Od 16. století byl kvůli turecké expanzi správním a náboženským centrem Uher Prešpurk, jehož katedrála svatého Martina byla povznesena na korunovační chrám. Zde se nacházela pohřební kaple české a římské královny Žofie, vdovy po Václavu IV., a ostatky svatého Jana Almužníka. 

V červnu 1741 se dvorští čalouníci a další řemeslníci s vervou pustili do výzdoby dómu vzácnými koberci, gobelíny a baldachýnem. Současně připravili dvorští a zemští úředníci detailní scénář korunovace, včetně zasedacího pořádku na všech ceremoniích a slavnostech. V této souvislosti se musel změnit obvyklý zasedací pořádek, protože poprvé bylo při korunovaci uherského krále potřeba v chóru vytvořit sezení pro dvorní dámy.

Korunovace

Marie Terezie odcestovala z Vídně 20. června. Oblečena v bělostnou róbu vyšívanou zlatem a modrými květy absolvovala část cesty lodí po „krásném, modrém“ Dunaji. Odpoledne ji uherští stavové přivítali na hranicích blízko Devínského hradu v nádherném stanu vyzdobeném koberci. Zbývajících deset kilometrů absolvovala v kočáře v doprovodu manžela na koni a s družinou, a to za zvuků bubnů a píšťal. U městských hradeb je přivítala slavnostní dělostřelecká salva a obklopeni čestnou měšťanskou stráží vstoupili společně do města, v jehož kostelech se rozezněly zvony. Obyvatelstvo sledovalo průvod a provolávalo slávu. Královna s doprovodem se ubytovala v královském paláci, dnešním Bratislavském hradu.

O den později pronesla v trůnním sále před poslanci zemského sněmu projev, ve kterém je ubezpečila, že si nepřeje být jejich paní, nýbrž spíše jejich matkou. Na to jí jeden z velmožů jménem stavů odpověděl, že království určitě díky její moudrosti a dobrotě dosáhne nového rozkvětu. Poté byl zvolen a jmenován nový palatin neboli místokrál, který zosobňoval celý národ. Stal se jím šestasedmdesátiletý hrabě János Pálffy.

Ztělesnění Uher

Dne 25. června začala korunovace kvůli velkým vedrům již v šest hodin ráno, kdy se magnáti sešli v katedrále na modlitbu. O hodinu později se v palatinově rezidenci shromáždili vybraní páni, aby se vydali na Prešpurský hrad pozdravit panovnici a doprovodit ji do katedrály. Marie Terezie si oblékla šaty v uherských barvách, aby působila jako ztělesnění země. 

V osm hodin vyjela z hradu kočárem, sama bez svého manžela, cestou ji nadšeně zdravili slavnostně odění měšťané i prosté obyvatelstvo. Z kočáru vystoupila u jižního vchodu do katedrály svatého Martina, kde ji obklopili nejvyšší preláti a za zvuků píšťal a bubnů ji doprovodili dovnitř. Řízení obřadu se tradičně ujal ostřihomský arcibiskup a uherský primas, sedmasedmdesátiletý Imrich Esterházy hrabě z Galanty. Asistoval mu dvaačtyřicetiletý kaločský arcibiskup, hrabě Gábor Hermann Patachich, který patřil k největším odpůrcům jmenování Františka Štěpána spoluvladařem.

V katedrále usedla panovnice na trůn stojící na vyvýšeném pódiu před hlavním oltářem, kolem ní se rozestavilo dvanáct nejvyšších hodnostářů. Primas se jí dotázal, zda přísahá, že bude ochraňovat království, víru a svatou církev. Královna složila svatý slib, načež arcibiskup pronesl děkovnou modlitbu. 

Poté se vladařka odebrala za oltář, kde jí dvorní dámy poodkryly hruď, ramena a ruce k pomazání. Za zpěvu prosebných modliteb poklekla před oltářem a arcibiskup ji pomazal na královnu z boží milosti. Poté se vrátila za oltář, kde jí dvorní dámy odstranily olej pomocí plátýnek a pomohly upravit oděv. Posléze primas zahájil bohoslužbu, během níž měla královna přes ramena přehozený již značně opotřebovaný a zchátralý korunovační plášť svatého Štěpána. Rovněž byla opásána jeho mečem, který následně třikrát pozdvihla, aby požehnala všem přítomným.

Arcibiskup spolu s palatinem korunoval klečící Marii Terezii Svatoštěpánskou korunou, do pravé ruky jí vložil žezlo a do levé jablko. Na palatinovo slavnostní provolání „Ať žije král!” reagovali shromáždění hodnostáři a hosté též nadšeným voláním „Vivat Domina, Rex noster“ tedy „Ať žije paní, náš král.“ Královna si potom sedla na další trůn napravo od oltáře a vyslechla hymnus Te Deum Laudamus. Posléze odložila korunovační klenoty a zúčastnila se mše. Po jejím zakončení arcibiskupovou modlitbou a gratulací se vrátila na trůn uprostřed chrámu a palatin jí opět vložil korunu na hlavu. Tím byla korunovace oficiálně ukončena a Marie Terezie uvedena do úřadu a potvrzena jako uherská královna. Shromáždění jí opět provolávalo slávu. 

Britský vyslanec uvedl ve svém hlášení: „Korunovace byla velkolepá, královna byla ztělesněním půvabu, starobylá koruna se na hlavě Marie Terezie blyštila krásou, stejně jako staré svatoštěpánské roucho a její skvostné šaty posázené diamanty, perlami a různými drahými kameny.“

Rozhazování mincí

Královna ozdobená všemi insigniemi vyšla z katedrály severní branou po vyvýšeném chodníku, na němž ležela látka v maďarských barvách. Před ní kráčel jeden ze zemských hodnostářů s obnaženým mečem a nad ní drželi baldachýn ze zlatého brokátu. Na konci slavnostního doprovodu šel sedmašedesátiletý prezident uherské královské komory, György Lipót hrabě Erdödy, a rozhazoval mezi lid zlaté a stříbrné pamětní mince.

Královna se zastavila na náměstí před radnicí u sochy své i uherské patronky, Panny Marie Vítězné, poté dorazila do pochmurného gotického chrámu Zvěstování Páně. Zde za asistence palatina pasovala čtyřicet pět šlechticů rytíři Zlaté ostruhy.

Po obřadu usedla do nádherného kočáru a Michalskou branou opustila město, aby na dřevěném pódiu před klášterem a kostelem Milosrdných bratří složila pod širým nebem veřejnou přísahu na kříž. Její text přečetl ostřihomský arcibiskup. Tato ceremonie náležela k významným státoprávním aktům, neboť stvrzovala vzájemné povinnosti královny a jejích poddaných.

Korunovační pahorek

Po přísaze se panovnice vydala na břeh Dunaje, kde byl ze zeminy dovezené v pytlích ze všech žup vybudován korunovační pahorek. Nasedla na černého koně, vyjela nahoru a korunovačním mečem mávla do čtyř světových stran, které byla odhodlána bránit před všemi nepřáteli. Jednalo se o jedinečnou část korunovačního obřadu, která se v žádné jiné evropské zemi nepraktikovala. U obyvatelstva se těšila značné oblibě, ale pro monarchy mohla být riskantní. Po zrušení rytířských klání coby součásti korunovací v 16. století byla jízda na pahorek posledním rituálem, který vyžadoval panovníkovu atletickou zdatnost a obratnost. Ale Marie Terezie se poslední ceremonie korunovačního dne zhostila s bravurou a elegancí, čímž dala jasně najevo, že její ženství nebude překážkou výkonu vlády. Přítomní poddaní opět skandovali, ať dlouho a slavně žije jejich „král“.

Po sesednutí z vraníka nastoupila Marie Terezie do kočáru a za jásotu obyvatelstva se odebrala do rezidence. Po několikahodinovém odpočinku ozdobena všemi panovnickými regáliemi vyrazila na slavnostní hostinu, kde na ni čekalo nejčestnější místo. Po jejím levém boku usedli nejvyšší hodnostáři, po pravém její dvaadvacetiletá sestra Marie Anna, dvaapadesátiletá teta Marie Magdaléna a teprve pak její manžel. Symbolicky tak bylo vyjádřeno, že habsburský rod má v Uhrách dědičné právo zajištěno i po přeslici, ale František Štěpán k němu nepatřil.

Draze zaplacená pomoc

Uherský sněm pokračoval v zasedání i po korunovaci a odjezdu Marie Terezie do Vídně. V létě 1741 se do střední Evropy vydalo na 70 000 francouzských vojáků, aby Bavorům a Sasům pomohli zmocnit se rakouského dědictví. Vídeňský dvůr tedy čelil nejhorší krizi od doby tureckého obléhání Vídně. Marie Terezie se rozhodla požádat uherské stavy o svolání zemské vojenské hotovosti a o její mimořádné využití k obraně českých a rakouských dědičných zemí. 
Stavové sice nejevili nejmenší ochotu uvažovat o tom, že by kompromisům nakloněnou a ve svém jednání předvídatelnou panovnici vyměnili za bavorského kurfiřta, na druhou stranu si hodlali nechat svou loajalitu a pomoc draze zaplatit. Vzhledem k tomu, že zbylé části podunajské říše v boji proti nepřátelům selhaly, měly se nyní Uhry stát její nejváženější a nejvlivnější zemí.

Nová Panna Marie

Vládkyně si uvědomovala závažnost situace, proto se rozhodla požádat uherské pány o pomoc osobně. Dne 11. září 1741 pozvala poslance k sobě na Prešpurský hrad. Zde přednesl její věrný stoupenec, pětačtyřicetiletý dvorský kancléř hrabě Lajos Batthyány plamenný chvalozpěv na statečnost předků všech přítomných. Poté se chopila slova mladá, odvážná, leč nešťastná Marie Terezie oděná do smutečního šatu se Svatoštěpánskou korunou na hlavě. Mimo jiné prý pronesla: „Opuštěni všemi, hledáme naše poslední útočiště ve věrnosti Uhrů a v jejich odvaze, odpradávna známé. V krajním nebezpečí, (…) zapřísaháme uherské země, aby nám bez nejmenšího otálení poskytly účinnou pomoc.“ Pak se údajně rozplakala a projev ukončila hlasem plným slz. A to již uherští páni nedokázali skrýt pohnutí ani rytířské odhodlání pomoci bezbranné ženě a začali spontánně a vřele skandovat: „Zemřeme za svého krále Marii Terezii!“ 

Panovnice dokázala dosud nerozhodnuté či váhající poslance strhnout na svou stranu a učinit z jejich navýsost politického a nepopulárního rozhodnutí bránit rakouské a české země hrdinský a ušlechtilý čin statečných mužů.

Dojemná scéna, při které měla panovnice předstoupit před stavy jako nová Panna Marie, jako zbožná, cudná matka s kojencem Josefem v náručí, přičemž prý synáčka dokonce tajně štípala, aby plakal, a dojal tak magnáty, se ve skutečnosti nikdy nestala. Jedná se o jednu z nejpopulárnějších legend spjatých s tereziánským obdobím, kterou rozšířil francouzský osvícenec Voltaire.

Vděčná až do smrti

Když zemský sněm ukončil jednání, královna sice neustavila uherskou radu, ale přislíbila se o uherských záležitostech radit se zemskými hodnostáři a respektovat starobylou samosprávu. Inaugurační diplom nicméně neodvolatelně potvrdil osvobození šlechtické půdy od daní. Dále stvrzoval, že Sedmihradsko je součástí uherských zemí, nikoliv samostatná země. Za tyto ústupky dosáhla Marie Terezie jmenování svého manžela spoluvladařem a především poskytnutí 40 000 vojáků.

TIP: Rex femina: Marie Terezie se vlády v Uhrách ujala jako král-žena

Její úspěch na nepřítele neobyčejně zapůsobil. Pruský král poté raději podepsal příměří, aby rakouskému vojsku posíleném o udatné a obávané uherské jezdce a pěšáky umožnil vyhnat nepřítele z rakouských zemí, Českého království, obsadit Bavorsko a několikrát porazit Francouze. Největší ohrožení podunajské říše tím bylo zažehnáno a vláda Marie Terezie byla jednou provždy upevněna. Panovnice projevovala Uhrům svou nejhlubší vděčnost až do smrti.  

Když po bojích ve Francii v létě 1940 vyvstala před britskou armádou urgentní potřeba zavést do výzbroje kvalitní protitankovou zbraň, zareagoval domácí zbrojní průmysl kromě jiných programem univerzálního děla ráže 76,2 mm s délkou hlavně 55 ráží. To mělo nahradit dříve připravovanou protitankovou šestiliberku (57 mm) a být použitelné jak v tažené, tak samohybné formě, například jako výzbroj středních tanků. Na jaře 1942 byly přípravy hotové a začalo se s výrobou ověřovací série. 

První setkání britských vojáků s německými těžkými tanky PzKpfw VI Tiger počátkem roku 1943 však všechno změnilo. Tiger si rychle získal pověst nejen díky svému výkonnému dělu ráže 88mm, ale také silnému přednímu pancéři, zcela odolnému vůči dvouliberkám a jen s obtížemi prorazitelnému šestiliberkou. Britové tedy všechny testovací kanony urychleně odeslali do Afriky, kde se dočkaly nasazení již v únoru 1943. Nutno říci, že úspěšně. Svou pověst excelentní zbraně potvrdily také sériové kusy, nasazené od léta téhož roku v Itálii.

Oblíbené obrněnce 

Za nositele výkonného kanonu Britové původně zvolili tank Cromwell, u kterého však bylo nutné přepracovat věž tak hluboce, že výsledný produkt ani v nejmenším nenaplňoval původní požadavky. Zbylo tak jediné řešení – použít pro konverzi americké stroje typu Sherman. 

Britská armáda měla již v roce 1942 k dispozici nezanedbatelné množství těchto obrněnců a v průběhu války se stala největším příjemcem těchto strojů. Celkem přibližně 17 000 shermanů různých verzí se postupně objevilo v britských službách, přičemž většinu tvořily verze M4A2 (britské označení Sherman III – asi 5 000) a M4A4 (Sherman V – 7 000). Tyto v podstatě exportní verze byly osazeny kanonem ráže 75mm s délkou hlavně 40 ráží, měly svařovaný trup a lišily se zejména použitým motorem.

Britové si shermany oblíbili zejména pro jejich silný přední pancéř a schopnost efektivně pálit 75mm tříštivo-trhavé střely na nepřátelskou pěchotu a protitanková děla – a to i nepřímo. Jejich úspěšné nasazení Brity (a dalšími národy jimi vyzbrojovanými) pokračovalo na prakticky všech bojištích až do konce války.

Britský kanon pro americký tank 

Když se tedy v Africe a na východní frontě začaly objevovat německé obrněnce Tiger a Panther, stala se myšlenka tanku se sedmnáctiliberním (76mm) dělem opět aktuální, a to mimořádně. Zejména pověst tigeru začala růst do téměř až iracionálních rozměrů, ačkoliv tento gigant rozhodně nebyl neporazitelný a v Africe (a kdekoliv jinde) se na frontě objevoval celkem zřídka. Důkazem je slavný Tiger 131, ukořistěný Brity v Africe a dopravený do Anglie, kde byl prozkoumán, a dnes se nachází v muzeu v Bovingtonu. A protože s přestavěnými tanky Cromwell (nazvanými Challenger) vládla všeobecná nespokojenost, přišel na řadu sňatek z rozumu: sherman s novým dělem. 

Výsledkem několikaměsíční práce na novém stroji byla bezprecedentní objednávka dvou tisíc kusů ještě před dokončením vojenských zkoušek, které proběhly v únoru roku 1944. Neúspěch se nepřipouštěl ani nekonal – v době, kdy zkoušky končily, již z výrobních linek sjížděly první sériové stroje. Sherman Firefly (světluška) se tak stal jediným středním tankem vyzbrojeným sedmnáctiliberním dělem připraveným pro invazi do Normandie.

Dokončení: Světluška proti Hitlerovým šelmám: Britský tank Sherman Firefly v Normandii (2) (vychází v úterý 7. listopadu)

Ještě v polovině 19. století šlo o pouhou nevýznamnou vesničku v centrální části země, kde nadmořská výška místy přesahuje i tři tisíce metrů. Když ovšem region obsadili Italové a proměnili ho ve vojenskou základnu, Asmara se rekordně rychle rozrostla a stala se hlavním i největším městem oblasti. K roku 1939 představovala domov 98 tisíc obyvatel, z nichž více než polovinu tvořili Italové. A její ulice lemovaly budovy v italském stylu, díky kterým získala překvapivě modernistický vzhled. 

Evropští stavitelé si obec zvolili pro experimentování s novými vzory a již koncem 30. let se o ní mluvilo jako o „malém Římě“, jehož charakter si díky elegantním uličkám s kavárnami nijak nezadal s menšími sídly v Kalábrii či Umbrii. O Asmaře se navíc mluví jako o jednom z nejčistších měst v Africe. Coby výjimečný příklad urbanismu 20. století se pak v roce 2017 dostala na seznam UNESCO.

Největší a nejkrásnější

Italský původ má přes čtyři sta tamních budov a mnohé z nich náležejí ke špičkovým ukázkám architektury počátku minulého století. Nechybí mezi nimi guvernérský palác, radnice, národní banka, ale ani čerpací stanice Fiat Tagliero, dosud funkční kino Cinema Impero či neoklasicistní divadlo. Ve stejném slohu vznikla rovněž prezidentská kancelář, kterou si nechal roku 1897 postavit guvernér Ferdinando Martini. Podle jeho přání vznikla „největší a nejkrásnější budova v Asmaře“: Vchod rezidenčního paláce s kolonádami obklopuje bujná vegetace, interiér zdobí italský mramor a nábytek byl dovezen ze starého kontinentu.

Cesta k nezávislosti

Pozoruhodných staveb od té doby v Asmaře ještě přibylo: Například bar Zili z roku 1930 připodobnil deník New York Times ke staromódnímu rádiu, s okny připomínajícími ladicí knoflíky. Ve stejném období vznikla i nová radnice v typickém fašistickém stylu, jejíž centrální věž se symbolem dvanácti prutů obepínajících sekeru nepřežila dobytí města Brity za druhé světové války.

Naopak z třiceti let krvavých bojů za eritrejskou nezávislost, kdy se hlavní město dočasně přesunulo do etiopské Addis Abeby, vyšla Asmara téměř nepoškozena. Eritrea se pak v roce 1993 stala nejmladším africkým nezávislým státem, než ji v roce 2011 předstihl Jižní Súdán. 

Jedním z fascinujících vesmírných jevů jsou tzv. LFBOT (Luminous Fast Blue Optical Transients) – jde o mimořádně jasné záblesky, které jsou až desetkrát jasnější než exploze supernov. Na rozdíl od nich trvají ale jen několik dnů, než opět pohasnou.

Mechanismus vzniku těchto záblesků vědci neznají. První LFBOT zaznamenali v roce 2018 a od té doby se jich podařilo zachytit jen velmi málo. Jako možné původce LFBOT vědci zmiňují vzácný typ obřích supernov, záblesk z dubna letošního roku ale tuto tezi zpochybňuje.

Nepravděpodobná exploze na nepravděpodobném místě

Doposud všechny záblesky LFBOT vědci zaznamenali uvnitř galaxií, tedy v místech, kde lze velké supernovy očekávat. Záblesk AT2023fhn, přezdívaný Finch, ale vědci díky pozorování Hubbleova teleskopu dokázali lokalizovat a ukázalo se, že přichází z místa příliš vzdáleného od jakékoli hostitelské galaxie. 

Nejbližšími hvězdnými ostrovy jsou 50 000 světelných let vzdálená spirální galaxie a 15 000 světelných let vzdálená menší galaxie. Obě se ale podle vědců nacházejí příliš daleko, aby bylo možné záblesk spojovat s explozí supernovy.

„Čím více se toho o LFBOT dozvídáme, tím více nás překvapují. Nyní se ukazuje, že se mohou objevovat i daleko od středu nejbližší galaxie, což rozhodně není místo, kde bychom supernovu očekávali,“ přiznává astrofyzik Ashley Chrimes z ESA a vědecký pracovník Radboudovy univerzity v nizozemském Nijmegenu.

Možným vysvětlením záblesku LFBOT by podle vědců mohlo být roztržení hvězdy černou dírou střední velikosti (s hmotností mezi 100 až 1 000 Slunci). Alternativní tezí je pak srážka dvou neutronových hvězd, putujících daleko mimo svou hostitelskou galaxii. Během takových srážek vznikají kilonovy – exploze až tisíckrát silnější než výbuchy standardních nov. Pokud by jednou z neutronových hvězd byl magntar, mohla by být výsledná exploze ještě silnější. Pro žádný ze zmíněných scénářů ale vědci zatím důkazy nemají.

Brazilští odborníci ohlásili úspěšný vývoj experimentální vakcíny k léčbě závislosti na kokainu a cracku, kterou označují jako „Calixcoca.“ Vakcína má za sebou testy na laboratorních zvířatech, které potvrdily, že nový preparát spouští imunitní odpověď zabraňující kokainu a cracku v proniknutí do mozku. Jednoduše řečeno, když očkovaný člověk užije crack nebo kokain, v mozku dotyčného nevzniknou příjemné pocity a droga tak nebude účinkovat. Přestože zatím není známá konkrétní indikace vakcíny, vědci předpokládají, že by mohla pomoci lidem se závislostí snáze se návyku zbavit.

Protidrogové očkování

Není náhodou, že jde o brazilský výzkum. Brazílie je totiž druhým největším „konzumentem“ kokainu na světě. Projekt vakcíny Calixcoca nedávno získal hlavní cenu ve výši 500 tisíc euro (téměř 12 360 000 Kč) pro medicínu Latinské Ameriky v soutěži Euro Health Innovation, sponzorované farmaceutickou společností Eurofarma.

Jak uvádí koordinátor výzkumného týmu Frederico Garcia z brazilské Univerzity Minas Gerais, pokud používání vakcíny povolí úřady, půjde o první léčbu závislosti na kokainu a cracku s pomocí vakcíny. Vakcína funguje tak, že přiměje imunitní systém očkovaného, aby vyráběl protilátky proti molekule kokainu. Po užití kokainu nebo cracku dojde k tomu, že se na tyto molekuly „nalepí“ zmíněné protilátky. Vzniknou útvary, které jsou příliš velké na to, aby pronikly do mozku. Když se kokain nedostane do mozku, nemůže vyvolat stavy, kvůli kterým ho lidé berou.

TIP: Konec opiátové epidemie? Vědci vyvinuli vakcínu proti nebezpečnému fentanylu

Nový preparát má za sebou úspěšné testy na laboratorních zvířatech a nyní ho čekají testy na lidských dobrovolnících. Zájem o účast v klinické studii je poměrně značný – šanci vyzkoušet si novou vakcínu projevilo už okolo 3 000 lidí. Zajímavostí nové vakcíny je, že podle zjištění vědců chrání i plody testovaných laboratorních zvířat, což naznačuje, že by mohla najít uplatnění i při ochraně nenarozených dětí těhotných žen se závislostí.

Již mnoho let sedávám za sychravých listopadových dní na vrcholu Stránské skály a trpělivě čekám na bleskurychlého hosta ze severu. Zpravidla se dočkám a obdivuji jeho šedomodrý hřbet a černou pásku na břidlicově šedém ocase. Hodný obdivu je i jeho virtuózní let, jímž těsně nad zemí pronásleduje opeřenou kořist. Dřemlík tundrový však není jediným mimořádným návštěvníkem ze severu. 

Drobný letecký akrobat 

Dřemlík tundrový (Falco columbarius) je dravec z čeledi sokolovitých (Falconidae), jenž hnízdí v severní Evropě, Asii a v Severní Americe. Naším územím pravidelně protahuje a zimuje tady asi 90–180 exemplářů, a to v nížinách, vrchovinách i v horách. Dřemlík je kontroverzním druhem krkonošské avifauny, jehož hnízdění na hřebenech hor se v literárních pramenech traduje už od 19. stol. Přes početná pozorování však neexistuje prokazatelný důkaz pro jeho zařazení mezi druhy, jež v našich nejvyšších horách skutečně hnízdí. Přesto tuto možnost nelze jednoznačně vyloučit.

Tento nejmenší sokolík (dokonce menší než poštolka) dosahuje rozpětí křídel jen 53–69 cm. Hmotnost samečka je 165 g, větší samičky 230 g. Jde o vynikajícího leteckého akrobata. Dokáže například jako jeden z mála sokolů vyletět s křídly u sebe kolmo nahoru, udělat obrat na zádech a opět padat kolmo k zemi. Nikdy se netřepotá na místě jako poštolka!

Loví především drobné pěvce (skřivany, vrabce, strnady, konopky, zvonky, lindušky, sýkorky atd.), ale ve své domovině i hmyz (vážky a můry) a malé savce (netopýry a hraboše). Větší samice je schopna zdolat kořist do velikosti hrdličky. 

Káně ze severu i z jihu

Na podzim k nám zalétá zimovat i další severský druh dravce – káně rousná (Buteo lagopus). Tato káňata objevíme zejména od října do března ve volném terénu (např. na polích), kde sedávají na zemi, často spolu s káňaty lesními. Počet zimujících exemplářů se zpravidla velmi liší, v některých letech má téměř invazní charakter. Plných 70 % potravy káněte rousného tvoří hraboši polní. Hlas tohoto dravého ptáka se podobá zvukům, které vydává káně lesní (naříkavé „kile“), ale je výrazně silnější. 

Velmi vzácně u nás může být k vidění také káně bělochvostá (Buteo rufinus), která však není návštěvníkem ze severu. Tento dravec, který je zřetelně větší než naše běžné káně lesní, žije v suchých stepích, pustých horách (nikdy v lesích!), obývá jižní Evropu, střední Asii a severní Afriku. Můžeme jej zastihnout na tahu od září do konce listopadu (a na jaře v březnu a dubnu).

Káni bělochvostou poznáme spolehlivě – její majestátní let připomíná spíš let orla, zespodu je nápadně bělavá s tmavšími podélnými proužky. Loví podobně jako ostatní káňata, dokáže se i třepotat na místě, hmyz loví chůzí po zemi. Sedá na sloupy, stromy a někdy posedává na zemi. 

Zářivě bílý přízemní letec

Od podzimu do jara můžeme na našem území velmi vzácně pozorovat nádhernou sovici sněžní (Nyctea scandiaca), která obývá oblasti polárního kruhu – hnízdí v tundrách a na náhorních planinách severní Evropy, Asie, Grónska a Kanady. Spárované sovice žijí po celý život monogamně. Někteří nespárovaní jedinci mají v oblibě potulky, při nichž zalétají až tisíc kilometrů daleko od svého hnízdiště. A právě takové tuláky můžeme občas zastihnout i u nás, nejčastěji v letech, kdy je v jejich domovině nedostatek potravy. V takových sezónách zaletují daleko na jih. Nejstarší kroužkovaná sovice sněžní se v přírodě dožila pěti let a sedmi měsíců.

Tato mohutná sova velikosti výra (která v podobě věrné Hedviky doprovázela kouzelnického učně Harryho Pottera) létá nízko nad zemí, loví i ve dne a s oblibou sedává na vyvýšených místech. Uloví savce do velikosti zajíce a ptáky do velikosti husy; ve své domovině jí však za hlavní potravu slouží lumíci a hraboši. 

Zamračený nekompromisní lovec

Dalším vzácným druhem severské sovy, kterou můžeme výjimečně na našem území od podzimu do jara zastihnout, je středně velká sova štíhlé postavy – sovice krahujová (Surnia ulula), která obývá severskou tajgu Eurasie a Severní Ameriky. Na této sově i laika zaujme nepřehlédnutelně dlouhý ocas a hrozivý, až nazlobený výraz. Nápadně připomíná krahujce a dokáže stejně jako on ulovit mnohem větší kořist než je sama. Zdolá například i bělokura rousného, který váží téměř dvakrát tolik co ona. Ozývá se varovným „ki ki kikiki“, zjara pak až 90 sekund trvajícím „lylyly“. V Česku bylo hnízdění sovice krahujové naposledy dokladováno v letech 1961–1962 v Nízkém Jeseníku ve vojenském prostoru u pramenů řeky Odry. 

Tato sovice loví i za dne, s oblibou usedá na vrcholky stromů a k člověku se chová velmi důvěřivě. Létá nízko nad zemí a střídá rychlé máchání křídly s plachtěním. Má vynikající sluch, který jí umožní zachytit pohyb hraboše i pod hlubokou vrstvou sněhové pokrývky: za svou kořistí se dokáže vrhnout střemhlav a prorazit sníh. 

Kymácivý stavitel hnízd

Další pravidelně protahující a u nás zimující sovou je kalous pustovka (Asio flammeus), která se podobá našemu běžnému kalousi ušatému (Asio otus). Nemá však tak zřetelná péřová ouška a oproti svému „příbuznému“ má výrazně žluté oči. Kalous pustovka u nás i v nepatrném počtu hnízdí, ornitologové odhadují, že tak činí maximálně pět hnízdních párů. 

TIP: Puštíci přebarvení globálním oteplením: Ofenziva „rezavých“ sov

Tyto sovy hnízdí na zemi a jako jediné „naše“ sovy staví hnízdo, neboť často hledají vhodné místo v podmáčeném území, v mokřadech a v močálech. Často létají i během dne kymácivým a trhaným letem. Na tahu je můžeme pozorovat v hejnech na brambořištích, nebo ve vrbových porostech. Při zimování mohou na jednom nocovišti – stromu – nocovat desítky kalousů pustovek.

Od vynálezu hieroglyfického písma (asi 2900 př. n. l.) hráli písaři čím dál významnější roli. Patřili k tehdejší elitě společnosti a byli také s náležitou úctou vyobrazováni. Zodpovídali totiž za organizování lidí, evidenci zboží, výběr daní nebo plánování prací. Mnozí jiní hodnostáři té doby se proto jejich dovedností a s tím související moci obávali.

Hieratické hlavolamy

Aby mohli úřednickou pozici zastávat, museli se písaři naučit nejen samotné technice psaní, ale také výpočtům. Postupovali přitom od nejjednodušších operací k úlohám složitějším, které by i dnes potrápily nejednoho středoškoláka. Jedna z úloh se například ptá na výpočet výšky pyramidy, jestliže známe délku strany čtvercové základny a úhel, který s ní svírá boční stěna. Jiná zas dává za úkol rozdělit množství ječmene mezi 10 lidí tak, aby každý další člověk získal o osminu více než jeho předchůdce.

Nám známé hieroglyfické písmo písaři k záznamu matematických úloh nepoužívali, neboť bylo vyhrazeno především k zachycení náboženských textů na budovách nebo oficiálních nápisů. Pro účely běžných záznamů jim sloužilo písmo hieratické, tedy zjednodušená verze hieroglyfů. Zaznamenávalo se na papyrusové svitky, kůže, dřevěné tabulky nebo na keramiku. Takový materiál ale snadněji podléhá zkáze, a proto nebyl historikům po dlouhou dobu žádný tehdejší matematický text znám. Až v druhé polovině 19. století došlo k sérii objevů, na jejichž konci stálo hned několik více či méně dochovaných příkladů dokládajících hluboké znalosti egyptských vzdělanců.

Rukopisy z černého trhu

Pravděpodobně díky nelegálním archeologickým vykopávkám se dostal na trh v Luxoru takzvaný Rhindův papyrus, pojmenovaný po skotském
starožitníkovi a archeologovi Alexanderu Henrym Rhindovi, který si textu všiml a zakoupil jej. Samotný papyrus je datován přibližně do roku 1550 př. n. l., hned na jeho prvních řádcích ale stojí informace, že se jedná o opis ještě staršího textu pocházejícího z období 19. století př. n. l. Text se skládá z několika listů o délce téměř 40 cm, dohromady měří přes 5 metrů. Svitek obsahuje 91 matematických úloh, přičemž některé se týkají základních aritmetických operací se zlomky, jiné zase výpočtů obsahů či objemů nebo úloh o kvalitě chleba či piva.

Druhý klíčový papyrus se nazývá Moskevský a na trzích v Thébách jej zakoupil původem ruský egyptolog Vladimir Goleniščev. Předpokládá se, že i tento text je opisem staršího díla, zároveň vznikl dříve než Rhindův papyrus. Na svitku o rozměrech 8 cm na šířku a přes 5 metrů na délku se nachází 25 úloh tematicky velmi podobných těm z Rhindova papyru.

Úlohy v obou matematických textech nesou spoustu společných znaků. Mají zkratkovitý zápis, vedle zadání obsahují i řešení a na čtenáře mohou působit jako mechanický návod, jak s číselnými hodnotami zacházet bez jakéhokoli zdůvodnění. Je proto zjevné, že oba dochované texty sloužily spíše jako soubory úloh, které by při své činnosti písaři mohli použít či se z nich alespoň poučit. Nejednalo se o původní vědecký text zabývající se zdůvodněními ani hlubším vhledem do teorie, přesto jsou svitky důkazem vysoké úrovně matematických dovedností a dokladem uvědomění si síly této disciplíny.  

Americká vesmírná agentura NASA stále častěji sází na pokročilé výrobní postupy, jako je například 3D tisk. Pro kosmické technologie přináší tyto postupy celou řadu výhod a v neposlední řadě i značné ekonomické úspory. Mimo jiné nedávno postavili revoluční 3D tištěnou hliníkovou trysku, která je lehčí než konvenční trysky a je určená pro lety do vzdálených končin Sluneční soustavy.

Hliník má v porovnání s dalšími kovy nižší hustotu a nabízí se pro výrobu dostatečně pevných komponent, které mají zároveň nízkou hmotnost. Problém je v tom, že běžný hliník není příliš odolný vůči vysokým teplotám a má tendenci praskat při svařování. Proto se až dosud moc nevyužíval pro 3D tisk komponent pro raketové motory.

Rychle a levně

Inženýři Marshallova vesmírného letového střediska ve spolupráci se společností Elementum 3D vyvinuli nový typ svařitelné slitiny hliníku 6061-RAM2, která zvládá značné rozdíly teplot. Právě z této slitiny je vyrobená nová tryska RAMFIRE (Reactive Additive Manufacturing for the Fourth Industrial Revolution).

Pokud je tryska raketového motoru vyráběna klasickým postupem, může ji tvořit až tisícovka jednotlivých komponent. Tryska RAMFIRE se tiskne na 3D tiskárně jako jediná komponenta, což dramaticky zjednodušuje a také zkracuje výrobní proces. V tomto případě má 3D tisk na starost další komerční společnost RPM Innovations, která pro tisk zmíněné trysky používá metodu laserového tisku LP-DED (Laser powder directed energy deposition).

TIP: Americká firma chce do tří let vyslat do vesmíru raketu vyrobenou na 3D tiskárně

RAMFIRE již má za sebou úspěšný test při statickém zážehu z letošního léta. V testovacím zařízení East Test Area Marshallova střediska testovali dvě tyto trysky s kapalným palivem v kombinaci kyslík-vodík a kyslík-metan. Trysky úspěšně zvládly celkem 22 zážehů a 579 sekund provozu raketového motoru. Výsledky testů podle NASA prokázaly, že trysky RAMFIRE mohou fungovat i v nejnáročnějších prostředích hlubokého vesmíru.

Jak je to s mezinárodní reputací našich vládců i celé země? Nezačalo to špatně. Prvního oficiálního českého krále dohledáme k roku 1085, kdy náš Vratislav II. obdržel korunu od císaře Svaté říše římské Jindřicha IV. Dědičný nárok na ni ale získal teprve o 127 let později Přemysl Otakar I. za svou pomoc Fridrichu Štaufskému. Přemysl Otakar, druhý v pořadí, zemím českým nakrátko propůjčil postavení středoevropské velmoci. Tento záblesk však netrval dlouho. Naposledy pak v roce 1301 zazářil český a polský král Václav II.

Příliš drazí 

Není bez zajímavosti, že právě na tyto krále, kteří naši zemi nějak proslavili v zahraničí, domácí lid ani šlechta příliš dobře nevzpomínali. Snad proto, že pořád někam cestovali a jejich vojenské výboje i diplomatické pokusy stály spoustu peněz. Nicméně pokud se do historie Evropy otiskla nějaká pozitivní česká stopa, s rokem 1420 definitivně mizí. Proč? Však víte, husiti… 

Dnes jde o naši nejslavnější kapitolu z hodin dějepisu, tenkrát to ovšem působilo jako tuze prachšpatné PR pro celé české království. V očích celého známého světa nás totiž vykreslilo jako ty největší neznabohy. Vlastně ještě něco horšího než obyčejné pohany, kteří nepřijali víru – rovnou jako kacíře, kteří se té jediné správné víry zřekli. Povstalo z toho pět neúspěšných křížových výprav, které se tenhle bující vřed, nádor na tváři katolické Evropy, pokusily odstranit! 

Království kacířů 

Skončilo to až ústupky samotného papeže, jenž přijal tzv. basilejská kompaktáta. Nicméně dobrá reputace země, pokud si ji kdo ještě trochu pamatoval, nenávratně zmizela. Snad každý šlechtický rod v zemích sousedících s Českem měl aspoň jednoho vznešeného předka, který padl v bitvě s husity. A to dobrým zahraničním vztahům zrovna neprospívalo. I když se nedá říct, že by se to třeba Jiří z Poděbrad nesnažil obratnou zahraniční politikou změnit. Od roku 1458, kdy ho česká šlechta zvolila za krále, mu to ale nikdo v zahraničí moc věřit nechtěl. Země české prostě byly pro ostatní hanebnou skvrnou plnou kacířských hrdlořezů. 

To postavení nevylepšilo ani to, že si po čtyřech letech jeho panování rozvzpomněl papež Pavel II., že ona smírčí kompaktáta z Basileje poplatná pro-husitským Čechům, byla vlastně jen jednogenerační úmluvou. A že je zruší. Jinými slovy, že Čechy opět prohlásí za kacíře. Poslední, co by Jiří z Poděbrad, panující národu s utrakvistickou většinou a katolickou menšinou potřeboval, by byla šestá křížová výprava proti jeho zemi. Zemi, která tehdy měla pověst černé díry na mapě Evropy. 

Cesta smíru 

Jiří z Poděbrad pochopitelně viděl v postojích papeže velký problém. Měl ale i nápad k řešení. Přesněji, už nějakou dobu razil tezi o vzniku všeobecné mírové organizace. Mělo se to jmenovat Smlouva o nastolení míru v celém křesťanstvu, a fungovala by jako mezinárodní aliance velkých i malých království v Evropě. Králové všech zemí se měli spojit proti skutečnému společnému nebezpečí: Turkům. Zároveň by tím získali platformu pro diplomatické řešení svých vlastních sporů, další úmluvy a dohody. Vtip spočíval v tom, že tahle průkopnická smlouva, jakýsi prototyp a předchůdce Rady národů či Evropské unie, by víceméně ignorovala papeže. Takže u každého, komu Vatikán mluvil do panování, měla slušnou šanci na úspěch. 

Mělo to samozřejmě háček. Těžko pro takovou velkou myšlenku hledat podporu, oporu proti moci papeže a shánět spojence v zahraničí, když se vás všichni štítí. Když se o Čechách ve světě ví jen tolik, že jsou zemí sprostých kacířů. Jiří z Poděbrad si ale věděl rady i zde. Nepřímo přispěl k vyslání výpravy, jakéhosi uceleného mezinárodního poselství, které mělo navštívit všechna evropská království a osobně, bez pomluv, papežské propagandy a zbytečných prostředníků, představit země Koruny české světu jako navýsost pokrokové, vstřícné a kulturní království.

Zvláštní mise 

Jiří z Poděbrad se příhodně pojistil proti případnému neúspěchu tím, že veškerou organizaci téhle výpravy přenechal svému katolickému švagrovi, čtyřicetiletému Jaroslavu Lvovi z Rožmitálu. Ten byl pro takovou reprezentativní misi skvěle vybavený. Na svou dobu šlo totiž o velmi zcestovalého diplomata, znalého zahraničních mravů. Historie na něj vzpomíná jako na dvorného a duchaplného muže. Navíc nejel sám. Spolu s ním se, jakoby náhodou, na cestu vydalo na čtyřicet českých šlechticů a rytířů se svým doprovodem. Do šiku se tak zařadil zemský maršálek Bořita II. z Martinic, Achác Frodnar, pánové Miroš, Pětipeský, Polák, Knysta, Indersyze a řada dalších. Disponovali dvaapadesáti koňmi a ještě komorním vozem, takže nepatřili ke zrovna malé expedici. Následovala je též pážata, služebnictvo, tlumočníci, šafáři, herold, kuchaři a obchodníci. 

Jak vidno, nešlo jen o nějaké zemanské putování, ale výpravu s knížecím standardem. Jezdci se k bezproblémové cestě vybavili náležitými průvodními listy. Dopisy, které jim garantovaly bezpečný průjezd, jim ponejprv vystavila česká královna Johanka z Rožmitálu a císař římský, Fridrich III. Habsburský. A další jim měli v průběhu putování vypravit králové zemí, jimiž budou projíždět. Pan Lev z Rožmitálu všude potvrzoval, že jeho cílem jsou veškeré „země vlašské“ – tedy cokoliv od kraje Chebu na západ. Ale vlastní účel té cesty? Tak trochu záhada. 

Plno překvapení 

Vypadalo to na první pohled jako trochu bláznivý – a trochu zbytečný – výlet. Nikdo mimo členy výpravy totiž nedokázal přesně říct, oč to vlastně jde. Vědělo se jen, co to není: ani vyloženě kavalírská projížďka, ani obchodní záležitost, cesta za diplomatickým jednáním, mise s předáváním darů a kupováním si podpory v zahraničí anebo pouť k posvátným místům. Slavná výprava Lva z Rožmitálu představovala totiž všechno tohle dohromady – a přesně v tom byla naprosto dokonalá. 

Šlechtici ze zemí Koruny české si prostě „jen tak“ vyrazili na cestu, jakoby to pro ně byla ta největší přirozenost. Nedorazili do prvního zájezdního hostince, kde by propili všechny peníze a domů se potupně vraceli pěšky (pokud by si někde neukradli koně). Přesně takovou reputaci dosud Čechy měly! Místo toho výprava pana Lva projížděla cizími kraji, zdvořile se podivovala jinakosti, obdivovala krásy měst a architektury, účastnila se dvorského života. „Máte tu svaté ostatky? A mohli bychom je vidět?“ hlásili se lidé ze Lvovy družiny v každém městě. U veselic na šlechtických sídlech, kam je zvali, vynikali svou dvorností i jako skvělí společníci, tanečníci, jedlíci a vypravěči. Že se zrovna konal nějaký rytířský turnaj? Prosím, rytíři Burian ze Švamberka a Jan Žehrovský z Kolovrat, kteří jeli do světa též, se ho rádi zúčastnili. A v dobrém slova smyslu překvapili. Češi ukazovali, že se neztratí u rytířského klání, hodovní tabule, na bále ani při vrcholném jednání. Že jsou jiní, než se o nich říkalo. 

Pozitivní reputace 

Nikde byste nenašli ani stopu po česko-německém nepřátelství, koneckonců polovině výpravy se v rodokmenech skvěly německé kořeny. I kulturně a jazykově stáli všichni členové na výši – z primitivismu by je nikdo nařknout nemohl. A k pohanům či kacířům měli tito zbožní bohabojní muži z Čech, katolíci i utrakvisté, opravdu daleko. 

Dodnes nás fascinuje to, že i když na své cestě „nedělali politiku“ – snad jen tu a tam absolvovali nějaké to jednání za zavřenými dveřmi – ono politické téma ve skutečnosti přinášeli už jen tím, že navenek prezentovali českou kulturní a duchovní vyspělost. Pokud jinozemci i své informace o zemích českých dosud čerpali jen z kronik, listů o křížových výpravách proti husitům a od papeženských přívrženců, teď prostě museli své vnímání onoho středoevropského království Jiřího z Poděbrad hodně poupravit. Nestáli před nimi žádní barbarští lidožravci žijící v izolaci. Kudy výprava projela, tam se na ně ještě dlouho v dobrém vzpomínalo. 

Na konec světa 

Ale vraťme se na začátek. Poselstvo Lva z Rožmitálu vyrazilo 26. listopadu 1465. V prosinci dorazilo do Norimberku. Odtud pak zavítalo do Ansbachu, na návštěvu za markrabětem Albrechtem Braniborským. Následně se zastavili v Heidelbergu, v sídle rýnského falckraběte Fridricha I. Vítězného. Odtud se pak vydali do Mohuče, která je – kvůli zdejšímu arcibiskupovi – přijala spíše chladně. O to veseleji se jim dařilo ve Frankfurtu a Kolíně. Přes Cáchy a Geldern pak pokračovali do Burgundska a neminuli ani Brusel. 

Zdejšího vévodu Filipa Dobrého tu zrovna nezastihli, táhl totiž na válečnou výpravu. Lev z Rožmitálu se hbitě nabídl, jestli náhodou nepotřebuje pomoci. Té sice zapotřebí nebylo, ale ochota českého šlechtice rozhodně udělala dobrý dojem. Filip ocenil Lva z Rožmitálu velkým banketem a propůjčením čestného titulu – Řádu zlatého rouna. Takže když se česká výprava zastavila v Bruggách, vzbudilo to velikou slávu. Muže, který se těší přízni vévody, tu nadšeně vítali a hostili. 

Výprava se vydala do Calais, kde čekala na příznivý vítr a depeši od krále Anglie. Zrovna tam zuřila válka dvou růží. Zadařilo se, byť cestu lodí přes La Manche hodnotili čeští šlechtici jako příšerný zážitek. Ale na ostrovech, cestou od Canterbury po Londýn, si to bohatě vynahradili. Svou pozornost věnoval Lvovi sám Eduard IV. Při hostině seděli skoro vedle sebe! Poté se výprava vydala do Francie, kde v Nantes navštívila bretaňského vévodu Františka II., a šťastnou náhodou zastihla v Saumuru sicilského krále Reného z Anjou. 

Svatá místa 

Následovalo zastavení u francouzského krále, cesta do Tours a Meung. Všude se Lev z Rožmitálu v dobrém připomněl. Z Gaskoňska pak zamířil na Pyrenejský poloostrov, do Burgosu. Tady jej osobně a poněkud kuriózně navštívil arcibiskup. Zástupce církve si totiž svůj rytířský titul vysloužil před lety, když v Čechách – jako křižák – obléhal město Tábor. Lev mu vyložil, že coby řádný křesťan z Čech chce navštívit hrob sv. Jakuba v Santiagu de Compostella. I tím ho pochopitelně zaujal. 

Cesta přes Portugalsko a Španělsko nepatřila ke zrovna pohodovým. Přes Zaragozu a Toledo se Lev dobral setkání i s aragonským králem Janem II. A po návštěvě Compostelly si střihl ještě zastávku na mysu Finis Terrae, takzvaném konci země, tedy místu, které bylo považováno za nejzápadnější cíp Evropy. Právě proto nazvali pánové Šašek z Bířkova a obchodník Tetzel ve svých cestopisných záznamech putování Lva z Rožmitálu Cestou na konec světa. 

Na jihu Evropy ještě zůstali. V Itálii navštívili milánského vévodu Galleazza Maria Sforzu a benátského dóžete Cristofora Mora. Ve Štýrském Hradci vyhledali samotného císaře Fridricha III. 

TIP: Vzdor panské jednoty: Proč se šlechta vzbouřila proti králi Václavu IV.

Lev zkrátka na téhle necelé dva roky dlouhé cestě obstál. Prakticky všude jej přijali dobře a bohatě pohostili. Dosáhl i osobních setkání s evropskými králi. A na vlastní oči jim tak předvedl, jak se to s těmi Čechy vlastně má. Výprava z Čech napravila malé zemi ve středu Evropy mezinárodní reputaci. Jiří z Poděbrad mohl být na svého švagra hrdý. Však jej také po zásluze jmenoval nejvyšším hofmistrem českého království.

Výběr kádrů pro Voschod se nesl ve znamení hořkého konfliktu mezi vojáky, zastoupenými velitelem oddílu kosmonautů Nikolajem Kamaninem, a civilisty v čele s hlavním konstruktérem Sergejem Koroljovem. Zatímco první zmínění trvali na sestavení posádky výlučně z existujícího oddílu, tedy z příslušníků armády, druhá strana žádala uvolnit alespoň dvě místa pro civilní kandidáty. Navrch měl nakonec Koroljov: Domohl se rozhodnutí Vojensko-průmyslové komise, která 13. března 1964 nařídila cvičit tým tvořený velitelem z řad vojáků, dále inženýrem a lékařem. Start trojice byl předběžně stanoven na první polovinu srpna téhož roku, což znamenalo naprosto šibeniční termín.

Vojáci, nebo civilisté?

Kamanin zprvu vybral vojenské kosmonauty Bykovského, Popoviče, Titova, Volynova, Leonova, Chrunova, Beljajeva, Komarova a Ďomina. O několik týdnů později se však sestava pozměnila s tím, že ve Voschodu nepoletí ti, kdo už ve vesmíru byli. Jednak tím měl oddíl získat další zkušené veterány a také by se Sověti v případě neúspěchu alespoň zčásti vyhnuli celosvětovému negativnímu ohlasu. Kamanin poněkud vypočítavě sestavil dva čistě vojenské týmy s tím, že civilní kandidáti možná neprojdou lékařskými testy. Ke konci května tak začaly trénovat dvě trojice, a sice Komarov, Beljajev, Leonov a Volynov, Gorbatko, Chrunov.

Mezitím se vybírali členové z řad civilistů, zahrnujících muže z několika institucí včetně Akademie věd, Institutu medicínsko-biologických problémů a samozřejmě konstrukční kanceláře OKB-1. Z celkových 64 kandidátů postupně odpadával jeden za druhým, většinou ze zdravotních důvodů, až jich na začátku července zbylo sedm a Kamanin z nich vytvořil dvě posádky: První byla ve složení Boris Volynov jako velitel, inženýr Georgij Katys z Akademie věd a vojenský lékař Boris Jegorov, toho času působící v civilním sektoru. Do druhé se zařadil Vladimir Komarov coby velitel, inženýr z OKB-1 Konstantin Feoktistov a vojenský lékař Alexej Sorokin ze Střediska výcviku kosmonautů. Sedmičku pak uzavřel rovněž vojenský lékař Vasilij Lazarev, figurující jako záložník pro oba týmy.

Černé ovce posádky

Ani nyní však ještě nebylo vše jasné a zejména Kamanin se nedokázal s některými kandidáty smířit. Trnem v oku mu byl obzvlášť Georgij Katys, jenž odmítal vstoupit do Komunistické strany. Veliteli oddílu kosmonautů se posléze doneslo, že Katysova otce zastřelili v 30. letech během stalinských čistek. A přestože byl posmrtně rehabilitován a zbaven všech obvinění, z pohledu kryptostalinisty Kamanina měl jeho syn nepřekonatelnou „vadu charakteru“. Když se pak zjistilo, že Georgijův nevlastní bratr a sestra emigrovali do Francie, jednalo se o další vodu na mlýn Nikolaje Petroviče. Pouze fakt, že k tomu došlo ještě před Katysovým narozením, jej nakonec pomohl uklidnit a adept směl pokračovat ve výcviku.

Další oříšek představoval taktéž nestraník Feoktistov, s několika chybějícími články prstů, a navíc se značnými zdravotními problémy. V mládí trpěl žaludečním vředem, jeho zrak již nebyl nejostřejší a kvůli potížím s páteří mu lékaři zakázali parašutistický trénink, plný rozsah letů se simulací mikrogravitace, nácviky přistání na vodu i další aktivity. Měl však velmi vlivného zastánce v Koroljovovi, jenž tvrdě usiloval o jeho zařazení do hlavní posádky.

Personální škatulata

Nakonec šéfkonstruktér přes Kamaninův tuhý odpor dosáhl svého: 18. září 1964 bylo neoficiálně ustanoveno, že hlavní posádku utvoří Komarov, Feoktistov a Jegorov. Záložníky se stali Volynov, Katys a Sorokin s tím, že Lazarev setrvá na pozici náhradníka pro oba týmy. Složení hlavní posádky tedy představovalo výsledek tlaku Koroljova, ministerstva obrany (Jegorov byl synem tehdejšího náčelníka armádní lékařské služby) a podle jistých zdrojů také latentního antisemitismu, který v sovětské společnosti panoval. Volynov měl totiž po matce židovský původ, což bylo pro některé vysoké aparátčíky v Ústředním výboru nepřijatelné.

Zákulisní machinace ohledně toho, kdo v trojmístném Voschodu poletí, se neúměrně protahovaly. Možná tedy bylo dobře, že se start několikrát odkládal: Z poloviny srpna se postupně stal přelom druhé a třetí zářijové dekády, až se nakonec termín přesunul do první půlky října. Po trnitém testování všech systémů se zdálo, že má historická premiéra vícečlenné posádky zelenou. Zbýval poslední krok v podobě generální zkoušky.

Zdařilá generálka

Čtvrtého října dorazily oba týmy kosmonautů na Bajkonur, aby mohly být u startu družice Kosmos 47. Pod záměrně nicneříkajícím názvem se skrývala zkušební loď s kódovým označením 3KV a s továrním číslem №2 v bezpilotní variantě. Namísto původně zvažovaných zvířecích pasažérů obsadily křesla v kabině pouze tři figuríny. 

Raketa se z „gagarinovské“ rampy zvedla 6. října v 10:12 moskevského času a před zraky přítomných zamířila k obloze. Fungovala přesně podle předpokladů a umístila loď na dráhu 174 × 383 km se sklonem 64,62° k rovníku. Po jednodenním letu přistála návratová kabina v Kazachstánu, avšak ve větru o rychlosti až 17 m/s ji padák vlekl přibližně na vzdálenost 160 m. Případná posádka by nicméně mohla padákové šňůry odstřelit, takže by se neplánovaná cesta po stepní půdě nekonala. Každopádně všechny systémy pracovaly při letu normálně a nic již nebránilo tomu, aby se 12. října 1964 vydala do kosmu první vícečlenná posádka v historii. 

Na start v teplácích

Jedenáctého října byla raketa s lodí vyvezena na již zmíněnou gagarinovskou rampu. Přípravy ovšem odhalily závadu na telemetrickém systému Tral, který již o několik týdnů dřív hrozil vážným narušením harmonogramu testů. Tehdy působil potíže systém v lodi, nyní pro změnu zlobil Tral na třetím stupni nosiče. Přestože se konstruktér Alexej Bogomolov zapřísáhl, že oprava potrvá maximálně hodinu, nevyhnul se jednomu z pověstných výbuchů hněvu Sergeje Koroljova. Na šéfkonstruktérovi se zjevně podepisoval stres ze startu, bedlivě sledovaného z nejvyšších míst.

Ráno 12. října naposledy zasedla v blízkosti rampy Státní komise a potvrdila plnou připravenost všech systémů k letu. Pro tři členy posádky – toho času ještě pobývající v domku, kde před svým historickým startem přespal Gagarin – měl nastat velký den. Přes noc sevřel okolní step mráz a ráno bylo jiskřivě průzračné. Oproti předchozím zvyklostem trvala příprava na odjezd k rampě o něco kratší dobu, jelikož kosmonauti nemuseli oblékat skafandry. Místo nich měli na sobě šedé bavlněné sportovní soupravy, navrch modré bundy a na hlavě bílé komunikační čepičky.

Jak se vtěsnat do kabiny

Po osmé hodině moskevského času zastavil autobus s kosmonauty nedaleko rakety a po nezbytném hlášení zástupcům Státní komise se trojice vydala k výtahu. I tam se změna v počtu členů posádky projevila, neboť se dovnitř nevešli všichni. Nejprve tedy k lodi vyjeli Feoktistov s Jegorovem, kteří do ní nastupovali první, a teprve poté je následoval Komarov v doprovodu Jevgenije Frolova coby vedoucího projektu Voschod. Trojice mužů se postupně nasoukala do kabiny: Úplně vzadu, nejblíž k průzoru s orientátorem Vzor, se uvelebil Jegorov, doprostřed usedl Feoktistov a krajní sedadlo u průlezu patřilo veliteli Komarovovi. „Uvelebit se“ ovšem představuje poněkud nadsazený výraz: Kosmonauti v křeslech zaujali fetální pozici, s koleny přitaženými k hrudníku. 

Předstartovní přípravy pobíhaly hladce. Komarov se staral zejména o rádiové systémy, zajištění životních podmínek a systémy řízení lodi, zatímco Feoktistov se zaměřil na antény a přístroj Globus ukazující polohu plavidla nad povrchem Země. Jegorov pak kontroloval lékárničku, upevnění lékařského vybavení, ale i filmů a fotoaparátu. A potom již nadešel očekávaný okamžik, jehož kontury byly nastíněny teprve o půl roku dříve…