Kosatky dravé (Orcinus orca) mají pověst neúprosných zabijáků. Vždyť se jim také anglicky říká „Killer Whale“ čili „velryba zabiják“. Na první pohled si tito obrovští predátoři nevybírají. Loví nevelké ryby i velryby, které jsou dvakrát větší než ony samy. Kosatky se však překvapivě úzce specializují na určitou kořist. Různé populace upřednostňují různou potravu a té bývají věrné, což zvyšuje jejich zranitelnost. Pokud oblíbená kořist zmizí nebo se její zdroje povážlivě ztenčí, ocitají se kosatky v ohrožení, i když se jim všude kolem nabízí zdánlivě dost a dost jiné potravy.

Stresované, ale především vyhladovělé

V severovýchodním Pacifiku najdeme tři populace kosatek. Jedna žije v pobřežních vodách a základem jejího jídelníčku jsou ryby – především lososi. Druhou populaci tvoří kosatky potulující se na velké vzdálenosti. Od pobřežních kosatek je lze jasně odlišit, protože jsou větší a komunikují úplně jinými zvuky. Tito kosatčí tuláci se živí především mořskými savci. Loví vydry mořské (Enhydra lutris), lachtany medvědí (Callorhinus ursinus) a dokonce i jiné druhy velryb. Třetí východopacifická populace žije na širém moři a její život je prozkoumán nejméně.

Prvně jmenovaná pobřežní populace specializovaná na lov ryb se v posledních letech dostává do stále vážnějších potíží a rychle se zmenšuje. Jelikož v oblasti jejího rozšíření loví početné rybářské flotily, byli vědci přesvědčeni, že kytovci trpí stresem z nepřestávajícího lodního provozu. Detailní výzkum ale ukázal, že kosatky vymírají hladem a podvýživou. V důsledku intenzivního rybolovu hejna ryb povážlivě prořídla. Platí to i o populacích lososa čavyči (Oncorhynchus tshawytscha), který je základní položkou jídelníčku této populace kosatek.

Panická hrůza z arktických kosatek

Dlouho zůstávala záhadou skladba jídelníčku kosatek pobývajících v Arktidě. Nejnovější výzkumy odhalily, že také tyto kosatky se vyhýbají rybám. Mnohem raději loví jiné velryby – narvaly jednorohé (Monodon monoceros), běluhy severní (Delphinapterus leucas) a velryby grónské (Balaena mysticetus). Jejich další oblíbenou kořistí jsou ploutvonožci, konkrétně tuleni kroužkovaní (Pusa hispida), tuleni grónští (Pagophilus groenlandicus), tuleni vousatí (Erignathus barbatus) a čepcolové hřebenatí (Cystophora cristata).

Také arktická populace kosatek má své „zmlsané“ potravní specialisty. Například mezi kosatkami ve Foxově zálivu je velmi populární lov narvalů a lov velryb grónských je častý v okolí Baffinova ostrova. Velryba grónská představuje pro kosatky opravdu velké sousto. Loví tedy obvykle tohoto impozantního kytovce ve skupinách. Některé kosatky se kořisti zakousnou do ploutví nebo ocasu, aby jí ztížili pohyb. Další se velrybu snaží vyčerpat nalehnutím na dýchací otvor a brání jí tak v nádechu. Někteří pak útočí na břicho ve snaze poranit velrybě vnitřnosti.

Velryby, běluhy i narvalové mají z kosatek celkem oprávněně panickou hrůzu. Eskymáci dokonce používají pro vyděšení mořské zvířeny kosatkami speciální termín „aarlirijuk“. Tuleni ve strachu z kosatek prchají na led nebo na pevninu. Velryby se jim snaží uniknout dlouhým ponorem do velkých hloubek a narval často volí únik do mělčiny, kam za ním větší kosatky nemohou.

Klíčový článek potravního řetězce

Jednotlivé populace kosatek si od sebe drží odstup. Liší se geneticky a v jejich stádech fungují jiná pravidla soužití. Vědci označují takové skupiny vydělené uvnitř jednoho druhu jako ekotypy. Genetické analýzy naznačují, že i na první pohled velmi nápadné rozdíly mezi kosatkami náležejícími k různým ekotypům nejsou starého data. Vyvinuly se relativně nedávno a poměrně rychle. Přesto mají rozdíly mezi kosatkami různých ekotypů velký význam pro celé ekosystémy a zasahují dokonce do procesů probíhajících na souši. Například pacifický ekotyp kočovných kosatek specializovaný na lov mořských savců zasahuje významně do života velryb plejtvákovců šedých (Eschrichtius robustus) a návazně mnoha dalších živočišných druhů.

Pletvákovci šedí dorůstají délky 16 metrů a hmotnosti 35 tun. Podnikají dlouhé migrace, během nichž se potkávají i s kosatkami. Takové setkání je kritické především pro matky s mláďaty, které potřebují proplout mezi Aleutskými ostrovy z Pacifiku do vod Beringova moře. Jen tam najdou mláďata a jejich matky vyčerpané kojením a dlouhou cestou dost potravy. V průlivech mezi ostrovy však číhají toulavé kosatky. Plejtvákovci se jim snaží vyhnout a často se do průlivů ani neodváží vplout. Kosatky snadno zabijí mládě i dospělou velrybu a nakrmí tak nejen sebe. Mršina se nabízí i mořským ptákům, a pokud ji moře vyvrhne na břeh, hodují na ní taky lišky nebo medvědi. Pokud by průlivy mezi Aleutskými ostrovy obsadily třeba rybožravé kosatky, osudy plejtvákovců a mnoha dalších zvířat by se odvíjely úplně jinak.

Geniální lov vlnou

Na různé ekotypy se dělí i kosatky brázdící oceány na druhém konci světa – u břehů Antarktidy. Tam byl v roce 2007 objeven trpasličí ekotyp kosatek, které dorůstají délky jen pět až šest metrů, žijí u pobřežních ledovců a živí se rybami.

Antarktické kosatky, jež se pohybují na volném moři, jsou o dva až tři metry delší a při lovu vyhledávají mořské savce. Jedna populace tohoto ekotypu kosatek má slabost pro tuleně Weddellovy (Leptonychotes weddellii). Ti sice tvoří jen necelou šestinu tulení populace a jsou mnohem vzácnější než tuleň krabožravý (Lobodon carcinophagus), ale kosatky je na svém jídelníčku vidí mnohem raději.

Tuleni často polehávají na ledových krách. Kosatky vykukují z vody, aby se přesvědčily, jaký druh kořisti se jim nabízí. Pokud zastihnou na kře tuleně krabožravého, často ho nechají bez povšimnutí a dál slídí mezi plovoucím ledem. Jakmile ale narazí na oblíbenou kořist, propadnou lovecké horečce. Nejednou se k lovu spojí hned několik kosatek. Tuleň je na kře ve zdánlivém bezpečí, ale kosatky nejsou nadarmo považovány za jedny z nejinteligentnějších kytovců. Pro tuto situaci si osvojily taktiku, která vyžaduje správné načasování a souhru. Plují těsně pod hladinou, aby vzedmuly dostatečně vysokou vlnu. Vodní masa narazí na kru a spláchne nic netušícího tuleně do vody, kde na něj čekají kosatčí tlamy plné ostrých zubů. Tuleň sice kličkuje jako zběsilý, ale kosatky ho matou tím, že víří vodu ploutvemi a vypouštějí do ní z dýchacího otvoru oblaka vzduchových bublin. Proti takovému soustředěnému útoku nemá vyhlédnutý nešťastník prakticky žádnou šanci.

Cena za žraločí pochoutku

Nedávno se podařilo vědcům nahlédnout do tajů života záhadného kosatčího ekotypu, který obývá volné moře v severovýchodním Pacifiku a vědci jej poprvé popsali až v osmdesátých letech minulého století. Odhadují, že mezi Kalifornií a Aljaškou žije na volném moři asi 500 kosatek, jejichž jídelníček byl velkou neznámou. Přitom právě složení potravy patří k jedněm z nejvýraznějších charakteristik každého kosatčího ekotypu.

Týmu vedenému kanadským zoologem Johnem Fordem se podařilo za posledních dvacet let pozorovat kosatky z volného moře asi stokrát, ale jen dvakrát je vědci zastihli při lovu. Ten se však odehrával stovky metrů pod hladinou. Kosatky vyplouvaly jen ke krátkému nádechu a opět se nořily do hlubin, aby pokračovaly v lovu a pak i v hodování na kořisti. Tu a tam vyplavaly na hladinu kousky narůžovělého masa. Genetické analýzy prozradily, že pokaždé patřily jednomu a témuž živočichovi – žralokovi světlounu pacifickému (Somniosus pacificus).

Ford identifikoval maso pocházející z celkem šestnácti různých jedinců, což dokazuje, že ekotyp kosatek z volného moře má tento druh žraloka ve zvláštní oblibě. Světloun pacifický dorůstá délky kolem čtyř metrů a hmotnosti zhruba 400 kilogramů. Jako většina žraloků má velmi tuhou a drsnou kůži krytou tvrdými šupinami a kosatky za jeho konzumaci platí velkou daň. Postupně si o žraločí kůži obrousí zuby až na dřeň. Takové opotřebení zubů je typické pro všechny starší kusy kosatek žijících na volném moři. To je další důkaz, že žraloci zaujímají v jejich jídelníčku klíčovou pozici.

TIP: Gigantický fantom oceánu: Tajemný neznámý plejtvák myšok

Mohlo by se zdát, že výběrem takové kořisti kosatky zbytečně riskují. Ovšem lov jiné kořisti, například lachtanů ušatých (Eumetopias jubatus), bývá podstatně nebezpečnější. Lebka lachtanů se rozměry čelistí a zubů příliš neliší od lebky medvěda grizzlyho. Dvoumetrový světloun představuje ve srovnání s dospělým lachtanem ušatým přeci jen méně zdatného soupeře.

Je pravděpodobné, že dospělé kosatky s obroušenými zuby už ani nedokážou světlouna ulovit. Tíha lovu tedy leží na mladých kosatkách s neopotřebovaným chrupem. Staré kosatky si pak pochutnají jen na křehkých částech žraločího těla, především na velkých játrech.

Existuje nekonečný seznam věcí, které „dělají“ Velkou Británii. Královská rodina. Láska ke královské rodině. Nenávist ke královské rodině. Hranolky, kterým se tu pro zmatení turistů říká chipsy. Fakt, že čaj je mezi řemeslníky o tolik populárnější než pivo, proto po nich šálek silného čaje s mlékem dostal přezdívku „builder’s tea“. A pak samozřejmě sušenky, typicky britské biscuits v mnoha variantách, mezi kterými má prakticky každý svou oblíbenou. Jsou spojeny s britskou historií, kulturou, i každodenním životem. 

Kde se však vzalo slovo biskvit? Středověká francouzština prý používala výraz bescuit, který vycházel ze spojení latinských slov bis (dvakrát) a coquere či coctus (vařené). Ve středověké angličtině se proto ve 14. století objevilo slovo bisquite. Biskvity se skutečně připravovaly nadvakrát – nejprve se upekly, poté se nechaly vysušit v zavřené chladnoucí peci.

Přísné a konzervativní 

Dnešní britské sušenky jsou sice pořád tak trošku po anglicku suché, ve srovnání s jejich historickými předchůdci jde ale prakticky o dekadentní sladkost. Sušenky totiž v minulosti reprezentovaly všechno, co bylo na monarchii svázané a anglikánsky přísné. Cukru v nich mnoho nebylo, a když už, většinou šlo jenom o špetku k zadělání kvásku. I proto patří dodnes k nejznámějším druhům britských sušenek takzvané Digestives, královny všech zdravotních sucharů a dietních krekrů.

Digestives opravdu vznikly v první polovině 19. století jako dietní potravina, konkrétně určená pro boj se zákeřnou plynatostí. Logika byla jednoduchá: sušenky zadělané sodou, namísto kvasnic, měly v žaludku vytvořit zásadité prostředí, které mělo bojovat s kyselostí a klidnit zažívání. Dnes se pochopitelně ví, že tento princip příliš nefunguje. Digestivní sušenky ale v Británii stále patří k nejpopulárnějším. Pravda, nejde už o jejich klasickou historickou podobu, ale verzi s mléčnou čokoládou… 

Vědecky potvrzenou nejlepší namáčecí sušenkou je však jiný druh, takzvané Rich Tea. I ty se těší mezi lidmi velké oblibě a jejich historie je podobná. Moderní britská sušenka je totiž tak trochu dítětem průmyslové revoluce. S rozvojem vlakové dopravy a stoupajícím počtem lidí, kteří denně cestovali za prací, rostla i potřeba přicházet s takovými druhy občerstvení, které bylo snadné sbalit do vlaku a sníst za jízdy, aniž by si pasažér musel utírat mastné ruce do ubrousků nebo používat příbor. Sušenky jsou malé, kompaktní, každá představuje jednu porci, a navíc po nich zbude jen pár drobků, které ve srovnání se zbytky po tradiční anglické snídani nestojí za hovor.

Když do války, tak se sušenkou!

Sušenky by svojí sladkou podstatou mohly evokovat teplo domova a chvíle rodinného klidu, ale skutečnost je taková, že Britům pomohly i v situacích, kdy se jim o klidu a teple mohlo jenom zdát. Jako suché, trvanlivé a dobře skladovatelné pečivo je totiž sušenka ideální součástí vojenského proviantu. To, co v době míru nikomu nepřipadá jako luxus, se může ve válce stát nedocenitelným zdrojem energie pro další den na frontě. 

Zatímco jiné jídlo často podléhalo zkáze, sušenka se dala v případě nouze rozmočit v čaji, nebo dokonce ve vodě a posloužila alespoň jako něco malého k snědku tam, kde se pořádné stravy nedostávalo. Vojáci také používali jiné potraviny – v lepším případě rozinky, v horším i brambory – které rozmačkali a promíchali se ztvrdlými sušenkami nebo chlebem, aby vytvořili aspoň trochu stravitelnější směs. Nebýt skromných a nenápadných sušenek, britská armáda by zkrátka měla pravděpodobně větší problém udržet svoje muže v bojeschopném stavu. 

Příděly na královských lodích

Když roku 1588 vyplula španělská Armada dobýt Anglii, byl denní příděl na anglických válečných lodích necelého půl kilogramu biskvitů a čtyři a půl litru piva na osobu. Dosti jednotvárný jídelníček se změnil až roku 1667 z nařízení člena parlamentu Samuela Pepyse, který měl loďstvo na starosti.

TIP: Britské kulturní dědictví: Fenomenální fish and chips

Sušenky však zůstaly důležitou součástí jídelníčku. Za královny Viktorie se vyráběly strojově a na každou byla vyražena královnina značka a číslo pece, v níž byla upečena. Před vynálezem konzervy zkrátka nic lepšího, než biskvity nebylo. První plechovky s hovězím se námořníkům servírovaly roku 1847.

Jün-nan láká svou pestrou krajinou. Kolem řeky Mekong se rozkládá hustá džungle, na hranicích s Tibetem se nacházejí hory, mezi tím leží rýžová pole. Nachází se zde i unikátní Kamenný les. 

Podivuhodné uskupení vápencových skal se rozkládá na ploše 80 hektarů v Jihočínském krasu. Vysoké štíhlé skály začaly vznikat v prvohorách, kdy se na dně mělkého moře nashromáždila obrovská vápencová úložiště. Klesáním hladiny a působením větru a tekoucí vody se za 270 milionů let vytvarovaly šedé hřbety. Někomu mohou připomínat mrakodrapy, ale místní lidé v nich odedávna viděli zkamenělé stromy. Z toho důvodu se jim říká Kamenný les (čínsky Š’-lin). Pravou je, že při pohybu mezi nimi je iluze prastarého, v kámen proměněného hvozdu téměř dokonalá.

TIP: V krajině z Avataru: Čínský Wu-ling-jüan je domovem vzácných velemloků

K místu se vážou nejrůznější legendy. Jedna říká, že Kamenný les vznikl jako útočiště pro zamilované dvojice, kterým okolnosti nepřály. Jiná vypráví o krásné dívce Ašimě z národa I, která se tu kvůli nešťastné lásce proměnila v kámen. Od roku 2007 je Kamenný les zapsán v seznamu světového dědictví UNESCO. Turisty vyhledávaná jsou i zdejší terasovitá rýžová pole, jeden z přírodních divů světa, na jihu Jün-nanu.

V Sovětském svazu se psal leden roku 1959, když se skupina deseti mladých zdatných horalů vydala na dobrodružství do kopců na hranici evropského a asijského světadílu. Nadšence kromě chuti zdolávat překážky spojoval Uralský polytechnický institut v Jekatěrinburgu, jehož absolventy či studenty byli všichni účastníci výpravy, a to včetně třiadvacetiletého vedoucího týmu Igora Ďatlova, jemuž spočíval na bedrech plán expedice.

Zakletý průsmyk

Posledního živáčka lyžaři spatřili v osadě Vižaj, odkud vyrazili na 400 kilometrů dlouhou trasu mrazivou krajinou. Plánovaný okruh, který účastníci vnímali jako pouhou přípravu na budoucí cesty za polární kruh, zamýšleli stihnout přibližně za tří týdny. Jak se však ukázalo, horu vysokou pouhých 1 230 m n. m. není v nejchladnějších dnech roku záhodno brát na lehkou váhu. Zvlášť pokud lze její název Otorten, pocházející z jazyka tamějšího kmene Mansijů, volně přeložit jako „hora, kam se nevyplácí chodit“.

Ani nižší sousedka Mrtvá hora (Cholat Sjachyl) turisty svým jménem zrovna nelákala, jenže právě na ni se v neděli 1. února 1959 omylem ubírala Ďatlovova výprava, která se vzhledem k návratu jednoho maroda sestávala z pouhých devíti osob. Mladí dobrodruzi zabloudili kvůli nepříznivému počasí, brzy si ovšem své pochybení uvědomili a vánici se rozhodli přečkat v bezejmenném průsmyku. Dnes používané přízvisko Ďatlovův napovídá, že právě v tomto úseku horské dobrodružství skončilo spolu s životy všech zúčastněných.

Mrtvá těla ležela v opuštěných končinách několik týdnů. Příbuzní totiž vzhledem k plánovanému trvání expedice nemohli tušit, že ztroskotala hned na začátku. Pátrací tým složený ze záchranářů a studentů pod vedením Michaila Sharavina dospěl k prvnímu objevu až 26. února, když jeden z průzkumníků pod závějí spatřil vykukující roh stanu. První dva pohřešované pak našli ve vzdálenosti 1 500 metrů u zbytků ohniště. Další tři mrtvé v následujících dnech zpozorovali o něco blíže, jako by se pokoušeli dojít nazpět k tábořišti. Nicméně zbývající čtyři zemřelé vzhledem k stometrovým rozptylům mezi nálezy vypátrali až po více než dvou měsících – když s jarem povolil sníh a do lesů stihla dorazit sovětská policie i armáda.

Zohavená těla bez oděvu

V průběhu pídění se po vysokoškolských kolezích narazili pátrači na vskutku podivné příznaky. První záhada se zjevila už při nálezu stanu, který někdo rozřezal nožem, jako by se v úleku snažil mermomocí „vykuchat“ cestu ven. Teorii o rychlém úprku hrála do karet další kuriozita – dva účastníci výpravy zemřeli bosí a svlečení do spodního prádla. Vzhledem k mrazivým teplotám ovšem mužům s četnými zkušenostmi muselo být jasné, že vyběhnout bez oblečení prakticky zaručuje smrt. Nabízí se proto otazník, proč by se takové pošetilosti dopouštěli, pokud by před někým nebo něčím neprchali.

Nahota nebyla jedinou zvláštností, jež se u umrlců vyskytovala. Přestože o osudu většiny zemřelých rozhodl chlad, nejméně čtyři utrpěli strašlivá a neobjasnitelná vnitřní zranění. Tajuplné energii či stvoření, jež na tělech nezanechalo jedinou modřinu, se podařilo vyvinout tak drtivou sílu, že obětem způsobilo zlomeniny žeber a lebek či otevřené rány hlavy. Obličej dvacetileté Ljudmily Dubininové (jedné ze dvou ženských účastnic) navíc zcela postrádal oční bulvy a jazyk. Těla prvních dvou nalezených obětí, Georgije Krivoniščenka a Jurije Dorošenka, zas utrpěla odřeniny a popáleniny od ohně.

Podivuhodné nálezy těl, vytahovaných ze závějí sněhu na okraji sibiřské tajgy, rozvířily četné diskuse. Předmětem takovýchto rozmíšek se však staly i borovice přímo u ohořelých mužů. Nejenže jejich statné větve někdo polámal do výšky až pěti metrů, jako by se za každou cenu pokoušel vyšplhat do korun stromů, navíc se v kůře jehličnanů na začátku lesního porostu vyskytovaly tajemné značky od domorodců, ale i útržky lidské kůže.

Prostor pro fantazii

Sovětským vyšetřovatelům se do objasňování rozporuplných příčin tragédie příliš nechtělo, komunistické úřady proto celou situaci uzavřely neurčitým konstatováním, že vzhledem k výsledkům dobové pitvy, která neprokázala konané násilí ze strany jiného člověka, zranění zavinila „neznámá podmanivá síla“, patrně přírodního charakteru. Poté byl prostor za pomoci bezpečnostních služeb, včetně tajné policie KGB, uzavřen a události únorové noci zůstaly zahaleny tajemstvím, čemuž zrovna nepřispívala nepřístupnost úřadů SSSR.

Příběh zůstává zamotaný a do dnešních dní se žádný výzkumník nedobral k jeho podstatě. Ač od prvopočátku visela ve vzduchu eventualita, že celou katastrofu měla na svědomí příroda, potažmo nežádoucí počasí, lidé jsou tvorové senzacechtiví a argument silného větru, hurikánu nebo sesuvu sněhu se jim nepozdával jako dostatečně originální vysvětlení. Navíc jen těžko nabízel východisko, z jakého důvodu někteří zahynuli bez oblečení nebo částí obličeje. Do veřejného mínění se proto začaly vkrádat fantaskní domněnky, že se skupina turistů střetla s dalšími bytostmi, které měly podivné úkazy na svědomí, i když výzkum od samotného počátku cizí zavinění vylučoval.

Yetti, vězni, nebo UFO?

Rozohnilo snad místní kmen Mansijů, který jinak proslul svou pohostinností, když dobrodruhové vkročili na část jejich lovecké stezky, a narušili tak posvátné teritorium? Teorii nahrávala dochovaná fotografie, na níž se výpravě podařilo zachytit tajuplnou postavu vycházející z lesa. Konspirátoři v tomto případě zdaleka neměli jasno, a přestože bylo zřejmé, že se zasněženými porosty procházel domorodý lovec, si někteří troufli spekulovat o přítomnosti yettiho, jehož rajon se údajně rozprostíral v okolí hory Otorten – jak poodhalovaly sovětské archivy či speciál televizní stanice Discovery. Pracovalo se nicméně i s variantou, kdy na horolezce zaútočili uprchlí vězni z několik desítek kilometrů vzdáleného gulagu, divoká zvířata, nebo členové tajného vojenského cvičení.

Mnohé badatele ostatně zvedaly ze židle palčivé otázky: Proč se příslušníci KGB účastnili pátracích akcí a následných pohřbů? A z jakého důvodu byly oděvy mrtvých testovány na radiaci? Nabízela se odpověď, že se tajné služby pokoušely zakamuflovat veřejnosti skrytou operaci, jejíž součástí mohl být radiační spad z testů tajných zbraní. Výzkumníci však nevylučovali ani možnost spiknutí lyžařů proti politickému režimu, jež se jeho zástupci pokoušeli zamést pod koberec.

Vzhledem k výpovědi svědků, kteří v den neštěstí nad krajinou zahlédli vznášející se kotouče, si někteří nadšenci zkoumající nadpozemské síly pohrávali s myšlenkou setkání expedice s UFO.

Nicméně ne všechny hypotézy měly takto vzrušující charakter – mnozí byli toho názoru, že se jeden ze členů výpravy zbláznil a ostatní, aniž by se stihli obléct, před ním prchali. Nedávno pak přišli badatelé 21. století s teorií o lavině (viz Nevídaná lavina). Přesto jedna z nejpodivnějších záhad dějin 20. století zůstává stále nerozluštěna. 

Torpédoborce (destroyers) získaly své označení podle svého původního účelu, jímž měla být ochrana velkých válečných plavidel (tedy bitevních lodí a křižníků) před útoky rychlých člunů s torpédy. Nejprve tedy šlo o „ničitele torpédových člunů“ (torpedo boat destroyers), ovšem další vývoj přinesl rozšíření a změny jejich poslání. Staly se z nich víceúčelové lodě doprovázející flotily, zajišťující průzkum, provádějící torpédové útoky a podílející se na ochraně proti letadlům a ponorkám. První světová válka ukázala schopnosti torpédoborců a stala se zdrojem zkušeností, z nichž velmoci dále čerpaly. Do evoluce těchto plavidel ale výrazně promluvily také meziválečné dohody o omezení námořního zbrojení.

Přebytky z války

Washingtonská smlouva z února 1922 se torpédoborců netýkala, jelikož Britové a Francouzi na tuto kategorii hodně sázeli, a proto restrikce odmítli. Navzdory tomu ale její vývoj v Británii několik roků stagnoval, protože Royal Navy dosud disponovalo velkým počtem lodí z nedávno skončené války. Nové programy se tak rozběhly až v roce 1924. 

Dle tehdejší koncepce se víceméně každý rok objednávala jedna skupina torpédoborců, jež měly působit společně pod vedením jedné modifikované vlajkové lodě zvané flotilla leader – ta se vyznačovala úpravami pro velitelský štáb. V praxi ale tento systém fungoval pouze výjimečně a jednotlivé lodě každé třídy zastávaly různé role dle potřeby. Plavidla novějších tříd většinou operovala v rámci uskupení větších válečných lodí, kterým poskytovala podporu a ochranu, kdežto se staršími třídami se počítalo především k doprovodu konvojů obchodních lodí. 

Kontinuální vývoj

Třídy dostávaly jména podle písmen abecedy a všechny příslušné lodě nesly jména začínající oním písmenem. Třídy A, B, C, D, E a F se od sebe nijak zvlášť neodlišovaly, avšak roku 1930 došlo k podpisu Londýnské námořní smlouvy, která se již týkala i torpédoborců, jelikož omezovala jejich výtlak. U nových tříd G, H a I se tedy musela přepracovat konstrukce, aby plavidla byla kratší a lehčí při udržení původních bojových schopností. Zmenšení lodí dovoloval mimo jiné britský pokrok ve vývoji parních turbín systému Parsons, pro které vyráběly páru mazutové kotle. 

Jejich nejmodernější verze mohly pracovat s většími tlaky a teplotami, což se pozitivně projevilo na výkonu. Právě rychlost měla ostatně představovat též hlavní ochranu těchto lodí, protože torpédoborce tradičně nesly pouze minimální pancéřování. V boji se měly spoléhat zejména na obratné manévrování a přesnou palbu na britské torpédoborce měly soupeřům zkomplikovat také propracované kamuflážní vzory.

Debaty o výzbroji

Primární typ dělostřelecké zbraně u britských torpédoborců od třídy A do třídy I reprezentoval 4,7palcový (120mm) kanon QF Mk.IX. Obvyklé uspořádání výzbroje tvořily čtyři věže, každá s jedním kanonem. Jednalo se o kvalitní zbraně pro námořní boj, ale jejich schopnosti v rámci protivzdušné obrany byly omezené, jelikož maximální hodnoty náměru dovolovaly vést palbu pouze na vzdálené letouny. V případě útoku střemhlavých bombardérů se proto použít nedaly. 

Britové v takových situacích sázeli na kulomety, a tudíž se na jejich torpédoborcích nacházela zpravidla dvě otáčná stanoviště, každé se čtyřmi 12,7mm kulomety Vickers. Torpédoborce se mohly chlubit též torpédomety, konkrétně dvěma otáčnými sestavami po čtyřech (u některých tříd po pěti) trubicích o průměru 533 mm. Britská torpéda se spalovacími motory nabízela dosah přes 13 km a užívala sice již trochu archaické, avšak stále spolehlivé kontaktní zapalovače. Arzenál doplňovaly vrhače hlubinných náloží proti ponorkám a pro detekci těchto hrozeb nesly torpédoborce též přístroj ASDIC, respektive jednoduchý aktivní sonar. 

Kanony, nebo torpédomety

Britové dlouho zastávali názor, že právě torpéda představují nejdůležitější ofenzivní zbraň torpédoborců, a ve prospěch této koncepce mluvily také výsledky bitev u Norska. Už od druhé poloviny 30. let se ale stále častěji ozývaly i hlasy, které volaly po zesílení dělostřelecké výzbroje, takže Royal Navy začalo zavádět též nové torpédoborce třídy Tribal, z nichž každý nesl čtyři věže po dvou 120mm dělech Mk.XII, zatímco počet torpédových trubic se snížil na čtyři. Navíc se jednalo o lodě podstatně větší, protože vycházely z projektových studií lehkých křižníků. 

TIP: Tragédie pěti bratrů: Zkáza amerického křižníku Juneau

Britové potom stavěli i třídy J, K a N, jež se vracely k menším rozměrům a silnější torpédové výzbroji, neboť každá loď nesla dvě pětice trubic. U většiny plavidel se ovšem pak jedna z pětic demontovala, aby vzniklo místo na mohutnější protiletadlovou výzbroj, jelikož na britských lodích postupně přibývalo „pom-pomů“, tedy kanonů kalibru 40 mm.

Říká se, že lesy jsou plícemi naší planety. Stromy se tyčí vysoko ke slunci, kořeny nasávají vodu a listy oxid uhličitý, z nichž fotosyntézou vyrábějí cukr a jako vedlejší produkt vypouštějí do atmosféry kyslík. Jako každá chemická reakce funguje tato elementární výměna nejlépe v optimálním teplotním rozsahu. Pokud prostředí z těchto podmínek vybočí, výkon chemických reakcí klesá a mohou se i úplně zastavit.

Podle odborné studie, kterou nedávno zveřejnil prestižní časopis Nature, se s rostoucí globální teplotou část listů stromů v tropických pralesů dostává mimo podmínky vhodné pro fotosyntetické reakce. Ukazují to měření v korunách tropických stromů, kombinovaná se satelitními daty.

Horko v pralese

„Náš výzkum ukázal, že na některých místech teploty listů tropických stromů překračují hodnoty, které jsou považované za limitní pro fotosyntézu,“ uvádí vedoucí výzkumného týmu tropický ekolog Gregory Goldsmith z Chapmanovy univerzity v Kalifornii. Podle výsledků předešlého výzkumu víme, že tropické stromy mohou fotosyntetizovat, když teplota dosahuje zhruba do 46,7 °C. Zároveň je podle Goldsmithe jasné, že se teplota může na různých místech pralesa lišit, dokonce i na různých částech téhož stromu. Stejně tak se liší i odolnost vůči horku.

Vědci v rámci nového výzkumu zpracovali data získaná mezi lety 2018 a 2020 americkým zařízením ECOSTRESS, které měří teploty na povrchu Země z paluby Mezinárodní vesmírné stanice (ISS). K jejich ověření použili údaje senzorů instalovaných na věžích na pěti různých místech v Brazílii, Portoriku, Panamě a v Austrálii, které měří teplotu v horní části korun pralesních stromů.

Výsledky měření ukazují, že během sledovaného období teplota v korunách stromů obvykle dosahovala maxim kolem 34 °C. V případě některých listů ale maxima přesahovala 40 °C. Malá část sledovaných listů, přibližně setina procenta, zažila minimálně jednou za sezónu vyšší teploty než je uvedená kritická hranice 46,7 °C.

TIP: Nepříjemné změny: Oteplování planety zřejmě posune podnebný pás vlhkých tropů

Podle autorů studie by výskyt extrémních teplot by mohl mít katastrofální důsledky pro fyziologii tropických stromů, přestože k tomu zatím dochází jen vzácně. Pokud by dále strmě narůstala teplota prostředí, mohlo by se nakonec stát, že tropické stromy začnou umírat ve velkém. Podle vědců je ale stále čas těmto extrémním scénářům zabránit.

Poté, co kurfiřti, jak se říkalo volitelům římsko-německého panovníka, 13. září 1745 zvolili Františka I. Štěpána Lotrinského císařem, začala se ve Frankfurtu nad Mohanem ihned chystat slavnostní korunovace. Ke značnému překvapení nového císaře, jeho poradců i dvořanů však Marie Terezie oznámila, že ji nepodstoupí, ale zúčastní se ceremonie jako host.

Nepomohlo manželovo naléhání ani jeho argumenty, že odmítnutí vyvolá špatný dojem, není politicky rozumné a říšští poddaní mohou nabýt dojmu, že jeho choť říší i obřadem pohrdá. Naplano vyzněla i námitka, že císařskou korunovací neutrpí důstojnost uherské a české královny. Poté, co si manželka tvrdohlavě stála za svým rozhodnutím, napsal jí František Štěpán, ať za ním tedy raději vůbec nejezdí.

Ponižující taškařice

Jeden z ministrů snaživě navrhoval zachovat dekorum prohlášením Marie Terezie, že se korunovat nechá, a proběhnutím všech potřebných příprav. Po příjezdu do Frankfurtu by se pak namáhavého a zdlouhavého obřadu nezúčastnila s odvoláním na zdravotní obtíže spojené s těhotenstvím. Panovnice ovšem takovou nedůstojnou komedii odmítla sehrát. Logicky připomněla, že její požehnaný stav by byl spíše argumentem proti cestě než proti korunovaci. Navíc se u rakouského dvora, a tím pádem i u dvorů říšských knížat vědělo, že neobyčejně odolná a houževnatá vladařka pracovala a přijímala ministry a zahraniční vyslance bez jakýchkoliv obtíží až do doby krátce před porodem.

Generace historiků si proto dodnes lámou hlavu, proč se Marie Terezie odmítla dát korunovat císařovnou. Nejdříve nutno připomenout, že z právního i ceremoniálního hlediska se tím na jejím postavení nic neměnilo. Většina císařoven nebyla korunována, a nikdo jim to nikdy nevyčetl ani slovem.

Odpověď na odmítnutí ceremonie je proto nutné hledat spíše v politické oblasti. Po pěti letech vlády již Marie Terezie nabrala tolik zkušeností, že byla schopna zvážit všechny argumenty pro a proti. Na jedné straně velmi dobře věděla, že obřad by jí nepřinesl žádnou další důstojnost ani legitimitu, takže ho vůbec nepotřebovala. Na druhé straně si jasně uvědomovala, že jde o ceremonii, v níž by vystoupila jako císařova manželka, tedy jeho podřízená poddaná. A hrát druhé housle považovala za neslučitelné se svou důstojností svrchované české a uherské královny, lépe řečeno krále-ženy. Cítila, že korunovace ve Frankfurtu nad Mohanem by snížila lesk jejích obřadů v Prešpurku (tedy Bratislavě) a Praze.

Další důvod?

Nabízí se ještě jeden politický motiv. Všechna říšská knížata (kromě Bavorska) jejímu otci slavnostně garantovala Pragmatickou sankci, tudíž nedělitelnost podunajské říše a nástupnictví Marie Terezie. Jenže po roce 1740 mnozí z nich na své sliby zapomněli, zradili ji a snažili se z jejího dědictví urvat, co se dalo. Ke všemu hned o dva roky později zvolili namísto jejího manžela císařem bavorského kurfiřta. A ona se nyní měla promenádovat po chrámu a předstírat, jak moc si váží římsko-německé říše a její koruny?

Nelze ale vyloučit, že jela do Frankfurtu, aby se radovala a byla svědkem manželova povýšení. V každém případě sledovala obřad 4. října se svou babičkou a švagrovou jen jako vzácný host.

V srpnu 1973 došlo ve švédském Stockholmu k události, která se navždy zapsala do dějin psychologie. Tamní pobočku banky Sveriges Kreditbank přepadli maskovaní ozbrojení lupiči a jako rukojmí si vzali čtyři zaměstnance – tři ženy a jednoho muže. Požadovali výkupné ve výši tří milionů švédských korun, které jim měl doručit přímo premiér Olof Palme. Své oběti mezitím zavřeli do bankovního trezoru, kde pak nešťastníci nedobrovolně zůstali šest dnů, než je vysvobodila policie. 

Po 130 hodinách vyjednávání nakonec policejní komando vpustilo do pobočky banky slzný plyn a vtrhlo dovnitř. Drama skončilo bez jediného výstřelu a oba zločinci, recidivisté Jan-Erik Olsson a Clark Olofsson, se vzdali. Soud jim nakonec vyměřil deset let za mřížemi.  

Jeden svět nestačí

Případ měl ovšem zvláštní dohru kvůli zajatcům. Psychologové u nich totiž zaznamenali, že místo očekávané úlevy ze znovunabyté svobody vykazovali zcela opačné emoce – všichni čtyři se shodli, že se ve společnosti únosců cítili bezpečně a důvěřovali jim. Tato nečekaná vyjádření odborníky dokonale zmátla a přiměla je podívat se na celou záležitost podrobněji. 

Nakonec se ukázalo, že se obdobné iracionální reakce u obětí traumatických únosů objevovaly čas od času i v minulosti, nikdo jim však do té doby nevěnoval větší pozornost. Teprve když incident ze švédské metropole proslul ve světě, zavedli vědci pojem „stockholmský syndrom“. A během následujících 45 let tento zvláštní fenomén – který je sice odborně popsaný, ale nikoliv vysvětlený – inspiroval mimo jiné řadu spisovatelů a režisérů. Například podle filmové databáze IMDb už vzniklo 47 snímků, v nichž motiv stockholmského syndromu figuruje: K nejznámějším přitom patří „bondovka“ Jeden svět nestačí. 

Milosrdný kat

Statistiky amerického Federálního úřadu pro vyšetřování (FBI) uvádějí, že se příznaky syndromu objeví zhruba v 8 % případů únosů. Společným rysem je kromě výše popsané náklonnosti k násilníkům také skutečnost, že oběti chovají nečekaně nepřátelské city vůči svým zachráncům. 

Podobná situace nastala i ve Stockholmu, kde jedna z rukojmích, Kristin Enmarková, ve vypjaté chvíli dokonce obvinila švédského ministra, že si zahrává s jejich životy. Údajně se bála, že je má policie v plánu napadnout a zabít. Její vězněný kolega Sven Safstrom zas později vyprávěl, jakým způsobem si ho Olsson naklonil: Když na něj totiž únosce mířil pistolí a vyhrožoval mu zastřelením, najednou obrátil a slíbil Svenovi, že mu dovolí se nejprve opít.

Podaří-li se rukojmí osvobodit a útočníky zadržet, jako v případě stockholmské loupeže, pak oběti u soudu většinou svědčí ve prospěch pachatelů. Vzniklá citová vazba je navíc mnohdy tak silná, že přetrvá dlouhou dobu po přestálých útrapách a někdejší zajatci se dobrovolně rozhodnou udržovat vztahy s únosci i po návratu do běžného života. 

Dali mi květiny!

Do jakých extrémů může situace vyústit, dokládá jeden z vůbec prvních popsaných případů stockholmského syndromu: Odehrál se sice 40 let před oficiálním pojmenováním fenoménu, dnes však není pochyb, že šlo o jeho typickou ukázku. 

V květnu 1933 se 25letá Mary McElroyová zrovna koupala ve vaně, když ji gang čtyř bratrů odvlekl přímo z koupelny, spoutal ji a uvěznil ve sklepě opuštěné farmy v Kansasu. Její zámožný otec sice požadované výkupné sehnal už po 29 hodinách a všechny pachatele se podařilo zatknout – dívka nicméně u následného soudu vypovídala velmi neurčitě, nebyla schopná únosce přesvědčivě identifikovat a trvala na tom, že se k ní chovali ohleduplně. Od jednoho z bratrů prý dokonce dostala květiny. 

Ještě dlouho poté, co se za únosci zavřely brány vězení, je Mary chodila navštěvovat. Když byli o dva roky později odsouzeni k smrti, protestovala šokovaná žena přímo u guvernéra a žádala prominutí trestu. Nakonec se pro ně domohla alespoň zmírnění rozsudku na doživotí. Prožité trauma však v její duši zanechalo příliš hluboké rány a ve 32 letech spáchala sebevraždu. V dopise na rozloučenou uvedla: „Mí čtyři únosci byli zřejmě jediní lidé na Zemi, kteří mě nepovažovali za úplného blázna. Prosím, dejte jim šanci.“

Dětství ve Stockholmu

Ve snaze fenomén objasnit přišli psychologové hned s několika vysvětleními. Jejich teorie se sice často rozcházejí, ale jedno mají společné: Pokoušejí se spojit rozvoj zvláštního syndromu s hluboce zakořeněným instinktem k přežití, který v dané chvíli převládne nad pocitem nenávisti k pachateli. Podle některých za tím stojí nedostatečné uspokojení elementární potřeby bezpečí. Vyděšená oběť má proto sklon hledat jistotu u jediného zdroje, který je k dispozici – tedy u pachatele. 

Psychiatr Frank Ochberg, jenž se zabýval psychologií únosců i jejich obětí a pojem „stockholmský syndrom“ zpopularizoval, se v dané souvislosti proslavil hypotézou o závislosti na matce. „Oběť se ocitá v roli bezmocného dítěte, jež se nemůže samo najíst, neumí mluvit ani si nedojde na záchod,“ tvrdí. Zajatci se tak symbolicky vracejí do raného dětství, kdy byli zcela odkázáni na asistenci jiné osoby, k níž chovali bezmeznou důvěru. Pouto k únosci se obvykle vyvine ve chvíli, kdy násilník oběti prokáže – přinejmenším z jejího pohledu – určitou míru milosrdenství. Například nedopustí-li se vůči ní žádného násilí, může to rukojmí považovat za důkaz, že má co do činění s někým „lidštějším“. 

Nechuť zabíjet

Své poznatky z výzkumu chování únosců a jejich obětí později Ochberg využil při působení u FBI, s níž spolupracoval jako krizový vyjednavač. Uvědomil si totiž, že projevy stockholmského syndromu mohou paradoxně posloužit policii coby nástroj manipulace s únoscem: Princip syndromu lze aplikovat i opačným směrem – u pachatele se může vyvinout zcela nečekaná náklonnost k oběti. 

Třebaže jsou takové případy mnohem vzácnější, mají rovněž vlastní odborné označení, a to opět podle místa, kde byl popsán první z nich – tentokrát šlo o peruánskou Limu. V roce 1996 tam japonský velvyslanec pořádal na ambasádě recepci pro několik set hostů, když vtom slavnostní shromáždění narušili ozbrojenci z revoluční skupiny. Zajali sice mnoho rukojmích, ale již po několika hodinách je začali dobrovolně pouštět, neboť k nim pociťovali náklonnost. Drama však neskončilo rychlým „happy endem“: Po propuštění cizinců se únosci se zbývajícími rukojmími na ambasádě zabarikádovali na plných 126 dní. Obležení přerušil až vpád vojenského komanda, které všech 19 násilníků zabilo.  

Děláme, co je potřeba

Zkoumání stockholmského syndromu se nezastavilo pouze u lidí: Určité podobné projevy zaznamenali biologové i u zvířat, konkrétně některých plazů a primátů. Vedlo je to k domněnce, že může mít záhadné chování obětí evoluční kořeny – zvlášť s přihlédnutím k faktu, že v mnoha pravěkých kulturách lovců a sběračů bývaly únosy poměrně běžné. Jejich cílem se většinou stávaly ženy, čímž by se vysvětlovala statistika, podle níž jsou také k projevům syndromu náchylnější.

Právě vysoké riziko zajetí by mohlo být důvodem, proč se u něžného pohlaví vyvinula obranná strategie. Pokud by se ženy únoscům vzepřely, nejspíš by je čekalo bití, znásilnění, nebo dokonce smrt. Proto si – byť proti své vůli – osvojily vzorce chování, které danou pravděpodobnost snižují. Mnohé zajatkyně začnou k únosci postupně pociťovat skutečnou náklonnost, neboť podvědomě cítí, že to muže potěší, a tudíž jim neublíží.

TIP: Drsné pokusy na lidech: Psychologické experimenty s šokujícími výsledky

Uvedená teorie by navíc mohla vysvětlit i jeden z obtížně pochopitelných doprovodných jevů domácího násilí: Jeho oběti totiž často chtějí zůstat u svého násilnického partnera, přestože dostanou šanci na nový začátek. 

Aby předala své geny dalším generacím, oddává se sepiola s latinským názvem Euprymna tasmanica až tříhodinovému páření s každým partnerem. Samec se začne pářit, kdykoli se mu naskytne příležitost, přičemž on i samice mění během aktu barvu od pískově žluté po tmavě fialovou se zelenými a oranžovými skvrnami. Mohou také během páření vypouštět oblak barviva, což má sloužit k obraně před predátory. Amanda Franklinová a Devi Stuart-Foxová z University of Melbourne ale před časem zjistily, že za tyto orgie platí hlavonožci drsnou cenu – vícenásobné páření totiž zkracuje samicím sepiol život.

Krutá reprodukční daň 

Sepioly euprymna tasmanica se běžně dožívají jen 5 až 8 měsíců. Akt páření pro ně ale znamená rozsudek smrti – samice umírají týden až čtrnáct dnů po nakladení vajíček a samci umírají krátce po (obvykle) několikanásobném páření. Srovnání délky života samic, které byly oplodněny během jednoho, dvou a tří aktů páření ale ukázalo, že druhé páření zkracuje samicím život o zhruba 15 dnů. Další páření je pak připraví v průměru o osm dnů života, bez ohledu na velikost vajec nebo celkovou velikost snůšky. Vzhledem k celkové délce života těchto hlavonožců jde o poměrně významný rozdíl.

Sexuální orgie sepiol sebou nesou i další nepříjemnost - hlavonožci pářením dočasně ztrácí schopnost plavat. Vědci odchytili na pobřeží St Leonards v jihovýchodní Austrálii několik exemplářů sepiol Euprymna tasmanica a testovali v laboratoři jejich plaveckou výdrž proti proudu. Následně nechali sepioly pářit se a poté testy zopakovali. „Zjistili jsme, že trvá až třicet minut, než se po páření obnoví jejich plavecké schopnosti, a to jak u samců, tak u samic,“ sděluje bioložka Amanda Franklinová. Vědci byli překvapeni, že svalová únava byla stejná u obou pohlaví, i když se zdá, že páření je namáhavější pro samce.

TIP: Parazitická houba zneužívá muší sexuální apetit: Ze svých obětí dělá nekrofily

„Myslíme si, že během této fáze svalové slabosti se sepioly schovávají v písku, aby se vyhnuly predátorům, dokud se nezotaví. Tím pádem nemůžou v tuto chvíli shánět potravu ani hledat další partnery k páření.“ Výzkum poskytl nový pohled na vývoj reprodukčních strategií a jako první prokázal, že energetické výdaje spojené s pářením mohou ovlivnit fyzické schopnosti živočichů.