Magnetary – neutronové hvězdy s vysokou hustotou a mimořádně silným magnetickým polem – jsou objekty s nejsilnějšími magnetickými poli ve vesmíru a nalézáme je po celé Galaxii. Astronomové však zcela přesně nevědí, jak vlastně magnetary vznikají. Nyní se vědcům podařilo nalézt hvězdu, která se pravděpodobně magnetarem teprve stane.

Přestože hvězdu s označením HD 45166 astronomové pozorují více než sto let, její mimořádné vlastnosti není možné snadno vysvětlit pomocí konvenčních modelů. Dlouho o ní bylo známo jen to, že je součástí dvojhvězdného páru, je neobyčejně bohatá na hélium a několikrát hmotnější než Slunce. Hvězda se nachází asi 3 000 světelných let od Slunce a na obloze ji lze spatřit v souhvězdí Jednorožce.

Prenatální magnetar

„Jsem touto hvězdou trochu posedlý,“ přiznává astronom Tomer Shenar, hlavní autor studie, která byla publikována v časopise Science. Shenar se zabýval studiem podobných héliových hvězd dlouhou dobu a dospěl k závěru, že klíčem k jejich popisu jsou právě magnetická pole.

Je známo, že magnetická pole ovlivňují chování hvězd a mohla by vysvětlit, proč tradiční modely při popisu HD 45166 selhávají. „Vzpomínám si přesně na ten okamžik při studiu literatury, kdy jsem si poprvé vítězoslavně položil otázku: Co když je tato hvězda magnetická?“ říká Tomer Shenar.

Shenar a jeho tým prováděli výzkum HD 45166 s použitím řady astronomických přístrojů po celém světě. Hlavní část pozorování byla získána v únoru roku 2022 pomocí dalekohledu CFHT (Canada-France-Hawaii Telescope), který je vybaven přístroji pro detekci a měření magnetických polí. Vědci také využili archivní data pořízená spektrografem FEROS (Fiber-fed Extended Range Optical Spectrograph) na Observatoři La Silla v Chile. Tomer Shenar a jeho tým zjistili, že hvězda má mimořádně silné magnetické pole s indukcí 43 000 gaussů a stala se tak nejhmotnější dosud odhalenou magnetickou hvězdou.

Hvězda s těmito vlastnostmi navíc nabízí možné vysvětlení původu magnetarů, kompaktních mrtvých hvězd protkaných magnetickými poli ještě miliardkrát silnějšími než v případě HD 45166. Výpočty totiž naznačují, že tato hvězda skončí svůj život právě jako magnetar. Objekty patřící do této kategorie disponují nejsilnějšími magnetickými poli vesmíru. Při zhroucení vlastní gravitací v závěrečné fázi vývoje magnetické pole HD 45166 ještě zesílí, vznikne kompaktní neutronová hvězda s extrémně silným magnetickým polem o indukci kolem 100 bilionů gaussů.

TIP: Přehlídka vesmírných bizarností: Nestvůrné pulzary a magnetary

Tomer Shenar a jeho tým také zjistili, že HD 45166 je méně hmotná - má přibližně jen dvojnásobek hmotnosti Slunce - a že její hvězdný průvodce obíhá po mnohem vzdálenější dráze, než se dříve myslelo. Kromě toho výzkum naznačuje, že tato hvězda vznikla sloučením dvou menších héliových hvězd.

V létě 1944 tvořily německé střemhlavé bombardéry Ju 87 G (s výjimkou eskadry SG 9 vyzbrojené Hs 129 B) páteř protitankových sil Luftwaffe. Zastavit masu sovětských T-34 a nových těžkých IS-2 se jim ale příliš nedařilo. Kolony obrněnců totiž bránilo stále větší množství protiletadlových kanonů a kulometů.

TIP: Ničitelé sovětských pancířů: Protitankové letky Hitlerovy Luftwaffe (1)

Jakmile stuky začaly nalétávat na obrněná vozidla, dostaly se do palby 25 a 37 mm kanonů, které chránily všechny důležité cíle. Velitelé formací proto většinou vyčlenili několik strojů nebo i celou letku, aby je umlčely. Při bitevních ztečích nízko nad zemí pak na Ju 87 běžně pálili také pěšáci ze svých osobních zbraní. Jeden z pilotů na to později vzpomínal: „V Rusku po nás pálil ze země každý pěšák úplně ze všeho. Kdyby stihli servat koním podkovy z kopyt, snad by je po nás i házeli."

Proti rudému přívalu

Ztráty stuk výrazně narůstaly a velení Luftwaffe si uvědomovalo, že v podmínkách nepřátelské vzdušné převahy je nelze dále nasazovat. Na podzim se proto k útokům na pozemní cíle začaly stále častěji používat rychlé Focke-Wulfy Fw 190 F. Tyto stíhačky však nesly pro boj s tanky namísto kanonů rakety Panzerblitz Pb 1, které se testovaly od září 1944. Projektily vycházely ze základu letecké neřízené střely R4M. Elektricky odpalovaná raketa ráže 80 mm nesla kumulativní hlavici, jejíž exploze dokázala prorazit pancéřový plát o tloušťce 90 mm. Střely se odpalovaly nejlépe ve vzdálenosti 200 m od cíle, dosahovaly rychlosti 374 m/s. Každý stíhač nesl až osm raket, které byly vypouštěny po dvojicích z roštů umístěných na závěsných bodech pod křídly.

Kolegové s protézou

Projektily se velmi osvědčily a ještě koncem roku 1944 začala sériová výroba Focke-Wulfů Fw 190 F-8/Pb 1. Ty začaly u bojových útvarů rychle nahrazovat protitankové stuky a v lednu 1945 s Junkersy Ju 87 G sloužila už jen 10. letka eskadry SG 77 a SG 2 Immelmann. Několik si jich držel také velitel Schlachtgeschwader 2 plukovník Hans-Ulrich Rudel u své štábní letky a sám na nich často podnikal bojové akce.

Dne 9. února 1945 při prvním pobytu ve vzduchu zlikvidoval hned čtyři tanky a do večera jich zničil 13. Pak ho ale zasáhla protiletadlová palba a utrpěl zranění nohy, kterou mu museli lékaři amputovat. Sotva se trochu zotavil, začal znovu létat s protézou. Už 25. března se na vlastní naléhání vrátil do služby a do konce války odepsal dalších 26 obrněnců. Stále si přitom ponechával stuku s kanony a 8. května 1945 zamířil do oblasti Mostu s úmyslem napadnout pancéřová vozidla pronikající přes Krušné hory.

Doprovázel ho při tom poručík Hans Schwirblat, který také létal s protézou. Ten mu prý s oblibou říkával: „Tankům je úplně jedno, jestli je ostřelujete s jednou nebo s oběma nohama.“ Válka ale toho dne skončila a Rudel po absolvování posledního bojového letu odlétl na letiště Kitzingen, kde se vzdal Američanům. 

Pět stovek zářezů

Protitankové stuky se zpočátku rozhodně osvědčily. Postupně ale zastaraly a jejich ztráty začaly neúměrně narůstat. Jednalo se o stroje pro opravdové experty a létat na nich za podmínek nepřátelské převahy ve vzduchu mohli jen mimořádně zkušení piloti.

Tím nejúspěšnějším se stal již několikrát zmiňovaný Hans-Ulrich Rudel. Ten za kniplem Ju 87 G zlikvidoval většinu z oněch 519 zničených tanků, které má na kontě, a s legendárním střemhlavým bombardérem létal až do úplně posledního dne války.

Ten obraz určitě dobře znáte. Na stole stojí váza s květinami, právě vyčištěné rodinné stříbro se matně leskne a personál přistupuje ke stolujícím zprava a servíruje pravého lososa. Byla to však jediná podoba dobového stolování? O tom, jak celkově vnímat (nejen) prvorepublikovou gastronomii, jsme se bavili s doc. PhDr. Martinem Francem, Ph.D., jenž se mimo jiné specializuje na dějiny stravování a výživy v 18.–20. století.

Neoblíbené náhražky

Je výraz „prvorepubliková gastronomie“ vůbec na místě? Se vznikem nového státu se přece nezačalo jíst úplně jinak…

Tento slovní obrat je určitě správný. Stravování sice zůstává velmi konzervativní, ale na druhou stranu si musíme uvědomit, že první světová válka byla mimořádně silným zásahem a skutečným milníkem.

Jak se světový konflikt promítl do stravování?

Šlo samozřejmě o období nedostatku. To však neplatilo jen pro čas války. Nouzový stav pokračoval i po ukončení bojů, kdy byl stále nedostatek základních potravin. Například mouky. První krok, který udělala nová moc 28. října, bylo zastavení vývozu obilí z českých zemí.

Mouka patří k základním potravinám. Dařilo se ji nějak nahradit?

Nastavovala se travinami, lišejníky, kůrou nebo třeba mletými žaludy. Ale těch náhražek základních surovin bylo více. Hodně se začaly používat umělé tuky, byť ta kvalita někdy nebyla zrovna nejvyšší. Při vaření piva chyběl slad. Ojediněle se proto experimentovalo s takzvanými sladovými bonbony. Častější ovšem byl bramborový škrob, zbytky z ovoce a zeleniny či sušená cukrová řepa a podobně. Experimentovalo se také s pýrem, ale to bylo extrémně hnusné. A do podobné kategorie „náhražek z nutnosti“ lze vlastně řadit i chov králíků. Ten u nás neměl tradici, objevil se jako novinka.

V souvislosti s náhražkami je slavná takzvaná cikorková káva. Co to vlastně je ta cikorka?

Jedná se o mletý kořen čekanky obecné (Cichorium intybus). Zejména ve venkovském prostředí byly kávoviny oblíbené již téměř od dob šíření pravé zrnkové kávy v 18. století. Za první světové války toto nahrazování pouze narostlo. Cikorka ovšem nebyla jedinou substitucí. Těch byla celá řada. Existovala káva fíková, žitná… Ta čekanková patřila k těm, které byly nejvíc hořké, díky čemuž vznikala určitá podobnost s kávou zrnkovou. Ostatní chutnaly spíše sladce.

Kdo si mohl dovolit tu pravou zrnkovou kávu?

Sehnat pravou kávu, to byla za první světové války obrovská potíž, stejně jako s ostatním zbožím dováženým z tropů. V 19. století šlo o něco dostupného střední společnosti. Pro většinu rolníků se ovšem jednalo o zbytečně drahý luxus a na rozdíl od mnoha jiných potravin si kávu nemohli pořídit sami a ze svých zásob.

Černý trh

Naopak ze svých zdrojů měli sádlo či máslo, což byly suroviny, které zase chyběly ve městech…

Ano, ty se zde daly často opatřit na černém trhu. Také třeba tuk, vejce, kvalitní mouka, kůže a další. Velký problém však byl i s tabákem, kterého byl nedostatek.

Jak si ten černý trh máme představit?

Šlo o shromažďování a přeprodávání nedostatkového zboží. Tito takzvaní keťasové se snažili zboží skoupit, a když poptávka vyhnala cenu nahoru, tak ho prodávali. Často za velice přemrštěnou cenu. Nebrali ovšem jen peníze, ale i věci z cenných kovů či kožichy. To jim dovolovalo určitý luxusní životní styl. Zbídačené okolí na to reagovalo velice podrážděně.

Je pravda, že byl z keťasení podezřelý každý člověk trochu oblejší postavy?

Nejen to. Obviňován byl v podstatě každý kupec a obchodník. Podezření, že nechtějí prodávat za úřední ceny, se prostě nabízelo. Díky tomu se termín používal jako nadávka a také šlo o nebezpečnou pomluvu.

To jsme zmínili problematiku nedostatku. Jak to bylo s dostatkem? Platí to obvyklé klišé, že se za první republiky dalo více cestovat a gastronomie se konečně obohatila o cizí vlivy a luxusní ingredience?

Nedá se říci, že by první republika znamenala zvýšené cestování do cizích krajů. Vznik Československa znamenal odtržení od většího celku, ke kterému patřil i kousek Itálie. A v Rakousku-Uhersku byly stopy italského vlivu v měšťanské kuchyni dobře patrné. Známá je i teorie, že právě na Apeninském poloostrově vznikl slavný vídeňský řízek. S tím bych však byl opatrný.

Skutečně se původně obaloval v sýru?

To tak úplně pravda není. Pozdější varianty jako milánský řízek uvádí obalování v parmezánu. Ale ta receptura popisovaná maršálem Radeckým je kotleta v trojobalu smažená na másle.

Klenoty české kuchyně

S gastronomií se podobných polopravd pojí více. Asi nejznámější je, že tradiční a prastarou součástí naší kuchyně vždy bylo vepřo-knedlo-zelo.

Pečeně z prasete se objevovala běžně již v dávných dobách, ale hlavně v rámci zabijačky. Rozhodně nebyla považována za českou zvláštnost a mimo Českou republiku tak není vnímána ani teď.

Co je tedy onou českou zvláštností?

Kapr na černo. Pečená husa. Moučná jídla a později švestkové knedlíky. Jenže ty se příliš nehodí pro restaurační provoz. Příprava je pracná. Navíc se jedná o jídlo sezónní, které si příliš nerozumí s pivem.

Dá se tedy říci, že národní gastronomie uměle konstruovala svou podobu na základě poptávky?

Gastronomie je vždy výsledkem přirozeného vývoje s umělými zásahy. A to nejen u nás, ale po celém světě. V mnoha zemích byl vytvořen systém národní kuchyně i tam, kde mají velké regionální rozdíly. I zde se buduje jednotný koncept, na kterém se podílí lidé spojení s turistickým ruchem.

Koncept jednotné národní gastronomie, který slučuje různé regionální speciality, je například ve Francii či Itálii. Ještě zajímavější je situace v Rakousku, kde se často jako národní gastronomie prezentuje rakousko-uherský gastronomický komplex, a v Rusku je to jakási imperiální domácí gastronomie například i se šašlikem.

Kdybyste vy měl prostřednictvím menu nějak představit českou kuchyni, co byste nabídl?

Předkrmem by byly šunkové kornoutky (rolky) s křenovou šlehačkou. Pražská šunka se na konci 19. století stala opravdu velkým pojmem. U polévky bych nechal měšťanskou klasiku z 19. století, a to by byl hovězí vývar s játrovými knedlíčky. Pokud jde o ten hlavní chod, úspěch mívá dobře udělaná svíčková. Ale české země byly proslulé svou zvěřinou. Bažantem neurazíte. Nebo divočákem. Nejjednodušší by to bylo u moučníku. České buchty, vdolky, koláče, to je kvalita, kterou se nedá moc pokazit.

A kance se šípkovou, nebo se zelím?

Já bych se přiklonil k šípkové omáčce. Ale divočák se šípkovou omáčkou není něčím, co bychom si mohli nárokovat sami pro sebe. Ono není potřeba si usurpovat nějakou exkluzivitu. Je úplně normální, když bude jeden pokrm za národní specialitu považovat více států. 

Sojky si zapamatují tisíce skrýší se zásobami uschovanými na zimu. Šimpanzi vyrábějí nejen nástroje ale dokonce i zbraně a jejich pomocí loví jiná zvířata. Živočichové se v mnoha ohledech lidem zcela vyrovnají nebo je dokonce předčí. V čem jsme tedy jedineční?

Vraždy s nadhledem

Mohlo by se zdát, že člověk je jedinečný v tom, jak projevuje agresi. Vždyť jsme „dokázali“ rozpoutat konflikty, při kterých přišly o život miliony lidí. Člověk ale není jediný tvor, který zabíjí, vždyť mnohá zvířata loví jako kořist širokou škálu jiných živočichů. Lidé sice zabíjí příslušníky vlastního druhu, ale ani v tom netkví nějaká výjimečnost. Vnitrodruhové konflikty končící smrtí jsou známy asi u 1 500 živočišných druhů. Jako příklad lze zmínit na život a na smrt bojují samečky ryby bojovnice pestré (Betta splendens).

Námluvy kudlanek nábožných (Mantis religiosa) nebo pavouků snovaček Hasseltových (Latrodectus hasselti) nejednou končí tak, že nápadník poslouží samičce jako svačina. U severoamerických syslů Beldingových (Spermophilus beldingi) připadá každá dvanáctá oběť na konflikt mezi příslušníky vlastního druhu. Většinou plně vzrostlí sysli napadají výrazně slabší jedince a není výjimkou, když oběť zkonzumují při kanibalské hostině.

Člověk nemá monopol dokonce ani na zabíjení příslušníků vlastního druhu organizovaným způsobem. Konflikty mezi tlupami šimpanzů učenlivých (Pan troglodytes) nejednou přerostou v systematické násilí srovnatelné s válkou. To může vyústit až ve vzájemné, cílené vybíjení ukončené zánikem poražené tlupy.

Jedinečným vynálezem člověka je tzv. pasivní agrese, tedy vraždění, při kterém si nepotřísníme ruce krví obětí. Příkladem jsou operátoři dálkově ovládaných bezpilotních dronů. Mnohé živočišné druhy sice vraždí, ale žádný jiný si od zabíjení nedokázal vytvořit takový odstup.

Myslím, že vím, na co myslíš

Myšlení druhých lidí není vidět ani slyšet. Nelze je nahmatat, není cítit, nemá chuť. O jeho existenci se nelze bezprostředně přesvědčit smysly. Každý má zkušenost jen se svou myslí a vlastními myšlenkami. Na základě těchto zkušeností si ale dokážeme představit, že druzí lidé mají také mysl a jak asi funguje. Je to ovšem jen naše teorie – teorie mysli – kterou dnes a denně testujeme. Ráno pospícháme do práce, protože si dovedeme představit, jak by asi šéf nad pozdním příchodem zuřil. Večer chvátáme domů, protože si představujeme, jak budou děti rády, když jim ještě stihneme přečíst pohádku na dobrou noc.

Z mnoha příkladů z přírody i vědeckých laboratoří je jasné, že teorii mysli mají i zvířata. Posaďme proti sobě dva šimpanze – vůdce tlupy a jedince z nižších pater šimpanzího společenského žebříčku. A teď nabídněme podřízenému šimpanzovi banán. Většinou si ho nevezme, protože ví, co by následovalo. Dominantní samec by ho za troufalost okamžitě ztrestal. V tlupě má vůdce na pochoutky monopol a ostatní se musí spokojit s tím, co jim dominantní samec přenechá.

Když ovšem položíme před podřízeného šimpanze banán, ale dáme ho za neprůhlednou zástěnu, budou se zvířata chovat úplně jinak. Oba lidoopi na sebe stále ještě vidí. Dominantní šimpanz má však mimo zorný úhel banán a zůstane mu skryto i to, jestli si podřízený člen tlupy ovoce vezme nebo ne. V téhle situaci si podřízený šimpanz bere banán mnohem častěji. Dovtípí se, že ho dominantní samec nevidí. Umí si představit, co v téhle situaci vůdce tlupy ví a co neví a zohlední tuto znalost při svém rozhodování. Ani teorie mysli zjevně není jedinečným rysem člověka, i když jsme ji samozřejmě rozvinuli do úrovní, které jsou pro zvířata nedosažitelné.

Úskalí vzájemné spolupráce

Jeden ze základních principů lidského soužití vystihuje tzv. zlaté pravidlo. V bibli jej najdeme zformulované do doporučení: „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim.“ Stejnou zásadu bychom našli i ve spisech Sokratových, Konfuciových, v Koránu sepsaném prorokem Mohamedem či v indickém eposu Mahábhárata. Touto zásadou se řídí i mnozí živočichové.

Řada tvorů je odkázána na vzájemnou spolupráci. Samci ryby koljušky tříostné (Gasterosteus aculeatus) sveřepě hájí svůj revír. Pokud se v něm objeví jiný samec, domácí pán na něj tvrdě zaútočí. V akváriu můžeme takový střet namodelovat, když samečkovi nastavíme zrcadlo. Vlastní odraz považuje za vetřelce a útočí na něj. Opakovaně buší hlavou do zrcadla. Když dáme do akvária další zrcadlo, v kterém se samec vidí z boku, vzbudíme v něm iluzi, že se na jeho stranu postavil další sameček. V druhém zrcadle se odráží každý výpad a sameček považuje boční odraz za vydatného pomocníka, který mu nabízí spolupráci při zahánění soka. Sameček proto ještě zvýší intenzitu svých výpadů proti zrcadlu.

Optika je však zrádná. Soustavou zrcadel můžeme dosáhnout toho, že se boční odraz bude pohybovat opačně než sameček. Pokaždé, když útočící sameček provede výpad vpřed, jeho boční odraz v zrcadle couvne. To rybí obránce vnímá jako zradu. Jakoby si řekl: „Tak já vždycky vyrazím proti tomu cizákovi, uštědřím mu ránu a ten vykuk od vedle mě v tom pokaždé nechá samotného. Tak to teda ne. Takhle podvádět a zneužívat se nenechám!“ A sameček rázem ubere na intenzitě svých útoků proti domnělému vetřelci.

Se zlatým pravidlem se střetneme ve všech lidských kulturách. Člověk je schopen tak komplikovaných forem nabídek spolupráce a odvet za její odmítnutí, jaká zvířata nikdy nepochopí. Komplikovanost lidské reciprocity vystihuje ve zkratce žert: „Zbij mě,“ řekl masochista. „Ani mě nenapadne,“ odvětil sadista.

Na druhých záleží

Člověk umí poznat, jak se cítí druzí lidé, a přizpůsobí tomu své chování. Ani na tuto schopnost označovanou jako empatie však nemáme monopol. Před časem usvědčili vědci z empatie obyčejné laboratorní potkany (Rattus norvegicus).

Výzkumníci nechali nejprve po dva týdny potkany ve dvojicích, aby se zvířata spřátelila. Pak mohl začít vlastní experiment. Jednoho potkana zavřeli do průhledné, těsné klícky z plastu. Klec bylo možné otevřít jen zvenčí z místa, kde zůstal na svobodě druhý ze spřátelené dvojice. Tomu zjevně nebylo jedno, že jeho druh uvízl v pasti, a snažil se ze všech sil přijít na to, jak dostat kamaráda ven. Prázdná klec nebo klec s loutkou svobodné potkany nezajímala, zato klec s uvězněným kamarádem jim nedávala pokoj. Nakonec se naučili klec otevřít a druha vysvobodit. Radost z jeho osvobození projevoval potkan-osvoboditel tím, že se snažil být s druhem v těsném kontaktu. Nějakou dobu se od něj na krok nehnul a projevoval mu všemožným způsobem přízeň.

Potkan přitom nedostal za osvobození druhého zvířete žádnou odměnu. Přesto po zvládnutí otvíracího manévru pokaždé ze všeho nejdřív osvobozoval kamaráda z vězení. A to dokonce i v situacích, kdy ho vědci vystavili silnému pokušení. Nabídli mu například kousky čokolády, kterou potkani milují. Potkan si mohl v klidu a sám spořádat celý příděl a teprve pak osvobodit kamaráda. Místo toho ale chvátal otevřít klec se zajatcem a pak se s ním o čokoládu podělil.

Jedinečnost člověka tkví v tom, že je disponován k empatii měrou, jaká nemá v přírodě obdoby. Je nám líto třeba i uvězněného potkana a nemusíme ho vidět na vlastní oči. Jsme schopni empatie k příslušníkům cizích živočišných druhů. Navíc nemusíme být očitými svědky nějaké tragédie, nespravedlnosti nebo násilí. Stačí nám vidět obrázek, fotografii, slyšet vyprávění nebo si o tom přečíst. Jako jediní tvorové jsme schopni abstraktní empatie.

Český překlad tzv. „zvacího dopisu“ adresovaného tehdejšímu generálnímu tajemníkovi Ústředního výboru KSSS Leonidu Brežněvovi. Dopis se stal pro sovětské vedení záminkou pro invazi do Československa 21. srpna 1968. 

Vážený Leonide Iljiči,

s vědomím plné odpovědnosti za naše rozhodnutí se na Vás obracíme s následujícím prohlášením. 

Náš v podstatě zdravý polednový demokratický proces, náprava chyb a nedostatků minulosti i celkové politické řízení společnosti se postupně vymykají ústřednímu výboru strany z rukou. Tisk, rozhlas a televize, které jsou prakticky v rukou pravicových sil, ovlivnily veřejné mínění natolik, že se do politického života naší země začínají nyní bez odporu veřejnosti zapojovat živly nepřátelské straně. Rozněcují vlnu nacionalismu a šovinismu a vyvolávají antikomunistickou a protisovětskou psychózu.

Náš kolektiv – vedení strany – se dopustil řady chyb. Nedokázali jsme správně obhájit a realizovat marxisticko-leninské normy stranického života, především principy demokratického centralismu. Vedení strany už není dále schopno úspěšně se hájit před útoky proti socialismu, není s to organizovat proti pravicovým silám ani ideologický, ani politický odpor. Sama existence socialismu v naší zemi je ohrožena. 

Politické prostředky a prostředky státní moci v naší zemi jsou nyní už do značné míry ochromeny. Pravicové síly vytvořily příznivé podmínky pro kontrarevoluční převrat.

V této těžké situaci se obracíme na vás, sovětské komunisty, vedoucí představitele KSSS a SSSR, s prosbou o poskytnutí účinné podpory a pomoci všemi prostředky, které máte k dispozici. Jedině s vaší pomocí lze vytrhnout ČSSR z hrozícího nebezpečí kontrarevoluce.

Uvědomujeme si, že pro KSSS a SSSR by tento poslední krok k ochraně socialismu v ČSSR nebyl snadný. Proto budeme ze všech sil bojovat vlastními prostředky. V případě, že by však naše síly a možnosti byly vyčerpány nebo nepřinesly pozitivní výsledky, považujte toto naše prohlášení za naléhavou prosbu a žádost o vaši akci a všestrannou pomoc. 

Vzhledem ke složitosti a nebezpečnosti vývoje situace v naší zemi vás prosíme o maximální utajení tohoto našeho prohlášení. Z tohoto důvodu je píšeme osobně přímo Vám v ruštině.

Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek, Vasil Biľak

Neptun je pro nás nejvzdálenější planetou Sluneční soustavy. Řadu let je tento plynný obr v centru pozornosti odborníků a rozhodně se to vyplácí. Vědci nedávno zjistili, že se v atmosféře Neptunu překvapivě rychle mění množství pozorovatelných oblaků. V současné době je na Neptunu nejméně mračen za téměř 30 let detailních pozorování.

Astronomka Imke de Paterová z Kalifornské univerzity v Berkeley s početným týmem kolegů nedávno analyzovala snímky Neptunu v oblasti blízce infračerveného záření, které byly pořízeny mezi lety 1994 a 2022, prostřednictvím teleskopů Keckovy observatoře na Havaji a Hubbleova vesmírného dalekohledu. Výzkum jejich týmu publikoval odborný časopis Icarus.

Chování mraků na Neptunu

Badatelé zjistili, že počínaje rokem 2019 na Neptunu začala nápadně ubývat mračna, především ve středních šířkách plynného obra. „Byla jsem překvapená, jak rychle na Neptunu mizejí oblaka,“ potvrzuje Paterová. „Viděli jsme pokles aktivity mračen na Neptunu v průběhu pár měsíců. To je prakticky před očima.“

Největším překvapením ale bylo zjištění, že existuje těsná spojitost mezi mizením a opětovnou obnovou mračen na Neptunu a jedenáctiletým slunečním cyklem. Neptun přitom obíhá Slunce ve vzdálenosti zhruba 30 AU, tedy třicetkrát dále než Země. Neptun tím pádem dostává od Slunce jen zlomek slunečního záření, konkrétně 900krát méně než Země. Přesto to očividně má poměrně značný vliv na atmosféru plynného obra. 

TIP: Astronomové zaznamenali překvapivé změny teploty v atmosféře Neptunu

„Z našich dat vyplývá zatím nejpřesvědčivější důkaz, že mraky na Neptunu se chovají podle slunečního cyklu,“ vysvětluje Paterová. „Zdá se, že ultrafialové záření ze Slunce spouští fotochemické reakce v atmosféře Neptunu, které souvisejí s tvorbou mračen."

Na palubě letu z německého Düsseldorfu do Londýna se nedávno odehrál vskutku podivný příběh – když si jedna z cestujících všimla, že personál nabízí cestujícím jako občerstvení arašídy, požádala o okamžité zastavení jejich prodeje. Leah Williamsová podle svých slov trpí silnou alergií a obávala, že konzumace spolucestujícími by ji mohla ohrozit. Argumentovala předchozí zkušeností, kdy jí právě konzumace arašídů spolucestujícími měla způsobit zdravotní potíže.

Personál letecké společnosti ženě nabídl, že upozorní cestující, kteří sedí poblíž a požádá je, o dodržení zvýšené bezpečnosti při konzumaci arašídů. Zastavit prodej ale odmítli.

Beru je všechny!

Leah Williamsová se proto rozhodla, že skoupí všechna balení arašídů, aby je personál nemohl cestujícím nabízet. Celkem 48 balení ji vyšlo na 168 eur (v přepočtu zhruba 3 900 Kč). Po dokončení transakce personál na žádost postižené ženy uzavřel všechna balení arašídů do plastového sáčku a let pokračoval bez dalších komplikací.

Po přistání se Leah Williamsová ale obrátila na zástupce letecké společnosti s žádostí o proplacení nákladů na nákup arašídů. Podle magazínu Insider zatím nedostala uspokojivou odpověď. Podle ženy by bylo nejlepším řešením, kdyby letecká společnost stáhla arašídy z nabídky občerstvení úplně.

Mluvčí společnosti incident okomentovali pouze v obecné rovině – vyjádřili lítost nad tím, že let neproběhl ke spokojenosti poškozené ženy a upozornili, že společnost nemůže garantovat, že se na palubě neobjeví potraviny, které mohou vyvolávat alergickou reakci.

Alergeny v letadlech

Incident vyvolal debatu o tom, zda a nakolik jsou alergici ohroženi během cestování v uzavřených prostorech. Silné alergie skutečně mohou v krajním případě představovat i ohrožení života. Jedná se o celkovou reakci organismu na alergen, která se projevuje dušením, otokem dýchacích cest, zrudnutím, případně poklesem krevního tlaku a srdeční zástavou.

TIP: Zbavte se alergie: Co je způsobuje a jak se můžeme alergickým projevům bránit?

Výše zmíněné ale platí, pokud se alergik dostane do přímého kontaktu s alergenem. Podle vědecké studie Americké akademie pro alergie, astma a imunologii se arašídový prach nepřenáší vzduchem, a i případná méně opatrná konzumace spolucestujícími by v takovém případě mohla vyvolat nanejvýš mírné místní podráždění.

Dnešní oceány obývá poslední zástupce hlavonožců z řádu vampýrovek (Vampyromorpha) - jde o strašidelně vyhlížející vampýrovku hlubinnou (Vampyroteuthis infernalis), žijící v hloubkách okolo jednoho kilometru. Navzdory svému poněkud děsivému vzhledu jde o zcela neškodného požírače drobných organických zbytků, které klesají k oceánskému dnu.

Podle fosilních nálezů ale víme, že dávné oceány obývalo mnohem více vampýrovek, zejména v období střední jury. Právě na ně se zaměřil francouzský tým paleontologů, který detailně prozkoumal dříve nalezené fosilie. Vědci při svém výzkumu využili pokročilé zobrazovací metody a podařilo se jim objevit jeden nový, doposud nepopsaný druh.

Malý lovec jurského oceánu

Jak vyplývá z nové publikace v odborném časopisu Papers in Palaeontology, osmicentimetrová vampýrovka Vampyrofugiens atramentum, jejíž fosilie byla nalezena v jihozápadní Francii, žila v jurském oceánu asi před 165 miliony let. Na rozdíl od dnešní vampýrovky nepaběrkovala na zbytcích, ale zřejmě aktivně lovila živou kořist, kterou uchvacovala svými osmi malými chapadly.

Nově popsaná vampýrovka si nejspíš pochutnávala na menších rybách, korýších a určitě i menších hlavonožcích. Sama naopak byla kořistí větších druhů ryb i větších hlavonožců. Jak paleontologové zjistili, druhohorní Vampyrofugiens atramentum disponovala na svou obranu hned několika triky, které známe u dnešních hlavonožců.

Vedoucí výzkumu Alison Roweová z Paleontologického výzkumného centra v Paříži (CR2P) a její kolegové použili při studiu fosilie rentgenové snímky s vysokým rozlišením a počítačové modelování. Díky tomu se jim podařilo odhalit světélkující orgán, v podobě kulovitých struktur a inkoustovou žlázu. Oba tyto orgány mají obrannou funkci. 

TIP: Překvapení z Antarktidy: Obří druhohorní hlavonožci se dožívali až 200 let

Kombinaci bioluminiscence a inkoustové žlázy známe i u některých dnešních tvorů, například u některých krakatic čeledi Cranchiidae, u vyhynulých tvorů ale vědci až doposud podobnou výbavu nezaznamenali. Objev tak mimo jiné naznačuje, že v období střední jury, byli hlavonožci výrazně rozmanitější skupinou, než se doposud předpokládalo.

Mise Luna-25 byla prvním ruským pokusem o přistání na Měsíci po téměř 50 letech. Podle ruské kosmické agentury mělo jít o předstupeň potenciálního nového průzkumu Měsíce prováděného člověkem na místě. Na Měsíci měl ruský modul zkoumat jižní pól a zaměřit se mimo jiné i na pátrání po vodě. Sonda měla shromažďovat a analyzovat vzorky půdy.

Lunární sonda Luna-25 zamířila do vesmíru na palubě nosné rakety Sojuz-2.1b v pátek 11. srpna z kosmodromu Vostočnyj na ruském Dálném východě. Kolem sedmé hodiny ranní Roskosmos uvedl, že operátoři na Zemi mají nad vesmírným plavidlem plnou kontrolu a krátce před polednem agentura potvrdila oddělení modulu od horního stupně Fregat a jeho nasměrování k cíli. K němu Luna-25 dorazila ve středu 16. srpna. Po navedení na měsíční orbitu se měl modul 21. srpna pokusit o měkké přistání na povrchu našeho souputníka.

Nevydařený návrat po 47 letech

V neděli 20. srpna 2023 ale zveřejnila ruská kosmická agentura Roskosmos zprávu, že Luna-25 nezvládla sobotní brzdící manévr, který jí měl navést na dráhu vhodnou pro přistání. Sonda narazila do měsíčního povrchu a byla zničena. Podle zveřejněných předběžných informací byl chod motorů Luny-25 výrazně delší, než bylo plánováno a navedl sondu přímo na kolizní dráhu s povrchem Měsíce. Dlouho očekávaná mise, která měla vrátit Rusko zpátky mezi kosmické velmoci, tak skončila fatálním neúspěchem. 

Projekt Luna-25 navazoval na poslední lunární misi Sovětského svazu Luna-24, která v roce 1976 dokázala přistát na Měsíci, odebrala 170 gramů vzorků a vrátila se s nimi na Zemi. Na projektu Luna-25 a dalších ruských misích na Měsíc se původně měla podílet i Evropská kosmická agentura (ESA), která ovšem po ruském vpádu na Ukrajinu loni v únoru přerušila spolupráci s Moskvou. Rusko následně prohlásilo, že jeho lunární programy budou pokračovat a že evropské vybavení a technologie nahradí svými. Lunární misi nedávno zahájila i Indie, jejíž modul Vikram by měl přistát na Měsíci 23. srpna.

Přistání Luny-25 bylo naplánované v oblasti jižního pólu Měsíce, severně od kráteru Boguslawsky. Šlo o primární místo přistání, které vzešlo z 12 kandidátských míst. Místo přistání bylo vybráno s ohledem na světelné podmínky, radiovou viditelnost, sklon terénu a předpokládaný hmotnostní podíl vody v regolitu. Roskosmos měl v záloze i dvě náhradní lokality nacházející se jihozápadně od kráteru Manzinus a jižně od kráteru Pentland A.

Luna-25 nesla 31 kg vědeckých přístrojů jejichž hlavním úkolem měl být průzkum lunárního regolitu a extrémně řídké atmosféry Měsíce. Lander byl vybaven i odběrovým ramenem pro získání vzorků až z hloubky 40 centimetrů pro přístroj LAZMA-LR. Na rameni byl nainstalován infračervený spektrometr LIS-TV-RPM. Plánovaná životnost přistávacího modulu byla jeden rok. Lander tak měl přečkat lunární noc, o což se měly starat radioizotopové topné jednotky a také malý radioizotopový termoelektrický generátor.

Lidské tělo si řadu poranění a poškození dokáže opravit samo. Pokud jde ale o zuby, máme smůlu. Zuby přitom potřebujeme každý den. Jsou sice velmi odolné, nevydrží ale všechno, a pokud dojde k poškození zubní skloviny, nejtvrdšího materiálu v lidském těle, samovolně se už nikdy nezahojí.

Nyní se ale zdá, že se i v tomto směru blýská na lepší časy. Odborníci americké Washingtonské univerzity v Seattlu vypěstovali v laboratoři zubní organoidy – tedy jakési „minizuby“, které vytvářejí proteiny zodpovědné za produkci skloviny. Mohl by to být první krok k vývoji „živých zubních výplní“, které by zubaři mohli poskytnout pacientům, případně i k pěstování kompletních náhradních zubů.

Recept na sklovinu

Hannele Ruohola-Bakerová a její kolegové hledají nové metody regenerace zubní skloviny. Svou pozornost vědci soustředili na ameloblasty, což jsou buňky, které vytvářejí zubní sklovinu během zárodečného vývoje zubů. Jakmile je zubní sklovina dokončena a dosáhne své maximální tloušťky a struktury, ameloblasty postupně zanikají. Později poškozenou sklovinu tak už nemá co opravit.

Vědci použili speciální metodu čtení sekvencí RNA v jednotlivých buňkách (sci-RNA-seq, Single-cell combinatorial indexing RNA sequencing), s jejíž pomocí sledovali u rostoucích zubů aktivaci klíčových genů zubních buněk, především pokud jde o zmíněné ameloblasty. Výzkum týmu Washingtonské univerzity publikoval vědecký časopis Developmental Cell.

Badatelé tímto způsobem získali recept na vytvoření ameloblastů z kmenových buněk pomocí série aktivací genů. Následně pak tento recept použili k pěstování laboratorních „minizubů“, které jsou strukturou podobné zárodkům lidských zubů. Obsahují ameloblasty, které vyrábějí důležité proteiny ameloblastin, amelogenin a enamelin. Tyto proteiny dohromady vytvářejí matrici, která mineralizuje do struktury velmi podobné zubní sklovině.

TIP: Bojíte se o zubní kanálky? Časem vám vypěstují nové!

„Toto je první krok k našemu dlouhodobému cíli, kterým je vývoj léčby založené na kmenových buňkách, k opravě poškozených zubů a obnově těch ztracených,“ vysvětluje profesor Hai Zhang z Fakulty zubního lékařství v Seattlu a jeden ze spoluautorů studie.