Budoucnost našeho přirozeného satelitu předurčil už jeho zrod při obřím impaktu planetesimály o velikosti Marsu před 4,5 miliardy let. Vzdálenost Země–Měsíc pak činí pouhých 384 000 km, což je dost blízko, aby se projevily rozdíly v přitažlivé síle mezi vzájemně vzdálenějšími a bližšími částmi obou těles – fyzikové mluví o tzv. slapých silách. 

Slapová síla má tendenci pokřivit povrchy zmíněných vesmírných objektů, aniž by se změnil jejich objem. Na naší planetě i jejím průvodci tak vznikají dvě vybouleniny: jedna téměř na spojnici obou těles a druhá na opačné straně. Na Zemi tyto vybouleniny velmi dobře známe jako příliv a odliv oceánů, ovšem málokdo ví, že podobné procesy prodělává i pevná litosféra – každých 12 hodin se zvedá a klesá asi o 40 cm. Putující slapová vlna způsobuje pnutí a tření, čímž se disipuje (nezvratně mění) energie slapové síly. Není jí přitom zrovna málo: slapové vlny disipují přibližně 2,5 TW, tedy ekvivalent 2 500 bloků jaderné elektrárny Temelín.

TIP: Rotace naší planety zpomaluje: Může za to Měsíc

Slapové tření zpomaluje rotaci Země (zhruba o 2,3 ms za sto let) a v důsledku zachování momentu hybnosti se Měsíc od naší planety vzdaluje (asi o 3 cm za rok). Slapy přestanou hrát roli, pokud se vyrovnají rotační periody obou těles a doba oběhu Měsíce kolem Země. Jak víme, rotace našeho satelitu už se s jeho oběžnou dobou shoduje – Měsíc má tzv. vázanou rotaci, která představuje důsledek dlouhodobého působení zemských slapů v minulosti.

Otisky prstů patří mezi několik málo fyzických atributů, jež ve stejné podobě nesdílejí ani jednovaječná dvojčata. Jsou dokonce natolik jedinečné, že se jejich analýza už více než sto let řadí k téměř stoprocentně spolehlivým kriminalistickým technikám. Pro běžný život přitom nejsou nezbytně nutné a v živočišné říši s nimi lidský druh náleží mezi výjimky. Tzv. papilární linie dostalo do vínku pouze několik dalších primátů a koaly, přičemž přesný důvod jejich vyvinutí vědci dlouho neznali: Spekulovalo se, že zlepšují hmat nebo že umožňují lépe uchopit předmět – a obě tvrzení mají reálný základ.

TIP: Je pravda, že někteří lidé nemají žádné otisky prstů?

Například podle studie uveřejněné v roce 2009 v časopise Science vytvoří zmíněné rýhy při tření povrchu různých předmětů až stokrát silnější vibrace než hladká kůže, tudíž lze snáz určit strukturu objektu. Evolučně se taková schopnost našim předkům hodila třeba pro zjištění, zda ovoce nepokrývá jemná vrstva plísně. A uchopíme-li naopak třeba něco hodně kluzkého, pomáhají papilární linie odvádět přebytečnou tekutinu pryč ke spodním článkům prstů.

Chřestýš západní (Crotalus atrox) obývá i velmi suché lokality včetně pouští a polopouští, kde je roční úhrn srážek extrémně nízký. Nevyhýbá se ani oblastem, kde v chladnějších obdobích roku sněží. Srážky ovšem přicházejí do jeho domoviny nárazově a had proto musí využít každé příležitosti k napití. Nikdy neví, kdy se k vodě znovu dostane. 

Sám sobě napajedlem

Chřestýš západní se skrývá v nejrůznějších puklinách a děrách, odkud vyráží na lov. Z úkrytu ho však spolehlivě vytáhnou i dešťové přeháňky, které do pouští a polopouští na jihu USA a na severu Mexika přicházejí nejčastěji na konci zimy. Když chřestýš „vyrazí do deště“, roztáhne tělo co nejvíce do šířky. Doslova se rozplácne, jen aby vystavil srážkám co největší plochu. Zároveň se stočí do klubíčka a trpělivě čeká, až mu na hřbet dopadne dost vody.

Jednotlivé kapičky vody se na chřestýších šupinách slévají do kapek o průměru až půl centimetru. Had pak vodu nabírá rozeklaným jazykem z nejrůznějších částí těla. Příležitostně olízávají ze svých šupin nějakou tu kapku vody i další druhy hadů. V případě pouštních chřestýšů západních však jde o systematický postup, který má pro přežití těchto hadů naprosto zásadní význam. 

Dobře utajený trik

Chřestýš západní je k hromadění vody na povrchu těla evolucí dokonale přizpůsoben. Kapky se mu na šupiny jakoby lepí a ulpívají dokonce i na bocích, aniž by sklouzávaly na zem. Jak je to možné? Tým amerických vědců pod vedením Konrada Rykazcewskiho z Arizona State University zkoumal hřbetní šupiny na kůži chřestýšů západních a porovnával jejich vlastnosti se šupinami dalších dvou hadů – korálovky pouštní (Lampropeltis splendida) a užovky sanmartinské (Pituophis catenifer). Ani u jednoho z těchto plazů nebylo pozorováno, že by na hřbetě sbírali vodu.

Šupiny užovky sanmartinské (Pituophis catenifer) jsou podobné šupinám chřestýše západního, ale voda z nich stéká velmi snadno. (foto: Shutterstock)

Rykaczewski a jeho kolegové předpokládali, že slévání drobných kapek a jejich hromadění na hřbetě chřestýšů je usnadněno povrchovou strukturou šupin. Zatímco chřestýši mají šupiny vybavené jakýmsi vypouklým žebrem běžících středem šupiny po celé její délce, šupiny korálovky pouštní tento „kýl“ postrádají. To však zjevně není hlavní evoluční trik, který dovoluje chřestýšům zadržovat vodu na hřbetě, protože šupiny užovky sanmartinské jsou vybaveny podobným žebrem, ale voda z nich stéká stejně snadno jako z hladkých šupin korálovky. V čem tedy tkví hlavní trik umožňující chřestýši západnímu sbírat na povrchu těla vodu? 

Co prozradila kamera

Při laboratorních testech vědci pouštěli na kůži hadů kapky vody a vše snímali speciální kamerou. Už v této fázi byl jasně patrný rozdíl ve vlastnostech šupin jednotlivých hadů. U chřestýšů západních se kapka po dopadu na šupiny „rozplácne“ a při rychlosti, která odpovídá dopadu dešťový kapek se dokonce „roztrhne“ na menší kapičky. Rozplácnutá kapka znovu nabyde původního tvaru a zůstane přilepená k šupinám. Dokonce i v případě, že se kapka rozstříkla, ulpí většina drobných kapiček na šupinách a udrží se na hadí kůži. A když pak na hadí tělo dopadne další kapka a rozstříkne se, vzniklé drobné kapičky se slévají s kapkami, které na šupinách ulpěly dříve. Postupně tak vznikají velké kapky, z nichž had pije.

Na šupinách korálovky pouštní se dopadající vodní kapky neudrží a sklouznou z povrchu hadova těla. V případě užovky sanmartinské sice kapka na šupinách nejprve ulpí, ale následně se rozlije do „mělké loužičky“, z níž značná část vody odteče pryč. Kůže korálovek a užovek tak zachytí z dopadajících kapek jen velmi málo. Naopak chřestýši neztrácejí z vody dopadající na povrch jejich těla skoro nic. 

Lepidlo nanometrových kanálků

Tajemství přilnavosti vodních kapek k hadí kůži se skrývá v mikroskopické struktuře povrchu šupin, která je jasně patrná teprve pod silným zvětšením elektronového mikroskopu. Hřbetní šupiny chřestýše západního brázdí jemná síť kanálků nanometrových rozměrů. Bývají široké zhruba 600 nanometrů. Jednotlivé kanálky od sebe dělí „mantinely“ široké 100 nanometrů a vysoké 300 nanometrů. Voda kapky proniká až na dno žlábků a to zajišťuje kapce pevné přilepení k šupině. 

TIP: Poodhalená hadí tajemství: Hostiny a půsty hadích siláků

Zdravý selský rozum napovídá, že čím budou kanálky na povrchu šupiny hlubší, tím pevněji k nim kapka přilne. To je ale omyl. Naopak, do hlubokých kanálků povrch vodní kapky nepronikne a takový povrch šupin pak vodní kapky odpuzuje. I na tenhle vynález má patent příroda. Tímto způsobem má zajištěnou vodoodpudivost povrchu těla například zmije gabunská (Bitis gabonica).

Cesta tabáku evropským kontinentem proběhla vlastně nadvakrát. V prvním případě poměrně nenápadně – po objevu Ameriky Kryštofem Kolumbem, se v průběhu 16. století stal, spolu s dalšími rostlinami z „Nového světa“, novinkou v klášterních zahradách a také atrakcí v okrasných parcích některých šlechticů. Začal se prodávat v apatykách a lékaři a botanici o něm psali odborná pojednání. O této rozporuplné rostlině tak diskutovali pouze zasvěcení odborníci, kteří se věnovali jejím reálným či domnělým léčivým účinkům a způsobům její aplikace. Objevovali se jistě i první kuřáci, ale k masovému užívání tabáku ještě nedocházelo.

U nás nalezneme první zmínku o tabáku v botanickém díle Adama Zalužanského ze Zalužan Methodi Herbariae Libri Tres z roku 1592, kde autor uvádí, že „tabák jest bylinou již obyčejnou“. Další informace pak najdeme v Matthioliho herbáři v překladu Adama Hubera z Riesenpachu z roku 1596. Ten zmiňuje, že léčivé účinky obou tehdy známých druhů tabáku (virginského a selského) jsou odlišné, přičemž „šťáva z listů tabáku selského vši a blechy zahání“.

Jeho hlavní využití spočívalo v tom, že se z byliny získával „olej velmi hojitelný, který zvláště nové rány rychle hojí“. Huber také píše: „Indianští obyvatelé podkuřují se listím této byliny, a tím dýmem přijímajíce jej v sebe, občerstvují se ustavše po velikých a těžkých pracech. Z toho nejprve bývají trochu veselí, potom lehýčce zesnou. A protož nevšickni a zvláště zahálčiví a nedělní lidé užívati ho mají. Neb jsem to sám viděl, že jim více škodil, nežli prospěl“.

Kouření se rozšiřuje

První kuřáci se stali průkopníky druhé cesty Evropou a tentokrát šlo především o námořníky a vojáky. Přes baltské a severomořské přístavy se od závěru 16. století, a zejména v první polovině století následujícího vnitrozemím šířila „sláva“ tabáku.

V této době zároveň vstupují do historie také keramické dýmky, které se staly nejpoužívanějším prostředkem pro kouření v Evropě po další tři staletí až do pokročilého 19. století. Angličtí námořníci si z Ameriky přiváželi dýmky domorodců a požadovali podobné předměty od místních hrnčířů, a tak se postupně zrodili specialisté na jejich výrobu – dýmkaři. Jednalo se vlastně o jeden z prvních masově rozšířených specializovaných předmětů spotřebního charakteru, který byl poměrně snadno a rychle vyráběn v obrovských počtech a stejně tak snadno ničen nebo ztrácen.

Odborníci se domnívají, že kuřákovi vydržela keramická dýmka maximálně měsíc. Doba užívání jedné dýmky se samozřejmě různila, jasné však je, že šlo o předmět křehký, který při bujarém veselí v hostinci, při těžké fyzické práci či v bojové vřavě rychle podlehl zkáze. Na dobových obrazech můžeme proto spatřit kuřáky s dýmkou zastrčenou za kloboukem, tak aby se nezlomila, když ji nepoužívali. V případě těch nejběžnějších a nejlevnějších dýmek šlo o předměty finančně dostupné i nejnižším sociálním skupinám obyvatel. Právě tyto faktory znamenaly, že byly během staletí vyrobeny a následně zničeno obrovské množství dýmek.

Ve vnitrozemí přebírali v plné míře úlohu šiřitelů tabáku vojáci. Velký podíl na rychlém rozvoji kouření i šňupání měl především nejvýznamnější ozbrojený konflikt první poloviny 17. století – třicetiletá válka. Ta umožnila rozšíření tabáku mezi prostým lidem především v oblasti střední Evropy a zlozvyk se nevyhnul ani ženám, dětem nebo představitelům církve.

Příchod do českých zemí

Zikmund Winter barvitě popsal, jak mohl vypadat první kontakt Pražanů s kouřením tabáku. Ve svém historickém románu Mistr Kampanus, kde líčící pohnutý osud českého národa v období okolo bitvy na Bílé hoře, popisuje setkání s anglickými žoldnéři: „Pulpit běžel hlubokou cestou všecek vyjeven – ale neběžel sám, běželo s ním hejno mladých, starých – všickni běželi za anglickými vojáky třemi, kteří majíce nějaké trubky v ústech, vypouštěli z huby kouř. „Mordydy, to je fraška, mordydy, blázni, kouř z trubky, kouř z huby! A kde to hoří, mordydy, a co ta trubka? Je mosazná, že toho chlapa nepálí v hubě?“ A nedal pokoj Pulpit kožišník, vždy se těch Englenderů ptal, arci marně, až konečně ukazoval prstem do té trubky. I pochopil jeden z vojáků a tvrdým hlasem vyrazil jako z hmoždíře: „Dabak“.

Zákazy kouření tabáku odhlasoval zemský sněm již v roce 1652 a znovu roku 1658. První zákaz byl tedy vydán pouhé čtyři roky po konci třicetileté války a svědčí o tom, že se kouření šířilo jako lavina a začalo představovat problém, kterým se musel sněm zabývat. Nařízení je jedna věc, jeho dodržování však druhá, a tak na základě dobových zpráv víme, že se v Čechách i na Moravě kouřilo dál, i když byl zákaz oficiálně zrušen až od roku 1664.

Například hrabě Bedřich z Oppersdorfu vydal roku 1652 na svých panstvích – hodonínském a strážnickém – nařízení, kterým se připojil k zákazu kouření tabáku vydaného zemským sněmem. V nařízení uvádí: „Jest to vskutku shledáno, že kouření do kraje přišlo veliceť, ohyzdné užívání tohoto kouřícího tabáku mezi obecním lidem ve zvyk přišlo, takže nejen vojáci, ale i sedláci a čeleď tabákem se obírají, odkudže sobě ne toliko různé nemoci vzbuzují, ale též trousíce v stavení uhlí, působí škody zapálením měst a vesnic, dvorův a chalup, což chudí na některých místech už pocítili…“

Porušení zákazu kouření bylo (spíše výjimečně) skutečně vrchností trestáno. Uveďme si jeden příklad, který se stal roku 1661. Tehdy byl za kouření tabáku odsouzen poddaný Jacob Hildebrand z Albrechtic v bruntálském okrese. Šlo však o jediný podobný trest na celém panství Frýdlant a kouření představovalo v tomto případě spíše vítanou záminku k trestu za pomluvy a napadení, kterých se Jacob dopustil na svém bratru – starostovi obce.

Zákazům navzdory

Oficiální dovoz tabáku sice po jeho zákazu takřka ustal, ale pašované zboží zajistilo dostatečné zásoby všem zdejším kuřákům. Někteří obchodníci viděli v tabáku potenciálně významný zdroj zisků. O tom svědčí četné žádosti pražských obchodníků adresované české komoře, ve kterých žádali buď udělení monopolu na prodej tabáku (pachtovné), nebo volný prodej s přirážkou na zboží (tedy spotřební daní).

Mezi nimi se objevuje také jistý vysloužilý důstojník z třicetileté války – rytmistr Petr Theobaldt. Ani jemu nebylo vyhověno, protože panoval oficiální zákaz, nicméně roku 1661 dostal právo konfiskovat veškerý jím nalezený pašovaný tabák a z jeho prodeje měl dostat plnou polovinu ceny. Složité hledání kontrabandu to jistě nebylo – prodával se snad na každém trhu. Rytmistr si údajně práci zjednodušil tím, že si pronajal prostory v pražském Ungeltu (celní sklady v sousedství Staroměstského náměstí), kam židovští obchodníci tabák (ať už pašovaný nebo legální určený pouze pro tranzit přes Čechy) rovnou vozili. Za to od nich dostával určitou roční platbu a poplatek za každý ze skladu expedovaný tabák. To bylo sice zjevné porušení privilegia uděleného mu českou komorou, ale i přes následné šetření komise za tento prohřešek nebyl nijak potrestán a jeho pozici to neoslabilo. Po legalizaci tabáku si naopak roku 1665 pronajal vybírání dovozní přirážky na tabák. V čele společnosti stál rytmistr – zasloužilý voják a dobrý křesťan, ale silný kapitál, který byl pro toto podnikání nezbytný, mu poskytli jeho společníci – bohatí židovští obchodníci.

Ve 2. polovině 17. století vystoupala spotřeba tabáku v našich zemích až na 0,8 kg na hlavu a rok, přičemž zhruba na stejné úrovni zůstala po celé následující století. Jde samozřejmě pouze o odhad, který započítává jak známá čísla ze zisků oficiálně daněného tabáku, tak pravděpodobný objem pašovaného tabáku. Cena obyčejného tabáku se na přelomu 60. a 70. let 17. století pohybovala okolo 10 až 12 krejcarů za libru (pašovaný stál okolo 8 krejcarů), libra kvalitního drahého brazilského tabáku pak stála 45–50 krejcarů. Pro srovnání pinta piva vyšla v téže době na 5 krejcarů, kopa vajec na 15.

TIP: Podnikatelky s tabákem: Jak se žilo trafikantkám za Rakouska-Uherska?

V dalších dvou staletích se významně proměnil trh s tabákem, zaveden byl státní monopol, který postupně přinášel obrovské zisky, jak rakouské říši, tak soukromým podnikatelům. Měnila se také podoba dýmek – v našich zemích se více a více prosazovaly dýmky dvojdílné s keramickou hlavičkou a dřevěnou troubelí, a později se objevil také nový materiál – porcelán, který značně rozšířil možnosti výzdoby dýmek malováním. Ale to už je další příběh, který se netýká úplných začátků kouření u nás.

Starship tvoří obří nosná raketa Super Heavy a druhý stupeň, kosmická loď Starship. Dohromady měří 120 metrů a je tak dosud největším postaveným systémem svého druhu. Jedná se také o nejvýkonnější kosmický dopravní systém – nosič pohání 33 raketových motorů Raptor, kosmickou loď pak šest stejných jednotek. Ačkoliv mají být oba stupně do budoucna znovupoužitelné, včerejší test měl být jejich jediným letem. Obě části místo kontrolovaného přistání známého u jiných prvních stupňů SpaceX – Falcon 9 a Falcon Heavy měly dopadnout do oceánu.

Úspěch plamenům navzdory

SpaceX i její zakladatel Elon Musk již před testem upozorňovali, že první let kolem Země mohou provázet potíže či odklady. Oznámili, že za úspěch společnost považuje jakýkoliv výsledek, i kdyby raketa podobně jako v pondělí nakonec neodstartovala. V nejlepším případě SpaceX očekávala, že se Starship vznese ze startovací rampy na kosmodromu Starbase a zamíří přes Mexický záliv na východ. Nosný stupeň Super Heavy měl od zážehu pracovat dvě minuty a 49 vteřin, načež se oba stupně měly oddělit.

Horní polovinu, kosmickou loď Starship, pak měly dalších šest minut a 23 sekund pohánět vlastní motory Raptor. V té době už měla proletět nad Karibikem ve výšce sto kilometrů nad zemským povrchem, tedy zhruba na takzvané Kármánově hranici, která stanovuje, kde končí atmosféra Země a začíná kosmický prostor.

Podle původních plánů měl druhý stupeň Starship obletět téměř celou Zemi a dopadnout do Tichého oceánu severně od Havajských ostrovů, přibližně 90 minut po startu. Super Heavy se po oddělení od druhého stupně měl obrátit zpět k texaskému pobřeží a pokusit se vertikálně sestoupit k hladině Mexického zálivu.

Testovací let ale skončil už přibližně po čtyřech minutách. Podle záběrů nebyly funkční všechny motory Raptor a nepodařilo se ani oddělit první stupeň od druhého. Raketa začala rotovat a ztrácela rychlost, až nakonec explodovala. Podle českého experta na kosmonautiku Michala Václavíka šlo o vynucenou autodestrukci, zřejmě z bezpečnostních důvodů.

Přestože první test nedostál původním plánům, lze včerejší start považovat z velký úspěch. Space X potvrdila životaschopnost svého konceptu a podařilo se jim získat množství dat, které jistě využijí při dalším vývoji a příštích startech. Díky vývojářům Space X sice dnešní starty kosmických nosičů vypadají rutinně, jde ale stále o pekelně obtížnou disciplínu. Zatímco dnes jsme zvyklí na dokonale synchronizované přistávání prvních stupňů, ještě před několika málo lety končily podobné pokusy spektakulární explozí.

Každým rokem zemře kvůli nemocem přenášeným komáry asi milion lidí. Nejzhoubnější z nich je stále malárie, nebezpečné jsou ale i další infekce tohoto typu, jak například horečka dengue, kterou přenáší především komár tropický (Aedes aegypti).

Horečka dengue, kterou vyvolává stejnojmenný RNA virus ze skupiny flavivirů, se vyskytuje ve 120 zemích světa. S příznaky ročně onemocní asi 60 milionů lidí, z nichž pětina skončí v nemocnici a zhruba 15 tisíc zemře. Jde o jednu z nejběžnějších nemocí přenášených živočichy na světě. Jak je pro virové infekce příznačné, na horečku dengue, které se kvůli hrozným bolestem přezdívá „horečka lámající kosti,“ neexistuje žádná účinná léčba.

Zneužití komáři 

Tým odborníků, který vedl Mariano Garcia-Blanco z Univerzity ve Virginii a Texaské univerzity v Austinu, nedávno zjistil, že virus horečky dengue uzpůsobí biologii komára takovým způsobem, že jeho sliny obsahují látky, které tlumí lidskou imunitu a výrazně pomáhají viru dengue při jeho průniku do lidského hostitele. Výsledky výzkumu publikoval odborný časopis PLoS Pathogens.

Badatelé vystopovali specifické molekuly virové RNA, takzvané subgenomické flavivirové RNA (sfRNA), které se vyskytují ve slinách komárů přenášejících horečku dengue. Vědci v experimentech potvrdili, že molekuly sfRNA potlačují obranné mechanismy lidské imunity a usnadňují tím pádem rozvoj infekce v novém hostiteli.

TIP: V Asii objevili superrezistentní komáry tropické, kteří přenášejí horečku dengue

„Je fascinující, že virus dokáže s pomocí těchto molekul sabotovat imunitu v místě komářího bodnutí a získat tím velkou výhodu,“ popisuje biochemička Tania Strilets z Univerzity ve Virginii, která se podílela na výzkumu. Právě pochopení mechanismu přenosu povede podle virologů k vývoji efektivních opatření jak tento přenos blokovat. „Otevírají se před námi nové možnosti zasáhnout proti infekci viru dengue už v době sání krve nakaženým komárem,“ dodává Tania Strilets.

Verdun, ležící na řece Máze sotva 40 km od belgických hranic, hrál ve francouzských dějinách vždy důležitou roli. Jeho význam ještě vzrostl po ztrátě Alsaska a Lotrinska v roce 1871, kdy měla na nové hranici vzniknout soustava moderních fortových pevností. Tyto opevněné oblasti (mimo Verdunu i Toul, Épinal či Belfort) měly v případě nové války s Německem krýt mobilizaci francouzské armády, střežit důležité komunikace a zabránit rozvinutí nepřátelských vojsk. Mezi lety 1874–1914 tak v okolí Verdunu vzniklo celkem 20 fortů, 23 tvrzí a 114 stálých dělostřeleckých baterií.

Po vypuknutí světové války se zde prvně bojovalo už v září 1914. V důsledku střetů v Argonském lese a u Saint-Mihiel byla sice pevnost ze tří stran obklíčena, k přímému útoku na ni však nedošlo. Stranou hlavních válečných operací na západní frontě zůstal Verdun i v roce následujícím. Dohoda se tehdy zoufale snažila najít nějaké východisko ze zákopové války a spatřovala je v co největším nasazení artilerie. Zbrojovky však nedokázaly tolik nových děl rychle vyrobit, a tak generál Joseph Joffre vydal v srpnu 1915 rozkaz k odzbrojení pevností. K tomuto kroku ho vedly celkem logické důvody. Dosavadní průběh bojů naznačoval, že koncepce stálého opevnění již zastarala a zbytečně odčerpává materiální i lidské zdroje. Vždyť jen z Verdunu se podařilo získat dělostřeleckou výzbroj a munici pro 54 nových baterií! Ve fortech tak zůstaly pouze kanony pancéřových věží.

Smělé plány na rok 1916

V prosinci 1915 se Joffre i jeho protivník generál Erich von Falkenhayn rozhodli zlomit prokletí zákopového patu vyčerpáním protivníka, každý z nich toho ale chtěl docílit jinak. Zatímco Joffre prosazoval koordinaci ofenziv ve Francii, Itálii i v Rusku, které by tak zabránily německé armádě v koncentraci záloh na jednom místě, plánoval Falkenhayn zničit francouzskou armádu v jediné opotřebovávací bitvě. Spojenci nakonec jako místo společné ofenzivy na západě v roce 1916 zvolili oblast řeky Sommy v severovýchodní Francii, kde se stýkaly frontové úseky Francouzů a britského expedičního sboru (BEF).

Generál Falkenhayn pokládal za největší hrozbu právě britskou angažovanost na pozemním válčišti a chtěl proto Brity z války vyřadit. Jelikož terén ve Flandrech, kde se nacházelo jádro BEF, nebyl k takovému úderu vhodný, zdálo se mu snazší zasáhnout Velkou Británii nepřímo, a to vyřazením jejího francouzského spojence. Chtěl napadnout místo pro Francii natolik důležité, že bude muset obětovat vše pro jeho obranu. Volba padla na Verdun.

Je otázka, zda se Falkenhayn opravdu domníval, že k porážce Dohody postačí vyčerpat francouzskou armádu v jediné bitvě. Útok na Verdun spíše tvořil první etapu jeho širšího plánu. Tak či onak, velitel německé 5. armády pověřené ofenzivou, korunní princ Vilém a náčelník jeho štábu Schmidt von Knobelsdorf po válce tvrdili, že o pravém cíli operace Gericht (nejen dobýt Verdun, ale též vyčerpat Francouze), nevěděli.

Důležitým faktorem pro výběr místa byla i logistika. Zatímco na francouzské straně vedla k frontě prakticky jen jedna silnice z Bar-le-Duc a paralelně s ní úzkorozchodná dráha, protože ostatní se nacházely v dostřelu německých děl, Falkenhayn podobné potíže neměl. Přísun zásob mu zajišťovala hustá síť silnic a železnic.

Korunní princ útočí

Armáda korunního prince měla zahájit ofenzivu již 12. února 1916. Kvůli hustému sněžení ji ale bylo nutné odložit. Jednotky určené k úderu tak musely neplánovaně v první linii přečkat devět dní v zimě a všudypřítomném vlhku. Přípravy na ofenzivu navíc neunikly pozornosti Francouzů, ale generál Joffre tato varování podcenil. Philippe Pétain později vzpomínal, že do poslední chvíle očekával německý útok na Paříž nebo ve Flandrech. Velitel verdunské oblasti generál Frédéric-Georges Herr si dokonce posteskl: „Pokaždé, když žádám o posily, Joffre mi sebere další dvě baterie!“

Německé dělostřelectvo zahájilo palbu ve čtyři hodiny ráno 21. února. První výstřely vypálilo námořní dělo ráže 38 cm přezdívané Langer Max, umístěné u vesnice Duzey. Jeho cílem byly mosty přes Mázu v centru Verdunu vzdáleného 35 km, zasáhlo ale nádvoří biskupského paláce. Zanedlouho se k němu přidalo dalších 1 226 hlavní. V 16 hodin dělostřelba ustala a vojáci německého III., VII. a XVIII. sboru vyrazili na pravém břehu Mázy k francouzským zákopům hájeným příslušníky 51. a 72. divize XXX. sboru.

Po tak mohutném ostřelování nepředpokládali, že ještě narazí na vážnější odpor. V čele postupovaly Stoßtruppen, úderné oddíly vybavené plamenomety a množstvím ručních granátů. Těm se na několika místech sice podařilo narušit nepřátelské linie, ale jinde se Francouzi houževnatě bránili.

Statečnost jednoho podplukovníka

Nejtěžší boje propukly v lesíku Bois de Caures, který drželo 1 200 mužů 56. a 59. mysliveckého praporu podplukovníka Émila Drianta. Přestože se na lesík před útokem snesla palba 40 baterií a Němci měli početní převahu, myslivci odolávali, a dokonce podnikli několik zoufalých protiztečí. Druhého dne už oba prapory značně prořídly a Driant musel se zbylými 500 muži ustoupit. Sám ale záhy padl.

TIP: Jak přežít v pekle: Každodennost pěšáků během verdunské bitvy (1)

Tvrdé boje probíhaly i o vesnici Haumont, vzdálenou přibližně dva kilometry na jih od Driantových pozic. Odpoledne se ji Němcům podařilo téměř obklíčit a velitel 362. pluku vydal zbytku svých mužů rozkaz k ústupu. Dobytím Bois de Caures a Haumontu Němci prolomili první linii. Francouzské ztráty byly značné, ale ne zbytečné, protože postup útočníků uvázl na dobu tolik potřebnou k přísunu posil.

Obecně platí, že čím je člověk starší, tím má menší potřebu lhát. Senioři údajně vědomě říkají nepravdu jen velmi výjimečně. K záměrnému překrucování reality se však neuchylují jen dospělí, ale i děti, a to dokonce již předškoláci. Kolem čtyř let věku dokážou prokazatelně odlišit pravdivý a nepravdivý údaj. Otázkou zůstává, zda si uvědomují dopady.

TIP: Děti v pokušení: Psychologové otestovali sílu vůle amerických a japonských dětí

Psycholog Kang Lee nechal v rámci experimentu předškolní děti hádat, jakou kartu má v ruce. V jednu chvíli ovšem předstíral, že si musí odskočit, a ponechal je v místnosti o samotě. Ačkoliv měli malí dobrovolníci zakázáno si balíček karet prohlédnout, skrytá kamera odhalila, že tak učinilo 90 % z nich. Ještě zajímavější byla následná reakce na psychologovu otázku, zda se podívali: Zdaleka ne všechny děti svůj prohřešek přiznaly, a navíc čím byly starší, tím spíš lhaly. Zatímco dvouletí caparti nepřiznali pravdu ve třetině případů, ve skupině čtyřletých účastníků lhala polovina, a u těch o rok starších šlo dokonce o celých 80 %.

Pro Asiaty má hlavní město Tchaj-wanu pověst kulinářské metropole – což pro Středoevropany znamená, že půjde o destinaci nabízející nejen exotická jídla, ale také naprosté gurmánské bizarnosti. Při zmínce o pití hadího jedu či ochutnávce dezertu z prasečí krve se většině Čechů nejspíš sbíhat sliny nebudou. Populární noční trhy v Tchaj-peji však umožňují vyzkoušet u pouličních stánků kdeco, takže si i konzervativní evropský strávník určitě pochutná. A koho neláká neotřelá kuchyně, ten může ocenit strhující architektonický mix, v němž se mísí gigantické mrakodrapy s tradičními asijskými chrámy. Na milovníky anime pak kousek od metropole čeká opravdová lahůdka: Horské městečko Ťiou-fen totiž jako by vypadlo z animovaného filmu Cesta do fantazie od studia Ghibli.

Tisíce let čínské historie

Chcete vidět spoustu čínských uměleckých děl a artefaktů starých několik tisíc let, ale nemáte chuť se prodírat přecpanými náměstími Zakázaného města v Pekingu? V tom případě musíte navštívit tchajpejské Národní palácové muzeum. Když se čínští nacionalisté v čele s Čankajškem stahovali v letech 1948 a 1949 z pevninské Číny na Tchaj-wan, nechali tam přemístit mnoho cenných kousků z císařských sbírek. Z pohledu ČLR šlo o nehoráznou loupež, zatímco představitelé původní Čínské republiky se sídlem na Tchaj-wanu využívali zmíněné muzeum jako argument, proč má být jediným pokračovatelem čínského státu jejich ostrov, a nikoliv pevnina. 

Poukazovali tím na skutečnost, že se většina důležitých artefaktů čínských dějin nachází právě v Tchaj-peji. Navíc dané odůvodnění získalo na síle, když během kulturní revoluce v 60. letech zničili mladí komunisté pod vedením Mao Ce-tunga mnoho historických cenností, které v archivech pevninské Číny ještě zůstaly. 

Nefritové zelí

Národní palácové muzeum má pro Tchajwance podobný význam jako Louvre pro Francouze. Co se dá považovat za místní „Monu Lisu“? Nejslavnější dílo bezpochyby představuje čínské zelí s hmyzem vyřezané z jadeitu a nesoucí přívlastek Jadeitové nebo také Nefritové. Měří pouhých 18,7 centimetru na výšku a 9,1 centimetru na šířku, má však ohromnou estetickou sílu: Mléčně bílá hlávka se zeleným vrcholkem symbolizuje ženské ctnosti a malinké kobylky vykukující zpoza listů značí děti. 

Nejvzácnější exponát Národního palácového muzea, Nefritové zelí, má pro místní obyvatele stejný význam jako Mona Lisa pro Italy. (foto: Profimedia)

Hned vedle muzea, kde lze strávit klidně i celý den, pak narazíte na příjemnou zahradu Č’-šan. Jedná se o ideální místo pro odpočinek v zeleni, přičemž napodobuje parky z období čínských dynastií Sung a Ming.

Něco pro dobrodruhy

Hlavní atrakci Tchaj-peje však nepředstavují památky. Turisté nejčastěji míří za nočními trhy, kde se kromě suvenýrů, oděvů a dalších tretek prodává pro Čechy velmi nezvyklé jídlo. Tři velké trhy se konají ve čtvrtích Š’-lin, Chua-si a Tchung-chua. Zatímco první zmíněný cílí hlavně na cizince, jako místní se „nadlábnete“ spíš v Tchung-chua. Mezi klasické pochoutky, jež nechybějí snad na žádném tchajpejském trhu, patří „smradlavé tofu“, bulka s jarní cibulkou z hliněné pece nebo třeba teplé sójové mléko podávané se smaženými těstovými válečky, což místní považují za klasickou snídani. 

Máte-li dobrodružnější jazýček, můžete zkusit třeba dezert z prasečí krve alias pig blood cake. Jde vlastně o náplň Čechům známého jelita, napíchnutou na dřívko jako nanuk a obalenou směsí mletých arašídů a koriandru. Na trhu se dají koupit také žabí vejce či vafle ve tvaru mužských genitálií. A na strávníky, jimž nevadí trocha adrenalinu, čeká ve čtvrti Chua-si alkoholové opojení s „hadí“ příchutí.

Hadí panáky

Objednat si na Tchaj-wanu k jídlu hadí maso je stejně normální jako dát si v české restauraci lososa. Navíc mají zmíněné pokrmy podle čínské tradiční medicíny blahodárné účinky. Popsaný zážitek si můžete dopřát v hadí restauraci na ulici Chua-si, kde se také konají obvyklé noční trhy. Kromě salátu s kousky hada tam lákají i na „panáky“ s toutéž tematikou: Dostanete tak sklenku s hadím jedem, krví či žlučí nebo hadí „penisové víno“ – údajně likér s podobnými účinky jako viagra. Alkohol se přitom nepije „na ex“: Nejdřív se má do poloviny vyprázdnit sklenička s hadí krví a ty ostatní se do ní potom pomalu domíchávají. Každopádně se nemusíte bát otravy, jelikož jed se rozloží při výrobě nápojů. 

Seznam roztodivných tchajpejských podniků ovšem rozhodně nečítá pouze jednu položku. Jde spíš o nekonečný přehled, kam spadá třeba i „záchodová restaurace“: Kromě toho, že se tam místo klasických židlí sedí na vyřazených toaletách, může mít váš talíř podobu záchodové mísy, a pokud si dáte čokoládovou zmrzlinu, bude tvarem připomínat hovínko. Takže dobrou chuť!

Jako z jiného světa

Vizuálně úchvatný anime film Cesta do fantazie z pera japonského scenáristy a režiséra Hajaa Mijazakiho líčí putování desetileté dívky fantaskním světem, kde se objevují duchové a nadpřirozené bytosti, kouzelné křivolaké uličky i čajovny ověšené červenými svítilnami. Co má snímek z dílny japonského studia Ghibli společného s Tchaj-wanem? Podle Mijazakiho zhola nic, ale mnoho cestovatelů se nemůže zbavit dojmu, že umělec čerpal inspiraci právě v horském městečku Ťiou-fen nedaleko Tchaj-peje. Autobus vás tam z metropole doveze zhruba za hodinu a půl. 

Pitoreskní sídlo se tyčí na zelených vršcích kousek od pobřeží, takže se vám při procházce jeho úzkými uličkami se spoustou kaváren a čajoven, stánků s občerstvením či obchůdků s keramikou naskytnou také úžasné výhledy. Nahoře na kopci se vyjímá čajovna A-Mei, ozdobená nespočtem červených papírových luceren. Právě zmíněná stavba vypadá jako z Mijazakiho filmu, přestože režisér jakoukoliv podobnost opakovaně popřel. 

Ťiou-fen se svou kouzelnou atmosférou proslul teprve před sto lety, když do někdejší ospalé vesnice začaly proudit davy po nálezu zlaté žíly v blízkých horách. Zlatá horečka v místech propukla na přelomu 19. a 20. století. Tehdy byl Tchaj-wan kolonií pod správou Japonska, a mnoho ťioufenských domů tak nezapře vliv japonského architektonického stylu.

Výtah nad oblaka

Dominantu Tchaj-peje nelze přehlédnout: Mrakodrap Taipei 101 se tyčí do úctyhodné výšky 508 metrů, a v letech 2004–2010 mu dokonce patřilo světové prvenství, než jej vystřídala dubajská věž Burdž Chalífa. Tchajwanský velikán má 101 pater, ale pro turisty je otevřený jen do 89. podlaží. Přesto jeho návštěva znamená ohromný zážitek, už proto, že výtah zvládne desítky pater vystoupat za pouhých 37 vteřin. Stovka v názvu budovy symbolizuje dokonalost, a číslo 101 tudíž značí něco, co ji ještě překonává. Stavba by měla odolat zemětřesení i tropické bouři, protože Tchaj-wanem se každý rok prožene hned několik tajfunů. Tvarem pak Taipei 101 připomíná kmen bambusu či pagodu.

TIP: Co skrývá Zakázané město: Poznejte zapovězené sídlo synů nebes

Po soumraku můžete každý den v týdnu obdivovat jinou barvu nasvícení ikonické stavby a nejlepší výhled na ni získáte ze Sloní hory ve čtvrti Sin-i. Strmá stezka měřící 1,5 kilometru vás zavede na vrchol, odkud Taipei 101 uvidíte v celé jeho kráse. Nejlepší čas k túře se nabízí později večer, abyste si vychutnali také západ slunce. Výšlap nicméně stojí za to i ve špatném počasí: Mlha se totiž často převaluje u paty mrakodrapu, takže se zdá, jako by se vznášel na oblacích.

Polychlorované bifenyly se od první poloviny 20. století využívaly jako aditiva v barvách, lacích a náplních mnoha různých zařízení. Až později se ukázalo, že tyto látky sice nejsou významně toxické při jednorázové otravě, jde ale o nebezpečné karcinogeny, zákeřné kvůli možnosti postupného hromadění v těle, které může mít velmi závažné důsledky pro zdraví.

Jednotlivé země sice víceméně zakazují používání PCB již dlouhé desítky let, přesto se ale tyto látky stále vyskytují v prostředí, včetně velmi odlehlých míst planety. Polychlorované bifenyly jsou totiž chemicky velmi stálé a odolné vůči vlivům prostředí. Výborně se rozpouštějí v tucích, což přispívá k jejich hromadění v těle.

Znečištěný příkop

Jak nedávno zjistil evropský výzkumný tým, v jehož čele stála Anna Sobeková ze Stockholmské univerzity, polychlorované bifenyly se nacházejí v materiálu na dně Atakamského příkopu, známého též jako Peruánsko-chilský příkop. Jde o jedno z nejhlubších míst na povrchu Země, jehož dno se nachází v hloubce kolem 8 tisíc metrů pod hladinou oceánu. Znepokojivé výsledky zveřejnil vědecký časopis Nature Communications.

Badatelé odebírali vzorky na pěti různých lokalitách na dně Atakamského příkopu, pomocí zařízení pro současný odběr většího počtu vzorků mořského dna. Ukázalo se, že PCB je přítomné v každém vzorku. Jejich množství sice není velké, nicméně vzhledem k odlehlosti místa a izolovanosti místa je přítomnost těchto látek pro vědce překvapením. Vyšší koncentrace badatelé objevili například v Baltském a Severním moři nebo třeba v Tokijském zálivu.

TIP: Časovaná bomba: Tající led v Grónsku může odkrýt opuštěnou toxickou základnu

Sobeková a její kolegové přiznávají, že je velmi zvláštní nalézt stopy lidské činnosti, ještě ke všemu tak toxické, na dně hlubokomořského příkopu. Jen těžko si lze představit místo na zemském povrchu, které by bylo tak vzdálené a izolované od lidské civilizace. V dohledné době se chystají do severozápadní části Pacifiku, kde hodlají velmi podobným způsobem prozkoumat Japonský příkop, který se táhne v podobné hloubce jako Atakamský příkop.