Samotná historie „espézetek“ se začala psát paralelně s rozvojem automobilismu. Rostoucí počet vozidel si vyžádal také jejich rychlou a jasnou identifikaci v provozu. První poznávací značky umístěné na automobilech vepředu a vzadu se objevily patrně v roce 1893 v Lucembursku, v roce 1898 potom v Nizozemí a v roce 1899 v sousední Belgii. Na přelomu století je však zaváděla pouze velká města. První celostátní evidence začaly fungovat v roce 1901 ve Francii, v Itálii a Portugalsku. 

Značky se postupně rozšířily na většinu území Evropy a do Rakouska-Uherska doputovaly ke konci roku 1905, přičemž od 7. ledna 1906 se po rakouské části monarchie směla pohybovat pouze vozidla s úředně přidělenou registrací.

Dlouhý soumrak monarchie

Na úsvitu automobilismu bylo těžké odhadnout, kolik motorových vozidel a motocyklů se bude po silnicích prohánět v budoucnu. Vydávání prvních poznávacích značek v Rakousku tak předznamenalo problém, který se táhne historií registrací jako červená nit: Jak vytvořit dostatečně kapacitní a zároveň jednoduše zapamatovatelný systém sestávající z kombinace čísel a písmen? Rakouský systém začínal například pro Prahu značkou N-1 a konečná meta stanovená na N-999 se zdála být v té době v nedohlednu. Navíc se počítalo s doplňováním pořadových římských číslic – v naší metropoli tedy následovala po N-999 značka NI-1.

V polovině 20. let však nastal překotný rozvoj automobilismu. Shluky římských číslic tak vytvářely těžko zapamatovatelné a nepřehledné značky, například PXXIV-485 (písmeno „P“ označovalo oblast Moravy) nebo OLXXVII-356 („O“ patřilo Čechám). Přesto rakouské kódování s antickým přívlastkem vydrželo v bizarní podobě velmi dlouho. Nové značky přišly až několik let po získání samostatnosti, v roce 1932. Změnilo se přitom kódování i vizuální podoba: Na černé tabulce bylo inverzně provedeno bílé číslo, kapacita se navýšila na 99 999, přičemž administrativně se značky dělily stále podle oblastí, s kódy P, Č, M a S – tedy Praha, Čechy, Morava a Slovensko.

Problémy s kapacitou

Kapacita kombinací písmen s čísly (tzv. alfanumerického systému) by se dala donekonečna zvyšovat přidáváním znaků. Značka by tak ovšem ztratila své hlavní poslání – zapamatovatelnost. Za optimální hodnotu se dnes považuje sedm znaků, spíš ale šest. Existují tedy nějaké efektivnější cesty, jak kapacitu navýšit? Se skvělým řešením přišlo Rakousko: Pokud se auto vyřadí z provozu – a tudíž i jeho SPZ z registru –, úřady dané číslo „zrecyklují“, načež je možné značku znovu použít pro jiný vůz. Zdánlivě prosté řešení má však jedno úskalí: Je náročné na perfektní fungování centrální evidence vozidel, jež u nás zatím neběží právě hladce.  

Zajímavý postup použil československý model z roku 1953 – rozdrobil evidenci mezi menší územní celky, čímž zvýšil kapacitu kombinací a zároveň si vystačil s šesti znaky. Uspořádání AA-01-01 bylo navíc velmi dobře zapamatovatelné. O nejdokonalejším rozvržení znaků existují studie: například ta nizozemská, která přišla se stejným zjištěním jako náš příklad z 50. let. Německý model zase upřednostňuje nejdřív shluk písmen a poté číslic.

Německo je vzorem i v mnoha dalších ohledech. V roce 1936 dalo například Evropě jednotné písmo, které se na espézetkách používá. Také jejich rozměr 510 × 100 mm pochází ze stejné návrhářské dílny. Výjimku z pravidla tvoří například Švýcarsko, jež si drží vlastní formát značek už od roku 1924. Jedinečný je v alpské zemi i fakt, že si majitel ponechává přidělené značky doživotně. Jiným příkladem může být Itálie se svými miniaturními espézetkami na přídi vozidel: Zde tkví příčiny mimo jiné ve specifickém designu italských vozů, který se značkou evropského rozměru prostě nepočítá. 

Regiony: ano, či ne?

Po většinu 20. století patřilo podrobné kódování značek podle regionů k běžné praxi. Lidé se příliš nestěhovali a automobily se kupovaly na delší dobu. S raketovým nárůstem počtu aut i s migrací obyvatel však začala být povinná změna registrace administrativně i ekonomicky neúnosná a postupně se prosadil trend celostátního kódování: nejdřív v méně lidnatých zemích, například ve Švédsku, v Maďarsku, Litvě či Beneluxu, ale postupně i ve Španělsku či v Itálii. 

Regionální systémy přesto dál přežívají. Určitou roli patrně sehrává tradice a lokální patriotismus, nesmíme ovšem zapomínat ani na onu důležitou zapamatovatelnost: Je totiž prokázáno, že si lépe vybavíte německou značku MA DY 358 než českou 7B8 9573. Pokud se navíc v dané lokalitě vyskytují například samé „MA“, lehce rozeznáte, jestli nehodu způsobil místní řidič, nebo ten ze sousedního okresu. Pachatel je pak snáz odlišitelný, a tudíž i dohledatelný. 

Existují však i opačné příklady, kdy je potřeba zajistit řidičům anonymitu. Po občanské válce v Bosně a Hercegovině se například zavedl systém, který znemožňoval poznat, zda majitel vozu pochází z muslimské části země, nebo z křesťanské. Značky tedy nesou celostátní kódování a navíc se jednotlivé série mezi výdejními místy promíchávají tak, aby nedošlo k vydání jedné série ve stejném místě. Podobný systém přidělování se v České republice praktikuje například pro vozidla Ministerstva vnitra, kdy se z náhodných krabic vybírají náhodné registrační značky.

Originalita na silnicích

V Itálii se po zavedení celostátního kódování zvedla proti novému systému taková vlna nevole, že museli zákonodárci opět uvést do života alespoň nějakou formu lokální identifikace. Lidé hrdí na svůj region si tak mohou do pravé části značky nalepit starý regionální kód. 

Slovensko zase přišlo se vstupem do Evropské unie o státní znak v levé části SPZ, po krátké epizodě se však vrátil na jiné místo. Znak státu si na značce vozí také Chorvaté nebo Srbové, městský znak Slovinci, znak spolkové země Rakušané či Němci. Svoji originalitu si zachovaly i britské značky se zvláštním písmem, francouzské plastové značky nebo ty belgické s červeným písmem.

Vedle jedinečnosti na státní úrovni ovšem existuje ještě originalita individuální – řeč je o tzv. značkách na přání. I u nás tak mohou od 1. ledna 2016 vlastníci vozidel prokázat svoji kreativitu a za ne zcela zanedbatelných deset tisíc korun získat espézetku mimo běžný výdej. Objevily se tak „unikátní“ číselné řady jako 012 34567, zatímco velké offroady podnikatelů ozdobily „piškvorkové“ značky X0X 0X0X, X77 7777X nebo XXX XXXX0. Jiní své plechové miláčky pojmenovali FAN T0MAS, 666 DABEL, N01 V0DKA, BAT M0BIL či prostě M0 T0RKA a značka TY BRZD0 pak jasně promlouvá k ostatním řidičům… V Rakousku či v Německu je to věc nevídaná a bohužel dokazuje, že ještě stále stojíme někde na pomezí východní a západní Evropy.

autor textu je členem Sdružení přátel značek a spoluautor první výstavy o historii SPZ

Německo si po prohrané první světové válce muselo poradit s limity danými versailleskou smlouvou. Ta mimo jiné omezila početní stav Reichsmarine, umožňovala Němcům vlastnit maximálně 16 již existujících torpédoborců a zakazovala stavbu plavidel této kategorie s výtlakem nad 800 tun. Nové třídy z 20. let tudíž prakticky odpovídaly spíše větším torpédovým člunům a přelom se dostavil až díky Londýnské námořní dohodě zvyšující onen limit na 1 850 tun.

Předchozí část: Souboj u norského pobřeží: Duel britských a německých torpédoborců (1)

Německé loděnice přišly s projektem plavidla o výtlaku 1 500 tun a hlavní výzbrojí v podobě čtyř 127mm kanonů. Po dalších úpravách (mimo jiné po přidání pátého kanonu) se oficiálně plánovaný výtlak zvýšil na 1 800 tun, jenže skutečnost pak vypadala dosti odlišně. Kvůli chybám ve výpočtech (a možná dokonce i záměrně) výtlak rostl, navíc velení požadovalo další úpravy, a proto nová plavidla s názvem Typ 1934 měla nakonec standardní výtlak přes 2 200 tun. 

Požadavky admirálů

Jednalo se o poměrně konvenční konstrukci, jež se evidentně inspirovala u britských tříd, avšak oproti nim byla výrazně delší. Umístění pětice věží, z nichž každá nesla 127mm kanon SK C/34, se nepodařilo zvolit zcela šťastně, jelikož lodě trpěly problémy se stabilitou. Zvláště na rozbouřeném moři si torpédoborce Typ 1934 nevedly nijak zvlášť dobře, takže po prvních čtyřech exemplářích požádala Kriegsmarine o úpravy konstrukce, ze kterých se zrodil Typ 1934A. Tucet plavidel této třídy obdrželo modifikovaný kýl, který částečně řešil stabilitu, naneštěstí pro Němce však zhoršoval další nedostatek. 

Špatně vyřešená příď totiž neustále trpěla zaléváním vodou a plavidla Typ 1934A s novým kýlem prorážela silnější vlny tak, že se jejich příď zalévala ještě více. Němci sice zpočátku pokládali za hlavní bojiště Baltské moře, kde by tyto problémy nebyly natolik vážné, avšak operace v Severním moři, případně dokonce dále v Atlantiku už přinášely výraznější komplikace.

Slabiny nepovedených plavidel 

Vadily ale také další důležité slabiny konstrukce Typu 1934, jež se týkaly pohonné soustavy. Němci měli dobré zkušenosti s dieselovými motory, u nových torpédoborců však preferovali akceleraci a rychlost, což hovořilo spíše ve prospěch parních turbín. Firma Blohm und Voss proto koupila licenci na britské kotle Benson a k dispozici byly rovněž domácí kotle značky Wagner, ani jeden z typů však zatím neprošel zkouškami na torpédoborcích. 

Teprve poté, co nové lodě Typ 1934 vypluly na moře, se projevily mnohé vážné nedostatky těchto kotlů, například nízká energetická účinnost, složité ovládání, sklony ke korozi a celkově špatné řešení kotelen, kde mohl celou pohonnou soustavu vyřadit jen jediný zásah. Velké zklamání způsobil i plavební dosah, neboť požadavky admirála Raedera hovořily o hodnotě 7 000 námořních mil, tedy skoro 13 000 km, ovšem kvůli již zmíněné nízké účinnosti kotlů šlo reálně asi o třetinu. 

Minovat pobřežní vody

Při zkouškách sice torpédoborce předváděly působivou maximální rychlosti přes 38 uzlů (70,4 km/h), jenže praktická hodnota byla nižší. Naopak mezi pozitiva se řadila mimo jiné účinná protiletadlová výzbroj, která zahrnovala sestavu kanonů ráží 37 a 20 mm, a přítomnost skluzů pro námořní miny, protože Kriegsmarine mezi důležité úkoly této třídy řadila i minování pobřežních vod. Typ 1934 se ovšem celkově ukázal jako nepovedený a plánovalo se přesunutí všech plavidel k výcviku, jakmile do služby vstoupí větší počet nových torpédoborců Typ 1936.

TIP: Explozivní rejnoci: Britské ponorkové torpédomety

Ty disponovaly zdokonalenou konstrukcí, která již zohledňovala také operace na volném moři, a inženýři vyřešili i většinu nedostatků pohonné soustavy. Do služby se dostalo šest plavidel a následovalo 15 lodí Typ 1936A, které se ovšem lišily tak, že šlo prakticky o novou třídu. Vypuknutí války každopádně způsobilo, že také lodě Typ 1934 a Typ 1934A musely vyrazit do boje. U Narviku tvořily polovinu z deseti torpédoborců německého uskupení, přičemž zbytek připadal na plavidla Typ 1936.

Naši dávní předci strávili celý život chozením. Určitě to zvládali velmi dobře, jak se ale ukazuje, již před velmi dlouhou dobou se spoléhali na boty. Potvrzuje to nová analýza starobylých stop ze středního paleolitu, které byly nalezeny na jižním pobřeží Jihoafrické republiky. Až doposud byly za nejstarší obuv považovány 10 tisíc let staré boty vyrobené z kůže a proutí, nalezené v oregonské jeskyni Fort Rock.

Výzkumný tým, který vedl Charles Helm z Univerzity Nelsona Mandely, prozkoumal zkamenělé stopy, zachovalé na třech různých lokalitách. Žádné z těchto stop nejsou přímo datované, ale podle okolních hornin a sedimentů jsou stopy z lokality Kleinkrantz staré 79 až 148 tisíc let.

Stopy pravěkých sandálů

Podobné stopy byly objeveny na lokalitě Goukamma, kde jejich stáří odhadli na 73 až 136 tisíc let. Třetí soubor stop pochází z místa Woody Cape v národním parku Addo Elephant National Park. Všechny tyto stopy postrádají otisky prstů. Namísto prstů jsou na nich zřetelné zaoblené přední konce, mají ostré okraje, a také náznaky upevňovacích bodů pásků.

Autoři studie, kterou zveřejnil odborný časopis Ichnos, nabízejí vysvětlení, že stopy zanechali lidé, kteří nosili sandály s pevnou podrážkou. Ve zdejší krajině, která je plná ostrých kamenů a hrotů, by to dávalo smysl. Své domněnky ověřili experimentem, v rámci kterého vyrobili sandály podle vzoru sandálů Sanů, nejstarších doposud žijících obyvatel Jižní Afriky, které se nacházejí v muzeálních sbírkách. Ukázalo se, že vytvářejí stopy velmi podobné zkoumaným pravěkým stopám.

TIP: Na podpatcích do války: Boty na vysokém podpatku byly původně určené mužům

Badatelé jsou nicméně ve svých závěrech opatrní. V neposlední řadě proto, že se jim nepodařilo nalézt samotné boty a není příliš pravděpodobné, že by se to mohlo změnit. Materiál bot podléhá rychlé degradaci a obvykle relativně rychle mizí z fosilního záznamu. Již dříve vědci objevili stopy obuvi také v Řecku a ve Francii. Ty by podle badatelů mohly být až 130 tisíc let staré a vědci je spojují s neandertálci. Oba tyto nálezy jsou ale stále předmětem dohadů.

Když se v 50. letech vyhoupl na jeviště zabírané televizními kamerami Elvis Presley a začal zpívat, způsobil obrovský poprask: Zatímco interpretoval své písně, nechával se hudbou unášet a tančil. Jeho podbízivé pánevní pohyby však na úzkoprsou americkou veřejnost působily příliš vulgárně, přičemž v divácích, a hlavně v divačkách vyvolávaly pocity, které podle konzervativních hodnostářů cudní lidé cítit neměli. Jistou roli sehrála i skutečnost, že až do příchodu krále rokenrolu zůstávaly kontroverzní taneční kreace výsadou černošských hudebníků. Není tedy divu, že v rasově vyhraněných Spojených státech propukl „hon“ na Elvise ve snaze jeho pohyby na pódiu zmírnit, nebo nejlépe úplně zarazit.

Umělec se však cítil jako ve svěrací kazajce, a na omezení tudíž nedbal. Kamery jej proto často zabíraly jen od pasu nahoru, aby jeho pohoršující tanec nebyl vidět. Málokdo přitom tušil, že o pár let později se Elvisovy eskapády stanou pouhou ozvěnou „nevinných časů“ a s poukazem na jeho „mravní čistotu“ se dostaví tlak na zavedení cenzury ve světě hudby…

Dámy v šoku

V roce 1984, sedm let po Presleyho smrti, už hudební produkce Spojených států představovala regulérní formu projevu: V textech se mnohem otevřeněji mluvilo o sexu, drogách, alkoholu, násilí i okultních tématech. Muzika byla svobodnější a reflektovala divokou dobu, plnou společenských změn i překotného vývoje. Videoklipy se stávaly standardem a na jejich oblibě vyrostla televizní stanice MTV, vysílající od roku 1981. Situace se nicméně měla velmi záhy změnit…

Ve zmíněném roce 1984 si Tipper Goreová, manželka tehdejšího senátora a pozdějšího viceprezidenta Ala Gorea, koupila desku Purple Rain od legendárního Prince a pustila si ji se svou jedenáctiletou dcerou. Z příjemného zážitku je však vytrhla čtvrtá píseň nazvaná Darling Nikki, v níž se zpívá: „Znal jsem holku Nikki, která byla posedlá sexem. Potkal jsem ji v hotelové hale, kde masturbovala nad časopisem…“ 

Goreovou text šokoval a s přesvědčením, že se taková hudba pro její ratolest nehodí, se desku neúspěšně pokusila v obchodě vrátit. Susan Bakerová, žena amerického ministra financí Jamese Bakera, zažila podobné prozření kvůli Madonně. Její sedmiletá dcera se jí totiž zeptala, o čem vlastně pojednává zpěvaččin hit Like a Virgin (viz O čem zpívá Madona?).

Nevinná nálepka?

Obě matky pak všechen svůj volný čas využily k tomu, aby pronikly do tajů populární hudby, heavy metalu, a hlavně již zmíněné stanice MTV. Objevily tak svět, který se před nimi dosud skrýval, a prvotní setkání v nich zanechalo šok i zhnusení. Netrvalo dlouho, a Goreová s Bakerovou již byly v kontaktu nejen mezi sebou, ale také s dalšími pobouřenými manželkami významných washingtonských mužů: konkrétně s Pam Howarovou, jež si vzala prominentního realitního makléře Raymonda Howara, a Sally Neviusovou, jejímž mužem byl předseda městské rady John Nevius.

Tato malá skupina žen s konexemi na mocné osoby vnímala populární hudbu jako čiré zlo, které mládež nabádá k užívání drog, zvrácenému sexu, násilí či uctívání satana, a také vyvolává silnější touhu po ukončení života. Uvedenou muziku dotyčné srovnávaly s pornografií a tvrdily, že je otázkou společenské zodpovědnosti, aby se kontroverzní desky nedostaly k dětem. Začaly proto řešit možnost, že by se hudba štítkovala podle obsahu, aby zákazníci jasně věděli, co si kupují.

V roce 1985 pak iniciativu finančně podpořil Mike Love z kapely Beach Boys a Joseph Coors z pivovaru Coors Beers, který dokonce pro nové sdružení Parents Music Resource Center neboli PMRC uvolnil kanceláře. Organizaci Recording Industry Association of America alias RIAA a dalším hudebním vydavatelům pak výbor rozeslal dopisy s žádostí, aby začali prodávaná alba značit na základě jejich obsahu.

Na první pohled šlo o neškodnou změnu, jež mohla přinejmenším rodičům usnadnit život. V praxi ovšem podobné škatulkování umožňovalo velmi snadnou cenzuru, jaká již tehdy postihovala filmy a v budoucnu měla zasáhnout také videohry a další formy kultury. Jakmile totiž produkt dostane nálepku „pouze pro dospělé“, některé obchodní řetězce jej odmítají prodávat. Jiné ho sice nabízejí, ale pouze pod pultem či jinak stažený z výhledu. A v 80. letech obojí znamenalo nižší tržby i následnou autocenzuru umělců, kteří přicházeli o peníze. Nikdo jim sice nezakazoval tvořit podle vlastních představ, ale kupní síla na ně vyvíjela tlak, aby se určitým tématům vyhýbali.

Něco za něco

Už v roce 1985 se na stránkách deníku Washington Post objevil článek, v němž sdružení PMRC doporučovalo vedle štítků také „tisknout varování a texty písní na obaly desek, nutit obchody, aby alba s kontroverzními obaly prodávaly pouze podpultově, vyvíjet tlak na televizní kanály, aby neuváděly problematické videoklipy, a rovněž založit výbor, který by stanovil přípustné standardy hudebního odvětví“. Asociace RIAA pobídku překvapivě akceptovala a začala na desky umísťovat nálepky s upozorněním na „dospělý obsah textů“. Zdálo by se, že si tím pod sebou podřezala vlastní větev, ale skutečnost byla jiná.

RIAA se totiž v uvedené době pokoušela prosadit zákon nazvaný Audio Home Recording Act, který vyžadoval zdanění magnetofonových přehrávačů i prázdných pásek kvůli pirátským kopiím. Koupě prázdné kazety v očích asociace rovnou usvědčovala zákazníka z toho, že si na ni nelegálně nahraje muziku. A aby se pokryly škody, jež tím vydavatelstvím vzniknou, měla se na každou prázdnou minutu pásky vázat daň ve výši jednoho centu. Sporné nařízení, které umělcům nijak neprospělo a bohatnout díky němu měli pouze vydavatelé, se neprosazovalo snadno – tedy až do chvíle, kdy se za něj přimluvili vlivní lidé v zákulisí, v tomto případě PMRC.

U nálepky však zmíněné sdružení nezůstalo, protože mu přišla málo úderná a příliš vágní. Členky PMRC daly mimo jiné dohromady seznam nazvaný Filthy Fifteen neboli „špinavá patnáctka“, aby poukázaly na kontroverzní skladby, k jejichž interpretům patřily takové legendy jako AC/DC, Black Sabbath, Judas Priest, Madonna a další. Dámy prohlašovaly, že zatímco Elvis zpíval o lásce a skutečných lidských hodnotách, uvedená hudba oslavuje třeba znásilnění a nabádá mládež k nekalostem. Nevadilo jim přitom, že svá obvinění stavějí pouze na vlastním názoru a zaujatých výpovědích spřízněných odborníků. Prostřednictvím seznamu ovšem nakonec přešly od obecného moralizování do přímé konfrontace – a umělci se začali bránit.

Poslední slovo mají rodiče

K nejhlasitějším oponentům navrhovaných opatření se řadil experimentátor Frank Zappa, kterého si PMRC paradoxně na paškál tolik nebralo. Hudebník chodil do televizních pořadů, a účastnil se řady diskusí dokonce i s členkami PMRC. Mimo jiné poukazoval na to, že patří k úkolům rodičů hlídat obsah, jemuž jsou vystaveny jejich děti, a že je nelze věčně bránit před často dospělými tématy – odrážejí totiž realitu doby a ratolesti by se na ni měly připravit dřív, než se stanou jejími oběťmi.

Od začátku bylo nicméně jasné, že v případě opatření navrhovaných sdružením PMRC nehraje veřejné mínění zásadní roli. Navzdory nevoli hudebníků tak nakonec došlo k senátnímu slyšení. Na straně odpůrců nálepek vystoupil vedle Zappy také folkový muzikant John Denver, a především pak frontman kapely Twisted Sister Dee Snider: Ve své památné řeči zdůraznil, že je křesťan, sám má čtyři děti a chce pro ně co nejlepší budoucnost, ale škatulkování hudby nepředstavuje ideální cestu. Snider, který nepije, nekouří a nebere drogy, se také ostře ohradil vůči nařčením na adresu písní jeho kapely. Skladba Under the Blade pobouřila prudérní matky s tím, že obsahuje odkazy na sadomasochismus, a dokonce i znásilnění. Text přitom pojednával o lékařském zákroku u jednoho člena skupiny…

„Paní Goreová v písni hledala sadomasochismus a bondáž, a tak tam obojí našla. Kdyby v ní někdo hledal odkazy na chirurgický zákrok, našel by je tam taky. Můžu kategoricky prohlásit, že jediný sadomasochismus je v mysli paní Goreové,“ dodal Snider a mimo jiné tak podtrhl fakt, že komise pro hodnocení hudby by s trochou snahy mohla ve skladbách nepohodlných kapel „objevovat“ problémy, které tam nejsou. „Odpovědnost za ochranu svých dětí nesu já a moje manželka, protože nikdo jiný nemá kvalifikaci k tomu, aby rozhodnutí o výchově dělal za nás,“ uzavřel Snider.

Zakázané ovoce

Verdikt byl ovšem jasný ještě před skončením slyšení. Ředitel RIAA Stanley Gortikov 1. listopadu 1985 souhlasil, že se na problematické desky začne lepit černobílá značka „Parental Advisory“, přezdívaná Tipper Sticker neboli „Tippeřina nálepka“. Dodnes se ovšem spekuluje, zda mělo označení jiný než symbolický význam. Každopádně například Wal-Mart přestal štítkovaná alba prodávat.

Mnozí se také odvolávali na efekt zakázaného ovoce a třeba Philip Bailey z kapely Earth, Wind & Fire tvrdil, že „nálepka může ve skutečnosti v některých oblastech prodejům pomoct. Jakmile totiž něco označíte za kontroverzní, všechny to hned začne zajímat“. Když potom v americkém hudebním průmyslu začal hrát významnou roli hiphop, stal se „cejch“ PMRC nepsanou zárukou kvality: Desky, které ho neměly, nebrala komunita příliš vážně, protože zjevně nešly proti společnosti. Štítky tak mladé lidi neodrazovaly, ale spíš poukazovaly na hudbu, jež by je mohla zajímat.

TIP: Miliony prodaných desek: Pět nejúspěšnějších kapel nedávné minulosti

Černobílá značka se používá dodnes a pro některé symbolizuje odhodlání a nezdolnost, zatímco pro jiné reprezentuje selhání. Každopádně omezený pohled skupiny manželek vlivných politiků dokázala muzika velmi rychle překlenout a pokračovala ve vývoji a „dospívání“. Dnes, stejně jako v roce 1985, odráží hudební tvorba chaotickou dobu a nezastaví se prakticky před ničím – což je pro společnost jako celek jedině dobře. 

Některé druhy žab raději drží vajíčka mimo vodní živel. Například ropušky starostlivé (Alytes obstetricans) se páří na souši a do provazců spojená oplozená vajíčka přebírá sameček. Ovine si je kolem zadních nohou a nosí je všude s sebou tak dlouho, dokud nenastane čas pro klubání pulců. Pak se vydá k vodě a nechá do ní pulce vyklouznout.

V chladných oblastech mají jejich vajíčka tmavé zbarvení. Díky tomu zachytí více slunečního záření, lépe se prohřívají a zárodky v nich se vyvíjejí rychlejším tempem. Kritické období časného vývoje tak zkracují na nezbytné minimum. Jihoamerická ropucha obrovská (Bufo marinus) ukládá do vajíček jed, který zárodku neublíží, ale odradí všechny, kdo by měli na vajíčka chuť.

Pulci ve vaku

Nejpodivnější místo pro vývoj vajíček našla žába s příznačným jménem vakorosnička vačnatá (Gastrotheca marsupiata) žijící vysoko v jihoamerických Andách. Při páření vyloučí samec velké množství spermií, jež samice zachytí do zvláštního vaku na zádech. Pak začne klást samice vajíčka a ta jí do „kapsy“ nahrne samec. Vajíčka jsou oplozena ve vaku a začnou se v něm vyvíjet. V bezpečí vaku se vyklubou pulci a prožijí v něm počáteční období svého života. Teprve pak se samice přesune do vody a pulce z vaku vypustí ven.

U většiny druhů žab jsou pulci odkázáni na život ve vodním prostředí a jsou k tomu i uzpůsobeni. Nemají plíce a dýchají žábrami, chybí jim končetiny. Pohybují se pomocí ocásku, který se podobá ocasu malých rybek. S rybami má pulec společnou i tzv. postranní čáru, zvláštní smyslový orgán na boku, kterým vnímá pohyb v okolí.

Když se pulec mění na žábu, musí od základu přebudovat celý organismus. Nejprve mu narostou zadní nohy, pak i přední končetiny. Žábry zaniknou a vyvinou se plíce. V té chvíli už nemůže setrvávat pod hladinou, ale musí vyplouvat na hladinu k nádechu.

Pulci jsou zranitelní a spousta masožravců si na nich ráda pochutná. S proměnou v žábu se ovšem z kořisti stává lovec. Odrazí se to v typických anatomických změnách. Například dlouhé střevo pulců uzpůsobené k trávení rostlinné potravy se u žáby výrazně zkrátí, protože bude zpracovávat masitou potravu. Zajímavou metamorfózu prodělají oči. Pulec je má po stranách hlavy, aby viděl kolem sebe a nenechal se zaskočit nenadálým útokem nepřátel. Žába má oči v přední části hlavy a díky tomu si užívá dokonalého prostorového vidění, které jako lovec potřebuje pro cílený výpad na kořist. Posledním „krokem“ při proměně pulce v žábu je vstřebání ocásku.

Žáby bez pulců

U některých žab bychom na pulce čekali marně. Celý vývoj probíhá uvnitř vajíčka, ze kterého vyleze hotová žabka. Ve vajíčku nepotřebuje žábry, a proto také neplýtvá silami na jejich tvorbu. Dýchá vybranými částmi kůže, které jsou uzpůsobeny k pronikání kyslíku do těla a úniku oxidu uhličitého z organismu ven. Páření těchto žab probíhá na souši a oplozená vajíčka spočinou na nějakém vlhkém místě, např. pod kamenem, v mechu nebo mezi spadaným listím. Rodiče mohou ponechat vajíčka svému osudu. V okamžiku, kdy z vajíčka vylézá malá žabka, jsou její otec a matka bůhví kde. Ale najdeme i druhy žab, které se o vajíčka celou dobu starají.

Některé žáby z rodu Gastrotheca dotáhly péči o pulce takřka k dokonalosti. Jejich zvláštní vak na zádech neopouštějí pulci odkázaní k dalšímu vývoji ve vodě, ale žabky schopné života na souši. Tyto žáby obývají koruny vysokých stromů a nikdy nesestupují na zem. To je zřejmě důvod, proč se vývoj jejich mláďat ubírá tak zvláštní cestou. Jihoamerické žáby chůvničky (rod Flectonotus a rod Fritziana) nahrazují uzavřenou kapsu jen mírnou prohlubní na zádech. Vajíčka v ní drží tak dlouho, dokud se z nich nevyklubou žabky.

Vývoj žabek přímo z vajíčka nošeného v prohlubních na matčině kůži ovšem není výlučnou záležitostí suchozemských žab. V Surinamu žijící pipa americká (Pipa pipa) nevylézá nikdy z vody, a přesto odnosí vajíčka až do vyklubání mláďat v důlcích na zádech.

Jako Gouldův pás se označuje neúplný prstenec relativně mladých hvězd v Galaxii. Táhne se v délce zhruba tří tisíc světelných let, což odpovídá asi desetině místního obvodu Mléčné dráhy, a oproti galaktické rovině se sklání zhruba o 20°. Zahrnuje převážně horké stálice spektrálních typů O a B, tudíž jde o jednu z nejbližších oblastí s probíhající hvězdotvorbou v místním spirálním rameni Galaxie. Pás objevil astronom Benjamin Gould v roce 1879 a podle předpokladů se jedná o výsledek kolize oblaku temné hmoty s obřím molekulovým mračnem před 30–50 miliony lety.

V roce 2020 astronomové oznámili, že Gouldův pás ve skutečnosti náleží do mnohem větší struktury, tzv. Radcliffovy vlny. Ta reprezentuje nejbližší koherentní plynný útvar v našem galaktickém ostrově, systém vzájemně propojených hvězdných porodnic. Rozsáhlost oblasti s délkou přes 8 800 světelných let podnítila domněnku, že by mohlo jít spíš o důsledek srážky Mléčné dráhy s menší galaxií. Oba popsané objekty tak zůstávají cílem aktuálního výzkumu. 

Podle nedávných odhadů nedovedeme tradičním způsobem kultivovat asi 99 procent všech známých žijících mikroorganismů. Víme o nich jen díky analýzám genetického materiálu a jen výjimečně se nám povede takový mikroorganismus izolovat a blíže prozkoumat. Vědci těmto „přízračným“ organismům přezdívají „mikrobiální temná hmota.“

V roce 2014 byla v této „temné hmotě“ objevena půdní bakterie ze skupiny beta-proteobakterií, která dostala provizorní jméno Eleftheria terrae. Brzy se ukázalo, že je to „zlatý důl“ na biologicky zajímavé látky, z nichž by se mohla stát účinná antibiotika pro medicínu. Před několika lety byl z této bakterie izolován teixobactin, který je v dnešní době intenzivně zkoumán ohledně možného využití.

Antibiotikum temné hmoty

Biochemik Markus Weingarth nizozemské Univerzity v Utrechtu a jeho kolegové nedávno z eleftherií získali další pozoruhodnou látku, kterou pojmenovali klovibaktin (clovibactin). V navazujícím výzkumu, jehož výsledky zveřejnil vědecký časopis Cell, badatelé zjistili, že klovibaktin zabíjí superbakterie, aniž by u nich docházelo k rychlému rozvoji rezistence.

„Klovibaktin je chemicky nové antibiotikum z mikrobiální temné hmoty, tedy z bakterií, které jsme donedávna neuměli kultivovat,“ potvrzuje pro internetový magazín Live Science biochemik Weingarth. „Experimenty se zvířecími modely ukazují, že není toxický a že funguje lépe než dnes vysoce ceněné antibiotikum vankomycin, využívané proti rezistentním kmenům bakterií.“ Klovibaktin dokáže zlikvidovat obávaného zlatého stafylokoka MRSA a rezistentního enterokoka Enterococcus faecalis, což jsou bakterie odolávající i vankomycinu.

TIP: Zpátky do minulosti: Takřka zapomenutá antibiotika dostala druhou šanci

Ohromnou výhodou klovibaktinu je, že necílí na enzymy podílející se na stavbě buněčně stěny bakterií. Jeho terčem je molekula C55-izoprenyl pyrofosfát, která sice hraje významnou roli při konstrukci buněčné stěny, ale nejde o enzym. Bakterie si mohou relativně snadno „upravit“ enzymy pomocí mutací a vytvořit tím rezistenci, ale u konstrukčních molekul je to mnohem obtížnější. Proto by se klovibaktin mohl stát antibiotikem, které nás bude chránit před infekcemi delší dobu.

Kořeny celého neštěstí sahají až na samotný začátek 20. století. Právě v té době totiž začala na svazích údolí Taff tvořeného stejnojmennou řekou, velmi výnosná těžba uhlí. Většinu obyvatel zdejšího městečka Aberfan proto už od začátku tvořili horníci a jejich rodiny. Po druhé světové válce však došlo ke znárodnění uhelného průmyslu a těžební činnost v oblasti přešla pod kontrolu Národní uhelné rady (NCB). Mnoho místních horníků si od té doby začalo stěžovat, že se podmínky jejich práce neustále horší. V oblasti navíc vzniklo několik obřích hald – důlních výsypek složených z nejrůznějších zbytků hornin, zeminy a dalších materiálů. Předehra strašlivé tragédie mohla začít.

Stížnosti bez odpovědi

Přišla 60. léta 20. století a zdejší situace začala být neudržitelná. V létě roku 1963 se několik odborníků obrátilo na Národní uhelnou radu s upozorněním, že důlní výsypka v Aberfanu může být nestabilní a vydatnější deště z ní snadno udělají lavinu smrtícího bahna. Stížnosti však narazily na přemíru byrokracie, nedostatek peněz a především totální nezájem o bezpečnost malého městečka kdesi v jižním Walesu.

Výzvy k řešení situace se tedy opakovaly a mnozí lidé začali poukazovat na to, že se halda číslo sedm pomalu posouvá směrem k sídlu. V lednu 1965 dokonce dvě ženy zorganizovaly petici za přesunutí zdejší školy na bezpečnější místo. Ředitelka školy Ann Jenningsová pak žádost předložila radě, která se jí odmítla zabývat.

Den plný hrůzy

Toho rána se Aberfan utápěl ve vydatném dešti a husté mlze, přes níž bylo vidět sotva na patnáct metrů. Po příchodu do práce si někteří horníci všimli, že se halda zeminy nad městem opět výrazně posunula. Kvůli rozbitému telefonu ale nemohli zavolat do údolí a dojít tam už nestačili. Mezitím probíhal běžný začátek dne. Lidé obstarávali zvířata, otevírali obchody a ve školních lavicích zasedly děti k prvním vyučovacím hodinám. Po deváté hodině se země začala otřásat. V ten moment už bylo na všechno pozdě!

Přesně v 9.14 se s ohlušujícím rachotem sesunula strašlivá 150 000 tun vážící lavina suti, která během několika vteřin naprosto zdevastovala školu s nic netušícími žáky a učiteli uvnitř. Naprostá tma, panika, šok a pláč. Tak pamětníci popisovali a dodnes popisují to, co se tehdy odehrálo. V kancelářích policie a hasičů začaly okamžitě drnčet telefony. „Všichni volající mluvili v slzách. Zoufalství, které bylo cítit z jejich slov, je nepředstavitelné,“ popisuje dění jedna z pamětnic tehdy pracující na telefonní ústředně, Noreen Powellová. 

Mezi prvními, kdo dorazili ke škole, byla místní policistka Yvonne Priceová. Ta později vypověděla, že její auto uvízlo ve vodě plné poničeného nábytku. Se záchrannými pracemi se tak začalo až před desátou hodinou ranní. Hrůzu z místa dodnes mnoha lidem připomíná mimo jiné i tehdejší reportáž plačícího zpravodaje BBC.

Záchranné práce trvaly několik hodin, během kterých se podařilo najít 34 živých dětí. Celkem116 dalších v troskách své školy zahynulo. Posledním nalezeným přeživším se stal tehdy osmiletý Jeff Edwards. Později vypověděl, že sice před neštěstím ve třídě slyšeli rachot, mysleli si však, že jde jen o hřmění vzdálené bouřky.

Další dny se nesly v duchu truchlení a velkého zájmu médií i veřejnosti. Téměř celý svět vyjádřil svou soustrast a k neštěstí se vyslovila celá řada významných osobností. A nejen to. Později Aberfan navštívila i sama královna Alžběta II. či tehdejší premiér Harold Wilson. Pozůstalí, média i široká veřejnost se navíc začali zajímat o to, kdo je za celou tragédii zodpovědný.

Žádný viník

Vyšetřování začalo téměř okamžitě. Nepoháněl ho pouze hněv a zármutek rodin, ale i obrovský zájem médií z celé Británie. Mnohé deníky se začaly ptát, proč byla ignorována předchozí upozornění na nebezpečnou situaci. K žádnému konkrétnímu obvinění nebo dokonce k uložení nějakého trestu ovšem nikdy nedošlo! Pravděpodobně na základě politického nátlaku začala navíc londýnská média stále častěji zveřejňovat zprávy typu, že šlo jen o smutné neštěstí, které nemá viníka.

Namísto satisfakce pro pozůstalé v podobě obvinění nebo pokuty mířící do NCB a k jejímu tehdejšímu řediteli lordu Alfredu Robensovi se tak začalo mluvit hlavně o shodě nešťastných okolností. Oficiální závěry nakonec nikoho konkrétního neobvinily. Hovořilo se v nich především o síti podzemních pramenů, která se nacházela pod navršeným důlním odpadem. Voda prý zeminu postupně podemílala, a když se k tomu přidal vydatný déšť, bylo zaděláno na katastrofu. Náznaky v podobě pohybů částí haldy prý sice existovaly, nikdo na ně ovšem nezareagoval včas a uměle vytvořený svah se nakonec utrhl.

TIP: Pohromy, které měnily dějiny lidstva: Zasypané čínské domovy

Tečku za celým neštěstím tak stále nikdo nenapsal. Naopak. Hrůza z Aberfanu se stala rozbuškou pro rozsáhlejší společenské problémy, které v zemi částečně rezonují dodnes. Řada lidí poukazovala či poukazuje na rozsáhlou korupci na nejvyšších místech. Ve Walesu se navíc v 60. letech začaly naplno projevovat nacionalistické skupiny volající po větší míře samostatnosti na Británii, které jsou spojovány i s několika bombovými útoky. Největším peklem si však prošli pozůstalí. Rodiny dětí, které zahynuly v troskách školy, se totiž nikdy nedočkaly spravedlnosti. 

Naše planeta je do značné míry planetou hmyzu, který hraje významnou roli v mnoha suchozemských ekosystémech. V posledních letech se ale stále častěji stává surovinou v zemědělství a časem by se mohl prosadit i v průmyslu. Různé druhy hmyzu jsou zdrojem biomasy pro výrobu krmiva pro hospodářská zvířata nebo domácí mazlíčky. Zároveň se díky pokročilým biotechnologickým postupům rýsují ještě podstatně širší možnosti využití hmyzu.

Jedním z hospodářsky zajímavých druhů hmyzu je bráněnka – druh dvoukřídlého hmyzu Hermetia illucens, podle tmavého zbarvení anglicky nazývaná black soldier fly. Pochází ze Střední a Jižní Ameriky a postupně se rozšířila prakticky do všech teplých oblastí světa. Je stále významnějším zdrojem proteinů. V Izraeli bylo letos v lednu založeno státem podporované konsorcium biotechnologických firem, které se věnují využití editování genů a umělé inteligence pro vyladění produkce bráněnek a jejich vlastností.

Editace genomu hmyzu

Společnost FreezeM se sídlem v kibucu Nachšon využila genetický editor CRISPR k úpravě genomu bráněnek, aby získala larvy, které lze snadněji transportovat, larvy větší velikosti, a také larvy odolnější vůči stresu. Všechny uvedené vlastnosti usnadňují chov a využití těchto larev. Další izraelská společnost BugEra, která je startupem Ben Gurionovy univerzity v Negevu, geneticky upravila bráněnky, aby bylo možné využívat jejich larvy jako surovinu pro výrobu biopaliva.

Biotechnologové se velmi zajímají i o brouka potemníka moučného (Tenebrio molitor). Jeho larvy, známé jako „mouční červi“, rovněž představují snadno dostupný zdroj proteinů, které je možné různým způsobem využít. Vědci také nedávno zjistili, že mouční červi mohou rozkládat jinak velmi odolný polystyren na dále využitelné organické látky.

TIP: Zapomeňte na organické farmy: Budoucnost stravování představuje hmyz

Americká společnost Beta Hatch z Cashmere ve státě Washington produkuje moučné červy jako potravu pro chovy ryb i pro hospodářská zvířata. Také oni využívají genetický editor CRISPR k úpravě genomu potemníka, aby byl jeho chov co nejefektivnější, případně aby mouční červi obsahovali co největší množství zvoleného proteinu a dalších užitečných látek. Hmyzí farmy se stále více prosazují ve světové produkci potravin, živočišných proteinů i biomasy pro výrobu biopaliv a dalších cenných produktů.