Do světové války vstupovaly armády s pestrými, ačkoli často dosti zastaralými arzenály dělostřeleckých zbraní. Většina států upřednostňovala děla s dlouhými hlavněmi, která pálila dolní skupinou úhlů, zatímco menší význam se přikládal houfnicím, jejichž krátké hlavně sloužily pro střelbu s vysokým náměrem. Zákopová válka na západní frontě způsobila, že se těmto zbraním začal přikládat mnohem větší význam, neboť dovolovaly efektivně zasahovat zákopy protivníka, pokračoval však i rozvoj kanonů. Těm stále patřila důležitá role především na východě, kde nadále probíhaly rozsáhlé manévrové operace a obrovské vzdálenosti vedly k preferování zbraní s co nejdelším dostřelem.

Moderní konstrukce z Plzně

Mezi armády, jejichž dělostřelecký arzenál trpěl na počátku války výše zmíněnou zastaralostí, patřila také ta rakousko-uherská. Výjimku představovaly jen těžké moždíře, jež patřily na světovou špičku, ale kanony a houfnice císaře pána povážlivě zaostávaly za tím, co mohly nasadit armády jeho nepřátel. Jasně to prokázaly první boje na Balkáně a v Rusku, a proto vídeňský erár požádal výrobce o nové typy zbraní s delším dostřelem.

Ve skutečnosti už takové práce probíhaly před válkou, avšak nepřikládal se jim velký význam a pokrok brzdila i pověstná rakouská byrokracie. Na vývoji se pochopitelně podílela i Škoda Plzeň, jež dokázala nabídnout vojákům modernější konstrukce než vídeňský státní Arsenal, a to zejména proto, že rozsáhle vyráběla i pro zahraniční zákazníky. Ti tak mnohdy používali vyspělejší zbraně než habsburská armáda.

Císařův autokanon

Škodovka roku 1913 získala smlouvu na stavbu prototypu nového těžkého kanonu ráže 152,4 mm s požadovaným dostřelem 16 km, ale z již zmíněných důvodů zahájila jeho zkoušky až v únoru 1915. Armáda tehdy samozřejmě velmi spěchala takže zbraň záhy prodělala zkušební nasazení nejdříve v Itálii a posléze v Srbsku. Projevily se sice potíže s municí, samotný prototyp však působil mimořádně slibně, a tudíž armáda tento typ v roce 1915 oficiálně přijala do služby pod názvem „15-cm Autokanone M.15“.

Poněkud neobvyklý název odkazoval na fakt, že pro tažení sloužily motorové tahače místo koní, a proto kanon obdržel ocelová kola. Na začátku roku 1916 se rozběhla sériová produkce a zprávy z bojiště dokládaly kvalitu nové zbraně, byť se objevily také některé nedostatky. Mezi ty patřila například velmi početná obsluha nebo relativně malý rozsah náměru (max. 30 stupňů), takže vojáci požádali o rekonstrukci kanonu za účelem zvýšení této hodnoty.

Úprava s delším dostřelem

Inženýři plzeňské zbrojovky se okamžitě pustili do práce a během pozoruhodně krátké doby si mohli připsat další úspěch, protože na jaře 1916 zahájila zkoušky modifikovaná verze. Hlavní změnu představovala nová skříňová lafeta, díky které se maximální náměr zvýšil na 45 stupňů, což zákonitě přineslo prodloužení dostřelu, jenž nyní přesahoval 20 km. Vedle toho se na zbrani objevilo rovněž modernější zaměřovací ústrojí a přibyla možnost připojit ochranný pancéřový štít.

Základní konstrukce však zůstávala stejná, a tudíž se jednalo o kanon používající ocelovou hlaveň s dvoudílným řešením, takže ji tvořil vnější plášť a vyměnitelná duše. K tlumení zpětného rázu sloužila kombinace hydraulické zákluzové brzdy a pneumatického vratníku. Lafetu pak tvořily tři celky – kolébka, horní část opatřená zaměřovacím systémem a spodní část s nápravou a rydlem.

Dělostřelci museli před zahájením střelby připravit na zvoleném místě palebné postavení s podkladovými trámy. Na ty se posadila lafeta a na ni se potom instalovala hlaveň. Právě tato příprava vyžadovala onu početnou obsluhu, ale špičkové výkony plzeňské zbraně tento nedostatek vyvažovaly více než dostatečně. Do služby se nejdříve dostalo 28 kusů původní verze M.15 a následovalo 44 kusů přepracované varianty, která nabízela vyšší náměr a dostala oficiální název M.15/16. Mobilita kanonu se ještě zvýšila v roce 1917, kdy vstoupily do služby nové dělostřelecké tahače Austro-Daimler, jež nahradily dosud užívané vozy Saurer.

TIP: Monstrum z Apenin: Italská houfnice Obice da 305/17 modello 16

Plzeňské kanony střílely na všech frontách, na nichž bojovaly síly Rakouska-Uherska, a kromě toho dvě baterie převzala německá armáda. Kanon se mimořádně osvědčil a v meziválečném období jej užívala nejen Rakouská republika, ale rovněž ozbrojené síly Jugoslávie a Československa, a to pod označením „15 cm těžký kanon vz. 15/16“. Ještě na konci 30. let nabízel velmi působivé výkony.

Království mrtvých osídlené živými patří k neslavným „divům“ Manily. Ostrovní metropole spravuje celou řadu hřbitovů, přičemž dva nejrozlehlejší z nich – Severní a Jižní – zahrnují většinu z několika milionů hrobů. Oba se staly domovem těch nejchudších obyvatel, a právě Jižní hřbitov, kde našlo „domov“ na tři čtvrtě milionu nebožtíků a možná až tři tisíce živých, David Těšínský navštívil. Jako mnohé podobné projekty, i tento vznikl souhrou náhod.

„V Koreji jsem otevíral svoji první sólovou výstavu a další měla následovat v Japonsku za tři týdny. Mezitím jsem si zaskočil na Tchaj-wan a do Hongkongu, jenže při odletu do Tokia jsem narazil – nepustili mě na palubu, protože jsem neměl covid test, ačkoliv pravidla nic takového nevyžadovala. A jelikož žádný další let nepřipadal v úvahu, poohlédl jsem se jinde. Zjistil jsem, že do Manily letí něco za pár desítek dolarů a nepotřebuju víza. Řekl jsem si: Proč ne? Cestou pak vyřeším, jak se do Japonska dostat. Takže jsem Filipíny navštívil naprosto spontánně a bez plánů.“

Kontakty z baru

V Manile použil fotograf klasickou techniku shánění kontaktů, a sice vyptáváním v baru. Nakonec se přes několik doporučení dostal k místnímu policistovi v civilu, který ho doprovodil na nejzajímavější místa k focení. „Slumů jsem viděl hodně, ale tohle vypadalo líp než většina. Neměl jsem pocit, že by byl život na hřbitově nějak nenormální – mladí lidé s dětmi působili úplně přirozeně, jejich potomci si hráli mezi náhrobky. Potkal jsem asi osmnáctileté kluky při basketu a z konverzace mi bylo jasné, že jsou chytří, jen se odsud nedokázali dostat. Starší lidé si tu užívali klid, jako kdekoliv jinde na světě,“ popisuje Těšínský.

Manila má největší hustotu zalidnění na planetě – na jednom kilometru čtverečním tam žije téměř 43 tisíc lidí, zatímco třeba v Praze jde o 2 375 osob. Obyvatelé proto hledají jakékoliv volné místo, které se dá proměnit v domov. První příchozí zamířili na hřbitovy začátkem 70. let minulého století v době, kdy začínal filipínský populační boom. Trend se pak ještě prohloubil před dvěma dekádami, kdy vláda přistoupila k likvidaci slumů a k jejich proměně na běžné čtvrti. Lidé se tehdy začali stěhovat do málo využívaných částí hřbitova.

„Někteří tu bydlí přímo v hrobkách, ale zdaleka ne všichni – někteří mají postavenou chatrč mezi nimi. Lidé obsazují jakékoliv dostupné místo, ale samozřejmě upřednostňují opuštěné hrobky, o které se nikdo nestará. Tip jim většinou dává správkyně hřbitova, která má o všem přehled,“ vysvětluje fotograf. Místní hroby totiž nepatří pozůstalým, ale jsou majetkem města a pouze se pronajímají na pět let. Pokud rodina smlouvu neobnoví, hrobník ostatky uloží do společné kostnice. Volné prostory se tak vždycky najdou.

Vystačit si s málem

Život na hřbitově je tvrdý: Neexistuje tam tekoucí voda a veškeré potřeby pokrývají dvě veřejné studny, kam se musí každý den chodit s barely. Elektřinu pak řada obyvatel čerpá načerno z přípojek v okolí. „Na jednom ze snímků uvidíte pána, jak si čte na monitoru, takže nějak si proud obstarávají,“ vzpomíná Těšínský. Energetické firmy však jednou za čas většinu černých odběratelů odstřihnou a následuje nové kolo hledání vhodných zdrojů. Jediné skutečně spolehlivé světlo tak poskytují svíčky.

Někteří z místních obyvatel našli práci přímo na hřbitově. Denně se tam koná osmdesát až sto obřadů, což kameníkům, hrobníkům či prodejcům květin a svíček zajišťuje skromný příjem. Většina lidí si ovšem musí vystačit s tím, že si je příbuzní zemřelých najímají na údržbu hrobů – čímž si však vydělají v přepočtu pouhé desítky korun. Mizerná ekonomická situace tak nahrává mimo jiné pašování drog a v posledních letech směřují na místo klidného spočinutí nebožtíků stále častější policejní razie. Filipínští strážci zákona přitom nechvalně prosluli tím, že nejdřív střílejí, a teprve pak se ptají. Podle místních obyvatel je přesto na hřbitově bezpečněji než ve slumech, kde se tísní třetina Manilanů. 

Mravenci Solenopsis invicta, kterým se kvůli jejich bolestivému žihadlu někdy také přezdívá „ohniví mravenci“ , jsou v dnešní době velmi obávaným invazním druhem, který celosvětově způsobuje páté nejvyšší finanční ztráty ze všech invazních druhů vůbec. Jde o miliardy dolarů, které přicházejí vniveč v řadě zemí světa.

Tito mravenci se masivně šíří a vážným způsobem poškozují ekosystémy, které obsadili. Podle odborníků například v Austrálii poškozují ohniví mravenci původní přírodu zhruba stejně, jako invazní kočky, psi, lišky, velbloudi, králíci a ropuchy obrovské dohromady. Ohniví mravenci platí za mimořádně agresivní druh. Jejich jed obsahuje toxiny, které u citlivějších jedinců může vyvolat vážné alergické reakce a ve vzácných případech i anafylaktický šok. Mravenci na nově „dobytých“ územích vytlačují původní druhy a poškozují tak místní ekosystémy. Zkušenosti ze světa také hovoří o tom, že ohniví mravenci poškozují zemědělce – útočí hlavně na mladé rostliny, jejich semena a kořeny.

Celosvětová hrozba

Mravenci Solenopsis invicta původně pocházejí z tropické a subtropické Jižní Ameriky. V moderní době se rozšířili do Mexika, na jih Spojených států, do Karibiku, do Číny, Tchaj-wanu, Austrálie, Filipín a také do Japonska. Většina těchto invazí je přitom zřejmě druhotných a přišly ze Spojených států. Do dalších koutů světa se mravenci dostali díky globálnímu obchodu. Jak vyplývá ze studie, nedávno zveřejněné časopisem Current Biology, nyní doputovali ohniví mravenci i do Evropy.

Mattia Menchetti z Institutu evoluční biologie ve Španělsku a jeho kolegové hlásí, že se ohniví mravenci objevili na Sicílii. Jsou tam v hojném počtu, takže jde o plnohodnotnou invazi. Poblíž Syrakus vědci objevili na relativně malé ploše 88 mravenčích hnízd. Jde o první oficiální pozorování těchto proklínaných mravenců na území Evropy.

TIP: Havajský ostrov Kauai čelí invazi nepříjemných „elektrických mravenců“

„Tito mravenci jsou jedním z nejhorších invazních druhů na Zemi. Mohou se šířit alarmující rychlostí,“ potvrzuje Menchetti. „Jejich objevení v jižní Itálii nás překvapilo, ale v podstatě jsme všichni věděli, že tento den přijde.“ Jakmile se ohniví mravenci dostanou do nového prostředí, mohou se šířit mnoha různými způsoby. Odnese je vítr, mohou se plavit s využitím živých vorů z vlastních těl a mohou se také šířit zcela nepozorovaně pod zemí. Pokud mají příznivé podmínky, je nesmírně obtížné, ne-li nemožné je zastavit.

V neděli 27. června 1976 se vznesl z dráhy telavivského letiště letoun společnosti Air France přepravující cestující do Paříže s mezipřistáním v Aténách. Zde část osob vystoupila a v letadle přibylo 56 nových pasažérů, mezi nimi čtyři únosci – dva Palestinci, příslušníci hnutí Černé záři, odnože organizace Fatahu (obrácená zkratka názvu Palestinské národně osvobozenecké hnutí), a dva občané Spolkové republiky Německo (tehdejšího západního Německa), muž a žena patřící k ultralevicové organizaci Revoluční buňky. Vzhledem k podstatnému oslabení kontrol na aténském letišti všichni pronesli na palubu pistole a granáty.

Místo Francie Uganda

Krátce poté, co letadlo s 246 cestujícími odstartovalo, vytasili teroristé zbraně, ovládli stroj a pod hrozbou zastřelení donutili pilota změnit kurs do libyjského Benghází. Tam muselo v úmorném vedru letadlo sedm hodin čekat na doplnění palivem. Jedna britská pasažérka předstírala počínající potrat a únosci jí povolili vystoupit. Mladá žena se ještě týž den vrátila pravidelnou linkou do Londýna a informovala policii za přítomnosti izraelského diplomata. 
Unesený stroj poté pokračoval ke svému cíli – mezinárodnímu ugandskému letišti v Entebbe, 35 km od hlavního města Kampaly. Zde francouzský stroj 28. června hladce přistál. 

Čtveřici únosců posílilo dalších sedm mužů, kteří se již nacházeli v Ugandě a nyní pomohli uvěznit rukojmí v prostorách starého letištního terminálu. Prezident (a diktátor) Idi Amin nechal starý terminál obklíčit svými elitními jednotkami. Předpokládal, že dojde k jednání únosců s izraelskou vládou, které nezbude nic jiného než ustoupit. Sám byl přívržencem palestinské věci a věřil, že mu zprostředkování výměny přinese politické body na mezinárodní scéně, rozhodně nechtěl proti teroristům zasáhnout. Sami únosci se cítili na letišti v Entebbe zcela uvolněně – nepředpokládali, že by 3 200 km od Izraele mohlo vedení židovského státu cokoliv podniknout.

Tápání izraelské vlády

Izraelský premiér Jicchak Rabin svolal krizový štáb složený z vybraných ministrů. V té chvíli znali pouze počet únosců a požadavky na propuštění 53 vězňů. Rabin nařídil uvést do pohotovosti elitní antiteroristickou jednotku Sajeret Matkal. Pro Izrael se situace jevila jako zoufalá, vojenské řešení se zdálo vzhledem k ohromné vzdálenosti nereálné, proto se vláda rozhodla ustoupit od tradičního tvrdého postoje a dala najevo ochotu vyjednávat. Klíčovou byla záchrana rukojmích. Zpočátku spoléhala na pomoc prezidenta Amina, s odvoláním na tradici izraelsko-ugandské spolupráce z doby před Aminovým převratem z roku 1971. Brzy se však ukázalo, že diktátor předpokládá z izraelské strany přijetí všech podmínek únosců a nemíní udělat cokoliv pro záchranu rukojmích.

Teroristé mezitím zajaté pasažéry rozdělili. Izraelce a občany jiných států židovského původu oddělili od ostatních cestujících, kterým umožnili v úterý a ve středu postupný návrat z Ugandy do Evropy. Na letišti v Entebbe tak zůstalo 94 židovských rukojmí spolu s dvanác­tičlennou posádkou společnosti Air France, která se jednomyslně rozhodla své pasažéry v těžké chvíli neopustit. Francouzská vláda, od které Izrael původně očekával iniciativu při řešení vzniklé situace, vnímala, že osud jejich občanů se vyřešil, a problém zůstal Izraeli. Jeho vedení vyhlásilo ochotu přistoupit na požadavky únosců, ale stále více se orientovalo na ozbrojený zásah.

Armáda přišla s řešením

První návrhy na násilný zákrok byly dost nereálné – šlo například o seskok výsadkářů do Viktoriina jezera, na jehož březích letiště leželo. Brzy se jako o jediné možnosti začalo uvažovat o přistání na letišti, jeho ovládnutí a odletu rukojmí spolu se zachránci. Vláda vnímala, že ozbrojenou intervencí podstupuje obrovské riziko. Izraelská veřejnost měla dosud v živé paměti tři roky staré události jomkipurské války, kdy arabské země Izrael zaskočily a v první fázi téměř porazily. Premiér Rabin věděl, že neúspěch operace na záchranu rukojmích by znamenal ránu pro prestiž země a přivodil pád celého kabinetu.

Na přípravě komplexní operace spolupracovaly všechny složky izraelské armády. Klíčovou otázkou se stala přeprava vojáků a bojové techniky na nezvyklou vzdálenost. Jako jediná se k tomuto účelu hodila velká dopravní letadla Lock­heed C-130 Hercules, kterými izraelské letectvo disponovalo. Nakonec se měly použít čtyři stroje (každý s nosností 70 tun), které měly ve vzduchu doprovázet dva boeingy – jeden upravený jako velitelské stanoviště, druhý jako operační sál.

Záchranou rukojmí byl pověřen pplk. Jonathan Netanjahu, charismatický, ale náročný velitel speciálních sil Sajeret Matkal a starší bratr pozdějšího izraelského premiéra Benjamina Netanjahu. Pro dokonalé překvapení byli jeho muži v prvním letounu oblečení do ugandských uniforem a vyzbrojeni (stejně jako jejich protivníci) samopaly AK-47. V rámci maskování vezl letoun i černý mercedes podobný tomu, jaký používal ugandský diktátor.

Prodloužením ultimáta únosců o tři dny vzhledem k nepřítomnosti prezidenta Amina, který si přál se celé výměny osobně zúčastnit, získala armáda drahocenný čas. Čtvrtek a pátek již byly zasvěceny plánování vojenských a logistických aspektů operace.

Chybně vyložené gesto

Po získání vládního souhlasu s operací nakonec přetížené nákladní herculesy v sobotu 3. července vzlétly a zvolna nabíraly výšku. Složitý přelet, při kterém byli navigátoři odkázáni pouze na své schopnosti, trval osm hodin. Nad Viktoriiným jezerem se potýkali se silnou bouřkou, ale přesto dokázali letiště najít. První C-130 dosedl na přistávací dráhu v Entebbe minutu po půlnoci místního času, další tři těžké letouny v krátkých intervalech po něm. Ty měly manévr již usnadněný, neboť výsadkáři z prvního letadla označili přenosnými světly dráhu.

Ihned po zastavení prvního obřího C-130 se sklopila nákladová rampa, a z útrob vyjel černý mercedes následovaný dvěma džípy s lafetovanými kulomety. Malá kolona se vydala směrem ke starému terminálu. Podle plánu měla nenápadně dojet až ke vchodu, kde měli muži sesednout a rychle vyřídit únosce. Vše se však zhatilo, když 100 m od terminálu narazilo izraelské komando na ugandské vojáky. Jeden z nich rutinně namířil na mercedes samopal, ale téměř jistě by vozidlo, považované za prezidentské, nechal projet. Velitel akce Netanjahu chybně pochopil gesto strážného za přímé ohrožení a vydal rozkaz k jeho zastřelení. Pistole s tlumičem se ukázaly jako málo účinné a zraněný voják na hlídce ještě stačil varovat ostatní. Doprovodný džíp spustil palbu, která ugandského strážného rozmetala, ale moment překvapení byl ztracen.

Únosci jsou mrtví

Na prozrazená auta směřující ke starému terminálu spustili palbu ugandští vojáci z kontrolní věže. Původní plán, předpokládající, že vozidla dojedou až k místu zásahu, musel být změněn. Izraelci vyskočili z džípů a sprintem se snažili překonat vzdálenost, která je dělila od budovy, a přitom se jejich úderné sestavy pomíchaly. Všichni se v duchu modlili, aby únosci nestačili odpálit nálož. Později se ukázalo, že žádná nebyla, natolik si byli teroristé jisti svou bezpečností.

Ve dveřích terminálu stál zaskočený palestinský únosce a zběsile pálil na prvního z dobíhajících výsadkářů, četaře Amira Ofera. Nedokázal jej však zasáhnout a Ofer ho na vzdálenost deseti metrů srazil a poté ještě (dle přijatých pravidel) střelil do hlavy. Pronikal dále do budovy a neuvědomil si, že vystavil svá záda dvojici německých teroristů ležících u vchodu. Muž a žena se chystali spustit palbu, ale o vteřinu dříve skolil oba únosce další výsadkář vbíhající za četařem do budovy. Na útočníky začal pálit čtvrtý terorista, ale přesným výstřelem jej výsadkáři ihned zabili.

Všichni čtyři únosci hlídající rukojmí tak padli během první minuty. To ale izraelští vojáci nevěděli a předpokládali, že se v hale pohybují i další teroristé. Bleskově pálili na každého, kdo se neopatrně zvedl ze země. Šlo o naučené reflexy, v těchto bojích rozhodovaly zlomky vteřin. Tak se bohužel stalo, že v následující minutě zasáhly izraelské zbraně tři rukojmí, z nichž dva zemřeli na místě a třetí, starší muž, podlehl svému zranění o několik hodin později. V tomto střetu teroristé smrtelně zranili velitele akce podplukovníka Netanjahua.

Ovládnutí celého objektu

Zároveň s bojem v přízemí probíhala zteč zbylých částí starého terminálu, především prvního patra, které sloužilo jako ubytovací prostor pro únosce i ugandské vojáky. Izraelské úderné oddíly pobíjely každého vojáka, na kterého narazily. Amin poslal ke střežení letiště své elitní oddíly, na africké poměry rozhodně nadprůměrně vycvičené, avšak jeho muže v první chvíli zaskočil pohled na vojáky se začerněnými obličeji, oblečené ve stejných uniformách ugandských speciálních sil, s kalašnikovy v rukou, kteří nemluvili, ale rovnou stříleli. Tak padlo asi 15 ugandských vojáků, další v nepřehledné situaci vyskákali oknem.

V tomto boji zabili izraelští vojáci také další tři únosce, kteří odpočívali nahoře před střídáním stráží. První dva téměř unikli, neboť útočníci je v civilním oblečení považovali za osvobozená rukojmí, na poslední chvíli si však izraelský výsadkář všiml granátu v ruce jednoho z nich a krátkou dávkou oba teroristy smetl. Odjištěný granát přesto explodoval, ale nezpůsobil mnoho škod, neboť Izraelci stačili zalehnout. O chvíli později zastřelili útočníci při přestřelce v noclehárně také posledního teroristu, který zde odpočíval. Tím bylo vyřízeno všech sedm únosců přítomných na letišti. Zbývající čtyři, včetně velitele celé operace, relaxovali ten den v Kampale, což jim zachránilo život.

Boj o letiště

Osvobozením rukojmích v budově starého terminálu začala druhá fáze operace. V ní bylo třeba ovládnout celé letiště a zajistit natankování strojů C-130 palivem. Ze sklopených ramp dalších dvou herculesů vyjely čtyři džípy s těžkými kulomety na lafetách a jejich osádky zahájily zteč nového terminálu. Byl větší než ten původní, ale Aminovi vojáci jej v té chvíli nestřežili, proto ho přepadově oddíly, teď již v izraelských uniformách, rychle ovládly. Vyčlenění muži zahájili tankování nákladních letadel pomocí přivezených čerpadel. Šlo o velmi zranitelnou fázi operace, neboť zaskočené ugandské jednotky se formovaly k protiútoku a znovudobytí letištních budov. Při tom zahájily palbu, ve které mohl jakýkoli zásah obřího, ale v podstatě velmi křehkého letounu vést k jeho vyřazení.

Mezitím objely dva izraelské džípy nový terminál a narazily na vyrovnanou řadu ugandských stíhacích letounů (pět MiG-21 a tři MiG-17). Každý z nich se po své aktivaci mohl stát smrtonosnou zbraní pro odlétající těžkopádné herculesy, a tak velitel úderné skupiny nařídil zničení všech strojů. Palba z velkorážních kulometů vzápětí migy demolovala a záhy všechny vzplanuly. Tím se eliminovala hrozba bezprostřední ugandské odvety ze vzduchu.

Stažení a odlet

Cílem operace bylo dostat rukojmí co nejrychleji do bezpečí. Proto se izraelští vojáci snažili přemístit zmatené cestující do C-130, který přistál jako poslední, ale nyní měl odletět jako první. Neobešlo se to beze zmatků a tápání, kdy se chtěli zachránění vracet do haly pro své věci, vojáci však, vědomi si toho, že se pod palbou hraje o vteřiny, je nutili k maximálnímu spěchu. Konečně se všech 93 zbědovaných osob spolu s 12 členy posádky letounu Air France dostalo na palubu. Ještě předtím naložili dva mrtvé z řad rukojmích, třetího vážně zraněného a také smrtelně zasaženého Jonathana Netanjahua.

V 00.42 místního času se první C-130 zvedl a odletěl východním směrem. Jako jediný z obřích letounů měl šanci doletět do Izraele bez dalšího tankování, neboť – na rozdíl od ostatních – přiletěl do Entebbe bez nákladu, zato s přídatnými palivovými nádržemi s palivem. Tím se naplnilo poslání celé operace – záchrana rukojmích. Nyní šlo o to dostat ven i jejich zachránce.

Triumfální návrat

V té chvíli přišla pro bojující vojáky zásadní zpráva – vláda v Keni po dlouhém diplomatickém vyjednávání s Izraelem povolila dotankování transportních letadel na letišti v hlavním městě Nairobi. Pro izraelské vojáky to znamenalo, že již nemusí držet obranný perimetr letiště do doby, než zranitelné stroje plně natankují, a mohou se stáhnout co nejrychleji. Ústup probíhal spořádaně, výsadkáři se vzájemně překrývali a nechávali za sebou časované nálože a dýmové clony, které útočícím ugandským jednotkám ztěžovaly postup. Ten probíhal pomalu a izraelští commandos dokázali naložit veškerou bojovou techniku, se kterou do Entebbe doletěli, včetně mercedesu. To bylo možné pouze díky disciplíně a sebekázni mužů pod palbou, zejména těch posledních v uzavíracích jednotkách.

Ihned po svém naložení začala nákladní letadla postupně rolovat ke startu. Poslední hercules se odpoutal od rozjezdové dráhy v 01.40 místního času, přesně 99 minut poté, co na ni první obří letoun dosedl. Po dotankování v Nairobi doletěly všechny C-130 do Izraele, kde je vítaly jásající davy. Celá akce si vyžádala život jednoho izraelského vojáka a tří rukojmích. Čtvrtá civilní oběť, starší žena, zůstala v Ugandě a byla o den později na Aminův příkaz zastřelena. Na letišti zůstalo všech sedm zabitých teroristů a dvacet mrtvých ugandských vojáků, několik desítek dalších bylo zraněno. 

Webbův teleskop se zaměřil na exoplanetu K2-18 b, která se nachází zhruba 120 světelných let od Země v souhvězdí Lva. Svou mateřskou hvězdu, kterou je bílý trpaslík, obíhá v obyvatelné zóně a jeden oběh dokončí za pouhých 33 dní. K2-18 b v ničem nepřipomíná jakékoliv těleso ve Sluneční soustavě. Jde o tzv. sub-neptun – téměř devětkrát hmotnější planetu než Země a bezmála třikrát větší. 

Nový průzkum ukázal, že v atmosféře této exoplanety se vyskytují molekuly, které obsahují uhlík – podle všeho jsou to mimo jiné metan a oxid uhličitý, což jsou prvky do značné míry spojené s životem. Podle vědců by K2-18 b mohla být takzvanou hyceánskou exoplanetou – světem s atmosférou bohatou na vodík a povrchem pokrytým oceánem. Že je na planetě vodní oceán, podle vědců vyplývá právě z výskytu metanu a oxidu uhličitého a současně nedostatku amoniaku.

Nejzajímavější molekula

Webbův dalekohled ale odhalil ještě něco mnohem zajímavějšího – molekulu jménem dimethylsulfid (DMS). Tu lze považovat za ještě pádnější náznak možného života než metan a oxid uhličitý dohromady. Na Zemi totiž DMS vzniká pouze jediným způsobem – působením živých organismů. Většina dimethylsulfidu v zemské atmosféře pochází z fytoplanktonu v mořském prostředí.

Vědci zdůrazňují, že důkazy o přítomnosti DMS v atmosféře exoplanety K2-18 b nejsou stoprocentní a bude je ještě zapotřebí potvrdit. Ani případné potvrzení přítomnosti dimethylsulfidu ale nemusí automaticky znamenat existenci mimozemského života. Fakt, že DMS vzniká na Zemi působením živých organismů totiž neznamená, že na exoplanetě nemůže vznikat úplně jiným způsobem.

Vědci nyní hodlají atmosféru exoplanety K2-18 b prozkoumat pomocí Webbova spektrografu MIRI (Mid-Infrared Instrument), který by mohl potvrdit, nebo naopak vyvrátit, současná zjištění a poskytnout nové poznatky o podmínkách panujících na exoplanetě K2-18 b. Otázkou je nejen přítomnost dimethylsulfidu, ale i jeho případné množství v atmosféře.

TIP: Pátrání po životě ve vesmíru: Zajímavým ukazatelem by mohl být rajský plyn

„Naším konečným cílem je identifikace života na obyvatelné exoplanetě, což by změnilo chápání našeho místa ve vesmíru,“ vysvětluje Nikku Madhusudhan, astronom z Cambridgeské univerzity a hlavní autor nové studie publikované v odborném časopisu The Astrophysical Journal Letters. „Naše zjištění jsou slibným krokem k hlubšímu pochopení hyceánských světů při tomto hledání.“

Historikové se dodnes přou, zda byl les Svíb opravdu natolik strategicky významným místem, že stálo za to o něj zápolit, nebo se jednalo jen o plýtvání lidskými životy. Faktem ovšem je, že do boje o tento prostor se vrhly dva rakouské armádní sbory, které se tu utkaly se 7. pruskou divizí a fatálně tak odkryly svou vlastní obranou linii.

Nezanedbatelný obnos

Bitvu o les začal habsburský generálmajor Friedrich von Brandenstein, který v čele své brigády dorazil k lesnímu příkopu, kde se kryli Prušáci, kteří jej uvítali salvou z pušek. Dál to nešlo. Brandenstein byl zasažen dvěma kulemi, sražen z koně a odnesen z bojiště. Jeho dva prapory vyhnala vražedná rychlopalba pruských „jehlovek“ okamžitě z lesa. K dovršení smůly tam někde ztratil i peněženku. Zřejmě se jednalo o větší obnos, protože generálmajor poslal svého burše (vojenský sluha), aby tobolku našel a přinesl mu ji zpátky.

Sluha Franta Knápek během pátraní padl celkem třikrát do zajetí. Po vysvětlení svého poslání jej ale Prušáci vždy se smíchem a kopanci propustili. Jeho anabáze trvala celý den. Zažil všech pět hromadných útoků na Svíb a skrýval se dokonce i pod hromadou mrtvých. Nakonec peněženku přece jen našel, ležela úplně volně mimo hranice lesa. Obnos souhlasil. Svého pána našel Knápek až po bojích, byl ještě naživu. Dal sluhovi jako spropitné pět zlatek, vzal si tobolku a spokojeně umřel.

Kromě Brandensteina si střetnutí v lese vyžádalo životy dalších stovek mužů. Například 27. pruský pluk do něj vyrazil se 3 000 muži a 90 důstojníky a vyšel na druhé straně se dvěma oficíry a zhruba 300 vojáky. Svíb se tak během jednoho dne proměnil v ohromný mnohonárodnostní hřbitov. Dnes vede jeho středem takzvaná Alej mrtvých, kterou lemují jednoduché kříže i monumentální pomníky, je jich tu kolem 120. 

V září roku 1865 měl francouzský misionář, zoolog a botanik Armand David možnost pozorovat v císařské oboře v Nan Haizi poblíž Pekingu stádo dosud neznámého druhu jelena. Vzhledem k neobvyklému vzezření zvířat se nejprve domníval, že jde o druh soba.

Živočich Armanda Davida natolik zaujal, že se mu podařilo získat kosti a kůži ze tří jedinců, jež později řediteli pařížského Přírodovědného muzea Alphonsu Milne-Edwardsovi posloužily k popsání nového druhu. Milne-Edwards měl k dispozici i dva neživé exempláře, a tak mohl anatomii vzácného zvířete důkladně prostudovat. Na počest objevitele jej pojmenoval jelen pátera Davida (či jelen Davidův, Elaphurus davidianus) a zařadil ho do samostatného rodu. Jelikož se mylně domníval, že Číňané jelena nazývají „milu“, ujal se i tento jednoduchý název, jenž přetrval do dnešní doby.

Dvě paroží ročně

Jelen milu má úzkou, protáhlou hlavu, velké oči, široká kopyta, dlouhý ocas a specificky utvářené, dozadu směřující paroží. Zvláštní směsice jednotlivých znaků dala vzniknout čínskému pojmenování sze-pu-shiang, což znamená „ani jeden ze čtyř“. Název vyjadřuje fakt, že milu nese částečnou podobu osla, krávy, velblouda i jelena a jeho vzezření jej na první pohled odlišuje od ostatních zástupců čeledi jelenovitých. Jeho dlouhý, štíhlý krk se podobá velbloudímu, kopyta má kravská, ocas je zakončen střapcem jako u osla a paroží má jelení. Zvláštností je, že toto paroží dorůstá dvakrát ročně, přičemž letní pár je větší než zimní.

Pohroma v rodné Číně

Jakmile se o novém druhu dozvěděla Evropa, začal se milu objevovat ve velkých zoologických zahradách. Čínský dvůr totiž velkoryse vyhověl žádosti ředitelů zoo a obohatil evropské sbírky o několik párů. Obdivovat je mohli návštěvníci zoo v Londýně, Berlíně a Paříži a brzy i v dalších významných zoo. V Číně však jelen žil pouze v císařské oboře, neboť z volné přirody byl již dávno vytlačen rýžovými poli a nadměrným lovem.

Když se v roce 1895 rozvodnila řeka Yongding a došlo k mohutným záplavám, které ztrhly zeď chránící park, vzalo poslední existující stádo za své. V roce 1939 se na území Číny již nenacházel jediný kus.

Záchrana z Evropy

Evropští chovatelé však nezaháleli a využili dobrých reprodukčních schopností jelena, aby se pokusili druh pro lidstvo zachránit. Chov se podařilo rozšířit zejména zásluhou francouzského misionáře, zoologa a botanika Armanda Davida a anglického vévody Herbranda Russella, hraběte z Bedfordu, který na svém panství v Anglii shromáždil stádo čítající osmnáct kusů, z nichž jedenáct bylo schopno reprodukce. Jeleni překonali i náročné období první světové války a po roce 1945 začali být chování v mnoha dalších zařízeních.

V polovině padesátých let se několik kusů konečně vrátilo do své domoviny – do zoologické zahrady v Pekingu. O třicet let později byli jeleni vypuštěni na území bývalého císařského parku a nová obora vznikla také v rezervaci Dafeng poblíž Šanghaje. Populace jelena Davidova se rozrostla natolik, že se o jeho přežití již nemusíme bát. V současné době žije na 83 lokalitách více než devět tisíc jelenů Milu (včetně necelých tří tisíc jedinců žijících v divoké přírodě) a najdeme je nejen v Číně, ale i v Severní Americe, Evropě a Austrálii. V roce 2005 udělila čínská vláda projektu na záchranu jelena milu Cenu za ochranu života v přírodě.

Když byla Sluneční soustava ještě mladá – před zhruba 3,7 až 2,5 miliardami let, probíhala na Měsíci poměrně čilá geologická aktivita. Vybuchovaly tam sopečné erupce, tekla láva a povrch měsíce se chvěl řadou „lunotřesení“. Z toho období se tam dodnes zachovalo mnoho dokladů. V dnešní době je již Měsíc mnohem klidnější, ale lunotřesení úplně nezmizela.

Otřesy na Měsíci známe do značné míry díky astronautům závěrečných misí programu Apollo, kteří je měřili s pomocí seizmometrů. Výsledkem bylo velké množství zajímavých dat, které vědci dodnes zpracovávají, přičemž mohou využívat moderní metody, které před půlstoletím ještě nebyly k dispozici.

Každodenní lunotřesení

Francesco Civilini z Kalifornského technologického institutu (Caltech) nedávno vedl výzkumný tým, který detailně zpracoval seizmická data programu Apollo s využitím algoritmů strojového učení. Výsledky výzkumu zveřejnil odborný časopis Journal of Geophysical Research – Planets. Umělá inteligence potvrdila, že se část otřesů na Měsíci objevuje se značnou přesností. Tyto otřesy provázejí vzestup Slunce na měsíční obloze a jeho návrat k obzoru. Jako by si někdo nařizoval seizmický lunární budík. Možná to využijí budoucí kolonisté.

Část otřesů na Luně mají na svědomí slapové síly, které vytváří gravitační „přetahování“ se Zemí. V případě pravidelných každodenních otřesů jde ale o něco jiného. Podle vědců jde o termální otřesy, které vznikají, když se mění teploty v lunární kůře. Měsíc nemá prakticky žádnou atmosféru, což vystavuje jeho povrch velkým teplotním skokům.

TIP: Lunotřesení: Náš Měsíc chladne, zmenšuje se a přitom se třese

V důsledku toho se každý lunární den (asi 29,5 pozemských dní) ohřívá povrch Luny kolem rovníku až na 120 °C, načež následuje pokles během lunární noci až na velmi mrazivých mínus 133 °C. V důsledku toho se lunární kůra rychle rozpíná a pak zase smršťuje, což vede ke vzniku pozorovaných pravidelných lunotřesení.

Octomilky nejsou příliš vybíravé v jídle. Stravují se na rozkládající se organické hmotě, která bývá plná rozmanitých mikrobů, včetně potenciálně nebezpečných kmenů bakterií E. coli, salmonel, listerií nebo shigel. Na první pohled by se zdálo, že je v takovém případě nejlepší pití s octomilkou oželet a sklenici někam diskrétně vyprázdnit.

Vypít, nebo raději vylít?

Podle Freestoneové a řady vědeckých studií by to ale bylo jen plýtvání vínem. Víno je hodně kyselé a obsahuje ethanol. Dřívější výzkum ukázal, že tato kombinace úspěšně brání růstu „potravinových“ patogenních bakterií. Víno je navíc ze své povahy antimikrobiální. I kdyby octomilka přinesla dost patogenů na to, aby rozpoutaly infekci, víno obvykle choroboplodné zárodky zničí či poškodí natolik, že se už na nic nebezpečného nezmohou.

Co nezničí víno, o to se postará agresivní prostředí žaludku s mnoha nástrahami, včetně silné kyseliny chlorovodíkové, trávicích enzymů a ostražitého imunitního systému. Výsledkem tohoto procesu je, že pravděpodobnost onemocnění kvůli pozřené octomilce se prakticky rovná nule.

TIP: Magnetické nanočástice by mohly spasit nedobře chutnající víno

Freestoneová je přesvědčená, že v uvedené situaci s muškou ve víně je normální zareagovat jejím vyndáním a dopitím vína. „Pokud máte zájem o nějaké proteiny navíc, tak mušku ani vyndávat nemusíte,“ dodává s úsměvem Freestoneová. „Je velmi nepravděpodobné, že by jedna octomilka znatelně změnila chuť vína. Ani kdyby jich tam spadlo několik. Váš trávicí systém octomilku zpracuje jako každé jiné jídlo. Na zdraví!“

František Ferdinand d'Este (František Ferdinand Karel Ludvík Josef Maria arcivévoda Rakouský-Este) se narodil těsně před Vánoci dne 18. prosince roku 1863 jako syn rakouského arcivévody a dcery krále obojí Sicílie. Úspěšně prošel vojenskou službou a poté sloužil u několika posádek, z nichž nejznámější je pobyt v Praze, kde bydlel přímo na Pražském hradě.

Nový život na nové adrese

V té době si také koupil notně zchátralý zámek Konopiště a vlastnil i zděděný Chlum u Třeboně. Čechy si tehdy velmi oblíbil. Naopak jeho přeřazení k husarům do Šoproně se stalo jednou z příčin jeho celoživotní averze vůči Maďarům. Všichni podle něj byli arogantní, vyzývaví a vzpurní. V roce 1867 si vymohli velké množství výhod, a přesto stále nebyli spokojení. Nejvíce prý zuřil, když se důstojníci v jeho okolí bavili maďarsky, tedy jazykem, který sám neovládal. O to více přilnul k Čechům.

V roce 1892 se rozhodl splnit si svůj sen – cestu kolem světa. Císař František Josef I. však byl tvrdě proti, protože neměl rád, když se členové jeho rodiny potloukali po cizině. Nakonec se za synovce přimluvila císařovna Alžběta a její přání mocnář nedokázal odmítnout. Podmínkou bylo, že bude arcivévoda cestovat inkognito. František Ferdinand si zvolil jméno hraběte z Hohenbergu, čímž údajně chtěl vzdát hold prvnímu římskému králi Rudolfovi, jehož manželka pocházela z tohoto rodu. Tehdy ještě nemohl tušit, jakou roli dané jméno sehraje v životě jeho rodiny.

Svou novou lodí, nazvanou Císařovna Alžběta na počest své přímluvkyně, vyplul arcivévoda z Terstu a cestoval s ní až do Jokohamy. Tam se nalodil na kanadský parník, na němž přeplul Tichý oceán. Vlakem pak projel Spojené státy a lodí Bretagne se vrátil do Evropy. Desetiměsíční cesta se nesla ve znamení jeho lovecké vášně a výsledkem bylo velké množství beden s exotickými loveckými trofejemi, které přivezl na Konopiště. Stejně aktivní byl i doma, ve zdejší honitbě. Skolil zde prý neuvěřitelných 274 889 kusů zvěře.

Zděděná tuberkulóza a tajná láska

Arcivévodův život těžce poznamenalo onemocnění tuberkulózou, na niž předčasně zemřela jeho matka Marie Annunciata, která předala dispozice svým dětem. S tímto neduhem si tehdejší medicína nevěděla rady a šance na vyléčení byly asi poloviční. František Ferdinand nelibě nesl, že ho kvůli nemoci ve Vídni prakticky odepisovali. Ještě nebyl oficiálním následníkem trůnu a už se diskutovalo, zda je vůbec vhodné s ním do budoucna počítat. Ideálem byl přece císař, který měl železnou disciplínu a ocelové zdraví.

O to víc následník toužil po tom se vyléčit. Měl nařízeno přestat kouřit a doporučeno jezdit do Středomoří, do Alp a nejrůznějších lázní. Byla to pro něj nuda, ale vydržel a nakonec se v létě 1897 dozvěděl, že je choroba poražena. Zásluhu na tom prý měli nejen lékaři, ale šeptalo se, že hlavním medikamentem byla velká láska.

Tajemná žena

František Ferdinand už tehdy překročil třicítku, ale stále byl svobodný. Představoval skvělou partii, úspěšně však odrážel všechny snahy dostat ho do chomoutu. Od jisté doby ale podezřele často vyrážel směr Prešpurk, jak se tehdy říkalo Bratislavě. Z Vídně to měl kousek a Bedřich Těšínský a jeho energická manželka Isabela si návštěv považovali. Důvodem setkávání však ve skutečnosti nebyla Marie Kristina, nejstarší z dcer tohoto páru. Arcivévodkyni Isabelu ani ve snu nenapadlo, že by tehdy už oficiální následník trůnu svou pozornost mohl věnovat její dvorní dámě, bezvýznamné české hraběnce Žofii Chotkové.

Kandidátka na klášter

Kdy se ti dva viděli poprvé, není vůbec jisté. Prý to bylo určitě v Praze a možná už kolem roku 1888 v době arcivévodovy vojenské služby. Rozhodně se však blíže seznámili v září 1894 na plese v paláci českého místodržitelství. Žofie byla vysoká, štíhlá a ne zrovna nejmladší. Bylo jí už šestadvacet let. K milostným schůzkám nedocházelo často. Čilá korespondence však Francimu, jak mu Žofie říkala, zdárně pomáhala překonávat zdravotní obtíže a stala se pro něj tou nejlepší motivací. Občas prý dámu přivezl kočár se staženými záclonkami z nádraží v Bystřici u Benešova přímo na Konopiště. Jindy se setkali v některých přímořských lázních, kde se arcivévoda léčil.

Romance ovšem měla jednu zásadní vadu. Žofie nepocházela z dynasticky odpovídajícího rodu. Chotkové se sice pyšnili rodokmenem s bohatou tradicí, nicméně pro svatbu s habsburským arcivévodou a potažmo následníkem trůnu to rozhodně nestačilo. Navíc byla rodina početná a hlavně nemajetná, takže sedmi hraběcím dcerám nezbývalo než se výhodně vdát, nebo odejít do kláštera. Takovou perspektivu měla i Žofie. Čtyři roky se páru dařilo milostný románek úspěšně tajit. A pak to prasklo. Traduje se historka, která se prý odehrála někdy v roce 1898 nebo 1899.

Začalo to nevinně

Žofie byla už nějakou dobu dvorní dámou arcivévodkyně Isabely, když Franci opět přijal pozvání do Prešpurku, aby tu strávil víkend ve společnosti mladých dam a zahrál si s nimi tehdy módní tenis.

Byl to jeden z mála sportů, které směly provozovat i ženy, a arcivévodské dcery ho milovaly. Následník trůnu, jenž měl daný sport od lékařů povolený, si oblíbil zejména smíšenou čtyřhru, které se často účastnila i Žofie. Jenže stačila chvilka nepozornosti a skandál byl na světě. Arcivévoda si totiž odložil v koupelně své hodinky s dvojitým pláštěm a zapomněl na ně!

Když je uctivý sluha přinesl své paní, ta zvědavě odklopila víčko. Hledala fotografii… A? Žádná Marie Kristina. Chotková. Rozzuřená a pobouřená Isabela Žofii propustila, a ještě to jela do Vídně k císaři patřičně rozmáznout. Ten zůstal klidný. Pro jistotu si ale synovce pozval na kobereček a nechtěl uvěřit tomu, co od něj uslyšel. František Ferdinand měl v plánu se s Žofií oženit.

Potupná renunciace

Podobný návrh však mocnář nemohl přijmout. Dal synovci na rozmyšlenou osm dní a ty následně prodloužil na rok. Okamžitě nastala obrovská masáž ze všech stran. Ovšem František Ferdinand d’Este se nemínil vzdát ani následnictví, ani Žofie. Dáma zase odmítla místo abatyše v klášteře. Po roce tedy poražený císař s těžkým srdcem kapituloval.

Cena byla vysoká. František se musel zříci nároků na všechna práva a tituly, které by Žofii jako manželce následníka trůnu náležely. Chotková se tedy nikdy nemohla stát císařovnou a děti z tohoto manželství neměly mít dědická práva, ani nemohly nosit jméno Habsburk. Potupné podmínky, takzvanou renunciaci, musel František Ferdinand odpřisáhnout a podepsat veřejně před celým habsburským dvorem v pravé poledne 28. června roku 1900 na velkém shromáždění v Hofburgu.

Při své výbušné povaze se musel nadlidsky přemáhat, aby zůstal klidný a zachoval dekorum. A protože byl značně neoblíbený a měl řadu nepřátel, téměř všichni Habsburkové mu to ponížení ze srdce přáli.

Idylka na Konopišti

Svatba na zámku v Zákupech o tři dny později se stala začátkem sice morganatického, ale mimořádně harmonického manželství. Šlechtična byla sice povýšena na kněžnu z Hohenbergu, nicméně její postavení u dvora se nezlepšilo. Neustálého pokořování a diskriminace si užila víc než dost. Chvíle společného štěstí tedy oba raději trávili stranou vídeňských intrik na Konopišti, které jim poskytovalo veškerý komfort.

Manželství bylo v krátkém sledu obdařeno třemi dětmi. Po nejstarší Žofii se narodili ještě dva synové Max a Ernst, čtvrté dítě – syn – přišlo na svět mrtvé. Údajně měla být Žofie těhotná ještě jednou – a to právě v době atentátu v Sarajevu. Arcivévodské děti prožívaly pohádkové dětství s milujícími rodiči. Ti s nimi trávili veškerý volný čas. Tatínek své děti nesmírně miloval, dokázal si s nimi hrát celé hodiny.

Nerozdělila je ani smrt

Když František Ferdinand d’Este s milovanou Žofií opouštěl 17. června 1914 své konopišťské sídlo, ani ve snu ho nenapadlo, že se do své rezidence již nikdy nevrátí. Vždyť teprve před několika dny otevřel poprvé brány svého zámku pro veřejnost, aby se pochlubil vším, co zde za posledních téměř dvacet let stihl vybudovat. Jeho další smělé plány ukončily sarajevské výstřely 28. června 1914. Na den přesně za 14 let od potupné renunciace.

Jejich děti tak rázem přišly o oba rodiče. Otec ovšem myslel na všechno. Prozřetelně založil každému milionové konto. Nechtěl, aby se musely spoléhat na apanáže, které milostivě uděloval císař.

TIP: V předvečer války: Co následovalo po smrti Františka Ferdinanda d'Este?

Za války žily děti na Konopišti a žádným nedostatkem netrpěly. Vychovávala je Marie Jindřiška Chotková, mladší sestra Žofie, majetek spravoval poručník dětí kníže Jaroslav Thun-Hohenstein. Mnohem horší to bylo po válce a vzniku Československé republiky. Tehdy byl veškerý majetek dynastie habsbursko-lotrinské na našem území zkonfiskován a zámek i s parkem připadl československému státu. Nikoho nezajímalo, že arcivévodské děti byly po matce Hohenbergové. Parlament je hodil do jednoho pytle s Habsburky. Traduje se, že si z Konopiště směly odvézt pouze troje šaty a jedny boty a nesměly si vzít žádné rodinné fotografie.