V noci ze 12 na 13. března zaznamenaly přístroje mohutný výron koronální hmoty CME (Coronal mass ejection). V tomto případě došlo výronu materiálu na opačné straně Slunce, takže nesměřoval směrem k nám, nýbrž od nás. Podle vědců se na tomto výronu pravděpodobně podílela aktivní oblast AR3234, která na přelomu února a března odpálila celou řadu erupcí z přivrácené strany Slunce.

Podle výpočtů odborníků NASA se materiál zmíněného výronu koronální hmoty pohyboval nezvykle rychle a dosáhl rychlosti až 2 127 kilometrů za sekundu. Z modelů NASA vyplynulo, že tento výron těsně minul planetu Merkur, zatímco Země v té době byla celá spolehlivě zakrytá Sluncem.

Erupce na odvrácené straně

Zmíněný výron koronální hmoty zřejmě zasáhl americkou sondu Parker Solar Probe, která pracuje v blízkosti Slunce. Sonda v té době prováděla své 15. přiblížení ke Slunci. Na Zemi by brzy měla dorazit data ze sondy, od nichž si vědci slibují, že nám pomohou více objasnit podstatu výronů koronální hmoty.

Šlo o tak mohutný výron koronální hmoty, že nakonec ovlivnil i Zemi. Když si výron razil cestu vesmírem, vytvářel rázové vlny, které urychlovaly okolní částice na extrémní rychlosti. Jde o podobný mechanismus, jaký surfaři využívají při jízdě po vlnách. 

TIP: Slunce oslavilo Den nezávislosti nejsilnější erupcí za poslední čtyři roky

Tímto způsobem vznikají solární energetické částice SEP (Solar energetic particles). Jsou tak rychlé, že dorazí k Zemi od Slunce za zhruba 30 minut. Obvykle je na Zemi detekujeme při erupcích směřujících k Zemi. Je-li ale erupce hodně silná, jako tomu bylo před pár dny, dostanou se k nám i částice SEP z erupcí na odvrácené straně Slunce.

Gaius Julius Caesar ve svých Zápiscích (Commentarii), které sepsal o vojenských taženích, mimo jiné popisuje obrannou technologii římských vojenských táborů, která zahrnovala konstrukci z ostrých dřevěných hrotů. Šlo o svého druhu starořímskou verzi ostnatého drátu či možná žiletkového plotu a jak lze soudit z historických záznamů, fungovala velmi dobře.

U německého lázeňského města Bad Ems v Porýní-Falci již několik let probíhají archeologické vykopávky, které vedou odborníci Goetheho univerzity ve Frankfurtu. V římských dobách bylo Bad Ems významnou součástí Hornogermánského limesu, hranice římské provincie Horní Germánine.

Záhadné římské tábory

Archeologové na tomto nalezišti narazili na římský vojenský tábor o rozloze 8 hektarů, jehož součástí bylo zhruba 40 dřevěných věží. Vědci odhadují, že v něm přebývaly asi tři tisíce římských vojáků. Na tomto táboru ale bylo něco zvláštního. Přestože vypadal jako tábor určený k trvalému osídlení, žádná ze staveb nebyla dokončená, kromě jediné. Vojáci tam zřejmě spali ve stanech a vypadá to, že tábor byl po několika letech vypálen.

Studentský tým, který vedl archeolog Frederic Auth, nedávno učinil významný objev dva kilometry od zmíněného tábora. Na kopci Blöskopf odkryli pozůstatky dalšího tábora, tentokrát podstatně menšího, který byl rovněž vypálen. Právě tam archeologové narazili na unikátní nález.

Obranné hroty římského vojenského tábora u Bad Ems. (foto: Frederic Auth, CC BY-SA 4.0)

Na snímcích, které Auth zveřejnil, jsou patrné dřevěné hroty, které se zachovaly šťastnou náhodou, díky příhodným vlastnostem zeminy. Ukázalo se, že jde o první hmatatelný důkaz obranné technologie, kterou popsal Caesar. Badatelé rovněž objevili římskou minci raženou v roce 43 našeho letopočtu, což jim umožnilo přesněji určit stáří objeveného opevnění.

TIP: Archeologové objevili na severu Španělska 66 táborů římské armády z časů dobývání Hispánie

Pokud jde o historii zmíněných táborů, z historických záznamů vyplývá, že by mohlo jít o neúspěšný pokus o založení dolu na stříbro. Zmiňuje se o něm římský historik Tacitus, který popisuje neúspěšnou akci z roku 47 našeho letopočtu. Uskutečnila se v době, kdy zde vládl římský guvernér Curtius Rufus a objevené tábory mohly sloužit k ochraně vytěženého stříbra.

Nejvyšší krétské pohoří se jmenuje Lefka Ori (Bílé hory) a nachází se zde pochopitelně i nejvyšší vrchol celé Kréty, jenž se jmenuje Pachnes (2 453 m n. m.). V době, kdy jsme ostrov navštívili, byly vrcholky hor ještě pod sněhem a bylo tak jasně patrné, jak získaly svůj název. 

Planina Omalos a rokle Samaria

V podhůří „Bílých hor“ se nachází náhorní planina Omalos (1 100 m n.m.), která byla v době naší návštěvy plná divokých tulipánů (Tulipa bakeri) a sasanek věncových (Anemone coronaria) ve všech možných barevných odstínech: od bílé, přes bleděmodrou, růžovou, červenou až po fialovou. Sasance věncové se též říká Jeruzalémská. Jedná se totiž o biblickou květinu, která je zmiňována v Šalomounově Písni písní. Zajímavé je, že tyto květiny jsme viděli jen za plotem, protože jinde byly zřejmě spasené od všudypřítomných koz. Měli jsme možnost spatřit také nízkou Romuleu bulbocodium s bílými květy a žlutými středy, která ani nemá české pojmenování. 

Na okraji náhorní plošiny Omalos je vchod do obrovské skalní rokle Samaria, jedné z nejdelších soutěsek v Evropě, která končí až u moře. Do a z jejího „ústí“ se lze dostat jen lodí. Rokle je přístupná od začátku května do konce října a pokud se na její začátek (či konec, záleží na úhlu pohledu) dopravíte po moři, můžete odtud stoupat vzhůru do okolních hor. Touto cestou jsme se vydali i my a mohli jsme podél ní obdivovat kvetoucí endemické šafrány Crocus sieberi, modré tařičky kosníkovité (Aubrieta deltoidea) a ve skalní štěrbině pryskyřník Ranunculus gracilis. Zaujal nás také vodorovný cypřiš vždyzelený (Cupressus sempervirens var. horizontalis), který je možná starý i několik tisíc let a mohl tedy růst už v době, kdy byli v Egyptě faraoni. Tento cypřiš, na rozdíl od pyramidální variety, která je běžná třeba v Itálii, roste více do šířky než do výšky. 

Na planinách Nida a Gious Kampos

Další, především z botanického hlediska zajímavou oblastí, je planina Nida ve výšce 1 538 m n. m. Na samotné planině toho moc nekvetlo, nejspíše bylo už vše spasené od dobytka, ale v okolních horách jsme viděli řadu zajímavých květin. Kromě už výše zmíněného šafránu zde rostly třeba dvě endemické violky: modrá Viola cretica a žlutá Viola fragrans. Rovněž se nám podařilo objevit endemickou nízkou dymnivku Corydalis uniflora, která se hodně lišila od dymnivek, jež nacházíme na jaře v našich lesích. 

Na další planině Gious Kampos (cca 750 m n. m.) jsme našli bohaté porosty divokých endemických tulipánů Tulipa doerfleri. Tento druh je nejen krétským endemitem, ale dokonce ani v rámci Kréty jej nenajdete jinde než na této planině. Rostlo tam i několik tzv. zemních orchidejí, jako třeba vstavač mléčný (Orchis lactea), rudohlávek Anacamptis boryi, který je endemický na Krétě a v Řecku na poloostrově Peloponesu a vstavač Orchis sezikiana, který je křížencem Orchisu anatolica s Orchisem quadripunctata. Květy s až černými skvrnami nás zaujal kosatec Hermodactylus tuberosa. 

Tulipány, árony, vstavače… 

Z nižších planin jsem se vydali do pohoří Thripti, jehož nejvyšší vrchol Stavromenos sahá do výšky 1 476 m n. m. Už po cestě na vrchol jsme obdivovali další krétské endemity – poddruh nízkého kosatce Iris unguicularis subsp. cretensis a na Krétě nejmenší tulipán Tulipa cretica. Kousek pod vrcholem jsme narazili na pryskyřník měďnatý (Ranunculus cupreus), další endemit, který je zřejmě pojmenovaný podle barvy spodních částí květů. 

Na svazích pohoří rostly také překrásné robustní vanilkově žluté, a jak jinak než endemické, árony krétské (Arum creticum). Dále jsme viděli růžový lýkovec Daphne sericea, horský vítod (Polygala venulosa) a endemický poddruh sasanky hvězdovité (Anemone hortensis subsp. heldreichii). I tady rostly výše zmíněné sasanky věncové (Anemone coronaria). Po cestě dolů jsme viděli i několik dalších orchidejí, jako třeba žlutý vstavač Orchis pauciflora, nebo několikabarevný tořič hnědopyský (Ophrys tenthredinifera) a sehnutku Serapias cf. orientalis. (Zkratka cf. značí, že si nejsme úplně jistí určením druhu.)

Jidášův strom a bohatství barev

Vyrazili jsme rovněž do jedné z kratších soutěsek Imbros. Na okolních skálách rostly žluté lny (Linum arboreum) a pod nimi zdobily kamenné stěny endemické bílé bramboříky krétské (Cyclamen creticum). V nižších polohách jsme obdivovali řadu dalších rostlin, včetně třeba tzv. Jidášova stromu, kterému se správně říká zmarlika Jidášova (Cercis siliquastrum). Strom byl obalený fialovými květy a je neobvyklé, že trsy květů rostou přímou z kmene nebo ze silných větví. Jak název napovídá, na podobném stromě se zřejmě oběsil Jidáš hnaný výčitkami svědomí, že zradil Ježíše Krista. 

TIP: Světový unikát v betonové džungli: Brno je rájem konikleců velkokvětých

Na několika místech jsme si všimli také robustního pryskyřníku asijského (Ranunculus asiaticus), který se na Krétě vyskytuje ve třech barevných variacích: žluté, bílé a červené. Červenou variaci jsme sice neviděli, ale bílé květy měly alespoň růžové okraje. Na Krétě je i řada máků, přičemž svou barevností nás nejvíc zaujal mák Papaver argemone ssp. nigrotinctum, jenž roste vzácně na Krétě a v pevninském Řecku. Dále tam na skalách vyrážel keřovitý endemický solničník krétský (Ebenus cretica). I na samém pobřeží u moře rostlo několik zajímavých květin, jako třeba silenka Silene colorata. V zásadě každá námi navštívená oblast středomořského ostrova měla svá botanická lákadla a odnikud jsme neodcházeli zklamáni. 

V době bronzové docházelo k budování prvních říší. A to nemluvíme o tom, co dokázalo způsobit zlato… Obchodování s drahými kovy zažívalo v dějinách víc výkyvů, než by se zdálo. Různé ekonomické krize nejsou až vynálezem novověku. Zlata se těžilo jednou více, jindy méně. Někdy mělo obrovskou hodnotu, v některých časech ji naopak ztrácelo, což způsobovalo dramatické společenské otřesy. Kdy a proč k tomu docházelo? A jak jsme na tom byli s drahými kovy u nás?

Český Klondike

Z dobrodružných knížek a westernů dobře známe takzvanou zlatou horečku, která v 19. století lákala lidi z celého světa do Ameriky. V pravěku se ale podobně bohaté zdroje nacházely třeba i v Čechách! Kde? Přesně nevíme. Dnes rýžování zlata spojujeme především s oblastní středních a jižních Čech. Zda právě tam česká zlatá horečka začala, se můžeme pouze domýšlet. Víme, že asi po roce 1000 př. n. l. propuklo na našem území rýžování zlata. Jak se blížil přelom letopočtu, Keltové poblíž zlatonosných revírů zakládali svá bohatnoucí sídla, dařilo se obchodu, a dokonce už se razily i mince.

Bohatství se koncentrovalo zejména do okolí trojlístku řek Vltavy, Otavy a Opavy. Tam bychom také mohli hledat mocenská a obchodní centra tehdejšího osídlení. Pravým eldorádem hledačů zlata se ale stala oblast kolem Jílového jižně od Prahy. Kdybychom se tu prošli podél Vltavy, narazili bychom na zvlněný terén. Nezkušenému oku by to možná nic neřeklo, ale odborníci hned vědí: není to dílo přírody, ale lidských rukou! Jde o hromady, které tu navršili dávní zlatokopové.

Když odplujeme o kus dál po řece času, zjistíme, že ve 13. století člověk získával zlato i jinak. Rýžování? Předchozí generace už tímto způsobem našly velkou část toho, co se dalo. Metoda přestávala vynášet. Zabírala příliš mnoho času a výsledek nebyl nijak závratný. Spíš naopak. Přišla proto éra hlubinné těžby. A horníci se kvůli zisku pouštěli do hloubek, které na tu dobu vypadají neuvěřitelně – sestoupili až do 200 metrů! Pro zlato se pod zemí samozřejmě i umíralo.

Země stříbra

Důležité datum je přibližně rok 1000. Tehdy se totiž v Evropě začaly razit mince. Z globálního pohledu nešlo o nic nového pod sluncem. Středověk jen navázal na to, co už starověk dávno znal, ale k čemu lidstvo na severu muselo opět znovu dojít. České země nebyly výjimkou. I zde začala středověká éra mincí a peněžního obchodu. K tomu ale panovníci potřebovali dostatek vhodného kovu. Mincovnictví proto logicky úzce souvisí s rozvojem hornictví.

Zásadní rozhodnutí učinil král Václav II., který zavedl pražské groše. Z čeho se vyráběly? Ze stříbra z Kutné Hory. A brzy se tam mince začaly i razit. Během následujících staletí jich odsud do oběhu odešlo asi půl miliardy! Kutnohorské doly dávaly tolik stříbra, že se těžba v jiných lokalitách náhle stala skoro zanedbatelnou. Dokonce i z celosvětového hlediska šlo o naprosto mimořádná ložiska. Odhaduje se, že v některých letech z Kutné Hory pocházela až třetina celkové evropské těžby! Horníků zde pracovaly tisíce. A produkce? Neuvěřitelná. Když město stálo na vrcholu své slavy, dosáhla roční těžba snad až rekordních dvaceti tun!

V první polovině 13. století byly objeveny stříbrné žíly v Jihlavě. Město svým významem brzy předčilo i Brno. Konjunktura trvala asi 150 let. K útlumu přispěly mimo jiné i přírodní pohromy – v roce 1328 zemětřesení a o 48 let později záplavy. Zajímavé je, že v 16. století se na Jihlavsku o zisk pokoušeli i jednotliví těžaři, každý na vlastní pěst.

Hornické právo

Právě v Kutné Hoře či v Jihlavě byly definovány také řády, které těžbu a život horníků podrobně upravovaly. Horní zákon platný pro celou zemi přišel až roku 1854. Do té doby se jednotlivé oblasti řídily svými vlastními pravidly. První psaný dokument zabývající se touto problematikou u nás vydal Václav I. v roce 1249. Šlo o takzvané Jihlavské horní právo. Stříbro a zlato mělo takovou důležitost, že si panovníci těžbu drahých kovů pečlivě hlídali. Otevřít si důl na zelené louce rozhodně nemohl jen tak někdo. K takovému podnikání musel získat právo. Hierarchie se dodržovala tak důsledně, že první český král Vladislav získal spolu s královským titulem od císaře Bedřicha I. také „důchod z hor a ražby mincí“. Král potom mohl na svém území dále udělovat horní právo a držel si tak kontrolu nad těžbou.

Panovník měl přímo v revíru úředníky, kteří dohlíželi na to, aby ho nikdo nešidil zejména při odvádění takzvané urbury do královské pokladny. Roku 1300 vyšlo Právo královské horníkům. V některých bodech zůstalo směrodatné až do 19. století! A nutno dodat, že král se nezajímal jen o své zájmy, ale i o věci, které dnes upravuje zákoník práce. Horníci měli šestihodinovou pracovní dobu a práce přes čas se zakazovala.

Těžké časy

Úpadek čekal věhlasnou Kutnou Horu v 15. století. Přišly husitské bouře a celé město bylo vypáleno. Doly? Skončily mnohdy zaplaveny nebo zavaleny. Teprve roku 1469 se začalo znovu. Kromě stříbra měla vydělávat i zdejší měď. Problémy se ale kupily. Muselo se stále hloub, kde však přibývalo vody a práce se stále více prodražovala. To všechno v době, kdy těžbu komplikovala i celková světová situace. Zejména objev Ameriky přinesl zlom. Lodě přivážely cenné kovy z Nového světa, a to za nižší cenu, než za jakou se k nim dalo dostat více než půl kilometru pod zemí.

Třicetiletá válka znamenala pověstnou poslední kapku. Roku 1727 se kdysi věhlasná kutnohorská mincovna uzavřela definitivně. Země ještě nevydala všechny své poklady, ale dávné časy už jen připomínaly pohádku. Labutí píseň představovalo například úsilí nacistů těžit na Kutnohorsku zinek a olovo.

Další centra

Přehlédnout bychom na mapě stříbrných dolů neměli ani Jáchymov, Příbram nebo město, které po tomto kovu dostalo i svůj název – Stříbro. Na Jáchymovsku se o rozvoj zasloužil majitel panství Štěpán hrabě Šlik, který tu roku 1516 založil hornické městečko. Během dvou desetiletí se rozrostlo na druhé největší město v Čechách hned po Praze! O to krutější pád ho čekal. Šlikové se aktivně podíleli na protihabsburském povstání a Jáchyma Ondřeje dokonce čekala na Staroměstském náměstí poprava. Protestantští hornící pocházející z ciziny utekli a doly připadly koruně. Už předtím však zdroje docházely a Jáchymov čekal na svou druhou šanci až do novodobé éry. Nechvalně proslulými se staly zejména uranové doly, kde končili političtí vězni komunistického režimu.

Město Stříbro sahá svou historií do dob, kde se seriózní anály mísí s legendami. Podle kronik se při kopání městských hradeb objevilo stříbro, které pak dalo městu i jméno. Už v první třetině 12. století se tu údajně úspěšně těžilo. Na Příbramsku bychom v 16. století napočítali desítky dolů. Na začátku století 17. však už zbyl pouze jeden. Nový boom začal až v 18. století.

Dědictví Keltů

Ale zpět ke zlatu. Ve středních Čechách ho hledali už Keltové. Centrem jejich života i obchodu bývalo zejména hradiště Závist nedaleko Zbraslavi. Germánské kmeny se hornictví nevěnovaly, takže na zlatokopeckou tradici navázali až Slované. Ve středověku se už navíc nemuselo jen rýžovat. Hlubinná těžba umožňovala, aby Jan Lucemburský nechal ze zdejšího zlata razit české dukáty neboli florény.

O těžbu se v Čechách z velké části starali Němci. Ti ale za husitství utekli. Exodus někdejší blahobyt pohřbil. Mezi 16. a 19. stoletím zde sice lidé po zlatě stále dychtili, ale jestliže se tu kdysi produkce počítala na tuny, teď se za čtyři století vytěžilo s bídou jen kolem 300 kilogramů zlata.

TIP: Posvátný lesk zlata: Praha Karla IV. se mohla měřit s Paříží či italskými městy

Lépe dopadla novodobá těžba v éře socialismu. Z hlubin se na povrch dostalo přes tunu zlata. Zásoby v ložiscích stále leží, ale jejich těžba by v současnosti nebyla rentabilní. Budoucnost má možná ještě oblast kolem Jílového. Je to neuvěřitelné vzhledem k tomu, že Keltové tu rýžovali už v éře před Kristem. Země však stále ještě nevydala všechny své poklady.

Benátské záznamy z let 1633, 1642 a 1670 uvádějí v řadách obyvatel města asi 60 tisíc příslušnic něžného pohlaví. Jen o něco víc než třetinu přitom tvořily ženy v domácnosti – a z této třetiny asi 70 % představovaly vdovy, které žily z podílu na dědictví po zesnulém manželovi. Zbytek nepracujících žen reprezentovaly místní aristokratky, jež obvykle řídily velký dům s několika sloužícími. Vedle nich pak v záznamech figuruje necelá tisícovka jeptišek a služebných.

Dámy v nejlepším věku, trhačky zubů a námořnice

K nadpoloviční většině Benátčanek se tak vztahovalo 112 různých profesí. Přibližně pětina z nich se věnovala obchodu, dvě pětiny živilo řemeslo a stejný počet si vydělával na živobytí službami. Skoro všechny obchodnice a řemeslnice pracovaly v textilní branži, obvykle jako prodavačky obnošeného oblečení, knoflíkářky, švadleny, přadleny, kloboučnice, rukavičkářky či krajkářky. Záznamy však zahrnují i dámy věnující se výrobě plachet, mýdel, čalounů či kožichů, ale také zrcadel, beden, sudů a skla nebo drobných mincí, které se ryly ručně.

Nejzajímavější údaje nabízejí záznamy u služeb. Census uvádí 32 hospodských (včetně jedné zaměřené na herce), 18 porodních bab, dvě vykladačky osudu a na 200 prostitutek. Jelikož ovšem sčítací archy vyplňovali kněží, používali v některých případech eufemismy jako „samostatné dívky z různých krajů“ či „pohledné ženy v nejlepším věku“.

Podle sčítání z roku 1587 navštěvovalo v Benátkách školy 4 600 chlapců, ale pouze 30 dívek: Přesto tam nalézáme ženy věnující se sofistikovaným profesím. Roku 1642 se jednalo o 13 učitelek a 11 holiček, které zajišťovaly zdravotnické služby – holiči, na rozdíl od kadeřníků, prováděli chirurgické zákroky, jež nespadaly do oficiálního lékařství.

TIP: Udání? Do tlamy! Lví schránka v Dóžecím paláci sloužila k udávání spoluobčanů

K exotickým povoláním pak patřily trhačky zubů, kominice, hudebnice, převoznice, věštkyně, námořnice a jedna zástupkyně svébytné profese označené jako ballotina – tedy žena počítající odevzdané hlasovací lístky v Dóžecím paláci. 

Udělat si jméno na tom, že senzačně zpochybníte nějaký zažitý fakt, je jednou z mnoha osvědčených cest, jak se ve světě alespoň na chvilku proslavit. Není to ale způsob, jakým by většinou o uznání usilovali badatelé z univerzit v Oxfordu, Bristolu a Hongkongu – ti už totiž ke kapacitám v oboru světové medicíny a výzkumu lidského zdraví dávno patří. I proto výsledky jejich několikaletého experimentu budí takový rozruch. 

Tvrdí totiž, že bude třeba přehodnotit tezi o tom, že by nižší zastoupení zeleniny v každodenní potravě nějak výrazně nahrávalo vyššímu výskytu srdečně-cévních onemocnění. Nebo jinými slovy: O tom, zda budete jednou trpět kardiovaskulárním onemocněním (KVO), nejspíš nerozhoduje to, kolik zeleniny jste za život zatím spořádali.

Prostor pro pochybení

Lékařské studie, které svými závěry znějí fantasticky, honosí se přehnanou objevností anebo se tváří, že bourají nějaký zažitý mýtus, se vyplatí brát s rezervou. Vždycky. Často se ukáže, že jejich autoři se k fantastickému výsledku dobrali třeba tím, že podcenili nějaký kauzální faktor, jejich experiment běžel jen krátkou dobu, pozapomněli na kontrolní mechanismy, případně (to je asi nejčastější neduh) byla celá studie realizována na nějakém úsměvně minimálním statistickém vzorku, tedy jen na hrstce pacientů. To vše totiž může podobu výsledku dost zkreslit a v závěru podat falešnou výpověď.

Jenže tohle asi nebude případ studie uveřejněné vloni v únoru v prestižním odborném časopisu Frontiers in Nutrition. Její vzorek, selektovaný z půl milionu adeptů, totiž tvořilo 399 586 dobrovolníků, přičemž příprava studie běžela mezi léty 2006–2010 a poté „v terénu“ probíhala dalších 12 let. To je na současné uspěchané poměry neuvěřitelně důkladné. Nařknout tedy badatele z krátkého trvání nebo malého počtu účastníků experimentu rozhodně nemůžeme. Chybovat se dá i v práci s výsledky, zvlášť když jich je tolik. Tady se ale o jejich vyhodnocení postaralo analytické centrum, specializované na práci s velkými objemy dat. A samozřejmě, zkreslit výsledky mohou „netušené“ faktory. Třeba společenské postavení zkoumaných.

U „pokusných králíků“ – z 55 % šlo o ženy, průměrný věk účastníků činil 56 let – vědci sáhodlouze ověřovali jejich zdravotní stav, reprodukční historii, medikaci, socioekonomické a environmentální faktory. Nepodcenil se ani samotný průběh experimentu, dohlíželi na něj praktičtí ošetřující lékaři. A výsledky byly porovnávány s dalšími podobnými experimentálními studiemi z Evropy, na nichž se dohromady podílelo 585 000 lidí (a dalších 130 000 z Austrálie). Zkrátka a dobře, na zjevných i nezjevných nedostatcích tým autorů této studie prostě nenachytáme a jejich závěry bychom měli brát vážně. O co se vlastně pokoušeli?

Výběr jídla nehraje roli

V krátkosti: Vzali jednu kohortu věkem/generací vzájemně podobných lidí o počtu blížícím se 400 000 a ověřili si, jak moc zdraví tito lidé jsou a jak často a v jakém množství si dopřávají porce syrové a vařené zeleniny. Pak jen vyčkávali, průběžně monitorovali a kontrolovali... a po dvanácti letech spočetli, kolik z respondentů prodělalo zásadní onemocnění kardiovaskulárního systému: infarkt, zástavu srdce nebo cévní onemocnění žádající si hospitalizaci. 

Hypotéza badatelů byla vlastně až úsměvně prostá. Dalo se předpokládat, že kdo si bude zeleninu dopřávat více, snižuje tím svou šanci na rozvoj KVO. Jenže co čert nechtěl, zrovna toto nebylo z výsledků úplně patrné. Po 12 letech bylo zaznamenáno u 399 586 účastníků experimentu celkem 18 052 velkých KVO. A bohužel, i 4 406 úmrtí spojených s KVO. Týkalo se to těch, kteří jedli méně syrové/vařené zeleniny? Ne. Vedlo se těm, kteří si pochutnávali na zelenině více, lépe? Jen o trochu a zdaleka ne tak, aby to bylo průkazné.

Kdo by čekal statisticky průkaznou salvu, která by jednoznačně smetla pochyby a direktivně potvrdila, že konzumace zeleniny je jedničkou v boji proti kardiovaskulárním onemocněním, čekal by marně. Nic takového se totiž neprokázalo. A ještě jednou, pro jistotu: Výsledky rozsáhlé studie, publikované v časopise Frontiers in Nutrition, ukazují, že vyšší konzumace vařené nebo nevařené zeleniny pravděpodobně nemá vliv na riziko vzniku KVO. 

Znamená to, že vás rodiče celé dětství trápili zbytečně a tu brokolici jste vážně dojídat nemuseli? Částečně. Ti, kteří v rámci studie jedli syrové či vařené zeleniny více, skutečně měli zhruba o 15 % nižší riziko, že se dopracují k infarktu (oproti těm, kteří se zelenině spíše vyhýbali). Jenže když se vzaly v potaz možné socioekonomické, nutriční a zdravotně-medicínské faktory, původní „pozitivní“ efekt se výrazně oslabil až k neznatelnosti – o 80 %. Tím, že si badatelé dali tu práci a vyhodnotili u respondentů i všemožné vedlejší faktory, mohli průkazně vyvrátit jednoznačnost pozitivního vlivu konzumace zeleniny jako prevence proti KVO. A nastalo zemětřesení.

Zelenina byla trumfem!

Dnes se na propagaci zdravého životního stylu, módních dietách a nejrůznějších cílených vymezeních/omezeních konzumace určitých skupin potravin vydělávají miliardy dolarů. Když si někdo troufne tvrdit (a vědecky průkazně doloží), že to se zeleninou jako prevencí proti infarktu není až tak zázračné, zní vůči jejich byznysu se zdravím a lidskou důvěřivostí doslova kacířsky. A do společné studie tří univerzit začali okamžitě šít všichni, kteří se po zveřejnění výsledků mají co bát o své živobytí. 

Kritikům vadilo například to, že studie přepočítávala konzumovanou zeleninu na vrchovaté polévkové lžíce (ne na gramy nebo šálky), takže byl vlastně průměrný denní příjem zeleniny poměrně malý (těch lžic bylo v průměru na den 5, z toho 2,2 lžíce zeleniny syrové a 2,8 vařené). Nebo že nebyly důsledně monitorovány úplně všechny potraviny, které účastníci za posledních 12 let snědli. I to, že mezi účastníky experimentu bylo zjevně málo veganů a vegetariánů, kteří zeleninu konzumují výrazně více než většinová populace. Nebo že bylo zastoupeno málo sportovců oddaných kalorickým tabulkám.

Kritici ovšem zapomněli, že cílem studie bylo zkoumat vliv konzumace zeleniny (ve vztahu ke KVO) u běžné, fádní a průměrné většinové populace, navíc u věkové kohorty, jež už není cílovou skupinou módních dietních trendů. A samozřejmě, ostře vynikal rozpor mezi konstatováním předchozích medicínských studií, které zeleninu jako prevenci KVO dokládaly.

Jeden z dílků skládačky

Badatelé ale nezpochybňovali to, že například obsahové látky jako alfa-tokoferol nebo karotenoidy mohou působit preventivně. Jen podrobnou analýzou souvisejících faktorů podtrhli, že význam jejich konzumace nebude pro prevenci KVO zásadní a že mnohem větší roli – než kolik zeleniny spořádáte – bude hrát to, jaký je váš životní styl. Pokud například žijete v konstantním stresu, necvičíte a bydlíte na zakouřeném předměstí, mrkví na talíři už to nespravíte.

Mrkev vám „pomůže“, když bydlíte v domě obklopeném zelení a zahradou. Když nekouříte a nepijete alkohol, když si můžete dovolit dvakrát do roka dovolenou u moře, pokud tedy zrovna netrávíte čas ježděním na kole, na crossfitu nebo běháním po parku. Když se nemusíte starat o pět dětí, ale ideálně můžete pečovat jen sami o sebe.

TIP: Konzumace zeleniny nechrání před kardiovaskulárními chorobami, zjistila rozsáhlá studie

Svoji práci zelenina zastane i v případě, že je váš životní styl celkově zdravý a bez stresu. Pokud pak výzkum prospěšnosti mrkve (nebo jakékoliv jiné zeleniny) postavíte právě na takové skupině lidí, zjistíte, že je báječnou prevencí před KVO. Jenže takový život z předních stránek katalogu je většině běžných smrtelníků vzdálený. A právě na ně badatelé cílili. 

Pro nás všechny však Jiří Grygar zůstává především tím, kdo nám otevřel „okna vesmíru dokořán“. Když se totiž v roce 1981 objevil ve stejnojmenném pořadu na televizní obrazovce, stal se astronomickým „učitelem národa“. Co pro něj znamená astronomie a jak posuzuje její dosavadní pokroky?

Vzpomínáte si, kdy jste se rozhodl stát se astronomem? 

Rodiče brzy zjistili, že mě nebaví dětské knížky, a začali mi kupovat knihy o letectví, lidském těle – dnes bych řekl, že šlo o publikace popularizující vědu a techniku. Klíčové byly Vánoce roku 1944, kdy jsem našel pod stromečkem Vesmír novýma očima od Josefa Pospíšila. Kniha pojednávala jak o geologii, tak o astronomii a do Nového roku jsem ji uměl nazpaměť. Rodičům jsem sdělil, že budu hvězdář. Nebrali mě vážně, protože předpokládali, že po další knížce zase změním názor. Ale nestalo se. Byl jsem pevně rozhodnutý a začal jsem se připravovat. Především jsem zjistil, že vychází časopis Říše hvězd, a chodil jsem si pro něj do jedné trafiky v centru Brna. Pak jsem rodiče prosil, aby mi kupovali popularizační astronomické knihy, které vycházely jak za války, tak po ní.

V dětství jste se stal doslova dvojnásobným uprchlíkem. Jak k tomu došlo? 

Narodil jsem se v roce 1936 v tehdejší Velkoněmecké říši, asi sto padesát metrů od hranic s Československem. Můj otec byl od roku 1932 přednostou zahraničního celního úřadu ČSR. Podél hranice se nacházela řada těchto celnic, střídavě na německé a rakouské straně. Po vzniku Československa připadly ty rakouské půlky celnic nám, a jinak se pokračovalo stejně. Táta uměl dobře německy, takže ho šéfové pověřili vést československou celnici, což zpočátku fungovalo hladce. Jenže o čtyři roky později už v Německu řádil Hitler, a tak se místní Němci začali k tatínkovi chovat agresivně – byli jsme jediná česká rodina ve vsi, ve služebním bytě na celnici. Proto táta musel v květnu 1937 naši celnici zapečetit.

Odstěhovali jsme se zpět do republiky, konkrétně do Opavy, kde opět nastoupil do celního úřadu. Na své rodiště si tedy pochopitelně pamatovat nemohu. Nepamatuji si ani pobyt v Opavě, protože v září 1938 přišel Mnichov, Opava spadla do Německa a stěhovali jsme se nuceně podruhé, do Ostravy. Tam jsme se ale moc neohřáli, protože po vypuknutí války tátu přeložili na celní úřad do Brna.

A jak si vybavujete dětství v Brně? 

V Brně jsem měl přísný režim. Když jsem byl celý týden hodný, táta mi v neděli odpoledne přečetl přílohu Nedělní lidové noviny dětem. Když jsem hodný nebyl, měl jsem utrum. To mě pochopitelně štvalo, a tak jsem se snažil naučit se číst sám. Jenže maminka byla učitelka češtiny a tehdy se tvrdilo, že se děti nemají vést ke čtení a psaní před školní docházkou, protože by pak ve škole zlobily. Přesto jsem se číst naučil: Rodiče mě totiž poučili, abych si zapamatoval jméno naší ulice a číslo domu, aby mě případný nálezce dovedl domů. Zkoumal jsem příslušnou tabulku na našem činžáku, kde bylo číslo domu, ale i název ulice. Tento způsob označení má jen Brno. Pochopil jsem systém číslic, ale rozpoznal jsem i prvních devět písmen abecedy; čeština je fonetická. Při procházkách s rodiči jsem se pak ptal na jména ulic, po kterých jsme šli, a mrknul jsem vždy na nejbližší domovní tabulku. Během měsíce jsem se naučil celou abecedu, velká i malá písmena a diakritiku – a pak už jsem mohl klidně celý týden zlobit.

Odstěhovali jste se zpět do Opavy, kde jste začal navštěvovat astronomický kroužek…

V Opavě táta obnovoval český celní úřad a já jsem tam ve čtvrté třídě potkal spolužáka, který bydlel blízko nás, a proto jsme spolu chodili ze školy. Téměř ihned jsme zjistili, že oba chceme být hvězdáři. Takže na místě, kde jsme se cestou ze školy loučili, jsme každý den vystáli důlek a řešili důležité astronomické otázky. Také jsme objevili, že v Opavě působí astronomický kroužek pro dospělé, kam jsme ve svých jedenácti letech začali chodit, a dozvídali se tak spoustu zajímavých novinek, jak se ta astronomie vlastně dělá.

Váš zájem o astronomii postupně vykrystalizoval a vystudoval jste ji na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. Jaké byly vaše začátky na Astronomickém ústavu v Ondřejově? 

Když jsem v roce 1959 nastoupil do aspirantury, přišel jsem do nově budovaného stelárního oddělení Astronomického ústavu v Ondřejově. Jeho pražskou část vedl docent Luboš Perek, který už měl svého prvního aspiranta Luboše Kohoutka. Ale já jsem si vybral ondřejovskou část oddělení, které šéfoval doktor Miroslav Plavec. Ten podobně jako já začínal pozorováním a interpretací meteorických rojů, ale právě se přeorientoval na výzkum zákrytových dvojhvězd pod vlivem profesora Zdeňka Kopala. V roce 1967 se v Ondřejově uváděl do provozu dvoumetrový reflektor firmy Zeiss, takže jsem předpokládal, že budu pořizovat spektra zákrytových dvojhvězd s poměrně vysokým rozlišením a studovat tyto dvojhvězdy. 

Jenže matka příroda byla velmi laskavá a ještě před slavnostní inaugurací „dvoumetru“ během třináctého kongresu Mezinárodní astronomické unie vybuchla pouhýma očima viditelná nova HR Delphini. Ta byla tak obětavá, že její světelná křivka klesala pomalu a občas ještě měla sekundární maxima. Šlo tudíž o krásnou práci, kdy jsem souběžně exponoval u dvoumetru spektra a v centrální kopuli s 0,6metrovým Mayerovým reflektorem jsem získával trojbarevnou fotoelektrickou fotometrii. Vznikla tak řada výstupů, zejména ve spolupráci s Lubošem Kohoutkem.

Pak přišla další nova…

Ano, pikantní spektrum novy LV Vulpeculae jsem pořídil v noci z dvacátého na dvacátého prvního srpna 1968, kdy jsme v kopuli poslouchali rozhlas. Ten tehdy o půlnoci končil hymnou a další vysílání začínalo až ve čtyři hodiny ráno. A najednou po hymně slyšíme, jak evidentně nervózní hlasatel říká, že máme ještě zůstat u přijímačů, protože za chvíli zazní důležitá zpráva… Žádná však nebyla – zrádce Karel Hoffmann nařídil vypnout vysílání. Za sabotáž ho v roce 2003 odsoudili na šest let. Trest nastoupil v srpnu 2004, ale po šestadvaceti dnech ho propustili ze zdravotních důvodů. 

Jak vzpomínáte na své předsednictví České astronomické společnosti? 

V roce 1989 se stal jejím předsedou docent Luboš Perek a ještě téhož roku došlo k sametové revoluci. Perek se obrátil ke členům společnosti s apelem, aby se ti, které jakkoliv postihl předešlý režim, přihlásili, aby mohli být rehabilitováni. Šlo o velkou kliku, že jsme v té vypjaté atmosféře měli v čele tak úžasného muže. Domníval jsem se, že pan docent bude znovu kandidovat i v roce 1992, ale on už nechtěl. Tak se stalo, že výbor navrhl na předsedu mě. 

Sjezd, který mě zvolil, se odehrával na hvězdárně ve Valašském Meziříčí, kde byl hostem profesor Kopal. Když mi gratuloval, pronesl důležitou větu: „Jirko, jak to tak vidím, máte to na doživotí!“ Tu výstrahu jsem si zapamatoval, a jakmile jsem se trochu zorientoval, navrhl jsem úpravu stanov, že předseda může být do funkce zvolen jen dvakrát po sobě.

Jak se v té době České astronomické společnosti vedlo?

Počátky mé funkce byly velmi obtížné. Ztratili jsme postupně finanční dotace z Ministerstva kultury, takže jsme žili jen z členských příspěvků, které se ztenčovaly. K mému překvapení totiž řada astronomů – hlavně profesionálů – začala tvrdit, že jim Česká astronomická společnost nic nedává. Měli jsme zpočátku tajemnici na plný úvazek a její asistentku na poloviční, ale časem jsem musel obě pozice zrušit. Dobrovolného tajemnictví se laskavě ujal inženýr Rostislav Weber v penzi.

Skončil i časopis Říše hvězd. Očekával jste takový vývoj? 

Ministerstvo kultury podporu vydávání Říše hvězd zrušilo, takže po počátečním nadšení, že „se vláda věcí tvých, lide, navrátí“, časopis tiše zesnul vydáním dvou tenoučkých šestičísel a ostudou. Navíc jsme přišli o minikancelář v budově pražského planetária a zdálo se, že je Česká astronomická společnost na smrtelné posteli. Když jsme v roce 1992 oslavovali slavnostní schůzí na pražské technice sedmdesát pět let od založení – vlastně šlo o první takovou jubilejní oslavu ve svobodné zemi – říkali mi přítomní novináři, že to byla gerontologická podívaná a že nemáme žádnou budoucnost.

Situace se naštěstí postupně stabilizovala. Jak moc se během vaší vědecké kariéry poznání vesmíru posunulo? 

Jedním slovem fantasticky. Když jsem astronomii v padesátých letech studoval, netušil jsem, že mě čeká raketový rozvoj tohoto oboru, respektive astrofyziky. Posloužilo k tomu otevření elektromagnetických oken dokořán, vývoj mnohopásmové astronomie, epochální proměny výpočetní techniky, propojení astronomie s fyzikou, chemií a do jisté míry i biologií a nejnověji strojové učení a umělá inteligence.

A který objev, k němuž za vašeho života v oblasti astronomie došlo, považujete za nejvýznamnější?

Jde o poměrně obtížnou otázku, protože jich bylo víc. Nejvýživnější byla šedesátá léta, kdy se podařilo objevit kvasary, reliktní záření a pulsary. Následoval objev zábleskových zdrojů záření gama v roce 1973 a skryté látky o deset let později. Roku 1998 byla prokázána skrytá energie a v roce 2015 jsme poprvé zaznamenali gravitační vlny při splývání párů černých děr. Každý z popsaných objevů patří do astronomické extraligy.

Jak vnímáte budoucí vývoj a naděje v astronomii? 

Astronomie má před sebou stále velmi skvělou perspektivu. Koneckonců největší energetické procesy se odehrávají naštěstí ve vzdáleném vesmíru, ale astronomie je dokáže podrobně analyzovat, a tím rozšiřuje možnosti zkoumání přírody do obrovských vzdáleností a velkých intervalů času. Doufám, že ani takoví „kazisvěti“, jako je momentálně Elon Musk a další, uvedenému pokroku nezabrání.

Máte asi na mysli budování obří sítě družic Starlink společnosti SpaceX. V čem vidíte největší problém?

Myslím, že selhal Úřad generálního tajemníka OSN pro otázky kosmického prostoru, který měl včas zachytit úmysly Elona Muska i dalších firem, stanovit pravidla pro využívání prostoru kolem Země a nedopustit tak závažné zhoršení podmínek pro pozorovací astronomii ze zemského povrchu. Když mají sousedé vedle sebe zahrady, platí, že stromy jednoho nesmějí přerůstat přes plot souseda.

Astronomové vynakládají nemalé peníze na pozemní observatoře ve vysokých horách, přesto se jim daří pozorovat vzdálený vesmír podstatně levněji než přímo z kosmu. Desítky a v budoucnosti možná i stovky tisíc komunikačních družic budou rušit pozorování jak v optickém, tak v infračerveném a rádiovém oboru spektra. Odhaduje se, že přehlídkové i obří dalekohledy nejbližší generace přijdou vinou těchto projektů o třicet až padesát procent pozorovacího času. Je to naprosto dramatické znehodnocení investic do velmi propracovaných systémů moderních teleskopů, které by měly pracovat desítky let a rozšířit naše vědomosti o nejhlubším vesmíru.

A jak velký význam má podle vás pro studium vesmíru pilotovaná kosmonautika?

Ta byla potřebná v počátcích kosmonautiky, ale s rozvojem oboru její význam klesá. Je totiž šíleně drahá a astronauti čelí mnoha nebezpečím. Většina výzkumů s praktickým dopadem dnes patří automatickým bezpilotním družicím a sondám. 

Bude mít pro vědu nějaký zásadní význam návrat lidí na Měsíc?

To lze těžko odhadnout, protože od průkopnického programu Apollo už uplynulo více než půl století. Mnoho zkušeností se za tu dobu zapomnělo, takže první návraty lidí na Měsíc budou nejspíš technologické povahy a nějaké zásadní vědecké objevy nemůžeme očekávat. Měsíc se mezitím podařilo dobře prozkoumat z nízké dráhy pomocí automatických sond a přistála tam robotická vozítka, rejdí po povrchu a vysílají údaje, které zajímají fyziky, chemiky i geology.

Považujete budoucí osídlení Marsu za reálné?

Záleží na tom, jak vzdálenou budoucnost máte na mysli. Troufám si tvrdit, že v tomto i příštím století jde o utopii. Navíc si musíme uvědomit, že je Mars mnohem menší než Země, takže by současné lidstvo ani zdaleka nepojal.

Co vás osobně na současném výzkumu vesmíru nejvíc zajímá?

Už dvacet let se náš výzkumný tým ve Fyzikálním ústavu Akademie věd zabývá ultra-vysoce energetickým kosmickým zářením: Rekordní energie jeho částic dosahují řádu sta exaelektronvoltů – podotýkám, že urychlovač LHC v laboratoři CERN dosáhl v roce 2015 třinácti tera­elektronvoltů, což je skoro desetmilionkrát méně.

V Argentině jsme se významně podíleli na výstavbě největší mezinárodní observatoře pro studium kosmického záření na světě, nesoucí jméno Pierra Augera. Od roku 2008 běží na plné obrátky, přičemž chceme přijít na kloub dvěma záhadám: Jak probíhá urychlování částic na tak šílené energie a kde se ve vesmíru ukrývají takto výkonné urychlovače?

Vaše jméno nese planetka 3336 Grygar. Kde se pohybuje a jak přibližně vypadá? 

Objevil ji v roce 1971 můj celoživotní kamarád Luboš Kohoutek a věnoval mi ji k šedesátinám. Jde o planetku vnitřní části hlavního pásu, obíhá v průměrné vzdálenosti 348 milionů kilometrů, pohybuje se téměř v rovině ekliptiky, ale v přísluní se přiblíží ke Slunci na 283 milionů kilometrů a v odsluní se vzdálí na 413 milionů. Má průměr menší než sedm kilometrů a její hmotnost neznáme.

Máte rád pohyb, a do svého bytu ve dvanáctém patře dokonce chodíte po schodech. Kterému sportu se věnujete nejraději?

Celoživotně primárně cyklistice. V deseti letech jsem jako podvyživené dítě denně jezdil na kole pro plnotučné mléko do vesnice vzdálené čtyři kilometry. Zpáteční cesta s plnou bandaskou vedla do slušného kopce. Zřejmě jsem zesílil, a nevím, zda k tomu víc přispělo to mléko, nebo kopec. Už od sedmnácti jsem pak jezdíval dlouhé trasy mezi Opavou, Přerovem a Brnem. Během vysokoškolských studií jsme se dvěma kolegy jezdili o prázdninách týdenní okruhy z Brna nejprve do severních Čech, dále na severní Moravu a konečně obří trasu z Brna přes Žilinu do Tater, Prešova, Košic a zpět přes Banskou Bystricu a Vsetín. Na promoci v roce 1959 jsem pak jel z Brna do Prahy na kole za den. 

Už léta každým rokem pořádáte i výpravy v rámci projektu Ebicykl. Jak to začalo? 

Ebicykl je zkráceně „Expedice na bicyklech“, protože astronomové musejí často pořádat expedice do vzdálených míst, kde lze podle předpovědi pozorovat nějaký vzácný úkaz. Od roku 1984 konají astronomové-cyklisté prázdninové týdenní spanilé jízdy od hvězdárny ke hvězdárně po celém Česko-Slovensku: jeden rok Čechy, druhý Morava a Slezsko, třetí Slovensko. Jde o takové trojpolní hospodářství, aby se jednotlivé země mohly z těch nájezdů mezitím vzpamatovat. 

Nápad pořádat zmíněné jízdy ale nebyl přímo můj. Někdy v roce 1983 jsem napsal fejeton do Technického magazínu o obtížích cyklistů se sháněním bicyklů a náhradních dílů. Přestože jsem to psal pod šifrou, jeden gymnazista z Nymburka správně odhadl, že autor byl astronom a cyklista. Ozval se mi s tím, že ho fejeton potěšil, a navrhl, abychom po jeho maturitě projeli české hvězdárny na kole. Myšlenka se mi zalíbila, ale přišlo mi škoda, že bychom jeli jen dva. Takže jsem obeslal známé astronomy-cyklisty a naplánoval jsem trasu z hvězdárny v Karlových Varech až do té ve Veselí nad Moravou.

Co byste vzkázal našim čtenářům? 

Hm, měl jsem možnost zpovídat v životě několik významných osobností, mimo jiné astronauta Eugena Cernana, indického předsedu Mezinárodní astronomické unie Vainua Bappua a také profesora Zdeňka Kopala. Na závěr rozhovoru jsem každému z nich položil stejnou otázku, jakou teď kladete mně. Všichni samozřejmě odpovídali svými slovy, ale smysl byl stejný: „Když se budete o něco opravdu snažit, tak toho dosáhnete!“

Druhohorní jura byla obdobím skutečných gigantů, mezi nimiž nad všechny čněli dlouhokrcí titanosauři a sauropodi. Jeden druh ale předčil i tyto druhohorní obry – Mamenchisaurus sinocanadorum, který obýval na sklonku jury před 162 miliony let území dnešní východní Asie, měřil na délku kolem 35 metrů a mohl vážit až 75 tun.

Fosilie tohoto gigantického sauropoda byly dosud objeveny na několika místech v Číně (například v proslulém geologickém souvrství Ša-si-miao) a v současnosti je rozlišováno až šest různých druhů tohoto rodu. Mezinárodní tým odborníků fosilie mamenchisaura nedávno podrobil nové analýze, jejíž výsledky zveřejnil odborný časopis Journal of Systematic Palaeontology.

Delší než autobus

Studium největších dinosaurů nebývá nejsnazší. Paleontologové obvykle narazí jen na neúplné fosilie, což je ostatně i případ fosilií Mamenchisaurus sinocanadorum, z něhož mají vědci k dispozici pouze lebku a část krku. Srovnání nalezených fosilií s dalšími známými sauropody nicméně vědcům umožnilo sestavit pravděpodobnou podobu mamenchisaura.

Z ní badatelé odvodili, že Mamenchisaurus sinocanadorum měl krk dlouhý přes 15 metrů. Dlouhokrký sauropod měl tím pádem krk zhruba šestkrát delší než žirafa, jejíž krk měří obvykle kolem tří metrů. Neznáme obratlovce, který by měl krk delší, a to včetně dalších zástupců skupiny sauropodů, kteří měli tělo podobné konstrukce jako mamenchisaurus. Mamenchisaurus sinocanadorum je tak v tomto směru zřejmě rekordmanem v celé živočišné říši.

Jak mohl tvor s takto monstrózním krkem fungovat? Krk sauropodů byl ve skutečnosti mnohem lehčí, než by se na první pohled zdálo. Sauropodi v něm totiž měli ohromné vzduchové vaky, tedy vzduchem vyplněné prostory propojené s plícemi, podobné těm, které známe u dnešních ptáků.

TIP: Sedm milionů let staré fosilie objasňují evoluci žirafího krku

Ačkoli prventví dlouhokrkosti Mamenchisaurus sinocanadorum se zdá nezpochybnitelné, neznamená to, že by šlo i o největšího dinosaura. Celkovým rekordmanem mezi dinosauřími obry je Patagotitan mayorum, sauropodní dinosaurus ze skupiny titanosaurů, který žil v dnešní Patagonii asi před 100 miliony let, v období křídy. Tento gigant podle vědců dosahoval délky až 37 metrů.

Po skončení první světové války chtěl Chester Nimitz využít nabytých zkušeností v Komisi pro návrhy ponorek, jenže námořnictvo právě procházelo redukcí a s novými typy se zatím nepočítalo. Proto přijal nabídku návratu na moře a odsloužil turnus jako zástupce kapitána bitevní lodi South Carolina.

Předchozí část: Admirál Chester Nimitz (1): V čele americké flotily k triumfu nad Japonskem

V roce 1920 byl povýšen na fregatního kapitána, dostal za úkol vybudovat ponorkovou základnu v Pearl Harboru a dva roky jí velel. Pak ho služba zavála na východní pobřeží a během studia na Námořní válečné škole spolupracoval na simulacích střetů Japonskem. Přitom propagoval myšlenku na začlenění letectva do námořního boje a zaujal vrchního velitele námořnictva admirála Samuela Robinsona natolik, že od roku 1924 pracoval v týmu jeho poradců. Letadly se však zabývali jiní, a tak se Nimitz soustředil na jinou věc. 

Profesor Nimitz

Dobře věděl, že v nejbližší době se americké námořnictvo nerozroste, což ovšem pro budoucnost nevylučovalo možnost bouřlivého zvyšování početních stavů. V takovém případě by flotila trpěla nedostatkem vycvičených mužů a tomu se Nimitz snažil předejít vytvořením důstojnických záloh. Šest univerzit s technickým zaměřením opravdu přesvědčil k otevření speciálních kursů a zmobilizovaní záložní důstojníci se pak v druhé světové válce výborně osvědčili na nižších, leč nepostradatelných technických pozicích.

Sám Nimitz zavedl výcvikový program na univerzitě v kalifornském Berkeley, kde získal i profesorský titul, a na přelomu 20. a 30. let se znovu vrátil na moře. Nejdřív jako velitel eskadry torpédoborců, pak jako kapitán křižníku Augusta – vlajkové lodi Asijské flotily. Z obou míst si odnesl stoh vynikajících hodnocení, ovšem z hlediska historie se důležitěji jeví skutečnost, že si dokonale osahal terén tam, kde se později odehrály klíčové válečné operace.

Ukliď to svinstvo

V roce 1935 se vrátil ke kancelářské práci do Washingtonu, neúspěšně žádal o pilotní výcvik a v září 1938 – už jako čerstvý kontradmirál – získal velení 1. divize bitevních lodí v San Diegu. Po půlroce se vrátil do Washingtonu coby náčelník personálního odboru a jeho prvořadým úkolem se stalo zajištění mužstva pro nově stavěné lodě. Nimitz rozšířil stávající výcviková střediska, založil nová a k vyškolování záložních námořních důstojníků přesvědčil rektory dalších technických univerzit.

Když 7. prosince 1941 japonská letadla udeřila na Pearl Harbor a ukázalo se, že velitel Tichooceánské flotily admirál Husband Kimmel svou funkci dál vykonávat nemůže, prezident Roosevelt otázku řešil s ministrem námořnictva Frankem Knoxem. „Řekněte Nimitzovi, ať maže do Pearl Harboru a ať tam zůstane do konce války,“ řekl prý 16. prosince prezident. Knox ještě ve stejný den Nimitzovi nařídil, aby „uklidil to svinstvo v Pacifiku“, a nový tříhvězdičkový admirál (jednu hodnost Nimitz přeskočil) za dva týdny převzal funkci.

TIP: Útok na Pearl Harbor: Mohli Američané odvrátit překvapivý úder císařských orlů?

Obřad se formálně odehrál na ponorce Grayling v Pearl Harboru, kde mořskou hladinu stále pokrývaly trosky s naftou a k nebi se z vody tyčily stěžně potopených lodí. „Dostali jsme výprask,“ řekl Nimitz svým podřízeným a pokračoval: „Jestliže chceme vyhrát, musíme začít pracovat okamžitě, tvrdě a raději si na to zvykněte.“ Pak odjel do kanceláře na vrcholu Makalapa Hill, v níž zůstal až do konce roku 1944.

Dokončení: Admirál Chester Nimitz (3): V čele americké flotily k triumfu nad Japonskem

Holé podpaží se v Evropě a v Americe stalo trendem překvapivě nedávno – konkrétně v roce 1915, kdy se na trhu objevily první šaty bez rukávů. Mimochodem, do té doby se samotné slovo „podpaží“ považovalo za skandální. 

Pozdější reklama v módních magazínech, zejména v časopise Harper’s Bazaar, vyholování podpaží dámám v šatech bez rukávů víceméně „nařídila“. Na nohy pak došlo až ve 40. letech, poté co se sukně zkrátily mnohdy i nad kolena.

TIP: Láska kazí čich: Co oči nevnímají, to nos necítí

Tělesného ochlupení se ovšem ženy zbavují už stovky let: Činily tak starověké Egypťanky, Řekyně i Římanky. Tradičně se holí také mnohé africké kmeny žijící na úrovni doby železné. V zemích Středního východu a severní Afriky se zase dívky zbavují před svatební nocí veškerého ochlupení a stejný zvyk přejali i někteří muži.