Byť jsou dějiny obdukce, pitvy či sekce plné smrti, krve, bolesti a utrpení, stojí za to se na ně podívat blíže. Budování poznání, které vyvěrá z těla vnitřního, „neviditelného“, totiž leccos vypovídá o své době, o vztahu k tělu a v případě poznání lékařského i o (západní) medicíně jako takové. Chceme-li pochopit, co vlastně znamenala pitva, jaký mohla mít účel a zda s sebou nesla nějaká tabu, měli bychom se nejprve zastavit u těla samotného. To totiž nelze – ať již živé, nebo mrtvé – považovat za neměnnou kategorii.

Každá doba vnímala tělo jinak – například ve středověku, v němž měla pitva navzdory rozšířeným představám také své místo, se k tělu přistupovalo z dosti protichůdných pozic. Na jedné straně jej lidé považovali za hříšné a nehodné úcty, na straně druhé jej mnozí učenci té doby glorifikovali a oslavovali s argumenty, že Kristus na kříži tělo vykoupil, a ono je tedy chrámem Ducha svatého. Podobně bylo mrtvé tělo na jedné straně výsledkem prvotního hříchu (mrtvoly páchnou a rozpadají se), na straně druhé se ostatky uctívaly a skrze relikvie světců a víře zcela odevzdaných věřících mohlo docházet k zázrakům.

Už staří Řekové…

Přestože mnohé náboženské, sociální a lékařské námitky bránily pitvám lidského těla po většinu období starověku, jsou mnohé z tehdejších anatomických poznatků, popisů i názorů na jeho fungování, které se nám dochovaly, naprosto fascinující, jakkoli někdy bizarní. Získávání nových znalostí, zejména z oboru anatomie, bylo možné zejména díky pitvám zvířat. Lékaři a filozofové se pak často uchylovali k extrapolaci těchto poznatků na člověka. Ten totiž, ač stál na jejím vrcholu, tvořil nedílnou součást říše živého a jako k takovému k němu antičtí učenci přistupovali. Aristotelovy „biologické“ spisy ze 4. století př. n. l. jsou protkány neuvěřitelným množstvím pozorování i anatomických popisů živočichů nejroztodivnějších druhů – od mořských měkkýšů přes cikády, žraloka, domestikovaná zvířata až k člověku.

Na konci 4. století př. n. l. (tedy ještě za Aristotelova života) nastalo v severoafrické Alexandrii jediné starověké období, kdy bylo možné bez obav provádět i pitvu člověka. Dochované záznamy z tohoto dějinného úseku jsou však velmi kusé, většina informací pochází až z pozdějších zpráv. Našimi „informátory“ se tak stali například filozof a lékař Celsus (cca 25 př. n. l. až cca 50 n. l.), který zanechal zmínku o možné vivisekci praktikované na odsouzencích, a především lékař Galén, netající se obdivem k anatomickému umění, jež vzniklo pod rukama jeho předchůdců Herofila (335 až 280 př. n. l.) a o generaci mladšího Erasistrata (304–250 př. n. l.).

Pro Galéna stála pitva v základu jeho poznání – neviděl totiž jinou možnost, jak poznat vnitřní fungování těla. Zákaz jejího provádění na lidech Galén kompenzoval nespočetnými pitvami zvířat (především opic), a také experimenty na živých tvorech. Galén byl brilantní syntetizátor vědění, v jehož díle se snoubí přístup k tělu (a nemoci), jaký zastávali hippokratovští autoři, Aristotelova filozofie i poznatky a přístupy alexandrijských lékařů. I díky tomu se Galén stal vůdčí autoritou lékařské vědy na mnoho dalších staletí.

Na užitečnosti pitvy či obecněji anatomie pro poznání a lékařské umění ale rozhodně nepanoval ve starověkém světě konsensus. Některé lékařské směry pitvu zavrhovaly z toho důvodu, že tělo se po smrti mění, a tudíž z ní nelze dělat závěry o fungování živého jedince. Podobný názor o mnoho století později zastávali též někteří známí renesanční a barokní lékaři, jakými byli například Paracelsus (1493–1541) nebo „anglický Hippokrates“ Thomas Sydenham (1624–1689).

K ochraně lidského zdraví

Po Galénovi a jeho mladších současnících pitva za účelem poznání z repertoáru lékařů na nějakou dobu téměř vymizela. Neznamená to ale, že by se z otevírání lidských těl stalo tabu. Poměrně obvyklá byla balzamovací a pohřební praxe spojená s vynětím orgánů (zejména srdce) za účelem jeho samostatného pohřbu, rovněž běžným zvykem se stalo převážet ostatky významných padlých (většinou jejich kosti) z bitev, často na dlouhé vzdálenosti. Od 13. století se v pramenech začaly objevovat záznamy a případy pitev konaných za účelem do té doby nevídaným – šlo o vyšetřování trestné činnosti a zároveň ochranu „veřejného zdraví“. Když například v osmdesátých letech 13. století začalo v oblastech v okolí Parmy docházet k podezřele velkému počtu úmrtí lidí a drůbeže, provedl podle františkánského kronikáře Salimbena místní lékař pitvu několika pošlých zvířat a těla jednoho muže. Jak u slepic, tak u člověka našel shodně absces na srdci, což vedlo k vydání zprávy varující před konzumací kuřecího masa a vajec.

Soudní ohledání těl má historii ještě o něco starší. O prvních evropských případech zjišťování příčin úmrtí v rámci řízení před tribunálem máme dochované prameny z kolébky univerzitní medicíny v italské Boloni. V polovině 13. století zde představení města poprvé jmenovali skupinu místních lékařů, kteří mohli být předvoláni k soudu, aby svědčili v případech násilných a podezřelých úmrtí. Primárně mělo jít o vnější ohledání těla, nicméně po roce 1300 se začaly množit i případy, kdy lékaři přistupovali k otevírání těl – především u náhlých úmrtí, u nichž panovalo podezření na otravu.

Veřejné demonstrace

S rozvojem univerzit ve 14. a 15. století došlo k renesanci lékařského umění, a tedy i návratu k pitvám, jejich účastníky se postupně stávali i církevní hodnostáři. Sekce navíc začaly být prováděny veřejně před širším publikem. První dochovaný záznam z takové události máme z roku 1315, kdy ji profesor Mondino de Luzzi (latinsky zvaný Mundinus) uspořádal v italské Boloni na popraveném zločinci. Následovaly další veřejné demonstrace jako ta ve španělské Leridě roku 1391, v německy mluvících oblastech nese primát pravděpodobně Vídeň (1404).

Mundinova anatomická učebnice se následně stala kánonem pro demonstrace a výuku anatomie až do poloviny 16. století. Mundinovská tradice pitvy vycházela z galénovského učení a platónského rozdělení duše. Prosektor, zpravidla chirurg, nejprve otevřel břišní dutinu (místo působení nejnižší části duše). Ta je bránicí oddělena od oblasti působení vyšší složky duše – hrudníku. Ten býval otevřen jako druhý a jako poslední přišla na řadu hlava, místo spojované s rozumovou složkou duše. Teprve následně přistupovali lékaři a chirurgové k pitvě svalů, cév, nervů a kostí. Jistě to mělo i praktické důvody – postupovalo se od částí, které nejsnáze podléhají zkáze.

Poznej sám sebe

Velký zlom nastal v první polovině 16. století v souvislosti s mnoha společenskými i náboženskými změnami v podobě reformace či migrace intelektuálů po pádu Konstantinopole. Éra humanismu poskytovala příznivé zázemí k novým překladům zavedených antických autorit, jako byl Hippokrates, Galén či Aristoteles.

Lékaře okouzlilo starověké vědění, což všem odvětvím jejich zájmu (zejména anatomii) umožnilo nebývalý rozkvět, v němž se snoubila touha po antické učenosti a středověká univerzitní tradice. Poznání lidského těla se stalo jednak poznáním sebe sama, jednak ukázkou božího stvoření a poznání duše. Pitva měla právě tento zázrak vyjevit, veřejné demonstrace v anatomických theatrech se tak v jistém slova smyslu stávaly posvátným rituálem, který měl vlastní pravidla a řád. Veřejné anatomické demonstrace se například často stávaly součástí karnevalů.

V důsledku okouzlení tělem a starověkým lékařským věděním došlo k mnoha novým objevům (či znovuobjevením) a proměně lékařské praxe. Byť například Andreas Vesalius opravoval „chyby“, jichž se dopustil Galén, byl to právě tento starověký lékař, který Vesaliovi ukázal novou cestu poznání – ostatně Vesalius sám se považoval za završitele galénovského „projektu poznání“.  Stejně tak Realdo Colombo (objevitel malého plicního oběhu) následoval učení Alexandrijců, zatímco Hieronymus Fabricius a William Harvey (objevitel krevního oběhu) stavěli na poznatcích od Aristotela.

TIP: Mezi magií a vědou: Omyly antické medicíny dokázal vyvrátit až novověk

Od poloviny 17. století pak začala po Evropě vznikat významná anatomická centra (Paříž, Leiden, Edinburgh) a studiu této vědy se oddávaly celé generace lékařských rodin (Bartholinové v Dánsku, Albinové v Nizozemí, Hunterové v Anglii). Anatomie založená na pitvě lidského těla se tak stala královnou lékařského vědění.

Lidé ve Střední Americe již stovky a možná i tisíce let před naším letopočtem hráli míčovou hru, které Mayové říkali pok-a-tok, Aztékové ji označovali tlachtli a moderní španělština ji často nepřesně nazývá pelota maya, neboli „míč Mayů“. Pro kulturu Mayů byla utkání v této hře významný rituálem, který zřejmě sloužil k uctění boha Slunce Kukulkána (Quetzalcoatl).

Rituální utkání podle všeho mívala krvavou dohru, kdy byl kapitán či celý jeden tým obřadně popraven. Mayové si podobně jako dnes zaznamenávali výsledky těchto zápasů, jak dokládá i nedávno unikátní archeologický objev v ruinách mayské metropole Chichén Itzá na mexickém poloostrovu Yucatán. V tomto městě přitom bylo již dříve objeveno takzvané Velké hřiště (Gran Jurto de Pelota), určené k utkáním v pelotě.

Disk hráčů peloty 

Archeologové zde nalezli pozoruhodný kamenný disk, který pojmenovali „Disk hráčů peloty.“ Na disku jsou vyryty dvě blíže neznámé postavy v typickém úboru hráčů peloty, doplněné textem, který zahrnuje časový údaj, podle mayského kalendáře odpovídající roku 894 našeho letopočtu, tedy přelomu klasického a postklasického období mayské civilizace.

Nalezený disk má průměr 32,5 centimetrů a váží zhruba 40 kilogramů. Badatelé ho objevili během vykopávek ve stavbě zvané La Casa Colorada (Barevný dům), podle rudě vymalovaných interiérů, nebo též Chichanchob. Tato stavba měla i své vlastní hřiště na pelotu a disk se zřejmě vztahuje k významnému zápasu na tomto hřišti.

TIP: Dávní Mayové používali části těl svých vůdců k výrobě sportovních pomůcek

Objev disku je významný zejména kvůli studiu mayského glyfického (či nepřesně hieroglyfického) písma. „Je velkou vzácností objevit na podobné lokalitě mayské hieroglyfy, natož kompletní text v tomto písmu,“ pochvaluje si archeolog Francisco Pérez Ruiz z mexického Národního institutu archeologie a historie (INAH). „Naposledy k tomu došlo před 11 lety.“

Populace východních horských goril (Gorilla beringei beringei), které jsou poddruhem gorily východní (Gorilla beringei) a zjednodušeně se jim prostě říká gorila horská, se po desítkách let opět dostala nad hranici tisíce jedinců a je tak jediným podruhem goril, který za poslední léta početně roste. Tzv. Červený seznam IUCN dokonce překlasifikoval gorilu horskou z „kriticky ohrožené“ na „ohroženou“. Za posledních přibližně deset let se počet těchto primátů v národních parcích v pohraničí Rwandy, Ugandy a Konga zvýšil ze čtyři sta osmdesáti na šest set. Kolem čtyř stovek pak hlásí ugandský Národní Park Bwindi. Přesto jsou gorily bez výjimky nadále ohroženy ozbrojenými střety, pytláctvím, nemocemi i změnou klimatu. Nebezpečí pro životní prostředí goril v posledních letech představuje také značné úsilí o těžbu ropy ve východní části Konga!

Proč se vydat do pralesa

Jako fotografa a milovníka divoké přírody mě samozřejmě neminul příběh Dian Fosseyové a „jejích“ goril. V duchu jsem se na místa jejího působení už roky chystal, ale vyšlo to až nedávno, kdy jsme dali dohromady partu nadšenců a vyrazili směr Rwanda a Uganda. Jedním ze členů našeho týmu byl i Marek Ždánský, bývalý dlouholetý ošetřovatel primátů v pražské zoo. Člověk, který má gorily v srdci.

U hrobu Dian Fosseyové. Té, která inspirovala Hollywood i ochránce přírody po celém světě a která zasvětila svůj život horským gorilám. (foto: Vladimír Čech ml. - se souhlasem k publikování)

Marek již po několika dnech ve Rwandě naši cestu komentoval v tom smyslu, že jej výprava za těmito nádhernými tvory příjemně překvapila. Mohl se totiž na vlastní oči přesvědčit, jak dobře funguje ochrana goril a pralesa. Mimo jiné proto, že jsme během expedice mohli navštívit také základnu organizace Gorilla Doctors, což je unikátní seskupení místních i mezinárodních veterinářů, kteří se věnují výhradně gorilám! Taky vyzdvihl skutečnost, že tento podruh goril nenajdete v žádné zoologické zahradě a doufá, že to i tak zůstane. Člověk má tím pádem o jeden důvod navíc přijet se za gorilami podívat přímo do pralesa. Tím hlavním je fakt, že chvíle, jaké zažijete s volně žijícími gorilami přímo v pralese, jsou naprosto ohromující.

Vyhnáni do dospělosti

Gorily jsou velmi společenská zvířata. Žijí ve skupinách, které se skládají z několika nepříbuzných samic a jednoho dominantního samce, jemuž se říká „silverback“, tedy stříbrohřbetý. Když vůdce tlupy zestárne a zeslábne, nahradí ho většinou mladší následovník. Abyste mě správně pochopili: Nechci říct, že by ve skupině nemohlo žít více samců a dokonce i „stříbrohřbetých“ spolu. Existuje několik takových skupin, ale dominantní je v nich vždy jen jeden samec. Ostatní „podřízení“ jedinci mají jen málo možností, jak se dostat k moci. Mohou vyzvat a v boji úspěšně sesadit dominantního soka. Anebo skupinu opustí, žijí samotářsky a pokud se naskytne šance, zkusí štěstí jinde. 

Každá rodinná skupina žije na poměrně malém území, ale stává se, že se teritoria hned několika skupin vzájemně překrývají. Mezi takovými tlupami však zpravidla nepanuje žádná nevraživost. Co se rozmnožování týče, tak u goril neexistuje žádné klasické „období říje“. Mohou se pářit prakticky kdykoliv během roku. Po dosažení dospělosti porodí samice většinou čtyři nebo pět mláďat za život, obvykle rodí jediné mládě přibližně jednou za čtyři roky. Téměř polovina narozených mláďat však umírá velmi brzy a dospělosti se jich tedy dožije jen menší část.

Mladá gorila zůstává ve skupině s rodiči zhruba tři roky. Marek k tomu dodává: „Mláďata jsou ve skupině do doby dospívání, poté ji musejí opustit. Vazby mezi rodiči a mláďaty s dospíváním zanikají. Mláďata přitom neodcházejí dobrovolně, ale bývají vyhnána. U samců se tak děje ve věku kolem 7–9 let, u samic jde o věk 7–8 let. Samce vyhání otec, samice pak matka. To proto, aby nedocházelo k inbreedingu, tedy ke křížení mezi členy rodiny. Úkolem mladých goril je přivést na svět další mláďata, ale v jiné skupině, kterou si musejí samy najít nebo vytvořit.“

Boj na život a na smrt

Své prohlášení o mírumilovnosti goril z úvodu článku měnit nebudu, ale je fakt, že je potřeba toto tvrzení doplnit. Zejména dominantní silverback totiž umí kolikrát při „výměně názorů“ ve své tlupě dost přitvrdit. Anebo alespoň naznačit, že je toho schopen. Je to logické – právě proto se stal dominantním samcem! Pokud se ve skupině nečekaně objeví cizí samec, může to vyvolat bouřlivou reakci u vedoucího stříbrohřbetého samce. V 99 % případů se tak i stane… 

Vůdce nejprve vydá několik varovných výkřiků, které postupně získávají na intenzitě a hlasitosti a končí ohlušujícím řevem, při němž tuhne krev v žilách. Výstup vrcholí okamžikem, kdy se samec vztyčí na zadní, zpřeráží blízké stromky, větvě, prostě vše, co má momentálně v dosahu, a začne si roztaženýma rukama bubnovat na prsa. Pokud ani tohle divadlo nepřiměje narušitele k ústupu, následuje výpad, při kterém se vůdce tlupy zastaví prakticky na dosah svého protivníka. Toto měření sil většinou skončí okamžikem, kdy to slabší povaha vzdá a odejde. V krajním případě dochází ke skutečnému boji na život a na smrt, při němž si samci dokážou zuby zasadit skutečně děsivé rány. 

O gorilách a lidech

Vyjma konfrontací mezi samci v rámci jedné skupiny je povaha těchto obrů opravdu mírumilovná. I to je důvodem, proč se mnoho odborníků zaměřilo na vypracování různých studií o sociálním chování horských goril. Potřeba takových výzkumů pak položila základy tzv. habituace, což je postupné přivykání divokých gorilích tlup na člověka. S rozvojem ekoturismu jsou právě tyto habituované skupiny jedním z hlavních důvodů, proč populace horských goril roste.

TIP: Konec mýtu o mírných gorilách? Fosseyová možná nepozorovala „normální chování“

Finanční přínos ekoturismu je podle mne zejména ve Rwandě do očí bijící a to v dobrém slova smyslu! I Marka příjemně překvapila výborná organizace, která udělala z výpravy za gorilami nezapomenutelný zážitek. Pravdou je, že taková cesta rozhodně není laciná záležitost. Na druhou stranu právě zásluhou toho, jak drahá jsou povolení umožňující dostat se až k habituovaným gorilím tlupám, jsou gorily nejen „na oko“, ale skutečně chráněny. Místní obyvatelé jsou patřičně hrdí, že mají „doma“ něco skutečně unikátního, na co mohou být hrdí a co jim ve finále zajistí i živobytí.

Pištec černohlavý (Pitohui dichrous) je elegantní černooranžový pták z řádu pěvců. Žije na Papui Nové Guineji a skrývá pozoruhodné tajemství – jak vědci v roce 1992 překvapeně a bolestivě zjistili, peří tohoto ptáka je prudce jedovaté. Pištec se tak stal prvním jedovatým ptákem, kterého jsme kdy objevili.

Peří tohoto pištce i dalších příbuzných druhů ptáků obsahuje silný nervový jed batrachotoxin, který známe například u toxických jihoamerických žab pralesniček. Podobně jako tyto žáby, i pištci si jed nevytvářejí sami, ale získávají ho z jedovatých brouků, jimiž se živí. Batrachotoxin ale patří ke kontaktním jedům, jimiž se lze otrávit pouhým dotykem, jak se přesvědčí každý, kdo se pištce neopatrně dotkne. Jak je možné, že se pištci neotráví vlastním peřím?

Štastná mutace

Odpověď na tuto otázku nedávno hledal tým odborníků, které vedl Knud Jønsson z dánské Kodaňské univerzity. Výsledky svého pátrání vědci zveřejnili ve vědeckém časopisu Molecular Ecology. Batrachotoxin funguje na principu „ochromení“ sodíkových kanálků v buňkách svalové tkáně, které se za normálních okolností podílejí na přenosu nervových vzruchů. Vyřazení sodíkových kanálků z činnosti vyvolává silné křeče a může být i smrtelné.

Jønsson a jeho spolupracovníci přišli na to, že gen pro protein, který vytváří sodíkové kanálky, u pištce zmutoval. V důsledku toho batrachotoxin na pištce nepůsobí a dotyčným ptákům nevadí, že jsou celí pokrytí tímto nervovým jedem. Pro pištce je to pochopitelně ohromná výhoda. Jednak se mohou živit brouky, kteří jsou jinak pro ptáky nebezpeční, a zároveň mohou používat batrachotoxin těchto brouků pro vlastní ochranu před predátory.

TIP: Jak je možné, že se jedovatá zvířata neotráví vlastním jedem?

Zmutovaným genem je SCN4A, což je shodou okolností stejný gen, který zmutoval i u jedovatých pralesniček. Pozoruhodné ale je, že zmutoval jiným způsobem. Jde o pěkný příklad konvergentní evoluce, kdy stejný znak vznikl u různých skupin organismů, v tomto případě u pěvců a žab, odlišným způsobem.

Následující text představuje dílo umělé inteligence ChatGPT, která dostala za úkol vytvořit článek o rozdílech ve výchovných metodách dnes a před sto lety. Převod z angličtiny pak zajistil automatický překladač DeepL a ilustrace poskytla umělá inteligence Dall-E 2. Text jsme kromě drobného uspořádání odstavců nijak neupravovali. 

Jsme lepší rodiče?

Vztah mezi rodiči a dětmi prošel v průběhu staletí velkým vývojem. Zatímco některé aspekty se zlepšily, jiné se staly náročnějšími. V tomto článku se budeme zabývat změnami ve vztahu mezi rodiči a dětmi a tím, zda je lepší nebo horší než v předchozích staletích.

V minulosti byl vztah mezi rodiči a dětmi často přísný a hierarchický. Rodiče byli považováni za autoritu a měli nad svými dětmi naprostou kontrolu. Od dětí se očekávala poslušnost a úcta ke starším za všech okolností. Tento typ vztahu byl běžný v mnoha kulturách a často vycházel z tradičních genderových rolí, kdy otec byl hlavou domácnosti a matka zodpovídala za výchovu dětí.

Před sto lety byly nejběžnějšími výchovnými metodami fyzické tresty, jako je výprask, bití pravítkem nebo řemenem a pobyt v koutě. Hojně se používaly také slovní tresty, jako je výtka. Tělesné tresty byly často považovány za nezbytnou formu kázně a společnost je široce akceptovala. V některých případech byly děti vystaveny také citovému týrání a ponižování. Je důležité poznamenat, že výchovné postupy se v průběhu času změnily a mnohé z těchto metod již dnes nejsou považovány za přijatelné.

Většina odborníků a rodičovských organizací dnes prosazuje nefyzické formy trestání, které upřednostňují pozitivní posilování a učení vhodnému chování. Mezi nejrozšířenější a nejúčinnější metody kázně dnes patří:

• Časový limit: Jedná se o odloučení dítěte od situace, ve které se špatně chová, na krátkou dobu, obvykle minutu na rok věku.
• Přesměrování: Jedná se o přesměrování pozornosti dítěte od problematického chování k pozitivnější činnosti.
• Přirozené důsledky: V tomto případě se dítěti umožní, aby zažilo důsledky svého jednání, pokud nejsou škodlivé.
• Pozitivní posilování: Jedná se o chválení a odměňování dítěte za dobré chování.
• Jasná komunikace a stanovení hranic: To zahrnuje stanovení jasných očekávání ohledně chování a důsledné vymáhání důsledků za špatné chování.

Je důležité si uvědomit, že každé dítě je jiné a to, co funguje na jedno dítě, nemusí fungovat na jiné. Nejúčinnější přístup k výchově je takový, který je důsledný, spravedlivý a přizpůsobený individuálním potřebám a vývoji dítěte.

Nedoporučuje se, aby rodiče zcela upustili od stanovení hranic. Děti potřebují strukturu, důslednost a jasná očekávání, aby se cítily bezpečně a rozvíjely smysl pro sebekázeň. Bez hranic se děti mohou cítit nejisté v tom, co se od nich očekává, a mohou se dopouštět problematického chování.

Je však také důležité, aby rodiče byli flexibilní a upravovali své hranice podle toho, jak jejich děti rostou a vyvíjejí se. Hranice, které byly vhodné pro malé dítě, nemusí být nutné pro starší dítě.

Zdravý přístup k výchově zahrnuje stanovení jasných a přiměřených hranic, důsledné uplatňování důsledků za nesprávné chování a pozitivní posilování dobrého chování. Rodiče by také měli pravidelně přehodnocovat a upravovat svůj přístup k výchově podle toho, jak dítě roste a mění se.

Dnes je však vztah mezi rodiči a dětmi mnohem rovnostářštější. Rodiče a děti jsou vnímáni jako rovnocenní partneři při výchově dětí a je kladen větší důraz na otevřenou komunikaci a vzájemný respekt. Tento posun je částečně způsoben změnou společenských postojů k genderovým rolím a výchově dětí a také větším důrazem na individualismus a sebevyjádření.

Navzdory těmto pozitivním změnám se v moderní době objevují i výzvy, které se týkají vztahu mezi rodiči a dětmi. Jednou z největších výzev je vliv technologií na rodinnou dynamiku. Stále častější používání chytrých telefonů, sociálních médií a dalších digitálních zařízení usnadnilo rodičům a dětem zůstat ve spojení, ale také vytvořilo nové zdroje konfliktů. Mnoho rodičů se například snaží regulovat čas strávený u obrazovky a zajistit, aby děti používaly technologie zdravým a zodpovědným způsobem.

Podle nedávných studií potřebuje v České republice psychologickou pomoc přibližně 10-15 % dětí. Tento odhad odpovídá evropskému průměru a naznačuje, že značný počet dětí v České republice se potýká s problémy v oblasti duševního zdraví. 

Je důležité poznamenat, že tento údaj nemusí odrážet skutečný počet dětí, které vyhledávají nebo dostávají psychologickou pomoc, protože mnoho dětí s duševními problémy nemusí dostat podporu, kterou potřebují, kvůli nedostatečnému přístupu ke službám duševního zdraví, stigmatizaci duševních onemocnění nebo jiným překážkám.

Závěrem lze říci, že ačkoli se vztah mezi rodiči a dětmi v průběhu staletí značně změnil, je těžké jednoznačně říci, zda je lepší nebo horší než v dřívějších dobách. Na jedné straně zvýšený důraz na otevřenou komunikaci a vzájemný respekt vedl k pozitivnějšímu vztahu mezi rodiči a dětmi. Na druhé straně vliv technologií přinesl nové výzvy a zdroje konfliktů. Kvalita vztahu mezi rodiči a dětmi nakonec závisí na individuálních osobnostech a okolnostech každé rodiny.

Královské letectvo vývoj a následnou produkci bombardéru Handley Page V/1500 zadalo v roce 1917 a původní zakázka zněla na 210 kusů. Vzhledem k náročnosti výroby ji mělo zajišťovat hned několik britských podniků. Konstruktéři vycházeli z předchozích a menších typů Handley Page O/100 a Handley Page O/400.

Zajímavé technické řešení představuje instalace čtyř motorů, přičemž dva z nich působí jako tlačné podobnějako u některých typů dřívějších britských letadel. Inovaci pak představuje instalace jednoho ze tří kulometů do ocasu stroje. Velení s bombardéry počítalo pro novou ofenzivu proti Německu, přičemž tyto stroje měly zasáhnout i srdce císařství.

Přistání v Československu?

Smělý plán z listopadu 1918 počítal s bombardováním Berlína a následným přistáním v Praze, kde měly osádky natankovat a dozbrojit. Poté měly zamířit zpět do Anglie a cestou napadnout Düsseldorf. Realizaci nakonec překazily technické potíže s pohonnými jednotkami, a než se je podařilo vyřešit, bylo podepsáno příměří. S ním přišlo i rušení další výroby, takže nakonec vznikly jen čtyři desítky letounů.

TIP: Obři na nebesích: Handley Page Type O vs. Gotha G.IV

Jeden z nich pak byl skutečně nasazen v boji, když bombardoval královský palác v Kábulu během třetí anglo-afghánské války. Ten stejný stroj s označením J1936 ještě předtím podnikl dálkový let s několika mezipřistáními z Británie do Indie. Jeho kariéru ukončili až termiti, ovšem v celku se nedochoval ani žádný další V/1500

Největší příběhy jsou ty, které člověk sám prožije – to spisovatel Alexander Dumas mladší dobře věděl. Roku 1848 vydal román o nešťastné lásce k tajemné dámě s kaméliemi. Sklidil obrovský úspěch, o čtyři roky později proto látku upravil pro divadlo. Příštího roku krásná kurtizána definitivně vstoupila do dějin umění – slavný italský skladatel Giuseppe Verdi totiž její osud vyzpíval v opeře La Traviata. Milenecký poměr skutečné Dámy s kaméliemi Marie Duplessis a Alexandra Dumase mladšího trval pouhý rok. Od září 1844 do srpna 1845 spolu prožili románek, který dívku navěky proslavil. O dvě léta později, 3. února 1847, zemřela. Bylo jí dvacet tři let.

Prodával ji

Jmenovala se Rose Alphonsine Plessis, její bohatí milenci ji však znali jako Marii Duplessis. A krásná Róza měla co skrývat. Narodila se 15. ledna 1824 v zapadlé vesničce Nonant-le-Pin, která i dnes nemá o mnoho víc než pět set duší. Otec opilec a násilník, matka z dobré měšťanské rodiny – tahle kombinace mohla fungovat jen pár prvních let jejich soužití. Když okouzlení opadlo, Marie-Louisa Deshayes od manžela utekla. Své dvě dcery nechala příbuzným. Umřela v Róziných osmi letech a děti opět putovaly po příbuzenstvu. 

Ve dvanácti letech přišla budoucí slavná kurtizána o panenství s pohůnkem a musela se s ostudou vrátit domů. Chvíli ji otec zapřáhl v prádelně, potom ale zjistil, jak na ní vydělat mnohem víc. Prodal ji jakémusi Plantierovi, snad studentovi. Že se choval jako pasák? Z toho si vrásky nedělal, i jeho matka se živila jako prostitutka. Co na to říkal dědeček kněz už sotva někdo zjistí. Po roce ale milý Plantier dívčinu s díky vrátil. Otec proto Rózu udal k příbuzným v Paříži.

Rušná metropole mohla skrýt její pošramocenou pověst a nabídnout nové možnosti. Jaké budou, už záleželo pouze na ní. Našla si práci v kloboučnictví, její krása ji ale zradila. Půvabná tvář, dokonalá postava a okouzlující úsměv… Už o rok později si uvědomila, že to je její největší bohatství. První amant měl restauraci poblíž Palais-Royal. Stavila se tam s kamarádkami na jídlo a on ji prostě sbalil. Celý rok se nechala vydržovat. Potom se finanční možnosti štědrého restauratéra a vdovce vyčerpaly. Apartmán od bývalého milence musela opustit, naskočila však do kolotoče, který se od té doby už nezastavil.

Závislosti

Nechtěla být jen obyčejnou „šlapkou“. Začala se vzdělávat – naučila se číst, psát a konverzovat o událostech, které hýbaly tehdejším světem. A boháči i významní mužové Paříže byli ochotni za chvíle strávené s ní štědře zaplatit. Navštěvovala přední salóny a pořádala nákladné večírky. Obklopovala se nejvlivnějšími politiky, známými spisovateli a malíři. Milovala operu. Stala se z ní kurtizána na úrovni. Změnila si jméno na Marii a vylepšila si příjmení o falešný šlechtický přídomek „Du“. Šarm snoubila s přirozenou inteligencí a vkusem. A co na ní její milenci oceňovali nejvíce: byla maximálně diskrétní i poté, co jejich avantýra skončila. Velký svět po ní žádal velká gesta.

Propadla hráčské vášni. Ať už vyhrávala nebo prohrávala, stala se na hře závislá. Dnes bychom ji označili za gamblerku. Ambiciozní a jinak disciplinovaná kráska byla ve skutečnosti malou holčičkou. Nedokázala se přenést přes své trudné a ponižující dětství. Chtěla vše, co se jí nabízelo a bylo jí jedno, co za to zaplatí. A čím. Od svých milenců nedostávala lásku, po které toužila. Jen milou náklonnost, v lepším případě. Nudu a samotu přebíjela nekonečným nakupováním drahých zbytečností.

Byla vlastně psychicky nemocná. Své tělo neprodávala proto, aby se uživila, ale aby uhasila své doutnající komplexy méněcennosti. Přesto si stále udržuje až panenský půvab křehkého anděla s melancholickýma očima. Přítelkyni, herečce Judith Bernatové, řekla: „Můj život je tragédie. Dávám příliš mnoho lásky a nedostávám nic. Je strašné mít srdce a být kurtizána. Jednou mě to zabije.“

Magnet na bohaté muže

Dumase potkala náhodou v jakési společnosti roku 1842, to jim bylo oběma osmnáct let. Ona už se stačila proslavit, on se potloukal jako bezvýznamný nemanželský syn ctěného spisovatele a pradleny. Záviděl otci a strašlivě se mu snažil vyrovnat. O dva roky později se setkali znovu a stali se milenci. Na pouhý rok, Dumas totiž neustál bohaté a urozené „konkurenty“. Odvezl ji na venkov, nudila se. Utratil s Marií všechny své úspory a potom utekl. Zkoušel štěstí v ruletě, nakonec si půjčil peníze jinde. Jenže zvítězila žárlivost. Dokonce plánoval, že ji zabije. On, který pět měsíců po její smrti sepsal dojemně romantický příběh nehynoucí lásky! Vyhrožoval i prosil. Jenže ona už na podobné scény neměla čas. Její nemoc se zhoršovala.

Ve dvaceti letech se v lázních seznámila s ruským velvyslancem ve Vídni, o dvě generace starším hrabětem Gustavem de Stackelbergem. Byl spokojeně ženatý, mladá kráska mu ale připomínala mrtvou dceru. Stala se jeho posedlostí – platil její dluhy, pronajímal jí lóže v opeře a z Anglie jí nechával vozit dostihové koně. I další z jejích aristokratických milenců, budoucí vévoda de Guiche-Gramont, s ní jezdil po německých lázeňských letoviscích. Jenže potom jí udělal dítě. Okamžitě opatřil nechtěnému potomkovi náhradní rodiče a vyexpedoval ho z jejího života. Děťátko později zemřelo na zápal plic. „Máte tuberkulózu a zemřete.“ Ta zpráva Marii nepřekvapila, přesto ji zlomila. Nejbližší osobou se jí teď stal její lékař.

Bála se, že zůstane zcela opuštěná, proto svolila ke sňatku s dávným milencem, hrabětem de Perregaux. Vzali se v únoru 1845 v Londýně. Pro francouzské úřady to vlastně ani žádný legální svazek nebyl. A Perregaux to dobře věděl. Jeho rodina se nesměla nic dozvědět. Náhlé poblouznění odeznělo příliš brzy. Snad ještě dřív, než opustili břehy Anglie. Nikdy spolu nežili jako manželé. Marie si alespoň nechala udělat vlastní erb. Osud to zařídil ještě trochu jinak...

V ten čas potkala svou poslední velkou lásku: Franze Liszta. Třicetiletý slavný skladatel se právě vrátil z koncertního turné po Evropě. Charismatický krasavec byl navíc volný – s dlouholetou přítelkyní hraběnkou d’Agoult se nedávno rozešel. Objevil se na stejném divadelním představení jako ona. Sama se mu přišla představit. Pozvala ho na jeden ze svých dýchánků a než večer skončil, slavila své poslední milostné vítězství. Krátké, ale intenzivní. Prohlásil později, že byla první ženou, kterou miloval.

Jenže hudba měla přednost. Vyrazil na další koncertní turné. Škemrala, aby ho mohla doprovázet. Odmítl. Slíbil jen, že se pro ni vrátí a spolu se vydají do Turecka. Příliš pozdě. Už ji nikdy nespatřil. V posledním roce života vyvřely na povrch všechny její děsy. Znala svou diagnózu a přesto se pokoušela obelstít smrt jak jen to šlo. Střídala doktory, léky i drastické léčebné kúry. Šílela a zarputile se snažila udržet při životě. Milenci ji opouštěli, dluhy rostly do astronomických výšek. Zemřela v krutých bolestech, za ruku ji prý přitom držel právě „manžel na zapřenou“, hrabě de Perregaux.

TIP: Klavírní šílenství: Ferenc Liszt pobláznil fanynky po celé Evropě

A světe div se, pro nešťastnou kurtizánu smutnil celý její „salónní“ svět. Pohřbili ji s velkou pompou na hřbitově na Montmartru. Hrabě de Perregaux však dva týdny po obřadu vyzvedl ostatky a nechal urnu vyměnit. Proč? Prý nebyla dost velkolepá. Pro luxusní krásku nemohl napsat lepší epilog. O pět měsíců později vystoupala Marie Duplessis do věčnosti. Alexander Dumas svůj román naškrábal za pouhé čtyři týdny. Nešťastné krasavici ale postavil pomník na celá století.

Tým německých astronomů z Univerzity Tübingen přišel loni s tím, že objekt, který se nachází v nitru pozůstatku supernovy HESS J1731-347, pravděpodobně není v souladu s aktuálně přijímanými astronomickými modely. Dospěli k tomu na základě přehodnocení jeho vzdálenosti od Sluneční soustavy. Do té doby byla vzdálenost odhadována na zhruba 10 tisíc světelných let, podle německého týmu je to „pouhých“ 8 150 světelných let.

Z laického hlediska by se mohlo zdát, že jde o nepodstatný rozdíl v jinak ohromujících vzdálenostech. Pro vědce jde ale o významnou změnu, protože od vzdálenosti objektu astronomové odvozují odhady dalších charakteristik, včetně velikosti objektu a jeho hmotnosti. Jak badatelé shrnují ve studii zveřejněné v odborném časopisu Nature Astronomy, objekt, který dostal označení XMMU J173203.3-344518, je extrémně lehký. Jeho hmotnost tak vlastně popírá soudobé astronomické modely.

Závěry německého týmu nedávno potvrdila nová analýza týmu brazilských astronomů, kterou přijal ke zveřejnění časopis Astronomy & Astrophysics Letters. Autoři této studie se domnívají, že objekt XMMU J173203.3-344518 není klasickou neutronovou hvězdou.

Neutronová hvězda proti pravidlům

Dosavadní modely považují za nejnižší možnou hmotnost neutronové hvězdy takovou, která mírně přesahuje hmotnost našeho Slunce, přičemž nejlehčí potvrzená neutronová hvězda váží jako 1,17 Slunce. Hmotnost objektu XMMU J173203.3-344518, jehož velikost zhruba odpovídá rozloze Manhattanu, je ale jen asi 0,77 Slunce.

Když masivní stálice zakončí svůj život ohromující explozí supernovy, zhroutí se její jádro do podoby neutronové hvězdy, případně pulzaru. Pokud je však takto zrozená neutronová hvězda velmi hmotná, může se za jistých okolností hroutit dál, za vzniku ještě extrémnější podoby hmoty, aniž by přitom skončila jako klasická černá díra.

Při dalším zhroucení se mohou uvolnit kvarky, jež dosud utvářely protony a neutrony v atomech hmoty bývalé stálice. Vznikne tím tzv. kvarková hmota, nesmírně hustá kaše těsně naskládaných kvarků, která dohromady tvoří kvarkovou hvězdu.

Podivná hvězda?

Pokud by kvarková hvězda sestávala z kvarkové hmoty obsahující exotické podivné kvarky, mohlo by se jednat o tzv. podivnou hvězdu. Tyto objekty mohly podle některých představ vzniknout rovněž bezprostředně po Velkém třesku a teoreticky přetrvat až do dnešní doby. Zhroucení krusty podivné hvězdy by přitom mohlo představovat zdroj záhadných rychlých rádiových záblesků.

TIP: Hypotetické objekty: 10+1 vesmírných objektů, které nejspíš neexistují

Podle brazilských vědců je zatím předčasné hovořit o tom, že objekt XMMU J173203.3-344518 je prvním známým případem podivné hvězdy, byť dosavadní zjištění to nevylučují. Není například jasné, jak by se takový extrémní objekt mohl zrodit při zhroucení hvězdy doprovázeném explozí supernovy. Supernova HESS J1731-347 nicméně představuje lákavý cíl pro další výzkum, který může potvdit či vyvrátit existenci hvězdy, kterou zatím známe jen z astrofyzikálních rovnic a hypotéz.

Hlavním účelem dnešních zoologických zahrad je ochrana ohrožených druhů, přičemž některé již dokonce v divočině zcela vyhynuly a přežívají výhradně v zajetí. V minulosti se ovšem zájem o pohodu zvířat ocital až na poslední koleji – na prvním místě byla symbolika, kterou tvorové ztělesňovali.

Už staroegyptští faraoni ve 4. tisíciletí př. n. l. s oblibou posílali poddané odchytávat lvy, aby je mohli chovat u dvora na důkaz své moci a bohatství. Mimochodem, tradici vydržovat si ve své blízkosti impozantní šelmy si panovníci v severní Africe uchovali až do minulého století: Například ještě v polovině 60. let žilo na dvoře marockého krále několik exemplářů lva berberského, který z přírody dávno vymizel. Chov v zajetí tak alespoň umožnil, aby se druh rozmnožil a zachoval. 

Zkrotit krále zvířat se rovnalo respektu poddaných i politických protějšků. Ostatně nikoliv náhodou označovali starověcí Římané neprobádaná území v mapách slovy „hic sunt leones“, tedy „zde jsou lvi“. Pověst obávaných bestií si velké kočky udržely až do středověku, a to i na starém kontinentu: Nejznámějšími evropskými lvy se patrně stali ti, kteří obývali londýnský Tower. 

Angličtí lvi nejen v erbu

V Toweru fungovala královská menažerie od počátku 13. století, kdy dlouholetou tradici chovu zvířat zahájil Jan Bezzemek. Písemné záznamy z té doby dokládají, že vyplácel pravidelné mzdy chovatelům. Jeho nástupce Jindřich III. Plantagenet obdržel v roce 1235 darem od římského císaře Fridricha II. Štaufského tři lvy; o dvacet let později přibyl od norského krále lední medvěd a krátce poté i slon dovezený z Francie. 

V průběhu následujících staletí obohatily exotický zvěřinec i další druhy, mimo jiné pumy, šakali nebo tygr. Největším tahákem však po celou dobu zůstávali lvi, kterých tam roku 1708 žilo celkem jedenáct. Za vlády Alžběty I. v 16. století umožnila menažerie přístup veřejnosti: Návštěvníci si mohli zvířata prohlédnout za tři půlpence nebo přinést vlastního psa či kočku, aby posloužili jako potrava velkých šelem. 

Ocitnout se na královském dvoře však pro samotné lvy nepředstavovalo výhru, nýbrž smůlu. Z dochovaných zpráv lze odvodit, že jejich životní podmínky byly tristní. Archeologický průzkum v roce 1999 například odhalil zbytky klecí o rozměrech dva krát tři metry, zatímco dospělý samec může dorůstat až dvou a půl metru. K potěše diváků se v pozdějších letech pořádaly i dnes již nelegální zápasy lvů se psy. Divoká zvířata z Toweru zmizela v roce 1835, kdy se posledních 150 kusů přesunulo do zoo v Regent’s Parku.

Slon jako dárek

Zvířata ze vzdálených lokalit od nepaměti sloužila coby oblíbený diplomatický dar. Ještě v předminulém století tak thajský král Rama IV. nabídl stádo slonů patnáctému americkému prezidentovi Jamesi Buchananovi, který ovšem – s odkazem na kapacitní omezení trávníků před Bílým domem – s mnoha díky odmítl. Oproti tomu římský císař Karel Veliký roku 802 asijského chobotnatce na svůj dvůr pustil: Samce pojmenovaného Abul-Abbas obdržel od bagdádského chalífy Hárúna ar-Rašída jako poděkování za udržování přátelských styků mezi oběma říšemi. 

Panovníci z Orientu obecně měli v oblibě získávat si úctu evropských protějšků právě prostřednictvím zoologických unikátů. Již zmíněný Karel Veliký tak provozoval postupně hned trojici zvěřinců ve třech městech dnešního Německa a Nizozemska, a obyvatelé jeho říše tudíž mohli na vlastní oči spatřit například cizokrajné opice, velbloudy či medvědy. Mnohá zvířata strávila značnou část života převážením napříč kontinentem: Kupříkladu portugalský král Manuel I. na přelomu 15. a 16. století nařídil dopravit do svého proslulého zvěřince v lisabonském paláci Ribeira slony a nosorožce přímo z Indie. Po jednom exempláři od každého druhu následně poslal lodí darem do Říma tehdejšímu papeži Lvovi X., nosorožec však nepřežil ztroskotání. 

Blboun z Prahy

Pozadu nezůstal ani Rudolf II., který proměnil Královskou zahradu a Jelení příkop na Pražském hradě v improvizovanou zoo. Na rohu ulic U Prašného mostu a Mariánské hradby dosud stojí rekonstruovaná budova z roku 1583, dnes sloužící jako restaurace, kterou nechal císař vybudovat coby zázemí pro zaměstnance menažerie. Na přilehlých pozemcích pečovali jeho poddaní o lvy, tygry, levharty či medvědy, zatímco návštěvníci je mohli pozorovat z vedlejšího schodiště s galerií. 

K tamním atrakcím měl patřit i orangutan zvaný „lesní muž“, jeho existenci však žádné spolehlivé záznamy nedokládají. Také není stoprocentně jisté, zda v ptačí rezervaci habsburského panovníka pobýval dnes již vyhynulý dronte mauricijský neboli blboun nejapný či pták dodo. Předpokládá se, že mezi léty 1605 a 1608 obdržel Rudolf II. přinejmenším jednoho opeřence přímo z Mauricia, neboť v jeho sbírkách se příslušná vycpanina nacházela. Ve své době šlo o mimořádnou raritu – o existenci tvora přinesli holandští mořeplavci zprávu teprve roku 1598 a poslední zaznamenané pozorování pochází z 60. let následujícího století. Evropané tedy mohli živého dronteho spatřit jen necelých sto let.

Snídaně ve zvěřinci

Zpočátku sloužily kolekce živočichů primárně pro potěchu majitele, tedy panovníka, který chtěl bohatou expozicí udělat co největší dojem. Nezřídka to znamenalo, že nechal divoká zvířata zápasit mezi sebou, a to i mezidruhově. Například Ludvík XIV. dal ve Vincennes u Paříže postavit dvoupatrovou budovu s balkony obklopujícími obdélníkové nádvoří, kde se konaly souboje na život a na smrt: Do krvavých střetů se tam před zraky významných hostů pouštěli například lvi proti slonům. Atraktivní podívaná se pravidelně konala až do roku 1700, kdy byl místní zvěřinec zrušen a jeho obyvatelé, kteří přežili, se přesunuli do Versailles. V královském paláci proto vyrostl speciální pavilon s mřížovanými kotci, přístupný veřejnosti. 

Primitivní předchůdkyně dnešních zoologických zahrad se po vzoru té versailleské brzy rozšířily po celé Evropě a jedna z nich vznikla i ve vídeňském Schönbrunnu. Původně barokní menažerie se postupně proměnila v historicky první zoo moderního typu, jež klade životní podmínky zvířat přinejmenším naroveň jejich divokým příbuzným. Za její otevření roku 1752 vděčíme Františkovi I. Štěpánu Lotrinskému, manželovi císařovny Marie Terezie, která chodila snídat do pavilonu přímo uprostřed areálu. V roce 1906 se tam také poprvé podařilo rozmnožit slony v zajetí, přestože do té doby považovali vědci něco takového za vyloučené. Další prvenství drží zahrada v již zmíněném londýnském Regent’s Parku, otevřená v roce 1828 původně za účelem vědeckého bádání: Právě s ní se totiž pojí užívání dodnes oblíbené zkratky zoo.

Ušlapán pakoněm

Nad podmínkami, v nichž obyvatelé menažerií zpočátku žili, by však dnešní ochránci přírody patrně lomili rukama. Dokonce i v 19. století vyvolala poprask demonstrativní poprava slona Chuneeho v londýnském zvěřinci, který založil a „zásoboval“ obchodník se zvířaty Edward Cross. Jeho zájem byl především komerční, a nebozí tvorové tak živořili v klecích připomínajících kotce králíkárny. Tlustokožec držený v miniaturní dřevěné ohradě projevoval svou nespokojenost s nehumánním zacházením agresivitou a Cross se rozhodl problém vyřešit jeho usmrcením. K zabití gigantického tvora bylo třeba 152 výstřelů z mušket, za což si dotyčný v dobovém tisku vysloužil značnou kritiku. Pověst si příliš nenapravil ani poté, co se stal ředitelem nové zoologické instituce v Královských zahradách v Surrey. 

Díky koloniím měli Britové přístup k exotickým tvorům takřka ze všech koutů planety, například včetně australských vačnatců. Jejich převoz a následný odchov však ne vždy skončily úspěchem. Tehdejší noviny informovaly o každé lodní přepravě konkrétního živočicha a v přístavech často čekaly davy nadšenců toužících je spatřit. Další osud zvířat býval ovšem neslavný: Mnohá utekla nebo jednoduše nepřežila následné zacházení chovatelů, kteří neměli dostatečné zkušenosti s péčí. Uvedené se týkalo třeba nosorožce z Jižní Afriky, který v Londýně uhynul už po několika týdnech. A ztráty byly i na opačné straně: Například v srpnu 1833 ušlapal ošetřovatele George Charda pakůň poté, co muž sudokopytníka zbičoval ve snaze předvést ho před diváky. 

Zvířata versus návštěvníci

Právě návštěvníci měli až do počátku 19. století, kdy se zrodily první zoo moderního typu, absolutní prioritu – a někdy i poté, co se hlavním cílem nově otevíraných institucí stalo vzdělávání a vědecké poznání.

TIP: Tip na rodinný výlet: 5 nejlákavějších zoologických zahrad

Ve zmíněném Surrey se tak v roce 1844 rozhodli přilákat davy na velkolepé historické rekonstrukce: Díky novým pyrotechnickým efektům tam mohli uspořádat například simulaci velkého požáru Londýna z roku 1666, erupci Vesuvu, při níž z makety sopečného kužele šlehaly červenozelené plameny, nebo námořní bitvy při obléhání Gibraltaru. Netřeba dodávat, že hlasitá vřava provázející podobné akce musela mít na zvířata umístěná v bezprostřední blízkosti traumatizující vliv. 

V centrální části španělského ostrova Menorca v souostroví Baleáry se nachází jeskyně Es Càrritx, která sloužila k pohřebním rituálům v pozdní době bronzové, asi před 3 600 lety. Jeskyně byla objevena speleology Arnauem a Márquezem teprve v roce 1995. 

V Es Càrritx se pohřbívalo celkem asi 800 let – nachází se zde pohřební komora, kde je uloženo 210 lidí. Jak zjistili arechologové, při pohřebním rituálu byly často mrtvým ostříhány vlasy, umístěny v dřevěném či rohovinovém pouzdru a uloženy vedle těla mrtvého. Někdy byly i nabarveny na červeno.

Vlasy z doby bronzové

Elisa Guerra Doceová ze španělské Univerzity ve Valladolidu se svými spolupracovníky využila příležitosti ověřit využívání psychedelických rostlin dávnými obyvateli Baleár. Analyzovala získané vzorky z vlasů nalezených v jeskyni Es Càrritx pomocí hmotnostní spektroskopie s vysokým rozlišením a ultra vysokoúčinné kapalinové chromatografie (UPLC). Výsledky práce španělských vědců zveřejnil odborný časopis Scientific Reports.

Badatelé ve zkoumaných vlasech objevili známky přítomnosti tří alkaloidů – atropinu, skopolaminu a efedrinu. Atropin se skopolaminem jsou typickými tropanovými alkaloidy rostlin z čeledi lilkovitých a náležejí mezi delirianty, čili pravé halucinogeny. Jde o látky, které dramaticky narušují vědomí a mohou vyvolávat nebezpečné stavy ztráty sebekontroly až bezhlavé zběsilosti.

Efedrin je zase alkaloid s výrazně stimulujícími účinky. Všechny zmíněné látky se již od pradávna využívají k rituálním účelům a zároveň se s nimi lze při neopatrném užívání i smrtelně otrávit. Podle badatelů je to poprvé, kdy byly tyto látky objeveny přímo v tělech lidí doby bronzové.

TIP: Děti Inků určené k obětování dostávaly koku a antidepresiva z ayahuascy

Pokud jde o zdroj těchto látek, na Menorce běžně rostou durman obecný (Datura stramonium), blín bílý (Hyoscyamus albus) a mandragora podzimní (Mandragora automnalis) z čeledi lilkovitých, které obsahují atropin i skopolamin. Také se zde vyskytuje chvojník křehký (Ephedra fragilis), který obsahuje množství efedrinu. Všechny tyto rostliny tak byly pro lidi doby bronzové běžně dostupné.