Svazky granátů, speciální protitankové granáty či zápalné lahve dokázaly poškodit tanky protivníka asi na 10–40 m. Účinné protitankové kanóny dokázaly likvidovat obrněnou techniku na mnoho stovek metrů, nemohly však pěchotu vždy doprovázet kvůli své hmotnosti a rozměrům. Pěchota proto potřebovala přibližně stejně lehký a přesný prostředek jako protitankové pušky, který by pokryl vzdálenosti 50–150 m, ale probil by pancíř tanků o tloušťce 150–200 mm. 

Vznikla tak nová kategorie zbraní odpalující poměrně těžké střely s kumulativní, průpalnou hlavicí bez zpětného rázu. Účinkovaly jen na pár desítek či několik málo stovek metrů, protože podstatná část reaktivní energie vyvažující střelu vychází otevřenou hlavní dozadu, případně proto, že střela je zkonstruována jako malá raketa. Na počátku vývojové řady pancéřovek, tarasnic a bezzákluzových kanónů stály Panzerfaust a Panzerschreck.

Průkopník Panzerfaust

Firma HASAG z Lipska přišla v roce 1942 s jednoduchou, přitom převratnou koncepcí – tenkostěnná trubice s výmetnou náplní obsahovala hlavici s průpalnou kumulativní náloží s šípovou stabilizací. Výmetná nálož expandovala oběma směry. Tak se zrodil bezzákluzový, jednorázově použitelný protitankový prostředek Panzerfaust, „pancéřová pěst“. 

U prvních verzí (Panzerfaust 30 klein a Panzerfaust 30) činil účinný dostřel na pohybující se tank pouhých 30 m. Zbraň kladla značné nároky na psychickou odolnost střelce, který musel pálit na cíl z bezprostřední blízkosti, z okopu, zpoza zdi či jiného úkrytu. Přitom zášleh a dým z bezzákluzové zbraňě spolehlivě prozradily jeho polohu protivníkovi. Panzerfaust 30 vážil 5,22 kg a jeho hlavice letící rychlostí 30 m/s o hmotnosti 3 kg prorazila po explozi až 200mm pancíř. 

Počínaje rokem 1944 začal přicházet k jednotkám vylepšený Panzerfaust 60 o hmotnosti 6,8 kg s účinným dostřelem 60 m a 3kg hlavicí o rychlosti 45 m/s probíjející 200mm pancíř. Další typ s dostřelem 100 m se vyráběl od podzimu 1944 jako Panzerfaust 100. Vážil 6,8 kg, jeho 3kg střela s rychlostí 62 m/s probíjela opět 200mm pancíř. Od března 1945 přicházel na frontu ještě účinnější Panzerfaust 150, ten už se ale do konce války příliš nerozšířil.

Komplikovaný Panzerschreck 

Na rozdíl od jednorázově použitelných panzerfaustů se jedná o zbraň na více použití s větším účinným dostřelem. Další podstatná odlišnost od předchůdce spočívá v použití nikoliv výmetné náplně, která exploduje uvnitř trubice, ale malého raketového motoru na tuhé pohonné hmoty, který o něco zvyšuje přesnost a dolet kumulativní hlavice – bohužel zároveň ohrožuje při opouštění hlavně zrak střelce a vynucuje si dodatečnou ochranu obsluhy.

Vývoj panzerschrecku, tedy „postrachu tanků“, spadá do počátku roku 1943. Rommelův Afrikakorps ukořistil v Tunisku několik amerických zbraní Bazooka, podle nichž Němci vyvinuli vlastní prostředek. První typ, zavedený do výzbroje, nesl název Raketenpanzerbüsche 43 (zkráceně RPzB.43), ale i Panzerschreck 43. Zbraň měřila 1,64 m a vážila 9,25 kg. Ke střelbě se používal 88mm projektil RPzB.Gr 4322, dosahoval rychlosti 105 m/s a dokázal účinně zasáhnout jedoucí cíl do 150 m, což je dvoj- až trojnásobek dosahu panzerfaustů. Hmotnost střely činila 3,3 kg, kumulativní nálože pak 0,6 kg. Průraznost pancíře dosahovala 180 mm, tedy o něco méně než u panzerfaustu.

Příliš rizikové použití?

Obsluha této de facto malé raketové odpalovací rampy však musela používat plynovou masku a plášť proti horkým spalinám, což zhoršovalo pohotovost a orientaci střelce v reálném boji. V listopadu 1943 proto zbraň dostala ochranný štít s malým průzorem pro míření, čímž vznikl Panzerschreck 54. Celková hmotnost díky štítu sice vzrostla na 11 kg, ovšem nová střela stejné ráže 88 mm pod označením RPzB. Gr.4992 měla prodloužený efektivní dostřel na tank v pohybu na 180 m a průraznost na 230 mm. 

Jako poslední model vznikl koncem roku 1944 Panzerschreck 54/1, opět při stejné ráži 88 mm. Délka odpalovací trubice se snížila na 1,35 m a hmotnost na 9,5 kg, přibyla však zdokonalená mířidla. Trubice měla mít životnost asi 200 výstřelů.

U přístavního městečka Marstrand, které se nachází na stejnojmenném ostrově na jihu Švédska, se nedávno potápěl rekreační potápěč. V hloubce asi 20 metrů narazil na objekt, z něhož se vyklubalo malé, ústím nabíjené dělo, vyrobené ze slitiny mědi. Unikátní nález prozkoumal mezinárodní tým, který vedl mořský archeolog Staffan von Arbin ze švédské Univerzity v Göteborgu.

Jak badatelé popisují ve studii, kterou nedávno publikoval odborný časopis Mariner's Mirror, podle všeho jde o původně funkční lodní dělo ze 14. století, které pochází ze zatím neznámého vraku. Pro archeology bylo důkazem nalezení částí původní nálože uvnitř děla. Velmi pravděpodobně tedy nešlo o náklad, který by loď převážela, nýbrž o funkční zbraň. Dělo bylo nabité a připravené k palbě, když se loď potopila.

Jedno z nejstarších děl Evropy

„Díky zachovaných zbytkům nálože v dělu jsme mohli určit jeho stáří pomocí radiokarbonového datování,“ vysvětluje von Arbin. „Ukázalo se, že dělo pochází ze 14. století, což z něj dělá jedno z nejstarších lodních děl nalezených na evropském kontinentu vůbec.“ Tento typ děl se na lodích používal zejména v 15. a 16. století, nález z Marstrandu ale ukazuje, že podobný typ zbraně lidé znali již mnohem dříve.

Badatelé vzácný nález zdokumentovali pomocí 3D skenování a provedli chemickou analýzu kovu, z něhož je středověká zraň vyrobená. Ukázalo se, že k výrobě byla použita slitina mědi, která obsahuje zhruba 14 procent olova a malý podíl cínu. Podle vědců je taková slitina pro výrobu děla značně nevhodná a při delším a intenzivním využití by pravděpodobně prasklo.

Podle Staffana von Arbina to ukazuje, že lidé, kteří dělo vyráběli, neměli potřebné znalosti o vlastnostech slitin. „Vše nasvědčuje tomu, že ještě zcela nezvládali umění výroby děl, a jejich produkce byla z valné míry založena na pokusech a omylech,“ spekuluje švédský archeolog.

TIP: Průzkum potopeného vraku královské lodi Gribshunden odhalil cenný náklad koření

Složení materiálu ukázalo i další zajímavost – měď použitá k výrobě děla podle vědců pocházela patrně z území dnešního Slovenska a olovo z některé z česko-polských příhraničních oblastí.

Atletický stadion v Helsinkách bouřil vzrušením. Po více než dvou hodinách od startu maratonského běhu vlétl na ovál jako první československý běžec Emil Zátopek. Ten o tři dny dříve zvítězil v závodě na deset kilometrů a předtím na „pětce“. Šlo tak už o třetí běžecký závod za osm dní. Zátopek i přesto porazil soupeře s velkým náskokem, a dokonce s časem 2:23:03 překonal stávající olympijský rekord. Stal se prvním a dosud jediným člověkem, který zvládl na jedněch hrách vyhrát tyto tři závody. 

Nadšení československého i zahraničního publika lze dnes již jen obtížně pochopit. Komentátorovi rozhlasu ve chvíli triumfu selhal hlas. Po návratu do vlasti vítaly domácího borce desetitisíce lidí. Sám atlet vše bral s typickým nadhledem, a když se jej později na závod ptali, odpovídal typickými vtípky: „Když to vzdám, co budu dělat, dvacet kilometrů od města bez peněz, jen v trenýrkách a tričku. Nezbylo mi než běžet dál, ať to dopadne, jak chce.“ Zátopkova cesta na stupně vítězů však rozhodně nebyla jednoduchá.

„Emilu, nedělej haňbu!“

Budoucí atlet se narodil 19. září 1922 jako jedno z osmi dětí do dělnické rodiny v Kopřivnici. Rodiče pocházeli původem z Valašska, do města se přestěhovali kvůli práci v místní Tatrovce, ve které později našla zaměstnání také většina jejich dětí. Emil se od mala odlišoval, sourozenci vzpomínali, že už jako malý pořád někam běhal a nedal si pokoj, ani když mu to otec zakazoval – běhání po venku se vnímalo jako lehkomyslná a nedůstojná činnost. Jeden z bratrů jej prý nabádal: „Nelétaj jako blázen po polu, Emilu! Nedělaj to, my bysme měli haňbu!“

Po základní škole složil mladý Zátopek přijímací zkoušky na Baťovu školu práce ve Zlíně. Tento prestižní ústav měl vychovávat mladé elity baťovského impéria, vyznačoval se však neuvěřitelně tvrdými požadavky na schopnosti a disciplínu. Jeho studenti museli přes den pracovat v továrně, aby si osvojili výrobní procesy, večer se pak vzdělávali ve škole. Vše bylo naplánované na minutu, v šest ráno budíček, rozcvička a snídaně, od sedmi do pěti práce v dílně s dvouhodinovou přestávkou na oběd. Od půl sedmé do půl deváté škola a v půl desáté večerka.

U Bati se také velmi dbalo na úklid, hygienu a sport. Většina mladých mužů se věnovala nějaké fyzické činnosti, pravidelně se pořádaly závody v atletice i běhu. Emil Zátopek na sebe upozornil v roce 1941, když se mu podařilo doběhnout na druhém místě při každoročním běhu Zlínem. Okamžitě se o něj začal zajímat místní atletický oddíl a talentovaný mladík brzy dostal šanci trénovat s nejlepšími běžci v tehdejším protektorátu, Tomášem Šalém a Janem Haluzou.

Cesta za vítězstvím

V následujících několika letech se měl ukázat Zátopkův hlavní klíč k úspěchu – tvrdá dřina. Zatímco ostatní atleti si v zimních měsících dávali tréninkovou přestávku, Emil nikoliv. Od prosince běhal dvakrát týdně ve zlínské tělocvičně a stejně často i venku, po prohrnuté silnici do Malenovic. K nevelké radosti spolubydlících cvičil i na internátním pokoji, kde se na kusu gumy metr krát metr oddával běhu na místě. Když po válce nastoupil na vojnu, chodil pravidelně běhat za kasárna. On sám uváděl, že jeho denní dávku představovalo deset až dvacet kilometrů. Ty běhal bez ohledu na počasí, často i v mnohastupňových mrazech.

Armáda se měla stát Zátopkovým osudem po většinu kariéry. Po absolvování základní služby se přihlásil na vojenské učiliště v Hranicích na Moravě, které roku 1947 úspěšně absolvoval a stal se velitelem tankové čety v Milovicích. Po vzniku Armádního tělocvičného klubu (ATK) zamířil do jeho řad, ve kterých setrval až do období normalizace. Nadřízení brali na jeho tréninkové potřeby ohled. V Hranicích Zátopek běhal po chodbách kasáren a v místní jízdárně, v Milovicích po cestách upravených pro průjezd tanků.

Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Už roku 1943 vyrazil všem dech, když zcela nečekaně zvítězil v běhu 1 500 metrů na největších protektorátních závodech Čechy–Morava. Porazil zde i jednoho ze svých starších vzorů a trenérů Tomáše Šalého. V létě 1945, už jako voják základní služby, zvítězil na Strahově v závodě na 3 000 metrů a mimo jiné překonal národní rekord. O měsíc později překonal československý rekord na 5 000 metrech při atletickém mistrovství ČSR. 

Rok nato nastoupil Zátopek na mistrovství Evropy v norském Oslu. Zde sice na pětikilometrové trati opět překonal svůj předchozí čas, ale na vítězství to tentokrát nestačilo. Chuť si spravil až v září 1946 na mistrovství spojeneckých armád v rozbombardovaném Berlíně, kam vyrazil jako jediný zástupce čs. armády. Zde na „pětce“ nečekaně porazil všechny soupeře a vysloužil si obdiv spojeneckých vojáků. Z neznámého mladíka se stal pojem, který začal sportovní svět brát vážně.

Olympijské kruhy

V druhé polovině 40. let si již Zátopek navykl vyhrávat různé domácí i zahraniční závody. Na jaře 1948 zvítězil na desetikilometrových závodech v belgickém Spa a Budapešti, přičemž ve druhém zmíněném opět překonal československý rekord, tentokrát téměř o dvě minuty. V červnu pak na stejně dlouhé trati s přehledem zvítězil na domácím stadionu na Strahově. Tehdy se také zrodila jedna z jeho přezdívek – „Lokomotiva“. 

Ostatní běžci té doby nasadili na počátku závodu ostré tempo, v každém dalším kole pak jejich výkon klesal a oni se snažili udržet získaný náskok. Zátopek na začátku závodu nasadil o něco pomalejší tempo, ale udržel jej až do konce závodu, kdy na cílové rovině zvládl ještě zrychlit. Zatímco ostatní odpadávali, Emil běžel pořád stejně jako lokomotiva.

Získané renomé měl nyní obhájit na sportovní události posledních let – olympiádě v Londýně. Ta byla zvláštní hned z několika důvodů, předchozí hry se konaly totiž před dlouhými dvanácti lety v nacistickém Berlíně. Plánovaná olympiáda v Helsinkách se musela odložit kvůli válce. Čechoslováci na hry navíc málem vůbec nejeli, stejně jako Sověti, kteří tuto sportovní událost systematicky bojkotovali. Středoevropský tým nakonec dorazil, i když z původních 165 členů výpravy zbylo jen 122, neboť zbytku komunisté účast zakázali.

Hned druhý den her se běžel závod na 10 000 metrů a s ním přišla Zátopkova chvíle. Zatímco favorizovaní Skandinávci nasadili tradiční strategii a šli rychle do vedení, český atlet vsadil na „lokomotivu“. Dopředu si spočítal, že ideální čas na jedno kolo je 71 vteřin. Asistent výpravy Karel Kněnický mu pak pokaždé dal trenýrkami signál, zda se mu daří udržovat rychlost. Plán vyšel, zhruba v polovině závodu začali soupeři odpadat a Zátopek se prodral do vedení. Nechal za sebou většinu favoritů a zvítězil s ohromným náskokem, stříbrný Francouz Alain Mimoun doběhl až 48 vteřin po něm. O několik dní později Zátopek nastoupil také na „pětku“, kde se mu tentokrát zadařilo o něco méně a skončil druhý za Belgičanem Gastonem Reiffem.

Miláček lidí i režimu

Zátopek se těšil oblibě již před Londýnem, olympijský úspěch z něj ale udělal doslova celebritu. Kamkoliv přijel, vítaly jej s nadšením zástupy lidí. Atletovu popularitu si dobře uvědomovali i komunisté. K jeho povinnostem nyní přibylo pravidelné objíždění Československa a propagace „socialistického sportu“.

Běžec navštěvoval besedy a účastnil se nejrůznějších politických akcí. V květnu 1949 například se jako poslední běžec zúčastnil štafety na počest IX. sjezdu KSČ, štafetu pak symbolicky předal Klementu Gottwaldovi. Veřejně přijímal závazky v podobě medailových cílů a na jeho úspěchy navazovali dělníci po celé zemi. Například v čelákovické továrně pořádali zvláštní zátopkovskou směnu, při které překročili plán o 210 %. Noviny s oblibou popisovaly Zátopkovy úspěchy jako úspěch socialistické výchovy. Na manifestaci československo-sovětského přátelství četl Zátopek zvláštní zdravici generála Sydira Kovpaka a při příležitosti soudu s Miladou Horákovou vyšel v Rudém právu jím podepsaný text Rozsudek vynesl všechen československý lid.

Jeho prorežimní postoje mu však umožňovaly věnovat se tomu, co doopravdy miloval – běhu. A přelom 40. a 50. let znamenal vrchol jeho kariéry. V roce 1949 v Ostravě překonal světový rekord na deset kilometrů o celých sedm vteřin. Poté zvítězil ve čtyřech závodech ve Finsku a následně se zúčastnil závodů v Sovětském svazu. Také tuto událost režim do dna vytěžil, když Zátopek po návratu domů vyprávěl o skvělých úspěších sovětského Ruska.

Zátopek v této době vyhrával desítky závodů doma i ve světě, získal medaile z mistrovství Evropy v Bruselu i Bernu. Vrchol kariéry představovala olympiáda v Helsinkách roku 1952. Zde Zátopek zvítězil nejen v „pětce“ a „desítce“, ale překvapivě také v maratonu a jako jediný člověk v historii tak získal zlato z těchto tří disciplín.

Odchod do ústraní

S blížící se polovinou 50. let začal atletovi docházet dech. Nejenže se začínal projevovat vyšší věk, ale především dorůstala nová generace běžců, kteří si částečně osvojili moderní tréninkové metody. V roce 1954 zvládl ještě zaběhnout světový rekord na 5 000 metrů při závodech v Bruselu a záhy překonal nejrychlejší čas i na „desítce“. Ještě téhož roku mu ale rekord na „pětce“ sebral téměř o deset let mladší Brit John Chataway, kterého záhy předběhl sovětský atlet Vladimir Kuc. 

Že se nachází za zenitem, nakonec ukázala olympiáda v Melbourne roku 1956, kdy Zátopek nezískal medaili ani v jedné z disciplín a přesunul se spíše na pozici jakési československé sportovní legendy a symbolu. Kariéru ukončil v roce 1958 na turnaji ve španělském San Sebastianu, kde proti všem očekáváním také naposledy vyhrál. Téhož roku nastoupil do zaměstnání na ministerstvu obrany v oddělení tělesné přípravy vojsk. 

Významný okamžik v Zátopkově životě představovalo Pražské jaro roku 1968. Atlet se jednoznačně postavil za obrodný proces a stal se kritikem starých pořádků. Vystoupil proti sovětské okupaci a stal se také jedním z iniciátorů petice za zákaz účasti SSSR na olympiádě. Komunisté se mu tvrdě pomstili. 

Ačkoliv se pod nátlakem kál, omluvil se za protisovětské výroky a odvolal svůj podpis pod manifestem 2000 slov, čekalo ho propuštění z armády a vyloučení ze strany. Několik let jezdil slavný atlet s maringotkou po českém venkově a vrtal studny. Později jej vzali na milost a přemístili do archivu Československého svazu tělesné výchovy. Zátopek se již nevzpouzel, poslušně odsoudil Chartu 77 a uvítal socialistický bojkot olympiády v Los Angeles. Výměnou za to mohl vystupovat v televizní relaci Branky, body, sekundy. 

TIP: (Ne)zlatá padesátá: Jak se budovaly světlé zítřky v Československu?

Naprostou apatii vůči politickému dění projevil i po listopadu 1989. Nová doba mu vrátila jeho pozici hvězdy, častěji se objevoval na běžeckých akcích u nás, poprvé v životě vycestoval i do USA. Smrt jej postihla v pokročilém věku, na podzim roku 2000 skolila slavného běžce mrtvice. 

Barycentrum představuje těžiště soustavy hmotných objektů: Typicky jde o bod, okolo nějž v daném okamžiku obíhají všechna uvažovaná tělesa v systému. Nejsnadněji si lze jeho význam ukázat u dvou zcela izolovaných objektů, působících na sebe pouze gravitačně. Pak obě zmíněná tělesa – dvě hvězdy, Slunce a planeta či planeta a její měsíc – obíhají kolem jednoho fixního bodu, který leží na jejich spojnici a nachází se blíž ke středu hmotnějšího z nich. Vzdálenost středu hmotnějšího objektu od barycentra je potom nepřímo úměrná poměru hmotnosti těžšího a lehčího tělesa.

V soustavě Země–Měsíc spočívá barycentrum uvnitř naší planety a Měsíc tak krouží kolem Země. V případě Jupiteru a Slunce je to ale jiné – Jupiter neobíhá přímo kolem barycentra uvnitř Slunce, ale kolem bodu, který leží v těsném sousedství Slunce. Také žádný z pěti měsíců Pluta neobíhá (technicky vzato) kolem této trpasličí planety.

Ve vícečlenném systému panuje ještě o něco složitější situace: I pro něj lze sice v každém okamžiku polohu barycentra výpočetně stanovit, ovšem s oběhem těles se může jeho pozice měnit. Jedná se také o případ našeho solárního systému, kdy barycentrum vykonává komplikované polopravidelné pohyby, přičemž někdy vystupuje i mimo sluneční těleso. 

Tatranská hora Rysy leží na slovensko-polské státní hranici. Hora má tři vrcholy – dva leží na Slovensku a jeden v Polsku. Právě na polský vrchol zamířil minulý týden polský atlet a sběratel nejrůznějších rekordů Wojciech Sobierajski, aby na nejvyšší polskou horu vynesl 50 kilogramů těžký balvan.

 

 

 

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Příspěvek sdílený Wojciech Sobierajski (@wojciech_sobierajski)

Sobierajskiho motivací bylo, vedle jistě úctyhodného sportovního výkonu, pozvednout celkovou výšku hory. Oficiální výška severozápadního vrcholu Rysů totiž činí 2 499,6 metru, přičemž Sobierajski se rozhodl svým zhruba devět hodin trvajícím počinem zaokrouhlit výšku na rovných 2 500 metrů.

50 kilo problémů

Nemnoho pochopení má pro jeho atletický výkon správa Tatranského parku. Podle její mluvčí Magdaleny Zwojacz Kozicové šlo o nezodpovědné jednání, kterým Sobierajski vystavil nebezpečí nejen sebe, ale i další návštěvníky parku. Vrchol Rysů patří mezi nejvyhledávanější vrcholy na obou stranách Vysokých Tater.

Správa parku nyní celou situaci vyhodnocuje, a pokud se ukáže, že polský silák porušil ustanovení o ochraně přírody, může ho stihnout citelný finanční postih. 

Na americkém Jihozápadě se již celá desetiletí objevují v zemi rozsáhlé trhliny. Postižená je především Arizona, v jejíž centrální části bylo zmapováno 272 kilometrů těchto trhlin. Země ale praská i v Utahu, Kalifornii nebo Texasu. Podle odborníků to ale v naprosté většině případů nesouvisí s tektonickými či vulkanickými procesy.

Podle Josepha Cooka z Arizonské geologické služby nejde o přirozeně vzniklé útvary a trhliny podle něj mají na svědomí lidé. Sesedání či klesání zemského povrchu, čili subsidence, je v této konkrétní oblasti způsobené přílišným čerpáním podzemní vody. 

Mizející zásoby vody

„Více než 80 procent známých případů subsidence v celých Spojených státech, vzniklo kvůli používání spodní vody. Jde o často přehlížený důsledek lidských aktivit,“ vysvětluje na svém webu Geologická služba Spojených států. „Využívání krajiny je stále intenzivnější, což prohlubuje současné problémy se subsidencí a vytváří nové.“

Trhliny tohoto typu se otevírají, když část povrchu změkne a zhroutí se, zatímco okolí zůstává pevnější. Stejně jako nechvalně známé závrty, v nichž mohou zmizet celé domy, se i tyto trhliny mohou objevovat velmi rychle a ohrožovat obyvatele, infrastrukturu nebo třeba dopravu.

Lidé v Arizoně a na dalších místech USA odčerpávají vodu rychleji, než se stačí doplňovat její zásoby. „Většina vody, kterou čerpáme z podzemí je stará tisíce let,“ potvrzuje Jason Groth, zástupce radnice z marylandského Charles County. „Rozhodně to není tak, že by napršelo v pondělí a stejná voda by pak v sobotu byla součástí podzemní vody.“ Podle Grotha by během příštích deseti let v dotčených oblastech mohla dojít voda úplně.

TIP: Kalifornie se propadá: Je to kvůli suchu a ztrátám podzemní vody

Hlavním problémem je podle odborníků nedostatečná regulace a nehospodárné nakládání se zdroji podzemní vody. Federální vláda podle nich nemá téměř žádné předpisy upravující čerpání podzemní vody a jednotlivé státy mají jen nedostatečná pravidla, lišící se region od regionu.

Originál je jen jeden

• Mai Tai | cena: 28 000 Kč

Oblíbený letní koktejl Mai Tai běžně zahrnuje rum, likér Curaçao, mandlový sirup orgeat a šťávu z limetky. Merchant Hotel v Belfastu však údajně jako jediný na světě míchá populární nápoj podle původního receptu restaurace Trader Vic, kde Mai Tai v roce 1944 „vynalezli“. Vysoká cena pak odráží hlavně kvalitní vyzrálý jamajský rum, jenž se používal už v první polovině 20. století. Jeho značku ovšem podnik z pochopitelných důvodů drží pod pokličkou. 

Kameny, zlato a šampaňské

• Ono Champagne | cena: 219 000 Kč

Zatímco tokijské martini nadstavuje svou cenu diamanty a australský Winston zase extrémně drahými likéry, koktejl Ono Champagne podávaný v lasvegaském hotelu Encore Wynn si bere trochu z obou světů. Jeho základem se stalo šampaňské Charles Heidsieck, k němuž se přidává luxusní koňak Louis XIII Black Pearl, pomerančový a meruňkový džus a trocha nektaru z růží. Za své peníze pak obdržíte také sklenici vykládanou drahokamy a náhrdelník z 18karátového zlata. 

Diamanty ukryté na dně

• Diamonds Are Forever | cena: 495 000 Kč

Nejdražší koktejl světa si svůj rekord paradoxně nepřipsal díky kvalitě přísad nebo jedinečnosti místa, kde se podává, i když obojí patří do nadstandardní kategorie. Cenovku vyhnal do astronomických výšin diamantový prsten, spočívající na dně sklenky. Hodláte-li tedy někoho stylově požádat o ruku, mohl by se zmíněný drink stát vaším esem v rukávu.

Chleba a bílá čokoláda

Koktejl Diamonds Are Forever, tedy „diamanty jsou věčné“, si lze objednat v hotelu Ritz-Carlton v srdci Tokia. Jedná se o nejvyšší stavbu svého druhu v celém Japonsku, a svým přepychem navíc vytváří pro extrémně drahý nápoj ideální kulisy. Drink vám namíchají v baru ve 45. patře, odkud se naskýtá výhled na celou gigantickou zástavbu megapole. Prsten se přitom koupe v martini, jehož recepturu pojali tokijští barmani po svém: Zatímco běžně jde o kombinaci ginu a vermutu doplněnou olivou či kouskem citronu, v Ritz-Carltonu tvoří základ vodka Absolut Elyx a limetková šťáva. Uvedený alkohol je sice chuťově zaoblený, s náznaky čerstvého chleba nebo bílé čokolády, ale v našich obchodech se cena za láhev pohybuje kolem tisíce korun. Coby alternativu nabízí bar drink namíchaný z vodky Grey Goose, zhruba s podobnou hodnotou jako Absolut Elyx.

Za drtivou většinou částky se tedy skutečně ukrývají diamanty – a také doprovodný program: Koktejl vám totiž barman připraví přímo u stolu, zatímco vám kapela zahraje k popíjení serenádu. Nakonec je tedy potřeba hlavně dávat pozor, aby obdarovaný či obdarovaná v okouzlení hudbou statisícový šperk nespolkli… 

V pátek 8. září 2023 vyrazila kosmická loď společnosti Virgin Galactic VSS Unity na svůj další komerční suborbitální let. Nesl označení Galactic 03 a trval necelou hodinu. Letu se zúčastnili tři zaměstnanci Virgin Galactic a tři vesmírní turisté. Jak se ale ukázalo, „lidí“ v širším smyslu slova bylo na palubě vlastně víc.

Jedním z trojice turistů byl jihoafrický podnikatel Timothy Nash, který se podílel na výzkumu evoluce lidské linie v jižní Africe. Nash dostal od svého známého, významného paleoantropologa a popularizátora vědy Lee Bergera z jihoafrické Witwatersrandské univerzity, poněkud neobvyklou cestovní výbavu – fosilní pozůstatky dvou homininů, našich dávných příbuzných z lidské linie.

Kosti na suborbitálním letu

Nash s sebou vyvezl do kosmického prostoru fosilie 2 miliony let starého australopitéka Australopithecus sediba a člověka Homo naledi, který žil před 250 tisíci lety. Zmíněné fosilie byly během suborbitálního letu uloženy v malém boxu z uhlíkových vláken. Jak je u těchto letů obvyklé, kosmickou loď VSS Unity nejprve dopravil do výšky kolem 14 kilometrů nosný letoun, v tomto případě VMS Eve. Pak se Unity oddělila a pro suborbitální let použila raketový motor. Posádka během suborbitálního letu dosáhla výšky 88,6 kilometru. 

A proč vlastně vyrazily fosilie lidské linie do vesmíru? „Cesta těchto fosilií představuje ocenění přínosu všech našich předků během milionů let evoluce,“ uvádí paleoantropolog Berger. „Bez vynálezu ohně, nástrojů a bez jejich schopnosti přežít v nehostinném světě, bychom tu dnes nebyli, nemluvě o našich letech do vesmíru.“

Fosilie Homo naledi a Australopithecus sediba byly podle vědců vybrány nejen pro jejich symbolický význam, ale také proto, že patří mezi nejzdokumentovanější fosilie homininů vůbec.

TIP: Ve stopách člověka: Nejdůležitější přelomy ve vývoji našeho druhu

Pozůstatky Australopithecus sediba byly objeveny v jeskyni Malapa v jihoafrické kolébce lidstva a datují se do doby asi před 1,98 miliony let. Tento druh představuje podle paleontologů zřejmý krok od „opičích“ rysů starších příbuzných a směrem k rysům, které později definovaly rod Homo. Příslušníci druhu Homo naledi žili také v jižní Africe, byť mnohem později než zástupci druhu Australopithecus sediba. Podle studie z roku 2017 obývali jihoafrické pláně před zhruba 300 000 lety.

Za nejslavnější symbol Británie, hodinovou věž sídla parlamentu, do značné míry vděčíme dvěma případům ne právě kvalitně odvedené práce: K prvnímu došlo 16. října 1834, když byli dva místní zřízenci pověřeni spálit staré dřevěné destičky, které kdysi sloužily soudcům k zapisování poznámek. Muži se ovšem s úkolem příliš nepárali a pece naložili pořádně. 

Jenže komíny toho roku ještě neprošly pravidelnou údržbou a následně se v nich vznítily saze. V budově, která neměla žádnou protipožární ochranu, se oheň bleskově rozšířil. Podařilo se tak zachránit pouze část nejstaršího středověkého křídla, někdejší kancléřský soud ve Westminster Hall.

Národní vzepětí

Obnova komplexu představovala chvíli národního vzepětí, jež se spojovala s počátkem nové, zlaté doby. O pět let dřív proběhla parlamentní reforma a znásobila počet voličů tím, že jejich řady rozšířila o střední třídu. Nový parlament měl proto odrážet domnělý návrat ke svobodným středověkým časům a nezbytnou inspirací pro jeho vzhled se staly gotické katedrály a hrady. 

Zakázku na stavbu obdržel architekt Charles Barry a jako vrchního designéra najal francouzského katolického emigranta Augusta Pugina. Ten pak sídlu britského parlamentu vtiskl jeho zdobnou podobu a založil nový stavební styl, novogotiku. 

Neplánovaný obr

Nadcházející věk měla symbolizovat přístavba, s níž původní plán nepočítal, ale kterou si Pugin vysnil jako odkaz na anglické katedrály – tedy vysoká hodinová věž. Coby manifestace britské sebedůvěry měla propojit středověkou tradici s moderními průmyslovými úspěchy, a proto byly na její vrchol umístěny dva doklady velikosti země: Prvním jsou dodnes největší a nejpřesnější veřejné hodiny na světě, jejichž odchylka od astronomického času nečiní víc než vteřinu denně.

TIP: Petřínská rozhledna: Železná věž vyšší než Eiffelovka

V hodinové věži pak našel místo největší činný zvon své doby, vážící 13,5 tuny. Jméno získal po poslanci siru Benjaminu Hallovi, který předsedal výboru dohlížejícímu na stavbu a jemuž se pro jeho tloušťku přezdívalo „Big Ben“. Obrovský zvon ovšem nevydržel údery kladiva a měsíc po spuštění praskl. Ačkoliv se dutina dočkala vyztužení a stroj opravy, rezonance Big Benu se narušila: Získal tak charakteristický nakřáplý zvuk, který ještě podtrhl jedinečnost stavby.