Na západním břehu řeky Nil, asi 435 kilometrů jižně od Káhiry, se rozkládá archeologická lokalita Abydos. Bývalo to jedno z nejstarších měst starověkého Egypta a rovněž jedno z jeho z nejvýznamnějších náboženských center. Během vykopávek ve zdejším chrámu slavného faraona Ramesseho II. si archeologové nedávno připsali pozoruhodný nález.

Zmíněný chrám v Abydu zde stojí již déle než 4 300 let a je osvědčeným zdrojem zajímavých archeologických objevů. Sameh Iskandar z Newyorské univerzity a jeho kolegové zde narazili, kromě dalších zajímavých věcí, i na více než dva tisíce mumifikovaných hlav beranů s rohy. Kromě mumifikovaných hlav badatelé objevili i mumie dalších zvířat – psů, ovcí, koz bezoárových nebo skotu.

Beraní hlavy z Abydu. (foto: Egyptian Ministry of Tourism and Antiquities, CC BY-SA 4.0)

Tyto nálezy pocházejí z ptolemaiovského období starověkého Egypta, které zahrnuje tři století před dobytí Egypta Římskou říší v roce 30 před naším letopočtem. Podle vyjádření egyptského ministerstva cestovního ruchu jde zřejmě o děkovné obětiny, které souvisely s ohromným významem faraona Ramesseho II. Tento faraon sice byl v té době déle než 1 000 let po smrti, stále se ale těšil mimořádné vážnosti mezi zdejšími obyvateli. 

TIP: Prastarý zvířecí hřbitov ukrýval pohřbené domácí kočky, několik psů a opic

Iskandarův tým na místě narazil i na mnohem starší nálezy, včetně například pozůstatků velké luxusní stavby pocházející z časů 6. dynastie, tedy z období takzvané Staré říše. Archeologové v Abydosu dále nalezli několik soch, papyry, pozůstatky koženého oblečení a pozůstatky bot.

Během čekání na autobus v severolondýnském Muswell Hill se kolem Lauren O'Harové mihla černobílá chlupatá koule. V první chvíli si žena myslela, že jde o kočku, teprve po chvíli ji došlo, že jde o mnohem exotičtějšího návštěvníka – ulicemi britské metropole se potuloval skunk.

Domovem skunků pruhovaných (Mephitis mephitis) jsou řídké lesy severní Ameriky. Kde se ale tato šelma vzala v ulicích Londýna? Skunci jsou velmi inteligentní, zvídaví a učenliví, což jsou zřejmě důvody, proč jsou skunci chováni jako domácí mazlíčci. Skunci mají pověst zapáchajících tvorů – jde o jejich způsob obrany, kdy jsou v případě ohrožení schopni vystříknout s pozoruhodnou přesností výměšky svých pachových žláz až na vzdálenost tří metrů. Zápach tohoto pižma lze přirovnat ke směsi česneku, sirouhlíku a spálené gumy. Zápach je velice nepříjemný, navozuje pocit zvracení a citlivějším lidem může dokonce navodit mdloby. Domácím mazlíčkům ale bývají tyto pachové žlázy odstraňovány.

TIP: Ztracený pes ujel 160 kilometrů v taxi, než se vrátil majitelce

Přestože výskyt skunka v Anglii rozhodně nepatří mezi běžné úkazy, několik kusů se ve zdejší volné přírodě občas vyskytne. V roce 2017 byl například ochycen skunk v Surrey v jihovýchodní Anglii a v roce 2009 byla nalezena celá kolonie skunků v oblasti Forest of Dean, v západní části hrabství Gloucestershire.

Současnost nás častokráte vrátí do minulosti. Dávné události a vztahy ožívají v nových souvislostech. Stalo se tak nedávno: centrem pozornosti tuzemských i zahraničních médií a sociálních sítí se stalo město Kaliningrad. Nebo jak se nazývá českým jménem – Královec. Recesistické články udávaly, že proběhlo referendum, ve kterém občané Královce žádají o připojení k Česku. Pod onou petici se podepsalo více než 6 tisíc lidí a těch, co požadovalo připojení Královce, bylo téměř 100 %! Reagovali tak na propagandu ze strany Ruska vůči Ukrajině. Humor zkrátka dokáže na čas proměnit i jinak tíživou skutečnost.

Königsberg

Kaliningrad leží na území mezi Litvou a Polskem, v místech, kde řeka Prygola ústí do Baltského moře. Význam má především strategický, protože toto dnes ruské území leží u Baltického moře a jeho přístav nikdy nezamrzá. Funguje tedy nejen coby dopravní námořní cesta, ale také je klíčový pro vojenský obranný systém.

Součástí tehdy Sovětského svazu se Kaliningradská oblast stala na základě poválečných jednání mezi Stalinem a Winstonem Churchillem. Původní německé obyvatelstvo muselo své domovy opustit a roku 1946 ztratilo město i svůj původní německý název Königsberg – tedy v překladu Královská hora.

Rytířský slib

V době, kdy Přemysl Otakar II. nastoupil na trůn, řídil církev vlivný papež Inocenc IV. Stejně jako ostatní tehdejší vládci potřeboval český král získat jeho přízeň. Bez papežova souhlasu se nedalo takřka nic dělat. Přemysl Otakar II. proto papeži v zimě 1254 slíbil, že povede křižáckou výpravu proti pohanským Prusům, kteří měli být přivedeni k víře. Zřejmě chtěl hlavu církve přesvědčit, že je dobrým křesťanem – ale plánoval si u něj také vyprosit jistou záležitost – uvažoval totiž o rozvodu. A samozřejmě doufal, že získá další území – právě polské země mohly být do budoucna zajímavým teritoriem. Spolu se svým panovníkem vyrazili na křížovou výpravu i čeští šlechtici, kteří toužili získat válečnou slávu. Ostatně ta se v dané době velmi cenila.

Cíl? Pobaltí

Když Přemysl Otakar II. stanul v prosinci roku 1254 v čele křížové výpravy, bylo mu zhruba 22 let. Pohanští Prusové obývali oblast jihovýchodního Baltiku a jejich sousedé, křesťanský řád německých rytířů, s nimi sváděl dlouhé boje. Zima hrála vojsku do karet. Na území Pomořanska a Pruska se totiž nacházelo množství jezer a močálů. A teprve když zamrzly, vojáci mohli bezpečně postupovat k vytčenému cíli.

Výpravu tehdy provázel i olomoucký biskup Bruno, sám totiž pocházel ze severoněmeckého území. Mohl tedy přispět nejen zkušenostmi, ale samozřejmě se měl také ujmout evangelizace pohanů. Celá výprava prý čítala kolem 60 tisíc mužů. K Přemyslu Otakarovi II. se totiž přidávali šlechtici z dalších německých území, například z Porýní či Míšeňska.

Nezbytná obrana

V polovině ledna 1255 se Přemysl Otakar II. setkal s velmistrem německých rytířů Poppem z Osterny. Český panovník přijal řád pod svou ochranu a potvrdil jeho svobody. Aby však křesťané mohli strategicky ovládat Pobaltí, museli vybudovat pevnost, která měla dobyté území chránit. Chystali ji už delší dobu – a pojmenovali právě podle svého spojence. Koenigsberg či Královec tak měl oslavit Přemyslovo úspěšné tažení a jeho zásluhy o ovládnutí oblasti. Panovník měl dokonce navrhnout přímo místo, kde němečtí rytíři tuto pevnost založili, jak se dočítáme u kronikáře řádu Petra z Dugsburga. To se už ovšem dostáváme na pole legend a nejspíš i fikcí.

Z časových důvodů se český král samotného aktu založení města či základů pevnosti zúčastnit nemohl. To potvrzuje také historička Eva Doležalová a vysvětluje: „Asi se oteplilo, a tak nebylo jednoduché v daném tažení pokračovat. Navíc krále zastihla zpráva o úmrtí papeže Inocence IV. a panovník se tak musel vrátiti domů.“ V únoru 1255 se tak účastníci křížové výpravy zase ocitli doma.

Co se podařilo

Vyjma jediné větší bitvy, jež proběhla u Radavy, se Přemyslovi křižáci nesetkali s žádným vážnějším odporem. Podařilo se jim i pokřtít řadu Prusů. Řád německých rytířů mohl díky pomoci českého vojska stabilizovat svou moc a na dobytých územích prosperovat i hospodářsky. Jak už to bývá, historické události si často žijí svým vlastním životem. Nejinak tomu bylo i v případě Přemyslovy křížové výpravy.

Už za pár desítek let například kronikář Přibík Pulkava z Radenína nešetřil superlativy – zveličil a přimyslel si, co mohl. Napsal mimo jiné, že: „Město a hrad pojmenoval Přemysl na svou památku Koenigsberg, což znamená Hora Královská. A protože to Přemysl mocnou paží učinil jako první, dodnes kdykoliv zmíněné město s celou sambijskou provincií táhne proti křesťanům nebo pohanům, vždy nese spolu s pruským maršálkem českou královskou korouhev.“

Zajímavostí je, že také historik František Palacký píše o „šťastně provedené výpravě“, která dle jeho slov „zvýšila velice vážnost krále českého v Evropě“.

Není český

Přestože Přemysl Otakar II. stál v čele oné křížové výpravy, dle slov Evy Doležalové „se mu z toho trvalé zisky nepodařilo zajistit. A co se týká Královce, došel do jeho blízkosti a pravděpodobně o daném místu jako o strategickém bodu uvažoval, ale zřejmě dal pouze souhlas k založení nějaké pevnosti, ze které pak město vyrostlo“.

TIP: Kaliningradská oblast: Chřadnoucí pruský otisk na Baltu

„Dané území nikdy nepatřilo k českým zemím a nárokovat si ho by bylo pravděpodobně absurdní i pro samotného Přemysla Otakara II,“ zdůrazňuje historička Eva Doležalová.

Řád německých rytířů

Jeden z největších křesťanských řádů středověku vznikl ve 12. století v Jeruzalémském království na území pozdější Palestiny. Jeho členové se účastnili křížových výprav do Svaté země i na severovýchod Evropy, především do oblasti Východního Pruska a Pobaltí. Zde také na čas vznikl jakýsi samostatný stát řádu německých rytířů. Dnes má organizace mužskou i ženskou větev v řadě zemí Evropy, včetně Česka. Angažuje se ale už hlavně v oblasti zdravotnické a charitativní. Znakem řádu je černý heroldský kříž na stříbrném poli.

Jestliže se hovoří o bombardovacích letadlech druhé světové války, hlavní pozornost získávají stroje německé, britské a americké. Přinejmenším na Západě se však občas zapomíná, že svou úlohu v konfliktu sehrávaly též bombardéry letectva Rudé armády. Ačkoli strategický význam jejich nasazení nebyl zdaleka tak rozhodující jako v případě angloamerických sil, velice se osvědčily v rámci taktického použití na bojišti. Dokládá to např. lehký bombardér Tupolev Tu-2, jenž se svými kvalitami jednoznačně řadil mezi světovou špičku.

Letoun navržený ve vězení

Nový sovětský bombardér nevznikl snadno mj. proto, že jeho konstruktér, slavný Andrej Nikolajevič Tupolev seděl od roku 1937 uvězněn. Prvotní zadání znělo na čtyřmotorový letoun pro střemhlavé útoky, ale nejen pověřený konstruktér rychle pochopil, že takový stroj by byl dosti nepraktický. Na Sověty poté velmi zapůsobil německý Junkers Ju 88, takže se zadání změnilo a Andrej Tupolev dostal od Stalina příkaz vyvinout dvoumotorový stroj. Ten měl dosahovat lepších výkonů než jeho německý protějšek. 

Měl být použitelný nejen pro střemhlavé útoky, ale také pro horizontální či dálkové bombardování a v neposlední řadě pro shazování torpéd. Tupolev pracoval výjimečně rychle, jelikož vývoj stroje s kódovým označením Samoljot 103 začal 1. března 1940 a již 3. října téhož roku stál na startu připraven prototyp ANT-58. Poháněla jej dvojice motorů Mikulin AM-37 s výkonem po 1 100 kW. Letoun měl tříčlennou osádku. Pozoruhodný a charakteristický prvek představovaly dvojité svislé ocasní plochy. Značný zájem přitáhla též nezvykle objemná pumovnice, jež fakticky vyplňovala většinu střední části trupu za kabinou a dovedla pojmout až 4,5 tuny bomb.

Letoun navíc nesl dva 20mm kanóny ŠVAK vestavěné do křídla a několik 7,62mm kulometů ŠKAS v zádi kabiny a břišním střelišti. ANT-58 se poprvé vznesl 29. ledna 1941 a hned od počátku vykazoval vynikající výkony co do rychlosti, doletu i dostupu. Výrazně překonával vše, co mělo sovětské letectvo v této kategorii k dispozici. Přece jen ale šlo o pokusný prototyp na začátku vývoje, prakticky nezpůsobilý pro hromadnou výrobu.

Tupolev se snažil nedostatky odstraňovat, a tudíž postavil druhý exemplář nazvaný ANT-59 s přepracovanou kabinou a přidaným záďovým střelištěm, což zvýšilo počet členů osádky na čtyři. K jeho pohonu použil hvězdicové motory Švecov AŠ-82, jež sice znamenaly snížení maximální rychlosti o zhruba 100 km/h (první prototyp ANT-58 dosahoval až 640 km/h), avšak vyznačovaly se mimořádnou spolehlivostí.

Sériové Tu-2 míří do války

Druhou výhodou nových motorů byla dostupnost ve velkých počtech, neboť se předpokládalo skutečně masové vyrábění nového bombardéru. V září 1941 začala sériová produkce varianty, jež měla tovární označení ANT-60. Vzdušné síly ovšem ofi ciální označení pořád nepřidělily a těchto strojů se nakonec zhotovilo pouze devatenáct kusů, jelikož továrna v Omsku se poté musela přeorientovat na výrobu potřebnějších stíhaček.

Andrej Tupolev však dále pracoval na zdokonalování svojí konstrukce a v roce 1942 zkonstruoval tři prototypy ANT-61, jež úspěšně absolvovaly testy v rámci státních zkoušek a poté putovaly přímo na frontu(!) u města Kalinin (dnes Tver), kde se rovněž setkaly s úspěchem. Tehdy se poprvé objevilo také oficiální označení sovětského letectva, totiž Tu-2.

Také válečná situace se v letech 1942–1943 změnila, a tak sovětská vláda nařídila závodu v Omsku, aby opět začal vyrábět bombardéry. Nejednalo se ovšem o letouny podle standardu ANT-61, neboť proběhly další menší změny konstrukce a hlavně byly k dispozici nové přeplňované motory AŠ-82FN. První exemplář definitivní verze, jež obdržela jméno Tu-2S (tj. „Sériový“), poprvé vzlétl 26. srpna 1943.

Na jaře 1944 pak první sériové kusy dorazily k bojovým jednotkám, kde vyvolaly (mj. díky obrovské nosnosti zbraní) velké nadšení. Zesílení se dočkala i výzbroj. Místo 7,62mm kulometů nyní letoun disponoval ve všech střelišťích 12,7mm kulomety UB. Letadlo nyní kromě pumovnice neslo zbraně také pod vnějšími závěsy, a to nejen bomby, ale též neřízené rakety; celková nosnost výzbroje se blížila čtyřem tunám. Jako první použily bombardéry Tu-2S letecké síly Karelského frontu (konkrétně 13. letecká armáda) proti finským a německým jednotkám.

Nová letadla se vysoce osvědčila, protože při velikosti a výtečné obratnosti lehkého bombardéru (Sověti zaznamenli i případy úspěšných vzdušných soubojů s německými stíhači!) přinášela nosnost zbraní a dosah prakticky na úrovni bombardérů středních. Úspěch Tu-2 vedl i k tomu, že se jeho konstruktér dostal opět „na výsluní“ a získal zpět i ztracenou přízeň samotného Stalina.

Další nasazení

Sériová produkce Tu-2 se stupňovala a letoun získával na důležitosti. Útoky těchto strojů se staly nezbytnou součástí příprav na dobývání fanaticky bráněných měst v Polsku a Německu. Vrchol jejich nasazení pak přinesla bitva o Berlín, který bombardovaly stovky těchto strojů. To ale ještě neznamenalo konec kariéry tohoto vynikajícího letounu, jelikož lehký bombardér od inženýra Tupoleva hrál důležitou úlohu i při porážce japonské Kwantungské armády v Mandžusku.

Výroba pak pokračovala i nadále, protože Tu-2 se skutečně mimořádně osvědčil. K 1 111 kusům, jež vznikly během války, vyrobily továrny po jejím skončení ještě 1 146 dalších. Nejednalo se ale pouze o Tu-2S, neboť v menších počtech putovaly k jednotkám i jiné verze.

TIP: Konstruktér Andrej Tupolev: Za vývoj letadel deset let nucených prací

Celkové číslo 2 257 vyrobených Tu-2 zahrnuje i několik kusů dálkových letounů Tu-8 a Tu-10. Výtečné lehké bombardéry sice velení od bojových útvarů krátce po konci války stáhlo, u cvičných útvarů však zůstaly do poloviny 50. let. Velký díl práce pak odvedly pokusné letouny, na nichž se testovaly mj. sovětské proudové motory. Tu-2 působily též v letectvech sedmi dalších zemí, a to Polska, Maďarska, Bulharska, Rumunska, Indonésie, Číny a KLDR. Nelze se asi divit, že podle mínění řady ruských expertů se stal Tu-2 nejlepším lehkým bombardérem celé války. 

Studenti farmakologie z Rutgers University v New Jersey spolupracovali s tamní organizací Eating for Your Health alias „jídlo pro vaše zdraví“ a zapojili do svého experimentu 58 dobrovolníků. Ti dostali za úkol si po dobu deseti dnů připravovat zdravé snídaně a po jídle vždy zaznamenat, jak se cítí. Kromě receptů a pracovních postupů přitom obdrželi také přehled nutričních hodnot příslušných potravin a své dojmy měli sdílet s ostatními účastníky. 

Pevně rozhodnuti

Výsledky 37 osob, které výzvu dotáhly do konce, nabídly následující závěr: 86 % dobrovolníků bylo přesvědčeno, že své stravovací návyky do budoucna změní k lepšímu, a zhruba stejné procento se rozhodlo nadále volit pestřejší škálu potravin. Necelá polovina účastníků se po zkušenostech se zdravými snídaněmi rozhodla zařadit do jídelníčku víc vlákniny a bezmála dvě třetiny jich dospěly k závěru, že si budou jídlo na další den připravovat večer předem, aby měli víc pod kontrolou, co svému tělu dopřávají.

Udělat první krok

Marion Reinsonová, výkonná ředitelka Eating for Your Health, uvádí: „Změna návyků může být náročná, ale naše studie prokázala, že díky pozorování a zapisování vlastních prožitků lze dosáhnout dlouhodobého efektu. Experimentování s potravinami či recepty a naslouchání reakcím vlastního těla i jejich pochopení znamená první krok k trvale udržitelnému způsobu stravování, který vám bude vyhovovat.“

TIP: Experiment s vlastním zdravím: Jak se na nás podepíše měsíc na prefabrikované stravě?

Farmakoložka Mary Wagnerová z Rutgers University pak dodává, že ke změně životního stylu mohou přispívat i lékárníci, pokud si na své klienty udělají čas a jejich snahu o změnu špatného přístupu ke stravování podpoří.

Kupy galaxií, jak již naznačuje název, jsou shlukem velkého počtu galaxií – někdy může jít až o tisíce galaxií. Tyto galaktické shluky obsahují množství látky označované jako „mezigalaktické médium“ (intracluster medium, ICM) – plynu, který vyplňuje prostor mezi galaxiemi v kupě. Ve skutečnosti tento plyn svojí hmotností významně převyšuje galaxie samotné. 

Až dosud byly oblaky ICM zkoumány pouze v plně vyvinutých blízkých kupách galaxií. Detekce ICM ve vzdálených protokupách – na počátku jejich vývoje – by astronomům umožnila sledovat jejich vznik v raných fázích vývoje vesmíru. A přesně takové pozorování se podařilo vědeckému týmu, který vedl Luca Di Mascolo z univerzity v italském Trieste.

Sunyaev-Zeldovichův efekt

Kupy galaxií jsou natolik hmotné, že mohou hromadit plyn a ten se při pohybu do centra kupy ohřívá. „Kosmologické simulace předpovídají přítomnost horkého plynu v protokupách již déle než desetiletí, ale stále scházely pozorovací důkazy,“ upozorňuje spoluautorka studie astrofyzička Elena Rasia. „Snaha o získání takto klíčového pozorování nás donutila pečlivě vybrat jednoho z nejslibnějších kandidátů.“ 

Oním kandidátem se stala protokupa Pavučina, kterou pozorujeme tak, jak vypadala, když byl vesmír jen tři miliardy let starý. Přestože se jedná o jeden z nejintenzivněji zkoumaných objektů tohoto typu, ICM se zde až doposud zaznamenat nedařilo. Nalezení rozsáhlého rezervoáru horkého plynu v protokupě Pavučina by ukázalo, že systém je spíše na cestě stát se plnohodnotnou trvalou kupou, než aby se rozpadl.

Luca Di Mascolo a jeho tým detekovali mezigalaktické médium v protokupě Pavučina prostřednictvím procesu známého jako Sunyaev-Zeldovichův efekt. Dochází k němu, když mikrovlnné záření kosmického pozadí – reliktní záření velkého třesku – prochází ICM. Fotony reliktního záření interagují s rychle se pohybujícími elektrony v horkém plynu a získají trochu energie navíc, mírně se tak změní jejich vlnová délka. „Na vhodných vlnových délkách se tento efekt projevuje tak, jako by kupa galaxií stínila záření kosmického pozadí,“ vysvětluje Luca Di Mascolo. Měřením zastínění reliktního záření astronomové mohou odhalit přítomnost horkého plynu, odhadnout jeho hmotnost a zmapovat jeho rozložení. 

Zrození masivní kupy galaxií

Vědci zjistili, že protokupa Pavučina obsahuje obrovský rezervoár horkého plynu, jehož teplota se pohybuje v desítkách milionů stupňů Celsia. V minulosti byl již v této protokupě detekován chladný plyn, ale hmotnost horkého plynu nalezeného v této nové studii je tisíckrát vyšší. Na základě těchto výsledků astronomové předpokládají, že se protokupa Pavučina přibližně za 10 miliard let skutečně vyvine v masivní kupu galaxií, přičemž její hmotnost naroste nejméně desetkrát.

TIP: Srážka kup galaxií vyvolala rázové vlny o průměru 1,6 milionu světelných let

Tony Mroczkowski, vědecký pracovník ESO a spoluautor článku, k tomu dodává: „V tomto systému pozorujeme ohromné kontrasty. Horká tepelná složka zničí velkou část chladné složky během dalšího vývoje a my jsme svědky této pozvolné přeměny. Naše pozorování potvrzují správnost teoretických předpovědí popisujících vznik těch největších gravitačně vázaných útvarů ve vesmíru."

Když během lednového veletrhu Consumer Electronics Show představila německá automobilka BMW svoje elektrické vozidlo iVision Dee, stalo se okamžitě hvězdou přehlídky. Nepřineslo až tak zásadní změny ve vnitřním designu, jako spíš revoluci ve vnějším vzhledu: Pomocí aplikace v mobilním telefonu lze totiž změnit jeho barvu tak, jak si majitel podle momentální nálady přeje. 

Nový sci-fi vůz však nespadl z nebe a vlastně jsme měli šanci se na jeho příchod připravit, když BMW loni prezentovala tentýž koncept pojmenovaný iX Flow. Ten však pracoval s nepříliš vzrušujícími odstíny šedi, zatímco letos inženýři šlápli do pedálů a předvedli kapotu, jež znamená splněný sen každého milovníka designu. 

První pohled klame

Dee na první pohled vypadá nudně: V základním stavu připomíná šedivou, nevýraznou kopii vozu značky Tesla. Stačí se však k němu přiblížit a zjistíte, že se nevyplácí dát na počáteční dojem. Nezajímavé čelní reflektory ožijí a zamrkají na vás, jako by to byly oči. Stroj se probudí a pomocí biometrických čidel si ověří, že jste skutečně jeho majitel. Poté stačí dát mu slovní pokyn nebo odklepnout příkaz v mobilní aplikaci, a dveře se otevřou, načež vás obklopí moderní technologie. 

Interiér sice působí stroze, ale opět se nese v duchu ústupků, díky nimž vyniknou digitální prvky. Z klasické kabiny zůstal pouze volant, jímž automobilka naznačuje, že se její vize budoucnosti nespoléhá na plně autonomní vozidla. Podtrhuje to také virtuální palubní deska, která se promítá na čelní sklo, takže řidič nemusí odtrhávat zrak od silnice. Výhled si lze přepnout do jednoho z pěti módů, přičemž ten první, nejvíc minimalistický, poskytne pouze nejdůležitější informace o jízdě jako rychlost a stav paliva. Displej se dá ovšem značně rozšířit, například o klasickou navigaci či informace o vozovce a počasí. Pátý, nejvyšší stupeň, zatmívá boční skla a kompletně překrývá výhled, takže reálný svět nahrazuje tím promítaným. Jedná se však spíš o experimentální nastavení pro výjimečné případy. 

Digitální spolujezdkyně

Podobně jako má Apple svou Siri a Amazon Alexu, v srdci vozu od BMW se ukrývá virtuální pomocnice Dee, jež údajně dovede žertovat a dovolí si vás i lehce uzemnit, ale obecně působí jako milá společnice, nikoliv pouhý robotický sluha. Auto jejím prostřednictvím komunikuje, a jakmile zaznamená váš styl řízení, nabídne vám různá zlepšení či adaptace ke zpříjemnění jízdy. Z Dee se tak stane užitečná spolujezdkyně, jejíž tvář si navíc můžete promítnout na boční sklo.  

Technologie e-ink použitá na kapotě je energeticky relativně šetrná, protože původně vznikla pro čtečky knih (viz Papír je minulostí). V jejich případě se počítá s tím, že se bude displej nepravidelně měnit, ale zároveň by měl co nejméně brát z baterie. Jak čtečky, tak Dee proto energii čerpají pouze při změně panelů. Pokud si tedy nastavíte jinou barvu, krystaly se během několika vteřin přeskládají a dál už nebudou baterii nijak vytěžovat. Celé auto pokrývá 240 krystalických panelů, které dovedou přepínat mezi 32 barvami. Vozidlo tak zvládne klasickou červenou nebo černou, ale také můžete každou jeho část ladit dle vlastního gusta. Toužíte po závodních pruzích na střeše? Žádný problém! Stačí klepnout do aplikace. 

Hmyz a další problémy

Kolik bude Dee stát? Prezentované auto představuje pouze koncept, nicméně podle hlavní návrhářky Stelly Clarkeové a jejího týmu by mohlo jít o výrazně nižší sumu, než bychom čekali. Projekt se však v nejbližší době do výroby určitě nedostane – už proto, že by prý barevné panely zatím dokázal poškodit dokonce i náraz hmyzu nebo kartáče myčky. Vývojáři proto pracují na zpevňující substanci podobné laku. 

Navíc je nejprve potřeba také změnit legislativu mnoha států. Například u nás se totiž podle zákona musejí do registru silničních vozidel i do technického průkazu zapisovat všechny zásadní úpravy automobilu, včetně změny barvy či polepení fólií v rozsahu nejméně 50 % povrchu. Představa, že byste mohli odstín kapoty střídat podle nálady, je tedy z pohledu aktuálně platných pravidel značně komplikovaná.

Čich může výrazně ovlivňovat lidskou psychiku. Dokládá to i nedávný výzkum skupiny evropských vědců, kteří své výsledky představili na letošním kongresu European Congress of Psychiatry v Paříži. Elisa Vignová z Karolínského institutu ve Stockholmu a její kolegové objevili přínos určitých pachů lidského potu pro léčbu sociální úzkosti.

V rámci pilotní studie badatelé zjistili, že při léčbě úzkosti s využitím meditace všímavosti (angl. mindfulness therapy) pacientům výrazně pomáhají jisté chemické signály. Konkrétně šlo o pach podpažního potu dobrovolníků. Zdá se, že kombinace meditace s čichem by mohla být novým přístupem v léčbě stále rozšířenější úzkosti.

Vůně filmového potu

Badatelé odebírali vzorky potu lidí, kteří sledovali vyhraněné filmové klipy. Část dobrovolníků se dívala na klipy z hororů jako je například Nenávist (The Grudge), zatímco zbytek sledoval veselé klipy z Prázdnin pana Beana (Mr. Bean's Holiday) a podobných filmů.

Experimentu se dále zúčastnilo 48 dívek a žen ve věku 15 až 35 let, které trpí sociální úzkostí. Během dvou dnů všechny dobrovolnice absolvovaly meditaci všímavosti a současně s ní byly vystaveny vybranému pachu. Třetina žen čichala pot diváků hororů, třetina byla vystavena potu diváků komedií a zbývající třetina představovala kontrolní vzorek, který nebyl vystaven žádným konkrétním pachům.

Výsledky experimentu jsou zajímavé a zároveň překvapující. „Zjistili jsme, že ženy, které čichali pot diváků hororů nebo komedií, reagovali na meditaci všímavosti podstatně lépe než kontrolní skupina,“ popisuje Vignová. Konkrétně se u žen vystavených tělesnému pachu snížilo skóre úzkosti o 39 %, proti 17% snížení u kontrolní skupiny.

TIP: Jak na úzkost? Odborníci doporučují používat talismany bezpečí

„Současně nás ale překvapilo, že se u žen s úzkostí nelišila reakce na hororový a na komediální pot. Není vyloučeno, že jde o reakce na nějaký obecnější faktor, buď spojený s emocemi jako takovými nebo prostě s lidským potem.“

Sama Elisa Vignová ale upozorňuje, že z jedné studie nelze vyvozovat žádné dalekosáhlé závěry a na úvodní výzkum hodlá navázat rozsáhlejším a detailnějším výzkumem. Dřívější výzkum vědců z univerzity v Pise ukázal, že lidský pot je velmi komplikovaný a obsahuje okolo 300 samostatných sloučenin. Badatelé proto doufají, že se jim podaří identifikovat a izolovat molekuly, které mají účinky pozorované ve studi „na svědomí“.

Indonéská republika je největším ostrovním státem na Zemi. Je to země mnoha kultur a jazyků se zákoutími nedotčenými civilizací, ale i s místy, které moderní doba naprosto změnila. Přesto se tento stát může pořád pochlubit druhou nejvyšší mírou biodiverzity hned po Brazílii. 

Ostrov, který mátl mořeplavce

Indonéskou republiku tvoří přibližně 17 500 ostrovů, z nichž jsme navštívili pouhý zlomek. Téměř každý z větších obydlených ostrovů by si zasloužil samostatný článek, a proto se ani v případě tohoto textu nebudeme snažit o širší záběr. Pomyslně tak zůstaneme na jediném ostrově, jenž se nachází mezi Borneem a ostrovem Maluku. Jmenuje se Sulawesi a je to čtvrtý největší ostrov Indonésie, mnohým možná známější pod dřívějším jménem Celebes. Tak jej dříve nazývali portugalští mořeplavci, kteří jako první Evropané přistáli u jeho břehů v 16. století. Smysl tohoto pojmenování ovšem zůstává nejasný. 

Svým komplikovaným tvarem, který dělal prvním navigátorům problémy a tudíž jej dlouho považovali za několik samostatných ostrovů, připomíná ostrov opilé písmeno K, na jehož levé spodní nožičce jsme začali naši výpravu.

Lidé buvolích rohů

Po příletu do Makassaru, jenž je hlavním městem regionu, jsme se hned druhý den přesunuli do vnitrozemského města Rantepao – centra horské oblasti zvané Tana Toraja. Oblast obývá jeden z původních ostrovních kmenů. Říkají si Torajové (Tana Toraja v překladu znamená Země Torajů) a svůj majetek měří v buvolech. Rohatý dobytek připomínají i jejich domy, jejichž střecha se podobá buvolím rohům, i když podle jedné teorie mají spíš zpodobňovat lodi, na nichž se Torajové kdysi dávno na Sulawesi připlavili. Ačkoli jsou Torajové nejen tímto zajímaví, zaměřili jsme se spíše na krásu zdejší přírody. Za přijatelný obnos jsme si půjčili motorku a několik dní jsme jen tak projížděli okolí. 

Krajina kolem Rantepao je kopcovitá a slunce se odráží na hladině terasovitých rýžových políček. Občas jsou na nich vidět pracující domorodci, opodál se v bahně líně válí vodní buvoli a rozvážně přežvykují. Brzy jsme však zjistili, že drkotání na motorce po místních kamenitých stezkách plných výmolů není úplně efektivní, a tak jsme se rozhodli urazit větší kus cesty najednou a vydali se z Rantepao deset hodin autobusem severně do Tenteny. 

Honba za endemickými přeludy

Zastavujeme se u jezera Poso, které má rozlohu zhruba 320 km² a žijí v něm dva endemické druhy ryb – Adrianichtys kruyti a Xenopoecilus poptae. V tropických lesích rozprostírajících se kolem lze při troše štěstí pozorovat dva zástupce endemických savců: anoa nížinného (Bubalus depressicornis), jeden z nejmenších druhů divokého tura, který svým vzhledem připomíná spíše antilopu, a nejbizarnější, téměř holé prase se zahnutými kly – babirusu celebeskou (Babyrousa celebensis). 

Babirusa celebeská (Babyrousa celebensis) byla dříve považována za poddruh babirusy buruské (B. babyrussa). Dnes zoologové řadí oba tyto tvory jako samostatné druhy. (foto: Shutterstock)

Oba dva druhy savců jsou indonéskou vládou oficiálně chráněné, nicméně skutečný stupeň ochrany je značně nejistý. Místní lidé je loví pro maso, navíc oba savce ohrožuje postupná ztráta biotopu v důsledku rozsáhlé těžby dřeva.

Po bezcenné honičce za přeludy endemitů po pěšinkách Národního parku Lore Lindu s povděkem odpočíváme u kaskádovitých vodopádů Saluopa. Nevím, jestli je to naším zklamáním, že jsme vysněná zvířata nezahlédli, ale Saluopa jsou pro nás ty nejkrásnější vodopády, jaké jsme kdy viděli. Pokud není řeka po předešlých lijácích rozvodněná, dá se v kaskádách koupat. Však jsme si také nechali padající vodou jako zadostiučinění řádně namasírovat rozbolavělá záda. 

Krab s hrozivými klepety

Z Tenteny jsme absolvovali zdlouhavou cestu na trajekt, který nás převezl na ostrov Kadidiri (součást souostroví Togiany). Za rozumný peníz jsme se usadili v guesthousu patřícímu jedné rodině, patřící ke zdejšímu etniku Bajo. Tito lidé tradičně žijí v osobitých vesnicích postavených na dřevěných kůlech v mělké vodě nedaleko od pobřeží. Za cenu ubytování jsme měli i tři jídla denně, a tak nám zbyla spousta času na šnorchlování a zkoumání rozmanitého podmořského života a velkolepých korálových útesů. Majitel „bambusového hotelu“ nás vzal na ryby a jeho syn nám z pralesa přinesl ukázat dva kokosové kraby. 

Krab palmový (Birgus latro) zvaný kokosový je největším pozemním druhem (s výjimkou larválního stádia neumí plavat a ponořen do vody se rychle utopí) kraba poustevníka, který v dospělosti váží až čtyři a půl kila a jehož rozpětí nohou může dosahovat až devadesáti centimetrů. Jedinci, které jsme mohli obdivovat my, ale byli relativně malí, těžcí jen něco kolem tři čtvrtě kila. Pochodovali po místnosti a my jsme je zkoušeli krmit kokosem a snažili se zjistit, jakou sílu mají v klepetech.

Krab palmový (Birgus latro) může v dospělosti vážit až čtyři a půl kila a jeho rozpětí nohou může dosahovat až devadesáti centimetrů. (foto: Shutterstock)

Kokosoví krabi se živí ovocem, zejména dužinou kokosových ořechů, pro něž se údajně umí vyšplhat do koruny palmy. Pravděpodobnější ovšem je, že šplháním do výšky se snaží uniknout před predátory. Jako mnozí další ze živočichů žijících na Sulawesi jsou i palmoví krabi uvedeni na červené listině IUCN jako zranitelný druh. Populace kokosových mlsounů v některých oblastech poklesly v důsledku ničení životního prostředí, ale i proto, že jsou místními obyvateli stále loveni na jídlo. Tihle dva fešáci naštěstí ráno putovali zpátky do džungle a doufáme, že tam i zůstali.

Oči v dutině stromu

Na Sulawesi má domov velké množství endemických živočichů. Pouze a jedině tady údajně žije 18 druhů plazů, 96 druhů ptáků a 79 druhů savců. V případě rostlin se číslo endemitů posunuje o dva řády výš, protože podle odhadu botaniků roste na ostrově přes 5 000 endemických rostlinných druhů. Je pravda, že Českou republiku přesahuje Sulawesi rozlohou zhruba devětkrát. I tak jsou ale počty endemitů úctyhodné. 

Naší poslední sulawéskou destinací se stala Národní rezervace Tangkoko na severu centrální části ostrova, kde jsme se s endemickými tvory konečně setkali i my. Procházka švitořící, pískající a bzučící džunglí, v níž se mísí tisícero vůní, je sama o sobě nezapomenutelným zážitkem. Jen stěží lze ale popsat, co se v nás odehrávalo, když náš průvodce ukázal prstem na obří fíkovník, který měl v kmeni podlouhlou dutinu táhnoucí se do výšky téměř patnáct metrů. Ze tmy dutého kmene na nás zamžourala obří kulatá očka, která by fanouškům Hvězdných válek určitě připomněla zmenšenou tvář mistra Yody. 

Lovec s dokonalým přehledem

Tvář v dutině fíkovníku patřila nártounovi celebeskému (Tarsius tarsier), který se řadí k nejmenším primátům na světě. Své jméno tento tvor dostal podle extrémně dlouhého nártu. Je to noční živočich, jenž je dokonale přizpůsoben životu na stromech. Konečky prstů má paličkovitě rozšířeny, podobně jako je tomu u rosniček, dlouhý lysý ocas s chomáčkem chlupů na špičce slouží jako kormidlo při skocích ve větvích stromů.

Nártoun se živí převážně hmyzem, který dokáže šikovně ulovit za letu během přeskoku ze stromu na strom. A aby toto dvanácticentimetrové zvířátko bylo ještě kurióznější, dokáže stejně jako sovy otočit hlavu o 360°. Podrobnější výzkum života nártounů snad v budoucnu odhalí další zajímavá překvapení. Zatím ho však komplikuje skrytý způsob jejich života. Není také vyloučeno, že vědci objeví ještě nové nepopsané taxony populace rodu Tarsius. 

Sedm podob „černé opice“

V rezervaci Tangkoko jsme pozorovali i neméně zajímavé makaky chocholaté (Macaca nigra). Několik tlup se rozvážně páslo na listech vzrostlých stromů přímo nad našimi hlavami. Tyto černé opice zoologům v minulosti pěkně zamotaly hlavu. Ačkoli dnes víme, že na Sulawesi žije jediný druh makaka, v rámci ostrova se tyto opice vyznačují mnoha tělesnými odlišnostmi. Díky tomu dnes máme sedm poddruhů Macaca nigra, které dříve zoologové považovali za sedm samostatných druhů makaků. Světlo do opičího hlavolamu vnesla až analýza DNA. 

TIP: Indonéský Národní park Komodo: Dračí doupě na ostrovech

Všechny poddruhy pojí vzrůst kolem 60 centimetrů, krátký ocas a chocholka delší srsti táhnoucí se středem temena. Ostatní znaky mohou být rozdílné, což právě první objevitele mátlo. Obdobně jako výše zmínění živočichové (vyjma nártounů) jsou makaci ohroženi lovem pro chutné maso a kožešinu. Mimoto opice fatálně ohrožuje kácení deštného pralesa, čemuž bohužel nedokážou uniknout ani mrštní nártouni. 

Na počátku roku 1741 nemohla být situace v Rakousku horší. Jen několik týdnů po smrti císaře Karla VI. se koalice evropských mocností, především Francie, Španělsko, Bavorsko a Prusko, pevně rozhodla zmocnit habsburského dědictví. A to v době, kdy se Marie Terezie musela vyrovnávat s téměř nepřekonatelnými těžkostmi: státní kasa byla prázdná, ministři přestárlí a nejednotní, nálada lidu velmi špatná, císařská armáda po smrti prince Evžena neměla vůdce a hranice země zase pořádnou ochranu. Marie Terezie navíc ještě nosila začátkem roku 1741 smutek. Oplakávala nejen smrt svého otce, ale i v té době nejmladší dcery Karoliny, která 25. ledna v pouhém roce života zemřela. A neštěstí neodcházelo.

V červnu náhle zemřela Alžběta, nejstarší ze tří dětí panovnice. Tím víc soustředila Marie Terezie své naděje na dítě, které právě očekávala. Modlila k Bohu a svatému Josefovi, aby po třech dcerách konečně přišel syn.

Když jí 13. března začaly porodní bolesti, panovalo téměř nesnesitelné napětí. V dvorní kapli byly vystaveny nejsvětější předměty a ve všech kostelích se konaly modlitby. Asi ve dvě hodiny ráno spatřil světlo světa zdravý silný chlapec, který byl ještě téhož dne pokřtěn jako Josephus Benedictus Joannes Antonius Michael Adamus. Vypuklo obrovské nadšení. Lidé v ulicích oslavovali narození následníka trůnu jako vysvobození. Radostná zpráva o Josefově narození se šířila po celé zemi rychlostí blesku. Papež poslal z Říma do Vídně dokonce posvěcené pleny.

Tvrdý režim

Josef vyrůstal v živé, veselé dítě. V dětském pokoji se brzy točilo všechno kolem něho. Že ho všichni rozmazlovali, mu ovšem neprospívalo. Jakmile se naučil mluvit, jeho nejoblíbenější věta zněla: „Já nechci.“

Už v nejranějším věku si pyšně uvědomoval svou důležitost. Pruský vyslanec ho popisoval jako trucovité zarputilé dítě: „Jeho výraz je hrdý a pyšný a stejně takovou má povahu. Protože ho ani v nejmenším za to nekárají, posilují ho v tom a vychovávají ve staré pýše rakouského domu. Všem lidem tyká. Má už teď přehnanou představu o své důstojnosti,“ napsal a nepřímo dával vinu Marii Terezii. „Nechává mu projít spoustu věcí, za které by ho měla pokárat, i když se mnohdy tváří přísně.“

Josef si ale neužíval volnosti. Byl od svého prvního nadechnutí vpraven do těsného korzetu dohledu a péče, předpisů a pravidel. Denní program měl dopodrobna naplánovaný. Vstával v 6:45 a hned ho čekaly ranní modlitby. Až do večera dostával lekce v historii a zeměpisu, aritmetice a geometrii, šermu a tanci. Učil se latinsky, mluvil plynně francouzsky a k tomu italsky, česky a maďarsky. Ještě v 18:30 měl hodinovou lekci tance a hudby!

Jedním z učitelů, který Josefa ovlivnil do budoucna nejvíce, byl August Beck. V protikladu k zásadám Marie Terezie ho učil, že panovník není za své jednání zodpovědný Bohu, ale mnohem spíš má sloužit poddaným, o jejichž blaho má usilovat. Náboženská tolerance, odmítání mučení a nevolnictví jako dávno překonané formy – takové revoluční myšlenky Beck prosazoval. U mladého rebela našly živnou půdu. Když se pak o mnoho let později Josef dostal k moci, začal je realizovat. Jeho přísně konzervativní matka, duševně setrvávající ve věku protireformace a absolutismu – tedy neomezené, Bohem propůjčené moci, byla znechucena a zděšena!

Sňatek s Isabelou

Jako pro všechny své děti, tak i pro Josefa kula Marie Terezie svatební plány. Do užší volby se dostala Isabela Parmská. Josef měl ze svatby hrůzu. Když se však snoubenci 2. října 1760 poprvé setkali, Josefa jeho nevěsta na první pohled okouzlila. Zatímco on svou duchaplnou a šarmantní ženu doslova zbožňoval, ona k němu cítila jen lhostejnost a jeho projevy lásky ji vyloženě odpuzovaly. Zamilovala se sice, ale do Josefovy sestry Marie Kristiny zvané „Mimi“. Právě jí psala romantické a milostné dopisy. Nazývala ji svým andělem, nejmilejším a nejdražším pokladem. Přidávala i to, jak líbá její „arcivévodský zadeček“.

Josef byl brzy na vídeňském dvoře jediný, kdo nevěděl, že jeho žena je lesba. Tehdy se ještě cítil Josef šťastný. I jeho vztah s matkou byl harmonický, což dokládá dopis, který čerstvě ženatý Josef napsal své matce v květnu 1761 z cesty do Mariazell: „Vy víte, že si na světě nepřeji nic víc než milost Vašeho majestátu, přátelství mé ženy a svou spásu. Zítra se tak rychle, jak jen to bude možné, vrátíme domů, abychom opět viděli matku, která nás zahrnuje důkazy svého přátelství, a vladařku, která je nám tak nakloněná.“

Soukromé štěstí si však Josef užil jen krátce. Jeho manželka se nacházela v šestém měsíci těhotenství, když v listopadu 1763 onemocněla neštovicemi. Ještě přivedla dítě na svět, zemřelo ale dvě hodiny po porodu. Josef se od lůžka smrtelně nemocné ženy ani nehnul. Marně. Isabela zemřela po týdnu v mukách. Její poslední slova zněla: „Celé mé tělo hoří, protože jsem celým svým tělem hřešila.“ Josefa tato osudová rána srazila k zemi. Dopis tchánovi ukazuje tíhu jeho zármutku: „Ztratil jsem všechno. Nejhlouběji zarmoucený a stísněný sotva ještě vím, že žiju. Jak strašlivé odloučení; přečkám je? Ano, jistě, jen abych byl po zbytek života nešťastný.“ Tato jeho slova se tragickým způsobem potvrdila. Josef už ve svém životě skutečné štěstí nepocítil.

Druhé manželství

Marie Terezie si uvědomovala, co mužský následník pro trůn znamená. Jakkoli se Josef vzpíral, Marie Terezie se mu brzy po Isabelině smrti začala poohlížet po nové manželce. Nakonec se rozhodla pro Marii Josefu Bavorskou. Druhé manželství však dopadlo katastrofálně. Marie Josefa totiž trpěla zapáchající lupénkou a Josef se jí štítil. Svou manželku popisoval jako „malou, tlustou bez mladistvého půvabu a s odpornými zuby“. Choval se k ní necitlivě a chladně.

Měsíc po svatbě napsal otci Isabely: „Jak hrubě jsem se sám odsoudil! Nemohu popřít, že se nalézám v neutěšené situaci. Vlastním bezúhonnou ženu, která mě miluje a které si vážím kvůli jejím dobrým vlastnostem. Byl jsem zvyklý svou manželku zbožňovat, a teď trpím proto, že ji nemiluji. Náklonnost srdce se nedá rozumovými důvody přivolat. A hrát komedii je vzdáleno mé povaze…“

Aby nemusel Marii Josefu vůbec vídat, nechal Josef dokonce oddělit i jejich společný balkon. Situace se stala tak neudržitelnou, že vrchní hofmistryně Marie Josefy se už na to nemohla dívat a podala výpověď. Josef si hledal erotická dobrodružství. Jeho mladší bratr Leopold kousavě poznamenal, že ho přitahují „nízké a špinavé ženy“. Marie Josefa unikla dvouletému manželskému utrpení předčasnou smrtí. Zemřela v roce 1767 stejně jako Isabela na neštovice. A Josef? Nestál při ní v jejích posledních chvílích, ani se nezúčastnil pohřbu.

Císař

Po smrti svého otce Františka Štěpána připadla Josefovi císařská hodnost. Jako císař Josef II. se řídil heslem „Všechno pro lid, ale nic skrze lid“. Že to myslel vážně, dostala rodina záhy bolestným způsobem pocítit. Zdědil totiž jakožto nejstarší syn gigantický majetek, který jeho podnikavý rodič v průběhu let nashromáždil. A Josef, sám tím překvapený, na to reagoval pro něho typickým způsobem: odkázal dědictví monarchii k umoření úroků státního dluhu. Marii Terezii se podařilo zachránit pouze malou část majetku pro zabezpečení svých ještě nedospělých dětí. Založila habsburský rodinný zaopatřovací fond, který byl zrušen až roku 1918.

Rozdíly v charakteru, pojetí a politickém smýšlení mezi matkou a synem vystupovaly den ode dne zřejměji. Pokud Josef doufal, že jako spoluvládce zavede změny, mýlil se. Mnoho možností vládnout a rozhodovat neměl, o to už se Marie Terezie postarala. A nejen to. Přísně bděla nad všemi jeho činy a neustále ho kritizovala. Josef ovšem překypoval energií. Měl přesné představy, jak by mohl změnit svět, zlepšit ho. O tom, jak viděl svůj úkol spoluvladaře, svědčí dopis, jenž napsal v červenci 1768 bratru Leopoldovi: „Naštěstí nemám ženu ani jiný přívěsek, následkem čehož jsem volný, bez starostí a neklidu. Mohu se zcela věnovat svým povinnostem, které mám splnit. Láska k vlasti, blaho státu, to je v pravdě, milý bratře, jediná vášeň, pro kterou podniknu všechno…“

Mistr v šetření

Jedna z mála oblastí, kterou dostal Josef na starost, bylo hospodaření vídeňského dvora Hofburgu. Josef tu obrátil téměř všechno naruby. Rozpustil dvory svých sourozenců, zredukoval o třetinu počet koní ve dvorských stájích, zmenšil seznam dní, kdy se oslavovaly narozeniny a jmeniny. A bez náhrady škrtl nákladné slavnosti. Také otevřel pro lid Prater, dosud soukromý lovecký revír dvora. To vše vyvolalo u členů rodiny stejně jako u vysokých hodnostářů nevoli a zmatek. Museli se ale podvolit. Josefova nekompromisní finanční politika nedělala rozdílu. Od bratra Leopolda žádal navrácení dvou milionů zlatých, které František I., jejich otec, vložil do Toskánska. To pro Leopolda znamenalo těžkou ránu. Musel požadované peníze vzít z toskánské státní pokladny. I když Leopold jinak s bratrem vycházel přátelsky, toto mu velmi vyčítal. Jejich vztah tím znatelně ochladl.

Aby se Josef vyhnul neustálým třenicím a hádkám s matkou, začal více cestovat. Inkognito jako „hrabě z Falkensteinu“ procestoval na precizně naplánovaných cestách prakticky všechny země monarchie, ale i Banát, Itálii, Francii, Balkán a Nizozemí. Za 25 let vládnutí strávil na cestách rekordních 2 260 dní. Císař, tak prostý a zříkající se všech pompézních hostin, si získal srdce lidí. Takový vládce tu ještě nebyl. Vlastní zážitky a na cestách získané znalosti zkušenosti nejen pečlivě zaznamenal do svých deníků, ale hlavně se jimi inspiroval.

Jednání s papežem

Když se totiž Josef po matčině smrti v roce 1780 stal samostatným vládcem, konečně mohl prosadit své dlouho plánované a promýšlené reformy. Uskutečňoval je razantním tempem, přímo hekticky a zarputile, jako by věděl, že mu nezbývá příliš mnoho času. Dnem i nocí mu muselo být k dispozici 22 tajemníků. Jako první zreformoval církev. Tolerančním patentem poskytl v roce 1781 náboženskou svobodu protestantům, řecko-ortodoxním věřícím i Židům. Rozpustil „zbytečné“ kláštery, které se nevěnovaly výuce nebo péči o nemocné. A zmenšil vliv papeže – ten ostatně na jaře roku 1782 osobně přijel jednat s císařem do Vídně. Josef II. ovšem přes intenzivní nátlak církvi neustupoval.

Bratru Leopoldovi 11. dubna sdělil: „Dnes konečně jeho svatost porodila spis a já porodím odpověď. Všechno, co Ti k tomu mohu říct, je, že tyto dvě děti se nikdy nezasnoubí…“ Josef II. trávil s papežem Piem VI. denně několik hodin. Vedl tuhá jednání, až si konečně 22. dubna mohl vydechnout. S úlevou napsal Leopoldovi: „Konečně jsem papeže vypakoval. Jsem skutečně rád, že odcestoval, protože zejména v těchto posledních osmi dnech to bylo téměř nesnesitelné. Tyhle úskoky a vytáčky při jeho jednáních, to patolízalství v jeho proslovech, to skutečně směšné nadšení, které se zmocnilo především žen…“

Osvícený monarcha Josef dále zjednodušil bohoslužby a zakázal „pověrčivé zvyky“. Do roku 1786 bylo z 2 163 zrušeno 738. Zakázal, aby se každý mrtvý pohřbíval ve vlastní rakvi. Nařídil místo toho „skládací rakve“, které se díky záklopkám daly vícekrát používat. Aby ochránil spodní vody, vykázal z měst hřbitovy, uvolnil cenzurní ustanovení, zrušil nevolnictví, zakázal mučení a zavedl pozemkovou daň pro selské a šlechtické majetky. Zato podporoval stavebnictví: vznikaly školy, sirotčince a chudobince, jakož i nemocnice, mezi jiným Všeobecná nemocnice ve Vídni.

Mnohé z těchto reforem možná uspěchal a prosazoval nediplomaticky a bez taktu. Brzy se proti němu zvedl vehementní odpor. Mnohé z reforem proto musel zase stáhnout, především zdanění šlechtického majetku a „skládací rakve“. Proti něčemu takovému Vídeňáci bouřlivě protestovali!

V roce 1788 vypukla nová turecká válka. Josef, těžce poznamenaný nemocí, odcestoval na frontu. Na zpáteční cestě z Banátu napsal bratru Leopoldovi: „Jsem dojat účastí, jakou projevuješ mému zdraví. Je tak špatné, že už nevěřím v uzdravení. Dýchá se mi těžce, při sebemenším pohybu se mi rozbuší srdce a nemůžu se pohybovat ani pěšky, ani na koni. K tomu cítím slabost, která mě vysiluje, nohy mi vypovídají službu, puls mám nepravidelný, málo spím; tak na tom jsem a vleču se už téměř tři měsíce…“

TIP: Konec „člověčenství” v českých zemích: Jak probíhalo rušení nevolnictví?

Když se vrátil do Vídně, jeho zdravotní stav se ještě zhoršil. Plicní tuberkulóza, kterou mu lékaři diagnostikovali, mu ubírala síly. V noci mu mučivé záchvaty kašle téměř nedovolily spát. Umřel ve čtyřiceti devíti letech. I když nebyl vládcem, kterého by všichni milovali, jeho zásluhy byly přesto velké. Pokusil se rozbít zastaralé a zkostnatělé struktury habsburské monarchie. V mnohém daleko předběhl svou dobu, a snad proto ztroskotal. V mnohém se mu ale podařila opravdová modernizace a obnova.