Naše planeta je zjizvená krátery po dopadu meteoritů různých velikostí. Problém je ovšem v tom, že na Zemi probíhá celá řada geologických i biologických procesů, které tyto „jizvy“ kosmického původu v řadě případů poměrně rychle mění nebo dokonce zahlazují. Kvůli tomu mohou být naše odhady počtu meteoritů větších velikostí, které v minulosti zasáhly Zemi, poměrně zkreslené.

Tvrdí to vedoucí výzkumu Goddardova kosmického střediska NASA James Garvin, který toto varování přednesl na nedávné výroční konferenci Lunar and Planetary Science Conference. Pří výzkumu s kolegy použili nový katalog satelitních snímků s vysokým rozlišením, které zachycují zvětralé pozůstatky větších impaktních kráterů, vytvořených během posledního milionu let.

Podceňované krátery

Analýza těchto snímků odhalila, že v řadě případů jsou útvary, považované za vnější okraje těchto kráterů, ve skutečnosti pozůstatky vnitřních struktur kráterů. Z toho plyne, že dotyčné krátery jsou nebo spíše v době svého vzniku byly podstatně větší, než za jaké jsme je doposud považovali.

Příkladem může být impaktní kráter Zamanšin v centrálním Kazachstánu, který vznikl přibližně před 900 tisíci lety. Jeho průměr jsme až doposud odhadovali na zhruba 14 kilometrů. Jde o nejmladší dopad meteoritu, který zřejmě vyvolal prudké ochlazení klimatu, podobné „nukleární zimě.“ Podle Garvinova týmu ale šlo o ještě mnohem katastrofálnější událost, protože původní velikost kráteru Zamanšin podle nich byla téměř dvojnásobná – vědci její velikost odhadují na 30 kilometrů.

TIP: NASA spouští systém nové generace pro sledování rizik dopadu planetek

Garvin s kolegy na základě analýz odhadují, že na Zemi ve skutečnosti dopadne planetka kilometrové velikosti nikoliv jednou za asi 600 tisíc let, jak pravily původní odhady, ale jednou za pár desítek tisíc let, čili asi desetkrát častěji. Zatím jde jen o hypotézu, určitě si ale zaslouží pozornost.

Blízké moře fascinuje snad každého suchozemce a být jím zcela obklopený představuje výjimečný pocit. Když během cesty na jih překonáme poslední horský hřebínek nad městem Kavala, ucítíme charakteristickou mořskou vůni a za okamžik jsme na dosah od náruče vln.

„Kouzlo našich ostrovů je v tom, že si tu každý najde takový, jaký mu nejlépe vyhovuje. Nebo bude pořád hledat něco nového, vždyť projít je všechny se nikomu nepodaří ani za celý život! Třeba blízký Thassos mám moc rád, hlavně proto, jak je zelený. Zdejší lesy, to je něco úplně jiného než vyprahlé skály jižněji ležících ostrovů,“ vyznává se ze své náklonnosti k zdejší krajině sympatický padesátník Arkadi, gruzínský Řek žijící v Kavale, s nímž si povídáme v místním přístavu. Vzápětí nám ochotně vysvětlí cestu do Keramoti, odkud se lze právě na Thassos dostat nejsnadněji.

Bedlivě hlídaný poklad

Thassos je nejsevernější z řeckých ostrovů, má téměř kruhový půdorys a rozlohu 380 čtverečních kilometrů. Těží se zde mramor a velkou část povrchu pokrývají borové, piniové a olivové háje. Místy jsou lesy smíšené. Vždyť i mnohé informační zdroje odvozují název ostrova od řeckého slova „dasos“, což znamená les. Existuje však i verze, že ostrov pojmenovali podle Thasose, bratra bohyně Európy. Ten prý tady podle řeckých legend hledal svou sestru unesenou přímo Diem, nejvyšším bohem řecké mytologie.

Ať už je pravda jakákoliv, lesy Thassosu jsou jeho skutečným bohatstvím, které je třeba chránit. To platí o to víc, že velká část roku je tady suchá a větrná. Jedním z místních, který se o les v tomto směru stará, je požárník Nikos, člen protipožární hlídky, jejíž složení se každý týden obměňuje. Nikosovo stanoviště je v blízkosti vesničky Alikes. Tady čeká s kolegou a s cisternou připravenou na případný rychlý zásah. Náhodným okolojdoucím trpělivě vysvětluje, jak ohni předcházet i jak s ním bojovat. Ukáže i na ohořelé kmeny na protilehlém svahu, které dokumentují, že být rychlejší než oheň se ne vždy podaří.

Na hřebenech Ypsariónu

Největším turistickým lákadlem ostrova je bezpochyby jeho nejvyšší bod – 1 204 metrů vysoká hora Ypsarión. Cesta k ní může být doslova sladká. Les nad jezery Mariés, poblíž stejnojmenné horské vesnice v centrální části Thassosu, je totiž plný úlů. Jeden z domácích včelařů, sympatický šedesátník Dimosthenis z přímořské vesničky Skala Marion, právě vykuřuje včely a z úlů vybírá plástve plné medu. Jednu z nich nám s přátelským gestem podává a naznačuje, abychom ochutnali. Je skvělý a nefalšovaně přírodní.

Možná právě Dimosthenovy včely potkáváme následujícího rána na hřebeni, jenž spojuje masiv Ypsariónu s horou Kefalés. Fascinovaně pozorujeme, s jakou lehkostí se dělnice i v silném větru pohybují mezi svěžími kvítky mateřídoušky. Stále ostřejším hřebenem kráčíme z Ypsariónu na relativně nedaleký, ale ostrý vápencový vrchol hory Kefalés. Husté kapradí pod nohama postupně střídají holé skály. Široko daleko tady kromě nás nikdo není, jen pasoucí se zvířata volně uhryzávají z travin na horských loukách nebo odpočívají ve stínu stromů.

Nejen ovce a kozy se před silným poledním sluncem schovávají; i nám přijdou stíny obrovských borovic vhod. Fungují jako magický přístřešek až k posledním strmým metrům na vrchol Kefalés, odkud je vidět většinu ostrova. Nejkrásnější je pak podvečerní sestup borovými háji zpět k Mariés. Vyzařuje z něj blahodárný klid.

Jezírka Vysoké Thrákie

Východněji a dál od pevniny leží ostrov Samothraki – nejvyšší a pravděpodobně nejkrásnější v Egejském moři. Jeho pojmenování je kombinací fénického slova „sama“ (vysoký) a názvu oblasti – Thrákie. Překládá se proto jako „Vysoká Thrákie“. Dominuje mu horský masiv Saos s nejvyšším vrcholem Fengari, který se tyčí do úctyhodných 1 611 metrů nad mořem. I název štítu má svůj význam. Fengari (přesněji řecky Feggari) v překladu znamená Měsíc.

Za zmínku stojí klima ostrova – zatímco jih a západ je převážně suchý, za hřebenem Saosu leží úplně jiný svět. Jeho strmé severní a severozápadní svahy jsou totiž naopak zelené a bohaté na vodu. Zdejší lesy jsou plné krátkých vodních toků s křišťálově čistou vodou, která překonává skalní vodopády a vytváří krásná sladkovodní jezírka, jimž se tady říká „vathra“. Nejkrásnější z nich najdete v dolinách říček Tsivdogiani nad vesničkou Therma, nebo na východněji ležícím toku Fonias. Přes den mají vathry četné žíznivé návštěvníky, po setmění se změní na zcela tichá, idylické místa. Nad vodní hladinou šumí listy platanů a v jezírkách jsou slyšet skokani skřehotaví (Rana ridibunda).

Svítící oči v prastarých lesích 

Husté původní lesy jaké rostou na Samothraki, jsou v Řecku ojedinělé. Najdeme v nich mohutné staré duby balkánské (Quercus frainetto), duby pýřité (Q. pubescens) a duby žlutavé (Q. dalechampii). Rostou zde i platany východní (Platanus orientalis) a dokonce olše, které jsou na Egejských ostrovech jinak vzácné. Na Samothraki (stejně jako na Thassosu a Euboji) roste i tis červený (Taxus baccata). Najdete tady i mohutné kaštanovníky jedlé (Castanea sativa). 

Sestup ze svahů Saosu na opačnou (jižní) stranu skrývá po setmění ještě jedno překvapení – ve světle čelové lampy se na desítky metrů odrážejí oči lovících pavouků. Trpělivě číhají na svou kořist a nepohnou se, ani když se k nim přiblížíte na pár desítek centimetrů. Stromy na Samothraki mají duši – jsou silné, staré, nepoškozené lidskou činností. Odlehlost i reliéf ostrova, jehož dvě třetiny jsou chráněnou zónou, pomohly zachovat jeho divokost a krásu. 

Pohledy z vrchol Kosu

Na rozdíl od Samothraki je Kos typickou dovolenkovou destinací, kde každoročně odpočívají i tisíce Čechů a Slováků. Ačkoli ale mnohá místa tohoto ostrova jsou hojně komerčně využívána, hornaté vnitrozemí je i tady jiné. Po náhlé bouřce směřujeme z horské vesničky Zia na 836 metrů vysoký vrchol Dikeos, který je nejvyšší na ostrově. Navzdory pouze trojciferné nadmořské výšce má Dikeos skutečně horský ráz. Jeho skalnaté svahy strmě spadají do nížin na severu a přímo do mořských vod na jihu. 

Vlhký vzduch příjemně osvěžuje, jen skalnatý chodník je po dešti trochu kluzký. Z lesní roklinky nás vede na vrcholový hřeben a po něm mírněji k nejvyššímu bodu, kde stojí malá kaple. Pohledy na všechny strany jsou pohlazením a stojí za všechnu námahu: směrem na jih leží typicky vulkanický ostrov Nisyros, na severu dominuje vyprahlý Pserimos a hory Kalymnosu. Členité turecké pobřeží, osvětlené zapadajícím sluncem se také zdá být na dosah ruky. Egejské moře se pomalu noří do tmy, ale hra odstínů a světel pokračuje. Strávit na vrcholu hory noc dává každému výstupu zcela jinou dimenzi.

Setkání na cestě zpět 

Cestou zpět „do civilizace“, na málo frekventovaném chodníčku vedoucím k pevnosti Paleo Pyli, je možné v suchém travnatém porostu zaslechnout nápadně hlučné šustění a ťukání. Za relativně hlasitým zvukem ale není třeba hledat žádná velká zvířata. To jen pár kroků před námi se pohybuje trojice želv žlutohnědých (Testudo graeca). Zatímco dvě z nich se pokoušejí o páření a narážejí si navzájem o krunýře, nadbytečný jedinec se po neúspěšném pokusu zaujmout samičku vydává po cestě dál. 

Příjemnými zákoutími ve stínu stromů se dostáváme k opevnění Paleo Pyli na vrcholu skalnatého výběžku. Ten je na rozdíl od svahů Dikeosu plný lidí, díky čemuž zjišťujeme, že to nejlepší z Kosu jsme nechali za zády.

Nocleh s krásným výhledem

Pohled na přístav Pothia, jenž je vstupní branou ostrova Kalymnos, je typicky řeckou scenérií – příjemný záliv, barevné domky, taverny. My ale směřujeme výš – na 676 metrů vysokou horu Profitis Ilias, která je nejvyšším bodem Kalymnosu. Chodníček k vrcholu začíná v městečku Chorió a přestože je docela krátký, překonává převýšení téměř šesti set metrů. Směřuje do sedla severně od vrcholu a dále přes malou jeskyni s kaplí Aghios Ioannis až k nejvyššímu bodu. Ten úplně nepůsobí jako vrchol hory, protože mu dominuje kostelík zasvěcený proroku Iliasovi. 

Všechno ale má svá pro a proti: v suchých propustných skalách bychom vodu hledali marně, ale před kostelíkem stojí studna s kbelíkem. Je rozhodnuto, přenocovat se vyplatí právě tady. Než se vydáme na druhou stranu, do údolí nad osadou Metochi, prožijeme romantickou noc s měsíčním svitem odrážejícím se od mořské hladiny a pohledem na nejvyšší vrchol Kosu, kde jsme spali předešlou noc.

Malý, ale inspirativní

Po úsvitu se sluneční paprsky dostávají do zákoutí každé malé dolinky na ostrově. Povrch Kalymnosu tvoří především karbonáty, díky čemuž tady lze nalézt ostrově několik jeskyní. Ostrov je oblíbený i mezi horolezci. Vydávají se především na severní část, kde jsou strmé skalní stěny s množstvím kvalitně odjištěných cest. Ty sem v posledních dekádách lákají stále víc příznivců sportu, v němž se síla spojuje s technikou a psychickou odolností.

TIP: Putování krajinou: Výprava za přírodními skvosty Makedonie

Z Kalymnosu směřujeme na Patmos, jenž milovníkům hor moc nabídnout nemůže – je malý a zdejší vrchy nepřesahují třistametrová výšku. Projet se na čistě přírodní pláž Psili Amos, kam vede jen pěší chodník a pozorovat na slunci se vyhřívajíc ještěrky však stojí za návštěvu i tohoto kousku země. Inspirativní jako všechny toulky po málo známém vnitrozemí řeckých ostrovů, které opravdu za jeden život všechny projít nelze.

3D tisk má dnes obrovské množství využití – na 3D tiskárnách vzniká nábytek, oblečení, lidské orgány, vesmírné rakety, a dokonce i celé domy. Experiment inženýrů z Kolumbijské univerzity nyní ukazuje, že tuto mimořádnou technologii lze využít i k výrobě potravin. Výsledky netradičního kulinářského snažení vědců zveřejnil minulý týden odborný časopis NPJ Science of Food.

Dorty z 3D tiskárny

Přestože může spojení 3D tisku a potravin vyvolávat u veřejnosti znepokojení, jde podle jednoho ze spoluautorů studie – Dr. Jonathana Blutingera ve skutečnosti o obdobný proces, jako u běžné přípravy pokrmů. Jen jej místo lidí dělá stroj – v tomto případě 3D tiskárna. Novinkou je zapojení laseru do procesu tepelné úpravy výsledné potraviny.

Vytvoření sladkého dezertu je tak dalším krokem v letité snaze Blutingera a jeho kolegů vyvinout různá jídla s větším počtem přísad. Na počátku vývojáři testovali pečení různých druhů těsta pomocí laseru. Výsledkem je stroj, který dokáže zpracovat až 18 ingrediencí a vytisknout a upéct jídlo současně. Výroba jednoho kousku dezertu trvala asi 30 minut. Postup by podle Blutingera mohl najít uplatnění při přípravě individualizovaných jídel pro lidi s potravinovými omezeními, rodiče vybíravých jedlíků, sportovce nebo třeba obyvatele pečovatelských domů.

TIP: Trable s milovaným steakem: Bude umělé maso chutnat stejně jako to reálné?

Jde ale zatím o hudbu budoucnosti – masovějšímu rozšíření brání mimo jiné i vysoké provozní náklady. Zařízení, na kterém inženýři cheesecake vyrobili vyšlo na zhruba 1 000 dolarů (v přepočtu zhruba 21 tisíc korun), přičemž tato cena nezahrnuje použité lasery. A ačkoliv jejich cena v posledních letech klesá, stále se pohybuje okolo 500 dolarů za kus. „Myslím, že zhruba v příštích pěti letech by mohly být technologie 3D tisku potravin rozšířenější,“ odhaduje Jonathan Blutinger.

Psal se rok 1945 a nacistické Německo porazila spojenecká vojska. Během operace Paperclip bylo na pět tisíc nejlepších německých raketových vědců a konstruktérů v čele s Wernherem von Braunem zatčeno a deportováno do zámoří, kde dostali nabídku pokračovat v raketovém výzkumu pod taktovkou ozbrojených sil Spojených států. Motivaci Spojenců představovala zbraň, o níž si mohli nechat jen zdát: Německá balistická raketa V2 znamenala obrovský skok na poli raketových technologií a neexistovala proti ní obrana. Německo do jejího vývoje investovalo mnohem víc financí, než kolik USA vložily do programu Manhattan na vývoj atomové bomby. Také Sovětům se podařilo ukořistit dokumentaci k nacistické zbrani, několik jejích exemplářů i součástí. A v neposlední řadě rovněž zajali a deportovali nemálo raketových specialistů.

Příběh, v němž němečtí specialisté pomohli nastartovat kosmické programy obou soupeřících mocností nadcházející studené války, je relativně dobře známý. Podstatně méně už se však ví, že veškerá německá raketová elita a její produkty neskončily pouze za oceánem a na východě. Malou část z odkazu technologie V2 získaly rovněž Británie a Francie, a v obou zemích tak započal raketový výzkum, jenž měl o tři dekády později vyústit v první společný kosmický nosič Evropy.

První rakety starého kontinentu

Na konci 40. let připravili francouzští vědci za pomoci hrstky zajatých německých protějšků plány na realizaci rakety A8, jež se měla stát nástupkyní V2. Přestože se projekt nepodařilo dotáhnout do konce, vedl k úspěšné řadě sondážních raket Véronique, provozovaných mezi léty 1954 a 1969. V roce 1961 pak nově vytvořené Národní centrum kosmického výzkumu CNES rozhodlo o nutnosti zkonstruovat vlastní nosič pro vypouštění družic. Dostal název Diamant a ve skutečnosti představoval osvědčenou dvojstupňovou balistickou raketu Saphir, jež dostala nový třetí stupeň. 

První start Diamantu se uskutečnil z alžírského Hammaguiru v roce 1965 a znamenal naprostý úspěch: Francie dopravila na oběžnou dráhu malý satelit Astérix, a proměnila se tak v třetí kosmickou mocnost. Koncem 60. let pak vyvinula vylepšený Diamant B a poprvé ho vypustila roku 1970 z nového kosmodromu v Kourou v jihoamerické Francouzské Guyaně. Zdařilý projekt byl však o pět let později ukončen, aby uvolnil cestu ambi­cióznějšímu programu.

Britské snahy

Mezitím začala Británie v roce 1954 pracovat na vlastní balistické raketě středního doletu, nazvané Blue Streak. Přestože se vývoj dařil, prudce rostoucí náklady a pochybnosti o vojenské účelnosti vedly roku 1960 k zastavení programu. To už ovšem kolem Země kroužilo mnoho amerických i sovětských družic a také Británie zatoužila po vstupu do klubu kosmických mocností. Snažila se proto vzbudit zájem Kanady a Austrálie o spolupráci na třístupňovém nosiči Black Prince, pro nějž měla jako první stupeň posloužit právě rozpracovaná raketa Blue Streak. Žádné dohody se však dosáhnout nepodařilo a Black Prince zůstal u ledu.

Souběžně se ve Spojeném království pracovalo na menším výzkumném nosiči Black Knight, jehož původní účel spočíval v testování bojových hlavic pro Blue Streak. Když nedošlo k mezinárodní spolupráci na raketě Black Prince, rozhodli se Britové realizovat alespoň menší domácí nosič Black Arrow, který se měl zakládat právě na raketě Black Knight. Po opakovaně zpožďovaném vývoji započaly roku 1969 letové zkoušky, ale po několika nezdařilých pokusech byl projekt v roce 1971 zrušen. Ještě měl ovšem proběhnout poslední, již dříve připravený test – a Black Arrow při něm kupodivu dokázal na oběžnou dráhu dopravit první britskou družici Prospero. Přesto program další šanci nedostal, a ostrovní země se tak dobrovolně vzdala nabyté schopnosti vynášet družice pomocí vlastní rakety.

Do vesmíru společně

Již na konci 50. let začala evropská vědecká elita několika států připravovat plány nejen pro národní, ale také pro společnou evropskou přítomnost v kosmickém prostoru. V řadě zemí byly za daným účelem ustaveny komise, aby projednávaly existující možnosti. Nakonec se Evropa rozhodla pro vytvoření dvou agentur. První z nich, Evropská organizace kosmického výzkumu ESRO, vznikla v roce 1964 a v počátečním desetiletí své existence vyvinula a vyslala do vesmíru sedm úspěšných vědeckých družic. Všechny ovšem na oběžnou dráhu dopravily cizí rakety, a konstrukce vlastního nosiče se tak stala prioritou. 

Jako druhá agentura byla proto založena Evropská organizace pro vývoj kosmických nosičů ELDO a pod její záštitou začala vznikat společná raketa Europa. Coby první stupeň měla využívat již zmiňovaný britský Blue Streak, druhý stupeň Coralie by dodala Francie a třetí Astris pak Německo. Jenže zatímco Blue Streak si při sérii testů v roce 1966 vedl dobře, Coralie i Astris opakovaně selhávaly. Roku 1968 tak celý projekt skončil. 

Pod křídly ESA

Na konci 60. let panovala v oblasti evropského kosmického výzkumu rozpačitá situace. Na jedné straně si ESRO budovala pověst solidní kosmické vědecké instituce, vedle níž pak národní francouzská CNES zdárně provozovala rakety Diamant. Na straně druhé však stála ochromená agentura ELDO, neschopná zkonstruovat fungující raketu. 

Francie měla enormní zájem na vývoji nového evropského nosiče coby nástupce Diamantu, dovolávala se ovšem největšího podílu na souvisejících pracích a v mnoha aspektech programu chtěla mít hlavní slovo. Ostatním státům její ochota nést maximální část břemene vyhovovala, a navíc se měly veškeré aktivity ESRO i ELDO na britský popud sloučit pod jeden subjekt. V květnu 1975 se tak zrodila Evropská kosmická agentura, pod jejímiž křídly a v čele s Francouzi začala růst budoucí páteř evropského přístupu do vesmíru.

Zrození nové rodiny

Práce na zbrusu novém nosiči započaly už v roce 1973, kdy byla zrušena zamýšlená francouzská raketa Europa III coby příliš nákladný a ambiciózní projekt. Namísto toho se přistoupilo k vývoji skromnějšího nosiče L3S: Na rozdíl od většiny ostatních soudobých raket světa, jež původně vznikaly jako balistické řízené střely a teprve později se adaptovaly na vynášení nákladů do kosmu, se s ním od začátku počítalo pro vypouštění komerčních družic na geostacionární oběžnou dráhu.

TIP: Služebníci kosmonautiky: Nejdůležitější nosné rakety minulosti i dneška

Již v počátcích projektu přitom jeho tvůrci uznali, že označení L3S příliš zájmu nevzbudí, a začali tak pro novou evropskou raketu hledat poutavé pojmenování. Z mnoha kandidátů, mezi nimiž figurovaly například i názvy Phoenix, Lyra, Ganymede či Vega, nakonec francouzský ministr průmyslu a vědeckého rozvoje vybral jméno Ariane (viz Původ jména).

Pokračování: Cesta úspěšné Evropanky: Jak se zrodila evropská raketa Ariane (2)

Odborníci na rezistentní infekce již několik let varují před kvasinkou kandidou (Candida auris), která se šíří po světě a vyvolává nebezpečné a stále častěji i rezistentní houbové infekce. Podle nové studie, kterou nedávno publikoval vědecký časopis Annals of Internal Medicine, se kvasinka v USA šíří stále rychleji a roste i její míra rezistence.

Meghan Lymanová z amerických Středisek pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) a její kolegové analyzovali případy onemocnění kandidou ve Spojených státech, mezi lety 2019 a 2021. V tomto období v USA zaznamenali celkem 10 683 případů této nebezpečné infekce. U 3 270 z nich se projevily symptomy onemocnění před diagnostickými testy, zatímco 7 413 případů bylo zachyceno při monitorování lidí bez příznaků choroby.

Stále častější hrozba

Počet onemocnění kandidou v USA rychle přibývá. Mezi lety 2018 a 2019 přibylo 44 procent případů a mezi lety 2020 a 2021 se objevilo o 95 procent více případů infekce. Podle Lymanové je zřejmé, že se v USA zvyšuje přenos této nebezpečné houbové infekce. Vzrostl i počet států USA, které jsou kandidou zasaženy, z 10 států v roce 2018 na 27 států v roce 2021.

Candida auris ohrožuje především dlouhodobě nemocné pacienty v nemocnicích. Kvasinka způsobuje nemoc, která se projevuje podobně jako chřipka, tedy typicky vysokou horečkou a zimnicí. Jenže tyto potíže se nezlepší ani po podání antivirotik nebo antibiotik. Pokud imunitní systém, například je-li oslabený, nedokáže infekci porazit, nákaza se šíří dál a pak může podle přinést další zdravotní problémy podle toho, jaké orgány napadne. Přenos na zdravého člověka je spíše vzácný.

Obavy vědců vzbuzuje především skutečnost, že infekce vyvolané kandidou jsou v USA stále rezistentnější vůči používaným léčivům. K léčbě kandidóz se nejčastěji používají tři skupiny přípravků – azoly, polyeny a echinokandiny. V současné době jsou prakticky všechny kandidy rezistentní na azoly a většina také na polyeny, takže se k léčbě obvykle nasazují echinokandiny.

TIP: Smrtící infekce: V amerických nemocnicích se šíří rezistentní kvasinky

Jak ale zjistil tým Lymanové, v USA se objevuje stále více infekcí s kandidami, které jsou rezistentní i vůči echinokandinům. V roce 2021 šlo o 19 případů. Záchranou by se mohly stát nové typy léků proti kandidózám, na nichž se pracuje. Ty jsou ale zatím jen v raném stádiu výzkumu a vývoje.

První lázně římského typu (thermae) v Británii vznikaly od poloviny 1. století n. l., tedy v době, kdy si ostrov postupně podmaňovaly římské legie. Pro zvýšení jejich komfortu vznikaly v posádkových městech zpočátku spíše jednoduše koncipované budovy, v nichž bylo možné provádět tělesnou očistu. Většina lázní z 1. století, o nichž z vykopávek víme, nejspíše zpočátku sloužila právě vojenským posádkám.

Romanizace komfortem

Netrvalo dlouho a o nový výdobytek importované kultury začalo jevit zájem i místní obyvatelstvo, takže thermae se staly jedním z vysoce účinných prostředků, jak Britony získat pro římský způsob života. Jak také jinak představit v pozitivním světle obyčeje dobyvatelů, než právě takto příjemným a zdraví prospěšným rituálem? Do objektů původně určených k očistě vojáků tak postupně získávali přístup i běžní obyvatelé, kteří se usídlovali v blízkosti římských vojenských táborů, i obyvatelé nově zakládaných měst. Jelikož se obyčej navštívit čas od času lázně stal pro vyšší vrstvy britské populace po několika generacích římské přítomnosti něčím zcela samozřejmým, začaly vznikat i provozy určené pro širokou veřejnost.

Vedle vojenských a veřejných areálů existoval téměř od samého počátku římské invaze do Británie i třetí typ – lázně soukromé. Ty si ve svých luxusních venkovských vilách nechávali stavět jednak britští kmenoví králové, kteří už s kulturou přicházející zpoza kanálu La Manche mnohdy měli přímou či zprostředkovanou zkušenost, jednak bohatí příslušníci římské správy či vysloužilí legionáři, kteří za svého života nashromáždili větší majetek a Británii si po odchodu do výslužby zvolili za svůj nový domov. Většinou šlo o stavby určené pro menší počet osob, ve kterých hostitelovo bohatství ilustrovaly zejména bohaté mozaiky či sochy.

Kdo to zaplatí?

Postavit funkční lázně nebyla jednoduchá ani levná záležitost. Ačkoli římští stavitelé v tomto ohledu vynikali, stále se jednalo o nákladný podnik, který musel někdo financovat. V případě vojenských lázní byly obvykle investorem samotné legie či pomocné sbory – přece jen šlo o to, udržet pro mužstvo co největší míru komfortu, na kterou bylo zvyklé z „romanizovanějších“ římských území. Ani u soukromých objektů obvykle peníze nepředstavovaly problém. Přímo v Římě vznikly mnohé veřejné lázně z císařského popudu, neboť vládce si mnohdy potřeboval naklonit místní obyvatelstvo. Financovat jejich stavbu a provoz ze státní pokladny představovalo jeden z osvědčených způsobů, jak toho docílit.

Mimo centra Římské říše se takové podniky o sebe většinou musely postarat samy. Ať už vyrostly v režii města, nebo soukromého investora, obvykle v nich bylo vybíráno vstupné, z něhož se hradily například poplatky za využívání akvaduktu (lázně spotřebovaly značné množství vody), dříví k vytápění horkých místností a ohřevu vody či platy zaměstnanců. V menších lázních mohl vstupné inkasovat sám majitel, ve větších tato starost připadla muži zvanému captuarius.

Stojí za pozornost, že ženy byly ve většině římských lázní diskriminovány vyšším, oproti mužům někdy až dvojnásobným poplatkem za vstup. Další zdroje příjmů thermae mohly představovat pronájmy přilehlých prostor, v nichž se nacházely zejména taverny, stánky s prodejem širokého spektra zboží či třeba nevěstince.

Centrum volného času

Vedle hygienické roviny hrály veřejné lázně důležitou roli i díky svému sociálnímu aspektu. Zjednodušeně řečeno se jednalo o prostor, ve kterém římští občané trávili významnou část svého volného času a setkávali se zde se svými příbuznými, přáteli či známými. Když v hlavním provozu poskytli potřebnou péči svému tělu, mohli v příjemném prostředí ukojit debatou či kulturním programem i svého ducha. V sychravých britských končinách se pobyt v římských thermae stával vrcholným okamžikem běžného dne.

TIP: Hybaj do koupelny! Jak se myli naši předkové?

Když se v roce 1941 Nimitz fakticky octl v roli hlavního stratéga pro válku s Japonskem, učinil několik okamžitých rozhodnutí. V první řadě vcelku očekávatelně nařídil ponorkám, aby potápěly všechno, co plave pod japonskou vlajkou. Dále uvažoval o uskutečnění předválečného plánu Orange, podle něhož se měly americké pozemní a námořní jednotky na Filipínách bránit japonské agresi, zatímco Tichooceánská flotila by jim vyrazila na pomoc. Nimitz ale nebyl ani optimista, ani pesimista, nýbrž realista, a tak se předválečnými plány neřídil, protože pro ně neměl dostatek prostředků.

Z Pearl Harboru do Tokia

Možná se dá říci, že nechal jednotky na Filipínách a v Nizozemské východní Indii na holičkách a spojeneckým Australanům a Novozélanďanům poskytl jen symbolickou podporu v podobě těžkého křižníku Chicago, jenže v dané situaci si víc dovolit nemohl. Místo sebevražedných útoků zvolil taktiku aktivní obrany a už v únoru 1942 udeřily letouny z amerických letadlových lodí na japonské základny v Marshallových ostrovech.

Mnohem větší mediální publicitu, než útok na japonské základny na Marshallových ostrovech, získal nálet podplukovníka Doolittla na japonská města z dubna 1942, avšak tím operace „udeř a uteč“ skončily. Tichooceánská flotila musela zastavit japonský tlak směřující k Austrálii, což se jí povedlo bitvou v Korálovém moři, a ještě lépe dopadlo měření sil letadlových lodí u atolu Midway v červnu 1942. Vítězstvím se Nimitzovi otevřel jistý prostor pro omezený útok.

Návštěva Guadalcanalu

Volba padla na ostrov Guadalcanal a včasná invaze japonským ženistům zabránila dokončit letiště, z něhož mohla být ohrožena severní Austrálie. Tokijští stratégové se odhodlali k protiútoku a boj o zapomenutý ostrov se změnil ve vyčerpávající válku. Nimitze utrpěné ztráty a zoufalá hlášení viceadmirála Roberta Ghormleyho přiměly k rozhodnutí ostrov navštívit a seznámit se s bojištěm.

Přitom málem přišel o život, protože pilot Boeingu B-17 si zapomněl vzít mapy, a letoun nezabloudil a nezřítil se do moře jen proto, že jeden člen doprovodu si na cestu vzal časopis National Geographic, v němž mapa oblasti čirou náhodou byla. Během inspekce se Nimitz ujistil, že u Guadalcanalu probíhají opravdu těžké boje, a tamním velitelům slíbil maximální podporu. Slib dodržel a Američané po sérii těžkých námořních, pozemních a leteckých bitev ostrov udrželi.

Japonsko na dosah

V roce 1943 se spojenecké síly zvolna probíjely Šalamounovým souostrovím k severu, zatímco Nimitz shromažďoval mocné bojové svazy k opravdu velkým útočným operacím. Ty se uskutečnily na přelomu let 1943 a 1944, přičemž vyvrcholily destrukcí velké japonské základny na atolu Truk. Tím se otevřela cesta k bojům o Marianské souostroví, odkud se už dalo bombardovat samotné Japonsko.

Císařská flotila se naposledy zmohla na větší odpor u Filipín, avšak v gigantické bitvě u Leyte v říjnu 1944 byla rozprášena a jako vážnější soupeř přestala existovat. Za to byl Nimitz 14. prosince 1944 povýšen na pětihvězdičkového admirála, což se v amerických dějinách povedlo jen čtyřem důstojníkům.

Čas na koníčky a rodinu

V lednu 1945 se Nimitz přesunul na ostrov Guam, odkud řídil poslední bojové operace, a 2. září na palubě bitevní lodi Missouri v Tokijském zálivu spolupodepsal akt japonské kapitulace. V poválečné době řídil redukci námořnictva na mírový stav, vytvořil pracovní skupinu zabývající se atomovým pohonem lodí. Od 15. prosince 1947 nezastával žádnou funkci. Věnoval se rodině, koníčkům, přednášel a hodně se angažoval při obnově dobrých vztahů s Japonskem. Přitom se zasadil o obnovu bitevní lodě Mikasa – vlajkového plavidla Heihačira Tógó z bitvy u Cušimy, kterou v létě 1945 zničily americké bombardéry.

Chester Nimitz zemřel na následky záchvatu mrtvice komplikovaného zápalem plic 20. února 1966 ve věku nedožitých 81 let. Vzhledem k tomu, že Nimitz svou flotilu dovedl k naprostému vítězství, vyznívají všechna jeho hodnocení veskrze kladně. Svůj úspěch založil na vytříbeném smyslu pro vnímání reality, s čímž se daly tvořit strategické vize, které pracovitostí a šťastným výběrem spolupracovníků uměl naplnit.

Národní hrdina

V této souvislosti je také třeba zmínit, že se vždy choval jako týmový hráč a osobní ambice, pokud nějaké měl, ponechával stranou. Snad jediná – a z jistého úhlu pohledu oprávněná – kritika dnes směřuje od příznivců ponorkové zbraně. Je pravda, že u Nimitze coby bývalého ponorkového důstojníka překvapuje, jak málo pozornosti ponorkám věnoval. A to přesto, že americké podmořské čluny za války zničily víc lodí než letectvo s hladinovým loďstvem dohromady. A mohly toho dokázat ještě víc, jenže Nimitz pro ně nikdy nevytvořil samostatné velitelství a úsilí se nelogicky tříštilo mezi základny v Pearl Harboru a v Austrálii, kde jeden čas fungovaly dokonce dva nezávislé „hlavní“ štáby.

TIP: Japonský generál Hideki Tódžó: Císařův neoblomný válečný štváč

Dále se Nimitzovi vyčítá, že neučinil nic pro vyřešení torpédové krize, která flotilou cloumala od začátku války až do léta 1943. Americká torpéda totiž fungovala, jak se jim zachtělo, a nikdo netušil proč. Frontoví kapitáni přičítali vinu výrobním závodům, úředníci vinili kapitány ze špatné střelby a o zlepšení stavu se oficiálně nikdo nesnažil. Po čase se ukázalo, že pravdu měli kapitáni, je ovšem jisté, že pokud by se o řešení zajímal sám velitel Tichooceánské flotily, k opravě banálních konstrukčních závad by nepochybně došlo mnohem dřív. Jisté je, že Chester Nimitz je v široké shodě vnímán jako jeden z nejúspěšnějších námořních velitelů všech dob. 

Aromaterapie, tedy součást alternativní medicíny používající k léčbě nejrůznější vůně, skutečně může velmi příznivě působit na naši duševní a potažmo i tělesnou stránku. Ukazují to aktuální vědecké studie, podle nichž určité vůně mohou pomáhat jako doplňková léčba a někdy dokonce i léky nahradit.

Podle výzkumů odborníků z německých univerzit v Bochumu a Düsseldorfu mohou přírodní aromatické látky zcela zastoupit určitá antidepresiva, anestetika nebo uklidňující barbituráty. Konkrétně tyto účinky zjistili u květiny jménem Gardénie jasmínovitá (komerčně nazývané Vertacetal). Ta má stejný molekulární mechanismus působení a stejně silné účinky jako běžně předepisovaná léčiva na zklidnění, zmírnění úzkosti a podporu spánku.

TIP: Může tělesný pach vypovídat o povaze člověka?

Také další studie ukazují, že nás vnímání pachů ovlivňuje víc, než jsme schopni si uvědomit. Jak je to možné? Uvolněné aroma neboli odorant se zachytí na lidské čichové sliznici, kde se setká s čichovými receptory. Vjemy jsou přenášeny do mozku, který v reakci na různé pachy spustí kaskádu reakcí. Inhalace aromatických látek tedy přímo ovlivňuje funkce centrálního nervového systému. Záleží samozřejmě na individualitě každého, ale existují obecně osvědčené květinové vůně či rostlinné silice, které se, např. v čínské medicíně s úspěchem používají celá staletí. Jen pro zajímavost – člověk dokáže odlišit až 10 000 různých pachů. 

Drobná korálová rybka klaun očkatý (Amphiprion ocellaris) se proslavila hlavní rolí v animovaném hollywoodském trháku „Hledá se Nemo“. Září však i mimo filmová plátna. Stala se totiž hvězdou výzkumu regulace vývoje pohlaví. 

Vybojované právo stát se samičkou

Všichni klauni očkatí začínají život jako samečkové a jejich prvním úkolem je nalézt si vhodnou sasanku. Není to jednoduché, protože většina těchto „živých úkrytů“ je obsazena klauní samičkou a jejím partnerem. S nimi může žít na sasance i několik „svobodných mládenců“ – mladých neplodných samečků. Nováček, který se chce do takového společenství vetřít, často narazí na tuhý odpor „domácích“ a nezbude mu nic jiného než utéct. Pokud se však nevnutí do klauního společenstva jako „mládenec“, je jeho osud zpečetěn. S největší pravděpodobností skončí v tlamě nějakého mořského predátora. 

Potomstvo plodí samička s největším samcem, který připraví pod ochranou ramen sasanky hnízdo. Do něj naláká samičku, která tu naklade jikry a sameček je vzápětí oplodní mlíčím. Následná péče o takto počaté potomstvo padá plně na samečkova bedra. Starostlivý otec jikry chrání a usilovným pohybem ploutví jim zajišťuje přísun čerstvé vody. Neustále kontroluje stav jiker, a pokud některá z nich podlehne plísním, okamžitě ji odstraní. Z jiker se vylíhnou opět samí samečkové.

A kde se tedy berou mezi klauny samičky? Když se ocitne několik samečků bez samičky, začnou si mezi sebou sveřepým soupeřením ujasňovat, kdo je nejsilnější. Samec, který z takového klání vyjde vítězně, zahájí okamžitě přerod na samičku. Během několika hodin se u něj začne projevovat samičí chování. Nejen, že se on sám vžívá do samičí role, ale jako samici ho respektují i jemu podřízení samci. Jeho setkání s cizí samičkou vyústí v souboj na život a na smrt, jak se na dvě klauní rivalky sluší a patří. 

Popření přírodního zákona

Proměna samce klauna očkatého na samici patří k velkým divům přírody. Letmý pohled na rybu nic převratného nenaznačuje, protože klauni očkatí nevykazují tzv. pohlavní dimorfismus. To znamená, že sameček a samička vypadají velmi podobně. Zástupkyně samičího pohlaví bývají jen o něco větší než jejich partneři. Při změně pohlaví se hlavní dění odehrává uvnitř klaunova organismu a teprve nedávno se ukázalo, že celý proces postupuje podle úplně jiného scénáře, než si vědci mysleli. Klaun očkatý přitom okázale popírá jeden ze základních zákonů přírody. 

Mezi obratlovci platí zásada, že pohlaví je určeno vývojem pohlavních žláz – vaječníků samic a varlat samců. Pohlavní žlázy produkují ve velkém pohlavní hormony a ty pak ovlivňují stavbu těla typickou pro to či ono pohlaví. Hormony působí také na mozek a zajišťují u samců a samic typické projevy chování. Tým amerických biologů pod vedením neurobiologa Justina Rhodese z University of Illinois sledoval změnu pohlaví klaunů očkatých ze samce na samici a zjistil, že klauni mění funkce svého mozku a chování bez toho, že by se jim změnily pohlavní žlázy a došlo k zásadnímu zvratu v produkci hormonů. Rhodes a spol. o tom nedávno referovali ve studii publikované ve vědeckém časopise Hormones and Behaviour.

Mozek běží napřed

Vědci z Rhodesova týmu nasazovali v mořských akváriích dvojice samečků klauna očkatého na volné sasanky a sledovali, co se s rybkami bude dít. Samečkové spolu nějakou dobu zápolili a když bylo jasné, který z nich je silnější, rozdělili si role. Vítěz se začal velmi rychle – často za necelou hodinu – měnit na samičku. Poražený se musel spokojit se samčím pohlavím. 

Vědci nahlédli do těl ryb, které měnily pohlaví. Záhy po „zlomovém okamžiku“ začne být změna pohlaví patrná v rybím mozku. Jeho část zodpovědná za pohlavní pudy podléhá přestavbě. Mizí buňky, které jsou typické pro samčí mozek, a naopak se množí buňky charakteristické pro mozek samic. Kontrola ostatních částí těla samce měnícího se na samici však přinesla šokující zjištění. 

„Mysleli jsme si, že jakmile ryba dobude v páru dominantní postavení, začnou se jí měnit pohlavní žlázy a tím se začnou měnit i hladiny hormonů v krvi. K tomu však nedošlo. Ryba měla stále plnohodnotná varlata, zatímco její mozek prodělával proměnu,“ popisuje Justin Rhodes klíčový objev svého týmu. 

Váhavá přestavba

Po půl roce už měly ryby mozek, který se v ničem nelišil od mozku jiných samiček, ale pohlavní žlázy zůstávaly stále beze změny. Přitom tohoto „pohlavního rozpolcence“ brali všichni jako samici. Samci ho respektovali, plně plodné samice v něm viděli sokyni a byly ochotné se s ním rvát do poslední kapky krve. V tomto stavu „na půl cesty“ vydrželi někteří klauni očkatí i několik let. Jen část z nich prodělala kompletní pohlavní metamorfózu a byli schopní naklást jikry.

Důvody, proč někteří samci s dokončením přestavby svého organismu na samici otálejí, nejsou jasné. Podle Rhodese možná čekají, až ještě trochu povyrostou, aby se mohli mateřské roli věnovat s plným nasazením.

Představa, že chování typické pro samce nebo samice je pod diktátem pohlavních žláz a jimi produkovaných hormonů, u klaunů očkatých a zcela jistě u dalších ryb neplatí. Tady rozhoduje mozek, který nejprve zaznamená vítězství nad slabším sokem. Pod vlivem tohoto signálu sám zahájí svou přestavbu a to navzdory pohlavním žlázám a hormonům, které zůstávají beze změny. Klauni tedy nemění svůj mozek pod vlivem hormonů z pohlavních žláz, ale naopak, mění pohlavní žlázy vlastním rozhodnutím a „silou myšlenky“ – tedy změnou stavu a celkové organizace mozku.