Nová studie vědců z Londýnské univerzity (University College London) a italského Národního výzkumného ústavu pro geofyziku a vulkanologii (INGV) varuje před ztenčujícím se příkrovem sopečné kaldery Campi Flegrei, nacházející se nedaleko Neapole. Podle vědců jde o známku toho, že je kaldera náchylnější k erupci.

Podřimující „supervulkán“

Sopka Campi Flegrei, známá též jako Flegrejská pole, vybuchla naposled v roce 1538, zvýšenou aktivitu ale vykazuje v podstatě kontinuálně posledních 70 let. Během této doby došlo v důsledku zvýšené aktivity sopky k množství menších zemětřesení. Letos v dubnu jich vědci zaznamenali více než 600, což představuje nejvyšší měsíční úhrn. Podle Christophera Kilburna z UCL je kaldera v současné chvíli „napjatá k prasknutí“, což ale nutně nemusí znamenat, že k erupci skutečně dojde. Samotná erupce podle něj vyžaduje splnění řady faktorů.

Vědci vycházejí ze studia vulkánu a pokročilých počítačových modelů. Ty podle Kilburna potvrzují dřívější odhady a zatím naplňují očekávané scénáře. „Naše studie ukazuje, že části sopky jsou oslabené, což může vyústit v erupci,“ potvrzuje i Nicola Alessandro Pino z INGV.

Uklidnění nepřináší ani zjištění, že odhadovaný tlak v nitru sopky je zřejmě zhruba o třetinu nižší, než tomu bylo v posledních dekádách. Důsledky dlouhodobé aktivity jsou podle vědců kumulativní, což ostatně dokládá i erupce kaldery Rabaul na Papui-Nové Guineji v roce 1994. Té podle vědců také předcházela výrazně slabší zemětřesení a paradoxně i menší aktivita než o deset let dříve. Použitý počítačový model proto vědci hodlají aplikovat na vybrané již probuzené sopky a pokusí se tak stanovit pravděpodobnost sopečné erupce Campi Flegrei.

TIP: Velký výbuch na dohled: Která islandská sopka je momentálně nejaktivnější?

Nad rozsáhlým podzemním komplexem Flegrejských polí žije více než 1,5 milionu lidí a zhruba 360 tisíc lidí má své domovy přímo uvnitř 11 kilometrů dlouhé kaldery. Případná masivní erupce by podle vědců mohla znamenat nejen katastrofu pro blízké okolí, ale i změnu globálního klimatu.

Pluto sice přišel v roce 2006 na pražském kongresu Mezinárodní astronomické unie o status planety, přesto neustále vzbuzuje zájem odborníků a ukazuje se jako nevysychající zdroj překvapení. Pozoruhodná je například skutečnost, že žádný z pěti známých měsíců Pluta, kterými jsou kromě masivního Charonu ještě Nix, Hydra, Styx a Kerberos, vlastně neobíhá kolem bodu, který by se nacházel uvnitř Pluta. Podle odborníků je hlavním viníkem této zajímavé situace měsíc Charon.

Příliš masivní Charon

Tento měsíc je v porovnání s Plutem totiž velmi velký. Charon má proti Plutu asi poloviční rozměry a zhruba osminovou hmotnost. Kvůli tomu se barycentrum soustavy Pluto-Charon, tedy bod, kolem něhož tato tělesa obíhají, nachází ve volném prostoru mezi nimi, ve vzdálenosti asi 960 kilometrů od povrchu Pluta, což odpovídá úctyhodným 83 procentům poloměru Pluta.

Technicky vzato, Charon, Nix, Hydra, Styx ani Kerberos neobíhají kolem bodu, který by se nacházel uvnitř Pluta. (foto: NASA/JUHAPL/SwRI, CC BY-SA 4.0)

Podobná situace existuje ve vztahu Slunce a Jupiteru, ale v tomto případě se barycentrum soustavy Slunce-Jupiter nachází ve vzdálenosti, která odpovídá jen asi 7 procentům poloměru Slunce. Pokud jde o zmíněné čtyři malé měsíce Pluta, všechny rovněž obíhají kolem uvedeného barycentra.

Nix, Hydra, Styx a Kerberos jsou nejen malé, ale ve srovnání s Plutem či Charonem mají velmi nepravidelné tvary. Obíhají zhruba na úrovni rovníku Pluta a odborníci se domnívají, že v minulosti vznikly při nepochybně úchvatné kosmické srážce Pluta a objektu srovnatelné velikosti. Malé měsíce Pluta by tak vlastně představovaly suť této vesmírné kolize.

Obrovský komplex dunící vody vzniká na řece Iguazú a je součástí dvou národních parků, brazilského a argentinského. V průměru tudy proteče 1 756 metrů krychlových vody za sekundu, což například pro Vltavu představuje třetí stupeň povodňové aktivity.

Podle staré indiánské legendy se vodopády, jejichž pojmenování znamená v překladu Velká voda, zrodily kvůli zlobě žárlivého boha lesů. Spolu s mladíkem Tarobá mu totiž na kánoi uprchla jeho vyvolená dívka Naipi. Bůh tedy před loďkou s milenci vytvořil vysoký „schod“ a odsoudil je k věčnému pádu. Pro svět tento přírodní skvost poprvé objevil španělský conquistador Álvar Núñez Cabeza de Vaca v roce 1541.

Království ptáků

K vodopádům, které byly v roce 2011 zařazeny mezi sedm nových přírodních divů světa, míří každý rok více než milion turistů. Nádhernou vodní podívanou si přitom mohou vychutnat z argentinské i brazilské strany. Navíc na řadě míst vznikly lávky, takže se lze k hřmící vodě dostat opravdu velice blízko. Úchvatný je především pohled shora do tzv. Ďáblova jícnu. 

TIP: Lesothský vodopád Maletsunyane: Padající voda pro odvážné

A pokud už byste snad měli vody dost, můžete si užít přírodní krásy také v okolních deštných pralesích. Na brazilské straně se kromě toho nachází Ptačí park, kde chovají přes osm set druhů ptáků, například tukany, papoušky Ara či kolibříky.

Němečtí archeologové si připsali skvělý nález − během průzkumu hrobu z doby bronzové v bavorském městě Nördlingenu objevili perfektně zachovalý meč starý 3 tisíce let. V hrobě vědci objevili i ostatky tří těl - muže, ženy a dítěte. Prozatím není jasné, zda se jednalo o příbuzné, prvotní ohledání ale ukázalo, že byli pochováni krátce po sobě.

Odborníci datovali nalezený meč do konce 14. století před naším letopočtem, tedy do střední doby bronzové. Podobné nálezy jsou v této oblasti velice vzácné, protože většina hrobů z této doby již padla za oběť vykradačům hrobů.

TIP: Moře u pobřeží Izraele vydalo skvěle zachovalý 900 let starý křižácký meč

Nalezený meč má zdobený osmihranný jílec vyrobený z bronzu a na jeho čepeli chybí stopy po používání v boji. Pravděpodobně šlo o ceremoniální či symbolickou zbraň, která se stala součástí pohřební výbavy. Podle analýz jde o zcela funkční, kvalitní a nepochybně smrtící zbraň, která by se v boji bez problémů uplatnila. Podle vědců mohli takovou zbraň vyrobit jen velmi zruční řemeslníci. Archeologové vědí o dvou místech v Německu, kde se vyráběli meče tohoto typu. Jedno se nacházelo v jižním Německu, druhé na severu země u hranic s Dánskem. Zatím ale není jasné, zda meč pochází z některé z těchto lokalit.

„Nalezený meč i hrob čeká intenzivní výzkum, takže archeologové snad časem prozradí víc,“ uvádí Mathias Pfeil, vedoucí Bavorského státního úřadu pro ochranu památek. „Každopádně můžeme říct, že meč je ve výjimečně dobrém stavu.“

V mořích a oceánech žije asi sedmina z celkového počtu pozemských organismů, které můžete pozorovat bez použití zvětšovací optiky. Ve sladkovodním prostředí dokonce vegetuje jen 5 % těchto forem života na naší planetě. Zbylých 80 % – tedy drtivá většina makroskopických organismů – obývá souš.

Hurá na pevninu

Proč je vodní prostředí tak chudé na formy života? Vždyť ve vodě pozemský život vznikl a dlouho ji nedokázal opustit. Jako hostitel organismů voda nad souší dlouho vítězila, a to zcela suverénně. Souš totiž zůstávala stamiliony let mrtvá. Většina odborníků se shoduje, že jako první se na bahnité břehy sladkovodních jezer a řek vydaly zhruba před 430 miliony roků vodní zelené rostliny. V té době se odehrávala tzv. kambrická exploze.

Jako o překot vznikaly stále nové a nové, do té doby nevídané formy života. Bohatství druhů explozivně narůstalo a v rámci této záplavy evolučních inovací se vyvinuly i rostliny, schopné dlouhodobě přežívat mimo vodní prostředí. Teprve před 100 miliony roků ovšem suchozemské organismy dokázaly „srovnat skóre“ s druhovým bohatstvím světa pod vodní hladinou. Od té doby však souš své „vedení“ neztratila a neustále jej zvyšovala.

Vyhranění specialisti a „obojživelní“ plži

O tom, že průnik z vody na souš, ale i „comeback“ ze souše do vody patří ke skutečně vrcholným evolučním výkonům, svědčí velmi výmluvně řeč čísel. Mnohé evoluční skupiny pozemských organismů ovládají buď život ve vodě a na souši se jim nevede, nebo jsou to naopak v drtivé většině „suchozemské krysy“ a vyhlídka na život v mokrém živlu je příliš neláká.

Vědci například popsali více než 9 000 druhů mořských hub (Porifera). Ve sladkovodním prostředí jich zatím nalezli asi 250; na souši ani jedinou. Podobně jsou na tom mlži (Bivalvia). V moři jich žije asi 11 000 druhů, ve sladké vodě něco málo přes 1 400 … na souši žádný! Naopak, cévnaté rostliny (Tracheophyta) jsou typičtí suchozemci. V moři jich našlo trvalé útočiště méně než sto druhů a ve sladké vodě jich žije asi 2 500 druhů. Vegetace souše zahrnuje nepřeberné bohatství více než čtvrt milionu druhů cévnatých rostlin. K dalším milovníkům souše patří savci (Mammalia). Z celkového počtu více než 5 000 druhů jich trvale v moři žije jen 125 a ve sladké vodě něco přes stovku.

Organismy, které se dokázaly rozšířit v suchém i mokrém prostředí, jsou spíše výjimkou. K těmto výjimkám potvrzujícím pravidlo patří plži (Gastropoda). Počet druhů mořských plžů se odhaduje na 50 000, jejich sladkovodních příbuzných je asi 5 000 druhů a suchozemských plžů vědci napočítali asi 30 000 druhů.

Fádní prostor oceánů

Ve prospěch života na souši výrazně hovoří větší členitost tohoto prostředí. Pravda, oceány jsou rozlehlé, hluboké a je v nich spousta místa. Tento prostor je ale z valné části tvořen naprosto monotónními masami vod. Výjimku představují pobřežní mělčiny, kde roste bohaté společenstvo nejrůznějších rostlin – od mikroskopických jednobuněčných řas až po obří chaluhy (Phaeophyceae) – a kde soustavnou činností živočišných korálnatců (Anthozoa) vyrůstají mohutné útesy. Členitý terén pobřežních mělčin vytváří podmínky pro rozkvět druhového bohatství, jakým se může pyšnit třeba Velký bariérový útes u východního pobřeží Austrálie.

Vodní prostředí nabízí také užší škály podmínek. Jednou z výjimek je tlak vodního sloupce, který dosahuje na dně nejhlubších oceánských příkopů tisíckrát vyšších hodnot než u hladiny. Tomu souš nedokáže konkurovat, protože na vrcholku Mount Everestu je zhruba třetinový atmosférický tlak ve srovnání s hodnotami naměřenými při mořské hladině. Škála teplot je ale na souši podstatně širší než ve vodě. Stačí porovnat vedro tropické džungle v podhůří Himálaje s třeskutými mrazy na vrcholcích nejvyšších hor nebo polední výheň na vrcholku písečné duny na Sahaře se zabijáckým chladem antarktické polární noci.

Ani sladkovodní prostředí nenabízí nijak zvlášť členitý prostor. Chybí tu obří rostliny, jaké lze vidět na mělčinách při pobřeží oceánu, nejsou tady korálové útesy. Proto nemohou jezera, řeky a potoky svým bohatstvím druhů souši konkurovat.

Svoboda pohybu vzduchem

Rozvoji života svědčí mnohem více fyzikální vlastnosti vzduchu než parametry vody. Při pohybu ve vodě překonává organismus podstatně vyšší odpor, což jej stojí spoustu energie. Vždyť plavání je bezesporu namáhavější než běh. Na souši se proto mohou i drobné organismy přemisťovat na velké vzdálenosti poměrně vysokými rychlostmi. Mistrně toho využívají rostliny, které vzduchem šíří pylová zrna i dozrálá semena.

Větší živočichové se pak aktivně pohybují za jasně vytčeným cílem a to bývá na souši rovněž snazší než ve vodě. Například břehouš rudý sibiřský (Limosa lapponica baueri) putuje z aljašských hnízdišť na novozélandská zimoviště nonstop letem trvajícím osm dní a nocí. Za tu dobu urazí 11 000 kilometrů.
Vzduchem se také mnohem snáze šíří většina signálů, ať už jde o pachy nebo signály určené k zachycení zrakem. Pouze zvuk putuje ve vodě lépe než vzduchem. Suchozemští živočichové proto rozvinuli pestrou škálu prostředků vnitrodruhové komunikace a využívají ji například k námluvám. Jsou s to vyhledat pohlavní partnery na velké vzdálenosti a následně se za nimi dopraví snáze, než kdyby museli cestovat vodou. Kupříkladu sameček bource morušového (Bombyx mori) ucítí samičku i na vzdálenost 10 kilometrů. Jedinou její signální molekulu feromonu bombykolu rozezná mezi 1017 molekulami vzduchu.

Zeď mezi vodou a vzduchem

Jak život ve vodním živlu, tak existence na suchu vyžadují od organismů celou řadu specifických adaptací. Stát se „univerzálem“ je obtížné, protože vlastnosti výhodné pro život ve vodě se na souši často ukazují jako handicap a platí to i naopak. Pokud se například suchozemský organismus pokusí proniknout do vody, vstupuje do tohoto živlu nevhodně vybaven a v soutěži o potravu a další zdroje se utkává s domácími matadory dokonale uzpůsobenými životu pod hladinou.

Přestup ze souše do moře zvládli někteří savci. Například kytovci (Cetacea) to vzali „oklikou“ přes sladkovodní prostředí. Jiné skupiny živočichů byly ještě méně úspěšné. Například suchozemští plži (Gastropoda), korýši (Crustacea) nebo blanokřídlý hmyz (Hymenoptera) neuspěli při osídlování moří ani jednou. Naopak, typickým mořským specialistům, jako jsou ostnokožci (Echinodermata) nebo hlavonožci (Cephalopoda), se nikdy nepodařilo kolonizovat souš. A jen plži (Gastropoda) a mlži (Bivalvia) zvládli přechod z moře do sladkých vod.

Jednoznačným důkazem obtížnosti přestupu je nápadně malá druhová pestrost živočichů, kterým se průnik z jednoho prostředí do druhého přece jen podařil. V moři dnes žijí například někteří pavouci (Araneae), roztoči (Acari), štíři (Scorpiones) nebo stonožky (Chilopoda). Ve srovnání s bohatstvím druhů jejich suchozemských příbuzných jsou však „mořské rodiny“ těchto živočišných skupin skutečně málo početné.

Sladko-slané rybí přestupy

Přeborníky v přestupu jsou bezesporu ryby (Osteichthyes). Dnes žije ve sladkovodním prostředí přibližně stejný počet druhů ryb jako v moři. Někteří badatelé jsou přesvědčeni, že ryby přestupovaly ze sladkovodního prostředí do moře. Jiní odborníci poukazují na skutečnost, že nejstarší známé ryby žily v moři a že přestup tedy proběhl opačným směrem – z moře do řek a jezer. Ať už se ryby stěhovaly jedním, nebo druhým směrem, k úspěchu je předurčila poměrně vysoká tolerance mnohých mořských druhů ke sladké vodě a odolnost sladkovodních druhů k vodě slané.

Například lososi (Salmonidae) jsou v cestách mezi sladkou a slanou vodou opravdoví přeborníci. Jejich životní cyklus začíná na horních tocích řek, kde se lososí plůdek vykulí z oplozených jiker. Následně malé rybky putují do moře, kde vyrostou a dospějí. Nakonec lososi podnikají tahy zpět do řek, aby zplodili potomstvo. Úhoři (Anguilliformes) střídají moře a řeky v opačném pořadí. Na svět přicházejí v moři, dospívají v řekách a k tření se vracejí zpět do oceánu. Evropští a američtí úhoři mají trdliště v hlubinách Sargasového moře. Východoasijští úhoři se uchylují k tření do závratné hloubky Mariánského příkopu.

Otazník života pod mikroskopem

Souš se sice stala domovem života až velmi pozdě, ale nakonec mu nabídla podmínky, v nichž se mohl rozvinout do obrovské pestrosti. Nešlo o náhodu, ale celkem zákonitý proces. Proto je rozložení druhového bohatství na Zemi takové, jaké ho známe – s převahou druhů na souši.

TIP: Věčná žízeň: Hadi žijící ve slané vodě trpí po většinu života krutou žízní

Velkou neznámou však zůstává druhové bohatství organismů, které pouhým okem nespatříme. Odhaduje se například, že v jediném litru mořské vody může žít kolem 20 000 druhů nejrůznějších mikroorganismů. Kolik jich přebývá ve všech světových mořích a oceánech, řekách a jezerech a na souši si nikdo netroufá odhadovat. Nelze proto vyloučit, že po „započtení“ mikrobů bude bilance druhového bohatství souše a vodního prostředí úplně jiná. 

Pocházela z Moravy a k moravskému venkovu, který se stal její celoživotní inspirací, měla vřelý vztah. Zatímco dnešní školáci v Rakousku, Švýcarsku a Německu se povinně seznamují s jejím humanistickým dílem, české prostředí ji prakticky nezná a v našich čítankách či učebnicích literatury bychom její jméno hledali marně. Své divadelní hry a příběhy, odehrávající se v prostředí moravského venkova, psala totiž německy, a tak se na ni po rozpadu monarchie úplně zapomnělo.

Souputnice

Uvádí se, že Marie von Ebner-Eschenbach je stejně významná pro rakouskou literaturu jako Božena Němcová pro tu českou. Byly prakticky téměř vrstevnice. Marie byla o deset let mladší než Božena Němcová a podobně jako ona se snažila realisticky zobrazit vesnický život. Obě spisovatelky měly možnost psát česky nebo německy. Němcová psala česky, i když prý i ona uvažovala o němčině. Ebnerová si nakonec zvolila němčinu. Zajímavostí také je, že obě spisovatelky napsaly knihu se shodným názvem Babička – tedy Großmutter. Nicméně tady už jakási podobnost končí. Zatímco Němcová vylíčila své dětství a svou babičku přímo idylicky, její rakouská kolegyně nepsala o babičce své, ale vytvořila naturalistický obraz udřené a bídou poznamenané staré ženy.

Rodina

Na rozdíl od Boženy Němcové měla Marie Ebnerová mnohem šťastnější dětství a nesrovnatelně více klidu a lepší podmínky k práci. Zdraví jí sloužilo a prožila velmi dlouhý život. Díky tvorbě se jí dostalo mnohých uznání i ocenění a nouzí rozhodně netrpěla. Narodila se v moravských Zdislavicích v roce 1830 do šlechtické rodiny. Mariin otec baron František Dubský byl do hraběcího stavu povýšen v roce 1843. Po krátkém bezdětném manželství a smrti své první ženy se oženil s matkou Marie, která pocházela ze šlechtického rodu Vockelů. Bohužel zemřela, když bylo Marii pouhých čtrnáct dní a její starší sestřičce Frederice čtrnáct měsíců. Pan baron se brzy oženil znovu, a tak obě dívenky brzy dostaly další tři sourozence.

Zázemí

Nová maminka, která obě holčičky milovala jako své vlastní děti, však zemřela, když bylo Marii sedm let. Rovněž na další „macechu“ Marie vzpomínala v dobrém. Byla to Xaverine Kolowrat-Krakowsky, která jako první objevila Mariin nesporný literární talent, jenž všemožně podporovala. Velký vliv na výchovu obou děvčátek měly zpočátku dvě laskavé české chůvy, a také jejich vlastní babička, která u nich zůstala, i když se František Dubský znovu oženil. Rodina se rozrostla o další dvě děti. 

V létě pobývali na Moravě, v zimě ve Vídni. O všestranné vzdělání dbala především hraběnka Xaverine, velká milovnice umění. S ní Marie navštěvovala ve Vídni salony, kde se dozvídala o nejnovějších společenských či kulturních událostech. Spolu prý také nevynechaly jedinou premiéru v Burgtheateru, kde si rodina platila vlastní lóži. To už začala Marie psát – nejdříve básně ve francouzštině. Po českých chůvách totiž dostala Marie francouzskou a pak i německou guvernantku, takže si rychle osvojila i tyto jazyky. Navíc hrabě Dubský s rodinou komunikoval francouzsky.

První pokusy

Brzy začala Marie psát i německy. A opět to byla její nevlastní matka hraběnka Xaverine, která ji povzbuzovala. Díky svým konexím zařídila, aby si Mariiny literární pokusy přečetl tehdy známý spisovatel Franz Grillparzer. Vyjádřil se o nich pochvalně a dodal jí tolik potřebnou sebedůvěru. Tehdy se Marie rozhodla, že bude spisovatelkou! Jako milovnice divadla to nejdříve zkoušela s divadelními hrami. Pro začátek si zrovna nevybrala jednoduchý žánr. Její dramata moc úspěšná nebyla. Naštěstí ji to neodradilo. Začala psát povídky a později romány. To už byla vdaná za Moritze von Ebner-Eschenbach. Šlo o jejího bratrance – Mariin otec a Moritzova matka Helena byli totiž sourozenci.

Chápající muž

O patnáct let starší manžel, kterého v dětství považovala za strýčka, byl vzdělaný muž, který vyučoval fyziku a chemii na Ženijní akademii. Také on Marii podporoval v její literární činnosti. Největšího úspěchu dosáhla románem Božena, jenž vyprávěl o laskavé chůvě, která se starala o osiřelé děvčátko. Autorka tím vzdala hold své milované chůvě Anince, na niž celý život vzpomínala. Námětem románu Obecní dítě byl osud opuštěného syna vraha, kterého se ujal místní pastýř.

Třebaže pak žila v blahobytu ve Vídni, nezapomínala na venkovany ze svého moravského rodiště. A nezůstalo jen u slov. Naštěstí na svých honorářích finančně nezávisela, takže si z nich mohla dovolit podporovat zdislavický chudobinec, k němuž nechala postavit útulek pro opuštěné děti. Vlastní děti jí bohužel osud nedopřál, i když v manželství si žila šťastně.

Koníčky a sláva

Kromě literatury měla Marie ještě jednu velkou vášeň. Milovala hodinky! Sbírala je a ve Vídni dokonce absolvovala hodinářskou školu, jako jedna z mála žen své doby. Svou sbírku, v níž se nacházely kapesní, nákrční a stolní hodinky, z velké části odkázala chudobinci ve Zdislavicích. Ten je poté předal do Muzea hodin ve Vídni. Rovněž studovala námořní navigaci, námořní válečnictví, ale také telegraf či elektřinu. Literatura však u ní zůstala na prvním místě. Postupně se stala Marie známou autorkou nejen v monarchii, ale v celé Evropě. Inspirovala tak mladé nadějné autorky, aby se také rozhodly pro literární činnost.

TIP: Šťastná to žena? Jak to bylo doopravdy s Babičkou Boženy Němcové?

Za svého dlouhého a plodného života se Marie dočkala i řady ocenění. V roce 1898 ji císař František Josef I. jako první ženu vyznamenal nejvyšším rakouským civilním řádem – čestným křížem za umění a literaturu. O dva roky později získala další prvenství – čestný doktorát na vídeňské univerzitě! A úspěch největší: v letech 1910 a 1911 ji nominovali na Nobelovu cenu za literaturu. Tato mimořádná a pro nás neznámá spisovatelka, považovaná za jednu z nejvýznamnějších německy píšících autorek, se dožila úctyhodného věku 85 let. Zemřela na samém konci monarchie – uprostřed první světové války v roce 1916… 

Španělský startup PLD Space absolvoval již druhý pokus o vypuštění jednostupňové opakovaně použitelné rakety Miura-1 (dříve Arion-1). Raketa měla odstartovat v sobotu 17. června ze střediska Cedea v provincii Huelva v jihošpanělské Andalusii, startovací sekvence byla ale těsně před plánovaným zážehem přerušena. 

Přesné příčiny přerušení startu nejsou zatím známé. Podle PLD Space proběhlo 99 % předstartovních úkonů dle očekávání a start byl přerušen automatickým bezpečnostním systémem. Více má ukázat analýza dat. Předchozí pokus o vypuštění rakety 31. května byl přerušen kvůli silnému větru. Další pokus by měl přijít na řadu ještě do konce června.

Během sobotního testu měla raketa Miura-1 vystoupat do výšky 150 kilometrů a poté se snést na padácích do Atlantiku, odkud ji měly vyzvednout připravené helikoptéry. I přes neúspěšný pokus jsou vývojáři spokojení – podařilo se jim shromáždit velké množství dat a podle plánu zafungoval automatický bezpečnostní systém.

TIP: Konečně na orbitě: Startup Astra napočtvrté uspěl s letem na oběžnou dráhu

PLD Space plánuje dva až tři starty Miura-1, během kterých chtějí otestovat motor TEPREL-B. Ten by se, stejně jako zhruba 70 % komponent rakety, měl stát základem pro plánovanou verzi dvoustupňové Miura-5, schopné dopravovat až 500 kg nákladu na nízkou oběžnou dráhu. PLD Space věří, že Miura-5 odstartuje z kosmodromu Kourou ve Francouzské Guyaně do dvou let.

Vlajkový produkt firmy Coca-Cola nezískal svůj název náhodou: Byl pojmenován podle ingrediencí obsažených v původní receptuře nápoje, který se stal symbolem americké populární kultury. Slovo koka označuje jihoamerický keř známý jako rudodřev koka nebo též kokainovník pravý. Ano, čtete správně, Coca-Cola začínala coby nápoj s kokainovým výtažkem a rovněž se tak prvních přibližně patnáct let prodávala.

TIP: Sladká náhražka morfia: Před 137 lety se na pultech poprvé objevila Coca-Cola

Výraz kola pak odkazuje k africkému stromu, jehož plody obsahují kofein. Ačkoliv přesný recept tvoří pečlivě střežené obchodní tajemství, můžeme si být jisti, že po kokainu už v dnešním výrobku nenajdeme ani stopu. Extrakt z koky se sice používá dál, ale v podobě očištěné od psychoaktivního alkaloidu, takže slouží jen jako ochucovadlo. 

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Dinosauři dominovali pevninským ekosystémům naší planety neuvěřitelně dlouho: Nepočítáme-li krokodýly a ptakoještěry, představovali jediné velké suchozemské tvory prakticky po celou juru a křídu, tedy v období před 201–66 miliony let. Objevili se mezi nimi čtyřnozí giganti, jejichž hmotnost se blížila 100 tunám, i největší suchozemští predátoři všech dob jako devítitunový Tyrannosaurus rex. Existovali však také podstatně menší jedinci a mnozí z nich se živili malými obratlovci, včetně tehdejších savců.

Obecně řečeno to naši vzdálení savčí předkové v druhohorní éře neměli snadné: Objevili se přibližně ve stejnou dobu jako dinosauři, nejspíš před více než 200 miliony let, a rozhodně neoplývali evolučním náskokem či výhodou. Naopak museli zastávat roli malých ostražitých tvorů, kteří se neustále obávali útoku. Stáhli se proto do defenzivy a omezili svou aktivitu převážně na soumrak a noc, aby se vyhnuli soupeření o potravní zdroje i případným predátorům. 

Vědci zkoumající genetické proměny v savčích vývojových liniích dospěli k závěru, že teprve před 66 miliony let, kdy dinosauři s výjimkou ptáků zcela vyhynuli, se savci změnili v plně denní tvory. Může jít přitom i o důvod, proč většina zástupců zmíněné třídy ani dnes v plném rozsahu, či dokonce vůbec nevnímá barvy, zatímco ptačí potomci dinosaurů mají obvykle mnohem dokonalejší zrak.

Kdo lovil koho?

Archeologové ojediněle narazí na důkaz, že i savci dokázali v průběhu nadvlády dinosaurů ze své submisivní ekologické role vystoupit – navzdory faktu, že žádný z nich nedorůstal větších rozměrů než současní jezevci. V Číně například objevili malého, ale mohutného savce druhu Repenomamus robustus z rané křídy, v jehož tělní dutině se našly kůstky mláděte menšího ptakopánvého psittacosaura. Jednalo se tak zřejmě o oportunistického všežravce nebo masožravce, který před 125 miliony let využil příležitost a bezbrannou drobotinu ulovil.

O trochu starší jurské fosilie žeber velkého sauropoda byly zas okousány neznámými malými savci, kteří se zřejmě před 160 miliony let přiživili na zdechlině. Víme také, že již v době dinosaurů zkoušeli savci v ekosystémech zastávat různé role: Vyskytly se třeba „obojživelné“ formy podobné současným vydrám, plachtící druhy připomínající vakoveverky nebo zubatí jedinci, kteří snesou srovnání s „praveverkou“ z animovaných filmů o době ledové. Savci se zkrátka vyvíjeli, a už před koncem druhohor se dokonce objevili zástupci některých dodnes žijících skupin. Je možné, že například evolučně nejstarší primáti coby naši první bližší předkové existovali již v éře poslední dinosauří megafauny, kam patřily rody jako Tyrannosaurus, Triceratops nebo Edmontosaurus.

Tragické štěstí

Rozhodně však neplatí jedna z dřívějších hypotéz, podle níž dinosauři vyhynuli, protože savci byli fyziologicky lépe vyvinutí a také inteligentnější. Druhohorní savci měli ve skutečnosti velmi malý mozek a dá se předpokládat, že menší draví dinosauři byli chytřejší než jejich tehdejší savčí kořist. Podle paleontologických výzkumů se klíčový orgán savců začal výrazně zvětšovat právě až po velkém vymírání před 66 miliony let. Opět se tedy potvrzuje, že nebýt tragického konce dinosaurů, nemohli by se naši předchůdci šířit a rozrůzňovat: Nenastala by tzv. evoluční radiace, jež dala v průběhu desítek milionů let vzniknout velrybám, lvům, slonům, netopýrům, klokanům, ptakopyskům, vlkům, koním i člověku.

Kdyby ke kataklyzmatu na konci druhohor nedošlo, lidská civilizace by tu dnes velmi pravděpodobně nebyla. Možná bychom se vyvinuli později, jakmile by predační tlak dinosauřích dravců povolil. Teoreticky by ovšem evoluce našich předků mohla nabrat úplně jiný směr a neobjevili bychom se vůbec. Jak si však savci vedli přímo během osudné katastrofy na konci křídy? Jakým způsobem dokázali alespoň někteří z nich přežít zatím poslední hromadné vymírání? Právě to zůstávalo dlouhou dobu nevyjasněnou záhadou.

Katastrofě neunikl nikdo

Výzkumy v nově objevených lokalitách a za přispění moderních technologií naštěstí začínají zmíněné tajemství v posledních letech objasňovat. Obecně řečeno si savci vedli poměrně dobře a zánik druhů přežili zástupci hlavních vývojových linií, jako jsou ptakořitní, vačnatci a placentálové, kteří v těhotenství vyživují plod pomocí placenty. Bylo by však mylné se domnívat, že savci představovali jasné „vítěze“ a vymírání přečkali takřka beze ztrát, takže mohli ihned začít obsazovat místo po vyhynulých dinosaurech. Ve skutečnosti rovněž utrpěli ohromný úbytek a v některých severoamerických lokalitách klesla biodiverzita až o 93 %.

Nejvíc byli zasaženi předkové vačnatců a zástupci některých dnes již vyhynulých skupin, například multituberkulátů. V jejich případě lze z nálezů v proslulém americkém geologickém souvrství Hell Creek soudit, že nepřežilo 10 z 11 známých druhů. Podobné ztráty postihly také tehdejší ptáky, kteří jsou často vnímáni jako druhá „vítězná“ skupina přeživších obratlovců. O žádném triumfu se však ve skutečnosti mluvit nedá: Katastrofa uvedeného rozsahu zkrátka přinesla vyhynutí 75 % veškerých druhů planety. Zbylé zdevastované populace měly trochu víc štěstí a shodou okolností mezi ně patřili naši předkové. Proč ovšem přežili právě savci, kteří se velikostí podobali dnešním krysám, zatímco silní a fyziologicky vyspělí „neptačí“ dinosauři z povrchu Země zmizeli?

Rozpálit a zmrazit

Když před 66 miliony let do oblasti současného Mexického zálivu dopadl rychlostí kolem 20 km/s asteroid měřící až 15 km, následovala nepředstavitelně silná exploze. Krátkodobé i dlouhodobé globální ekologické změny způsobily tak velkou celosvětovou devastaci přírodního prostředí, že právě v onen osudný den skončila celá druhohorní éra. V prvních hodinách po srážce vyletěly do nižších vrstev atmosféry roztavené částečky hornin a doslova rozžhavily vzduch do ruda, ale i při zemském povrchu způsobily krátkodobé zvýšení teploty snad až na 250 °C.

Všichni živočichové vystavení popsanému tepelnému záření se doslova upekli zaživa. Velcí dinosauři většinou neměli šanci přežít, protože na rozdíl od drobných savců, často schopných vyhledat úkryt v podzemních či skalních norách a doupatech, čelili žáru naplno. Nemluvě o tom, že horko dál přiživovala hořící vegetace. Zbylí tvorové pak museli po mnoho měsíců až několik let snášet krutou zimu. Do vzduchu se totiž vzneslo takové množství prachu a popela, že zcela zastínilo Slunce. Podle střízlivých odhadů se globální teplota mohla na tři roky snížit až o 40 °C, což obvykle teplomilným dinosaurům nejspíš zasadilo poslední ránu. 

Mnozí savci se naopak dokázali přizpůsobit: Zimu přežívali v podzemních, skalních či stromových doupatech. Nezahubil je přitom ani hlad, protože dokázali najít potravu i ve zdevastovaném prostředí a také se často dlouhodobě obešli bez přísunu živin. Roli jistě sehrál rovněž fakt, že mnozí z nich patřili mezi všežravce.

Statisíce let růstu

Výzkum fosilií z nejstaršího paleocénu na nedávno objevené coloradské lokalitě Corral Bluffs ukázal, jak rychle se savci v prořídlých ekosystémech po vyhynutí dinosaurů dokázali vyvíjet a zvětšovat. Paleontologové našli pozůstatky nejméně 16 savčích druhů, jež se tam vyskytovaly v prvním milionu let po katastrofě na konci křídy. Událost přežili jen menší jedinci do velikosti krysy a obecně pouze tvorové do hmotnosti kolem 25 kg.

TIP: Bez ničivých následků dopadu meteoritu by někteří velcí dinosauři zřejmě přežili

Díky zmíněné lokalitě vědci zjistili, že než uplynulo 100 tisíc let od katastrofy, zvětšili se savci postupně do rozměrů dnešního mývala. Zhruba 300 tisíc roků po dopadu už někteří dosahovali velikosti bobra a za dalších 400 tisíc let se objevil býložravý placentální druh Ectoconus ditrigonus o hmotnosti 50 kg. Trvalo však ještě několik milionů roků, než nastoupila éra skutečně velkých savců, k nimž patřila mohutná barylambda dorůstající délky 2,5 m a odhadované hmotnosti až 650 kg. První tvor o velikosti koně se pak po planetě proběhl asi šest milionů let po impaktu.