studii, jejíž výsledky nedávno zveřejnil odborný časopis Journal of Pharmacology and Experimental Therapeutics, provedli podobný experiment i u obézních myší.

Výsledky experimentu jsou slibné. Obézní myši, které užívaly látku SLU-PP-332 dvakrát denně, zhubly o 12 procent a vytvořily si 10krát méně tělesného tuku, než kontrolní skupina myší. Obě skupiny myší přitom dostávaly stejnou stravu a měly i stejný objem tělesné aktivity.

„Tato látka v podstatě říká kosternímu svalstvu, aby provedl stejné změny, jaké probíhají během vytrvalostního tréninku,“ vysvětluje vedoucí výzkumu Thomas Burris, profesor farmacie Floridské univerzity. „Když myši dostávají látku SLU-PP-332, jejich metabolismus pracuje s mastnými kyselinami stejně, jako kdyby cvičily nebo hladověly. A myši díky tomu hubnou.“

TIP: Krátká dvouminutová intenzivní cvičení několikrát týdně mohou prodloužit život

Výhodou nového preparátu je i to, že na rozdíl od jiných léčiv na podporu hubnutí SLU-PP-332 neovlivňuje chuť k jídlu ani množství přijímané potravy. Přestože je vývoj na samém počátku, bude jistě velmi zajímavé sledovat, jak si povede v klinických testech u lidí.

Mehmet Mahmut a Richard Stevenson z Macquarie University v australském Sydney získali pro svůj experiment devadesát mužů. Polovina neměla partnerku, druhá půlka žila v dlouhodobém vztahu se ženou. Každý dobrovolník dostal nové bavlněné tričko, v kterém si zacvičil tak, aby se zpotil. Propocená trička pak vědci nabídli k očichání osmdesátce heterosexuálních ženských dobrovolnic. Každá hodnotila pach šesti triček a k tomu i fotografii majitele trička.

Výsledky studie publikované ve vědeckém časopise Frontiers in Psychology dokazují, že lidé vysílají svým tělesným pachem do okolí celkem jasné signály. Ženy hodnotily tělesný pach single mužů jako silnější a tváře těchto mužů jim připadaly mužnější. Rozdíl v mužnosti tváře ale uváděly pouze ženy, které měly trvalý vztah s mužským partnerem. Autoři studie se domnívají, že nezadaní muži na sebe silným tělesným pachem upozorňují.

„Z evolučního hlediska může být pro ženy výhodné podle pachu určit, který muž se jeví jako potenciální partner. Zároveň tak mají větší šanci vyhnout se zadaným mužům. Pokud mají zadaní muži děti, pak se o ně musejí starat. Nové partnerce a jejím dětem už by mohli poskytovat jen výrazně slabší podporu,“ vysvětlují ve studii Mahmut a Stevenson. Silnější tělesný pach ale nezvyšuje šance mužů na získání partnerky, protože ženy nehodnotily odér single mužů jako přitažlivější.

Co formuje pach

Tělesný pach bývá individuální. Názorně nás o tom přesvědčí komáři, kteří si vybírají oběti právě podle jejich tělesného pachu. Někoho tito krvežízniví trapiči pronásledují ve velkém, protože je jeho tělesný pach láká. Jiní lidé mají štěstí, že nevydávají pro komáry atraktivní pach – ti pak masovými ataky bodavého hmyzu netrpí.

Většinu látek tvořících tělesný pach neprodukuje lidské tělo. Významnou roli tu sehrávají mikrobi, kteří žijí na naší kůži a rozkládají látky vylučované s potem. Vznikají tak například molekuly odvozené od hormonu androstenu a některé mastné kyseliny. Dokud není pot zpracován kožními bakteriemi, nepáchne. Kožní mikrobi produkují i látky, které lidským nosům páchnou opravdu nevšední silou. Prim mezi nimi hrají molekuly ze skupiny thioalkoholů. Ty ucítíme i v koncentraci 0,000 000 000 001 gramu na litr. Bezkonkurenčně nejsilněji nám z thioalkoholů vyráběných lidskými kožními bakteriemi páchne molekula 3-metyl-3-sulfanylhexan-1-olu, zkráceně označovaná jako 3M3SH.

Na tělesný pach jednotlivých lidí tak má velký vliv druhová skladba bakterií žijících na kůži. Promítá se do něj ale i dlouhá řada dalších vlivů – jedním z nich je zdravotní stav. Nejznámější příklad tělesného odéru spojeného s určitou nemocí nabízí acetonový tělesný pach pacientů s cukrovkou. Významně působí na skladbu tělesného pachu i dědičné vlohy, především geny určující základní vlastnosti imunitního systému. V řadě experimentů se ukázalo, že při výběru partnerů dáváme přednost tělesným pachům lidí, kteří se od nás variantami těchto genů liší. Díky tomu si vybíráme partnery, s nimiž nás nepojí těsnější příbuzenská pouta.

Jste to, co jíte?

Do spektra látek vytvářejících tělesný odér konkrétního člověka se promítá také jeho jídelníček. Nápadné to bývá při konzumaci silně aromatických potravin, jako je česnek. Tělesný pach se ale mění i při vyšší konzumaci červeného masa. Výsledky experimentů se ale rozcházejí. Některé dokázaly, že jedlíci červeného masa voní příjemněji, jiné naopak skončily konstatováním, že konzumace červeného masa vyvolává odpudivější tělesný pach.

Skladba látek vytvářející celkový pachový obraz člověka není stabilní a časem se mění. U žen doznává významné proměny například v závislosti na fázích menstruačního cyklu. Z experimentů vyplývá, že muži hodnotí jako atraktivnější tělesný pach žen, které se nacházejí ve fázi cyklu příhodné pro početí. Také v tělesném pachu mužů se odráží hormonální stav jejich organismu, například hladiny hormonů kortizolu a testosteronu. Ženy preferují podle tělesného pachu muže, kteří mají testosteronu více. Tělesný pach mužů s vysokými hladinami testosteronu hodnotí jako nejatraktivnější ty ženy, jež mají v daném období vysokou pravděpodobnost úspěšného početí.

Nezadaní muži mívají hladiny testosteronu v těle vyšší, což je pohání k vyšší soutěživosti, k vyšší aktivitě a také k agresivitě. To vše by jim mělo pomoct k tomu, aby získali vhodnou partnerku. Naopak muži, kteří jsou ženatí nebo žijí v dlouhodobém vztahu s ženou, mívají testosteronu méně. Nižší hladiny hormonu jim napomáhají k upevnění citových vazeb, a tím i k udržení svazku s partnerkou. Rozdílné hladiny testosteronu v těle by tak mohly vysvětlovat odlišný pach zadaných a single mužů.

TIP: Podceňovaný smysl: Lidský nos dokáže rozlišit miliony pachů

Jako jednu z možných příčin silnějšího tělesného pachu single mužů uvádějí Mahmut a Stevenson horší úroveň osobní hygieny. Pokud ale představuje tělesný pach významný signál o nezadanosti, pak můžeme horší hygienu nezadaných mužů vykládat i jako podvědomé posilování signálu určeného ženám. Ještě v napoleonských dobách tato tělesná vizitka mužnosti zjevně fungovala. Dnes ji ale vnímáme úplně jinak a páchnoucí single muž atraktivní není.

Teplota vzduchu se u nás měří od roku 1752 v pražském Klementinu, zatímco celosvětově probíhá nejstarší souvislé měření od roku 1659 v Británii. Dřívější teploty můžeme zjistit porovnáváním složení jednotlivých vrstev ledu v různé hloubce velkých ledovců.

Voda zahrnuje převážně lehký izotop kyslíku ¹⁶O a lehký vodík ¹H. V přírodě se však vyskytuje také nepatrné množství těžkých izotopů ¹⁷O, ¹⁸O a ²H, jež obsahují v jádře o jeden či dva neutrony víc, nicméně jsou stabilní a nepodléhají radioaktivnímu rozpadu. Nazývají se těžké, protože mají skutečně vyšší hmotnost, a tedy i o něco vyšší bod varu než lehká voda. Lze je tudíž laboratorně oddělit, změřit a spočítat jejich poměry, na jejichž základě se dá potom přesně stanovit teplota v době, kdy tato voda zmrzla.

Stáří ledu zjistíme z hloubky vrtu a počtu vrstev. Pro každou teplotu můžeme následně spočítat poměr lehké a těžké vody, protože první zmíněná se vypařuje snáz než druhá. A víme-li, v jaké době voda obsahovala konkrétní poměr lehkých a těžkých izotopů, snadno odvodíme i tehdejší teplotu.

Za Zeptej se vědce odpovídá Mgr. Vojtěch Dolejš, Centrum molekulární biologie, Univerzita v Heidelbergu

Sovětský svaz pečlivě sledoval nasazení západních helikoptér v různých válkách a v průběhu 60. let začaly též v letectvu s rudou hvězdou vznikat požadavky na obdobný stroj. Z řady návrhů a koncepcí se nakonec prosadila konstrukce, jež čerpala z dopravního vrtulníku Mi-8, takže SSSR do jisté míry napodobil přístup Američanů, jejichž bitevník AH-1 se rovněž zrodil na základě víceúčelového stroje UH-1. 

Nový sovětský stroj se však současně zásadně lišil tím, že byl podstatně větší a uchoval si schopnost transportovat vojáky či zásoby. Proslulý Mil Mi-24 tak vlastně není „čistý“ bitevní vrtulník, nýbrž kombinace stroje bitevního a dopravního, ačkoliv se možnost dopravy v praxi využívá jen vzácně. 

Předchozí část: Od kobry po asijskou exotiku: Bitevní vrtulníky na moderním válčišti (1)

Oproti AH-1 může nést i mnohem větší náklad zbraní, ovšem na rozdíl od pozdějších verzí kobry i od apače u něj pořád platí, že jde především o stroj k ničení „měkkých“ cílů. Někdy se říká, že Mi-24 je jakýsi létající hybrid bojového vozidla pěchoty a dělostřeleckého raketometu, protože obvykle nosí raketnice s velkým počtem neřízených raket, ačkoli do jeho arzenálu náleží i řízené střely. 

Mi-24 se velmi osvědčil v Afghánistánu a vznikly desítky verzí, které se odlišují například úrovní elektroniky a hlavňovou výzbrojí, kterou může reprezentovat 12,7mm kulomet či kanony kalibru 23 nebo 30 mm. Respekt vzbuzuje i seznam uživatelů, jelikož „Krokodýl“, jak se Mi-24 někdy přezdívá, se dostal do výzbroje zhruba 70 zemí. Navzdory tomu však již v časech SSSR vznikaly i projekty jeho náhrady.

Odlišný přístup v Rusku 

Zrod amerického AH-64 Apache totiž vedl na druhé straně železné opony k názoru, že by měl vzniknout i další bitevní vrtulník, tentokrát už specializovaný „lovec tanků“, který by se navíc mohl uplatnit v soubojích s americkými helikoptérami. Konstrukční kancelář Mil tedy nabídla konvenčně pojatý Mi-28, zatímco konkurenční Kamov vsadil na koncepci, jež se osvědčila už u jeho námořních strojů, totiž na dva nosné rotory. Tím seznam neobvyklých vlastností navrženého stroje Ka-50 pouze začínal, protože „Černý žralok“, jak zněla jeho přezdívka, měl pouze jednoho člena osádky (který navíc seděl na vystřelovacím sedadle), jemuž asistoval (na sovětské poměry mimořádně vyspělý) palubní počítačový systém. Nekonvenční Ka-50 se poté stal vítězem, jenže vstup do výzbroje sovětského letectva již nestihl a Rusko poté vyrobilo jen jedinou malou sérii. Nedošlo ani na export, ačkoli existovalo několik vážných zájemců včetně Slovenska. 

V novém století uskutečnily ruské vzdušné síly revizi svého přístupu k vrtulníkům a rozhodly se pokračovat s modernizovanými Mi-24 s tím, že perspektivní náhradou se stanou přepracované Mi-28 ve variantě Mi-28N, zvané také „Noční lovec“. Zkrátka však nepřišla ani společnost Kamov, neboť Kreml objednal i sériovou produkci vrtulníků Ka-52, jak se jmenuje dvoumístné provedení Ka-50, známé i jako „Aligátor“. Jedná se o pokročilé a nákladné stroje, které se pořizují pouze v malém počtu. Mi-28N a Ka-52 byly nasazeny v Sýrii a zapojily se i do současné agrese proti Ukrajině. Rusko také pracuje na zcela nových typech bitevníků, ale budoucnost těchto programů je nyní krajně nejistá.

Typy ze západní Evropy... 

Řada členů NATO si pořídila americké „Kobry“, ale i letecké firmy v západní Evropě začaly pracovat na vlastních programech bitevních vrtulníků. Největší zájem projevila německá společnost MBB, která v polovině 80. let navázala spolupráci s francouzskou firmou Aérospatiale. Z tohoto partnerství v 90. letech vznikl společný podnik Eurocopter, avšak už za studené války armády obou států sestavily požadavky na projekt bitevního vrtulníku, jenž obdržel jméno EC 665 Tiger. První sériový stroj byl kvůli rozpočtovým škrtům předán až v roce 2002. Kromě poněkud odlišných variant pro armády Německa a Francie vznikla i verze pro Španělsko, jež se k projektu připojilo, avšak následně se podařilo získat už jen jednu další vývozní zakázku, a to pro Austrálii.

Z hlediska exportních úspěchů za americkými i ruskými typy značně zaostává také druhý západoevropský bitevník, který vznikl jako výrobek italské značky Agusta, jež se poté spojila s britským podnikem Westland. Lehký bitevní stroj A129 Mangusta, jenž vstoupil do služby v roce 1990, dnes patří do portfolia značky Agusta Westland. Vedle samotné Itálie si jej pořídilo pouze Turecko, byť jeho varianta zvaná T129 ATAK se někdy považuje i za nový typ, který turecká firma TAI vyvinula na bázi mangusty, jelikož se od základní platformy v řadě rysů odlišuje. Turecko již pro T129 získalo rovněž exportní odběratele a zužitkovalo ho jako zdroj cenných zkušeností pro projekt domácí bitevní helikoptéry těžší hmotnostní kategorie T929 ATAK 2.

... a z asijských zemí 

Stranou nemohly zůstat ani další ambiciózní velmoci. O vlastní bitevní vrtulník dlouho usilovala Čína, ale čistě domácí projekty opakovaně zklamaly. Peking se tudíž tajně obrátil na Rusko s žádostí o technologickou asistenci, kterou následně poskytla kancelář Kamov, jež pro čínskou firmu Changhe vytvořila nový design bitevníku. Stroj, jenž dostal jméno Z-10 (někdy též WZ-10), vstoupil do výzbroje v roce 2012 a čínská média jej opakovaně vychvalují, avšak o zahraničním původu celého designu i spousty komponentů se (nikoli překvapivě) nezmiňují. Čínské vzdušné síly zařadily do služby dokonce i druhý bitevní vrtulník nazvaný Z-19 (někdy také WZ-19), ani u něj se však nedá mluvit o čistě domácím původu. V podstatě se totiž jedná o bitevní derivát lehkého víceúčelového stroje Harbin Z-9, respektive licenční kopie francouzského stroje AS 365 Dauphin. „Devatenáctka“ tak patří do nižší hmotnostní kategorie než „desítka“, takže má sloužit spíše k průzkumným úkolům. 

Vlastní bitevní helikoptéru vyvinula také Indie ve formě typu LCH (Light Combat Helicopter) od firmy HAL. Už sám název napovídá, že jde o lehčí stroj, a totéž platí i u japonského Kawasaki OH-1, známého též jako „Ninja“. Ten vznikl primárně k průzkumu, byť svou koncepcí patří spíše mezi bitevníky, a zvažovala se též útočná verze zvaná AH-2. Seznam bitevních vrtulníků na trhu zakončuje CSH-2 Rooivalk, který jihoafrická firma Denel vyvinula ještě v období apartheidu, jenže pro něj dodnes nenašla zahraničního kupce. Na trhu tak pořád jasně dominují americké a ruské stroje, byť se očekává, že se výrazně prosadí čínské a možná i turecké typy.

„Téhož času Fritigil jakás, královna Markomanů, uslyševši od kteréhosi křesťana, který z krajin italských náhodou k ní přišel, pověst o muži svatém, uvěřila v Krista, jehož služebníka uznala v onom poutníku, a poslavši dary církvi do Milána, žádala prostřednictvím poslů, aby byla poučena spisy biskupa, jak by měla věřit. Jíž on napsal slavný list na způsob katechismu, v němž ji také napomenul, aby poradila svému muži, aby se se svým lidem poddal Římanům. Když připutovala do Milána, litovala velice, že svatého biskupa, k němuž spěchala, již nenalezla, neboť již opustil tento svět.“ 

Tyto řádky napsal svatému Augustinovi (354–430) na Bílou sobotu roku 397 Paulinus z Milána, notář a životopisec svatého Ambrože (339–397), onoho „svatého biskupa“ (který dle legendy Augustina pokřtil). Tento jedinečný historický pramen nás velmi střídmě informuje o jakési tajemné královně Fritigil, o níž hovoří zkazky na různých místech Moravy. Někteří legendisté dokonce tvrdí, že právě díky ní přijala Morava křesťanství.

Dopisování se sv. Ambrožem

Královna Fritigil (či Fritigilda) se stala posledním známým panovníkem Markomanů, kteří žili na jižní Moravě v závěru 4. století. Navzdory znění výše uvedeného listu Fritigil velmi pravděpodobně už byla křesťankou, ovšem ariánského vyznání. Ačkoli toto učení odsoudil hned první nikajský koncil v roce 325 jako herezi, i nadále se šířilo právě mezi germánskými kmeny (a nejen mezi nimi). Boji proti ariánství, které kupříkladu odmítalo úplné božství Krista a Ježíše považovalo za stvořeného Bohem, věnoval svatý Ambrož během svého života nemalé úsilí. Ve světle těchto informací můžeme porozumět dopisu Ambrožova tajemníka Paulina spíše tak, že Fritigil projevila zájem o jinou (nikajskou, podle Ambrože pravověrnou) podobu křesťanského učení. Jak se dozvídáme dále, jeden ze čtyř velkých církevních otců Západu pro markomanskou královnu vypracoval jakýsi stručný katechismus.

V Žarošicích na úpatí Ždánického lesa se navíc ještě traduje, že společně s tímto psaním poslové z Itálie přinesli také mariánskou sochu (zatímco podle jiné verze se jednalo o obraz). Tento dar svatého Ambrože pak prý Fritigil umístila do kostela, který nechala vystavět a v němž byla později sama pochována. Žarošice jsou dodnes oblíbeným poutním místem, které se tradičně řadí mezi nejstarší poutní místa Moravy (společně s Rajhradem, Křtinami, Velehradem a Tuřany). Zdejší kultovní předmět – sochu označovanou jako Stará Matka Boží, Panna Marie na vinici, Ochránkyně vinařů, anebo dokonce Divotvůrkyně Moravy – některé starší legendy považují právě za odkaz královny Fritigil. Historikové umění jsou však v tomto ohledu krajně nedůvěřiví. Podle nich vzniklo 142 cm vysoké dřevěné dílo asi ve 20. letech 14. století a jeho původ spojují s osobou Elišky Rejčky.

Vějíř otazníků

Dříve než se Fritigil vydala na svou poslední cestu, stačila prý ještě založit kapli v areálu olomouckého hradu. Podle tradování se pak místem posledního odpočinku markomanské královny stal již výše zmíněný kostel v Žarošicích. Archeologové ovšem po nějaký čas spojovali Fritigil radši s komorovým hrobem II na Žuráni u Brna. Přibližně čtyřicetiletá žena zde byla pohřbena společně se dvěma koňmi a velmi hodnotnou výbavou, reprezentující nejvyšší vrstvu tehdejší germánské společnosti. Za zmínku v této souvislosti stojí zejména nalezené zlomky pyxidy ze slonoviny, která byla bohatě zdobena reliéfy s křesťanskou tematikou. 

Dnešní odborníci však pohřbenou ženu ztotožňují spíše s královnou Silingou, třetí manželkou langobardského krále Wachona, která žila v první polovině 6. století. Fritigil a její životní příběh nám tak stále zůstávají zahaleny nejedním tajemstvím. Nakolik se její odkaz v následujícím období uchoval či dále rozvíjel, těžko soudit. Provokativně však můžeme citovat autora Kristiánovy legendy, který se o christianizaci Moravy na konci 4. století zjevně doslechl, když píše: „Morava, země slovanská, přijala víru Kristovu, jak podle staré zvěsti věříme a víme, za dávných dob, za časů prý Augustina, učitele velebného.“ Zdá se, že markomanská královna Fritigil bude naši obrazotvornost dráždit navěky.