Menší objekty směřují k Zemi častěji a obvykle se při letu atmosférou vypaří. Větší tělesa pak mohou plynný obal naší planety překonat a dopadnout až na její povrch. V minulosti způsobily mnohé impakty katastrofy globálních rozměrů, avšak podle některých vědců by největší zkázu ve skutečnosti přinesly nárazy komet.

Má to svoji logiku: Komety obvykle přilétají z hlubin Sluneční soustavy a protínají trajektorie vnitřních planet téměř kolmo. V řeči motoristů tedy hrozí téměř čelní srážkou. Navíc se běžně pohybují rychleji – obíhají na velmi výstředných dráhách – takže jejich vzájemná rychlost se Zemí může být až třikrát vyšší než u blízkozemní planetky. I případné varování by tudíž přišlo pozdě a v důsledku by se lidstvo nemělo jak bránit. 

Vlasatice tak nejspíš skutečně představují větší riziko, přesto můžeme v daném ohledu zůstat klidní: Pravděpodobnost srážky s kometou je asi stokrát menší než v případě asteroidu o stejné hmotnosti.

Image

Čtěte také

Osudná srážka na konci druhohor: Odkud přiletěl zabiják dinosaurů?

Vítr fouká tak silně, že je pro mě chvílemi těžké se nadechnout. Už déle než tři hodiny se marně snažím najít cestu do vesnice Saksun. Jsou tři ráno a já se motám mezi dvěma mohylami, které by měly značit cestu. Kvůli téměř nulové viditelnosti ale musím odpočítávat kroky, abych byl schopný se k jedné z nich alespoň vrátit. Konečně vítr rozfoukává hustý mrak kolem mně, a tak se můžu rozhlédnout. Jenže údolí pode mnou zcela jednoznačně není to, ze kterého jsem před šesti hodinami stoupal. Nahlédnu dolů přes vlhké kameny, na nichž stojím, a vidím jen strmé útesy. Tudy cesta dolů nevede. Nedá se nic dělat, musím hledat dál… 

Podvodní tunely i „taxi lodě“

Faerské ostrovy leží na hranici mezi severním Atlantikem a Norským mořem – v pomyslném trojúhelníku, jehož vrcholy tvoří Island, Norsko a Skotsko. Skládají se z 18 větších ostrovů a dalších několika stovek skalnatých ostrůvků. Největším z ostrovů je Streymoy (374 km²), na němž leží hlavní a zároveň největší město Tórshávn s přibližně dvaceti tisíci obyvatel.

Celé souostroví se táhne v pásu dlouhém 113 a širokém 75 kilometrů. Hlavní ostrovy jsou spojené silnicí a podvodními tunely. Na ostrově Vágar leží letiště a na každém z menších ostrovů najdete přistávací plochu pro helikoptéry, které jsou zde hojně využívané a díky dotacím je doprava jimi i relativně levná. Další možné spojení mezi ostrovy je zajištěno vodní cestou. Kromě klasických trajektů zde funguje síť „taxi lodí“.

Vikingové nebyli první

Název Faerské ostrovy je odvozen od místního výrazu Færoyar, což s největší pravděpodobností znamená „Ovčí ostrovy“. První část slova (fær) skutečně odpovídá starému norskému slovu pro ovci, i když dnešní Faeřané používají pro toto zvíře slovo seyður. Oyar je pak množným číslem zdejšího výrazu pro ostrov (oy). Existuje ovšem alternativní teorie, jež tvrdí, že název pochází od irských mnichů, kteří se zde začali usazovat už kolem roku 625 a ostrovy označovali galským slovem fearrann, což znamená usedlost. Pozdější norští osadníci pak možná jméno převzali a zkombinovali s již zmíněným norským výrazem pro ostrov. Není tedy vyloučeno, že název na ovce vůbec neodkazuje. 

Pokud by ovšem ostrovy někdo pojmenovával dnes, množstvím zdejších ovcí by se klidně mohl inspirovat. Vždyť počet ovcí je oproti velikosti populace téměř dvojnásobný a na ostrovech je najdete doslova všude. Přibližně 50 tisíc Faeřanů představuje jeden z nejmenších a nejstarších národů světa, mluví vlastním jazykem a dosud udržují mnoho zvyků svých předků. Nátura zdejších lidí jako by odrážela drsné přírodní podmínky odlehlých ostrovů a vikingský původ. Archeologické nálezy ovšem potvrzují, že první obyvatelé se zde usadili ještě dříve, než Vikingové začali ostrovy obsazovat na přelomu 8. a 9. století. Ať už šlo o římské obchodníky, první severské mořeplavce nebo irské mnichy, je historie před vikingskými nájezdy zahalena tajemstvím. 

Možnosti pro milovníky samoty

Na Faerských ostrovech nenajdete žádné pláže s kokosovými palmami, ani přímořská letoviska, takže turistů je tady opravdu málo. Ti, kteří přijíždějí, nejčastěji míří do hlavního města Tórshavnu a rybářské vesnice Vestmana. Dále návštěvníky láká nejvyšší vrchol Slættaratindur (880 metrů nad mořem), který leží na ostrově Eysturoy. Pokud ovšem zůstanete déle, budete mít možnost najít i méně známé krásy těchto odlehlých míst. Strmé útesy, divoké potoky a odlehlou severskou přírodu.

Z mnoha krásných cest byste si měli naplánovat tu na nejsevernějším ostrově Viðoy. Vychází se z nejsevernějšího cípu vesnice Viðareiði a po označené cestě se prochází několika farmičkami. Pak se dostanete do volného neobydleného prostoru, kde se terén začne zvedat a následuje šplhání do přilehlého kopce ve výšce více než 800 m n. m. Po celou dobu výstupu máte krásný výhled na vesnici a na přilehlé pobřeží. Čím více potu a přibývajících výškových metrů, tím krásnější pohled je. Cesta není tak náročná jako jiné, ale i tak je potřeba si na ni vyhradit několik hodin a bedlivě sledovat počasí, aby vás na vrcholu nezastihl mrak. 

Určitě nebudete litovat, když obětujete peníze na dopravu a buď vzdušnou cestou nebo po moři se dostanete na nejzápadnější ostrov Mykines. Nadšení zde budou především milovníci ptactva, které přivítají papuchalkové severní (Fratercula arctica), terejové bílí (Morus bassanus), alkounové obecní (Cepphus grylle) a další druhy, které zde hojně hnízdí.

Syrovost na více způsobů 

Moje cesta bludného turisty nakonec měla šťastný konec. Po čtyřech hodinách bloudění v mracích se pode mnou rozsvítilo pouliční osvětlení ve vesnici Saksun a já jsem utahaný, promrzlý a promočený začal sestupovat dolů po kluzkých skaliscích. Za další hodinu už jsem byl na značené cestě a pokračoval k autu, abych se vyspal. Na ostrovech nejsou žádné vysoké vodopády ani jiné lákavé atrakce – jejich krása tkví v syrovosti přírody, která vám neznalost zdejších cest neodpustí. Bloudění je zkrátka téměř nutnou daní za poznávání zdejší přírody v řídce osídlené krajině. 

Po návratu z Faerských ostrovů jsem prožíval smíšené pocity: Na jednu stranu ve mně zůstala velká část nadšení z krajiny a ze svobodných toulek. Na druhou stranu jsem byl zklamán, když jsem se dozvěděl, že syrovost krajiny se do jisté míry odráží i v drsném vztahu Faeřanů k tamním živočichům. Týden po mém odjezdu z ostrovů zde totiž proběhl jeden z tradičních lovů na ohrožené kulohlavce – kytovce z čeledi delfínovitých (Delphinidae). Lovy, jimž se říká grindadráp, probíhají tak, že stádo kulohlavců (jde o kulohlavce Sieboldovy – Globicephala macrorhynchus a kulohlavce černé – Globicephala melas) je nahnáno do zátoky a tam zabito.

TIP: Red Bay: Kanadská osada sloužila jako největší evropská základna pro lov velryb

Nejde o komerční lov, ale o součást zdejší kultury, která se zde provozuje přinejmenším od 16. století. Maso je domorodci stále konzumováno i přesto, že obsahuje značné dávky DDT, polychlorovaných bifenylů a také kadmia a rtuti. V zásadě jde tedy o zvyk, který je stále dodržován, i když neprospívá ani lidem a tím méně loveným velrybám.

Každý rok organizovala NSDAP ve slezském Vítkově (německy Wigstadtl) „Führer – Geburtstagfeier“ čili oslavu narozenin vůdce. Šťastným řízením osudu se z let 1942 a 1945 dochoval program. Díky tomu máme jedinečnou možnost porovnat průběh lokálních festivit z dob, kdy se Německu ve válce ještě relativně dařilo a kdy již byla zřejmá jeho prohra.

Večírek bez chybičky

Den oslav připadal samozřejmě na 20. duben. Toho data roku 1889 přišel Hitler na svět v Braunau am Inn. O 53 let později už měli Němci za sebou porážku u Moskvy, ale na jaře se ještě zdálo, že mocnosti Osy vítězí. Důvod k veselí se tedy našel.

Vítkovská oslava s letopočtem 1942 probíhala v Německém domě a začínala až v osm hodin večer. Program zahajovala patřičně řízná pochodová hudba v provedení profesionálního muzikanta. Následovalo vystoupení městské kapely, zábavná scénka, proslov a závěrečný ceremoniál s písní. Na úplný konec se pak vrátil hudebník, který akci zahajoval. V materiálu je přímo poznámka: „Musik bis zur Leerung des Saales.“ Přivolaný profesionál měl tedy hrát, dokud prostor neopustí poslední z hostů. Tahle akce prostě musela být stylová.

Oslava v roce 1945 se již neodehrála ve výstavním Německém domě, ale v hostinci U Müllera. Celý večer doprovázela hudba, proslov pronesl Ortsgruppenleiter, tedy místní skupinový vedoucí, a akci opět ukončila píseň.

TIP: Říšský pacient A: Jak to bylo s Hitlerovou závislostí na drogách?

Mohlo by se zdát, že oslavy z roku 1942 a 1945 se až zas tolik nelišily. Zásadně jiná však byla celková situace. V roce 1945 již probíhala takzvaná totální válka. To znamenalo zákaz všech aktivit, které bezprostředně nesouvisí s konfliktem a nejsou vojensky důležité. V Říši navíc již několik dní zuřila bitva o Berlín a Sověti postupně pronikali do srdce města. Vítkovská slavnost se ovšem zjevně konat musela, a to jaksi za každou cenu. I když si oslavenec o pouhých deset dní později sám vzal život v podzemním bunkru. 

Od přelomového objevu Howarda Cartera uplynulo sotva půl roku, když byl mecenáš celého projektu lord Carnavorn nalezen ve svém hotelovém pokoji v Káhiře mrtvý. Jako příčinu smrti určili lékaři otravu krve patrně po kousnutí komára, jež následně přešla do zápalu plic. Nečekaná smrt klíčové postavy Carterova podniku okamžitě přitáhla značnou pozornost a podnítila spekulace o kletbě spočívající na Tutanchamonově hrobce. Téže noci prý v Káhiře náhle zhasla všechna světla a ve stejný okamžik, kdy lord vydechl naposledy, údajně zemřela i jeho fenka Suzie.

Podezřelá úmrtí

Třebaže dnešní vědci považují údajnou Tutanchamonovu kletbu za pouhý výmysl, faktem zůstává, že v letech bezprostředně po objevu hrobky zemřelo hned několik lidí, kteří se na vykopávkách podíleli. Kupříkladu egyptského prince Aliho Kamela Fahmyho Beje zastřelila v roce 1924 jeho žena. Archeolog a překladatel z mrtvých jazyků Hugh Evelyn-White spáchal téhož roku sebevraždu a podle dobových novin zanechal na rozloučenou ve vlastní krvi nápis nejasného znění: „Podlehl jsem kletbě, která mě nutí zmizet.“ Radiolog Archibald Douglas Reid, jenž zkoumal Tutanchamonovu mumii pomocí rentgenu, onemocněl tzv. radiační dermatitidou a jeho zdravotní stav se zhoršil natolik, že počátkem roku 1924 zemřel po operaci břicha.

Zastánci konspiračních teorií jsou přesvědčeni, že faraonova kletba působila i nepřímo na osoby blízce spjaté s Carterovým týmem. Jednou z uvedených obětí se měl stát egyptolog Aaron Ember, přítel lorda Carnavorna, jenž zahynul při požáru svého domu roku 1926. Stihl by přitom uprchnout do bezpečí nebýt toho, že se pokusil před plameny uchránit egyptský rukopis, který právě překládal. 

Podobná tragédie postihla rovněž Carterova přítele Bruce Inghama. Před plameny sice utekl, ale když se rozhodl postavit svůj dům znovu, udeřila pro změnu povodeň. Dotyčný přitom v Tutanchamonově hrobce vůbec nebyl – Carter mu však daroval těžítko zhotovené z mumifikované ruky a na jejím zápěstí prý dosud spočíval náramek s nápisem „proklet buď ten, kdo pohne mým tělem“. Znepokojivou příhodu vyprávěl také egyptolog James Henry Breasted, který po návratu z otevřené hrobky zjistil, že jeho kanárka ulovila kobra. Hada platícího za symbol egyptské říše našel odpočívajícího v prázdné kleci.   

Výčitky a sebevražda 

Pokud se však na „záhadná“ úmrtí podíváme střízlivýma očima, nic tajemného na nich nespatříme. Manželské hádky řešené zbraní či úmrtí na rakovinu, jestliže oběť denně pracovala nechráněná s rentgenem, asi nikoho nepřekvapí. Jako nejpodivnější se tak snad jeví sebevražda 40letého Evelyn-Whitea, který se zastřelil v taxíku. Dopis na rozloučenou se u něj skutečně našel, nebyl však psaný krví, nýbrž obyčejným inkoustem a Tutanchamona nezmiňoval. Stálo v něm: „Věci nejsou lepší a pravděpodobně půjdou k horšímu. Už se nikdy nebudu vysmívat výhrůžkám v těch starých manuskriptech.“ Zmíněná věta však s faraony nesouvisela. Evelyn-White narážel na křesťanské svitky v kopštině, které byly nalezeny v káhirském klášteře sv. Makaria a na jejichž překladu pracoval. Je ovšem zjevné, že na moc kleteb skutečně věřil.

TIP: V hrobce krále Tutanchamona: Před sto lety spatřil svět nejslavnější sarkofág dějin

Že by se však zabil jen kvůli tlaku temných sil? Příběh nebude kompletní, pokud nezmíníme, že se do Evelyn-Whitea zamilovala jistá mladá dáma, nicméně on její city neopětoval. Když mu začala v dopisech vyhrožovat sebevraždou, příkře jí odepsal, ať přestane s nesmysly, jinak se obrátí na policii. Bohužel, dívka své výhrůžky naplnila. Cítil snad překladatel neutišitelné výčitky svědomí, které pak dohnaly k dobrovolnému odchodu z tohoto světa i jeho samotného? Je to dost dobře možné… 

Americký motýl danaus královský (Danaus gilippus, říká se mu také monarcha královský) se pyšní skořicově zbarvenými křídly s nápadně tmavým lemem a výraznými bílými skvrnami, takže jej jeho přirození nepřátelé jen těžko přehlédnou. Přesto je před jejich útoky v bezpečí. Podobně jako u jiných druhy danaů se totiž i housenky tohoto motýlího šviháka pasou na listech klejich (Asclepias) a pletiva těchto rostlin obsahují jedovaté kardenolidy schopné narušit činnost srdce obratlovců.

Stará hra na nebezpečné sousto

Housenky danaa jsou vůči kardenolidům odolné. Hromadí toxiny v těle a ty jim skýtají ochranu. Svou jedovatost demonstrují housenky nápadným černobílým pruhováním, kde každý černý pruh zdobí dvojice jasně žlutých skvrn. Kardenolidy se neztratí, ani když se housenka zakuklí. I dospělý motýl vyklubaný z kukly má stále v těle dost toxinů a dává to svému okolí najevo pestrými křídly. Mladí, nezkušení predátoři mohou z neznalosti na housenku nebo dospělce danaa královského zaútočit, ovšem kardenolidy jim uštědří lekci, která naivnímu predátorovi vryje do paměti jednoznačné memento: „Tohle se nežere!“

Motýl bělopásek Limenitis archippus žije na jihu Floridy vedle danaů královských a při letmém pohledu by si mohl nezasvěcený pozorovatel oba motýly snadno splést. A právě na to bělopásek spoléhá. Evoluce ho dovedla k mimikry – namaskovala ho jako nebezpečného danaa královského, i když bělopásek sám o sobě jedovatý není a pro každého hmyzožravce by představoval chutné sousto.

Splést si bělopáska Limenitis archippus (vlevo) a monarchu královského (vpravo) není nic těžkého. (foto: Wikimedia Commons, Benny Mazur, CC BY 2.0 + Queerbubbles, CC BY-SA 3.0)

Tahle evoluční hra na schovávanou byla popsána už dávno a v učebnicích figuruje jako ukázka tzv. batesovských mimikry, kdy neškodný druh napodobuje svým vzhledem druh nebezpečný. Mohlo by se zdát, že situace mezi danaem a bělopáskem je jasná a pro vědce představuje její další studium ztrátu času. Výzkumy entomoložky Katy Prudicové z University of Arizona ale ukázaly, že příběh dvou podobných motýlů nabízí zcela novou a velmi nečekanou zápletku.

Bělopásek na dávkách „aspirinu“

Katy Prudicová si povšimla, že bělopásek Limenitis archipus se vyskytuje i na severu Floridy, kam danaus královský svým areálem rozšíření nezasahuje. Znamená to, že tam bělopáskovy mimikry nefungují. Predátoři se tu nikdy „nespálí“ útokem na jedovatého motýla a měli by proto na nápadně zbarvených bělopáscích hodovat. Nechráněná populace bělopásků by proto měla teoreticky být na severu Floridy méně početná než na jihu tohoto poloostrova. Jenže důkladný výzkum úbytek bělopásků na severu neprokázal. Jako kdyby i tam motýly něco chránilo. Jenže co?

Vědci se pustili do práce a došli k zajímavému zjištění. V nepřítomnosti danaů se bělopásci chrání sami. Jejich housenky se pasou na listech vrby Salix caroliniana, která obsahuje aspirinu příbuzný salicin. Ten má nejen podobnou strukturu molekuly jako aspirin, ale také velmi podobně chutná – je odporně hořký. Salicin se z vrbových listů dostává do organismu housenky i dospělého motýla a dodává jim hořkou chuť. O tom se na vlastní jazyk přesvědčí každý predátor, který se pokusí bělopáska slupnout.

Konzumentům bělopáska Limenitis archipus pochopitelně nehrozí otrava se zástavou srdce jako v případě, že si pochutnají na danaovi královském. Motýli i housenky na severu Floridy „pouze“ zhořkli, ale to zjevně taky zabírá. I bez ochrany jedovatých danaů se tam bělopáskům vede dobře.

Test v kusadlech hmyzího zabijáka

Vědci se ale nespoléhali jen na analýzy těl housenek a motýlů. Pochytali bělopásky z jihu i severu Floridy a testovali jejich chuť tak, že motýly předhazovali v zajetí chovaným kudlankám čínským (Tenodera sinensis). Z reakce těchto vyhlášených hmyzích zabijáků pak odvozovali, jak chutnou kořist bělopásci představují. Motýli z jihu Floridy kudlankám chutnali a ty je žraly bez nejmenšího zaváhání. Pokud však kudlanky dostaly bělopásky ze severu Floridy, začaly je poměrně brzy jako potravu odmítat. Hořká zkušenost se jim jen tak z hlavy nevykouřila a udržely ji v paměti překvapivě dlouho.

Vědci dokonce vypozorovali závislost síly odmítavé reakce kudlanek na množství salicinu, jaké organismus bělopáska obsahoval. Když se pak podívali do přírody, ukázalo se, že čím víc salicinu a dalších hořkých látek pocházejících z vrby motýli nasbírali, tím hojnější v dané lokalitě byli, protože je silnější hořká příchuť lépe chránila.

Prudicová a její kolegové jsou přesvědčeni, že hromadění salicinu představuje prvotní strategii, kterou dřív uplatňovali všichni bělopásci. Tam, kde se tito motýli dostali do kontaktu s danaem královským, se ale uplatnily batesovské mimikry a skladování hořké látky v těle se ukázalo jako zbytečné. Housenky se proto naučily hořkou látku z těla vylučovat.

Kdo hraje férově a kdo fixluje

Výsledky výzkumu publikované ve vědeckém časopise Communications Biology donutily vědce přehodnotit dosavadní náhled na mimikry. Vedle batesovských mimikry, kde se neškodný druh „převléká“ za druh nebezpečný, znají přírodovědci i tzv. müllerovské mimikry. Při nich evolucí získává velmi podobný vzhled hned několik nebezpečných druhů. Všechny se pak těší z výhod, které s sebou nese nepříjemná zkušenost predátorů ze střetu s kterýmkoli druhem. Takto se velmi podobným zbarvením křídel navzájem kryjí babočkovití motýli rodu Heliconius, kteří se krmí pylem bohatým na některé aminokyseliny a z nich pak vyrábějí toxické kyanidové sloučeniny.

Zjednodušeně může říci, že při batesovských mimikry jeden živočišný druh blufuje, zatímco při müllerovských mimikry hrají všichni poctivě a nikdo si na nic nehraje. Vědci byli přesvědčeni, že zvířata hrají buď jen poctivě müllerovskými mimikry, nebo jedno z nich podvádí batesovskými mimikry. Situace, kdy bělopásek Limenitis archipus někdy podvádí a jindy hraje férově, ale naznačuje, že batesovské a müllerovské mimikry představují krajní varianty, mezi nimiž může existovat široká škála kombinovaných strategií.

Vypařil se někdo z vašeho života jako duch (anglicky ghost)? Neodpovídá vám celé dny na zprávy, i když to byla velká láska, nebo kamarádství? Tak to vás ghostuje. Ghosting, tedy náhlého ukončení veškeré komunikace od blízké osoby, většinou není nic příjemného. Jak ale ukázal nedávný výzkum, ani dotyčnému, který se ke ghostingu uchýlil, to často nepřináší příjemné pocity. Platí to přitom více pro lidi, které spojovalo přátelství, než pro romantické partnery.

K tomu závěru dospěla Michaela Forraiová z Vídeňské univerzity se svými kolegy, když studovala chování kolem ukončování vztahů a porovnávala situaci u romantických vztahů a přátelství. Jejich výzkum nedávno publikoval odborný časopis Telematics and Informatics.

Ghosting mezi partnery a přáteli

„Pokud jde o romantický vztah a přátelství, jsou to odlišné typy vztahů, jejichž ukončení má odlišné důsledky,“ přibližuje Forraiová. „Toto téma mě zaujalo, když jsem viděla množství příspěvků na sociálních médiích, v nichž lidé sdílejí zkušenosti s ghostingem mezi přáteli. Výzkum se přitom tomuto typu ghostingu doposud příliš nevěnoval.“ Předchozí studie ukazují, že ghosting zažilo v té či oné roli velmi mnoho mladých lidí. Téměř polovina oslovených se někdy ocitla v obou rolích ghostingu.

Forraiová s kolegy zahrnula do výzkumu celkem 978 mladých dospělých ve věku 16 až 21 let. Badatelé zjišťovali jejich zkušenosti s ghostingem, v rámci romantických vztahů i přátelství. Stejný průzkum proběhl dvakrát, s odstupem 4 měsíců. Výsledky jejich výzkumu byly poměrně překvapující. 

Ukázalo se, že důvodem pro ghosting mezi romantickými partnery často bývá přesycení vzájemnou komunikací, která přesáhla snesitelnou mez. Pro Forraiovou to bylo velmi překvapivé, ale vlastně pochopitelné. Ghosting je v takovém případě spíše obranný mechanismus, který má zamezit větším škodám.

TIP: Sociální média zhoršují depresi u teenagerů, videohry překvapivě nikoliv

Naproti tomu mezi přáteli se ke ghostingu spíše uchylují ti s velkým sebevědomím, když se domnívají, že mohou své přátele nahradit někým jiným. Při ghostingu přátel ale současně více hrozí negativní dopady na duševní pohodu těch, kdo se uchýlili k tomuto postupu. Výzkum prokázal, že u nich dochází k rozvoji depresivních nálad častěji, než když lidé použijí ghosting vůči romantickým partnerům.

Scénáře a manuály NASA občas budí úsměvy, agentura v nich popisuje možné i méně pravděpodobné a někdy až úsměvné situace. Těžko proto překvapí, že existuje i manuál, popisující jak naložit se situací, kdy se jeden z astronautů rozhodne spáchat sebevraždu či usmrtit své kolegy.

Spoutat a podat sedativa

Manuál doporučuje spoutat nezvladatelného kolegu pouty na rukou i na nohou a podat mu sedativa. S útočníkem je také potřeba udržovat verbální kontakt a vysvětlit mu, že omezení jeho pohybu je pro jeho vlastní bezpečnost. Další postup je na rozhodnutí řídícího střediska a liší se v závislosti, zda se jedná o incident na kosmické lodi, nebo na Mezinárodní vesmírné stanici.

Součástí lékárničky na Mezinárodní vesmírné stanici jsou sedativa, léky proti úzkosti, antidepresiva, ale i například antipsychotikum Haloperidol nebo Valium. V případě nutnosti jsou členové posádky oprávněni podat útočníkovi léky násilím. 

Zbraně na palubě? Spíše ne

V otázce zbraní na palubách vesmírných lodí i Mezinárodní vesmírné stanice je NASA velmi rezolutní. Míru rizika, vyplývající z přítomnosti zbraní ve vesmíru, považuje za příliš vysokou. Naopak ruští astronauti mají osobní zbraň na seznamu balíčku pro přežití. Nejčastěji uváděnou zbraní je pistole Makarov PM, nebo MP-443. Zbraň ale není určena pro vesmírné použití. Slouží pro případ přistání v odlehlých oblastech širé Rusi. Podle svědectví samotných kosmonautů ale bývá zbraň v posledních letech před misí z balíčku vyřazována.

Manuál je součástí více než tisícistránkového neveřejného dokumentu, který detailně popisuje instrukce, pro řešení všech možných situací, které mohou nastat ve vesmíru, včetně například odstranění bolavého zubu. Část věnovaná psychickým obtížím v něm zabírá zhruba pět stran. Podobný manuál má i ruská vesmírná agentura Roskosmos nebo třeba americké námořnictvo. Kromě toho jsou astronauti pobývající ve vesmíru v pravidelném kontaktu s psychology, kteří by možné problémy měli včas rozpoznat.

Image

Čtěte také

Jak se ve vesmíru nezbláznit? Jak vypadá péče o duševní zdraví astronautů

První zmínka o Jihlavě pochází z roku 1233. Zhruba v této době byla v okolí sídla objevena ložiska bílého kovu a vidina možného výdělku sem přilákala řadu lidí. Pro město tak díky stříbru začal skutečný zlatý věk.

Kopej, dokud můžeš

Radost však netrvala dlouho. Koncem 14. století už byly nejbohatší žíly vytěženy a část štol zničena a zaplavena podzemní vodou. Význam horního města začal klesat a během husitských válek upadl docela.

V této době se sídlo přidalo na stranu katolíků a jejich zájmy hájilo opravdu statečně. V roce 1422 se Jihlava stala svědkem ústupu armády Zikmunda Lucemburského, která prchala po prohrané bitvě u Německého (dnes Havlíčkova) Brodu. Přímé ohrožení kališníky však přišlo až v letech 1423, 1425 a 1427. Jihlava vždy odolala.

V roce 1436 byla na zdejším náměstí vyhlášena přelomová basilejská kompaktáta, jejichž nejdůležitějším bodem se stalo přiznání nároku českých husitů na přijímání „podobojí způsobou“. Tento mimořádný dokument zůstal mezi základními právními listinami českého státu do doby Jiřího z Poděbrad, kdy jej papež Pius II. v roce 1462 odmítl potvrdit. Husitskému králi ovšem neudělala radost ani samotná Jihlava. Ta totiž setrvala na svých katolických pozicích a bylo nutné dobýt ji silou. Celé obléhání se však protáhlo na dlouhé čtyři měsíce.

Dobytí bez boje

Složité období si vybralo svou daň na stavu města. Oživení nastalo na přelomu 15. a 16. století, kdy došlo k rekonstrukci poničených domů a ve městě vyrostla řada úchvatných renesančních staveb. Pak ale přišla další rána. V březnu 1645 se sídla zmocnili Švédové. Jihlava byla odhodlaná bránit se, ale Seveřané využili toho, že někdo opomněl zvednout padací most u Špitálské brány. Dobyvatelé tak vstoupili dovnitř bez jediného výstřelu. Místní byli odzbrojeni a veškerá válečná technika zabavena.

Po krátkém zabydlení a seznámení s obranným systémem nepřátelé zbořili všechna předměstí a vypálili okolní vesnice. Uvnitř byl nastolen tvrdý vojenský režim. Chléb a voda se daly sehnat jen na příděl a začaly se množit noční loupeže. Postupně se ovšem horšila i situace Švédů. Jejich vojska byla vytlačována z Čech a Moravy a zůstaly pouze posádky v pevnostech. Jihlava se musela udržet stůj co stůj. To se však Seveřanům nepodařilo a 8. prosince 1647 město, značně zruinované a zpustošené, vydali císařským. Po jejich odchodu zde žila pouze osmina dřívějších obyvatel a stálo jen 207 domů z původních 401.

Rozkvět díky řemeslu

Na přelomu 18. a 19. století začal další rozkvět a Jihlava se stala druhým největším producentem sukna v tehdejší monarchii. Postarala se o to především císařovna Marie Terezie, která sem pozvala nizozemské řemeslníky. Díky jejich zkušenostem došlo ke zdokonalení výroby a soukenictvím se zanedlouho živily tisíce lidí ve městě a okolí. Prosperovala i další řemesla, především sladovnictví, kloboučnictví nebo cínařství. Navíc bylo vybudováno nové silniční spojení mezi Prahou a Vídní, které procházelo městem, díky čemuž došlo k výraznému rozšíření a zrychlení obchodu.

Změnil se i celkový vzhled sídla. Městské brány s úzkými průjezdy byly zbourány a Jihlava se vymanila ze sevření hradeb. Náměstí získalo noční osvětlení a vyrostla nová radnice. Dnes lze v historickém centru, které je od roku 1982 městskou památkovou rezervací, najít jedinečné spojení gotické, renesanční a barokní architektury. 

Zkažené vejce vydává skutečně nezaměnitelný zápach, a nos tak představuje nejspolehlivější nástroj, jak pukavec odhalit. Ještě před rozbitím skořápky vám ovšem může napovědět i test, kdy vajíčko vložíte do sklenice s vodou: Je-li v pořádku, klesne ke dnu, zatímco zkažený kus se bude vznášet u hladiny.

TIP: Volské oko z ulice: Dá se na rozpáleném chodníku usmažit vajíčko?

Platí totiž, že čím starší vejce, tím větší je vzduchová bublina uvnitř. Voda obsažená v bílku se skrz skořápku postupně odpařuje, a po jistém čase se tak vajíčko udrží na hladině. Ani to nicméně nemusí znamenat, že je nepoživatelné – popsaný test totiž primárně vypovídá o jeho stáří, nikoliv kvalitě. Obecně platí, že čerstvé vejce má malou vzduchovou bublinu, takže po ponoření do vody klesne na dno. Starší (cca týden od snášky) se ve vodě vznáší a nejstarší (zhruba po třech týdnech od snášky) plave na hladině.

Počátkem května 1916 se pozornost německého generála Ericha Falkenhayna opět zaměřila na pravý břeh řeky Mázy. Korunní princ Vilém už ale nechtěl znovu mrhat životy vojáků a snažil se jej přesvědčit, aby ofenzivní akce zastavil. Ani Francouzi nebyli s vývojem bitvy spokojeni a vrchní velitel francouzské armády Joseph Joffre zvažoval, jak se Pétaina zbavit. Muže, který se přes noc stal hrdinou Francie, však nemohl jen tak odvolat. Jmenoval jej proto velitelem střední skupiny armád.

Přestože Verdun i nadále zůstal v jeho kompetenci, ztratil přímý vliv na operace a velení 2. armády převzal agresivnější Robert Nivelle. Ten se okamžitě pustil do přípravy protiofenzivy s cílem znovu dobýt Douaumont.

Brzy ráno 8. května však fortem otřásla mohutná exploze. V kasárnách objektu vypukl požár, zapříčiněný nejspíš ohříváním potravinových dávek pomocí prachových náplní granátů. Následky byly strašlivé. Zahynulo asi 700 Němců a další stovky byly raněny. Ani to ale k pádu pevnosti nevedlo. Naopak, po neúspěchu květnového protiútoku u Douaumontu dospělo německé velení k závěru, že Francouzi jsou bitvou vyčerpaní a nastal čas k rozhodujícímu úderu. Klíčové mělo být dobytí fortu Vaux.

Raynal brání Vaux

Útok na fort začal před svítáním 2. června. Po skončení dělostřelecké přípravy vyrazily vpřed jednotky německého XV. sboru a obránci pevnosti se brzy ocitli v obklíčení. Němci se pomalu probojovávali ke kasárenskému objektu, kde se tísnilo několik set Francouzů. Ti se však nehodlali vzdát. Propukl boj v úzkých podzemních chodbách, kde mohlo současně bojovat jen několik mužů. Pokusy o vyproštění selhaly a Francouzi trpěli velkým nedostatkem vody. Za těchto okolností se velitel fortu, major Eugène Raynal, rozhodl 7. června kapitulovat. Ztráta fortu Vaux otřásla důvěrou generála Pétaina, že 2. armáda dalšímu náporu odolá. Z důvodu vrcholících příprav na zahájení ofenzivy na Sommě jí však nemohl poskytnout žádné zálohy.

Následovaly těžké boje, mimo jiné o vesnici Fleury, tvrze Thiaumont a Froideterre. O zuřivosti zápasu o kontrolu nad Fleury vypovídá, že mezi 23. červnem a 18. červencem změnila majitele patnáctkrát. Neustálá palba srovnala Fleury se zemí, ale Němci se v troskách udrželi. Ves nikdy nebyla obnovena a s počtem obyvatel nula je (podobně jako další) dnes označována za „zemřelou pro Francii“. Hlavním cílem německé operace bylo ale dobytí fortu Souville, ležícího pouhé tři kilometry od Verdunu. Na fort se zaměřily i moždíře ráže 42 cm, dobýt se jej však nepodařilo. Průnik 140. východopruského pluku k jeho okraji 11. července představoval vůbec nejzazší bod, kterého Němci u Verdunu dosáhli.

Konec německých nadějí

Zahájení Brusilovovy ofenzivy na východní frontě, a hlavně bitvy na Sommě na počátku července, totiž pro ně znamenalo konec přísunu posil. Generál von Knobelsdorf sice prosazoval, aby Němci pokračovali v ofenzivě i s omezenými silami, ovšem 21. srpna byl na žádost korunního prince odvolán. K dovršení všeho 27. srpna 1916 vstoupilo do války na straně Dohody Rumunsko.

Všechny tyto faktory způsobily, že Falkenhayna ve funkci náčelníka generálního štábu vystřídal 29. srpna Hindenburg, který další snahy dobýt Verdun odmítl: „Bylo jasné, že se celý tento podnik stal v každém ohledu beznadějným...“ Pro Francii ale bylo nemožné bitvu zakončit, aniž by bylo dosaženo hmatatelného úspěchu. Proto se generálové Nivelle a Mangin pustili do přípravy operace s cílem dobýt ztracený Douaumont a Vaux.

Špatné počasí si několikrát vynutilo odklad protiofenzivy až na druhou polovinu října. Francouzi při ní měli poprvé od začátku bitvy palebnou převahu. Generál Mangin nasadil do čela útoku na frontě sahající od tvrze Thiaumont až k fortu Vaux tři divize a dalších pět nechal v záloze. Třicátá osmá divize měla rozkaz dobýt Douaumont, 74. obsadit Vaux a 133. divize pokrýt prostor mezi nimi.

Francouzští pěšáci zaútočili před polednem 24. října a rychle postupovali. Nepřátelští vojáci byli demoralizovaní a špatně zásobovaní, proto se často vzdávali téměř bez boje. Ve francouzských rukou se brzy ocitly trosky vesnice Fleury a tvrz Thiaumont. Téhož dne se mužům 38. divize podařilo obsadit prakticky prázdný Douaumont, protože v důsledku těžkého ostřelování jej většina posádky opustila. Zato 74. divize narazila na tuhý odpor a fort Vaux se jí z chodu dobýt nepovedlo. Francouzi však obsadili pozice, ze kterých kontrolovali přístupy k pevnosti, a Vaux se tím pro Němce stal neudržitelný. Už 2. listopadu jej proto vyklidili.

Historie se (ne)opakuje

Dne 15. prosince 1916 zahájili Francouzi poslední velký útok na pravém břehu řeky a během dvou dnů zkonsolidovali novou frontovou linii u Bezonvaux, asi tři kilometry severně od Douaumontu a jeden kilometr od fortu Vaux, další operace přerušila zima a na jaře příštího roku už k obnově bojů u Verdunu nedošlo.

TIP: Těší mě, já jsem Verdun: Křestní jména upomínající slavná bojiště Velké války

Přesný výčet obětí verdunského mlýnku na maso je obtížné stanovit. Odhaduje se, že v průběhu necelých deseti měsíců ztratili Francouzi asi 377 000 mužů a Němci 337 000. Z toho vyplývá, že francouzská armáda utrpěla těžší ztráty než německá, ale rozdíl nebyl takový, aby zajistil Berlínu vítězství. Zkušenosti získané v průběhu bitvy u Verdunu však měly značný vliv na vývoj francouzské vojenské doktríny. Stálé opevnění znovu získalo na významu natolik, že i o čtvrtstoletí později měla zemi galského kohouta opět spasit masa betonu a oceli – Maginotova linie. Doba se však změnila, a proto „nový Verdun“, jehož se ve skrytu obávali jak Francouzi, tak i sám Hitler, roku 1940 nenastal.