V mrazáku newyorského Rensselaer Polytechnic Institute se nacházel materiál dvacetiletého výzkumu fotosyntézy. Vnitřní teplota 80 °C pod bodem mrazu však začala lehce stoupat, což spouštělo poplach. Vědci proto na lednici napsali varování, že alarm nemá nikdo řešit, a čekali na opraváře. 

Než se ovšem technik dostavil, zasáhla nejmenovaná členka uklízecí čety, která si otravné pípání vyložila jako pokyn k přepnutí jističe. Alarm sice zmlknul, ale teplota v mrazáku do druhého dne stoupla o 50 °C a žádný ze vzorků „nepřežil“. 

Poškozený institut podal žalobu na zaměstnavatele nešťastné uklízečky kvůli nedostatečnému proškolení. Podle žaloby podané u nejvyššího soudu v New Yorku univerzita požaduje odškodnění ve výši 1 427 000 dolarů (v přepočtu zhruba 32 milionů korun).

V tropických oblastech čeká dosud nezkušeného návštěvníka zpravidla zklamání. Televizní seriály lhaly, žádný ohňostroj barev a kakofonie zvuků se nekoná. „Často jsem během celodenní procházky těmi nejbohatšími a nejrozmanitějšími částmi lesa nepotkal jediného ptáka,“ poznamenal o svých toulkách po jihoamerickém deštném lese jeden z klasiků biologie 19. století Henry Walter Bates. 

Nejinak je tomu z hlediska akustického: kromě typicky krátkého ranního „chorálu“ kolem rozednění panuje po většinu dne v tropech rozpačité ticho. O to větší zájem vzbudí jakýkoli ptačí zvuk, zvlášť pokud je jednoduchý, snadno rozpoznatelný a často se opakuje.

„Tuk … tuk … tuk …“ je právě takovým zvukem, jenž zní v lesích od Indie, přes jihovýchodní Asii až po Filipíny. Jak často ale tento charakteristický zvuk uslyšíte, tak málo uvidíte jeho původce. Po řadě pokusů, kdy si skoro vykroutíte hlavu při zírání do nepřehledných korun stromů, se vám snad nakonec poštěstí „pachatele“ zahlédnout: je to vousák zvučnohlasý (Megalaima haemacephala).

Vousatý tlouštík

Nepřeslechnutelným teritoriálním voláním si vousák zvučnohlasý vysloužil anglické druhové jméno „měďotepec“ (coppersmith barbet). Jeho hlas zní tak pravidelně, že by jej hudebníci mohli používat jako metronom. Průměrné tempo je něco přes 100 „tuknutí“ za minutu, výjimečně se interpret vybičuje až k rychlosti přes dvě stovky.

Vzhledem je tento pták pro našince neobvyklý. Malému, zavalitému tělu dominuje velká hlava korunovaná mohutným zobákem. Ten je obklopen masivními vibrisami, štětinkovitými pery s hmatovou funkcí, jimž všichni vousáci světa vděčí za své české rodové jméno. Charakteristická pera mohou být v některých případech dokonce delší než samotný zobák.

Dobře schovaný břichomluvec

Většina asijských vousáků má převážně zeleně zbarvený trup a hlavu jim krášlí často velmi originální kombinace barev. Vousák zvučnohlasý není výjimkou. Jasně žluté oční „stíny“, černý oční proužek a červené čelo působí na bělostné tabuli ptačího průvodce velmi „úderně“, ale v listoví je tento pták překvapivě těžko k zahlédnutí (což je bohužel společným jmenovatelem tropického ptactva).

Spíše než vzhled jej prozradí pravidelný pohyb při volání. Každé „tuk“ totiž doprovází škubnutí celým tělem, švihnutí krátkým ocasem a pokývnutí hlavou vpřed. Právě tento pohyb dodává volání „břichomluvný“ charakter; hledání původce takového hlasu je však velmi frustrující zážitek, typicky korunovaný neúspěchem.

Jednoznačné odmítnutí

„Měďotepec“ je celkem líné zvíře. Například v Indii tráví i přes polovinu dne v „odpočinkových“ dutinách. Sběr potravy (převážně plodů) také není nijak vyčerpávající. Sportovnější výkon podává jen výjimečně – když občas v letu loví rojící se termity.

Maličký vousák to však v životě nemá snadné. Bulbulové šupinkoví (Pycnonotus cafer) mu někdy kradou potravu přímo ze zobáku. Dutinu mu mohou uzurpovat jeho blízcí příbuzní, třeba hmotnostně asi dvakrát větší vousák modrolící (M. asiatica). Vousák zvučnohlasý se proto pokouší odhánět ostatní konkurenty, například různé druhy strakapoudů, papoušků a majn (rod Acridotheres), kteří o dutiny jeví nemalý zájem. Samečci to mají tuplem nesnadné. Při námluvách nabízejí samičce plody; samiččino případné „ne“ je občas vyjádřeno bez špetky taktu: samce jednoduše pokálí.

Ozvěna podivného příbuzenstva

Vousáci patří, vzhledem ke svému způsobu života nijak překvapivě, do příbuznosti tukanů, datlů a strakapoudů. Zoologové vousáky tradičně řadili do jediné čeledi Capitonidae. Vousáky najdete ve všech třech hlavních tropických oblastech. Nové poznatky o fylogenetické příbuznosti vousáků naznačují, že ve skutečnosti může jít o tři celkem izolované evoluční linie. Každá z nich úhledně geograficky zapadá do jedné z tropických oblastí. Proto dnes bývají řazeni do tří čeledí: američtí Capitonidae, afričtí Lybiidae a asijští Megalaimidae.

Obzvláštní problémy pak dělá aberantní (odchylný) americký rod Semnornis, který by dokonce mohl být blíže příbuzný tukanům než ostatním středo- a jihoamerickým vousákům (dva druhy tohoto podivného rodu by pak „obývaly“ samostatnou čeleď Semnornithidae).

TIP: Novoguinejští korunáči: Největší mezi holubovitými

Ať už se to má ve vousáčí „rodině“ jakkoli, je to nepochybně velmi zajímavá skupina. I když je většinou nespatříte, jejich hlasité, monotónní a rytmické hlasy vám budou znít v uších dlouho po návratu z cest do tropických lesů.

Archeologové během vykopávek na archeologické lokalitě Kyrykungir ve východním Kazachstánu, narazili na 3 800 let starou stavbu ve tvaru šestiúhelníku, kterou popisují jako „pyramidu“. 

Objevená struktura podobná bludišti není ani zdaleka tak vysoká jako například slavné egyptské památky. Podle vědců měří zhruba tři metry a v minulosti mohla sloužit jako elitní pohřebiště. Stavba se podle archeologů nepodobá ničemu, co bylo doposud objeveno v celé oblasti Eurasijské stepi. Obdobné kamenné monumenty se ale nacházejí v centrálním Kazachstánu.

Pyramida ve stepi

„Pyramida byla objevena letos ve východním Kazachstánu,“ potvrdil pro portál Live Science Ulan Umitkaliyev, vedoucí katedry archeologie a etnologie zdejší Eurasijské národní univerzity, který vede vykopávky. „Má hexagonální tvar a její součástí jsou megality vážící až tunu.“ Badatelé si nejsou jistí, zda pyramida někdy měla střechu nebo šlo vždy o otevřený prostor jako je tomu dnes.

Lidé doby bronzové v této části světa vybudovali kamenné monumenty a pohřebiště, pracovali s kovy a vyráběli šperky. Zřejmě to byli pastevci, kteří ve zdejších stepích obhospodařovali velká stáda.

TIP: Náhodný nález odhalil nejstarší jezdce světa, z doby před 5 tisíci let

Vnitřní zdi pyramidy v Kyrykungiru jsou vyzdobené petroglyfy, které zobrazují rozmanitá zvířata, včetně velbloudů a koní. Hned vedle pyramidy byly nalezeny koňské kosti, z čehož archeologové usuzují na možnou existenci koňského kultu. Kromě zvířecích kostí vědci narazili i na keramiku, zlaté náušnice a další šperky. Doposud nebyly objeveny žádné lidské kosti, výzkum na lokalitě ale stále pokračuje.

V meziválečném Československu trávily majetné vrstvy dovolenou ve světových lázních, Alpách, ale především u moře. Průmyslové a bankovní elity se slunily na francouzské či italské Riviéře, zatímco střední třída si oblíbila oblast Jaderského moře, hovorově nazývaného Jadran. Patřili mezi ně státní úředníci, lékaři, právníci, univerzitní profesoři, středoškolští učitelé, ředitelé firem a bankovních filiálek. Ve dvacátých letech 20. století stál měsíční pobyt včetně dopravy, ubytování v hotelu s plnou penzí a všemi poplatky na osobu okolo dvou tisíc korun, což odpovídalo desetině ročního příjmu vyššího úředníka.

Cíl trampů i smetánky

Na jadranské pobřeží přijížděli též skauti, kteří nocovali ve stanech a sami si vařili. Sokolové zase jezdili na všesokolské slety, kdy v rámci doprovodných akcí trávili úžasné chvíle u moře. Vysokoškolští studenti, kteří zde pobývali v rámci organizovaných výměnných pobytů, přespávali v místních školách, ozdravných zařízeních nebo krajanských osadách. Dělníci si podobné radovánky nemohli dovolit, a to jednak kvůli krátké dovolené, jednak pro nedostatek peněz.

Podobně na tom byli venkované, kteří se v létě museli věnovat polním pracím a péči o zvířata. Mezi návštěvníky Jadranu byli ve srovnání s Čechy němečtí obyvatelé Sudet a Slováci zastoupeni v mnohem menší míře. Kabaretiér Karel Hašler pranýřoval nedostupnost dovolené u Jaderského moře pro většinu pracujících i její společenskou prestiž pro střední třídu v písni Mořské lázně: „A kdo nemá na to prachy, pláče po straně/ že si musí doma solit vodu ve vaně (…) A ten, kdo se opaluje někde v Táboře/ říká, když se vrátí domů, že byl u moře.“

Jadran si oblíbili taktéž někteří příslušníci československé společenské smetánky. Z politiků oblast často navštěvovali například dlouholetý předseda agrární strany a předseda vlády Antonín Švehla, jeho spolustraník a též premiér František Udržal i pražský primátor Karel Baxa, který se oženil s dcerou starosty v chorvatské Opatiji. Ze spisovatelských a novinářských kruhů na Jadran jezdil například spisovatel a novinář František Xaver Šalda, stejně jako jeho milenka Růžena Svobodová, která napsala cestopis Barvy Jugoslavie. Obrazy z cest (1911).

Autor proletářské poezie Jiří Wolker se v chorvatských lázních marně snažil vyléčit z tuberkulózy, zatímco jeho přítel, snový lyrik Konstantin Biebl, který Balkán znal z doby války, měl štěstí a obávané nemoci se u moře zbavil. Tragédií skončila dovolená pro nacionalistického básníka Viktora Dyka, manžela překladatelky ze slovinštiny, kterého při koupání na ostrově Lopud postihla mrtvice a zemřel. Podle legendy předpověděl svou smrt v básni Soumrak u moře: „(…) devátá vlna zavře/ mdlá ústa na věky.“ 

Hvězdné pobřeží

Na Jadran mířil na dlouhodobé pobyty i malíř Václav Špála, který své nadšení přetavil kupříkladu do obrazů Vila v Dubrovníku, Z dalmatského pobřeží, Skalnatá stráň či Krajina u moře. Jadran se stal osudným taktéž pro jednu z nejslavnějších avantgardních malířek, která je známa pod pseudonymem Toyen. V roce 1922 se ve svých dvaceti letech na ostrově Korčula setkala s o tři roky starším malířem Jindřichem Štyrským, s nímž ji poté pojilo celoživotní přátelství.

Z barrandovských studií jezdila trávit léto k Jadranu krásná, nadaná a velmi inteligentní herečka a zpěvačka Hana Vítová, pověstná svou jemnou a melancholickou tváří s blankytnýma očima, úzkými rty a havraními vlasy.  Zazářila například ve filmu Peníze nebo život (1932), kde zazpívala pozdější evergreen Život je jen náhoda.

Jako doma

Čeští turisté si nejvíce oblíbili severní Jadran – Chorvatské přímoří a ostrovy Krk a Rab. V této oblasti se nacházelo nejvíce hotelů, penzionů a ozdravoven s československou klientelou. Dalšími důvody byly relativně malá vzdálenost od hranic republiky i skutečnost, že třetina podniků byla v rukou československých podnikatelů.

Díky cestovní kanceláři Čedok se zátoka Kupari ležící osm kilometrů od chorvatského přístavu Dubrovníku proměnila ve skutečnou československou enklávu. Mnoho zámožných krajanů si tu pořídilo letní domy, podnikatelé Jaroslav Fencl a Jan Máša zde se státní podporou vybudovali mořské lázně Grandhotel Kupari. V jeho areálu se nacházely komfortní pokoje, skvělá restaurace, kde se jedlo stříbrnými příbory, dále krytá promenáda, úžasná zahrada s palmami i skleník, kde se pěstovaly okrasné květiny a zelenina. V meziválečné době platil za nejluxusnější grandhotel v jižní Dalmácii.

Podobnou „českou kolonií“ se stala malebná Baška na ostrově Krk, kterou pro nás objevil již před první světovou válkou pražský podnikatel Emil Geistlich. Nejdříve zde postavil restauraci, kde se mimo jiné podávala svíčková a české pivo. Po jejím velkém úspěchu vybudoval český hotel a „české mořské lázně“, které jako zanícený sokol pojal coby demokratické a klidné místo pro odpočinek, nikoliv jako rejdiště pro „marnotratníky, karbaníky, labužníky všech druhů“. V propagační brožuře se o lázních psalo: „Zde nejsme v cizině, zde jsme mezi svými, zde nalézáme daleko od vlasti kus českého domova, spojeného s výhodami a dary moře.“ Vynikající dojem v místních dějinách zanechala i jeho zaměstnankyně, lázeňská lékařka Zdeňka Čermáková, která promovala jako teprve desátá žena na Lékařské fakultě Karlovy univerzity. Léčila nejen hosty, ale i domácí obyvatelstvo, a pořádala osvětové přednášky.

Jsme bratři

Chorvatští podnikatelé rádi přijímali československou klientelu, proto jejich reklamní kampaně zdůrazňovaly, že Češi jsou bratrský národ a že nejezdí k jihoslovanskému, nýbrž k českému moři „do hřejivého útočiště, kde se nemusí bát neznalosti jazyka a kde najde vše, co je mu důvěrně známé z české domoviny“. Hotely a penziony dokonce nesly jména jako Praha, Morava, Komenský nebo Slavia. Jugoslávští hoteliéři propagovali českou kuchyni, české pivo, najímali české kuchaře i obsluhu a chlubili se, že místní lékárny mají pro naše turisty „české léky“. V Dubrovníku se například nacházely nejen české hotely a kavárny, ale též restaurace a jedna pobočka Bati.

O možnostech trávení času v letoviscích a lázních uvedl jeden z turistů v roce 1930: „Lázeňský život v Crikvenici není sice příliš hlučný, je však postaráno o zábavy všeho druhu. Pro milovníky tenisové hry jsou to velmi dobrá hřiště, v době sezony je stálá lázeňská kapela, jsou pořádány taneční zábavy, projížďky osvětlenými čluny, lidové slavnosti domácí, závody v plování, veslařské, v plachtění aj. Jsou tu i hřiště golfová, kroquetová a fotbalová a velmi vděčnou zábavou jest mnohým bezplatný rybolov.“ Nové hotely na ostrově zase nabízely: „Komfortní pokoje, loggie na moře, velké stinné zahrady se subtropickou vegetací, vlastní elektrárnu a ledárnu, moderní koupaliště, vanové lázně, vodovod, společenské sály, hudební pavilon, vlastní tenis a výbornou českou kuchyni a vína z vlastních vinohradů.“

Zdůrazňování slovanské vzájemnosti mezi Chorvaty a Čechy ale v meziválečné éře mnoho návštěvníků do hotelů a lázní nepřilákalo. Naopak výborně fungovala reklama na české hotely, jídlo, obsluhu a blízkost chorvatštiny a češtiny. Sociologové Šoukal a Vančurová došli k závěru: „Vzdor snahám o zintenzivnění československo-jihoslovanských osobních vztahů a o znovuvzkříšení ideje slovanského sbratření se však nadšení ze slovanské vzájemnosti rozplývalo v čistě praktické snaze československých turistů dopřát si příjemnou dovolenou a v jihoslovanském úsilí si na cestovním ruchu dobře vydělat.“  
Obchod a zisk nakonec zcela zastínil bratrské pocity mezi Slovany, navíc čeští turisté se projevovali jako velice šetrný národ, přijížděli ve velkém počtu, pobývali v hotelech s plnou penzí, chodili na nejbližší pláž a v obchodech mnoho neutráceli. Není tedy divu, že již v meziválečné éře začali Chorvati raději ubytovávat Němce, Rakušany a Brity, kteří neškudlili každý dinár.

Vysněná destinace

Turisté se na Jadran nejčastěji dopravovali vlakem do přístavů, odtud pak prostřednictvím lodního spojení pokračovali na pobřeží do svých hotelů. Jugoslávská vláda podporovala rozvoj turismu, proto mimo jiné zdokonalila kvalitu silniční sítě. Vedle vlaků si tak záhy vydobyly velkou popularitu dálkové turistické autobusy. Nejméně návštěvníků přijíždělo osobními automobily. Od třicátých let 20. století existovalo také letecké spojení z Prahy. V tehdejším prospektu se psalo: „Z Prahy do Dubrovníku bude létáno třikrát týdně, a to v úterý, ve čtvrtek a v sobotu. Startuje v 8.30 hod. z Prahy přes Brno, Záhřeb a Sarajevo do Dubrovníku, kde letadlo přistane po 14. hod.“

TIP: První vyhlídkové jízdy Prahou nebyly zrovna levné: Na co se turisté mohli těšit?

O stoupající oblibě Jadranu svědčí i fakt, že v roce 1922 zde dovolenou strávilo 25 000 československých turistů, o rok později 50 000 a v roce 1936 jich bylo již 68 000. Po Němcích a Rakušanech představovali Čechoslováci mezi zahraničními návštěvníky Jugoslávie třetí nejpočetnější skupinu. Zlatou éru meziválečného cestování zbrzdila až velká hospodářská krize a ukončila druhá světová válka.

„Lidé se vyvinuli v rovníkové Africe, kde se slunce nachází přímo nad hlavou po většinu dne, rok co rok,“ popisuje antropoložka Nina Jablonski z Pensylvánské státní univerzity. Spolu se svým týmem využila v experimentu figurínu, u níž vědci pomocí elektrické energie simulovali přenos a příjem tepla. Základní „tělesnou“ teplotu nastavili na 35 °C a umístili „dobrovolnici“ do větrného tunelu s kontrolovanou vlhkostí 60 %, jež odpovídá podmínkám v daném regionu. 

Jakmile změřili energetické ztráty nutné pro udržení stálé teploty, nasazovali figuríně paruky z různých typů vlasů – rovných, zvlněných a hustě kudrnatých – a zároveň ji ozařovali lampami tak, aby napodobili sluneční svit v centrální Africe. Výsledky zněly jednoznačně: Všechny typy vlasového porostu sice horké paprsky odstíní, ale nejefektivněji to zvládají kudrny.

Příležitost pro mozek

Podle doktorandky Tiny Lasisiové hrála popsaná zdánlivá maličkost stěžejní roli v evoluci člověka. Když naši předkové začali chodit vzpřímeně, náhle jim na temeno dopadalo daleko víc slunečního záření; a v kombinaci s teplem, jež při své aktivitě generuje mozek, nezanedbatelně vzrostlo riziko úpalu. Nebezpečí ovšem snadno snížila rafinovaná pokrývka hlavy, ideálně ta kudrnatá.

TIP: Božská mutace: Světlé vlasy jsou výsledkem genetického defektu

„Pevně stočené vlasy umožňovaly lidem zůstat v chladu a zároveň šetřit tekutinami, které by jinak vynaložili na pocení,“ myslí si Jablonski. Podle badatelů pak právě vlasy chránící hlavu umožnily rychlý rozvoj mozku, jenž se – na rozdíl od zbytku těla – během pouhého milionu let významně zvětšil. 

Němečtí vojáci sloužící u pěších útvarů to za války neměli jednoduché. Na rozdíl od pilotů nebo příslušníků ponorkových sil totiž bylo v pozemních bojích podstatně složitější nějak individuálně vyniknout. Noviny, různé propagandistické brožury a rozhlasové relace tedy obsahovaly množství zpráv o hrdinských akcích příslušníků Luftwaffe či Kriegsmarine, ale jméno nějakého pěšáka se v nich objevilo zřídkakdy. Přesto však rozhodně mnozí také stáli za pozornost.

Ničitel tanků z Dolního Slezska

Jedním z nich byl Günther Viezenz (1921–1999) pocházející z Göhlenau v Dolním Slezsku (dnes Golińsk v Polsku). Bojoval na východní frontě jako příslušník granátnického pluku č. 7 patřícího do sestavy 252. pěší divize. Pomocí ručních granátů, obávané zbraně Panzerfaust, min či kumulativních náloží dokázal Viezenz zničit celkem 21 sovětských obrněnců. Někteří autoři ale tento počet zpochybňují a udávají nižší číslo.

Ať už to bylo jakkoliv, faktem zůstává, že jakožto nadporučík a velitel 10. roty svého pluku obdržel 7. ledna 1944 za své úspěchy Rytířský kříž Železného kříže. Na rozdíl od mnoha svých spolubojovníků měl Viezenz štěstí a válku bez úhony přežil. Službu v armádě zjevně považoval za své životní poslání, protože roku 1956 vstoupil do západoněmeckého Bundeswehru, v jehož řadách pak sloužil dlouhých 24 let. Do výslužby odešel v březnu 1980 v hodnosti plukovníka a penzi trávil v Kolíně nad Rýnem, kde také 14. ledna 1999 zemřel.

Na palubě bitevní lodě

Vůdci hladinových plavidel Kriegsmarine stáli vždy ve stínu svých kolegů velících ponorkám. Ti představovali pro nacistickou propagandu zajímavější materiál zejména z důvodu vysokých čísel potopené tonáže, což se dalo dobře využít. Nemění to však nic na skutečnosti, že lodě Kriegsmarine rovněž zdárně napadaly nepřátelské zásobovací konvoje či válečná plavidla. Mezi úspěšné námořní velitele náležel také Kurt-Caesar Hoffmann (1895–1988). Ten zahájil svou službu ještě před první světovou válkou v řadách Kaiserliche Marine. Patřil ke šťastlivcům, kteří zůstali u námořních sil i v dobách Výmarské republiky. 

Hoffmann vystřídal řadu vůdčích pozic, ale největší proslulost mu přineslo jmenování do funkce velitele bitevní lodě Scharnhorst v září 1939. Tento kolos o výtlaku zhruba 32 100 tun podnikl několik úspěšných operací společně se svým sesterským plavidlem Gneisenau. Poprvé na sebe Hoffman upozornil 23. listopadu 1939 potopením britského pomocného křižníku Rawalpindi. Na jaře 1940 se Scharnhorst a Gneisenau zúčastnily německého přepadení Dánska a Norska. 

U břehů Skandinávie

V rámci operace Juno se jim 8. června 1940 podařilo v Severním moři zaskočit a následně rozstřílet britskou letadlovou loď HMS Glorious společně se dvěma doprovodnými torpédoborci. Pro Kriegsmarine se jednalo o ojedinělý úspěch tohoto druhu. 

Od 22. ledna do 22. března 1941 pak oba „bitevníci“ vyrazili do Atlantiku útočit na zásobovací konvoje Royal Navy. A dařilo se jim, protože během dvou měsíců potopili nebo zajali 22 obchodních plavidel o celkové tonáži 115 622 BRT. Šlo o vůbec nejpovedenější akci německých hladinových lodí proti spojeneckému námořnímu obchodu za celou válku.

Vrchol Hoffmanových úspěchů pak přišel v únoru 1942, kdy se Scharnhorstu, Gneisenau a těžkému křižníku Prinz Eugen podařilo v rámci operace Cerberus proniknout z francouzského přístavu Brest kanálem La Manche do Severního moře Britům rovnou „před nosem“. Byla to tvrdá rána pro Royal Navy a Kurt-Caesar obdržel za výrazný podíl na této misi 21. března 1942 od Hitlera Rytířský kříž Železného kříže. Následně se stal velitelem Kriegsmarine na Baltu a získal hodnost kontradmirála, takže Scharnhorst po něm převzal kapitán Friedrich Hüffmeier.

TIP: Mohutný úder královny bohů: Německá operace Juno

Hoffman poté vedl německé námořní síly v Nizozemí a 1. dubna 1943 se dočkal povýšení na viceadmirála. Po skončení konfliktu strávil nějakou dobu v britském zajetí a roku 1956 vstoupil do obnoveného válečného námořnictva SRN, kde následujících devět let řídil administrativní záležitosti v Hamburku.

Vědci již dříve objevili na povrchu Jupiterova měsíce Europy velké množství pevného, tedy zmrzlého oxidu uhličitého. Doposud ale nebylo jasné, jak se tam dostal. Geronimo Villanueva z Goddardova kosmického středisko NASA a jeho spolupracovníci díky záběrům Webbova dalekohledu zjistili, že oxid uhličitý na Europě velmi pravděpodobně vystupuje z podpovrchového oceánu a nepochází tak například z přilétajících meteoritů. Výsledky výzkumu zveřejnil minulý týden prestižní časopis Science.

Oxid uhličitý na ledu

Oxid uhličitý není na povrchy Europy příliš stabilní. Podle vědců to znamená, že tam nemůže vydržet příliš dlouho. Množství oxidu uhličitého, jaké na Europě pozorujeme, se tak muselo objevit relativně nedávno. Badatelé nalezli největší množství této látky v oblasti Tara Regio, kde je povrch ledové krusty výrazně deformovaný. Zřejmě právě zde může oxid uhličitý snadněji pronikat mohutným ledovým příkrovem z oceánu na měsíční povrch.

„Pozemský život, tedy život založený na uhlíku, miluje chemickou rozmanitost. Čím více je dostupných chemikálií, tím lépe,“ vysvětluje planetární astronom Geronimo Villanueva. „Porozumění chemii oceánu na Europě nás přiblíží k odhalení možné přítomnosti nebo naopak absenci mimozemského života na tomto Jupiterově měsíci.“

„Nyní jsme získali pozorování, která potvrzují, že oxid uhličitý se na povrch Europy dostává z podpovrchového oceánu,“ potvrzuje vedoucí výzkumu druhé studie Samantha Trumboová z americké Cornellovy univerzity. „To není triviální záležitost, zvlášť když si uvědomíme, že uhlík je naprosto zásadním zdrojem pro organismy našeho typu.“ 

TIP: Nové důkazy: Na Jupiterově měsíci tryská voda z podzemního oceánu

Více poznatků o tomto pozoruhodném světě by mohlo přinést budoucí pozorování a průzkum. Aktuálně plánuje NASA k Europě vyslat sondu Europa Clipper, která má provést desítky blízkých průletů kolem tohoto měsíce. Sonda má ve vysokém rozlišení snímkovat ledový povrch měsíce a zkoumat strukturu a složení jeho příkrovu. Hlavním cílem automatu je studium možné obyvatelnosti hlubokého oceánu pod ledovou kůrou měsíce a také pomoc při výběru vhodných míst pro přistání budoucí sondy NASA Europa Lander. Start sondy je zatím plánován na říjen 2024.

V západním světě se muži potýkají s poklesem plodnosti. Kvalita jejich spermatu se zhoršuje: Klesá koncentrace spermií, sestupný trend má i celkový počet spermií v ejakulátu. Údajů o kvalitě spermií mužů ve třetím světě je k dispozici jen málo. Nedávno ale vzbudilo velkou pozornost zjištění, že se sperma zhoršuje i mužům v Číně. Studie ze Španělska a Číny ukázaly, že za patnáct let tam podíl mužů s normálním počtem spermií v ejakulátu poklesl o desetinu. Mnozí odborníci označují současný stav za nástup celkové krize v plodnosti.

Nebezpečí znečištění

Příčiny tohoto žalostného stavu nejsou úplně jasné. Zcela jistě je ve hře celý komplex negativních vlivů, jejichž kombinace se mohou lišit nejen mezi zeměmi, ale dokonce i mezi jednotlivými muži. Americká epidemioložka Shanna Swanová nedávno ve své knize Odpočet (Countdown) upozornila na rizika spojená s velkou skupinou látek znečišťujících životní prostředí. Odborně jsou tyto polutanty označovány jako endokrinní disruptory.

Veřejnost o nich mnoho neví, a pokud ano, pak si je často ztotožňuje s látkami, které může lidský organismus snadno zaměnit se svými vlastními hormony. Ve skutečnosti dokážou endokrinní disruptory mnohem více. Některé například blokují syntézu hormonů v organismu, jiné třeba brzdí jejich přirozený rozklad. Endokrinní disruptory tak narušují hormonální rovnováhu člověka a mohou to dělat rozmanitým způsobem.

Mezi endokrinními disruptory najdeme látky velmi různorodé povahy. Dnes se jejich počet odhaduje na dva a půl tisíce. Mohou být součástí všudypřítomných plastů. Najdeme je ale i v produktech farmaceutického průmyslu. Hormonální rovnováhu nabourávají dokonce i ionty některých kovů, jako jsou kadmium, zinek nebo arzen. Často jde o látky nesmírně potentní, jejichž účinky jsou silné i ve velmi nízkých koncentracích.

Nepřítel neznámý

Můžeme si být jistí, že všechny endokrinní disruptory neznáme. Často jde o látky, které lidstvo dlouhodobě používá ve velkém a o jejich endokrinně disrupční povaze nemělo dlouho nejmenší tušení. Vědci je postupně identifikují a zjišťují jejich dopady na lidské zdraví. Zdaleka nepůsobí neblaze jen na plodnost. Zvyšují i sklony k obezitě nebo k některým zhoubným nádorům.

Každý z nás žije v koktejlu endokrinních disruptorů; jeho skladba se odvíjí od toho, kde člověk žije, co a z čeho jí a pije, do čeho se obléká, kde a jak tráví volný čas, kde pracuje a jak se tam dopravuje. Neznáme všechny látky s endokrinně disrupčními vlastnostmi a nevíme, co všechno odhalené disruptory v lidském organismu poškozují. Ale i kdybychom to všechno do detailu znali, nejsme schopni z toho vyvodit, jaké dopady bude mít na lidské zdraví směs endokrinních disruptorů, jíž je vystaven konkrétní člověk.

Jednou z prvních vlaštovek na tomto poli je studie britsko-dánského výzkumného týmu vedeného Hanne Frederiksenovou z univerzity v Kodani, kterou zveřejnil vědecký časopis Environment International a která se snaží odhalit rizika koktejlů endokrinních disruptorů na kvalitu spermatu mužů.

Stonásobně překročená hranice

Frederiksenová a její spolupracovníci použili data získaná většinou z databází Evropské agentury pro bezpečnost potravin. Z těch odhadli, jak moc jsou lidé vystaveni devětadvaceti chemickým látkám s endokrinně disrupčními účinky. Soustředili se na ty, o nichž je známo, že mohou negativně ovlivnit kvalitu lidských spermií už tím, že poškodí pohlavní žlázy chlapců v době, kdy ještě prodělávají vývoj v těle svých matek. Některé z těchto chemikálií jsou s to obsadit vazebná místa, na která se vážou hormony, aby mohly v organismu spustit procesy vedoucí k tvorbě spermií. Jiné látky narušují tvorbu prostaglandinů, které se významně podílejí na rozvoji mozkových center regulujících činnost varlat a produkci spermií. Další endokrinní disruptory narušují syntézu hormonu testosteronu, jenž se v lidském organismu mění na dihydrotestosteron a v této formě pak zasahuje do široké škály procesů spojených s mužskou plodností. 

Mezi vybranými látkami figurovaly bisfenoly typů A, S a F, jež jsou velmi často součástí nejrůznějších plastů používaných například jako obaly na potraviny a nápoje. Kromě nich brala Frederiksenová v úvahu i ftaláty, které jsou rovněž komponentou nejrůznějších plastů. Další látky, jež se ocitly ve středu zájmu studie, patří k polychlorovaným dioxinům vznikajícím spalováním organických látek a také při některých výrobních procesech, jako je například bělení papíru a textilií. Vědce zajímal také butylparaben používaný jako konzervační činidlo do nejrůznější kosmetiky. Pozornost věnovali i paracetamolu, běžně užívanému k tlumení zánětů a bolestí. Paracetamol se totiž běžně předepisuje jako neškodný lék i nastávajícím maminkám.

Z vědecké literatury načerpali vědci údaje o povolené úrovni expozice vytipovaným látkám. Získali tak představu o potenciálních dopadech každé jednotlivé škodlivé chemikálie. V moči stovky dánských mužů ve věku od osmnácti do třiceti let změřili množství devíti chemických látek a jejich metabolitů a z těch odvodili, jakým koncentracím látek jsou tito muži vystaveni a kolik endokrinních disruptorů denně přijmou do svého organismu. Nakonec pomocí standardních epidemiologických metod získali pro každého muže hodnoty celkové míry rizika. 

Ukázalo se, že všichni muži jsou vystaveni nebezpečným kombinacím chemikálií. Ten, který žil v nejhorším koktejlu endokrinních disruptorů, překračoval povolenou míru rizika stokrát. Nejčastěji žili muži v prostředí, kde byla přípustná míra rizika překročena sedmnáctkrát. „Naše studie odhalila alarmující překročení přijatelné míry rizika z kombinované expozice endokrinním disruptorům,“ konstatovali Frederiksenová a spol.

Zákeřný bisfenol

Na základě epidemiologických kalkulací vědci určili, které chemikálie mají nejvyšší potenciál k poškození spermií mužů. Bezkonkurenčně vedl bisfenol A, což bylo překvapení, protože cejch největšího škůdce spermií nesou ftaláty. Bisfenolu A se ročně vyrobí osm milionů tun a i z objemu jeho produkce je zřejmé, že má široké uplatnění. Najdeme ho v řadě plastů, kde se používá jako tvrdidlo zvyšující pevnost. Vyskytuje se ale také v plastech, do nichž ho výrobci cíleně nepřidávají, což je například polyethylentereftalát známější pod populární zkratkou PET. S polyethylentereftalátem se nejspíš potkáme v láhvích balené pitné vody. Příměs bisfenolu A v PET je důsledkem nedokonalého třídění plastů při recyklaci, kdy se mezi odpad z PET dostane odpad z plastů s příměsí bisfenolu A.

Jako další látky nebezpečné spermiím mužů vyšly z britsko-dánské studie polychlorované dioxiny následované bisfenoly S a F. Tyto bisfenoly se používají jako náhražky bisfenolu A. Jejich relativně menší škodlivost ve studii Frederiksenové a spol. lze ale přičíst na vrub tomu, že se o nich zatím zdaleka neví tolik co o bisfenolu A. Experimenty na vajíčkách savčích samic, např. myší nebo prasnic, prokázaly, že bisfenol S je ve skutečnosti nejméně tak škodlivý jako bisfenol A. Výrobci plastů ho používají jako jakéhosi „bílého koně“, který ještě nestačil získat neblahou pověst razantního endokrinního disruptoru. 

Významný negativní vliv na spermie má i paracetamol, o němž je známo, že způsobuje pokles kvality spermií u laboratorních zvířat a zvyšuje riziko, že se matkám užívajícím tento lék během těhotenství narodí synové s varlaty nesestouplými do šourku. Tento vývojový defekt označovaný jako kryptorchismus je spojován s narušenou plodností a zvýšeným rizikem rakoviny varlat. V roce 2021 vyzvalo devadesát vědců na základě hromadících se důkazů o rizicích spojených s užíváním paracetamolu v těhotenství, „aby těhotné ženy byly na začátku těhotenství upozorněny, že se mají vyhnout užívání paracetamolu, pokud ho nenaordinuje lékař“. Nastávajícím maminkám vědci důrazně doporučují, aby každé užívání paracetamolu konzultovali s lékařem nebo lékárníkem.

Těžká cesta k nápravě

Ve světle podobných studií, jakou publikoval tým Hanne Frederiksenové, se logicky nabízí otázka, co můžeme udělat pro nápravu tohoto alarmujícího stavu. V první řadě musíme důkladně prověřovat nové chemikálie přicházející na trh, a to nejen z hlediska toxikologického, ale také z hlediska jejich možných endokrinně disrupčních účinků. K látkám, které už používáme, bychom měli přistupovat s krajní obezřetností a nebrat na lehkou váhu hromadící se důkazy o jejich endokrinně disrupčních efektech. Odstrašujícím příkladem je třeba právě bisfenol A. Drastické zpřísnění normy na jeho výskyt jasně dokazuje, jak hrubě byla tato látka po dlouhá desetiletí podceňována. V případech, kdy se rozhodneme pro náhradu škodlivých látek, bychom si měli být jisti, že náhražka je skutečně lepší volbou. Varovným příkladem je nahrazování bisfenolu A bisfenolem S nebo bisfenolem F.

Před endokrinními disruptory dnes není úniku. Jsou doslova všude. Měli bychom ale pečlivě zvažovat, zda se jim nevystavujeme úplně zbytečně třeba tím, že bereme při sebemenších zdravotních potížích léky, jako je paracetamol. Žijeme sice v „době plastové“, ale některým zbytečným kontaktům s plasty obsahujícími endokrinní disruptory se můžeme vyhnout. Plasty uvolňují endokrinní disruptory zvýšenou měrou při zahřátí. Není proto dobře, když ohříváme jídlo v mikrovlnné troubě v plastových obalech, nebo když pijeme horké nápoje z plastových kelímků či papírových kelímků vyložených tenkými plastovými fóliemi.

TIP: Podle italských vědců ohrožuje stále teplejší klima plodnost mužů

Obliba „kávy s sebou“ je v tomto ohledu skutečně alarmující fenomén. Zásadní význam má i nakládání s plastovými odpady, protože plasty se v půdě rozkládají na mikroskopické částice, které se dostávají nejen do spodních i povrchových vod, ale třeba i do organismů rostlin a živočichů. Tzv. mikroplasty a nanoplasty s sebou nesou chemikálie s endokrinně disrupčním účinkem. Člověk pak tyto částice konzumuje s potravou, pije s vodou nebo je vdechuje ze znečištěného ovzduší. 

Schránku se vzorky vypustila sonda OSIRIS-REx během svého nedělního průletu kolem Země ve vzdálenosti zhruba sto tisíc kilometrů. O čtyři hodiny později dosedla malá schránka ve vytyčené vojenské oblasti v poušti amerického státu Utah.

Přistání neprobíhalo úplně podle plánu. Padák návratového modulu se otevřel ve čtyřikrát větší výšce, než se předpokládalo – asi 6 100 metrů nad zemským povrchem. NASA již ale potvrdila, že schránka dosedla nepoškozená a neporušená.

Jde o první případ, kdy se Spojeným státům podařilo na cizí planetce sesbírat materiál a dopravit ho zpět na Zemi. Vůbec poprvé se to v roce 2010 podařilo Japonsku, kdy několik mikroskopických zrnek z planetky Itokawa dopravila na Zemi sonda Hajabusa. NASA má k dispozici kromě vzorků z Měsíce také prachové částice z jádra komety 81P/Wild-2, které v roce 2004 zachytila její sonda Stardust. 

Pohled do minulosti Sluneční soustavy

Zajištěné vzorky budou nyní převezeny do nové laboratoře v Johnsonově vesmírném středisku NASA v texaském Houstonu. Vědci odhadují, že v pouzdře z Bennu se nachází 60 až 2 000 gramů vzorků. Kolik materiálu dokázala sonda OSIRIS-REx sesbírat se ale uvidí až po otevření schránky. Část vzorku se vysypala a odletěla, když jich sonda při sběru nabrala příliš velké množství a kamení zablokovalo víko schránky.

TIP: Sonda OSIRIS-REx objevila vodu na planetce Bennu

Mise umožní vědcům zjistit, z jakých látek se planetka Bennu skládá, je ale i pohledem do hluboké minulosti počátků Sluneční soustavy. Samotná planetka je velmi stará – podle odhadů zhruba 4,5 miliardy let a možná se tak na ní nachází podobný materiál, jaký měla k dispozici naše planeta, kdy se na ní rodil život.

Více než 200 let poté, co jistý Charles Darwin pozoroval na Galapágách „pěnkavy“ (ve skutečnosti šlo o ptáky z čeledi tangarovitých, kteří nejsou blízce příbuzní s čeledí pěnkavovitých), jsou zdejší ptáci opět v centru pozornosti. Jak upozorňuje vedení Národního parku Galapágy, u tří z pěti nedávno zkoumaných uhynulých ptáků byl detekován virus „ptačí chřipky“ H5N1. Šlo o dvě fregatky a jednoho tereje červenonohého. 

Pro odborníky jde o alarmující zjištění a nejen s ohledem na ptáky. V poslední době se objevují obavy, že by virus z okruhu ptačí chřipky mohl vyvolat další pandemii, která by mohla být nebezpečná i pro člověka.

Ptačí chřipka v galapážském ráji

Galapágy jsou považovány za jeden z ptačích rájů. Tyto sopečné ostrovy jsou velmi izolované od velkých kontinentů a evoluce se zde vyřádila. Na tomto formálně ekvádorském souostroví žije značné množství pozoruhodných ptáků, přičemž zhruba 80 % procent zdejších ptačích druhů je endemických (nežijících nikde jinde na světě). V dnešní době je ale příroda Galapág pod značným tlakem kvůli lidským aktivitám a příchod ptačí chřipky, která zde doposud nikdy nebyla zaznamenána, přírodě určitě neprospěje.

V posledních dvou letech ve světě zahynulo kvůli ptačí chřipce více než 1,5 miliardy chovaných ptáků. Část z nich zemřela kvůli infekci, část byla preventivně utracena, kvůli omezení šíření viru. Odborníci odhadují, že spolu s nimi zahynuly přinejmenším statisíce volně žijících ptáků.

TIP: Ve Velké Británii odhalili vzácný přenos ptačí chřipky H5N1 na člověka

Společně s ptáky se nakazilo a v řadě případů i zemřelo rovněž mnoho savců, včetně ploutvonožců a šelem. Nakazilo se i několik lidí, i když zatím naštěstí stále nedochází k přímému přenosu viru mezi lidmi. Příchod ptačí chřipky na Galapágy ale ukazuje, jak je v dnešní době nesmírně obtížné zamezit šíření podobných virů i do jinak velmi izolovaných koutů světa.