Epizodická paměť je protikladem paměti sémantické a rozdíl mezi nimi lze přirovnat k rozdílu mezi tím, když něco víme (sémantická paměť) a dokážeme si to vybavit (epizodická paměť). Obdobně, jako bychom si v hlavě zpětně přehrávali film.

Claudie Fugazziová z Výzkumného ústavu srovnávací etologie v Budapešti se pokusila zjistit, zda psi umějí používat epizodickou paměť. Vědci využili povelu „Udělej to!“, při němž psi mají napodobit chování svého pána a například skákat, když začne poskakovat jejich majitel. Samotné provedení tohoto povelu ovšem neprokazuje úspěšné použití epizodické paměti, protože pes účelově dělá trik, za nějž je okamžitě odměněn. Proto výzkumníci nejprve vytrénovali 17 psů, aby napodobovali chování svých cvičitelů a potom je naučili další povel. Když byl tento nový pokyn vysloven, měl si pes lehnout a jen sledovat svého pána, aniž by cokoli sám dělal. Lidé zatím prováděli nejrůznější věci, jako že se například dotknuli deštníku nebo třeba oběhli židli.

TIP: Pracovní paměť primátů: Při hraní pexesa se šimpanzi chovají jako sedmileté děti

Když bylo jasné, že psi si uvykli na roli diváka, překvapil je najednou cvičitel povelem „Udělej to!“ Psi v tom případě provedli poslední úkon, který sami pozorovali. Ukázalo se tím, že si dobře pamatují, co se před jejich očima odehrálo, i když nemají kvůli odměně žádný důvod si to pamatovat.

Amfiktionie znamená v překladu „ti, kteří dlí v okolí“. Šlo o náboženské skupiny, které se v antickém Řecku zpravidla soustředily kolem konkrétní svatyně zasvěcené určitému bohu či bohyni. Střežily svatyni a její poklad, pečovaly o poutníky, kteří ji navštěvovali, ale také organizovaly náboženské slavnosti a hry. Amfiktionie se ve zkratce starala o zajištění materiální stránky provozu chrámu. Mělo to své výhody!

Soudržnost

Členy těchto spolků se už od 9. až 8. století před Kristem stávaly řecké kmeny a městské státy, které společně spravovaly danou svatyni. Amfiktionie mimo jiné pomáhaly posilovat pocit jednoty a bratrství v regionu, který byl jinak rozdroben mezi různé, mnohdy soupeřící státní útvary. Sdružené kmeny se například zavazovaly k tomu, že si v případě válečných konfliktů nebudou vzájemně bořit města nebo si přerušovat přívod pitné vody. Svým způsobem tak šlo o vůbec první mezinárodně platné válečné konvence.

Mezi tato nejznámější uskupení patří ta élidská. Proč? Inu, měla na starosti nadmíru důležité posvátné místo: Olympii. Zdejší amfiktionie tak zajišťovala nejen pořádání olympijských her, ale především udržování a vynucování tzv. ekecheirie, tedy posvátného míru. Ve starověkém Řecku totiž platilo, že během pořádání těchto her musí všude zavládnout klid zbraní, aby všichni účastníci mohli alespoň na čas hodit za hlavu všechny sváry a oddat se nerušeným sportovním kláním.

Přesahy

Amfiktionie mnohde přerostly svůj náboženský význam. Například unie vedená Athénami, která pečovala o Apollonův chrám na ostrově Délos, položila základ pro takzvaný délský námořní spolek. Ten sehrál zásadní roli při ochraně antického Řecka před nájezdy dobyvačných Peršanů.

Zásadní pro dějiny peloponéského ostrova byla také Pylsko-delfská amfiktionie. Ta měla na starosti ochranu chrámu bohyně Demeter poblíž legendárního Thermopylského průsmyku a neméně proslulou Apollonovu věštírnu v Delfách. Tuto takzvanou Amfiktionskou ligu tvořilo dvanáct řeckých kmenů. Společně „jen tak mimochodem“ vytvořili značný vojenský kolos, který využívali při dobyvačných taženích. Ta do dějin vešla pod názvem Svaté války. Mířily na řecké kmeny mimo Ligu, o kterých se Pylsko-delfská amfiktionie domnívala, že ohrožují jejich posvátná místa. Terčem se tak v 5. a 4. století př. n. l. stalo hlavně území Fókidy ve středním Řecku.

TIP: Prorokové starého světa: Jak se věštila budoucnost v antickém Řecku a Římě?

Náboženský spolek tak nakonec sloužil hlavně k územnímu rozmachu členských států. V tomto případě Liga dokonce posloužila jako výtah k moci Filipu II. Makedonskému, otci Alexandra Velikého.

Všeobecný úpadek minojské kultury jsme dávali do souvislosti s vpádem Achájů z pevninské mykénské kultury. Sami odborníci na vývoj v egejském prostoru ale připouštějí, že tenhle „vpád“ nemůžeme považovat za zrovna klasickou invazi. Nově příchozí Achájové se totiž prakticky bez boje usazovali na pobřeží, v nikým neobsazeném prostoru, kde nikomu nepřekáželi. Minojští starousedlíci si dál žili ve městech v horách. Ovšem tahle drobnost – to, co onen prostor pro nová mykénská města uprázdnilo – je dodnes předmětem kontroverzí.

Může za to fakt, že oslabení minojské civilizace a následný příchod Achájců na volné pobřeží Kréty nápadně dobře koresponduje s erupcí sopky na Théře, dnešním ostrůvku Santorini. Výbuch vulkánu o síle až 2 400 megatun totiž přepsal mapu celého pobřeží Egejského moře. A nejspíš mohl vyvolat i obří tsunami, ničivou vodní lavinu, jež by pak doslova spláchla minojská města a přístavy na pobřeží Kréty a udělala tak volné místo pro příchod nové kultury.

Ve Středomoří

Tahle idea má své příznivce i odpůrce, ale je hodně svůdná, protože ničivá tsunami se propsala do historie Středozemního moře mnohokrát. V roce 426 př. n. l. například tsunami vyvolané zemětřesením zasáhlo Eubojský a Malijský záliv a donutilo výbojné Sparťany změnit plány. Víme o tom, protože tuto katastrofu připodobňovanou k hněvu Poseidona zaznamenali ve svých dílech historici Strabón, Hérodotos a Thukydides.

Tsunami a zemětřesení mohlo v roce 226 př. n. l. za pád sedmého divu světa – bronzového Rhodského kolosu. Krétu nutně musíme zmínit ještě jednou, protože ta v roce 365 na čas fakticky ztratila pozici slibné středomořské základny. Zemětřesení o síle 8,5 stupňů Richterovy stupnice tu vyvolalo nejen tsunami totálně devastující pobřeží, ale způsobilo i posun pobřežních desek. Některé „poskočily“ až o deset metrů výšky, a tak se řada zdejších přístavů ocitla doslova na suchu. Tohle samé zemětřesení a tsunami pak zdevastovalo i Alexandrijskou knihovnu v Egyptě.

Popsané i neznámé

O těchto katastrofách obsáhle referují dobové historické zdroje. Zdaleka ne všem událostem se ale dostalo takové pozornosti. Od roku 1600 př. n. l. se přitom ve Středozemním moři odehrálo na 290 tsunami a řada z nich – nejspíš proto, že nebyla až tak destruktivní anebo nezasáhla dostatečně velkou zasídlenou oblast – zůstala neznámá. Tedy, skoro.

Fenoménem těchto historickými zdroji nepodchycených tsunami, tzv. paleotsunami, jež předcházela psanou historii, se dnes zabývají úzké týmy odborníků po celém světě. Nepočetné nejsou ani tak proto, že by téma bylo neatraktivní, to spíš naopak. Žádá si však důkladnou syntézu znalostí oceánografie, geologie a také historie civilizací sdílejících pobřeží těch samých moří a oceánů.

Chce to víc než jeden doktorát a znalost nejen toho, co se například odehrávalo v pradávné minulosti na pobřeží Peru, ale i co se tou dobou odehrávalo na ostrovech dnešního Japonska či pevninské Číny. To proto, že ona tsunami se z místa svého vzniku rozbíhají vodní hladinou do stran a mohou zasáhnout pobřeží vícera kontinentů. A na některém z nich už třeba mohly existovat civilizace, které by takovou událost – vysledovanou na opačném konci světa jen z geologických náznaků – mohly přesvědčivě potvrdit.

Nepatřičné kameny

I proto bádání nad paleotsunami trochu připomíná detektivní práci. Často jsou totiž tyto minulé katastrofy patrné jen ze stop – žádných svědků se nedostává. Štěstím je, že aspoň ty pozůstatky jsou často dost k nepřehlédnutí. Jako velmi názorný příklad dává profesor James Goff z Univerzity v Southamptonu čtyřicetitunový balvan, posazený vysoce nad pobřežím v chilské Atacamě. Že na místo, kde dnes nehybně stojí, nepatří, tušíme na první pohled.

Ovšem dobrat se skutečné příčiny, tedy toho, co jej tam vyneslo, už tak snadné není. Odpověď totiž neleží ve vyprahlé jihoamerické poušti, ale v hlubinách Tichého oceánu. Právě tam totiž před staletími došlo k erupci sopky, zemětřesení nebo sesuvu půdy, které vyvolalo kolosální tsunami. A vlny, vysoké dvacet metrů, vynesly na kraj vnitrozemské pustiny obří balvan, jako by to byl obyčejný oblázek. Zrovna tenhle konkrétní balvan ale lze docela dobře zasadit do historického kontextu.

Geologické datování, rozbor a sondy do vrstvení substrátu pod kamenem naznačují, že se v poušti objevil někdy z kraje 15. století. A na protější straně oceánu, na pobřeží Japonska, vedou podrobné historické záznamy o tsunami, které je zasáhlo v roce 1420. Obě tyhle události spolu tedy zjevně souvisejí. Ne vždy je to ale tak snadné. Paleotsunami ovlivňovaly i kultury a civilizace, které ještě nedisponovaly písmem a podobné záznamy si nevedly.

Shetlandy

Příkladem může být Shetlandské souostroví, které v období 8000 až 1500 let př. n. l. prodělalo celou sérii podivných „civilizačních zlomů“. Existující osídlení, které se tu na etapy zjevně slušně rozbíhalo a dobře fungovalo, opakovaně zničehonic mizí. A teprve podrobným stu­diem geologických otisků se dá dohledat, že za tím nejspíš stály ony kolosální vlny, vyvolané třeba obřími sesuvy půdy u Storegga na norském pobřeží.

Profesor Goff patří k těm, kteří tahle nikým dosud nepopsaná tsunami dokážou „vyčíst“ z geologického záznamu. Když vlna odeznívá, obvykle totiž za sebou na souši zanechává unášený erodovaný materiál. Bahno, jemný mořský písek, kamení, spousty drobných mušlí a dalších mořských usazenin. V půdní sondě zůstanou patrné jako „místně nepříslušná“ vrstva. „Na některých místech se tyto vrstvy tak dobře zachovaly, že vědci v nich mohou číst důkazy o několika tsunami, která se na sebe naskládala jako vrstvený dort,“ říká Goff.

Vlny se vrátí

Typickým příkladem je opět Chile, kde některé lokality na pobřeží opakovaně splachovaly ničivé vlny. Odborníci na paleotsunami proto aktivně spolupracují s archeology. Ti totiž mohou doložit, že v některých regionech docházelo k náhlému systematickému opouštění původních sídel a lidé jako Goff jim nabízejí vysvětlení.

Na uprázdněném pobřeží, které je jinak ideálním místem k osídlení, se pak po dekádách anebo staletích znovu vytvoří civilizační centrum. Obyvatelé už na „bájnou“ katastrofu třeba zapomněli, anebo o ní ani neměli zdání, protože tam doputovali odjinud. A pokud na takové lokalitě ještě někde žili „starousedlíci“, mohli si informaci o hrozbě obřích vln schválně nechat pro sebe. Což znovu nápadně připomíná spekulativní příběh z Kréty.

Jaký má ale vlastně celé to bádání nad nepopsanými tsunami význam? „Je to prosté,“ vysvětluje profesor Goff. „Pokud se v pradávné minulosti na nějaké lokalitě ničivé paleo­tsunami vyskytlo, může se tu zase objevit znovu.“ 

TIP: Smrtonosné živly: Které katastrofy patří mezi nejničivější v dějinách lidstva?

V současnosti žije 40 % světové populace ve vzdálenosti do jedné stovky kilometrů od pobřeží. Jde tedy o regiony, které teoreticky může nějaké super-tsunami zasáhnout. Takže i když má bádání nad paleotsunami často dost spekulativní charakter a řadu historických katastrof nejde se stoprocentní jistotou v některých regionech doložit, má tato věda velmi reálné dopady na současné a budoucí lidské civilizace. 

První verze Bazooka M1 a M1A1 měly ráži 60 mm a délku 1,37 m, se střelou vážily 7,6 kg. Zbraň používala raketovou střelu s kumulativní hlavicí, probíjející až 75mm pancíř. Při rychlosti 85 m/s dokázala účinně zasáhnout tank na 110 m. U počátečních verzí musel střelec používat brýle, případně malý chránič nasazený na ústí hlavně, protože raketový motor hořel ještě po opuštění hlavně, i když ne v tak nebezpečné míře, jako tomu bylo u panzerschrecků.

Komplikaci někdy představoval elektrický způsob odpálení pomocí baterie v pažbě, později indukčního generátoru – ve vlhkém prostředí (především na tichomořském válčišti) totiž docházelo ke zkratům.

V roce 1942 se rozeběhla sériová výroba bazooky, k jejímu širšímu bojovému použití došlo poprvé v severní Africe v listopadu 1942. Od října 1943 americká armáda používala dokonalejší, praktičtější model M9A1. Ráže zůstala stejná – 60 mm, stejně tak rychlost střely – 85 m/s a účinný dostřel na pohybující se tank – 110 m. Střelec už nemusel používat ochranné pomůcky proti spalinám střely, pažbu zastoupila kovová opěrka, zbraň prodloužená na 1,55 m se dala při transportu rozložit na dva díly. Průbojnost činila asi 120 mm, hmotnost nabité zbraně stoupla na 8,1 kg.

Originální PIAT Mk.I

Britové svůj PIAT Mk.I (Projector Infantry Anti-Tank, tedy pěchotní protitankový vrhač) pojali v roce 1942 naprosto ojedinělým způsobem: střely vrhal čep v podobě dlouhého bodce, vymršťovaný stlačenou pružinou. Při nárazu mechanismu na střelu vnikl nejdříve dlouhý bodec do ocasní části střely, tvořené dutou, zdola otevřenou trubkou. Úderem ji vymrštil dopředu. Přitom došlo zároveň k explozi malé nálože v oné trubce. 

Slabší exploze při letu střelu ještě urychlila směrem dopředu, zároveň zasunula pružinu s bodcem zpětným rázem dozadu do zbraně. PIAT tvořily dvě části. Zadní dutá trubka skrývala mohutnou pružinu, uváděnou do chodu spouští, která se musela mačkat čtyřmi prsty. Trubku zakončovala pažba a mířidla stavitelná do 90 m. Přední část sestávala z lůžka, tedy v polovině seříznuté, shora otevřené trubky, do níž se umisťovala střela. Mechanika zbraně způsobovala také silný zpětný ráz. 

Jak na to

Natahování pružiny vypadalo tak, že se zbraň musela postavit na pažbu hlavní kolmo vzhůru a střelec otáčel pistolovou rukojetí, která zároveň sloužila jako napínák. Teprve pak vložil hlavici do lůžka. PIAT Mk.I měl přesto na rozdíl od všech tří předchozích typů i výhody: Hodil se pro boj ve městě, výstřel a malý záblesk urychlovací pyrotechnické nálože v mechanicky odpalované střele se ani náznakem nedal srovnávat s demaskujícími efekty bezzákluzových zbraní. Neohrožoval zadní prostor zášlehem, takže se bezpečně dala používat v místnostech. Navíc mohl sloužit jako lehký minomet pro palbu horní skupinou úhlů. Při náměru 45 ° s ním šly ostřelovat cíle vzdálené 350 metrů. 

Britové zavedli piaty do výzbroje roku 1943, kromě armád Britského společenství národů se část piatů dostala i do Sovětského svazu v rámci dohody o půjčce a pronájmu (Lend and Lease Act) a též k polské Zemské armádě. Ještě v roce 1971 se objevily v indicko-pákistánské válce. Nenabitá zbraň vážila 14,5 kg, dohromady se střelou měřila 990 mm. Projektil ráže 83 mm vážil 1,35 kg. Účinný dostřel činil 90–110 m a střela letící rychlostí 75–135 m/s dokázala explozí probít 100mm pancíř.

Začnu jedním vaším výrokem: „Jsem velmi šťastný člověk – dělám to, co jsem si vždy přál, a baví mě to.“ Tušil či doufal jste, že se v životě budete zabývat právě tím, co vás nejvíc zajímá?

Nikoliv, nepovažoval jsem nikdy za jisté, že úspěšně překonám každou další výzvu, ať už studijní, vědeckou, lidskou, či organizační. Ale ke každé jsem se snažil postavit čelem a zvládnout ji precizně a co nejlépe.

Měl jste již v dětství představu, čemu byste se v dospělosti rád věnoval – nějaké vysněné povolání například? A figurovala v těchto představách také fyzika a zájem o vesmír?

Vlastně ano. Rok 1969, kdy jsem šel do školy, byl významný tím, že v červenci přistáli Američané na Měsíci. Vzpomínám, že jsem to tenkrát silně prožíval jako naprosto výjimečnou věc. V jedné z mých nejranějších vzpomínek se díváme na televizi u dědy Františka a babičky Štěpánky, kteří bydleli v horním patře našeho domku, a koukáme na dlouhé černobílé záběry z ostře osvětleného měsíčního povrchu, po němž pak „legračně poskakovali“ astronauti ve skafandrech. Nejspíš to nebylo slavné Apollo 11, ale některá z následujících misí v letech 1969 až 1972.

Zmíněný zážitek vás prý ovlivnil tak, že jste si sestrojil vesmírné plavidlo…

Máte pravdu. Vzpomínám, jak jsem si z babiččina štokrlete s víkem vyrobil kosmickou loď. Na vnitřek víka jsem voskovkami nakreslil řídicí pult, včetně obrazovky se Zemí, Měsícem i trasou letu, tkaničkami jsem propojoval malé dírky – asi to mělo být něco jako analogový řídicí počítač, co já vím – a simuloval jsem odpočítávání, průběh letu i přistání. Odmalička mám blízko ke strojům a technice, k astronomickým teleskopům a velkým fyzikálním laboratořím. Dnes obdivuji hlavně urychlovače částic a detektory gravitačních vln.

Ve vašem budoucím směřování však sehrálo zásadní roli jedno důležité setkání…

Ano, doslova osudové pro mne bylo setkání s inženýrem Dobroslavem Srncem koncem sedmdesátých let v Mladé Boleslavi. Spolu s laskavým středoškolským profesorem Hylmarem tenkrát zřídili a vedli astronomický kroužek. Srnec se stal mým neformálním mentorem, strávili jsme spolu spoustu času. Měl úžasnou knihovnu a fotolaboratoř, neuvěřitelné znalosti a uměl poutavě vyprávět o všem od filozofie, archeologie a historie přes chemii, která byla jeho profesí, až po kosmonautiku a astronomii. Jeho vliv na dotvoření mého přírodovědného, sociokulturního i politického světonázoru byl klíčový.

Nasměroval vás také do ondřejovské hvězdárny a pod křídla tamních významných astronomů. Patřil mezi ně i docent Josip Kleczek, jehož knihy jste prý v dětství hltal. Jak na vás zapůsobilo setkání s tehdejší legendou astronomie?

Ano, Srncovi vděčím i za to, že jsem se mohl stát u docenta Josipa Kleczka praktikantem, dnes by se asi řeklo stážistou. Oba se dlouho přátelili a Srnec mi dojednal, že jsem mohl v červenci 1981 do Ondřejova odjet na dva týdny. Pak jsem tam v létě jezdil každoročně, i po celá svá univerzitní studia.

S ostatními Kleczkovými praktikanty, mezi něž patřil také kolega Marek Wolf, jsme pomáhali třídit hesla jeho mnohojazyčného Space Sciences Dictionary. Rovněž jsem měl tu čest stát se jedním z prvních čtenářů a „studentským oponentem“ jeho dalších skvělých knih o fyzice a astronomii pro mládež. V Kleczkově pracovně jsem poprvé zblízka a na vlastní oči viděl, jak „vypadá“ a jak se opravdu „dělá“ věda, která je v přímém kontaktu se světovými špičkami oboru.

Jak na vás Josip Klezcek zapůsobil jako na mladého a hledajícího se studenta?

Docent Kleczek, jemuž všichni ostatní říkali prostě Jožka, byl nesmírně moudrý, neformální a laskavý muž. Projevovalo se to i ve vztahu ke mně. Záhy například poznal, že mě třídění slovníkových hesel zas tak moc nebaví a že bych chtěl raději studovat knihy o Einsteinově teorii gravitace a kosmo­logii, tedy být spíš teoretickým fyzikem než astronomem. Dal mi naprostou volnost a já jsem ji nadšeně využil. V klidu krásné a výtečně vybavené ondřejovské knihovny jsem pak doslova ležel v učebnicích a dělal si z nich výpisky.

Ve své vědecké práci se zaměřujete především na studium prostoro­časů v Einsteinově obecné teorii relativity – zejména těch, které popisují gravitační záření, černé díry nebo kosmologické modely. Jakých výsledků jste v dané oblasti dosáhl?

Obecně řečeno, předmět mého zkoumání tvoří přesná řešení Einsteinových rovnic obecné relativity z roku 1915, tedy takzvané prostoročasy. Ty reprezentují gravitační pole v kontextu různých situací, například kosmologické modely vesmíru jako celku, silně zakřivená gravitační pole v okolí hmotných objektů nebo zcela zhroucených černých děr, šířící se gravitační vlny různého typu a tak dále. Obecně Einsteinovy rovnice, určující geometrii prostoročasu, vyřešit nejde pro jejich velkou matematickou složitost. Lze však najít a zkoumat více či méně realistická řešení, a to za určitých dodatečných předpokladů – třeba symetrie, speciálního hmotného obsahu, geometrické výjimečnosti a podobně.

V posledních letech se nám například podařilo explicitně najít zcela nový druh sférické černé díry, kterou jsme pro její geometrické vlastnosti nazvali Schwarzschildova–Bachova. Jedná se o netriviální řešení velmi složitých rovnic gravitačního pole v teorii takzvané kvadratické gravitace. V tomto případě jsme články tvořili a psali spolu s kolegy Vojtou a Alenou Pravdovými z Matematického ústavu Akademie věd a s mým bývalým doktorandem Robertem Švarcem z Ústavu teoretické fyziky.

V roce 2015 se podařilo poprvé zachytit gravitační vlny, které Albert Einstein ve svých výpočtech předpověděl. Proč je tak obtížné je zaznamenat?

Existenci gravitačních vln Einstein předpověděl již v roce 1916 pomocí své obecné teorie relativity. Ale sám tehdy pochyboval, zda je bude možné nějakým způsobem zaznamenat. Jsou totiž nesmírně slabé. Každopádně, po sto letech usilovné práce mnoha vědců a techniků se konečně zadařilo: Vysoce citlivé detektory LIGO dokázaly tyto nesmírně slabé vlny křivosti prostoročasu zachytit.

Tým více než tisícovky výzkumných pracovníků pod vedením Kipa Thornea je tak 14. září 2015 poprvé prokazatelně zaznamenal a v únoru následujícího roku odborníci o jejich historicky prvním pozorování informovali. Úžasný objev byl po zásluze ohodnocen: Thorne spolu se svými kolegy Rainerem Weissem a Barrym Barishem, kteří měli hlavní zásluhu na konstrukci detektoru LIGO, obdrželi v roce 2017 nejvyšší vědecké ocenění – Nobelovu cenu za fyziku.

Jaký jev první detekované gravitační vlny vyvolal?

Jejich zdroj tvořily dvě černé díry vzdálené od Země 1,3 miliardy světelných let, které se k sobě dlouho po spirále přibližovaly, až nakonec splynuly v jednu. V průběhu popsaného procesu se vyzařují gravitační vlny, a jelikož jen velmi slabě interagují s hmotou, mohou volně putovat vesmírem mezi galaxiemi na obrovské vzdálenosti.

Vy jste zmíněný úspěch přirovnal k přistání člověka na Měsíci… 

To bylo naprosto senzační. A stalo se tak přesně sto let od formulace obecné relativity! Co víc si mohla tato unikátní teorie ke svým kulatým narozeninám přát? I po celém století jde o nejlepší teorii gravitace, přičemž byla mnohokrát ověřena, a to se stále větší přesností. Tentokrát se ji však povedlo poprvé testovat v nejextrémnějším možném režimu – při dynamické srážce a následném splynutí dvou černých děr, gravitačně zcela zhroucených objektů, a to v kosmologických vzdálenostech. Charakter naměřených gravitačních vln, které onu nepředstavitelně silnou událost doprovázely, byl v plném souladu s Einsteinovou teorií.

Jak jste událost osobně prožíval?

Měl jsem tu čest o první přímé detekci gravitačních vln GW150914 referovat jen pár dnů po oficiálním oznámení už 26. února 2016 na velké přednášce v Městské knihovně v Praze a potom na mnoha dalších seminářích. Napsal jsem řadu článků do časopisů a novin i příspěvky do knih – speciální dodatek k učebnici Přehled středoškolské fyziky a předmluvu k novému vydání Einsteinovy knihy Teorie relativity. Zřídil jsem také dva nové předměty věnované historii a teorii gravitačních vln, které nyní vyučuji na Matematicko-fyzikální fakultě Karlovy univerzity.

Jsem opravdu šťastný, že jsem mohl přímo prožívat, když byly gravitační vlny poprvé zachyceny. Skutečně to lze přirovnat k mému dávnému zážitku z přistání lidí na Měsíci – z hlediska vědeckého a technického jde o podobný úspěch lidstva. 

Problematikou gravitačních vln se zabývám už od své diplomové práce a stavbu detektoru LIGO v Americe i obdobného Virgo v Evropě sleduji od jejich počátku, sahajícího hluboko do devadesátých let. A moc mě nyní těší, že tento nastupující obor gravitační astronomie, jenž nám otevřel úplně nové okno do vesmíru, má velice slibnou budoucnost.

Váš zájem o Alberta Einsteina a jeho vědecké teorie a předpovědi vyústil až v jednu překvapivou spolupráci: Stal jste se poradcem při přípravě seriálu Génius, v němž proslulého fyzika ztvárnil Geoffrey Rush. Jaká panovala „na place“ atmosféra? A byla tam vůle a vstřícnost k vašim návrhům?

To je úplně jiný příběh z poslední doby! Z mého osobního pohledu je stejně neuvěřitelný a fascinující a přišel vzápětí po objevu gravitačních vln. Řízením osudu jsem měl skutečně od srpna 2016 možnost účastnit se tvorby desetidílného televizního seriálu Génius: Einstein z produkce National Geographic, který se celý točil v Česku. Stal jsem se poradcem pro umělecké ztvárnění Einsteinovy fyziky, především vzorců teorie relativity, jež se v seriálu objevují na desítkách různých tabulí. Snažil jsem se docílit co největší autenticity, proto jsem čerpal z původních článků a rukopisů.

Scénář byl daný, jeho strukturu jsem nemohl a ani nemusel nijak ovlivnit. Byl napsaný dobře, evidentně s pomocí odborných poradců. Jenom na několika místech se mi podařilo upozornit na drobnější chyby či nepřesnosti, které se pak napravily.

A vyskytla se při natáčení situace, kdy bylo potřeba uvést na pravou míru i nějakou závažnou skutečnost?

Ano, problém byl s první verzí scénáře sedmé epizody, která naprosto smyšleným způsobem popisovala zrod obecné teorie relativity v listopadu 1915. V tomto případě jsem ostře protestoval a scénář se upravil. Příhod z natáčení mám samozřejmě spoustu a pokusil jsem se je vylíčit v knize Einstein opět v Praze – fyzika v seriálu Génius, kterou jsme s kolegy Cejnarem, Danišem a Valentou z Matematicko-fyzikální fakulty loni vydali v nakladatelství MatfyzPress.

Kniha přináší poutavé i vtipné příhody z natáčení a z tvorby tabulí, a doplňují ji pěkné fotografie. S jakým cílem jste ji psali?

Nápad shrnout naše zážitky jsme dostali až po pár letech. Nejdřív jsme si mysleli, že o tom napíšeme jeden článek obvyklého rozsahu, kde na několika konkrétních příkladech vylíčíme proces tvorby fyzikálních tabulí a zmíníme pár „veselých historek z natáčení“.

Vše nám ale nakonec poněkud přerostlo přes hlavu. Vzniklo šest delších článků a tím neplánovaně také nový formát, který kromě líčení vzniku několika scén specifickým způsobem shrnul život a dílo Alberta Einsteina i dalších vědeckých velikánů té doby – tedy cosi jako vybrané kapitoly z dějin fyziky dvacátého století.

Jak napsal v prologu naší knihy profesor Michael D. Gordin z Princetonu: „Příběh, který autoři vyprávějí, představuje vzácného křížence. Je to pohled do zákulisí natáčení a současně erudovaná historie vědy.“ Mám dojem, že to vystihl pěkně. Bylo pak vcelku logické vydat vše v reprezentativní knižní podobě, jako poctu Einsteinovi, hercům i filmařům.

Pokud byste se s Einsteinem mohl setkat osobně, na co byste se ho zeptal?

Myslím, že bych ze sebe nebyl schopen vydat ani hlásku. Ale on by se na mě možná moudře a shovívavě usmál, podobně jako na zvídavou desetiletou Alici v závěrečné scéně poslední epizody Génia. Ta se mimochodem točila na dohled od Viničné ulice, kde Einstein v letech 1911 až 1912 působil. Jen už nevíme, kde přesně se nacházela jeho pracovna. Vidíte, to by vlastně mohla být jedna z „lokálních“ otázek na něj! A pak bych ze sebe začal chrlit, co všechno úžasného ve vesmíru je, co on ještě nemohl znát, a že se celý makrokosmos opravdu chová v souladu s rovnicemi, které jeho výjimečný duch před více než sto lety našel. To by ho určitě moc potěšilo, a asi dokonce překvapilo.

Můj případný zásadní dotaz by se nejspíš týkal jeho vztahu ke kvantové fyzice. Přizval bych své kolegy, odborníky na mikrosvět, a popsali bychom mu stávající úspěšný obraz částicové a kvantově-polní fyziky. Pak by se asi rozhořela vášnivá debata, jestli je svět ve své podstatě deterministický a popsatelný výhradně klasickými koncepty, jak se Einstein až do konce života domníval.

Dlouhodobě se věnujete popularizaci vědy, přičemž publikum na přednáškách oceňuje především vaši schopnost vysvětlit i složité odborné informace. Vnímáte zpřístupňování vědy široké veřejnosti jako důležité? A co podle vás může lidem přinést?

Popularizaci vědeckého poznání pokládám za naprosto zásadní. Jde o nedílnou součást mých aktivit, spolu s výzkumem, vysokoškolskou výukou a organizační činností na fakultě. Cítím to jako závazek. Nebýt Josipa Kleczka, Jiřího Grygara, Dobroslava Srnce a dalších, nestal bych se profesorem teoretické fyziky, nedozvěděl bych se o zákonitostech fungování světa, neměl bych radost z poznávání vesmíru. Můj profesní i osobní život by vypadaly úplně jinak. Jsem jim za to vděčný. A cítím jako vnitřní povinnost, kterou však plním velmi rád, pokračovat v tradici předávání onoho pozitivního poselství. Sdělit ostatním něco z mnoha zajímavých věcí, o nichž jsem se dozvěděl. Někoho svým nadšením dál nadchnout.

Proto také překládám kvalitní populárně-naučné knihy a už je jich dvacítka (i když s každou z nich po večerech a nocích strávím celý rok života). Píšu i pedagogické a popularizační články do českých časopisů a novin, třicet let na Matematicko-fyzikální fakultě Karlovy univerzity organizuji přednášky z moderní fyziky. Přednáším na gymnáziích i hvězdárnách, od roku 1994 se aktivně účastním letních seminářů o filozofických a historických otázkách matematiky a fyziky v Jevíčku a Velkém Meziříčí, kde se setkávají učitelé středních a vysokých škol. Popularizačních přednášek jsem už měl kolem stovky.

Před deseti lety jsem vstoupil i do mediálního prostoru sociálních sítí. Na YouTube, většinou na kanále LLionTV, lze najít přes padesát mých přednášek věnovaných moderní fyzice a její historii. Obvykle je shlédne přes deset tisíc zájemců a ohlas je dobrý. V daném ohledu je s 330 tisíci zhlédnutí nejúspěšnější záznam mé přednášky „Gravitační vlny po 100 letech potvrzeny!“, kterou 26. února 2016 zorganizoval v Městské knihovně v Praze projekt Science to Go. 

V příšeří amazonského pralesa bylo již před časem objeveno mnoho míst, kde se nalézá velmi tmavá a živinami bohatá, mimořádně úrodná půda. Říká se jí terra preta (podle portugalského výrazu pro „tmavou zemi“) a pro odborníky jde o malou záhadu. 

Tropický prales sice na první pohled nesmírně oplývá životem a živinami, zdání ale klame. V pralese neustále probíhá agresivní rozklad biomasy. Jakmile se někde objeví volné živiny, ihned jsou zužitkovány. Na rozdíl od nám známých lesů mírného pásu jsou prakticky veškeré živiny pralesa obsažené v rostlinstvu a živočiších, pod nimiž se nalézá chudá půda téměř bez živin. Kde se tedy v tomto prostředí vzala tmavá a mimořádně úrodná půda? Většina odborníků se shoduje na tom, že úrodná terra preta souvisí s dávným lidským osídlením, jakým způsobem ale vznikla vůbec jasné není.

Zázračně úrodná půda v pralese

Záhadě amazonské úrodné půdy se v novém výzkumu podíval na kloub početný výzkumný tým, který vedl Taylor Perron z amerického Massachusettského technologického institutu (MIT). Badatelé prozkoumali půdu dnešní vesnice Kuikuro II v oblasti horního toku brazilské řeky Xingu, a také půdu v místě dvou historických vesnic a čtyř archeologických nalezišť ve stejné oblasti. Osídlení v těchto místech sahá až 5 000 let do minulosti. V rámci výzkumu vědci sledovali i další lokality na jiných místech Amazonie.

Jak vyplývá z výsledků studie, kterou zveřejnil vědecký časopis Science Advances, zázračně úrodnou tmavou pralesní půdu záměrně vytvořili dávní lidé a v její tvorbě neustále pokračují dnešní obyvatelé pralesa. Často dochází k tomu, že lidé odkládají odpad bohatý na organický materiál na dlouhodobé skládky, které po několika letech překopají, aby z nich vznikla úrodná půda, vhodná pro pěstování plodin náročnějších na živiny.

„Byli jsme svědky různých aktivit, jejichž cílem je obohacení půdy živinami,“ potvrzuje Perronův kolega a první autor studie Morgan Schmidt. „Dnešní obyvatelé Amazonie například pokrývají zemi popelem a uhlíky po spálení stromů.“ 

TIP: Tisíce lesních ostrovů: Jak nejstarší obyvatelé Amazonie změnili krajinu

Následné analýzy vědcům potvrdily, že tmavé půdy z dávných vesnic a archeologických lokalit mají stejné prostorové uspořádání a chemické složení jako tmavé půdy dnes osídlených vesnic. Badatelé proto dospěli k závěru, že lidé v Amazonii již tisíce let, v podstatě stále stejným způsobem, vytvářejí úrodné půdy, aby mohli v pralese pěstovat plodiny.

Na Zemi existuje zhruba 900 tisíc ostrovů, nicméně obydlených je asi jen 16 tisíc z nich. Ti, kdo touží „zmizet ze světa“, tak mají teoreticky nespočet možností, kam se uchýlit. V praxi je však podobný nápad obtížně realizovatelný, jelikož drtivá většina ostrovů tvoří svrchované území některého státu. Technicky vzato se tudíž jedná o pořízení pozemku v dané zemi, načež platí povinnost dodržovat tamní legislativu včetně odvádění příslušných daní. Navíc ve státech jako Británie, Brazílie nebo Chile nelze určité typy krajiny vyhlásit za soukromé vlastnictví, takže třeba pláže zůstávají oficiálně veřejně přístupné.

Další úskalí může představovat samotná cena: Nejmenší ostrůvky bez jakékoliv infrastruktury se dají pořídit i za méně než půl milionu dolarů, tj. pod deset milionů korun; ovšem cena těch nejdražších se může vyšplhat až na stonásobky zmíněné hodnoty. Prodej pak zpravidla zprostředkovávají specializované realitní agentury – kupříkladu kanadská Private Islands Inc. má v současnosti v nabídce 483 ostrovů v ceně od 400 tisíc do 160 milionů dolarů, tedy 8,6 milionu až 3,4 miliardy korun.

V minulosti jsme byli svědky řady zajímavých případů, kdy vědci izolovali a přečetli starobylou DNA. Nejstarší nalezené sekvence DNA pocházejí z doby před 2 miliony let. Pokud jde o staré sekvence RNA, u nich situace mnohem komplikovanější.

Jednořetězcové molekuly RNA, které v buňce vznikají při expresi genů, jsou mnohem zranitelnější než DNA, kterou tvoří dva do sebe „zapnuté“ řetězce. RNA dlouho vzdorovala snahám o získání z fosilních či muzeálních vzorků.

Podaří se vzkřísit vakovlka?

Nakonec uspěl Emilio Mármol Sánchez ze Stockholmské univerzity a jeho kolegové, jimž se podařilo získat a přečíst sekvence RNA z asi 130 let starého a dnes již vyhynulého vakovlka tasmánského (Thylacinus cynocephalus). Vědci použili exemplář ze sbírky Švédského přírodopisného muzea ve Stockholmu. Přečtené sekvence RNA jsou podle nich velmi kvalitní.

Badatelé díky tomu mohli rekonstruovat transkriptom (soubor molekul RNA vzniklých z DNA přepisem), které se nacházely v kůži a kosterním svalu dotyčného vakovlka. Podařilo se jim detekovat expresi konkrétních genů, které jsou specifické pro určité tkáně u savců. Jejich výzkum zveřejnil vědecký časopis Genome Research.

TIP: Mamut by mohl být vzkříšen: Máme právo na návrat vyhynulého obra?

Jde o důležitý úspěch, který významně přispěje ke snahám o „vzkříšení“ nedávno vyhynulých druhů, jako je právě vakovlk nebo třeba mamut srstnatý. Pokud chceme rekonstruovat vakovlka nebo mamuta, u nichž již známe genom (DNA), informace o RNA, která souvisí s expresí genů ve tkáních, je pro takový úspěch klíčová.

„V budoucnu budeme možná schopni získat RNA nejen z vyhynulých zvířat, ale i třeba genomy RNA virů, jako je SARS-CoV2 a jejich evoluční prekurzory z netopýrů a dalších hostitelských organismů uložených v muzejních sbírkách,“ věří Love Dalén, profesor evoluční genomiky na Stockholmské univerzitě. 

Jako první lidi uvedl stvořitel Kon-Tiki Virakoča na svět čtyři sourozenecké páry: Stali se z nich zakladatelé incké říše, z nichž nejslavnější jsou Manco Capac a Mama Ocllo. Ačkoliv je opřádají mýty, pravděpodobně se jedná o skutečné historické postavy z počátku 12. století, stojící za založením města Cuzco a také za vznikem osad na břehu jezera Titicaca. Skutečná historie tamního unikátního osídlení však sahá daleko za zmíněné mytické předky.

Lid Pucará obýval severozápadní břehy Titicacy v letech 1400 př. n. l. až 400 n. l. Na základech, které položil, se pak vyvinula mnohem slavnější civilizace Tiwanaku, prosperující mezi léty 400 a 1000, a dokázala vybudovat impozantní památky – včetně Sluneční brány, pyramidy Akapana či chrámu Kalasasaya. Jezero tehdy sahalo až k místu, kde stávalo mocné město Puma Punku, jež dnes patří k nejzajímavějším archeologickým lokalitám ve zmíněné části světa. Poté, co vinou dlouhodobého sucha hladina klesla, se vyspělá kultura zhroutila. Ale přestože králové, kněží a další příslušníci vyšších vrstev zmizeli ve víru dějin, obyčejní rybáři z jezerních břehů nikdy neodešli.

Nelidé kmene Uru

V chráněných vodách nedaleko dnešního města Puno – tam, kde jsou vysokohorské větry nejmírnější a rákos totora nejhojnější – dnes žijí lidé kmene Uru. Sami se však za lidi nepovažují. Tvrdí, že jejich krev je černá, nikoliv rudá, a díky tomu dokážou na jezeře přečkat i zimu. Dodávají, že na Zemi existovali již v temném dávnověku, a předčili tak pokolení stvořené Virakočou. Tehdy prý však vypadali jinak: Měli dlouhé ruce a nohy, zatímco jejich obličej byl hranatý, podobný kondorovi či pumě. Nikoliv náhodou se přitom právě takto vyobrazovala dávná božstva na kamenných stélách v nedalekém Tiwanaku.

Lidé přebývající na rákosových ostrovech se sami označují jako Uru, v odkaze na dávné etnikum, které se jako první usadilo v Andách. Podle etnologů se však ještě do 70. let minulého století, kdy žili v naprosté izolaci, považovali za kmen Kit-suň a mluvili svým jazykem puki. Dnes jej ovšem ovládají pouze dva lidé a zbylých pět tisíc obyvatel převzalo ajmarštinu, jež je v Peru nejrozšířenější po španělštině a kečuánštině. S novým jazykem pak přišel i nový název kmene. Ztráta původní identity jde na vrub uvolnění z izolace: Muži už nemají zakázáno chodit na břeh, aby se nemísili s nepukijsky hovořícími ženami, a děti kromě základního vzdělání na ostrovech absolvují další výuku na pevnině.

Na stéblech totory

Jazyk puki je proto dnes prakticky mrtvý a z tradic „nelidí Kit-suň“ se zachovalo jen pár základů. Nejvýznamnější z nich však představuje technika stavby plovoucích ostrovů: V období dešťů, mezi prosincem a únorem, se hladina jezera mírně zvedá. Porosty rákosu zvaného totora tak musejí uvolnit kořeny ze dna a plout na povrchu, aby přežily. Uruové je v uvedené době sbírají a odvážejí do své zátoky. Tam kořenový systém nařežou a svážou do kvádrů pokrývajících vždy zhruba čtyřicet metrů čtverečních. Bloky následně připevní ke kůlům eukalyptu, jež poté ukotví ke dnu jezera. Vzniká tak stabilní základ, který se dál navyšuje křížovým pokládáním a udusáváním totory.

Údržba ostrova znamená nikdy nekončící proces, protože sušená stébla ve vodě časem uhnívají. V závislosti na počasí se proto musejí pokládat nové vrstvy. V teplejších měsících stačí obnova jednou za tři měsíce, ale obzvlášť v období dešťů je třeba další podklad vršit každé dva týdny. Na vzniklých ostrovech si pak Uruové stavějí domy, a to na vyvýšeninách, aby na ně nedosáhly větší vlny. Většina obydlí vzniká také z totory a jen málokterá mají plechovou střechu.

Cesta za pstruhem

Přesto místní nežijí v hluboké historii, ale zpříjemňují si svůj jinak tvrdý život řadou moderních vymožeností. Používají sprchovací kabinky připojené k ohřívačům vody, počítače a mobilní telefony napájené ze solárních panelů, a na největším z ostrovů dokonce rádio vysílá místní hudbu. Pokud si Uruové potřebují ulevit, odeberou se do záchodových budek vybudovaných na speciálních ostrůvcích, určených přesně k uvedenému účelu. Toalety přitom nejsou napojeny na kanalizaci, ale ústí do kořenového systému totory, jenž výkaly pohlcuje. A protože je sušená rostlina velmi hořlavá, věnuje se speciální péče také přípravě okolí pro hliněnou kuchyni, která se umísťuje na kameny.

S plotnou se dostává ke slovu další přetrvávající tradice, a sice jídlo: Ačkoliv dnes hlavní příjmy Uruů plynou z turismu a prodeje suvenýrů, na jezero se stále vydávají rybáři a lovci, takže nedílnou součást domorodého jídelníčku tvoří ryby, ptáci a jejich vejce. Z prvních zmíněných jsou oblíbení zejména pstruzi – ostatně navštívit Titicacu, a nedat si pstruha, je jako projet Maďarskem, a nezastavit se na guláš. Úlovek se přitom připravuje doslova na sto způsobů: v trojobalu, na grilu, jednoduše smažený či pečený nebo v papilotě… Avšak hlavní gurmánské lákadlo na bolivijské i peruánské straně představuje nepochybně ceviche. Obecně se jedná o kousky masa, nejen ze pstruha, naložené v kyselém nálevu s limetkou a často podávané s vařenou kukuřicí, salátem a kusem batátu. 

Pozdrav od prezidenta

Cestovní ruch však přináší daleko snazší výdělek než lov ve studených vodách a jen kvůli návštěvníkům se na ostrovech nepravidelně zdržuje asi 60 % obyvatel. Zbytek žije na pevnině a na totorové platformy dojíždějí podobně jako do skanzenu. V tomto případě ovšem díky za turismus, jinak by již jakákoliv identita kmene Uru dávno zmizela, stejně jako se vytratil jejich jazyk.

Na připlouvající loď s turisty domorodci už zdálky volají na pozdrav „kamisaraiky“, což lze přeložit jako „jak se máš“ nebo „dobrý den“. V odpověď se má zahlaholit „waliki“, tedy „mám se dobře“ či „den je dobrý“.

Osobního přivítání se vždy ujímá prezident nebo prezidentka ostrova v tradičním pestrobarevném oděvu a zvídavým návštěvníkům pak odpoví na jejich otázky. Vysvětlí jim třeba, že největší svátek ostrovanů připadá na pátý srpen, kdy slaví narozeniny jako národ, sejdou se a zpívají tradiční písně. Nebo že kromě barevných sukní, vyšívaných vestiček a výrazného klobouku hrají v oděvu žen významnou roli i ozdobné vlněné bambulky do vlasů: Mají-li světlé a zářivé barvy, je dotyčná dívka svobodná, zatímco tmavší, většinou hnědé odstíny značí provdanou nositelku.

Hostitel také povypráví, že jejich hlavní bohyní není Pačamama neboli matka země, jako u ostatních obyvatel náhorní plošiny Altiplano, nýbrž vládkyně jezera Kočamama. Ani její uctívání však nijak nebrání vzývání dalšího oblíbeného „božstva“, svatého Jakuba. Křesťanství má totiž v místě dlouhou tradici, kterou přinesli již první conquistadoři.

Nakoupit a spálit

Když k jezeru dorazili v 16. století Španělé, zjistili, jak důležitou roli plní vodní plocha ve víře tamních kultur, a rozhodli se, že je třeba domorodce pokřtít. Nicméně hned zpočátku nastal problém: Anansayas, kteří se v lokalitě usadili až za pozdní vlády Inků, oddaně uctívali Pannu Marii, zatímco dříve příchozí Urinsayas se upnuli ke svatému Šebestiánovi. Jeden z potomků předposledního vládnoucího Inky, jistý Francisco Tito Yupanqui, chtěl proto k větší slávě Kristovy matky vytvořit její sochu. První hliněná skulptura se mu příliš nepovedla, ale druhá z roku 1538 již byla ze dřeva a dostala jméno Virgen de la Candelaria. Když potom začala „konat zázraky“, upnuli se k ní i starousedlíci, a tak Marie svatého Šebestiána pomyslně porazila.

Díky zázračné pověsti místní sochy se Copacabana na jižním břehu jezera proměnila v jedno z největších poutních míst Latinské Ameriky. V roce 1925 udělil papež Pius XI. zmíněnému idolu posvátnou korunu, a proto se každoročně 2. února na svátek Virgen de la Candelaria plní malé městečko lidmi. Dnes se socha nachází v bělostné bazilice, jejíž stavba započala už roku 1668. Před deseti lety však někdo ze skulptury ukradl postavu malého Ježíška i mnoho drahých kamenů, zdobících její oděv. Nespatříte ji proto už ani na oltáři a ukrývá se v bezpečí útrob stavby.

Nejsilnější náboženská aktivita místních i poutníků se nicméně odehrává na kopci nad městem. Tamní křížovou cestu lemují obchůdky s podivným zbožím: Nikde jinde na světě si u křesťanského svatostánku nekoupíte plastový model třípatrového domu, autíčko či tlusté smotky falešných peněz, abyste je donesli na konec křížové cesty. Tam je můžete ukázat obrazu Panny Marie a požádat ji, aby váš život zahrnula jejich reálnou podobou. O kousek dál pak cetky spolu s kovovými lístky spálíte jako oběť bohyni Pačamamě, kdyby vás náhodou zázračný obraz nevyslyšel.

Otevřete třetí oko

Na březích Titicacy se nachází ještě jedno tajuplné místo, a sice reliéfní brána Aramu Muru, vytesaná do skály na půli cesty mezi Punem a Copacabanou. Podle legendy krátce předtím, než Španělé dorazili plenit Cuzco, sebral jistý Aramu Muru z nejposvátnějšího inckého chrámu obří zlatý sluneční disk, donesl ho na místo dnešní brány a zmizel s ním ve skále.

TIP: Lid plovoucích ostrovů z jezera Titicaca

Někteří z návštěvníků tvrdí, že když se rukama přidržíte po stranách a své „třetí oko“ uprostřed čela přiložíte na otvor v portálu, budete si připadat, jako byste prošli pohyblivými mlžnými stěnami, pocítíte závrať a spatříte světlo na konci tunelu. Střízlivý výklad však hovoří o opuštěném projektu Inků, který dávní obyvatelé jednoduše nestihli dokončit. Ať už je pravda jakákoliv, lokalita stále slouží k uctívání Pačamamy, o čemž svědčí množství kokových lístků rozprostřených po okolí. 

V první polovině 17. století vládl Osmanské říši pevnou rukou sultán Murad IV. ( 1623–1640), který od nástupu na trůn ve svých jedenácti letech vedl osmansko-íránskou válku a o pět let později nechal popravit svého švagra a někdejšího vládce Egypta Karu Mustafu Pašu. I tento krutovládce si však potrpěl na architekturu, hudbu, básně i všelijaké zajímavosti. Jak to u sultánů bývá, měl Murad IV. také velkou rodinu, která čítala nejméně patnáct synů a třináct dcer. A právě po narození dcery Kayi, která se později stala ženou velkovezíra Meleka Ahmeda, proběhla k oslavě v hlavním městě Osmanské říše Konstantinopoli (dnešním Istanbulu) unikátní událost.

Pekelný stroj

Lagâri Hasan Çelebi byl inženýr, dobrodruh a vynálezce, který k příležitosti princeznina příchodu na svět v roce 1633 připravil velkolepou podívanou – let rakety s lidskou posádkou. Celou akci měl perfektně připravenou. K hlavní části stroje bez pohonu, v níž se nacházel i samotný stojící vynálezce, bylo připevněno sedm menších raket (křídel) naplněných 63 kilogramy střelného prachu, které ji měly vynést do vzduchu. Çelebi na sebe pro bezpečné přistání připevnil křídla obdobná těm, která se objevovala na črtách Leonarda da Vinciho.

Sultán byl při startu zřejmě v blízkosti vynálezce, protože se dochovala věta, kterou mu „pilot“ řekl: „Můj sultáne, Bůh Ti žehná a já budu mluvit s prorokem.“ Poté Çelebi vstoupil do rakety, jeho asistenti zapálili střelný prach v sedmi raketách a stroj se vyřítil do vzduchu. Od střelného prachu muselo být celé okolí startu neuvěřitelně zakouřené, zprvu tak mnoho lidí stoupající raketu nevidělo. Po vyhoření střelného prachu, kdy raketa dosáhla výšky přibližně 300 metrů, začal Çelebi se svým vynálezem rychle padat, nastal tedy čas na opuštění plavidla a použití křídel. To se úspěšně zdařilo a Çelebi zakrátko bez potíží přistál v průlivu Bospor. 

Poté, co doplaval k břehu, sultánovi žertem řekl: „Můj sultáne, Prorok Tě pozdravuje.“ Navzdory troufalosti slavil Çelebi velký úspěch, dostal měšec mincí jako okamžitou odměnu a vládce mu udělil hodnost sipáhíje (titul jezdeckých jednotek) s denní gáží 70 stříbrných mincí.

Hledání pravdy

Veškeré detaily o prvním raketovém letu vycházejí z práce historika a kronikáře Evlya Çelebiho, který byl sice přítelem vynálezce Çelebiho, ale navzdory shodě jmen nikoliv jeho příbuzným. Historik Çelebi žil téměř celé 17. století a zaznamenal tak mnoho tehdejších událostí, u této byl však osobně. Evlya Çelebi ve své knize Seyahatnâme (Kniha cest) přinesl i svědectví o konci Lagâri Hasana Çelebiho, který se po čase znelíbil islámským učencům ulamům. Ti považovali jeho vynálezy a pokusy za příliš pokrokové a ohrožující náboženství, a pod jejich tlakem byl Çelebi souzen a vypovězen na Krym. Ani zde ovšem jeho pokusy neskončily a některé zdroje uvádějí, že počátky ruského raketového programu byly ovlivněny právě myšlenkami tureckého inženýra. Podle většiny zdrojů zemřel Lagâri Hasan Çelebi v roce 1660.

TIP: Dobyvatelé vzduchu: Soupeři sázeli na horký vzduch i třaskavý vodík

Celý příběh historika Çelebiho byl opakovaně podroben zkoumání ve 21. století, a to jak v populární kultuře v seriálu Bořiči mýtů, tak na serióznější úrovni na akademii tureckého letectva. Ta svými propočty potvrdila, že se popsaný let mohl odehrát, a doplnila některé další detaily. Každá ze sedmi malých raket připevněných k trupu obsahovala podle popisu devět kilogramů střelného prachu, který hoří rychlostí 450–600 gramů za sekundu. Doba hoření by v daném případě byla 15–20 sekund, přičemž raketa by dosáhla maximální rychlosti 115 km/h a následně nulové rychlosti ve výšce 215 metrů (historikem zmíněných 300 metrů tak bylo zřejmě nadsazených).

Celá velkolepá podívaná nejspíš netrvala ani minutu od startu po přistání. Lagari Hasan Çelebi tak s největší pravděpodobností svůj let do vzduchu s lidskou posádkou skutečně realizoval, a to jako první člověk na světě.