V pátek 8. září před půlnocí se v centrálním Maroku mohutně zatřásla země. Šlo o silné zemětřesení, jehož epicentrum se nacházelo u marockého městečka Ighil, asi 72 kilometrů jižně od marocké metropole Marrákeš. Otřesy dosáhly magnituda 6,8 a šlo tedy o 10× slabší zemětřesení než to, které letos v únoru postihlo Turecko a Sýrii (M7,8), při kterém se uvolnilo zhruba 30× více energie. Podle dostupných informací zahynulo více než 2 000 lidí a podobné množství utrpělo zranění. Polovina z nich se bohužel nachází ve vážném stavu. 

Ničivé otřesy ve Vysokém Atlasu

Každoročně je po celém světě zaznamenáno 10 až 20 zemětřesení o podobné či větší intenzitě. Tentokrát ale bylo epicentrum v relativně malé hloubce 18,5 kilometru, což podstatně zvýšilo jeho ničivé dopady. Země se v Maroku třásla asi dvacet sekund. Devatenáct minut po hlavních otřesech přišly sekundární otřesy o magnitudu 4,9. Otřesy postihly především oblast Vysokého Atlasu. Způsobené škody jsou značné, včetně poškození řady historických památek v Marrákeši, součásti Světového dědictví UNESCO a jeho okolí. Zemětřesení pocítili i lidé ve Španělsku, v Portugalsku, v Mauretánii a v Alžírsku.

TIP: Jih zlomu San Andreas dlouho nepostihlo silné zemětřesení: Je čas se začít bát?

V severní Africe nejsou zemětřesení úplně neobvyklá (hlavně v Alžírsku a Tunisku), většinou ale bývají podstatně slabší. Od počátku 20. století se ve vzdálenosti 500 kilometrů od současného epicentra neobjevilo zemětřesení s magnitudem 6 a vyšším. Oblast zemětřesení se nachází blízko transformního zlomu Azory-Gibraltar. Jde o významnou seizmickou zónu, kde se setkává Eurasijská tektonická deska s Africkou deskou. Jejich interakce jsou komplikované, ale převládají zde horizontální geologické pohyby. Tektonické desky se o sebe třou, což vyvolává řadu menších i větších zemětřesení.

Ačkoliv dnes vnímáme evropskou kulturu a civilizaci oproti té blízkovýchodní jako tolerantnější a vyspělejší, ve středověku panovala opačná situace. Západní křesťané, a především jejich elita v podobě těžkooděných rytířů, sice vynikali bojovou silou – ale z hlediska obchodu, služeb a uměleckých či vědeckých oborů značně zaostávali za Byzancí i muslimskými státy, které prakticky přímo navazovaly na dědictví antické Římské říše. 

Křížové výpravy a následná přítomnost západních křesťanů v Levantě (jak se tradičně nazývá východní Středomoří) znamenaly v letech 1096–1291 krvavý střet kultur, během něhož se však západ a východ také příznivě ovlivňovaly a vzájemně obohacovaly. Křesťanští poutníci přivezli do Evropy učení antických filozofů, lékařů a přírodovědců. Ostatně knihovny významných emírů a mnoha muslimských měst obsahovaly tisíce svazků, zatímco nejbohatší klášterní bibliotéky v Evropě jich obvykle čítaly pouhé desítky.

Křesťané se později s muslimy rovněž politicky spojovali, a v mnoha ohledech byli dokonce nuceni přejímat jejich styl života. Uvedené se samozřejmě netýkalo náboženství, ale třeba oblékání, protože těžké evropské šaty se do horkého podnebí naprosto nehodily, a luxusní látky dovážené z východu navíc voněly přepychem. Mnozí šlechtici ze vznešených západních rodů proto chodili v turbanech či v cizokrajných beduínských pláštích zvaných burnus. Zmíněné oděvy přitom navlékali i přes válečnou zbroj a na přilbě jim vlál bílý šátek kefíja, utažený kolem hlavy páskem.

Moudřejší a čistější

V kupeckých domech mohli poutníci ze západu obdivovat mozaiky a mramor, na podlahách ležely koberce a okna chránily před přílišným slunečním žárem damaškové závěsy. Oproti chudé Evropě, kde i šlechtické rodiny musely žít ve studených hradech s minimem vybavení, byl místní luxus na dosah: Západní dobyvatelé si tedy pořídili bohatě vykládaný nábytek, jídlo si nechávali nosit na stříbrných talířích a jedli módní vidličkou. Pravidelně si dávali prát ložní prádlo a z kohoutků jim skrz římské akvadukty proudila čerstvá voda. Něco takového byste v tehdejší západní Evropě hledali jen stěží.

Opačným směrem se toho zdaleka nepřeneslo tolik: V Sýrii a okolních zemích se například zachovalo několik křižáckých hradů, v nichž se prvky muslimské architektury snoubí s tou západoevropskou. Válečné umění Evropanů představovalo jednu z mála oblastí, jejíž kvalitu muslimové uznávali. A pevnostní stavitelství, které se tenkrát rychle rozvíjelo v Normandii i Británii, se stalo hodným napodobení. Místní civilizaci, jež mezi 8. a 13. stoletím zažívala zlatý věk, neměla kulturně jinak velmi omezená Evropa se svou striktní interpretací svatých knih příliš co nabídnout.

Opovrženíhodní vetřelci

Muslimové říkali křižáckým „vetřelcům“ Frankové, ačkoliv příchozí Evropané neměli s původně germánským kmenem prakticky nic společného. Pojmenování vzniklo zkomoleninou, protože většina prvních dobyvatelů přišla z Francie. Arabský emír Usáma ibn Munkíz měl mezi Franky mnoho přátel, přesto jimi jako celkem pohrdal. Do svých pamětí si zapsal: „Každý člověk, který pozná jejich záležitosti, musí chválit Alláha a uctívat Ho. Neboť v nich vidí jakýsi druh zvířat, jež mají ctnost statečnosti a bojovnosti, ale žádnou jinou, podobně jako jiná zvířata mají jedině vlastnost síly a schopnost nosit těžké náklady.“ Munkíz žil v letech 1096–1188, a zažil tedy největší rozkvět křižáckých států. A i když se s některými Franky spřátelil a pokoušel se pochopit jejich zvyky a chování, většinu života s nimi bojoval.

Některé zvyklosti muslimy doslova šokovaly. Z vyprávění jistého Sálima, správce lázní, lze pochopit rozdílné pojetí muslimských a křesťanských mravů ve zmíněné veřejné instituci: „Přišel tehdy do lázní jeden z jejich rytířů. Oni nesnášejí, aby v lázni měl někdo kolem pasu uvázaný šátek. Vztáhl tedy ruku, strhl mi z boků šátek a odhodil ho. Podíval se na mne – právě nedávno jsem si depiloval ohanbí – a zvolal: ‚Sálime, výborně! Při pravdě mé víry, udělej mi to také tak!‘ Vyholil jsem ho tedy. Povídá: ‚Sálime, při pravdě mé víry, udělej to také mojí dámě!‘ míně tím svoji ženu. Jeho sluha přivedl paní a ona se položila na záda. Vyholil jsem jí tedy chlupy, zatímco její manžel seděl a díval se na mne.“ Pro muslima bylo přitom naprosto nemyslitelné, aby se cizí muž dotýkal jeho ženy…

Tři dny vraždění

Po celou dobu své přítomnosti na Blízkém východě zůstali Frankové cizím prvkem, který se odmítal přizpůsobit tamním podmínkám. Jejich vyhnání tak znamenalo pouhou otázku času. Zpočátku těžili z prvku překvapení, neboť je Turci i Egypťané považovali za nové vojsko byzantského císaře. Druzí zmínění jim dokonce nabízeli dohodu, podle níž mohli obsadit severní Palestinu, o niž Byzanc přišla jen krátce předtím. Křižáci však o žádné dohody s nevěřícími nestáli. 

Při první výpravě roku 1098 dobyli Antiochii a o rok později jim padl do rukou i Jeruzalém, kde se naplno projevila jejich brutalita. Rabování a vraždění muslimů, židů i místních křesťanů trvalo tři dny, během nichž se lidé na ulicích údajně brodili po kolena v krvi. Dobyvatelé proto v očích muslimů navždy zůstali nesmiřitelnými a barbarskými válečníky, které není radno podceňovat, ale zároveň jsou pro svou krutost hodni opovržení.

Hlavní cíl výpravy křižáci každopádně splnili, načež potřebovali zavést nové společenské uspořádání. Vzniklo tak Jeruzalémské království, jemuž byly – spíš teoreticky – podřízeny další tři státečky ležící na sever od něj: přilehlé hrabství Tripolis, knížectví Antiochie dále na pobřeží Středozemního moře a hrabství Edessa ve vnitrozemí na severovýchodě. Na Blízký východ tak ovšem Evropané nepřinesli žádnou převratnou novinku. I muslimové totiž vyznávali podobný princip, kdy emírové reprezentovali místní šlechtu a vlastnili hrady či města s přilehlým okolím, kde pracovali rolníci.

Pýcha předchází pád

Přestože Frankové zůstávali v zemi muslimů cizím prvkem, neznamená to, že by se nezačlenili do lokálních struktur. Tureckým vládcům disponujícím obvykle omezenou vojenskou silou ostatně nezbylo než je brát jako nové hráče. Křižácké státy se totiž táhly kolem celého pobřeží, k němuž Turci potřebovali přístup kvůli obchodu. Na sever od nich už ležela Byzanc a na jihu nepřátelský Egypt s vládnoucími šíity, jejichž víra byla pro sunnitské Turky horší než křesťanství. Právě popsaných místních rozporů pak křižáci s chutí využívali.

Ovšem i Evropané museli svůj přezíravý a nenávistný postoj změnit. Zoufale se jim totiž nedostávalo lidí, obzvlášť když se část křižáků po dobytí Jeruzaléma vrátila do Evropy, protože svoji misi považovali za splněnou. Většinu nových poddaných tvořili muslimové a židé, které nemohli nutit k odchodu či ke změně víry. Zbytek představovali syrští nebo arménští křesťané, tedy z pohledu katolíků vlastně odpadlické sekty, jež se od pravé víry odklonily v prvních staletích „po Kristu“. Frankové se museli naučit jednat i s muslimy: Uzavírali s nimi různá účelová spojenectví, občas dokonce obrácená proti vlastním souvěrcům. Tak se roku 1108 odehrála první bitva, v níž na obou stranách stáli křesťané i muslimové. Emír Ridván z Aleppa tehdy po boku knížete Tankreda z Antiochie porazil Turka Chavaliho z Mosulu a hraběte Balduina z Edessy.

Spolu proti křižákům

Jediné štěstí Franků spočívalo v muslimské roztříštěnosti – mezi Turky, Kurdy, Araby a Egypťany panovala hluboká řevnivost. Jednotlivé státy nebo i lokální vládci spolu vedli drobnou, ale v podstatě permanentní válku v podobě loupeživých výprav a bojůvek. Jednou za čas se prostě některý z emírů vydal se svou družinou proti Frankům či proti jiným muslimům, načež mohl očekávat brzkou odplatu. Úmrtnost křesťanů v prohraných bitvách byla ovšem neobyčejně vysoká, a jelikož tažení záviselo na posilách z Evropy, znamenaly řídnoucí řady značný problém. Místa po vojácích tak zaplňovali kupci, mladí šlechtici, noví členové rytířských řádů, duchovní i obyčejní lidé. Frankové svým vpádem paradoxně přispěli k tomu, že se muslimové časem sjednotili proti společnému nepříteli. Pod praporem Koránu se tak zrodila nová svatá válka – džihád. Původní význam slova zněl „zápas“, přičemž odkazovalo především k osobnímu boji za zlepšení sebe sama. Právě v popsané době však výraz získal politický a vojenský podtón.

Mosulský atabeg Zengí dokázal s novou ideologií spojit znesvářené turecké rody a systematicky se obrátit proti křesťanům. Jeho vrcholný úspěch znamenalo dobytí Edessy roku 1144, čímž padla nesmírně důležitá severní obranná hráz křižáků a muslimům se otevřela cesta k dalším útokům. Zengího syn Núr ad-Dín se pak zhostil otcovy role a rozšířil svůj vliv až do Egypta, kde jeho kurdští služebníci Širkúh a synovec Saladin postupně potlačili moc chalífy i vezírů. Saladin se poté sám stal sultánem a po smrti Núr ad-Dína převzal vládu také v Sýrii.

Vykoupení Jeruzaléma

Saladin si získal skvělou pověst i u svých křesťanských protivníků. Třebaže se nebál ani krutosti, proslul milosrdným a rytířským chováním. Armádu křesťanů nejprve doslova rozdrtil u Hattínu v roce 1187 a posléze s obtížemi dobyl také Jeruzalém. Oproti brutálnímu řádění křižáků o devadesát let dřív ovšem dovolil obráncům, aby se ze zajetí vykoupili, a převzal město takřka neporušené.

TIP: Masakr u Akkonu: Proč nechal Richard Lví srdce pobít muslimské zajatce?

Po zmíněném těžkém fiasku následovala v letech 1189–1192 třetí křížová výprava, v níž anglický král Richard Lví Srdce zajistil další existenci křižáckých států do roku 1291, přestože Jeruzalém znovu nezískal. Území křižáků se významně zmenšila a Frankové na Blízkém východě spíš už jen živořili: Přestali být silou, s níž by domácí museli za každých okolností počítat. Na sklonku 13. století se pak proměnili ve snadnou kořist mamlúků coby nových vládců Egypta, kteří nebyli vůči „nevěřícím“ ani zdaleka tak tolerantní jako Turci či Arabové. 

Byly za minutu čtyři hodiny odpoledne, 10. květen 1940. První den německé ofenzivy na západní frontě. Zataženým nebem nad západoněmeckým městem Freiburg im Breisgau basově duněly motory tří dvoumotorových bombardérů. Tak jak stroje kroužily mezi mraky, zvuk pohonných jednotek náhodným chodcům dole v městských ulicích střídavě slábl a sílil. Náhle se z otevřených pumovnic začaly sypat pumy. S narůstajícím jekem se blížily k zemi a pak za nepopsatelného hluku explodovaly. Vylétly trosky, sloupy dýmu. Na chvíli jako by se zastavil čas. Pak se ozval křik a nářek obětí. Opožděně začaly kvílet sirény ohlašující vzdušný útok. Na území Velkoněmecké říše vstoupil démon totální letecké války, v které trpěli bez rozdílů i ti nejslabší, ženy, děti a staří lidé.

Hledání pachatelů

Když sirény odhoukaly konec náletu, začalo se město probírat z šoku. Němci napočítali, že v katastru Freiburgu dopadlo celkem 69 pum. Jedenáct z nich zasáhlo nádraží a dvě dětské hřiště. O život přišlo celkem 46 civilistů: 22 dětí, 13 žen a 11 mužů. Dalších jedenáct obětí připadlo na vojáky. Zranění utržilo 20 dětí, 34 žen a 47 mužů.

Nálet obyvateli Freiburgu velmi otřásl. Smrt tolika dětí a žen zasáhla ve městě samozřejmě každého. Místní noviny Freiburger Zeitung označily hned následujícího dne útok za „zlovolný nálet“. Pachatel byl nasnadě: za útokem muselo stát buď britské, nebo francouzské letectvo. 

Nálet vyvolal okamžitou a razantní reakci německé propagandy. Mistru manipulace Goebbelsovi poskytla smrt nevinných Němců patřičně výbušnou propagandistickou munici. Rozhořčení nad tímto „barbarstvím“ bylo veliké. Oficiální tisková agentura zveřejnila hrozbu, že za podobné nálety proti „zakázaným“ cílům bude následovat odveta v podobě pětinásobně silnějších útoků proti britským a francouzským městům. Jedenáctého května vyšel v novinách Deutsche Bevölkerung velmi emotivní článek s titulkem Freiburské matky žalují, který vrcholil slovy: „To není válka. To je vražda.“ (Das ist kein Krieg. Das ist Mord.)

Německé vojenské a politické špičky se ovšem téměř okamžitě dověděly o tom, že nálet měla na svědomí samotná Luftwaffe. Stanoviště protiletecké hlídky č. 14 ve Freiburgu bombardéry identifikovalo jako Heinkely He 111. Podobně popsalo přítomnost německých bombardérů tohoto typu rovněž stanoviště hlásné služby v Lorettobergu. Již večer 10. května odeslal zpravodajský důstojník VII. letecké župy von Donat hlášení obsahující identifikaci útočících bombardérů freiburskou protiletadlovou obranou coby He 111. Adresoval jej vrchnímu velitelství Luftwaffe a štábu Luftflotte 3.

Mezi špičkami Luftwaffe, Göringa nevyjímaje, zavládlo zděšení: taková ostuda! Podezření potvrdily ve Freiburgu vyhledané střepiny a úlomky pum. Došlo k rozpoznání čísel na jejich pláštích a pumy, identifikované jako německé SC 50, mohly být vystopovány až do továrny, která je vyrobila (závod Rheinmetall v Sömmerde), a poté do skladu munice letectva v Schwabstadlu, kde byly uloženy. Odtud SC 50 odpovídající série putovaly na tři letiště: do Landsbergu, Memmngenu a Lechfeldu. Desátého května bombardéry operovaly z jediné této základny, z Landsbergu, odkud vzlétly k akci Heinkely Staffel 8./KG 51. Pachatel byl tedy rychle vypátrán.

Osudný nálet

Staffel 8./KG 51 patřila společně s dvěma dalšími letkami do Gruppe III./KG 51. Její Heinkely He 111H se od brzkého rána podílely na bombardovacích akcích proti francouzským cílům. Odpoledne se pak letouny celé skupiny měly zúčastnit náletu proti letišti Dijon-Longvic ležícímu ve východní Francii. Jako náhradní cíl při této akci velení vybralo nedalekou leteckou základnu v Dôle-Tavaux.

Dvacet k náletu určených Heinkelů He 111H skupiny III./KG 51 vzlétlo mezi 14:30 a 14:41 z letišť Bad Wörishofen a Landsberg. Nad kopci německého Schwarzwaldu a francouzských Vogéz visely těžké deštěm nasáklé mraky. Při přeletu hranice ve výšce 6 000 m piloti bombardérů zápasili s nepříjemnými turbulencemi a nedostatečnou viditelností. Udržet sestavu bylo za těchto podmínek velice obtížné. Právě v této fázi letu se od svazu oddělil roj tří He 111H z 8./KG 51. Velitelem vedoucího bombardéru tohoto roje byl relativně nezkušený Lt. Paul Seidel.

Jádro formace proniklo do prostoru Dijonu, kde bombardéry přes odpor francouzských stíhaček svrhly pumy na letiště Longvic (část osádek ovšem nahlásila bombardování náhradního cíle v Dôle-Tavaux). 

Jedinou ztrátou na německé straně se stal He 111H „9K+DR“ velitele roje Oblt. Schifferingse ze Staffel 7./KG 51. Osádka bombardéru zabloudila a narušila vzdušný prostor neutrálního Švýcarska. Nedaleko od Bütschwilu pak heinkel poškodila dvojice Messerschmittů Bf 109E jednotky Fl.Kp.21 švýcarského vojenského letectva. Silně kouřící bombardér opustil švýcarský vzdušný prostor u Altenrheinu a posléze nouzově přistál u německého Friedrichshafenu.

Pod heinkely Freiburg

A nyní k vlastnímu tragickému bombardování města Freiburg im Breisgau. Roj Lt. Paula Seidela samozřejmě pokračoval v akci i poté, co se mu nad Schwarzwaldem ztratil zbytek formace. Za mizerné viditelnosti mířil západním směrem. Lt. Seidel se pokoušel zorientovat a nalézt cíl. S přibývajícím časem se poručíkovy nervy pod tíhou odpovědnosti stále více napínaly. Když mezi bouřkovými mraky spatřil letiště u menšího města a rozpoznal na něm tři haly a několik menších budov, nabyl přesvědčení, že se nachází nad náhradním cílem. Celý roj zde proto na jeho pokyn v 15:59 svrhl pumy.

Po návratu na mateřské letiště v Landsbergu a pooperační rozpravě se ve válečném deníku Gruppe III./KG 51 objevil zápis, že roj „samostatně zaútočil z výšky 5 000 m na letiště u Dôle“. Hlášení dále obsahovalo údaj, že se podle osádek podařilo zasáhnout haly, letištní dílny, rozjezdovou plochu a jednu pozici flaku. Ve skutečnosti ­ovšem Lt. Seidelem vedený roj svrhl pumy právě na Freiburg im Breisgau.

Ačkoliv bombometčíci Seidelova roje mířili na letiště u města, neměli dobrou mušku. Ostatně není divu, vzhledem k velké výšce bombardování (5 000 m) a špatné viditelnosti. Většina pum tak dopadla přímo do městské zástavby.

Co si o svém omylu během následného vyšetřování myslel sám Lt. Paul Seidel, lze pouze spekulovat. Válečnému soudu se sice vyhnul, ale jeho život se uzavřel nedlouho poté, 12. srpna 1940, v počáteční fázi bitvy o Británii. Junkersu Ju 88A-1, kterému velel, se stalo osudným setkání s britskými stíhači nad jižní Anglií.

Propaganda

Nacistický režim, ačkoliv znal skutečný stav věcí, dále používal freiburský incident jako propagandistickou zbraň. Goebbelsova mašinerie bombardování města označovala za počátek „leteckého teroru“ ze strany Británie a snažila se tak legitimizovat své pozdější útoky proti britským aglomeracím. I na spojenecké straně se ovšem stalo bombardování Freiburgu součástí psychologické války. Spojenci pro změnu útok na Freiburg označovali za záměrnou provokaci provedenou Luftwaffe v zájmu ospravedlnění útoků na britská města. Tento názor pak přežíval ještě dlouho po skončení války. Ve skutečnosti šlo ovšem o pouhý omyl Lt. Seidela a jeho mužů. 

Paleontologové nedávno v jihovýchodní čínské provincii Fu-ťien objevili fosilii, ze které se vyklubal bizarní dinosaurus z příbuzenstva ptáků s nápadně dlouhýma nohama. Podivný tvor, který žil v této části světa před 148 až 150 miliony let, dostal jméno Fujianvenator prodigiosus (podivuhodný lovec).

Jak uvádí studie zveřejněná ve vědeckém časopisu Nature, Fujianvenator prodigiosus patří do vývojové linie Avialae, která zahrnuje dnešní a vyhynulé ptáky, společně s blízkými neptačími dinosaury. Sice má leccos společného s ptáky, v jedné věci se ale dramaticky liší od dalších tehdejších zástupců linie Avialae.

Vládce močálu

Podle paleoantropologa a paleontologa Wang Mina z Institutu paleontologie obratlovců a paleoantropologie Čínské akademie věd měl fujianvenator skutečně bizarně stavěné a velice dlouhé zadní končetiny. Badatelé se domnívají, že mohlo jít o extrémně rychlého běžce, nebo o specialistu na lov v močálech. Druhou z možností podporuje i skutečnost, že ve stejné oblasti byly objeveny fosilie ryb a želv.

Dlouhonohý fujianvenator je pro paleontology velmi cenný nejen pro svůj zvláštní vzhled. Pochází z období historie, kdy začínal bouřlivý rozvoj linie Avialae, tedy ptáků a jejich blízkých příbuzných, z něhož máme bohužel k dispozici jen málo fosilií. Objev fujianvenatora tak nabízí nový úhel pohledu na ranou evoluci ptáků.

TIP: Paleontologové objevili v Číně fosilii dinosaura i s jeho hnízdem, vejci a embryi

Paleontologové označují soubor fosilií z oblasti nálezu fujianvenatora jako fauna Čeng-che. „Značná rozmanitost fosilií a charakteristické prostředí, společně s poměrně přesně vymezeným časovým obdobím před 148-150 miliony let, souvisí s velkým potenciálem fauny Čeng-che pro výzkum,“ potvrzuje Min. „Vyplňuje časovou a geologickou mezeru v našem chápání ekosystémů této části světa v období svrchní jury.“

Lidé patří k hrstce živočišných druhů, které umějí rozeznat vlastní odraz na povrchu lesklých objektů. Jako jediní je ovšem začali také cíleně vyrábět, a to již přinejmenším v 6. tisícletí př. n. l., jak dokazují nálezy vysoce leštěného obsidiánu v turecké lokalitě Çatal Hüyük. Postupné zdokonalování práce s kovem pak v různých civilizacích nezávisle na sobě vedlo ke zjištění, že opracuje-li se bronz či měď naplocho a následně se vyleští, vznikne povrch odrážející světlo, a tedy i obraz okolních předmětů.

Ve starověkém Řecku a Římě už zrcadla tvořila standardní výbavu domácností vyšších tříd, přičemž bylo možné si je nechat i postříbřit. Teprve v roce 1835 však německý chemik Justus von Liebig zdokonalil metodu nanášení dusičnanu stříbrného na sklo, načež chemickou reakcí vznikla tenká, vysoce reflexní vrstva stříbra. Technologie se používala ještě nedávno, než drahý kov nahradil dostupnější hliník. 

Na úsvitu kosmického věku však musely uvedené fantazie pochopitelně načas ustoupit stranou. Technologické možnosti obou tehdejších velmocí a vědomí značného rizika diktovaly podobu prvních vesmírných lodí s tím, že půjde o stroje dimenzované pro let jediného člověka.

Jak v rámci sovětského programu Vostok, tak amerického programu Mercury se do kosmu vydávali vždy jednotlivci. Jistou výjimku představují s přimhouřením obou očí skupinové lety v rámci druhého zmíněného: Roku 1962 létaly po několik dní současně lodě Vostok 3 a 4 a o rok později i plavidla s číslem 5 a 6. O skutečné vícečlenné posádce však nemohla být řeč. Právě popsaný směr byl ovšem nevyhnutelný, přičemž si to obě strany velmi dobře uvědomovaly – a obě plánovaly další kroky.

Nebude to snadné

Sovětský svaz prostřednictvím Sergeje Koroljova začal v roce 1959 plánovat konstrukci vícemístné lodi Sever. Dva roky nato byl poměrně ambiciózní a komplikovaný projekt vystřídán mnohem jednodušším, nazvaným 7K, který původně patřil mezi komponenty Severu. Jedna z jeho variant později proslula jako Sojuz.

Američané šli zprvu podobnou cestou a po programu Mercury mělo následovat rovnou lunární Apollo. Nicméně ještě v průběhu roku 1961 dospěla NASA k závěru, že přechod z jednoduchých kabin Mercury k trojmístnému sofistikovanému plavidlu nebude zdaleka tak jednoduchý. Světlo světa proto spatřil program Gemini, v jehož rámci měly ve stejnojmenných lodích létat dvoučlenné posádky. Při zmíněných misích by astronauti prověřovali technologie a postupy nutné k cestám na lunární povrch.

Po úspěchu stagnace

V počáteční fázi kosmických závodů získali Sověti znatelný náskok, který se jednoznačně projevil letem první družice i prvního živého tvora na oběžnou dráhu či fotografií odvrácené strany Měsíce. Nikita Chruščov záhy pochopil propagandistický význam různých vesmírných premiér, přičemž jej s hlavním osnovatelem zmíněných úspěchů Sergejem Koroljovem pojily velmi dobré vztahy. Tlačil tak na něj, aby přinášel další a další prvenství i přelomové lety, a například hned start druhé umělé družice Sputnik 2 se psem Lajkou se v roce 1957 odehrál na přímý tajemníkův popud.

Krátce po legendárním letu Jurije Gagarina však začala sovětská kosmonautika stagnovat. Nové mise Vostoků již nemohly nabídnout žádný větší vědecký ani propagandistický přínos a uvedení Sojuzu do služby se stále oddalovalo. Zjevně na sebe narážely také zájmy vědců a inženýrů v čele s šéfkonstruktérem Koroljovem a zájmy vojáků v osobách velitele letectva Konstantina Veršinina a jiných generálů. Další kosmický primát zůstával v nedohlednu, což se Chruščovovi pochopitelně příliš nezamlouvalo.

Východ slunce na povel

Americké plány na starty vícečlenných posádek ovšem nemohly sovětskému vůdci uniknout. Podle některých zdrojů právě on v posledním čtvrtletí roku 1963 vyzval Koroljova, aby Vostok přepracoval na vícemístnou kabinu. A protože Američané měli létat ve dvou, dostal hlavní konstruktér nařízeno posadit do lodi rovnou tři kosmonauty a pokud možno je vyslat na orbitu ještě v roce 1964. Jakmile vyšlo najevo, že Sojuzy nepoletí před rokem 1965, nezbylo Sergeji Koroljovovi než práce na nich odsunout a zaměřit se na přestavbu Vostoků v příslušných šibeničních termínech.

Zprvu nenesl uvedené rozhodnutí lehce a nechal se slyšet, že „není možné za několik měsíců předělat jednomístnou kosmickou loď na trojmístnou“. Ve skutečnosti už s přepracováním Vostoku na vícemístnou kabinu sám dřív laboroval, plány ovšem nikdy nepřekročily fázi úvah a náčrtů. Nakonec však hlavní konstruktér skutečně nechal Sojuz na vedlejší koleji a přesunul významnou část zdrojů své kanceláře OKB-1 do projektu, který dostal název Voschod – neboli „východ slunce“.

Nádorová onemocnění jsou na vzestupu a týká se to i mladších ročníků. Potvrzuje to i nedávný výzkum mezinárodního týmu odborníků, který zveřejnil vědecký časopis BMJ Oncology. 

Vědci využili data rozsáhlé databáze Global Burden of Disease, obsahující statistické záznamy z 204 zemí světa. Ze statistických údajů plyne, že mezi lety 1990 a 2019 se zvýšil počet diagnóz nádorů u lidí mladších padesáti let o 79,1 procent. Ačkoliv jde o děsivé číslo, stejná statistika ukázala, že počet úmrtí je mnohem menší - ve stejném období se zvýšil počet úmrtí u mladších pacientů s nádory o 27,7 procent. Největší úmrtnost u těchto pacientů má na svědomí rakovina prsu, jejíž výskyt se v uvedeném období zvýšil především v Asii.

Proč mají mladší lidé častěji rakovinu?

Podle badatelů se jako hlavní příčina jeví rozšiřující se západní styl života a lepší screening, i když přesné důvody nárůstu počtu onemocnění zatím nejsou úplně jasné. Počty rakovin u mladších pacientů rostou i v zemích, kde si na preventivní zdravotní prohlídky příliš nepotrpí. Svou roli tak může podle týmu hrát nižší věk první menstruace, rozšířené užívání hormonální antikoncepce, zvyšující se věk prvorodiček, vyšší průměrné BMI, málo pohybu, častější konzumace alkoholu a kouření.  

Jak moc se tedy máme obávat? Podle odborníků to nemusí být tak zlé, jak to na první pohled vypadá. Epidemioložka Montserrat García-Closasová z Institutu pro výzkum rakoviny v Londýně, která se na tomto výzkumu nepodílela, například upozorňuje, že jde o absolutní čísla, která nejsou vztažena ke konkrétním demografickým údajům. Údaje tak podle ní nezohledňují například růst populace nebo její stárnutí a za vyšší prevalencí vidí hlavně zlepšenou diagnostiku.

Dorothy Bennettová z Londýnské univerzity, která se rovněž na výzkumu nepodílela, zase připomíná nápadný nepoměr mezi nárůstem počtu diagnóz a počtem úmrtí. Vypadá to, že počet úmrtí kvůli nádorům u mladších pacientů ve skutečnosti spíše poklesl. 

TIP: Medicína v řeči čísel: Jak zdravá je světová populace?

Ať tak či onak, podle autorů studie nikdy není od věci zvážit zdravý životní styl, který může lidi chránit před rozvojem řady nádorů. Lékaři by prý zase měli zvážit rozšíření programů preventivních prohlídek u řady pacientů mladších padesáti let. Konkrétní čísla by měl upřesnit budoucí výzkum.

Hovězí maso a zvěřina byly velice oblíbené, protože se nekazily rychle a v relativním chladu sklepa se daly takzvaně vyvěsit. Hovězí maso se takto nechávalo i čtyřicet dní. Maso se muselo dobře vykrvit, takže se často poráželo podříznutím krku. Po vykrvení se zvíře vyvrhlo a rozporcovalo na velké díly, poloviny nebo čtvrtiny, a dalo se vyvěsit v chladu kolem 10 až 12 °C. Maso takzvaně zrálo. Hospodyně si z něj pak na trhu koupila část. Řezníci nabízeli hovězí maso na stánku a nemuseli se bát vysokých teplot, protože přežije nárazově i vyšší teploty. Zvěřina se uchovávala podobně, ale většinou na kratší dobu.

Nebezpečné vepřové

Obliba vepřového přišla až začátkem 20. století s rozšířením lednic. Vepřové maso má totiž tendenci se rychle kazit a snadno ho napadají botulotoxické bakterie. Proto se zpracovávalo především v zimě a v místech, kde tradičně v zimě mrzne. I proto je logicky v teplých muslimských oblastech zapovězeno.

Prasata se porážela v zimě, rychle se zpracovala a maso se uchovávalo nasolením nebo uzením. Nasolení proběhlo tak, že se kusy masa pokládaly do kameninové nádoby a zasypávaly velkým množstvím soli, aby jí zůstaly docela obalené. Do soli se maso muselo dávat osušené, aby se sůl nerozpustila. Jednou za tři dny pak bylo třeba ho přeskládat. Po vyjmutí z nádoby se opláchlo a ponořilo do vařící vody, aby se zbavilo přebytečné slanosti, a používalo se jako normální maso.

Kuřata i ryby nejlépe čerstvé

Drůbež se uchovávala čerstvá a živá. Slepičí, kuřecí, kachní, husí, křepelčí a podobné maso se zpracovávalo hned po zabití. Hospodyně musela čerstvě zabité a dobře vykrvené zvíře spařit horkou vodou, oškubat a pak dále zpracovat.

Také ryby jedli středověcí lidí většinou čerstvé. Pokud to nebylo možné, tak se ryby sušily, udily a solily. Sušení probíhalo na velikých dřevěných krovech, kdy se ryba nejprve vykuchala a rozřízla téměř napůl podél páteře. Páteř se vyndala a ryba zůstala spojená v ocasní ploutvi. Pak se na vodorovné břevno v suchém místě přehodila a nechala se zhruba třicet dní uschnout.

Uzení probíhalo u ryb stejně jako dnes. Solení ryb mohlo probíhat dvojím způsobem. Filety se naskládaly do velkého množství soli a nechaly vysušit. Sůl rychle rozkládá rybí svalovinu, a tak se filety musely po čase vyndat a naložit do oleje. Nebo se celé malé rybky naložily do soli. Maso se trochu rozpustilo a stačilo ho utlouct v hmoždíři na pastu k dochucování spousty jídel. (viz Hovězí jazyk se sardelovou pastou). 

Za pověst škodné vděčí mýval severní (Procyon lotor) nejen svojí všetečnosti a všežravosti, ale určitě i zbarvení v obličeji, které jim dodává vzezření ozbrojených lupičů s maskou.

První bílí Američané, kteří se hlouběji zajímali o přírodu Nového světa, zařazovali mývaly do příbuzenstva psů, koček, jezevců a především medvědů. Moderní taxonomie těmto 40–70 cm dlouhým a 3,5–9 kg těžkým šelmám přiřkla místo v čeledi medvídkovitých, kam ještě patří například nosálové nebo jihoamerický medvídek kynkažu.

Umývači potravy

I když si lidé nebyli jisti zoologickým zařazením těchto tvorů, velmi brzy si povšimli jejich zvyku „umývat“ potravu, což se odrazilo nejen v českém pojmenování, ale například také v němčině, italštině, maďarštině, japonštině, francouzštině nebo portugalštině. Zvyk máčení jídla ve vodě ovšem stále není úplně uspokojivě vysvětlen.

Podle jedné a v současnosti nejpřijímanější teorie si mývalové při ohmatávání předmětů změkčují tlapky a zlepšují tím hmatové schopnosti, které jsou jejich důležitým smyslem. Zvířata tímto způsobem získávají informace o hmotnosti, velikosti, struktuře a teplotě potravy. Tuto teorii podporuje i studie, která se zaměřila na nervy v předních tlapkách mývalů. Ukázalo se, že právě zvlhčení kůže zvýšilo u mývalů citlivost nervových zakončení. 

TIP: Umí medvědi šplhat na stromy? A jak moc bezpečná je skrýš v koruně stromu?

Namáčení potravy do vody může také sloužit k jejímu změkčení, což mývalům umožňuje stravu snadněji pozřít. Určitě nesprávná je představa z konce 18. století, podle níž mývalové nemají dostatečnou produkci slin a vlhkost si tak při požívání jídla dodávají do úst „uměle“.

Světlo coby elektromagnetické vlnění podléhá ohybovým neboli difrakčním jevům, podobně jako jiné typy vlnění. Zmíněné jevy jsou běžné na překážkách a jejich vliv na obraz vzdáleného objektu v souladu s vlnovou teorií závisí na vlnové délce záření, na velikosti překážky a na vzdálenosti pozorovatele za ní. Principy ohybu světla znají vědci již dlouho, přičemž o jejich přehledný popis se zasloužil zejména Augustin-Jean Fresnel na přelomu 18. a 19. století.

Velké astronomické dalekohledy představují bez výjimky zrcadlové systémy složené z primárního zrcadla na „dně“ přístroje, od nějž se světlo odráží směrem zpět ke zdroji. V cestě mu pak leží sekundární zrcadlo, které světelný kužel odchyluje mimo teleskop do okuláru či kamery. Obvykle je mechanicky připevněno radiálními pruty, jež tvoří pro přicházející světlo difrakční překážku. Každý prut tedy ve výsledném obraze vytváří jeden paprsek. Z jejich počtu lze potom například odvodit, jak je sekundární zrcadlo připevněno. A z uvedeného také vyplývá, že čočkové dalekohledy difrakčními paprsky netrpí, neboť sekundární zrcátko nevyužívají.