Elektrické pole ovlivňuje pohyby buněk v lidském těle a může je navádět do určité oblasti, například když se kožní buňky pohybují k místu poranění. Lidské tělo vytváří elektrické pole přirozeně. Odborníci německé Freiburské univerzity se rozhodli vliv elektrického pole zesílit.

Navzdory pokrokům v medicíně máme stále potíže s léčením chronických poranění. „Chronická zranění představují ohromný problém, nejen v medicíně, ale i ve společnosti. Přitom bývá přehlížený“, upozornila Maria Asplundová, která vedla výzkumný tým. „Objevili jsme postup, s nímž je možné léčit rány až třikrát rychleji. Mohl by to být zásadní zvrat v léčbě diabetiků a obecně seniorů." Výsledky týmu Asplundové zveřejnil časopis Lab on a Chip.

Urychlování buněk 

Badatelé vyvinuli pro účely experimentu bioelektronický mikrokapalinový čip a používali ho k růstu umělé kůže, tvořené keratinocyty. Jde o nejhojnější buňky kůže, které hrají zásadní roli při jejím hojení. Během experimentů porovnávali různé způsoby aplikace elektrických polí, která působila na jedné straně poranění anebo střídavě na obou stranách.

Asplundová s kolegy v experimentech pracovali se „zdravými“ lidskými keratinocyty a s keratinocyty, které byly poškozené jako při diabetu. Oba typy buněk se pohybovaly pod vlivem elektrického pole až třikrát rychleji, což urychlovalo celé hojení. Zároveň se ukázalo, že elektrická pole buňky nepoškozují.

TIP: Léčba poranění: Elektrické obvazy dokážou ničit rezistentní bakterie

„S kolegy jsme pozorovali, že když použijeme keratinocyty podobné buňkám diabetiků, simulované poranění se hojí velice pomalu,“ popisuje Asplundová. „Stimulace elektrickými poli ale rychlost hojení zásadně zvýšila. Až do té míry, že se rychlost hojení s diabetickými keratinocyty prakticky vyrovnala rychlosti hojení se zdravými keratinocyty.“

Před začátkem války žilo ve Francii jen asi 10 000 českých krajanů, většina v Paříži. Hlavní roli při udržování národního vědomí zde hrály dvě organizace – Sokol a socialistický spolek Rovnost. Když se na konci července 1914 už jasně schylovalo k válce, uspořádaly oba spolky českou demonstraci v Paříži. Za volání „Pryč s Rakouskem“ došli účastníci před budovu velvyslanectví Rakouska-Uherska, kde při zpěvu písní Hej Slované a Marseillaisy spálili černožlutý prapor monarchie. Nezůstalo ale jen u demonstrací, představitelé obou spolků se 29. července 1914, tedy den po vypuknutí války, dohodli, že zorganizují dobrovolníky pro francouzskou armádu. Francouzské zákony ovšem umožňovaly vstup cizincům jen do cizinecké legie.

Odvody se konaly 22. srpna v pařížské Invalidovně a do zbraně bylo přijato asi 300 Čechů, kteří se hlásili s nadšením. „Jeden z Čechů prosil lékaře, aby jej odvedl, protože všichni jeho přátelé jsou již odvedeni a on by nemohl sám zůstat v Paříži. Ač byl sláb a krátkozraký, byl přece odveden,“ vzpomínali současníci na vypjaté chvíle. Čeští krajané se tak stali dobrovolníky přijatými do legie na dobu trvání války a do konce boje proti Německu a jeho spojencům. Začala se tím psát historie české odbojové činnosti ve Francii.

Compagnie Nazdar

Po odvodu se dobrovolníci přesunuli na jih Francie do výcvikového tábora ve městě Bayonne. Zde se stali součástí 2. pochodového pluku a vytvořili 1. rotu praporu C. Díky užívanému českému pozdravu rota rychle přijala za svůj název compagnie Nazdar, tedy rota Nazdar. Krátký dvouměsíční výcvik zakončili dobrovolníci 12. října 1914, kdy převzali z rukou žen města Bayonne svůj vlastní prapor a složili přísahu: „Ve jménu volnosti, rovnosti a bratrství a v důvěře v Republiku slibujeme, že budeme bojovati za práva Republiky a lidskosti až do posledního muže a do poslední kapky krve.“

Přísaha československé roty Nazdar 12. října 1914. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Velitel Čechů kapitán Marie Sallé zvaný Dědek nato svým vojákům nařídil, aby rudý prapor s bílým českým lvem se zlatou korunkou rozvinuli až ve chvíli, kdy vyrazí na zteč proti Němcům. A ten okamžik se blížil, neboť po složení přísahy vyrazily 23. října 1914 oddíly cizinecké legie na frontu do Champagne, kde se jednotka stala součástí Marocké divize. V den odjezdu z Bayonne po obloze plula chmurná a šedivá mračna a místní starosta si poznamenal: „Jak krásní byli ti synové Čech, překypující energií! Když nás opouštěli, pociťovali jsme obzvlášť silně jejich sebeobětování a rozsah jejich odříkání.“

Hned v první linii

Dne 11. listopadu 1914 se rota Nazdar poprvé ocitla v zákopech a rovnou v první linii. „Ani nevíme, kam položit svůj vak, všude bláto. Máš nový sport naučit se chodit ve vodě a blátě. Několik drátů před námi narychlo naházených, dále jiné dráty, to jsou německé zákopy. Vzdálenost asi 200 metrů,“ zapsal si jeden z dobrovolníků své první dojmy z fronty.

Pro Čechy nastal klasický život v zákopech. Museli si zvyknout na neustále promočenou obuv a denní prohlubování zákopů. Na poměrně klidném úseku fronty u Champagně strávili Češi i první válečné Vánoce a Silvestra. Svátky přitom oslavili hloubením zákopů. „Na Štědrý den jsme začali dělat nové zákopy před první linií, a sice od 4 hodin odpoledne do 6 hodin druhého dne do rána na vzdálenost 250 metrů od Němců. Neviděli nás, ale podle hluku nás poznali a začali střílet. Polovice nás pracovala a druhá asi 80 m před námi byla pohotově s puškou v ruce. Ti zkusili ještě víc než my, kteří jsme pracovali. Tu noc byl silný mráz a to víš, co to znamená ležet bez pohnutí na zemi 3–4 hodiny,“ psal domů své zážitky jeden z českých vojáků. U Champagně oplakala rota Nazdar i svého prvního padlého. Stal se jím číšnický učeň Lumír Březovský z Paříže, kterému ještě nebylo ani 17 let… Na tomto úseku zůstali Češi s Marockou divizí až do dubna 1915.

Jatka u Arrasu

Na jaře toho roku začal chystat francouzský generál Ferdinad Foch velkou ofenzivu v Artois na severu Francie. Protože cizineckou legii obvykle nasazovalo velení na nejtěžší úseky fronty, přesunula se Marocká divize severozápadně od Arrasu. Prapor C s rotou Nazdar se tak ocitl ve středu útočných akcí 33. armádního sboru, kterému velel generál Philippe Pétain. Francouzská generalita viděla jako neuralgický bod německých linií výšinu na Falaise de Vimy, která v plánech nesla jméno kóta 140. Právě 33. sbor generála Pétaina posílený o Marockou divizi měl vést hlavní útok.

Pluky oddílů cizinecké legie s 20 000 muži ihned po příchodu zaujaly pozice na 1 400 metrů širokém úseku fronty. Rota Nazdar zaznamenala první zraněné hned po příchodu – granát poranil pět dobrovolníků. „Zde, kde je těžké dělostřelectvo, je to strašné. Každých deset metrů je dělo a jsou třemi řadami za sebou. Stojíme před místem, které se musí dobýt, a proto celá naše divise je rozložena na frontě ani ne 2 km široké. V Champagni nám bylo lépe, zde je to špatné. Nejsou zde žádné úkryty na spaní, není možné se nikam schovat. Stojíme celou noc u střílen pro případ, kdyby chtěli Němci zaútočit. Teprve za dne je dovoleno si zdřímnout,“ poznamenal si jeden z Čechů dojmy po příchodu.

Rota Nazdar v alžírském Siddi-Bél-Abbés, leden 1916. (foto: Wikimedia Commons, Kramerius Digital Library, CC BY-SA 4.0)

Rozhodující okamžik nastal 9. května 1915. Rota Nazdar vyrazila do útoku v čele Marocké divize. Vojáci běželi kupředu v čele se svými důstojníky vzpřímeni a v jasných červenomodrých uniformách cizinecké legie a jejich útok tak připomínal doby, kdy ještě neexistovaly kulomety. První linie německých zákopů padla překvapivě snadno, pak ale nastalo nefalšované peklo. Němci začali pálit z děl a kulometů a útočící dobrovolníci jeden po druhém padali do bahna. Mnoho zraněných zůstalo na místě, ti šťastnější se odplazili do relativního bezpečí jam po granátech.

Rota Nazdar nehleděla na ztráty a hnala se stále dopředu. Těžce zraněn nakonec klesl k zemi i kapitán Sallé a zraněni nebo mrtví byli i ostatní důstojníci. Útočící pluk Marocké divize nakonec sice kvůli rychlému postupu ztratil kontakt se sousedním plukem, ale přesto se podařilo kótu 140 dobýt.

„Útok vykonaný praporem C asi 4 km do hloubky německých pozic v krátké době 90 minut byl tak rychlý, že nebylo času na zastávky u padlých a raněných druhů, nebylo možno ohlížet se po kamarádech, kteří bez hlesu zalehli jakoby k odpočinku a kteří již nedošli,“ vzpomínali přeživší dobrovolníci.

Za postup do hloubky čtyř kilometrů do německých pozic ale francouzské jednotky draze zaplatily a zásadní průlom, který měl v hlavách francouzských generálů způsobit obrat ve válce, se nekonal. Pluk cizinecké legie velení nakonec po několika hodinách útoku stáhlo zpět. Ztratil 50 ze 75 důstojníků a 1 889 z 3 822 poddůstojníků a vojáků.

Prapor C s rotou Nazdar utrpěl největší ztráty. V bahně u Arrasu padli bok po boku mezi jinými náčelník pařížského Sokola Josef Pultr stejně jako předseda Rovnosti Josef Šíbal. Češi ztratili i svůj prapor z Bayonne. Z 250 vojáků roty Nazdar, kteří vyrazili do útoku, zůstala jen stovka bojeschopných. Rota Nazdar přestala existovat, Čechy, kteří přežili, velení přesunulo k jiným částem pluku. V řadách cizinecké legie pak bojovali až do konce války, ale samostatnou českou jednotku už nikdy nevytvořili. Podporučík Ivan Štafl, který zde také utrpěl zranění, později na bitvu zavzpomínal ve verších: „Nadšení se bilo s nimi – s láskou krev jsme dali – a ti naši padlí hoši – zemi pokrývali jako mrtvé suché listí.“

Konec české jednotky ve francouzské armádě

Po neúspěšné bitvě u Arrasu byla zdecimovaná Marocká divize z fronty stažena, prapor C byl dokonce rozpuštěn. Většina Čechů se poté soustředila v 1. rotě praporu B, v jehož řadách pak znovu útočili u Champagně. Další nábor českých dobrovolníků do cizinecké legie se pak už nekonal i kvůli Bérengerově zákonu z června 1915, který zakazoval nabírat do armády cizince – příslušníky států bojujících s Francií. Náborová střediska cizinecké legie zůstávala sice vůči Čechům poměrně benevolentní, ale jejich počet v armádě nijak nerostl, protože ve Francii se nenacházeli žádní čeští zajatci.

V lednu 1916 odešly oddíly, kde sloužili i Češi, na poměrně klidný úsek fronty na řece Oise. Nejvýznamněji se zde zapsalo do análů zatčení dobrovolníka a později světoznámého sochaře Otty Gutfreunda, který sloužil už v rotě Nazdar a tvrdě kritizoval Bérengerův zákon. Skončil kvůli tomu v internačním táboře Frigolet, kde zůstal až do konce války. Náhoda tak možná zachránila před smrtí jednoho z nejvýznamnějších českých umělců 20. století.

Francouzský přístup k Čechům se ale nakonec v roce 1916 začal měnit. „V době boje Francie nezapomíná, že vedle jejích dětí přišli bojovati chrabří vojínové, jež jí poskytla česká kolonie ve Francii. Krev prolitá pro ni nejlepšími z vašich synů zpečetila navždy bratrskou unii obou národů, které budou bojovati bok po boku až k vítězství, z něhož vzejde nový život pro celé lidstvo,“ poznamenal generál Roques.

TIP: Kubista v cizinecké legii: Kariéru Otty Gutfreunda přerušila Velká válka

Tomáš Garrigue Masaryk nakonec na začátku února 1916 při jednání s francouzským ministrem zahraničních věcí Aristidem Briandem dosáhl slibu o zřízení Československé armády ve Francii. Češi v cizinecké legii se ale nestali základem budovaných legií, francouzská vláda totiž zkušené vojáky odmítla z legie propustit v obavě, že by tak musela postupovat i v případě dalších národnostní. Skutečným zárodkem československých legií ve Francii se tak stali dobrovolníci, které do Francie přivezl z Rumunska Milan Rastislav Štefánik, a hlavně 1 200 mužů z Ruska pod vedením kapitána Otokara Husáka v roce 1917.

Datum 9. května se v českých dějinách neprávem spojuje jen s rokem 1945, kdy za Pražského povstání vjely do Prahy první sovětské tanky. Nemělo by se ale zapomínat, že ve stejný den třicet let před rokem 1945 bojovali a umírali čeští dobrovolníci roty Nazdar v bitvě u Arrasu. I jejich statečnost přispěla k tomu, že mohlo vzniknout samostatné Československo.

Příběhy o zázračném vzkříšení jsou známé jako lidstvo samo: Ten nejstarší a dosud zřejmě nejznámější najdeme v Novém zákoně. Podle Janova evangelia Ježíš oživil čtyři dny zesnulého Lazara z Betánie poté, co jej Lazarova sestra Marta požádala o učinění zázraku. Jméno muže, který se později dočkal svatořečení a stal se patronem malomocných, vešlo do povědomí jako synonymum pro nemocné, a i po dvou tisících letech používáme termín lazaret coby označení pro provizorní vojenskou nemocnici.

V lékařských učebnicích pak můžeme narazit na pojem Lazarův syndrom, používaný pro výše popsanou situaci, tedy náhlé samovolné procitnutí z kómatu po zástavě srdce a neúspěšné resuscitaci. Zůstaneme-li v biblickém kontextu, lze v takovém případě skutečně hovořit o zázraku: K tomu, že by zdánlivě „zesnulá“ osoba náhle ožila (a to třeba až několik hodin od prohlášení za mrtvou), totiž dochází extrémně vzácně. Z historie nicméně známe řádově desítky případů, kdy k něčemu podobnému prokazatelně došlo, přičemž některé z nich mají blíž k hororové literatuře. 

Probuzení v rakvi

Pro autory strašidelné fikce představuje náhlé probuzení mrtvého hojný a bohatý zdroj inspirace. Jeden takový příběh popsal například americký spisovatel Edgar Allan Poe ve své povídce Předčasný pohřeb z roku 1844. Dílo vzniklo v době, kdy mnozí lidé trpěli tzv. tafefobií, tedy panickým strachem z pohřbení zaživa. Jejich obavy pramenily z (v té době) poměrně hojného množství reálných případů, kdy údajní nebožtíci ve skutečnosti nebyli mrtví, kvůli nedostatečným znalostem tehdejší medicíny však lékaři nesprávně vyhodnotili jejich stav a poslali je do márnice, odkud putovali do hrobu.

Pozdější otevření rakve pak odhalilo děsivou pravdu: Narostlé vlasy či vousy, jiná poloha těla, či dokonce rýhy od nehtů pokoušejících se otevřít víko prozradily, že muž či žena po umístění pod zem po nějaké době procitli a snažili se dostat ven, což se jim samozřejmě nepodařilo. Movitější vrstvy obyvatel tehdy tafefobie trápila natolik, že si někteří ještě za života obstarali speciální rakve vybavené bezpečností signalizací, která umožnila dát hrobníkovi najevo, že uvnitř leží živý člověk.

Z hlediska čísel nešlo tak docela o planou fobii: Jak v roce 1905 spočítal anglický podnikatel William Tebb, dostupné historické zdroje do té doby uváděly celkem 219 případů pohřbení osob na hranici mezi životem a smrtí, nemluvě o deseti pitvách zaživa. V některých regionech se tak opatření proti noční můře každého smrtelníka promítla i do zákonů, jež stanovovaly povinný odklad pohřbu zpravidla o tři dny, aby měl nebožtík dostatek času na případné probuzení.

Návrat mezi živé

V dnešní době působí tafefobie už spíše jen jako úsměvná historická perlička. Nicméně k situacím, kdy člověk prohlášený za mrtvého náhle ožije, dochází ještě dnes – za posledních čtyřicet let evidují oficiální statistiky nejméně 38 takových případů, byť k nim již nedošlo v rakvi, ale o poznání dříve. Čtyři pětiny popsaných případů Lazarova syndromu se odehrály do dvanácti minut po zástavě srdce, což rozhodně není dostatečně dlouhá doba k tomu, aby se dotyčný stihl dostat na hřbitov.

Přesto nelze popřít, že podobný zážitek musí být pro obě strany šokující, a nelze se divit, že plní stránky novin. Například v srpnu 2020 popsal deník Detroit Press případ dvacetileté Timeshy Beauchampové, kterou se přivolaní zdravotníci marně pokoušeli oživovat více než třicet minut. Několik hodin poté, co ji prohlásili za mrtvou a její tělo převezli do márnice, si místní patologové povšimli známek života a zachránili ji.

Podobnou zkušenost si z nemocnice odnesl také sedmatřicetiletý Anthony Yahle, jenž v roce 2013 při pobytu na nemocniční pohotovosti utrpěl srdeční zástavu a po více než pětačtyřiceti minutách marného oživování údajně zemřel. Když se s ním však přijel naposledy rozloučit přivolaný syn, zaznamenal na monitoru stále připojeném k otcově hrudníku známky tepu a přivolaní lékaři jej dokázali přivést k životu.

Ovšem za skutečnou rekordmanku, pokud jde o vůli k životu, lze považovat jistou Velmu Thomasovou ze Západní Virginie. V květnu 2008 prodělala devětapadesátiletá žena u sebe doma zástavu srdce, a třebaže ji lékaři po transportu do nemocnice dokázali napojit na náhradní oběhový systém, po sedmnácti hodinách nenalezli žádnou mozkovou aktivitu a prohlásili ji za mrtvou. Dokonce i její syn Thomas údajně potvrdil, že kůže na rukou už jí začala tvrdnout a na koncích prstů se vysušovala, a souhlasil tak s odpojením od přístrojů. Deset minut nato se Velma naprosto neočekávaně probrala z kómatu.

Etické otazníky

Jak je něco takového možné? Jednoduchá otázka dosud nemá svou odpověď. Vzhledem ke vzácnosti uvedeného jevu nemají odborníci dostatek podkladů pro sestavení odpovídajícího vysvětlení; nevíme ani, zda může být pravděpodobnost výskytu Lazarova syndromu u některých osob vyšší než u jiných. Vybrané teorie hovoří o souvislosti s léky podávanými v průběhu resuscitace (například adrenalinu k podpoře srdeční činnosti), jejichž účinky se mohou dostavit později. Jisté však je, že téměř každý, kdo má za sebou prožitek „vzkříšení“, se do života nevrací tak docela beze změny. Jde totiž o natolik silnou zkušenost, že až do konce života (tentokrát toho definitivního) pak většinou trpí psychickými potížemi, chronickou depresí či panickými atakami a potížemi se spánkem.

Fakt, že lékaři ani v dnešní době nedokážou zcela stoprocentně konstatovat smrt, navíc vyvolává řadu kontroverzních otázek. Jak dlouho má resuscitace trvat, abychom ji mohli definitivně označit za úspěšnou, či neúspěšnou? Za jak dlouho po údajném úmrtí lze bezpečně provést pitvu? Mnohé debaty se úzce týkají i zdravotnického práva: V hypotetické situaci, kdy je údajně „mrtvý“ ve skutečnosti ještě živý, ale nedostane šanci se probudit, je velmi obtížné prokázat případné pochybení lékařů. Příbuzní dotyčného přitom často v návalu emocí požadují vysvětlení, jako třeba v případě brazilského batolete, kterému v roce 2012 selhaly plíce.

TIP: Zážitky blízké smrti: Co se děje po odchodu na druhý břeh?

Jak popsal deník Daily Mail, dvouletý Kevin Santos již ležel v rakvi zabalený v plastové fólii, kam jej umístili zdravotníci, když se k překvapení všech shromážděných náhle zvedl do sedu a požádal o sklenici vody. Rozrušená rodina, která se chystala na pohřeb, chlapce vzala zpátky do nemocnice, místní lékaři však u dítěte nenašli žádné známky života. Chlapcův otec Antonio se však rozhodl kontaktovat policejní orgány a podal na nemocnici trestní oznámení, neboť se domníval, že jeho syn se stal obětí neprofesionální péče a mohl by žít, pokud by jej příslušní lékaři vyšetřili důkladněji. 

My, obyvatelé planety Země, žijeme vlastně na dně plynného oceánu dusíku a kyslíku. A zafouká-li vítr, můžeme přítomnost jejich molekul pocítit na vlastní kůži. Tuto skutečnost si však lidé uvědomili teprve nedávno – oba plyny se podařilo objevit až v roce 1772: Dusík pro svět odhalil skotský fyzik Daniel Rutherford a kyslík zas švédský chemik německého původu Carl Wilhelm Scheele, který ovšem výsledky svého bádání publikoval až roku 1777. Proto se objev kyslíku připisuje anglickému chemikovi a duchovnímu Josephu Priestlymu, jenž k němu došel nezávisle na Scheelem, ale zveřejnil jej už v roce 1774. Pro Scheeleho může být jistým zadostiučiněním, že jeho jméno nese jeden z měsíčních kráterů – a na rozdíl od kráteru pojmenovaného po kolegovi Priestlym leží ten „jeho“ dokonce na přivrácené straně!

Předchozí část: Příběh kyslíku: O původu životodárného prvku ve vesmíru (1)

Kyslík se však nenachází jen kolem nás. Je i přímo v nás – a nikoliv v zanedbatelném množství: Vždyť na atomy kyslíku připadají celé dvě třetiny hmotnosti lidského těla! Může za to samozřejmě i voda, jejíž molekuly sice obsahují dva atomy vodíku a jeden atom kyslíku, ale pokud jde o hmotnost, dominuje v H₂O opět kyslík. Máme jej v těle, dýcháme ho, pijeme, koupeme se v něm, ale přitom jej nikde nevidíme… Nebo ano?

Hvězdné finále

Odpověď znají pozorovatelé noční oblohy, zejména pak planetárních mlhovin, které mají v dalekohledu často nazelenalý nádech. Nejde přitom o nic jiného než o záření kyslíkových atomů, jež jsou v mlhovině přítomny. Dostáváme se tak na začátek našeho příběhu. Právě planetární mlhoviny totiž vznikají v závěrečné fázi života hvězd, které ve svém nitru vyčerpaly zásoby termojaderného paliva. Nesmějí být ovšem příliš hmotné, jinak skončí jako supernovy. Jestliže však vypadají třeba jako naše Slunce, budou směřovat k planetárním mlhovinám.

Mlhovina Činka (označovaná také M27) se nachází zhruba 1 300 světelných roků od Země. Na nebi se skrývá v souhvězdí Lištičky a je hezkým cílem i pro menší dalekohledy. Mlhovinu v nich uvidíte jako šedivý až lehce modrozelený obláček charakteristického tvaru, její detailní strukturu však odhalí teprve fotografie. Zatímco zelená barva náleží jednou či dvakrát ionizovaným atomům kyslíku, fialové a červené partie má na svědomí ionizovaný vodík. (foto: European Southern Observatory, CC BY-SA 4.0)

Stálice, jež se vydá touto cestou, prodělá řadu změn. Mnohonásobně zvětší svůj objem a její povrch se poněkud ochladí. Pokles teploty se projeví i změnou barvy vyzařovaného světla a z hvězdy se stane tzv. červený obr.

Charakteristickým průvodním jevem je také intenzivní hvězdný vítr, který do okolí odnese podstatnou část materiálu ze svrchních vrstev stálice. Jejím tělem nakonec proběhne několik termálních pulzů, při nichž hvězda odhodí zbytek své vnější obálky. A právě tento nesmírně řídký a velmi rychle se rozpínající plyn vytvoří planetární mlhovinu. Ta však nebude mít dlouhého trvání – během několika desítek tisíc let se zcela rozplyne. 

Podstatné je, že rozpínající se plyn, včetně atomů kyslíku, je buzen k záření tím, co po hvězdě zůstalo: tzv. bílým trpaslíkem neboli obnaženým, nesmírně hustým a také velmi kompaktním hvězdným jádrem velkým přibližně jako Země, s povrchovou teplotou asi 120 000 °C. Mimochodem, i bílý trpaslík sestává z velké části z kyslíku – tvoří jej přece „spaliny“ termojaderných reakcí. 

Kyslíková záře

Kyslíkové atomy uvnitř mlhoviny – přesněji řečeno některé jejich elektrony – přijímají záření z bílého trpaslíka, čímž se dostávají do tzv. excitovaného neboli vybuzeného stavu. Nadbytečnou energii si však nedokážou udržet a po krátké době ji opět vyzáří do okolí. Toto elektromagnetické záření má vždy konkrétní vlnovou délku, která současně udává i jeho barvu. 

V případě kyslíkových atomů se jedná o zelené záření s vlnovou délkou 500,7 nm (existují však i další varianty přechodu z excitovaného stavu o jiných vlnových délkách). Důležitá je také skutečnost, že právě v oblasti zelené barvy jsou naše oči nejcitlivější. Jinými slovy, záření kyslíkových atomů si v dalekohledu všimneme nejsnáz, zatímco záření ostatních vlnových délek de facto nevnímáme. Digitální astronomická technika to však může zaznamenat jinak.

Ostatně, za zářícím kyslíkem nemusíme putovat tisíce světelných roků. Stačí se vypravit na „zápraží“ vesmírného prostoru do výšky 100 km. A dokonce můžeme zůstat nohama na Zemi. Jen je potřeba zaklonit hlavu a být ve správný čas na správném místě: ideálně v noci, v období zvýšené sluneční aktivity, někde poblíž severního či jižního polárního kruhu. Z těchto zeměpisných šířek lze totiž snadno pozorovat fascinující přírodní divadlo – polární záře.

Stačí jen pár atomů

Asi vás už nepřekvapí, že i zmíněný nebeský jev souvisí s kyslíkem – ovšem nikoliv s tím vesmírným, nýbrž s molekulárním kyslíkem v zemské atmosféře. Uvedená skutečnost však vědcům dlouho unikala a tajemné, zpravidla nazelenalé polární záře jim pořádně zamotaly hlavu. Jejich charakteristické spektrum nebylo totiž možné připsat žádnému známému chemickému prvku. I proto se na počátku 20. století objevily teorie, které dávaly polární záře do souvislosti s novými chemickými elementy – geocoroniem a nebuliem –, jež se z nějakého záhadného důvodu nevyskytovaly na Zemi.

Vysvětlení je ve skutečnosti mnohem prostší. Rovněž v tomto případě se jedná o vybuzené atomy kyslíku (ale také dusíku), které při přechodu z excitovaného do základního stavu vyzařují energii v podobě viditelného světla charakteristické vlnové délky. Původcem excitace je tzv. sluneční vítr, proud nabitých částic z naší hvězdy. Po magnetických silokřivkách vstupují tyto částice v blízkosti zemských geografických pólů do atmosféry naší planety, kde se pak srážejí s atomy kyslíku a dusíku. Energie předaná srážkou dostačuje k tomu, aby se atomy na pár okamžiků ocitly v excitovaném stavu. Určité procento vybuzených atomů má ovšem na svědomí i vysoce energetické ultrafialové záření ze Slunce. 

TIP: Evoluce diktovaná kyslíkem: Bouřlivé proměny atmosféry modré planety

Slovutní fyzikové si na polárních zářích vylámali zuby jednoduše proto, že nebyli schopni vytvořit „dole“ na Zemi podmínky analogické těm ve vysokých vrstvách naší atmosféry. Vzduch je v těchto výškách natolik řídký, že už se blíží vakuu. A to je nesmírně důležité. Pokud by byl totiž hustší, excitované atomy by o získanou energii přišly vzájemnými srážkami mezi sebou dřív, než by ji stačily vyzářit jako viditelné světlo.

Příběh kyslíku je vlastně příběhem našeho vesmíru, pozemského života i nás samotných. A také budoucnosti našeho Slunce, i když prozatím vzdálené miliardy let… 

Velryby jsou sice největší savci na světě, prostředí ve kterém žijí ale značně komplikuje jejich výzkum. Zhruba 95 procent času tráví pod hladinou, často ve velmi odlehlých vodách. Vědci se v takových případech obvykle uchylují ke sledovacím zařízením. Umístit něco takového na velrybu v otevřeném oceánu je ale dost těžké a také nebezpečné.

Podle mořského biologa Davida Wileyho z americké vědecké agentury Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA), situaci teď zásadně změnily drony, právě pokud jde o sledování velryb. 

Drony a velryby 

Wiley a jeho kolegové intenzivně testovali nasazení dronů při výzkumu velryb během osmi dnů v mexickém Národním parku Bahía de Loreto, který se nachází na východním pobřeží Kalifornského poloostrova. Badatelé zkoušeli především umísťování sledovacích systémů na velryby. Z celkem 29 pokusů uskutečněných pomocí dronů bylo 21 úspěšných. Jejich výzkumnou studii zveřejnil odborný časopis Royal Society Open Science.

Vědci zjistili, že od startu dronu k umístění sledovacího zařízení na velrybu jim trvalo v průměru 2 minuty 45 sekund, přičemž výzkumné plavidlo bylo od dotyčné velryby vzdálené asi 500 metrů. S úspěšností umístění zařízení na velryby 72 procent jde o doposud nejefektivnější metodu sběru dat v daných podmínkách.

TIP: Vědci chtějí odposlouchávat velryby pomocí optických kabelů

Autoři studie si pochvalují, že dálkově řízené drony jsou perfektní pro označování velkých velryb přímo v oceánu. Takovou misi zvládají se slušnou úspěšností, z relativně velké vzdálenosti od plavidla a operátora dronu a za velmi krátkou dobu. Podstatné také je, že použití dronů pro umísťování sledovacích zařízení na velryby značně snižuje riziko úrazu při výzkumu velryb. 

Jak se zbavit nepohodlných, či neoblíbených politiků? Tato otázka provázela a provází celé lidské dějiny. Způsoby jsou různé: vězení, vyhnanství, zničení pověsti, či dokonce zabití. To není ve světových dějinách nic výjimečného. Ovšem vyhození z oken, nazývané defenestrace, kterých najdeme v naší historii několik, mezi ty výjimečné způsoby patří. Šlo o politické akty, po kterých následovaly změny politického řádu. Srovnatelné události v evropských zemích nenalézáme.

Dvě, nebo tři?!

Kolik českých defenestrací vůbec proběhlo? Někteří historikové uvádějí dvě, a to v roce 1419 a 1618. Jiní napočítali tři – přidali totiž události spjaté s rokem 1483. Ovšem jedno měly tyto defenestrace společné: byly definitivní. Dotyčný se na rozdíl od deportace už nemohl vrátit na původní místo. 

„Bouřlivá situace byla už od února 1418, proměnila se politická situace, proměnilo se také jednání panovníka Václava IV. Lidé se báli, že nebudou moci přijímat podobojí,“ uvádí historička dr. Eva Doležalová. Co se tehdy vlastně dělo? Několik let po upálení mistra Jana Husa a poté, co stejný osud potkal kazatele Jeronýma Pražského, zamířily do Čech dvě papežské buly, které přikazovaly zlikvidovat české kacíře. A další výhrůžky vůči českému království pokračovaly. V zemi se rozmáhal chaos. Objevovaly se skupiny loupeživých odbojníků a také zprávy o blížící se apokalypse. Lidé se děsili, že nedojdou spásy. 

Počátek revoluce

Právě o to usilovali nejvíce: dostat se do křesťanského nebe. Jejich víra v Boha a náboženské cítění tvořilo středobod jejich života. A tak to celé začalo vlastně jednoduše. Dne 30. července 1419 se lidé  sešli v kostele. Slovo dalo slovo a dav se vydal k pražské novoměstské radnici, aby dosáhl osvobození uvězněných souvěrců, kteří se hlásili ke kalichu. V jejich čele stál zběhlý kněz Jan Želivský. Jak známo, zfanatizovaný dav shodil několik konšelů z oken na dlažbu náměstí, kde zahynuli. 

Násilný převrat měl své důsledky. Tragédii si dobře uvědomoval tehdejší král Václav IV. Můžeme jen spekulovat, co by se dělo, kdyby o pár dní později nezemřel. Dokázal by zastavit běsnění, které následně vypuklo? Houfy lidí se vrhaly na kostely a kláštery. Davy ničily varhany, obrazy svatých i ornáty. Faráři a mniši prchali, řada klášterů lehla popelem. Husitská revoluce začala… 

Překrucování

Pozdější výklady této události se poněkud vymkly skutečnostem, ostatně jak tomu v historii bývá často. Objevila se tak i teze, že šlo o střetnutí Čechů s Němci. Historik Petr Čornej ale konstatuje: „Mezi novoměstskými konšely a úředníky přítomnými v radniční budově nebyl jediný etnický Němec. Více než sto let po událostech, kdy společnost zjednodušeně vnímala husitské války jako střetnutí Čechů s Němci, se zdálo přirozené, že původcem provokace, která zavdala podnět k patnáct let trvajícím bojů musel být pražský Němec.“ 

Také komunistická ideologie si danou událost přizpůsobila a vyrukovala s tezí, že se jednalo o konflikt sociální. Daného podání se pak dle slov Petra Čorneje „přidržel školený historik a spisovatel Miloš Václav Kratochvíl, scenárista slavné husitské trilogie spolu s režisérem Otakarem Vávrou. Ve filmu Jan Žižka – premiéru měl v roce 1956 – jsou represe vůči husitům vystupňovány ad absurdum, nicméně v souladu s tehdy závaznou marxistickou intepretací husitství jako třídního boje.“

Druhý pokus

Rok 1483 naložil na bedra lidí těžké rány. Mor se šířil zemí a nikdo netušil, o jakou nemoc se jedná. Nikdo si nedokázal vysvětlit, proč se tak rychle a s takovými hrůznými důsledky šíří. Někteří v tom viděli boží hněv. K dovršení všeho zůstalo české království bez panovníka. Král Vladislav Jagellonský uprchl spolu se svým dvorem z Prahy. Začaly se šířit nejrůznější spekulace: zda sám panovník neonemocněl – a kdo by mohl být jeho nástupcem. 

Neúroda rychle zvyšovala cenu základních potravin. Hrozil hlad, kterého se obávali především chudí lidé. Připočteme-li k tomu všeobecnou nespokojenost a nejrůznější proroctví hlásající konec světa, kališníci se opět báli, že by nový vládce mohl proti nim tvrdě zasáhnout. A spustila se další bouře – opět v Praze. Dne 24. září 1483 se rozezněly zvony na věži u Panny Marie v Týně. Neoznamovaly však čas na modlitbu, ale povel k útoku proti pražským radnicím. 

Na Malé Straně se ale mezi povstalci a radními rychle podařilo uzavřít dohodu. Zabiti tedy byli „pouze“ dva konzervativní sousedé. Nejtvrdší střetnutí proběhlo na radnici v Novém Městě pražském. Tam zahynulo celkem pět konšelů. Přestože v sousedním Starém Městě neměli vůdcové v úmyslu členy městské rady pobít, ale spíše uvěznit a potrestat, k oběti došlo. Zemřel tamní rychtář. Pro kališníky to dopadlo příznivě: panovník nezískal více politické moci a revolta zabránila obnovení předhusitských poměrů. Na druhé pomyslné misce vah zůstávají oni zavraždění lidé.

Na rozcestí dějin

Historik Tomáš Knoz konstatoval k dobové atmosféře předcházející třetí defenestraci toto: „Rok 1618 bývá obecně považován za jeden z klíčových momentů evropské historie. Snad proto se jeho popis a často i vyobrazení objevuje snad v každé z evropských a světových dějin. Právě toho roku totiž začala třicetiletá válka.“ Dodává také: „Události na Pražském hradě si v ničem nezadají se symbolickým významem událostí u Bastily z července 1789.“

Ostatně ne nadarmo se první etapa, fáze třicetileté války  nazývá „českou válkou“. Co se tedy vlastně stalo? V českých zemích vládl Ferdinand II. Ten si nechtěl, co se týkalo náboženských poměrů, nijak komplikovat život. Plně tak potvrdil dosavadní poměry, které zavedl jeho předchůdce Rudolf II. Habsburský svým výnosem  z roku 1609, takzvaným Rudolfovým majestátem. Dokument to byl svobodomyslný a v tehdejší Evropě nejliberálnější. Ovšem ne všichni s ním byli spokojeni, jak už to tak bývá. 

Za panovníka v Praze vládli jeho místodržící Slavata a Martinic. A ti dali najevo, že o Majestát se starat nebudou a že o něj nestojí. Protestantským stavům se takové chování samozřejmě nelíbilo. Na 6. března 1618 svolali sjezd do pražského Karolina. Tam přijali rezoluci proti nedodržování Rudolfova majestátu. Zástupci sjezdu chtěli místodržícím rezoluci předat, ti to odmítli. A tak stavy odeslaly listiny přímo do Vídně. Panovník zareagoval velmi přísně. Jeho dopis zněl tak striktně, že adresáti věřili, že místo panovníka ho napsali sami místodržící. 

Protestanté se znovu setkali a Jindřich Matyáš Thurn ostře kritizoval celou situaci. Po Praze se šířila nervozita – ve vzduchu visela bouře. Objevila se šeptanda, že hradní posádka se chystá do útoku a vůdcové povstání budou zajati a popraveni. A tak došlo 23. května 1618 k další defenestraci – tentokrát na Pražském hradě. Slavata, Martinic a písař Fabricius padali zhruba osmnáct metrů, ale svah zmírnil náraz a navíc přistáli na hromadě odpadků. Vyjma Slavaty se jim dokonce ani nic nestalo. A to po nich vzbouřenci ještě seshora stříleli! 

Stavovské povstání začalo. Třicetiletá válka přinesla nejen zemím Koruny české, ale celé Evropě nezměrné škody a utrpení. A vyústila například i v zpřísnění opatření týkajících se náboženství. Nastávala tzv. rekatolizace.

Komu prospěly?

Mělo to vlastně vůbec smysl? I tak lze pohlédnout na defenestrace v našich dějinách. Bezpochyby můžeme u jejich počátků nalézat bohulibé účely, dobrou snahu o zlepšení, či napravení stávajících poměrů. Ovšem vedle změn politického řádu způsobily také chaos, zmar, rozvrat a jen další ničivé války.

TIP: Přinuceni k obrácení: Jaké metody využívala pobělohorská rekatolizace?

Pohledem současného člověka 21. století se nám i ony spouštěcí mechanismy, události a důvody mohou zdát malicherné. Ovšem historie se odehrává ve svém prostoru a době a tehdejší člověk měl zcela logicky ve svém hodnotovém systému jiné priority. 

Největší problém při seskoku výsadkářů představovala orientace ve vzduchu a dosažení přistání přímo v určené zóně doskoku. Navigátor letadla musel počítat s větrem a nalétat tak, aby vysazovaní vojáci nedopadli mimo do nebezpečného terénu, jako je les, skály, nebo vodní plochy.

Několik minut před příletem se na palubě letounu rozsvítilo červené světlo, což byl signál pro všechny, aby zaklesli karabiny výtažných lan padáku na lano vedoucí kabinou letounu. Všichni vojáci zkontrolovali výzbroj a výstroj a nahlásili vysazovači, že jsou připraveni.

Jakmile se objevilo zelené světlo, začali urychleně vyskakovat ven. Na proslovy nebo poplácávání po ramenou nezbýval čas – s každou vteřinou zpoždění docházelo k většímu a většímu rozptylu vojáků. Pokud letoun přeletěl zónu, rozsvítilo se opět červené světlo a ti, co vyskočit nestačili, museli počkat na druhý přelet.

Vysazovačem byl někdy také výsadkář, většinou velitel jednotky, který skákal poslední, jindy člen létajícího personálu, který po výskoku posledního vojáka stáhl do letounu vlající výtažná lana, shodil nákladní kontejnery a zavřel dveře. Potom se letadlo rychle vzdálilo vytyčeným koridorem, protože při velkých operacích se ve vzduchu pohybovaly stovky letounů a tisíce výsadkářů.

Zmatky na obou stranách

Mnoho vojáků při nočních seskocích přistálo na stromě, odkud se museli složitě dostávat na zem, někteří skončili na střechách či v plamenech hořících domů. V noci často vojáci přesně nevěděli, kde jsou, a proto se snažili spojit s ostatními do skupin a vydat se ke svým cílům či aspoň zjistit vlastní polohu. Při útoku Britů v Brunevalu skončila jedna ze skupin daleko od cíle a musela se k němu probojovat přes německé linie.

Za dne D, kdy noční Normandii zasypal koberec tisíců výsadkářů, docházelo ke zmatku, jednotky se promíchaly a těžká výzbroj zůstávala ztracena kdesi ve tmě. Štěstím bylo, že ani Němci se nedokázali v tom zmatku zorientovat, a tak výsadkáři své úkoly nakonec splnili, i když často za cenu velkých ztrát, ke kterým docházelo kvůli chybějícímu vybavení a těžké výzbroji. Teoreticky měla být výsadková vojska po úspěšné akci během několika dnů stažena a nahrazena pěchotou, v praxi k tomu ale mnohdy nedocházelo, takže výsadkáři běžně bojovali dlouhé týdny, než byli staženi k reorganizaci a doplnění.

Kluzákové útoky

Mohlo by se zdát, že kluzáková pěchota představovala pouze jakousi druhořadou složku výsadkových jednotek, ale ve skutečnosti byly její kvality rovnocenné s parašutisty. Kluzáky se uplatnily jak při osvobození Mussoliniho německými výsadkáři vedenými Otto Skorzenym ze zajetí v Gran Sasso (operace Dub v září 1943), tak při útoku jednotky majora Howarda na mosty přes řeku Orne a Caenský kanál (operace Deadstick v červnu 1944).

V obou případech byl klíčový moment překvapení, a proto kluzáky přistávaly bez ohledu na riziko co nejblíže svých cílů a vojáci bleskovým útokem přemohli nepřátelskou obranu. Těžko s definitivní platností říci, zda se více osvědčil noční či denní kluzákový útok, ale noční útoky zpravidla dopadaly lépe. Protiletadlová obrana měla totiž v noci ztížené podmínky, což platilo i pro noční stíhače. Také dopravní letadla samotná, natož ještě vlekoucí kluzáky, nemohla provádět žádné úhybné manévry, takže musela letět vytyčeným koridorem a spoléhat na štěstí.

Ve dne i v noci

Za dne D protiletadlová palba zasáhla či donutila změnit kurs mnoho letounů, takže kluzáky přistávaly víceméně naslepo na prvním vhodném poli. Řada z nich se ale na podmáčených či dokonce zatopených zemědělských plochách převrátila. Na velkých polích a loukách také obránci vztyčovali kůly, které měly přistání zabránit.

Denní kluzákové výsadky jako operace Market-Garden byly proveditelné pouze díky úplné vzdušné převaze Spojenců a němečtí stíhači je nemohli ohrozit. Výhodu denního přistání představovala snadnější orientace a přistání, ale hrozilo větší nebezpečí poškození nepřátelskou palbou, o čemž se přesvědčili němečtí „Zelení ďáblové“ na Krétě, když přistávali v letadlech a kluzácích za dne na letišti obsazeném Novozélanďany.

Nebezpečné přistání

Pole, na nichž spojenecké kluzáky přistávaly, často vypadala jako obraz zkázy, protože dřevěná konstrukce kluzáků Horsa se při přistání nezřídka poškodila a navíc bylo pro lepší manipulaci s nákladem po přistání možné trup před ocasními plochami rozpojit na dvě části. Z letounů s uraženými křídly a ulomeným podvozkem běžně vystupovali nezranění vojáci. Největší nebezpečí hrozilo při převrácení a při srážkách kluzáků během přistání.

TIP: Hitlerovi parašutisté v Africe: Výsadková brigáda Ramcke

Jejich piloti absolvovali jen velmi zjednodušený pilotní výcvik a v některých případech po jejich zranění či zabití brali řídicí páky do rukou někteří z přepravovaných mužů. Za letu museli všichni sedět na podlaze, protože lehký kluzák citlivě reagoval na změnu polohy těžiště, dopravovaná vozidla či jiný těžký náklad se upevňovaly lany nebo řetězy. Výsadková vojska potvrdila svoji bojeschopnost a velké taktické možnosti, takže po válce došlo k nebývalému rozvoji tohoto druhu zbraně, který trvá dodnes a ani v blízké budoucnosti rozhodně neskončí.

Dnešní evropská města mají v řadě případů velmi dlouhou historii. Její stopy bývají pohřbené doslova pod nohama dnešních obyvatel. Pěkným příklad může být Paříž, která vstoupila do psané historie jako Lutetia. Kolem 300 našeho letopočtu byla přejmenována na Paříž, zkrácením výrazu „civitas Parisiorum“, čili město Parisiů, podle keltského kmene, který tam dlouhá staletí sídlil v oppidu. 

Archeologové nedávno v srdci Paříže objevili části velké starověké nekropole, pocházející z dob, kdy se ještě Paříž jmenovala Lutetia. Tato nekropole již byla částečně známá z vykopávek, které začaly v 19. století. Badatelé ale netušili, jak rozlehlá ve skutečnosti je. Nově bylo odhaleno asi 50 hrobů mužů, žen a dětí, pohřbených kolem 2. století našeho letopočtu.

Hroby v srdci Paříže

Nalezené hroby jsou vzdálené jen pár metrů od rušné stanice „Port-Royal“ na trase příměstské železnice RER B. Tato stanice je přitom v provozu od roku 1895 a nachází se asi jen něco přes kilometr vzdušnou čarou od katedrály Notre-Dame. Tato katedrála zase shodou okolností stojí na přírodním ostrově Île de la Cité v řece Seině, kde zřejmě sídlili dávní Parisiové a kde měli Římané dočasný tábor, než založili římskou Lutetii.

Odborníci se domnívají, že lidé pohřbení v nově objevených hrobech patřili k Parisianům. Lutetii v té době okupovali Římané. Bylo to relativně významné město a Římané zde vystavěli řadu staveb, včetně akvaduktů, lázní, amfiteátru pro 15 tisíc diváků a opevnění, které chránilo obyvatele před nájezdy barbarů.

TIP: Španělští archeologové objevili uprostřed lesů mohutnou pevnost z 5. století

V Lutetii se nacházely i hřbitovy, jako je zmíněná nekropole, kterou archeologové označují jako nekropole Saint-Jacques. Odhadují, že ve skutečnosti pokrývá asi čtyři hektary, z nichž byl zatím prozkoumaný jen zlomek. Objevené hroby jsou velmi různé co do tvaru a hloubky. Všechny mají ale společné to, že šlo o klasické pohřby v rakvích, nikoli pohřby žehem, které v těch dobách nebyly ničím výjimečným. Archeology zaujalo, že všichni byli pohřbeni s botami, což mohla být oběť bohům. Vykopávky začaly nedávno a budou pokračovat, přičemž vědci se chtějí zaměřit i na analýzy DNA lidí z nekropole.

Po uzavření míru s revoluční Francií roku 1797 odešel moravský hrabě Hugo František Salm z rakouské armády a začal studovat na proslulé Hornické akademii ve Freibergu. Tam si záhy všiml technické zaostalosti středoevropského průmyslu a pomyslnou nedostatečnost hodlal využít ve svůj prospěch: Rozhodl se, že začne podnikat v metalurgii a strojírenství – a tajemství obou odvětví ukradne Britům. V červenci 1801 proto v doprovodu moravského zemského lékárníka Vincenze Petkeho vyrazil do ostrovního království: Oficiálně jeli na vědeckou expedici, ale ve skutečnosti se chtěli zmocnit plánů na spřádací stroje a zařízení pro hutnické provozy.

V Londýně se hraběte ujal Rudolf Ackermann, litograf, profesor kreslení a amatérský vynálezce německého původu, který si přivydělával obchodováním s uměleckou grafikou. Právě díky svým malířským dovednostem pronikal do sídel šlechty i velkých podnikatelů a skrz blíže neurčeného inženýra z významné továrny v Birminghamu pomohl Salmovi odkoupit 18 technických nákresů spřádacích strojů. Hrabě díky němu získal také tzv. regulativ, tedy jakýsi návod na obsluhu zařízení a popis jejich řádného chodu. Oba dokumenty podléhaly v Británii 19. století přísné ochraně coby státní tajemství: Parlamentní výnos zakazoval s plány obchodovat a logicky ani nesměly překročit hranice království. Salm s Petkem a Ackermannem proto raději přeložili regulativ do němčiny, neboť pašovat originální knihu se jim zdálo příliš riskantní. 

Cesty za stroji

V průběhu podzimu cestoval Salm na sever a navštívil statek Woburn, proslulý nadčasovými metodami šlechtění dobytka. Poté zamířil do Wilsonovy slévárny v Leicesteru a požádal její provozovatele o plány na litinové větrné mlýny – nicméně s odvoláním na britské zákony skončil s nepořízenou. Další zastávku představovaly Foxovy slévárny v Derby a nechyběl ani Manchester s tamními přádelnami. Oficiálně však hrabě popsanou trasu zvolil kvůli sběru fosilií a minerálů. 

Nevynechal ani průmyslové metropole Liverpool a Glasgow, kde se pokoušel odkoupit Tennantův patent na výrobu chlorového vápna. Ukradl také plány továrny na vitriol a zvažoval, zda by se podobná fabrika nedala postavit u Brna. Poté pokračoval přes Edinburgh a Newcastle do Leedsu, kde Benjamin Gott nechával příst vlnu dováženou z Rakouska. Právě tam zaplatil Salm ohromnou sumu 130 zlatých guinejí za další nákresy upravených strojů. Koncem srpna se pak s Petkem vrátili do Londýna a odtud zpět na kontinent.

Zadušené ambice 

Formálně dvojice deklarovala k proclení jen několik beden s „minerály a fosiliemi“, přičemž doufala, že krabice nikdo nezkontroluje. Před závěrečnou celní prohlídkou si hrabě údajně omotal technické výkresy kolem rukou i nohou pod oblečením a tvrdil, že se kvůli mořské nemoci nemůže ani pohnout. Celník mu uvěřil, a tak 12. září 1801 dovezli Salm s Petkem do Hamburku plány na anglické textilní stroje. 

Po návratu do Brna založil hrabě s polním maršálkem Thomasem O’Bradym a továrníky Hopfem a Bräunlichem firmu na výrobu spřádacích stojů a požádali moravské gubernium o svolení ke zřízení továrny. Jelikož se však úřady dlouho nevyjadřovaly, začali angličtí a irští strojníci, jež O’Brady na Moravu postupně přivedl, zpaměti kreslit návrhy na textilní zařízení pro zájemce z celé rakouské monarchie. Pro Bräunlichovu a Hopfovu továrnu pak podle Salmových ukradených originálů zřejmě v roce 1802 vyrobili stroje do závodu ve Šlapanicích.

TIP: Proč se Brnu v 19. století přezdívalo rakouský Manchester?

Hrabě si tak svůj sen splnil až roku 1810, kdy v Doubravici nad Svitavou založil První c. k. rakouskou privilegovanou mechanickou továrnu na výrobu strojů, známou pod značkou SAG. Podle inzerce z roku 1812 tam vznikaly matematické, fyzikální, geodetické, zemědělské, slévárenské, tiskařské, šrotovací, vrtací a řezací stroje, dále lisy na olej, vodní kola, parní kotle a také modely popsaných zařízení pro sběratele z řad šlechty. Ambice neměl Salm právě malé a chtěl v továrně vyrábět třeba i lodě, což mu však oficiální místa nepovolila. Podnik tedy nakonec daleko víc proslul produkcí litinových dekorací podle anglické módy.