Původně se předkové Pernštejnů psali z Medlova podle menší vsi jižně od Brna. Ve 12. století získali dobré postavení a na začátku 13. století jistý Štěpán z Medlova obdržel (a částečně vyměnil) panství na Vysočině okolo vsi Doubravník. Vysočina tehdy patřila k méně osídleným krajům, takže panovník obdobnými dary sledoval i dlouhodobý cíl. Chtěl, aby nová šlechta místo zkulturnila, zabydlela a zúrodnila.

Zázemí a hrady na Vysočině

Přesně to se pánům z Medlova podařilo a v Doubravníku získávali mýcením okolních lesů úrodnou půdu pro hospodářské zázemí vsí i nového kláštera. Panství se utěšeně rozrůstalo, stejně jako přibývalo potomků jednotlivých větví rodu, v nichž je ve 13. století poměrně zmatek. Víme však, že se Vojtěch I. stal proboštem ženského konventu v Doubravníku, a také to, že Štěpán III. inicioval stavbu hlavního rodového hradu Pernštejna.

Predikát podle nového objektu však začal používat až jeho synovec Filip, který se za vlády Václava II. stal moravským podkomořím. Kromě toho měl tři bratry, takže se dá předpokládat, že právě v jejich době získávali Pernštejnové na síle a systematicky rozšiřovali své panství na Vysočině.

Ani ze 14. století nemáme dostatek pramenů, které by nám umožnily sledovat jejich činnost přesněji. Víme však, že postupně založili i další hrady – Aueršperk, Zubštejn a Pyšolec. Z doby vlády prvních Lucemburků (Jana a Karla IV.) nemáme žádné záznamy o tom, že by zastávali nějaké významné zemské či dvorské úřady.

Těžká doba válečná

Změna nastala až po smrti Karla IV. a jeho bratra moravského markraběte Jana Jindřicha, kdy vládu nastoupili jejich synové. Na českém trůně seděl slabý Václav IV. a na Moravě se rozhořel spor mezi bratry Joštem a Prokopem, jemuž se říká markraběcí války. Roku 1383 se k Joštovi do vojenské služby přidal i Vilém I. se svými třemi bratry. Ti však brzy zemřeli, a tak se Vilém I. stal téměř jediným pánem z Pernštejna. Toho náležitě využil a věrnou službou Joštovi si postupně vybudoval výraznou politickou pozici. K roku 1398 byl nejen purkrabím (tedy správcem) markraběcího města Znojma, ale též moravským zemským hejtmanem.

Sílu si udržel i v době kostnického koncilu, kdy už byl Jošt po smrti. Vilém I. protestoval proti Husovu upálení, ale také podporoval různé loupežné bandy, které škodily katolíkům. Tím sice ukázal pevný názor, ale přispěl k chaosu tehdejší doby. Samotných husitských válek už se moc neúčastnil, ale v roli vůdce moravských kališníků ho nahradil jeho syn Jan, který jako silná hlava rodu udržel pozice Pernštejnů v neklidné době.

Největší z Pernštejnů

Toho však zcela zastínil Vilém II., který se stal vůdcem rodu po Janově smrti. Jde jednoznačně o nejvýraznějšího Pernštejna v dějinách. Už před otcovou smrtí rozšířil rodové panství o Helfštýn a přidal k němu Přerov, Hranice na Moravě i Velké Meziříčí. Mnohem důležitější však byl politický vliv, který umožnila slabší vláda Jagellonců. I díky podpoře krále Vladislava proti Matyáši Korvínovi se mu podařilo získat další majetky – tentokrát ve východních Čechách okolo Pardubic, které pozvedl z provinčního šlechtického městečka na výstavní renesanční sídlo.

Jeho bratři zemřeli bez potomků, a tak mohl kolem roku 1500 plánovat rozdělení svého dominia na českou a moravskou větev mezi syny Jana a Vojtěcha. V té době byl Vilém II. jednoznačně nejmocnějším šlechticem v celé zemi. Předčil dokonce i Rožmberky. Kolem Pardubic měl Rychnov nad Kněžnou, Lanškroun, Lanšperk, na Moravě přibral Plumlov, Prostějov a Tovačov. Dočasně držel i Hlubokou v jižních Čechách.

Labutí píseň rodu

Suverén zemřel roku 1521 a jeho dědictví vydrželo ještě zhruba další století, byť se kvůli horším schopnostem jeho potomků postupně drolilo a rozpadalo. Moravská větev zanikla relativně záhy. Ostatní následníci sice stále měli vliv a postavení, jenže ho nedokázali zúročit. Vynikl snad jen Vilémův vnuk Vratislav zvaný Nádherný, který byl považován za skvělého diplomata a blízce se přátelil s císařem Maxmiliánem Habsburským. Svůj talent však využil hlavně při zahraničních cestách a navazování kontaktů, zatímco rodové panství jakožto hospodářská základna kvůli jeho nákladné reprezentaci spíše chátralo.

Posledním mužským výhonkem rodu byl Vratislav Eusebius, který roku 1631 padl v malé šarvátce se Švédy v rámci třicetileté války. Většinu pernštejnských majetků pak převzali Lobkovicové, k nimž se přivdala známá Polyxena z Pernštejna. Ke konci rodových dějin Pernštejnové změnili vyznání a z původních kališníků se stali katolíky a věrnými příznivci habsburského panovnického domu. 

Pověst o zubrovi

Na rozdíl od většiny panských rodů si Pernštejnové v 16. století „nevyrobili“ svoji rodovou pověst o urozeném a hrdinném předkovi, ale vyzdvihli vychytralost a trpělivost prostého uhlíře Vaňka. 

V 6. století prý jistý markrabě (nebo kníže, král či jiný vládce) vypsal odměnu za velkého zlého zubra, který v kraji řádil. Toho uhlíř jednou potkal, utekl před ním a skryl se v lesní chatrči. Obr nešťastníka pronásledoval a následně odmítal pustit ven. Vaněk proto napíchl skývu chleba na klacek a nechal zvíře nažrat. Tím ho uchlácholil a později pravidelným krmením i zkrotil. Netvor si dokonce nechal navléknout houžev do nozder a takto s ním uhlíř došel až k markraběti, který ho za odměnu povýšil na šlechtice. (Pověst má celou řadu variant. Uhlíř se někdy dokonce jmenuje i Vojtěch a liší se metody vítězství nad zvířetem i titul panovníka.)

Před mnoha lety se na jisté mezinárodní vědecké konferenci probíraly dovednosti a schopnosti lidí moravského gravettienu, tedy období, jež si spojujeme s kulturou „lovců mamutů“. Zatímco zahraniční delegáti se vyjadřovali téměř výhradně v superlativech, někteří domácí odborníci se s vážnou tváří dovolávali primitivnosti tehdejších lidí. V tu chvíli jeden z českých zástupců, popuzen neznalostmi svých kolegů, ztratil nervy a začal ze sebe chrlit ty nejhorší přídomky na adresu pánů Štorcha a Buriana a především na příčinu kolosálních mystifikací, totiž na jejich společné dílo – knihu Lovci mamutů.

Nešťastný fenomén

Mnozí učitelé dějepisu při výkladu o pravěku začínají sentimentální vzpomínkou na své mládí a na emočně podbarvený příběh dvou chlapců z knihy, jež se stále čte a propaguje jako autentické dílo. O fenoménu Lovců mamutů spisovatele Eduarda Štorcha bychom mohli hovořit celé hodiny. Jde přitom o fenomén velmi nešťastný a tragikomický, protože autor a lidé, kteří mohli do koncepce knihy mluvit, zařadili její příběh do oblasti sci-fi, nebo spíše fantasy.

Nikoho by nejspíš nenapadlo spojovat dějepis například s barbarem Conanem, ale se Štorchovou knihou ano, přestože byla psána se stejnou dávkou fantazie. Evoluční mechanismus se v ní přitom pro názornost dočkal silného zjednodušení až na pohádkovou úroveň, což se ukázalo jako zcela prioritní, takže mnohá fakta a archeologické nálezy musely stranou. Také ilustrace Ondřeje Sekory zařazovaly původně knihu tam, kam patřila – tedy mezi neškodné pohádkové příběhy.

Evoluce pro děti

S nadsazenými Sekorovými karikaturami byly pohádkovost i nejrůznější absurdity zjevné a kniha by zůstala jen drobnou literární zajímavostí. Jenže dílo si začalo žít vlastním životem podle všeobecných pravidel a zájmů. Nakladatel chce vydělávat, což mu nemůžeme mít za zlé, a volba proto padla na jiného výtvarníka. Zdeněk Burian, velmi sugestivní malíř a ilustrátor, odvedl opět skvělou práci a doprovodil knihu poloopičími primitivy. Ani jemu nelze nic vyčítat.

Na zmíněném zvratu měl přitom lví podíl komunistický režim, který kvůli propagaci vědeckého světonázoru na školách po Štorchově knize rád sáhl. Nebylo přitom podstatné, zda je v Lovcích mamutů to nebo ono pravdivé, či nikoliv. Rozhodující roli hrála srozumitelně vyložená evoluce, která děti „chytla za srdíčko“. A jelikož Burian v každém dalším vydání přidal i nějaké nové, „rozumnější“ ilustrace, působila kniha stále věrohodněji.

Všechno špatně

Co je tedy v Lovcích mamutů špatně? Všechno. Moravský gravettien byl charakteristický úzkostným vyhýbáním se jeskyním. Polonahá, do bronzova opálená těla by nešla dohromady s tehdejším klimatem. Představa absence rodiny u funkčního modelu kultury v extrémním podnebí je absurdní. Ba dokonce ani obyčejný hlad neodpovídal skutečnosti: naopak, potravinově blahobytný moravský gravettien nazývají odborníci zlatým věkem lidstva. Co zbývá? Vynález ohně a kostrbatá mluva, jež rovněž zcela jistě nepatří do tak pozdního období našich dějin.

Paradoxně dlouho před Štorchem představil lovce mamutů jako moderní společnost archeolog Karel Absolon. Už na počátku 20. let minulého století nechal ve Francii u mistra Forestiera zhotovit portréty dvou příslušníků zmíněné kultury, jež se měly objevit v jistém britském časopise. Jedná se přitom o docela solidní podobizny vytvořené podle lebek: muž i žena, které zachycují, jsou upravení a vše doplňuje zdobení a oděv odpovídající řemeslné úrovni archeologických artefaktů, respektive klimatu doby ledové.

Ztracená desetiletí?

Výrok, že jsme Štorchovou knihou zbytečně ztratili sedmdesát let a že právě kvůli ní zůstává návrat do světa skutečných lovců mamutů tak složitý, je pravdivý jen částečně. Existují také jiné důvody. Nejeden odborník se totiž v otázce pravěkých kultur držel raději zpátky. Dokonce i Absolonovy obrazy působí dnes příliš moderně, a to nejen na laiky. Odborníci, kteří znali fotografie různých „divošských etnik“ z Afriky či Jižní Ameriky z 19. a počátku 20. století, se například často nechali oklamat rafinovaným nasvětlením, přičemž planoucí oči primitivů měly odhalovat jejich „divoký, živočišný původ“. Šlo ovšem o pouhou iluzi.

TIP: Sibiřské bílé zlato: Jak se žije lovcům mamutů z 21. století

Aby tehdejší fotografové naplnili očekávání čtenářů, vybírali si určité typy lidí. Jindy zas „využili“ oči zalité slzami, jež měl na svědomí vítr či ostré světlo. A někdy se dokonce díky vhodnému nasvětlení ze dvou stran změnily kraje duhovek v lesknoucí se body, a světlou bulvu tak zdobí jen tenká kočičí vertikála. Nelze se tedy divit, že se i Absolon zalekl modernosti svých rekonstrukcí a muži na jedné z podobizen nechal rozcuchané vlasy.

Nová šance

A jak zní druhá, velmi hořká část pravdy? Kdyby vědci nepodceňovali profesionální a skutečně účinnou propagaci svých závěrů, nikdy by jediná kniha – navíc určená pro dětské čtenáře – nemohla napáchat tolik škody. V současnosti vznikají nové expozice lovců mamutů. Nechme se tedy překvapit, jak se k tomuto úkolu postaví archeologové tentokrát.

Jihoamerický pavouk palovčík jedovatý (Phoneutria nigriventer) dělá svému jménu čest. Jeho jed obsahuje směs účinných toxinů, včetně nejméně šesti neurotoxických peptidů a jedná se tak o jednoho z nejjedovatějších pavouků na světě, jehož kousnutí může být bez podání protijedu pro člověka smrtelné. Kousnutí tohoto až 15 centimetrů velkého pavouka je velmi bolestivé a způsobuje dramatické zrychlení srdečního tepu, zrychlenou dechovou činnost a zvýšení krevního tlaku. 

Palovčíkův jed má ale i méně předvídatelné účinky – u mužů vyvolává nepříjemnou až několik hodin trvající erekci, která může vést až k nekróze penilní tkáně a nutnému invazivnímu chirurgickému zákroku.

Jed jako lék

Jak to ale v podobných případech bývá, účinné a hrozivé jedy, které mohou zabíjet, bývají cenným zdrojem biologicky zajímavých látek, které se po prozkoumání a případných úpravách mohou uplatnit v medicíně, kde naopak zdraví a životy zachraňují. Brazilští vědci z Federální univerzity státu Minas Gervais vyvíjejí syntetickou verzi molekuly z jedu palovčíků, která je zodpovědná za drastickou erekci.

Molekulu, kterou nazvali BZ371A, otestovali na myších a potkanech. Ukázalo se, že gel s touto molekulou, aplikovaný na třísla hlodavců, vyvolává erekci. Látka z jedu palovčíků, stejně jako její syntetická verze, totiž spouštějí produkci molekul oxidu dusnatého, což vede ke zvýšení průtoku krve v genitáliích.

Pavoučí viagra

Ostatně i nejznámější lék na poruchu erekce (Sildenafil - komerčně známější jako Viagra) funguje na podobném principu – vedle blokování některých enzymů se v důsledku užití sildenafilu stává penilní tkáň citlivější na oxid dusnatý a dochází k erekci. Sildenafil a podobné medikamenty ale nezabírají u zhruba 30 procent mužů a problematické je i užívání Sildenafilu v kombinaci s nitráty, kdy hrozí náhlé poklesy krevního tlaku.

TIP: Nečekaná pomoc: Jed australských pavouků léčí následky mozkové mrtvice

Látka BZ371A podle vědců funguje i u starších myšáků s vysokým tlakem a diabetem, což naznačuje, že by mohla být účinná i u starších mužů s podobnými obtížemi. Jako účinná se látka ukázala i při pilotním testu na lidských dobrovolnících. Zda by se látka BZ371A mohla stát alternativou sildenafilu ale musí ukázat až důkladnější a komplexnější testy. 

Uhrančivé Saturnovy prstence lze spatřit i ve skromném amatérském dalekohledu. Jsou jedním z nejvíce fascinujících objektů celé Sluneční soustavy. Přesto doposud není úplně jasné, jak tyto útvary z ledu, balvanů a prachu vlastně vznikly. Odpověď na tuto otázku možná nyní přináší nový výzkum mezinárodního týmu odborníků, který využil výpočetní sílu superpočítačů.

Nedávná velmi úspěšná mise meziplanetární sondy Cassini přinesla nové poznatky a informace o stáří prstenců Saturnu a jeho měsíců. Ukázalo se, že jsou relativně velmi mladé, alespoň v astronomickém pojetí času. Zároveň ale vyvstaly i nové otázky, týkající se okolností vzniku prstenců a měsíců tohoto elegantního plynného obra.

Simulace srážky měsíců

Jacob Kegerreis z Amesova výzkumného centra NASA a jeho spolupracovníci zapojili do hledání odpovědí britské superpočítačové centrum Distributed Research using Advanced Computing (DiRAC) na Durhamské univerzitě. Díky tomu mohli vědci modelovat scénáře vzniku Saturnových prstenců a měsíců ve více než stokrát větším rozlišení než v předešlém výzkumu. Na základě superpočítačových simulací dospěli badatelé k závěru, že prstence vznikly srážkou dvou měsíců před několika sty miliony let. Výsledky výzkumu vědců NASA zveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal.

Dnešní Saturnovy prstence se nalézají uvnitř oblasti, kterou vymezuje Rocheova mez. Gravitační síla je zde natolik účinná, že likviduje jakákoliv větší tělesa. Materiál, který obíhá kolem Saturnu za Rocheovou mezí, se může shlukovat a vytvářet měsíce. Badatelé simulovali více než 200 různých variant srážek dvou měsíců na orbitě Saturnu a zjistili, že v řadě případů dochází k rozptýlení potřebného množství ledu a vytvoření prstenců.

TIP: Výzkum sondy Cassini přinesl odpověď: Prstence Saturnu jsou opravdu velmi mladé

Vědci jsou přesvědčeni, že právě drtivá srážka dvou měsíců dobře vysvětluje vznik prstenců, jak je dnes pozorujeme a přináší i uspokojivou odpověď na otázku, proč jsou prstence tvořené převážně ledem. „Scénář srážky vede k vytvoření prstenců obsahujících velké množství ledu,“ potvrzuje Vincent Eke z Durhamské univerzity. „Když se srazí ledové měsíce, led se rozptýlí dál, než suť z jejich kamenných jader.“

Drtivá většina barev používaná v antice měla přírodní původ, čímž se nijak nelišily od tradic doby kamenné. Barvivo se získávalo obvykle čistěním zeminy s příměsí různých oxidů – například bílé z kaolínu nebo okrové z hlíny bohaté na oxidy železa. Půda se nejdřív rozplavila a poté prosela přes tkaninu tak, aby se jakékoliv nečistoty zachytily. Výsledná řídká tekutina plná pigmentu se pak nechala vyschnout na slunci a vzniklé hrudky se rozetřely na jemný prach. Na černou barvu zase stačilo spálit dřevo či slonovinu a popel zpracovat.

Záře minerálů

Obdobně vznikala barviva z minerálů, které se ovšem musely nejprve vytěžit a rozdrtit. Červená měla často původ v rozemletém hematitu, jenž je bohatý na železo a výsledek může variovat od žluté až po tmavě hnědou. Jasně oranžová pocházela z cinabaritu, toxické přírodní sloučeniny síry a rtuti, která se nicméně široce uplatnila ve výzdobě nejstarších měst světa – například v tureckém Çatal Hüyüku už před deseti tisíci lety.

Pravděpodobně nejdražším minerálem, který se takto používal, se stal jasně modrý či tyrkysový lapis lazuli, těžený ve Střední Asii a v Afghánistánu. Na jeden kilogram pigmentu, zvaného ultramarín, však bylo třeba nadrtit až padesát kilogramů hrubého minerálu, takže se barvivo doslova vyvažovalo zlatem.

Starověká chemie

Extrémní cena ultramarínu přiměla starověké učence k pokusům o jeho nahrazení a Egypťanům se nakonec okolo roku 2600 př. n. l. podařilo vytvořit syntetickou modrou barvu. „Egyptská modř“ poté sloužila k výzdobě hrobek a získala si takovou popularitu, že se její produkce rozšířila do Mezopotámie a později do celého Středomoří. Výrobní postup známe z vůbec prvního dochovaného spisu, jenž se věnuje minerálům a který vytvořil řecký filozof Vitruvius v 1. století př. n. l.

Podle něj bylo třeba spojit vápenatý písek, minerál obsahující měď (například azurit) a směsi uhličitanů, jež se ve formě bílého prášku vyskytují na dně vyschlých egyptských jezer. Namodralé koule poté dělníci vložili do hliněných hrnců a pálili je několik hodin při teplotě tisíc stupňů, načež chemická reakce vytvořila výrazně modrou měďnato-vápenatou směs. Ačkoliv šlo o pracný proces, nevznikal při něm nadbytek odpadu a vyplácel se. Přesto okolo 4. století upadl v zapomnění.

TIP: Jak barevná byla antika? Naše představy o „bílém mramoru“ jsou mylné

První umělá náhražka modrého barviva spatřila světlo světa náhodou. V roce 1709 se berlínský obchodník, ale i teolog a alchymista Johann Konrad Dippel (mimochodem předobraz doktora Frankensteina) rozhodl podvádět své klienty. Naředil uhličitan draselný, který se v manufakturách používal především při výrobě skla a textilu, aby tak zvětšil objem dodávané suroviny. K jeho údivu však po nějakém čase látka zmodrala a z podvodu se stal geniální vynález: vznikla tzv. pruská modř, velmi levné a dostupné barvivo...

Organické zemědělství není záležitostí posledních let, jak se spousta lidí domnívá. Už v první polovině 20. století se v Evropě dostávalo pod drobnohled expertů, kteří přicházeli s více či méně šokujícími „fakty“. Pravděpodobně nejodvážnějším historickým tvrzením ekologického hnutí byla „schopnost biopotravin léčit rakovinu“.

Onkoložka Tina Finesilverová už ve studii z roku 1989 uvedla, že pět jejích pacientů trpících rakovinným bujením, kteří začali konzumovat biopotraviny, nemělo při pitvě žádné známky předchozí malignity. Kromě toho zemřeli v požehnaném věku z příčin nesouvisejících s nádorovým bujením. Překvapivé je, že už o patnáct let dříve (1975) popsal internista J. I. Rodale úplné vyléčení čtyř pacientů s rakovinou poté, co přijali stoprocentní organickou stravu. Jak je to doopravdy?

Co znamená pojem „organické“?

Termín „organický“ se týká způsobu, jakým jsou zemědělské produkty pěstovány a zpracovávány. Předpisy se sice v jednotlivých zemích liší, USA nicméně vydaly oficiální popis pojmu, podle nějž musejí být organické plodiny „pěstované bez použití syntetických herbicidů, pesticidů, hnojiv nebo klonovaných genů“.

Hospodářská zvířata chovaná pro maso, vejce a mléko musejí žít předpisově v podmínkách podobných jejich přirozenému prostředí (např. pást se na pastvě) a být krmena organickým krmivem a pící. Nesmějí se jim podávat antibiotika, růstové hormony ani žádné vedlejší produkty živočišného původu.

Organické vs. bio

Spousta lidí nechápe rozdíl mezi označeními „organické“ a „bio“. EU normy tyto odlišnosti popisují takto: „Označení ‚organické‘ znamená, že při výrobě nebyly použity žádné syntetické pesticidy, herbicidy nebo chemická hnojiva. Jestliže má potravina navíc nápis ‚certifikována‘, znamená to, že u ní provedla kontrolu (nezávislá) třetí strana.“ „Bio“ znamená, že potraviny pocházejí z ekologického zemědělství, které bere v úvahu blahobyt a udržitelnost planety. Podobně jako u organických potravin se bio produkty pěstují bez použití konvenčních pesticidů nebo umělých hnojiv. Označení bio se zabydlelo hlavně v EU, označení „organické“ spíše v USA.

Benefity bio potravin

Výživová poradkyně Lawrence Robinsonová letos aktualizovala základní benefity bio potravin. „Způsob pěstování potravin má dopad na duševní zdraví a životní prostředí. Biopotraviny obsahují větší množství prospěšných živin (např. antioxidantů) než jejich konvenčně pěstované protějšky.“ 

Podle webu HelpGuide.org lidé s alergiemi na konkrétní potraviny, chemikálie nebo konzervační látky zjišťují, že se příznaky nepříjemných zdravotních stavů zmírní nebo zmizí, když jedí pouze organické potraviny. Biopotraviny taktéž podle některých studií vydrží déle čerstvé, protože neobsahují konzervační látky.

Podle Lawrence Robinsonové mají bioprodukty tendenci být šetrnější k životnímu prostředí. „Ekologické zemědělství snižuje znečištění ovzduší, šetří vodu, snižuje erozi půdy, zvyšuje její úrodnost a spotřebuje méně energie. Hospodaření bez pesticidů je lepší pro zvířata a lidi žijící blízko organických farem.“

Má smysl je kupovat?

Mnoho vědeckých studií popisuje (často přehnané) benefity organických potravin, které mají vliv jak na psychiku, tak na tělesné procesy (včetně prevence proti závažným chorobám). V roce 2012 ale spatřila světlo světa kontroverzní metastudie ze Stanfordské univerzity, ve které se píše, že „neexistují žádné přesvědčivé důkazy o významných přínosech biopotravin z hlediska zdraví“.

„Mezi bio a konvenčními potravinami není velký rozdíl, pokud hovoříme výhradně o přínosu pro lidské zdraví,“ řekla Dena Bravatová, hlavní autorka článku srovnávajícího ne/organické potraviny publikovaného v časopise Annals of Internal Medicine v roce 2012.

Kontroverzní studie

Tým vedený Bravatovou v Stanford's Center for Health Policy udělal dosud nejkomplexnější metaanalýzu studií srovnávajících organické a konvenční potraviny. Zajímavé je, že nenalezli důkazy o tom, že biopotraviny jsou výživnější a mají méně zdravotních rizik než konvenční alternativy. „Vypozorovali jsme jen, že konzumace biopotravin snižuje riziko expozice pesticidům.“

Pravda je taková, že marketingová bublina kolem biopotravin je obrovská. Mezi léty 1997 a 2011 se např. v USA zvýšil prodej biopotravin z 3,6 miliardy dolarů na 24,4 miliardy dolarů, přičemž mnoho spotřebitelů je ochotno za tyto produkty zaplatit jmění. Biopotraviny jsou často dvakrát dražší než jejich konvenčně pěstované protějšky, přičemž lidé odhodlaní následovat tento „trend“ na přehnané ceny nehledí.

Přestože panuje obecný názor, nejspíše právě na základě ceny, že jsou biopotraviny pro nás zdravější než konvenční jídlo, zůstávají jejich zdravotní přínosy stále záhadou. Bravatová, hlavní lékařka ve společnosti Castlight Health, provedla rešerši literárních zdrojů, jež popsala coby „matoucí soubor studií objevujících se v odborných publikacích“. V rámci výzkumu pročetla přes tisíc dokumentů a identifikovala 237 těch nejrelevantnějších, které podrobila detailní analýze. Jednalo se o sedmnáct studií (šestici představovaly randomizované klinické studie) účastníků konzumujících organickou vs. běžnou stravu a 223 studií porovnávajících výživovou úroveň a pesticidní kontaminaci produktů (ovoce, zelenina, obiloviny, maso, mléko, drůbež a vejce) pěstovaných organicky vs. konvenčně. Doba trvání studií se pohybovala od dvou dnů do dvou let.

Nelichotivé výsledky

Analýza dat odhalila bezvýznamný rozdíl v přínosech mezi organickými a konvenčními potravinami. Vědci nevypozorovali žádné konzistentní rozdíly v obsahu vitamínů v biopotravinách, přičemž pouze fosforu bylo v organických produktech více než v konvenčních protějšcích. K tomu Bravatová dodala: „Jelikož lidé málokdy trpí nedostatkem fosforu, je toto zjištění klinicky nevýznamné.“ 

Analýza taktéž neodhalila žádný signifikantní rozdíl v obsahu bílkovin a tuku mezi organickým a konvenčním mlékem, ačkoli důkazy z některých (podezřelých) studií naznačovaly, že organické mléko obsahuje výrazně vyšší hladiny omega-3 mastných kyselin.

Bravatová dodala, že s týmem „nebyli schopni identifikovat konkrétní ovoce nebo zeleninu, která by – pěstovaná ekologičtěji – představovala trvale zdravější variantu, ačkoli na toto téma provedli množství analýz“.

Recenze také přinesla minimum důkazů o tom, že by konzumace konvenčních potravin představovala větší zdravotní riziko. Vědci zjistili, že bioprodukty mají „jen“ o třicet procent nižší riziko kontaminace pesticidy než konvenční ovoce a zelenina, nikdy to ale není štítkem deklarovaných sto procent. A co víc, hladiny pesticidů v obou typech potravin obecně spadají do přípustných bezpečnostních limitů.

Co tato mírně skandální zjištění znamenají pro spotřebitele? Vědci uvedli na pravou míru, že jejich cílem bylo vzdělat lidi a ukázat jim, že nic není tak růžové, nikoli je však odradit od koupě biopotravin. „Když pominete zdravotní účinky, stále existuje spousta důvodů, proč organické produkty kupovat,“ poznamenala Bravatová. Jako příklad uvedla chuťové preference spotřebitelů, jejich obavy z účinků konvenčních zemědělských postupů na životní prostředí a dobré životní podmínky zvířat.

Jak se vyvíjí globální organický trh?

Zjištění z metastudie Bravatové i z dalších výzkumů (např. Who Are Organic Food Consumers od Renée Shaw Hughnerové) přinesla řadu zajímavých postřehů. Zaprvé to, že organický trh neustále roste – v posledních letech dokonce značně, a je tedy považován za jeden z nejrychleji rostoucích trhů v potravinářském průmyslu.

Globální trh s biopotravinami se v roce 2002 odhadoval na dvacet miliard dolarů. Ve Spojeném království vzrostl trh s biopotravinami mezi léty 1988 a 1993 čtyřnásobně a mezi léty 1996 a 1999 se opět zdvojnásobil. Poptávka po biopotravinách vzrostla o čtyřicet procent v roce 1999 a o pětapadesát procent v roce 2000. Tržby údajně vzrostly ze 100 milionů liber v roce 1994 na 605 milionů liber v roce 2000.

Publikace Organic Food Global Market Report z ledna roku 2023 doplňuje: „Celosvětový trh s biopo-travinami vzrostl z 227,19 miliardy dolarů v roce 2021 na 259,06 miliardy dolarů v roce 2022. Očekává se však, že trh s biopotravinami vzroste v roce 2026 až na 437,36 miliardy dolarů.“ Co se demografických údajů týče, v roce 2022 byla na trhu s biopotravinami největším regionem Severní Amerika. Západní Evropa se umístila na druhém místě, dále Asie a Tichomoří, východní Evropa, Severní Amerika, Jižní Amerika, Střední východ a Afrika.

Na co si dát pozor?

Nízká trvanlivost biopotravin ve srovnání s konvenčními potravinami a nápoji dlouhodobě omezuje trh s organickými produkty. Výzkum amerického televizního kanálu MSNBC v roce 2017 oznámil, že skladovatelnost biopotravin bývá kratší než u konvenčních produktů. Dokonce zjistili, že spousta biopotravin má vyšší množství bakterií, jež způsobují dřívější zkažení.

„Protože biopotraviny nejsou vystaveny stejnému množství konzervačních látek jako konvenční potraviny, bývají náchylné k napadení bakteriemi, a tím pádem mají kratší dobu trvanlivosti,“ vysvětluje reportér MSNBC. Například tuřín, hořčice a endivie mají velmi krátkou trvanlivost a mohou se zkazit dokonce až o padesát procent rychleji než klasické potraviny. Vysoké náklady na balení, logistiku a distribuci za účelem zvýšení trvanlivosti představují další zatížení trhu s biopotravinami a způsobují omezení jeho růstu. 

V Americe se první krávy objevily až s příchodem Kryštofa Kolumba na konci 15. století, který je přivezl pro španělskou kolonii na ostrově Hispaniola. Odborníci se dlouho domnívali, že původní stáda skotu v Americe pocházela z Evropy, s přestupnou stanicí na Kanárských ostrovech, kde se choval evropský skot.

Nový pohled na historii chovu skotu v Novém světě nabízí pozoruhodný výzkum, který nedávno zveřejnil časopis Scientific Reports. Zooarcheolog Nicolas Delsol z Floridského přírodopisného muzea a jeho kolegové prostudovali sekvence DNA, které získali z pozůstatků 21 krav, pocházejících z pěti různých amerických archeologických lokalit z 16. až 18. století.

Ranče otrokářů

Sedm z nejstarších vzorků DNA, které pocházejí z lokality Puerto Real na Haiti, tedy na ostrově Hispaniola, z první poloviny 16. století, vykazuje rysy, které potvrzují těsnou vazbu na evropská stáda skotu. Vzorek z lokality Bellas Artes v Mexiku, ale obsahuje genom, který je u evropského skotu naprosto výjimečný. Podle badatelů jde se vší pravděpodobností o import skotu přímo z afrického kontinentu, k němuž došlo v první polovině 17. století.

„Naše výsledky jsou v souladu s moderním výzkumem historie otroctví,“ potvrzuje Delsol pro internetový magazín Interesting Engineering. „Ukazuje se, že zotročení Afričané hráli ústřední roli při vzniku rančů se stády skotu na amerických kontinentech.“ Tyto ranče se v Americe šířily od 16. století a svým rozsahem zastínily původní evropskou verzi, která se v té době těšila popularitě ve Španělsku a Portugalsku.

TIP: Analýzy dávné DNA osvětlují původ Svahilců na pobřeží východní Afriky

Historici se domnívají, že otrokáři útočili na západoafrické pastevce a unášeli je i s jejich dobytkem. Je tak možné, že právě zkušení afričtí pastevci se stávali prvními kovboji na amerických rančích a že právě oni vynalezli chytání krav či býků do lasa. Není vyloučeno, že bez afrických otroků by americké ranče nebyly tak úspěšné.

Po roce 1948 přišli občané komunistického Československa také o možnost svobodně vycestovat do zahraničí. Totalitní režim neprodyšně uzavřel hranice, do západních kapitalistických zemí se jezdit v podstatě nesmělo a zahraniční dovolenou bylo možné bez větších komplikací trávit pouze v Německé demokratické republice, Polsku, Rumunsku, Maďarsku a Bulharsku. Přesto zůstával ideálem letní dovolené pro většinu obyvatel socialistického Československa pobyt u moře.

Na řecké, italské či turecké pláže se nesmělo, proto se vysněnou destinací stal Jadran. Pobřeží Jugoslávie bylo totiž nejblíže, mělo rozvinutou infrastrukturu, skvělé podmínky ke koupání a dovolená u azurově modrého moře měla dlouholetou tradici. V Rumunsku a Bulharsku kvalita služeb pro turisty zaostávala a k sovětskému Černému moři se dostali jen vyvolení.

Dovolená pro vyvolené

Jugoslávský samosprávný socialismus se odlišoval od přísně centralizovaného sovětského modelu zavedeného v Československu, takže získat povolení cestovat na Jadran představovalo větší byrokratické „peklo“ než třeba do Bulharska. Českoslovenští komunisté se navíc obávali, že turisté přes poměrně nestřežené jugoslávské hranice s Rakouskem a Itálií emigrují na Západ. K tomu přes všechna opatření skutečně docházelo, počet československých občanů, kteří dovolené takto využili, činil v letech 1970–1989 průměrně sto osob ročně.

Československé úřady proto zavedly speciální šedé cestovní pasy, platné pouze pro Jugoslávii, a jenom malé části žadatelů poskytovaly nutné devizové prostředky pro realizaci rekreace. Občan si tedy musel nejprve požádat o takzvaný devizový příslib, a pokud komunistické represivní orgány usoudily, že u konkrétního žadatele nehrozí nebezpečí emigrace, umožnily mu vyměnit koruny za jugoslávské dináry. Při schvalování devizového příslibu se zohledňovala také angažovanost jedince při budování „světlých zítřků“ a loajálnost vůči režimu. V polovině sedmdesátých let se však na jednu dospělou osobu přidělovaly maximálně tři tisíce dinárů na celý pobyt, přičemž jedno jídlo v restauraci stálo sto dinárů. Není proto divu, že i obyčejná zmrzlina se u Jadranu stala pro mnohé rekreanty luxusem.

Zájezd do Jugošky

Nejpohodlnější, zato nejdražší možností pobytu na Jadranu bylo využít nabídky cestovních kanceláří Čedok, Sportturist, CKM, Rekrea, Autoturist a Slovakoturist a koupit si letecký zájezd do hotelu či penzionu. Jelikož poptávka stonásobně převyšovala nabídku, museli si mnozí nadšenci vystát před cestovními kancelářemi dlouhou frontu. Zájezdy se zpravidla vyprodaly během jediného dne. Jiní volili cestu úplatku, takže podplatili zaměstnance cestovní kanceláře nebo jim výměnou nabídli jiné nedostatkové zboží či službu, aby dostali poukázku na zájezd takzvaně „pod pultem“.

Turisté využívající služeb cestovek se nemuseli trmácet vlastním autem nebo přeplněnými vlaky přes Slovensko a Maďarsko, naopak si užívali tehdy nevídaného luxusu cestování letadlem. V sedmdesátých letech prodával Čedok letecký zájezd do Splitu na dva týdny průměrně za 3 000 Kčs pro dospělou osobu a za 2 300 Kčs pro dítě. Průměrná hrubá měsíční mzda přitom tehdy činila 2 400 Kčs.

Další možností, jak se dostat k Jaderskému moři, bylo získat odměnou za „socialistickou“ práci výběrovou zahraniční rekreaci zadarmo od Revolučního odborového hnutí, které disponovalo vlastními rekreačními středisky. Kulturní a sportovní referenti se v nich starali o vyžití rekreantů, po celý pobyt zařizovali poznávací výlety, programy pro děti, půjčování sportovního náčiní, různé sportovní turnaje, ranní rozcvičky, diskotéky, seznamovací večírky či večírky na rozloučenou.

Nepopulární paštikáři

Většina turistů z Československa však volila cenově příznivější možnost. Pokud dostala devizový příslib a šedý pas, vyrazila autem pod stan do autokempu u moře. Samozřejmě si s sebou vezla vařič, nádobí, zásoby konzerv (především vepřové a hovězí maso ve vlastní šťávě, paštiky, lančmít) a trvanlivých potravin (například instantní hrachovou polévku či Tatranky). Jugoslávci byli pochopitelně zklamaní, neboť českoslovenští turisté utráceli v porovnání se „Zápaďáky“ úplné minimum, proto je opovržlivě nazývali „paštikáři“ a chovali se k nim velmi často nevstřícně.

TIP: České moře: První Češi objevovali krásy Jadranu už před Velkou válkou

Přesto byli Čechoslováci na pobřeží Jadranu pátou nejzastoupenější národností, hned za občany Spolkové republiky Německo, Itálie, Rakouska a Velké Británie. V roce 1975 Jugoslávii navštívilo přes 224 000 československých občanů, přičemž počet jejich noclehů činil 1,8 milionu. I v dnešní době zůstává chorvatský Jadran vedle Itálie a Slovenska nejoblíbenější českou letní dovolenkovou destinací.  

Spojenectví mezi státy většinou není výsledkem přátelství, ale spíše společných zájmů, vzájemné potřebnosti nebo sdíleného ohrožení. Francie i Velká Británie představovaly globální koloniální velmoci, které sice vyhrály první světovou válku, ale zaplatily za to obrovskými lidskými ztrátami i hospodářským vyčerpáním a astronomickým zadlužením. Významný byl i morální dopad a množství nových bezpečnostních obtíží, a to jak uvnitř jejich impérií, tak ve vztahu k zahraničí. V důsledku toho všeho začal tradiční britsko-francouzský velmocenský tandem ztrácet vládu nad světem ve prospěch dvojice mohutně se vzmáhajících velmocí – Spojených států amerických a Sovětského svazu. 

Zatímco Američané na válce zbohatli a svůj vliv rozšiřovali především ekonomicky, Sovětský svaz se svou ohromnou surovinovou a lidskou základnou, doplněnou masivními investicemi a půjčkami z USA, začínal být hrozbou v Asii i Evropě. Nejprve ze strachu a později k prosazení svých expanzivních plánů si ve 30. letech vybudoval zřejmě nejsilnější armádu světa. I proto sílily hlasy volající po nalezení „protiváhy“. A tak od roku 1930 začínají do Německa proudit obrovské zámořské investice.

Stín rudého medvěda 

V tomto bodě se ale britsko-francouzské zájmy začaly rozcházet, zejména proto, že obě velmoci čelily jinému protivníkovi. Zatímco pro zemi galského kohouta představovalo největší hrozbu v Evropě opětovně sílící Německo, hrdý Albion měl hlavního soupeře v sousedství svých zámořských držav v Asii. Šlo o SSSR, jehož zájem se obracel na jih k Perskému zálivu, Číně a Indii. Vnější hrozby byly tak rozdílné, že obě země začaly s hledáním vlastních spojenců proti nim. 

A tak se Británie obracela k USA, se kterými začala spolupracovat, neboť její politika v Evropě spočívala v zásadě, že žádný stát na kontinentě nesmí být mocnější než koalice Británie s druhým nejsilnějším státem. V důsledku toho vznikla společná anglo-americká tichá podpora Německa, směrovaného proti Sovětskému svazu. Francie naopak hledala v SSSR velkého bratra, s nímž roku 1935 podepsala spojeneckou smlouvu proti Německu.

Změna orientace

Přesto se oba sousedé stále vzájemně potřebovali, neboť Francie nabízela silnou pozemní armádu, zatímco Anglie disponovala obrovským loďstvem. Před veřejností se pak vydali cestou apeassementu neboli usmiřování agresora v podobě Německa, zatímco ve skutečnosti tolerovali a usměrňovali jeho růst východním směrem. Třetí říše ale nikdy nepředstavovala skutečnou světovou velmoc, neboť k tomu jí chyběla celá řada předpokladů. 

Země bez klíčových investičních zdrojů, surovin, lidského potenciálu a s výrobními kapacitami v cizích rukou skutečně nebyla někým, kdo by mohl západní svět svévolně ohrozit. Její postupné zesilování bylo především z USA regulovatelné, pokud by Německo expandovalo nesprávným směrem. Francie v domnění, že ji tímto způsobem Britové a Američané před německým tlakem ochrání, přistoupila na oplátku na opuštění spojenectví se SSSR a obětování svých východních spojenců Československa a Polska, kteří překáželi plánovanému střetnutí Německa se Sovětským svazem.

Co se Španělskem?

Předzvěstí rozpadu britsko-francouzského manželství z rozumu se staly události ve Španělsku, kde v létě 1936 proti legální levicové vládě Lidové fronty povstali nacionalisté vedení generálem Frankem, kterého začalo podporovat Německo a Itálie. Republikáni se obrátili nejdříve na sousední Francii, která projevila ochotu pomoci, protože se obávala nové diktatury ve svém týlu. Francovi nacionalisté si ale u Britů předem zajistili toleranci svého povstání za podmínky nedotknutelnosti Gibraltaru. Londýn pak přiměl Francouze odepřít pomoc Španělské republice za slib, že je Francovo Španělsko nijak neohrozí ani nenapadne. 

Když si pak spojenci začali na mezinárodní scéně hrát na „nevměšování“ se do konfliktu, obrátili se republikáni na SSSR, který je začal obratem podporovat. Získal tak nejen sympatie světové demokratické veřejnosti, ale i 482 tun španělského zlata, kterými pak za druhé světové války platil spojeneckou materiální pomoc. Občanská válka se tak symbolicky přenesla do roviny střetnutí vládních „rudých“ s „fašistickými“ povstalci, pročež Britové jasně dali najevo, že nad Gibraltarem raději snesou Franka než Stalina...