Každá válčící armáda se snaží, aby se zranění bojovníci rychle vyléčili a nedocházelo tak k úbytku živé síly. Totéž platí o léčbě nejrůznějších nemocí provázejících vojenská tažení. Pomoc zraněným a nemocným vojákům má přitom výrazný vliv na bojovou morálku. Pro muže i ženy v poli je důležité vidět, že když se jim něco stane, armáda se o ně náležitě postará. Pokud docházelo k cíleným útokům na raněné a na nemocniční zařízení, vyvolávalo to rozhořčení u přeživších a odhodlání postupovat proti nepříteli s ještě větší urputností. 

Přesvědčit se o tom mohli například příslušníci Wehrmachtu a Waffen-SS, kteří v březnu 1943 zmasakrovali pacienty v nemocnicích během bitvy o Charkov. Pokud jde o úroveň zdravotní péče, lišila se u jednotlivých armád i podle druhů vojsk a momentální situace. Kvalitně vybavená nemocnice u anglického letiště se zkušeným personálem poskytla zpravidla navrátivšímu se palubnímu střelci s průstřelem nohy lepší ošetření, než jaké bylo možné u stejně zraněného partyzána v mrazivých balkánských horách.

Z obvaziště do sanatoria 

Pokud se zaměříme přímo na frontovou linii a na organizaci odsunu raněných, najdeme sice mezi jednotlivými armádami rozdíly, v základních rysech se však systémy zdravotní péče podobaly. Jako příklad lze uvést britskou armádu. Odsun se dělil na tři pásma. První se nazývalo sběrné a působili v něm nosiči, kteří přemístili raněné na plukovní obvaziště. Tam se jim dle možností dostalo první neodkladné péče. 

Každá armáda musela uskutečňovat triáž (triage). Tento pojem již od napoleonských válek označuje třídění postižených podle toho, jak těžká jsou jejich zranění a jak akutní pomoc potřebují. Ke smutným povinnostem patří vyřazení těch, u nichž se zranění neslučují se životem a péče o ně by zdržovala pomoc těm, již měli ještě šanci. Na obvazištích se rovněž rozhodovalo, kteří ranění mohou podstoupit pěší přesun a jací potřebují odvoz do dalšího, takzvaného odsunového pásma.

Ty, již nedokázali jít dále po svých, naložili v lepším případě do polních sanitek či jiných vozidel, v horším případě do improvizovaných povozů, saní a podobných prostředků. Přepravili je do předsunutých chirurgických středisek a následně do polní chirurgické nemocnice nebo do armádní předsunuté nemocnice. Když se neuzdravili tam, a pokud to jejich situace umožnila, přesouvali je do třetího, takzvaného distribučního pásma. Léčili se v týlových nemocnicích, případně v zázemí. Docházelo i k přepravě po moři. K plnému nabytí sil pak posloužila střediska pro rekonvalescenty a různá specializovaná sanatoria. Zvláštní význam měla dlouhodobá péče o popálené vojáky.

Jak se dostat z pekla? 

Pokud se vrátíme zpět do bojové vřavy, kde právě nešťastníka zasáhla nepřátelská střela či utrpěl jiná závažná zranění, mohl do zdravotnického zařízení putovat různými způsoby. V americké armádě se využíval nejprve manuální přesun, jestliže nebyly k dispozici jiné prostředky. Zraněného podpíral či nesl jeden nebo více jeho spolubojovníků. Pokud se dostali ke zdravotníkům, kteří měli nosítka, využili je. K další dopravě již sloužily automobily, případně sanitní letadla. 

US Army pro zdravotníky upravila velké množství typů vozidel, mimo jiné klasické jeepy, ale i nákladní automobily Dodge WC-9 ½ t. Němci zase v sanitní úpravě využívali Opel Blitz. Dále od fronty již zranění a nemocní cestovali v lazaretních vlacích, které zpravidla nesly výrazné označení červeným křížem. To ale na všech frontách automaticky nezabránilo tomu, aby se takové transporty nestaly terčem úmyslných či neúmyslných útoků. Totéž platí i pro sanitní plavidla, která pojala velké množství lidí, o to větší pak ale byly ztráty v případě napadení. 

Ve známost vešel případ německé nemocniční lodi Wilhelm Gustloff, kterou 30. ledna 1945 potopila sovětská ponorka v Baltském moři. Na palubě sice vezla velké množství raněných vojáků i evakuovaných civilistů, ale i bojeschopných vojáků. Počet obětí činil asi 9 000 lidí.

Zranění partyzáni

Oproti klasickým polním nemocnicím měly složitější situaci s raněnými partyzánské a záškodnické formace v týlu nepřítele. V propagandistické publikaci od Shevqeta Musaraje S albánskými partyzány, která vyšla v roce 1951 i v češtině, se popisuje návštěva velení 1. úderné divize v divizní nemocni za války na úpatí vrcholu Korab. Autor přímo uvedl: „Nemyslete si, že vám budu popisovat nemocnici, kde mají speciální operační sály a úplné vybavení chirurgickými nástroji. Ne, soudruzi, v partyzánských nemocnicích slouží jako slamník větvičky a na vymývání ran rakije.“

Nicméně i takováto „nemocnice“ se jevila jako lepší než nutnost nést raněné během permanentních přesunů povstaleckých oddílů. Balkánské a karpatské bojiště poznalo mnoho tragédií, kdy si sami bojovníci odřezávali omrzlé prsty či celé končetiny. Případně museli zůstat u civilistů v horách nebo uprostřed plání, kdy jejich trápení ukončila před příchodem nepřítele až vlastní zbraň.

Na zraněné mysleli též instruktoři nacistických záškodnických jednotek Werwolf, které působily ve spojeneckém týlu na konci druhé světové války i těsně po ní. V příručce pro vedení takzvané malé války se doporučovalo vybudovat pro ně úkryty těsně pod povrchem země, které se nazývaly liščí nory (Fuchsloch). Pro transport zraněných si pak měli „vlkodlaci“ vyrobit improvizované sáně a na nich své spolubojovníky přepravovat.

Nemocnice za humny

Frontová zdravotní zařízený zachraňovala životy mnoha vojáků, ovlivnila však i jejich osobní život. Muži se tam dostávali po pobytu ve výrazně maskulinním prostředí opět do kontaktu s ženami. Snaha o navázání citových anebo sexuálních vztahů nebyla výjimečná, nicméně velké množství pacientů v kombinaci s jejich zdravotním stavem takové snahy často komplikovaly.

Polní nemocnice znamenaly zátěž i pro civilní obyvatelstvo v jejich okolí. Ve frontovém pásmu pro vojenské účely musely sloužit ty zdravotní instituce, které tím omezily či zrušily péči o běžné pacienty. Známý je případ zařízení Svaté Alžběty v Arnhemu, kterou převzala během operace Market Garden spojenecká 16. výsadková polní ambulance. Ve specifických případech se kvůli nemocničním účelům zabíraly obytné domy, školy a veřejné úřady. Podobná situace nastala na několika místech v Praze za květnového povstání.

I u stanových nemocnice vyžadoval jejich personál od civilistů součinnost. Autorovi tohoto článku například sdělily jeho příbuzné, že během bojů v dubnu 1945 vyrostla ve Střelicích u Brna na poli za místní částí Vršovice provizorní nemocnice, kde zraněné vyzvedávala i letadla. Lidé z okolních ulic obdrželi výzvu, aby dodali své ložní prádlo, které následně sovětští zdravotníci roztrhali a použili jako obvazy. Zemřelé pak museli místní muži pohřbívat, někdy těla mrtvých rudoarmějců nalezli i na schodech před vlastními domy.

Kosti, krev a nervy

V zásadě všechny podstatné oblasti vojenského lékařství doznaly během druhé světové války změn. Jak konstatoval tehdejší přední československý vojenský lékař Josef Liškutín, použití konzervované krve (nepřímá transfuze) a dodávání krve od civilního obyvatelstva, nikoliv od bojujících jednotek, výrazně zlepšilo lékařské výsledky v této oblasti. Mimořádných pokroků se dosáhlo rovněž ve vojenské chirurgii. Západní armády ale postihly zvýšené psychiatrické ztráty, což byl problém, který podle Liškutína „udivoval sovětské zdravotníky“. Nepochopení pro psychické nemoci svými činy vyjadřoval například též americký generál George Patton, který dokonce jednoho takto postiženého vojáka údajně zfackoval.

Navzdory obrovskému tragickému rozměru válečných hrůz přinesla druhá světová válka i pozitivní posun – úmrtnost raněných v ní činila kolem 4–5 %, tedy zhruba polovinu než ve Velké válce. Stejně tak se zvýšil procentuální podíl vyléčených a schopných řadové služby – stoupl ze 70 % na 85–95 %.

Na Zemi postupuje globální změna klimatu, které postupně ohřívá i oceány. Obzvláště zranitelné jsou šelfové ledovce, které v polárních oblastech ustupují a rozpadají se. Romain Millan z francouzského Národního vědeckovýzkumného centra CNRS a jeho spolupracovníci v těchto dnech publikovali ve vědeckém časopisu Nature Communications zneklidňující výzkum o šelfových ledovcích severního Grónska.

Millanův tým zjistil, že se zbývající šelfové ledovce na severu Grónska během posledních 40 let ztratily více než třetinu svého objemu. Tři z nich se dokonce kompletně zhroutily. Vědci varují, že by to mohlo mít dalekosáhlé následky, především pokud jde o vzestup hladiny oceánů.

Přirozené ledové hráze

Samotné šelfové ledovce na výšku mořské hladiny nemají vliv. Kdyby roztál veškerý mořský a šelfový led na Zemi, zvedlo by to hladinu světového oceánu asi o čtyři centimetry, především kvůli tomu, že tyto ledovce tvoří sladká nikoliv slaná voda. 

Šelfové ledovce na severu Grónska i jinde ale fungují jako přírodní hráze, které brání sesouvání pevninských ledovců do oceánu. Když šelfy zmizí, pevninský led bude proudit do oceánu a tát mnohem snadněji než dnes. Pokud jde o severní Grónsko, zdejší šelfové ledovce zadržují nebo spíše zadržovaly pevninské ledovce, v nichž je tolik ledu, že by jejich roztátí podle vědců znamenalo vzestup hladiny oceánu asi o 2,1 metru.

TIP: Zběsilé tání: V Grónsku zmizely dvě miliardy tun ledu za jediný den

Ledovce v této oblasti přitom vědci dříve považovali za relativně stabilní, na rozdíl od jiných částí grónského ledovcového příkrovu, které začaly slábnout v polovině 80. let 20. století. Podle autorů studie ale začaly uvolňovat led v reakci na slábnoucí ledovcové šelfy, které zespodu tají vlivem oteplování oceánů. „Zjistili jsme velmi výrazný nárůst tání od roku 2000, který jednoznačně koresponduje s nárůstem teplot oceánů v této oblasti v tomto období. Například ledovec Zachariae Isstrom, který se uvolnil v roce 2003, téměř zdvojnásobil množství ledu, které vypustil do oceánu,“ tvrdí glaciolog Romain Millan.

Když v noci 14. dubna 1912 narazil zaoceánský parník RMS Titanic do ledovce, změnil se tím takřka celý svět. Kolize způsobila nejhorší lodní neštěstí v dějinách mimo válečný konflikt a počet obětí přesáhl 1 500.

Jednou z obětí katastrofy byl i cestující druhé třídy Sinaj Kantor, který do Ameriky putoval i se svou manželkou Miriam. Ta na rozdíl od svého muže patřila mezi 711 šťastlivců, kterým se podařilo smrti uniknout v záchranném člunu.

Svědkové katastrofy

Čerstvě sezdaný manželský pár vyrazil na cestu do New Yorku z Ruska. A ačkoliv oba studovali medicínu, chtěli se za velkou louží věnovat obchodu s kožešinami. Do svého vysněného cíle ale nedorazili. Stejně jako mnoho jiných párů se museli rozdělit kvůli pravidlu „pouze ženy a děti“. Sinaj zůstal na palubě potápějící se lodi jen s tím, co měl po kapsách – pasem, zápisníkem, peněženkou, dalekohledem, vývrtkou a kapesními hodinkami.

Právě hodinky Sinaje Kantora byly jedním z artefaktů, které se během uplynulého víkendu objevily v aukci pořádané aukční síní Henry Aldridge & Son. Neznámý kupec za ně zaplatil 118 700 dolarů (v přepočtu zhruba 2,7 milionu korun), což je o něco více, než se původně očekávalo.

TIP: Poslední sousta: Na čem si pochutnávali pasažéři na Titaniku?

Kromě hodinek se v aukci objevily i další zajímavé předměty. Jedním z nich byl i vzácný jídelní lístek datovaný 11. dubna 1912, tedy tři dny před katastrofou, který ukazuje, na čem si pochutnávali pasažéři v první třídě. Cenný artefakt se vydražil za 101 600 dolarů (2,2 milionu korun). Mezi dalšími nabízenými předměty byl i plakát, propagující zpáteční cestu Titanicu z New Yorku nebo přikrývka, kterou dostal jeden z přeživších na záchranném člunu.

Lichtenštejnové (německy Liechtenstein) jsou původem starý dolnorakouský šlechtický rod, ale jeho prvním písemně doloženým příslušníkem byl až Hugo von Lichtenštejn (připomínán v letech 1133 až 1156). Moravsko-rakouskou (mikulovskou) větev rodu pak založil Jindřich I., který patřil mezi přední stoupence českého krále Přemysla Otakara II. Za to od něj v roce 1249 získal hrad a ves Mikulov a jeho rod tak vstoupil na Moravu. Naproti tomu stál jeho syn Jindřich II. na straně Rudolfa Habsburského a v bitvě na Moravském poli 26. 8. 1278 bojoval proti Přemyslovcům.

Protože měli Lichtenštejnové majetky na Moravě i v Dolních Rakousích, byli často nuceni balancovat mezi zájmy českého panovníka a rakouských vévodů, což nebylo vždy jednoduché.

Za majetek a moc

V 16. století se mikulovští Lichtenštejnové odklonili od katolické víry a podporovali na svém panství novokřtěnce. Ke katolickému náboženství se ale brzy vrátili. Karel I. z Lichtenštejna (1569–1627) už v roce 1599, když poznal, že být katolíkem je pro jeho kariéru přece jen výhodnější. Krátce po něm konvertovali i jeho bratři Gundakar a Maxmilián. V té době již patřili Lichtenštejnové mezi nejbohatší moravské pány, hlavně díky ohromnému majetku rodu Černohorských z Boskovic, který vyženili bratři Karel a Maximilián. 

Karel z Lichtenštejnu získal roku 1601 úřad nejvyššího zemského sudího na Moravě a o rok později se stal nejvyšším hofmistrem císaře Rudolfa II. V roce 1604, už jako moravský zemský hejtman bránil Moravské markrabství proti vojsku sedmihradského knížete a uherského protikrále Štěpána Bočkaje. Ve sporu císaře Rudolfa s jeho bratrem arcivévodou Matyášem roku 1608 se postavil na Matyášovu stranu, za což si v prosinci téhož roku vysloužil dědičné povýšení do knížecího stavu (tento titul byl v českých zemích naprostou novinkou). V roce 1614 od Matyáše získal lénem vévodství opavské a později i vévodství krnovské (1622). Znaky obou vévodství jsou dodnes v erbu Lichtenštejnů i státního znaku lichtenštejnského knížectví. 

Na straně Habsburků

Za stavovského povstání Karel I. podporoval císaře a krále Ferdinanda II. Správce království vévoda Maxmilián Bavorský si ho vyžádal jako svého komisaře a jmenoval ho i svým zástupcem. Lichtenštejn věděl, že císař ještě nemá vyhráno a proto bral ohledy na mínění stavovských kruhů v zemi. Katolíky byl za to u dvora obviněn, že je vůči nim příliš mírný. Když navrhl ponechat v zemi loajální staroutrakvistickou církev, vzbudil ve Vídni podezření. Protože ho vídeňští byrokraté obviňovali z nečinnosti, podal již 11. listopadu 1620 demisi, která ale nebyla přijata. Karel I. nechtěl předsedat soudnímu tribunálu a navrhoval, aby do jeho čela zasedl císař nebo některý z dalších Habsburků, ale nebyl vyslyšen. Jako královský místodržící proto musel splnit nevděčný úkol a předsedat popravě 27 českých pánů, která se konala na Staroměstském náměstí 21. června 1621. V lednu 1621 dosáhl Karel I. vrcholu své kariéry, když byl jmenován královským místodržitelem.

Karel I. z Lichtenštejna nesmírně zbohatl na pobělohorských konfiskacích a rozšířil majetek svého rodu jak na Moravě, tak v Čechách. Ke zděděným a vyženěným statkům od císaře získal již zmíněné vévodství krnovské a navíc přikoupil panství Moravská Třebová, Šumperk, Zábřeh, Branná, Ruda nad Moravou a Lanškroun. Získal také Velké Losiny, Bludov nebo Sovinec a od Albrechta z Valdštejna koupil výnosné černokostelecké panství.

Velké nákupy mu umožnily peníze, které získal účastí v takzvaném mincovním konsorciu, které razilo nekvalitní stříbrné mince, což vedlo v roce 1623 ke státnímu úpadku. Po smrti Karla I. z Lichtenštejna roku 1627 se jeho dědicem stal syn Karel Eusebius (1611–1684). Karel I. byl posmrtně obviněn ze zpronevěry a jeho syn dočasně přišel o černokostelecké panství (v roce 1653 za něj musel zaplatit 400 000 zlatých). Aby zastavil další vyšetřování, kníže nabídl císaři finanční kompenzaci ve výši 1 350 000 zlatých. Panovník ji přijal a nepříjemné vyšetřování roku 1665 zastavil.

TIP: Lichtenštejni milovali luxus: V Lednici si nechali instalovat dokonce výtah

Třetí kníže z Lichtenštejnu Jan Adam I. (1657–1712), císařův komoří a tajný rada, byl považován za šedou eminenci císařského dvora a pro jeho zámožnost se mu říkalo Jan Adam „Bohatý“. Ve Vídni si vybudoval dva honosné paláce a své organizační schopnosti prokázal při správě svých statků, i jako prezident první rakouské banky Banco del Giro (1703–1705). Byl to právě on, kdo položil základy lichtenštejnského knížectví v Alpách, které v roce 1719 vyhlásil císař Karel VI. jako poslední, suverénní stát německé říše. 

Jednou z velkých záhad dnešní astronomie je, kde se ve velmi mladém vesmíru vzaly velmi hmotné supermasivní černé díry. Podle soudobých teorií by totiž neměly mít dost času na to, aby narostly do hmotnosti, v jaké je pozorujeme. Objev nové nejranější supermasivní černé díry, s jakou jsme se doposud setkali, potvrzuje, že záhada stále trvá.

K jejímu pozorování ve vesmíru, jehož stáří bylo pouhých 470 milionů let, bylo nutné, aby Webbův dalekohled spojil síly s vesmírnou rentgenovou observatoří Chandra. Ani to by ale nestačilo, pokud by astronomům nepomohla gravitační čočka, kterou svojí mohutnou gravitační silou vytváří kupa galaxií Abell 2744, vzdálená od nás asi 3,5 miliard světelných let.

Supermasivní záhada

Objevitelé této výjimečné černé díry, které vedl astrofyzik Akos Bogdan z amerického výzkumného centra Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics, jsou přesvědčeni, že taková vesmírná monstra mohla v mladém vesmíru vzniknout přímým gravitačním zhroucením velkého mračna kosmického plynu do velké černé díry, která pak dál rostla. Svůj výzkum zveřejnili ve vědeckém časopisu Nature Astronomy.

Bogdan s kolegy dokázali odhadnout jak hmotu supermasivní černé díry, tak i hmotu hvězd galaxie UHZ1, v níž se tato černá díra nachází. Shodou okolností jsou oba údaje stejné, tedy nacházejí se v rozmezí asi 10 až 100 milionů Sluncí. To je velmi výjimečná situace, protože v pokročilejším vesmíru, který je bližší naší současnosti, představuje hmota supermasivní černé díry asi tak půl procenta hmoty hvězd dotyčné galaxie.

Vědci z toho usuzují, že galaxii UHZ1 i její supermasivní černou díru pozorujeme doslova v dětských plenkách, což opět potvrzuje představu, že tato černá díra nemohla vzniknout postupným pohlcování hmoty, ale nějakým jiným způsobem, jako je právě přímé zhroucení mračna plynu.

TIP: Kvazar ve vesmíru starém 860 milionů let nashromáždil hmotu 1,4 miliard Sluncí

„Myslíme si, že jde o doposud nejlepší důkaz toho, že přinejmenším některé supermasivní černé díry mohou vzniknout přímo z masivního mračna plynu,“ potvrzuje astrofyzička Priyamvada Natarajanová z Yaleovy univerzity. „Také jsme měli štěstí a poprvé jsme pozorovali zřejmě jen krátkou ranou fázi vývoje galaxií, kdy hmota supermasivní černé díry odpovídá hmotě hvězd v galaxii.“

Zní to jako úvodní scéna nějakého sci-fi hororu, ve skutečnosti jde ale o významný pokrok ve výzkumu, který má ohromný potenciál v lidské medicíně. Čínský tým odebral kmenové buňky ze sedmidenního embrya makaka jávského (Macaca fascicularis) a vložil je do o něco mladšího nepříbuzného embrya stejného druhu. Embryo se poté vyvíjelo v děloze opičí matky, která následně porodila plně vyvinutého jedince.

Jak uvádí studie, kterou v těchto dnech publikoval vědecký časopis Cell, jde o první případ živě narozeného chimérického primáta na světě. V minulosti sice vznikla chimérická embrya kombinující opičí a lidskou DNA, tyto experimenty ale nebyly dotažené do konce a embrya vědci zničili. 

První opravdu chimérický primát

Úspěch čínských vědců je tak prvním případem, kdy se narodila plnohodnotná chiméra primáta, která obsahuje podstatné množství buněk s genomem jiného jedince. V tomto případě pochází v řadě tkání z vložených kmenových buněk asi 67 procent DNA narozené opičky a celých 92 procent její mozkové tkáně. 

„Dosáhli jsme vytouženého cíle v našem oboru,“ pochvaluje si vedoucí týmu Zhen Liu z Čínské akademie věd. „Teď bude možné vytvářet věrnější opičí modely pro výzkum neurologických chorob i pro jiná odvětví biomedicíny.“ Chiméry jsou rovněž slibným směrem vývoje náhradních orgánů pro transplantace.

Na chimérické opičce bylo na první pohled patrné, jaké její tělní části pocházejí z kmenových buněk „dárce“, alespoň pokud jde o povrch jejího těla. Vědci do těchto buněk totiž nejprve vložili gen pro zeleně světélkující protein. Jeho bledě zelenavá záře dodala chimérickému makakovi poněkud přízračné vzezření.

TIP: Ani jednovaječná dvojčata nemají úplně stejnou DNA

Následné analýzy odhalily, že se vložené kmenové buňky uplatnily v celkem 26 různých tkáních chimérické opičky, kde se jejich zastoupení pohybovalo mezi 21 až 92 procenty. Kromě zmíněné mozkové tkáně, kde buňky s genem dárce naprosto převažovaly, šlo například o srdce, ledviny, játra, trávicí soustavu nebo varlata. Narozená opička bohužel po 10 dnech z nejasných důvodů zemřela, výzkum chimér ale bude nepochybně pokračovat.

Když se Gabi Belleová dozvěděla, že po internetu koluje její nahá fotka, zamrazilo ji. Youtuberka a influencerka totiž na snímku, který ji zachycoval stojící na poli bez oblečení, nikdy nepózovala. Věděla proto, že musí jít o podvrh.

Když však poslala kolegovi zprávu s prosbou o pomoc s odstraněním snímku, řekl jí, že na internetu je rozeseto téměř 100 falešných fotografií, které se většinou nacházejí na webových stránkách známých tím, že hostují pornografii generovanou umělou inteligencí. „Cítila jsem se pošpiněná a zneuctěná,“ svěřila Belleová v nedávném rozhovoru pro The Washington Post.

Podívej, co mi to udělali

Umělá inteligence zažívá v letošním roce nebývalý boom a týká se to i falešných pornografických snímků a videí. Umožňuje to nárůst levných a snadno použitelných nástrojů, které dokážou „svlékat“ lidi na fotografiích – analyzovat, jak by vypadala jejich nahá těla, a vnutit je do snímku – nebo plynule vyměnit obličej do pornografického videa.

Nástup snímků s umělou inteligencí představuje zvláštní riziko pro ženy a dospívající, které nejsou na takové zviditelnění připraveni. Studie společnosti Sensity AI z roku 2019, která monitoruje deepfakes, zjistila, že 96 % deepfake obrázků je pornografického charakteru a 99 % těchto fotografií je zaměřeno na ženy.
Ačkoli mnoho generátorů obrázků s umělou inteligencí uživatelům brání ve vytváření pornografického materiálu, software s otevřeným zdrojovým kódem, jako je například Stable Diffusion, zveřejňuje svůj kód a umožňuje amatérským vývojářům tuto technologii upravovat – nezřídka k nekalým účelům.

Podle analytičky Genevieve Ohové vzrostl počet falešných nahých fotek na deseti nejnavštěvovanějších webech, na kterých jsou umístěny pornografické fotografie generované umělou inteligencí, od roku 2018 o více než 290 procent. Na těchto stránkách se vedle obyčejných dospívajících dívek objevují i celebrity a politické osobnosti, jako je například newyorská poslankyně Alexandria Ocasio-Cortezová.

Oběti přitom mají jen málo možností nápravy. Ve Spojených státech neexistuje na federální úrovni žádný zákon, který by upravoval deepfake porno, a pouze několik států přijalo vlastní pravidla. Nedávné nařízení prezidenta Bidena o umělé inteligenci doporučuje, aby společnosti označovaly fotografie, videa a zvukové záznamy vytvořené umělou inteligencí jako dílo vytvořené počítačem. Jde ale o doporučení, nikoliv o vymáhatelné nařízení.

Právníci mezitím upozorňují, že na falešné snímky vytvořené umělou inteligencí se nemusí vztahovat práva na ochranu osobnosti, protože čerpají ze souborů dat, které obsahují miliony snímků. „Je to jednoznačně velmi vážný problém,“ říká Tiffany Li, profesorka práva na univerzitě v San Francisku.

Právo vs. umělá inteligence

Když analytička Ohová prozkoumala 10 nejnavštěvovanějších webových stránek, na kterých se objevují falešné pornografické snímky, zjistila, že jen letos na ně bylo nahráno více než 415 000 obrázků, které zaznamenaly téměř 90 milionů zhlédnutí.

Podobný boom zažívají také pornografická videa generovaná umělou inteligencí. Po prozkoumání 40 stránek s falešnými videi Ohová zjistila, že v roce 2023 na ně bylo přidáno více než 143 000 videí, což je číslo, které překonává celkový počet videí z let 2016 až 2022. Popularitu podobných snímků dokládají i údaje o sledovanosti – falešná videa si připsala více než 4,2 miliardy zhlédnutí.

Vzhledem k absenci federálních zákonů přijalo nejméně amerických devět států právní předpisy zaměřené proti deepfakes. Tyto zákony se však liší svým rozsahem – v některých státech mohou oběti podat trestní oznámení, zatímco jiné umožňují pouze občanskoprávní žalobu. V obou případech může být ale kamenem úrazu zjistit, koho vlastně žalovat.

Než se pustil do práce Webbův dalekohled, kraloval v průzkumu nejvzdálenějšího vesmíru Hubbleův vesmírný dalekohled. Každé z těchto úžasných zařízení se ale specializuje na jinou část světelného spektra – zatímco Hubble „vidí“ ultrafialové světlo, viditelné světlo a malý kousek infračerveného spektra, JWST je primárně zaměřený na infračervené záření. Jak by asi vypadal snímek, který by kombinoval možnosti obou dalekohledů? Přesně tohle napadlo tým programu PEARLS (Prime Extragalactic Areas for Reionization and Lensing Science), který pozoruje vzdálený vesmír Webbovým dalekohledem.

Nejbarevnější snímek vesmíru

Haojing Yan z Missourské univerzity a jeho kolegové nasměrovali Webbův dalekohled na jednu z oblastí vesmíru, kterou dříve studoval Hubbleův dalekohled v programu Hubble Frontier Fields. Vznikl tím podivuhodný složený panchromatický snímek, který zahrnuje spektrum od modrého záření viditelného světla až po infračervené záření středních vlnových délek. Výsledná kombinace představuje jeden z nejkomplexnějších pohledů na hluboký vesmír, jaký jsme doposud měli možnost spatřit. Výsledky unikátního srovnání pozorování nejvýkonnějších vesmírných dalekohledů brzy zveřejní odborný časopis Astrophysical Journal.

Nový kombinovaný snímek hýří barvami. Do modra zbarvené galaxie jsou k nám nejblíže, zatímco ty načervenalé až výrazně rudé se nacházejí dál. Neplatí to ale absolutně - některé galaxie obsahují velké množství kosmického prachu, který má tendenci absorbovat modřejší barvy světla hvězd a jeví se nám tak jako červené.

TIP: Astronomové objevili vesmírnou Mothru, bizarně jasnou a extrémně vzdálenou hvězdu

Badatelé si jako svůj cíl vybrali oblast, která zachycuje dvojici kup galaxií (souhrnně známých jako MACS0416) v impozantní srážce, vzdálené od nás asi 4,3 miliard světelných let. Hubble se na tuto oblast zaměřil protože srážející se kupy galaxií fungují jako účinná gravitační čočka, která zvětšuje ještě mnohem vzdálenější galaxie a hvězdy. Jednou z nich je i nedávno objevená „kaidžu“ hvězda nebo spíše dvojhvězda, která dostala přezdívku Mothra, vzdálená asi 10,4 miliard světelných let.

Brit John Curd se narodil v roce 1943 a vzpomíná, že v jeho vesnici se až do roku 1971 platilo zhruba dvanácti druhy mincí. Nechyběly mezi nimi klasické libry, pence a šilinky, v oběhu však byly také guiney, farthingy a mnoho dalších. Jejich hodnota přitom nepodléhala desítkové soustavě, jak jsme zvyklí. Jednalo se o směs archaických platidel založených na tuctu a na váze stříbra, jež pletla hlavu nejednomu obyvateli ostrovní země. 

Základem pro libru, měnovou jednotku Britského impéria, se stalo oběživo Římské říše: Tamní obyvatelé tehdy platili stříbrnými denáry, přičemž 12 denárů odpovídalo jedné zlaté minci zvané solidus. Zároveň se z jedné římské libry stříbra – tedy 328,9 gramu – dalo vyrobit 240 denárů. A tak vznikla libra, jež měla hodnotu onoho stříbrného kusu.  

Kolik stojí vejce?

S Římany se jejich měna postupně rozšířila na většinu starého kontinentu. Po rozpadu mocné říše v roce 476 se ovšem Byzanc na východě od tradičních platidel vzdalovala a vytvářela si nové soustavy, zatímco nástupnické státy západu si původní měnový systém ponechaly a přizpůsobily ho vlastním potřebám. Například Francie libru pojmenovala „livre“, v Britském impériu se pak udrželo označení „libra“. 

K nákupu čehokoliv menšího než několika volů se ovšem třísetgramový kus stříbra příliš nehodil, a bylo tedy třeba jej dělit na menší jednotky. Základem se stalo 12 pencí neboli jeden šilink. Libru potom tvořilo 240 pencí, respektive 20 šilinků. Nicméně i pence se dál členily na čtvrtiny, tzv. farthingy. Na první pohled složitý systém se přizpůsobil faktu, že lidé tehdy museli počítat z hlavy a k základním jednotkám množství patřil tucet, tj. 12 kusů. Pokud tak například tucet vajec stál čtyři šilinky, nebylo obtížné určit, že jedno vejce má hodnotu čtyř pencí. 

Baťovský chaos

Problémy nastaly, když se mezi základními mincemi začaly objevovat „mezičlánky“ různých hodnot: Dva šilinky tvořily jeden florin, dva šilinky a šest pencí dávaly dohromady půl koruny a celá koruna měla hodnotu pěti šilinků. Šestipence se razila jako samostatná mince a říkalo se jí „tanner“, zatímco šilinku se přezdívalo „bob“. 

Aby zmatků nebylo málo, nesčítaly se ceny do jednoho čísla, ale vznikaly jakési složeniny. Jestliže chtěl například obchodník za zboží dvě libry, tři šilinky a šest pencí, stálo na cenovce „£2.3s.6d.“. Písmeno „d“ přitom značilo penci, ale odvozovalo se od římského denáru. Pomyslná baťovská cena pak mohla mít třeba tvar „£1/19/​11 3⁄4d.“ – výrobek stál libru, 19 šilinků, 11 pencí a tři farthingy.   

Vznešená a přebývající

Komplikace způsobovaly i mince se zvláštní hodnotou. Například tzv. guinea získala jméno podle stejnojmenné africké země, jejíž pobřeží proslulo zásobami zlata. Šlo o „vznešenější“ libru: Její hodnota odpovídala jedné libře a jednomu šilinku. Razila se ze zlata a obvykle sloužila prodejcům luxusního zboží či nábytku, lékařům nebo právníkům. 

Guineou se platilo za nadstandard a využívala se také v aukčních síních: Zájemce uhradil cenu v guineách, ale prodejce dostal sumu v librách a jednošilinkový „přeplatek“ tvořil zprostředkovatelskou provizi. Některé aukční síně, například Tattersalls se zaměřením na dostihové koně, pak uvedenou tradici udržují dodnes. Mincí se zvláštní hodnotou přitom existovalo mnohem víc. 

Desítkový den

Vzhledem k výše popsanému nepřekvapí, že Spojené státy upustily od starého měnového systému již v roce 1792, jako první anglicky mluvící země, a přešly na desítkovou soustavu. O tři roky později ji přijal i francouzský frank, načež v roce 1824 vznesl sir John Wrottesley návrh na decimalizaci libry – narazil ovšem na tradicionalistický parlament. Ačkoliv jeho iniciativa neuspěla, ozývalo se v království stále víc hlasů volajících po změně, jež by usnadnila mezinárodní obchod.

Nasazení nového měnového systému se nakonec protáhlo až do druhé poloviny 20. století. Tzv. desítkový den nastal v Británii 15. února 1971 a díky dlouhodobé přípravě obyvatel se odehrál relativně hladce: Konec přechodového období vyhlásila vláda už 31. srpna téhož roku. 

Národní park Zion se rozkládá na jihozápadě USA, blízko města Springdale (Utah). Sahá od nadmořských výšek kolem 1 100 metrů po 2 660 metrů vysokou horu Horse Ranch. Na ploše 590 km², kde se potkávají hranice Coloradské náhorní plošiny, Velké pánve a Mohavské pouště, se daří mnoha druhům rostlin, bezmála 300 druhům ptáků, 75 druhům savců a více než 30 druhům plazů. 

TIP: V sevření ohnivých skal: Cesty úzkými kaňony Coloradské plošiny

Kromě toho park oslňuje krásou mnoha kaňonů (v prvé řadě stejnojmenným kaňonem Zion, který je 24 kilometrů dlouhý a až 800 metrů hluboký), monolitů, řek a kamenných oblouků. Najdete zde také množství puklinových kaňonů. Ty jsou většinou přístupné jen zdatným jedincům, kteří mají dostatek zkušeností při pohybu ve skalních prostorách, ale naštěstí jsou mezi nimi i dobří fotografové, kteří jejich krásu předávají prostřednictvím úchvatných snímků.