Trest smrti provazem si na samém konci roku 1938 vysloužil teprve šestadvacetiletý Svatoslav Štěpánek, jeden z téměř zapomenutých českých sériových vrahů. Případ psychicky narušeného sexuálního násilníka v pohnutých letech před druhou světovou válkou skoro zapadl, byť se v mnoha ohledech jednalo o novinářskou senzaci. Synáček z dobré rodiny, jehož tatínek byl inženýrem v cukrovaru, se prostě nepovedl. Sadistické sklony, týrání zvířat i dětí, mu ale dlouho procházely. Pro ataky na ženy v okolí domu svých rodičů si vždy uměl najít alibi.

Ke dvěma pokusům o vraždu žen je třeba bohužel nakonec započítat dvě vraždy dokonané a k tomu ještě ubití pětiletého sousedovic chlapečka kladivem. Prý ho zajímalo, jak to asi křupne. Navíc - mladý vrah si zakládal na ženských ňadrech. Byl jimi naprosto fascinován, a když mohl, pokusil si je po činu odřezat a vzít s sebou. K těmto činům se při vyšetřování doznal. Policistům také pořád nedávala spát jeho „mapa s pokladem“, kde byla několika křížky vyznačena místa, na kterých došlo k násilným vraždám a zmizením. A zrovna náhodou v době, kdy se tam Štěpánek vyskytoval. Jednalo se snad o podvrh, kterým si chtěli vyšetřovatelé vylepšit skóre? Těžko říct.

Ticho na samotě Doyscherhof

Nic pro slabé nátury: 10. dubna 1926 neznámý muž napadl spící rodinu Döllnerů. Sekyrou. Čtyřletá holčička, devítiletý klučina, oba rodiče a služka. Jedenáctiletý Kašpar Döllner přežil jen proto, že jej umírající otec zalehl. O masakru se psalo v Německu i Čechách, masové vraždy zvyšují náklad. Jediná stopa? Kromě nakousnutého perníku, který vrah při prohledávání místnosti po činu posvačil, ještě fakt, že pachatel měl zrzavé vlasy. Proto padlo podezření na čeledína, zvaného Rotkopf („Rudá hlava“), kterého před pár měsíci Döllner vyhodil, pravým jménem Františeka Sandtnera.

Ten měl na první pohled neprůstřelné alibi: byl přeci na vojně v Prešově! Jenže jako z udělání měl dovolenku právě v inkriminující dobu. Ale cennosti u něj nalezené, včetně hodinek starého Döllnera, mluvily jasně v jeho neprospěch. Sandtner měl navíc kriminál doslova v krvi: narodil se totiž matce při pobytu v mostecké věznici. A protože byl otec tulák, skončil sám brzy v sirotčinci. Litovat ho ale nemusíte: president Masaryk, jako už to v podobných případech bývá, zvažoval udělení milosti. Byl však doslova zaražen naprostou absencí svědomí vraha. Ten tvrdil, že by je nejradši pobil všechny, mrzelo ho, že „práci nedotáhl do konce“. A taky byl zklamaný: čekal, že na místě narazí aspoň na 50 000 korun. Místo toho umlátil pět lidí kvůli půl kilu másla a 270 Kč v hotovosti.

Vražedkyně s čistým svědomím

Případ ženy – vražedkyně, je vždycky sousto pro novináře. A když se k tomu přidá ještě pár pikantností z intimního života, nevěra a svody vášní, je vystaráno. Co na tom, že Hildegarda Cecílie Haniková nevraždila. Díky mediální masáži ji čekal provaz! Hilda se „jen“ nešťastně provdala za kapitána Karla Haniku, který nemiluje společenský život, večírky a styky z honorací. A na tom všem si Hilda, a hlavně její matka, dost zakládá. Právě ta se pravděpodobně stala motorem celého spiknutí. Plán je prostý: umluvit osmnáctiletého Hildina bratrance, Jana Veselého, který ji poněkud neobratně tajně miluje, aby zabil jejího muže.

Po roce příprav se zločinný záměr podaří, ale policisté jsou rychle na správné stopě. Hildina matka, přiživující se coby andělíčkářka (potratářka), vše hodí na svou dceru! I když se Jan k činu okamžitě dozná, nestačí to. Veřejnost, masírovaná novináři, už rozhodla. V den zahájení procesu bylo v Brně akreditováno dvanáct novinářů z Prahy, redaktoři brněnských Lidových novin měli v soudní místnosti vlastní stůl. Do novin se pak dostaly nejdrobnější detaily ze soudního líčení.

TIP: Případ bosé kokainistky: Skutečná detektivka z časů prvorepublikové Prahy

Vrah a střelec dostává tři léta, matka dvacet let a Hilda Haniková trest smrti. Ten jí byl sice zmírněn rozhodnutím prezidenta republiky z 31. ledna 1925 na 15 let těžkého žaláře, ale na svobodu se už nedostala. Zemřela ve vězení dříve, než mohla být podmínečně propuštěna. 

Umělé inteligence zažívají obrovský rozmach, jsou ale také velmi náročné na výpočetní kapacitu. Velké jazykové modely vyžadují výcvik, který spotřebovává energii při provozu počítačů a velkou spotřebu má i jejich provoz. Alex de Vries ze Svobodné univerzity v Amsterdamu ve studii nedávno zveřejněné odborným časopisem Joule odhaduje, že v budoucnu budou umělé inteligence spotřebovávat stejné množství energie jako některé země světa.

Například inteligence ChatGPT-3 využívala pro svůj výcvik 10 000 grafických procesorů od společnosti NVIDIA a spotřebovala u toho 1 287 MWh elektrické energie. To zhruba odpovídá roční spotřebě 121 průměrných domácností ve Spojených státech.

Nenasytná inteligence

„Pokud jde jen o samotnou společnost Google, její služby v roce 2021 spotřebovaly celkem 18,3 TWh elektřiny, přičemž energetický podíl umělé inteligence činil 10-15 % ," uvádí de Vries. „Podle nejhoršího scénáře by umělé inteligence Google mohly v dohledné době spotřebovávat podobné množství energie jako celé Irsko (cca 29,3 TWh ročně).“

Společnost NVIDIA, která je předním dodavatelem výkonných procesorů, používaných pro umělé inteligence a podobně náročné výpočetní aplikace, hlásí za druhé čtvrtletí roku letošního roku rekordní zisky ve výši 16 miliard dolarů (přes 370 miliard Kč). To ukazuje na svižně rostoucí poptávku po umělých inteligencích a technologiích nutných pro jejich provoz.

TIP: Středoamerický Salvador hodlá využít energii sopek k těžbě bitcoinů

Největší hráči v oboru, jako jsou Google, Amazon nebo třeba Microsoft, se pouštějí do vývoje vlastních čipů, které budou lépe vyhovovat nárokům umělých inteligencí. Nemluvě o tom, že například Google může propojit generativní umělou inteligenci s každým vyhledáváním v prohlížeči. To všechno znamená, že nároky na energii spojené s umělými inteligencemi dále strmě porostou.

Moderní pizza – coby kulatý korpus pokrytý rajčaty, sýrem a dalšími surovinami – se zrodila v Itálii zřejmě na přelomu 18. a 19. století.  Všeobecně známým se stal příběh o Markétě Savojské, manželce italského krále Umberta I., která při návštěvě Neapole v roce 1889 ochutnala historicky první „margheritu“ ozdobenou v barvách italské trikolory rajčaty, mozzarellou a bazalkou.

Než přišla rajčata

Kořeny populární italské pochoutky, jež si mezitím získala oblibu po celém světě, však ve skutečnosti sahají do mnohem vzdálenější historie. Moučné placky dozdobené různými ingrediencemi konzumovali lidé již ve starověku: Například Peršané si v 6. století zpestřovali jídelníček jednoduchými koláči se sýrem a datlemi. Všechny prapůvodní „pizzy“ měly ovšem jedno společné: Chyběla na nich rajčata.

Zmíněná plodina se ze své jihoamerické domoviny dostala do Evropy až koncem 15. století, ale místní strávníci ji zpočátku považovali za jedovatou. Běžně tak lidé rajčata konzumovali až v 19. století. Z uvedeného důvodu je pochopitelně nenajdeme ani na fresce, kterou italští archeologové nedávno odhalili v atriu jedné z pompejských budov, přiléhající k pekárně.

Dar pro hosty

Obraz zachycuje stříbrný tác s několika typy pokrmů na černém pozadí: Vedle zmíněné chlebové placky vyobrazil neznámý pompejský umělec i pohár s vínem a různé druhy ovoce. Podle odborníků se tehdejší „pizza“ zdobila semínky granátových jablek, plody podobnými datlím, kořením a různými dochucovadly, která by mohla představovat jakési rané pesto. Podnos, tak jak je znázorněný na malbě, tvořil podle archeologů typický dar servírovaný hostům. A přestože se nejedná o pizzu v pravém slova smyslu, vědci se shodují, že šlo o její předchůdkyni.

„Víme, že už ve starověkých Pompejích existovaly formy plochého chleba, který se vyráběl z obilí, vody, soli – a možná i piva jako kypřicího prostředku – a následně se dozdobil zeleninou nebo rybami,“ uvedl pro deník Guardian majitel jedné z nejstarších neapolských pizzerií Gino Sorbillo. 

Ibis skalní (Geronticus eremita) dříve hnízdil na mnoha místech jižní Evropy. Dnes přežívá jen v několika lokalitách severní Afriky a maličká populace se snad ještě drží v občanskou válkou zmítané Sýrii. Do záchrany tohoto druhu se zapojila i vídeňská zoo, kde tyto „plešaté“ ptáky chovají a kde ibisové pravidelně vyvádějí mláďata. V zajetí odchované ibisy nelze po dosažení dospělosti jednoduše vypustit do volné přírody a je nutné naučit je migrovat. Díky těmto „tréninkovým“ letům získal britský fyziolog Steve Portugal pozoruhodné informace o způsobu, jakým ptáci využívají vzdušných proudů.

Hurá za rogalem

Členové sdružení Walldrappteam (waldrapp je jedno z anglických jmen ibise skalního) učí ibise skalní migrovat. Využívají skutečnosti, že v zajetí odchovaní ptáci následují člověka. Piloti se proto vydávají na motorovém rogalu na dlouhý let do italského Toskánska. Obyvatelům jižního Rakouska a severní Itálie se díky tomu na podzim občas nabízí nevšední podívaná: oblohou se šine motorové rogalo a jemu v patách letí klín černých ptáků s dlouhými zobáky a holými hlavami.

Mladí ibisové si cestu do Toskánska teprve ukládají do paměti, ale schopnost letět v typické formaci mají vrozenou. Je jim přitom úplně jedno, jestli na hrotu velkého „V“ letí pták, nebo člověk na rogalu. Britského fyziologa Steva Portugala z Royal Veterinary College v anglickém Hatfieldu pohled na ibise ve formaci tvaru „V“ velmi zaujal. Spojil se s nadšenci z Waldrappteamu a požádal je o spolupráci při odhalování ptačích letových zákonitostí.

Jízda na pohyblivé vlně

Piloti bombardérů, kteří za druhé světové války podnikali dálkové lety, zjistili, že let ve „V“ formaci významně snižuje spotřebu pohonných hmot. Odborníci na aerodynamiku přispěchali s vysvětlením. Za křídlem vepředu letícího stroje totiž vzniká vzestupný proud vzduchu. Pokud se pilotovi druhého letadla podaří „posadit“ křídlo na tuto „vlnu“, nadnáší to jeho stroj a ten pak spotřebovává méně paliva. To zdaleka neplatí jen pro staré vrtulové letouny. Piloti moderních tryskových stíhaček mají spočítáno, že když udrží křídlo svého stroje na vzdušné vlně vzedmuté stíhačkou, která letí před nimi, spálí o plných 18 % méně paliva, než když letí na vlastní pěst.

Také ptáci letící v klínovité formaci by mohli šetřit síly a podle některých propočtů spotřebovávat o 20 až 30 % méně energie. Aby toho však dosáhli, musí zvládnout nesmírně obtížný trik. Zatímco křídla letadla se nehýbou a vzdušná vlna za přímo letícím letounem je rovná, ptáci křídly mávají. Vzestupná vlna, která se tvoří jen na konci mávajícího křídla, se proto neustále pohybuje nahoru a dolů. Pokud opeřenec letí jako druhý nebo další a chce se „svézt“, musí vlnící se vzestupný proud dokonale kopírovat pohyby vlastního křídla. Stačí malá odchylka, pták z vlny „vypadne“ a těžko se na ni opět „vyhoupne“.

Příliš složitá „ptákovina“?

Při letu ve formaci zdaleka nejde jen o to, že by pták na chvíli ztratil podporu vzestupných vzdušných vírů, které vznikají na špičce křídla. Pod celou plochou mávajícího křídla se totiž naopak tvoří silné sestupné vzdušné proudy a ty se za letícím opeřencem táhnou v širokém pásu. Číhají jako zrádná past na neopatrného letce, který spadl ze vzestupných vírů. Pokud se pták dostane do této „dolů jedoucí“ vzdušné zdviže, čekají ho vážné potíže.

Vědci byli přesvědčení, že ptáci nejsou příliš komplikované synchronizace při mávání křídel vůbec schopní a v klínových formacích létají z jiných důvodů, než je úspora energie. Let ve formaci ve tvaru „V“ by mohl být výhodný například pro obranu před útočícími dravci.

Vyhmátnout si vzdušný proud

Steve Portugal si chtěl ve věci vzdušných proudů udělat jasno. Vybavil tedy speciálně vyvinutým lehoučkým, ale o to výkonnějším přístrojem GPS hned čtrnáct mladých ibisů skalních. Následoval trpělivý sběr dat o poloze letících ptáků při přesunu za rogalem z rakouského Salzburgu do Toskánska. Fyziolog si mohl být jistý, že přístroje v každém okamžiku určují pozice jednotlivých ptáků s chybou menší než 30 centimetrů. Zároveň měl kontrolu nad tím, s jakou frekvencí každý z ibisů mává křídly.

Výsledky analýz letu zveřejněné předním vědeckým časopisem Nature ukázaly, že vědci ibise (a zřejmě i ostatní ve formacích létající ptáky) podceňovali. V klínu letící ibisové se totiž drží přesně v takové pozici, jaká jim zajistí největší vztlak na křídlo. Také při mávání křídly volí optimální rytmus a jejich letky dokonale kopírují zvlněnou trajektorii vzestupného vzdušného víru. Vědci předpokládají, že pták vnímá vzestupný proud některými pery křídla napojenými na vysoce citlivé nervy. Správnou pozici za ptákem letícím vpředu i optimální frekvenci mávání křídel si tak ibis doslova „vyhmátne“.

Některé otazníky zůstávají

Výsledky týmu Steva Portugala jen potvrdily, co někteří vědci tušili. Letem v klínovité formaci ptáci skutečně šetří energií. Naznačovalo to už dřívější pozorování pelikánů, kterým vědci za letu měřili tepovou frekvenci. Osamoceně letícímu pelikánovi tluče srdce o poznání rychleji než těm, kteří letí v klínu. Samotář se zjevně víc nadře. Podobně jsou na tom ale i ptáci letící v čele klínu. Ti z výhod „jízdy“ na vzestupných proudech samozřejmě netěží.

Navzdory nespornému pokroku, který umožnil projekt sdružení Waldrappteam a nasazení špičkové techniky týmem Steva Portugala, nejsou stále všechny nejasnosti ohledně ptačích letových formací vyřešeny. Není například úplně jasné, proč v klínech nelétají i menší ptáci, kteří při jarních a podzimních tazích rovněž překonávají dlouhé vzdálenosti. Zřejmě se na tom podílí vysoká frekvence, s jakou mávají křídly. Vzestupná vlna je za rychle mávajícím křídlem „roztřepaná“ a je prakticky nemožné se na ní udržet.

TIP: Jihoamerický ibis rudý: Krasavec v nachovém hávu

Hádanky obklopují i let ptáků, kteří klínovité formace dodržují. Čas od času lze pozorovat, že pták letící spořádaně v klínu vybočí z formace a posune se přímo za ptáka letícího před ním. V té chvíli mění frekvenci mávání křídly tak, aby šel „proti“ vlně, kterou za sebou vůdce nechává. Proč ptáci dobrovolně zaujímají tuto na první pohled nevýhodnou pozici a zda změnou rytmu mávání křídel uniknou pasti sestupných proudů, není jasné.

Před 2,02 miliardy roků dopadlo jihozápadně od dnešního Johannesburgu vesmírné těleso a vyhloubilo tam kráter s průměrem asi 300 km, dnes nazývaný Vredefort. Řadí se mezi největší i nejstarší impaktní struktury na Zemi a odborníci měli donedávna za to, že jej vytvořila planetka o průměru kolem 15 km s dopadovou rychlostí asi 15 km/s. 

Nejnovější výzkumy však ukazují, že šlo o ještě katastrofálnější událost. Výsledky vycházejí z numerických simulací, podle nichž by dříve odhadovaný impakt nemohl tak velký kráter vyhloubit. Pozorováním odpovídá spíš těleso s rozměrem 20–25 km a dopadovou rychlostí 15–20 km/s.

Zjevně se tedy jednalo o větší objekt než ten, který na konci druhohor ukončil éru dinosaurů, a důsledky pro zemské prostředí musely být naprosto zničující. Nelze říct, zda docházelo k masovému vymírání: V době starších starohor se životní formy nacházely teprve v bakteriálním stadiu, především v podobě prokaryotních buněk. 

TIP: Stopa dávné katastrofy: Německý kráter Ries a české vltavíny

Evoluční biologové však podotýkají, že na časové ose odpovídá zmíněný impakt vyvinutí eukaryotních buněk s pravým jádrem a specializovanými organelami. Bylo by velmi zajímavé, kdyby se ukázalo, že spolu obě události souvisejí. 

Začneme netradičně, otázkou na čtenáře. „Knihovnu doma máte? A mohli bychom ji vidět?“ Odráží vaše soukromá sbírka tištěné literatury ta nejlepší díla posledních dekád a staletí, tedy jen ty pečlivě vybrané a skutečně hodnotné kousky? Vypadá jako soupiska čtenářského deníku maturanta? Anebo je naplněna spíš něčím, co se vám líbí, byť jde spíše o oddechovky a nic, nad čím by literární kritik zajásal? Právě tahle otázka platí za milion dolarů.

Aniž bychom vám dále sahali do svědomí (a knihovny), právě takové dilema pochybné „hodnoty“ literárního obsahu průměrné sbírky se brzy může ukázat zásadní pro naše poznání historie antického Říma. Kdy? Až jestli bude letos v prosinci zdárně vyřešena tzv. Vesuviánská výzva. Tedy až se dozvíme, co vlastně obsahují svitky z Vily papyrů. Je to hodně informací najednou, takže radši to vezmeme pomalu, hezky od roku 50 před naším letopočtem. Tehdy totiž Villa dei Papiri nejspíš vznikla.

Palác umění

Šlo o mimořádnou zakázku, opravdu hodně luxusní sídlo. Aby ne, objednal si ji totiž Lucius Calpurnius Piso Caesoninus. Tomuto římskému senátorovi přidávalo na důležitosti i to, že jeho zetěm se stal samotný Julius Caesar! Do kapsy tedy rozhodně hluboko neměl, a na výsledné podobě Vily papyrů vystavěné z bílého mramoru jste to mohli poznat. Sloupořadí obklopovalo stinné nádvoří s překrásnou zahradou, v níž stálo jedenáct bronzových fontán a přes osmdesát soch.

Vznosná palácová vila byla ozdobou celého Herculanea. Město, které patřilo římské smetánce, fungovalo podobně jako Riviéra pro movité. Na rozmařilé dovolené sem přijížděli mocní a boháči. Caesoninus přitom nepatřil jen k mocným a bohatým. Velmi též miloval umění, filozofii a literaturu. A Villa dei Papiri uchovávala velkou část jeho soukromých sbírek svitků a traktátů. Které si pochopitelně nesháněl po světě sám, ale na zakázku mu je zaopatřoval filozof Filodémos z Gadaru.

Nejistý osud

Dá se tedy odtušit, že jeho takřka kurátorovaná sbírka patřila k unikátům. Moc si jí ale neužil. Umřel totiž v roce 43 př. n. l. Majitelem vily se pak stal jeho syn, kterému ale na literaturu moc času nezbývalo. Zastával místo významného konzula a prokonzula, místodržitele Pamfylie a Galatie i vyslance v Sýrii. Slavně také potlačil povstání v Thrákii a sesbíral řadu oslavných titulů. Patřil k osobním důvěrníkům císařů Oktaviána a Tiberia.

Takže v Herculaneu a ve Vile papyrů moc času netrávil a o sbírky nejspíš moc nepečoval. Umřel v roce 32, nemáme však úplně jasno v tom, kdo po něm nemalé rodinné majetky přebral. Jeho nejbližší příbuzní, senátor Asprenas Calpurnius Serranus ani generál Lucius Nonius Asprenas, jej totiž o moc dlouho nepřežili. V následujících letech se tak mohl pyšnit luxusní palácovou vilou v Herculaneu nějaký jeho pro dějiny nevýznamný potomek.

Anebo – což se jeví nejpravděpodobnější – celý ten provozem a údržbou nákladný objekt dědicové prodali jinému majiteli. Takovému, který se o hodnotnou literaturu vůbec nemusel zajímat. Mohlo by se zdát, že na tom nesejde. V roce 79 došlo k erupci Vesuvu a pod dvacetimetrovým příkrovem horkého popela a pemzy zmizela nejen Villa dei Papiri, ale i celé Herculaneum.

Archeologie

Jenže tahle římská Riviéra nezůstala pod sopečnou krustou navždy. V roce 1750 se k ní prokopali první archeologové. A užasli, neboť v pěti segmentech toho skvostného paláce narazili na „knihovny“ plné stovek, možná tisíců svitků. Jen se nedaly přečíst – všechny totiž zuhelnatěly. Každou z těch roliček spekl horký popel do podoby černavého válečku.

Svitků, které nebyly zničeny během kopání a pokusů o rozbalení zůstalo nakonec asi 1 800 kusů. Zamířily do muzeí a soukromých sbírek spíš jako kuriozita. Po dalších marných experimentech dospěli všemožní odborníci k závěru, že pokud je nechceme úplně zničit, nikdy je nebudeme schopni přečíst.

Milionová výzva

Hurá do současnosti. Přesněji tedy do loňského roku, kdy Nat Friedman, bývalý šéfmanažer softwarové vývojářské společnosti GitHub, nabídl odměnu milion dolarů tomu, kdo svitky přečte. Bez rozbalování, jen s pomocí té nejmodernější techniky a nástrojů umělé inteligence. Pro tuhle akci se vžilo pojmenování Vesuviánská výzva. Jejím cílem je, kromě oživení skoro dva tisíce let staré historie, motivovat vpravdě královskou odměnou také technologický vývoj.

Pokud jste skromnější, můžete si sáhnout i na cenu za průběžný pokrok při řešení, která činí 50 tisíc dolarů. Perfektní na tom je, že spoustu technicky náročné práce už pořadatelé Vesuviánské výzvy udělali za vás. S pomocí tomografie pořídili trojrozměrné skeny horních polovin dvou neporušených svitků s rozlišením na 8 mikrometrů. Na téhle fušce se podílel Francouzský výzkumný institut i badatelé z univerzity v Oxfordu a výzva je, díky veřejně přístupným zdrojům, otevřená všem.

Metoda existuje

Ano, luštění zuhelnatělého svitku, který nemůžete rozbalit, skutečně připomíná snahu o čtení srolovaných novin zalitých do asfaltu. Ale teoreticky to nemožné není. Vlastně, něco takového se už před časem povedlo na 1 500 let starém svitku En-Gedi, nalezeném na břehu Mrtvého moře. Inkoust totiž zanechává na papyru stopu, a tento otisk – jeho šířku, sklon i postavení – lze s trochou fantazie přiřadit konkrétnímu znaku písma.

Problémem je ono úhlové zkreslení, které vzniká zatočením listu papyru. A také to, že těch znaků na jednom řádku najdete víc. Lidské oko pochopitelně není schopné proniknout skrz, ale nějaký chytrý algoritmus a samo­učící se umělá inteligence by mohla srolovaný list rozbalit a přečíst. Pořadatelé Vesuviánské výzvy přitom zůstávají skromní. Pro výhru vám postačí „přečíst“ čtyři řádky z papyru, tak, aby vám na každém řádku nechybělo víc než 15 procent písmen. V podstatě tak stačí přečíst čtyři tweety z antiky a stanou se z vás milionáři.

O svůj postup a metodu se pak pochopitelně musí výherce s autory výzvy podělit. Doufají totiž, že by se takto dalo přečíst 70 až 80 procent textu na zbývajících papyrech, včetně těch, které se nacházejí v soukromých sbírkách.

Pornografie?

O tom, že v knihovně starého Lucia Calpurnia Caesoninuse odpočívala zásadní literární díla antiky, nikdo moc nepochybuje. Mohlo jít o spisky, o nichž ani nemáme zdání – anebo o nich jen letmo tušíme z náznaků a děl jiných dobových autorů. Jejich rozluštění by samozřejmě bylo fantastické. Těžko ale odhadnout, jak dalece se tahle sbírka z Vily papyrů proměnila poté, co správu sbírky přejal jeho zcestovalý syn. A co vlastně zůstalo z původní sbírky, když sláva rodu pominula a knihovnu v palácové vile Herculanea spravoval desítky let neznámo kdo.

TIP: Nová technologie zobrazování umožňuje číst dávné papyry uvnitř obalu mumie

Může být, že milionovou Vesuviánskou výzvu někdo skutečně naplní. Ale místo poznání těch nejhodnotnějších děl antiky si přečteme jen třetiřadý brak, sprostou pornografickou básničku nebo suchý nákupní seznam. Protože ne každý chová ve své knihovně díla, která by znalce literatury potěšila. 

Když se v roce 1970 připravoval start kosmické lodi Apollo 13, obávali se někteří rodinní příslušníci astronautů neblahé třináctky v názvu kosmické lodi. Požádali o radu tehdy světově proslulou astroložku Sybil Leekovou z Floridy. Ta prohlásila, že dva ze tří astronautů budou při letu čelit vážnému, možná smrtelnému nebezpečí. Byla to poněkud podivná předpověď. NASA ji samozřejmě nebrala vážně a příbuzní astronautů se domnívali, že v ohrožení budou dva muži, kteří sestoupí z lunárního modulu na Měsíc, zatímco ten, který zůstane na palubě, bude v bezpečí. Znělo to logicky. Proč by jinak mělo něco hrozit jen dvěma ze tří členů osádky amerického pilotovaného letu na Měsíc? 

Strach z třináctky

Leeková nedokázala rozpor ve své vizi vysvětlit, ale nebrala věc na lehkou váhu a rozeslala svoji předpověď některým lidem z velení amerického letectva. Pak se stalo, že krátce před letem se NASA rozhodla odvolat Thomase Mattinglyho, jednoho ze tří členů posádky, a poslat za něj k Měsíci náhradníka Johna Swigerta. V tu chvíli Leekovou napadlo, že její předpověď se týkala právě oněch dvou mužů z původního týmu, a pokud budou ohroženi oni, bude se to dozajista týkat i třetího nově příchozího. Celá mise byla evidentně nebezpečná. 

NASA však na pověry nedala, a když Apollo 13 odstartovalo 11. dubna 1970 z mysu Canaveral, nikdo v řídícím středisku neočekával problémy. Zhruba hodinu po startu ovšem oznámil právě Swigert řídícímu středisku onu slavnou větu: „Ok, Houston, we have a problem here…“ (Ok, Houstone, máme tady problém...“)

Při promíchávání kyslíku v nádrži vznikl zkrat na elektrickém přívodu k motoru, od něj se vzňala teflonová izolace a oheň v kyslíkové nádrži způsobil její výbuch. Následný boj o život posádky a její návrat na Zemi se změnil v drama, které jen zázrakem neskončilo smrtí všech astronautů a vstoupilo do dějin. 

Vyšetřování havárie bylo uzavřeno konstatováním, že kritický stav na palubě vesmírné lodi způsobil náhodný a poměrně nepravděpodobný řetězec událostí, které však bylo možné reálně vysvětlit. Co si o tomto závěru myslela astroložka Leeková a příbuzní astronautů, není známo.

Smrt i transformace

V tarotu je třináctka symbolem smrti, ale pokud si kartu s tímto číslem vytáhnete, nejde zdaleka jen o zlověstné znamení. Smrt s třináctkou symbolizuje odpoutání, uvolnění, transformaci a směřování vpřed. Za šťastnou považují třináctku rovněž stoupenci víry Sikhů. Třináctka je šťastným číslem také v židovské kabale. Jinak je ovšem třináctka považována za číslo neblahé, nešťastné, symbolizující hrozbu a vyvolávající očekávání něčeho špatného. Proč? Těžko říct. V mnoha kulturách symbolizuje třináctka počínající dospělost, věk, kdy se s dítěte stává teenager, definitivní konec bezstarostného období dětské nevinnosti.

Ježíš i templáři

Pro fobii z třináctky dokonce existuje odborný termín triskaidekafobie. A specifickou odnoží této fobie je neuvěřitelný jazykolam, takzvaná paraskavedekatriafobie, označující chorobnou obavu z pátku třináctého. Víra v to, že třináctka přináší smůlu, vedla například některé hotely k tradici vynechávat toto číslo při označování pokojů. 

Kombinace pátku a třináctky v jeho datu je pro mnoho lidí důvodem k větším nebo menším obavám ze smůly či nešťastné události, která by je v takový den mohla ohrozit. Původ rozšíření této pověry je s největší pravděpodobností zakódován v Bibli, ostatně stejně jako mnoho jiných pověr a rčení. 

Pátek byl totiž dnem ukřižování Ježíše Krista. A při poslední večeři byl třináctým hostem Jidáš, ten, který Ježíše zradil. V pátek 13. října roku 1307 zahájil francouzský král Filip IV. Sličný pronásledování templářů a mnoho příslušníků slavného řádu bylo mučeno a zabito. Pro templáře se tak stal pátek třináctého prokletým dnem.

Biblický kořen víry ve smolné datum však není jediným zdrojem této rozšířené fobie. V nešťastnou třináctku věřili už staří Římané. Pátek ale naopak považovali za šťastný den, zasvěcený bohyni lásky. Prostopášný podtext tohoto dne se pak snažili vymýtit křesťané, a tak nastolili víru v pátek coby symbol neštěstí, který ještě umocňovala případná třináctka. Ve Skandinávii se například považovalo za nešťastné, pokud u stolu zasedlo třináct lidí. Některé zdroje dokonce uvádějí, že víra křesťanů v Jidášovu zradu je inspirována severským mýtem o nezvaném třináctém hostu, který zasedl k večeři ve Valhalle a poté úkladně zabil Odinova syna. Třináct čarodějnic, účastnících se sabatu, pak prý mohlo přivolat samotného ďábla. 

Měření satelitů ukazují, že se nad Antarktidou otevřela opravdu velká ozonová díra – dokonce jedna z největších ve známé historii. Maximální velikosti dosáhla 16. září 2023, kdy obsáhla okolo 26 milionů kilometrů čtverečních. To je pro srovnání o něco více, než kolik činí celková rozloha Severní Ameriky (24 710 000 km²).

Erupce do stratosféry

Experti se domnívají, že hlavním viníkem by mohla být obrovská podmořská vulkanická erupce označovaná jako Hunga Tonga–Hunga Haʻapai, k níž došlo na přelomu let 2021 a 2022 v souostroví Tonga v jižním Pacifiku. Během této události bylo do stratosféry vyvrženo ohromné množství vody a dalšího materiálu.

Sopečná erupce v souostroví Tonga svojí silou odpovídala asi stonásobku jaderné pumy, která explodovala v Hirošimě a vytvořila nejvyšší erupční sloupec ve známé historii. Při erupci se dostalo do stratosféry asi 50 milionů tun vody. To odpovídá asi 10% nárůstu celkového obsahu vody v atmosféře. Vodní pára se ve stratosféře rozkládá na ionty, které následně reagují s ozonem podobným způsobem, jako v případě působení freonů. Zároveň se vytvářejí takzvaná polární stratosférická (perleťová) oblaka, která rovněž přispívají ke snižování množství ozonu.

Jen žádnou paniku

Vědci již v srpnu 2022 varovali, že taková událost může destabilizovat ozonovou vrstvu. Zdá se, že měli pravdu, i když přímou spojitost aktuálního stavu ozonové díry s vulkanickou erupcí bude ještě nutné prokázat.

TIP: Loňská erupce podmořského vulkánu Hunga Tonga vyvolala megatsunami

Přestože je současná ozonová díra jednou z největších, jaké byly kdy pozorovány, není podle vědců důvod k panice. Velikost ozónové díry se pravidelně mění. Od srpna do října se zvětšuje, přičemž mezi polovinou září a polovinou října dosahuje maximální velikosti. Když pak vysoké teploty ve stratosféře začnou nad jižní polokoulí klesat, úbytek ozónu zpomalí, polární vír se oslabí a rozplyne. Do konce prosince se pak obvykle úroveň ozónu vrátí k normálu.

Tým odborníků Německého střediska pro letectví a kosmonautiku (DLR) z Centra pro robotiku a mechanotroniku vybudoval v Oberpfaffenhofenu u Mnichova nové outdoorové cvičiště pro robotické průzkumníky Měsíce a Marsu. Právě v Oberpfaffenhofenu také sídlí německé středisko pro řízení vesmírných misí, které se podílí na misích ESA.

Simulátor cizích světů

Cvičiště má rozlohu 1 500 metrů čtverečních. Část představuje povrch Měsíce, část povrch rudé planety. Nachází se tam celá řada materiálů, které simulují lunární a marsovský povrch, včetně čediče, ztuhlé lávy nebo suevitu – metamorfomované horniny, která je typická pro impaktní krátery.

Samozřejmostí je velmi členitý terén, který zahrnuje spoustu záludností, s nimiž si robotičtí průzkumníci budou muset na Měsíci či Marsu poradit. Na polygonu nechybí ani tunel, několik roklí, písečné duny, svahy, velké balvany, hromady sypkého materiálu a další překážky. Nejde přitom jen o to, že robot musí překážky překonat, musí v takovém terénu zvládnout autonomní navigaci a hledat optimální trasu.

TIP: Výcvik na Zemi: Šplhající robot NASA LEMUR trénoval v Údolí smrti

Testování robotů na tomto simulátoru zahrnuje i tvorbu map v prozkoumávaném terénu, které mají roboti pro svou potřebu a data také posílají řídícímu středisku. Mezi prvními by v Oberpfaffenhofenu měl trénovat robotický průzkumník IDEFIX, vyvinutý francouzskou vesmírnou agenturou CNES. Ten by měl zamířit příští rok k marsovskému měsíci Phobos, v rámci japonské mise MMX.