Sirotci mají vždy těžký život a románové příběhy Olivera Twista nebo malé Cosetty z Hugových Bídníků dokládají, jak zcela jejich osud závisí na vůli cizích lidí. Ve zvířecí říši bývá osud osiřelých jedinců ještě bezútěšnější. Obvykle jsou odsouzeni k smrti, protože se jich nikdo neujme. V přírodě, kde jsou největší devizou geny předané příštímu pokolení, je krajně nevýhodné investovat do někoho, kdo tyto geny nenese a za péči se nemůže v dohledné době nijak výrazně revanšovat. Péče o cizího sirotka je ryzí altruismus a ten se mezi zvířaty příliš nenosí. Tým německých biologů vedený Christophem Boeschem z lipského Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii ovšem u šimpanzů z Pobřeží slonoviny opakovaně pozoroval adopci sirotků. Prokázalo se tak, že tito lidoopi jsou schopni nezištného jednání.

Sobečtí lidoopi a nesobecký čin

Vědci považovali ryzí nezištnost za jednu z vlastností, jimiž se člověk vydělil ze zvířecího světa. Na výsluní evoluce nám měla dopomoci právě to, že jsme „mistry světa“ v nezištné spolupráci. Ta dovolovala našim předkům vybřednout ze svízelných situací, kdy jedinec nic nezmůže. Dnes nabírá lidský altruismus například podoby bezplatného dárcovství krve nebo práce záchranářů vyprošťujících s nasazením vlastního života zcela cizí lidi z hořící budovy.

Dlouho se zdálo, že ani šimpanzi, naši nejbližší živočišní příbuzní, nám nemohou v tomto ohledu konkurovat. Vědci byli přesvědčeni, že lidoopi nejsou čistého altruismu schopni.

Sobeckost šimpanzů názorně demonstroval pokus americké antropoložky Joan Silkové z University of California v Los Angeles, jehož výsledky zveřejnil v roce 2005 prestižní vědecký týdeník Nature. Silková testovala šimpanze v situaci, kdy mohli získat potravu jen sami pro sebe anebo pro sebe a zároveň i pro dalšího šimpanze. Výsledek? Šimpanzům bylo celkem jedno, jestli druzí něco dostanou nebo ne. Hlavně že se k potravě dostali oni sami.

O rok později ale přistihli vědci z lipského Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii šimpanze při tom, jak podává ošetřovali spadlou tužku. Byla to akce, při které šimpanz pomohl druhému a sám z ní žádný bezprostřední zisk neměl. Vědci tak znovu stáli před otázkou, zda šimpanzi nejsou přece jen nezištnější, než si myslíme.

Pomoc z „mladické naivity“?

Tým Felixe Warnekena z lipského Planckova ústavu podezření o „dobré vůli“ lidoopů potvrdil cíleným experimentem. Vědci zavřeli šimpanze za dveře, které lidoop nemohl sám otevřít. Šimpanz ale věděl, že za dveřmi je banán, a tak za ně dobýval. Jiný šimpanz neviděl banán, ale viděl „kolegu“ marně se potýkajícího s dveřmi. Tento šimpanz měl možnost dveře otevřít. Kdyby měla pravdu Joan Silková, lidoop by se s otvíráním dveří nenamáhal. Šimpanzi však v 80 % případů dveře otevřeli a ukázali, že jsou schopni nezištného jednání.

Joan Silková nebyla výsledky lipských vědců úplně přesvědčená. Namítala, že nezištnost mohla zvířata pochytit během odchovu. Poukazovala také na fakt, že lipští vědci použili k pokusu velmi mladá zvířata, která mohla nezištně pomáhat druhým z „mladické naivity“. Starší šimpanzi, kteří se účastnili pokusů Joany Silkové, se mohli propracovat k podstatně vypočítavějšímu chování.

K tématu altruismu lidoopů pak výrazně promluvila pozorování týmu Christopha Boesche v pralesní rezervaci Thai. Závěry zveřejněné v prestižním vědeckém časopise PLoS ONE jasně dokazují, že nezištně se chovají i dospělá zvířata vyrostlá odmalička v přírodě a altruismus je tedy těmto zvířatům vlastní.

Rodina a vzdálení příbuzní

Boesch a jeho kolegové pozorovali v šimpanzích tlupách celkem osmnáct případů adopce osiřelých mláďat. Adoptivní rodič se o sirotka staral nejméně po dobu dvou měsíců, ale některé adopce se protáhly na pět let. Pěstoun o mládě pečoval podobně, jako by to dělala vlastní matka. Dělil se s ním o potravu, chránil jej při nejrůznějších konfliktech, čekal na mládě, když se na pochodu pralesem opozdilo. Nechával je spát ve svém hnízdě, jež si každý dospělý šimpanz na noc staví v koruně stromů.

Sirotků se zdaleka neujímaly jen samice, u kterých bychom mohli adopci přisoudit mateřskému pudu. V deseti případech se mláděte ujal samec a jen v jednom případě to byl jeho otec. Ve třech případech sehráli roli pěstounů bratři, ale ve čtyřech případech pečovali o mládě samci, kteří s ním nebyli pokrevně nijak spřízněni. Příbuzenské svazky tedy při adopci nehrály rozhodující roli.

Ve třetině případů proběhlo osvojení velmi rychle a pěstoun se mláděte ujal už několik dní po matčině smrti. Někdy to ale trvalo i rok a půl, než sirotek získal nového zastánce. O dvouletého samečka Yayo se začalo záhy po smrti jeho matky starat hned několik členů tlupy. Hlavním nevlastním otcem se mu stal dospělý samec Fredy, na zádech však nosili malého šimpanze místo jeho zemřelé matky čtyři další „strýčkové“.

Pomoc, když je nejhůř

Pěstoun na sebe bere skutečně náročný úkol. Mládě, které nestačí tempu ostatních členů tlupy a zaostává, se ozývá žalostným nářkem a pěstoun jako jediný z tlupy na sirotka čeká a nosí jej. Také porce potravy, které se dobrodinec ve prospěch adoptovaného vzdává, není zanedbatelná. Je běžné, když se pěstoun s adoptovaným mládětem dělí o 80 % ořechů, jejichž tvrdé skořápky musí pracně rozbíjet kamenem.

Přes všechnu péči nezajišťuje adopce osiřelým mláďatům dramaticky vyšší šanci na to, že přežijí po smrti matky déle než dva roky. U neadoptovaných sirotků se to podaří jen třetině, u adoptovaných mláďat činí podíl přeživších jen málo přes 40 %. Vědci se domnívají, že malý efekt adopce je důsledkem celkově vysoké úmrtnosti šimpanzích mláďat v pralese Thai. Mláďata často zahynou, i když zůstávají v péči své vlastní matky.

Mláďata, která osiřela ve věku do pěti let, nemají prakticky žádnou šanci, že se dožijí dospělosti. Často je u těchto velmi malých sirotků patrné drastické zpomalení růstu a vývoje. V péči kojících samic však přežívá a bez větších problémů prosperuje i mládě, které v době smrti své matky ještě nebylo odstavené. Pěstounka kojí sirotka spolu se svým vlastním potomkem.

TIP: Zoologové poprvé pozorovali šimpanze, jak k léčení používají rozdrcené brouky

Christophe Boesch došel na základě pozorování z pralesa Thai k závěru, že altruismus je šimpanzům žijícím ve volné přírodě vlastní. V místních podmínkách vidí Boesch jako jeden z hlavních faktorů pro vznik a udržování silného altruismu v šimpanzích tlupách početnou populaci místních levhartů, kteří šimpanze intenzivně loví. Smrt a zranění jsou u šimpanzů na denním pořádku a lidoopi se starají jako o poraněné členy tlupy, tak o osiřelá mláďata. Naopak, při chovu v zajetí, kde jsou šimpanzi v bezpečí a mají zajištěn dostatek potravy, je k nezištné spolupráci nic nenutí a chovají se proto ve většině případů sobecky.

Pileus, v češtině označovaný také jako čepička nebo šátek, představuje malý, obvykle čočkovitý mrak objevující se nad bouřkovými oblaky typu cumulus či cumulonimbus. Běžně jej utváří silné vertikální proudění v nižších výškách a poté nad bouřkovými mraky náhle kondenzuje vlhkost. Vodní kapičky téměř stejné velikosti pak ohýbají procházející světlo, takže zmíněná oblaka nezřídka získávají perleťové zbarvení.

TIP: Nad severní Evropou byly nedávno k vidění vzácné perleťové oblaky

Jejich životnost však nebývá dlouhá, neboť je nejčastěji záhy pohltí nahoru rostoucí cumulus. Pileus tedy dokládá silné vertikální proudění v oblačnosti pod ním, a signalizuje tak možný brzký výskyt nebezpečných meteorologických jevů. Popsané mraky se mohou objevit také nad vrcholky hor i nad mračnými a pyroklastickými oblaky vybuchujících sopek. Společného jmenovatele opět tvoří silné vertikální proudění vedoucí ke kondenzaci vlhkosti. 

Fantazii vyznavačů konspiračních teorií už řadu staletí jitří tajemné spolky, jejichž členové zpovzdálí tahají za nitky dějin. Svět se do tajných společností zbláznil naposledy po obrovském úspěchu knihy Šifra mistra Leonarda od amerického autora Dana Browna, která už tak dost tajuplné řády obalila ještě další pavučinou záhad. Po jejím vydání se svobodní zednáři a ilumináti náhle přesunuli z pološerých uliček přímo do ostrého světla reflektorů zájmu médií a popkultury. Především v iluminátech se pak zhlédly mnohé americké hudební celebrity, které se nyní nechávají fotit s okultními symboly, na koncertech dělají tajemná gesta a při dotazu na své „tajné“ vědění se tváří jako důstojně zesnulí nebožtíci (viz Kdo jsou ilumináti?).

O zákulisní situaci pak více vypovídají pokusy respektovaných politiků omezit příslušnost státních zaměstnanců ke zmíněným společenstvím. Bývalý britský ministr vnitra Jack Straw v roce 1999 prosadil, aby každý soudce veřejně deklaroval, zda patří k zednářům. Soud pro lidská práva po deseti letech uvedené nařízení zrušil, dodnes však platí pro policisty – ti se ovšem povinně „přiznávají“ pouze svým nadřízeným. 

Přesto zůstává zednářství v Británii nesmírně populární. Společnost BBC uvádí, že jen v Anglii a Walesu je zednářů asi 250 tisíc a po celém světě jich pak najdeme celých šest milionů. Vysocí představitelé společenství tvrdí, že k „bratrům v řádu“ patří i několik členů britské královské rodiny – Velké lóži v současnosti předsedá princ Edward, vévoda z Kentu. Představují tedy zednářské spolky skutečně ony tajemné hráče v pozadí? 

Pro spřízněné duše

Zednářství odvozuje svůj mytický původ od Šalamounova chrámu, ale první společenstva tohoto druhu se ve skutečnosti v Evropě objevila až ve 14. století. Pojmenování „zednáři“ bylo přitom v prvotním významu skutečně přímočaré – původně šlo o členy stavitelského cechu, jež bychom mohli označit jako „počítačové inženýry středověkého světa“. Na rozdíl od ostatních lidí, kteří jen výjimečně opustili rodný kraj, byli stavitelé neustále v pohybu. Putovali po celé Evropě na místa, kde se právě budovaly katedrály nebo velké hrady, a nabízeli své služby každému, kdo si je mohl dovolit. Na dobové poměry byli vzdělaní, zcestovalí a měli rozhled. 

Uzavřené bratrstvo si postupně vytvořilo řadu rituálů a později – s úpadkem cechovních monopolů na řemesla – začalo do svých řad přijímat „spřízněné duše“, které se stavitelstvím neměly nic společného. Postupně se tak čistě profesní spolek, jenž si chránil vlastní znalosti, změnil v bratrstvo s vysokými ideály. V 18. století vznikl systém tzv. lóží, tedy lokálních skupin, do nichž mohli být noví členové přijati pouze na základě doporučení dlouholetých zednářů. Tehdy – stejně jako dnes – se vyžadovala naprostá mravní bezúhonnost, otevřenost mysli a víra ve vyšší princip nebo, chcete-li, v Boha. Všechny místní lóže pak na národní úrovni zastupuje tzv. Velká lóže, která je pro ostatní právní autoritou. 

Hlavní úkol nového zednáře představuje osobní rozvoj. Jeho bratři mu postupně předávají tajné znalosti a zasvěcují ho prostřednictvím rituálů. Zdokonalení ducha by pak měl zednář zprostředkovat světu, například v podobě charity a nezištné pomoci bližním. Kritici zednářství však tvrdí, že si členové spolku udělali z lóží spíš jakýsi sociální klub pro rozšiřování známostí, a tedy i moci. 

Nepřátelé státu

Se zednáři v minulosti bojovala církev i totalitní režimy. Církev přitom jasně deklarovala důvod – teologický spor. Podle katolického učení je možné dosáhnout spasení skrze milost od Boha: nelze si ji však „vzít“, nedá se k ní dopracovat, musí být seslána. Zednáři ovšem učí, že k ní můžete dospět vlastní usilovnou pílí a studiem, což jeden z církevních kritiků popsal jako „perfektní náboženství pro buržoazii“. 

Zednářství navíc existuje ve dvou základních formách, které by se daly popsat jako anglický a francouzský styl. Zatímco „Angličané“ vyžadují víru v Boha, „Francouzi“ – věrni své sekulární tradici – podobný aspekt zcela vypustili a jsou otevřeni každému, kdo projeví ochotu „pracovat pro lidstvo“. V obou případech však zednáři aktivně bojovali proti církevnímu vlivu na veřejný život a skutečně se jim ho podařilo zlomit.

Ve Francii došlo po pádu královské dynastie k naprostému oddělení církve a státu. Ve Spojených státech (kde patřili mezi členy řádu otcové zakladatelé Washington, Jefferson i Franklin) se svoboda vyznání a projevu dostala přímo do prvního dodatku ústavy. V Británii pak podobné opatření nebylo nutné: tamní protestantská církev vždy zdůrazňovala svoji snášenlivost a navíc v jejím čele formálně stojí britský monarcha. A jak známo, Velké anglické lóži v minulosti často předsedali samotní panovníci. 

Cejch katolických arcinepřátel si zednáři zachovali až do dnešních dní. První papežská bula byla vydána už v roce 1738, ovšem i kardinál Joseph Ratzinger (pozdější papež Benedikt XVI.) ještě coby hlava Kongregace pro nauku víry ve svém prohlášení potvrdil, že přijetí k zednářům člověka automaticky uvrhne do smrtelného hříchu, přičemž nesmí přijímat svátosti oltářní. To však nic nemění na skutečnosti, že v řadách zednářů tajně zasedá množství kněží. 

Přátelská tvář řádu

Především anglosaští zednáři se snaží své bratrstvo zbavit roušky tajemství. Velká britská lóže sama sebe na svých internetových stránkách propaguje jako spolek otevřený každému, bez rozdílu příjmů a náboženství, kde si „můžete užít legraci“. Členství pak popisuje jako „hobby“, přičemž prý jde hlavně o vytváření přátelských vztahů. 

Snaha o „zednářství s lidskou tváří“ jde pak ruku v ruce s jistou – donedávna nepředstavitelnou – věcí: velmistři (představení lóží) poskytují rozhovory pro noviny, při nichž žurnalistům přátelsky vysvětlují, jak to „u nich doma“ chodí. Některá tajemství si sice stále nechávají pro sebe, ale například popisy kdysi tajných rituálů najdete jak v běžně dostupných knihách, tak na internetu. Hlavní starostí velmistrů je přitom vyvrátit představu, že vznikají jakási paralelní mocenská centra. Situaci jim bohužel nijak neulehčují uzavřené profesní lóže, kam mají přístup například jen policejní důstojníci nebo soudci. 

Sekretář Velké anglické lóže Nigel Brown tvrdí, že vytváření „pracovních kontaktů“ zakazují přímo stanovy. Nestandardní soudní rozhodnutí nebo politické pletichy však britský bulvární tisk pravidelně propírá právě jako dílo zednářů. Neprůhlednost vztahů ostatně představovala hlavní důvod, proč komunisté i nacisté investovali do rozmetání zednářských spolků spoustu energie – nechtěli prostě konkurenci. Hnutí Hamas dokonce zednáře ve svých písemných stanovách označilo za oficiálního nepřítele, protože podle nich drží ochrannou ruku nad Izraelem. 

Vládnou tedy zednáři světu? Jistě mají svůj vliv, ale podobně jako v případě Židů pochází představa všemocné světové chobotnice skutečně jen z říše fantazie. 

Studie křižáka s latinským názvem Argiope savignyi a sklípkana načervenalého (Poecilotheria rufilata), kteří loví malé netopýry, vedla vědce k myšlence, že netopýři končí jako potrava pavouků častěji, než se dříve biologové domnívali. Analyzovali proto vědecké zprávy, snímky a videozáznamy pokrývající období sta let a objevili 52 případů, kdy si pavouk pochutnal na netopýrovi. 

Přibližně 90 % těchto osminohých lovců žije přitom v teplejších částech světa okolo rovníku. Asi 40 % obývá neotropy – celou Jižní Ameriku a tropické oblasti Severní Ameriky – zatímco téměř jedna třetina se vyskytuje v Asii a více než jedna šestina v Austrálii a na Nové Guinei.

Pasti osminohých lovců

Pavouci, kteří si stavějí sítě, mají přitom na svědomí celých 88 % případů ulovených netopýrů. Například v Panamě a Kostarice si staví sítě poblíž budov obydlených netopýřími koloniemi, pavučinové pasti najdeme však i v parcích a lesích poblíž Hongkongu. 

V některých případech netopýři zapletení do pavučin umírají vyčerpáním, hladem, dehydratací případně hypertermií. Vědci ale zaznamenali i řadu případů, kdy pavouci na svou kořist aktivně útočili a usmrcovali ji. Tyto důkazy naznačují, že predátorské útoky pavouků na létající obratlovce jsou mnohem rozšířenější, než se dříve předpokládalo.

TIP: Nepoznaní géniové nočního letu: Fakta a mýty o netopýrech

Další výzkum má být zaměřen na obrovské pavučiny, kterými jsou někdy uzavřeny vchody do jeskyní obývaných tropickými druhy netopýrů. Vědce zajímá, zda pavouci stavějí tyto sítě ve vchodu do jeskyně úmyslně a nakolik jsou jejich pasti účinné.

Voda, alespoň v podobě jak ji známe ze Země, se na Měsíci sice nevyskytuje. Neznamená to ale, že by na našem souputníkovi chyběla úplně. Je na něm ukrytá v minerálech a na příhodných místech v podobě ledu. Odborníci jsou přesvědčeni, že hlavním zdrojem vody na Měsíci je sluneční vítr, který bičuje lunární povrch a jeho protony reagují s kyslíkem za vzniku vody.

Sluneční vítr ale nemusí být jediným zdrojem. Objevily se i další hypotézy o mechanismech, které by mohly produkovat vodu na Měsíci. Jedna z nich počítá s vysokoenergetickými elektrony, které pocházejí z magnetického pole Země, konkrétně z oblasti zvané magnetický ohon. Jde o protaženou vnější část zemského magnetického pole, která se nachází na straně odvrácené od Slunce.

Elektrony z magnetického ohonu

Na tuto hypotézu se nedávno zaměřil výzkumný tým americké Havajské univerzity, jehož výsledky minulý týden zveřejnil vědecký časopis Nature Astronomy. Planetární vědec Shuai Li a jeho kolegové vycházejí z faktu, že se Měsíc na své dráze kolem Země zdržuje poměrně dlouho, více než čtvrtinu doby svého oběhu, v oblasti magnetického ohonu. Magnetické pole Země v té době odstíní více než 99 procent slunečního větru.

„Tím vlastně vzniká pozoruhodný přírodní experiment, s jehož pomocí je možné studovat tvorbu vody na Měsíci,“ upozorňuje Shuai Li. „Když se Měsíc nachází mimo magnetický ohon, bombarduje ho sluneční vítr. Když je ale uvnitř magnetického ohonu, prakticky žádné protony slunečního větru na něj neproniknou a nemohou tedy vytvářet vodu.“

TIP: Nečekaným zdrojem vody na Měsíci by mohly být horniny podobné vltavínům

Badatelé využili data indické lunární mise Čandraján-1 z let 2008 a 2009, která zahrnují výskyt vody na povrchu Měsíce. Vědci zjistili, že když Měsíc vystoupí z magnetického ohonu Země, opravdu na něm dochází ke zvýšení tvorby vody, jak se čekalo. K jejich překvapení se ale také ukázalo, že když se Měsíc nachází v magnetickém ohonu, vzniká na něm vody jen o málo méně. 

Podle vědců jde o jasný důkaz, že sluneční vítr není jediným zdrojem molekul vody na lunárním povrchu. Zároveň to podle nich naznačuje, že významnou roli v tomto procesu hrají vysokoenergetické elektrony z magnetického ohonu Země.

Většina vakcín učí imunitní systém rozpoznávat v těle virového nebo bakteriálního vetřelce, kterého je třeba zlikvidovat. Tento jinak velmi efektivní postup je problematický u autoimunitních chorob, jako je roztroušená skleróza, diabetes 1. typu nebo revmatoidní artritida, neboť v takovém případě se imunitní systém obrací i proti vlastnímu tělu pacienta, což může mít velmi závažné následky.

Vakcína naruby

Vědci z Chicagské univerzity proto nyní přicházejí s vakcínou, která dělá pravý opak. Jejich „inverzní vakcína“ imunitnímu systému naopak říká, na jaký cíl útočit nemá. V útocích na ostatní hrozby to imunitní systém nikterak neomezuje. Výsledky svého experimentu vědci popisují ve studii, zveřejněné v prestižním časopisu Nature Biomedical Engineering.

Jeffrey Hubbell a jeho kolegové využili při vývoji inverzní vakcíny přirozený mechanismus, s jehož pomocí si tělo „značkuje“ buňky, které odumírají přirozenými procesy. Imunitní systém na takové buňky zbytečně neútočí a neplýtvá tak drahocennou „municí.“ Dřívější výzkum ukázal, že tento mechanismus je v těle možné napodobit použitím molekul polymeru označovaného pGal.

TIP: Průlom v léčbě lupusu: U pěti pacientů zabrala experimentální imunoterapie

Hubbell se svými kolegy vyzkoušel tuto metodu u laboratorních myší s roztroušenou sklerózou. Badatelé označili polymerem pGal myelin, což je lipoprotein obalující nervová vlákna, na který útočí imunitní systém při roztroušené skleróze. Experiment potvrdil, že inverzní vakcína zklidnila imunitní systém, zastavila útoky na myelin a zvrátila symptomy onemocnění. Vědci věří, že tento postup by mohl přinést cestu k léčbě řady autoimunitních onemocnění. Momentálně běží již 1. fáze klinických testů na lidských pacientech.

Armáda carského Ruska na začátku 20. století disponovala dělostřelectvem vesměs zastaralým, avšak na rozdíl od té rakousko-uherské si to evidentně uvědomila dříve. Už v roce 1906 se začalo pracovat na specifikacích nového těžkého obléhacího děla, jež mělo vystřídat zbraně pocházející převážně z 80. let 19. století. Vzhledem k preferování střelby menšími úhly se o něm zpravidla hovořilo jako o kanonu (čemuž v ruštině odpovídá pojem „puška“). Na začátku 20. století se v Rusku stále často používala imperiální soustava měr a vah, takže to měla být zbraň „6-ďumnaja“, tedy „šestipalcová“, což odpovídá metrickému kalibru 152,4 mm.

Úvodní část: Duel těžkých kanonů první světové války (1): Rakouský autokanon vs. carská puška

Sázka na francouzský design

Carská armáda vyhlásila otevřené výběrové řízení, do něhož se formálně přihlásily takřka všechny významné zbrojní firmy Evropy, ovšem většina z nich nevykazovala příliš velkou aktivitu. Všeobecně se totiž vědělo, že v carské říši se nejlepším pozicím těší francouzská firma Schneider, což dokazoval i fakt, že s ruským Putilovským závodem podepsala smlouvu o licenční výrobě ještě v průběhu oné soutěže. Navzdory tomu ale ruští generálové a úředníci přece jen umožnili cosi jako porovnání, protože souhlasili s tím, aby kromě zbraně od firmy Schneider dorazil do Ruska též konkurenční kanon slavné německé firmy Krupp.

Zkoušky začaly v listopadu 1909, skončily v následujícím roce s velice podivným závěrem. Dle očekávání zvítězil kanon francouzského dodavatele, což komise zdůvodnila tak, že obě zbraně nabízejí takřka identické výkony, ale francouzský model je lehčí. Současně však ta samá komise doporučila změny, kvůli nimž se hmotnost značně zvýšila. Původní zdůvodnění tak ztratilo smysl a v podstatě jen potvrdilo, že soutěž měla předem daného vítěze – francouzský kanon. Ruská armáda jej zavedla pod označením „152-mm osadnaja puška obrazca 1910 goda“ (zkráceně „obr. 1910“), tedy 152mm obléhací kanon vz. 1910.

Problémy s kvalitou oceli 

Z hlediska základní konstrukce šlo o tehdy celkem standardní design, jenž k tlumení zpětného rázu používal hydraulickou brzdu a pneumatický rekuperátor. Zřejmě jediný neobvyklý prvek představovalo kluzné zařízení, protože délka zákluzu se měnila v závislosti na náměru, aby při palbě vyššími úhly nehrozil náraz závěru do země. Podobně jako u kanonu značky Škoda obsluha musela před palbou provést úpravu zvoleného místa a uvést zbraň do bojového režimu, protože hlaveň se dopravovala samostatně, takže se musela nejprve instalovat na lafetu. Velký rozdíl však spočíval v metodě přesunu, jelikož carská armáda počítala primárně s koňským potahem, takže každý kanon vz. 1910 tahalo spřežení čítající deset zvířat. 

Později se sice začaly užívat i importované americké motorové tahače značky Allis-Chalmers, jenže dřevěná loukoťová kola lafety stejně nedovolovala přesunování zbraně příliš vysokou rychlostí. Už zmíněná smlouva francouzské zbrojovky Schneider a ruského Putilovského závodu stanovila, kdo zajistí výrobu pro ruskou armádu, takže vojáci si v roce 1912 mohli objednat první sérii 56 děl. Zprávy z mírové služby vyznívaly povzbudivě, krátce po vypuknutí války se však projevily problémy s hlavněmi. 

Carské Rusko se dlouhodobě potýkalo s nízkou kvalitou domácí oceli, což se logicky odrazilo i na životnosti dělových hlavní, avšak to pochopitelně vyšlo najevo až během války při dlouhodobé intenzivní palbě. Putilovský závod tudíž kromě výroby musel zajišťovat i opravy, a proto stihl dodat armádě jenom 43 kusů a nezahájil produkci další série 17 zbraní, které si objednalo ruské námořnictvo. Kanony se užívaly i za občanské války a ponechala si je také Rudá armáda. Ta nařídila jejich modernizaci, z níž vzešla děla vz. 1910/30 a vz. 1910/34, jež se omezeně uplatnila i během druhé světové války.

V roce 2009 spatřila světlo světa komplexní studie, která popisovala devět vzájemně propojených environmentálních oblastí, majících zásadní dopad na životní prostředí. Studie vzbudila značný ohlas, neboť vědci v ní poprvé kvantifikovali faktory ovlivňující obyvatelnost naší planety. Vedle dnes již široce diskutovaných úrovní oxidu uhličitého v atmosféře studie mapovala například dopady ztráty biologické rozmanitosti, míru chemického znečištění, změny ve využívání půdy a sladké vody nebo třeba rozložení dusíku a fosforu v půdě.

Zásadním sdělením studie z roku 2009 ale bylo, že žádná z popisovaných environmentálních oblastí nestojí izolovaně. Změny ve využívání půdy mohou ovlivnit biologickou rozmanitost a oxid uhličitý zase ovlivňuje mimo jiné acidifikaci oceánů. „Je to jako krevní tlak,“ říká vědkyně z Kodaňské univerzity Katherine Richardsonová. „Pokud máte vyšší krevní tlak, automaticky to neznamená, že dostanete infarkt. V každém případě se tím ale riziko infarktu zvyšuje a je proto žádoucí, toto riziko snižovat.“

Nyní mezinárodní tým vědců na práci svých kolegů navázal a v některých ohledech ji zpřesnil. Výsledek studie, zveřejněné v odborném časopise Science Advances, je ovšem prakticky stejný jako v roce 2009 – podle badatelů jsme již překročili šest z devíti planetárních limitů. V některých oblastech významně.

Nad limitem

Mezi nejvíce znepokojující zjištění patří podle vědců pohyb a rozložení fosforu a dusíku v půdě. Fosfor i dusík jsou široce používány jako součást hnojiv a volně unikají do ekosystémů. Výsledkem je častější výskyt sinic a řas na vodních plochách. Podle vědců dnes množství lidmi uvolňovaného fosforu a dusíku do životního prostředí dalece překračuje hraniční limity. Podle Organizace OSN pro zemědělství a výživu je každý rok do půdy vpraveno trojnásobné množství dusíku, než je bezpečná hodnota.

Další výrazně překročenou hranici představuje koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře, která je nyní 417 ppm (částic na jeden milion), zatímco v době před průmyslovou revolucí to bylo (podle odhadů) okolo 280 ppm. Za bezpečnou hranici přitom vědci považují 350 ppm, která ale byla překročena již v roce 1987. 

Velmi podobně badatelé hodnotí i míru rovnováhy slunečního záření, které naše planeta přijímá, ve srovnání s energií, kterou planeta ztrácí. Podle vědců na obou frontách v současnosti operujeme mimo doporučené limity.

Výzkumníci dále upozorňují na snižující se biodiverzitu, zamoření plasty a ztrátu lesního porostu. Všechny tyto faktory se podle vědců významným způsobem negativně podepisují na životním prostředí. Zhoršení stavu spatřují vědci také ve způsobu, jakým nakládáme s povrchovou vodou i jejími podzemními zásobami.

TIP: Země je pravděpodobně schopna účinné regenerace, pokud k ní dostane příležitost

Jediné tři oblasti, ve kterých jsme zatím nedosáhli mezních hodnot, jsou podle vědců stav okyselování oceánů, zatížení antropogenním atmosférickým aerosolem (kouř, popílek, zplodiny) a poškozování ozónové vrstvy. Pouze u poslední oblasti jde ale o pozitivní důsledek lidského zásahu – omezení látek, které ozónovou vrstvu poškozují. Úroveň okyselení oceánů se limitu nebezpečně blíží a úrovně atmosférického aerosolu překračují tuto hranici regionálně.

Popisované červené linie nepředstavují podle vědců nevratné body zlomu, po kterých by měl následovat rychlý kolaps. Jde ale o mezní hodnoty, po jejichž překročení výrazně stoupají rizika zásadních změn ve fyzikálních, biologických a chemických systémech podpory života na Zemi.

V okolí dnešního Salcburku v Rakousku se již před tisíci lety dobývala kamenná sůl, která představovala velmi cennou komoditu. Ve vesnici Dürrnberg nedaleko Salcburku se nachází jeden z dávných dolů, kde se těžila sůl od doby železné. Archeologové v těchto místech nedávno učinili pozoruhodný objev.

Thomas Stöllner z Německého muzea hornictví v Bochumi a jeho kolegové zde hluboko pod zemí objevili kvalitně vyrobenou koženou dětskou botu, která odpovídá dnešní dětské velikosti 30. Archeologové odhadují její stáří na asi 2 200 let, pochází tedy z doby železné, ze začátku 2. století před naším letopočtem.

Skvěle zachovalá dětská bota

„Stav této boty je vynikající,“ pochvaluje si Stöllner. „Organické látky se obvykle za tak dlouhou dobu zcela rozloží. Specifické podmínky dolu na sůl ale zajistily, že se bota zachovala až do dnešní doby. Nálezy jako je tento nabízejí velice vzácný pohled na běžný život horníků tehdejší doby.“

Na objevené botě se dochoval i zbytek původního šněrování ze lněných vláken, které prozrazuje, jak se bota asi nosila. V dané době bylo v oblasti Salcburku správní středisko federace keltských a ilyrských kmenů nazývané Noricum, ke kterým zřejmě patřili i horníci.

TIP: Archeologové objevili u rakouského Ebreichsdorfu 3 000 let starou zlatou mísu

Odborníci Německého muzea hornictví v Bochumi provádějí archeologický průzkum dolu v Dürrnbergu již od roku 2001. Nedaleko zmíněné boty rovněž narazili na úlomek dřevěné lopaty a zbytky kožešiny se šněrováním, která mohla být součástí kožešinové kapuce.